Ani tohle není deník
6. ledna 2022
Na Tři krále mi kdosi oznámil: "Zemřel Sidney Poitier, 94 let. Já jsem ani nevěděla, že ještě žije." Ano, ten člověk musel umřít, abychom věděli, že ještě žil.
8. ledna 2022
Objevit deník prapratety z přelomu dvacátých a třicátých let, který zcela překlene stoletou vzdálenost a propojí vás (a prolne) s dosud neznámým člověkem (o němž jste nevěděli, že ho v sobě tak trochu nosíte), je jedna věc. Ale znovunalézt patnáct let staré své vlastní zápisky, je věc druhá. Protože poznáváte někoho, kým jste podle všeho museli nutně být, ale na koho máte strašně matnou vzpomínku. Když čtu deník tety Pavlištové, sedí dávno mrtvá dáma (tehdy slečna) vedle mě (stejně jako vedle mě sedí můj drahý kamarád Ovidius, když čtu Proměny), ale oproti tomu sám sebe v docela nedávném vydání nepoznávám. Objevit někoho, kdo je zároveň vy, ale kdo se od vás poněkud liší, je naprosto matoucí a nepochopitelné.
(Není v tom klíč každé xenofobie? Nikdy přece nebude existovat rasismus k delfínům, ale vždy k lidem, kteří jsou "jako vy", ale kteří se "poněkud liší". Dokonce i ten údajně největší "rasista", pan Hitler, koncentráky stavěl pro bílé a nikdy ne pro Japonce.)
Nicméně mně tahle verze "já-2007" přijde legrační a roztomiloučká. Schoßkind, jak by řekli u sousedů. A největší překvapení: jedna památná chvíle, na níž rád vzpomínám, aniž bych věděl, že jsem ji dávno a bezprostředně zaznamenal. Zápis ze dne 22. prosince 2007:
"Zrovna mám docela dobrou náladu... Mám jí už od čtvrtka [20. 12.], kdy jsem byl na jedné takové vánoční besídce. Těžko můžu své pocity vyjádřit lépe, když říkám, že to byla parádní akce. Mohl bych dále popisovat svoje pocity nebo se věnovat vnějším okolnostem, ale nikdy bych nevystihl to, jak na mě Aničky vánoční besídka zapůsobila. Vnější věci jsem nikdy nedokázal popsat, proto se jim nebudu věnovat ani tentokrát, on je člověk stejnak zapomene (tehdy zjistím, že nejsou vůbec důležité; kdybyste se mě zeptali, co se tam dělo, o čem se tam mluvilo a tak, něco bych vám řekl, ale ve vnějších věce[ch] nikdy nespočívá kouzlo okamžiku; nebo to neznáte? dlouho mluvíte se svým kamarádem, druhý den si už na obsah těchto vět nepamatujete, ale víte – tak bezpečně dobře víte, že jste se s ním cítili dobře, ono totiž nejde o slova, slova nejsou důležitá, je to jenom most mezi lidmi, důležité je vždycky to – co je skryto; popsal-li bych, jak jsem se cítil, nepopsal bych nic, protože pocity jsou nesdělitelné. Alespoň já to neumím.) [...] jen tak pro pořádek uvedu, že akce která se může objektivně zdát jako fiasko (třeba z těch lidí neznáte vlastně vůbec nikoho a moc se teda s nima za ten večer nepobavíte), tak na vás to působí úplně jinak... Nikomu to neříkejte – Anička je báječná, neříkejte to, protože Anička nemá ráda komplimenty... Vánoční besídky jsou prostě fajn... pak jsem se taky prošel půlnoční Prahou; půlnoční Praha je taky fajn... dobrej je taky McDonald's na Václaváku... ke kávě si přečtete Jungovu autobiografii."
Shrnuto a podtrženo: má tehdejší láska Jung v McDonaldu s několikery kelímky kávy, to je jasná věc, na to si živě vzpomínám, a na tu procházku půlnoční Prahou teď už taky (Malá Strana, Hradčany, možná Strahov, ta nejlepší liduprázdná místa). Ale že by Anička neměla ráda komplimenty, slyším opravdu poprvé. Možné to je. Naopak (zdánlivě banální) zvolání "Anička je báječná" je absolutním ztělesněním onoho "kouzla okamžiku", které tehdy ani dnes nešlo vyjádřit lépe. Možná já-2022 a já-2007 nejsme stejní, ale jsme ti samí.
9. ledna 2022
Citová gramotnost. Tak teď uvidíte, jak jsem si po patnácti letech osvojil zase svou dikci z "otevřeného zápisníku". Po jeho pročtení verze z podzimu 2007 musím shledat, že v něm nebylo kupodivu nic moc závadného. Je třeba se do toho pořádně ponořit a číst sám sebe, neboť jak praví moudrý Adorno, "distance není zóna bezpečí, nýbrž pole napětí." Nadále mám onu smuteční náladu jako kdysi Jana, "jako bych četla zápisky někoho cizího, někoho koho téměř vůbec neznám." Čím dál víc mi ale přijde, že to možná platilo pro mě už tehdy ("možná nejenom vy, ale i já jsem někdy překvapenej, co nakonec vymyslím"). A navíc, jak rád říkávám, i smutek je pocit.
Mé tehdejší krédo, o kterém jsem ani nevěděl, že bylo kdy moje, je ostatně dokonalé: "Někdy se člověk určitejm věcem vyhýbá, záměrně je potlačuje, vytěsňuje, ale když se na ně začne soustředit, určitý problémy nějak uchopí, pojmenuje je a třeba o tom napíše, pak se třeba posune někam dál... teda doufám" (2. 12. 2007). A ač je zápisník deformován tím, že "sem většinou píšu, když jsem naštvanej, když mám potřebu napsat o všem, co mě tíží" (22. 12. 2007), o to více mohou vyniknout popisy hezčích okamžiků, které tam taky jsou.
A co se všechno člověk nedozví! Úplně jsem zapomněl na vystoupení Otakara Motejla, tedy kromě jeho slov, že v 50. letech chodili na zkoušky v teplákách i učitelé (jen jsem nevěděl, že to mám od něj). A své dosavadní vzpomínky mám konečně navzdory tehdejší neuspořádanosti dokonale uspořádany. Cesta autobusem s tajemnou meteoroložkou byla v červnu 2007, vyprávění Zuzky o morbidní výstavě Lidská těla bylo začátkem prosince (pozoruhodné, asi před týdnem jsem si na to vzpomněl u Halíkovy knížky Dotkni se ran), památná Aniččina besídka 20. prosince 2007.
12. ledna 2022
Vždycky mě dojímalo, když Nietzsche, který měl už za sebou Zarathuštru, naříkal v dopise E. Rohdemu z 23. 2. 1886 nad koncem své filologické (sic!) kariéry: "Připadá mi to jako sen, že jsem i já byl kdysi takovým nadějeplným zvířetem, philologus inter philologos. Nic z toho se nenaplnilo: nebo, jak si teď asi říkáte vy mezi sebou, 'on nic nenaplnil'."
13. ledna 2022
Friedrich Nietzsche píše v rukopisu: "Občas nemám vůbec chuť žít dál. Ale pak si zase říkám: když už máme jednou žít, tak teď." Něco takového mohl opravdu říci a opravdu procítit asi jen náš dobrý Friedrich. A tak mě napadá, jaký by byl svět současnosti, co bychom si mysleli a dělali, kdyby on mohl psát a pracovat i v posledních letech svého života? Co všechno by se tím změnilo? Vždycky mě dráždilo pomyšlení, jak bychom dnes asi mluvili a psali, kdyby Mácha neonemocněl a psal dál, kdyby, jak pravil Neruda, naše drahá paní Němcová napsala "ještě jednu Babičku". Co bychom si dnes v roce 2022 asi tak mysleli? Jak jiní bychom byli? Stejně jako si úplně normální člověk čas od času řekne: kým bych byl dneska já sám, kdyby mě ten a ten člověk tehdy a tehdy neopustil... nebo kdybych já ho neopustil?
Možná že by skutečně podnětnými dějepisci (teď parafrázuji opět Nietzscheho) byli jen takoví, kteří by zkoumali alternativní historie. Takové coby kdyby. Co by se stalo, kdyby Japonci nezaútočili na Pearl Harbor. Kdyby v srpnu '68 nepřišel nepřítel. Třeba Milan Kundera píše o Pražském jaru: "Nevím, jaké byly perspektivy toho systému; v tehdejší geopolitické situaci zřejmě žádné; ale v jiné geopolitické situaci? nic o tom nevím..." Jenže bylo by dobré o tom něco vědět. Takový dějepis by byl opravdu poučný.
Protože to, že něco je (a něco jiného není), neznamená ještě, že je to samo o sobě něco dobrého. Já vím, jednou jsme vstoupili do světa. "Občas nemám chuť... ale pak si zase říkám..." Narodili jsme se na téhle planetě, je to dar. Žádnou jinou nemáme. Ale kolik z toho, co si teď myslíme, si myslíme jen proto, že se to po nás chce? Prostě jen proto, že je to zavedené, že se to rozumí samo sebou, a nehledě na to, jestli je to dobré nebo špatné. Proč mám jíst na Vánoce kapra a na Velikonoce někoho mlátit? Nevím. Taky o tom nic nevím, Milane. Ale existuje dobrá tradice a existuje špatná tradice. A špatná je ta, nad jejíž správností se už nikdo nezamyslí a dokáže ji hájit jen tím, že je to tradice. A tu prostě čert vem. Už včera bylo pozdě. "Když už máme jednou žít, tak teď."
15. ledna 2022
I am Greta 26%. Další a možná definitivní důkaz, že údajnou filmovou databázi CSFD.cz nejde brát sebeméně vážně. Pokud lze beztrestně nejen "hodnotit" a "komentovat" film, který jste neviděli, ale dokonce se tím lze nestydatě chlubit a oblažovat další Čechy svou nádhernou mateřštinou poslední cenové kategorie, pokud tu zkrátka není nikdo, kdo by vás zastavil byť těmi nejlaskavějšími slovy: "Bratře, děláš chybu, zamysli se nad sebou", pak je nanejvýš logické, že slovo dá slovo a vy utvoříte nějakou "inteligentní" a "láskyplnou" bublinu spřízněných duší a snížite rating filmu až na nulu. Mně to může být fuk. Na CSFD.cz už pár let nechodím, nebo maximálně s odporem (jako teď), a opravdu lituju, že jsem tam kdy něco napsal. A Greta naštěstí česky neumí.
Dokument "I am Greta" nemá, snad vyjma nenápaditého názvu, vůbec žádnou chybu a patří k těm nejlepším, protože nejpotřebnějším. Filmař měl navíc unikátní příležitost být s Gretou od samého počátku školní stávky po její vystoupení v New Yorku, takže s ní budeme i na její slavné "vikingské" plavbě přes Atlantik v létě 2019. Vždycky jsem měl rád holky, které byly chytřejší než já, ale v Gretě je inspirace o to větší, že se můžete něco naučit, skutečně naučit, od mlaďasů, o nichž většinou nemíváte valné mínění. Je prostě legrační, když na počátku stávky říká: "Poznala jsem politiky, kteří nevědí, co je to albedo efekt či Keelingova křivka. Je děsivé, že politici a novináří neznají základní fakta o tak zásadním problému." No, a kdo ví dnes, co je Keelingova křivka? Prostě, jak jí řekl František, "Pokračuj v díle, pokračuj." V kontrastu se všemi antivaxery dneška i minulosti, kteří jsou nakonec jen nekonečnou řadou jednoho destruktivního hnutí, se zdá téměř jako zázrak, že Greta dokázala vytvořit něco tak pozitivního.
A taky se těžko věří, že by stejný tlak ustál někdo jiný, koho by takhle pitvali a neustále chytali za slovo, komu by například prezident USA tweetoval: "Tak směšné. Greta musí zapracovat na svém problému zvládání hněvu a pak zajít s přítelem na nějaký dobrý staromódní film! Klídek, Greto, klídek!" Naštěstí je Greta do klimatu "blázen", jak řekla Macronovi, soustředí se na jedinou věc a všechno ostatní je jí u zadku. Navíc je moc vtipná. Když Trump po volbách požadoval jako skutečný šílenec zastavit sčítání hlasů, tweetovala mu: "Tak směšné. Donald musí zapracovat na svém problému zvládání hněvu a pak zajít s přítelem na nějaký dobrý staromódní film! Klídek, Donalde, klídek!" Ona dokáže i větu, která byla předtím tak trapná a blížila se kyberšikaně, proměnit ve vtip jenom tím, že ji řekne stejně. No nic, to už ve filmu není. Chtělo by se skandovat s těmi Italy: "Daje Greta, salviamo sto pianeta!" Jenže to je k ničemu. Jedna jediná holka by sama nic nezachránila, ani kdyby tu nebyl covid, který všechno pokazil. Jde o něco jiného: CSFD.cz je předmět doličný svého druhu. Jak se chováme ke Gretě, tak se chováme k planetě. A naopak.
16. ledna 2022
Po mnoha letech jsem na svůj blog něco napsal, meditaci o smutku. Snad je to taková "filosofická" útěcha, a konečně ne "psychologická". Úvaha na téma: proč, je-li je svět smysluplné místo, existuje smutek? Jaký je smysl smutku ve smysluplném světě? Proč ho Bůh nebo příroda nebo evoluce vlastně vymysleli? No, možná jsem to psal kvůli něčemu jinému, ale čert to vem.
