Brozanská tvrz
Brozanská tvrz
"Jeden a půl míle severně od Mšeného najdeme v městečku Brozany tvrz podobnou mšenské, nebo lépe řečeno zbytky pohledného zámečku. (...) Tvrz stávala na kopcovitém ostrohu západně nad městečkem a v době svého rozkvětu mohla být poměrně rozsáhlá. Dnes z ní zůstala jen dvoupatrová, vysoká, úzká budova s osmihrannými věžovitými výstupky na severní, východní a jižní straně, jež kdysi mohla být hradní kaplí. (...) Za třicetileté války byl zámek Brozany natolik zpustošen, že až na kapli a vedlejší budovu musel být zbourán. To, co dnes vidíme, je sotva čtvrtina někdejšího stavu a z původní nádhery, která zde panovala, vidíme jen mizející stopy nástěnné malby." (Heber - Brozany, 1845)
Gotická tvrz mělnické kapituly
Brozanská tvrz byla postavena v době předhusitské některým z proboštů mělnické kapituly sv. Petra, a to k ochraně jejich starožitného majetku na srbské (chlumecké) obchodní stezce. Stala se jejich občasným sídlem a proto se též brozanskými probošty nazývali.
Tvrz vznikla na okraji (ostrohu) terénní terasy (návrší Průhon - 239, 6 m), která se táhne západně od Brozan, zřejmě v místech původního dvorce mělnické kapituly (curia Brosanensis), výslovně doloženém roku 1276. Dnešní brozanská tvrz dle všeho obsahuje část románského zdiva se základy pro dřevěné tvrziště (dvorec).
Z dvorce, a poté tvrze, vykonávali vrchnostenskou (vesnickou) správu brozanští purkrabí, kteří jako úřednický aparát kapituly měli pravomoc soudní i správní, starali se o vybíraní dávek a daní a dbali o policejní záležitosti.
Na spojnici kostel sv. Gotharda - tvrz (dvorec) se vyvinula kratší část brozanského náměstí tvaru T, díky čemuž musela chlumecká stezka procházet skrze Brozany pravoúhlým zalomením. Což je při nepochybném významu obchodní cesty pozoruhodné, píše K. Kuča. Pravý úhel brozanské 'křižovatky' (návsi) mohl být dílem středověkého přeměření půdorysu starších Brozan, k němuž zde nepochybně došlo, jak naznačuje i charakter vazby na kostel. Komunikační význam cesty (ve spojnici kostel - tvrz), která směřovala k hradu Klapý (Házmburk), dokládá vějíř místních cest, který se od ní jihozápadně za městečkem, po vystoupání na hranu srázu, rozbíhá.
Kdy přesně vznikla gotická tvrz v Brozanech, se neví, nedaleké opevněné sídlo (tvrz - munitio) v Libochovicích je doloženo k roku 1336, budyňský hrad ještě mnohem dříve.
Roku 1334 se stal moravským markarbětem Karel (pozdější císař Karel IV.), tehdy navštívil klášter v Doksanech a prý si ho velmi oblíbil. K tomu V. Vinkler ve svém rukopise píše: "Představa, že šlépěje našeho nejmoudřejšího a nejmocnějšího panovníka, evropsky proslulého císaře, vedly po doksanských březích Ohře je vzrušující. Možná také, že upřel svůj pronikavý zrak přes brod i na Brozany... To zní lákavě! Nebo že by kostel i probošty (tehdy byl mělnickým proboštem Jindřich) či jejich purkrabí na tvrzi dokonce osobně navštívil? Že jsem zašel už trochu daleko? Proč ne?"
Je třeba poznamenat, že gotická část dnešního renesančního paláce nevznikla naráz (gotické jádro odhaleno průzkumem z 2002), tvrz byla pak neustále přestavována a přistavována (zejména pak za Vojtěcha Tvocha na konci 15. století, stále ještě v době gotické).
