Kompletní historie Brozan (úvodní čast)
Brozanská historie
(opravené a rozšířené vydání)
"Městýs Brozany se starým hradem, farním kostelem sv. Gotharda ke cti založeným, se školou a poplužním dvorem, leží na levém břehu Ohře, kteráž částečně ve stínu hustého křoví a vysokých olší skrytá tu a tam jako stříbrný pruh po utěšených nivách a úrodných polnostech vybleskuje a rychlým během již tu do blízkého Labe pospíchá. Tato krajina jest pěkný kousek naší 'žírné vlasti', lůno úrody, klidné to místečko bujarým stromovím vysázené, nejlepšími polnostmi požehnané; v pozadí jejím spatřujeme v dáli modravé české Středohoří, jehož velikáni k nebi dosahují... Výhled ze zámku jest čarokrásný, vidíme s výše jeho: Dolánky, slavné Doksany, Terezín, Litoměřice, vysoké homole středohorské, Košťálův hrad, Hasenburk, k východu Sovín blíže Roudnice, kde dle pověsti slyšen byl Husův hlas, když na Řípu kázal, velebný Říp a posléz v dáli z obzoru vyčnívající vysoký Jeleč čili Sedlo." (Beneš - Brozany v Litoměřicku, 1863)
Městys Brozany nad Ohří se za půl druhého století, kdy František Beneš psal tato slova, moc nezměnil, jen lobkovický poplužní dvůr tu už není a krása "starého hradu" postupně vzala za své. Konečně místo Litoměřického kraje, kam obec spadala od 13. století, patří dnes do kraje Ústeckého.
O původu jména Brozan není sporu, lze je "odvoditi od brozdání, brodění" (Beneš), neb "Brozany mají jméno své odtud, že první obyvatelé brozané seděli při brodu" (Sedláček). A zbývá jen dodat, že tímto brodem překonávala řeku Ohři středověká kupecká stezka z Prahy do Saska, která se nazývala srbskou či dle chlumecké celnice chlumeckou.
Prehistorie
Krajina při dolní Ohři patří k regionům, z nichž máme doklady o nejstarším osídlení ze starší doby kamenné (paleolit) a kde lidé žili ve všech následujících epochách. Z pozdního paleolitu (40000 - 8000 let př. Kr.), který je spojen s nástupem anatomicky moderního člověka (Homo sapiens sapiens), pochází v Brozanech objevený, kamenný hrot pravěkých lovců. Celoevropské osídlení v pozdním paleolitu a mezolitu (střední době kamenné) bylo vlivem přírodních podmínek řídké, revoluci však zahájilo období následující - mladší doba kamenná či neolit (z řec. neos - nový) - kdy člověk přestal být pouze lovcem a sběračem, a stával se zemědělcem. Z této doby objeven náramek z jemného vápence.
V neolitu se zvolna utužovala úcta k mrtvým, dokládá to nejvýznamnější archeologický nález z Brozan - bohatě vybavený kostrový hrob (s jantarovým náhrdelníkem, obřadním bubnem, amforami aj.), objevený za první republiky a datovaný do let 3400 až 3000 let př. Kr. (uložen v Národním muzeu v Praze). Při záchranném archeologickém výzkumu v prostoru stavby dálnice D8 byly dále objeveny nálevkové pohárky datované do téže doby. Na území dnešního městyse žil rovněž lid tzv. šňůrové keramiky (keramika z 2. poloviny 3. tisíciletí).
V době bronzové (2000 - 700 let př. Kr.) se na našem území rozšířilo užívání kovových předmětů, které měly oproti kamenným tu výhodu, že umožňovaly sériovou výrobu z forem. Taková licí forma na bronz byla objevena i v Brozanech (z druhé poloviny doby bronzové).
Z druhé poloviny 5. století (tedy ještě ze starší doby železné) pochází rotační mlýnek a relikt podlahy domu se zbytky kůlů. V oblasti dálnice byly odkryty popelnice k ukládání obilí. V mladší době železné (laténské) se dali do pohybu Keltové a během dvou staletí obsadili většinu Evropy. Keltský kmen Bójů (který dal české zemi své latinské jméno) měl na Litoměřicku oppida Lovosice a Levousy; jejich sídliště stávalo zřejmě i v místech dnešní osady Kliment. Z našeho území odešli ještě před změnou letopočtu, aby je vystřídaly kmeny germánské (doba římská), o čemž svědčí i brozanské nálezy z tohoto období. Z časné doby římské (někde z prvního století n.l.) pochází žárový hrob z blízkých Doksan (nalezena zde přezka se svěma trny a bronzová jehlice); o tomto objevu z konce 80. let 19. st. psal již Píč. Z první pol. 2. století je pak bronzová spona (parvděpodobně z kostrového hrobu pocházející), která byla za neznámých okolností nalezena spolu s lidskou čelistí v katastru Hostěnic.
Fr. Beneš už v polovině 19. století píše: "Důkaz, že krajina tato již záhy, kdy snad ji ještě veskrz tmavé lesy kryly, zalidněna byla, podávají nám zde nalezené popelnice, mohyly, žároviště a jiné starožitné památky z bronzu a ze železa z doby pohanské. V Brozanech samých nalezeny v zemi kostry a u jich hlav nádoby, z nichž prý viní zápach vycházel... Podobné strožitnosti vyskytly se již u mnoha míst v této krajině, jako u Bohušovic, Brňan, Budyně, Čížkovic, Hostomic (Hostěnic), Hasenburka, Libochovic, Vrbičan atd."
Počátky slovanského osídlení a křesťanská misie
Ani germánské etnikum nebylo změn ušetřeno a v souvislosti se stěhováním národů (od 6. st.) začali do naší vlasti pronikat Slované. Kronikář Kosmas († 1125) k tomuto příchodu vytváří pověst o praotci Čechovi, kterou umístil do oblasti Podřipska (hora Říp leží 13 km od Brozan). Samotná legenda má jistě reálný základ, neboť Slované osídlili nejprve staré sídelní polohy kolem Vltavy, Labe a Ohře s nejvýhodnějšími klimatickými a půdními podmínkami. Kaubek v Dějích Libochovic pak k další pověsti dodává: "Zdaliž oř Libušin, spěchaje z Vyšehradu k Přemyslovi do Stadic, zde neb jinde řeku Ohři překročil, zůstane nerozhodnuto, ačkoliv Bečkovského poselkyně str. 33 praví, že se u Brozanek (neb Brozan) brodil."
Historické studie kladou vznik slovanských Brozan do samých počátků přemyslovského státu, do doby středohradištní (800 - 950 po Kr.) až pozdněhradištní (950 - 1200 po Kr.). Přičemž už v 9. století začalo do brozanského okolí pronikat křesťanství. O křesťanské misii arcibiskupa Metoděje a jeho žáků svědčí zasvěcení nedalékemu kostelu svatému Klimentovi (zbytky kostelíka se nacházejí 1,5 km od vlastních Brozan, v osadě Kliment, původně zvané Mury). Hrob svatého Klimenta (správně papež Klement I.), čtvrtého římského biskupa, který byl poslán do krymského vyhnanství římským císařem Trajánem, objevili solunští bratři po více jak sedmi staletích od Klimentovy popravy a následně jeho tělo s velkou slávou přenesli do Říma (chrám San Clemente, část ostatků i jinde, kupř. v litoměřické katedrále). "Hned, když věrozvěstové slovanští do této země přinesli slovo boží, počala zbožná mysl prvních křesťanů českých budovati na hradech a hradcích církve, posvěcujíc je sv. Klimentu, jehož ostatky bratří Solunští na Chersonesu nalézali a jehož sobě obzvláště byli oblíbili," píše Zamastil. Dokladem budiž i první český kostel sv. Klimenta, který vystavěl na svém sídle v Levém Hradci kníže Bořivoj I., po svém pokřtění od Metoděje (asi 883).
Osídlení jak u kostela sv. Klimenta, tak v nedalekých Hostěnicích (jejichž původ kladou pověsti do doby vlády Bořivojova otce - legendárního Hostivíta) je doloženo pozdněhradištními nálezy hrobů a keramiky.
Po smrti arcibiskupa Metoděje (6. dubna 885) se vlivem německých duchovních umenšil kult sv. Klimenta a kostely byly zakládány k poctě jiných světců, jako sv. Jiří, sv. Kosmy a Damiána nebo sv. Petra. A právě v době, kdy slovanská liturgie ustupovala latinské, byl založen na hradě Pšov (Mělník) kostelík sv. Petra. Antonín Frind v Kirchengeschichte Böhmens má za to, že kostel byl založen Bořivojovou manželkou, sv. Ludmilou, která odtud pocházela. V blíže neznámé době (v 11. až 13. st.) pak potomci Ludmily a Bořivoje tomuto kostelu na mělnickém hradě (či instituci při tom kostele založené) věnují osadu Brozany.
Apoštolu Petrovi byl zasvěcen i první kostel v Doksanech (v 10. nebo 11. století, ještě před založením kláštera). "Zasvěcení kostelů svatému Petru jakož i svatému Klimentu... svědčí o tom, že tato místa patří k nejstarším prvokřesťanským sídlům v povodí dolního toku řeky Ohře a na severu Čech, " napsal doksanský farář Benedikt Pinter. Jižně od petrského kostela se podle početných nálezů pozdněhradištní keramiky soustřeďovalo osídlení raně středověkých Doksan, právě zde se nejpozději od 11. st. nacházel přemyslovský zeměpanský dvorec. Doksanské osídlení zasahovalo i na druhý břeh Ohře, směrem k Brozanům, kde byla zjištěna usedlost, zaniklá zřejmě povodní.
Majetek mělnické kapituly
Původ Brozan je však, můžeme-li opakovat spolu s Benešem, zahalen rouškou až dosud neodkrytou. Dokonce takový hnidopich mezi českými historiky, August Sedláček, je schopen pouze říct, že patřily mělnické kapitule "nade vši paměť lidskou". Jenomže tato paměť počíná až v druhé polovině 13. století a do té doby jakékoli písemné prameny o Brozanech mlčí. Nejvíce snad proto, že v době husitských válek byl zničen archiv mělnické kapituly. O Brozanech či kapitule samé nelze podat jiné než kusé líčení, spočívající na roztroušených, jen náhodou zachovalých zprávách. Avšak Zamastil (Kollegiátní kapitula mělnická, 1896) však pokračuje: "Na mlhavém obzoru nejdávnější historie naší vlasti vystupují co světlé body církevní instituty, tehdy sídla vědění a osvěty. Mezi ními vyniká i stářím svým i věhlastností kollegiátní kapitola sv. Petra a Pavla na Mělníce, rovnajíc se slovutností svých proboštů a kollegiatů (kanovníků), bohatostí svých beneficií a svým poměrem ku dvoru panovnickému i osvícené metropolitní kapitole u sv. Víta na Hradě pražském."
Mělnická kapitula (kapitula z lat. caput, capitulum - hlava, hlavní kostel) byla zřejmě založena již začátkem 11. století. Nejsilnější podání totiž za zakladatelku kapitoly považuje královnu Emmu († 1006), vdovu po českém knížeti Boleslavovi II. Pobožném (pravnukovi sv. Ludmily). "Sotva s pravdou mineme, na tom-li zůstaneme, že královna Emma... kapitolu zdejší založila," píše Zamastil přímo.
Emma patří k nejzáhadnějším postavám českých dějin, neb ani nevíme, kým byla a odkud pocházela. Augsburský probošt Gerhard, který kolem roku 982 sepsal život tamního biskupa Udalricha (sv. Oldřicha, biskupem 923 - 973), vzpomíná na to, jak onemocněl panovníkův syn "Volizlaw in regione Sclavorum". Matka dítěte přemluvila svého muže, aby světce společně prosili o pomoc. Syn se uzdravil a z vděčnosti knížecí pár poslal do Augsburgu velké množství stříbra a vosku. Svému dalšímu dítěti pak dali jméno Udalrich (Oldřich). Gelasius Dobner ve svém díle Monumenta historica Boemiae (1772) považoval Emmu za burgundskou princeznu a švagrovou Boleslavova spojence - bavorského vévody Jindřicha II. Svárlivého. Avšak vzhledem k tomu, že se na svých (!) mincích, které Emma razila, tituluje královna (regina), bývá mnohdy ztotožňována se západofranskou královnou Emmou (vdově po králi Lotharovi, který zemřel 986).
Krátce poté, co se Emma u smrtelného lože rozloučila v únoru 999 i s Boleslavem II., ujal se vlády v Čechách jeho nejstarší syn a dědic trůnu, Boleslav III. zvaný Ryšavý. Emma se nejspíše již v té době usadila na Mělníku, který patrně dostala od svého manžela darem jako vdovské věno. Přestože Kosmas považoval Emmu za matku Ryšavého, nový kníže byl zřejmě potomkem Boleslava II. z předchozího manželství Nedlouho po nástupu k moci se totiž Boleslav III. krutě vypořádal se svými bratry. Jaromíra nechal vykastrovat a Oldřich se neúspěšně pokusil zavraždit. Asi roku 1002 opustili Emma s Jaromírem a Oldřichem a a uchýlili se na dvůr vévody Jindřicha III. Svatého (dle Dobnera Emmina synovce) do bavorského Řezna (dle legend se zde seznámila se sv. Vintířem, pozdějším žákem dolnoaltašského opata sv. Gotharda). V Čechách pak vyvrcholila politická krize sesazením Ryšavého a obsazením země vojsky polského knížete Boleslava Chrabrého (po matce Dobravě bratrance českých knížecích synů). Polského samozvance vyhnal Jaromír r. 1004 s pomocí německého vojska Jindřicha Svatého. Emma se vrátila na Mělník, kde žila až do své smrti.
Kosmas k roku 1006 píše: "Kněžna Hemma, perla ženského pohlaví, zimnicí byvše zachvácena, vyproštěna byla z pout tělesných. Její náhrobní nápis s těmito verši buď jsem viděl, nebo se pamatuji, že jsem viděl zapsán: Hemma tu leží, hle, pouhý prach, jež byla jak gemma." Kde však byla pochována, není s jistotou známo.
Léta 1004 až 1006 bychom tedy mohli hypoteticky považovat za dobu vzniku mělnické kapituly, českého knížete Jaromíra pak za jejího spoluzakladatele, stejně jako tehdejšího pražského biskupa Thiddaga (Bohdala či Deodata, 998 - 1017+). Jistou zajímavostí je, že na zmíněných mincích je kromě nápisu "Enma Regina" nápis "Civitas Melnik", tehdy je poprvé užit název Mělník místo Pšova.
Po dvou kapitulách, které vznikly v 10. století na pražském hradě (912 založil kníže Vratislav kapitulu u sv. Jiří a 971 v souvislosti se vznikem pražského biskupství kníže Boleslav II. Pobožný katedrální kapitulu u sv. Víta), se stala mělnická kapitula třetí takovou institucí v Čechách. Později založil kníže Břetislav I. jako akt pokání kapitulu sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi (1039), ctnostný kníže Spytihněv II. kapitulu sv. Štěpána v Litoměřicích (1057), do konce 11. století vznikla ještě katedrální kapitula olomoucká (1063) a kapitula vyšehradská (1070). Kapituly byly zřizovány i později (Sadská, Kroměříž, Brno, Karlštejn aj.)
V té době byly kapituly jedněmi z nejvýznamnějších církevních institucí. Hodnost mělnického probošta, který stál v jejím čele (proto se mluví též o mělnickém proboštství), pak znamenala od prvních dob jednu z nejvyšších církevních hodností, a známe několik případů, kdy byl jako takový zvolen pražským biskupem.
Podle platného Kodexu kanonického práva (CIC) je kapitula kanovníků sborem kněží, ustanoveným k tomu, aby v kapitulním kostele vykonával slavnější liturgické funkce (kán. 503; dnes ji může zřídit pouze papež - kán. 504). A zatímco dnes jmenuje kanovníky (udílí jednotlivé kanonikáty) diecézní biskup (stejně jako potvrzuje toho, koho si kapitula zvolila za předsedu), mělničtí kanovníci i probošti byli zřejmě od samého počátku dosazováni patronkami kapituly - českými kněžnami a královnami (toto jmenování potvrzoval pražský biskup).