18. ledna 2022
Proč chodím tak málo na fejsbuk? Něco proti němu mám? Až vymyslí takový fb, jehož prostřednictvím se přátelé budou moci objímat, budu tam 24 hodin denně. Respektive: až fb vymyslí takové přátele, které půjde obejmout. A protože objímání patří k těm nemnoha činnostem, k nimž jeden člověk potřebuje druhého, zůstává fejsbuk dosud jen nádhernou obrázkovou knížkou za výlohou. Nebo hůř: kukátkem Normana Batese v jeho kamrlíku. Živě to vidím: poklábosí s Marion, přidá si ji do přátel a pak začne peklo. Stále jen ty mluvící tváře. Fakebook.
21. ledna 2022
Vzpomínáte si někdo, jak jednou na gymplu na semináři z němčiny vyprávěl učitel vtip: "Žena si stěžuje, že nic nejí a stejně je tlustá. A muž odpoví: V koncentráku žádný tlustý nebyly." A najednou ticho, nikdo se nesmál. Protože třída je častokrát chytřejší než učitel. Teď si ale říkám, že tahle ubohost si přímo žádala nějak ho umravnit. Tam měl někdo vykřiknout: "Fujtabl, ekelhaft." Tohle bylo na demonstrativní odchod ze sálu, na nějakou zdvojenou školní stávku. Tehdy se nikdo nezasmál, protože ten vtip nikdo nechápal. Protože to není vtip.
22. ledna 2022
Nepochopené vtipy č. 2. Bylo nám třináct nebo čtrnáct let a bylo to na základce. Denisa, s níž už jsem iks let seděl v lavici, poněvadž s Oldou nás dávno rozsadili, nám vyprávěla tenhle vtip: "Proč Bůh stvořil Evu? Protože Adama už bolela ruka." My jsme ho samozřejmě vůbec nepochopili (myslím, že jsme to poslouchali se Sasou), jenže proč? Byli jsme natolik nevinní, že jsme nedokázali od tak velkého tématu (Stvoření světa) přejít najednou k tomu nejnižšímu? Nevím. Ale chtěli jsme se zasmát, tak jsme přemýšleli, v čem ten vtip je. No, a když viděla, jak pořád tápeme, tak nám to vysvětlila. A měla z nás srandu. A tak jsme se konečně smáli všichni. A možná nejvíc tomu, že nám, právě nám, to nedošlo. Ale je to vtipné. Možná ten vtip vyprávěla původně jen proto, aby nám dokázala, jak jsou všichni kluci trapní. A místo toho jsme jí dokázali my, že jsme jenom ňoumové.
23. ledna 2022
Tak jsem si byl po dlouhé době koupit něco pro sebe, a jako nevím, jestli je to teda jenom můj pocit, ale nepřijde vám, že ty ceny šly docela nahoru? Třeba láska, ta strašně podražila.
24. ledna 2022
Ještě k tomu zdražování. Minule mě dostalo, že když si jdete koupit do Albertu jedno či dvě kila brambor a nic víc, hned po vás chtějí 130 Kč (slovy: stotřicet káčé). To už si vážně říkáte, že je to síla. Jako fakt? Ale pak vidíte, že tam svítí "batáty" a řeknete: "Ale to nejsou batáty, to jsou fakt brambory. Ehm, co jsou to batáty?" A následně tím chcete někoho pobavit, načež ten druhý řekne: "No jo, vždyť u pokladny kolikrát nerozeznají kapustu od zelí, to jim musíš vždycky říct." – "Aha, takže kdykoli teď budu kupovat brambory, musím ohlásit, že to JSOU brambory?" Jenže s tím zelím to je něco jiného, to bych bral každého na milost. Jak každý biolog ví, zelí i hlávková kapusta je ve skutečnosti jen různě tvarovaná variace jedné jediné rostlinky jménem brukev zelná (Brassica oleracea). Teda čínské a pekingské zelí, to už ne, to už je sestřenice, to je brukev řepák (Brassica rapa). :-)
25. ledna 2022
The Woman in the Window. – Jak já ten Fakebook nesnáším, když píše: "Bývali jste na Fakebooku přáteli." To "bývali... přáteli" mi zas tolik nevadí (ač by tedy lépe znělo "stále jste a v budoucích 50 letech nadále budete", ale to vám nikdo nenapíše), i v tom bývalém čase je prostě někdo konkrétní, s kým jste jednou šli po stejné cestě, za což nelze do konce života vyjádřit dost díků. Mě vytáčí to "na Fakebooku přáteli"! "Přátelství" na Fakebooku je konec přátelství. Možnost sledovat profil někoho vzdáleného zachovává iluzi, že blízké přátelství dosud trvá, zatímco Fakebook sám pomalu nahrazuje a tím i přetrhává skutečná pouta. Nejhorší vynález všech dob? Fakebook! A nejlepší? Tlačítko, kterým z něj definitivně odejdete. Já vím, že na Fakebooku se "přátelí" lidé a že Fakebook nemůže za to, jaký je kdo mamlas, já vím, ale stejně. Jak by řekl Thoreau, Slunce je jen jitřenka, a jak bych řekl já, Fakebook je jen výloha.
26. ledna 2022
Pročítání deníku mé prapratety Pavlištové a její poznámka o tom, že "v pondělí = 5. pros. [1927] jsem byla v biografu na Metropolis", mě přivedly k myšlence napsat na blog rovněž něco málo o Langově němém filmu. Text se jmenuje "Svět, který jde k čertu", přičemž jako klíč k jeho pochopení rozsáhle užívám Erazimovy výborné přednášky 'Srdce rozumné' (An Understanding Heart).
27. ledna 2022
Vraťme se k filologovi Nietzschemu, jenž píše: "Filologové jsou lidé, kteří využívají mlhavou potuchu moderních lidí o vlastní nedostatečnosti k tomu, aby si vydělali peníze na živobytí. Já je znám, sám jsem filolog."
A ještě: "Člověk se bez rozmyslu vrhne nebo je vržen na určitou oblast. Odtud pak hledá vpravo i vlevo, nalézá leccos dobrého i nového – ale v jedné nestřežené chvíli si řekne: kterého čerta mi právě na tom záleží? Mezitím člověk zestárl, zvykl si a pokračuje dál, stejně jako v manželství."
Hoho, povězte mi, kdy někdo vtipnější šlapal po této zemi.
28. ledna 2022
Někdy je ale Fakebook vtipnej a mám z něj legraci. Třeba když se podíváte do příchozích zpráv a nějaká neznámá "holka" (nejspíš z Ruska) vám posílá odkaz na "své" "nahé fotky", jak píše. To je prostě pecka. "Nahé fotky" na internetu? Tak to tu ještě nebylo! Představuju si Redforda, jak se plaví uprostřed oceánu na té své jachtě (jmenuje se to All Is Lost, jinak můj oblíbený film), a rádiem mu oznámí: "Chceš vidět vodu?" Nebo když sám říká na apalačské hřebenovce Nicku Noltemu (A Walk in the Woods), že ještě nebyli na té a té hoře. "Cože, ještě další? Neviděli jsme jich už dost?" Přesně, Nicku. Ještě další? Copak se internet neskládá JENOM z "nahých fotek"? Vždyť tady je to tak zvrácený, že kdyby mi ten člověk (nejspíš Rus) psal: "Podívej se na mé fotky, a pozor: jsem na nich oblečená", tak já bych prostě nemohl říct spolu s Fučíkem: "Je radostné dívat se do tváře člověku", ale tušil bych v tom zase nějakou habaďůru.
Je to jak s jedy na hraboše: "To máte v zemědělství málo chemie? To máte v zemědělství málo chemie?" Ještě jedna další "nahá fotka"??? Kolik je proboha nekonečno + jedna? Teprve teď dostatečně chápu kamarádčin žal v Národním muzeu: "Zase další vycpaní ptáci!" Vždyť "nahých fotek" příslušnic poddruhu Homo sapiens sapiens máme už na miliony let dopředu! Začněte, prosím, fotit něco jiného: OSTATNÍ zvířata a rostliny a houby a bakterie a koronaviry. A taky ty lesy a hory, Nicku. A nekonečné mořské pláně. A skály a kameny a svět. Bude to prospěšnější, fakt, bude v tom méně žalu nakonec. A ta radost bude trvalá.
29. ledna 2022
Když jsme u toho zobrazování přírody... Zrovna jsem se zamyslel nad jedním osiřelým šimpanzem a dalšími zvířaty z přírodovědných filmů v produkci Disneynature. Např. by mě zajímalo, proč jsme teprve "nyní" zjistili, že "jejich svět je náš svět". Fejeton dávám na blog, jmenuje se "Kam zmizel Victor?"
30. ledna 2022
Jednota těla a duše. – Teď vám předestřu jeden "filosofický" problém, o němž celý život přemýšlím, ale nikdy jsem ho plně nevyřešil. Dejme mu podtitul: věrnost. Možná že je to nějaký odvěký problém, jako v tom sporu "realistů" a "nominalistů", ale já o skutečné filosofii vlastně nic nevím. A protože vždy uvádím hloupé příměry, zrovna mě napadá jeden z nejhloupějších. Představte si následující konfliktní situaci: X se líbá s Y, ale myslí přitom na Z. Otázka nyní zní: "Kým byste chtěli být? Tím Y, s kým se líbá, nebo tím Z, na kterého myslí."
Většina lidí si asi řekne: "Jasně že Y, ten má reálnou odměnu, ať si X klidně myslí na koho chce, ta se stejně sama v sobě nevyzná." (Jo mimochodem, X je žena, to jsem neřekl?) Ve volbě být aktivním Y se skrývá přesvědčení, že byť jsem zatím jen nějakým náhradním nástrojem touhy X, postupně ji dokážu přinutit, aby na mě myslela jako na hypotetického Z, stanu se YZ a nakonec bude mít ráda jen mě (jen jako Y). Konflikt by byl vyřešen a nastal by happy end. Myslím, že v tomhle přístupu je hodně z ono Marxova výroku: "Jestliže vaše láska jako taková nevyvolává lásku... je to neštěstí." A já se ptám, proč by to mělo být "neštěstí"? Jako by se rozumělo samo sebou, že láska se dá druhému vnutit.
Božena Němcová, která byla v milostných otázkách daleko zkušenější než Karel Marx a možná nejvíc než kdy kdo bude (či slovy Viktora Dyka: "A v ženě ubité ubila lásku svou / ta země podivná, jež jmenuje se Čechy."), tak ta oproti muži Marxovi věděla, že přes některé věci nejede vlak. A že ač vás někdo miluje sebevíc, vy se do něj prostě nezamilujete. Anebo jenom naoko, jako do toho náhradníka Y (zdravím Josefa Němce). V každé Boženině povídce (v Babičce, v Divé Báře, v Dobrém člověku... všude) je tohle téma: na někoho si myslím, ale byl mi vnucen někdo úplně jiný. A pokaždé je problém vyřešen tak, že překážející Y zmizí a rázem svazek utvoří onen zamýšlený pár X a Z. Nekonečný happy end.
Přiznávám bez mučení, že na Z je cosi fascinujícího, a mám-li v téhle konfliktní situaci volit, volil bych asi jeho. Jenže kdo je vlastně Z a co dělá? Fajn, je objektem touhy X a při trvání konfliktu se o tom nemůže dozvědět. Oba tyhle aspekty zní dobře. Být předmětem něčí touhy (navíc takhle bezpečné) je pozitivní a navíc o tom nevědět nevyvolá ješitnost. "Jděte a skrývejte svá dobrá díla," jak pravil jednou jeden. Neprokáže vám nakonec největší dobro ten, kdo vám o něm nikdy nepoví? "Hele, minule tě někdo pomlouval a navážel se do tebe, tak jsem ho poslala někam, teď ti to říkám, abys věděl, jak dobře jsem se zachovala." Ne, to normální člověk nikdy neřekne. A většinou ani z jiných zdrojů se o téhle dobrotě nikdy nedozvíte. Takové dobro je absolutní. Ale jak si to Z zasloužil? Nijak. Co dělá Z? Nic. Tady nejde o to, že hypotetický Z je stále jen ve vzduchu a že X se "v sobě nevyzná". Onen Z existuje naopak velice reálně. A právě proto, že Z nic nedělá, si X musela najít náhradníka. Koho by těšilo být takovým Z?
31. ledna 2022
A protože zrovna čtu Nietzscheho, jak asi každý poznal, nabízí se k úvaze, co by si o předchozím "problému" myslel náš drahý Friedrich. Vybírám dvě myšlenky z (prvního dílu) 'Lidského, příliš lidského' (1878). Dokonale se hodí na onen objekt touhy (Z), který nic nedělá.
Za prvé: "Jednání z lásky (...) se těší obecné úctě, ať se vyskytne kdekoli. Zmnožuje se tak cenění věcí, kterým se takto projevuje láska (...): ačkoli samy o sobě možná příliš vysokou hodnotu nemají."
A za druhé: "Láska (...) má vydatný roh hojnosti; z něho rozdává své dary každému, i když si je nezaslouží, ba ani jí za to nepoděkuje."
1. února 2022
"Copak že pláčeš, dítě? Ký smutek vnikl ti v duši?" Všimli jste si někdo, že svět je docela smutný místo? Máte-li někoho rádi, stejně to 99% z nich nikdy nemůžete říct. A tomu 1%, komu to říct můžete a kde se po vás dokonce žádá opakovat to jako kafemlýnek, to vlastně už říkat nemá cenu. Nemluvě o všech těch nesdělitelných myšlenkách, které člověka v nestřeženém okamžiku napadnou, jako "chtěl bych, aby se tahle chvíle zastavila a pak se opakovala navždycky". Komu lze tyhle pocity, které jsou zmatené stejně, jako jsou skutečné, vlastně sdělit?