Fr. Alexander Heber pokládal za první majitele tvrze rytíře z Brozan (Rittern von Brozan). Ve svém článku o Brozanech píše: "Okolo roku 1380 patřila tvrz Brozany rytířům z Brozan, jejichž poslední potomek, Jan z Brozan (Johann von Brozan), zemřel roku 1417 a zboží Brozany připsal ženskému klášteru v Teplicích. Tehdejší teplický místopurkrabí Křišťan z Velvět se okamžitě jménem představené kláštera Žofie ujal odkázané tvrze." Toto tvrzení přebral (s uvedením odkazu na Heberův článek) i František Beneš: "Hrad Brozanský té doby patřil rytířům z Brozan, kteřížto dle panujícího tehdejšího obyčeje jmeno své rodinné od sídla svého vzali a dle něho se psali. Však z těchto rytířů z Brozan jenom Ondřeje z r. 1410 a Jana z Brozan známe, s kterým r. 1417 rod ten vymřel." Heber se zde však dopustil omylu, neboť tito rytířové z Brozan sice skutečně existovali, nikoli ale v Brozanech nad Ohří, nýbrž v Brozanech nad Bílinou (v okrese Ústí nad Labem). Dnešní Brozánky nesly původně jméno Brozany, ale na rozlišení od Brozan nad Ohří se až později začala používat zrobnělina toho jména. Na tuto chybu upozornil J. K. Rojek v sedmém dílu Památek archaelogických a místopisných (1868): "Co o rytířích z Brozan povědíno, týká se Brozan nad Bělinou, které i s podacím kostela náležely klášteru panenskému v Teplici."
August Sedláček ve svém článku "Brozany tvrz" žádné (ani přibližné datum) vzniku gotické tvrze neuvádí, pouze stručně píše: "Proboštové mívali Brozany v přímém držení dlouho a mívali tu tvrz k ochraně zboží. L. 1410 byl tu purkrabě Beneš Slaboně." Celá Sedláčkova informace je přebrána i v Encyklopedii českých tvrzí z 1997: "Poprvé se ves připomíná v r. 1276 jako majetek mělnického proboštství, které tu později vlastnilo tvrz, spravovanou purkrabími (r. 1410 jím byl Beneš Slaboň)." Při datovaní vzniku gotické tvrze se většinou vychází ze Sedláčkova článku s uvedením prvního doloženého purkrabího a klade se do počátku 15. století, nicméně zřejmě existovala již ve století předchozím.
Během husitských válek zaniká mělnická kapitula a brozanskou tvrz si přisvojuje litoměřický hejtman Hynek z Valdštejna (+ 1427). S kapitulním majetkem poté disponují a zcizují jej čeští králové (česká koruna).
Od svobodného vlastnictví, které bylo označované jako pravé dědictví, tedy to, co přechází od děda na vnuky, co zůstává v rodině a nevrací se k panovníkovi, se odlišovala jiná forma držby, držba dočasná, držba zástavní, kdy statky užívané zástavním věřitelem byly označovány jako zápisné. Takto je brozanská tvrz postupována necelá dvě století, komu ji však zapsal (zastavil) ještě král Zikmund Lucemburský, není známo.
Z roku, kdy byl Jiří z Poděbrad zvolen zemským správcem, máme snad konečně zprávy o tom, komu byly brozanské kapitulní statky zapsány. Paprocký totiž uvádí, že 1452 byl pan Boreš z Oseka, seděním na Brozanech, svědkem darovací listiny Zbyňka III. Zajíce z Házmburku. Boreš pocházel z dříve proslulého rodu, větve Hrabišiců, který však po prodání sídelního hradu Osek (též Rýzmburk) u Teplic (1398) rychle zchudl. Sedláček uvádí, že Boreš držel Brozany ještě roku 1456; dle Hebera ještě 1463. Rojek však Boreše nepovažuje za pána Brozan, ale toliko za držitele nějakého dvora v Brozanech.
Prvním bezpečným držitelem brozanské trze (jako zápisného zboží mělnické kapituly), byl Mikuláš z Rechenberka (Mikuláš Rachmberk). Údajně mu je zapsal 1464 (tehdy už král) Jiří z Poděbrad. Z roku 1480 pochází soudní nález, kterým se řeší spor o Brozany mezi Mikulášem z Rechenberka a nástupcem krále Jiřího na českém trůně Vladislavem II. Jagellonským. Český král se na Mikulášovi z Rechenberka domáhal výplaty, načež rozsudkem, "poněvadž, byv několikrát obesílán, k soudu nestál, propadl právo své na tvrz Brozany, zápisné zboží proboštství Mělnického."
