Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Svatý Gothard



Svatý Gothard z Hildesheimu (nar. asi 960 v Reichersdorfu u Dolního Alteichu, Bavorsko - zemř. 5. května 1038 na Moritzbergu v Hildesheimu) byl bavorským knězem, členem benediktinského řádu (OSB) a jako opat klášterů Dolní Alteich, Tagernsee, Hersfeld a Kremsmünster propagátorem obrodného řeholního hnutí (Gothardova reforma). Taktéž byl spolupracovníkem římského císaře Jindřicha II. a posléze biskupem v Hildesheimu (u Hannoveru), kde proslul jako veliký stavitel, šiřitel kultury a vzdělanosti. Samotný výčet titulů a hodností však nikdy nevytváří úplný obraz dané osoby. Čteme-li Gothardův životopis, spatřujeme nejprve syna doby, člověka, který uměl navázat na své výborné předchůdce, a to dobré předat dál. Avšak narozdíl od jeho pozapomenutých učitelů, současníků i pokračovatelů žije svatý Gothard nadále v paměti světa jakožto jeden z nejznámějšího světců německého středověku. Dávné svatogothardské kostely spolu se slavným alpským průsmykem uchovávají dodnes vzpomínku na počátky křesťanství ve střední Evropě a jsou němým dokladem síly osobnosti, která byla pociťována už za jeho života. Nebylo rozhodně náhodou, že právě Gothard Hildesheimský byl za veliké slávy svatořečen papežem jako první bavorský světec.

Už samotné Gothardovo jméno je opravdovým znamením. Složeno ze slov Gott (Bůh) a Hard (silný nebo tvrdý) znamená Bůh je silný, v Bohu silný či od Boha sílený. Staří Čechové používali též počeštěné verze Hotart, ale ani v Německu nebylo jeho jméno užíváno jednotně. Bavorští krajané užívali většinou formy Gotthard, na severu Německa, kde později světec působil, se zase uplatňovala varianta Godehard (proto jej kronikář a jeho důvěrník Wolfhere z Hildesheimu v latinském životopise nazývá Godehardus).

Gothardův původ a vzdělání


Přes propast tisíc let, která halí přesné údaje o světcově životě, lze podle Wolfherových informací a tradice bavorského kláštera v Dolním Alteichu (Nieder Alteich) přibližně rekonstruovat, že svatý Gothard se narodil roku 960 v osadě Reichersdorf, dnes patřící k farnosti Schwanenkirchen (v pasovské diecézi), místní části městyse Hengersberg (v okrese Deggendorf). Rozpory panují ve zprávách o jeho původu. Wolfhere nazývá Gothardovu rodinu pány krajiny dle majetku a postavení, ale jiné podání má světce za příslušníka chudé rolnické rodiny. Traduje se dokonce příběh o tom, že malý Gothard neměl peníze ani na zaplacení převozníkovi cestou do alteišské školy (a protože ho nechtěl převézt zadarmo, musel přejít Dunaj suchou nohou). Gothardův otec Ratmund je zde označován za poddaného alteišského kláštera, což je však třeba pravdivě poopravit informací, že ještě před Gothardovým narozením byl tento benediktinský klášter přeměněn v kapitulu a většina jeho majetku rozdána velmožům. Neobyčejné vzdělání, které v mládí Gothard nabyl, navíc spíše ukazuje na původ obdobný našemu sv. Vojtěchovi Slavníkovci či sv. Volfgangovi, potomkovi švábského hraběte z Pfullingen.

Doba, do které se Gothard narodil, není však temná pouze z hlediska pramenů, pro církev vrcholilo období, které Caesar Baronius nazve saeculum obscurum (temný věk). Do něj upadla církev v závěru karlovské říše a už přes sto let byl papežský stolec ve víru všeobecného úpadku, při němž klesl na obyčejné teritoriální biskupství s papežem jako exponentem mocenských zájmů několika italských rodin. Papežové té doby byli dosazováni a sesazováni, zapuzováni, vězněni a vražděni. Světlé chvíle tehdy objevovaly jen výjimečně, ale uvnitř církve se zatím připravovala obroda.

Gothard započal své vzdělání v kapitulní škole v Dolním Alteichu, kde pod vedením znamenitého kněze Udalgise (Odalgisus) studoval humanitní vědy, včetně teologie. Podle vyprávění byl zbožným a upřímným studentem, který se vyhýbal všem pošetilým radovánkám. Jinak však hovoří legenda o jeho ministrování, při kterém jednou chytil žhavé uhlí do holé ruky, dal si je do rochetky a donesl k oltáři, přičemž si nepopálil ruku ani rochetku. Nicméně podivným zázrakem ukázal Bůh, jak milý mu Gothard je. Jiná příhoda předznamenává světcovo pozdější povolání. Seznámení s Životem svatého Martina od Sulpicia Severa, kde byly vylíčeny skutky východních poustevníků (anachoretů), vyvolalo v mysli mladého Gotharda velký neklid. Dokonce se vydal napodobit svatého Martina se staršími, duchovně spřízněnými druhy. Po deset dnů se v samotě modlil a zpíval žalmy, živil se jen lesními plody a bylinkami. Poté ho příbuzní našli a přivedli zpátky do Alteichu.

Asi od 982 pobýval Gothard u arcibiskupa Bedřicha I. Solnohradského (958 - 991), metropolity a držitele dolnoalteišského léna. A provázel jej též na cestě do Itálie. Římský císař Ota II. (973 - 983) tehdy organizoval velkou vojenskou výpravu proti jihoitalským Saracénům. Po počátečních úspěších však ještě téhož roku 982 skončilo tažení strašlivou porážkou u Cotrone. Na italské cestě měl Gothard navštívit rovněž Řím a tamního reformního a důstojného papeže Benedikta VII. (974 - 983), jedné ze světlých výjimek temného období. Gothard se zde seznámil s tehdejšími politickými, uměleckými a náboženskými proudy, mezi nimiž tou dobou vládlo hnutí vycházející z okruhu benediktinského řádu (v románských zemích reprezentované klášterem Cluny). Benediktinské reformní hnutí, hlásající uprostřed světského a bezstarostného užívání křesťanský odstup od světa, vedlo v konečném důsledku k prohloubení náboženského života. Nakonec ovlivnilo celý Západ. Jak by mohlo neovlivnit svatého Gotharda?

Po návratu z Itálie setrvával Gothard na arcibiskupském dvoře. Sám Arcibiskup Bedřich jej vysvětil na podjáhna a prostřednictvím mistra Liutfrieda pečoval o jeho další vzdělávání. Gothard zde studoval latinskou literaturu, kterou si velice oblíbil a vážil si ji. Stal se odborníkem v písařském umění, malířství i architektuře. Studia ukončil r. 985. Říká se, že byl povolán zpět domů na žádost svou, alteišských kanovníků i pasovského biskupa. Můžeme v tom zřejmě vidět součást rodinného plánu, neboť po návratu do Dolního Alteichu byl Gothard pasovským biskupem Pilgrimem vysvěcen na jáhna a v relativně mladém věku zvolen za probošta kapituly sv. Mořice. Tento plán musel být však záhy revidován.