Soudíme-li z jiných kapitul, jímž se hojnějších památek dochovalo, byli dalšími hodnostáři mělnické kapituly kustos a kantor. Děkana zde sotva kdy bylo, ale vzhledem k tomu, že při kapitule existovala škola, byl jedním z členů kapituly (kanovníků) školastik, který obstarával výchovu žactva. Jako taková patřila kapitula ke střediskům vzdělanosti a kultury.
Duchovenstvo baziliky sv. Petra na mělnickém hradě, vystavěné snad ještě za Emmy v románském slohu, bylo založením kapituly rozmnoženo značně. Můžeme-li srovnávat s dobou, z které již máme písemné záznamy, bylo mělnických kanovníků celkem sedm.
Podle Zamastila byla mělnická kapitula pro své poslání obdařena "bohatými dotacemi", avšak vzhledem k tomu, že neexistuje žádná obdoba zakládající listiny litoměřické kapituly (ani její falzum), máme představy o konkrétním pozemkovém vlastnictví až ze století třináctého. Nedochovala se ani žádná listina potvrzující darování, kterou snad pořídil Přemysl Otakar I. nebo jeho syn Václav I. Kapitule byly zřejmě darovány pozemky v nejbližším okolí Mělníka, je však docela možné, že i Brozany byly kapitule darovány již při jejím vzniku
Zde je třeba se totiž zastavit a položit otázky, které si ve svém nedokončeném rukopise "Řeky ametyst aneb o šťastném mládí na březích stříbřité Oharky" klade Vlastimi Vinkler: "Než se znovu rozhlédneme po dnešních Brozanech a jejich dochovaných památkách, chci se s vámi podělit o některé úvahy, názory či informace, vyvolávající mnohé otázky. Založení a prvotní majitelé Brozan je onen první problém (...) stále mi totiž vrtají v hlavě některá nejasná fakta hlavně kolem počátečních majitelů středověkých Brozan. Vznikly-li Brozany podle pramenů v první polovině 11. století (sic!), proč se dostaly právě do prvotního držení vzdálených proboštů z Mělníka a ne do držení blízké, právě založené litoměřické kapituly? Rozhodl o tom syn Oldřich a Boženy, slavný Břetislav? Či až jeho syn Spytihněv II., založivší v roce 1057 litoměřickou kapitulu? Nerozhodla o tom nakonec jen náhoda? Podívejte se na mapu. Brozany tu leží jako ostrov v rozbouřeném majetnickém moři. Vše rozdáno těm nejbližším (kapitule či klášteru), jen ony ne. Vždyť hned vedlejší vsi Chotěšov a Brňany ihned kníže daroval jím nově založené kapitule v Litoměřicích, kde v ten čas pobýval. Také další nejbližší obec Dolánky, tehdy Dolany, figuruje v oné zakládací Spytihněvově listině (v slavné první česky psané větě) jako kapitulní dárce zádušního pozemku se dvěma poddanými. Proč nebyly litoměřické kapitule darovány tenkrát také Brozany, zůstává pro mne stále záhadou. Ještě tato úvaha: měli snad v oněch dobách mělničtí probošti tak velkou moc a sílu nebo tak velké zastání a podporu přemyslovských kněžen nebo posléze i královen, dlících na svém věnném mělnickém královském hradě? (...) Nepřipadá vám to vše poněkud zvláštní? Snad se mi to podaří někdy rozluštit." Vlastimilu Vinklerovi se to navzdory jeho přání rozluštit nepodařilo, nicméně někdy jsou otázky důležitější než odpovědi. A máme-li aspoň na něco odpovědět, tak - ano, mělnická kapitula dle všeho předcházela tu litoměřickou ve své existenci a v době předhusitské i svým významem.
Jak bylo řečeno, je reálné, že kapitula z Mělníka vlastnila Brozany už v době, kdy ta litoměřická ještě neexistovala. Tedy, že byly darovány mělnický kapitule v první polovině 11. st. Možné jsou samozřejmě i jiné scénaře. Ze zakládací listiny kapituly litoměřické vyplývá, že kníže Spytihněv II. zřejmě roku 1057 daroval čtrnáct vesnic v okolí litoměřického hradu. Ačkoli je u některých těžké z latinské transkripce rozpoznat o jaké jde, ze sousedství Brozan byly litoměřické kapitule darovány Bohušovice (Busouici) a Chotěšov (Hotsov, ačkoli třeba Frind toto pojmenování s Chotěšovem neztotožňuje), nikoli však další dvě, o nichž píše Vinkler - Dolánky (ona prvá česká věta je mnohem mladší) a ani Brňany (název Prenee znamená totiž buď Brnou nad Labem nebo dnes zaniklou ves mezi Litoměřicemi a Třebouticemi nazývanou Perno či Pirna, jistě ne Brňany; v potvrzovací listině Přemysla Otakara I. z 1218 se ves vyskytuje po názvem Pirne jako kapitulní majetek opět, ale podle o osm let mladší Přemyslovy listiny daroval skutečné Brňany Oldřich z Čeňkova doksanskému klášteru). Je zajímavé, že v listině mělnické kapituly z 1218 se už Chotěšov ani Bohušovice nevyskytují, na jejich místě jsou Sedlec (Zedlze) a Slatina (Zlatina) pod Klapým. Chotěšov (Goteschov) daroval kníže Vladislav II. stejně jako Doksany, Mury, Hostěnice a dalších devět vesnic doksanské kanonii při jejím založení (1144), Bohušovice se dostaly do rukou kláštera o století později.
Karel Zamastil píše v publikaci o mělnické kapitule o brozanském statku jako "starožitném majeteku" mělnické kapituly a "občasném sídle" mělnických proboštů. Antonín Frind (církevní historik a pozdější litoměřický biskup) pak v Českých církevních dějinách (Kirchengeschichte Böhmens, díl I, 1864) uvádí: "Nejdůležitějším majetkem kapituly a zvláště proboštů byla bezpochyby prastará farní ves Brozany nad Ohří. Mělničtí probošti jsou někdy dokonce nazýváni probošty z Brozan. Z rozsáhlého arcijáhenství litoměřického byl zdejší farní kostel vedle českolipského nejbohatším, neboť 1384 pololetně platil všeobecný desátek 1 kopu českých grošů. Tato okolnost dává tušit o velmi velkém stáří obročí (beneficia). Mělnickým proboštům patřilo patronátní právo po veškerou dobu pražských konfirmačních knih. Avšak jako téměř celý majetek mělnické kapituly se i Brozany dostaly během smutných husitských válek do cizích rukou."
Mělnická kapitula měla v Brozanech proboštský dvorec (výslovně doložen 1276). Sídlili v něm kapitulní úředníci (purkrabí), kteří vykonávali vrchnostenskou správu. Dvorec kapituly se nacházel patrně na místě dnešní tvrze, možná stál zprvu v blízkosti dnešního kostela.
Na Litoměřicku vlastnila mělnická kapitula podle Sedláčka kromě Brozan ještě Brníkov. 1233 byla zakoupena Černěves u Roudnice, 1290 litoměřický mlýn a 1397 Rochov.
Zakladatelem mělnické kapituly bývá někdy nazýván Hroznata, pán na Mělníku (asi jeho kastelán), jinak blíže neznámý, který asi 1122 přispěl velkým darem ke kapitulnímu majetku. Pocházel z tehdy významného rodu Hroznatovců, jehož členové se objevovali v diplomatických úlohách (v Německu či Byzanci), vyznačovali se náboženskou horlivostí a měli rozsáhlé državy zejm. na Litoměřicku a Plzeňsku. Už Frind předpokládal, že právě od Hroznaty získala kapitula plzeňské statky.
Do roku 1233 držela mělnická kapitula vsi Tisovou a Trnovou u Tachova. Na Plzeňsku měla o deset let déle ještě dvě vsi Černotín (Chirnotin Torouo et aliud Chirnotin) a vrch Vrabinu (dnes Křížový vrch), které prodala chotěšovskému klášteru, založeného shodou okolností nejslavnějším příslušníkem rodu Hroznatovců - blahoslaveným Hroznatou Tepelským (1202). Nedaleko odtud se patrně nacházel i háj (u jakýchsi Cetkovic), který byl 1371 osazen právem zákupným. Kapitulními majetky na východ od Plzně byly Třemošná (toto dnešní město bylo získáno až po smrti vladyky Radosta z Třemošné 1200), Kladruby, Vojenice a Senec (vše postoupeno ve 14. století).
V Praze na Újezdě patřil kapitule proboštský dvůr s vinicemi a polnostmi, poblíž kterého stál farní kostel sv. Jana Evangelisty (sv. Jana Odraného, s patronátním právem) a mlýn (kvůli kterému jednal probošt Jindřcich 6. prosince 1325 s komendatorem řádu německých rytířů Vernherem).
Z vlastního okolí mělnického hradu náležely kapitule Rousovice (dnes městská čtvrť Mělníka), Chramostek, Býkev, (Mělnická) Vrutice s mlýnem, Mlčechvosty (část Vraňan), části Vrbna a Hořína, ves Malý Újezd (dnes má v obecním znaku biskupskou berlu, symbolizující církevní vrchnost z Mělníka), Lužec nad Vltavou, Velký Borek, Mlazice, Skuhrov, Blata, Záboří či Vliněves.
K vlastnictví mělnické kapituly dále patřily dvůr v Hostivici u Kralup s patronátním právem, ves Babice u Říčan (od 1233 do 14. st.), ves Srbeč (u Nového Strašecí) s patronátním právem (od 14. st.), právo dosazovat faráře měla i ke kostelu v Opočně (u Loun) a pak ještě k ne úplně lehce lokalizovaným kostelům (v Komárově u Pardubic ?, v Ivančicích na Moravě ?, v Hněvkově u Blatné ?).
Mělnický probošt Šebíř
První významnou zmínku o mělnické kapitule nám zachoval mimoděk Kosmas (asi 1045 – 21. října 1125), děkan pražské katedrální kapituly (1120 - 1125) a Herodotos český, jenž svou Kroniku (Chronica Boemorum, 1125) věnoval "panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadanému jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností". Kosmas ("jen podle jména děkan pražského kostela") se Šebířovi kořil s takovou oddaností mysli, že to ani nedovedl vyslovit, "vždyť veliká láska není ta, kterou pochopí lidský rozum. Pravá láska totiž nemůže mít nic zvláštního, nic tajného nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje".
Mělnický probošt Gervas
Podle tradice měl Šebíře následovat v čele mělnické kapituly od roku 1125 Gervas (Gervasius). Uvádí ho série mělnických proboštů, ze kterých čerpal Frind (Extractus ex libro memorabilium decanalis ecclesiae Melnicensis od děkana Josefa rytíře z Vlkanova z 1726 a Antiquitates ecclesiarum circuli Boleslav od Rohnse), které však nejsou vždy spolehlivé. Antonín Frind domýšlí, že je totožný s Gervasem, který působil jako rektor školy u sv. Víta a o němž Kosmas rovněž psal. Těžko říct. Jedinou jistotou je, že v čele kapituly mohl být maximálně do čtyřicátých let, kdy byl mělnickým proboštem Hroznata, o němž sice mlčí obě série, nikoli však listiny z té doby (na rozdíl od Gervase).
Právě do této doby, o níž máme tak málo zpráv, se klade založení brozanského kostelíka sv. Gotharda (o něm více v samostatném článku). O něm totiž čteme: "Původní dřevěný kostel na tomto místě pocházel snad ze 30. let 12. století a zřejmě ho nechal postavit některý z proboštů mělnické kapituly, která v té době vlastnila obec Brozany. Kamenný kostel byl postaven v románském stylu asi na konci 12. století."
Při dataci do třicátých let 12. století se vychází ze zasvěcení (patronicia) brozanského kostela svatému Gothardovi z Hildesheimu, kanonizovanému roku 1131. Podle Zdeňka Boháče vyrostli české chrámy sv. Gotharda během třicátých let téměř naráz; budovaly od jeho svatořečení až do poloviny 12. st, kdy získávají oblibu jiní světci a patronicium sv. Gotharda se přestává používat.
Samotné zasvěcení biskupu Gothardovi je kromě časové roviny zajímavé i z jiného důvodu. Český lid s tímto prvním bavorským světcem seznámili zejména němečtí benediktini a nově příchozí premonstráti. Bude tedy nejpravděpodobnější klást vznik brozanského kostela do souvislosti se založením premonstrátského kláštera v sousedních Doksanech (1144). Ona časová blízkost je totiž docela zarážející.
Podíváme-li se blíže na všechny naše svatogothardské kostely, dospějeme k názoru, že ve dvanáctém století vzniklo v Čechách a na Moravě minimálně dvanáct farních chrámů sv. Gotharda.
Ještě za panování Soběslava I. (1125 - 1140) roku 1137 měl být benediktinským klášterem v Opatovicích nad Labem založen románský kostel sv. Gotharda v Žehuni (klade se taktéž do roku 1137) a zřejmě i dřevěný kostel ve Vysokém Chvojně. Benediktiny z Třebíče byl podle tradice postaven zase svatogothardský (románský) kostelík v Budišově. Stavbu dřevěného kostela v Potěhách u Čáslavi bychom mohli připsat blízkému benediktinskému klášteru ve Vilémově a románského kostela v Modřicích u Rajhradu benediktinskému konventu rajhradskému. Patrně nejznámější svatyně sv. Gotharda ve Slaném, který pak bude chtít Karel IV. povýšit na chrám katedrální, byl zase postaven bendiktiny z Ostrova u Davle. Z hlediska Brozan je zajímavé, že právě odtud (Slaným) vedla do Brozan chlumecká (srbská) obchodní stezka. Na ní pak vznikl ještě kostel stejného zasvěcení přímo při chlumecké celnici. A to přitom nepočítáme svatogothardský kostel v Praze - Bubenči.
Už roku 1136 nechal podle místní tradice postavit pražský biskup Jan I. (1134 - 39), který získal krátce po Gothardově svatořečení část jeho ostatků, na jiné obchodní stezce v Českém Brodu románský kostel sv. Gotharda. Právě biskupa Jana I. seznámil jeho olomoucký protějšek Jindřich Zdík (olomouckým biskupem 1126 - 50) s nově vzniklým řádem premonstrátů a ten se rozhodl je do Čech přivést. Premonstrátskému řádu daroval východočeské statky, ale jejich příchodu se již nedočkal. Strahovští premonstráti, které uvedl s pomocí Jindřicha Zdíka až nový kníže Vladislav II., založili na východočeských pozemcích, konkrétně v Hořicích, další kostel sv. Gotharda (na vrchu Gothard). Řeholníci tohoto kláštera nechali postavit i pověstmi opředený svatogothardský kostel v Kostelci (Krupé) u Rakovníka. Při stavbě sesterské kanonie v Doksanech pak vznikl kostel v Brozanech.
Doba knížete a krále Vladislava II. (I.) - mělničtí proboštové Hroznata a Jurata
Založení ženského premonstrátského kláštera knížecím párem Vladislavem II. a Gertrudou Rakouskou, na druhé straně brozanského brodu (jižně od původních Doksan), bylo významným mezníkem pro celé okolí a jeho význam nejsme dnes schopni asi úplně docenit.
Kanonie v Doksanech vznikla v těsné souvislosti se založením mužského konventu na Strahově (Sion) (v letech 1142 - 1143). Následnost (nebo dokonce současnost) obou založení byla snad odvozena z příkladu mateřské kanonie ve Steinfeldu, což by dokládala formulace tzv. zakládací strahovské listiny. V ní se říká, že se provádí darování bratřím a sestrám sloužícím Bohu, P. Marii a sv. Augustinovi.
Zakladatel strahovského a doskanského kláštera Vladislav II. (vládl 1140 - 72) se po smrti svého strýce Soběslava I. dostal na český trůn jako kompromisní kandidát českých velmožů. Nikdo netušil jaké slávy dosáhne. Vladislavova manželka Gertruda Rakouská (* kolem 1120, † 8. 4.1150) z rodu Babenberků však od počátku představovala výhodnou partii. Byla dcerou rakouského markrabě Leopold III. Svatého (papežem Inocencem VIII. 1485 prohlášen za svatého) a římskoněmecké princezny Anežky (Agnes) z Waiblingenu. Díky matce tak byla vnučkou císaře Jindřicha IV. (+ 1106) i nevlastní sestrou tehdejšího krále Konráda III., který Vladislavovi v dubnu 1140 udělil Čechy v léno a o dva roky později pomohl potlačit povstání českých velmožů organizované Konrádem Znojemským. Olomoucký biskup Jindřich Zdík se nejprve pokusil moravská údělná knížata od povstání odradit, později je dal do klatby, vyhlásil nad diecézí interdikt a odebral se za Vladislavem II. Knížete a moravské Přemyslovce usmířil až papežský legát kardinál Guido v roce 1143. Jen biskup Jindřich Zdík se dlouhou dobu neměl k návratu do Olomouce, později byl družiníky údělníků poblíž česko-moravského pomezí napaden.