Král Vladislav II. vyplatil Brozany a 29. listopadu 1482 je zapsal Litvínovi z Klinštejna za 1500 kop grošů "širokých, českých, drobných, stříbrných, rázu pražského" (první doložený zápis v deskách zemských). Součástí brozanského zboží byla tvrz, dvůr poplužní s poplužím, patronátní právo k faře sv. Gotharda, ves Brozany a blízké vesnice Rochov a Hostěnice, s lidmi kmetcími (sedláky), dědinami, lukami, lesy, vinicemi atd. Není zde zmíněn hostěnický poplužní dvůr ani tvrz, dle Rojka k brozanskému panství dosud nepatřil.
Český král zapsal Klinštejnovi majetek na 15 let, Klinštejn jej však po čtyřech letech (1486) postoupil "dobrou vůlí" Vojtěchu Tvochovi z Nedvídkova (vladycký rod ze Žatecka, v erbu dva jelení parohy). Vladislav II. Jagellonský potvrdil majestátem z 26. září 1487 postoupení ("nárok na již psanů tvrz s jejími příslušnostmi") a připsal Tvochovi "sto kop grošuov českých na dělanie a stavenie již psané tvrze". Dalším královským majestátem z 1493 bylo Tvochovi povoleno, že může sto padesát kop "na stavenie svrchu dotčené tvrze, na službu i školy pronaložiti a vydati".
Renesanční zámek Brozanských z Vřesovic
Roku 1502 se Brozany dostaly do rukou rytířů z Vřesovic (žlutý půlměsíc v modrém poli), jejižch staleté vládnutí je spojeno s renesančním rozvojem Brozan. Brozanskou tvrz tehdy získal Jindřich z Vřesovic (1509 král potvrdil koupi), jehož syn Jaroslav nechal po roce 1516 pod tvrzí prokopat náhon k mlýnu a vnuk Zikmund přestavil r. 1563 gotickou tvrz na pohodlnější renesanční zámek. Zikmund Brozanský z Vřesovic držel brozanskou tvrz asi od roku 1539 až do své smrti 1588 (mylně se píše 1598).
Původní hrad na krásném pahorku musil postoupiti místa novému zámku, píše Beneš. Obdélná (podelná) stavba nového zámku vyrostla na nepravidelném půdorysu původní tvrze. Na východním čele i na obou delších stranách (bocích) je členěna neobvyklými polygonálními rizality (dnes je severní téměř zakryt novější přízemní přístavbou s hodnotnými pozdně klasicistními dveřmi). Přístavek byl zřízen za Lobkoviců, kvůli potřebnému prostoru pro knížecí úředníky (první patro bývalo používáno jako kancelář a byt lobkovického úředníka), Sedláček označuje přístavbu za nevkusnou.
Sám Heber považoval palác kvůli biblickým nástěnným malbám za hradní kapli. Popisuje ji jako dvoupatrovou (sic!), vysokou a úzkou budovu s osmihrannými (vlastně šestihrannými) věžovitými výstupky (rizality) na severní, východní a jižní straně. Rovněž na jeho kresbě má palác o jedno patro více, než dnes.
Dle Heberova vyobrazení měl palác mezi prvním a druhým patrem římsu, po 1880 bylo druhé patro strženo (dnes má sklep, přízemí a první patro, kde se nachází tzv. rytířský sál). Uvnitř v přízemí je valená klenba, v patře ploché stropy. Pod dnešní hladkou omítkou se nachází psaníčkové a figurální sgrafito (biblické výjevy), viditelné ještě v 19. století.
Na severní stěně nad pozdějším přístavkem se dle Hebera (1844) i Beneše (1863) rýsovala zpola zašlá nástěnná malba (bílá a černošedá) a šlo rozeznat obrysy, které symbolicky představovaly Víru (Fides), Naději (Spes) a Lásku (Charitas), tedy tři základní (kruciální) ctnosti křesťanské etiky. Takto apoštol Pavel z Tarsu ve třinácté kapitole prvního listu Korinstkým píše: "Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska."
Pod zobrazeními byly ještě zbytky ozdobných česko-latinských nápisů:
Wira - Fides est (Víra je...; přesnější přepis se nedochoval)
Naděje - Spes est opinio, quod tum sperat (Heber psal "Spes est opinio futurorum quod cum spe..." tedy "Naděje - je mínění o budoucnu, že s nadějí" a Martin Svatoš poznamenává, že tento neúplný citát připomíná text ze středověkého florilegia Johanna de Fonte o paměti, který končí: "... spes vero vel opinio futurorum (est)".)