Kdysi existoval mudrc Gorgiás, z jehož učení se zachovaly tři teze: "Nic neexistuje. I kdyby něco existovalo, nemohli bychom to poznat. I kdybychom to mohli poznat, nemohli bychom to sdělit." Neměl v téhle skepsi vlastně pravdu? Nebo jinak, což je možná totéž: Nepotřebujeme dennodenně jeho skepsi vyvracet?
Už od antiky navíc víme, že z určitého úhlu pohledu ani rychlonohý Achilles (hraje Brad Pitt) nikdy nedokáže dohonit nejpomalejší želvu. Vezměte si třeba následující situaci: Kdosi vám chce dát něco absolutně dobrého, třeba bonbon, ten je dobrý dokonce dvakrát. No, a vy, i když třeba tušíte dárcovu motivaci (že vám chce jednoduše udělat radost a že ho zarmoutí vaše odmítnutí), právě proto, že tu absolutně dobrou věc chcete (kdo by ji nechtěl?), musíte říct: "Ne, to je dobrý!" Přičemž ve skrytu duše doufáte, že dárce svou nabídku ještě jednou zopakuje. To už byste si přece dali říct, ne? No, a teď je na řadě zase ten zarmoucený dárce, co vám chtěl udělat radost, který si nyní musí domyslet, že vaše odmítnutí bylo jen naoko, že jste jen nechtěli automaticky využít jeho absolutní dobroty (jak by ji přece využil ten, kdo si ji vůbec nezaslouží). A pak jste na řadě zase vy. A pak on. A pak to jde do nekonečna. A Achilles nikdy nepředá bonbon želvě (ale jen zbroj Patroklovi).
Slyšeli jste někdo o tom, že i "syn Thetidy kadeří krásných" (hraje Brad Pitt) měl svou Achillovu patu? O Homérovi se však taky řeklo: "Poezie je zdravá, protože plyne lehce po nekonečném moři... Přijímat všechno je hra, rozumět všemu je námaha."
2. února 2022
"Rmoutí tě, že jsi zestárl?" – "Kdepak. Vypadá to, jako by všechno bylo horší. Horší lidi, horší stroje, horší války. Horší počasí." Po delší době jsem zhlédl Fanny a Alexandra v jeho kompletní více než 5 hodinové verzi a opět si říkám, jaká škoda, že se do konečného filmu nevešly scény jako ta, kde Gunnar Björnstrand moc pěkně zpívá písničku z Večeru tříkrálového: "Inu, pršet taky musí." Nebo ta hororová pasáž na půdě biskupství, kde se Alexandrovi zjeví biskupovy utonulé dcery. To je síla. Jasně nadbytečné scény, ale co. I v seriálové verzi pak Fanny zůstává protiváhou smutného Alexandra (třeba když okřikne tátu, aby nerozbíjel židličku patřící čínské císařovně). Ona je zkrátka dokonalá, i když ho utěšuje v pohřebním průvodu nebo předtím u té postele, nebo když se s ním modlí, aby biskupa klepka pepka, nebo když zalže, že Alexandra neslyšela vyprávět tu historku, nebo když uhne před biskupovým pohlazením. A dalo by se vymyslet ještě spoustu dalších "nebo když".
Teprve teď jsem nicméně postřehl jednu maličkost. Když má v samém závěru známý proutník Gustav Adolf dlouhou řeč při křtinách "Najednou zaburácí bouře a stihne nás katastrofa", ta jeho dobrá Maj působí celou dobu ustaraně (později se dozvíme, že chce žít sama ve Stockholmu a zlobí se na něj, že jí chce diktovat budoucnost), ale ve chvíli, když on začně říkat: "Proto máme důvod být šťastní, když jsme šťastní. Máme důvod být hodní, štědří, něžní a laskaví," Maj se najednou láskyplně usměje. Trochu to připomíná Soukromé rozhovory, na jejichž konci se (shodou okolností) tatáž herečka taky usmívá, jenže tam jde o pointu, když potkává samu sebe zamlada a zaraduje se nad svým životem. Tady na těch křtinách je to málo postřehnutelné a navíc se usmívá kvůli někomu jinému. Jako by říkala: Ty jsi vážně dobrák, Gustave Adolfe. Dokonale dojemné.
V rozšířené verzi Fanny a Alexandra je ještě jedna naprosto zbytečná scéna, kdy strýčkové Karel a Gustav Adolf mají jednání s biskupem. Oba strýčky vidíme konečně z trochu jiného úhlu, ale řeč Gustava Adolfa k biskupovi opět nemá chybu:
"Možná máš morálku a zákony na své straně, ale musíš počítat s tím, že já jsem jedna ruka s amorálností a i když nám to u soudu natřeš, my amoralisti rozšíříme tolik neuvěřitelných fám o tvý osobě, o tvým domě, o tvý sestře, o tvých služkách, o tvým rozumu a tvých sexuálních výstřelcích, tvých parukách, tvým pokrytectví, tvý hypochondrii, o tvým nedostatku slušnosti, že budeš muset sloužit někde mezi pohanama a Eskymákama. (...) Něco ti povím, můj příteli. Něco, co ti asi není úplně jasný: já tě mám prokouknutýho. Ty jsi syčák mimořádnýho kalibru. (...) Když pomyslím, že já, takovej starej mazák, musím sedět na týhle židli a poslouchat tady toho vyčuranýho pokrytce. 'Nesoulad v našem životě!' Polib mi to, kde záda mění jméno. (...) Ty jsi, Edvarde Vergérusi, zvláštní druh darebáka. Ale já jsem se ve svým povolání naučil poznávat darebáky čichem, i když chodí v taláru. A vím, jak s darebákama zacházet: žádný štráchy! Povolíš Emilce rozvod nebo se postarám, aby Jeho Milost udělala bankrot."
Jen do něj! Jen do něj!
3. února 2022
"Dvořák je lepší než Smetana, ale Janáček je lepší než Dvořák." Dobré, ne? Nebo jak říkám já: Pitt je lepší než Cruise, ale DiCaprio je lepší než Pitt. Ještě lepší, že?
4. února 2022
Když jsme u toho Brada Pitta, dne 27. července 2020 (asi) jsem na Fakebook napsal následující (proč mám stále ten pocit, že Fakebook mě nutí psát nesmysly o ničem, a proč se v tom vždycky jedině utvrdím? teda ne úplně nesmysly, ale o ničem):
Ahoj Aničko, nevím, jestli to víš, ale včera jsem na tebe myslel. Pravděpodobně nevíš. Ledaže by jeden z nás ovládal telepatii. Vlastně to, co teď čteš a co já teď píšu, jsem napsal včera. Věříš mi? Že teď píšu, co píšu včera? Tomu se asi těžko věří. Víš, co mě vždycky facinovalo? Takové ty kalendáříčky a zápisníky, kam si zaznamenáš, co máš kolikátého v plánu a na co nesmíš zapomenout. Jsou psané s předstihem, ale kdyby je někdo po letech našel (třeba i Ty), dozví se, cos přesně dělala a kdes byla. Přitom jsi to všechno napsala předem a událost se stala mezitím (anebo nestala). Nebo ta úžasná věta, kterou říká Marlene Dietrich ve westernu Ranč zločinců: "Chtěla bych, abys odešel... a vrátil se před deseti lety." Kolikrát mám takový pocit, když přijedu někam poprvé a jenom na chvíli a není to úplně ošklivé místo. Představuju si, co všechno tu je a co všechno neuvidím. Co by na mě čekalo. Jsou tam uličky a ukazatele (zbožňuju ukazatele!). Mám pocit spěchu, jsem okouzlen a říkám si, sem zase musím. Sem se podívám. Tady je tak pěkně. Chápeš to? Nic o tom nevím. Vůbec to tam neznám, nemám právo to říct. Ale určitě mám pravdu: je tam pěkně. Kdysi mi jedna holka řekla, že vypadám jak Brad Pitt. Věříš mi? Vlastně to bylo tak, že jsem se někomu chlubil, že mi jedna holka zrovna řekla, že vypadám jak Brad Pitt (tak jsem si to domyslel). A ona hned: "Ne, to jsem neřekla!" Jako by to byla pro některého z nás nějaká urážka! Tys měla včera svátek, že jo, Aničko? Já vím. Chtěl jsem Ti k němu popřát a se zpožděním taky přeju. Měj se co nejlépe, hodně zdraví a štěstí. Zdraví Leonardo DiCaprio
5. února 2022
Brouzdání historií Fakebooku mě uvádí na mysl ještě cosi z 21. června 2019. Tohle už je mnohem zajímavější, pod to se s chutí podepíšu (ač dnes už beru na milost i onen zpěvný úvod Máje):
Přiznám se, že českou hymnu jsem nikdy nemusel. Vždycky mi spíš připomínala úvodní přílepek k Máji začínající slovy "Čechové jsou národ dobrý", který dneska už nikdo nečte a taky ho naštěstí už nikdo nezná. Prostě to odešlo, odumřelo, tyhle stopy nezdařené lidské činnosti zaslouženě odvál čas, jako kdybychom nikdy nechodili po horách těchto. Tedy něco, čeho se tak Mácha šíleně bál: že se všechny naše stopy opět promění v Nic. Jako kdyby to nebylo zcela přirozené a potřebné, aby všechno, čím jsme se někam zapsali, zase zmizelo. Jaderný odpad, CO2 nebo polystyren, tyhle dnešní stopy nás přežijí třeba milion let, a k čemu to bude? Proč se prostě nemůže jako v Babičce "popelem zmrvit zem"? Philip Roth napsal pěknou knížku Lidská skvrna, jejíž název inspirovala skvrna jednoho lidského prezidenta. Máchův šifrovaný deník je v podobném duchu: i ta nejpřízemnější lidská stopa-skvrna je hodna zaznamenání, snad proto že zítra tu už nebudu.
No, Tylova hymna shodou okolností přežila, stala se z ní stopa, dejme tomu, že v běhu času obstála, třeba je to špatná báseň na špatnou notu i s tím svým "pooskalinách", jenže možná by bylo lepší se zeptat, proč jsme si ji kdysi vybrali. Kdykoli ji totiž zpíváme, neopakujeme jen rutinně známá slova, ale říkáme tím něco víc, k něčemu se zavazujeme. Jako bychom říkali: "Máme své místo na Zemi, za které jsme odpovědní: onu zemi, o které zpíváme, že zemský ráj je na pohled" (Erazim Kohák). Tyl a Mácha, zdánlivé protiklady, ale oba herci a v podstatě stejní (Božena Němcová měla oba ráda, i když Máchu osobně neznala), oba rozhodně věděli, kde je jejich "domov". Že je to ta krásná země, v dědictví nám daná. Ale aby byla krásná, musí voda hučet po lučinách, bory šumět po skalinách a v sadě se stkvět jara květ. A když se voda vypaří, borovice uschnou a ovocné stromy nepokvetou (což jsou samozřejmě metafory, ale stejně se přesně tohle děje), nebude to náš domov, nebude to ničí domov. A pokud náhodou někdo přežije ve slonovinových věžích a čapích hnízdech, sloni ani čápi to nebudou. Slovy pana Koháka: "Lidstvo, které se po staletí mohlo starat jen o sebe, má dnes úkol, který nestrpí odkladu: zachránit Zemi. To je dnes smysl lidského života a všeho snažení: zachránit Zemi a vyhledat způsob života, který by lidstvu umožnil udržitelné soužití s přirozeným světem."
6. února 2022
Na web dávám článek Yes, in my backyard! [Ano, na mém dvorku!], v němž přemítám o krásách Ústeckého kraje, přičemž ústřední myšlenkou je teze, že "jen tehdy, pokud o něčem víte, pokud to znáte a pokud to máte rádi, pak vám na tom může záležet. A jedině tehdy to budete chtít bránit."
7. února 2022
A něco z cizího soudku. Stanislav Biler v podnětném textu 'Nebijte své děti, jinak vám z nich vyroste Marian Jurečka' vtipně komentuje aktuální vyjádření ministra práce "Jako táta pěti dětí si myslím..." Bilerovu reakci stojí za to si ocitovat: "Průměrný králík počne více dětí než průměrný ministr. Není to nic složitého. Co nás dělí od králíků, je ale schopnost generovat poznání a dokázat je využít. A současné poznání nám říká, že bít děti je nebezpečné, zraňující, škodlivé a úplně zbytečné. Pan Jurečka by měl přestat myslet jako otec a začít myslet více jako člověk."
No jo. Fakt, že děti vychováváme vlastním příkladem a nikdy způsobováním fyzické bolesti, by neškodilo zdůrazňovat každý den. Rovněž by stálo za úvahu, proč nejvíc ubližujeme (nejen fyzicky) právě našim nejbližším (nejen dětem), protože pak bychom možná zjistili, že je to jen proto, že jsou nejblíž po ruce. Suma sumárum: Facka nikdy nebyla, není a nebude normální "výchova", za kterou by měl být kdokoli "vděčný", ani ministr.
8. února 2022
Řekl bych, že všichni, kteří mnoho let nechali v Levných knihách válet Chestertonovu Ortodoxii (1908) za 50 Kč nebo za kolik, udělali jednu z osudových chyb svého života, protože o myšlenkách této hluboké a stále čerstvé knížky by se dalo meditovat po několik dalších lidských životů.