Kromě Jindřicha Zdíka (Henricus Sdiko) to byla podle historiků kněžna Gertuda, která iniciovala Vladislava II. k podpoře pokrokového řádu premonstrátů. V roce 1143 byl zřejmě založen klášter na Strahově a roku 1144 v Doksanech. Podle klášterní tradice tehdy položili Vladislav II. a Gertruda základní kámen k doksanskému konventu a požehnal mu olomoucký Jindřich Zdík. "Doksanský klášter," píše pozdější farář Benedikt M. Pinter, "byl založen na místě posvěceném misií apoštolů slovanských národů svatých Cyrila a Metoděje. Tuto skutečnost potvrzuje zakládací listina, kde popis určující polohu kláštera je označen jako 'místo královské ptáčnice a dvorce sv. Petra'."
Předpokládá se, že někdy v té době jmenovala kněžna Gertruda jako patronka mělnické kapituly do jejího čela Hroznatu. Ten se totiž v listinách, které K. J. Erben klade přibližně do roku 1144, objevuje jako svědek. Z Hrozantovy přítomnosti při panovníkově dvoře se soudí, že náležel k dvornímu duchovenstvu, jinak jsou ale zprávy o něm neúplné. Jisté jen je, že pocházel z rodu Hroznatovců (omylem pak bývá zaměňován s jinými příbuznými stejného jména, klidně mohl být synem již zmíněného mělnického donátora). Frind jej nazývá hrabětem mělnickým, mužem nábožným (Frömmigkeit und Heiligkeit) a počítá jej rovněž mezi podporovatele premonstrátského řádu. Podle soupis mělnických proboštů se roku 1148 měl stát rovněž proboštem (6.) litoměřickým (v archivu litoměřické kapituly se bohužel nenašel žádný další dokument, který by jeho působení v této kapitule potvrzoval) a měl zemřít roku 1157 (1159 v Litoměřicích doložen Domicilián a o rok později v Mělníku Jurata).
Je velice pravděpodobné, že právě za probošta Hroznaty byl založen kostel sv. Gotharda, který jádrem raně středověkých Brozan (snad i se sousedním proboštským dvorcem). Ale jak píše K. Kuča, jen velmi hypoteticky bychom mohli považovat zástavbu soustředěnou do malého oválu kolem kostela za pozůstatek předlokačního půdorysu vsi. Na kraji obce zdálky zviditelňoval brod tak, jak to bylo obyvklé. Snad ještě více pravděpobnější ale je, že jeho stavbu inicioval spíše než probošt mělnický, první probošt doksanský Heribald (Adalbert) ze Steinfeldu (v Německu). První premonstráti k nám přišli ostatně z Německa, kde se tou dobou šířil Gothardův kult.
Co se týká vztahu premonstrátu ke svatému Gothardovi z Hildesheimu (nar. 960 v Reichersdorfu u Niederalteichu - zemř. 5. května 1038 v Hildesheimu, pohřben v tamní katedrále sv. Gotharda), propagátora klášterního reformního hnutí (Gothardovy reformy), jeho svatořečení na remešské synodě 1131 se účastnil i zakladatel řádu sv. Norbert z Xantenu.
Rok po založení doksanského kláštera mělo dle klášterní tradice dojít k vysvěcení klášterní baziliky Panny Marie pražským biskupem Otou (18. září 1145), následujícího dne pak k vysvěcení klášterních stavení Jindřichem Zdíkem a uvedení prvních deseti řeholnic. Mělo jít o slečny z předních českých rodů - uvádí se převorkyně Ida Přemyslovna (v čele doksanských řeholnic do 1175), Sezima, Markéta, Dobroslava, Hedvika, Pomoslava, Pomoslava mladší, Útěcha, Ladislava, Ludmila, ale je pravděpodobnější že Doksany byly zprvu osazeny řeholnicemi z porýnského kláštera v Dunenwaldu (diecéze Kolín n. Rýnem). Doksanská kanonie byla podřízena strahovskému klášteru; odtud byl dosazován probošt (a několik podřízených kněží, kterých bylo někdy i šest) - prvním doksanským proboštem se stal Heribald (Adalbert) ze Steinfeldu, který přišel s prvními steinfeldskými premonstráty na Strahov (roku 1175 se na Strahov opět vrátil, tehdy zemřel tamní opat Erleboldus a doksanský probošt zaujmul jeho místo). Vysvěcení doksanského kláštera 1145 byla prý slavnost velice dojímavá, vznešená kněžna Gertruda dobrotivou rukou sama posluhovala četné chudině a dávala jim jídlo. Už 2. června 1145 vydal papeže ve Viterbě bulu, ve které Vladislavovi II. a Gertudě vzdává velikou chválu za jejich zbožnost, střídmost a horlivost při reformě duchovenstva, prováděnou kardinálem Guidem, zejména prosazování kněžského celibátu (bezženství, z lat. caelebs - svobodný, neženatý).
Vladislav II. daroval doksanskému klášteru při jeho založení přibližně dvanáct vesnic, většinu v nejbližším okolí, v potvzovací listině Přemysla Otakara I. (1226) se totiž dočítáme: "Můj otec král Vladislav (...) ačkoliv byl obecně horlivý ve věcech náboženství a víry, přece měl rád nejvíc Strahov a Doksany. Doksanskému (řeholnímu) domu věnoval tyto vesnice: Doksany (Doczan), Mury (Mur), Rohatce (Rohacz), Chvalín (Chvalin), v Libotenicích (Lubothinic) díl vesnice s přívozem, v Dušníkách (Dusnich) půl vesnice, Oleško (Oleškec) se sousedním borem (bor), Chodouny (Chuduny), Chotěšov (Goteschov), Dolní Zálezly (Zalezli), v sedlecké župě (Zedlec) újezd jménem Velichov (Welichov) či Pelez a Hostenice (Hostinici), což jeho vlastní bylo, s klisnami a jejich hlídači. K potřebám tohoto domu ustanovil příjem dvou set denárů každou sobotu."
Asi do konce 12. století se klášterním majetekem stal blízký Rochov (dle potvrzení Přemysla Otakara I. z 1226 měla polovinu klášteru darovat Vladislavova manželka Judita - mediam partem ville Rochov a druhou na sklonku 12. století doksanská řeholnice Markéta z Čeňkova spolu se svým otcem Oldřichem - Ulricus comes de Scicencov, oni darovali i Brňany - villa Bernan). Doksanský klášter tak ovládal všechny statky ve svém nejbližším okolí, až na dvě výjimky - příslušenství královského hradu Budyně (kupř. Písty, Břežany) a mělnické kapituly (Brozany).
K dalšími donátorům kláštera patřili dle Přemyslovy listiny z 1226 pražský biskup Daniel I. (1148 – 1167), doksanský probošt a strahovský opat Heribald - Adalbert (Adalbert abbas Ztragouien), kníže Bedřich (Fridicus), biskup a kníže Jindřich (Heinricus), z velmožů pak Chotěboř (Gotebor) a jeho dcera Přibyslava, Nemojův bratr Jeronéf (Iheroneuf), jeho syn Vladislav, Nemojovi synové Veleslav a Matěj (Matheus) aj.
Doksanký klášter býval prý oblíbeným místem kněžny Gertrudy. V nepřítomnosti svého manžela (1147 - 48 se kupř. s Konrádem III. účastnil křížové výpravy) zde přebývala a často tvrdívala, že s těžkým srdcem vždy z Doksan odchází, když nemůže mezi řeholnicemi zůstávat.
Gertruda Babenberská porodila Vladislavovi celkem čtyři děti – Bedřicha, Anežku, Svatopluka a Vojtěcha (Adalberta), ale ve svých 32 letech 4. srpna 1151 zemřela. Tehdy už konvent zcela jistě fungoval, neboť kronikář Vincentius zaznamenal, že po smrti Gertrudy poslal Vladislav do doksanské kanonie dceru Anežku. V Letopise se píše: "Kníže Vladislav ztrativ manželku, odevzal, jakož boží prozřetelnosti se líbilo, syna svého na Strahov a dceru svou Anežku do Doksan, aby se naučili náboženskému životu." Oním synem byl Vojtěch, pozdější probošt mělnický.
Gertruda byla zprvu pochována na Strahově, ale po dvou letech byly její ostatky přeneseny do Doksan (do dnešních dnů se její hrob nepodařilo najít), románská bazilika Panny Marie však v té době ještě nestála a budovala se celý zbytek století. Se zakladatelkou Gertrudou jsou spojovány italizující vlivy východní části doksanského chrámu (připomínala katedrálu v Parmě). Tato část dokončena do poloviny 80. let 12. století, zatímco část západní, jež jeví příbuznost se stavbami německými, byla dostavěna zřejmě přičiněním pražského biskupa a českého knížete Jindřicha Břetislava, roku 1197 v chóru (kněžišti) doksanské baziliky pohřbeného.
V souvislosti s výstavbou doksanského chrámu, který byl byl jednou z nejvýznamnějších mimopražských staveb své doby, byl postaven v románském slohu i brozanský kostel sv. Gotharda (obdobně kostelík sv. Klimenta v klášterních Murech a sv. Petra v původních Doksanech; stopy činnosti stavební huti doksanského kláštera jsou dodnes zachovány v kostelích v Charvátcích, Kostomlatech p. Řípem, Ředhošti, Cítově, Lenešicích či Slavětíně).
Půl roku po Gertrudě Babenberské umírá římský král Konrád III. a na jeho místo je zvolen jeho synovec Fridrich I. Barbarossa (Rudovous) z rodu Štaufů (vládl 1152 - 1190, od 1155 císař), k němuž společně s Babenberky zaujal český kníže Vladislav II. zdrženlivý postoj. Vše však mění Vladislavův rádce pražský biskup Daniel I. (biskupem 1148 - 1167), který mu nejprve 1153 doporučil za novou manželku asi o dvacet mladší Juditu Durynskou, sestru durynského lantkraběte Ludvíka II. Železného (dva roky po svatbě se narodil Přemysl Otakar I.) a v červnu 1156 na svatbě Barbarossy s Beatricí Burgundskou v Würzburgu přivedl do císařova tábora. 1158 mu pak pomáhal v bojích o Milán, za což jej Barbarossa korunoval na českého krále. Biskup Daniel, který se bitev také účastnil, zůstal v Itálii v císařových službách, poté přijímá jeho stanovisko, opouští papeže Alexandra III. a uznává vzdoropapeže Viktora IV. a později Paschala III. (1159 – 1177 papežské schizma). Tak byl i český stát stržen do schizmatu s výjimkou premonstrátů a cisterciáků, kteří zůstali věrní Alexandrovi III.
Za této situace nechala královna Judita Durynská jmenovat novým mělnickým proboštem Juratu, Vladislavova dvorního kancléře a dvorního kaplana a někdejšího kastelána v Olomouci. Probošt Jurata často pobýval jako předchůdce Hroznata u Vladislavova dvora, byl svědkem v listinách krále Vladislava v 1160 a 1167 (Palacký v Dějinách o něm uvádí zmínku ještě k 1165 a poté 1168). Ve čtyřicátých letech byl snad Jurata pražským proboštem, ale zřejmě kvůli tomu, že byl ženatý, o místo přišel (tehdy měly být dle kardinála Guida rozloučena kněžská manželství, a těm, kteří nechtěli manželství zrušit, ztratili svá obročí). Uvažuje se o Juratových příbuzenských vztazích s Jindřichem Zdíkem, pražským proboštem jménem Magnus a biskupem Danielem I. († 9. srpna 1167 u Ancony). Každopádně měl syna Chřena, který s doksanským klášterem 1175 až 1178 směnil Juratův majetek ve vsi Kravaře a okolních lesích (sousední Stvolínky patřily Hroznatovi Tepelskému) za klášterní dvůr Radovesice.
V létě 1167 se uskutečnila neúspěšná Barbarossova výprava do Itálie, k Římu dorazila vzdoropapežem Paschalem III. i českým vojskem, v císařském vojsku se však rozšířila malárie, které padla za oběť nejen většina vojska, ale i přední představitelé štaufské moci (mezi zemřelými byli kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu, mohučský arcibiskup Christian von Buch, Gottfried ze Špýru, pražský biskup Daniel I., zemřeli i vévodové Fridrich IV. Švábský, Welf VII. a bratr českého krále Děpolt). Po Danielově smrtí zůstal biskupský stolec v Praze dlouho neobsazen.
V následujícm roce umírá mělnický probošt Jurata (+ 1168). Na uprázdněné místo v čele kapituly je dosazen kralevic Vojtěch Přemyslovec, syn Vladislava a jeho první manželky Getrudy. Jistě se tak stalo královnou Juditou na Vladislavovo přání. Královna se nebála zasahovat ani do vnitropolitických záležitostí, o rok později obsadila uprázdněné pražské biskupství - nejprve premonstrátem Gothardem (též Gotpold či Hotart) Durynským (zemřel 10. 3. 1169 ještě před vysvěcením) a poté dalším strahovským premonstrátem Bedřichem (Fridrichem) z Puttendorfu (biskupem 1169 - 1179).
Kralevic český, arcibiskup salzburský a probošt mělnický Vojtěch Přemyslovec (Vojtěch Salcburský, Adalbert III. Český, Adalbert III. von Böhmen)
- třetí syn českého knížete a krále Vladislava II. a jeho první manželky Gertrudy Babenberské, probošt mělnický (1168 - 1173 a 1178 - 1200) a jednadvacátý arcibiskup salcburský (1168 - 1177 a 1183 - 1200)
Vojtěch Přemyslovec (1145 - 8. duben 1200) představuje nejurozenějšího držitele Brozan, po své matce Gertrudě Babenberské (Rakouské) byl spřízněn s rakouskými i německými panovnickými rody. Jeho prarodiči byli rakouský markrabě Leopold III. Svatý (papežem Inocencem VIII. 1485 prohlášen za svatého) a Anežka (Agnes) z Waiblingenu (+ 24. září 1143), díky níž byl bratrancem císaře Fridricha I. Barbarossy (Rudovouse). Svatého Leopolda, který se už od mládí vyznačoval mírnou a lahodnou povahou, zdobila veliká moudrost, náboženská horlivost a otcovská láska k poddaným stejně jako rytířská udatnost a chrabrost. Výtečnou společnicí v horlivém vyznávání víry a v dobročinnosti byla Leopoldovi jeho choť Anežka, dcera císaře Jindřicha IV. a vdova po švábském vévodovi Fridrichovi I. Společně se modlili, společně četli v knihách, společně šířili lásku k Bohu a k bližnímu. Svatému Leopoldovi, který byl nebyčejně vysoké postavy (2 m), Anežka porodila 19 dítek a přežilo jej šest synů a pět dcer. Snad s ohledem na počet svých potomků, snad s ohledem na vysoký věk (či s ohledem na nevlastního syna, který byl ve volbě jeho soupeřem) odmítl 1125 kandidaturu na římského krále. S pláčem na kolenou prosil, aby na něj neuvalovali takového břemene. Když svatý Leopold zemřel nešťastnou náhodou na lovu 15. listopadu 1136, rozesmutnilo se celé rakouské markrabství. Na rakouský trůn nastoupil stejnojmenný syn Leopold IV. Štědrý († 18. října 1141, jeho manželkou Marie Přemyslovna, dcera Soběslava I.) a po něm jeho bratr Jindřich II. Jasomírgot († 13. ledna 1177). Duchovní zálibu Leopoldovu zdědili jiní jeho synové, Ota Rakouský či Freisingský (slavný historik a v letech 1138 - 1158 biskup freisingský) a Konrád (od 1148 biskup pasovský, od 1164 arcibiskup salzburský).
Princ Vojtěch byl vychováván na premonstrátském Strahově, kde nabyl učenosti a ctnosti, nalezl zálibu v duchovním stavu a stal se jáhnem.