Láska - Charitas quae ita ab amore different quod amor genus charitas species (Latinská slova říkají výslovně, že křesťanská láska - lat. charitas - se liší od obecné lásky - lat. amor - , protože křesťanská láska je druhem obecné lásky - amor je druh, charitas rod. Stejně tak je ve výše uvedeném Pavlově citátě láskou míněna "charitas".)
Zřejmě na této straně paláce byl i citát z biblické knihy Přísloví (31, 30) - psaný latinsky i česky: Lstiwá milost (líbeznost), marná krása, žena bohabojná (dojde chvály).
Z ostatní nástěnné výzdoby byly na severovýchodním rohu paláce patrny obrazy Narození Páně, Ukřižování Páně, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí Páně.
V obraze Narození Páně seděli Josef a Marie v pastýřské jeskyni hned vedle Ježíška, na něho dýchali vůl s oslíkem a svítila hvězda betlémská; pod tím byl nápis "EGO SVM VIA (Já jsem cesta) 1563".
Ukřižování Páně (v čele zámku naproti Doksanům) zobrazovalo Ježíše na kříži, Marii a apoštola Jana; pod tím byl nápis "VERITAS (pravda)".
A konečně pod vedlejším Zmrtvýchvstáním s Ježíšem, kamenem odvaleným z hrobky a omráčenou stráží nápis "...ET VITAE (a život) MDLXIII" a znak Vřesovců (nesprávná je Sedláčkova dedukce, že pod obrazem byl nápis "Já jsem pán smrti a života" a zbylo jen poslední slovo; nápis dohromady vytvářel biblický citát z Janova evangelia 14, 6 - "Já jsem ta cesta, pravda i život.").
Nanebevstoupení Páně bylo doprovázeno nápisem "E TERA ELEVATVS (Ze země povznesen)".
Za ním byly postavy Samsona a Davida, píše Sedláček a poznamenává: "Podle jednoho popisu byl tu nápis Pallas, ale nejde mi na rozum, jak by přešla tato bohyně do čistě křesťanských maleb".
Dle záznamu v roudnickém archivu, o kterém píše Matějka, následovaly tři erby Zikmunda z Vřesovic, nad čímž byl nápis ARMA EXC TVM SIGISMUNDI DE WRZESOWICZ, tedy bezpochyby trojkoutní jeho vývod snad s erby jeho manželky ze Smiřic a matky z Klenového, jak píše Sedláček.
Palác (zámek) představoval jen část celého areálu brozanského tvrziště, které bylo roku 1631 Sasy vypáleno a vydrancováno a jehož hradby byly pobořeny. Brozanský hejtman Mikuláš Volevský tehdy uvádí, že došlo i k popálení a poboření prkenných podlah druhé části tvrzi - nového zámku. Zdivo z hradeb bylo rozebráno a odvozeno a už ani Heber (1844) nenašel kromě vlastního paláce na dosti rozlehlém prostoru ani stopy po někdejší tvrzi.
Po severní straně tvrze byl zřejmě hrazený dvorek, zbytky příkopu (s mostkem) jsou však dnes narušené novostavbami. Na tvrzišti je také stará hluboká studna. Něco dále od vlastní tvrze je na východním kraji příkrého návrší pahrbek z části skopaný, stojící sám o sobě, oddělený od okolí sedlem (snad zaneseným příkopem), kde stávala zřejmě věž. Podobný pahrbek nachází se jihozápadně od tvrze před roklí.
Heber předpokládal, že tvrziště mohlo být v době svého rozkvětu poměrně rozsáhlé. Za třicetileté války byl zámek Brozany natolik zpustošen, že až na palác a vedlejší budovu musel být zbourán. Nevelký prostor zbylé tvrze skládal se napůl ze dvora se zahrádkou s malým stavením (kůlny a chlévy), napůl ze stavení a obydlí bývalých pánů. To, co dnes vidíme, píše Heber, je sotva čtvrtina někdejšího stavu a z původní nádhery, která zde panovala, vidíme jen mizející stopy nástěnné malby. Zůstala tu pouze velmi hluboká studna, která dodnes dává dobrou pitnou vodu.
Zajícové z Házmburku na Brozanech
Heber nesprávně přiřkl autorství renesančí přestavby brozanské tvrze místo Zikmunda Brozanského Janu Zbyňkovi Zajíci z Házmburku, který držel Brozany 1601 až 1613. Vycházel z informací polského spisovatele Bartoloměje Paprockého z Hlohol (z Paprocké Vole; žil 1543-1614), který na počátku 17. století (až do 1604) u Zajíce přebýval.
