Proč štěká pes, čili o smyslu absolutního smutku
I smutek je pocit, jen ho nemusí být tolik. Nebo kolik ho má být? Proč by neměl být absolutní a k nesnesení? Když právě teď štěká sousedovic pes steskem, jako by tím říkal: Doteď jsem byl sám a zticha, byl mi trošku smutno, ale zabavil jsem se, žral a spal. Nestálo to za řeč. Ale teď už začíná jít do tuhého, teď už to konečně za řeč stojí. Všechna zvířata, včetně lidí, mají svou řeč. "Proč má člověk srdce? Proto aby bolelo?" ptá se má praprateta ve svém deníku, což vzápětí škrtá. Proč to škrtáš, teto? Člověk má srdce proto, aby bolelo!
Celou dobu, opravdu celou dobu čekám, až se někdo z nás rozpláče nad statistikou "Úmrtí (...) k datu" na stránce "COVID-19: Přehled aktuální situace v ČR" úplně stejně, jak se kdysi rozplakala Greta Thunberg v Evropském parlamentu. Někdo se pomodlí, někdo nakreslí křížky na náměstí, jiný čísla zpochybní, řekne, že se mnohem víc umírá na něco jiného, nebo vrchol všeho: že ti mrtví by stejně zemřeli (takovému názoru absolutní destrukce a negace se snad nedá ani vysmát; pravda je přesně opačná: kdyby se nenakazili, byli by mezi námi).
Existují různé techniky, jak čelit šokující pravdě. Nejúčinnější je ji nevnímat. Nejsnazší je vyhýbat se smutku. Ale právě smutek je nakažlivý a má své omikrony, má dokonce alfu až omegu. Jeden člověk snadno nakazí druhého a nepomůže dvoumetrový odstup, ani odstup dvou milionů světelných let.
A smutek, absolutní smutek, nezachvátí jen plíce, ale i mozek, srdce a všechny orgány v těle, dokáže paralyzovat celého člověka. Zakusit vesmírný chlad, skutečnou nicotu, zjistit, že nic nemá smysl, že není druhých, že není východiska, je koncem člověka. Absolutní smutek vyústí v absolutní konec, nevyvolá-li současně v druhých com-passion.
Všimněte si, jak je čeština hezký a dětinský jazyk, pro ta nejstrašnější slova nemá ekvivalenty a musí je hledat u sousedů (kolaborant není spolupracovník, okupace není obsazení, protektor není ochránce). Com-passion je dokonce strašná tak, že pro ni čeština nemá vyjádření a záměrně se nám snaží namluvit, že nic takového ani neexistuje a je to pouhý a jalový "soucit". Jazykovědci by možná nejvíc přispěli k poznání české duše, kdyby řekli, proč patrně nejlepší pokus o překlad slovem "soustrast" byl vytěsněn na okraj naší komunikace a přežívá už jen ve známé, opravdu "upřímné" frázi.
Přestavte si na chvíli, jak by tahle strašlivá skutečnost zněla: Můj absolutní smutek (a jak ten pes říká, jediný smutek, který stojí za řeč) mohu překonat jen tím, že vyvolám soustrast, spoluutrpení, spolutrýzeň druhých. Kdo by chtěl něco takového druhému dělat?
Zjišťuju, že i v těch nejsložitějších časech se dá prožít nejen celé desetiletí, ale i celý život bez jediného mráčku a smutku, v trvalé blaženosti bez jakéhokoli neštěstí, kdy se vás nic netýká, ani nedotýká (tady trošku přeháním, ale to je někdy třeba, máme-li se dobrat pravdy).
Věřím tomu, že existují statisíce lidí, kteří dokáží prožít život sami třeba jen v bedýnce 2x2x2 metry a nic, vůbec nic jim nebude chybět. Ale tady už přeháním hodně, samozřejmě potřebují smyslupnou činnost a trochu té instantní lásky a ocenění od druhých. Za trochu lásky není třeba chodit světa kraj. Ten "kuščok lásky", jak veděla Boženka, se skrývá na každém kroku, to je onen soucit nebo účast. I ten chlápek z Petřína, údajně náš jediný romantik, praví jen: "Můj syn a příroda." Kolik lidí by například dávno zemřelo steskem, kdyby nemělo pejska. A s ním, opravdu jen s ním, se dá prožít smysluplně celý život. Ale ten absolutní smutek, který se v pravou chvíli ozve, možná řekne, že je to jen iluze.
"Proč má člověk srdce? Proto, aby bolelo? Bolí srdce, bolí, ale kde je lékař?" ptá se praprateta a je tím řečeno vše. Neboť člověk má srdce proto, aby našel "lékaře". Absolutní smutek je kotva hozená k lidem a pojí nás s druhými.
Napsal: Abd el Kader, leden 2022