Benediktinský mnich a kněz

V rámci tzv. gorzské reformy, druhého proudu benediktinského reformního hnutí, tentokrát reprezentovaného lotrinským klášterem v Gorze u Met, byl vůlí bavorského vévody Jindřicha Svárlivce v Dolním Alteichu obnoven benediktinský klášter, do nějž byli začleněni členové kapituly. Vycházíme-li z Gothardova životopisu, došlo k tomu roku 990. Zatímco clunyjské hnutí mělo na počátku význam převážně pro země hovořící románskými jazyky (pro jižní Francii a Itálii), do Německa se šířily ideje z Gorze (gorzská, gorze-trevírská či lotrinská reforma). Stalo se tak především s pomocí nadšené záštity, kterou gorzskému hnutí poskytovali biskupové a němečtí panovníci (pro gorzské kláštery je charakteristické, že se oproti progresivnějšímu Cluny nestavěly proti světským feudálům, a vždy se držely v rámci vládnoucího feudálně aristokratického směru). Tato reforma byla nejprve uvedena do lotrinských opatství a poté do obrozených i nově založených klášterů v Německu; už od poloviny 10. st. začala postupně zasahovat Porýní, Alsasko, dnešní Švýcarsko a Sasko, a poté Hesensko, Švábsko a Bavorsko. V bavorském vévodství byl střediskem reformy klášter sv. Jimrama (Sankt Emmeram) v Řezně, moudře řízený opatem Romualdem (Ramwoldem) a biskupem sv. Volfgangem (řezenským biskupem 973 - 994), odkud se gorzská reforma šířila po celé diecézi a dále do Bavorska. Volfgang Řezenský působil na bavorského vévodu Jindřicha Svárlivce a stal se vychovatelem jeho dětí bl. Gisely, pozdější uherské královny, a sv. Jindřicha, pozdějšího římského císaře. Uvádí se, že nějaký čas pobýval u Svatého Jimrama i Gothard. Ten musel v biskupovi Volfgangovi Řezenském a opatovi Romualdovi poznat muže, kteří mocně obhajovali klášterní reformu a zdůrazňovali odloučení od světa a majetku. Reforma měla především za cíl obnovení klášterního života a disciplíny dle pravidel sv. Benedikta, ale také zdůraznění asketických prvků v nich obsažených. Církev se měla odvrátit od úplné závislosti a zesvětštění a navrátit se zpět ke svému nejvlastnějšímu poslání - vedení duchovního života (je třeba uvést, že v té době upadla Benediktova řehole mnohde v zapomnění: existovaly komunity, jejichž členové si přivedli do kláštera ženy, někteří zase milovali více než chórovou bohoslužbu cvičení se zbraní a tak šlo najít i kláštery, jejichž osazenstvo se nezaleklo ani loupeží). Toto reformní hnutí vedlo vskutku k prohloubení křesťanského života a tím nutně k myšlenkám o významu náboženství ve veřejném životě, o postavení církve, o zlořádech v ní a o velkých úkolech, které má. Nezůstalo čistě řeholním jevem a stalo se mocným dějinným činitelem. Jedním z mužů, kteří zasvítí církvi na cestu, se měl stát i svatý Gothard.

Po absolvování svého novicátu v Dolním Alteichu složil Gothard dne 21. prosince 991 do rukou reformního opata Erchanberta (Erkanberta) věčné mnišské sliby, přijal roucho sv. Benedikta a "odřekl se nadobro světa". Náš světec ochotně vkročil do nového života, jenž zcela odpovídal jeho smýšlení. Přeměnu kapituly v klášter nepociťoval jako vnucenou, ale vzhledem ke klášternímu zázemí (sakrální, hospodářské i pevnostní) jako rozumný krok. Takto byl ustanoven za převora kláštera a rektora školy.

Roku 993 byl Gothard vysvěcen biskupem Volfgangem Řezenským na kněze. Svatý řezenský biskup zemřel následujícího roku cestou k salcburskému metropolitovi v obci Pupping u Lince (předtím řekl doprovodu, který chtěl bránit ostatním, aby ho viděli: "Nechte otevřeno, ať vstoupí kdo chce. Nestydím se zemřít, hanbou je pouze hřích, nikoli smrt."). Sv. Volfgang se těšil veliké úctě i v Čechách a ač nikdy nevstoupil na českou půdu, patří mezi naše zemské patrony. Bylo to hlavně proto, že na počátku svého episkopátu napomohl oddělení české části řezenské diecéze, aby mohlo vzniknout pražské biskupství (973). Gothard na svého slavného předchůdce dokázal navázat a vědomě tak jistě dělal. Po Volfgangově smrti se stal největším propagátorem gorzské reformy v Bavorsku.

Opat dolnoalteišského kláštera

Následně umírá roku 995 i bavorský vévoda Jindřich Svárlivec a na jeho místo nastupuje jeho stejnojmenný syn Jindřich (žil 972 - 1024), se kterým se Gothard znal snad již z kláštera sv. Jimrama v Řezně. Jedním z prvních činů nového vévody bylo obsazení opatství v Dolním Alteichu. Shledáváme totiž, že se Erchanbertovo novátorství setkalo u některých řeholníků s prudkým odporem. I ve světcově životopisu čteme, že Gothard oproti jiným vytrval, kdežto oni (mluví si dokonce o většině kláštera) raději odešli, než aby se podřídili přísným řádovým pravidlům. Ukazuje to na tamní obtíže realizace gorzské reformy, ale nejvíc patrně i na rozumné příčiny takového prosazování. Když byl - z důvodů, které si lze jen domýšlet - vyštván i samotný opat, vybral si bavorský vévoda (snad ještě Jindřich Svárlivec) za nového představeného právě Gotharda, který se jevil přijatelnějším. Gothard však zprvu odmítal toto pověření. Ctil svou poslušnost k opatovi, panovníkově návrhu se vzepřel a z vévodského paláce odešel.

Gothard svolil až o mnoho měsíců později po Erchanbertově prohlášení, že se ze samoty nevrátí nikdy více. K přání vévody i pasovského biskupa byl poté Gothard jednohlasně zvolen opatem kláštera v Dolním Alteichu. V Ranshofenu, kam jej bavorský vévoda Jindřich Svatý vzal jako skutečného přítele slavit vánoční svátky, mu byla dne 27. prosince 996 tato důstojnost udělena biskupem Křišťanem (Christianem) Pasovským.

Pro klášter to byla výborná volba, neboť jaké centrum se z nedávno obnoveného konventu zrodilo, je obdivuhodné. Alteich se stal z malé pobočky během nekolika let významným střediskem expanze klášterní reformy a zůstal jím až do poloviny století následujícího. Opat Gothard byl věrným vyznavačem gorzských myšlenek, asketických prvků, které vyznával již první gorzský opat Einold z Toul. Byl horlivým v práci, přísným k sobě, neúnavným v rozjímání a zbožným na modlitbách. Jeho duchovní cvičení mu přitom nebránila, aby se vzdělával také jako stavebník a v krátkém čase nechal zbourat klášterní budovy a na jejich místě zřídit nové, které více vyhovovaly potřebám kláštera. Gorzské ideje se sice odkláněly od jedné ze zásadních Benediktových tezí, že v klášterních komunitách má být práce duševní i tělesná v rovnováze a větší důraz kladly na studium a duchovní život (zejména zmnožení chórových bohoslužeb), avšak kolonizační klášter v Dolním Alteichu zúrodňující šumavské lesy chtěl patrně naplnit benediktinské heslo "Ora et labora" beze zbytku. Je zřejmý Gothardův dohled nad tím, aby byla v klášteře svědomitě zachovávána řehole sv. Benedikta, stejně jako daleko od pravdy nebudou ani slova legendy, že ho ostatní řeholníci milovali a shlíželi k němu. Sám choval ryzí lásku ke každému bez rozdílu a k bratrům byl shovívavý, vždy plný porozumění i humoru. Takovými vlastnostmi by se měl pochopitelně vyznačovat každý světec a každý patrně takovým je, při čtení Gothardova životopisu však nemáme důvod tomuto vypodobnění nevěřit.