Paprocký v knize Diadochos (1602) píše o tom, že Jan Zbyněk Zajíc nechal "nákladně obnovit a vystavět" budyňský zámek, "znovu vystavět a ozdobit" pražský palác U Pelikána a "opravit" zámky ve Mšeném, v Hostěnicích a v Brozanech. Heber, ani Beneš z maleb na brozanském zámku letopočty a erby Zikmunda Brozanského už nevyčetli, dnes však víme, že palác tvrz stál již v roce 1563. S rezervou musíme tedy číst Sedláčkova slova (které témeř přebírá od Hebera, resp. Beneše), že "Jan Zbyněk bohat jsa celý zámek Brozanský a Budyňský od základův s velkým nákladem vystavěti dal". Srovnej též s Paprockým.
Vzhledem k tomu, že Zajíc získal Brozany od Jana Václava Brozanského z Vřesovic v létě 1601 a Diadochos vyšel už o rok později, jednalo se patrně o menší opravu či úpravu. Sedláček Zajícovy stavební aktivity nespecifikuje, pozdější autoři, kteří vycházeli z Heberovy kresby brozanské tvrze, tvrdili, že Zajíc nechal přistavět třetí (myšleno druhé) patro a další dva rizality (arkýře), přičemž byla dosavadní sgrafitová výzdoba " rozšířena na další vnější stěny budovy, a to ve formě renesančních sgrafitových psaníček." Důkazy pro to nemáme a není důvod nepřepokládat, že už Zikmund Brozanský vystavěl dvoupatrový palác brozanské tvrzi a Jan Zbyněk Zajíc do architektury tvrze nezasáhl. Možná tedy, že v ní dal vybudovat alchymistickou laboratoř, v níž pracovali někteří jeho alchymisté, jak se sem tam píše. Určitě v ní však nepracoval Bavora Rodovského z Hustiřan (1526-1592), o čemž se zase píše na jednom z informačních panelů v dnešní expozici na brozanské tvrzi. Už Fr. Beneš v článku Brozany v Litoměřicích píše: "Polyhistor Bavor mladší Rodovský z Hustiřan byl známý miláček Janův, stoloval každodenně s ním, a zemřel, když tak, jako přítel a ochránce jeho, své jmění nejisté vědě věnoval - co učený žebrák v nádherném sídle svého pána - na hradě Budyňském." Jan Zbyněk Zajíc získal Brozany až devět let po Bavorově smrti, a svou slavnou kuchařku na brozanské tvrzi jistě nesepsal.
Zajíc koupil brozanskou tvrz s dvorem poplužním, pivovarem, mlýnem a dalším příslušenstvím za 16 000 kop gr. míšeňských, z této sumy však ještě po deseti letech dlužil 6000 kop. Vedle způsobu tehdejšího věku, píše Sedláček, miloval totiž Jan Zbyněk alchymii náruživě a s alchymisty velmi rád obcoval. Všelijací dobrodruhové pomáhali pak Zbyňkovi statek utráceti, vymáhajíce na něm veliké peníze, s nimiž potom utekli. Svým pohostinstvím, podporováním učených přátel a nádhernými stavbami ztratil Jan Zbyněk nakonec celé své jmění. Sám Jan Zbyněk prý o sobě prohlašoval, že utratil za alchymii víc peněz než Rudolf II. Hledání zlata, kamene moudrosti, vody života, nesmyslné hospodářství spojené s nevídanou nádherou, přivedly Jana do velkých nesnází a dluhů, tak že po jeho smrti slavný rod Zajíců hluboko klesl, z čehož se nikdy více nepovznesl.
Roku 1613 získal věřitel Jan z Klenového za pohledávku 17 500 kop grošů českých (což bylo asi 35 000 kop míš) brozanskou tvrz s příslušenstvím, tuto pohledávky záhy postoupil Zajícově manželce Polyxeně Minkvicové z Minkvic (už 1606 od manžela koupila pražský palác U Pelikána), které Brozany zapsal král Matyáš 18. března 1614 do dědičné držby (na rozdíl od předchozí zápisné). O šest měsíců později ztratil její manžel v exekučním prodeji za 150 000 kop míš budyňské panství a nešťastný Zajíc našel útočiště u ní na Brozanech. Živ byl jen z Brozan a platu, který měl jako prezident apleačního soudu.
