Nebrozanský web

Motto: „Až dohrají, půjdem na zmrzlinu. A dáš si černou.”

(Jaroslav Seifert – Elegie z Mariánských Lázní)

I.

    Posadila se na lavičku do stínu letité lípy, odkud se naskýtal dostatečně příznivý výhled. Jenomže to by řekl spíš Petr. On takhle mluví. Ségra by poznamenala jediný slovo, ať už zevlounka nebo šmíračka, a zatvářila by se dostatečně kysele. V tom se trochu podobá »madam s migrénou«, či alternativně »madam se psem s migrénou«, jak Veronika pokřtila támhletu dámu u pomníku. Minule chyběl kousek, a hlava začala bolet i ji. Jak málo má ráda tyhle lidi (a to už mluvila opět o ségře). Vždycky rozumí všemu a můžou ti právem vytknout cokoli. Nechápu, jaks mohla zapomenout, žes nemyslela, žes to nevěděla atd. Dosaď, co je libo. Jenomže oni pohlížejí na svět z takové výšky, že když se někdo z poddaných plahočících se u jejich kolen omylem uchichte, musí leda vzdychnout. Pouze zakroutí hlavou, ukážou prst a poví "ne, ne, ne". Ale přesně takhle to vlastně nikdy neřeknou. Kéž by to říkali... Vážně není nad povznesení oprávněným hněvem, řekla Veronika, když si uvědomila, že je to právě ona, kdo teď druhé zkouší a soudí. Navíc vážně šmíruje. Uprostřed parku plného švitořivých objektů hráli dva vietnamští kluci badminton. Jednomu bylo asi dvacet a tomu druhému dvanáct. Veronika aspoň na chvíli na všechno zapomněla a přišlo jí, že i radost může být nakažlivá. Bylo legrační je pozorovat. Přesně tohle je život, ne? Podívala se na hodinky. Přece tu nečeká jen tak a nikoho nesleduje jen proto, že nemá co dělat. Ve tři má přijít Petr. Tolik jí sice chybí, ale ve tři přijde a všechno se změní. Vlastně už teď se všechno změnilo. Vždyť současnou chvíli utváří vědomí toho, co se stane... Poslední dobou je nějaká nesvá, chtěla by zjistit, co se děje. Žije přece úplně stejně jako ostatní, kterým nic nechybí. Tak v čem to je? Když se v noci probudila, instinktivně na sebe sáhla. Přece pořád žije, to je dobré, ne? Každý nemá takové štěstí. Existují nemocní, hladoví, vystrašení, někoho ubodají, pořád jsou ještě války, a jiní umírají jen tak. Nemají nikoho, nebo je život prostě omrzí. Ona má aspoň Petra. V noci ho chtěla obejmout, ale hmátla do prázdna. Petr neležel vedle ní. Najednou dostala strach, vstala z postele a hledala ho v kuchyni a koupelně. Pak si uvědomila, že včera odjel a vrátí se až dneska. Zůstala tu sama. Jenomže ve tři Petr přijde, a vše se změní. Poví mu, co pro ni znamená, že má jenom jeho, že žije jenom pro něj, že kdyby ho neměla, kdyby ji opustil, tak... Řekne mu, jak se cítí a že je něco v nepořádku. A on ji pochopí, porozumí jí. Je moc hodný, citlivý, je... Ne, takhle mu to neřekne, takhle to není správné. Přece se nerozsype. Ona je ta silnější. Petr má tolik práce, tolik starostí. A ona je