Gorzská reforma zdůrazňovala dva prvky - chudobu, jež jediná mohla umožnit plný monastický život, a útěk ze světa, který byl reformátory chápan jako "vnitřní uzavření se všemu, co bezprostředně neslouží duchovnímu životu". Útěk ze světa vedl ve svých důsledcích k znovuoživení eremitství, jak se s ním později setkáváme u svatého Vintíře. Síla mnichů nespočívala v pesimistickém pohrdání životem, ale v tom, že na sebe brali duchovní úkol modlit se za celé křesťanstvo. Zachovávali si jistou otevřenost ke světu, pěstovali vědy, a jak je vidět na Gothardově případě zajímali se o politický vývoj a udržovali kontakty s panovníky. Útěk před světem nelze ztotožňovat s nepřátelstvím vůči kultuře. Už sama vysoce ceněná slavnostní bohuslužba větší komunity vytváří potřebu dostatečného počtu liturgických knih. K jejich zhotovování - neměly-li být kupovány venku - bylo zapotřebí skriptoria. Gothardem pokračuje církevní směr, uvedený sv. Volfgangem, spojený s hlubokou zbožností, klasickými studii i uměleckou prací.

Gothard byl mužem klášterní reformy obdobně jako v Čechách svatý Vojtěch Slavníkovec (+ 997), taktéž benediktin, který s římskými bratry založil roku 993 první mužský klášter u nás - břevnovský konvent. Známa je novější pověst, že Gothard svého o něco staršího kolegu Vojtěcha v Břevnově navštívil. Chtěli se vzájemně poradit, jak řešit stejné morální a duchovní problémy v jejich zemích. Gothardova cesta prý vedla přes vrch nedaleko Rakovníka, kde spočinul, aby načerpal sil k dalšímu putování, a kde později na jeho počest premonstráti postavili krupský kostelík sv. Gotharda. Doloženy jsou však jiné kontakty svatého Gotharda s naší zemí. Když se krátce před svou smrtí rozhodl český kníže Boleslav II. Pobožný založit další mužský klášter sv. Jana Křtitele v Ostrově u Davle (Insula), což pak dokončil jeho syn Boleslav III. Ryšavec, byla roku 999 nová kanonie obsazena řeholníky z Dolního Alteichu. Prvním ostrovským opatem se stal Gothardův žák Lantbert. Ten byl v přítomnosti Boleslava III. ordinován pražským biskupem Thiddagem a bylo mu svěřeno místo, kde měl stát budoucí klášter. České benediktinství se tak prakticky na samém počátku nalézá ve sféře gorzské reformy. Ostrovští benediktini udržovali kontakt s mateřský opatstvím v Dolním Alteichu ještě dlouho a později se stali šiřiteli Gothardova kultu. Kromě Ostrova přistupuje k reformnímu okruhu Gorze brzy také Břevnov. Sledujeme, že po Vojtěchově odchodu z Čech aventinští benediktini z Břevnova přesídlili do uherské Panonhalmy, a místo nich se sem dříve či později dostali bratři z Dolního Alteichu.

Reforma dalších klášterů


Na úspěch Gothardova působení v Alteichu ukazuje i skutečnost, že byl bavorským vévodu Jindřichem Zbožným pověřen dočasnou správou dalšího kláštera, aby i zde dosáhl duchovního a hospodářského oživení. Tímto řeholním domem bylo Tegernsee u stejnojmenného jezera v Horním Bavorsku. V letech 1001 - 1002 tu Gothard v samotné funkci tamního opata zaváděl reformní myšlenky a napravoval uvolněnou kázeň mnichů. Jak zpívá Froumund z Tegernsee, jeho ruka byla těžká na ty, kteří se vzpírali. Poté převzal Tegernsee ctihodný mnich Berthold a klášter se přidal k bavorským střediskům gorzské reformy.

Konec aktivit v Tegernsee ukazuje i na počátek další (nyní už nebavorských) činností svatého Gotharda, které kopírují politický život bavorského vévody Jindřicha Zbožného, jenž se roku 1002 stává jako poslední potomek saského panovnického rodu Liudolfovců panovníkem Svaté říše římské (pod jménem Jindřich II.). Ač první léta jeho vlády byla naplněna tvrdými boji, podařilo se mu říši udržet pohromadě a upevnit ji. Za nejvlastnější úlohu státu považoval Jindřich II. ochranu církve uvnitř i navenek. Symbióza církve a státu nyní v Německu vedla k hlubokému splynutí náboženství a politiky. Nový král budoval soustavu říšské církve ještě důsledněji než jeho předchůdci, biskupské stolce obsazoval muži, kterým důvěřoval a tito duchovní byli nejspolehlivějšími pomocníky ve správě říše. Jindřichova volba se měla záhy stát důležitou nejen pro Gothardův osud.

Správa kláštera v Hersfeldu a obrácení Vintíře

Roku 1005 posílá král Jindřich II. opata Gotharda do durynského kláštera v Hersfeldu, k němuž patřily proboštství Johannisberg, Göllingen a Memleben. Situace v mnohém připomíná obnovu Gothardova domovského kláštera. Předchozí představený dovolil mnichům, aby navzdory řeholním pravidlům přebývali ve zvláštních domech a žili po světsku v přepychu. Když přijel do Hersfeldu opat Gothard, svolal mnichy a vážně je napomenul, aby dodržovali řeholní sliby, jinak budou nuceni klášter opustit. Po této rozhodné řeči odešli téměř všichni, a jen několik bratrů zůstalo. Neodešel však opat Gothard, v Hersfeldu nechal zřídit zcela nové klášterní stavení a nakonec způsobil, že se časem skoro všichni nespokojenci do kláštera vrátili. Krom toho udělal mocný dojem na hersfeldského fojta Vintíře (Günther ze Schwarzburgu, Guntherus) (asi 955 - 1045), jenž pocházel z rodu hrabat z Käfernburgu-Schwarzburgu v Durynsku. Po dlouhé rozmluvě s Gothardem se Vintíř věřil zcela jeho vedení a požádal jej o vstup mezi benediktiny. Metamorfóza bohatého šlechtice v chudého mnicha je pro gorzskou reformu pochopitelně velmi symbolická. A aby nabyla patřičného dojmu musela si projít (stejně jako Vintíř) určitými peripetiemi. Když roku 1005 odkázal Vintíř svůj velký pozemkový majetek proboštství v Göllingenu, vyhradil si jeho doživotní správu. Což Gothard zjevně akceptoval, avšak jistě tušil, že se to neobejde bez problémů. Po složení Vintířových řeholních slibů roku 1007 (zejména poto, co začal Vintíř v Göllingenu upadat ve staré poklesky) dával Gothard opět na výběr. Buď bude Vintíř dokonale naplňovat svůj slib, nebo ať svlékne mnišský šat a vrátí se k obvyklým marnostem světa. Podle řehole sv. Benedikta z Nursie nebylo sice možno z řádu vystoupit, ale vždy se pro tyto případy mnichům schovávalo světské oblečení. Protože však Gothard měl s Vintířem řeholní úmysly, domlouval mu i prostřednictvím samotného krále, s nímž byl Vintíř pokrevně spřízněn. Jindřich II. měl v této souvislosti výslovně uvést, že podle evangelia nemůže nikdo sloužit dvěma pánům a mnich se nesmí vracet ke světským věcem jako pes k výkalu. Holým faktem zůstává, že Vintíř následně odchází do kláštera v Dolním Alteichu, o čemž jeho anonymní životopisec píše: "Hle, jak velbloud odloživ břímě svého hrbu prošel úzkým uchem jehly." Už roku 1008 mu navíc Gothard umožňuje, aby se jako poustevník odebral na horu Ranzingerberg (Rancink) u Lallinngu, vzdáleného asi tři až čtyři hodiny chůze od alteišského kláštera. Odtud se po čase (1011) Vintíř vydal severním směrem ještě hlouběji do šumavských lesů a na místě u říčky Rinchnach (Rychnov) si zřídil poustevnu s kapličkou sv. Jana Křtitele. Na jaře roku 1012 se pak k Vintířovi připojilo několik alteišských řeholníků a malé mnišské sídlo vyrostlo rychle v samostatný benediktinský klášter (jehož představeným se stal právě Vintíř).