Na počátku roku 1616 zemřela Polyxena Minkvicová z Házmburku a její pozemský statek připadl nedospělým synům Janovi Mikulášovi a Jaroslavovi. Do Sedláčkova článku se vloudila tisková chybička, neb u prvního syna Jana Mikuláše je mezi jeho jmény čárka, v důsledku toho se pak někde chybně uvádí, že dědictví připadlo synům třem. Poručníkem synů určila Jana Zbyňka Zajíce z Házmburku, který však zemřel ještě téhož roku a který místo sebe za poručníky ustanovil významné katolické šlechtice - svého vzdáleného příbuzného a nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, nejvyššího zemského sudího a budoucí oběť defenestrace Viléma Slavatu a sekretáře království Pavla Michnu z Vacínova.
Samo brozanské zboží bylo ale natolik zadlužené, že 12. srpna 1617 jej poručníci prodali s právem zpětné koupě (?) manželce jednoho z poručníků (Lobkovice) - majitelce roudnického panství Polyxeně Pernštejnské z Lobkovic a na Roudnici. Smlouva byla uzavřena za 50 000 kop gr. míšeňských na 4 roky a Polyxena Pernštejnská měla z těchto peněz splatit čtyřicetitisícový dluh Anně z Landštejna, roz. z Michnic a věřitelce Johaně Švihovské ze Sloupna zbylých deset tisíc. Mladým osiřelým synům Janovi a Jaroslavovi Zajícům z Házmburku připadlo z dědictví toliko zbraně, zbroj, knihy a rozličné šatstvo, které jim do Prahy dovezeno bylo.
Ve smlouvě se uvádělo, že pokud bratři (či přesněji jejich poručníci) do čtyř let padesátitisícovou sumu Polyxeně z Lobkovic nevyplatí, Brozany Polyxeně zůstanou. Nevyplatili a rodu z Lobkovic brozanské panství zůstalo až do zrušení poddanství (tedy 227 let) a brozanská tvrz ještě o sto let déle. Teprve o čtrnáct let později bylo do desk zemských vloženo prohlášení nejvyššího stolníka a plukovníka Jana Mikuláše Zajíce z Házmburku, kterým své zástupce zbavuje poručenství (po smrti Lobkovice již jen dva - nejvyššího kancléře Viléma hraběte Slavatu z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci, Telči, Stráži a Nové Bystřici a radu císaře Pavla Michnu hraběte z Vacínova na Konopišti a Tloskově) a ve kterém jim děkuje, že se k němu "jako věrní poručníci spravedlivě zachovali".
Knížata z Lobkovic na Roudnici
S koncem vlády Zajíců z Hazmburka skončila éra přímého pobytu majitelů na zámku v Brozanech, skončilo období jejich přímého řízení a péče o ně. Polyxena ustavila na brozanském zámku vládu hejtmanů, kteří zde od té doby také trvale bydleli. Nastala vláda úředníků a správa zámku a Brozan byla pak jen zprostředkovaná a na dálku. Podle toho samozřejmě také vypadala; sestávala nyní především z různých hlášení a vymáhání poplatků.
Během stavovského povstání (1618) Polyxena Pernštejnská uprchla do Vídně, kde se se svým manželem postavila jednoznačně na stranu císaře Ferdinanda II. Její statky byly zabaveny a dány do správy stavovských komisařů, po Bílé hoře (1620) se jí vrací zpět.
Lobkovická tvrz v Brozanech byla během třicetileté války, v listopadu 1631, vypálena a vydrancována saskou armádou vévody Jana Jiřího I., vedenou Janem Arnimem, pobořeny byly hradby i prkené podlahy v paláci. Poničen byl i mlýn, pekárna, pivovar pod tvrzí a vinné sklepy (v druhý komoře nenechali ani těch posledních 7 vinejch sudů), velké škody byly způsobeny na dvoře, v kovárně a ovčíně.
Brozanská tvrz byla utilitárně (účelově) opravena a zámek od té doby již nikdy nenabyl svého dřívějšího vznosného vzhledu ani společenského významu. Palác tvrze sloužil výhradně úřední a hospodářské agendě, k tomuto účelu byl změněn vnějšek i vnitřek (první patro používáno jako kancelář a byt knížecího úředníka).