ta, která všechno pojí, dává tomu řád. Vždycky byla ta silná, tvrdá, neústupná. Říkali to o ní. Přece to pořád říkali! Já bych chtěla mít tvojí náturu, přesně tohle jí ségra vyčítala. Jsi tak bezstarostná a... bezcitná. Takhle to pověděla, a od té chvíle spolu nepromluvily ani slovo, protože každý den působil jen jako další kapka na tomhle stalaktitu. Ze začátku bylo tolik možností, jak protrnout blánu neporozumění a cizosti, která se objevila mezi nima, i zprvu šlo lípu podetnout holýma rukama, jenomže blána sílila a vyrostla v zeď. Proč se to nedá vrátit? Protože vše zastínila vina a zlost a stud a nebyla síla tyhle překážky překonat? Tolik se na ni zlobím, tolik se zlobím na sebe. Slabost. Výčitky, všudem kolem jen výčitky. Hořkost. Žlučovitá zloba. Copak se přes to nejde přenést a odpustit? Tolik otázek. Co jsme dělali ty roky, když jsme chodili do školy? Proč nás to nikdo nenaučil? Proč jste nám neřekli, jak máme žít? Škoda slov. Všechno formuje jenom úzkost. Žádný smrtelný strach, ale pouhá, lidská a maličká, obava. Kdy ona zažila skutečný děs, kdy se mohla oprávněně bát? Snad jednou, když přejeli tu holku. Veronika šla po přechodu kousek před ní a tak ani neviděla, co se vlastně stalo. Ale dodnes si pamatuje zvuk toho nárazu. A potom už nic, žádné úpění nebo kvílení sanitky. Možná tehdy ztratila cit. Pod náporem seknutí smrtčiny kosy na chvíli ohluchla, ale pak se všechno vrátilo do normálu, a ani Petrovi se o tom nezmínila. Co je na tom k povídání? Auto přejelo na přechodu holku, ale ne mě, já byla přece tři metry od ní. Já přežila, já jsem ta, co zůstává. Je to spravedlivé? Nevím, asi ne. Co je ostatně komu po spravedlnosti, ta stejnak nikoho nezajímá! Leda tak v pojetí oko za oko, zub za zub. Miluju tě! Já tebe taky. Já tě políbím, ty mě políbíš. Vážně mě Petr ještě miluje? Miluju tě! Promiň, ale já tebe (už) ne, nejsi můj typ, jseš na mě moc dobrá. To je kretén. Já jsem kráva. Reciprocita. O stejných případech stejně, o různých různě. Co je tohle za spravedlnost? Nespočívá ona spíš v dobrotě a odpuštění. „Hodujme a buďme veselí, neboť můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.” Petře, kde jsi? Proč ještě nejsou tři? Zatím se k lavičce dokutálel fotbalový míč, a za ním malý kluk. Když Veronika balón sebrala, aby ho chlapci podala, probudil se v něm ostych. Ale jen do chvíle, než v její tváři rozpoznal, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Kdyby mi teď řekl »mami«, byl by to jiný život. Který je ale jiný a který je můj? Který měl být můj? Chtěla ho ještě pohladit po vlasech, ale kluk byl s míčem i s díky dávno pryč. Měla s sebou bonbony, mohla mu je dát. Pojď sem chlapče, pojď ještě ke mně! Co minule Petr říkal o dětech? Radši mu nebude nic vypravovat. Ještě je čas, říkal.
 
