Jdi na obsah Jdi na menu
 


Řeky ametyst

Z nedokončeného rukopisu Vlastimila Vinklera - Řeky ametyst


"Ať si země jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob.  Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím." (František Halas)




Vlastimil Vinkler - Řeky ametyst aneb o šťastném mládí na březích stříbřité Oharky


(Vzpomínky, vyznání, úvahy a místopisná pojednání, příběhy o věcech a lidech)



Sedím opět na voňavé a vyhřáté stráni za brozanským zámkem, na té čarokrásné rozhledně mého mládí, a přeříkávám si své neumělé verše:

Voňavá ty stráni,
rozhledno mých snů...

V dálce se rýsuje malebné panorama, divadelní kulisa neskutečně krásného, přepestrého a jakoby ve stálém pohybu se obměňujícího Českého středohoří, jehož tvraů a siluet se můj zrak nikdy nenasytí! A pode mnou leží mé milované, starobylé rodné Brozany, povýšené téměř před čtyřmi staletími na trhové městečko.

Od roku 1936 jsem zde chodil do obecné školy a to byla ještě pěkná, jako je na pohlednici z roku 1921. Vlevo Panešův obchod, vpravo od ní Řehákovo holičství (ani jedna z živností již dnes neexistuje) a za ním jednopatrová dvoutřídní stará škola z r. 1838; do r. 1869 existovala ještě s názvem farní, pak již jako obecná. Chodili do ní oba moji pradědečkové Vinkler a Rosekranc, dědeček a babička Vinklerovi i můj tatínek.

S babičkou Vinklerovou jsem pravidelně navštěvoval naše klimentské příbuzné - varhanici tetičku Bětušku Vinklerovou a strýčka Toníka Vinklera. Cesta, vinoucí se blízko Oharky mezi poli, chmelnicemi a lesy, byla delší než má dobrodružná cesta k Henychům do Koziny, ale byla o to zajímavější a krásnější. Na Klimentě samém jsem vždy prožíval silné, prazvláštní, ne dost dobře definovatelné pocity, doprovázené i trochou tísně z jakéhosi velkého, stojatého a napjatého ticha a tajemství.

Kliment je pro mne vůbec asi osudovým místem. Nejenže odtamtud pocházejí moji předkové Vinklerové, ale na Klimentě došlo i ke spojení rodu Vinklerů a Krpešů tím, že se vzali maminčin bratr Josef Krpeš a tatínkova sestřenice Marie Vinklerová. Maminka s tatínkem se tedy stali příbuznými ještě dřív, než se stali manželi. Poprvé se uviděli právě na oné rodové svatbě na Klimentě. Maminka tvrdila, že to byla láska na první pohled, protože jen prý tatínek vstoupil do místnosti, řekla si: "Ten a nikdo jiný!". Jejich náhlé vzplanutí se při svatebním veselí měnilo postupně v lásku, zřejmě asi i při jejich společném dvojhlasém zpívání lidových písní (vzpomínána byla vždy zejména tklivá "Koupím já si"). Myslím, že tedy mohu klidně tvrdit, že jsem se vlastně narodil už zde na Klimentě, alespoň duchovně, v jejich představách. A to dvojhlasé zpívání jim zůstalo na celý život. Na Kopanině tím byli velmi pověstní: "Poslouchejte, u Vinklerů se zpívá".

Protože jsem v dobrém rozpoložení nad krásou Brozan, kterou nyní vnímám přímo v originále, navrhuji, abychom si spolu zazpívali veselou písničku Brozanské panenky. Je z Olivovy sbírky z roku 1980 vydané Severočeským nakladatelstvím. Ze stráně se to bude krásně rozléhat a nést až dolů. Zazpívejme si ji na počest zdejší děvčat i dávné husopasky z obrázku. Je to živý valčík a je možno si při něm i zatančit.

Brozanské panenky, co nám dáte?/ My vám poradíme, jak se vdáte./ My jsme to doksanským poradili,/ ony se do roka všecky vdaly./ Natrhejte si jalovečku/ večer si ho dejte pod hlavičku./ Já jsem to mej milej tak poradil/ do roka jsem se s ní pak oženil.