Jeho sestra Anežka Přemyslovna (neplést se sv. Anežkou Českou, která bude v Doksanech také vychovávána, ale o století později) byla podle dochovaných zpráv byla vychovávána v Doksanech až do svého 16. roku. Poté se navždy odřekla světa a vstoupila do benediktinského kláštera u sv. Jiří na pražském hradě, kde se později stala abatyší. S pomocí bratra Přemysla Otakara I. se rozhodla nechat přestavět a nově vyzdobit svatojiřskou baziliku. Právě ona má zásluhu na vzniku známého tympanonu v jižním portálu kostela, na kterém jsou spodobněny významné postavy přemyslovského rodu, vztahující se k historii kláštera (abatyše Mlada, abatyše Berta z poloviny 12. století, samotná Anežka a král Přemysl Otakar I.).
Vojtěch se stal mělnickým proboštem ve 23 letech. Krátce po jmenování byl ještě téhož roku 1168 zvolen pasovským biskupem. Jím se však nikdy nestal, neboť 28. září 1168 v Salcburku Votěchův strýc a tamní arcibiskup Konrád II. Babenberský (asi 1115 - 1168). Salzburský kapitula, která po celou dobu zůstávala věrná papeži Alaxandrovi III. a které donutila i opatrného Vojtěchova strýce stát proti císaři, zvolila na Konrádovo místo právě mělnického probošta Vojtěcha Přemyslovce (jako Adalbert III.) (21. arcibiskupem salcburském v letech 1168 - 1177 a 1183 - 1200). Císař už 1166 uvalil na Salcburk říšskou klatbu a Konráda obvinil z protiprávního v držení arcibiskupství a nechal arcibiskupské majetky rozdělit mezi své věrné (při bojích v dubnu 1167 vyhořela tamní katedrála). Vojtěch byl v Salcburku intronizován 1. listopadu 1168, vysvěcen byl 15. března 1169 aquilejským patriarchou Oldřichem (Udalrichem), od papeže Alexandra III. obdržel pallium.
Přijetí salcburského arcibiskupství Vojtěchem nebylo z hlediska české politiky dobrým počinem. Vojtěch musel respektovat vůli kapituly a stýkal se s zástupci papeže. Vojtěchův bratranec Barbarossa byl rozzuřen a když s Vojtěch 8. července 1169 dostavilina sněm do Bamberka, aby přijal salcburské léno, nepřipustil císař k sobě jeho ani jeho otce krále Vladislava. Neviděl ve Vojtěchovi nikoho jiného než Alexandrova stoupence. Ačkoli český král nabízel množství peněz, odmítl císař Vojtěcha uznat. Tzv. salcburské události odhalily slabost a nekoncepčnost české politiky, která se datuje smrtí biskupa Daniela. V srpnu 1169 císař Salcbursko poplenil. Přikázal novou volbu a zbavil salcburské duchovenstvo poslušnosti k Vojtěchovi. Kapitula v Salcburku věrně setrvala při své arcibiskupovi. On se však necítil jist životem a jako kdysi jeho strýc Konrád uprchl do hor, 1170 pak do rakouských klášterů v Admontu a Vorau. Král Vladislav nevystoupil přímo proti císaři, jak ho k tomu povzbuzoval papež. Na salcburském sjezdu 1172 slíbil císař vzít bratrance Vojtěcha na milost, pokud se on vzdá Salcburku a přijme jiný úřad. Vojtěch to odmítl a opět utekl do hor. Císař přikázal vévodovi korutanskému, aby arcibiskupa Vojtěcha a jeho příznivce pronásledoval. Koncem roku 1172 se vzdal českého trůnu Vladislav ve prospěch Vojtěchova bratra Břetislava (vládl 1172 - 73 a 1178 - 89) a odešel do kláštera strahovského (přičemž si podržel příjmy z budyňského panství). Touto abdikací ztratil Vojtěch hlavní podporu. V září 1173 si císař pozval Bedřicha i s otcem Vladislavem do Hermsfordu a zbavil ho vlády, zrušil český královský titul a posléze udělil panování Soběslavovi II. (1173 - 78). Česká státnost se tehdy ocitla v hluboké krizi a i Vojtěch přišel o mělnické proboštství. Shledáváme totiž, že 1173 v Mělníku proboštoval mistr Jeroným, bezpochyby dosazený Soběslavem II. (snad jmenovaný jeho ženou kněžnou Eliškou Polskou z rodu Piastovců).
Někdejší král Vladislav nepokládal své zátiší na Strahově bezpečným a už v říjnu 1173 se odebral na statek manželky Judity do Meerane v Durynsku, kde už 18. ledna 1174 zemřel. Pohřben byl nejprve v Míšni, teprve později byly jeho ostatky převezeny do strahovského kláštera. Královna Judita se později vrátila do Čech, a to do kláštera benediktinek v Teplicích, který v 50. letech 12. století podle Dalimilovy kroniky založila a kde zemřela. Královniny pozůstatky byly objeveny při archeologickém výzkumu tamní románské baziliky a kláštera v 50. letech 20. století. Podle antropologického zkoumání E. Vlčka se dožila 75 - 80 let. Je tedy pravděpodobné, že zemřela kolem roku 1210 nebo později, tedy za vlády svého syna Přemysla Otakara I.
Neutěšenost situace našeho Vojtěcha vzala na sebe ještě krutější tvářnost. Na řezenském sjezdu byl v květnu 1174 zbaven arcibiskupské hodnosti a ustrašená kapitula nucena přijmout vnuceného Jindřicha z Berchtesgadenu (Heinrich von Berchtesgaden), kterého papež ale samozřejmě neuznal. Mělnický probošt Jeroným, dosazený Soběslavem II., někdy v té době asi zemřel, neboť 1175 žádá císař knížete Soběslava II., aby proboštství mělnické udělil příbuznému Be. (Benediktovi ?), jemuž prý Soběslav odňal dvorní kaplanství. Když však došlo po bitvě u Legnána (26. května 1176) k usmíření mezi císařem a papežem Alexandrem III, politické události nabraly jiný běh. Vojtěch se nakonec na papežovu žádost vzdává Salcburku a odchází k Oldřichovi Aquilejskému. Nakonec se Vojtěch vrací do Čech, kde ho prý vlídně přijal kníže Soběslav II. Nový salcburským arcibiskupem se 1177 stal Konrád III. Wittelsbach a Vojtěch se vrací na Mělník (je možno, že se tak stalo díky císaři ještě za Soběslava II., Zamastil však předpokládá až konec roku 1178, kdy se opět ujal vlády jeho bratr Bedřich; v tomto případě by jej jmenovala asi jeho švagrová - kněžna Alžběta Uherská).
Na Mělníku žil probošt Vojtěch v pověsti opravdové zbožnosti a veliké pokory a snad v té době nechal v Brozanech postavit na místo dřevěného kostela sv. Gotharda nový kostel v románském slohu, který základní dispozice dnešního stavby určuje dodnes a z něhož se zachovala věž a zbytky lodě. Není bez zajímavosti, že Vojtěchův strýc Konrád II. Babenberský než se stal biskupem, byl od 1143 proboštem kapituly v Hildesheimu, místě posledního odpočinku svatého Gotharda.
Po smrti pražského biskupa Valentina (durynského premonstráta), kterého předtím dosadila kněžna Alžběta Uherská, přistoupila svatovítská kapitula po delší době (březnu 1182) k volbě a zvolila Jindřicha Břetislava (+ 15.6. 1197) z rodu Přemyslovců, bratrance mělnického probošta Vojtěcha. Narodil se někdy před rokem 1169, kdy zemřel jeho otec Jindřich, jeho matka Markéta (Margareta) pak zřejmě žila v doksanském klášteře, v doksanské bazilice byla totiž asi roku 1186 pohřbena. Jindřich Břetislav byl stejně jako dvě jeho sestry (doksanské řeholnice Alžběta a Markéta) určen pro církevní dráhu, studoval v Paříži a než se stal pražským biskupem byl vyšehradským proboštem.
Z Mělníka odchází Vojtěch Přemyslovec podruhé 1183, neboť je mu navrácen i Salzburk, nadále však zůstavá proboštem mělnickým. Po návrata arcibiskupa Konráda do Mohuče, zvolila salzburská kapitula 19. září 1183 podruhé Vojtěcha, tentokrát s císařovým souhlasem (Barbarossa zemřel 10. června 1190 v průběhu třetí křížové výpravy). Od té doby stál Vojtěch na straně Štaufů a všemožně se snažil pomáhat svým bratrům. V květnu 1184 zahájil odboj další syn Soběslava I., Václav (II.), ten přitáhl v době Beřichovy nepřítomnosti do Prahy a začal obléhat hrad, bráněný kněžnou Alžbětou Uherskou. Arcibiskup Vojtěch v čele vojska vtrhl do Čech. Přes jižní Čechy se dostal k Praze a Václav uprchl. Ze zpráv kronik vyplývá, že salzburské vojsko značně plenilo. Coby arcibiskup však patřil Vojtěch k významným oporám české politiky ve Svaté říši římské, zakládal špitály a nechal postavil i velkou salcburskou katedrálu. V jeho době byla na pozemcích arcidiecéze objevena ložiska soli a význam arcibiskupství tak vzrůstal.
Po smrti Vojtěchova bratra knížete Bedřicha o pět let později nastala další doba bojů o český trůn, 1193 je německým panovníkem Jindřichem VI. načas zbaven trůnu arcibiskupův nevlastní bratr Přemysl Otakar I., tedy je českým knížetem jmenován pražský biskup Jindřich Břetislav. Jindřich Břetislav bral se vší vážností reformu poměru světské a dochovní moci, byl i schopným politikem, velmi oddaný císaři. Jeho knížecí vláda, ale znamenala další uklidnění poměrů Čech vůči Říši. Byl však ješitný a lakomý. V prosinci 1195 ve Wormsu se kníže a biskup Jindřich Břetislav přihlásil k účasti na připravované křížové výpravě, ale jeho zhoršující se zdravotní stav mu to neumožňoval. Toho a vzrůstající nespokojeností s Jindřichem mezi velmoži chtěl využít Přemysl Otakar I. V květnu 1197 vpadl do Čech, ale před Prahou byl zastaven. V této situaci se nechal Jindřich přenést do Chebu, který tehdy nepatřil do knížectví, kde 15. 6. 1197 zemřel. Byl pohřben v doksanské bazilice vedle hrobu matky Markéty. Mrtvé byly už i jeho sestry. Alžběta (Eliška), po Idě Přemyslovně od 1175 druhá doksanská převorka, přispěla za sebe a bratra 80 hřivnami stříbra k dostavění kláštera, dala dvě vsi a stříbrné pozlacené nářadí do kostela, umřela co blahoslavená 31. března však neznámého roku. Po ní nastoupila na místo převorky Markéta, která zemřela 1195. Z jiný doksanských řeholnic známe podle jmen kupř. Alustu Ctiborovnu (snad dcera tehdejšího král. komorníka Ctibora), Beneku z rodu Zdislaviců, Školastiku Smilovnu, Luitgardu (Markétu) z Čeňkova, Jansfettu Nemojovnu (bezpochyby dcera nejvyššího komorníka Nemoje), Sillu (čtvrtá převorkyně, z příbuzenstva Gertrudy Babenberské, nikdy prý oči k nebi nepovznesla, umřela prý co svatá 1209), Budislavu (pátá převorkyně, z vysokého panského rodu, krásně psala, a opsala na pergamenu celé svaté písmo s největší bedlivostí, + 1220), Střezislavu (šestá převorkyně z urozeného rodu, + 1228 majíc 88 let), Kateřina (sedmá převorkyně, velmi zbožná, + 1240), Juditu (osmá převorkyně, dle pověsti sestra Hroznaty Tepelského, 1251). V době pohřbu "biskupa a knížete Čechů" Jindřicha Břetislava byl doksanským proboštem Berthold (1195 - 1212 +), ten zažil 1200 velkou pohromu, neboť klášter vyhořel - bazilika ztratila střechu, ale silné klenby ji zachránily, ačkoliv oheň uvnitř měl všechno spálit, neboť i zakládací listina, která měla viset naproti kněžišti byla zničena.
"Rodem i životem nejznamenitější probošt mělnický" Vojtěch Přemyslovec zemřel v Salcburku 8. dubna 1200. Byl pohřben v salcburské katedrále před oltářem sv. Ondřeje. Dle Frindových dějin ctili naši předci probošta a arcibiskupa Vojtěcha pro jeho ctnostný život a dlouholetá strádání jako blahoslaveného.
Doba Přemysla Otakara I. - proboštové Ondřej a Pelhřim
Rovněž oba následující Vojtěchovi nástupci v čele mělnické kapituly dosáhli biskupské hodnosti, sice za různých okolností a nakonec stáli proti sobě.
Po smrti Vojtěcha Přemyslovce byl zřejmě královnou Konstancií Uherskou (neteř někdější kněžny Alžběty) na jeho místo jmenován dosavadní probošt staroboleslavský Ondřej (m. p. asi 1201-07, jako probošt mělnický a kanovník pražský vystupuje v listině Přemysla Otakara I. z 1204). Podle Frinda náležel rovněž k rodu Hroznatovců. 1207 se dostává i do čela kapituly pražské a z Mělníka odchází.
Uprázděné místo obsazuje asi opět královna Konstancie pražským kanovníkem Pelhřimem (Peregrinem) (m. p. po 1207-1233), snad z rodu Markvarticů (lze najít pojmenování Pelhřim z Vartenberka, ačkoli rodový hrad Vartenberk - Stráž p. Ralskem byl založen Markvartem z Března založen až roce 1268).
Po smrti pražského biskupa Daniela II. (Milíka z Talmberka) 1215 je svatovítskou kapitulou zvolen za (18.) biskupa pražského její probošt a někdejší probošt mělnický - Ondřej, a to jako osoba loajální panovníkovi (1211 až 1215 kancléřem Přemysla I. Otakara). Ondřej byl vysvěcen 22. listopadu 1215 v Římě papežem Inocencem III., v létě následujícího roku pak trochu překvapivě vystoupil proti králi jako veliký zastánce církevních nároků. Usiloval zejména o uplatnění kanonického práva při jmenování do církevních úřadů a při odvádění biskupského desátku (církev dostávala zatím jen čtvrtinu). Král Přemysl I.Otakar zpustošil biskupské statky a Ondřej raději uprchl 26. října 1216 do Říma, odkud nechal v dubnu 1217 vyhlásit interdikt (zákaz svátostí) po celé diecézi (tedy po celých Čechách).
Král Přemysl I. Otakar ignoroval interdikt a opíral se o jmenované hodnostáře. Taktéž Ondřejův nástupce v mělnickém proboštství Pelhřim (Peregrin) nedodržoval zákaz svátostí, "nepohroužil se s ním do ostré opozice proti královi, snad proto, že znal lépe vývoj církevně právních poměrů v Čechách a uznával důvodnost břemen, o něž se ve sporu jednalo". Interdikt byl nakonec na královu prosbu zrušen koncem května 1217 arcibiskupem mohučským.
V červnu 1217 žádal papež Honorius III. krále o uznání biskupského práva na desátky, investituru a soudní pravomoc kléru.
Jako zajímavost z této krušné doby se sluší dodat, že krom vysokých daní, které král Přemysl Otakar I. požadoval po klášteru v Doksanech, nechal v klášteře na Ohři po několik let vychovávat (nejpravděpodobněji v letech 1217-19, v době probošta Vintíře) svou maličkou dceru Anežku Českou, později jednu z největších osobností českého středověku. Na blízkém královském hradě Budyně pak 1218 potvrdil král Přemysl Otakar I. zakládací listinu litoměřické kapituly.
V lednu 1219 se v Kladrubech uskutečnila schůzka krále s představiteli pražského biskupství, ale stejně jako osobní schůzka krále s biskupem Ondřejem v rakouském Seefeldu skončila neúspěšně. Už roku 1219 byl papežem pro svou neposlušnost zbaven Pelhřim svého beneficia, ale těžko to mohlo mít nějakou váhu. Jako probošt mělnický uvádí se Pelhřim jako svědek v listině Přemysla Otakara I. vyšehradskému kostelu (1222).
K usmíření krále a církve došlo v červnu 1221 (slavnostní shromáždění v Schatberku) a 10. března 1222 byl uzavřen tzv. pražský konkordát (Velké privilegium církvi), kterým se církev stala definitivní oporou panovníka. Král uznal církev za partnera šlechty, biskupům přiznal právo dosazovat kněze do jejich úřadů a jejich pravomoc nad kněžími ve věcech duchovních. Stejně tak byl uznán požadavek církve, aby poddaní církevních vrchností byli podrobeni jejich soudní pravomoci. Král si však zachoval vrchní pozemkové vlastnictví nad všemi církevními statky.