II.
 
    Veronika se nepřestala dívat na hráče badmintonu, kteří svou partii snad nikdy neskončí, pak však mimochodem, jako když kamera zamíří jinam, utkvěl její zrak na protější lavičce. Seděla na ní dívka, jež se nedala pozorovat tak lehce, neboť pohled opětovala. Dokonce se i usmála. Veronika počítala s čímkoli, ale v úsměvu nebyl ani náznak trpkosti, nucenosti nebo výsměchu. Byl to jenom úsměv. A patrně své myšlenky něčím prozradila, protože se dívka zvedla a zamířila k ní. Nebo to bylo jinak? Nebyla spíš vedle u stromu, kde si něco prohlížela. Veronika se přece obrátila a zeptala, co tam dělá. A ona odpověděla, že se zajímá o tuhle lípu. Jmenovala se Tilia a sedla si k Veronice. Ano, ať už přišla od protější lavičky nebo od sousedního stromu, sedla si vedle. Všechno je tedy rázem pryč? Vše je zapomenuto, že jo? Smutek se vytratil. Teď tu jseš se mnou ty, a já mám opět ráda lidi. Tohle bude vyprávět Petrovi. Přesně tohle. Jak si vedle sedla cizí dívka, jenomže ona nebyla vůbec cizí, víš? Jako bych ji znala odjakživa. Petr se bude usmívat, ale já řeknu: Existuje slovo, na které se zapomnělo, a dávno se už neví, co znamená. Bližní. Ona byla má skutečná sestra. Ne jen ta podle rodného listu. Nikdy to není tak, že můžeme najít kohokoli a bude to stejné. S žádnou bych nezažila, co s ní. Zatoužila jsem poslouchat někoho, kdo by nekončil každou větu »a to jste věděla, slečno?« či »to málokdo ví«, ale spíš »ty stromy jsou krásné«.
    „Věděla jsem, že je tady několik památných stromů, ale zřejmě jsem jen chodila bez povšimnutí kolem nich,” řekla jsem, „osm, na různých místech, no teda. A jak jsou tak staré, ví se to?” – „To se pochopitelně neví.” – „Pochopitelně.” Ale ona dodala, že budou tak z poloviny 19. století. Kollár lípu prohlásil za národní strom, a ta se pak všude vysazovala. Věděl jsi to, Petře? Tehdy se Tilia podívala Veronice na tričko. Zaujal jí stříbrný přívěšek, který měla kolem krku. „Můžu?” zeptala se Tilia a prohlížela si jej. „Odkud je?” Co jí měla říct, než »od tebe«, a obejmout ji? Měl totiž tvar srdce. Cordata. Obejmula ji, přesně tohle udělala. A pokud jí Petr řekne, že je to banální, odpoví mu: Ano, láska je banální. Veronika začala znovu: „Když jsi seděla naproti a usmála ses, vzpomněla jsem si na Liv Ullmannovou, která...” – „Ne, jen ne ona! A jestli uslyším něco o Boženě Němcový, tak vážně pobliju tuhle lavičku!” A Veronika se podivila, protože podobný věci se přece nemají říkat, jenomže, i kdyby se tu udála vražda, Veronice by to přišlo jen jako rozmar k pousmání. Objevila přítelkyni, kterou nikdy neměla. A chtěla, aby tohle trvalo navždy. V duchu Tilii vyčítala, že to tak není, že sem nechodí častěji a nemluví s ní. Kde jsi celou tu dobu byla? A protože se Veronika opět prozradila, Tilia se zeptala: „Prosím?” – „Říkám si, kde jsi celou dobu byla?” A v tom ji Tilia chtěla děkovat, protože nikdy neslyšela nic tak pěkného. Nu, kde. Kde jsem mohla být? Tilie si přehrála v hlavě její slova. Kde? Kde! Najednou to přišlo jako výčitka. Proč jsi mě tu nechala? A Tilia se dívala na ni, zda to vážně řekla s tímhle úmyslem. I kdyby se obě dívky nikdy neznaly – a já neříkám, že se neznaly –, je přece v těch slovech trochu pokárání... Zatím se společně dívaly na hráče badmintonu. Veronika chtěla přisadit a zeptala se: „Líbí se ti?” Nutno říct, že ten dvacetiletý byl vcelku urostlý i pohledný. „Kterýho myslíš?” zažádala Tilia o zpřesnění, a Veronika to vážně chtěla udělat a užuž říkala »toho staršího«, ale pak se zarazila a označila Tilii za zvrácenou. „Já ne, to život.” Do toho ale Veronika začala: „Ráj není nic jinýho než úsměv, na který jsme dlouho čekali, a ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme rychle zapomenout na to peklo.” – „Co to je?” – „To ti pochopitelně neřeknu.” – „Myslela jsem, že znáš jenom Na břehu Svratky kvete rozrazil,” konstatovala roztomile Tilia. – „Proč zrovna tohle?” – „Připomíná mi tě. Zavřu oči a cítím jeho vůni.” – „Jak voní rozrazil?” zeptala se Veronika, ale když nepřicházela odpověď, pokývala hlavou a srozuměně řekla: „Jako já.” Jejich rozhovor plynul mnohem rychleji a snáze než dnešní den, a Veronika se přistihla říct: „Tohle si zapamatuj. Sebe a ji. Ten pocit. Tu vůni. Všechno kolem. Celý svět. Protože tohle všechno, co tu je, tu už takové nikdy nebude.” A asi to řekla i Tilii, protože ta začala vyprávět, jak nedávno našla dřevěnou placku trempa jménem Frigo, na níž bylo napsáno: „Miluj přírodu, dokud ji lidská blbost nezničí!”
 