Chesterton kupříkladu píše: "[Jisté školy pokroku a mravního vývoje] tvrdí, že existuje pozvolný pohyb k mravnosti a že každý rok a každý okamžik dochází k nepostřehnutelné etické změně. Tato teorie má jen jednu velkou slabinu. Mluví o pozvolném pohybu k spravedlnosti, ale nepřipouští pohyb rychlý. (...) Někteří idealističtí vegetariáni prohlašují, že nastala doba, kdy už nebudeme jíst maso; tím ovšem současně předpokládají, že jíst maso bylo kdysi správné, a naznačují (jejich slova je možno citovat), že jednoho dne bude nesprávné jíst vejce a pít mléko. Nehodlám se tu zabývat otázkou, co je spravedlivé vůči zvířatům. Tvrdím jen, že spravedlnost, ať už je v čemkoli, se za daných okolností odkládat nedá. Děje-li se nějakému tvoru křivda, měli bychom mu přispěchat na pomoc. Ale jak můžeme spěchat na pomoc, když bychom vlastně předešli dobu? Jak můžeme stíhat vlak, který možná přijede až za několik století? (...) Dejme tomu, že řeknu nějakému vydřiduchovi: 'Otroctví se hodilo pro určité stadium vývoje.' A on odpoví: 'A vykořisťováni se hodí právě pro toto stadium vývoje.' Jak na to mohu odpovědět, neexistuje-li nějaké trvalé měřítko? Jsou-li vykořisťovatelé pozadu za běžnou morálkou, proč by lidumilové nemohli být před ní?"
9. února 2022
Pamatuje si ještě někdo na ten pár, jak se vždycky před námi líbali v 300? Teda oni se líbali asi i jinde, ale před námi seděli v 300. Byli roztomilí, co? Zrovna jsem si na ně vzpomněl a přemýšlím, jak asi dopadli a jestli jsou pořád spolu. To by bylo pěkné, ne? Snad o nich nepíšu nic špatného. To oni se před námi líbali, tak co. Nebo Roman, takovej ten blonďatej hezoun, můj úhlavní nepřítel, kde je mu asi konec? Ale ten se bavil s Janou a možná ještě s někým dalším. No, se mnou teda skutečně ne. Nemůžu zapomenout, jak mi Anděla přišla říct: "Hele, ten tvůj Roman si nejspíš spočítal, že patřím k tobě, šla jsem teď po chodbě a měl jsi vidět, jak hnusně se na mě díval." Ó, to byl opravdu nepřítel na život a smrt. Že jsem si nepořídil panenku voodoo a jehly!
10. února 2022
"A co ty?" zeptal jsem se.
Amanda se usmála. "Já? Já jsem dcera bohatého otce. Copak tím není řečeno vše? Byla jsem jednou vdaná a dvakrát zasnoubená a teď jsem sama." (...)
"Co všechno tím má být řečeno? Jsi dcera bohatého otce, no a co?" (...)
"Byl to hrozný život," podotkla.
Představil jsem si milionářskou dcerku, provdanou za boháče. Určitě hrozný, perný život.
(Antti Tuomainen: Moje temné srdce)
Vyšlo sice už před 7 lety, ale zrovna jsem se k tomu dostal a je to zajímavá finská "detektivka", akorát škoda že je to jen detektivka a že onen autor píše asi jen detektivky, protože ty jsou jak známo všechny na jedno brdo (a i tahle má docela konvenční řešení). Ne že bych neměl rád Mankella (to je zase Švéd) a Hoega (to je zase Dán), ale i poetická a kvalitní krimi literatura bude mít navždycky svoje limity. Pořád jen mordy a pátrání po vrazích a pořád to lidi baví, co?
"Jde o památku. Máte něco takového? Nějaké věci, které vypadají úplně obyčejně, lacině nebo bezcenně, věci, které dávno vyšly z módy a nehodí se do žádného interiéru, ale pro vás mají hodnotu, protože vám připomínají nějaké životní období či konkrétní osobu a obklopuje je jakási aura, přímo silové pole, které z nich činí něco víc, než ve skutečnosti jsou – rozbité autíčko, stará peněženka nebo židle, na které se už ani nedá sedět."
"To snad mají všichni."
"Já se ptám vás."
"Zažil jste někdy pocit, jako byste se stal vězněm nějaké myšlenky nebo něčeho? Jako by se i na takhle krásném místě a za jasného dne nad vámi vznášel nějaký černý mrak a dole pod vámi zela bezedná, černá prázdnota? A přestože zhluboka vdechujete do plic čistý, svěží vzduch a díváte se na krásnou krajinu kolem, tak se ani za nic nedokážete cítit jako součást téhle krásy a okolního světa?"
"To snad každý..."
"Já se ptám vás."
11. února 2022
Jakkoli mám Masaryka rád a osobně pokládám jeho knížky za to nejmoudřejší, co kdy nějaký Čech napíše (za skutečnou studnici, k níž bychom se měli stále vracet), ten jeho nevyléčitelný optimismus, že pokrok spěje kupředu a vše se jednou vyřeší, jsem nikdy nechápal. Asi je dobré vědět, že Dějiny jsou na naší straně, ale "z dlouhodobého hlediska jsme taky všichni mrtví", že?
Je to jako v Kafkově povídce Před zákonem. Venkovan chce vejít, ale dveřník mu řekne: "Teď tě vpustit nemůžu." – "A později?" – "Možná." Ale nikdy ho tam nepustí. A když venkovan stráví trpělivým čekáním celičký život, konečně ho napadne zeptat se, proč nechtěl vejít nikdo další. A dveřník mu odpoví: "Nikdo jiný sem nemohl vejít, protože šlo o vchod určený speciálně pro tebe. Teď jdu a zavřu jej."
No, možná že měl Nietzsche pravdu, když říkal, že naděje je nejhorší ze všech zel. Dejme tomu, že by ten dveřník řekl venkovanovi: "Sem se nikdy nedostaneš, sem nesmíš." Co by pak venkovan udělal? Třeba by poslušně odešel, kdožví? Nebo by se do toho "vchodu určenému speciálně pro něj" zkrátka vecpal a konečně už vešel. V každém případě by před vchodem nestrávil celý život. Venkovanova naděje sloužila dveřníkovi jenom k tomu, aby příchozího udržel v šachu.
A jak pravil ten mudřec Jiří Jan: Co ti dneska přijde "ještě moc brzo", může být zítra "už moc pozdě".
Jeden den: Globální oteplování neexistuje. Druhý den: Dobře, existuje, ale už se s tím nedá nic moc dělat. A nebo někdo přidá vtip (a ne jako vtip, ale vážně): Třeba přijde ta doba ledová (To fakt slyšíte!). Nebo covid. Jeden den: V4 je zatím nejlepší, držme si palce. Další den: Tuhle vlnu už nezastavíme. A nikdy se nic neděje. Jeden den: V pohodě. Druhý den: Konec světa. Pořád ty konce světa. Všímáte si? Před měsícem jsem vyslechl: "Omikron je v pohodě. Všechno se to léčí doma. Na to přece ještě nikdo neumřel, ne?" Dva roky opakovaného vtipu. Dva roky chřipky.
12. února 2022
Napsal jsem úvahu s názvem Tour de Feminin, která však s tímto mezinárodním cyklistickým závodem nemá nic společného. I když já byl vždycky na straně žen, jak tam píšu.
13. února 2022
Zvláštní, co člověka napadá. Když jsem se v sobotu jen tak procházel, jak je mým dobrým zvykem, a místo rozbahněné cesty ustoupil radši na louku, vzpomněl jsem si na Kunderovu esej o Janáčkovi, že "každý člověk se snaží svůj život přepsat do veršů". Zajímavá myšlenka, a přece tak samozřejmá a banální. Težko se asi příhody a vzpomínky vyprávějí doslova tak, jak se staly (vždycky je dobré něco přidat a něco ubrat, ne?). A stěží člověk na prvním rande začne mluvit o svých nejhorších vlastnostech, traumatech a nočních můrách. Či Chestertonovými slovy: Jako kdyby se někdo na večírku omlouval, že nemá frak, protože se nedávno opil, má ve zvyku se svlékat na ulici a krom toho právě odložil trestanecký šat. To tam opravdu nemusí chodit. Ale na druhou stranu, co by řekli na ta skvělá veršovaná veledíla typu Iliady, Písně o Rolandovi nebo Písně o Nibelunzích přímí aktéři a oběti popisovaných masakrů? Líbily by se jim verše? Utěšili by je?
Tu nemůžu nevzpomenout na Malaparta a musím ho nalistovat: "Na Ukrajině žijí nesčetné druhy nádherných ptáků... Slyšíme jejich neutuchající zpěv i ve hřmění děl, v praskotu kulometů, proniká mocným duněním letounů nad nesmírnou ukrajinskou plání... Nesedají na stromy, nedívají se na to vraždění: vznášejí se se zpěvem v modru nebes, sledují z výše armády, pochodující nekonečnou plání. Ach, jsou opravdu krásní, ti ptáci na Ukrajině!"
Malaparte je samozřejmě Kunderův oblíbenec. A sám Kundera ví, o čem mluví, ostatně začínal jako básník a jeho próza je poesie, dokonce i ty jeho eseje a příležitostné texty jako 'Tragédie Střední Evropy aneb unesená část Západu' jsou životem přepsaným do veršů. To přirovnání by se mu určitě nelíbilo, ale je to zkrátka český Victor Hugo. Omlouvám se, francouzský Victor Hugo.
Další Kunderův oblíbenec, Martin Heidegger, taky říkal, že nemluvíme řečí, ale že řeč mluví námi. To by jistě stálo za další meditaci, kdyby to za nás dávno neudělal Erazim Kohák: "Když hovořím o 'masné výrobě', mohu mít na mysli jen a jen chov domácích zvířat. Řeč však promlouvá mnou a říká o vztahu člověka a zvířete něco, co pak určuje můj postoj... Řeč mluví námi, avšak i my můžeme promluvit řečí... Můžeme říci, že 'animals are little people in fur coats', že zvířata jsou človíčkové v kožíšcích. Popisně to není o nic méně ani o nic více přesné... Vytváříme tím však zcela odlišnou skutečnost."
14. února 2022
Podle Francoise Truffauta vytýkat Hitchcockovi, že vytváří ve svých filmech napětí, by bylo totéž, jako "mít milenci za zlé, že působí své společnici potěšení, místo aby se staral jen o svou vlastní slast." Trefné přirovnání, navíc legrační. Ale i ta věta samotná je takovým odvěkým problémem, ne? "Nestarat se jen o sebe." Vlastně to neplatí jenom tělesně, ale i duševně, a vlastně pro všechny další případy, třeba i pro vztah žirafy k zebře, kdyby se staly kamarádkami. Jo, to by bylo fajn, zapomenout na sebe a zajímat se víc o druhého. "Jak by se váš život zvětšil, kdyby se v něm vaše já dovedlo zmenšit!" praví moudrý Chesterton.
První (a možná i poslední) pravidlo zkrátka zní: mít druhého rád. A mít ho rád takového, jaký je. Bezpodmínečně. Skutečný zájem a skutečná láska, a žádný nadbytečný smutek, stesk, strach, bolest, žárlivost. Jistě, je to jen teorie a je to jen ideál, více méně nenaplnitelný, a proto vytoužený a stále zkoušený. V 16:00 si v duchu říkáte: "Čert mě vem, vždyť mně je to jedno." A v 16:05 opět v duchu: "Ta mrcha!" V 17:00 už mluvíte nahlas: "Jasně že by mi to přišlo hezký, ale co záleží na tom, co přijde hezký zrovna mně? Opravdu na tom nezáleží, fakt." A už v 17:01 vše uvedete na pravou míru: "Dobře no, trošku mě to štve. Trošku strašně absolutně."
Je to zkrátka nekonečný boj. Dávná moudrost sice praví, že "máme proč se veselit a radovat", ale úplné štěstí si možná nejde vychutnat ani v nejšťastnějších chvílích, protože člověk neví, co bude dál. A možná ani nejde milovat bez strachu, že o druhého přijdu. "Svět bude nádherný, říká se. Ale jedno zazvonění telefonu může ohlásit, že je všemu konec" (Sladký život).
Jenže onen mudrc Chesterton také pravil, že na případný Popelčin dotaz: "Jak to, že musím o půlnoci odejít z plesu?" se dá odpovědět lepší otázkou: "Jak to, že tam můžeš být do půlnoci?"
To je opravdu dobrá otázka. A zajímavý úhel pohledu.
"Být omezen na jednu ženu je malá cena za to, že vůbec ženu vidíme."
Jo jo, pochopil jsem. Už mi tu nemusíš psát, Chestertone.
"Děti jsou vděčné, když jim Santa Claus dá do punčochy hračky nebo cukroví. A já bych neměl být vděčný, když jsem dostal do punčoch dvě zázračné nohy? Děkujeme známým, když nám dají k narozeninám doutníky nebo bačkory. Což nemohu nikomu poděkovat za to, že mi dal k narozeninám narození?"
Vždyť říkám, že jsem pocho... Hej, ty se mi směješ?! Mažu tě z přátel!
15. února 2022
Dávám na web zamyšlení nad biblickým podobenstvím o marnotratném synovi. Jo jo, je to můj oblíbený příběh, ač uznávám, že ponechává několik věcí ve vzduchu. Ale ta závěrečná chvíle, ta pointa je dokonale krásná. Ostatně ji cituju už v povídce Amor in tres, kterou jsem napsal před devíti lety.