Biskup však poté odjel znovu do ciziny, neboť nedocílil odvolání svých protivníků z vedoucích funkcí, a mimo svou diecézi 30. července 1224 zemřel. Pražská kapitula zvolila za nového biskupa právě mělnického Pelhřima. Od krále Přemysla Otakara I. byl investován a od arcibiskupa mohučského vysvěcen, papež Honorius III. však pro jeho dřívější neposlušnost neuznal platnost jeho volby.
O biskupovi Pelhřimovi se vypráví pověst, že se na své pouti do Říma nechal založit dnešní město Pelhřimov. Jednoho dne zajeli osadníci do údolí říčky Bělé, kde ve stínu stromu ležel muž. "Kdo jsi, poutníku?" ptali se osadníci. "Jsem biskup Peregrin a jdu do Říma. Kdo jste vy a co zde děláte?" odpověděl muž. Osadníci vyprávěli o stavbě osady i nesnázích, které jejich dílo doprovázely. Biskup jim odvětil: "Proč nepostavíte osadu rovnou tady? Je zde voda, dřevo i úrodnější půda." Mnozí z osadníků pak začali znovu stavět na novém místě v údolí. Pelhřimovu siluetu pak umístili do městského znaku.
Byl to však papež, který vyslal z Německa do Čech legáta kardinála Konráda, aby přiměl pražského biskupa k rezignaci. Pelhřim (Peregrin) nakonec opravdu rezignoval, přičemž si vyjednal doživotní důchod 120 hřiven stříbra. Ode dne své rezignace se měl podle dostupných informací odebrat do dominikánského kláštera sv. Klimenta u Juditina mostu v Praze, který předtím podporoval. Místo Pelhřima byl zvolen do čela pražské diecéze 1225 Budilov (Budislav) a po něm následující rok Jan II. z Dražic. Mělnickým proboštem však Pelhřim nadále zůstal.
V roce 1226 vyhotovil Přemysl Otakara I. listinu pro doksanský klášter, která se v mnoha ohledech dotýká historie Brozan a okolí (výtah z latinské listiny se nachází v Regestis K. J. Erbena). Tento králův dokument v době, kdy klášter spravoval čtvrtý probošt doksanský Vintíř - Guntherus (1212 - 1234 +, měl zálibu v hvězdářství), nahradil původní zakládací listinu klášera v Doksanech (dle tradice shořela při požáru kláštera 1200). Přemysl Otakar I. potvrzuje doksanskému klášteru jeho statky, daruje mu další a uděluje mu různé svobody. Listina obsahuje kupř. královo privilegium povolujicí klášteru dovést a vyvézt po Labi po jednom lodním nákladu bez cla a plavení dřeva po Ohři. Snad v této souvislosti nechal král vysadit něměckým právem (ius theutonicum) jako první sídliště v širokém okolí klášterní hospodářské středisko Mury: "Královskou milostí bylo vyhověno žádosti kláštera (domu), jeho dvůr v Murech (villam in Mur) jsme povolili vysadit německým právem (iure theutonico) pro nemohoucnost (maliciam) a nestálost (instabilitate) moderní doby. Kdyby se nemohl bránit, musel byt podlehnout libovůli kdekoho."
Tzv. právo německé (ius theutonicum, emfyteusis či purkrecht) představovalo nový typ držby půdy. Oproti právu českému (ius bohemicum), v němž sedlák mohl být z půdy kdykoli odehnán, německé právo obsahovalo závazek pána poskytnout za pravidelný poplatek půdu na věčné časy (dědičně). A. Sedláček z toho dovozoval, že král nechal Mury povýšit na město. Archeologicky doložená existence rozsáhlejšího sídliště, výhodně položeného při řece a přechodu cesty by pro to mohla opravdu svědčit, tím spíše, že jiné tržní středisko doksanského kláštera prameny nezmiňují. S největší pravděpodobností však nešlo o městskou, ale vesnickou lokaci. V roce 1273 se Mury označují totiž jako ves. Nicméně pro některá města bylo označení "villa" (ves) prokazatelně použito (v případě samotných Litoměřic se též vedou spory o termín "villa Lutvmeric", uvedený na Přemyslově listině z 1228). Každopádně během tehdejší kolonizátorské horečky nebyly neúspěšné městské podniky něčím neobvyklým, jak o tom svědčí osud jiného litoměřického města - tzv. Nového města Litoměřice. Založit město povolil doksanskému klášteru ostatně Přemyslův syn Václav I. (1232), konkrétně se jednalo o Kynšperk, kterému udělil svobody ostatních měst v království. O dva roky později nechal vyadit německým právem zákupným klášterní ves Jakubov v někdejším kraji sedleckém (Loketsko).
Mělnickému proboštovi a někdejšímu biskupovi byl 10. března 1232 snížen důchod pro nedostatečné příjmy pražské diecéze na 100 hřiven stříbra, tuto částku pobíral až do své smrti. V čele kapituly zůstával zřejmě jen formálně, až roku 1233 rezignoval i na tuto funkci. Ještě předtím prodal (1233) spolu s 6 mělnickými kanovníky Bohuchvalem, Janem, Mikulášem, Vítem, Michalem a Siretem vzdálené kapitulní statky Tisovou a Trnovou (Pernou) na Plzeňsku (u Tachova). Za 150 hřiven byly obě obce prodány kladrubskému klášteru (opat Reiner, o rok později potvrdil klášteru majetkovou držbu vsi jménem "Pirna" papež Řehoř). Za stejnou cenu zakoupila mělnická kapitula blíže položené Babice u Říčan a Černěves u Roudnice.
Podle některých autorů vstoupil poté Pelhřim do dominikánského řádu, v dominikánském klášteře zemřel 8. ledna 1240.
Mělnický probošt Ota (Otto)
Vdova po Přemyslovi Otakarovi I. královna Konstancie Uherská nechala záhy po Pelhřimově rezignaci jmenovat do čela mělnické kapituly Otu (m.p. 1233 - po 1264), nedospělého syna svého oblíbence podkomořího Kampana (Champnois). Kampanus pocházel buď z Francie nebo Itálie a se svou rodinou se těšil vzácné přízni královny; jí děkoval za svůj podkomořský úřad a jeho bratr Lambín za darování několika vsí. Právě Otův otec Kampanus se stal v době jeho nezletilosti správcem kapituly.
Na Kampanovu žádost potvrdil zmíněný prodej Tisové a Trnové v prosinci 1233 král Václav I. (vládl 1230 - 53). Královna Konstancie měla na syna Václava I. spolu s jeho sestru sv. Anežkou Českou ostatně větší vliv než Václavova manželka Kunhuta Štaufská.
Královna Konstancie pocházela z Ostřihomi, patřila k rodu Arpádovců (dcera král Béla III.), původně zasnoubená se stejnojmeným Barbarossovým synem Fridrichem, který zemřel během křižové výpravy, po zapuzení Adléty Míšeňské manželka Přemysla Otakara I., po jehož smrti se věnovala zakladatelské činnosti, asi už 1230 založila cisterciácký klášter Porta coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova. Ženský cisterciácký klášter si přála založit i v Praze, a proto zakoupila od řádu německých rytířů kostel a další majetek v německé osadě Poříčí. Později však tento kostel s přilehlým dvorcem věnovala špitálu sv. Františka. V letech 1233/1234 byl u kosela sv. Františka v Praze založen klášter klarisek, jeho představenou se stala dcera Konstancie sv. Anežka Česká. Jako patronka mělnické kapituly byla od roku 1236 královna Konstancie Uherská ve sporu s komendou německých rytířů v Řepíně. Zemřela v klášteře Porta coeli 6. prosince 1240.
Zřejmě toho roku nastoupil probošt Ota do své funkce (snad do té doby někde studoval). Předtím došlo k prodeji kapitulního majetku poblíž chotěšovského kláštera (23. března 1238 jej připsal tamnímu konventu král Václav I.), ale až 1243 probošt Ota a kapitula mělníckého kostela (Melnicensis) uzavřel právoplatnou kupní smlouvu. Šlo o dvě vsi Černotín (Chirnotin Torouo et aliud Chirnotin) a vrch Vrabina (dnes Křížový vrch) a cena byla 300 hřiven stříbra. Za chotěšovický klášter (Chotesouich) uzavřel smlouvu proboštu Zdislav a svědky byli mělničtí kanovníci Jan, Mikuláš, Siret, Michal, Štěpán a Divin či rytíř Vlk ze Zvíkovce (Zvekov), poslaný králem Václavem I. Tento prodej schválila 1247 nakonec patronka mělnické kapituly královna Kunhuta Štaufská. Ta zemřela v Praze 13. září 1248, uprostřed bojů manžela Václava I. a oblíbeného syna Přemysla Otakara (II.) o moc, kdy stála spíše na synově straně. Ani jeden z nich se nezúčastnil jejího pohřbu. Pohřbená je v Anežském klášteře.
Do této doby náleží asi starodávná vzpomínka, zapsaná na posledním listu mělnického evangelistáře, podle níž "přeurozený župan" (comes nobilissum) Střezivoj učinil pro svého syna Velislava v mělnickém chrámu nadání, aby byli ustanoveni kostelní hlídači, k čemuž daroval voly a tři role nad kostelem.
Probošt Ota se stal r. 1249 kanovníkem svatovítské kapituly a v Praze taky často pobýval, neboť se zde byl svědkem několika listin krále Václava I. Tento král potvrdil neznámého roku výsady mělnického kapituly, víc informací o tom však nemáme. Zmínka o tom, se zachovala ve formuláři Zdeňka z Třebíče s nespolehlivým datem, nikoli pak privilegia samy a tak jejich obsah "do tmy nepaměti upadl".
Náklonost k Otovi sdílel i Přemysl Otakar II. (králem 1253 - 78), který jej navštěvoval v jeho pražském domě (snad již ve dvoře mělnické kapituly za pražskou zdí mezi bránou Újezdskou a řekou Vltavou), kde kupř. vyhotovil listinu břevnovskému klášteru (19. dubna 1256).
Jako pražský kanovník se po smrti Mikuláše z Újezda 1258 jistě účastnil mělnický probošt Ota volby nového pražského biskupa, tehdy byl zvolen Jan III. z Dražic (biskupem 1258 - 1278).
Přibližně do doby probošta Oty pak můžeme datovat dostavbu kostela sv. Gotharda v Brozanech (datuje se do doby 2. poloviny 13. století či dříve), kdy byla k severní zdi přistavěna časně gotická křestní kaple (baptisterium, později mariánská kaple).
Jako svědek se Ota vyskytuje ještě v listině pražského arcijáhna Radoslava z února 1264, pak o něm zprávy mizí a nejpozději do 1269 umírá. Církevní drázen se věnoval i Otův bratranec Dominik, syn Lambínův, ten byl v letech 1275 - 82 kanovníkem a místoproboštem vyšehradským.
Mělnický probošt Tobiáš z Benešova (Tobiáš z Bechyně)
Za Otova nástupce byl patrně královnou Kunhutou Uherskou (Haličskou), rodačkou Kyjevskou z ukrajinského rodu Rurikovců, (+ 9. září 1285) vyvolen Tobiáš z Benešova (též Dobeš, proboštem před 1269 - 75), jeden z nejvýznamnějších šlechticů své doby. Pocházel z významné panské rodiny Benešoviců, vlastnící statky v Čechách, na Moravě i Opavsku. Dědem mělnického probošta byl Beneš, předek rodu, který se 1162 účastnil obléhání Milána, jeho otcem pak Vok z Benešova. Už roku 1265 byli Tobiášovi bratři Milota z Dědic a Beneš ze Cvilína uvězněni na hradě Veveří, pro podezření ze spojení s královým nepřítelem Jindřichem Dolnobavorským. Beneš byl popraven, ale Milotovi se podařilo ospravedlnit a s králem se usmířil. Dalšími Tobiášovými bratry byl Ondřej, zakladatel rodu z Tvorkova, dále pak asi Vok z Kravař a Benešova, Zbyslav ze Štráleka a Jan z Bučovic. S Tobiášem se jako mělnickým proboštem poprvé setkáváme 24. února 1269, v listině z 18. března 1269 se zase uvádí "Milotha frater Thobye prepositi Melnicensis"). Ač byl Dobiáš mělnickým proboštem, neměl kněžské svěcení, nicméně takových případů, že se hodnosti spojené s bohatými důchody udílely osobám pouze nižšího svěcení nebo dokonce laikům, bylo ve středověku hojno. Tobiáš se jako probošt mělnické kapituly objevuje kupř. ještě v králově listině z 27. ledna 1270. O pět let později byl však zvolen svatovítskou kapitulou proboštem a odchází do Prahy.
Mělnický probošt Budislav z Valdeka - první písemná zmínka o Brozanech
Na místo Tobiáše z Benešova jmenovala zřejmě opět královna Kunhuta Haličská králova dvořana a pražského kanovníka Budislava (Zajíce) z Valdeka (m.p. 1275/76 - 77/87), člena jiného starého panského rodu Buziců (ve znaku černá kančí hlava).
Za předka Buziců bývá považován Dětřišek, syn Buzův, významný a vlivný velmož, který zahynul roce 1110 v bitvě u Trutiny. Za nejstaršího předka Zajíců z Valdeka, od nějž můžeme sledovat přímou rodovou linii, pak lze považovat Jiříka (Jurika) maršálka českého knížete Vladislava II., který zahynul na druhé křížové výpravě roku 1148. Budislavovými rodiči byli Bohuslava z Komárova a - Oldřich Zajíc z Valdeka (+ 1271), královský číšník a purkrabí loketský a pražský, zakladatel hradu Valdek u Hořovic (1262, dnes ve vojenském újezdě Brdy) a nedalekého augustiniánského kláštera Svaté Dobrotivé v Zaječově (u kostela bl. P. Marie a sv. Dobrotivé). Podle Paprockého byli Oldřich ml. Zajíc z Valdeka (+ 1281) a podkomoří Zdislav z Třebouně (+ 1292), podle církevní tradice pak ještě mistr Řehoř Zajíc z Valdeka (kol. 1236 - 1301), který byl jako Budislav pražským kanovníkem (a děkanem).
Budislav byl členem pražské kapituly od 1264 a buď v roce 1275 nebo 1276 se stal opět bez kněžského svěcení mělnickým proboštem. V té době probíhal spor mezi doksanským klášterem a brozanským panstvím mělnické kapituly, který vyvolal zřejmě již doksanský probošt Konrád (klášter spravoval od roku 1267 až do své smrti 1276). Na papeži Řehořovi X., jenž nebyl přítelem Přemysla Otakara I., si vymohl listinu (sepsána 15. květen 1273 v Orvietu), kterou Apoštolský stolec přijmul Doksany pod svou ochranu, potvrdil jeho statky a práva (listina obsahovala výsadu sloužit v doksanské bazilice bohoslužby i během interdiktu, při zamčených dveřích a bez zvonění).
V brozanské při se jednalo o některé náležitosti pozemků mělnické kapituly v Brozanech a jmenovitě také o právo lovení ryb v řece Ohři. Spor byl vyřešen novými probošty roku 1276 - mělnickým Budislavem a doksanským Janem II. (proslul prý svou výřečností), mediátory byli litoměřický purkrabí Lupus, Půta ze Mšena a rychtář litom. kraje Martin, zastupující krále Přemysla Otakara II.
Dohodou, kterou tehdy uzavřeli (Emler - Regesta II. číslo 1061, str. 445), je poprvé doložena existence Brozan (villam Brosan), proboštského dvorce (curia Brosanensis) a příslušnost Brozan k mělnické kapitule a do kraje litoměřického. Zatímco v případě krajské správy, kterou vykonávali poprávci (iudices provinciales), šlo spíše o činnost policejních úředníků (kromě soudní činnosti poprávci stíhali zločince, zajišťovali bezpečnost na cestách či dodržování měr a vah na trzích), do života poddaných zasahovala téměř výhradně tzv. správa vrchnostenská (vesnická), kterou realizovali majitelé panství (v případě Brozan mělničtí probošti prostřednictvím brozanských purkrabí) místo moci státní a ní nezávisle. Purkrabí (jako úřednický aparát kapituly) měli pravomoc správní i soudní, vykonávali soudnictví nad poddanými, starali se o vybíraní dávek a daní a dbali o policejní záležitosti.