Hersfeldský klášter mezitím Gothard znamenitě zvelebil a podle pověsti postavil hradby a kostel sv. Markéty v klášterní obci Gotha, v jejímž znaku je dnes jako patron města pěkně vyobrazen. V Gothě, která je v současnosti jedním z největších durynských měst a "branou Duyrynského lesa", se do dnešních dnů koná každý první květnový víkend slavnost sv. Gotharda (Gothardusfest).

Tou dobou (přesněji v letech 1007 - 13) nalézáme opata Gotharda kromě Hersfeldu a Dolního Alteichu v seznamu opatů kláštera Kremsmünster, přeslavného opatství nad řekou Křemží v Horním Rakousku. Když však Hersfeld přebírá 1012 ušlechtilý Arnold a Kremsmünster následujícího roku Sigmar, se Gothard definitivně vrací do Alteichu.

Rozkvět kláštera v Dolním Alteichu

Gothardovou ustavičnou snahou bylo, aby mateřský klášter alteišský byl květoucím a úrodným semeniskem křesťanské vzdělanosti a mravnosti. Pro stále rostoucí počet benediktinů založil Gothard četné kláštery (Hengersberg, Lalling, Kirchdorf), znovu osídlil opuštěné kláštery (Flintsbach, Wachau). Na lesnatém kopci u Alteichu vystavěl Gothard tvrz s krásným chrámem Panny Marie (Frauenberg), kde nechal zřídit místo pro dosud v Alteichu usazené bratry kanovníky. Za Gothardovy doby v Alteichu znamenitě rozkvétaly vědy, umění, nábožnost a bohabojnost. Klášterní bazilika sv. Mořice v Alteichu byla zvelebena uměleckými obrazy, sochami, nádobami a rouchy. Mniši pěstovali vědy, psali knihy, učili a vychovávali mládež a svému klášteru získali po celé říši slavnou pověst. Dolnoalteišský klášter patřil spolu s klášterem Svatého Jimrama a Niedernburgem v Pasově rovněž k nejvýznamnějším kolonizátorům bavorské strany Šumavy, zvané tehdy Severní les. Klášter zúrodňoval lesy, zakládal vinice, štěpnice, rybníky a mlýny. Též Vintířův Rinchnach, na nějž opat Gothard často dojížděl, se rovněž staral o mýcení a zúrodňování lesů. Opat míval nesmírnou radost, jaká nábožnost v proboštství vládla. Rinchnašský klášter odchoval několik vzorných mnichů, jež se stali horlivými misionáři v sousedních zemích, zejména v Uhrách, a je třeba uznat, že po Gothardově odchodu z Bavorska se Vintíř stane jeho významným pokračovatelem.

Biskup hildesheimský

Jako by měl vše předznamenat Gothardův sen, v němž se mu zdálo, jak sedí pod velkým olivovníkem a bedlivě si čte. Načež přichází cizí, vážení muži ve jménu krále, aby ten obrovský strom přesadili. Čím hlouběji kopou, tím rozvětvenější jsou kořeny statečného olivovníku. Konečně jsou přesekány kořeny. Tu pak náhle z každého kořínku roste nový stromek tak, že olivový les pokrývá veškerou krajinu, a z blízka i z daleka přicházejí lidé, aby sobě opatřovali odnože a rouby pro své zahrady. Říká se, že jakmile se Gothard probudil, šel do kostela a prosil Pána o milost, neboť si myslil, že tato vize mu předpovídá blízkost smrti.

Zemřel však úplně někdo jiný. Když Gothard pobýval na císařské falci Grona u Göttingenu, zastihla 20. listopadu 1022 panovnický dvůr zpráva o smrti svatého biskupa Bernvarda (Bernwarda) (biskupem 993 - 1022), který z Hildesheimu vytvářel politické a kulturní centrum říše. Německého panovníka (teď už císaře) Jindřicha II. nenapadlo nci jiného, než obsadit uprázdněný hildesheimský stolec svým rádcem a miláčkem Gothardem. A ten, ač byl u panovníka stále častějším hostem a souhlasil s nejrůznějšími císařskými pověřeními jako bylo zažehnání odporu na jihu Německa, začal vzdorovat jako před lety v Dolním Alteichu. Gothard namítal, že je na tento úkol starý, že se nechce stěhovat do cizí země, jakož i neznalost biskupského úřadu. Vše však bylo marné, neboť jak se praví, sám Bůh jej volal a zvláštním zážitkem Gotharda povzbudil, aby nabízenou důstojnost přijal. K návrhu císaře byl Gothard dne 30. listopadu 1022 zvolen hildesheimskou kapitulou 14. biskupem hildesheimským a ještě 2. prosince 1022 v gronské zámecké kapli vysvěcen na biskupa metropolitou Aribem Mohučským. Náš světec tak následoval niederalteišského opata Gotsbalda, který byl v dobách Ludvíka Němce povolán na biskupský stolec ve Würzburgu. Godhardův ochránce, císař Jindřich II. Zbožný, zemřel o dva roky později (svatořečen roku 1146 papežem Evženem III., zařazen mezi české patrony), místo něj byl přičiněním mohučského biskupa Ariba vybrán za německého panovníka Konrád II. (vládl 1024-1039), jenž pokračoval v církevně politické linii Jindřichově.

Biskup Gothard se stal důstojným nástupcem sv. Bernwarda, když gorzský reformní duch propojil se zdejší bernwardinskou tradicí. Vpravdě bavorský je Gothardův prostý styl. Co nejvíce se vyhýbal dvorskému životu, pohyboval se mezi stavebníky a u církevních svátků se rád obracel k lidu. Duchovní život se vždy snažil prohloubit častými cestami a synodami. Ač byl z klidného kláštera přesazen do nové půdy jako šedesátník, což císaři neopomněl namítnout, ujal se svého apoštolského úřadu s mladistvou horlivostí a konal jej věrně až do smrti. Stále tu jsou přítomny asketické aspekty jeho povahy. I ve vysokém stáří neúnavně pracuje, žije prostě a požívá jen skrovného, ponejvíce bylinného pokrmu, vstává po půlnoci, modlí se a rozjímá až do rána, kdy slouží mši svatou. Ani vážnost jeho úřadu nemohla být na újmu Gothardově laskavé a veselé povaze, kterou na něm lidé tolik milovali.
 