III.
 
    Veronika všechno pověděla Petrovi, když ve tři hodiny přišel. Spěchal, aby splnil svůj slib a vrátil se v dohodnutý čas. „Ach, Petře, ta tvoje práce, někdy se zastav na chvíli a odpočiň si. Jsou důležitější věci v životě.” – „Ó, ano, co třeba?” – „Třeba život.” Ale Petr začal vyprávět, jak špatná byla cesta a že dostal málem pokutu. Veronika už byla alergická na jeho »málem«, málem dostal pokutu, málem neudělal školu, málem ho vyhodili, »má žena málem umřela«. Ale neříkala nic. Policii se vymluvil na pohřeb a záležitosti kolem něj. Ach, pohřeb. Veronika na něj úplně zapomněla. Máma tě pozdravuje, je jí líp, pověděl Petr. Nicméně Veronika řekla jen něco jako „To je dobře, že je jí dobře.” – „A co tobě? Jak jsi to tady beze mě pře...” To poslední slovo uvízlo Petrovi v krku. „Přežila?” chtěla mu pomoct. – „No, jak ses měla. Je ti líp?” – „Jo, mnohem líp.” – „Víš, ohledně tý nehody...” – „Už je to za mnou, Petře. Před chvílí mi bylo trochu divně, ale teď je to pryč. Když jsi tady ty, bude všechno lepší.” A Petr Veroniku objal a dlouho ji nechtěl pustit. Zrakem se však díval za ní a přemýšlel. „Je to zvláštní,” řekla najednou Veronika. „Být či nebýt. Vzpomínám si, že jsem s ní chvíli před tím prohodila pár slov. Stály jsme spolu na stejný straně chodníku. Obdivovala jsem její vlasy. Měla dlouhý hnědý vlasy. Zářily kolem.” Veronika si povzdychla, a Petr ji sevřel ještě pevněji: „Nemluvila jsi o tom, a já se nechtěl ptát.” – „Co z toho zbyde?” – „Z čeho?” – „Ze všeho. Ze života zážitky, ze zážitků vzpomínky, co se však stane toho dne, až vzpomínky vyblednou? Kdo o tý holce řekne, že měla pěkný vlasy, když tu nebudu já, když tu nebudeš ty...” – „Nepůjdeme už?” zeptal se Petr. Veronika se dívala na kluky hrající badminton a řekla: „Až dohrají, půjdem na zmrzlinu.” – „Máš chuť na zmrzlinu? Tak tu zatím počkej. Přinesu ji.” Veronika souhlasila a potom (zase sama!) přemýšlela, že nebyla úplně upřímná. Musí však mluvit pravdu, aby se něco změnilo, k Petrovi i k sobě. Podívala se na stříbrný přívěšek, který měla na prsou. A tu si vzpomněla nejen na Tilii, ale i na zemřelou dívku. Stále si vybavuje onen náraz, jímž ustaly všechny zvuky. Byla jako v transu, když se otočila a spatřila dívku na zemi. Přiběhla k ní a když v její pěsti viděla svůj řetízek, zpanikařila. Ta dívka přece nešla po přechodu jen tak, ale spíš pospíchala vrátit řetízek, který Veronice zřejmě upadl. Musel jí upadnout, a proto se za ní dívka rozběhla. Ano bylo to tak. Všechno se stalo kvůli ní. Než auto narazilo, slyšela zřetelné »Veroniko!« Nyní to spatřuje v nejjasnějších obrysech. Pyšně si kráčela po přechodu s radostí, že na ni zavolala. Pak přišel ten strašný náraz. Co jí dnes řeknou? Nemůžeš nést odpovědnost za toho řidiče, ani za dívku, která se nerozhlédne. Co k tomu poví Veronika? Ano, odpovídám leda za sebe. A tu budou souhlasit: Ano, ano, tak to musíš přijmout, nemůžeš se přece obviňovat. Moje odpovědnost je docela malá, připustila Veronika, když čekala na Petra. Kdybych tam nebyla, nebylo by se to stalo. To je celé. Nejde se omlouvat, nejde zapomenout. Jde o jedinou věc. Přijmout tuhle skutečnost a žít s ní. Ta dívka byla krásná. A nebyly to jenom vlasy. Celá její tvář zářila na všechny strany. Její oči a ústa. Veronika seděla na lavičce s hlavou v dlaních, věděla, že dnešního dne se hodně otevřela pravdě. Jak dlouho jí to ale vydrží? Bude mít sílu tomu čelit i zítra a v dalších zítřejšcích zítřejšků, které budou následovat po tom? Hodně se otevřela, jenomže věděla, že i odhalená pravda není zatím úplná. Jak může dívka, kterou nikdy neznala, volat její jméno? Na tuhle otázku je jediná odpověď. Taková dívka neexistuje. To nebyla dívka, kterou nikdy... Ne, dost. Veronika už neměla sílu. Ne dneska. Už aby tady byl Petr. Až se vrátí, všechno bude jiné. A tu měla pocit, že ho vidí přícházet zdaleka. Zatím byl jenom jako malá tečka. Ta však bude růst. Bude jako já. Pak mě obejme, a zachráníme se. A kluci pořád hráli badminton.
 