16. února 2022
Včera mi bylo trošku smutno, jak je mi asi vždycky, když zajdu na Fakebook. A pokud je vám smutno, tak máte sto chutí se nějak (nejlépe s někým) potěšit. A světe, div se, všechno z toho se mi splnilo, a ani moc dlouho jsem se nemusel trápit. Stačilo spatřit na protějším chodníku ulice, která je skutečnou vrchařskou prémií (stoupá prudce a dlouho), nějakého muže kráčet nahoru svižným strojovým tempem. "To by mě zajímalo, jestli to vydrží. Nebo nakonec zvolní jako každý?" Jo, to jsem si pomyslel, trošičku zrychlil svůj obvyklý krok a za chvíli jsem byl v jeho úrovni.
S odstupem času si říkám, že to vlastně nebyl žádný soupeř, vypadal sice mladě a vysportovaně, o hlavu vyšší samozřejmě, dlouhé nohy, ale to pro kopec není podstatné. Potřebujete především výdrž a víru. Pokud třeba nevíte, jak je stoupání dlouhé, může se vám jevit jako nekonečné a tím i nezdolatelné. Nebo když se kolem vás někdo prožene (to jsem byl já), navíc úplně normálně, nijak sportovně, prostě normální krok do kopce, jen o něco rychlejší, pak na vás padne trochu únava a depka a zabalíte to (já už byl nahoře a on teprve v polovině). Jako když chcete udělat padesát kliků a už po patnácti vás začnou bolet ruce, pak to asi nedoděláte, protože si nedokážete představit, že vydržíte dalších 35. Ale když jich uděláte v pohodě 30, najednou máte chuť jich udělat rovnou stovku.
Teď o tom nepíšu ani tak proto, že bych se chtěl chlubit (i když to taky). Tohle nebylo nic světoborného, kopce mám oblíbené a stoupám do nich stejně rád, jsko ostatní lidi rádi sedí. Což je zase jeden můj geniální příměr. Asi jako "diskuse na téma, zda byl Milton puritánštější než je prase tlusté," jak praví klasik. Chci tím jen říct, že kdokoli je smutný, vždycky se může nějak potěšit. A vždycky to může natřít někomu, kdo si o to říká.
17. února 2022
Návrat do starých dobrých časů je vždycky požitek. Já rád vzpomínám dokonce i na všechny své úhlavní nepřátele a všechny ty osobnosti, s nimiž jsem se tolik natrápil a třeba si o nich kdysi pomyslel: "Zkazili jste mi celej život!" Živě si dokážu představit Kunderu, jak si nostalgicky prohlíží starobylý obrázek Hitlera a rázem mu ty koncentráky promíjí. Jeho oblíbenec (ne Hitler, ale Vančura) ostatně napsal: "Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám." A pokud rád vzpomínám na ty, které jsem nenáviděl, o kolik radši musím vzpomínat, pokud jde o lidi, které jsem měl rád? Jo, ve vzpomínání bude vždycky i hodně zapomínání, protože už téměř netušíte, co jste komu udělali. Jenže není právě v tom ono kouzlo?
Nikdy jsem nechápal, že se někdo nebaví s dříve blízkou osobou jen proto, že mu před iks lety něco provedla. Vždy nad tím kroutím hlavou. Já zapomínám nejpozději druhý den. A to musí být navíc opravdu něco smrtelně vážného, abych si to ten druhý den aspoň pamatoval. :-) Taky mě vždycky vytáčí, když někdo o druhém, kterého třeba vůbec neznám, mluví s hořkostí a se záští. Asi to pokládám za ten nejsmrtelnější hřích, protože pak se pokaždé snažím toho neznámého hájit, i když si to patrně ani nezaslouží. Ale o to nejde. Jde mi o tu zahořklost. K čemu je dobrá? Nechápu. Smím a musím být rozhořčen na Hitlera, když staví koncentráky, nebo na toho, kdo dnes bude popírat, že je stavěl. Ale stěží si mám neustále drásat staré rány. Nemusím odpouštět, ale stejně tak mě to už nemusí trápit.
18. února 2022
Něco vám prozradím. Ale ne že si mi pak budete smát! No, já stejně vím, že budete, protože to neznáte. O mně je docela známo, že se večer rád procházím (nejradši krajinou), a to i v zimě, kdy se brzo smráká. No, a protože chodívám po jedné a téže oblíbené trase, procházím vždycky jedním lesíkem, který je zcela sevřen údolím, a tma v něm se dá krájet.
A pozor, teď to začne! Když jsem tam vkročil úplně poprvé, bylo to hodně drsné. Z ničeho nic jsem dostal strach a myslel hned na nejhorší: že přiletí ufoni a vysají mi mozek, nebo že na mě ze zálohy skočí leopard a tak. Kdyby mi vstoupil do cesty vlkodlak a prohlásil: "Je s tebou amen", nic bych mu nenamítal, protože přesně tohle cítíte. Najednou máte tísnivý pocit, že jste ve vesmíru sami, a proklínáte, že jste se odloučili od stáda.
No, a přesně tahle úzkost, tenhle děs běs se opakuje pokaždé, když tam jdu. Zkoušel jsem si na to zvyknout, třeba si předtím dělám srandu: "Hej, zase se budeš bát", ale stejně se pak bojím. Zkoušel jsem mluvit nahlas nebo i zpívat, ale to je fakt k ničemu. Nebo si říkám: budu ten strach studovat. Ale sotva tam vkročím, rozbuší se mi srdce, začnu panikařit a chci co nejrychleji odtamtud. Jakým vysvobozením pak je, když za pár minut dorazím do nejbližší vesnice (ostatně tenhle les není nikdy daleko od lidí).
Já ten les dobře znám, vím, že tam nic děsivého není. A je to moc hezký les, kde rostou sněženky a určitě i nějaké lesní orchideje jako kruštíci. Ale ve tmě jde o nejhorší místo na světě (nikde jinde jsem to nezažil, vždyť já jsem normálně noční tvor).
Myslím, že ten pocit strachu není jen můj, ale je obecně lidský. Je to asi nějaký prehistorický strach, třeba z doby, kdy nás v Africe ten levhart opravdu takhle přepadával. Něco takového přece v sobě pořád máme. Když vidíme modrou oblohu, úplně nás to láká vyjít ven. Nebo ten pocit, když vylezete z temného lesa a před vámi se otevře širý obzor, to se pak celé tělo raduje (takhle se asi lidé cítili na těch afrických savanách). Napadá mě, že pokud se civilizace jednou zhroutí (nebo pesimičtěji: až se zhroutí), určitě vypukne nová epidemie. Lidé budou umírat strachy, že jsou v nočním lese sami.
Já vím, že tím strašidelným lesem nemusím chodit. Můžu jít úplně jinudy. Pak bych ale nemohl získat svého privátního bobříka odvahy a nemohl bych tu o tom psát.
19. února 2022
Zde na webu jsem se rozepsal o rozdílu mezi abstraktními ideály a praktickou politikou. Předkládám tam své a Chestertonovo vyznání, že "má víra v zásadních věcech zůstala přesně taková, jaká byla vždy".
20. února 2022
Goebbels přijde k Hitlerovi: "Adolfe, máme dostatek jídla už jen na pět let."
"Na pět let?" zeptá se Führer.
"Ano, pět let."
A Führer řekne: "Musím to říct Göringovi."
"Hermanovi ne, proboha," křikne Goebbels. "Hermanovi to neříkej. Jídlo pro nás dva, tebe a mě."
Povím vám, co mě vždycky napadá, když se dívám na film "Hangmen Also Die!", a na ten se zaručeně dívám každý rok, protože je to můj nejoblíbenější film o Praze. Napínavá jízda od začátku do konce. Vlastně znám Prahu už jenom z něj, což je taky trochu legrační, když se natáčelo výhradně v hollywoodském ateliéru. Film o atentátu na Heydricha byl vytvořen zcela bezprostředně a premiéru měl už v březnu 1943. Bertold Brecht, který je autorem scénáře, nechává ve filmu popravit Vítězslava Nezvala. A jak tam zazní: "Nezval? Proč? Nezabývá se politikou." Jo, proč? to si vždycky říkám. To mě vždycky napadá. Nevím, zda existovala nějaká fáma, že Nezval při represích zemřel, nebo odkud to Brecht vlastně měl. Ale stejně nelze považovat za náhodu, že ve filmu umírá Nezval a ne Vančura. Stejně jako asi není náhoda, že nobelovku dostane Seifert a ne třeba Kundera. Stejně jako si Pablo Neruda určitě nevybral své jméno proto, že by četl Povídky malostranské. Všechno je to důkaz, že česká poesie vždycky předčila českou prózu, ale taky že je přeložitelná do cizích jazyků (a že i v cizině ji lze obdivovat). To první je samozřejmost, to další už nikoli. "Promiňte, pane Nezvale. Mohu vás obtěžovat? Dnes jsem načmáral pár veršů pro eventuální píseň. A vy, takový spisovatel, byste se na to někdy mohl podívat a upravit to."
21. února 2022
Na webu uveřejňuju esej 'Co se stalo s Prokyónem?', která je meditací nad Kantovým "hvězdným nebem nade mnou".
22. února 2022
Víte, z jaké "mluvící hlavy" nejvíc rostu? Z takového toho "experta na zdravotnické právo", nebo jak se ten člověk vlastně tituluje. Teď jsem zapomněl jméno. Dva roky covidu a pořád si ho zvou, co? Ten asi neomrzí. No, těžko mu upřít jednotu formy a obsahu. A možná že kdyby opustil svou šílenou dikci a jednou promluvil jako člověk, začal by i cítit jako člověk. Víte, že právě kvůli němu se každý den modlím, aby covid odešel stejně, jako kdysi přišel? A že s dojetím vzpomínám na staré časy blažené nevědomosti, kdy jsem ani netušil, jací exoti žijí mezi námi? Jo, poslední dva roky by dost dobře mohly mít podtitul "Covid aneb soutěž o největšího ichtyla". A že jich už bylo, co?
23. února 2022
Z Čapkovy Bílé nemoci:
"Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –"
"Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout –"
Rozepsal jsem se o tom v nedávném článku "Příznak hlubokého rozvratu bílé rasy". A všímám si, že jsem se zapomněl zmínit.
24. února 2022
Klima? Korona? Co tu ještě chybělo? Aha, kalašnikov.
"Ideje nás rozdělují, ale sny spojují."
"Ne, noční můry."
25. února 2022
Představte si, že mám zrovna rozečteného Idiota, vlastně ho čtu úplně poprvé. A do toho vtrhnou ti šílení Rusové. Snad by se to nechtělo ani číst dál. Jenže docela naopak. Je to mimořádně uklidňující četba. Možná právě toho Dostojevského člověk teď potřebuje ze všeho nejvíc. Jako by mě chtěl neustále přesvědčovat, že existuje i druhé Rusko. Nebo spíš, že kdysi ještě existovalo. Napadá mě citát z jednoho Godardova filmu: "Nechci umřít dřív, než uvidím Evropu opět šťastnou, než uvidím slovo 'Rusko' a slovo 'štěstí' opět k sobě přiléhat jako dvě přezky na opasku." A pak samozřejmě tohle: "Lumpové budou pořád. Ale změnilo se to, že lumpové jsou upřímnější." Prý kdyby se do toho chtěl někdo míchat, tak uvidí, co svět ještě neviděl. Šílenec s atomovkou, to tu dlouho nebylo. Ale není to jen "Putins Krieg". To je prostě: HANBA RUSKU! Z toho se nikdo nevykroutí, stejně jako se z ničeho nevykroutíme ani my. Ne, to opravdu není "válka na Ukrajině" a "ubohá Ukrajino!" To je: "Ubohá Evropo!"
26. února 2022
Šoková doktrína à rebours. – Jo, je to jistý paradox, že jediným v šoku byl Zeman. U všech ostatních mám pocit, že ten šok jenom hrají. U těch Američanů jako by to bylo: "Vždyť jsme vám to říkali. Dva měsíce vám to říkáme." Nebo ti Němci: "Vždyť nám to říkali. Dva měsíce nám to říkali." Není ostatně úplně nejsmutnější, když ta předsedkyně EK řekne: "Doufali jsme v nejlepší, ale počítali jsme s nejhorším"? Ale já jsem vcelku pozitivní člověk, aspoň jsme se dozvěděli, že EU v posledních měsících opravdu něco dělala: doufala a počítala. Jenže kdyby byl někdo v šoku, musel by teď na Putina pořád dorážet, jak kdysi ta holka: "Co si to dovoluješ!!!"
Kde je Macron? Proč mu teď nevolá každých pět minut: "Přestaň s tím masakrem, zastav palbu a stáhni se!" Vždyť to by se na ně mělo neustále křičet, neustále volat, neustále psát: e-maily, na Fakebook do Messengeru, prostě všude, jako to člověk dělá, když má na někoho vztek. Macron by třeba řekl: "Jo, a jaks, ty šílenče, vyhrožoval, že uvidíme, co svět ještě neviděl, myslíš, že my atomovku nemáme, nebo co? Takže se uklidni." No, a Japonci by třeba řekli: "K těm atomovkám, už jsme je viděli. Dvakrát. Nic nového pod vycházejícím sluncem." Prostě přivést šílence k rozumu.