Budislav se stal prvním z rodu Zajíců, kteří zasáhli do dějin Litoměřicka, jeho prasynovec (Zbyněk I. Zajíc, syn Oldřicha ze Žebráku) získá o šedesát let později od českého krále rozsáhlé házmburské panství v brozanském sousedství. Samotné Brozany pak získají jeho potomci v polovině století šestnáctého, až jim nakonec zbudou jen ony.
Ještě 16. října 1277 se stal Budislav za příležitosti návštěvy dvora svědkem listiny, kterou král Přemysl Otakar II. osvobodil některých břemen poddané vyšehradské kapituly usedlé pod litoměřickými hradbami. Za jeho proboštování se však připravovaly ony velké události, které zničily moc předního bohatýra středověku - krále Přemysla Otakara II. Teď spolu se Zamastilem můžeme pouze říct: "Vzor hrdinnosti a vzácné povahy rytířské měl padnouti nejen nepřáteli vnějšími, nýbrž a snad hlavně zradou svých vlastních. Pád jeho na Moravském poli (26. srpna 1278) a příčiny téhož vylíčeny byvši péry mistrnými jsou příliš dobře známy, nežli bychom je zde rukou neumělou opakovati měli." K bratrovi někdejšího mělnického probošta - Milotovi z Dědic (+ 1307) - snad ještě malou poznámku. V bitvě u Suchých Krut na Moravském poli velel záloze a podle kronikářů zradil svého krále - v rozhodujícím okamžiku měl utéct místo toho, aby boj rozhodl. Zda šlo opravdu o promyšlenou zradu nebo jen o záchranu vlastní kůže, je však otázkou.
V listopadu 1278 došlo k vyjednávání mezi římským králem Rudolfem Habsburským a českou královnou Kunhutou Haličskou, jejich bezprostředním důsledkem bylo dohodnutí sňatku mezi dítkami Václavem II. a Gutou Habsburskou a pro naši vlast přenešťastné poručnictví markraběte Oty Braniborského.
Po smrti pražského biskupa Jana III. z Dražice byl pak na úprázdněný stolec volbou svatovítské kapituly (15. listopadu 1278), jíž se jako kanovník účastnil i Budislav s bratrem Řehořem, dosazen Budislavův předchůdce na Mělníku Tobiáš z Bechyně (25. biskup pražský 1278 - 1296). Byl to Budislavův bratr Řehoř, mistr a děkan pražský, který pak vedl vyjednávání o papežském potvrzení a posvěcení nového biskupa, byl v delegaci k metropolitovi v Mohuči (v prosinci 1278) i při vysvěcení olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku v Brně (v únoru 1279).
Faktický vládce Čech Ota Braniborský se zmocnil klenotů i pokladů chrámu sv. Víta a zabránil kněžštvu, ano i nově zvolenému biskupovi Tobiášovi přístup na pražský hrad, takže se tu nemohly po dva roky konat bohoslužby. Už v lednu 1279 nechal Ota Braniborský internovat královnu Kunhutu s Václavem II. na Bezdězi, královna však odtud později utekla na Opavsko, mladého krále pak nechal Ota v létě 1279 převézt do Žitavy a pak do Berlína. Čechy v té době trpěly loupežnými výpravami braniborských rytířů. Německé hordy Otíka Braniborského se nevyhnuly ani Doksanům a okolí (Mika v Ruhmwürdiges Doksan omylem praví, že to byli lidé Rudolfovi), vloupaly se násilím do kláštera, vytrahaly všechna okna a zotvíraly všecky sklepy. Co nemohli pozřít a vypít, Braniborští zničili. Obilí ze sýpek dali buď koním místo píce nebo je rozházeli. A co zbylo, odevzdali plamenům. Dobytek byl odehnán, klášter zapálen. Na smrt vylekané premonstrátky utekly do hustého lesa nedaleko Chvalína a poté do Litoměřic na svůj klášterní dvůr. Ještě roku 1279 nechal doksanský probošt Jan II. (1276 - 1282 +) postavit dřevěné budovy a sbor se vrátil. Je pravděpodobné, že Otíkovi lidé vyplenili i Brozany. V následujícíh letech zuřil v celé zemi velký hlad.
Pražský děkan Řehoř Zajíc z Valdeka spolu s ostatními pražskými kanovníky obrátil na braniborského biskupa Gerharda, v té době spravující Čechy. Prosili ho, ať zastaví loupení statků pražské kapituly. Gerhard, který už proti biskupovi Tobiášovi podnikl několik nepřátelských činů, prohlásil, že kdekoliv bude moci učinit škodu na věcech nebo lidech, tam to udělá. Poté se prameny o Řehořovi na delší období odmlčují. Snad v té době musel z čela mělnické kapituly odejít do ústraní Budislav z Valdeka. Je možné, že v té době studoval a nechal se vysvětit, neboť se později stal jako bratr děkanem pražským (Zamastil píše, že přijmutí děkanství pražské kapituly, s nímž bylo spojeno vykonávání kněžských povinností, na to ukazuje, ale je třeba říct, že jeho bratr Řehoř Zajíc z Valdeka byl vysvěcen biskupem Tobiášem až 8. března 1282, ačkoli předtím děkanem několik let byl).
Biskup Tobiáš díky svým diplomatickým schopnostem pomohl urovnat spor mezi Branibory a Čechy a zahájil jednání o návratu krále Václava II. na český trůn, k čemuž došlo v květnu 1283. Jeho matka Kunhuta (+ 9. září 1285 v Praze na tuberkulózu) se vrací na královský dvůr i s novým partnerem Závišem z Falkenštejna.
Nerozluštěnou zůstává otázka, co se dělo s Budislavem v době mezi opuštěním úřadu probošta mělnického a ujmutím pražského děkanství. Paměti kláštera Svaté Dobrotivé, mezi jehož dobrodince Budislav také patřil, obsahují zprávu, že zemřel 1291, nicméně v Paprockém Diadochu je zřejmě chybou tisku uveden rok 1391.
Mělnický probošt mistr Oldřich - dočasné přenesení kapituly do Prahy
Když se král Václav II. ujal roku 1288 konečně moci, zaměřil se i na mělnickou kapitulu (při známé zbožnosti a zálibě v kněžstvu, která byla pro Václava II. charakteristická, lze soudit, že i mělnické kapitule věnoval svou péči). Do čela mělnické kapituly nechal (patrně královnou Gutou Habsburskou) na uprázdněnou židli dosadit mistra Oldřicha (asi 1287 - po 1303, 1294-1300 v Praze u kaple Všech svatých), rodu neznámého.
Nového probošta potáhl ke svému dvoru, kde se probošt Oldřich stal svědkem několika královských listin (27. 1. 1288, 10. 1. 1289, 21. 11. 1290). V roce 1290 rozmnožil Oldřich kapitulní statky o litoměřický mlýn na Labi, který zakoupil od rychtáře Konráda (král Václav II. povolil, aby byl tento mlýn i nadále osvobozen od placení úroků a daní, jak tomu bylo, kdy náležel Litoměřicím).
Dle Sedláčka vzniká někdy okolo roku 1290 děkanát třebenický, do jehož území od té doby náleží brozanská fara. Třebenice byly trhovým střediskem, které náleželo klášteru sv. Jiří na pražském hradě. Děkan třebenický, který byl podřízen arcijáhnovi kraje litoměřického, vykonával dohled nad farami v okolí, kromě brozanské do třebenického děkanátu patřily kupř. fary v Bohušovicích, Chotěšově, Slatině, Klapém, Libochovicích, Dubanech a Křesíně. Brozany ležely na samé hranici děkanátu, neboť fara sv. Klimenta v Murech spadala pod děkanát slánský (arcijáhenství pražské). První údaje o tom jsou z 1352 (Libri Erectionum). Patronátní právo do brozanské fary sv. Gotharda vykonával mělnický probošt.
Na konci devadesátých let byla z rozhodnutí krále přenesena biskupem Tobiášem z Benešova kapitula z Mělníka ke kapli Všech svatých na pražském hradě (asi 1294 - 1300). K přesunu kapituly došlo možná už koncem roku 1293, ačkoli ještě v listině z 1. října 1293 se nazývá Oldřich proboštem mělnickým. Jako probošt kaple Všech svatých je poprvé uveden v listině z 8. ledna 1295.
K dosavadním prebendám kapituly přidáno děkanství, který držel jistý Albrecht Glas (pocházel z vážené pražské rodiny, jeho synovec vinař Jindřich se nazývá také Mělnický). Přenesím všech kapitulních práv ke kapli Všech svatých klesl mělnický chrám na pouhý farní chrám, byl tu však jeden kanovník - farář.
Jako probošt u Všech svatých prodal Oldřich se svolením děkana Alberta, kustoda Křišťana, kantora Heřmana a ostatních kanovníků ves Třemošnou a Senec na Plzeňsku za 300 hřiven stříbra klášteru v Plasích (král Václav II. potvrdil tento prodej 8. ledna 1295).
Při translaci kapituly lze však najít dvojí vadu: povolení papežské a srozumění kapituly svatovítské, alespoň markrabě Karel (IV.), když chtěl kapitulu u Všech svatých opět založit, vymohl si k tomu povolení papeže a kapituly pražské. Tak mohučský arcibiskup Gerhard v listině z 29. října 1295 jmenuje probošta Oldřicha, proboštem mělnickým.
Po zesnulém Tobiáši z Benešova (+ 1. března 1296) zvolila na návrh probošta Jana ze Sadské zvolila svatovítská kapitula biskupem Řehoře Zajíce z Valdeka biskupem. Konsekrován byl dne 12. 6. 1296 a o rok později 2. června 1297 asistoval při slavnostní korunovaci Václava II. v katedrále sv. Víta (šestadvacetiletou královnu Gutu Habsburskou okázalý obřad k smrti unavil a za dva týdny zemřela).
Král Václav II. nakonec nařídil biskupu Řehořovi, aby ještě před koncem 13. století kapitulu nechal přenést zpátky na Mělník (počet kanovníků tehdy rozmnožen o mělnického faráře).
14. srpna 1300 potvrdil probošt Oldřcich, že obdržel všechny ornáty, kalichy, knihy a ostatky svatých, které z Mělníka ke kapli Všech svatých odevzdány byly.
Z období biskupského úřadu Řehoře Zajíce se dochovala řada listin, z nich se však ukazuje, že byl ve své funkci spíše pasivní, většinou pouze vydává listiny v již rozhodnutých záležitostech, potvrzuje do funkcí prezentované plebány, vidimuje starší listiny, konfirmuje převody patronátních práv nebo vydává souhlasy s pohybem církevního majetku. Tak po navrácení kapituly na Mělník byla na žádost mělnického faráře Jindřicha potvrzena jeho obročí listinou biskupa Řehoře z 18. dubna 1301 (probošt Oldřich a kanovníci Dominik, Mikuláš Semenec, Heřman, Bartoloměj a Benedikt uznali nadání závazným i pro budoucí časy listinou vydanou 15. června 1303; Oldřich v této listině píše "z boží milosti probošt mělnický"). Řehoř Zajíc z Valdeka zemřel 6. září 1301, pohřben v katedrále sv. Víta a jeho nástupcem Jan IV. z Dražic.
Mělnický probošt mistr Mikuláš ze Špýru
Smrt probošta Oldřicha nastala v době bojů o přemyslovský trůn, které vyřešil až sňatek dcery Václava II. (Elišky Přemyslovny) se čtrnáctiletým synem císaře Jindřicha (Janem Lucemburským) ve Špýru 1. září 1310 (mladý král přijel po svém zvolení do Čech, v Budyni se s ním setkal pražský biskup Jan IV. z Dražic, který za ním přijel v průvodu z biskupského hradu v Roudnici; 7. února 1311 byl královský pár korunován). Do konce roku byl 1311 patrně na přání krále jmenován královnou Eliškou Přemyslovnou mistr Mikuláš ze Špýru (1311 - 1317/20).
V květnu 1311 nachala královna Eliška Přemyslovna při návštěvě Mělníka potvrdit jako patronka mělnické kapituly závazek k vydržování mělnického faráře. Stalo se tak za přítomnosti rychtáře, purkmistra a konšelů mělnických. Královna k tomuto listu přivěsila svou pečeť.
Probošt Mikuláš ze Špýru napadl prodej Třemošné a Sence, uskutečněný kapitulou Všech svatých. Plaský opat Jan nesouhlasil, aby při rozhodl král, neboť jej považoval za podjatého ("nelze souditi se s mistrem Mikulášem, osobou u krále mocnou") a odvolal se k papeži. Po svědectví Buška, řečeného z Miřice byl spor vyřešen 27. ledna 1317 mohučským arcibiskupem Petrem Aspetu, toho času zemským správcem. Mělnická kapitula oba statky získala zpět.
Doba Karla IV. - proboštové Jindřich, Jan I. a Heřman
Ve dvacátých až čtyřicátých let 14. století byl mělnickým proboštem Jindřich (m. p. asi 1320 - asi +1348), který častěji než jeho předchůdci (aspoň pokud víme) v Praze pobýval, snad tam nastálo bydlel. K proboštskému dvoru v Praze na Újezdě náležely vinice a polnosti a poblíž stál farní kostel sv. Jana Evangelisty (sv. Jana Odraného) a mlýn (kvůli kterému 6. prosince 1325 jednal probošt Jindřich s komendatorem řádu německých rytířů Vernherem).
Poprvé se Jindřich vyskytuje jako probošt v listině z 8. července 1320. 14. březnu 1321 pak nechal vysadit ves Třemošnou právem zákupným (z čehož dostávala kapitula hřivnu stříbra; probošt vydal privilegium, aby zákupní majitelé 32 lánů Třemošné každoročně odváděli hřivnu groše pražského, 4 slepice a 20 vajec místo dosavadního platu 2 kop grošů z každého lánu; dědičný rychtář v Třemošné Vojslav z Roudné a jeho nástupci zbývající lány bezplatně užívali a to za třetinu výnosu rychtářství, kanovníci přistoupili k tomuto prodeji 18. dubna 1321), a to s povolením královny Elišky Přemyslovny, "patronky našeho proboštství, kostela a celé kapituly". Ve sporech královských manželů si jinak probošt zachovával přízeň obou, zvláště si naklonil krále Jana Lucemburského tak, že 1327 kapitule navrátil dříve odcizenou ves Chřenovice (?).
Jindřich v Mělníku začal proboštovat v době, kdy byl pražský biskupský stolec dlouho bez biskupa. Litoměřický probošt a dominikán Jindřich ze Šumburka kdysi obvinil u papeže biskupa Jana IV. z Dražic, že chrání kacíře (biskup dostal do sporu s dominikány kvůli tehdy začínající inkvizici, protože neschvaloval tvrdé trestání beghardů), papež ho následně 1318 zbavil úřadu a povolal do Avignonu, kde Jan IV. z Dražic strávil 11 let. Jako přední duchovní hodnostář byl mělnický probošt Jindřich asi roku 1327 jmenován administrátorem pražské diecéze (spolu s pražským proboštem Držislavem a pražským kanovníkem Předborem) a byl jím do biskupuva návratu 3. července 1329. Jan IV. z Dražic všechna obvinění ze sebe úspěšně setřásl, po návratu se věnoval reformám církevního uspořádání a začal zvelebovat biskupské město Roudnici, kde opravil hrad a z Říma povolal mistra Viléma, aby postavil kamenný most (1333–1338).
Roku 1330 urovnal mělnický probošt Jindřich spor samotného biskupa Jana IV. z Dražic s opaty plaským a nepomuckým.
V lednu 1334 se Karel (IV.) stal moravským markarbětem; ještě toho roku navštívil klášter v Doksanech a prý si ho velmi oblíbil. K tomu V. Vinkler ve svém rukopise píše: "Představa, že šlépěje našeho nejmoudřejšího a nejmocnějšího panovníka, evropsky proslulého císaře, vedly po doksanských březích Ohře je vzrušující. Možná také, že upřel svůj pronikavý zrak přes brod i na Brozany... To zní lákavě! Nebo že by kostel i probošty či jejich purkrabí na tvrzi dokonce osobně navštívil? Že jsem zašel už trochu daleko? Proč ne?"