V době, kdy držel brozanskou tvrz roudnický vévoda Ferdinand Josef kníže z Lobkovic (vládl 1816-1868), ji prozkoumal českoněmecký amatérský historik Franz Alexander Heber (1815-1849) a r. 1845 o tom napsal (a kreslil) ve třetím svazku své encyklopedie "Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser". Ilustruje stav ještě před vyhořením paláce a stržením jeho horního patra. Heber nakonec píše: "Příjemné zahrady dnes kryjí východní stranu zámeckého pahorku, na jehož přední straně byl zřízen jednoduchý gloriet, který nabízí nádherný výhled na požehnané údolí Ohře a Labe. Spatříme odtud malebné Středohoří, Litoměřice, Terezín, Dolánky, impozantní Doksany a pod pahorkem živé náměstí v Brozanech. V dáli prokmitává sedlovitý Jeleč, Sovice u Roudnice a starobylou kaplí přizdobený Říp." Výhled ze zámku označil za čarokrásný i Fr. Beneš, který o Brozanech psal o dvacet let později.
Jak Heber, tak Beneš, už tehdy pociťovaly smutek, že zbylo tak málo z původního brozanského hradu (sic!). V roce 1880 pak zámeckou stavbu v Brozanech k tomu všemu zachvátil požár. Její horní patro (nepřesně se lecke píše, že šlo o patra dvě) bylo strženo a hladkou omítkou překryty zbytky vzácných sgrafit. Dávná sláva byla definitivně pryč. V té době brozanský zámek vlastnil Mořic z Lobkovic, který se majetku ujal po smrti svého otce Ferdinanda Josefa r. 1868. Mořic byl stejně jako otec členem panské sněmovny říšské rady (tj. rakouského parlamentu). Zámek byl stále obýván a to i v době první republiky, kdy o něm píše A. Sedláček (1926).
Na majitele brozanského zámku dolehlo prvorepublikové zákonodárství – zákonem č.61/1918 Sb. z. a n. byli připraveni o šlechtictví a tituly a zákonem o pozemkové reformě o více než 80 procent pozemkové držby.
Od 1908 byl majitelem brozanského zámku a dvora jediný Mořicův syn, roudnický vévoda Ferdinand Zdeněk z Lobkovic, po jehož rezignaci 1920 převzal správu majetku Maxmilián Lobkowicz, jenž působil v Londýně jako diplomat Československé republiky. Obdobně jako za nacistické okupace, kdy byl majitel brozanského zámku Maxmilián Lobkowicz prohlášen za nepřítele říše, došlo po převratu 1948 k zabrání (konfiskaci) jeho majetku (načež emigroval do USA). Statek pod brozanským zámkem se zrušenou pekárnou a prodejnou byl přestavěn na kancelář národního výboru, pošty a spořitelny. V padesátých letech prodal místní národní výbor brozanský zámek někomu z Nižboru za 2 500 Kčs.
3. května 1958 byl zámek (čp. 69), spolu s pod ním stojícím panským dvorem (čp. 39) a vodním mlýnem (čp. 75), zapsán do státního sezamu památek.
V šedesátých letech se dohodlo nové vedení MNV s majitelem o zpětném odkupu zámku za stejnou částku. Byla zajištěna povšechná oprava objektu, včetně fasády a střechy, upraveny byly i vnitřní prostory. Zámek byl použit nejdříve pro potřeby obce, později byl poskytnut pro archiv ONV. Stavba dlouho chátrala, ještě po listopadu 1989 se hovořilo o tom, že by zde mohlo být zemědělské muzeum.
Nyní je brozanská tvrz (zámek) v majetku obce Brozany n/O. V letech 2002 - 2005 proběhla její rekonstrukce (2002 byl katedrou historie z ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně proveden stavebně historický průzkum tvrze) a obec v ní následně zřídila expozici o její historii. Návštěvníky zaujmou malby erbů vlastníků tvrze a kýčovitě barevný obraz na stěně v prvním patře (rytířský sál). Ve sklepě se nachází mučírna, která slouží jako vzpomínka na dávné časy.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přehled majitelů brozanské tvrze:
Mělnická kapitula (? - 1421)
Mělničtí probošti (od roku 1200):
český kralevic a salzburský arcibiskup Vojtěch Přemyslovec (1168 - 1173 a 1178 - 1200)
Ondřej (asi 1201 - 1207)
pražský biskup Pelhřim (po 1207 - 1233)
Otto (1233 - po 1264)
Tobiáš z Benešova (před 1269 - 1275)
Budislav z Valdeka (1276 - 1277/87) (1276 doložen dvorec mělnické kapituly v Brozanech)
mistr Oldřich (před 1288 - 1303/11)
mistr Mikuláš ze Špýru (před 1312 - 1317/20)
kancléř Jindřich (asi 1320 - asi 1348)
Jan I. (okolo 1349)
Heřman (? - asi 1359)
Jan II. z Landštejna (asi 1359 - 1389)
pomořanský vévoda Barnim Pomořanský (1389 - ?)