Dejme tomu, že opravdu neexistuje možnost přispěchat Ukrajině na pomoc. Ale pak musím udělat všechno ostatní, co udělat můžu. I když nás to všechny údajně strašně poškodí. Nechci ropu, nechci plyn, žádný byznys s Ruskem, žádné styky, vůbec nic. Ale takhle to vypadá, že právě ono "vůbec nic" nechceme ani obětovat. Můžu si připnout na klopu žlutomodrou stužku a vyvěsit ukrajinskou vlajku (asi jako si vyvěsím tu bhútánskou, až jednou Rusové napadnou Bhútán, i když ani nevím, kde to leží), můžu symbolicky někam poslat granáty a kulomety (kam? ke komu? k čemu?) a můžu pateticky říkat, že na Ukrajině se bojuje za Evropu. Jenže kdyby se tam opravdu za Evropu bojovalo, tak by se pak muselo nějak bojovat za Evropu i v Evropě. A to je stěží představitelné, když v žádném šoku nejste.
Otázka číslo 1: Jak být v dnešním světě stále ještě šokován? Američani můžou říkat (a možná si říkají): taky jsme už napadli cizí stát bez důvodu, odstraňovali zlé diktátory a dosazovali ty hodné v zájmu národní bezpečnosti. Americký sniper, víme? A vlastně i ti Němci můžou říkat: taky jsme měli svoje problémky, měli jsme i koncentráky a ostatně i na té Ukrajině jsme prováděli vlastní masakry, tak co? O co vám všem vlastně jde? Na co si pořád stěžujete? No jo, provinčnost a problémky velkých národů. Nic nového pod zapadajícím sluncem.
27. února 2022
A pořád v sobě chováme tu Pandořinu naději, co? Stále nás může těšit, že to, o čem psal Luis Buňuel, nastane až zítra. "Podle posledních zpráv vlastníme dnes dost jaderných bomb, abychom zničili nejen veškerý život na zemi, ale vychýlili tuto planetu z oběžné dráhy a poslali ji, aby se ztratila, pustá a studená, v nekonečných prostorách. To se mi zdá ohromné a mám chuť volat bravo."
"Snívám o planetární katastrofě. (...) Dodávám, že tato katastrofa by neměla smysl, ani hodnotu, kdyby nevzešla z přírodního zdroje (...), z ničivého a neporazitelného viru. Ale nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: Jinak to nejde."
28. února 2022
No jo, občas není nad "pořádnou" útěchu. Jako když říká maminka Fanny a Alexandra: "Nehraj si na Hamleta, ty můj chlapečku. Já nejsem královna Gertruda, tvůj otčím není žádný dánský král a tohle není Elsinor, přestože to tu vypadá pochmurně."
A jak řeknu já: Dneska je posledního února a ne poslední den v historii lidstva.
No, a ještě přidávám výstižné prohlášení Evropské společnosti pro mezinárodní právo (ESIL) k ruské agresi vůči Ukrajině: "Do Evropy se vrátila válka. Porušení nejzákladnějších principů Charty OSN a pravidel mezinárodního práva je zjevné. Ruská federace nese jako stát plnou odpovědnost za tento akt agrese vůči svému sousedovi. Rozhodnutí prezidenta Putina vést válku se svrchovanou, nezávislou Ukrajinou je zločinným. Argumenty předložené Ruskou federací k odůvodnění její agrese se neopírají ani o skutečnost, ani o právo. Jde o cynické a zvrácené užití mezinárodního práva režimem, který nemá žádný stud, vládne strachem a holduje lžím a propagandě. Tvrzení, že jiné státy – zejména na Západě – nemají lepší pověst ohledně respektování mezinárodního práva, je zástupným problémem, který je morálně zkažený a postrádá relevanci. V každém případě se tím rozpoutání agrese právně nijak neodůvodňuje. Stojíme solidárně za našimi ukrajinskými kolegy a ukrajinským lidem proti násilí, jemuž čelí. Rovněž apelujeme na naše ruské kolegy, aby mocným říkali pravdu a protestovali proti zjevnému porušení mezinárodního práva, k němuž dochází. Činíme tak s plným pochopením obtíží, jimž jsou vystaveni, mají-li vystoupit proti vládě, která se opírá o zastrašování a potlačuje odlišné názory. Tohle je velmi chmurný den pro Ukrajinu, pro Evropu a pro svět. Nicméně naše rozhodnutí hájit vládu práva nebylo nikdy silnější."
1. března 2022
Ač mě přijdou knížky tohoto historika poněkud zvláštní, tenhle text o Ukrajině je zároveň i pronikavý (Harari, Why Vladimir Putin has already lost this war):
"Stále více se zdá pravděpodobnější, že Vladimir Putin spěje k historické porážce. Může vyhrát všechny bitvy, přesto však prohraje válku. Putinův sen o obnovení Ruského impéria vždy spočíval na lži: Že Ukrajina není skutečný stát, že Ukrajinci nejsou skutečný národ a že občané Kyjeva, Charkova a Lvova touží po vládě Moskvy. Je to naprostá lež – Ukrajina je stát s více než tisíciletou historií a Kyjev byl hlavním městem už v časech, kdy Moskva nebyla ani vesnicí. Ale ruský despota se tolikrát držel své lži, že jí zjevně sám věří. Při plánování své invaze na Ukrajinu Putin mohl počítat s mnoha známými fakty. Věděl, že Rusko Ukrajinu vojensky převyšuje. Věděl, že NATO nepošle vojáky na pomoc Ukrajině. Věděl, že kvůli závislosti Evropy na ruské ropě a plynu budou státy jako Německo přistupovat váhavě k uložení přísných sankcí. Na základě těchto známých faktů bylo jeho plánem zasáhnout Ukrajinu tvrdě a rychle, svrhnout její vládu, ustanovit loutkový režim v Kyjevě a přetrpět západní sankce. (...) Ale přijali by Ukrajinci loutkový režim Moskvy? Putin vsadil na to, že by mohli. (...) S každým uplynulým dnem se stává jasnější, že Putinovi sázka nevyšla. Ukrajinci se srdnatě brání, získávají obdiv celého světa – a ve válce vítězí. Před námi je hodně temných dnů. Rusové stále mohou dobýt celou Ukrajinu. Ale k vítězství ve válce by Rusové museli držet Ukrajinu ve své moci a to mohou jen tehdy, pokud jim to ukrajinský národ dovolí. To se jeví stále více nepravděpodobným. (...)
K obnovení Ruského impéria Putin potřebuje relativně nekrvavé vítězství, které povede k okupaci relativně bez zášti. Proléváním další a další ukrajinské krve se Putin přesvědčuje o tom, že jeho sen se nikdy nevyplní. Na úmrtním listě Ruského impéria nebude napsáno jméno Michaila Gorbačova: ale Putinovo. Gorbačov dovolil Rusům a Ukrajincům, aby se cítili jako bratři; Putin je změnil v nepřátele a zajistil, že ukrajinský stát bude od této chvíle definován v opozici k Rusku. (...)
Příběhy ukrajinské statečnosti neposilují odhodlání jen Ukrajinců, ale i celého světa. Díky nim nabývají odvahy vlády evropských států, vláda USA a dokonce i utiskovaní občané Ruska. Pokud se Ukrajinci odváží zastavit tank holýma rukama, německá vláda se může odvážit poslat jim pár protitankových střel, americká vláda se může odvážit odříznout Rusko od Swiftu a ruští občané se mohou odvážit projevit svůj odpor k této nesmyslné válce."
2. března 2022
Předvčerejší vyjádření dalajlámy, které je dobré tu zaznamenat: "Jsem hluboce zarmoucen konfliktem na Ukrajině. Náš svět se stal natolik vzájemně závislým, že násilný konflikt mezi dvěma zeměmi nevyhnutelně ovlivňuje zbytek světa. Válka je zastaralá – nenásilí je jediná cesta. Musíme rozvíjet pocit jednoty lidstva tím, že budeme ostatní lidské bytosti považovat za bratry a sestry. Tak vytvoříme mírumilovnější svět. Problémy a neshody se nejlépe řeší dialogem. Skutečný mír vzniká prostřednictvím vzájemného porozumění a respektu k blahu toho druhého. Nesmíme ztrácet naději. 20. století bylo stoletím války a krveprolití. 21. století musí být století dialogu. Modlím se, aby byl na Ukrajině rychle obnoven mír."
3. března 2022
"Fakt nemá smysl se asi nějak strachovat, stejně to na nás někdo nakonec hodí, tak co?"
"Ale ne, Fiala říkal, že díky členství v NATO nám nic nehrozí. On to teď říkal, aby lidi uklidnil."
"No, právě, aby je uklidnil. Každý máme svoje medikamenty."
A zde lze zmínit podnětnou "meditaci" jednoho pozoruhodného Japonce: "Stavět pevnost je prvotní chybou. (...) Tyran říká, že se bojí napadení a že opevnění je nutné pro ochranu města, a tak hromadí a skladuje zbraně a do dveří dá klíč. (...) Není žádné jiné cesty k míru, než aby všichni lidé odešli z hradní brány relativního vnímání, sešli dolů na louku a vrátili se (...) k broušení kosičky, ne meče. (...) Mám pocit, jako bychom v Japonsku žili ve stínu velkého stromu, ale není žádné nebezpečnější místo během bouřky než pod velkým stromem. A nemohlo by být níc hloupějšího než se ukrývat pod 'jaderným deštníkem', který bude prvním terčem v příští válce. (...) Řekněme, že klíč k míru leží u země." (Masanobu Fukuoka: Revoluce jednoho stébla slámy)
4. března 2022
Loni vstoupila v platnost smlouva o zákazu jaderných zbraní (TPNW), první závazná mezinárodní smlouva zcela zakazující jaderné zbraně s konečným cílem jejich zničení. Smluvní strany, kterými jsou mj. Rakousko, Irsko, Malta, JAR, Nigérie, Kazachstán, Vietnam, Bangladéš, Mexiko, Chile, Nový Zéland či Vatikán (ano, i tenhle římský pahorek), přijaly zákaz je vyvíjet, zkoušet, vyrábět, shromažďovat, umisťovat, používat a hrozit jejich použitím. Opravdu nevím, proč by Česká republika k takové smlouvě nemohla přistoupit. Aspoň bychom se před těmi mimozemšťany, kteří k naší Zemi jednou doputují, nemuseli stydět, že jsme kdysi dávno v 21. století stáli na špatné straně barikády. Nic by nám to neudělalo, když tyhle "hračky pro svobodné mládence" stejně nechceme a moc dobře víme, že americké bomby nás před šílencem nakonec neochrání. Ti emzáci si maximálně pomyslí: "No, po prvním jaderném útoku Ruska se planeta dostala do zajímavého dilematu: Nechat to být nebo všechno poslat k čertu?" Či parafrází jednoho nepřesného překladu Hamleta: "Nežít či nežít?" A pak řeknou: "Taky se pak o tom vedla zajímavá diskuse na Fakebooku." Má-li lidstvo nějaký důvod pro existenci bomb, pak postrádá důvod pro tu svou. Dalajláma má pravdu, 21. století "musí být stoletím dialogu". To samozřejmě žádná mezinárodní smlouva nezaručí, ale když už tu je, je třeba ji podporovat. Jinak tím říkáme: no jo, tyhle zbraně vlastně nejsou tak úplně zavrženíhodné.
5. března 2022
Vkrádá se pocit, že Rusko vtrhlo na Ukrajinu asi jen proto, aby Evropské unii dokázalo skutečnou "prozíravost" nedávného rozhodnutí o dobrotě zemního plynu a dobrotě jaderné energie. Nevím, kdo dnes ještě touží po ruském plynu, ale teď už se asi bude každý děsit i těch jaderných elektránen. A je zkrátka trochu paradox, že netflixácká série Our Planet končí happyendem "na místě jedné z našich největších katastrof, v Černobylu", kde "za pouhých 20 let vědci zaznamenali populaci živočichů podobnou divočejším částem Evropy". Hle, jak se údajné happyendy obrací zpět v noční můry.
Netflix dal celý seriál na youtube, aby nás při první vlně covidu trochu rozptýlil, povzbudil a poučil. No, a teď to všechno potřebujeme jako sůl a ještě víc. Rozptýlení od nepřetržitých "obrazů války", povzbuzení "že kdysi jsme poprvé spatřili vlastní planetu" a tolik potřebné poučení (ne uklimbání). Princ Charles, který se dne 4. dubna 2019 se svými syny účastnil premiéry dokumentu v londýnském Muzeu přírodních dějin, vyjádřil naději, že "Naše planeta" poučí stamiliony lidí po celém světě ohledně toho, jaké kroky je třeba podniknout.
A jak říká novodobý Homér v Nebi nad Berlínem: "Mými hrdiny již nejsou vládci ani válečníci, ale věci míru, z nichž každá je stejně dobrá. Sesychající cibule stejně jako lávka přes močál. Ještě však nikdo nezapěl epos míru. Co je s mírem, že nikoho trvale nenadchne? Že se o něm dá sotva vyprávět?"
6. března 2022
Stejně je zajímavé, jak se lidi rádi chlubí vlastní neznalostí. Třeba když se Umberto Eco těšil tím, že nikdy nemusel číst Jarmark marnosti. Tak já to třeba taky neznám, ale pokládám to za velkou ostudu (no, nejsem Eco, který si pýchu a předsudek mohl dovolit). Jindy jsem zase slyšel (cituju zpaměti): "Nevím, co znamená být Čech. Je-li Čechem ten, kdo zná Babičku, pak jím nemůžu být. Nikdy jsem ji nečetl." To si pak myslíte, že si z vás druzí střílí. Definice Čecha je přece úplně jiná. Čechem není ten, kdo četl Babičku, ale ten, kdo si ji MŮŽE přečíst. Nemáme povinnost koupit si lístky do Národního divadla, zajít si na Rusalku nebo vystoupat na Sněžku, je to jen naše právo a naše výsada. A snad možná proto (teď mluvím o sobě) jsem tam všude musel aspoň jednou být.
