Příznak hlubokého rozvratu bílé rasy
Četli jste někdo v poslední době Bílou nemoc? (Vím, je to divadelní hra, ale já jsem čtenář divadelních her.) Jako já vždycky věděl, že Čapek je dobrej, ale takhle? Vždyť tahle hra je to nejlepší, co se za poslední dva roky o covidu napsalo.
"V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba."
"Myslíte? Kolik vám je let?"
"Třicet prosím."
"Nu proto. Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být… tak moc zajímavé."
"Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –"
"Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout –"
A znáte taky ten pocit, když vás po deseti letech usilovného přemýšlení napadne nějaká geniální myšlenka? Něco jako když si v největším osvícení pomyslíte, zda ten Kafkův Zámek, ten jeho Das Schloß, náhodou neznamená ne jen nějaké šlechtické sídlo, ale prostě i něco jako Uzamčený, něco, kam se hlavní hrdina nikdy nedostane? Zkrátka když zjistíte to, co už prvnímu čtenáři před sto lety muselo být dávno zřejmé. No jo, to jsou ty moje "geniální myšlenky". Ale ten Kafka je stejně takový první lockdown, ne?
A víte, co jsem si teď pomyslel při čtení Bílé nemoci? Zda ten přívlastek "bílá" nelze chápat tak, že jde o chorobu, kterou běloši nakazili svět. Zkráta a dobře, zda nejde o "příznak hlubokého rozvratu bílé rasy". To by byla zajímavá interpretace téhle hry, napadlo mě. To by stálo za úvahu. A pak si přečtete Čapkovu předmluvu, kde se přiznává, že chápal onu nemoc jako "příznak hlubokého rozvratu bílé rasy". To už opravdu nevíte, co si máte o těch svých "geniálních myšlenkách" myslet. Asi jako když někomu napíšete, jestli zná Předčítače a Sněžnou, a on vám odpoví, že jo, že to dával na Fakebook před deseti lety.
Ale třeba má smysl objevovat Ameriku (teď nemluvím o Kafkovi). Možná má člověk všechno objevovat zase znovu. Či spolu s Chestertonem (nemůžu si pomoct): "Já jsem ten, kdo s neobyčejnou odvahou objevil, co bylo objeveno už dávno. (...) Jako všichni ostatní drobní snaživci jsem chtěl předstihnout dobu. Jako oni jsem se pokoušel předstihnout pravdu o deset minut. A zjistil jsem, že jsem za ní osmnáct set let pozadu. (...) Objevil jsem, ne že to nejsou pravdy, nýbrž že nejsou moje."
Ale snad nemusíme Čapka, Kafku nebo Chestertona křísit z hrobů a ptát se jich, co si myslí o našich dnešních problémech. To by bylo vyvolávání mrtvých. Oni žijí ve své době. Ale žijí, o to jde. Jejich texty jsou živé. I my z roku 2022 se stále s nimi můžeme utkávat, můžeme s nimi aktivně a plodně diskutovat. Nemusíme podnikat všechny ty "cesty do pravěku" a jalově litovat zašlé časy, můžeme jít všichni společně dopředu.
A shodou okolností, když jsem nedávno plodně zavzpomínal, jak jsme byli kdysi s Pepou na Mahlerovi, na Třetí symfonii, musel jsem si hned pustit Smrt v Benátkách (což je má další plodná vzpomínka s mnoha asociacemi, i na tu krásnou Almu). A opět to bylo nové a dokonalé. "Je naprosto nemožné dopočítat se mrtvých. Víte, že v nemocnicích už není ani jediné lůžko volné? Lidé to všechno vědí, samozřejmě. Bojí se, ale mlčí. A víte proč? Léto. Turisti. Benátky žijí z turismu." To nemá chybu, co?
Napsal: Abd el Kader, únor 2022