IV.
 
    Nebyl to sice Petr, koho viděla, to se však nijak nedotýkalo vnitřní pravdivosti Verončiných slov. Jednou přece přijde. A bude to zakrátko. Jak to ovšem všechno dopadne, lze jen tušit. Petr zmrzlinu dosud nevybral, fronta na ni byla dlouhá, jak se slušelo na parný letní den. Vzpomínal na chvíli, kdy tu byl naposled. Oč je svět jiný, když máme jiné myšlenky? Jak všechno potemní, když duše zčerná. Bylo to včera? Předevčírem? A není to jedno? Toho dne byl rozhodnut, že Veroniku opustí. A tady potkal někoho, koho už nikdy. Přízrak. Klečela na cestě a něco si kreslila. Stromy, jak přiznala. Každýho tu zajímaj jenom stromy. Když se ji zeptal, zda se už někdy neviděli, mohla dostat záchvat smíchu, ale pak se začala omlouvat. Vsadil bych se, že znám vaši tvář, řekl.
    „Ne vy mou, ale já tu vaši. Dokonce vím, jak se jmenujete.”
    „Tak to zkuste,” zvolal.
    „Můžu hádat třikrát? Petr, Petr, Petr. Klidně vám odhalím svoje tajné trumfy,” vstávala a oprašovala si kolena. „Vím, kdo jste, protože znám Veroniku. Už dlouho se ji chystám navštívit. Ale nevím, jak bude reagovat. Mám z toho docela strach.”
    „Strach z čeho?”
    „Dobrá otázka, jako by na ni byla stejně dobrá odpověď. Prostě strach.”
    „Pohádaly jste se?” vyzvídal dál, protože se mu nová dívka líbila.
    „Jak jinak. Jednoho dne jsme se rozkamarádily.”
    „Rozkamarádily? To asi nebudete první.”
    „Nebudeš,” opravila ho.
    „Nebudeš první. Myslím, že má víc takovejch kamarádek, který jí něco provedly. V tomhle je docela umanutá,” řekl Petr chápavě.
    „Tak v tom jsme příbuzný. Taky jsem taková.”
    „Ani se svou ségrou nemluví. Nikdy mi ji nepředstavila.”
    „Jo, tak to je obrovská škoda,” zasmála se.
    „Taky je takhle umanutá?”
    „Ještě víc, myslí si totiž, že je ve všem lepší.”
    „To by měla být i hezčí,” zkoušel to.
    „Však je, aspoň si to myslí.”
    „Ale hezčí než ty není,” zakroutil Petr hlavou a usmál se.
    „Ne, to určitě ne. To technicky nejde,” toužila tomu dát tu nejlepší tečku.
    „Kam půjdem?” zeptal se Petr se širokým úsměvem.
    „Třeba ke mně,” odpověděla, protože ho chtěla trumfnout
    „Fakt?”
    „Proč ne? Jsem strašně moderní,” objasňovala.
    Když přišli k dívce domů, nebylo najednou, co nabídnout.
    „Chceš buchtu? Ale jenom kousíček. Aby se nepoznalo, že jsme ji jedli.” A on si kousíček vzal a začal se ptát, kde se s Veronikou seznámily.
    „Doma,” řekla svým svérázným způsobem a stejně instinktivně vyskočila od stolu, aby  mu ukázala fotku z dětství.
    „No, jo. Vážně je to ona. Má tam i svůj řetízek,” řekl Petr. Ale jak se ukázalo, nebyla to vůbec Veronika.
    „Tohle je ona,” ukázala vedle. „Tohle jsem já.”
    „Jste skoro jako sestry.”
    „Kéž by,” povzdychla se smutkem, a Petr najednou věděl, že by se do téhle dívky zamiloval, kdyby se zamilovala do něj. Líbila se mu už tehdy na ulici. Pečlivě si prohlížel její tvář a měl pocit, že tohle je život, a ne to ostatní. Už dlouho v něm nebylo tolik citu. Měl by jí říct, že s Veronikou je konec. Skončilo to už dávno, víš? Nic necítím k ní, nic necítí ke mně. Zůstáváme spolu jen proto, že máme strach zůstat sami. Ale u tebe je to jiné. Tohle všechno by jí Petr řekl. Bylo by to zase poprvé jako s Veronikou, když ji miloval, a ne teď, když už ji nemiluje. Všechno tohle, nová dívka, dnešní den, všechno je tak odlišné, tak krásně odlišné od života kolem, ale doslova stejné v tom, jak to bylo dřív a jak tak bude; jak to musí být. Přece to neskončí tím, že nikdo nic neřekne? On to udělá, ještě než opustí tuhle místnost, všechno jí poví. Musí to říct, protože ona ho pochopí.
