Svět, který jde k čertu
Když má praprateta v roce 1927 studovala v Českých Budějovicích, zapsala si do deníku: "V pondělí = 5. pros[ince] jsem byla v biografu na Metropolis." Moc by mě zajímalo, jak se jí film líbil, ale to se od ní samozřejmě nedozvíme. Jako by mi neustále chtěla dokázat, že je opravdu má příbuzná, píše vždy jen o jakémsi "Neznámém" z Krumlovských alejí. Dojmy z filmu žádné, jedině z něj. "A když jsme šly o[d]tud postranním vchodem, najednou jsem se ocitla úplně vedle něho. Lekla jsem se tak, že to se mnou až cuklo. Všiml-li si toho, snad se musel usmát. Mně bylo také do smíchu. Bylo to velmi příjemné zakončení."
Ač je Metropolis dnes obecně považována za nejlepší film Fritze Langa a jeden z nejlepších filmů vůbec, já osobně k ní stále hledám cestu a dodnes jsem schopen vyjmenovat minimálně 15 Langových snímků, na které se dívám mnohem radši (aniž bych tedy popíral, že scény jako pronásledování Marie v katakombách jsou naprosto dokonalé, nikdy je nepůjde nijak překonat a lidé z nich navždycky budou mít stejný požitek jako teta v onom 5. prosinci 1927). Obecně se ví, a dočteme se o tom i na wikipedii, že samotnému Langovi se Metropolis nelíbila a odmítal akceptovat, že ji kdy natočil, neboť sociální problémy nikdy nevyřešíte propagovanou tezí, že "prostředníkem mezi hlavou a rukama musí být srdce".
Doporučuju však zhlédnout na youtube francouzský rozhovor Langa s Godardem (nazvaný Dinousaurus a mimino), kde náš dinosaurus říká v této souvislosti něco moc zajímavého. Nejprve odmítne Godardovo tvrzení, že být romantikem znamená být sentimentální, a upřesní, že ten, kdo je tvrdý a kdo si počíná jen jako řemeslník, nikdy nic neřekne. Načež Lang dodá: "Nechci se vidět jako stroj, jako robot" (09:14-23). Možná o tom je ve skutečnosti Metropolis.
A možná o tom ve skutečnosti mluvil i Erazim Kohák ve své přednášce 'Srdce rozumné' v americkém Amherstu dne 4. srpna 2000: "Vzdor jednoznačným varovným signálům se dál chováme jako štvaní racionalitou 'pokroku' a bez váhání odepisujeme všechen soucit s jeho obětmi jako pouhou sentimentalitu. Otázky faktu řešíme počítači jako z Kubrikovy Vesmírné Odysey, v otázkách hodnoty se uchylujeme k věšteckým prkénkům. Nemělo by nás překvapovat, že naše (...) civilizace směřuje spolehlivě k zániku. (...) Namísto novodobého rozumu bez srdce a srdce bez rozumu potřebujeme hledat ono srdce rozumné. (...) Například, pro každou bytost, která vdechuje kyslík, platí, že vzdušná slunečná místa jsou záhodná, vlhké nevětrané kobky odporné. Tato základní hodnotová struktura platí pro nás, kyslík dýchající bytosti, jako takové, tedy zásadně. (...) Například, zcela nezávisle na mých osobních přáních, prostě proto, že jsem zranitelný a vědom si své zranitelnosti, důvěryhodnost je pro mě ctností a proradnost neřestí. (...) Například, protože jsem bytost, která se stává skutečnou jen ztělesněním, můj vztah k tomu, co mě ztělesňuje – k mému tělu, k nástrojům mé práce, k domovu, k bližním – je stěžejní pro moji totožnost. (...) Ne, nepotřebujeme připojit k čistě technologickému rozumu dávku iracionality, nějaké věštecké prkénko, abych[om] mohli dát přednost třeba zdravým lesům před výnosnou holosečí. Stačí, abychom (...) s očima dokořán nazřeli svět života s jeho strukturou smyslu a hodnoty a z těch odvodili své pojetí racionality."
Stále přemýšlím o tom, co mi na Fakebooku tolik vadí. Možná je tam moc málo upřímného citu. Hej, kde jsou ty holky, jak pořád uvěřejňovaly ty srdíčka a hvězdičky? To mě tehdy tak štvaly, že jsem se s nimi v tichosti rozloučil? Nebo jen zestárly a vyrostly z toho? Já je chci zpátky!!! Dobře, konec srandy. Na Fakebooku bude asi citu až dost, pokud se zde nadále "přátelí" lidé a ne roboti. City jsou dobré a špatné, bude tu láska i nenávist, nejspíš hodně nenávisti, jako všude na internetu. Možná tu zase nějaký šílený Maschinenmensch živě zastreamuje z Christchurche a pak tu zase najde někoho dalšího, kdo pozbyl poslední kousek citu pro realitu a "všechen soucit s jeho obětmi", který ho s účastí pochválí: "Dobře on." Po takovém citu se mi rozhodně nestýská.
A to ostatně není ani Langovo usmiřující "srdce". V jedinečné scéně (kterou Lang později zopakuje a zaktualizuje v Hollywoodu s Gary Cooperem v atomovém 'Plášti a dýce') říká Freder: "Ty nejsi Marie – !!! TY NEJSI MARIE – ! Marie mluví o míru, ne o zabíjení – ! Tohle není Marie – !!" Načež sama falešná Marie řekne: "Pojďme se všichni podívat, jak jde svět k čertu!"
Proto je Metropolis nadále aktuální. To "o míru, ne o zabíjení" říká Freder, onen prostředník z Metropolis, ono "srdce rozumné", neboť je rozdíl v tom, zda svět půjde nebo nepůjde k čertu.
Vždycky musí zůstat otázkou rozumu nejen to, jak "vyrobit řízenou dalekonosnou střelu", ale rovněž to, "zda ji vyrobit". Odepsat tyto "hodnotové soudy" jako nedostupné rozumu je opravdu nebezpečné, neboť pak nutně přebírá vládu skutečné iracionálno, či doslova Erazimovými slovy, "bezeslovné volání z hlubin národního Bytí a Vůdcova intuice". Což vždy mělo velmi nepříjemné zakončení.
Napsal: Abd el Kader, leden 2022