Je možné, že Brozany markrabě Karel navštívil, existence brozanské tvrzi však v dobách probošta Jindřicha ještě doložena není. Nicméně, když po dvou letech od Karlovy návštěvy Doksan prodá (1336) jeho otec Jan Lucemburský panství hradu Klapý Zbyňkovi I. Zajícovi z Valdeka, prodá je i s tvrzí a městečkem Libochovice (Lubichowicz, munitione ac oppido). Libochovická tvrz tedy existovala již v té době. Existoval též již zmíněný hrad Budyně (ten směnil se Zbyňkem I. Zajícem Jan Lucemburský o čtyři měsíce dříve). Jen tak mimochodem uveďme, že rok od získání budyňsko-klapského panství táhne Zajíc jako vůdce vojska markraběte Karla do Lombardie, kde je následně ustanoven místodržícím. Stál stále po boku Karla i jako krále a císaře a na svém panství nechal do 1350 přestavit hrad Klapý a pojmenoval ho jménem svého rodu - Hasenburg (Házmburk).
K brozanské tvrzi (více v samostatném článku) už jen poznámku K. Kuči: "Tvrz nepřímo doložená roku 1410 (...) snad místně navazovala na zdejší proboštský dvůr, připomínaný již roku 1276 (pokud nestál spíše v blízkosti kostela). Na této spojnici (kostel - tvrz) se vyvinula kratší část ulicového náměstí tavru T. (...) Při nepochybném významu chlumecké cesty je pozoruhodné, že městečkem Brozany procházela pravoúhlým zalomením. To lze zřejmě vysvětlit existencí snad starší cesty (ve spojnici kostel - tvrz), která směřovala k Házmburku a Libochovicím a jejíž komunikační význam dokládá i vějíř místních cest, který se od ní jihozápadně za městečkem, po vystoupání na hranu srázu, rozbíhá. Pravý úhel brozanské 'křižovatky' (návsi) pak může být dílem středověkého přeměření půdorysu starší vsi, k němuž zde nepochybně došlo, jak naznačuje i charakter vazby na kostel."
Pražský biskup Jan IV. z Dražic si vážil brozanského majitele Jindřicha víc než jiní, v jeho přítomnosti (a snad za jeho spolupůsobení) urovnal spor mezi mezi duchovními a dominikány, minority a poustevníky (29. listopadu 1334), a když se stal Jindřich členem pražské kapituly, i spor mezi pražskou kapitulou a pražským děkanem (31. března 1337).
Brozanský majitel časem získal několik dalších funkcí, ale ta nejvýznamnější, po níž toužil, mu nakonec nebyla přána. Po obnovení kapituly u Všech svatých (na pražském hradě) markrabětem Karlem (IV.) r. 1338, se stal jedním z jejich kanovníků. Od roku 1340 pak probošt Jindřich zasedal na zemském soudu jako nejvyšší písař Království českého (třetí nejvyšší zemský úředník - jakýsi ministr feudálního státu, řídil agendu zemských desek) a od 1341 byl kancléřem markraběte Karla (IV.).
Před 23. říjnem 1341 zvolen do čela pražské kapituly (u sv. Víta). Předpokládá se, že si vedle nové hodnosti podržel i funkci probošta mělnického, "neboť byl podle všeho muž i hodností i příjmův dbalý". Záhy zemřel biskup Jan IV. z Dražic (5. ledna 1343) a pražská kapitula 14. ledna 1342 volila nového. Probošt Jindřich chtěl sám dojí biskupství, ale neměl k tomu dost hlasů. Podal odpor proti volbě s tím, že udělení titulu biskupa je tentokrát svěřeno přímo papeži. Většina kanovníků mu však nepřisvědčila a probošt Jindřich z volby i se svými kanovníky (tehdy byli členy pražské kapituly rovněž dva mělničtí kanovníci Albert a Mikuláš z Lucemburku) odešel, zbylí kanovníci pak přistoupili k volbě a zvolili pětačtyřicetiletého děkana pražského Arnošta z rodu pánů z Pardubic (právníka z italských univerzit z Padovy a Bologne a rádce markraběte Karla; zápisy se o něm zmiňují jako o pohledném muži evropského rozhledu a dobrém řečníkovi), který se o dva roky později stal arcibiskupem (30. dubna 1344) a jako takový 2. září 1347 korunoval Karla IV. českým králem.
Někdy v těchto dobách, kdy brozanský majitel Jindřich bojoval o biskupskou hodnost, bylo široké okolí Brozan postihnuto velkou povodní (někdy před polovinou 14. století, předpokládá se, že 1342, neboť tohoto roku měl zemřít při velké povodni doksanký probošt Arnold). Poničeno při tom bylo zejména klášterní městečko Mury (tehdejším doksanským proboštem byl Arnold, který brzy po svém nástupu zemřel). "Ještě v potvrzovací listině krále Jana Lucemburského uvádí se v privilegiích osada Mury jako darovaná králem Vladislavem klášteru doksanskému. Nic netrvá na světě věčně, a tak i osada Mury byla r. 1341 – 42 velikou povodní na řece Ohři s povrchu zemského smetena, až na kostelík sv. Klimenta a dvě chalupy. Sám panský dvůr, a snad i fara, která tu zajisté také bývala, zmizely v divokých vlnách," píše Antonín Janda. Koryto řeky se snad posunulo západněji, tedy blíže k sídlišti. Mury ovšem ještě nezanikly (jak se nesprávně píše na informačním panelu "Chatová osada Na Klimentě"), ale existovaly jako ves ještě v letech 1398 a 1451, přetrval zde i farní kostel, při němž je koncem 14. století doložen farní dvůr (děkanát slánský, arcijáhenství pražské). Obnovené Mury byly proti stavu před povodní zřejmě menší. Předpokládá se totiž, že část obyvatelstva byla převedena do pravděpodobně hned po povodni založené vsi Nové Dvory, vzdálené 1,8 km severovýchodně. Mury definitivně zanikly v době pohusitské někdy ve 2. polovině 15. století.
Ještě 13. března 1348 byl mělnický probošt Jindřich nejvyšším písařem zemským, ale tento rok je bezpochyby rokem jeho úmrtí.
Po uprázdnění úřadu žádal v lednu 1349 Karel IV. Apoštolský stolec o povolení k převedení mělnické kapituly opět do Prahy. K převedení nedošlo, z jakých příčin, to nelze domyslet. K tomuto roku jmenují série pražských kanovníků mělnickým proboštem Jana, více unformací o něm však nemáme. Můžeme předpokládat, že Jan I., byl dosazen samotným Karlem IV., neboť jeho první žena Blanka z Valois zemřela už 1. srpna 1348, a nová královna Anna Falcká byla korunována až 1. listopadu 1349. Zajímavostí je, že Karlovy svatby s dcerou rýnského falckraběte Rudolfa II. ve městě Bacharachu na Rýně se účástnil i mistr královské komory Zbyněk I. Zajíc z Házmburku (+ 31. prosince 1368). O rok později byl Zbyněk Zajíc svědkem při vyhotovení listiny pro bratra Karla IV., moravského markraběte Jana Jindřicha, při této příležitosti obdržel Zajíc od krále potvrzení koupě hradu Házmburku. Jistě už Anna Falcká jmenovala mezi mělnické kanovníky Viléma Zajíce z Házmburku (což by měl být dle všeho syn házmburského pána Zbyňka I.). Ten je na Mělníku uveden k roku 1354. Vilém I. Zajíc z Házmburku (+ 1393) byl vychováván pro kněžský stav, vysvěcen na pod jáhna a kromě kapituly mělnické se stal členem taky bamberské a u Všech svatých na pražském hradě (mohlo by jít ovšem o pozdějšího vyšehradského děkana, kterého Pelcl nazývá Vilémem z Házmburku a o němž praví, že z jeho pozůstalosti koupil r. 1370 Karel IV. knihy a Kaubek ho bůhvíproč má za bratra Zbyňka I. Zajíce, ale takový bratr by měl přídomek z Valdeka). Roku 1362 Vilémovi Zajíci udělil papež Inocenc VI. (1352 - 1362) dispens od církevních povinností a později se stal vlastníkem házmburského panství. Místo sebe pro duchovní povolání vychoval syna Zbyňka II. Zajíce, který to dotáhl na mělnického probošta a poté i na arcibiskupa.
Karel IV. upravil 1355 poměry metropolitní kapituly u sv. Víta tak, že mělnického, litoměřického a boleslavského probošta učinil členy svatovítské kapituly už z titulu funkce. Příští mělničtí probošti tak mj. získali automatický podíl při volbě pražského arcibiskupa.
Mělnickým proboštem byl patrně v té době Heřman, jmenovaný asi královnou Annou, tedy buď Annou Falckou (+ 2. únor 1353) nebo Annou Svídnickou (28. července 1353 korunována českou královnou a 5. dubna 1355 v Římě spolu s Karlem IV. římskou císařovnou)
Mělnický probošt a pražský kanovník Heřman je doložený v listině ze 26. ledna 1358 (o směně statků mezi litomyšlským biskupem a zbraslavským klášterem). Frind o něm tvrdí - nevíme jakým právem - že byl cisterciák zbraslavský; zachoval se apoštolský list Klimenta VI. s adresáty opatem želivským a proboštem mělnickým (neobsahuje však jeho jméno).
K Heřmanovi se váže vzpomínka, že v mělnické kapitulní bazilice nechal vystavět kapli Božího těla a Všech svatých. Stejně tak je možné, že zahájil i gotickou přestavbu brozanského kostela sv. Gotharda, která poté probíhala za Jana z Landštejna. V tzv. nadacích knihách (Libri Erectionum), v nichž "se starý předhusitský chrám brozanský co farní v děkanátu třebenickém uvádí", se objevuje r. 1358 informace o chystané gotické výstavbě. Brozanský kostel, který v rámci pražské arcidiecéze náležel z hlediska církevní správy arcijáhenství litoměřického a odtud do děkanátu třebenického, "nejvíce poplatků ze všech chrámů toho děkanátu odváděti musel - totiž celou kopu grošů".
Mělnický probošt Jan II. z Landštejna - gotická přestavba kostela sv. Gotharda
Byla to jistě císařovna Anna Svídnická, ve své době považovaná za nejkrásnější ženu v Evropě (+ při porodu 11. července 1362), která v letech 1358 - 1359 jmenovala novým mělnickým proboštem pražského kanovníka Jana z Landštejna na Kosové Hoře, Lomnici aj. (mělnickým proboštem asi 1359 - 89), pocházejícího z mocného šlechtického rodu z Landštejna, který měl jako všichni Vítkovci ve znaku růži (v případě pánů z Landštejna byla tato růže stříbrná v červeném poli, jak to dokládá např. freska píseckého hradu). Proboštovi a jeho bratrům zanechal rozsáhlé panství v Jižních Čechách jeho slavný otec nejvyšší purkrabí Vilém z Landštejna (+ 1356), Jan spolu s bratem Litoldem zdědil panství třeboňské. Jan byl už několik let pražským kanovníkem (od 1353) a církevní dráze se věnovali i někteří jeho bratři (Ojíř z Landštejna na Nové Bystřici byl kanovníkem olomouckým, Vilém ml. z Landštejna proboštem vyšehradským, Petr z Landštejna mnichem), jako mělnický probošt se nazývá poprvé při prodeji novohradského panství (18. srpna 1359 na příběnickém hradě). Po svém nástupu nechal Jan z Landštejna dokončit kapli kapitulního chrámu v Mělníku a zřejmě i přestavbu farního kostela v Brozanech ("villan Brosan").
30. června 1364 zemřel v Roudnici první arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic (pohř. v Kladsku), na jeho místo zvolil Landštejn a další pražsští kanovníci osobního přítele Karla IV., někdejšího probošta kostela Všech svatých na pražském hradě a olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi (arcibiskupem 1364 - 1378). Jako arcibiskup se kromě opatrovnictví Václava IV. zapojoval také do stavebních aktivit, pokračoval ve výstavbě roudnického hradu a zasadil se o část úšteckáho Hrádku zv. Helfenburk, mezinárodní událostí bylo vysvěcení Slovanského kláštera v Praze - Emauzích (1372) i jeho jmenování kardinálem (18. září 1378 papežem Urbanem VI.)
Mělnického kanovníka Fricka nechal jmenovat 1359 majitel sousedního házmburského panství Zbyněk I. Zajíc z Házmburku (+ 31. prosince 1368) farářem libochovickým (19. listopadu uveden děkanem třebenickým). Do brozanské fary dosazoval zase probošt Landštejn, a to r. 1367 a poté znovu 1377.
Landštejn žil vždy spíše na dvorci proboštů mělnických v Praze na Újezdě, a to tak nákladně, že jeho bohaté příjmy proboštské a kanovnické nestačily (ani tehdy, když mu Staroměstští od 1365 odváděli z ungeltu ročně 220 kop gr.) a on proto musel prodat rodové panství třeboňské. Ke zlepšení příjmů zapsal za věčný nájem 1,5 kop grošů nevýnosný háj u Cetkovic na Plzeňsku (?) bratrům z Přívětic (1371). Smlouvu schválili další členové kapituly, jejichž jména právě díky tomu známe, byli jimi kanovníci Dětmar, Šimon ze Záběhlic (záběhlický farář, obročník hostivický), Petr (zároveň probošt boleslavský), Harbord z Janovic (bratr pražského arciděkana dr. Paula, 1387 zřídil oltář v Janovicích, + 1391), Viktor (užíval prebendu s níž spojeno podací právo k ivančické faře), Václav Leptus a Purkhart z Kolovrat.
V sobotu 29. listopadu 1378 skonal na Pražském hradě na zápal plic císař Karel IV. a o den později rezignoval na arcibiskupský úřad Jan Očko kardinál z Vlašimi (+ 14. ledna 1380). Místo něj zvolila metropolitní kapitula jeho synovce, uznávaného odborníka na kanonické právo, míšeňského biskupa a kancléře krále Václava IV. - Jana z Jenštejna. V roce 1380 přežil podle dobové literatury mor, což u něj způsobilo obrovskou proměnu osobnosti, která se odrazila v jeho náboženských postojích. Z původního relativně světského zaměření se stal nositelem asketických myšlenek a protivníkem krále Václava IV. Obětí morové epidemie 1380 se stal doksanský probošt Vincenc.
V těchto letech vedl probošt Landštejn spor o Babice u Říčan s Mikulášem z Myšína a z Babic, zvaným Kolovrat (1379 - 83). Mikuláš z Myšína už předtím vedl několik pří (1373 uzavřel smír ve při s opatem kláštera na Slovanech v Praze, 1378 spor s farářem z Řisut). Babice, vysazené právem zákupným, z kterých plynul nájem 11 kop českých grošů/rok, byly nakonec přiznány mělnické kapitule. Od roku 1379 byla mělnickou kapitulou několikrát pronajato dnešní město Třemošná.
Právě do Landštejnovy doby klade Fr. Alexander Heber existenci brozanské tvrze a její držení připisuje rytířům z Brozan (Rittern von Brozan). Ve svém článku o Brozanech píše: "Okolo roku 1380 patřila tvrz Brozany rytířům z Brozan, jejichž poslední potomek, Jan z Brozan (Johann von Brozan), zemřel roku 1417 a zboží Brozany připsal ženskému klášteru v Teplicích. Tehdejší teplický místopurkrabí Křišťan z Velvět se okamžitě jménem představené kláštera Žofie ujal odkázané tvrze." Toto tvrzení přebírá o dvacet let později (s uvedením odkazu na Heberův článek) i František Beneš: "Hrad Brozanský té doby patřil rytířům z Brozan, kteřížto dle panujícího tehdejšího obyčeje jmeno své rodinné od sídla svého vzali a dle něho se psali. Však z těchto rytířů z Brozan jenom Ondřeje z r. 1410 a Jana z Brozan známe, s kterým r. 1417 rod ten vymřel." Heber se zde však dopustil omylu, neboť tito rytířové z Brozan sice skutečně existovali, nikoli ale v Brozanech nad Ohří, nýbrž v Brozanech nad Bílinou (v okrese Ústí nad Labem). Dnešní Brozánky nesly původně jméno Brozany, ale na rozlišení od Brozan nad Ohří se až později začala používat zrobnělina toho jména. Na tuto chybu upozornil už A. Frind (Kirchengeschichte Böhmens, díl I, 1864): "Teplickému klášteru prokazatelně patřily druhé Brozany (dnešní Brozánky u Teplic), klášter tu už 1366 vykonával patronátní právo. Zmínění páni z Brozan byli toliko lenními poddanými kláštera." Stejně tak J. K. Rojek v sedmém dílu Památek archaelogických a místopisných (1868) píše: "Co o rytířích z Brozan povědíno, týká se Brozan nad Bělinou, které i s podacím kostela náležely klášteru panenskému v Teplici."