    „Co je tohle?” ukázal Petr na výkresy, které byly vedle fotografie.
    „Takový pokusy.”
    „Maluješ?”
    „Ne,” nesouhlasila. „Neumím začít. A když začnu, dělám jenom morbidnosti.”
    „Podvědomí?”
    „Spíš vlastní neschopnost. Chtěla bych namalovat život, vyjádřit jeho plnost, ale dokážu to jenom v kontrastu. Dáš si ještě buchtu?”
    „A nepozná se to?” zeptal se Petr ve chvíli, kdy už byl rozhodnut, že jí řekne všechno.
    „Co? Ta neschopnost? Asi pozná, ale hůř.”
    „Ne, myslím, že jsme jedli buchtu,” dával vše na pravou míru.
    „Když jí sníme celou, tak rozhodně ne. Stačí říct, že žádná nebyla,” konstatovala, a jemu přišlo, že tak trochu mluví o nich, ale pak se opatrně zeptal:     „Komu?” Komu to máš říct, přiznej se!
    „Tomu, kdo tu bydlí?” odvětila záhadně.
    „Kdybych to byl já, mávnu nad tím rukou,” řekl a přemýšlel, jestli opravdu někoho má.
    „Já, vím. Máma říkala, že jsi hodnej.”
    Máma? Která máma, sakra? Verončina? Asi jo. Jistě zná její mámu. Ale víc o tom nepřemýšlel, protože musel něco vtipně říct.
    „Pomluvy,” řekl.
    „Možná, ale jinak bych tě sem nezvala.”
    „Hodný lidi po nikom nevyjížděj, jo?”
    „Když je to protizákonný, tak ne,” poučovala ho, a Petr se podivil, co že je na tom protizákonnýho.
    „Zákon zní: Když se chceš s někým usmířit, nikoho mu nepřebírej,” řekla nekompromisně, a on najednou věděl, že tohle je konec, a že není z těch, kteří mají sílu to změnit.
    „Co když mě ale odmítne, i když jí nikoho nepřeberu?” otázala se.
    „Neodmítne,” byl to opět hodný Petr. „Bude ráda, když tě uvidí.”
    „Měla bych jít hned?” zeptala se, a dostalo se jí rozhodného přitakání. Když zajde do parku, určitě ji najde. A takhle se Petr s dívkou rozloučil. Díval se na ni ještě chvíli, když šla po ulici. Stejně prázdný byl pohled od fronty se zmrzlinou. Černý Petr hleděl do míst, které pozbyly smyslu. Co nahmatá teď, když natáhne ruku, co kromě prázdnoty? Snad i ona se rozběhla za Veronikou, protože ji chtěla obejmout. Lidé přece říkali, že vykřikla její jméno. Možná, že to nebylo tak idylické, jak se dnes Veronika snaží přesvědčit. Třeba se opět pohádaly, třeba ji Veronika odmítla, ale jí už to nemohlo odradit. Proto se rozběhla. Proto ji musela chytit. Pak jenom tohle je láska – pomyslel si Petr – a rozhodně ne ten strach před samotou, který nám zbyl, a čemu říkáme láska my. Natáhnout ruku, najít a obejmout. Milovat, protože chceme. A ne protože nechceme zahynout. Už není nic nablízku, co by mělo smysl. Jenom Veronika. Je to zvláštní, ale nová dívka, která ho okouzlila a která se měla stát záminkou jejich rozchodu, je zase spojila. Petr se o ni musí postarat. Tohle je teď jeho úkol, jeho odpovědnost. Musí začít žít, a život třeba začne.
 