Gothard - patron zedníků


Na svatého Bernwarda navázal Gothard především v jeho stavební činnosti. A dá se říct, že z velké části dokončil, co Bernward započal. Inspirován svým předchůdcem nechal v činnosti bernwardinskou stavební huť. Rozhodně však nebyl pouhým vykonavatelem, architekty byl zpravován o jejich práci a občas se i na stavbě sám podílel. Gothardův episkopát se vyznačoval úžasnou stavební aktivitou. Byly zakládány kostely a kláštery, obnovovány zašlé svatyně, stavěny nové, a pečováno o to, aby všude byly bohoslužby důstojně slaveny. V hildesheimské diecézi nechal Gothard postavit na 30 sakrálních staveb, jako kostel sv. Blažeje (Blasiuskirche) v Braunschweigu, kapli P. Marie v císařské falci Goslar (na přání císařovny Gisely, manželky Konráda II.), kostel v Adenstedtu (Adenstod, Eistod) a samotný Hildesheim byl přestavován dle promyšleného plánu. Je to i přínos biskupa Gotharda, že se toto město honosí označením "hlavní město románské kultury". Na první místě je třeba uvést hildesheimskou katedrálu Panny Marie, zapsanou dnes na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, jíž Gothard nechal nádherně zbudovat, vyzdobit a dokončit. Gothard dal mariánskému dómu, který má prastarou tradici (váže se k němu legenda o relikvii, kterou na tisíciletou růži roku 815 zavěsil Ludvík I. Pobožný), v jehož kryptě byl nakonec pohřben a jenž je jedním ze světcových atributů, jeho západní křídlo. Gothard dokončil též Bernwardův "andělský kostel" sv. Michaela, učebnicovou ukázku raně románské kultury, která je rovněž památkou UNESCO. V sousedství katedrály nechal Gothard postavit Epiphaniuskirche a na Staroměstkém náměstí (Altmark) kostel sv. Ondřeje (Andreaskirche), který byl později goticky přestavěn. Právě obchod se za Gothardových časů rychle rozvíjel a trhové středisko Hildesheim dosáhlo svého prvního rozkvětu. Ve městě Gothard postavil nemocnici (kolem 1025 vznikl malý kostelík ve spojení s nedalekou chudinskou nemocnicí Nejsvětější Trojice). Západně a východně od Hildesheimu vznikla na strategických místech dvě opevněná místa - Svatý Bartoloměj s nemocnicí v "Sülte" a Svatý Mořic na Zierenbergu. Svatý Mořic (dnes hildesheimská městská čtvrť Moritzberg), zasvěcený podle dolnoalteišského vzoru, byl Gothardovým oblíbeným místem. Už roku 1024 zde nechal vybudovat opevnění spolu s "monasterialem ecclesiam", tedy buď klášterem nebo kapitulou, a 1028 se konečně uvádí kostel sv. Mořice. Jeho úmyslem bylo přesunout sem mnichy z kláštera sv. Michaela, žijící uprostřed ruchu města. U měšťanů se to však setkalo s odporem, mniši se museli vrátit a biskup Gothard se vzdát plánu na vytvoření severoněmeckého Alteichu.

Biskup s knihou

Velkou pověst nesla pod Godhardovým vedením hildesheimská škola i knihovna. Vzdělání bylo ostatně jeho velkým posláním, jakož i vášní. Ještě z Tegernsee je Gothardův dopis, kterým alteišské prosí, aby mu poslali Horatiovy a Ciceronovy listy. Mnoho si dal záležet na zdárné výchově a za tím účelem nešetřil práce ani nákladů. Vědom si slov "kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne..." (Lk 9, 48) se věnoval dětem, aby v nich rostl Boží život úměrně s věkem. Největší péči věnoval mládeži z chudých rodin. Sám bedlivě navštěvoval školy, a kdekoli nalezl nadané žáky, ujímal se jich a posílal je k dalšímu vzdělání do ciziny. Šířil všestranné vzdělání, a slovem i příkladem svým hlásal křesťanskou lásku.

Starost o chudé a nemocné

Gothard měl upřímné sociální cítění a jeho velkou starostí byli chudí a nemocní, o nichž říkal, že jsou živým chrámem Božím. Viděl a oslavoval Boha v nejpotřebnějších - v chudých, nemocných a opuštěných, proto svým nákladem vystavěl rozsáhlý ústav pro ty nejchudší. Ubozí k němu měli přístup, častokrát obcházel město a chudé navštěvoval. Méně příznivě nahlížel na potulné mnichy, zdatné profesionální tuláky, kterým zde dovolil zůstat jen dva nebo tři dny. Ano, ošatil je, bylo-li třeba, ale vyhnal je poté, když se jim něchtělo z místa. Ostatně už sv. Bernard z Nursie potulné mnichy moc neobdivoval. Rozličné výsady a almužny, které dobrosrdeční lidé vagantům a goliardům bohatě udíleli, přivábili v tento spolek rozličné poběhlíky a skutečné vagabundy, jimž veselý potulný život, dobrá pohostinná kuchyň a různé dobrodružství vložilo do ruky pocestnou hůl a na tělo řeholní roucho. Tito zbožní pocestní, kteří ze svého dobrodružství dělali živnost, se Gothardovi protivili. Na výtku, že i mezi nimi jsou zbožní lidé, odpovídal slovy sv. Jeronýma: "Velký počet lhářů způsobil, že se jim nevěří, když mluví pravdu."

Zázraky duchovní i světské

Biskup konal často vizitační cesty po svých domovech a nemocnicích. Mnoho ubožáků se k němu vždy tlačilo a biskup jim uděloval hojné almužny. Jedno přišla chudá vdova s nemocným děckem, které položila k biskupovým nohám. Chlapec byl postižen malomocenstvím a dnou, jeho rány a vředy zakrývaly celé tělo. Gothardovi bylo chlapce upřímně líto a poručil sloužícím, aby ho převzali. "U Boha není nic nemožné, sám tak mluvil. Stejně tak se uzdraví i tyto dětské ruce. Ten, který vždy pomáhal ubohým a hříšným, je cestou k uzdravení tohoto dítěte." Chlapec dostal potřebnou péči, za čtyři až pět měsíců dokázal svými končetinami hýbat, zvednout se z postele a pohybovat se. Biskup Gothard poté poznamenal, že byla vyslyšena jeho modlitba, aby Pán dokončil započatou práci. Chlapec nabyl celkového zdraví a zaměstnán byl v katedrále. Mementem jeho bývalého utrpení a zázračného uzdravení zůstalo jen několik obvazů na rukou, které po dvaceti letech ještě ukazoval.

Jako každý světec má svatý Gothard ve svém rejstříku řadu dalších zázraků. Když například poprvé putoval na metropolitní synodu do Seligenstadtu, potkal ženu postiženou zlým duchem. Její příbuzní ji brali z jednoho kostela do druhého, aby se svatí za ní přimluvili a modlili se za osvobození její duše. Obtížně ji přivedli před Gotharda, ten na ni položil ruce a dal ji své požehnání. Ženino trápení okamžitě zmizelo a všichni děkovali Bohu za zázračnou pomoc.