Pokud se zítra probudím v Praze, můžu se projít po Karlově mostě (anebo nemusím). Pokud zítra otevřu svá rozespalá očka ve Ouagadougou ve státě Burkina Faso, nebudu se moci projít po nejkrásnějším mostě na světě, ale stále zůstávám Čechem, protože si nadále můžu přečíst, jak do Prahy jede Elška z Divé Báry. Pokud někdo řekne: "Nic z toho mě Čechem nedělá", pak lze jen odpovědět: "Všechno z toho". A pokud někdo tvrdí, že je v první řadě člověk a teprve pak Čech, je to zajímavý názor (a možná v dnešní době i potřebný), ale stejně to říká v jistém jazyce, že? Jako by nám vyprávěl: Vlastně jsem se ani nenarodil, česky mě nikdo neučil, vždycky jsem žil v mlze a žádnou českou zemi nikdy nepoznal. "Proč vám to říkám? Vždyť je to tak běžné ..." jak by zapěl KK. Já přece nijak nepopírám, že existují takové gorily v mlze. Jen chci říct, že i bezdomovci mají nějaký domov. Každý ho musí mít, nebo o něj aspoň usilovat. Protože o domov se staráme.
7. března 2022
Jo, tohle si také zaslouží reprodukovat. Slova ukrajinského zástupce Antona Korynevyče při dnešním slyšení před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu:
"Dnes jsme v této budově, která se jmenuje Palác míru, ale doma má vlast čelí agresivní válce. Stojím zde v místnosti zvané Velká síň spravedlnosti, ale doma mí krajané vidí jen nespravedlnost ruských bomb a střel padajících na naše města a sídliště. (...) Fakt, že ruské židle jsou prázdné, je nanejvýš výmluvný. Oni nejsou u tohoto soudu. Jsou na bojišti, vedou agresivní válku proti mé zemi. Takhle Rusko řeší spory. Ale Ukrajina má jinou pozici a respektuje mezinárodní právo a tento soud. (...)
Měli bychom si připomínat, že ve druhé světové válce Ukrajinci a Rusové společně bojovali a společně umírali, aby zastavili zlo. Měli bychom si přepomínat, že na popelu Evropy po druhé světové válce svět buduje moderní pilíře mezinárodního práva. Dva z těchto pilířů stojí jako nejdůležitější. Svět byl svědkem agrese a odpověděl Chartou OSN. Svět byl svědkem holocaustu a odpověděl Úmluvou o zabránění a trestání zločinu genocidia. Svět řekl 'už nikdy víc' této dvojici nacistických zel: agresi a genocidě.
Bohužel dnes Rusko překroutilo tato slova. (...) Rusko tvrdí, že k zastavení neexistující genocidy může napadnout svrchovaný stát, Ukrajinu. Ukrajina odmítá toto bezdůvodné tvrzení. Můj vzkaz Rusku je následující: dovolte nám řešit náš spor jako civilizované státy. Složte zbraně a předložte své důkazy."
8. března 2022
Se non è vero, è ben trovato. Z Dostojevského Idiota (1868):
"Vejdu do kupé, usednu a kouřím. (...) Kouřit se smí i nesmí, jako obvykle něco mezi obojím a také podle kabátu. Okno je otevřeno. Náhle, před posledním zapískáním, usedly proti mně dvě dámy s muflíkem. (...) Jenom pozoruji, že se dámy nějak mračí, patrně kvůli doutníku. (...) Kdyby řekly, upozornily, požádaly, vždyť k tomu máme přece jazyk! Ne ony mlčí... Najednou, a to vše, podotýkám, bez nejmenšího upozornění, ale dočista znenadání, zrovna jako by se pomátla – vytrhne mi bleděmodrá dáma doutník a šup s ním z okna. Vlak uhání a já koukám jako vyjevený. (...) Beze slova, velmi zdvořile, s dokonalou zdvořilostí, s tou nejvybranější zdvořilostí vztáhnu dva prsty k muflíkovi, vezmu ho jemně za obojek a šup s ním z okna za doutníkem. Jenom kvikl! Vlak uhání dál. (...) Protože jestli do vlaku nepatří doutník, tím míň tam patří pes!"
"Ale řekněte mi, jak je to možné? (...) Asi před pěti dny jsem četla v Indépendance – jsem stálou čtenářkou toho listu – přesně týž příběh! Ale navlas týž! Stalo se to na porýnské dráze, ve vlaku, jistému Francouzovi a Angličance; navlas tak mu vyrvala doutník, navlas tak byl vyhozen oknem muflík a navlas tak to dopadlo jako s vámi. I šaty měla ta dáma bleděmodré! (...) Stejná historka na dvou koncích Evropy a navlas stejná do všech podrobností, až po bleděmodré šaty!?"
9. března 2022
Můj dobrý praprapraděd napsal v Letní projížďce po Krymu (1876, vl. nákladem): "Na jedné strmé skále, pod nížto vine se klikatá silnice, spatřili jsme orla obrovské velikosti, an stál u hnízda, v němžto seděla orlice. Oba dravci ohlíželi se po našem kočáru s patrným opovržením, že jim ranní tête-à-tête rušíme; kdyby bylo pušky při ruce bývalo, snadno bychom byli mohli toho hrdého skalního obyvatele přinutiti, aby své stanovisko vyměnil za čestné místo v museum." A mně poněkolikáté za poslední měsíce přicházejí na mysl ta okřídlená slova: "Zase ti vycpaní ptáci!!!" No, tenhle povzdech se hodí na všechno, ale v tomhle případě to říkám i já sám.
Jo, dědečku, když už se chlubíme svými zápisky, i já si to zapsal (teda ne ten Krym, tam mě nikdo neunesl, myslím ty ptáky): "V úterý 15. dubna 2008 jsem byl v Národním muzeu... Kromě koster dinosaurů tam ještě byli vycpaní ptáci. Ti byli nejlepší. Nejlepší jsou vycpaní ptáci. Nejlepší, nejlepší... hehe... nejlepší, nejlepší. Já miluju muzea, zas tam někdy zajdu... zase někdy zadarmo... nebo bych se mohl podívat do Národní galerie nebo do Náprstkova muzea... už se těším. Doufám, že tam někde budou vycpaní ptáci."
Dobré, ne? A vida, děda svou "letní projížďku po Krymu (...) o prázdninách roku 1875 vykonal s bratrem svým V. D." A tento jeho bráška mu dne 14. června 1890 shodou okolností napsal: "V tu dobu, co budeš ve Vídni, chystám se já do Charkova. Zůstal bych tam déle, ale nejde to. (...) Paní Náprstková mně před nějakým časem psala v záležitosti muzea přání, opatřiti jí nějakého mamuta ze Sibiře; já bych nějaký exemplář velmi rád poslal anebo někdy přivezl."
Jo, vycpaní mamuti, ti jsou taky srandovní...
10. března 2022
Přestože onu "letní projížďku po Krymu" vykonali oba mí drazí příbuzní 20 let po skončení Krymské války, ta se tam stále přípomínala a zůstávala mementem. Její důsledky byly příliš patrné:
"Viděli jsme již všeliké zříceniny zámkův a domův; viděli jsme ssutiny zbouraných hradů, ale nikdy ještě neviděli jsme celého města v rozvalinách. (...) Ještě dnes je viděti spoustu, kterou bombardování Sevastópole dne 16. října 1854 a další útoky způsobily; všechny téměř budovy, aspoň veřejné i vojenské, jsou dosud v rozvalinách, tak jak jich spojené západní mocnosti zanechaly, a každý kámen, každý sloup, každá učazená římsa, nalomená klenba a rozdrcená stěna tohoto kamenného města, svědčí o krušné práci, kterou měla spojená západní Evropa i s Turky proti malému hloučku rekovné posádky sevastópolské. Podivná to hra osudu! Když za Potěmkina začali budouvati Sevastópol, měli nařízeno, bráti k tomu krásné mramorové kamení z rozvalin Cheronesa! Tu pohynulo mnoho uměleckých památek z dob řeckých, až konečně car Alexandr I. zakázal tento zlořád. A nyní – z rozvalin opět rozvaliny. (...)
Připadaly nám tu na mysl zápisky hrdinského admirála Kornilóva, které za obležení psával a ženě své zasílal. Dne 10. (22.) září 1854, po bitvě nad Almou, píše takto: 'Nelze jinák říci, nežli že je vojna úžasné dílo. Těžko jest vyobraziti sobě, co se stane z kraje, který si ona vybrala za dějiště. Lesy se vykácejí, sady zmizí, budovy obracejí se v rozvaliny, všechno – za den!! – Tak bylo nad Almou, tak bude bezpochyby nad Kačou, tak i nad Belbekem.' A co tušil, stalo se, ovšem po jeho hrdinské smrti, ale zanedlouho. V celém okolí sevastópolském vykáceli Francouzi i Angličané, kde co bylo stromů, zahrad, ohrad a plotů a spustošili krajinu tak, že dnes se ještě nevzpamatovala. V městě samém je vedle pahejlů starých stromův, kteréž patrně viděly bombardování a více méně jím k úrazu přišly, viděti jen poskrovnu mladého stromoví. (...) Stopy zoufalé obrany, jakou se proslavila posádka sevastópolská, dodnes se sbírají ve způsobě kusů litiny, roztřískaných to pum, granátů a raket, největších i menších kalibrů, které se ještě pořád v rozvalinách nalézají, vyhrabávají a svážejí na zvláštní hromady."
Ale řekněte mi, jak je to možné, že se tyhle "stejné historky" a "přesně tytéž příběhy" musí opakovat pořád dokola a nikdy se z nich nikdo nepoučí?
11. března 2022
Zrovna si pročítám své dávné zápisky a narazil jsem na záznam o čtvrtku 29. května 2008. Je na několik stránek, hodně poutavé, ale nijak konkrétní, samé náznaky. Navíc nemám žádnou vzpomínku. Takže jsem poněkud zmaten a nevím, oč kráčelo. Nakonec tam píšu: "Stačí si zajít do knihovny. Jak snadno lze najít štěstí! (...) Porozumíte mi, když řeknu, že (...) bych rád zase byl v knihovně a v tý debilně úžasný secesní kavárně, kde káva stojí šedesát korun?" A na to sám sobě musím říct: úplně ne, úplně jsem neporozuměl. Teda ta káva, ta je evidentní, tam jsem byl dvakrát, vždycky s Aničkou a Janou, to si teď dokážu vybavit. A možná i tohle poprvé, jak nás tam nechtěli skoro ani posadit, protože jsme šli jenom na kávu. To je Hotel Imperial, ne? Taky se mi vybavují koblihy (teda že o nich Anička mluvila, ne že jsme je opravdu dostali). Ale ta "knihovna", o které je asi celý záznam, ta s tím vůbec nesouvisí, to se stalo předtím. Jako já si dovedu přestavit, co všechno mohl Natanael dělat před dvěma tisíci lety pod fíkovníkem (J 1:47-50), ale co jsem já před čtrnácti lety MOHL dělat v knihovně (přesněji: co ŠLO dělat v knihovně), abych se o tom tajuplně rozepsal na několika stranách, na to má fantazie opravdu nestačí. Muselo to být asi něco úžasného. Ale ať se snažím sebevíc, nevyvolám sebemenší vzpomínku. A zůstává mi jen onen úžas. "A proto budu mít rád ten čtvrtek, protože jsem nebyl smutný."
12. března 2022
"Jakou mám barvu vlasů?"
"Takovou tu bezbarvou... náhodou si pamatuju, jak vypadáš."
"Jakou mám barvu očí?"
"Modrozelenou."
Jo, to jsou dobrý chytáky. Tady se vždycky pozná, kdo zná koho. Vlasy jsou nejlepší, ty se dají ještě zapamatovat. Na nich je vždycky něco fascinujícího. Aspoň teda pro mě. Jak napsal jednou jeden: „Měla dlouhý hnědý vlasy. Zářily kolem. (...) Co z toho zbyde?” – „Z čeho?” – „Ze všeho. Ze života zážitky, ze zážitků vzpomínky, co se však stane toho dne, až vzpomínky vyblednou? Kdo o tý holce řekne, že měla pěkný vlasy, když tu nebudu já, když tu nebudeš ty...” No, to by taky stálo za úvahu, kdyby vás teda otázka pomíjivosti věcí nepronásledovala už odedávna. Koukám, že dne 21. června 2008 jsem si zapsal: "Film Hodiny končí úplně stejně, jako začíná: Virginia Woolfová kráčí doprostřed řeky, aby se utopila. Dokonalý konec filmu i života, a ona do toho říká: 'Leonarde, věčná jsou společná léta, věčné naše roky, věčná láska, věčné ty hodiny...' (...) Dobře, Virginia se utopí v roce 1944, pořád žije ve vzpomínkách svého manžela Leonarda Woolfa, ale co se stane pak, až umře i on? Neumřou s ním i ty vzpomínky? Dobře, spisovatelka žije dál ve svém díle, co však ostatní? Fakt se tady nikdo neptá po smyslu, ale člověk se ohlédne zpět a nevidí nic."