Slyšít tu píseň ve škole i ty, někdejší má žákyně Jaroslavo Borecká, nynější učitelko, již tehdy organizačně i pedagogicky schopná? Píseň jsi mi s dalšími poslala ty; kruh se uzavírá. Bylas tehdy oporou 2. a 3. hlasu dětského školního sboru. Dnes jsi oporou sboru učitelského, oblíbenou pedagožkou, kterou mají děti, i kvůli tvé muzice, rády. Pamatuješ ještě, jak nás, sboreček odměněný cestou do Prahy za jakýsi krajský pěvecký úspěch, pan Jánský dosloval 'protlačil' se svým starým autobusem klikatými a úzkými uličkami až na Hradčanské náměstí? Dodnes nechápu, jak to bez následků dokázal; policisté asi tehdy velmi tvrdě spali.

Shodou okolností jsem po vojně v roce 1953 ve staré školní budově v Brozanech začal učit i já, již čtvrtá generace Vinklerů pobývající v těchto prostorách. Rád jsem zde učil - tehdy čtvrtou třídu a odpoledne tu seděl nad sešity, protože jsem zde cítil to zvláštní kouzlo starobylého místa. Místnosti a chodby klenuté do oblouku, starodávná školní vůně, prošlapané schody předchozími generacemi žáků, samoobslužný školní zvonek, to vše na mne silně působilo.

Brozanská škola

Vyvolávalo to ve mně také vzpomínky na časné mládí, kdy jsem sem chodil ke Kovářům, nejen na návštěvu do jejich tehdejšího učitelského bytu, ale také hrát si s Jirkou na krásném čistém dvorku i v milé zahrádce s podmanivým pohledem na doksanský kostel a lužní les.

Při mých návštěvách Jirkova bytu ve staré škole jsme dost často zlobili ba trápili jejich služku, tak jako Poláčkovi kluci kupeckou služku "Rampepurdu". Ve škole jsme s Jirkou sdíleli společnou lavici i společný žákovský osud. Učitelský tatínek byl vždy nekompromisně spravedlivý a když něco vyvedl jeden z nás, potrestal preventivně raději oba.

Měl jsem veliké osobní i životní štěstí na své první učitele. Byli jimi manželé Kovářovi, noblesní, ušlechtilí a kultivovaní lidé, vážení celou obcí. Kantory byli tělem i duší. Byli pokračovateli dávných učitelských obrozeneckých tradic, vypodobněných Raisem a Jiráskem, plni touhy po vzdělávání, povznášení a znovuobrozování národa a venkovského člověka.

Nedlouho před Mnichovem, ve třetí třídě to bylo, svěřil mi pan učitel Kovář k přednesu báseň "Masaryk, Beneš, dvě jména česká" na večerní rodičovské besídce. Stále si tu báseň pamatuji ("kterým se pokloní celý svět dneska" atd.), i když na jméno autora si nevzpomínám. Dodnes mám před očima onu pohnutou a smutnou atmosféru v sále, plnou slz, zejména po vlasteneckém projevu pana učitele, který jej pro vlastní pohnutí sotva dokončil. Proto jistě ne náhodou stál tento opravdový vlastenec, později řídící učitel František Kovář, již před koncem války, v čele sedmičlenného ilegálního a od března 1945 i přípravného výboru, který se stal ve dnech povstání revolučním národním výborem.

Brozanský kostel

Po hlasu a zvuku našich zpívajících zvonů jsem strašně toužil zejména za války, třeba při práci na rozpáleném poli u Vyháně, ve Višňovci nebo i jinde. Němci je bohužel oba zrekvírovali pro potřeby války. Zas ta nešťastná válka! Nedoufal jsem už, že je ještě někdy uslyším. Dlouho jsem čekal, dlouho, až se přece jen zázračně vrátily a ozvaly. Snad přiletěly přímo z Říma. Opět mi odzváněly toužebné poledne a dvojhlasně oznamovavyl i nastávající sváteční a slavné dny poutní, posvícenské, vánoční, velikonoční i jiné.

Co jsem se k nim naběhal po vrzajících dřevěných schodech, tajemným šerem trámoví zvonice, za poplašného šumu a pleskotu křídel holubů, rorýsů, poštolek či kavek! Už jste někdy rozhoupávali nějaký velký zvon, aby se pak rozeznělo jeho srdce pravidelným velebným tlukotem?