V Goslaru žila zase zbožná žena jménem Hatzeka, jejíhož syna biskup Gothard sám křtil. Onemocněla však bolestivou oční nemocní, kvůli níž nemohla jíst ani spát. Ve svém utrpení poslala dítě za biskupem, aby se za ni modlil a získal Boží pomoc. Gothard utrhl několik květů brslenu, udělal přes ně znamení kříže a dal je chlapci se slovy: "Dej je své matce. Ať si je vezme jako upomínku na mě a Boha povolá k uzdravení." Když žena přiložila květy k očím, bolest ustoupila. Poté odešla za Gothardem vyjádřit své díky.

Jakkoli byl biskup Gothard povolný a laskavý ke každému, hájil rázně práva biskupské stolice proti nespravedlivým útokům. Vedl nešťastný a několik let trvající spor s mohučským metropolitou Aribem o práva na Gandersheim, který zdědil od svého předchůdce. Svým diplomatickým uměním vyřešil při na počátku 30. let nakonec Gothard ve prospěch své diecéze, biskupská práva upevnil a posilnil.

Takřka biblické rozměry má pak případ Hildwin. Tento muž, který se do své funkce dostal ještě za biskupa Bernwarda, patřil k vysokým hildesheimským duchovním. U Gotharda byl obviněn z veliké prohnanosti a lsti a dokonce samotný císař měl přijít na jeho těžké zločiny. Biskup Gothard se rozhodl před ostaními kněžími, mezi nimiž byl i Gothardův synovec Rothmund (opat alteišský 1027- 48/49), Hildwina vyslechnout. Hildwin tehdy vyvracel všechna obvinění jako pomluvy, Gothard se pak na něj obrátil: "Pohleď na mne a odpověz. Zapřísahám tě při Kristu, jehož slova beru do úst, řekni pravdu. Hildwine, miluješ mne?" Hildwin odpověděl okamžitě a se vší odvahou: "Vskutku, miluji tě." Biskup se zeptal znovu a Hildwin odpověděl se stejnou přesvědčivostí. Když se však Gothard zeptal potřetí, byl Hildwin velmi zmaten a s třesoucím hlasem řekl: "Bůh ví všechno. On ví, že tě miluji." I Gothard teď pokračoval s hlubokým pohnutím: "Mluvil-li jsi pravdu, jsem spokojen. Jestliže jsi však lhal, vložil jsi na sebe strašnou vinu. Jestliže mne skutečně miluješ, miluj tak své bratry a přátele, své kolegy i sloužící i všechny ubohé. Při Bohu tě žádám, proměň vše ve skutek. Pokud jsi přísahal křivě, čiň pokání. S těmito slovy tě propouštím. Bůh bude soudcem. Zůstaneš ve svém úřadě, má-li to tak být." Když Hildwin odešel, Gothard přítomným nařídil, aby se přes své antipatie chovali k Hildwinovi přátelsky. Hildwin se podle zpráv vrátil domů jako vítěz nad svými protivníky, doma jim spílal za bujarého pití a hodování. Když si však po několika dnech chtěl obléci své roucho, klesl mrtvý k zemi. A každý mohl vidět, jaký trest chystá Bůh lidské pýše. Biskup Gothard vzal veliký Hildwinův majetek, včetně drahého vybavení jeho domácnosti, a rozdělil ho mezi chudé.

Poslední dny svatého Gotharda

Poslední léta života trávil Gothard nejvíce o samotě ve zbožném rozjímání. Ač mu sil ubývalo, zachovával ještě roku 1038 ve věku 78 let velmi přísný čtyřicetidenní půst. Vřele slavil Květnou neděli a naplno prožil oslavu Zeleného čtvrtka i velkopáteční bohoslužby v mnoha kostelech, i když je muset konat jen s největší námahou.

Gothardovi samotnému leželo v jeho posledních dnech na srdci dokončení stavby v Adenstodu (Eistod), zde se však na Bílou sobotu jeho stav prudce změnil. Jak o tom přišly zprávy do Hildesheimu, pospíchal k němu ihned děkan s opatem Rathmundem z Alteichu, aby u něj zůstali. Dostihli ho však překvapivě veselého a klidného. Gothard je ujistil, že nezemře před slavností Nanebevstoupení Páně a rozhodně ne zde, nýbrž na Moritzbergu. Zaroveň jim řekl, jak to má být s jeho pohřbem. S nejvážnějším napomenutím přátele vyzýval k pevnosti víry a poslušnosti. Propustil je se slovy, aby se za něj co nejupřímněji modlili.

Když se v hildesheimského špitálu Gothard setkal se svým oblíbeným umělcem Bunem, který patřil k jeho bavorským průvodcům, řekl mu "Milý Buno, brzy se vydáme na cestu do naší rajské vlasti." A když sluha myslil, že biskup zamýšlí cestovat do Bavorska, Gothard odvětil: "Nikoli do Bavor, nýbrž do vlasti nebeské půjdeme."

Své blízké Gothard požádal, aby byl dopraven na svůj milovaný Moritzberg, kde pak v předvečer slavnosti Nanebevstoupení Páně trávil dlouhé hodiny v rozjímání a modlitbách. Na den Nanebevstoupení 5. května 1038 přijal naposled svátosti, hlasitě litoval svých hříchů a vzýval milosrdenství Boží. Brzy ráno se zaptal ošetřovatele na Bunův stav. Bylo mu odpovězeno, že se Bunův konec blíží. Gothard mu pak skrze své posly opakoval svůj vzkaz: "Buď klidný, můj synu, a buď silný v Bohu, neboť brzy budeš se mnou pobývat ve věčně blažené vlasti." Buna tato slova velice potěšila.

Po této slavnostní chvíli přišli okolo desáté hodiny dopoledne ke Gothardovu loži mniši. Biskup nemohl už více mluvit, ale jeho srdce zpívalo Pánu neutichající chválu. Pět jeho žáků stálo kolem jeho postela a pěli u něj žalmy. Když ve Chválách zpívali verš Zachariášovy písně: "Vycházející z výsosti se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti", doložil svatý Gothard již umíraje: "a uvedl naše kroky na cestu pokoje." (Luk 1, 79). A poté co nakonec pěli "Sláva Bohu Otci i Synu i Duchu Svatému" a opěvovali antifonu "Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu. Haleluja", biskup Gothard zemřel. V tutéž hodinu zemřel Buno v domě své matky poblíž kostela sv. Michaela.

5. květen je dnes Gothardovým svátkem (ač i evangelický kalendář slaví Gotharda tento den, datum nebylo vždy uváděno jednotně, 4. květen je dodnes Gothardovým svátkem v pasovské diecézi). Následujícího dne sloužil biskup Bruno z Minden zádušní slavnost a Gothardovo tělo bylo pochováno v kryptě hildsheimské katedrály. A jak se praví, jeho hrob oslavil Bůh četnými divy. Mnohé zázraky se udály za jeho života (vzkříšení utonulého chlapce, uzdravení chromého, uzdravení ženy s těžkou oční chorobou) a mnohé u jeho hrobu.