No jo, vlasy utkví, ty se zapamatují, oči už tolik ne. Je to asi jako s hlasem, chcete si ho vybavit, ale už vás nic nenapadá. Jak ten člověk mluví? Nevíte. Nedávno jsem narazil na něčí fotku a s úžasem zjistil, že daný člověk měl zelené oči. Jako byste se na to dívali poprvé v životě. A říkáte si: Toho jsem si přece nikdy nevšiml. Jenže samozřejmě že jste si toho všimli a věděli jste to moc dobře (a ještě relativně nedávno). Pouze jste to zapomněli. "Člověk se ohlédne zpět a nevidí nic." Jindy se však podívá pozorněji a zase něco vidí. A není vlastně nejúžasnější dívat se na něco poiksté a zároveň poprvé?
13. března 2022
Jsem nucen zopakovat své přesvědčení, že barevné snímky jako Červená pustina (1964) ukončily vývoj kinematografie. Film se zkrátka od té doby už neměl kam posunout. A jak ti nejlepší z nejlepších natáčeli tehdy, tak se asi bude muset natáčet pořád. Teda já mám samozřejmě rád i všechny ty černobílé Antonioniho filmy, zejména Kroniku jedné lásky a Dobrodružství, ale i Noc, protože Marcello Mastroianni byl nejlepší nejhezčí herec ever (můžu-li mužskou krásu posoudit... vždycky teda usuzuju podle sebe), a oceňuju dokonce i Zatmění s Alainem Delonem, protože, ač Antonioni občas nudí k smrti, úvodní rozchod nemá chybu (to jsou hlášky století: "A co mám dělat? Řekni mi to, a já to udělám."... "Chci, abys byla šťastná."... "Jaký máš důvod?"... "Ty sis někoho našla?"... "Kdys mě přestala mít ráda?"... "Co si počnu, když se mnou nebudeš?"... "Můžu ti za pár dní zavolat?"; no, to asi nejsou jen hlášky století, ty se musely objevovat už v egyptských hieroglyfech a na sumerských hliněných tabulkách). Ostatně Monica Vitti je v tom svém smutku výborná (jediné štěstí že dosud neexistovaly žádné oblbováky stimulující serotonin čili štěstí a všichni nebyli happy, jako jsou dnes). Pak může rozverně parodovat to jejich líbání přes skleněné dveře. "Nebo tamti dva, pamatuješ?" Opravdu skvělé.
Červená pustina, která je v neodlišitelné barvě, je taktéž pochopitelně dokonale hluboká.
"Nakonec se mi podařilo podvést manžela."
"Takhle to neber."
"No jo vlastně. Stačí to vytěsnit. Realita má v sobě cosi strašlivého."
Vlastně je to úplně první ekologický film. A ona následně řekne na molu: "Jako bych byla odloučená. Ne od manžela. Jen těla jsou odloučená." Opět se opakuju: je to první a poslední ekologický film. "Odloučená těla." Zrovna mi teď v uších zní písnička 'Why Did You Separate Me from the Earth?' a nikdo mi nevymluví, že se Anohni inspiroval(a) právě Červenou pustinou. Ale ten její syn, ten pohled na to, jak tam stojí, je fakt děsivej. Jako by se v tom našem pošahaném světě už ani nedalo plně radovat z toho, že nikomu nic není a má "dvě zázračné nohy". Ve všem smutek.
No, možná je pravda, že nějakou věc lze plném světle vidět jen na poprvé, než nám zevšední a my si na ni zvykneme. Jo, tady je ta hnusná fabrika ještě jedním z herců. A do toho ta krásná pláž na Sardinii. Tímhle kontrastem jsi to, drahý Michelangelo, opravdu přehnal.
14. března 2022
Dodatek k dnešnímu věnování, který jsem už nestihl připsat. No, možná že jsem "celých šest" let a ještě déle nic takového nenapsal (to jen na omluvu), ale zároveň jsou mými oblíbenými tituly Mušketýři po dvaceti letech a Ještě po dvaceti letech (takhle nějak se to jmenuje). Co na pár letech záleží? Vždyť když uběhne celé desetiletí, už se čas přestává počítat na roky:
Le dernier ami
Od nádraží nadporučíka Lukáše
jdem k mostu, kde je moře bílé.
Na Rvačově u zdi už nikdo nepláče,
když broskev v hoře sníme.
Jsou vzpomínky na ty naše práva.
A jedna dnešní na zlatou kachničku.
V ní se ptáš: "Jak barevná je tráva
v parku Josefa Hory, Jeníčku?"
Určitě stejně jako ten obraz
v roudnické spořitelně. Je z platiny.
Vždyť zlaté vejce snese jen občas.
A kostel Marii nestavěl Santini.
"Hlavně nikam neskákej. Čtu o té Anně."
A ty mi odhodlaně
neprojeď stanicí Roudnicí někam do Liberce.
Nezavaď o trn dřezovce u koberce.
Dneska už nejspíše není jiných cest
než z cukrárny do cukrárny a na rychlíky.
Není to smutné, když cinká celých šest?
Když za námi zamknou pudinky s rakytníky?
15. března 2022
Edith Piaf napsala o Chaplinovi: "Obtěžoval se a přišel si mě poslechnout, ale jistě ne proto, aby mě pohaněl, ale aby mi porozuměl. Nemusela jsem se tedy bát jeho úsudku, vždyť přišel jako přítel. A přítele se bát nemusíme." Moc hezké, opravdu, moc dobře napsáno. A to přitom ani nebyli na Fakebooku...
16. března 2022
"Jsem sám a starý a dovedu si představit jen katastrofu nebo chaos. Jedno nebo druhé se mi zdá nevyhnutelné. (...) Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná. (...) Po ničem netoužím, ani po domě na břehu moře, ani po rolls-royceu a dokonce ani po uměleckých předmětech. Říkám si, a popírám tím výkřiky svého mládí: Pryč s šílenou láskou! Ať žije přátelství!" (Buňuel: Do posledního dechu, 1982)
A opět nebyl na Fakebooku, co?
17. března 2022
Friedrich Nietzsche napsal "Mezi přáteli"... "Dohra"... "1":
"Je to hezké mlčet spolu,
ještě hezčí spolu smát se. –
Pod hedvábem nebes v mechu
v kruhu přátel nabrat dechu
nad knihou dlít, chutě smát se,
zubit se a neznat bolu.
Když je dobrá, mlčme spolu,
a když špatná, budem smát se,
budem hašteřit a prát se,
prát se, hašteřit a smát se,
než najdeme cestu k hrobu.
Druzi! Takto ať se věci stanou? –
Amen! A pak na shledanou!"
I on nebyl na Fakebooku? Jak to?
18. března 2022
Výstraha: Jedna z mých okřídlených vět zní: "Mám jednoho kamaráda, který je taky tak hodný, ale ne tak depresivistický." Což doufám už úplně neplatí, nicméně to, co teď napíšu, bude vůbec to nejdepresivističtější. Takže opravdu nikomu neradím, aby to četl.
Když jsem smutnej a trápím se vlastními pseudoproblémy, bolístkami a žalíky, popadám jeden neodeslaný dopis z 18. března 1996. Stojí v něm: "Pane učiteli! Píšu vám první dopis. Když jsem chtěla napsat už dřív, ale neměla jsem vaší adresu. Jiřan už vám napsal pohled z prázdnin a já ještě ne. Na vysvědčení jsem měla: český jazyk: 1, matematika: 2, dějepis: 1, zeměpis: 1, přírodopis: 1, hudební výchova: 1, pěstitelky: 1, dílny: 1, tělesná výchova: 1, německý jazyk: 1 (Nejradši mám dějepis a němčinu). Pavlína možná půjde na gymnázium. Holky Pechovy chodí do školy do Libochovic a tak jsou ve třídě samí kluci. Holek je jenom 6 a kluků (jsou strašně blbí) 11. Pane učiteli, doufám, že se brzo vrátíte do Brozan. Už aby bylo jaro, ta zima je dost dlouhá. Dnes je 18. 3. a za 3 dny má být 1. jarní den. Pozdravujte Evičku a Štěpánka. A přijeďte do Brozan. Prosím. Ahoj Lucka." K dopisu je navíc připojena lušťovka, kde vyjde "Jste nejlepší učitel".
Při čtení je můj aktuální pseudosmutek vždycky přebit smutkem skutečným. Pokaždé se rozbrečím, protože ten dopis jsem nikdy nepochopil. Nebylo jí ještě dvanáct, a už napsala něco tak hezkého, moudrého, legračního a hlavně nadějného. Nedokážu pochopit, že někdo napíše něco takového, a další měsíc, hned další měsíc, nebude moci napsat už nikdy nic. Jo, je to nespravedlivej svět, ten o něco spravedlivější by nám dvěma ty osudy prohodil, což se bohužel nestalo. A nikdy se to nevrátí a nikdy se to nestane.
No, je to můj absolutní smutek, jenom můj (v jejím dopise po něm není ani stopy), A je to i můj recept na štěstí. V zármutku je poznání. To, že existuje něco absolutně nemožného (co se už nikdy nemůže stát), je zároveň útěchou a nadějí, že všechno ostatní se stát stále ještě může.
Kolikrát si třeba říkám, že nějaký člověk mi už nikdy neodpustí to, co jsem mu udělal... ale to prostě nevíme. Dokud žijeme, bude vždycky existovat možnost, že se věci napraví. To je poznání absolutního konce: že zatím jsou ty naše údajné konce stále jen relativní a že žádnými konci nemusejí být. Pořád to ještě může být i jinak. Nikdy prostě nejde říct, že nastává věčná zima. Vždycky si lze přát, aby bylo jaro. Protože nakonec může být.
19. března 2022
Nejlepší tři smsky, které jsem kdy dostal. Ze závěru dne 19. března 2008. Koukám, že tenhle rok byl asi nejlepší rok ve vesmíru. Hele, jestli máte někdo stroj času, půjčte mi ho na chvíli. Slibuju vám, že se cestou zastavím ve Wu-chanu a v Moskvě. A všechno to napravím.
"Tak děkuji za opravdu příjemně strávený večer. Já jsem si velmi užil příjemnou konverzaci a vůbec vše příjemně spojené s naším rozhovorem. Moc se těším na příští týden."
"Děkuji za odpověď. Nechci tě přivádět do situace, kdy nevíš co odepsat... Pro mě ta cesta byla opravdu příjemný zážitek a těžko k tomu co dodat. Snad jen, že bych v blízké budoucnosti ocenil možnost si popovídat více osobně a konkrétně, třeba někde v Praze u večeře. Doufám, že se nezlobíš, fakt bych si chtěl v klidu popovídat, moc dlouho mě takto nikdo nezaujal. Těším se na reakci..."
"Já hrozně nerad jím sám... Ano, mám v posteli talíř s chleby, co se večeře týká, nejde jen o jídlo, ale i o příležitost si v příjemném prostředí popovídat. Já se moc omlouvám, jestli jsem otravný, ale fakt bych chtěl slyšet, kdy se můžeme tak či onak vidět či slyšet... Jinak jsem se dnes večer bavil jako už dlouho ne. Ty ses snad taky nenudil..."
20. března 2022
Víte, jakou frázi mám nejradši? "Omlouvám se, pokud..." a "Omlouvám se, jestliže..." Jo, to jsou nejlepší slova na světě. Přeloženo: Vůbec se nechci omlouvat, protože ani nevím za co, ale pokud ten Druhý má náhodou pocit, že jsem mu něco provedl, tak se klidně omluvím, to nic nestojí. Není nad lidskou upřímnost.
21. března 2022
Nebo tahle moudrost, ta je taky mimořádná: "Neexistují ošklivé ženy, ale jen ženy, které se neumějí udělat krásnými." Za prvé: samozřejmě že existují ošklivé ženy. A chvála jim. Osobně jsem se nikdy nenatrápil s nikým víc, než s těmi hezkými. A za druhé: proč by se propánajána měl někdo dělat krásným? Žijeme sice mezi lidmi, takže se po nás žádá, abychom nevypadali jako šupáci, ale když už tak nevypadáme, tak to stačí. Netřeba "krásu" šponovat někam do nebeských výšin. Opět hovořím z vlastní zkušenosti: celý život jsem strávil před zrcadlem, kde jsem pokládal stejné otázky jako zlá královna ze Sněhurky. A na tyhle otázky opravdu nikdy nedostanete uspokojivou odpověď.
22. března 2022
Právě jsem si vzpomněl na jednoho dobrého člověka, který čte všechno, co kdy vyjde o holocaustu. A že to přivádí do života úplně jinou dimenzi. "Třeba tuhle jsem malovala a rozsypal se na mě celý strop. A já si řekla: je to jenom strop. Vždyť o nic nejde."
23. března 2022
Tak já nevím, co mám psát. Když napíšu něco vtipného, nikdo se nesměje. Když něco smutného, nikdo mě neutěší. Když něco dobrého, nikdo mě nepochválí. Když něco špatného, nikdo to nepohaní. Přemýšlím nad tím, jestli existují deprese z toho, že máte na Fakebooku málo lajků. Něco jako, když jste si zvykli, že jich dostáváte minimálně padesát, a pak najednou vidíte, že jich je jenom 49. Řekl bych, že ano, že opravdu takové deprese existují. Protože v našem pošahaném světě je možné asi všechno. Třeba by vás někdo držel za ruku a něco milého vám vyprávěl, vy byste v druhé ruce drželi mobil a pořád si říkali: "Proboha, proč jen 49? Co jsem udělal špatně?" Vrtá vám to hlavou a jste nešťastní.
"Tak nebuď smutnej!" řekne vám ten druhý.
"Chtěl jsem být prostě lepší."
"Lepší v čem? Ve focení fotek? Ve sbírání lajků?"
"Jo, lepší v srdíčkách."