Zbyněk Zajíc z Házmburku (asi 1397 - 1403)
Ondřej Semenec (1403/4)
olomoucký biskup Konrád z Vechty (1404 - 1410)
Konstantin z Vechty (1410 - 1421) (1410 doložen brozanský purkrabí Beneš Slaboň)
Husitskou revolucí byl kapitulní majetek sekularizován, nadále s ním disponuje Česká koruna (zápisné zboží mělnické kapituly).
Hynek z Valdštejna a na Kolštejně (1421 - 1427)
Český stát (Zikmund Lucemburský, Albrecht Habsburský, Ladislav Pohrobek) (1427 - 1452)
Boreš z Oseka (?) (asi 1452 - 1456/63)
Mikuláš z Rechenberka (asi 1464 - 1480)
Český stát (Vladislav II.) (1480 - 1482)
Litvín z Klinštejna (1482 - 1486)
Vojtěch Tvoch z Nedvídkova (1486 - 1500)
Zdeněk z Valdeka, Bohuslav Žleb ze Střížkova a Purkhardt a Oldřich Čichalovci z Čichalova (1500 - 1502)
Brozanští z Vřesovic (1502-1601)
1502 - 1515 Jindřich I. Brozanský z Vřesovic
1515 - po 1535 Jaroslav Brozanský z Vřesovic
po 1535 - před 1539 Jiří I. Brozanský z Vřesovic
před 1539 - asi 1543 bratři Zikmund, Jakub, Jindřich II., Jan a Bohuslav Brozanští z Vřesovic
1. část Brozan: asi 1543 - 1544 Jakub Brozanský z Vřesovic
1544 - 1549 Jindřich II. Brozanský z Vřesovic
1549 - 1553 pan Jan (V.) Zajíc z Házmburku (1549 zastaveno Jaroslavu Beřkovskému ze Šebířova, který zde snad až do 1558)
1558/1564 - 1572 pan Kryštof Zajíc z Házmburku na Brozanech a Hostěnicích
1572 - 1578 paní Anna ze Šlejnic, vdova po Kryštofu Zajíci
2. část Brozan: asi 1543 - 1588 Zikmund Brozanský z Vřesovic (1563 gotická tvrz přestavěna na renesanční zámek)
1588 - 1598 Lidmila Vřesovcová ze Žlunic, vdova po Zikmundovi Brozanském
1598 - 1601 Jan Václav Brozanský z Vřesovic (v zástavě Elišky Brozanské ze Salhausenu)
Zajícové z Házmburka (1601 - 1617)
1601 - 1613 pan Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka na Budyni, Mšeném a Brozanech
1613 Jan z Klenového a z Janovic na Žinkovech
1613 - 1616 paní Polyxena Minkvicová z Házmburka (1614 Brozany získány dědičně)
1616 - 1617 páni Jaroslav Maxmilián a Jan Mikuláš Zajícové z Házmburka
Lobkovicové (1617-1948; na brozanské zámku nesídlili)
1617 - 1637 kněžna Polyxena Pernštejnská z Lobkovic
(1618 - 20 zabrán vzbouřenými stavy)
1637 - 1677 kníže Václav Eusebius z Lobkovic (vévoda zaháňský)
1677 - 1715 kníže Ferdinand August Leopold z Lobkovic (vévoda zaháňský)
1715 - 1734 kníže Filip Hyacint z Lobkovic (vévoda zaháňský)
1734 - 1784 kníže Ferdinand Filip z Lobkovic (vévoda zaháňský)
1784 - 1816 kníže Josef František z Lobkovic (vévoda roudnický)
1816 - 1868 kníže Ferdinand Josef Jan z Lobkovic (vévoda roudnický)
1868 - 1903 kníže Mořic z Lobkovic (vévoda roudnický)
1903 - 1920 kníže Ferdinand Zdeněk z Lobkovic (vévoda roudnický)
1920 - 1948 Maxmilián Ervín Lobkowicz (1939 - 1945 majetek zabaven nacisty, 1948 komunisty)