Gothardův životopis

Gothardův život známe ze dvou biografií Wolfheria z Hildesheimu (Wolfhere von Hildesheim), napsaných asi v polovině 11. st. po názvy "Vita Godehardi episcopi prior" a "Vita posterior" (jde o jakési pokračování Života Bernwardova od Thangmarse). Gothardův životopisec pocházel patrně ze Saska, po svém vzdělání na opatství hersfeldském odešel nejprve do Alteichu, později se stal kanovníkem v Hildesheimu, kde byl též Gothardovým důvěrníkem. Jsou rovněž zaznamenány zázraky "De miraculis" a "Godehardo in vita patratis et in actibus prioribus non indicatis"; o sv. Gothardovi se píše i v legendě o sv. Vintířovi (Vita Guntheri eremiate).

Kanonizace

O Gothardovu kanonizaci usilovali jeho následovníci na hildesheimském biskupství Berthold I. z Alvenslebenu (biskupem 1119 - 1130) či Bernhard I. (biskupem 1130 - 1153), aby jej za svatého prohlásil papež Inocenc II. dne 29. října 1131 na synodě v Remeši. Stalo se tak za přítomnosti sv. Bernarda z Clairvaux (zakladatele řádu cisterciáků) a sv. Norberta z Xantenu (zakladatele řádu premonstrátů). Gothard se stal prvním světcem z Bavorska, který byl kanonizován. Nebyl mučedník, ale patří do skupiny svatých „biskupů vyznavačů", tj. těch, kteří osvědčili křesťanskou víru svým životem.

Atributy sv. Gotharda jsou kniha (vyjadřující jeho lásku ke vzdělání; nemusí to být nutně pouze Bible), zkrocený drak (symbolizující jeho úspěšné reformátorské a misijní působení) a model kostela (či lépe řečeno: hildesheimské katedrály). Kromě toho bývá zobrazován charakteristicky jako biskup na trůnu, spolu se stavitelem (mužem s kladivem, olovnicí a úhelníkem), jak křísí dvě mrtvoly z hrobu (jeden z jeho zázraků) či jak si věší svůj plášť na sluneční paprsek.

Je patronem hildesheimské diecéze, durynského města Gotha či zedníků. Byl ctěn zejména jako ochránce před bleskem a krupobitím, jako pomocník proti dně, revmatismu, ledvinovým a žlučovým kamenům, dětským nemocem a těžkému porodu.

Šíření kultu

Po Gothardově svatořečení nechal hildesheimský biskup Bernhard I. postavit románskou baziliku sv. Gotharda (1133 - 72), která vyniká pozoruhodně zdobenými hlavicemi sloupů a severním portálem s Kristem a sv. Gothardem (zakladatel baziliky - biskup Berhard I. je v bazilice pohřben). V kryptě katedrály P. Marie se pak ctil relikviář sv. Gotharda (Godehard-schrein) se světcovými ostatky. 1136 založen Godehardskloster; roku 1132 byly Gothardovy ostatky přesunuty z katedrály do benediktinského kláštera v Hildesheimu, založeného k jeho cti a vysvěceném opatem sv. Bernardem z Clairvaux.

Gothardovo uctívání se šířilo ve 12. a 13. století celou Evropou přes Durynsko, Dolní Sasko, Bavorsko do rakouské a východoněmecké oblasti, západoslovanských zemí, severní Itálie s centry v Brescii, Milánu a Janovu (je zde kostel sv. Gotharda), ale také do Dolního Porýní a Flander (kostel sv. Gotharda v nizozemském Konigsbuschu). Gothard patřil celá staletí k velmi oblíbeným světcům též ve Švédsku, Finsku či Dánsku. V Maďarsku nese světcovo jméno hraniční město Szentgotthárd (Svatý Gothard na Rábě), osídlené 1183 cisterciáckými mnichy z Francie, u nějž se roku 1664 konala slavná bitva s Turky.

V průsmyku švýcarských hor mezi kantony Uri a Tessin založili bavorští vévodové kapli sv. Gotharda, při níž byl zřízen benediktinský klášter, útulek cestujících v těchto nehostinných horách. Dle tohoto kláštera dostal řečený průsmyk jméno. Průsmykem sv. Gotharda (Sankt Gotthard) dnes vedou tři tunely: Gotthardský železniční tunel (délka 15 km, dokončen 1881, tehdy nejdelší tunel světa), Gotthardský silniční tunel (16,9 km, dokončen 1980) a Gotthardský úpatní tunel, který má být po svém dokončení (plánovaném na rok 2017) s délkou 57 km nejdelším tunelem světa.

V hildesheimské diecézi se stavěly kostely sv. Gotharda i v 19. a 20. století. V Lindenu (dnes hannoverská čtvrť Linden-Süd) byl roku 1874 postaven farní kostel sv. Gotharda (St. Godehardkirche) jako druhý poreformační katolický kostel v oblasti dnešního města Hannover (při náletech ze dne 8. října 1943 byl kostel téměř zničen, obnoven 1949/1950). V Brémách (pův. v diecézi Hildesheim, dnes Osnabrück) v městské části Hemelingen byl roku 1900 postaven kostel sv. Gotharda (St. Godehardkirche) v novorománském stylu (1941 byl těžce poškozen leteckým náletem, ale už 29. května 1945 se zde znovu konala bohoslužba). Roku 1959 byl postaven kostel sv. Gotharda na západě města Göttingen. Patronicium sv. Gotharda bylo zvoleno kvůli Gothardově povolání k hildesheimskému biskupství v nedaleké falci Groně. O tři roky dříve zemřel 67. hlidesheimský biskup, který zažil 2. sv. válku i zničující bombardování města Hildesheim a který se jmenoval Joseph Godehard Machens (1934 - 1956).

Kult sv. Gotharda u nás

V Čechách se kult sv. Gotharda objevuje záhy po jeho svatořečení ještě za knížete Soběslava I. a poté za vlády Vladislava II. Podle Zdeňka Boháče vyrostly starobylé svatogothardské kostely vyrostly během třicátých let téměř naráz a v českých zemích se chrámy sv. Gotharda budovaly od jeho svatořečení do poloviny 12. st. Český lid s tímto světcem seznámili němečtí benediktini, ale i členové nově příchozích řádů. Stará místní tradice praví, že už 1136 nechal pražský biskup Jan I. (biskupem 1134 - 39) postavit románský kostel sv. Gotharda v Českém Brodě na tzv. trstenické stezce, k čemuž měl získat část světcových ostatků. Taktéž jeho ještě významnějšímu olomouckému kolegovi, Jindřichovi Zdíkovi (olomouckým biskupem 1126 - 50), snad největšímu církevnímu reformátorovi v románském období u nás, tanul sv. Gothard jako živý vzor svědomitého biskupa. Právě Zdík přivedl do českých zemí reformní řeholníky premonstrátské a cisterciácké a v kryptě nové olomoucké katedrály sv. Václava zasvětil sv. Gothardovi oltář.

Ještě pražský biskup Jan I. daroval nově vzniklému premonstrátskému řádu, s nímž seznámen, statky na Královéhradecku vč. Hořic, kde strahovští premonstráti zakládají další kostel sv. Gotharda (na vrchu Gothard). Řeholníci tohoto kláštera, kteří přišli z německého Steinfeldu, nechali postavit i pověstmi opředený svatogothardský kostel v Kostelci (Krupé) u Rakovníka. Při stavbě jejich ženské obdoby na srbské (chlumecké) stezce v Doksanech vznikl pak kostel v Brozanech. Na této obchodní cestě, která vedla ze Saska do Prahy, byly vybudovány ještě dva svatogothardské chrámy (nepočítáme-li kostel sv. Gotharda v Praze - Bubenči): původní kostel v Chlumci a proboštský kostel ve Slaném (údajně 1137), postavený benediktiny z Ostrova u Davle.

