Co se stalo s Prokyónem?
Za zimních nocí spatříme pod souhvězdím Blíženců velmi jasnou hvězdu Prokyón ze souhvězdí Malého psa. Tahle hvězda není od Země příliš vzdálená, vlastně patří k těm úplně nejbližším. Její záře k nám dorazí za 11,4 světelných let. Pokud si dnes Prokyón vyhledáte, pak uvidíte světlo z roku 2010. Což může být mimochodem taky rok, kdy jsme se spolu setkali naposled. Co se od té doby s Prokyónem stalo? To nikdo neví. Můžeme si přát, že svítí dál.
Úplně nejbližší hvězdou (po Slunci) je jak známo Proxima Centauri, vzdálená 4,2 světelných let, ale to je trpasličí hvězda, kterou pouhým okem nespatříme. Ještě dřív než Prokyón k nám však přichází světlo Síria (tentokrát v souhvězdí Velký pes), které samozřejmě už vidět lze. Jde o nejjasnější hvězdu na noční obloze. Sírius je od Země vzdálen 8,6 světelných let a dnes nám svítí tak, jak vypadal v roce 2013. Což může být mimochodem taky nějaký jistý rok...
Ujít pozornosti nemůže ani jasná hvězda Altair v pěkném souhvězdí Orla. Její světlo je z roku 2005.
Mou dávnou oblíbenkyní je Vega v Lyře, protože se objevuje v jedné (mé) básničce, a vždycky mě potěší, že je opravdu v Lyře, ačkoli tu zahlédneme jen v létě. Její světlo je z roku 1996, což může být zase nějaký jistý rok...
Takhle lze pochopitelně pokračovat dál. Všechny hvězdy, které vidíme, vlastně ukazují jen svou minulost, a kdyby nějakou náhodou před mnoha lety, staletími či tisíciletími zhasly, vůbec bychom o tom nevěděli. Já nevím, ale když mi tenhle asi zcela samozřejmý a logický fakt došel, byl jsem úplně v šoku.
"Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně," napsal Kant v závěru slavné Kritiky praktického rozumu. Chcete tenhle výrok opravdu zakusit? Najděte si hvězdu jménem Spica v souhvězdí Panny, vzdálenou 250 světelných let. Její světlo je z doby, kdy byl Kant ještě naživu.
Mezi Polárkou a souhvězdím Vozky je místo zdánlivě zející prázdnotou. Ale i zde pouhým okem rozpoznáme jednu hvězdičku. Jmenuje se Alfa Camelopardalis a k zemi právě vysílá světlo z 40. století před Kristem.
Blikající světlo hvězd, které je takhle staré, vyvolává další obdiv a další úctu. A možná i dojetí, jako vše, co se vzpírá lidské představivosti. Asi jako když se dozvíte, že stále rostoucí jedinec borovice dlouhověké (Pinus longaeva), pojmenovaný Methuselah, je starý téměř 4 860 let, a že začal klíčit dávno před postavením první egyptské pyramidy. "Na co myslíš?" – "Na všechny lidi, kteří se narodili a zemřeli, zatímco ty stromy žily dál." Nabízí to skutečně jiný úhel pohledu.
A vyslechněme doopravdy toho Kanta: "Hvězdné nebe nade mnou (...) rozšiřuje souvislost, v níž stojím, do nedozírných dálek. (...) Pohled na nespočetné množství světů ničí takřka moji důležitost jako zvířecího tvora, který musí materii, z níž vznikl, opět vrátit planetě (pouhému bodu ve vesmíru), když byl na krátký čas obdařen (nevíme jak) životní silou. (...) Příklady nechť zde slouží k varování, ale také k napodobení. Zkoumání světa začalo nejnádhernějším pohledem, který mohou lidské smysly vůbec poskytnout."
Napsal: Abd el Kader, únor 2022