V.
  
    Veroniku našla na místě, kde řekl Petr. Mohutné stromy, jež ve své době vysázeli jiní lidé, poskytovaly vyprahlému světu dnešní útočiště. Zelená je barva života, i když je pod ní stín. Černá není jen atributem smrti. Není to vždycky takhle. Záblesk. Výkřik. Temnota. Jsou i jiné kombinace. A jiná pořadí. Posadila se naproti Veronice, která jí zatím nevěnovala pozornost. Bude tomu někdy jinak? Vzpomene si ještě na ni? Všechno živé se uchýlilo do tohoto parku. Všechno lidské. Zloba i nenávist. Dobro i láska. Blízko i daleko. Orel i skála. Předtím i po. Vítězství povstává s porážkou a klesá se sebou samým. Stále tu hrají badminton, a Veronika se na ně dívá. Snad petr je skála jedině v řečtině, a mezi lidmi neexistují hradby, které by nebyly jejich dílem. Nikdy neřekneme nic, co by před námi nepocítil někdo jiný. Život je už příliš letitý. Ne všechno, co uděláme, se v něm zobrazí. Ne všechno si budeme pamatovat. A přece jedině to, co teď uděláme, má možnost něco změnit. S porážkou povstává vítězství. Veronika seděla ve stínu vysoké lípy a pozorovala kluky, kteří hráli badminton. Po chvíli se podívala přímo ke své sestře, a jejich zraky se setkaly. Usmála ses na ni, a Veronika úsměv opětovala. Pak jsi sebrala veškerou odvahu a vyrazila za svou sestrou. Nebo to bylo tak, že Veronika oslovila tebe, když sis u té lípy něco prohlížela?
 
  
--- napsáno dne 21. srpna 2013 –--