Vyšehradský kanovník, pokračovatel Kosmovy kroniky, se v roce 1137 zmiňuje o vánočním uzdravení venkovské ženy z Běstviny na přímluvu sv. Gotharda, k jehož kostelu ve Slapech (ve skutečnosti ve Slaném) byla přenesena. Příběh vypovídá o úctě, které se Gothard tehdy těšil. Po polovině 12. století získávají oblibu jiní světci a patronicium sv. Gotharda se přestává používat. Budeme-li sledovat jednotlivé svatogothardské chrámy, dospějeme k názoru, že ve dvanáctém století vzniklo v Čechách a na Moravě minimálně dvanáct farních kostelů sv. Gotharda - kromě zmíněných svatyní (v Českém Brodě, Hořicích, Krupé, Brozanech, Chlumci, Slaném a Bubenči) nacházíme jěště pět jiných. Benediktinským klášterem v Opatovicích nad Labem byl založen románský kostel sv. Gotharda v Žehuni (klade se taktéž do roku 1137) a zřejmě i dřevěný kostel ve Vysokém Chvojně. Benediktiny z Třebíče byl podle tradice postaven zase svatogothardský (románský) kostelík v Budišově. Stavbu dřevěného kostela v Potěhách u Čáslavi bychom mohli připsat blízkému benediktinskému klášteru ve Vilémově a románského kostela v Modřicích u Rajhradu benediktinskému konventu rajhradskému. O ostatních kostelích se nám nedostává paměti, ačkoli ze zasvěcení kostelů v Bouzově (pod tamním hradem) a v Černovíru (části Ústí n. Or.) lze předpokládat, že jakési dřevěné kapličky vznikly původně i tam.

V barokní době, kdy taktéž dochází k rozmachu poutí, je Gothard katolickou církví uctíván jako ochránce před bouřkou a krupobitím. Jako takový se velké oblibě těšil poutní kostelík sv. Gothrada v Hořicích, zejména po bleskem zaviněném požáru města. O krupském kostele, který jediný v obci přečkal pustošení třicetileté války (prý se nad kostelem vznášeli andělé, aby mu poskytli ochranu), pověst zase praví, že jednou, když se nad okolní krajinu přihnala temná mračna, věštící zkázonosné krupobití, rozezněly se svatogothardské zvony tak silně a zlověstně, že se mračna začala pozvolna trhat a rozplývat. Jako ochránce rolníků před bouřkou je Gothard vyobrazen i na pozdněbarokní fresce v brozanském kostele.

V současné době se na území České republiky nachází přesně 10 farních kostelů zasvěcených sv. Gothardovi; kromě Brozan (litoměřická diecéze) jsou tři v pražské arcidiecézi (Slaný, Praha-Bubeneč a Český Brod), tři v královéhradecké diecézi (Žehuň, Potěhy a Vysoké Chvojno), dva v brněnské diecézi (Modřice a Budišov u Třebíče, kde je kostel sv. Gotharda a Nanebevzetí P. Marie) a jeden v olomoucké arcidiecézi (Bouzov). Ještě bychom nalezli tři kostely filiální (Krupá ve farnosti Rakovník, Černovír v děkanství orlickousteckém a hřbitovní kostel v Hořicích v Podkrkonoší). Z kaplí sv. Gothrada lze zmínit kapli v Mokré - Horákově (farnost Tvarožná) či v roce 2011 obnovenou kapli v Tanvaldě - Šumburku nad Desnou.

Křesťanská modlitba

Svatý Gotharde, oroduj za nás!
Synu chudých, ale bohabojných rodičů, oroduj za nás!
Od mládí svého velmi tichý a mravný, oroduj za nás!
Umění svatých nad míru pilný, oroduj za nás!
Řeholníku horlivý a dokonalý, oroduj za nás!
Od svatého Volfganga na kněžství posvěcený, oroduj za nás!
Od svatého Jindřicha opatem učiněný, oroduj za nás!
Rozkvětu nábožnosti a umění bedlivý, oroduj za nás!
Čistoty a ozdoby chrámové milovný, oroduj za nás!
Strážce řeholní kázně přísný, oroduj za nás!
Učiteli svatého Vintíře vzorný, oroduj za nás!
Mravokárce pokleslých bratří opatrný, oroduj za nás!
Vůle Boží ve všem poslušný, oroduj za nás!
Biskupe od duchovenstva vyžádaný, oroduj za nás!
Apoštolskou horlivostí ozdobený, oroduj za nás!
Otče svých osadníků i kněží dobrotivý, oroduj za nás!
Vychovateli světských i řeholních kněží příkladný, oroduj za nás!
Příteli a učiteli školní mládeže štědrý, oroduj za nás!
Zakladateli chrámových a školních budov velkomyslný, oroduj za nás!
Sluho Páně pokorou a tuhými posty proslavený, oroduj za nás!
Vědy, umění a nábožnost rovnou měrou milující, oroduj za nás!
Zjevením Božím poctěný a oslavený, oroduj za nás!
Patrone chrámových budov vyvolený, oroduj za nás!
Orodovníku náš mocný, oroduj za nás!
Abychom v umění svatých rostli, oroduj za nás!
Abychom pravé moudrosti a bohabojnosti hledali, oroduj za nás!
Abychom v křesťanských ctnostech se upevnili, oroduj za nás!
Abychom okrasu domu Božího milovali, oroduj za nás!
Abychom slavnými službami Božími čest Páně množili, oroduj za nás!
Abychom srdce své živým chrámem Božím zachovali, oroduj za nás!
Abychom o dobré vychování a vzdělání mládeže pečovali, oroduj za nás!
Abychom o spasení svém neunavenně pracovali, oroduj za nás!
Abychom srdce své milosrdenstvím ozdobili, oroduj za nás!
Abychom v hodinu smrti milosrdenství došli, oroduj za nás!

--- přepracováno 24. června 2014 ---


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Informace

Osada Klimentov,13. 7. 2014 13:53

Dobrý den, snažila jsem se Vás kontaktovat na Vaší adrese Brozany@seznam.cz ale vrátilo se mi to jako špatná adresa. Máte ještě nějakou jinou? Chtěla bych se zeptat ohledně kostelíka na Klimentě. Chtěla bych upřesnit, kde se nachází. Byl byste tak laskav a napsal mi jeho polohu? Snažila jsem se dohledat dle Vašich textu ale pokaždé mi vyjde, že leží jinde, než si myslím.
Moc děkuji,
Eva

el-postbox@seznam.cz

Kostely sv.Gotharda

Bedřich Centner,13. 2. 2012 18:27

Jsem z obce Vysoké Chvojno, kde je kostel sv.Gotharda. Původní založen před rokem 1139 Obnoven jako farní v r.1711 a v této podobě je v podstatě dodnes.
Před 2 roky jsem kostel v Brozanech navštívil a zúčastnil se nedělní mše. Žasnu nad obsáhlým životopisem sv.Gotharda, já jsem z toho znal dosud pouze úryvky. Bohužel není uveden autor, se kterým bych si rád vyměnil informace