Jediné, co víme o tvrzi v Brozanech nad Ohří je, že nepostavil-li ji Landštejn nebo jeho předchůdci, musel ji postavit jeden z pozdějších arcibiskupů pražských (Zbyněk Zajíc II. z Házmburku nebo Konrád z Vechty). Sám August Sedláček ve svém článku "Brozany tvrz" žádné (ani přibližné datum) neuvádí, pouze stručně píše: "Proboštové mívali Brozany v přímém držení dlouho a mívali tu tvrz k ochraně zboží. L. 1410 byl tu purkrabě Beneš Slaboně." Celá Sedláčkova informace je přebrána i v Encyklopedii českých tvrzí z 1997: "Poprvé se ves připomíná v r. 1276 jako majetek mělnického proboštství, které tu později vlastnilo tvrz, spravovanou purkrabími (r. 1410 jím byl Beneš Slaboň)." Při datovaní vzniku tvrze se většinou vychází ze Sedláčkova článku s uvedením prvního doloženého purkarbího a klade se do počátku 15. století, nicméně dle všeho existovala již ve století předchozím.
Ke svému neprospěchu se brozanský majitel Landštej lišil od předchozích proboštů valně a svým způsobem života poskytoval současníkům důvody kritizovat prostopášnost a špatné mravy kléru.
V osmdesátých letech měl na mělnickém proboštství svého zástupce (snad proto, že byl nemocí nebo stářím sešlý, což je pravděpodobné). Zemřel na začátku září 1389 a byl pohřben v mělnické bazilice sv. Petra, v kapli, kterou sám vybudoval (na epitafu v dnešní sakristii má latinský nápis, kde se píše: "Zemřel 1389 v době vigilie exaltacione (nadšení) urozený a důstojný pán Jan z Landštejna (Iohannes de Landstejn), probošt mělnický a kanovník církve pražské. Modlete se za něj." Ač zde má tedy vytesáno "nobilis et honorabilis", je třeba právě říct, že kdysi tak velká důstojnost úřadu mělnického probošta postupem času vzala za své. Stejně tak pro všechny nástupce Jana z Landštejna platil jediný zákon. Ať už to byl bratr královny Elišky (Alžběty) Pomořanské vévoda Barnim (který apanáž potřeboval ke studiu na právnické fakultě v Praze), Zbyněk Zajíc z Házmburku či osobní lékař krále Václava IV. Konrád z Vechty nebo jeho bratr Konstantin, pro všechny bylo proboštství pouhým zdrojem příjmů.
Mělnický probošt vévoda Barnim Pomořanský
Několik dní po úmrtí Landštejna jmenovala císařovna Eliška (Alžběta) Pomořanská (+ 14. 2. 1393 v Hradci Králové), vdova Karla IV., mělnickým proboštem svého nevlastního bratra vévodu Barnima V. Pomořanského (nar. před 20. zářím 1369 - zemř. před 7. únorem 1403).
Barnim pocházel z dynastie Greifen (pol. Gryfici), panujících v Západním Pomořansku od 12. do 17. století (název rodu vznikl v 15. století a pochází od gryfa, bájného zvířete, jehož užívali členové rodiny jako svého erbu od roku 1214, tentýž znak též znakem Západního Pomořanska). Mělnický probošt byl synem Bogislava V. Pomořanského (zvaný též Starý či Velký, žil 1318 - 1374) a jeho druhé ženy Adelaidy Brunšvické (Adelheid von Braunschweig - Osterode). Bogislav kdysi patřil do 1363 k protivníkům Karla IV., kdy za něj v Krakově nechal provdat svou dceru Alžbětu (18. června 1363, byla v Praze korunována českou královnou z rukou arcibiskupa Arnošta z Pardubic, 1. listopadu 1368 z rukou papeže bl. Urbana V. římskou císařovnou). Byla popisována jako urostlá žena silné postavy a kypící zdravím, po svém otci Bogislavovi rázná, sebevědomá a cílevědomá. Byla nejplodnější z Karlových manželek a během manželství mu porodila šest dětí. Těžce proto snášela skutečnost, že Karel oproti jejím dětem upřednostňuje svého syna z předchozího manželství Václava. Barnim V. se v sedmdesátých letech spolu s bratrem Bogislavem VIII. ujal vlády v pomořanském vévodství strargardském (1377-1402), jejich bratr Vratislav VII. byl po otci vévodou slupským. Roku 1387 pak bratři uzavřeli dohodu o tom, že se Bogislav VIII. stane kamínským biskupem a ten jím byl tamní kapitulou následně zvolen. Bogislavovým příkladem pobídnut odebral se vévoda Barnim na studie do Prahy a 1389 zapsán do matriky právnícké na Karlově univerzitě. Zde udělila mu udělila jeho sestra Alžběta - asi na místo apanáže - proboštství mělnické. Císařovna v té době zřejmě již neměla neměla velký politický vliv, po Karlově smrti sice měla za to, že její synové Jan Zhořelecký a Zikmund Lucemburský zústáaví v pozadí a Zikmunda pak podporovala ve snahách o získání uherské koruny, nakonec dožívala v ústraní ve věnném městě českých královen Hradci Králové, kde necelé čtyři roky poté zemřela.
Vévoda Barnim V. Pomořanský byl jako mělnický probošt konfirmován 22. září 1389 (v konfirmaci psáno po smrti Jana z Landštejna, "per mortem d. Johannis de Landstein"). Takřka ve stejné době jmenoval arcibiskup Jan z Jenštejna genrálním vikářem Jana z Pomuku (Nepomuckého), vystudovaného právníka z univerzit pražské a padovské. Druhým vikářem pražského arcibiskupství byl Mikuláš Puchník z Černic, mělnický kanovník snad tehdy, zcela jistě v devadesátých letech.
Vyšších titulů se však roku 1389 dostalo Greifenům, neboť tehdy se stal Barnimův sedmiletý synovec Bogislav (Markétou I. Dánskou adoptovaný syn Vratislava VII.) králem norským (Erik Pomořanský), o šest později též dánským a švédským (první král tzv. Kalmarská unie), i když faktickou moc držela jeho adoptivní matka.
Jak dlouho Barnim mělnického proboštství užíval, zda až do smrti své sestry v únoru 1393 či vůbec, nelze říct, jen tolik jisto, že nebyl knězem. Po smrti Vratislava VII. 1395 se stal vévodou slupským a 27. září 1396 si za manželku vzal jednu z litevských princezen - Jadvigu, dceru Konráda Kiejstutoviče. 7. 5. 1401 vstoupil do služeb polského krále Vladislava II. Jagelly (ročně obdržel 400 hřiven polských grošů) a o rok později si vévodství s bratrem Bogislavem vzájemně rozdělili. Barnim V. zemřel náhle před 7. únorem 1403. Jeho majetek zdědil Bogislav VIII. a manželka Jagviga s dcerou Annou Barnimovnou odešly do Polska nebo na rodinné statky ve velkovévodství litevském, kde vládl Jadvižin strýc Vitold Veliký. Vláda Barnimova synovce Erika Pomořanského ve Skandinávii skončila nakonec neúspěšně a v letech 1439 - 1442 byl sesazen s trůnů všech tří království. Poslední mužský představitel Greifenů Bogislav XIV. zemřel 1637 během třicetileté války za švédského protektorátu.
Po Barnimovi uvádí A. Frind jako mělnického probošta Jana z Dubé, avšak omylem, neboť on byl proboštem vyšehradským. Ještě do doby Landštejna kladou série mělnických proboštů probošta Beneše ze Zvířetic. Vypravují o něm, že studoval filosofii a teologii v Paříži, a že byl zván "českým Tertullianem" pro učenost a znamenitou výmluvnost. Mezi členy mělnické kapituly nacházímo od roku 1386 opravdu kanovníka Beneše, ten užíval prebendy rousovické a v říjnu 1396 směnil místo mělnického kanovníka s Václavem z Blahotic za pozici oltářníka oltáře sv. Erasima a Blažeje v kostele sv. Linharta v Praze.
Je ale možné, že po několik let zůstala mělnická kapitula bez probošta. V březnu 1393 vyrcholily spory mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu - vikáře Jana z Pomuka, vikáře a oficiála Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli následně mučeni, přičemž vikář Jan z Pomuku (Nepomucký) mučení nepřežil a jeho mrtvé tělo bylo svrženo z Karlova mostu do Vltavy (v 18. století svatořečen jako Jan Nepomucký). Arcibiskup se následně dostal do izolace (stáhl se na hrad Helfenburk), v boji s králem Václavem IV. ho odmítl podpořit papež Bonifác IX., který měl svých starostí dost, a nakonec se od něj odvrátila i metropolitní kapitula, jejíž členem měl v té době být i staroboleslavský probošt Vilém Zajíc z Házmburku (snad synovec již zmíněného stejnojmenného mělnického kanovníka, kterému papež udělil dispenz). V dubnu 1396 Jan z Jenštejna rezignoval ve prospěch svého synovce - pražského probošta Olbrama ze Škvorce (jeho matkou byla Kateřina z Jenštejna). Opuštený Jan z Jenštejna zemřel po čtyřech letech v Římě.
Mělnický probošt Zbyněk Zajíc z Házmburku
Zřejmě Václav IV. jmenoval roku 1397 mělnickým proboštem Zbyňka II. Zajíce z Házmburku (nar. asi 1375 - zemř. 1411, mělnickým proboštem asi 1397 - 1403), nejstaršího syna Viléma I. Zajíce z Házmburku (+ 1393) a jeho manželky Anny ze Slavětína, vnuka zakladatele hradu Házmburku Zbyňka I. Zajíce.
Po smrti otce zdělil Zbyněk Zajíc titul nejvyššího stolníka a se svými bratry (Oldřichem, Vilémem II., Mikulášem III., Janem II. a Jaroslavem) házmburské panství. Byl též členem zemského soudu.
Jako mělnický probošt je poprvé uveden v listině z 11. července 1397, kdy postoupil roční nájem z Babic u Říčan za 150 kop gr. pr. Sulkovi z Chlistova. Obchod byl schválen arcibiskupem Olbramem ze Škvorce a ostatními mělnickými kanovníky - Mikulášem Puchníkem (zároveň kanovník svatovítský, svatojiřský a olomoucký), Ondřej Karas (1385 - 87 byl veřejným písařem konzistoře), Mikuláš Miranda (obročník hostivický), Heřman (obročník rousovický, pův. ústecký farář, což směnil v lednu 1397 s Václavem z Blahotic) a Matěj.
Patrně za utržený peníz nechal probošt Zbyněk Zajíc z Házmburku ještě téhož roku 1397 koupit pozemky v Rochově u Brozan.
Proboštova matka Anna, která ráda přebývala v Libochovících a také se z Libochovic psala, následujícího roku založila u libochovického kostela funkci kaplana a zřídila oltář Navštívení P. Marie, za tímto účelem ji probošt Zbyněk a jeho bratři Jaroslav a Jan II. postoupili plat v Kostelci nad Ohří.
Dle Balbína pak v roce 1399 sám probošt nechal v litoměřickém městském kostele Všech svatých postavit oltář sv. Kateřiny a zřídit k němu funkci oltářníka pod hypotékou vesnice Klapý, k čemuž svolili bratři Mikuláš III., Jaroslav, Jan.
Je zajímavé, že v čele kapituly litoměřické byl tehdy Zbyňkův příbuzný (Kaubek si myslí, že bratranec) Vilém Zajíc z Házmburku (od 1395 probošt staroboleslavský, od listopadu 1398 probošt litoměřický; ještě roku 1405 dosazoval faráře ve Slatině a o rok později v litoměřickém kostele sv. Jana Křtitele, tehdy byl však déle nemocen a někdy na konci roku 1406 zemřel).
Náš probošt Zbyněk Zajíc prodal 25. srpna 1400 spolu s bratry (Mikulášem III., Jaroslavem a Janem) své dědictví na Házmburku bratrovi Oldřichu III. z Házmburku za 2385 kop gr, celkem 4 díly Házmburku, dvůr poplužní, vesnice Klapý a Sedlec s dvory, tři vinice - v Sedleci, pod Házmburkem a v Kostelci n/O, mlýn v Dubanech, louky, lesy, potoky, rybníky a řeku Ohři, patronátní právo v Klapém, se zahradami, sady, horami údolí a vše k tomu příslušející. Poslední šestinu hradu si nechal Vilém II., který dle Balbína spolu s proboštem Zbyňkem nechal 20. ledna 1402 zřídit dvě kaplanská místa při mělnické kapitulní bazilice (pro oltář sv. Petra a pro oltář sv. Blažeje; následujícího dne místa obsadili kaplana Jana z Mělníka a Theodora z Frisingu).
Arcibiskup Olbram ze Škvorce zatím na jaře 1400 korunoval královnu Žofii Bavorskou a nechal vysvětit jejího pozdějšího oblíbence Jana Husa (asi 1371 - 1415), nejprve na jáhna a o dva měsíce později snad v roudnickém klášterním kostele na kněze. Olbram ze Škvorce zemřel 1. května 1402, pochován byl ve svatovítské katedrále.
Metropolitní kapitula pak i za účasti mělnického probošta Zbyňka a jeho bratrance Viléma zvolila na arcibiskupský stolec kanovníka mělnického i svého - Mikuláše Puchníka. Ten však zemřel ještě před vysvěcením (konsekrací). Kapitula se tak sešla v krátké době podruhé a tentokrát (jedna její část) zvolila začátkem roku 1403 právě mělnického probošta Zbyňka Zajíce z Házmburku (ještě 6. ledna 1403 jmenoval probošt Zbyněk opočenským farářem Linharta z Brodce, aniž by se děla jakákoli zmínka o jeho zvolení).
Uherský král Zikmund Lucemburský, který tehdy opanoval Čechy místo svého bratra Václava IV. Lucemburského, byl však proti této volbě a přikázal pražským kanovníkům, "aby ho k arcibiskupství pro nic nepouštěli, ani papežské listy o jeho věci nepřijímali." Na zemském sněmu v březnu 1403 se za svého bratra postavil Oldřich III. Zajíc z Házmburku a nakonec byl Zbyněk jako arcibiskup potvrzen (10. října 1403 je jmenován zvoleným). Když Václav IV: ze svého vídeňského zajetí uprchl (říká se, že záchodem) mohl se mu Zbyněk v prosinci 1403 v Kutné Hoře představit jako nový arcibiskup.
Probošt Zbyněk Zajíc z Házmburku je líčen spíš jako voják a statečný bojovník než duchovní pastýř, jako arcibiskup byl ostatně vojevůdcem Václavova vojska. Byl vynikajícím rytířem, lovcem a skvělým válečníkem, kapitulu však prý poznal jen ve formě dávek, které ho živily. Zajíc byl pologramotný, neměl náležité vzdělání, natož kněžské svěcení. Přesto byl podle svědectví starých spisovatelů velmi horlivý v náboženských záležitostech, což bylo zřejmě rodinnou záležitostí. Vždyť také jakožto nejstarší syn vznešené rodiny pánů z Házmburku, která až do svého vymření zůstala věrna katolické víře, vstoupil na duchovní dráhu. Nakonec byl prý mužem dobrotivým, ctihodným a mravů bezúhonných. Jako arcibiskup se stal přítelem a ochráncem, zanedlouho pak nesmiřitelným odpůrcem Jana Husa. Betlémského kazatele učinil záhy svým poradcem a důvěrníkem. Nějak přehlédl, nebo se ve věci neorientoval, že Mistr Hus je oddaným stoupencem arcikacíře Viklefa, odsouzeného církví. Přes protesty z řad vysokého kléru se Zajíc v prvních pěti letech svého episkopátu za Husa vždy postavil.
Komentáře
Přehled komentářů
Poutavé a úžasně podrobné čtení o historii spojené s jednou lokalitou. Kdyby tak každé městečko (i městys) mělo podobné stránky ... Díky
Historie
Jan Rybář, 7. 3. 2018 10:34