Hned po mé voňavé stráni to byla má druhá nejoblíbenější kruhová rozhledna, tak jako pro malého Martinů otcův byt ve věži kostela v Poličce.

Vůbec celý kostel byl můj první biograf, televize a také učebnice počátků výtvarného umění.

Oltář je úchvatným v kameni vypracovaným dílem, které k člověku výmluvně hovoří svým reliéfem Kalvárie, Poslední večeře Páně a Zmrtvýchvstání Páně. Jako ministrant, který vše mohl pozorovat zblízka, jsem vždy onen děj vnímal jako velké pohnuté divadelní drama, které mne nenechávalo, se svými jakoby neustále pohybujícími postavičkami, nikdy klidným a lhostejným. Soustředěně jsem také vždy pozoroval klečící brozanské Vřesovce zpodoběnné na krásných epitafech; nikdy jsem však nemohl přečíst, co je na nich napsáno.

Chodby na faře byly jako ty na poště dlouhé a tajemné, s vůní kadidla, mešního vína i jakési starodávné zatuchlosti. Zdálo se mi také, že zvlášť v prvním patře bylo plno starobylých, zapomenutých a tajuplných místností. Strohá úřední místnost pana děkana byla však v přízemí, hned za vchodem; tam jsme chodívali nejčastěji.

Děkan Honzík byl vzdělaný člověk s širokým všeobecným rozhledem, pohotový vykladač Starého i Nového zákona, výborný kazatel s vemlouvavým a zpěvným hlasem. Myslím, že na mne měly už od malička značný vliv právě všechny ty bohaté a dramatické biblické děje a příběhy, jak jsem je od 2. do 4. třídy obecné školy od něho slýchával v našem kostele v komži a rochetě ministranta.

Ministranti byli často v roli poslíčků posíláni do protější fary pro zapomenuté věci či s různými vzkazy. Po zatahání za držadlo starobylého černého kovového zvonku 'klinkáčku' nebo po zabušení na krásné masivní barokové dveře (sluch už tolik nesloužil) přišla otevřít korpulentní 'slečna z fary'. Byla ostrá jako šalvostr, mírně šilhala na jedno oko, ale viděla až za roh, zvláště na všechny ty naše ministrantské nezbednosti, včetně svatokrádežného ucucávání mešního vína. Ani pan farář to nevěděl!

Dlouho mi vrtalo hlavou, jak může být po 'počťačce' i tato další postarší dáma nazývána 'slečnou z fary'. Později mi to bylo vysvětleno a pochopil jsem to. Pominu-li její vševědoucí oči, rád jsem na faru chodíval, zvláště když u farské tetičky pobývala 'Zdenka z fary', která se mi v mém už pokročilém věku devíti let docela líbila. Často jsem sem chodívali společně se starším a zkušenějším ministarntem Vaškem Bittnerem (to víno byl jeho nápad, no vážně) nebo také s holičským synkem Vaškem Řehákem, a to buď ještě v civilu nebo na poslední chvíli už v komži a rochetě.

Brozanská pošta

Návštěva naší pošty byla pro mne, malého kluka, vždycky jakýmsi tajemným obřadem, spojeným už s nápisem na budově: Historisch wervoll a pod tím Historicky cenné. Pokračovalo to vstupem 'zámeckou branou' do tajuplného dvora, výstupem po příkrých schodech do jakoby klášterní klenuté chodby a končilo před nedobytnou pevností, normálním smrtelníkem nepřekročitelnou přepážkou. A za ní - strohá, často zakaboněná, obrýlená a jakoby zakletá 'slečna z pošty'. Hu!

Brozanský mlýn

Náš mlýn se mi vždy líbil a rád jsem pozoroval ruch kolem něj - potahy plné pytlů, legrácky mlečů, neklidné koně i kravky. Z mostku jsem pak uhranutě hleděl na uhánějící, čeřící se a proto zvláštně vonící vodu, pohánějící mlecí soustavu i Kaplanovu turbinu. Znovu a znovu jsem žasl nad mocnou, nekonečnou a věčnou silou řeky, i když v tomto případě šlo jen o malou odbočku velké Oharky, řeky mých snů. Byl jsem jako malý kluk vždycky moc šťastný, když jsem mohl s tatínkem do tohoto mého kouzelného mlýna přijet semlít pár pytlů obilí. Na rozdíl od tatínka jsem byl velmi rád, když tu stála velká řada povozů. Při čekání jsem mohl totiž bezostyšně a přitom podle mne zdánlivě nenápadně okounět před vchodem do mlýnice a čekat na pana stárka, až se smiluje a pozve mne dovnitř.

