Kompletní historie Brozan (prostřední čast)
Brozanská historie
(opravené a rozšířené vydání)
Probošt mělnický a biskup olomoucký Konrád z Vechty
Zbyňkovým odchodem uprázdněné mělnické proboštství obsadil roku 1404 Václav IV. se souhlasem manželky Žofie nejvyšším mincmistrem a přítelem Konrádem z Vechty (nar. asi 1364 Vechta v Dolním Sasku - zemř. + 26. 12. 1431 Helfenburk u Úštěka). Krátké proboštování Ondřeje Semence, které klade Zamastil s pochybnostmi do stejného roku zůstává nepotvrzeno.
Konrád z Vechty byl po Mikulášovi ze Špýru, Otovi a Barnimovi Pomořanském čtvrtým mělnickým cizincem, který pocházel z ciziny. Narodil se v měšťanské rodině ve vestfálském hrabství Vechta. Stal se knězem a protože byl i schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. Není přesně známo, kdy přišel Konrád z Vechty na dvůr Václava IV. (první zmínka je z roku 1398), ale královu přízeň získal hned. To vedlo k jeho rychlému vzestupu, ačkoliv prý byl "povahy nestálé a vlastností nikterak vynikajících". V letech 1398 - 1400 byl členem královské rady. Na přímluvu Václava IV. se stal dále biskupem v dolnosaském Verdenu (1401 - 02), ale papežem Bonifácem IX. nebyl potvrzen. Jako jeden z nejlepších Václavových dvořenínů duchovních byl však hojně odměňován i dále. Byl jmenován nejvyšším mincmistrem Království českého v Kutné hoře (1403 - 05), "k čemuž se prý dobře hodil, jsa výtečný alchymista". Královský mincmistr byl úředníkem, který spravoval mincovní regál (tj. právo krále razit mince). Dále kontroloval jakost mincí, řídil oběh, zakazoval vývoz domácí či dovoz zahraniční mince. Dohlížel i na zachování horních zákonů.
Po výnosném mělnickém proboštství získal Konrád poté rovněž hodnost probošta staroboleslavského. Poté či snad dříve (jistě však v letech 1405 - 12) mu byl svěřen úřad královského podkomořího (jeden z úředníků zemských, jakýsi ministr královských měst). V roce 1408 se dostal na olomoucký biskupský stolec jako Konrád II. (1408 - 12).
Dle historika J. Spěváčka "se mu nedostávalo pevných charakterových vlastností" a chyběly mu rovněž teologické znalosti, církevní funkce pro něj byly pouze mocenským postavením a zdrojem příjmů. Byl celou svou i povahou více diplomat, světský šlechtic, nežli kněz dbalý své církve. Jeho pověst nebyla prosta podezření ze simonie. A jak vidno, rád získával i světské úřady, které mu nedovolovaly zdržovaání na Mělníku. Proboštské povinnosti za Konráda z Vechty vykonával stálý vikář, který byl zřízen bezpochyby již některým z předchozích proboštů, ale o kterém víme až z října 1407, kdy po rezignaci vikáře Zikmunda jmenoval pražského kněze Theodorika.
Biskup Konrád z Vechty se mělnické kapituly vzdal v dubnu 1410 ve prospěch svého bratra Konstantina, aby jej zaopatřil (že byl jeho bratrem, praví A. Frind).
Mělnický probošt Konstantin z Vechty
7. dubna 1410 jmenovala královna Žofie do čela mělnické kapituly Konstantina z Vechty, probošta brémského. Byla to pohnutá doba - v červenci 1410 nechal arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, někdejší probošt mělnický, spálit kacířské spisy, "čímž snad svou pastýřskou povinnost vykonati hleděl, spolu ale mnoho nepřátelství a hany utržil." Zpívali se tenkrát po Praze hanlivé písně, z kterých jedna počíná známými slovy: "Zbynko biskup abeceda/ pálil knihy, nic nevěda." Arcibiskup před hněvem odjel do Roudnice, odkud nechal Jana Husa 24. září exkomunikovat (odloučit od církevního společenství). Následujícího roku vystoupil Hus proti prodeji odpustků, což vyvolalo lidové bouře, několik lidí bylo popraveno a papež nakonce vyhlásil interdikt nad celou Prahou, pokud v ní bude prodlévat Hus. Sám arcibiskup se vydal za novým římským králem Zikmundem Lucemburským, na této cestě však 28. září 1411 v Bratislavě (Prešpurku) zemřel. Pohřben byl v pražské katedrále sv. Víta v Házmburské kapli, pod tenkrát postavenou věží, jeho bratři Oldřich a Vilém II. u jeho hrobu zřídili oltář P. Marie, apoštola Jana a sv. Jana Křtitele. Metropolitní kapitula zvolila do čela pražské arcidiecéze českého humanistického právníka a králova osbního lékaře Zikmunda Albíka z Uničova (1411 - 1412), který nebyl knězem, a tak ho nezajímaly teologické spory, ale za koho provdá své dvě dcery. Následujícího roku dochází ke směně církevních hodností, Albík z Uničova se vzdává funkce (prodává funkci) a stáva proboštem vyšehradským, místo něj se arcibiskupem stává někdejší mělnický probošt a bratr toho stávajícího Konrád z Vechty, který se zase vzdává olomouckého biskupství ve prospěch dosavadního probošta z Vyšehradu. K podivuhodné záměně došlo jistě s pomocí krále Václava IV.
I probošt Konstantin z Vechty se více než na Mělníku zdržoval v Praze - na svém proboštském dvoře, kam v lednu 1411 jmenoval faráře k tamní farnosti sv. Jana Evangelisty.
Roku 1410 je na brozanské tvrzi doložen purkrabí Beneš Slaboň. A k následujícmu roku Sedláček píše v brozanské souvislosti o Janovi z Doupova, který "tu měl jakási práva a psal se z Brozan", patrně tu držel nějaký nemovitý majetek, peonajatý mělnickou kapitulou.
Poplužní dvůr v sousedních Hostěnicích držel 1412 až 1434 Oldřich z Valdeka. Před ním uvádí rukopis rajhradského kláštera k r. 1402 Oldřicha z Homberka. Z toho lze usuzovat, že již v předhusitské době byl tento statek doksanského kláštera pronajímán drobným šlechticům. Sedláček přepokládal, že zde již v této době byla tvrz. Zprávy o tom ale nemáme. Pánové z Valdeka nebyli potomky Zbyňka I. Zajíce, zakladatele Házmburku, ale jeho bratra nebo strýců. Oldřich snad ani neužíval příjmení Zajíc a ve znaku měl pouze sviní hlavu, takže možná pocházel ještě z jiné odnože rodu Buziců.
Oldřich z Valdeka na Hostěnicích se vyskytuje jako svědek německy sepsané výsady Mikuláše III. Zajíce z Házmburku na Budyni z 12. 3. 1414. Byla určena pro budyňské měšťany a sedláky z Píst, Vrbky a Roudníčku a jejich robotu omezuje i do budoucna "pro duši svého otce, matky a svých předků",. Pečetě l ní připojili Mikulášův bratr Jan II. Zajíc z Házmburku na Kamýku a další příbuzní - Mikuláš II. Zajíc z Házmburku na Kosti a Hradech (+ 1. listopadu 1420), dále Oldřich z Valdeka, seděním na Hostěnicích, Oldřich Sochor z Valdeka, seděním na Mlatech (do roku 1418 měl v nájmu brozanské rychtářství), Hynek Škoda z Valdeka, švagr (?) Jan nejstr. z Beškovic a měšťané z Roudnice.
Proboštův bratr Konrád z Vechty byl jako pražský arcibiskup potvrzen papežem v únoru 1413 a poté slavnostně vysvěcen. V bouřlivých dobách před husitskými válkami se arcibiskup marně snažil smířit znepřátelené strany. Ve sporech s Janem Husem nestál po boku Husovým protivníkům, nýbrž hleděl klidnou cestou spory urovnat. Všechny příkazy církve k ráznému zakročení proti "kacířům" v Čechách plnil jen velmi vlažně, anebo vůbec ne.
V srpnu 1414 obdržela mělnická kapitula po Zdislavovi, proboštovi kapituly u Všech svatých, dědictvím roční plat 2 kop a dar 20 kop, jako nadání k výroční paměti. Byl to poslední dar, kterého se kapitule dostalo. Místo toho začalo docházet ke ztenčování kapitulních příjmů a majetku. Už 7. června 1415 zapsal král Václav IV. Petrovi z Chrástu a jeho dědicům příjem 400 kop gr. z kapitulní vsi Třemošné. Tento zápis měly brzy následovat jiné krále Zikmunda. (Před Vánocemi 1420 zapsal Třemošnou i král Zikmund, ale r. 1436 bylo odkázáno na původní list Václavův; po Petrovi z Chrástu se v držení obce vystřídala řada majitelů, v 16. st. Kolovratové, v 19. st. Lobkovicové, kdy se zde narodil slavný český malíř Václav Brožík a obec se začala hospodářsky rozvíjet; již koncem 19. století byla Třemošná jednou z největších obcí na Plzeňsku, od 1972 má status města).
Probošt Konstantin jmenoval v květnu 1415 mělnickým kanovníkem - farářem Maříka (Mauricia) a Oldřich Zajíc z Házmburku pak místo zemřelého bratra arcibiskupa jmenoval mělnickým kaplanem Štěpána (o Oldřichovi Zajícovi poté zprávy mizí, házmburské panství držel již jen Vilém II. Zajíc z Házmburku). Ještě 3. prosince 1415 jmenoval probošt Konstantin z Vechty do brozanské fary sv. Gotharda Hanku, kanovníka nejstarší čeké kapituly u sv. Jiří na pražském hradě.
Dle Paprockému psali v dubnu 1416 z kostnického koncilu bratrům Zajícům z Házmburku, že Hus zaslouženou odměnu dostal, tak i oni že mají ze svých hranic mužně odstranit nepravé učení. Arcibiskupa Konráda z Vechty chtěl naopak koncil povolat k odpovědnosti, že se dívá "netečně na pronásledování kněžstva".
V srpnu 1419 zemřel král Václav IV. a správkyní království se stala královna Žofie Bavorská, podporující nástupnictví svého švagra Zikmunda Lucemburského (6. října 1419 uzavřeli přední čeští páni s královnou Žofií spolek na obranu "práva a řádu zemského"). Doba ovšem donutila Žofii úřad složit a odjet o Vánocích 1419 do uherského Prešpurku (Bratislavy). Následník trůnu musel své zájmy hájit sám, od počátku roku 1420 sněmoval ve slezské Vratislavi. Z titulu římského krále požádal papeže Martina V. o vyhlášení všeobecné (I.) křížové výpravy proti kacířským Čechům, jenž mu v 1. března 1420 z Florencie vyhověl (oficiálně vyhlášeno ve Vratislavi papežským legátem Fernandem 17. března). Pražský hrad byl v té době v držení nejvyššího purkabí Čeňka z Vartenberka (od 17. dubna zde věznil i své katolické příbuzné Zikmunda Děčínského z Vartenberka a Jana z Ralska, nejvyšší purkrabí zavrhl veřejným listem 20. dubna Zikmunda Lucemburského a popouzel k odporu). První oddíly křižáckého vojska překročily českou hranici 30. dubna 1420, Zikmund Lucemburský doprovázen papežkým legátem vytáhl počátkem května s vojskem přes Náchod do Čech. 7. května byl Zikmundovými posly přesvědčen Čeněk z Vartenberka a pustil jeho muže na Pražský hrad, což vyprovokovalo vzbouřené Pražany k útoku na Hrad (7. a 8. května). Aby byla hradní posádka odříznuta od potřebného zázemí, nechal pražský vůdce Hynek Krušina z Lichtenburka nechal vypálit celé podhradí. Tehdy lehla popelem podstatě celá Malá Strana i se všemi svými paláci, kostely a řeholními domy, včetně dvora mělnické kapituly na Újezdě. 15. května dochází k neúspěšnému jednání mezi Zikmundem a Pražany a na pomoc k Praze začínají směřovat husitské jednotky z celých Čech (zejména z vyvolených měst Žatce, Loun a Slaného). Žatečtí cestou vypálili klášter v Postoloprtech a spolu s měšťany z Loun a Slaného se položili 23. května proti Pražskému hradu. Toho dne vytáhl z Kutné Hory Zikmund Lucemburský (s vojskem uherským, moravským a slezským). Královi věrný Vilém II. Zajíc z Házmburka přitáhl ke Slanému a namluvil tamním měšťanům, že Praha se už královi vzdala. Tak slánští měšťané otevřeli brány a Zikmund Lucemburský vjel slavnostně do Slaného. Papežský legát pak v tamním chrámu sv. Gotharda provedl čistku a před ním nechal symbolicky a pro výstrahu upálit kališnického kněze a jednoho z měšťanů. Jako odvetu pak slánské oddíly nechaly v Parze na Menším Městě vypálit dům Viléma II. Zajíce z Házmburku. Zikmund Lucemburský dorazil na Vyšehrad 31. května a dne 9. července po příchodu posledních dílů křižáckých vojsk rakouských vévodů Albrechta a Arnošta dosáhla síla Zikmundovy armády počtu 30 tisíc. Počet obhájců Prahy byl asi třetinový. Přesto byla křižácká výprava odražena bitvou na Vítkově hoře 14. července 1420. O dva týdny později se ještě nechal v katedrále sv. Víta arcibiskupem Konrádem z Vechty korunovat Zikmu za českého krále, ale pak křižáci ve většině odcházejí. Kromě Pražského hradu zůstával v králových rukou jen Vyšehrad. Ten byl Pražany od září 1420 obléhán, v říjnu přicházejí další husitské posily (zejm. oddíly Hynka Krušiny z Lichtenburka, Viktorina Bočka z Kunštátu a Hynka z Valdštejna). Zikmund se z Berouna nechal slyšet, že se jim dříve vysere na nos, než jim Vyšehrad postoupí a 1. listopadu přišlo vyšehradské posádce na pomoc Zikmundovo vojsko. Toho dne král v bitvě pod Vyšehradem prohrál a na jeho straně zahynula elita moravské šlechty či Mikuláš II. Zajíc z Házmburku na Kosti a Hradech.
Již během první křížové výpravy se králi Zikmundovi počalo nedostávat finančních prostředků na další vedení boje, a proto přistoupil od léta 1420 k velmi výhodnému způsobu odměňování svých přívrženců, spočívajícím v zástavě královského majetku. Od Vánoc 1420, které strávil král Zikmund v Litoměřicích, začal zastavovat rovněž statky mělnické kapituly, "a tak upadal jeden statek po druhém v ruce cizí - aby se více nevrátil".
Tzv. držbu zástavní, držbu dočasnou, kdy se statky užívané zástavním věřitelem označovaly jako zápisné, je třeba rozlišovat od svobodného vlastnictví, které se nazývalo pravým dědictvím, tedy tím, co přechází od děda na vnuky, co zůstává v rodině a nevrací se k panovníkovi. Tak i Brozany postupoval český král po zániku mělnické kapituly jako zápisné, a to až do roku 1614.
V pátek po Novém roce 1421 zastavil král Zikmund Lucemburský Bedřichovi a Janovi z Kolovrat kapitulní ves Kladrubec (Frind píše "v práchyňském kraji", snad dnešní Kladruby u Třemošné). Mělnický probošt je v zápisu nazýván proboštem z Brozan. Z toho se dá usuzovat, že po spálení kapitulního dvorce v Praze, se mělnický probošt Konstantin z Vechty odebral do bezpečnějších Brozan.
Král Zikmund začal počátkem ledna 1421 manévrovat proti Žižkovi na Plzeňsku, s 12 000 muži oblehl Kladruby, v únoru sem však dorazila vojska nově vzniklého pražského mětského svazu (sdružující dvacet jedna měst). Král proto z válečné vřavy odjel do svých dosud věrných Litoměřic a poté na Moravu. Jan Žižka zažívá slavnější jízdu, pomáhá žateckým a 16. 3. dobývá Chomutov a cestou do Prahy dochází k osvobození Loun (19. 3.) a Slaného (21.3), kam se konečně může vráti slánská posádka. 22. března 1421 přijíždí Žižka slavnostně do Prahy.
Pražané krátce nato zahájili úspěšnou protiofenzivu na sever, počátkem dubna (4. nebo 5. 4.) se jim vzdal Mělník. Zamastil k tomu píše: "Tímto poddáním, jemuž ihned následovalo, že pražané dali Mělnickým za svého hejtmana pověstného Jana Smiřického, vysloven zničující rozsudek nad kapitulou zdejší, která ovšem v městě kališnickém více jista ani trpína nebyla... Kněžstvo hledalo spásu svou v útěku, chrám odevzdán kněžstvu pod obojí, v jehož rukou zůstal pak až do doby pobělohorské. Statky rozmrhány. To byl konec kapituly mělnické, co nyní následovalo, nebylo nic jiného nežli živoření a rozklad... Tak jako císař a s ním celý katolický svět považovali hnutí husitské za pomíjející a doufali pevně v brzké jeho udolání, tak zajisté také kapitularové zdejší utěšovali se, že záhy přejde bouře burácející, nastanou poměry staré a oni že vrátí se do sídla svého a ku svým beneficiím. Ale jinak psáno bylo v knize osudu! Nenavrátili se více."
Členy kapituly při jejím faktickém zániku v dubnu 1421 byli probošt Konstantin, farář Mauricius (zemřel nedlouho potom), dále pravděpodobně Jiří řečený Jíra, Jakub, Ondřej z Lomnice, Jan z Dubé, Pavel, vikář Mikuláš a kaplani Štěpán a Theodorik. Kde kanovníci nalezli útočiště, těžko říct.
Proboštův bratr arcibiskup Konrád z Vechty se během bojů přestěhoval i s konzistoří z Prahy do Roudnice, když se ale pražané dostali až sem, uzavřel s nimi arcibiskup dohodu, kterou se zavázal "zachovávat a ve skutek uvádět čtyři artikuly pražské". 21. dubna 1421 se arcibiskup za vyzvánění zvonů a pálení ohňů objevil v Praze a veřejně se k husitské ústavě přihlásil, ačkoli někteří táborští kněží na smiřování s "šelmou antikristovou hleděli zasmušilou tváří". Na 14. května 1421 svolal do Roudnice synodu, ale metropolitní kapitula listem z 24. dubna proti tomuto svolání protestovala. Poslušnost mu odřekl olomoucký biskup Jan XII. Železný i litomyšlský biskup Aleš z Březí. Metropolitní kapitula se Konráda z Vechty nakonec 6. května 1621 odřekla a ještě téhož roku byl papežem Martinem V. exkomunikován.
Jan Žižka byl počátkem května zatím se svými a orebity v poli ve východních Čechách, dobyl Dvůr Králové, Trutnov, přes Mladou Boleslav a Mělník táhl 20. 5. ke katolickým Litoměřicím. K době, kdy se na Litoměřicku objevil, se váže legenda o jednom z jeho lidí, Danielovi Unčičkovi, vyslaným, aby se svými kumpány vyplenil klášter v Doksanech. Ten však, když spatřil sochu Panny Marie, byl uchvácen podivnou mocí a se svými ozbrojenci se vrátil zpět, aniž by se kláštera a jeho obyvatel dotkl. Když se to ale Žižka dozvěděl, nechal tohoto zrádce dle pověsti pověsit na dub v Dolánkách (tzv. Umučený Žižkův dub). Zda měl Žižka na takovou kratochvíli vůbec čas, je otázkou.
Sám trocnovský vojevůdce byl od Litoměřic dvakrát odražen, avšak jeho vpád vyděsil komtura býčkovické komendy řádu německých rytířů, stejně jako komtura johanitů v Ploskovicích. Ti odsud urychleně odtáhli a již se sem nevrátili, Žižka pak bez potíží obě komendy obsadil. Uvědomil si startegický význam místa pro ovládnutí Litoměřicka a nad Třebušínem patrně již v červnu 1421 zahájil stavbu hradu, jemuž dal symbolický název Kalich. Žižka se zatím vrátil přes Roudnici na sněm do Čáslavi a řízení stavby přenechal bratrovi Jaroslavovi (ten pak na hradě často sídlil a po něm se stejně jako Jan Žižka psal).
Dosud katolické Litoměřice se k husitské straně přidaly pod náporem pražanů 29. května 1421, litoměřickým hejtmanem byl jmenován pražský vůdce Hynek z Valdštejna a na Kolštejně.
Hejtman Hynek pocházel ze štepanické větve rodu Valdštejnů (lvice v erbu) a byl zřejmě obvyklou postavou své doby. Do roku 1420 se přidržoval Zikmunda Lucemburského a chtěl se zúčastnit tažení proti Praze, když ale viděl násilnosti Uhrů páchané v Čechách, přidal se k husitům. V červenci 1420 jednal s polským králem Vladislavem Jagellonským v Krakově o jeho možné kandidatuře na český trůn, vleklá jednání však byla neúspěšná; poté se objevuje jako vítěz v bojích o Vyšehrad.
Zemský sněm se v Čáslavi sešel 3. - 7. 6. za účasti pánů, rytířů a měst, dvou zástupců krále Zikmunda a také části moravské šlechty. Za českou ústavu byly prohlášeny pražské artikuly a Zikmund Lucemburský byl sesazen z trůnu. Místo něj byla ustavena dvacetičlenná zemská vláda, skutečná moc však zůstávala v rukou vojenských hejtmanů. Následujícího dne byl pražanům vydán Pražský hrad.
Husitské války - Hynek z Valdštejna
Počátkem července 1421 vytáhl kněz Jan Želivský s pražany do severních Čech, tentokrát s nimi vyrazili i litoměřičtí a za Roudnicí se k nimi připojili i žatečtí a lounští. Tehdy byly dobyty kapitulní Brozany a při této příležitosti vypleněn taktéž doksanský klášter (proboštem Děpold z Riesenburku). Několik jeptišek zemřelo, asi 18 jich stačilo utéct do nedaleké Roudnice a později do Litoměřic. Klášter byl spálen, kostel vykraden. Tak neušel doksanský klášter osudu jiných českých klášterů a ani mělnické kapitule nepomohla brozanská tvrz. Brozany i Doksany byly dány do správy Hynkovi z Valdštejna.
Kam se uchýlil probošt Konstantin z Vechty, není známo. Avšak ještě 24. září 1421 schválila konzistoř ve svém exilu Žitavě Konstantinovo jmenování mělnického faráře. Místo Maříka (Mauricia), který zemřel brzy po ztrátě své fary, byl dosazen pražský oltářník Kašpar. Samotný probošt Konstantin z Vechty zemřel asi na jaře 1422, v květnu toho roku totiž jmenovala královna - vdova Žofie Bavorská, žijící tehdy v Bratislavě, novým mělnickým proboštem svého nejvyššího písaře Zikmunda z Budějovic (konzistoří potvrzeno 30. května). Zikmund byl kanovníkem metropolitním, dále proboštem litoměřickým (takto doložen ve spisech metropolitní kapituly, ale vzhledem k tomu, že neměl příliš času pobývat v Litoměřicích, není o jeho činnost nic známo) a proboštem u Všech svatých na pražském hradě. Patronka mělnické kapituly Žofie Bavorská zemřela v Bratislavě 26. září 1425, chtěla být pohřbena v Mnichově, ale její přání nebylo splněno. Její hrob se nachází v bratislavské katedrále sv. Martina.
Vojsko Jana Želivského onoho července 1421 po Brozanech a Doksanech dobylo i kláštery v Teplicích a Oseku, dále Duchcov a 13. 7. Bílinu. Počátkem srpna však následoval nečekaný vpád míšeňských vojsk do severních Čech a v noci z 5. na 6. srpna zaútočily na postavení pražanů u Mostu. Ti nebyli schopni obstát a za značných ztrát na lidech i materiálu prchly z bojiště do Žatce, Chomutova, Loun, někteří ještě do Slaného. V té době zráněný a snad již slepý Žižka vytáhl pro nepříteli z Prahy a Míšeňané po této zprávě sami ustoupili ze země. Bylo to však jen načas. Říšští kurfiřtové s požehnáním papežského legáta vyhlášují druhou křížovou výpravu a 28. 8. překračují z Chebska hranice (jeden z proudů vedl podél řeky Ohře a 4. 9. byla dobyta Kadaň). Kontingent z Míšně ve spojení se severočeskými katolickými pány oblehl Bílinu a Zikmund Děčínský z Vartenberka obklíčil Žižkův Kalich. Děčínští spolu s míšeňskými postoupili za soustavného plenění k Žatci, kde oblehli posádku, od 19. 9. podnikli křižáci celkem šest frontálních útoků na město. Pražané zatím vyslali 12. 9. část svých oddílů v síle 4000 mužů ke Slanému, dál však nepokračovali. Mylná zpráva, že tahnou k Žatci, dostihla křižáky a ti 2. 10. odtud odtáhli, žatečtí je pak úspěšně pronásledovali a vyhnali. Po porážce křižáků u Žatce a před Bílinou upustil Zikmund Děčínský z Vartenberka od obléhání Žižkova Kalichu (místo toho začal Vartenberk na témže býčkovickém panství, které mu zapsal král, budovat sousední hrad jménem Panna, dobytý nakonec 1423). Zikmundovo křižácké vojsko je poraženo definitivně u Německého Brodu poč. ledna 1422.
V červnu 1422 přijímají husitští hejtmané za nejvyššího správce Čech Zikmunda Korybutoviče, synovce Vitolda Litevského a představitele jagellonské dynastie. Korybutovič s pražany pak obléhal Karlštejn, ale v lednu 1423 uzavřel Zikmund Lucemburský s litevským velkovévodou Vitoldem a polským králem Vladislavem a Zikmund Korybutovič z Čech odešel.
V červnu a červenci 1423 se hejtman Hynek z Valdštejna zúčastnil tažení na Moravu, husité se zmocňují řady měst na střední Moravě a porážejí vojsko olomouckého biskupa Jana Železného a opavského knížete Přemka.
Ještě toho léta zorganizovali pražané a panské vojsko, za účasti Hynka z Valdštejna, společnou výpravu proti Janu Žižkovi z Kalicha. 4. srpna jsou poraženi u Strachova Dvora u Hradce Králové. Šlo o první střetnutí dvou husitských vojsk stejně vyzbrojených a používajících stejné taktiky (poprvé stanula "archa proti arše"). Následovaly další dílčí bitvy, v jedné z nich porazil Hynek z Valdštejna táborského hejtmana Martina Lupáka u Labské Týnice.
V druhé polovině října 1423 v Praze zasedal svatohavelský sněm, který odsoudil "zemské zhoubce", jimž byla míněna polní vojska. Sněm zvolil zemskou vládu o dvanácti členech, jedním z nich byl Hynek z Valdštejna. Sám Valdštejn se snažil navázat styk s Albrechtem Habsburským, jemuž tehdy udělil tchán Zikmund Lucemburský titul moravského markraběte. Toho roku zastavil král Zikmund markraběti Fridrichovi Míšeňskému města Most a Ústí n. L., pod wettinskou kontrolou byly též sousední hrady Střekov a Blansko a spolu s panstvím okolních katolických šlechticů (zejm. Zikmunda Děčínského z Vartenberka), představovala tato oblast významné protihusitské centrum (zlikvidované až spojenými husitskými vojsky 1426).
Boje pražanů s Janem Žižkou z Kalicha pokračovali ještě většinu roku 1424. 7. června došlo u Malešova k jedné z nejkrvavějších bitev husitských válek. Žižka tehdy vojska panské jednoty porazil a poté ovládl většinu měst nyní už rozpadlého pražského svazu. Praha potom nabídla královskou korunu Zikmundovi Korybutovičovi, který do hlavního města přijel 1. července; bratrstva jej však za svého krále nepovažovala. Rozhodující kampaň proti zrádné Praze zahájil Žižka koncem srpna 1424 (předtím vedl drobnou válku proti svým odpůrcům na Žatecku, kdy zaútočil na Kadaň a Most). Žižkovo spojené vojsko se skládalo z oddílů z východních i západních Čech, ze Žatce, Loun a Klatov. Dne 1. září se vojsko shromáždilo v Libochovicích.
Balbín našel ve starém rukopise, že 1424 byla dobyta libochovická tvrz, která tehdy patřila katolickému Vilémovi II. z Házmburku (Balbín nesprávně uvádí jeho bratra Mikuláše III., kterému patřil budyňský hrad). Při tom byli upáleni duchovní, kteří se sem uchýlili, a dva jejich obránci (Jan ze Mšena a Hynek z Račiněvse). Veleslavín dokládá k tomu datum 1. září a že upálení byli násilníci. Libochovická tvrz byla nakonec spálena a možná, že od té doby zůstala pustá.
V následujících dnech přešlo Žížkovo vojsko Vltavu u Veltrus a již 10. září stálo u Libně proti Praze. Žižka se zatím přesunul na Špitálské pole, kde 14. září uzavřel s pražany a Zikmundem Korybutovičem příměří. Pražští konšelé slíbili, že se plně podřídí Žižkovu velení a zúčastní se po jeho boku výpravy za vyproštění Moravy z rukou Albrechta Rakouského. Spojené vojsko činilo celkem 20 000 mužů, lid Žižkových orebitů vedl hejtman Kuneš z Bílovic, tábority Jan Hvězda z Vícemilic a Mikuláš Sokol z Lamberka, pražanům, s nimiž pochodoval Zikmund Korybutovič, veleli podle jednotlivých měst Diviš Bořek a Hynek z Valdštejna. 6. října oblehla vojska Přibyslav a hrad Ronov, ale Žižka během obléhání onemocněl jakousi hnisavou nemocí a 11. října 1424 zemřel (pohřben byl v kostele sv. Ducha v Hradci Králové). Před svou smrtí Jan Žižka z Kalicha druhy naposled vyzval, aby dále bojovali za husitský program "a stáli a bránili věrně pravdy boží pro věčnou odplatu." Žižkovo vojsko se poté nazývalo sirotky. Husitská výprava během tažení dobyla několik měst, klášterů a pevností na západní Moravě a během listopadu se sbory vrátily zpět.
V únoru 1425 znovu propukla otevřená válka mezi pražany a táborsko-sirotčím svazem. Na sklonku března pak sirotci s tábority pod vedením Jana z Hvězdy, Hertvíka z Rušínova s hradeckými, Jana Roháče z Dubé a Bohuslava ze Švamberku přitáhli k Praze, ale město dobýt se jim nepodařilo. Místo toho se staly cílem útoku Žatec, Louny a nakonec Slaný, bráněný Hynkem z Valdštejna. Útočné akcem proti Slanému byly zahájeny 5. dubna Janem Roháčem z Dubé, ale slánská posádka Valdštejnova vykazovala neobyvklou bojechtivost (ačkoli je pravděpodobné, že radikálnější slánské složky měly blíže k obci táborsko-sirotčí nežli ke konzervativním pražanům). Město odolávalo dvanáct dní, dobyto bylo 17. dubna až po příchodu žateckých a lounských. Po ztečení hradeb se bojovalo neméně houževnatě v ulicích, poslední obránci hledali útočiště ve věži kostela sv. Gotharda, která byla dobyvateli zapálena. Padlo jim do rukou dvě stě významných šlechticů, panošů a měšťanů pana Hynka z Kolštejna, ale propustili jich jen malou část. Město samotné bylo značně zpustošeno, v masných krámech na náměstí byli upáleni slánští konšelé s rychtářem a spolu s nimi skončili na hranici kněží Křišťan a Jan ze Zvíkovce. Do Slaného byli dosazeni táborští duchovní, velení nad městskou hotovostí převzali táborští hejtmané a město Hvězda (Slaný) se stalo věrným členem táborského městského svazu. Vojska táborsko-sirotčího svazu pokračovala ještě koncem dubna 1425 do Roudnice, kde neúspěšně dobývala arcibiskupský hrad, ale zato vybila a vypálila město. Od Roudnice pak vojsko o síle 7000 pěších a 900 jezdců táhlo k hradům Žebrák a Točník.
Tehdy byly táborsko-sirotčím polním vojskem odňaty Hynkovi z Valdštejna i Brozany, ale ještě téhož roku vráceny. Valdštejn rovněž roku 1425 získal koupí od katolického Mikuláše III. Zajíce definitivně hrad Kamýk.
Roku 1425 se stal vůdcem žatecko-lounského městského svazu jeden z předních táborských hejtmanů Jakoubek z Vřesovic, v čele vojska s 4000 muži podnikl v září 1425 útok na Duchcov a hrad vypálil. Při návratu z tažení byl Vřesovec napaden míšeňskou přesilou a utrpěl velké ztráty, z obklíčení se však probil.
Ještě 2. řijna 1425 potvrdila konzistoř ze žitavského exilu, když probošt Zikmund Budějovický dosazoval do mělnické fary svého kaplana Šimona. Všechna taková jmenování, byla však jalová stejně jako o čtyři dny pozdější jmenování Mikuláše z Benešova k oltáři sv. Blažeje mělnické baziliky Benešem z Vrbna, gubernátorem Viléma II. Zajíce z Házmburku, a jmenování další, jestli pak jaká byla.
Arcibiskup Konrád z Vechty tehdy lavíroval mezi husity a katolíky. V roce 1423 a 1425 se účastil jednání zemských sněmů a při jednání o zemském míru s katolíky zastupoval stranu pod obojí. Dne 21. prosince 1425 byl papežem Martinem V. s konečnou platností zbaven úřadu a 2. ledna 1426 znovu exkomunikován. Olomoucký biskup Jan Železný byl naopak jmenován kardinálem.
Intermezzo - Husitské tažení Jakoubka z Vřesovic ze září 1425 dostatečně postrašilo míšeňského kurfiřta Fridricha Bojovného a zejména jeho manželka Kateřina Míšeňská propagovala výpravu do Čech k záchraně wettinských držav. Samotný Fridrich začal v lednu 1426 s bojovými a kcemi a na sněmu v Norimberku vzýval k protihusitskému tažení. Jakoubek z Vřesovic v polovině dubna shromáždil v Bílině žateckou-lounské vojsko a proti míšeňským se začaly chystat i ostatní husitské svazy. Z východních Čech se přesunul velitel táborsko-sirotčí posádky Jan Roháč z Dubé a zaútočil na vartenberský Benešov nad Ploučnicí. V květnu pak patrně v maldé Boleslavi a Starém Bydžově proběhla jednání husitských velitelů, jejich vojska pak ve dvou proudech postupovala k České Lípě, kterou ovládli 19. května. Pravděpodobně 26. 5. 1426 dokončila spojená vojska táborská a sirotčí taktické demonstrace na domácí válečné scéně a ve třech proudech se stáhla k Ústí n. L. První dosáhl města předvoj pod velením hejtmana lounsko-žateckého svazu Jakoubka z Vřesovic na Bílině, táborské vojsko kněze Prokopa Velikého (Holého) putovalo přes Slaný a cestou dobylo Třebenice, Duchcov, Teplice a Krupku (je možné, že předstíralo přípravy na pochod k další saské enklávě - Mostu). Po něm přes Litoměřice přitáhli k Ústí pražané pod Zikmundem Korybutovičem, oddíly Jana Roháče z Dubé a sirotci pod velením hejtmanů Kuneše z Bílovic a Jana Královce z Kralovic. Všechna vojska představovala sílu 25000 mužů (asi 1/3 jezdectvo, tentokrát i jezdectvo těžké vzhledem k účastni domácího panstva - účastnili se pánové Viktorin a Hynek Boček z Poděbrad, Hynek z Kolštejna aj., dále také ruský kníže Fedor z Ostrogu). Jakmile se jednotlivé husitské kontingenty spojily před Ústím, bylo započato s ostřelováním města z děl a praků. Pod velením Jakoubka z Vřesovic se prováděly též ženijní práce v podkopech opevnění a příkopů, asi 6. 6. byl učiněn pokus i o přímé ztečení hradeb, ale míšeňská posádka útok odrazila za velkých ztrát husitů. Kateřina Míšeňská doma zoufale sháněla posily a se značnou námahou se jí nakonec podařilo shromáždit ve Freibergu početné vojsko, které se 11. června vydalo v několika proudech přes Krušné hory do Čech. Vévodova armáda vedená proslulým kondotiérem Bosem z Fictumu, složená z jednotek ze Saska, Durynska, Míšně a Lužice, měla sílu asi 60 000 mužů, z toho 10 000 převážně těžké jezdectvo. Už po překročení hranic začalo německé vojsko loupit, vraždit a vypalovat vesnice, napadlo též ženský klášter benediktinek v Teplicích, šlapali zde po hostiích, údajně načichlých kacířstvím. O den později (12. 6.) zaujali křižáci h, údajně načichlých kacířstvím (11. 6.), 12. 6. zaujala postavení s předvojen na linii Janov, Teplice, Krupka. Husiti přerušili obléhání Ústí a postavili se postupujícímu nepříteli mezi Předlicemi a Chabařovicemi na blízkém kopci (Na běhání, dnes už neexistuje), kde byla pod velením Prokopa Velikého postavena dvojnásobná hradba z 500 vozů "kolo na kolo" (14.6.). Němci rozbili tábor u Chabařovic a v sobotu 15. června došlo k prvním střetnutím předsunutých oddílů. Byly to boje prudké, ale bez valného významu na průběh bitvy. Plnou silou se bitva rozhořela v neděli 16. června 1426. Sasové zaútočili o sedmé hodině ranní, mohutný útok jezdectva a pěchoty byl veden přes údolí do svahu od Hrbovic či dnešních Předlic proti české vozové hradbě (podobně jako v bitvě na vrchu Gothard u Hořic). Posádky vozů zahájili proti útočníků, drtivou palbu z houfnic, tarasnic a ručnic, mnohým Němcům se podařilo dosáhnout vozů, ale po marných útocích se dali na ústup. Husité rozevřeli vozovou hradbu, vyrazili nejprev táboři v čele s Prokopem Holým a těsně za nimi sirotci, k výpadu se připojily též oddílý pražanů, neobyčejně statečně si vedl Viktorin z Kunštátu i brozanský majitel Hynek z Kolštejna. Zikmund Korybutovič velel záloze. Ve Starých letopisech se píše: "Když viděli, že Němci běží, tehdy vyskočili z vozů a bili je hlava nehlava a hnali je od toho bojiště u ústí až k míšeňským (Krušným) horám, že mrtví leželi hustě jako o žních snopy na poli. A voda, která protéká Ústím, byla od toho pobíjení lidí a koní celá krvavá. A tak Čechové zvítězili a žádného neživili a nikoho nebrali do zajetí. Ukořistili dva tisíce dvě stě dvacet německých vozů, sto osmdesát děl a čtyři tisíce stanů. Němců tu bylo zabito mnoho tisíc a dlouhý čas leželi nezakopaní; dodnes tam leží hromady kostí. Čechů zabyli jen devatenáct a významnějšího nezabili žádného, jen Jana Bradatého, měšťana z Prahy. Takovou bitvu v Čechách nikdo nepamatuje. Po tom boji u vsi Hrbovic klečelo pod německou korouhví čtyřiadvacet hrabat a korouhevních pánů, své meče zabodli do země a vzdávali se na milost, aby je ušetřili, ale Čechové, protože si před tím dali slib a zavázali se, neodvážili se jeden před druhým je ušetřit, a tak je tu všechny zabili. A kteří utekli do vsí Předlic a Hrbovic, ty zapálili a vesnice obstoupili, takže se žádný nemohl zachránit. Avšak pan Jakoubek z Bíliny, který by rád zachránil pana Waldenberga z Wolksteinu, vzal ho za sebe na koně, ale neodvezl ho, protože to uviděli táborští drábové a zastřelili ho, jak tam seděl na koni za panem jakoubkem. Když umírající Němec letěl s koně, málem s sebou strhl pana Jakoubka, a tak by při té rychlosti mohl být také zabit." Byla to údajně nejkrvavější bitva celých husitských válek, padlo v ní dosud největší množství německých feudálních pánů. Pronásledování a zabíjení trvalo ještě po západu slunce a pouze významní korouhevní páni byli pohřbeni. Pážata a štítonoši, kteří se boje nezúčastnili, byli ušetřeni. Porážka třetí křížové výpravy u Ústí nad Labem (též Na běhání) měla v říši obrovský ohlas a položila základ pověsti o české nepřemožitelnosti. Na této bitvě je něco symbolického i pro Brozany, zatímco při ní zemřel někdejší mělnický kanovník Pavel, vítězným vůdcem se stal Jakub z Vřesovic, jehož potomci budou vládnout Brozanům skoro až do Bílé hory.
Druhý den po bitvě se obrátili husité proti Ústí, které již saská posádka a z valné většiny i jeho obyvatelé ve strachu opustili. Město bylo dobyto bez nesnází a bez ztrát. Říká se, že došlo k takovému vyplenění, že po tři léta tu bylo pusto a prázdno. Ústí nad Labem připadlo na deset let Jakoubkovi z Vřesovic.
Už po dobytí Ústí propukly osobní spory mezi hejtmany sirotků a pražany, byl to první vážný signál nového boje husitské šlechty proti táborsko-sirotčím polním vojskům. Prokop Veliký prosazoval taktické pronásledování nepřítele až na saské území, šlechta a pražené s tím však nesouhlasili. Táboři a sirotci zase odmítli návrh Zikmunda Korybutoviče táhnout ještě proti Mostu. Pražané se nakonec pod vedením Hynka z Valdštejna pokusili zopakovat úspěch u Ústí na vlastí pěst. Oblehli mostecký hrad a po několik týdnů ho ostřelovali z praků a děl. K městu se později přiblížila německá přesila a 5. srpna 1426 se zde střetla s pražany v bitvě, v níž došlo na obou stranách k nemalým ztrátám. Pražané v noci ustoupili z pole a byli nuceni ponechat zde nejtěžší dělostřelecký kus.
V březnu 1427 vyhlašuje papež Martin V. proti husitům čtvrtou křížovou výpravu, definitivně je o ní rozhodnuto o měsíc později na říšském sněmu ve Frankfurtu. Mezitím proběhlo v Praze povstání, při němž se Zikmund Korybutovič pokusil zbavit svých odpůrců. Neuspěl a byl zatčen. 23. července 1427 zahájila spojená křižácká vojska dobývání Stříbra. Proti nim vyrazilo husitské vojsko vedené Prokopem Holým a 4. srpna u Tachova je zahnalo na útěk. Celkové vítězství husitů završeno 11. srpna dobytím tachovské pevnosti. Prokop Holý vyčkával s hlavními silami na návrat vojáků, kteří pronásledovali křižáky k hranicím, teprev poté opustil ležení a oblehl nejprve Jana z Roupova na jeho hradě, následně Plzeň. Za nepřítomnosti husitských vojsk vypukla v Praze další vzpoura, do jejíhož čela se postavili Hynek z Valdštejna a Jan Smiřický, s cílem ovládnout město ve prospěch panské jednoty. Dne 6. září 1427 vnikli sice spiklenci spolu s 600 jezdci zásluhou pomoci novoměstského rychtáře Jana Raka do Prahy, převrat byl však dávno prozrazen Vilémem Kostkou z Postupim. Pražané zatáhli ulice řetězy a mezi těmito přehradami nastala krutá řež. Obě strany po sobě hustě střílely z kuší a bojovaly na ulicích i domech. Povstalci byli vesměs pobiti a zajati, brozanský majitel Hynek z Valdštejna byl zabit a další organizátor Smiřický zajat. Prokop Holý vyhověl volání pražských o pomoc, s Plzní uzavřel příměří a chvátal k Praze, 11. září pak v čele 10 000 pěších a 800 jízdních táborů vtáhl do města. Odtud se vydal spolu se sirotky a pražany ke Kolínu, aby zde potrestal třetího ze spiklenců, Diviše Bořka z Miletínka. Kolín se vzdal 15. prosince a byl začleněn do táborsko-sirotčího svazu.
Kdo se po Hynkovi z Valdštejna zmocnil Brozan a komu je pak král Zikmund zapsal, není dle Sedláčka známo. Jisté jen je, že fakticky zaniklá mělnická kapitula nebyla v době pohusitské obnovena, přetrval pouze titul mělnického probošta jako člena pražské kapituly (do poloviny 16. století). Kapitulním majetkem nadále disponoval už jen český král (česká koruna).
Víme však o událostech z brozanského okolí. Roku 1430 se rozlila řeka Ohře a následujícího roku se přidala ještě neúroda.
Konrád z Vechty se po svém sesazení odebral na arcibiskupský hrad v Roudnici, ale roku 1431 jej byl nucen zastavit Janu Smiřickému. Říká se, že se poté odebral na hrad Helfenburk (Hrádek) u Úštěka, kde o Vánocích toho roku zemřel (přičemž měl být pohřben v tamní hradní kapli). Ten však už v té době držel Jan Smiřický ze Smiřic rovněž. Není bez zajímavosti, že Jan Smiřický vládl i nad některými statky mělnické kapituly (po skončení husitských válek mu král Zikmund kupř. zapsal kapitulní Mlčechvosty).
V roce 1431 zemřel rovněž bratr jiného arcibiskupa, Vilém II. Zajíc z Házmburku, hrad po něm zdědil Zbyněk III., později věrný druh krále Jiřího. Měl tu útočiště, když sem část sirotků po Vánocích 1431 přitáhla a tehdy poplenili jeho statky. Že by tehdy Házmburk dobyli, jak se tu a tam píše, v starých pamětech není poznamenáno (Sedláček). Zbyněk III. Zajíc se pak účastnil v srpnu 1436 slavného vjezdu císaře Zikmunda. Napsal o něm Paprocký, že Pán Bůh mu mnoho dobrého dával a do smrti ve velkém bohatství choval, ač pohrdal statkem zemským.
Mělnický probošt Zikmund z Budějovic zemřel na Mělníku v roce 1436 (Frind píše 1433) na konci husitských válek, patřil patrně k těm duchovním, kteří vyznávali kalich. Místo něj byl v únoru 1436 ustanoven (pouze titulární) probošt Vilém z Rýzmburku. Manželka Zikmunda Lucemburského císařovna Barbora Cellská, která měla blíže ke kališníkům než ke katolíkům a s českými stavy se dorozumívala česky, strávila pak zbytek života v Mělníku, tam se věnovala okultním vědám a alchymii a nakonec 11. července 1451 zemřela.
Vilém Zajíc z Valdeka a z Hostěnic
Roku 1434 postoupil Oldřich z Valdeka Hostěnice svému příbuznému Vilémovi Zajíci z Valdeka a přesídlil na poplužní dvůr v Hrušovce, k němuž náležely díly vsí Kletečné a Dubkovic (zde před rokem 1458 zemřel a spolu s ním i jeho syn Jan; proto byl jeho statek provolán královskou odúmrtí a král jej daroval Janu Muchkovi ze Svojkova).
Zařazení Vilémovy osoby činilo badatelům vždy největší potíže. Nejčastěji bývá mylně ztotožňován s Vilémem Zajícem z Valdeka a z Židlochovic (+ 1. listopadu 1420 pod Vyšehradem). Manželkou hostěnického Viléma byla Kateřina ze Šanova, oženil se s ní někdy před 1429. Jeho bratrům Janovi (+ 1461) a Přibíkovi (+1444/5) se ještě v době husitských válek odařilo získat statky na Moravě. Přibík zřejmě vyženil biskupské léno v Modřicích (25. července 1435 složil v Brně manský slib za dvůr v Modřicích, kde později vybudoval tvrz) a Jan koupil v rozmezí let 1423 až 1434 od Jimrama z Doubravice pro všechny bratry ves Bošovice po celý život žili bratři v nedílu, tak je 1437 Vilém jmenován při vkladu Bošovic do moravských desk zemských).
Vilémův slavnější soused a příbuzný Zbyněk III. Zajíc z Házmburku (+ 2. července 1463), majitel házmbursko-budyňského panství, se v srpnu 1436 účastnil slavného vjezdu císaře Zikmunda, o tři roky později byl vyslancem českých stavů ke králi Albrechtovi do Uher, roku 1440 pak ustanoven za hejtman kraje řipského (slánského). V dubnu 1452 pak je Zbyněk III. při zápisu o volbě správce Jiřího z Poděbrad, kterému bylo dáno dvanáct osob k radě, mezi jinými Zbyněk Zajic III. a jeho kostečtí příbuzní Jan IV. (+ 1495) a Oldřich II. (+ 1473). Právě jim (a ještě jejich otci Mikuláši IV. z Házumburka na Kosti, + 1459) házmburský majitel Zbyněk III. téhož roku daroval "zámek Hasenburg s městečkem pod hradem (Podhradím)" a 4000 kop grošů, sám patrně přesídlil již do Budyně (a na hradě Házmburku už nikdo nebydlil). Paprocký uvádí, že svědkem darovací listiny byl pan Boreš z Oseka, seděním v Brozanech. Snad je to první doklad o tom, komu byly brozanské kapitulní statky zapsány. Rojek však Boreše nepovažuje za pána Brozan, ale toliko za držitele nějakého dvora v Brozanech. Boreš pocházel z dříve proslulého rodu, větve Hrabišiců, který však po prodání sídelního hradu Osek (též Rýzmburk) u Teplic (1398) rychle zchudl. 29. září 1456 byl "Boreš z Oseka, seděním v Brozanech" svědkem k odúmrti tvrze Homberk (na Plzeňsku) pro Fridricha z Donína. Boreš svědčil: "Znal sem dobře Zbyňka Homberka, kterýž byl u Přibíka z Klenového, a druhého bratra jeho Jana také sem znal. Také to vím, že syn Zbyňkův byl jest u pana Zbyňka z Hasenburku, jsa pacholíkem malým." Později se s Homberkovými však nevídal a nemohl tak říct, zda už zemřeli (ale další svědek Václav Mudrák ze Sluh, bydlem ve Vlčicích, který byl ve službách Homberků uvedl, že už všichni zemřeli).
Beneš Pupek z Brozan, kterého uvádí František Beneš jako majitele Brozan k 26. května 1456, když svědčil k odúmrti pro Jeníka z Divic, byl pouhým brozanským obyvatelem. Heber uvádí Boreše z Oseka ještě k roku 1463, ale bez dokladů.
Jako nejvyšší sudí Království českého připojil 6. 5. 1458 Zbyněk III. Zajíc z Házmburku pečeť k přísaze nově zvoleného krále a svého přítele Jiřího z Poděbrad, ale o pět let později umírá. Jeho házmbursko-budyňské panství přebírají jeho příbuzní a královi odpůrci Oldřich II. a Jan IV.
To Vilém z Valdeka a z Hostěnic se po smrti svého posledního bratra Jana Zajíce z Valdeka (+1461) měl stát dědicem jeho statků, ale neuvázal se ani v Bošovice ani v manský statek v Modřicích a Želešicích. Byl již v pokročilém věku, neměl potomky a tak zřejmě neměl zájem pouštět se do zdlouhavých sporů. Ujmout se bošovického zboží nemohl, neboť jej z titulu věnné zástavy ve výši 500 kop gr. držela vdova po Janovi Magdaléna z Heraltic. A biskupská léna Vilém raději přenechal své neteři Elišce z Valdeka a jejímu muži Oldřichu Mládencovi z Miličína, neboť Eliška tu měla beztak pojištěné věno ve výši 100 kop grošů. Když se je Eliška pokoušela v roce 1466 soudně vymoci Bošovice, přijel ji Vilém na Moravu pomoci a byl poručníkem jejího půhonu. Na věci však nedokázal nic změnit.
Vilém z Valdeka a z Hostěnic zemřel v roce 1475 nebo nedlouho před tím jako poslední mužský člen této rodové větve a zanechal vdovu Kateřinu ze Šanova. Jeho zboží ves Řepnice a dvůr v Hostěnicích byly 14. října 1475 v Litoměřicích provolány královskou odúmrtí. Téhož dne si za své věrné služby vyprosil zboží od krále Jindřich ze Šanova, bratr vdovy po Vilémovi. Jindřich získal od setry Kateřiny i věno 100 kop gr., jež měla na zboží zapsáno. Se svými nároky se však přihlásili další nápadníci. Aleš z Kozojed, purkrabí na Budyni, ohlásil 23. prosince nárok svého pána Jana IV. Zajíce z Házmburka (+ 1495), jakožto nejbližšího strýce vymřelé rodiny.
Téhož dne se také přihlásila Eliška z Valdeka, prohlašujíce, že její otec Přibík byl nedílným bratrem Vilémovým a ona že nebyla odbyta. Eliška učinila poručníkem půhonu Jana Ilburka z Vřesovic (vnuk Jakoubka z Vřesovic) a vložila mu svá práva do zemských desk. S Janem IV. Zajícem z Házmburka se Jindřich smírně dohodl a ten se 21.února 1476 v jeho prospěch vzdal svých práv.
Jana IV., truksas a někdejší odpůrce Jiřího z Poděbrad, se nemusel věnovat malichernému sporu, ve svých rukou držel Kost, Trosky, Frýdštejn, Hrubou Skálu, Házmburk a Budyni a po nedávné bratrově smrti Hostinný a Žerotín. Zemřel až za mnoho let - 15. května 1495, pohřben je v Budyni, kde na jeho hrob Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic napsal: "Jana Zajíce tento kámen kryje (...), jenž právo vlasti neméně než Solón znal a veliký Lykurg. (...) Proto když kdo pokoj a bezstarostný čas má, Janovi věčnou ať přeje odměnu a nebešťanů byty a sídla blažená." Janův stejnojmenný vnuk Jan V. Zajíc z Házmburka získá Hostěnice o 73 let později.
Pro Jindřicha Šanovce byla větší práce s Eliškou z Valdeka a jejím zástupníkem Janem Ilburkem. 21. června 1476 projednával záležitost komorní soud, ale rozhodli se věc přeložit k dvorskému soudu. Tam byla věc projednávána 15. července téhož roku a Jindřich předvedl svědka Jana Prase z Kopecze, který dosvědčil, že Eliška byla při svém sňatku odbyta. Pře se ještě táhla několik let, až se strany dohodly. Jan Ilburk z Vřesovic a Doubravské hory 25. dubna 1480 postoupil Jindřichovi Šanovcovi své nároky a vložil mu do zemských desk zápis 500 kop gr pojištěných na řečeném zboží. Jindřich tak mohl být 4. května 1480 komorníkem dvorského soudu uveden v držení statku po Vilémovi z Valdeka. Tvořily jej svobodný dvůr v Hostěnicích se dvěma pustými podsedky, lukami, pastvinami, vinicí, sadem řečeným Ostrov, s polovicí řeky a rybářem jménem Vác, dvory kmecí v Řepnici a v Záhořanech. Statek byl odhádán na pouhých 50 kop gr., neboť byly odečteny částky 100 kop gr. věna vdovy Kateřiny z Šanova a 500 kop gr. práva, jež tu měl od Elišky z Valdeka Jan Ilburk a které již Jindřich dříve získal.
Mikuláš z Rechenberka
Z posledně uvedeného roku 1480 pochází i soudní nález, řešící spor brozanský, konkrétně mezi králem Vladislavem II. Jagellonským a Mikulášem z Rechenberka (Mikuláš Rachmberk), tomu měl Brozany zapsal 1464 (tehdy už král) Jiří z Poděbrad. Rechenberk je tak prvním bezpečným držitelem brozanské tvrze (jako zápisného zboží mělnické kapituly). Český král se na Mikulášovi z Rechenberka domáhal výplaty, načež bylo rozsudkem rozhodnuto: "poněvadž, byv několikrát obesílán, k soudu nestál, propadl právo své na tvrz Brozany, zápisné zboží proboštství Mělnického."
Litvín z Klinštejna a Vojtěch Tvoch z Nedvídkova
Král Vladislav II. vyplatil Brozany a 29. listopadu 1482 je zapsal Litvínovi z Klinštejna za 1500 kop grošů "širokých, českých, drobných, stříbrných, rázu pražského" (první doložený zápis v deskách zemských). Součástí brozanského zboží byla tvrz, dvůr poplužní s poplužím, patronátní právo k faře sv. Gotharda, ves Brozany a blízké vesnice Rochov a Hostěnice, s lidmi kmetcími (sedláky), dědinami, lukami, lesy, vinicemi atd. Není zde zmíněn hostěnický poplužní dvůr ani tvrz, dle Rojka k brozanskému panství dosud nepatřil.
Český král zapsal Klinštejnovi majetek na 15 let, Klinštejn jej však po čtyřech letech (1486) postoupil "dobrou vůlí" Vojtěchovi Tvochovi z Nedvídkova (tvrze a vsi Brozan s vesnicemi, jak píše Sedláček). Vladislav II. Jagellonský potvrdil majestátem z 26. září 1487 postoupení ("nárok na již psanů tvrz s jejími příslušnostmi") a připsal Tvochovi "sto kop grošuov českých na dělanie a stavenie již psané tvrze".
K. Kuča uvádí, že k povýšení Brozan na městečko došlo v blíže neznámé době v průběhu 15.století (tedy nejpravděpodobněji v 80. nebo 90. letech, za časů Vojtěcha Tvocha z Nedvídkova). Jenomže ještě za dob Brozanských Vřesovic ve století následujícím se o Brozanech píše jako o vesnici.
V dobách Vojtěcha Tvocha, jehož rod pocházel ze Žatecka (v erbu dva jelení parohy), však určitě existovala též brozanská farní škola, o tom máme doklady v druhém dochovaném majestátu Vladislava II. (tentokráte z 1493), kterým bylo Tvochovi povoleno, že může sto padesát kop "na stavenie svrchu dotčené tvrze, na službu i školy pronaložiti a vydati".
Existenci Vojtěcha Tvocha z Nedvídkova dokladá k Brozanům k roku 1489 i F. A. Heber (Adalbert Twoch von Nedwedkow); následujícího roku 1490 získal Tvoch ještě Račiněves.
Pavel Toufar v zajímavé knize Tajemnou českou krajinou následně uvádí, že "Vojtěch Tvoch z Nedvídkova před svou smrtí roku 1500 odkázal Brozany a další majetek Zdeňku z Valdeka, Bohuslavu Žlebovi ze Střížkova a bratrům Purkhardtovi a Oldřichu Čichalovcům z Čichalova, kteří jej však za necelé dva roky prodali Jindřichu z Vřesovic a na Libčevsi." Aneb zápisy, které mají po nebožt. Vojtěchu Tvochovi na tvrz Brozany, postupují r. 1402 dobrou vůlí Jindřichovi z Vřesovic, jak stojí psáno ve smlouvě.
Jindřich I. Brozanský z Vřesovic
"O rodu Vřesovickém nám vypravuje Paprocký ve svém Diadochu mnoho, odvozuje ho však z dávných dob slovanských, z Polska a z Slezska, pravě, že Šelihové 'co fundament a kořen stromu tohoto' se pokládati musí, z nichž rod ten mohútný a rozvětvený pošel. (...) Jistější nežli zpráva Paprockého jest událost, že Jakoubek z Vřesovic, rodilý Moravan, výtečný vůdce Táborův, byl r.1426 již pánem na Bílině, Žluticích, Kostomlatech, Ústí nad Labem a v Teplici, stav se tak praotcem tohoto bohatého a rozšířeného kmene, který více než 200 let mocně a slavně ve vlasti naší působil," píše Fr. Beneš v článku Brozany v Litoměřicích.
Nejvýznamnější severočeský válečník z doby husitských válek a děd nového brozanského majitele, Jakub z Vřesovic (jemuž se podle postavy říkalo Jakoubek, + asi 1461) pocházel ze zchudlé rodiny vladyckého stavu, jež se psala po vsi Vřesovicích (snad okres Prostějov) a "jejíž erb byl měsíc zlatý s rohy vzhůru obracenými na modrém štítě". Po smrti Václava IV. se "odvážlivý, důvtipný a bojovný" voják přidal k táboritům a stal se jejich předním bojovníkem, bitvy u Lipan se roku 1434 ale neúčastnil a místo toho úspěšně obléhal zatím nedobytný hrad Kostomlaty Albrechta Škopka z Dubé. Uznal krále Zikmunda a on mu 1436 zapsal mnohá panství (Teplice, Chomutov, Ploskovice aj.). Jakoubkovou manželkou byla Benigna Zajícová z Hazmburka (dcera Mikuláše I. Zajíce a Jitky z Beškovic) a jeho jediným synem Jan st. z Vřesovic (+ okolo 1478), který se s ním od 1436 účastnil mnoha jednání. Jakoubek, hejtman kraje žateckého i litoměřického, podporoval Habsburky i Jiřího z Poděbrad. K obraně svého panství vystavěl hrad Oltářík, který spolu se svým synem Janem vyměnili v polovině 15. st. za hrad Kyšperk. Dle pověsti dodnes musí noc co noc o půlnoci bloudit zříceninou Kostomlaty s vypáleným černým kalichem na čele.
Když Jan st. z Vřesovic dělil v roce 1467 rodinné statky, obdržel Jindřich I. Brozanský (nar. po 1446 - zemř. asi 1515) s několika vesnicemi tvrz Blažim na Žatecku, tehdy Dlažim, proto se nazýval "Jindřichem Dlažimským z Vřesovic". Jindřich měl ještě čtyři další bratry, kteří byli odbyti jinými statky, nakonec založili pět rodových větví - brozanskou, žlutickou (bratr Jan ml.), kyšperskou (Jaroš), kostomlatskou (Jakub ml.) a z Doubravské hory (Jan Ilburk, jenž od 1478 začal stavět jako své sídlo hrad na Doubravské hoře a v té době se soudil o Hostěnice). Jindřich později získal od bratra Jana ml. západočeské městečko Toužim, které 1485 obdařil svobodami. Také držel Štědrou a 1489 ji prodal. Po smrti Jana ml. z Vřesovic v roce 1495 zůstal naživu ze všech bratrů pouze Jindřich, t.č. sídlící na Voděradech (okres Chomutov). Odtud se přestěhoval na Bílinu (právě 1495 získal jako zástavu městečko a okolí). Vřesovec nakonec postoupil hrad Bílinu s městem a příslušnými vesnicemi roku 1502 Janu Děpoltovi Popelovi z Lobkovic (od této doby sídlil Lobkovicové na Bílině).
Po ztrátě bílinského panství získal 1502 Vřesovec Libčeves (s předhusitskou tvrzí, ves mezi Lovosicemi a Bílinou, do té doby snad odúmrť krále) a Brozany, odkud přijímá predikát "Brozanský" a stává se zakladatelem brozanské větve Vřesovců.
Jindřich Brozanský z Vřesovic v letech 1508 až 1513 držel díl hradu Kostomlaty (pod Milešovkou), který jeho děd kdysi dobyl. Jaroslavovými spoluvlastníky byli synovci - 5 synů bratra Jakuba ml., z tohoto spoluvlastnictví odešel 1510 Jindřichův stejnojmenný synovec Jindřich (místo toho koupil o dva roky později hrad Pajrek, který opravil jen proto, aby mohl pořádat do okolí loupeživé rejdy). V roce 1513 svoje podíly prodávají i Jindřich Brozanský se synovcem Jaroslavem Kostomlatským, až se nakonec ve třicátých letech stal jediným držitelem Krištof, který hrad vymohl z manství a obdržel jej dědičně.
21. září 1509 potvrdil král Vladislav II. Jindřichovi Brozanskému jeho koupi brozanského panství ("zápisy předešlé na tvrz Brozany", šlo nadále o zboží tzv. zápisné).
V roce 1515 Jindřich Brozanský v necelých sedmdesáti letech dle všeho umírá. Zanechal po sobě syny Jaroslava a mladšího Jiříka.
Jaroslav Brozanský z Vřesovic
Majetek Jindřicha I. Brozanského byl 1515 rozdělen tak, že Jiří zdědil Libčeves a Jaroslav Brozany: "Mně Jaroslavovi dostalo se na muoj diel tvrz Brozany s vesnicemi Brozany, Hostinici, Rochovem, s dědinami, s lidmi, s dvory krnecími, s platy, s kurmi, s robotami, s lukami, štěpnicemi, s vinnicemi, s luhy, s řekami, s kostelniem podacím (tj. s patronátním kostelním právem, právem dosazovat brozanského faráře)."
Tvrz Blažim získal jejich bratranec Jaroslav Kostomlatský, poté Dlažimský z Vřesovic (+ 1533, jeho potomci později získali i významné ploskovické panství).
Jaroslav Brozanský z Vřesovic byl dle Toufara uvážlivým hospodářem. Ve stejně době jako na sousední Budyni Jan V. Zajíc z Házmburku nechal v Brozanech vybudovat vodní mlýn (dosud museli Brozanští chodit do klášterního mlýna v Doksanech). Za tímto účelem nechal v Hostěnicích na řece Ohři vystavět jez a odtud prokopat úctihodně dlouhou strouhu do Brozan pod tvrz, kde plánoval mlýn, odtud pak kolem vsi zpátky do Ohře. Nejstarší údaje o tom jsou ve smlouvě z 1516, v níž probošt doksanský povoluje prokopání strouhy. Náhon o celkové délce 4 kilometrů měl být vykopán za roboty, povolená vodní síla byla 7 metrů krychlových za sekundu. Ve smlouvě se rovněž hovoří o brodu, který se jmenuje "na Maursku" a leží proti kostelíku sv. Klimenta. Je jistou zajímavostí, že v době budování brozanského náhonu (přesně v roce 1520) hospodařil na hostěnickém statku (patřícímu doksanskému klášteru) Václav Purkyně, nejstarší doložený předek českého přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně.
V roce 1520 byl popraven Jaroslavův bratranec Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, který předtím za svůj díl kostomlatského hradu koupil hrad Pajrek u Nýrska v šumavském podhůří, odkud pořádal loupeživé rejdy do okolí. Byl obviněn jako zemský škůdce a vsazen na Daliborku na Pražském hradě, zde víc jak po roce sťat. Jaroslav Brozanský měl však i ctihodnější bratrance - Vilém z Vřesovic a na Doubravské hoře se staral o svůj hrad nad Teplicemi a již na začátku 16. st. jej vymohl z manství, jeho potomci byly později bráni za hlavní větev rodu Vřesovců (vyznamenal se hlavně jeho syn Volf z Vřesovic na Doubravské hoře, Teplici a Krupce, nejvyšší písař Ferdinanda I. a budovatel teplických lázní, a Václav z Vřesovic a na Byšicích, významný luteránský spisovatel). Druhý nejvýznamější rodový hrad Kostomlaty drželi ve dvacátých letech bratranci brozanského majitele Kryštof se Zikmundem Kostomlatským a později již jen Kryštof. Třetí nejvýznamější sídlo rodu Vřesovců - hrad Kyšperk nad Krupkou - však od 1522 už v držení rodiny nebyl. Jaroslavův bratranec Albrecht Kyšperský jej totiž prodal Janu Glacovi ze Starého dvora, za nějž zpustl.
Jiný bratranec brozanského vlastníka Jakub Kyšperský (později Valečský) odešel z Kyšperka již dřív a od 1514 držel hrad Valeč, který nechal goticky upravit. Když pak král Ludvík Jagellonský nechal vyměnit roku 1523 vládu nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu, byl na místo podkomořího jmenován právě tento bratranec Jaroslavův. 29. srpna 1526 se pak účastnil s Ludvíkem bitvy u Moháče, kde stejně jako král zahynul. Jakub Valečský po sobě zanechal osm synů a jejich potomci žili ještě v 3. polovině 18. století, jako poslední z rodu Vřesovců.
Po smrti krále Ludvíka se sešel český sněm, jehož se účastnil i Jaroslav Brozanský, jak dokládá ve své kronice mistr Marek Bydžovský z Florentina. V závěrečné fázi sněmu předstoupil před sněm Lev z Rožmitálu a navrhl, aby bylo zvoleno 24 zástupců (po osmi z každého stavu, za stav rytířský vybrán právě Jaroslav Brozanský) a ti by samostatným jednáním vypracovali návrh na českého krále, kteří 23. října 1526 (ve středu před slavností svatých Šimona a Judy, apoštolů Páně) ve volbě ve Svatováclavské kapli zvolili Ferdinanda I. Habsburského. "Tyto osoby, učinivše jedna každá obzvláště přísahu v kostele svatého Víta, vešly do kaple svatého Václava a tu každá ta osoba svůj oumysl zjevně před jinými oznámila a zjevně a světle vyhlásila. A tu se snesli všichni jednosvorně, odtud vyšli společně a šli až do soudné světnice a tu purkrabí pražský jich svolení a vyvolení vyhlásil, řka: Ferdinandus jeho Milost, arcikníže rakouské, jest král český."
Dle encyklopedie Hrady, zámky a tvrze v Čechách (díl Severní Čechy) byl Jaroslav Brozanský hejtmanem Litoměřického kraje a v r. 1529 jej Ferdinand I. jmenoval zemským hejtmanem. Co je to za funkci, netuším. Stejná publikace jej označuje i hejtmanem pražským a jako takovému, Jaroslavovi Brozanskému pronajala česká koruna křivoklátské panství s hradem Křivoklátem. Jeden z nejslavnějších českých hradů však v té době pozbýval poněkud slávy. Jaroslavův bratranec Albrecht Kyšperský, který byl předtím křivoklátským hejtmanem, si v roce 1529 králi Ferdinandovi I. stěžoval: "Zjistil jsem, že zámek je špatný; jeden dům podepřený, druhý nad sklepem chce spadnout, skrze něj voda do sklepu teče. Orloje hodinného na zámku nemáme, jest potřebný pro hlásné, vrátné i jiné. Dveře a zámky u mnohých pokojů, skla u všech pokojů jsou poškozena. Hlásní i vrátní měli by se ze služby manské vykoupiti, za ně opatřiti věrné a ustavičné, neb nevím, přicházejí-li na hlásky hlásní či zrádci. V čas nebezpečí by byl hrad ohrožen." Nakonec i brozanský majitel křivoklátské panství pustil, a to po krátkých pěti měsícech. Ještě před tím napsal: "Dům za velkou světnicí, slove knížecí, potřebuje znamenité opravy, kdyby se obořil, strhl by i jiné budovy. Také do druhého stavení teče, písař tam nesmí bydlet, praská to. Pošlete mistra Beneše, ať vše ohledá a podepře."
A. Sedláček ve svém článku píše o sporu Jaroslava Brozanského z konce 20. let 15. století. "Z neznámé nám příčiny" předvolal do Brozan hejtman Jaroslav z Vřesovic hostouňského faráře Izaiáše. Spolu s rychtářem, konšely a s písařem Hanzlem pak sepsali a zabavili veškerý Izaiášův majetek, který měl kněz "na hromadu snésti". Na Brozanech byl pak Izaiáš držen, jak pak tvrdil, od neděle až do pátku bez jídla a bez pití. Romantické výklady z toho udělaly banální příběh o podivné lásce kněze Izaiáše Jaroslavovy ženy Rebeky. Jak se lze dočíst na informačním panelu v "hladomorně" brozanské tvrze: "V první polovině 16. století byl pánem Brozan Jaroslav Vřesovec z Vřesovic, hejtman Litoměřického kraje, který měl za manželku paní Rebeku, se kterou marně čekal dědice. Pan Vřesovec se asi příliš věnoval správě kraje, zatímco paní Rebeka byla velmi pobožná, alespoň pokud jde o časté návštěvy hostouňského faráře, velmi mladého a pohledného kněze, kterého pan Jaroslav povolal do Brozan." Dokonce se tam dále píše, že se Izaiášovo zatčení dělo na žádost samotné Rebeky a ta - jak originální! - jej měla nechat natáhnout na skřipec a osobně mučit. Celý text má nadpis "Podivný příběh kněze Izaiáše", a to je velká pravda. Velice podivný. Sedláček pokračuje, že Izaiáše odvezli do Prahy před administrátora víry pod obojí a tam byl na 36 týdnů uvězněn. Poté však Izaiáš zažaloval Jaroslava z Vřesovce u hejtmanského soudu za protiprávné nakládání (tzv. obeslal ho z moci), že ho připravil o peníze i zdraví. Soud zemský 1530 nakonec rozhodl, že Izaiáš se svou žalobou Jaroslava Brozanského vysoce dotkl. A Izaiášovi bylo přečteno, aby opakoval následující: "Jakož sem Vás pane Jaroslave z moci obeslal před soud hejtmanský království českého, kterýmžto obesláním sem Vás na Vaší poctivosti dotekl a nyní stojeci Vás sem nařekl na poctivosti Vaší tím, že ste nade mnú učinili hůře než který zločinec nebo loupežník, toho učiniti nemaje, protož prosím Vás pro Buoh, pro matku boží, abyste mi to odpustili, neb sem Vám na tom svým obesláním i svú řečí křivdu učinil." Hned potom hejtmani, páni a vladykové shromáždění na soudu se u Jaroslava přimlouvali, aby "milostivě a laskavě učinil a jemu pokutu odpustil." Jaroslav odpověděl, že ho potrestá pouze pod podmínkou, že se k němu Izaiáš bude nepřátelsky chovat.
Hejtman Jaroslav Brozanský z Vřesovic zemřel dle všeho bezdětný někdy ve třicátých letech 14. století. Ne zcela spolehliví autoři encyklopedie Hrady, zámky a tvrze v Čechách uvádí přesný rok 1531 s tím, že "brozanskou část rodinného jmění zdědil jeho mladší bratr Jiřík". Sedláček však v článku pro Ottův slovník naučný píše, že Jaroslav žil ještě r. 1535 a Jiřík zemřel před 1539. V jiném svém článku "Brozany tvrz" pak, že i Jaroslav zemřel před 1539.
Na zvonu, který byl ve 30. letech 16. století ulit pro brozanský kostel, Matějka četl nápis: "Léta božího tisícího pětistýho třicátýho třetího. Ke cti a k chvále pánu bohu a všem svatym a milé matce boží a k svatému Gothartu do Brozan a tento zvon jest dělán od mistra Tomáše v Litoměřicích, tento zvon za pana Jiříka a Zářehy rychtáře." To by znamenalo, že roku 1533 byl majitelem Brozan už Jiří Brozanský z Vřesovic. Jistě je však možné, že Matějka četl nápis špatně (Fr. Beneš totiž uvádí "za pana Jiříka Zářehy rychtáře"), což bude podobnější pravdě. Bez zajímavosti dále není, že zvonař Tomáš Litoměřický vyrobil ve stejném roce zvon pro kostel Jana Salhausena ve Valtířově, o kterém bude ještě řeči.
Nakonec je třeba už jen říct, že brozanské a libčevské panství připadlo smrtí Jiřího I. Brozanského jeho pěti synům - Jindřichovi, Zikmundovi, Janovi, Jakubovi a Bohuslavovi Brozanským z Vřesovic, a to zřejmě koncem 30. let 16. století.
Zikmund Brozanský z Vřesovic a jeho doba
Když se bratři mezi sebou dělili (dle Sedláčka asi 1543), obdržel (dle Rojka druhorozený) Zikmund polovinu Brozan (polovina tvrze a dvora). Druhou polovinu Brozan získal Jakub Brozanský a zbytek brozanského panství (Rochov a Hostěnice) Jindřich II. Brozanský z Vřesovic. Bratři si rovněž na třetinu rozdělili patronátní právo brozanské farnosti. Jak byli odbyti Bohuslav s Janem, Sedláček neví (je možno, že zemřeli, neb další zprávy o nich nemáme).
Ještě téhož roku prodali bratři Brozanští z Vřesovic libčevskou tvrz Jaroslavu Beřkovskému ze Šebířova (který ji prodal Buškovi Kaplíři ze Sulevic, 1588 opět do rukou Vřesovců, kdy ji zakoupil Jan Podsedický, vnuk zmíněného Viléma z Vřesovic a na Doubravské hoře, v tomto rodu zůstala až do 1642, kdy byla prodána Lobkovicům).
V roce 1544 koupil nejstarší bratr Jindřich II. Brozanský od nejmladšího Jakuba za 1050 kop gr. č. jeho díl a od té doby držel 2/3 panství. Ještě na zemském sněmu, který byl zahájen dne 14 února 1549 a zasedali na něm i jeho nejvýznamější příbuzní (nejvyšší písař Volf s bratrem Albrechtem Podsedickým a Kryštof Kostomlatský) je podepsán "Jindřich Brozanský z Vřesovic na Brozanech". Ale poté postupuje svou část brozanského panství na svého budyňského souseda Jana V. Zajíce z Házmburka; v Brozanech tak zůstává ze všech bratrů jediný Zikmund Brozanský.
Nejvyšší stolník Jan V. Zajíc z Házmburku (+1553), jediný majitel budyňsko-házmburského panství, který byl za poručenství Zdeňka Lva z Rožmitálu ochuzen o hrad Kost, vynahradil si to brzy. Získal statky doksanského kláštera zastavené kdysi (kupř. Chotěšov, Vrbičany), z cest po Palestině a Egyptě přivezl 1521 tzv. budyňského draka, který je prý nejstarší vycpaninou ve střední Evropě, v Budyni postavil mlýn, k němuž nechal vykopat Malou Ohři, za manželku si konečně vzal pravnučku krále Jiřího, Markétu kněžnu Minsterberskou. Když vyhořel pražský hrad a popelem lehly desky zemské, kladl do nových 1550 své statky, Brozany do nich ale nevložil, mj. i proto, že je ještě 1549 zastavil již jednou zmíněnému Jaroslavu Beřkovskému ze Šebířova (v této smlouvě je prvá zmínka o tvrzi v Hostěnicích).
Jindřich II. Brozanský po prodání Brozan s Hostěnicemi odešel na žitenickou tvrz, kterou přijal v zástavu od Petra z Roupova, od jehož západočeského panství byl litoměřický statek příliš vzdálen. Po smrti Roupova (+ 1555), chtěli poručníci jeho dvou nezletilých synů Václava a Jana zástavu vyplatit, Jindřich to odmítal. Teprve rozhodnutím zemského soudu r. 1556 byly Žitenice Roupovských vráceny (Jan z Roupova se pak oženil z Annou Kostomlatskou z Vřesovic a vyženil i sousední statek Trnovany, jeho synem byl stavovský povstalec Václav Vilém z Roupova). Na generálním sněmu na pražském hradě 1556 (ode všech tří stavů království Českého, pánů Moravanů, Jejich Milostí knížat slezských a jiných stavů z týchž knížectví a obojích Horních i Dolních markrabství Lužických), kde zastupoval též bratra Zikmunda, byl tak pouze uveden jako Jindřich Brozanský z Vřesovic.
Asi roku 1557 umírá Jan Podbradský z Puchova, poslední známý titulární probošt mělnický. Zánikem titulu mělnických proboštů bylo zřejmě definitivně upuštěno od budoucího obnovení mělnické kapituly.
Brozanský majitel Zikmund z Vřesovic se právě v té době odhodlal k přestavbě sídla. Pavel Toufar píše: "Zikmundovi jeho část brozanského majetku zůstala a pečlivě se o ni staral. Nechal přestavět starou tvrz, v níž měl své sídlo. Roku 1559 se tak objekt přerodil do podoby renesančního zámku. Honosná dvoupatrová budova vyrostla na nepravidelném půdorysu. Byla členěna rizalitem a arkýřem. Za Zikmunda Brozanského z Vřesovic byla roku 1563 zvenčí vyzdobena figurálními sgrafity, jejichž stopy byly zřetelné ještě v 19. století." Je třeba uvést, že rok 1559 se jako počátek stavby objevuje mnohde, nicméně jediným doloženým datem je rok 1563, kdy stavba dle leteopočtů omítnutých na zdech zcela jistě stála.
Sám Heber považoval palác kvůli biblickým nástěnným malbám za hradní kapli. Popisuje ji jako dvoupatrovou (sic!), vysokou a úzkou budovu s osmihrannými (vlastně šestihrannými) věžovitými výstupky (rizality) na severní, východní a jižní straně. Rovněž na jeho kresbě má palác o jedno patro více, než dnes. Dle Heberova vyobrazení měl palác mezi prvním a druhým patrem římsu, po 1880 bylo druhé patro strženo (dnes má sklep, přízemí a první patro, kde se nachází tzv. rytířský sál). Uvnitř v přízemí je valená klenba, v patře ploché stropy. Pod dnešní hladkou omítkou se nachází psaníčkové a figurální sgrafito (biblické výjevy), a jak již řečeno, viditelné ještě v 19. století.
Na severní stěně se nad pozdějším přístavkem dle Hebera (1844) i Beneše (1863) rýsovala zpola zašlá nástěnná malba (bílá a černošedá) a šlo rozeznat obrysy, které symbolicky představovaly Víru (Fides), Naději (Spes) a Lásku (Charitas), tedy tři základní ctnosti křesťanské etiky. Pod zobrazeními byly ještě zbytky ozdobných česko-latinských nápisů: Wira - Fides est (Víra je...; přesnější přepis se nedochoval). Naděje - Spes est opinio, quod tum sperat (Heber psal "Spes est opinio futurorum quod cum spe..." tedy "Naděje - je mínění o budoucnu, že s nadějí" a Martin Svatoš poznamenává, že tento neúplný citát připomíná text ze středověkého florilegia Johanna de Fonte o paměti, který končí: "... spes vero vel opinio futurorum (est)"). Láska - Charitas quae ita ab amore different quod amor genus charitas species (Latinská slova říkají výslovně, že křesťanská láska - lat. charitas - se liší od obecné lásky - lat. amor - , protože křesťanská láska je druhem obecné lásky - amor je druh, charitas rod). Zřejmě na této straně paláce byl i citát z biblické knihy Přísloví (31, 30) - psaný latinsky i česky: Lstiwá milost (líbeznost), marná krása, žena bohabojná (dojde chvály). Z ostatní nástěnné výzdoby byly na severovýchodním rohu paláce patrny obrazy Narození Páně, Ukřižování Páně, Zmrtvýchvstání, Nanebevzetí Páně. V obraze Narození Páně seděli Josef a Marie v pastýřské jeskyni hned vedle Ježíška, na něho dýchali vůl s oslíkem a svítila hvězda betlémská; pod tím byl nápis "EGO SVM VIA (Já jsem cesta) 1563". Ukřižování Páně (v čele zámku naproti Doksanům) zobrazovalo Ježíše na kříži, Marii a apoštola Jana; pod tím byl nápis "VERITAS (pravda)". A konečně pod vedlejším Zmrtvýchvstáním s Ježíšem, kamenem odvaleným z hrobky a omráčenou stráží nápis "...ET VITAE (a život) MDLXIII" a znak Vřesovců (nesprávná je Sedláčkova dedukce, že pod obrazem byl nápis "Já jsem pán smrti a života" a zbylo jen poslední slovo; nápis dohromady vytvářel biblický citát z Janova evangelia 14, 6 - "Já jsem ta cesta, pravda i život."). Nanebevstoupení Páně bylo doprovázeno nápisem "E TERA ELEVATVS (Ze země povznesen)". Za ním byly postavy Samsona a Davida, píše Sedláček a poznamenává: "Podle jednoho popisu byl tu nápis Pallas, ale nejde mi na rozum, jak by přešla tato bohyně do čistě křesťanských maleb". Dle záznamu v roudnickém archivu, o kterém píše Matějka, následovaly tři erby Zikmunda z Vřesovic, nad čímž byl nápis ARMA EXC TVM SIGISMUNDI DE WRZESOWICZ, tedy bezpochyby trojkoutní jeho vývod snad s erby jeho matky z Klenového a manželky ze Smiřic, jak píše Sedláček.
Manželkou Zikmunda Brozanského z Vřesovic byla paní Markéta ze Smiřic (+ 26. dubna 1575). Příslušnice českého panského rodu, který původně pocházel ze Smiřic (okr. Hradec Králové), ale v této době byl jedním z nejbohatších šlechtických rodin v Čechách. Faktickým zakladatelem Smiřických ze Smiřic, neboť o jejich ranných dobách se příliš neví, byl Markétin praděd husitský hejtman Jan Smiřický, který kdysi s brozanským majitelem Hynkem z Valdštejna přepadával Prahu. Později uznal králem Zikmunda Lucemburského, stal se hejtmanem Litoměřického a Boleslavského kraje a v severních Čechách držel velký majetek, vč. Helfenburku, Housky, Jestřebí nebo nakonec i hradu Bezděz. Jiří z Poděbrad, kterého se stal po čase odpůrcem, jej obvinil ze zrady a 7. září 1453 byl Jan ze Smiřic v Praze popraven. Jeho potomkům to však nikdy neškodilo a byli dokonce povýšeni do panského stavu. Markétin otec Zikmund Smiřický ze Smiřic (1468 - 1548, p. v Rovensku p. Troskami) získal jako své sídlo Hrubou Skálu v Českém ráji a se svou manželkou Kunhutou (Kunkou) z Fictum (+ po 1538) měl jedenáct dětí. Z Markétiných sourozenců se vyznamenal především Jaroslav Smiřický (1513 - 1597, p. v Kostelci n. Č. lesy), který byl od mládí nakloněn řytřskému povolání, jako číšník táhl s králem Ferdinadem I. 1540 do Gentu a věrně při něm stál i během let 1546/47, vyznamenal se v bitvě u Mühlberka a od císaře Karla V. byl pasován na rytíře, 1548 jel s arciknížetem do Španělska, ale musel se vrátit pro smrt otce Zikmunda, aby se postaral o rodinné panství. Roku 1555 si vzal za manželku dceru zemřelého házmburského majitele Jana V. Kateřinu Zajícovou z Házmburku (+ 6. 5. 1604, p. v Kostelci n. Č. lesy), stalo se tak tři roky poté, co si jeho bratr Albrecht (1528 - 1566, p. v Náchodě) vzal druhou dceru Jana V. (ještě za jeho života) Hedviku starší Zajícovou z Házmburku (1533 - 1592, p. v Náchodě). Oba sňatky ze sousedství Zikmunda Brozanského z Vřesovic by mohly ukazovat, že se tehdy v této souvislosti seznámil s Markétou ze Smiřic i on. Svatba brozanského majitele Zikmunda a Markéty se konala nejpozději v padesátých letech, protože jejich první dcera Kateřina zemřela ještě roku 1559. Ještě spolu měli syna Jiřího (+ 1588), Elišku (Alžbětu), provdanou ze Salhausenu (+ po 1603) a snad i Polyxenu, provdanou Kamýckou.
Už roku 1558 kupuje Zikmundův švagr Jaroslav od Ferdinanda I. rozestavěný renesanční zámek v Kostelci nad Černými lesy a v nádherné stavbě pokračuje. Jako renesanční zámek je budována i Hrubá Skála třetího Markétina bratra Jindřicha (1538 - 1569, pohř. v Rovensko p. Troskami) či zámek v Jičíně. Stejně tak začali Zikmund Brozanský s Markétou ze Smiřic renesančně přestavovat Brozany. Po vybudování paláce brozanské tvrze zbylo Zikmundovi ještě dost peněz, aby 1566 koupil část Siřejovic, v 70. letech přestavěl kostel sv. Gotharda (výstavba renesančních štítů a jižní věže s renesančním portálem, obsahujícím znak Brozanských z Vřesovic) a později snad i pod tvrzí stojící mlýn, jednopatrovou renesanční budovu, zvenčí vyzdobenou sgrafitovými psaníčky v bílo - zelené barvě.
Intermezzo - Zikmundův bratr Jindřich II. Brozanský odešel po vyplacení Žitenic do středních Čech, neb od konce 50. let sídlil na Chotči (dnešní okres Praha - západ) a to témeř až do konce desetiletí následujícího. Na zemském sněmu v roce 1561 se píše jako Jindřich Brozanský z Vřesovic na Chotči, na tomto sněmu zastupoval svého tchána Petra Chotka z Vojnína, prokurátora a radu krále Ferdinanda Habsburského. Jindřich II. Brozanský se totiž oženil s Petrovou dcerou Johankou Chotkovou z Vojnína. Královský prokurátor Petr Chotek byl pánem na panstvích vranském a žerotínském, ale spíš než na hradě Žerotíně bydlíval na tvrzi-zámku ve Vraném, kde měl dle Sedláčka veselejší život. Urozený a statečný rytíř Petr Chotek, císařů římských Ferdinanda a Maxmiliána rada a prokurátor v království českém, zemřel na Novém Městě pražském roku 1571 v 76 letech, jsa poslední toho rodu Chotků z Vojnína. Byl pohřben v kostele vranském jako předtím jeho žena a syn Bohuslav, zde má bronzový epitaf (ze kterého bylo v předchozí větě citováno). Svůj majetek (totiž hrad Žerotín s dvorem a nekolika vesnicemi a Vrané s dalšími vesnicemi) odkázal (dle závěti z 1562) jediné dceři Johance a jejímu muži Jindřichovi II. Brozanskému s tím, že po jejich smrti mají připadnout synům Viléma Doupovce z Doupova. Právě s tímto nápadem nebyli Jindřich s Johankou spokojeni a mrzelo, jak praví Sedláček, že se statek má po nich dostat Doupovcům. Sedláček dále uvádí, že Jindřich II. Brozanský byl v letech 1572 - 74 místosudím, poté místokomorníkem (podílel se na agendě zemského soudu). Místosudí Království českého jako tzv. menší zemský úředník (na rozdíl od tzv. nejvyšších zemských úředníků) zasedal v menším soudu zemském (řešil spory do 10 kop).
Nejpozději 1564 se do Brozan vrací Házmburkové, konkrétně Kryštof Zajíc z Házmburka (nar. 12. července 1530 - zemř. 22. února 1572 v Hostěnicích, p. v Budyni; Kryštof byl synem Jana V. Zajíce a jeho ženy Markéty Minsterberské, tedy byl po matce potomkem krále Jiřího z Poděbrad) se svou manželkou Annou roz. ze Šlejnic (+ 31. srpna 1578 v Hostěnicích, p. v Brozanech). Když si s bratry roku 1556 dělil otcovo dědictví získal Kryštof rodový hrad (zámek) Házmburk s pustým městečkem Podhradím, městečko Libochovice s pustou tvrzí (zámkem), podacím právem, mlýnem a dvěma poplužními dvory (podhorským a poplzským), celé vsi Dubany (s tvrzí a podacím právem), Klapý (s podacím právem), Sedlec (s vinicemi sedleckou a házmburskou), Radovesice, Poplze (kromě mlýna, který byl přenechán bratrovi Jiřímu), Lkáň a Vojnice (a ve vzdálenějším Třtěnu šest poddaných), se všemi platy, robotami, vejci, loji, telaty, krčmami, štěpnicemi, poli, loukami, lesy, řekou, potůčkem, rybníčkem a jiným příslušenstvím. Kryštofův bratr Mikuláš VI. (1520 - 1585) obdržel zámek Budyni s městem, vsi Vrbku, Roudníček, Písty, Břežany a Žabovřesky s řekou "až k Hostenicům" a bratr Jiří (+ 1580), který byl dle Paprockého slánským hejtmanem, dostal tvrz Mšený s dvorem a okolím. Nejstarší bratr (a jako takový držitel titulu nejvyššího stolníka) Václav I. (+ 27. ledna 1578) nedostal nic. Už 5. června 1555 jej totiž Ferdinand I. jmenoval generálním převorem johanitů (Řád rytířů sv. Jana Jeruzalémského, dnes Suverénní řád maltézských rytířů; český převorát zahrnoval kromě českých zemí i Polsko a Rakousko). Václav I. vstoupil do řádu teprve 11. ledna 1555 zřejmě s tím, že se stane generálním převorem. Velmistr Jean Parisot de la Vallete a maltský konvent však jako převora Václava I. Zajíce z Házmburku ihned nepřijali a nejprve jej povolali urovnat finanční záležitosti českého převorátu přímo na Maltu, kam odjel někdy v roce 1558. Toho roku (7. října 1558) prodal Kryštof Zajíc za 15 000 kop grošů českých celé házmbursko-libochovické panství. Kupcem byl nejvyšší hofmistr Jan nejst. z Lobkovic na Zbirohu a Točníku (+ 1569, p. v katedrále sv. Víta). Touto smlouvou tak rod Zajíců ztratil po 222 letech kdysi tak slavný hrad Házmburk. Předpokládá se, že Kryštofovi scházely prostředky na opravu libochovické tvrze, na "starožitné kolébce rodu" (hradu Házmburku) se ostatně už nebydlelo (a i otec Jan V. pobýval na Budyni). Kryštof si ve smlouvě vymínil, že ještě celý rok může bydlet ve svém domě v Libochovicích (v kterém na ten čas on pán Kryštof byt svůj má) a že za opravy, které na něm udělal, zaplatí Lobkovic dalších 50 kop grošů. Kryštof Zajíc patrně za utržený peníz z prodeje Házmburku vykoupil ze zástavy druhý díl brozanského panství, neboť při vkladu smlouvy do desk zemských 1564 se již nazývá Kryštofem Zajícem z Házmburku a na Brozanech. Se svou manželkou Annou ze Šlejnic se následně přestěhoval na hostěnickou tvrz. Naopak Lobkovic nechal přestavět libochovickou tvrz na zámek a na jeho prosbu povýšil Ferdinand I. Libochovice na město (1560). Až do tohoto roku zůstával na Maltě Václav I. Zajíc z Házmburka, podle některých zpráv zde měl osobně bojovat proti Turkům a vyznamenat se jako válečník, k tureckému obléhání (tzv. Velkému obležení) Malty došlo však až roku 1565 (podle A. Zielińského zemřít tehdy řádový rytíř se jménem George von Hassemburg). Václav I. se z Malty vrátil na johanitské sídlo ve Strakonicích a velmistr La Valette mu až do roku 1569 přiznal příjmy z uvolněné johanitské komendy v Týnci ve Slezsku. Poté nejvyšší truksas a generální převor Václav I. z Házmburku uzavřel s Kryštofem z Házmburku na Brozanech a Hostěnicích a ostaními bratry smlouvu, jíž získal rodinný klášter sv. Dobrotivé s příslušenstvím.
Je možné, že právě nově příchozí Anna Zajícová z Házmburka, roz. ze Šlejnic se nějak přičinila o vyzdobení brozanského kostela díly saské renesance, ke kterému došlo v 70. a 80. letech 16. století. Anna pocházela ze saského šlechtického rodu ze Šlejnic (něm. von Schleinitz), který se v 15. až 17. století vyskytoval v severních Čechách a který byl spřízněn s ústeckými Salhauseny ( s nimiž pak přišel do kontaktu i Zikmund Brozanský z Vřesovic). Šlejnicové té doby byly katolickou rytířskou rodinou. Předkové Anny Jan a Petr byly za husitských válek naumburskými biskupy - Jan II. ze Šlejnic (který kdysi studoval v Praze) v letech 1422 - 1434 a jeho synovec Petr 1434 - 1463; oba jsou pohřbeni v klášteře Zeitz. Annin děd Jindřich Slepý (ok. 1450 - 14. ledna 1518, p. v klášteře Alt-Zelle v Míšni), byl v Míšni vrchní maršálkem a držel zde hrady Kriebstein a Honstein, v Čechách byl pánem Šluknova a za peníze saského vévody koupil hrad Krupku (1504), tu pak záhy postoupil nejvyššímu kancléři Českého království Albrechtovi z Kolovrat a s ním byl Vladislavem II. Jagellonským ustanoven správcem Lovosic (1509). Po smrti Jindřicha Slepého převzali panství jeho synové, od roku 1527 pouze dva, a to Annin otec Jiřík st. a jeho bratr Arnošt (Ernest). Annin strýc Arnošt (+ 1548) byl proboštem kapituly v Míšni u svého příbuzného z vedlejší linie Ragewitz Jana VII. ze Šlejnic (míšeňským biskupem 1518 - 37), velikého Lutherova oponenta. Arnošt se později stal i proboštem metropolitní kapituly v Praze a v letech 1525 - 44, kdy ještě zůstával od dob Konráda z Vechty pražský arcibiskupský stolec neobsazen (sedisvakance), byl administrátorem pražského arcibiskupství. Zemřel 6. února 1548, byl pohřben ve šluknovském kostele sv. Václava, kde má zajímavý epitaf. Annin otec Jiří st. ze Šlejnic na Tolštejně, Rumburce a Šluknově (1480 - 1565) pak vládnul sám na panství šluknovském, lovosickém (1537 zakoupili Lovosice do dědičného vlastnictví) i tolštejnském (s Rumburkem), kteréžto jako někdejší léno obdržel 1558 dědičně a kde založil městečko Jiřetín p. Jedlovou (Georgenthal či Sv. Jiří v Oudolí). A byl to i Jiří ze Šlejnic, který měl účast na prodeji Házmburku (uveden v Kryštofově kupní smluvě). Jeho manželkou a Anninou matkou byla totiž Johanka Popelovna z Lobkovic (1494 - 1576), dcera Ladislava I. Popela z Lobkovic. Jiří st. ze Šlejnic na Tolštejně, Rumburce a Šluknově byl též litoměřickým hejtmanem a 27. září 1562 byl v Praze povýšen do říšského hraběcího stavu (Reichsgrafenstand). Jiří ze Šlejnic zemřel v Rumburku 27. září 1565, jeho majetek pak připadl bratrovi Anny ze Šlejnic - Hugoldovi (okolo 1510 - 1570) a jeho synům.
Zikmund Brozanský z Vřesovi nechal vnitřek farního kostela sv. Gotharda budovat od samého začátku 70. let, tehdy byl brozanským farářem Jan Olomoucký, o němž píše Zikmund Winter v práci Život církevní v Čechách. Na brozanském knězi je zajímavé, že byl ženatý (měl manželku Martu). Roku 1573 byl nucen se z toho zpovídat před nejvyšším orgánem Kališnické církve - kališnickou konzistoří, neb i utrakvistům se to zdálo příliš. Obhajovat jej tam přišel i bratr Zikmunda Brozanského - Jindřich II. Brozanský z Vřesovic, tehdy místosudí Království českého. Rytíř Jindřich žádal, aby se s trestem počkalo až do příchodu císaře Maximiliána II., známého odpůrce celibátu, jenž "poručil, aby se ke kněžím, kteří se řádně oženili, nesáhalo, a tu potom nějaké nařízení strany těch kněží se stane". Z další Jindřichovy řeči se dovídáme, že v té době bylo mnoho knězů ženatých, jen je kolátorové (majitelé panství a kostelů) nechtěli posílat k duchovní vrchnosti. Kališnická konzistoř však nedbala Jindřichových slov, "tím méně jí hnulo, když urozený pán žádal za propuštění knězovo, tvrdě, že donésti má nějaké lékařství urozené manželce". Když Jindřich viděl, že ani odvolání na císaře ani nic jiného nepomůže, končí svá slova cynicky: "Lépe jest, že se pořádně oženil, než by několik kuběn měl." Brozanský kněz byl konzistoří odsouzen a musel na čas do vězení - "na rathouz do věže" (konzistoř disponovala vlastním vězením). V září 1573 dle všeho jeho manželka Marta porodila dceru Annu; manželka patrně na následky porodu zemřela, stejný osud potkal následujícího roku i maličkou Annu. V západním průčelí brozanského kostela sv. Gotharda (zvenčí, mezi oběma věžemi) je dodnes zazděn pískovcový náhrobní kámen z 1574, který nechal Jan Olomoucký postavit.
Dle tradice byl už roku 1571 pro brozanský kostel vyroben hlavní oltář (dnes oltář sv. Gotharda). Zhotovil a vztyčil jej dle všeho německý sochař Melichar (Melchior) Jobst, který pocházel patrně z Pirny. V předních pirenských dílnách byla zřejmě vytvořena převážná část sochařských prací pro kostel. Jobstovi se připisuje autorství dalších děl saské renesance v brozanském kostele - dvou bočních oltářů, kazatelny a křtitelnice (obrovské pomníky v kněžišti zcela jsitě nepostavil). Pískovcovou křtitelnici, která napodobuje hrob Boží v Jeruzalémě, nechal do křtící kaple na památku svého putování do Palestiny postavit syn Zikmunda z Vřesovic a Markéty ze Smiřic - Jiřík II. Brozanský z Vřesovic (+ 1588). Obdobně jako Jan V. Zajíc z Házmburku se Jiřík Brozanský v mládí vydal do dalekých krajin, "aby spatřil místo hrobu Božího, kdež jest vodpočívalo svatý Tělo spasitele jeho." Na té cestě našel mnoho těžkostí, ale Pán Bůh ho navrátil do jeho vlasti.
Saský kameník se později uplatnil v Lipsku (1584) a Dražďanech (1589), avšak před r. 1580 nechal postavit hlavní oltář pro chrám sv. Václava ve Valtířově.
Samotná stavba valtířovského kostela, který se nachází daleko od Brozan (30 km), má zajímavé souvislosti. Při stycích Zikmunda Brozanského se Sasy se totiž událo, píše V. Vinkler, že provdal svou dceru Alžbětu (Elišku) Brozanskou z Vřesovic právě za stavitele valtířovského chrámu, Bedřicha ze Salhausenu na Tašově (též Friedrich Salhausen). Jeho zeť to byl, kdo mu vybíral a zajišťoval zdatné saské umělce.
Bedřich ze Salhausenu na Tašově (1529 - 1581) byl synem Jana ze Salhausenu (kol. 1480 - 1550) a Anny z Bünau (1505 - 1568), pocházel ze staré rytířské rodiny původně ze saské vsi Saalhausen (dnes součást města Oschatz, česky Ožice), kde se už roku 1262 uvádí Petrus de Zalesen (Petr ze ze Salhausenu). Jejich rodové jméno lze najít v mnoha podobách - von Saalhausen, Salhausen, Salhawssen nebo Salhusen a česky ze Salhausenu či Solhauzu.
Říká se, že Salhausenové patřili po mnoho desetiletí k významným dvořanům saského dvora, ale pro svou náklonnost k luteránství upadli počátkem 16. století v nemilost, prodali své míšeňské statky a usadili se v Čechách. Není to tak úplně pravda. Do Čech se dostali patrně zásluhou Bedřichova strýce - míšeňského biskupa a nejslavnějšího člena rodu Jana staršího (VI.) ze Salhausenu (1444 - 1518), který vyznával katolictví pěvně až do smrti. Což mu právě bývá historiky vyčítáno (Je však třeba říct, biskup Salhausen žil v době, kdy Lutherovy ideje teprve vznikaly a ani vévoda Jiří Saský neměl o reformaci zájem. Taktéž jeho - v jiné souvislosti už zmíněný - nástupce na biskupském stolci Jan VII. ze Šlejnic patřil k odpůrcům Martina Luthera)
Biskup a doktor obojího práva Jan VI. ze Salhausenu během svého episkopátu v letech 1487 - 1518 diecézi hospodářsky pozvedl, od základu obnovil jako své sídlo biskupský hrad Stolpen a nechal přestavět další rezidence a kostely (kupř. Kreuzkirche v Drážďanech či kostel Bischofswerdě). Své příbuzné, kteří žili ve skrovných podmínkách, podporoval tak, že si mohli zakoupit Lauenstein, Trebsen, Schieritz, Püchau a roku 1515 Bedřichův otec Jan ml. ze Salhausenu (kol.1480 - 1550) děčínské panství.
Ačkoli tedy nebyli Salhausené v době příchodu do Čech luterány, záhy se jimi stali. Postupné přijetí "německé" reformační víry ukazuje na těsné spojení Salhausenů s bývalou vlastí. A je pravdou, že podobně jako rytíři z Bynova považovali svá česká panství spíše za součást Saska než Českého království. Poměrně tvrdě tu zaváděli svou novou víru a německé zvyky. Salhausenové povolávali o opuštěných usedlostí a k novému osídlení Němce z Děčína a ze Saska, což vedlo k poněmčení oblasti. Tehdy se také poprvé objevuje německý název "Gross Priesen". Salhausenové využívali v komunikaci němčinu a na své stavby najímali výhradně německé umělce. Proto se však do severních Čech dostal sloh severské (saské) renesance.
Renesanční chrám ve Valtířově nechal Bedřich ze Salhausenu na Tašově postavit jako rodinnou hrobku v letech 1573 až 1574 spolu s bratrem Jindřichem Abrahámem ze Salhausenu na Velkém Březně (1530 - 82). Pověst vypráví, že bratři se znepřátelili kvůli majetku. Mělo dojít k souboji, ale nakonec si to rozmysleli a na místě usmíření postavili kostel (či lépe řečeno, přestavit původní dřevěnou svatyni). Na valtířovské kazatelně, kterou nechal Bedřich vyhotovit neznámo kým, je německý nápis, jehož překlad zní: "Léta 1573 jsem já Bedřich ze Salhausenu na Tašově se svým bratrem Jindřichem Abrahámem začal stavět tento kostel. Byl dokončen v roce 1574." Ze sedmdesátých let bude i křtitelnice a Bedřichem zřízený již zmíněný hlavní oltář od M. Jobsta (v publikacích datován okolo r. 1580), témeř totožný s oltářem sv. Gotharda v Brozanech (dle tradice tedy starším).
Někdy po roce 1574 proběhla svatba svatba s Eliškou (Alžbětou) Brozanskou z Vřesovic, což je s podivem, neboť Salhausenové se ženili výhradně s příslušníky německých rodů (kupř. manželku pocházející rodiny rytířů z Bünau měl otec, bratr, bratranec, jiní bratři měli ženu ze Šumburku a z Wolframsdorfu).
Bedřich z Tašova nechal objednat (a tentokrát už spolu s manželkou Alžbětou Brozanskou) též kazatelnu pro sousední kostel sv. Jakuba Většího ve Svádově. Autora svádovské kazatelny ani datum vzniku neznáme, nejšířeji se datuje do poslední třetiny 16.st., ale vzhledem okolnostem ji můžeme datovat mezi rok 1577, kdy zemřel dosavadní svádovský majitel Jiří Rudolf, a rok 1581, kdy zemřel Bedřich sám. Na boku pískovcové kazatelny nalezneme ve dvou obdélných polích erby Bedřicha Salhausena a Alžběty Brozanské z Vřesovic. Bedřich ze Salhausenu na Tašově zemřel 1581 a byl pohřben v presbytáři valtířovského kostela, kde má krásný náhrobek od Michaela Grünbergera z Freibergu (a českým nápisem, který sem umístila jeho manželka Alžběta). S Alžbětou (Eliškou) Brozanskou ze Salhausenu potomky zřejmě nesplodil, neboť to byla ona, kdo zdědil tašovské panství.
22. února 1572 zemřel v Hostěnicích v pouhých 42 letech Kryštof Zajíc z Házmburku, byl pohřben v rodinné hrobce - v farním kostele sv. Jakuba v Budyni nad Ohří, na panství bratra Mikuláše VI., v sakristii má na epitafu nápis: "L. P. 1572 v sobotu před nedělí Invocavit umřel urozený pan Krištof Zajíc z Hasenburku na Brozanech a Hostimicích." Svůj majetek (podruhé doložena hostěnická tvrz) odkázal manželce Anně ze Šlejnic (+ 1578), která se poté provdala za Jaroslava Sezimu ze Sezimova Ústí a na Hostimicích (Hostěnicích).
V lednu 1573 se Zikmund Brozanský účastnil zemského sněmu, tehdy již uveden jako rada císaře Maxmiliána II. Královská rada byla poradním orgánem panovníka. V král. radě od 15. století zasedaly i zástupci nižší šlechty, přestože dříve zde zasedal jen stav panský. V období stavovském byla tvořena nejvyššími zemskými úředníky. Pevná pravidla o složení rady ale neexistovala.
Pravděpodobně 26. dubna 1575 zemřela manželka Zikmunda Brozanského - Markéta Vřesovcová ze Smiřic. Už v dětském věku zemřela jejich dcera Kateřina Brozanská (+1559, pohřbena v Brozanech). Markéta ze Smiřic byla rovněž pohřbena v kostele sv. Gotharda v Brozanech, na jižní straně kněžiště má pískovcový epitaf 1,8 m vysoký, s vypouklým obrazem ženy v dlouhém rouchu, u nohou rodinný znak a český nápis: "Léta 1575 v úterý po neděli Jubilate v Pánu usnula urozená Paní Markéta ze Smiřic paní na Brozanech, manželka (uroze)ného pana Zikmunda Vřesovce z Vřesovic, Císaře římského Rady, tuto pochována jest. Pan Bůh rač ji milostiv byt".
Zikmund Brozanský se po Markétině smrti oženil s Lidmilou Myškovou ze Žlutic.
Intermezzo - Zikmundův bratr Jindřich II. Brozanský z Vřesovic na Žerotíně se za slánský rytířský stav účastnil 5. února 1577 na pražském hradě pohřbu českého krále a římského císaře Maxmiliána, neúčastnil se ho již nejvýznamnější Vřesovec Volf z Vřesovic, který byl v té době mrtev (+ 21. března 1569, pohřben v teplické zámecké kapli, kterou založil), byli zde však jeho bratři Šebestián a Václav (+1583). Volfovy dcery, Anna a Magdalena, touto dobou postupně zrácí celé teplické panství Volfovo. Neprve uzavřely se strýci smlouvu o přenechání 17 000 kop gr. č. a odevzdání Oltáříka bratranci Janovi Podsedickému, tím se zadlužily tak, že statky musely dát do zástavy. Na věřitele Jana Dlaska Vchynského (po matce z Vřesovic) pak roku 1577 postoupily zápisné právo na kyšperské panství (s pustým hradem, tvrzí Soběchleby a vesnicemi), které získal jejich otec od krále Ferdinanda I., a asi o rok později i hrad Doubravskou horu, tentokrát nejvyššímu purkabí Vilémovi z Rožmberka, pánu na Roudnici. Právě roku 1578 získali od Vchynského Kyšperk manželé Jindřich II. a Johanka Brozanská z Vřesovic (kteří již od roku 1577 drželi městečko Kryry a tvrz Lužec). Patrně Jindřich II. Brozanský nechal přestavět hrad Žerotín do podoby renesančního zámku a Sedláček zná z jeho zdejšího života některé podrobnosti. Spolu s manželkou se soudili roku 1579 s Karlem Štrouchem z Chlumku kvůli tomu, že na jejich pozemcích u Beřovic jezdil s chrty a lovil zajíce a "potom na pastuchu jejich vystřelil". Spor však nebyl dokončen, neboť Jindřichova manželka Johanna Vřesovcová z Vojnína na Žerotíně a Vraním v jeho průběhu (24. dubna 1579) zemřela (byla pohřbena v sakristii kostela sv. Jana Křtitele ve Vraném, má zde mramorový epitaf). V tu dobu se zabývali u královské komory definitivním prodáním Kyšperka, za postoupení Kyšperka Rudolf II. nabídl Jindřichovi Brozanskému Doubravskou horu. K této výměně došlo patrně v červenci 1579, kdy nejvyšší purkrabí Rožmberk postoupil Doubravskou horu a doubravskému hejtmanovi Janu Felzarovi z Felzova bylo dáno nařízení, aby "svršky a nábytky odvezl a dobytek odehnal na Kyšperk". Sám Vilém z Rožmberka nechal již předtím z Doubravské hory odvézt do Krumlova "mnoho důležitých listů" a dodejme, že o devět let později se uspokojil sňatkem s Polyxenou z Pernštejna, pozdější majitelkou Brozan. K Doubravské hoře patřily Trnovany s pivovarem a mlýnem, Šanov, dvůr Doubravice s vinicemi, rybníky, chmelnicí a část platů z Teplic a Bohosudova. Komisaři zřízení k prodejí statků a vesnic od panství krupského a kyšperského prodali pak v říjnu 1579 kyšperské panství dědičně bratrům Kekulům ze Stradonic. I Doubravskou horu Jindřich II. Brozanský postoupil dál až ji 1590 získal Radslav st. z Vchynic (byl jako jeho bratr po matce z Vřesovic, navíc jeho manželkou Estera Kostomlatská z Vřesovic), který od Volfových dcer získal před deseti lety Teplice.
31. srpna 1578 zemřela na Hostěnicích Anna ze Šlejnic, byla pohřbena na severní straně presbytáře brozanského kostela sv. Gotharda, na pískovcovém epitafu má znakem rodu ze Šlejnic (rodovým erbem tři růže střídavých barev ve štíte polceném stříbrno-červeně) a českým nápis: "Léta Páně 1578 v neděli na den sv. Nikodéma usnula v Pánu Kristu urozená paní paní Anna z Šlejnic, manželka urozeného pána pána Jaroslava Sezimy z Sezimova - Ústí a na Hostemicích. Pán Bůh rač ji dát potičené vzkříšení." Rodina Anny ze Šlejnic se pak většinou stěží vyznačovala něčím, co by stálo za zmínku. Hlavní rodové panství ve Šluknovském výběžku si pro přesouvali z jedné ruky do druhé, až Šlejnicům z rukou nakonec vyklouzlo. Annin synovec Arnošt II. zemřel v chudobě a taktéž další synovec Jan VI. zůstavil jej dluhy, přesto se Janův syn (a Annin prasynovec) Albrecht (okolo 1570 - 1620) vzmohl a s manželkou Annou Kavkovou z Říčan získal načas Varnsdorf (kde se mu 1605 narodil asi nejslavnější člen rodu, pozdější litoměřický biskup Maxmilián Rudolf) i Rumburk, zúčastnil se však stavovského povstání.
A. Sedláček píše, že Zikmund Brozanský, chtěl poté díl Brozan po Anně ze Šlejnic vyplatit a jak lze shledat z pozdějších událostí, "dostalo se také polovice po ní v držení Zikmundovo; neb jisto jest, že syn jeho držel l. 1601 celé Brozany." Upřímně řečeno, jisto to není, ale asi nezbývá než dát na Sedláčkovu intuici, neb jinak jsme s prameny v koncích. Už Rojek o padesát let dříve píše: "Sigmund z Vřesovic vládl celým statkem Brozanským, ač jistě povrditi nemůžeme jakou výplatou. Toliko jisto jest, že napotom páni z Hasenburka Brozany nedrželi." Dříve Heber s Benešem uváděli nesprávně, že majetek Kryštofa z Házmburku, pána na Hostenicích (herrn auf Hostonic), zdědil závětí bratr Václav, pán na Mšenu, a po něm roku 1591 Jan Zbyněk z Házmburku. Jenomže Kryštofův bratr Václav nebyl pánem na Mšenu a nezemřel 1591, Heber zde zaměnil bratra Václava I., generálního převora johanitů (+ 27. ledna 1578, pohřben v katedrále sv. Víta), za Kryštofova synovce Václava II. (+ 1591), syna Jiřího Zajíce z Házmburku na Mšeném a sv. Dobrotivé (+ 1580). Hypoteticky je možné, že Kryštof zřídil ve své závěti nápad, kterým se po smrti Anny ze Šlejnic dostal majetek do rukou nevyššího stolníka Jiřího a poté synovce Václava, o tom však není nikde jinde řeči. Místo Václava II. pak jiní autoři uvádí stejnou konstrukcí, že se majetek dostal na jeho bratra a nejvyššího stolníka Viléma III. Zajíce z Házmburku na Telcích a Studěnevsi (+ 1598) a odtud pak na Jana Zbyňka Zajíce. K této mšenské linii píše Rojek konečně: Šebín odprodal Jiří Zajíc již r. 1559 panu Janovi z Lobkovic na Libochovicích, a Klášter sv. Dobrotivé Vilém Zajíc r. 1592 panu Ladislavovi z Lobkovic; toliko Mšené přešlo v rodu na bratrance Jana Zbyňka Zajíce z Házmburku a na Budyni, který je 1595 od něj koupil. Václav ani Vilém tedy dle všeho nikdy nevlastnili žádnou část brozanského majetku a Házmburkové se do Brozan vrátili až v 17. století.
Intermezzo - Zikmundův bratr Jindřich II. Brozanský měl roku 1581 soudní při s Rudolfem z Donína, který chtěl vyplatit zlatý náhrdelník (se čtyřmi rubíny, třemi diamanty a šestnácti perlami), zlatou záponu, pár zlatých řetízků a dva páry náramků, které zastavila Donínova manželka Johance. Asi v ty časy, píše Sedláček, ženil se Jindřich II. Brozanský podruhé, pojímaje k manželství dceru paní Anny Potštejnské z Kralovic. Svatba se konala ve Vraném. Šenkem, který točil do nádob pivo a víno, byl vranský řezník Jan. Točil do čtyř velkých koflíků, pštrosího vejce, šesti stříbrných šálků. Ty pak spolu se slánkami a se stříbrným umyvadlem umyla Eva Šebestiánková a poté předala Jindřichově manželce, která vše odnesla do sklepa. Tam na truhlici seděla její matka, která jí řekla: "Pohleď, milá dcero, co přijmeš, abys věděla, z čeho počet pánu svému dělati." Po nějakém čase, píše Sedláček, znechutilo se mladé paní být s Jindřichem Brozanským; proč, není známo. K matce, která sídlila v Čeradicích u Žatce, poslala Dorotu Vodičkovou, aby vyřídila, že jí Jindřich Brozanský "velikou křivdu dělá" a prosí, aby se k ní mohla vrátit. Matka odpověděla, aby si zabalila šaty, že pro ní v noci přijede. Jindřichova manželka nechala svázat kožíšky, sukně, ubrusy, fěrtochy, cejchy, fidruňky a jiné a se služkami vyrazila za matkou. Na Vraném však začalo hořet a rozhodly se vrátit, aby se nepřišlo na to, že nejsou doma. Jindřich Brozanský se to však dozvěděl a třetího dne mladá paní přiběhla ke služkám a řekla: Tak děvečky, pán pro kata poslal! Dívky se ptaly: Proč, paní? Prý že jste ty šaty odnášely, odpověděla a poslala je ke své matce, která je ukryje. Jindřich Brozanský vše překazil a dal služky do šatlavy; seděly tam dva dny a dvě noci. Poté se Jindřichova manželka pustila do Doroty, že ji prozradila, uzavírá Sedláček.
Jindřich II. Brozanský zemřel nejspíše v roce 1585. Neměl žádného potomka a tak svůj veškerý majetek (včetně 5000 kop, které mu Petr Chotek dovolil spravovat) odkázal bratru Zikmundovi Brozanskému. Sedláček v článku pro Ottův slovník naučný píše, že Zikmund zdědil i vransko-žerotinské panství (a že držel též Veltěže u Loun), ale je pravděpodobnější, že podle Chotkova nápadu připadlo Jindřichovi a Bedřichovi z Doupova (jisté je, že je dostali nejpozději smrtí Zikmundovou 1588).
Roku 1587 obvěnil v Brozanech Zikmund svou snachu Markétu Vřesovcovou z Řehnic, manželku Jiřího II. Brozanského z Vřesovic. Zikmundův syn Jiřík, kráječ Rudolfa II., však už 2. dubna 1588 umírá (Beneš uvádí rok 1573, který nesprávně vyluštil z Jiříkova pomníku, místo LXXVVIII měl číst LXXXVIII). Jiří II. Brozanský byl pohřben v podlaze boční kaple kostela sv. Gotharda, na pískovscový epitaf s obrazem ozbrojeného rytíře byl vytesán nápis: "Léta 1588 v sobotu před smrtedlnou nedělí Jiřík Brozanský z Vřesovic, císaře Římského Rudolfa druhého kráječ, umřel a dokonal život svůj, dejž Pán Buh by viděl radost věčnou." Pravděpodobně Zikmundova druhá manželka Lidmila nechala do kněžiště ještě postavit Zikmundův a Jiříkův pomník s nápisem: "Léta 88 urozený pán Jiřík Brozanský z Vřesovic, Jeho Milosti Císaře Římského Rudolfa toho jména druhého kráječ, v sobotu před smrtedlnou nedělí vytrh ho Pán Bůh z těžkého zarmoucení, jsa za života svýho věku mladým vyšel jest z vlasti svý do dalekých krajin, aby spatřil místo hrobu božího tu kdež jest vodpočívalo svatý Tělo spasitele jeho, na té cestě našel mnoho těžkostí, navrátil jeho Pán Bůh zase do jeho vlasti, pojal ho v dobrym pokoji do svého Jeruzaléma, dejž by Boha viděl věčně slavnýho."
Samotný Zikmund Brozanský z Vřesovic zemřel o pět měsíců později - 5. září 1588. V mnohých publikacích lze najít nesprávný rok 1598, což je pravděpodobně zapříčiněno tiskovou chybou v Sedláčkově článku. Na hlavní desce Zikmundova druhého pomníku v kněžišti brozanského kostela je vyobrazen jako rytíř klečící před křížem s jinochem Janem Václavem a dvěma pacholaty, k čemuž se z druhé strany obrací manželka Lidmila Brozanská ze Žlunic s jednou větší a dvěma menšími dcerami.
Na obou Zikmundových pomnících je tento text: "Léta Páně 88 urozený pan Zikmund Brozanský z Vřesovic Jeho Milosti Císaře Římského rada v pondělí přede dnem narození blahoslavené Marie Panny vytrh ho pan Bůh s plačtivého údolí. Jsa duchem svatým spravovaný, vedl život bohabojný, opovrh světský marností. Bral se k Bohu s velikou radostí, pravíc že přišlo poselství k němu z nebe, že Pán Bůh volá služebníka svýho k sobě. Následoval v tom Joba svatýho že uzří očima svóma Boha spasitele svýho. Rač mi to dáti Pane Bože můj, abych navěky patřiti mohl v obličej Tvůj."
Na druhém pomníku pak ještě nápis manželky Lidmily: "Lidmila Myškovna ze Žlunic, manželka urozenýho a statečnýho rytíře Pana Zikmunda Brozanskýho z Vřesovic, jduc za ním cestu všelikého těla. Rač mě, Pane Bože můj, duchem tvé moudrosti spravovati, ozdobuj život můj svatou cností a šlechetností, když přijde čas skonání života mýho - půjdu do hrobu odpočinutí mýho, tam budu čekati příchod Syna Božího. Vhlídam očima mýma Boha spasitele mýho. Rač mi to dáti, Pane Bože můj, abych svým milým manželem patřiti mohla na obličej tvůj."
Zikmund Brozanský z Vřesovic odkázal svůj majetek (dle Sedláčka) manželce Lidmile Brozanské ze Žlunic (držela Brozany až do své smrti v 1598), nezletilému synovi Janovi Václavovi Brozanskému a třem dcerám (jednou dcerou byla Eliška, provd. ze Salhausenu, další Polyxena, provd. Kamýcká).
Na počátku září 1594 se začal u Znojma mustrovat první peší pluk království Českého proti Turkům (ve jméno pána Boha všemohoucího) vedený Pavlem Kůrkou, do osmého praporce dodala tři muže i Lidmila Brozanská (probošt doksanský Jan Voit dodal 19 mužů, pozdější brozanský majitel Jan Zbyněk z Házmburku 31 a jeho bratranec Vilém 11).
Lidmila Brozanská z Vřesovic, roz. Myškovna ze Žlunic, zemřela 29. dubna 1598 (o tři roky přežila svou sestru Annu, provd. za Šanovce za Šanova, která v Brozanech patrně také žila, zemřela a byla pohřbena do severní zdi lodi brozanského kostela). Lidmila byla pohřbena v boční kapli kostela, má zde pískovcový epitaf, docela podobný sestřinému. Je zde znak Vřesovců a nápis: "Léta Páně 1598 v středu po Sv. Jiří dluh smrti zaplatila urozená paní Lidmila Vřesovcová z Žlunic, manželka urozeného pána (...) tělo tuto odpočívá očekávaje slavného vskříšení svého v (...)".
Sedláček vypráví, že po Lidmilině smrti měl statek brozanský převzít její syn Jan Václav Brozanský z Vřesovic, Brozany však byly místo toho zastaveny jeho sestře Alžbětě (Elišce) Brozanské ze Salhausenu, která se stala po smrti manžela Bedřicha Salhausena na Tašově (+ 1582) majitelkou tašovské tvrze, neboť dětí neměli.
Nakonec 5. srpna 1601 (ve středu na Nanebevzetí P. Marie) prodal Jan Václav z Vřesovic svoje zastavené Brozany po 99 letech rodinného vlastnictví. Kupcem byl jeho budyňský soused Jan Zbyněk Zajíc z Házmburku. Předmětem smlouvy byly dle údajů desk zemských "tvrz v Brozanech s dvorem poplužním, s lidmi v Brozanech, v Rochově a Hostěnicích v počtu 32, s podacím kostelním, s pivovarem a mlýnem (kterýžto statek Eliška Solhausová v zástavě měla)". Jan Václav z Vřesovic a na Brozanech měl též vydat listy a majestáty, které měl na tento majetek, Brozany byly tedy nadále tzv. zápisným statkem. Konečně kupní cena byla 16 000 kop míšeňských, z této sumy však ještě po deseti letech Jan Zbyněk dlužil 6000 kop.
Eliška Brozanská ze Salhausenu držela Tašov ještě roku 1603 (až o 16 let později připojen k zahořanskému panství), zatímco Svádov i Velké Březno s Valtířovem byly v držení Salhausenů z benešovské větve. Většina rodu Salhausenů se poté zúčastnila stavovského povstání, ale jejich potomkům bylo umožněno zůstat, pokud tito "horliví luteráni" konvertují ke katolicmu. To se v případě svádovských stalo. Bohumír (Gottfried) Konstantin ze Salhausenu byl dokonce 1662 povýšen do panského stavu Království českého, ale jeho úmrtím o třináct let později tato salhausenská větev vymřela po meči.
Jan Zbyněk Zajíc z Házmburku na Budyni, Mšeném, Hostěnicích a Brozanech
Jan Zbyněk Zajíc (nar. 1571 - zemř. 1616) byl synem Mikuláše VI. Zajíce z Házmburku a na Budyni (+1585) a jeho manželky Anny z Lobkovic (+ 1571), která zřejmě zemřela při Zbyňkově porodu. Nový brozanský majitel byl tedy synovcem někdejšího pána na Hostěnicích, Kryštofa Zajíce.
Otec mu závětí ustanovil opatrovatele svého švagra Jiřího st. z Lobkovic na Mělníce a Libochovicích dle Sedláčka Mikuláš Zajíc ve svém testamentu rovněž napomenul Zbyňka a jeho sestru Hedviku, aby zůstaly při katolické víře). Zbyňkův strýček Jiří (jenž byl synem Jana st. z Lobkovic na Házmburku) měl v té době významné postavení, byl nejvyšším hofmistrem Království českého, druhý nejdůležitější muž po nejvyšším purkrabí Vilémovi z Rožmberka. Lobkovicův pád (pár let poté, co Jan Zbyněk nabyl zletilosti) byl však velký. Ještě v roce 1591 vydal pro své libochovické poddané jisté výsady (ovšem jen pokud byli katolíky) a v protestantském Chomutově nechal zřídit jezuitskou kolej, což se neobešlo bez bouří a bez poprav. Sám si však musel hlídat i svůj krk, vystoupil proti Rudlofovi II., za což byl 1594 zbaven statků a uvězněn; zemřel jako vězeň na Lokti 1607.
Lobkovic mladého Zbyňka vychovával, ale o jeho budyňské panství se starala (a svého pána na soudech a jinde zastupovala) rada města Budyně. Ještě v roce 1590 půjčili budyňský purkmistr a konšelé jako poručníci Václavovi II. z Házmburku 3000 kop gr. č., ale záhy se Jan Zbyněk svého majetku ujal.
Dle Paprockého na počátku 90. let 16. st. hostil Jan Zbyněk na svém budyňském zámku urozeného Bavora Rodovského z Hustiřan (1526 - 1592), který byl muž magni ingenii a ač illiteratus, zvláště in astronomia přirozený a velmi peritus, však alchymií veškerý majetek ztratil a 1591 na Budyni sepsal knihu "Kuchařství". Informace z panelu v brozanské tvrzi, že pan Bavor Rodovský žil i v Brozanech (a jeho kuchařce je tam věnován zbytečně velký prostor), se na pravdě zakládat nemůže, neboť Rodovský zemřel na Budyni ještě roku 1592. Fr. Beneš pak v článku Brozany v Litoměřicích píše: "Polyhistor Bavor mladší Rodovský z Hustiřan byl známý miláček Janův, stoloval každodenně s ním, a zemřel, když tak, jako přítel a ochránce jeho, své jmění nejisté vědě věnoval - co učený žebrák v nádherném sídle svého pána - na hradě Budyňském."
Též znamenitý dánský astronom Tycho de Brahe (1546-1601) žil krátce v Budyni a jak píše Beneš, věnoval našemu Janovi Zbyňkovi knihu: "Astronomiae instauratae mechanica 1598", v které slavný ten astronom nám svou jedinkou charakteristickou podobiznu a vlastnoruční přípis zanechal. Jana Zbyňka tam označuje jako Solarensium capilaneum. Vzácná tato kniha skvostně v zeleném hedvábí svázána chová se v knihovně Strahovské, uzavírá Beneš.
Jan Zbyněk hostil na Budyni i další humanisty a hvězdáře, o čemž dnes svědčí zajímavá expozice budyňského Jandova muzea. Pobýval zde i Adolf Sebald z Vratislavi, který v Budyni dokončil spis "O vynálezcích hvězdářství", jehož desky byly opatřeny erbem Zajíců z Házmburku. Sám Jan Zbyněk vlastnil skvostnou knihovnu, která se proslulé bibliotece pánů Hasištejnských z Lobkovic téměř vyrovnala, neznámo kam se poděla. Kupř. Sebaldův spis byl ve třicetileté válce ukořistěn Švédy a později se s knihovnou královny Kristíny dostal do Vatikánu.
Ještě před získáním Brozan koupil 1595 mšenské panství od bratrance Viléma III. z Házmburku (+ 1598), dle Paprockého pána dobrotivého a upřímného, ale zdraví velmi nezpůsobného. Po bratrancově smrti se stal jediným mužským příslušníkem rodu Zajíců a Jan Zbyněk tak získal i hodnost dědičného stolníka (truksasa) a kuchmistra Království českého. Krom toho, že byl Jan Zbyněk velikým milovníkem umění a celého společenského života rudolfinské doby, včetně alchymie, Bohuslav Balbín dosvědčuje, že brozanský majitel studoval práva v Ingolstadtu.
Heber kdysi nesprávně přiřkl autorství renesančí přestavby brozanské tvrze místo Zikmunda Brozanského Janu Zbyňkovi z Házmburku, vycházel z informací Bartoloměje Paprockého z Hlohol (z Paprocké Vole; žil 1543-1614), který na počátku 17. století (až do 1604) u Zajíce přebýval. Polský spisovatel si vypisoval zprávy ze starého házmburského archivu a s přímluvou pana Zajíce se mu otevřely rovněž dveře knihoven a archivů na zámcích v okolí. Na Budyni pak vytvořil významné historické dílo "Diadochos jinak posloupnost knížat a králů, pak stavů království Českého", které vyšlo 1602 nákladem Jana Zbyňka Zajíce. Paprocký tam píše: "Toho času, kteréhož jsem spisováním této knihy práci vedl, povolán byl p. Jan Zbyněk od císaře Rudolfa jakožto krále českého k soudu komornímu, pán jistě katolický, následuje v tom šlépěje starodávných a slavných předků svých, maje na ten čas věku svého let 31. - Na tu práci mou, kterou jsem při spisování rodů v království tomto měl, znaje to býti k slávě a ozdobě království tomto měl znaje to býti k slávě a ozdobě království tohoto, nákladu litovati neráčil, uznav v tom nedostatek můj. Začež netoliko já, kterýž jsem takového dobrodiní při pánu dosáhl, ale i všickni jiní s jich potomky děkování činiti jsou povinni; ovšem já vivus et mortuus pána Boha za šťastné panování jeho prositi neopominu, aby sám in annos Nestoreos panoval a potom potomci jeho do skonání světa. Ten zámek Budyni, kterýž předkové jeho za Mendyk jinak Žebrák od krále Jana freymarkem dostali a od několika set let v držení jeho byli, nákladně obnoviti a vystavěti dal, a ještě jiné tři zámky opraviti (sic!), jako ve Mšeném, v Hostenicích i v Brozanech, tolikéž dům v Praze jako znovu vystavěti a ozdobiti poručil."
Heber ani Beneš z maleb na brozanském zámku letopočty a erby Zikmunda Brozanského už nevyčetli, dnes však víme, že renesanční palác stál již v roce 1563. S rezervou musíme tedy číst Sedláčkova slova (které témeř přebírá od Hebera, resp. Beneše), že "Jan Zbyněk bohat jsa celý zámek Brozanský a Budyňský od základův s velkým nákladem vystavěti dal". Srovnej též s Paprockým.
Vystavět od základů dal možná budyňský, ale ne brozanský. V encyklopedii Českých hradů, zámků a tvrzí se dočeteme: "Podle starého vyobrazení přistavěl třetí patro a další dva arkýře. Dosavadní sgrafitová výzdoba byla rozšířena na další vnější stěny budovy, a to ve formě renesančních sgrafitových psaníček". Starým vyobrazením je míněna Heberova kresba a třetím patrem asi patro druhé, protože na této kresbě má zámek patra dvě. Důkazy o tom, že Zajíc do architektury tvrze zasáhl, vlastně žádné nemáme, a je třeba vše uzavřít s tím, že Jan Zbyněk brozanský zámek pouze upravil či opravil. A možná, že v něm dal vybudovat alchymistickou laboratoř, v níž pracovali někteří jeho alchymisté, jak se sem tam píše.
Na začátku roku 1602 Jan Zbyněk Zajíc udělil budyňským měštanům výsadní list, kterým potvrdil výsady svých předků a povolil svobodné dání a zapsání majetku dle měst královských, k tomuto privilegiu přitiskl svou pečetě mj. Martin Michna, hejtman budyňského panství, kterého 1598 na Zajícovu prosbu nechal Rudolf II. povýšit do šlechtického stavu (získal příjmení z Vacínova, později von Weitzenhofen, dle budyňského lesíka Vacínova).
Na konci téhož roku (25. 11. 1602) se pak brozanský majitel oženil s Polyxenou Minkvicovou z Minkvic, jejíž rod pocházel z Lužice (byla dcerou Kašpara z Minkvic a Lidmily Libštejnské z Kolovrat); z tohoto manželství vzešlo 7 dětí (jako první se 1603 narodila Anna Marie Zajícová, která se provdala do vlivných zahraničních rodů a následující rok Jan Mikuláš, pozdější voják třicetileté války).
Vedle způsobu tehdejšího věku, píše Sedláček, miloval Jan Zbyněk alchymii náruživě a s alchymisty velmi rád obcoval. Všelijací dobrodruhové pomáhali pak Zbyňkovi statek utráceti, vymáhajíce na něm veliké peníze, s nimiž potom utekli. Svým pohostinstvím, podporováním učených přátel a nádhernými stavbami ztratil Jan Zbyněk nakonec celé své jmění. Sám Jan Zbyněk prý o sobě prohlašoval, že utratil za alchymii víc peněz než Rudolf II., a přidat sem můžeme i slova Fr. Beneše: "Tehdejší nešťastná náklonnost k alchymii, hledání zlata, kamene moudrosti, vody života, nesmyslné hospodářství spojené s nevídanou nádherou, přivedly Jana do velkých nesnází a dluhů, tak že po jeho smrti slavný rod Zajícův hluboko klesl, z kteréhož úpadku nikdy více se nepovznesl."
V květnu 1604 zemřela v Kostelci nad Černými lesy Zbyňkova teta Kateřina Zajícová, vdova po Jindřichovi ze Smiřic (+ 1597), protože se jejich děti nedožili dospělosti, Zbyněk po tetě zdědil její vlastní statky (zejména Vinoř, Hradiště, Ctěnice). Rodinné statky Smiřických připadly Kateřině synovci (a pochopitelně i synovci někdejší brozanské majitelky Markéty Vřesovcovny ze Smiřic) Zikmundovi ml. ze Smiřic (+ 1608). A co je zajímavé, i s ním byl Jan Zbyněk Zajíci z Házmburka na Budyni, Mšeném a Brozanech spřízněný, neboť Zikmnudovou ženou byla Zbyňkova sestřenice Hedvika ml. Zajícová z Házmburku (+ 31. 3. 1610, dcera Jiřího Zajíc z Házmburku na Mšeném a na Klášteře sv. Dobrotivé). Právě potomci Zikmunda ml. ze Smiřic a Hedviky ml. z Házmburku nakonec představovali poslední žijící větev rodu Smiřických. Sláva protestantského rodu, který se postavil proti Habsburkům, měl záhy upadnout, i kvůli dědičné nemoci, pravděpodobně tuberkulóze, která v krátké době vyhubila celý rod. Hedvičin syn Albrecht Jan Smiřický bude patřit k iniciátorům a vůdcům českého stavovského povstání, na válečném tažení do Českých Budějovic v listopadu 1618 však onemocní a zemře. Dcera Eliška Kateřina zahyne v únoru 1620 při výbuchu střelného prachu v Jičíně. Syn Jindřich Jiří "Blbý" zemře na Hrubé Skále v dubnu 1630 a jím rod ze Smiřic vymře (erb i Hrubá Skála připadne Valdštejnům). Nejdéle se dožije Hedvičina dcera Markéta Saloména, která zemřela po 1654 v nizozemském exilu.
Jan Zbyněk Zajíc z Házmburka na Budyni, Mšeném a Brozanech, toho času hejtman Litoměřického kraje prodal tetiny statky ještě téhož roku 1604 za 35 000 kop míš. gr. Václavovi Boryňovi ze Lhoty na Roztokách.
Roku 1604 doksanský probošt Zikmund Kohel (1600 - 1605), o kterém Beneš píše, že pocházel z Brňan a jako jediný z poddaných doksanského kláštera, to dotáhl až na probošta, dosáhl zákazu štvaní, honby a střelby na klášterních gruntech pro okolní šlechtice. Následujícího roku byl však v jiné příčině přepaden. Doksanští poddaní se srotili, klášter vyloupili, probošta těžce zranili a svázaného jej vodili z místa na místo. Mika v doksanských pamětech píše o náboženském fanatismu jako důvodu přepadení, přesnější by byla snad chudoba poddaných, neboť oni si odtud vzali zejména obilí, pivo a dobytek. Fr. Beneš, který z Miky čerpá (tedy z pamětí vzniklých v barokní době, které ne vždy zachycují skutečný stav věci), uvádí, že proboštovi věrní služebníci jej poté dopravili na Strahov a do Doksan se už nikdy nevrátil. Snad že byl tehdy povolán za opata luckého kláštera.
Roku 1607 vyměnil brozanský majitel Jan Zbyněk své mšenské panství za trvz ve vsi Nížebohy s dvorem poplužním a s krčmami v Nižebohách a v Dušníkách, patřící Janu Boryni z Lhoty na Mikovicích a Ředhošti.
Brozanský majitel zasedal v tzv. Komorním soudu Království českého (soud královské komory, který vznikl již ve 14. st., byl soudem pro delikty politické, např. urážka majestátu, předsedal mu zemský hofmistr a 12 přísedících) a 1609 byl jmenován prezidentem soudu apelačního (soud založený Ferdinandem I. jako odvolací soud proti rozhodnutím městských soudů a stavovských ze Slezska a Lužice, u českého zemského soudu bylo odvolání vyloučené; v čele soudu stál prezident, 6 šlechticů, 4 doktoři práv a 4 zástupci měst členové byli jmenováni a placeni králem, řídili se jeho instrukcemi). Avšak někdy v té době Jan Zbyňka Zajíce začínají stíhat první věřitelé. Téhož roku se v deskách zemských kupř. přiznal, že je dlužen Adolfovi hraběti z Althanů 12 800 tolarů pražských (dle Sedláčka ohromnou sumu na ty časy; bylo to přibližně stejný počet gr. míš.). Hrabě 1610 postoupil pohledávku teplickému majiteli Radslavovi st. Vchynskému. Radslav st. získal později i šestitisícovou pohledávku od Jana Václava Brozanského z Vřesovic (který ji 1611 postoupil jeho synovci Vilémovi Kinskému, který bude s Valdštejnem zavražden v Chebu).
Teprve roku 1612 král Matyáš potvrdil prodej zápisných Brozan.
Polyxena Minkvicová z Házmburku
Četní věřitelé naléhali konečně na zaplacení dluhu a roku 1613 byl místokomorník Humprecht Černín z Chudenic vyslán od úřadu desk zemských, aby konkrétním věřitelům odhádal nemovitý majetek Jany Zbyňka Zajíce. Veřitel Jan z Klenového měl za pohledávku 7 500 kop gr. č. dostal část budyňského panství a za pohledávku 17 500 kop celé panství brozanské (vsi Brozany, Hostimice Rochov), zde jako majetek s právem zápisným. Krátce nato však "odbyt penězi" postoupil svou pohledávku 17 500 kop (což asi 35 000 kop míš) Zajícově manželce Polyxeně.
Od této chvíle tak patřily Brozany Polyxeně Zajícové, roz. Minkvicové. Ta dokonce dosáhla následujícího roku toho, že statek brozanský, který v dřívějších letech český král pouze zapisoval (1482 Litvínovi, 1487 Tvochovi, 1509 Vřesovcům, 1612 Zajícovi), dal král Matyáš vložit v desky zemské jako tzv. zpupné zboží (vklad 18. března 1614).
O několik měsíců později (červen/červenec 1614) bylo exekučním soudním prodejem prodáno Zajícovo budyňské panství za 150 000 kop míš, a to nejvyššímu purkrabí Adamovi ze Šternberka (nejvyšší purkrabí byl nejvyšší zemský úředník, jakýsi předseda vlády stavovského státu), tehdy již majiteli Libochovic. Tímto rod pánů z Házmburka ztratil hlavni statek budyňský po 278letém držení. Za zemský soud uzavřeli smlouvu komisaři mj. nejvyšší dvorský sudí Vilém Slavata (předsedal dvorskému soudu, řešící spory o léna a odúmrtě) či Jaroslav Bořita z Martinic (podle držení Smečna zvaný Smečenský). Předmětem prodeje zámek Budyni s dvorem poplužním, s pivovarem, s dědinami ornými i neornými, lukami, chmelnicemi, štěpnicemi, vinicemi, řekami, potoky, rybníky, vodotočinami, s luhy nad vodami mj. Vacinov, město Budyni, ves Žabovřesky, Břežany, Písty, Nížebohy (dvůr poplužní a tvrz), Přestavlky (dvůr poplužní), Vrbku, Roudník, Kostelec (a dvůr poplužní) a ves Lhotu (dvůr poplužní), s krčmou v Dušníkách. Vymiňuje se však požadavek Zbyňkův, aby v kostele budyňském on i jeho děti mohli být pohřebeni ("poněvadž taká žádost a výminka pána z Hasenburga slušná, náležitá a křesťanská jest"). Tímto dále stvrzeno, že věno Zbyňkovy manželky Polyxeny bylo přeneseno na statek brozanský. Jan Zbyněk Zajíc ze 150 tisíc kop neviděl ani peníz. Nároky Zajícovy sestry Hedviky byly z prodeje uhrazeny přednostně, ze zbytku měl Adam ze Šternberka uhradit ostatní dluhy. Nejprve dluhy konkrétním věřitelům - Janovi z Klenového 31 000 kop, Radslavovi st. z Vchynic a Tetova a na Teplici 25 000 kop (vč. pohledávky Jana Václava Brozanského, která činila s úroky již 6600 set 62 kop 35 gr. 3 peněz míš), peníze zbývající po zaplacení největších dluhů byly předány k úřadu zemskách desek k uspokojení dalších věřitelů.
Avšak v Deskách zemských se nachází výpověď úředníků menších desk zemských o dluzích Zbyňka z 1615, z které vysvítá, že suma utržená za panství budyňské nestačila k zaplacení dluhů, proto byli věřitelé odkázáni na ostatní Zbyňkův majetek. Z těchto věřitelů se chtěl hojit Zikmund Belvic z Nostvic, pak Bedřich Smolík ze Slavic na domě U Pelikána, proti tomu však Polyxena zanesla 1615 odpor, poněvadž ji byl tento dům prodán již 1606 v úterý po rozeslání sv. apoštolů za 10000 kop míš.
Nešťastný Zbyněk našel útočiště u své choti na Brozanech, píše Sedláček. Živ byl jen z tohoto statku a platu, který měl jako prezident apleačního soudu.
Krátce před svou smrtí odkázala (11. ledna 1616, v pondělí po Třech králích) Polyxena Minkvicová z Házmburku "statek svůj pozemský" (Brozany a pražský dům U Pelikána) svým synům Janovi Mikulášovi a Jaroslavovi. Do Sedláčkova článku se vloudila tisková chybička, neb u prvního syna Jana Mikuláše je mezi jeho jmény čárka, v důsledku toho se pak někde chybně uvádí, že dědictví připadlo synům třem. Poručníkem synů určila Jana Zbyňka Zajíce z Házmburku. V závěti Polyxena ustanovila i náhradní dědice, pokud by se žádný syn nedožil dospělosti, dědictví by připadlo Polyxeniným synovcům (dětem sestry Zykuny roz. z Minkvic, provd. ze Salmu a Veykharta hraběte ze Salmu).
Oba manželé z Házmburku zemřeli roku 1616. Závětí (ze středy po sv. Prokopu) místo sebe Jan Zbyněk ustanovil tři poručníky svým synům Janovi (který byl pouze dvanáctiletý) a Jaroslavovi (které mu byli snad jen dva roky; když se půjde v polovině 17. století Jaroslav Zajíc ptát do matriky na pražském hradě u sv. Víta, zda je zaznamenán v matrice křtěných, nic nenajde, sám si myslel, že se narodil okolo roku 1614 v paláci Lobkovickém, tehdy Pernštejnském).
Za poručníky byly Janovi a Jaroslavovi Zajícům z Házmburka ustanoveni nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (šestý nejvyšší zemský úředník, stál v čele královské kanceláře), nejvyšší zemský sudí (a pozdější budoucí oběť defenestrace, pátý nejvyšší zemský úředník, který řídil zasedání většího zemského soudu) Vilém Slavata a sekretář Království českého Pavel Michna z Vacínova (syn Martina Michny).
Schudlého zlatoskumce dítky musely brzo po smrti otcově u svých jim zřízených poručníků milostivého chleba požívati, píše Beneš. Dle Sedláčka bylo brozanské zboží tak zadlužené, že mladí pánové ničeho na něm nemohli nazývat vlastním. O rok později, 12. srpna 1617, pak poručníci zastavili Brozany (Sedláček píše, že je prodali s právem zpětné koupě) manželce jednoho z poručníků (Lobkovice) - majitelce roudnického panství Polyxeně Pernštejnské z Lobkovic a na Roudnici. Smlouva byla uzavřena za 50 000 kop gr. míšeňských na 4 roky a Polyxena Pernštejnská měla z těchto peněz splatit čtyřicetitisícový dluh Anně z Landštejna, roz. z Michnic a věřitelce Johaně Švihovské ze Sloupna zbylých deset tisíc. Mladým osiřelým synům Janovi a Jaroslavovi Zajícům z Hasenburku dostaly se v dědictví toliko zbraně, zbroje, knihy a šatstvo rozličné, kteréž jim do Prahy dovezeno bylo, uzavírá Rojek. Ve smlouvě se uvádělo, že pokud bratři (či přesněji jejich poručníci) do čtyř let padesátitisícovou sumu Polyxeně z Lobkovic nevyplatí, Brozany jí zůstanou. Což se taky stalo a rodu z Lobkovic náleželo brozanské panství až do zrušení poddanství (tedy 227 let) a brozanská tvrz ještě o sto let déle.