Bože, to byla krása! Ten zvláštní hřmot mlecích strojů, pleskot řemenů až nestvůrně obrovité transmise, klapání, už ne mlýna 'klapáče', ale násypek obilí, neustálé pobíhání a organizované hemžení zamoučněných 'prášků', včetně jejich radostného opsěžování se v šalandě, a k tomu ta pronikající, nedefinovatelná vůně mouky a prachu! To vše mne tak uchvacovala, že jsem se odtamtud vracel vždy opojen a učarován.

Můj mlýn-kouzelník měl ještě navíc funkci zdroje elektrické energie pro celou obec. Elektrické napětí bohužel hodně kolísalo a v zimě i zjara jsme byli velmi často napjati i my, jak to s dodávkou proudu dopadne. 'Kaplanka' totiž namrzávala, namrzávala až zamrzla docela nebo ji zablokovaly vzpříčené kry. Blik, blik a bylo po svícení, ať to bylo o posvícení nebo o vánocích. Nejhůře jsem to snášel samozřejmě o vánocích. Čadící petrolejka, ba ani ty barevné vánoční svíčky, nebyly pro mne důstojnou náhradou slavnostního osvětelení Štědrého večera. Snad jen ty blikající lidské bludičky na brozanských ulicích zapadaly do jeho atmosféry.

Přesto jsem na náš ani ostatní mlýny a mlynáře, na jejich potoky, strouhy, řeky ani hastrmani nikdy nezanevřel. Ba naopak! V mém silném vztahu k mlýnům hrály již od mládí velkou roli zejména překrásné pohádky o veselých ali i staršidelných čertovských mlýnech z pera naší milé paní Boženy a též milý a vtipný pan otec z její Babičky.

Ostatní

Do hospody, tehdy k 'Hiršom', jsem musel občas doběhnout pro tři 'zorky' a půllitřík piva. Upít jsem směl jen velmi nepatrně, až kam asi mohl spadnout pěna. Krásný empírový štít jsme sem kdysi přijeli, žáci bohušovické měšťanky, kreslit s naším výborným výtvarníkem Krečmerem. Byl jsem na to tenkrát patřičně hrdý!

V mé malé domácí amatérské 'galerii' visí dva velké obrazy rozkvetlého jižního pouťového náměstí, a to s oběma původními barokními vjezdy, ale bez koní, zato s částí empírového štítu hostince. Nádherně rozkvetlé jabloně, škoda že už nejsou, mi z obrazů dodnes v pokojích voní a rozněcují mou fantazii i vzpomínky na brozanské poutě.

Syrových barokní branou jsem v létě čas od času projížděl v podvečer na Slávkem půjčeném koni, hrdě jako "rytíř bez bázně (úplně?) a hany". Slavně jsem proklusal celým náměstím od jihu až k prostornému a důkladně vybudovanému brodu na oharské strouze pod mlýnem, v jeho severní části. Tam jsem hnědáka v hloubce vyplavil a na mělčině důkladně umyl. Nedovedete si představit ten pocit, když s vámi kůň plave!

Co jsem se tatínka naprosil a napřemlouval, aby k našim kravkám přikoupil alespoň jednoho pořádného koně! To by se to na 'šejtrochu' pansky sedělo a furiantsky práskalo bičem! Nechtěl na to nějak slyšet. Asi jsem se nikdy nevyjádřil dost srozumitelně a důrazně. Zůstalo tak vše při starém, vlastně při staré krávě Plose.

Ach, bráno bran, kolik už brozanských, hostěnických, klimentských a rochovských občanů jsem tebou jako ministrant doprovodil, začasté i s tatínkem a jeho křídlovkou, k poslednímu odpočinku na tomto dojímavém a 'vyhlídkovém' hřbitově, obklopeném stromy, ptačím zpěvem a voňavými mezemi polí! S bolestí v srdci jsem nakonec doprovodil i tatínka a maminku. Hřbitovní bráno, přijmeš i mne?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář