Nebrozanský web

Brozanská historie

(opravené a rozšířené vydání)

 

Polyxena Pernštejnská kněžna z Lobkovic

Druhá Polyxena brozanských dějin (nar. 1566 - zemř. 1642) byla jako dcera nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Mannrique de Lara dědičkou rodu Pernštejnů. V její rodině se mluvilo a psalo španělsky, i kuchyňské účty jsou španělské. Ze Španělska se kupovaly zbraně a knihy, španělské bylo z velké části služebnictvo, španělští krejčí šili ony nádherné kostýmy, v nichž jsou portrétovány pernštejnské dámy té doby a portréty samy jsou dílem španělských mistrů. V letech 1587 - 92 byla Polyxena manželkou o generaci staršího přítele svého otce nejvyššího purkrabí Viléma z Rožmberka, který ji odkázal Roudnici, někdejší útočiště pražských biskupů. Čteme-li Březanovy životopisy posledních Rožemberků, mluví k nám z každé stránky tenor lokálně českých poměrů, jak je vytvořila středoevropská reformace a renesance. Vynořuje se před námi doba a společnost, jež se nám zdá být tak blízkou a sympatickou, ale díváme-li se hlouběji, nalezneme již v době předbělohorské kulturní prázdnotu, nedostatek originality a sociální bídu. Za nevídanými slavnostmi, které pořádal Vilém z Rožemberku v Roudnici a na Krumlově, se plíží strašidlo nezaplatitelných dluhů, pod maskou hrdého sebevědomí skrývá se bezmocný patos vymírajících generací, ve velkých plánech se ozývá stařecká osobní ješitnost a posledním útočištěm nadějí zůstává nakonec sklep alchymistův.

Polyxena z Pernštejna, paní prý nevšední krásy, v rudolfinské Praze pokládaná za první dámu království, se 1603 podruhé (a naposled) provdala, tentokrát za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic (a o šest let později se jim narodil jediný syn Václav).

Beneš v článku Brozany v Litoměřicku o Polyxenině manželovi píše: "Procestoval Itálii, Španělsko a Portugalsko, stal se později vyslancem, a za doby Rudolfa II. nejvyšším kancléřem království Českého. Co muž bohaté politické zkušenosti měl velký vliv na tehdejší poměry. Byltě nejodhodlanějším odpůrcem utrakvistů, a nechtěl co kancléř osudný Majestát Rudolfa II. (o svobodě náboženství z 5. července 1609) podepsati, takže to místo něho nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka učiniti musil." Sama Polyxena Pernštejnská byla po matce horlivá až asketická katolička a v politické rovině se zcela shodovala s manželem, dokonce stála v pozadí mnoha jeho důležitých rozhodnutí. V neklidném předbělohorském období se nechala slyšet, že přichází doba, aby "papeženci evangelíkům aneb evangelíci papežencům na hlavy sedli a zjezdili se".
František Beneš pokračuje, že štěstím Zdeňka Popela z Lobkovic bylo, "že v Praze tenkráte přítomen nebyl, když stavové pod obojí Slavatu a Martinice s okna vyhodili, jistě by byl též neušel tomu osudu!"

Když byli na Matyášem nepovoleném sjezdu protestantských stavů v Karolinu 21. 5. 1618 obviněni královi nejvyšší úředníci ze snah o porušování Rudolfova majestátu, provokace, perzekuce a agresivitu proti nekatolíkům, největší útoky směřovaly proti nejvyššímu kancléři Zdeňku Popelovi z Lobkovic a sekretáři české kanceláře Pavlovi Michnovi. Za rušitele obecného pokoje byli dále označeni Jaroslav Bořita a Vilém Slavata. Den poté se v paláci Albrechta Jana Smiřického na Malostranském náměstí konala konspirativní schůzka radikálních předáků stavovské opozice (v čele s Václavem Vilémem z Roupova na Trnovanech a Žitenicích, Václavem Budovcem z Budova na Klášteře Hradišti a vojáky Jindřichem Matyášem Thurnem či Oldřichem Vchynským). Dopoledne 23. 5. 1618 se pak odebralo několik desítek ozbrojených českých šlechticů a měšťanů na Pražský hrad; podle dohodnutého sjezdového programu v Karolinu předložili stavové přítomným místodržícím Adamovi ze Šternberka, Děpoltovi Matoušovi z Lobkovic a zejména Vilémovi Slavatovi a Jaroslavovi z Martinic stížnosti na ostrý politický kurz vídeňské vlády; na dva nenáviděné místodržící se obořil známý stavovský řečník Jáchym Ondřej Šlik: "Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo, ale jak vás jezuitská pacholátka, na přednímí místa vlepili, tak se v něm všecko naopak děje." Umírnění katolíci Šternberk a Lobkovic byli následně odvedeni pryč a zbylí dva zrádci "ven z okna vandrováni". Nejprve byl ze šestnáctimetrové výšky vyhozen Martinic, za ním letěl Slavata, který hlavou narazil na římsu dolejšího okna a upadl do bezvědomí. Za své nemístné poznámky byl vyhozen i písař Filip Fabricius (později von Hohenfall), jenž dopadl nejlépe a okamžitě z hradního příkopu utekl (podle některých svědků bylo pod okny české kanceláře velké smetiště a hromady papírů, a oběti dopadly měkce). Třesklo ještě několik výstřelů a Martinic byl lehce postřelen, avšak jinak vyvázl zdravý. Katolická strana vytvořila z onoho památného dne pro své věřící legendu o zázraku, kdy sama Panna Maria pomohla místodržícím, když pod nimi rozprostřela svůj plášť, aby měkce dopadli. Zprávy o pražské defenestarci měli příchuť velké senzace, bleskurychle se šířily po evropském kontinentu a nikdo zatím netušil, že rázný čin českých stavů uvolní mohutnou lavinu válečných událostí, které budou trvat plných třicet let.

Vyhození místodržící našli útočiště ihned u Polyxeny Pernštejnské z Lobkovic v jejím Pernštejnském (Lobkovickém) paláci. Záhy přišel osobně žádat Thurn Polyxenu, aby stavům vydala oba místodržící. Ta se nedala zastrašit. Odbyla vůdce radikálů tím, že ho přesvědčila o beznadějném zdravotním stavu Slavaty. Martinic ještě téhož večera uprchl v přestrojení do Bavorska, ale Slavata se léčil ještě dlouho, později přebýval v Libochovicích u svého tchána Adama ze Šternberka a po roce emigroval s manželkou do Saska.

Polyxena Pernštejnská byla následně spolu svým synem čtyři měsíce internována a poté uprchla do Vídně, kde se se svým manželem postavila jednoznačně na stranu císaře. Ještě téhož roku 1618 byly Polyxeniny statky zabaveny a dány do správy stavovských komisařů (v Čechách již od defenestrace vládla vláda třiceti direktorů, která měla řídit život v zemi a organizovat boj proti císaři Matyášovi a od 1619 Ferdinandovi II. Štýrskému, direktory byli kupř. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Radslav st. ze Vchynic, Václav Budovec z Budova, Václav Vilém z Roupova, ale též Polyxenin nekatolický příbuzný Vilém st. z Lobkovic na Horšovském Týně).
Během léta 1619 schválil generální sněm českých stavů novou ústavu České konfederace (31. 7.), v níž katolicismus neměl místa, krále Ferdinanda II. prohlásil za sesazeného (19. 8.) a novým zvolil vůdce protestantské Unie, kurfiřta Fridricha (Bedřicha) Falckého (26. 8.).

Po bělohorské katastrofě (8. 11. 1620) se však dějin běh obrátil či spíše navrátil ve stav před povstáním. Polyxeně Pernštejnské byl vrácen zabraný majetek a opět se stala roudnickou paní. K tomu za svoji věrnost nabyla "drahně statků z konfiskací, z nichž nejznamenitější byly Nelahozeves, Odolená Voda, Obříství, Byšice, Encovany, Borotín, Nedrahovice, Beřkovice."

V roce 1624 byla paní Polyxena Pernštejnská z Lobkovic povýšena s manželem do knížecího stavu (Zdeněk Popel byl rovněž španělským králem jmenován rytířem zlatého rouna).

Brozanská paní bezvýhradně prosazovala na svém panství rekatolizaci; řadu poddaných dala uvěznit a dosazovala nové faráře (už od 18. května 1624 platil císařský rekatolizační patent o vypovídání protestantských duchovních z Čech). Údajně zřídila v Roudnici také tiskárnu, kde byly tištěny katolické spisy.

Vlastimil Vinkler ve svém rukopise dále píše: "Vládou Zajíců z Hazmburka skončila éra přímého pobytu majitelů na zámku v Brozanech, skončilo období jejich přímého řízení a péče o ně. Polyxena ustavila na brozanském zámku vládu hejtmanů, kteří zde od té doby také trvale bydleli. Nastala vláda úředníků a správa zámku a Brozan byla pak jen zprostředkovaná a na dálku. Podle toho samozřejmě také vypadala; sestávala nyní především z různých hlášení a vymáhání poplatků. Co však udělala nová majitelka pro Brozany a jejich obyvatele užitečného a záslužného, bylo v roce 1625 povýšení Brozan na trhové městečko (Markt Brozany). Tímto aktem bylo Brozanům přiznáno právo pořádat čtyřikrát do roka jarmarky čili výroční trhy, což byla pro ně obrovská věc. Městečko se tak stalo široko daleko známým obchodním centrem. Znovu se pozvedla jeho prestiž a podstaně se zlepšila i hmotná a finanční situace brozanských obyvatel. Výroční trhy se konaly v pondělí po Svatých Třech králích, v pondělí po sv. Gotthardu, v den sv. Víta a v pondělí po sv. Václavu."

V zimě 1626/1627 staly se sousední Doksany centrem významné události. Strahovský opat Questenberk se svým oblíbencem doksanským proboštem Kryšpínem Fukem, dosáhl toho, že byly z třicetiletou válkou postiženého Magdeburku přesunuty ostatky sv. Norberta, zakladatele řádu premonstrátů, a to právě do Doksan a později na Strahov. V doksanském klášteře byly ostatky přijaty s velkou slávou 11. prosince 1626 a zůstaly tu celou zimu. Doksanské řeholnice je přizdobily svými pracemi z drahých látek a položily na aksamitové podušce do cedrové rakve. Později se konalo slavné přenesení těla sv. Norberta z Doksan do Prahy, nejprve bylo kus cesty neseno a pak položeno na bílý pohřební vůz tažený šesti koňmi. Osm premonstrátských kněží s doksanským proboštem Fukem jej doprovázelo do Prahy. Doksanský probošt se jinak v Doksanech málo zdržoval, neboť byl rovněž opatem milevským, a Doksany spravoval jeho koadjutor Václav Althaus. Fuk nenáviděl protestanty, jak jen mohl a byl zván kladivem heretiků (malleus haereticorum). Papež Urban VIII. udělil bulou ze 7. února 1628 doksankému proboštovi pontifikálie, infuli a berlu, a císař Ferdinand II. ho jako takového jmenoval zemským prelátem s právem zasedání a hlasování na zemských sněmech (zde pak zasedali všichni následující doksanští probošti).

Manžel brozanské majitelky Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic zemřel roku 1628 a rukou brozanské majitelky splynulo rozsáhlé lobkovické panství, u příležitosti manželovy smrti věnovala pražským karmelitánům u Panny Marie Vítězné svatební dar (od své matky) - malou renesanční sošku Pražského Jezulátka. "Dávám vám, co mám nejdražšího", řekla Polyxena karmelitánům.

Intermezzo - Teprve 7. listopadu 1631 bylo do desk zemských vloženo prohlášení nejvyššího stolníka a lieutenanta Jana Mikuláše Zajíce z Házmburku, kterým své zástupce zbavuje poručenství (po smrti Lobkovice již jen dva - nejvyššího kancléře Viléma hraběte Slavatu z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci, Telči, Stráži a Nové Bystřici a radu císaře Pavla Michnu hraběte z Vacínova na Konopišti a Tloskově) a ve kterém jim děkuje, že se k němu "jako věrní poručníci spravedlivě zachovali". Jan Mikuláš se dal k císařskému vojsku jako prostý vojín a svou udatností to dotáhl až na podpukovníka. Balbín vypravuje, že Jan Mikuláš byl v bitvě od svých, kteří mu důstojnost jeho proplukovnickou záviděli, opuštěn a zajat, a poněvadž prý nepříteli nižádným způsobem sloužiti nechtěl, u Vratislavi roku 1631 slavně padl. Po Janovi zdědil titul stolníka jeho mladší bratr Jaroslav Maximilián. Okolo roku 1650 pojal za manželku Esteru Julianu, rozen. Hrzánku z Harasova, ovdov. von der Wahl (vdova po Christianovi hraběti z Wahlu). Roku 1654 držel Jaroslav načas Radešín u Mšeného (v červnu jej koupil od Karla Bedřicha Plateisena z Platensteina za 5000 f. rýnských a v říjnu je o 3000 f. rýnských dráž prodal Eliašovu Maggauerovi z Greifenau). Tehdy koupila jeho manželka Ester Juliana z Házmburku manželka Jaroslava z Házmburka, tenkráte pána na Radešíně a Nezabylicích, dědičného truksasa KČ, statek Hořenice, ale 1657 jej musela pro nezaplacení kupní ceny vrátit. Balbín vypravuje, že byl 1656 účasten jako nejvyšší stolník při korunování císaře Leopolda I. co krále českého. Zemřel roku 1663 jako poslední mužský potomek Zajíců z Házmburku, "tak zhynul rod tento kdysi tak slavný a při tom pyšný" (Sedláček).

V době, kdy bylo vloženo Zajícovo prohlášení do zemských desek, nástával významný obrat třicetileté války. Habsburská ofenziva v Říši se pomalu ale jistě chýlila ke konci. Po napadení císařskou armádou přestoupilo Sasko 11. září 1631 na stranu Švédska (švédsko-saskou spojeneckou smlouvou došlo k podřízení saské armády vedené polním maršálkem Janem Jiřím Arnimem vrchnímu velení švédského krále Gustava Adolfa) a společně porazili Habsburky u Breitenfeldu (17. 9. 1631).

Saský vévoda a kurfiřt Jan Jiří I., někdejší spojenec císařův, bývá vykreslen do podoby milovníka honů (zabil na 150 000 kusů zvěře), notorického alkoholika i váhavého politika (Valdštejn o něm dokonce nekompromisně prohlásil, že je "hovado"). Považoval se za vůdce německých luteránů, Sasko pokládal za kolébku reformace, ale zprvu usiloval o politiku neutrality nebo třetí síly v Říši. Po vítězství u Breitenfeldu doporučoval Jan Jiří I. Saský švédskému spojenci, aby napadl císaře přímo v jeho dědičných zemích. Švédský král Gustav Adolf, zvaný Lev Severu, byl jiného názoru a nakonec se dohodli, že se saská armáda obrátí do Slezska. Tuto hallskou dohodu záhy porušil saský velitel J. J. Arnim, vědom si toho, že jeho armáda začíná trpět nedostakem vojenského materiálu a potravin (vojáci neobdrželi několik měsíců žold). Terčem přímého útoku se tak místo Slezska staly nikým nechráněné Čechy, které poskytovalo přinejmenším čas k načerpání nových sil.

Arnim byl zkušený polní maršálek, během války vyměnil mnoho táborů válčících stran (bojoval ve službách švédských, falckých, polských i císařských, byl Valdštejnovým podvelitelem), což nebylo vůbec neobvyklé. Jeho život byl plný dobrodružství a dramatických zápletek. Poznal zákulisí politických intrik, agentem, vyslancem i knížecím rádcem, švédsko-saské spojenectví na jedné straně horlivě propagoval, na druhé straně nabádal vévodu k větší politické samostatnosti. Měl neklidnou povahu, ale uměl se dokonala přetvařovat, svými soupeři byl Arnim hodnocen jako nevyzpytatelný muž, který "chodil s ďáblem do školy", nevěřil mu Gustav Adolf ani Oxenstierna.

Saská invaze do Čech byla zahájena 30. října 1631, tehdy se Arnim pohnul s hlavními silami ze Zhořelce (Görlitz) k českým hranicím, záhy dobyl 4. listopadu Šluknov a o den později se mu dostal do rukou Děčín, jiná část saského vojska vyrazila k Ústí nad Labem, které bez jediného výstřelu obsadila. V dalších dnech obě části Arnimova vojska postupovaly po pravém i levém břehu Labe do nitra země, tehdy se dostaly na Litoměřicko, dosud válečných operací ušetřené. Jeden proud Sasů táhl Tlučenským údolím a 5. listopadu dobyl Litoměřice, druhý táhl po levém břehu a vydrancoval Prosmyky, Nučničky a jiné vesnice.

Válečně vřavě  bohužel neunikly ani Brozany. Dle hejtmana Mikuláše Volevského, který podal zprávu vrchnosti do Roudnice, byly škody obrovské, píše o vypálení městečka a zámku: "Byla vypálena a vydrancována tvrz, její hradby byly pobořeny (...) v druhým díle zámku stavení nového co podlah prkenných, to od nepřítele jest popáleno a pobořeno (...) poničen byl i mlýn, pekárna, pivovar a vinné sklepy (...) nenechali v druhý komoře ani těch posledních sedm vinejch sudů". Velké škody byl způsobeny "na dvoře, v kovárně a ovčíně, ba ani kostel se škodám nevyhnul", zničeny byly urbáře a gruntovní knihy (díky čemuž víme o minulosti Brozan mnohem méně). Sasové rovněž vylámali brány doksanského kláštera. Služebnictvo uteklo a poschovalo se, koadjutor Jan Althaus byl zajat a posléze byl nucen svou svobodu vykoupit. Řeholnice se schovaly v klášterní bazilice u hlavního oltáře, hrubí vojáci však přišli i sem, řeholnice bili a z rukou jim násilím stahovali prsteny. Převorka Kateřina Mayerhoferová strachem umřela. Říká se, že jediný lidštejší důstojník zachránil ulekaný sbor řeholnic a surové vojáky z kostela vyhnal.

Samotný Arnim se po třídenním odpočinku v Litoměřicích vydal na cestu k Roudnici (8. listopadu). Během pochodu obsadil a vydrancoval Budyni, kde se k němu připojil polní zbrojmistr Jan Melchior ze Schwalbachu, aby mu přivezl těžká děla a obléhací stroje. Polyxenina Roudnice padla po nočním přepadu, Arnim zde strávil dva dny. Saská armáda se poté rozlila do řady krajů a mnohá místa se vzdávala bez boje. Arnimovým cílem bylo obsazení severozápadních Čech, především litoměřického a žateckého kraje, na které měl saský kurfiřt podobně jako k obojí Lužici zástavní právo, další územní úspěchy byly jen výsledkem neschopnosti císařského vedení, které nedokázalo odhadnout protivníkovy záměry; z okolí Lipska se do severočeských krajů stáhl plukovník Jan Wangler s 2500 muži, celou obranu Čech měl řídit generál Baltazar Marradas, který měl k dispozici 7 jízdních setnin a 1100 pěšáků, ten Prahu opustil už 10. listopadu.

Mělník byl přepaden 12. listopadu, a to oddíly Jiřího Matouše z Těchenic, emigranta a nejvyššího lejtnanta ve službách švédského krále, o dva dny později obsadila jiná saská skupina Slaný. Samotná Praha byla Arnimem obsazena bez jediného výstřelu 15. 11. 1631 v 17 hodin.

Arnimův zdařilý postup vzbudil v Drážďanech optimismus a vévoda Jan Jiří se vydal za svým vrchním velitelem, 21. listopadu se vévoda ubytoval s početným dvorem v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně.

Se Sasy se vraceli zpátky čeští exulanti, kteří museli buď kvůli povstání nebo nekatolické víře opustit vlast. Vrátil se kupř. někdejší žitenický pán Václav Vilém z Roupova, který byl v roce 1621 v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, statku a cti a jeho jméno bylo přibito na šibenici. Roupovec přijel se saským vévodou do Prahy (16. listopadu) a nechal v Týnském kostele slavnostně pohřbít hlavy popravených vůdců stavovského povstání, kteří "obmyli roucha svá v krvi beránka" (30. listopadu). Vrátil se i jeho ploskovický soused a někdejší příbuzný Brozanských z Vřesovic - baron Jan Habart Dlažimský (Kostomlatský) z Vřesovic, který 1624 emigroval kvůli evangelické víře. Karel st. ze Žerotína se však za hranicemi vyjádřil takto: "není se z čeho radovati, než že se musí hleděti na konec, kterej z toho pojíti může. I vidíme, co jest pošlo, téměř že až vlasy vzhůru stávají, když se na to zpomene a pomyslí, co se v Čechách, nýbrž i v tý Praze děje."

Do funkce vrchního velitele císařských vojsk se vrátil frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna, které se pokoušel s Arnimem domluvit a s ráznými útoky otálel. Část jeho jednotek a postupně osvobozovala jedno místo za druhým od saských posádek, nejpověstnější byla chorvatská lehká jízda pod vedením Jana Ludvíka Hektora Isolaniho, na jiných místech se prosazovali císařští velitelé Holk, Gallas, Piccolomini, Carretto, Colloredo a Morzin. Sasové nakonec ovládali jen úzký pruh území podél Labe, a to od zemské hranice až po Mělník. 23. května 1632 zaútočil Valdštejn na Prahu, Arnim chtěl pražské posádce pomoci a a následujícího dne vyrazil se svou jízdou z Litoměřic, V Roudnici potkal houfy uprchlíků a luterských kazatelů, kteří mu oznámili špatné zprávy, nedaleko pražských hradeb pak pochopil marnost svého snažení a odtáhl zpět na litoměřickou základnu. Praha byla Valdštejnem dobyta 25. května a saská posádka se vzdala. Už jen Thurn chtěl bránit pozice, ale Sasové začali ustupovat. Vraceli se s bohatou kořistí stejnou cestou a na svém ústupu sebrali, co ještě sebrat šlo, schudlý doksanský klášter do posledního olupili; měli úmysl se v Doksanech zakopat, ale že je císařští rychle stíhali, nechali toho. Bohušovický kostel zplenili a spálili a dílo zkázy dokonali v Trávčicích či Kopistech. Arnim vydal ráno 5. června 1632 rozkaz k přesunu hlavních sil z Litoměřic do Ústí nad labem, o dva dny později se saské vojsko vydalo přes Nakléřovský průsmyk k Pirně (s koncem saské okupace museli exulanti odejít do exilu podruhé). Litoměřice byly následně obsazeny cisařským vojském Baltazara de Maradas, jehož Chorvaté se v ničení Sasům nijak nezadali.

23. září 1633 odevzdala Polyxena z Lobkovic manželovy statky svému synovi Václavovi Eusebiovi, který po cestách po Itálii, španělském Nizozemí a Anglii (v letech 1627 až 1631) bojoval jako důstojník pod Valdštejnovým velením v císařské armádě (od roku 1632, kdy postavil do pole pluk na své útraty).

Genralissimus Valdštejn byl zavražděn koncem února v Chebu a jeho místo zaujal Ferddinand III. Habsburský. V létě pak přicházejí na Litoměřicko Švédové. Poprvé, načas, ale ne naposled. Švédská armáda sem vnikla 17. července 1634 od Teplic přes Paškapole. Císařská posádka v Litoměřicích vydrancovala nakvap, co se dalo, spálila nouzový most loni nově postavený a z krajského města prchla. Po několika ranách z levého labského břehu otevřeli Litoměřičtí dobrovolně brány a zaplatili výpalné 4500 zl a 49 sudů vína. V okolí však Švédové hrozně řádili. Doksanké řeholnice utekly do Prahy, kde nalezly útočiště v Lobkovickém paláci. Se Švédy se vrátili vyhnanci kupř. Pavel a Jiří Kaplířové do Třebívlic a dodávali Švédům obilí, také Václav Vilém z Roupova opět přišel abyl jmenován krajským hejtmanem obsazeného Litoměřicka, ale v Litoměřicích zemřel. Majteku se pokusil ujmout ještě Jan Habart z Vřesovic, ale brzy nato v Litoměřicích onemocněl a zemřel zase po převozu do Drážďan na konci srpna. Švédové opustili Litoměřicko v září 1634 (6. 9. 1634 Švédi slavně poraženi v bitvě u Nördlingenu a vyhnáni z jihoněmeckých oblastí, porážka znamenala rozpad heilbronnského spolku i návrat vévody Jana Jiřího I. Saského zpět na stranu císaře).

Litoměřice obsadili císařští a doksanské premonstráty se vrátily do spustlého kláštera. Libčeves následně získal Habartův příbuzný Vilém z Vřesovic, který byl jako jeho bratr Volf Ilburk smýšlení katolického (a oba byli 1628 povýšeni do hraběcího stavu). Vilém prováděl protireformaci s krutostí a surovostí, ale jeho synem Janem Vejkartem hrabětem z Vřesovic (+1659) hlavní linie Vřesovců vymřela a na poč. 18. století žila již jen linie Kyšperských z Vřesovic (poslední mužský potomek rodu Jan Maxmilián Kyšperský sv. p. z Vřesovic zemřel před 1755).

Kněžna Polyxena Pernštejnská z Lobkovic přenechala synovi i svůj majetek (včetně Brozan) 25. června 1637. Zemřela v Praze 24. května 1642 ve věku 76 let.


Václav Eusebius kníže z Lobkovic

Životopis brozanského majitele Václava z Lobkovic (30. ledna 1609, Praha - 22. dubna 1677, Roudnice) náleží k politickým dějinám Rakouska. Kariéru začal na bojištích třicetileté války a až do vestfálského míru se účastnil všech výprav císařského vojska a postupoval rychle v hodnostech. V době, kdy získal Brozany, byl už rok dvorským válečným radou a velil velikému oddílu vojska.

Roku 1638 se Václav z Lobkovic poprvé oženil s o devět let starší hraběnkou Johanou Myškovnou ze Žlunic, vdovou po známém boháči Felixovi Pětipeském z Chýš. Toho roku nebylo brozanské okolí postiženo válkou, ale velkou neúrodou, kterou následoval hlad.

Počátkem roku 1639 přišli do Doksan generálové Gallas a Aldringen a potvrdili, že je Švédy možno zase očekávat. Řeholnice hledaly útočiště v Litoměřicích, generál Gallas jim dal svůj povoz a pro ochranu trubače (později žili v tamním dominikánském klášteře). Doksanský koadjutor Norbert z Amelunxenu (od následujícího roku doksanský probošt) nechal kostelní stříbro a cín ponořit do Ohře v železné skříni do Ohře, avšak po čase ji nebylo možno nalézt. Švédská armáda Johana Banéra (10 000 pěších a 8000 jízdy) z epidemiemi a nedostatkem potravin postiženým okolím Magdeburku zamířila do Saska, kde počátkem dubna u Chemnitz a Hohensteinu rozdrtila s pomocí kontingentu Lennarta Torstenssona sasko-císařské vojsko. 3. května obsadili švédští vojáci Pirnu (saskou obranu hradu Sonnensteinu řídil Vilém Felix Kaplíř ze Sulevic), kterou nemilosrně vydrancovali. U ž v březnu byla švédskými diverzními útoky ohrožována některá místa v severních Čechách a během obléhání Freiberku a Pirny byly k zajištění důležitých strategických bodů na Labi vyslány tři švédské operační skupiny, kterým veleli Karel Gustav Wrangel, Torsten Stalhandske (Stalhans) a Adam Pfule, jemuž se pro nedostatek munice vzdal 27. dubna 1639 Děčín. Po obsazení významných přechodů v krušnohorském pásmu získali švédští velitelé dvě důležitá města, Ústí n. L. a Litoměřice. Během květnových dnů se za nimi vydal i Banér s hlavním tělesem švédské armády, přičemž obsadil Kadaň, Louny a Žatec. Vojenskou základnu si Banér vybudoval v Litoměřicích, odkud se chystal k útoku na Prahu. Vrchní velitel armády císařské hrabě Matyáš Gallas, jemuž se pro jeho vojenskou neschopnost říkalo "Kazivoj", přeložil v zimě 1638/39 svůj hlavní štáb ze slezské Zaháně do Hradce Králové a později do Prahy, která se tak proměnila ve velký tábor císařské armády, do ohrožených Čech byly navíc povolány sbory generála Hatzfelda a generála Piccolominiho. Banér přitáhl k Letné už 30. května a tři dny neúspěšně ostřeloval protivníka, dne 3. června se zmocnil Staré Boleslavi, kde se usídlil se svým dvorem, během června zaplavily jeho jednotky celé Polabí. Krom toho, že švédskému veliteli řetěz opevnění na Labi (Litoměřice, Mělník, Brandýs) zajišťoval ústupovou cestu, shromažďoval sem z celých severních a východních Čech vojenský materiál, zabavený dobytek, obiloviny a cennosti. Pobyt Švédů byl poznamenán loupením a bezohledným pustošením a pro mnohá česká města a vesnice nastala nejkrutější etapa třicetileté války. Švédská vojska, která během letní kampaně nemohla natrvalo obsadit celé Čechy, zahájila nejrozsáhlejší rekvizice, nejtěžší drancování a pravidelné trýznění obyvatel v okupovaných krajích království. Do obsazených měst se zase zpátky vraceli příslušníci pobělohorské emigrace a za asistence švédských mušketýrů obnovili luterské bohoslužby. "Kvartýrem paní Banýrky" (tzn. důchodním panstvím Banérovy manželky Alžběty Juliány) se měla stát Kost v Českém ráji, dobytá v druhé polovině května 1639. Banér, který si mezi prostým obyvatelstvem vysloužil přezdívku "žhář a palič ukrutný", se z Litoměřic pokusil znovu zaútočit na Prahu (po chudých žních vrostly ceny obilí, Pražané měli hlad a záhy vypukl mor, císařští proto odvolali některé pluky), 21. října dorazil Banér k bělohorské pláni, ostřeloval Pražský hrad, ale po týdnu ustoupil a táhl k Plzni a pak zpět do Polabí. Císařská strana se rozhodla převzít iniciativu na české bojišti během zimních měsíců 1639/1640, císař Ferdinand III. odvolal z funkce vrchního velitele již neschopného alkoholika a slabocha Jana Matyáše Gallase a na jeho místo dosadil svého bratra arciknížete Leopolda Viléma (gubernátora Čech), který byl znám jako největší mnohoobročních v církevních dějinách a mecenáš umění. Arciknížecím vojenským poradcem se stal asi nejschopnější císařský generál Ottavio Piccolomini, císařský štáb v Praze pak ještě doplnil velmi ostřílený vojevůdce Jindřich hrabě Šlik. Císařští velitelé zorganizovali početně větší armádu a vyjedená česká země už dlouho nemohla být Banérovou základnou. Švédský velitel měl k dispozici 7527 jizdních a 3563 pěších, císařští 20 až 30 000 vojáků. Na začátku března se dostal Banér do kleští a vrátil se do dobře hájených Litoměřic, následně vydal rozkaz posádkám od Brandýsa po Litoměřice k ústupu. Když vypravil transport s municí, cennostmi a potravinami, byl náklad tak těžký, že nechal raději vysypat do Labe asi 2000 vozů s obilovinami. Pak už jen Švédové chvatně ustupovali do Saska, přičemž v drobných potyčkách s jednotkami Piccolominiho a Zahrádeckého ztratili asi 4000 mužů. Na konci března opustila většina Banérových vojáků Čechy kromě posádek v Housce, v Děčíně a v Teplicích, ale i ty se v květnu vzdaly císařským velitelům, vojsko Piccolominiho pozvolna pronásledovalo švédskou armádu až na německé území. Lidé uvítali vyhnání švédských vetřelců s radostí, už 26. března 1640 vykonal arcikníže Leopold Vilém v chrámu sv. Víta slavnostní bohoslužbu, ze všech stran se ozývaly hlasy volající o mír, jenomže vylidněné Čechy byly záhy znovu ničeny dislokovanými císařskými pluky, které se k obyvatelstvu chovaly stejně jako nepřítel.

Roku 1640 byl brozanský majitel Václav Eusebius z Lobkovic jmenován polním podmaršálem a následujícího roku, ač sám nebyl nijak nábožensky horlivý, věnoval zvon do brozanského kostela sv. Gotharda. Na plášti je český nápis: "Léta 1641 slit jest zvon tento ke cti a chvále Pana Boha všemohoucího, Blahoslavené Panny Marie a všech Božích svatých k založení chrámu Páně Sv. Gottharda do městys Brozan. Od Stanislava Zvonaře v městě Roudnici nad Labem za starších osadních Jana Svobody rychtáře, Jana Hudy, Šimona Holuba, Matěje Vorašickýho konšelův, Jana Vysokýho, Jána Mrvy a Matěje Lančmana." Uprostřed je reliéf sv. Gotharda.

Krom toho, že na zvonu jsou Brozany nazývány městysem (na který byly povýšeny za časů Polyxeny), je zajímavé, že v textu se píše o založení chrámu. Že by snad byl věnován k jeho pětistému výročí? V tom případě by kostel vznikl r. 1141 (není bez zajímavosti, že i některé dokumenty označují tentýž rok za rok založení doksanského kláštera).

Na druhé straně zvonu je matčin znak pernštejnský (mimochodem v době zřízení zvonu Polyxena Pernštejnská z Lobkovic byla ještě naživu) a další nápis: "Za panování osvíceného knížete a pana pána Václava svaté římské říše knížete a vladaře domu Lobkovského, pána na Chlumci, Jistebnici, Roudnici, Holešově, v Nejštatu, Šternsteinu a Brozanech, J. M. C. dvorské válečné rady, komorníka nejvyššího polního zejkmistra a nařízeného nejvyššího, dědičného pána též kolatury. Za správy hejtmanské Mikoláše Václava Volevskýho." Lobkovic není na zvonu uveden jako vévoda zaháňský, protože toto slezské vévodství získal až o pár let později. Na dolním okraji zvonu, kolem něhož se vinou visuté akantové listy, byl po ulití zvonu vyryt nápis: "Budiž jméno Páně pochváleno od tohoto času až navěky."

2. listopadu 1642 porazil v druhé bitvě u Breitenfeldu Banérův nástupce Lennart Torstensson arciknížete Leopolda Viléma s Piccolominim. Při ústupu přišlo třetího dne císařské vojsko do Doksan a naplnilo všechny klášterní místnosti, vyjma klauzury řeholnic. Následujícího dne Leopold Vilém odtáhl a i řeholnice utekly do Prahy. Poté leželi na Litoměřicku Piccolominiho vojáci a všecko, kde, co bylo, spotřebovali. Na císařské Litoměřice zaútočili občas Švédové (nejúporněji 2. února 1643). Hlavní Torstenssonův proud vyrazil ze Žitavy koncem dubna 1643 a různými oklikami se prodíral k Litoměřicím (další operační skupina nastoupila ze Saské Kamenice do žateckého kraje a ze Slezska k Torstenssonovu voji postupoval generálmajor Stalhans), odkud postupoval na Moravu (a vrátil se zpět, neboť vypukla švédsko-dánská válka).

V dubnu 1644 se vrátily do Doksan řeholnice, doprovázeny svým bývalým proboštem, strahovským opatem a světícím biskupem Fukem. Předtím byl doksanský kněz Michal Vogt v Litoměřicích, kde zaplatil za konvent některé dluhy, a když se vracel a s koněm u Dolánek chtěl jet přes zamrzlou Ohři, prolomil se pod ním led, a on se utopil.

Uprostřed léta 1644 přenechal Torstensson velení Karlu Gustavu Wrangelovi a opustil dánské bojiště, se svým vojskem se v podzimních dnech vydal na pochod do Saska, přičemž v listopadu obklíčil v Magdeburku císařského velitele Matyáše Gallase (po svém návratu rezignoval na úřad vrchního velitele, na jeho místo O. Piccolomini). Císař Ferdinand III. povolal do čela císařských vojsk v Čechách polního maršálka Melchiora Hatzfelda, který až dosud operoval na bavorském území. Maxmilián Bavorský vyslal poměrně silný Werthův kontingent a Jan Jiří Saský uvolnil na české bojiště dva jízdní pluky, habsbursko-bavorsko-saská armáda měla asi 17 000 mužů, svého protivníka převyšovala pouze o 2000 jízdních a snad silnější artilerii. Pro vážnost situace pobývali císař Ferdinand III. s arcivévodou Leopoldem Vilémem v Praze. Dne 25. ledna 1645 překročila hlavní část švédské armády česko-saské hranice a Torstensson položil svůj hlavní stan v Kadani, kam dorazil 8. února. Tehdy jeho vojáci operovali v čele s Wrangelem na SZ úseku Čech a postupně obsazovali opěrné body: Žatec, Louny, Chomutov a Slaný. Špatné klimatické podmínky překazily oběma znesvářeným stranám uskutečnění rozhodného střetnutí již v oblasti severních Čech, 19. února se u Krásného Dvora spojily všechny švédské jednotky a zahájily postup ve směru na Plzeň, v Jankově v jižních Čechách se pak za účasti brozanského majitele Václava Eusebia z Lobkovic uskutečnila nejkrvavější bitva této války na našem území (6. 3. 1645).

V březnu 1645 se pak v Jankově v jižních Čechách střetlo švédské vojsko Torstenssonovo s císařskou armádou. Bitvy, v níž bylo císařské vojsko rozprášeno, se účastnil rovněž Václav Eusebius z Lobkovic. Byla to nejkrvavější bitva třicetileté války na našem území, padly v ní 4 tisíce vojáků. Akci zbrkle zahájil velitel levého křídla Johann Götz (přežil v úsloví "pochodíš jako Kec u Jankova"), ale Hatzfeld postupoval lépe a vítězství měl na dosah ruky, dokonce došlo k zajetí Torstenssonovy manželky a plenění švédského vojenského tábora. Nicméně Švédové se vzpamatovali a ve večerních hodinách byla jejich vítězná bitva ukončena. Císařská armáda v ní byla rozprášena, padlo 7000 císařských vojáků a 4000 se jich dostalo do zajetí (vč. vrchního velitele Hatzfelda, několika generálů a téměř dvou set důstojníků), zbytky císařských jednotek bezhlavě utíkaly do Prahy, odkud se vydal císař Ferdinand III. do Lince k císařovně, španělskému králi Filipovi IV. tehdy napsal: "Jsem bez peněz, bez lidí, bez generálů, prosím Vaše Veličenstvo, abyste mne v této bídě neopouštěli." Vítězný Torstensson svého protivníka dále nepronásledoval, vítězství mu otevřelo cestu k obklíčené švédské posádce v Olomouci.

O Vánocích 1645 vnikl Torstenson do Litoměřic a pobyl v nich přes měsíc, následně šlo jeho celé vojsko přes Labe a táhlo v ukrutné zimě přes do Doksany. Aby se vojáci zahřáli, rozebírali selské chalupy a kladli z nich dříví na hranice, stejně tak z kláštera vynesli dveře, okna a nábytek a házeli oheň. Dobytek se sporážel, obilí se vzalo, pivo se vypilo. Řeholnice utekly šťastně předtím přes Roudnici do Prahy.

Hlavní vojenské akce se poté odehrávaly na německém území, švédská posádka v Litoměřicích (a v dalších českých městech) vytrvale odolávala a na lokálních bojištích zavládla rovnováha sil. Ani rok 1647, kdy byl Václav Eusebius z Lobkovic jmenován vrchním polním maršálem, nebyl ve znamení velkých vítězství.

5. června 1648 překročila české hranice armáda braniborského vojevůdce ve švédských službách Hanse Kryštofa Königsmarcka v počtu 2500 mužů a 26. července začala opanovat západní břeh Prahy (Hradčany a Malou Stranu),  do švédského zajetí se dostalo asi 200 význačných prominentů, vč. arcibiskupa Harracha. Do Litoměřic vnikla tato armáda 16. srpna. Od Lipska poté postupoval švédský generalissimus falckrabě Karel Gustav s osmitisícovou armádou a 4. října se objevil na Bílé hoře, taktéž i Wittenberg. 24. října 1648 byl podepsán vestfálský mír, třicetiletá válka tím skončila, ale v Čechách o tom neměli ani tušení a v Praze probíhaly boje až do začátku listopadu. Poté začali Švédové ustupovat. Karel Gustav a Wittenberg oslavili vánoční svátky na Hradčanech a Königsmarck opustil Prahu na Štědrý den. V Litoměřicích byli Švédové ještě celý rok a odtáhli teprve 11. října 1649.

Důsledky toho konfliktu byly hrozné, je možné, že zahynula až třetina obyvatel českých zemí. Bylo to nepřetržité pásmo nejhroznějšího žhářství, zabíjení a loupení, ve kterém byla krásná česká země obrácena v poušť a pokoj smrti se v ní uhostil.

Brozanský majitel Václav Eusebius z Lobkovic se tři roky po smrti manželky Johany Myškovny oženil roku 1650 s evangeličkou (sic!) Augustou Sofií Bavorskou, falckraběnkou ze Sulzbachu, neteří švédského krále Gustava II. Adolfa. V té době už Lobkovic patřil k předním osobnostem císařského dvora a jeho vliv vzrůstal rok od roku. Roku 1652 jmenován prezidentem dvorské válečné rady a o rok později byl oficiálně uveden do říšské knížecí rady, roku 1655 se pak stal nejvyšším císařským hofmistrem.  Jeho jmenování ohromilo i ostatní české šlechtice, protože od porážky stavovského povstání panovala k Čechům ve Vídni všeobecná nedůvěra. Jan František z Vrbna v nadsázce poznamenal, že být Čechem "pokládáno jest za dědičný hřích."

K vymýcení nekatolíků na severu Čech je založena roku 1655 Litoměřická diecéze (po pražském druhé nejstarší biskupství v Čechách), kam brozanská farnost sv. Gotharda od té doby patří. Jejím prvním biskupem se stal probošt tamní kapituly Maxmilián Rudolf sv. p. ze Šlejnic (1605 - 1675), vzdálený příbuzný někdější brozanské majitelky Anny ze Šlejnic (konkrétně pravnuk jejího bratra Hugolda). Šlejnic studoval teologii v Olomouci a Římě, v pětadvaceti letech byl vysvěcen na kněze, od 1635 pak byl kanovníkem olomouckým a pražským a zárověň generálním vikářem pražské arcidiecéze (za arcibikupa Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha, který byl třináctým arcibiskupem pražským v letech 1623 - 1667). Roku 1637 se Šlejnic stal (52.) proboštem litoměřické kapituly a 9. července 1655 přijal v Římě biskupské svěcení (v Litoměřicích intronizován 25. května 1656). Biskup Maximilián Rudolf se ujal správy litoměřické diecéze velmi energicky a dokázal ji díky dobrým vztahům s pražským arcibiskupem Harrachem zajistit i hmotně. Hlásil k idejím českého barokního katolického patriotismu a udržoval kontakty s jeho významnými představiteli Bohuslavem Balbínem a Tomášem Pešinou z Čechorodu. Podle historicky nepotvrzené legendy, doložené poprvé až koncem 19. století, poskytl Šlejnic v Litoměřicích azyl stárnoucímu malíři Karlu Škrétovi poté, co mistr upadl v Praze do nesnází kvůli souboji. Biskup se projevil jako uvážlivý rekatolizátor a na místě litoměřického kapitulního chrámu sv. Štěpána vystavěl novou barokní katedrálu (na jeho průčelí erb Šlejniců), kde je dnes pohřben. Česká větev Šlejniců vymřela jeho synovcem Arnošt Ferdinand (+ 1689), který byl prý na rozum snížen. V Polsku a v Německu se však rodina ze Šlejnic (Schleinitz) vyskytovala ještě ve 20. století (pruský ministr Alexandr ze Šlejnic získal pro svou osobu 1879 hraběcí titul; Kurt sv. p. ze Šlejnic, žijící v letech 1859 - 1928 byl německým důstojníkem a později pruským generálmajorem).

V Čechách 1656 vyhotoven soupis nemovitostí – tzv. berní rula; toto sčítání přináší obraz sídel po skončení 30ileté války. Berní rula hovoří o Brozanech jako o městečku v Litoměřickém kraji (panství Encovany), kde se nachází 56 domů, z toho 15 zbořených (z obyvatelných domů 22 patří sedlákům, 18 chalupníkům a jeden je obecní); z tohoto dokumentu též vyplývá, že před saským vpádem již existovala zástavba mírně zúžené ulice za můstkem na náměstí (dnešní ulice Voborského).

Po 30ileté válce obnoven brozanský zámek, ale už se ho nikdy nepovedlo uvést do původního stavu. Od 1653 naopak barokně přestavován roudnický zámek (stavitelé Caratti, Orsolini, Porta). Z hlediska církevního dělení náležely Brozany od 1655 do Litoměřické diecéze.

Brozanský majitel Václav Eusebius kníže z Lobkovic "ze statků po mateři zděděných sice některé prodal, ale za to jinde získal". Nejvyšším hofmistrem byl i po smrti Ferdinanda III. (1657), svými schopnostmi si získal u císaře Leopolda I., který ho 1669 jmenoval svým prvním ministrem a prezidentem tajné rady. Kníže Lobkovic řídil veškerou rakouskou politiku a v těchto letech požíval téměř neomezené důvěry císaře. 1672 se Lobkovicovi podařilo zlomit odboj uherské šlechty, byť za cenu poprav tří hlavních účastníků. Agresivní politika v Uhrách stejně jako orientace na Francii (jejíhož krále Ludvíka XIV. si velice vážil) však proti němu vyvolávala opozici. Na straně Lobkovicových nepřátel stanula i císařovna Klaudia Felicitas, o jejímž vzhledu se vyjádřil dost ironicky. Španělské straně se postavení knížete podařilo podlomit roku 1674. Stal se obětí nastražené intriky, byl obviněn ze špionáže pro Francii a zrady císaře Leopolda I. Lobkovic byl zatčen, zbaven všech funkcí a internován na svém roudnickém zámku, kde si prý v ironické rezignaci zařídil jeden ze sálů tak, že byl napůl salonem a napůl jednoduchou světnicí, představující minulost a přítomnost. Zemřel tu 22. dubna 1677 a byl pohřben v rodinné hrobce u kapucínů.


Ferdinand August Leopold kníže z Lobkovic

Majitelem Brozan se poté stal Eusebiův syn vévoda Ferdinand August Leopold z Lobkovic († 1715); dle sčítání obyvatel z 1713 žilo v Brozanech 500 obyvatel (přitom v Budyni 550 a v Bohušovicích 120), uvádí se zde farní kostel sv. Gotharda biskupa, škola, špitál.

Poněkud delší intermezzo - V době Ferdinandova panování procházel sousední doksanský klášter barokní přestavbou.

V počátcích nové výstavby areálu, kdy nejprve vznikala raněbarokní prelatura, není doložen žádný architekt, nelze však vyloučit - vzhledem k úzkým vztahům Strahova a Doksan - určitý podíl Giovanniho Domenica Orsiho, který byl v 60. letech 17. století strahovským stavitelem (a později dokončil i litoměřickou katedrálu). Při úpravách kostela a tvorbě nových budov se zřejmě významně uplatnil i další strahovský architekt, Jean Baptista Mathey. V době proboštování Dominika Girntha z Jablonného (proboštem 1679 - 1689 +) byl 1682 za vedení Giulia Broggia (italského stavitele, který na Litoměřicko přišel v polovině 17. století, aby postavil čížkovický zámek Gustava Adolfa z Varrensbachu, 1658 se v Čížkovicích oženil a zde se mu narodil syn Oktavián, později ještě vyznamnější architekt) zbarokizován vnitřek kněžiště klášterní baziliky Narození P. Marie a začala se budovat konventní budova. Na portálu konventu je lat. nápis - Veni sponsa Christi. DoXanensIbus VestaLIbus eXstrVCtuM (MDCXXVVLII - 1682); stavba konventu dospěla ke konc teprv za probošta Bruna Kunovského (proboštem 1692 - 1709 +).

Probošt Kunovský byl výborný hospodář a klášter povznesl znamenitě. Již 15. září 1693 je při stavbě hlavní vstupní brány kláštera, snad nejpozoruhodnější architektury, doložen další strahovský stavitel Silvestr Carlone ml. (který předtím vedl stavby na Strahově a též na strahovském panství v Milevsku). Na stavbě jako polír tehdy působil Pietro Versa, později (od 1700) Pietro Nittolla, oba členové litoměřického zednického cechu. Na Carloneho místo stavitele se 1697, po jeho smrti, hlásil Antonio Porta, ale nebyl přijat, protože podle kontraktu museli stavbu dokončit dědicové. 15. července 1701 byla posvěcena socha Panny Marie, která byla umístěna na čelní štít velké vstupní brány. Sochařská výzdoba konventu je někdy z té doby.

Vybavování klášterní baziliky Narození P. Marie mobiliářem probíhalo mimo hlavní stavební etapy; jeho části pocházejí především ze samého počátku 18. století. Hlavní oltář Narození P. Marie z 1703 je vynikajícím dílem pražského barokního sochaře Františka Preisse (kolem 1660 - 1712). Obraz na hlavním oltáři, který je 2,40 m široký a přes 4 m vysoký, představuje Narození P. Marie a je signovaným dílem Petra Brandla (1668-1735), jednoho z největších malířů českého baroka. Oválný mariánský obraz je rovněž Brandlovým dílem. Oba obrazy jsou snad z roku 1707.

Za správy probošta Kunovského žila v klášteře řeholnice Teresie Zásmucká, která mívala vidění a zvláštní duševní spojení s doksanským milostným obrazem Panny Marie, o čemž se nadělalo mnoho hluku a napsaly celé balíky akt. Obraz býval yvstaven v jí zřízené kapličce na třetím klášterním dvoře, obraz byl bohatě ozdoben a lidem vysoce ctěn. Probošt Bruno Kunovský zemřel 15. dubna 1709 a po něm nastoupil Josef Míka (žil 1669 - 1733), rodák z Pelhřimova, velmi činný muž, který dal klášterní bazilice její barokní vzhled.

Jména doksanských umělců jsou namnoze známa, zatímco jméno architekta barokizace románské baziliky není známo zcela jistě. Byl uváděn slavný Kilián Ignác Dienzenhofer, dnes se má za to, že to mohl být Thomas Haffenecker (asi 1678-1730). Podle pamětní listiny probošta Josefa I. Miky z 1720 byl totiž Thomas Haffenecker budovatelem kopule. Kopule a východní věž doksanské baziliky vznikly v roce 1718, dvě věže na opačné straně mají až mladší úpravu z roku 1729. Kostel byl také doplněn o dvě nové kaple - sv. Kandida mučedníka (kde jsou též jeho ostatky) a Jana Nepomuckého. Veškeré dění bylo rovněž finančně podporováno Annou Marií Františkou, velkovévodkyní Toskánskou, která darovala klášteru mnoho peněz, drahocenné ornáty a zlatý kalich.

Fr. Beneš o barokní přestavbě píše: "Kdyby byl klášter chudým zůstal, byla by se vzácná starobylá výstavnost jeho kostela zachovala; ale to byl právě čas, kde cop a paruka všechno opanovaly a pravá cena starožitného umění se neuznávala, a jako v jiných klášteřích, čím více prostředků bylo, tím více se starožitné pomníky znešvařovaly nevkusnými kudrlinkami převrhlého vkusu, a štěstí ještě, že nemusely zde úplně ustoupiti nějaké nové stavbě pitvorných a milicherných forem a rozměrů."

Bohatá vrcholně barokní štuková dekorace baziliky rostlinnými motivy je dílem Rocha Bayera, který tu pracoval kolem roku 1720 (viz letopočet na vítězném oblouku). Fresky se složitou symbolikou barokního výkladu bible, opatřené příslušnými citáty, namaloval v letech 1720 - 32 Jan Hiebel (1681 - 1755), významný malíř, který v mládí pracoval ve Vídni pod vedením proslulého italského freskaře Andrea Pozza (malba v kopuli signována 1722, freska sv. Norberta signována 1732). Hieblovi se přičítají rovněž početné obrazy závěsné. Na západní stěně příčné lodi je pamětihodný kenotaf Gertrudy Rakouské z r. 1729. Jeho protějškem na východní stěně je štuková kartuš se znakem probošta a s podobiznou Josefa Miky.

1726 slavily v Doksanech stoletou památku přenesení ostatků sv. Norberta do Prahy velkolepým a radostným průvodem z Chvalína do klášterního chrámu. Kněží nesli v tom průvodu hlavu sv. Norberta a Fr. Beneš dodává: "byly tu alegorie, symbolické obrazy a všelijaká pobožná vyražení dle smyslu a chuti tehdejšího času". A asi právě proto zůstal tento veselý den dlouho v paměti okolních obyvatel.
 
Toho roku byl též přestavěn doksanský hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla a to konkrétně Oktaviánem Broggiem. Jemu (či T. Haffeneckerovi) je připisována i stavba klášterního provizoriátu (dnešní fara) z té doby. Pro úplný výšet dodejme, že na počátku 18. století byl barokně přestavěn i filiální kostelík (pův. rovněž románský) sv. Klimenta v bývalých Murách.

A ve stejném roce vyšla Míkova publikace o dějinách kláštera s názvem "Ruhmwürdiges Doksan" - "jest v duchu za jeho času panujícím sepsán, a nyní ještě v bílé kůži zavázán zachoval se ve mnohých rodinách zdejší krajiny," píše koncem 19. století Fr. Beneš.


Filip Hyacint kníže z Lobkovic

Ferdinandův syn vévoda Filip Hyacint z Lobkovic († 1734) byl manželem své vzdálené příbuzné, patronky pražské Lorety a univerzální dědičky bílinského panství - Eleonory z Lobkovic, za níž se rozvíjí tamní lázeňství. Sám kníže Filip Hyacint byl uměnímilovným člověkem (stavěli pro něj Fr. Max. Kaňka i Oktavián Broggio), hrál na loutnu a z jedné cesty místo plánovaných koní přivezl drahé Canalettovy veduty. Zato "bez zvláštní hodnoty umělecké" je barokní socha bl. Jana Nepomuckého na brozanském náměstí, která byla dle chronogramu postavena 1726 (tedy ještě před svatořečením Jana z Pomuku). Vypráví se, že sochu nechali zhotovit rodiče dívky, která se do Brozan přivdala ze vzdálené vesnice. Jan se jí prý díval přímo do oken a připomínal jí rodnou vísku. Tato socha byla ve dvacátém století přesunuta z náměstí Palackého ke zdi kostela, ale v roce 2010 instalována na původní místo.


Ferdinand Filip kníže z Lobkovic - pruské války (bitva u Lovosic 1. října 1756 a šarvátka u Brozan 23. září 1778)

Od roku 1734 až do své smrti 1784 byl brozanským majitelem kníže Ferdinand Filip z Lobkovic. Pobýval-li však v Čechách, sídlil na zámku Jezeří v Krušných horách (jež získal od svého strýce), neboť v Roudnici se bydlet nedalo.

V letech čtyřicátých probíhaly tzv. slezské války a českou zemí procházala nepřátelská pruská, saská a francouzská vojska. Na samém počátku roku 1741 vnikla přes Krušného hory do Čech saská armáda a rozlila se po celém kraji od Úštěka až za Lovosice. V Litoměřicích, obsazených Francouzi, došlo k boji s obléhajícím rakouským vojskem (s hlavní ležením bylo u Trnovan) a Francouzi kapitulovali teprve 26. listopau 1742. Saské vojsko opustilo Lovosice a okolní vesnice 20. prosince 1741, ale již v lednu 1742 pruské vojsko Bedřicha II. Velikého protáhlo přes Lovosice cestou do Prahy a zanechalo celý lazaret ve městě a okolí. Ještě v květnu 1742 ležela celá saská armáda na zpáteční cestě z Prahy přes Mělník a Litoměřice opět v Lovosicích.

Na počátku tzv. druhé slezské války létě 1744 pak nedaleko Brozan (mezi Hostěnicemi, Žabovřeskami a Chotěšovem) tábořil pruský král Bedřich II. Veliký. Ten tehdy navštívil i ditrichštejnské Libochovice. Prusové pak obsadili Prahu a do konce září také většinu Čech. Při návratu pruské armády z Prahy trpěl opět celý polabský kraj, 4. prosince 1744 vtáhlo rakouské vojsko do Litoměřic a Lovosic, z Roudnice si odvezli nejméně osm vozů naložených lobkovickými sbírkami a více než dvacet let byl roudnický zámek nepoužitelný. Definitivně byli Prusové vytlačeni až příštího roku, tehdy zůstal náš kraj ušetřen nepřátelských vojsk, ale armáda rakouská ležela v městech a okolních vesnicích drahný čas.

Král Bedřich II. se v okolí Brozan zdržoval rovněž v září a říjnu 1756, kdy vedl pruské vojsko do bitvy u Lovosic (1. srpna 1756) a porazil rakouského maršála Browna (bitva byla počátkem sedmileté války, u nás označovaná též jako třetí slezská válka). Pruské vojsko čítalo 30 000 mužů (z toho 10 000 jezdců). Pruské vojsko, rozděléné ve tři armádní sbory, vniklo do Čech obyvklou cestou přes Krušné hory k Velemínu. A 40i tisícové rakouské vojsko Brownovo vytáhlo proti němu k Budyni, kde se utábořilo. Poté postupovalo až k Lovosicím. Zatímco pravé Brownovo křídlo bylo opřeno o Prosmyky, levé o Čížkovice a rybník u Sulejovic a Lovosice samy byly osazeny rakouským vojskem, německé vojsko postoupilo v noci od Velemína a Bedřich II. Veliký zaujal postavení na vršku u Vchynic s dělostřelbou. O osmé hodině ranní 1. srpna 1756 zahájila pruská dělostřelba boj a začal útok její jízdy, která pronikla až k Sulejovicím. Ta byla však odražena stejně jako protiofenzíva rakouské pěchoty, mezitím bylo bojováno na vinicích pod Lovošem, dělostřelba zmkla, když se začalo stmívat. Brown v časných ranních hodinách opustil Lovosice a stáhl se zpět do Budyně. Do Lovosic pak vstoupil Bedřich II. Poté však pruské vojsko odtáhlo z Čech do zimního tábora. Sem se vrátilo počátkem května 1757. Brown ležel stále ještě v táboře u Budyně, ale pruskému králi už nekladl odpor, a ten překročil Ohři a vynutil rakouský ústup k Praze. Od 25. června 1757 bydlel pruský král v litoměřické biskupské rezidenci a jeho vojsko po okolí zle řádilo. Po jediném úspěchu pro rakouskou armádu v bitvě u Kolína 18. července 1757, zůstaly všechny Bedřichovy voje v našem kraji ještě měsíc (a 27. července se do Ltm vrátil sám Bedřich). Dobytek byl v kraji všechen vybit a potraviny vyjedeny. Později se zde nepřítel objevil znovu.

Podle tereziánského katastru bylo v městečku Brozany (p. Roudnice n/L.) roku 1757 60 domů, z toho pouze 3 bez pozemku.

Po skončení sedmileté války došlo v Brozanech k pozdněbarokní (rokokové) úpravě kostela sv. Gotharda. Stalo se tak v době, kdy byl brozanským farářem klatovský rodák Bernard Neubauer (tedy v letech 1766 - 72). Tehdy kostel brozanský "znamenitě opraven byl, oč sobě tamější farář Bernard Neubauer velké zásluhy získal", píše Beneš. Dle všeho se oprava týkala lodi s kruchtou. V jižní věži byla zhotovena nová zvonová stolice a jak pravila doba, byly původní boční oltáře (renesanční) nahrazeny novými rokokovými sv. Jana Nepomuckého a Svaté rodiny. Na triumfálním oblouku byla nakonec vymalována freska.

Právě na oblouku četl Beneš následující latinské nápisy - pod freskou "a fVLgVre aC teMpestate protege serVos tVos sanCte gotharDe" (Před blesky i bouřkou ochraňuje Tvůj služebník svatý Gothard) a na druhé straně oblouku "sVb bernarDo neVbaVer paroCho Magno Labore aC aere renoVata" (Obnoveno za faráře Bernarda Neubauera značným úsilím i nákladem). Nápisy obsahovaly chronograf s dobou barokní úpravy (rok 1770 v římských číslicích - MDCCLVVVV, tedy ne úplně dle pravidel, ale budiž). Na umělecky málo zajímavé fresce (srovnej kupř. s takovými, jaké jsou v doksanském chrámu) je zobrazen sv. Gothard jako ochránce před bouřkou, který chrání brozanské rolníky (Matějka nesprávně píše, že Gothard poukazuje na hvězdu Panny Marie; záře na fresce není svitem hvězdy, ale světlem blesku, jak lze dovodit z nedochovaného nápisu). Za Gothardem v biskupském šatu a šťastných rolníků je namalován doksanský klášter (napravo od paní s dítětem) a možná, že i Litoměřice, které tam viděl Beneš. Kopce v pozadí pak představují spíše České středohoří, než Říp, jak se někdy uvádí. Nad freskou je znak knížat z Lobkovic.

V letech 1773/74 byla Marií Terezií zavedena povinná školní docházka, do brozanské farní školy poté chodili děti z Brozan, Rochova a Hostěnic.

Na počátku července 1778 vpadlo za války o bavorské dědictví (tzv. bramborová válka) opět do severních Čech pruské vojsko. 11. srpna 1778 obsadil Litoměřice pruský princ Jindřich a u Brozan téměř denně zuřily bitky mezi Prusy a rakouskými husary. Od doskanského kláštera si Prusové vynutili 3000 tolarů kromě obilí, dobytka a potravin. 18. září 1778 vyrazil proti nepřátelům rakouský generál Laudon a princ Jindřich ustoupil z Litoměřic do hlavního stanu v Čížkovicích. V Brozanech zanechal 800 pruských vojáků, kteří si udělali zákopy na březích řeky. 22. září se svého ležení u paty Řípu přišel do Doksan sám Laudon a vyzvídal postavení nepřítele u Lovosic a na březích Ohře, ještě téhož dne do Doksan umístil 300 Chorvatů z Ogulinského pluku (s dvěmi houfnicemi) pod velením nejvyššího strážmistra Jana Belina z Bellenau (následně se stal podplukovníkem a dostal rytířský řád Marie Terezie). 23. září začali císařští střílet z klášterní zahrady, Prusové na střelbu odpovídali osmi děly. Brozanská šarvátka tvrvala celé dopoledne. Podle Františka Beneše bylo zabito 170 pruských vojáků a ti byli pochováni buď v brozanském lese nebo vhozeni do Ohře. Raněných, zajatých a přeběhlých Prusů počítali prý do 500. V doksanském klášteře byli přitom pouze zraněni čtyři rakouští vojáci a jedna klášterní služka (škoda na klášterních a hospodářských stveních obnášela 6000 zl.) a jedna koule vletěla také na kostnici u doksanského kostela sv. Petra a Pavla. Přesto když v půl jedné přijel do Doksan opět generál Laudon, objevli se i pruský vyjednavač s hrozbou, že jestli rakouská armáda odtud neodtáhne, budou Doksany obráceny v popel. Laudon neodpovědel, ale doksanské Chorvaty odvolal. V noci však rakouský generál poslal do Doksan 500 jiných Chorvatů  a mezi Novými Dvory a Chvalínem si zřídily ležení dva pluky cís. pěchoty, pluk jezdecký a potřebné oddělení dělostřelectva. V noci 24. září 1779 opustili Prusové ve vší tichosti Brozany a o dva dny později odtáhla z lovosické roviny celá pruská armáda (byla zde od 11. srpna do 26. září 1778).

Dne 29. září 1779 přijel do Doksan a do Brozan Josef II., aby shlédl místo loňské šarvátky. Před doksankou prelaturou sesedl z koně a poté si za doprovodu doksanského probošta Josefa rytíře z Winkelburku (proboštem 1754 - 1782) prohlížel klášterní zahradu a ostatní polohu. Pak odjel do Brozan.

Císař Josef II. se po smrti své matky o rok později stal českým králem (nikdy nebyl korunován). A právě roku 1780 nařídil, aby byla proti pruskému nebezpečí na doksankém panství konečně založena plánovaná pevnost (měření započata 1764). V únoru 1780 postoupil klášter vojenskému eráru svou ves Německé Kopisty, která byla (častečně spolu s Trávčicemi) zbořena a přemístěna do nynejší polohy (taktéž bylo vykopáno nové koryto řeky Ohře až do Litoměřic). 10. října 1780 položil Josef II. osobně základní kámen k pevnosti nazvané po jeho matce Teresienstadt - Terezín.

O přeložení obou vesnic, které se neobešlo bez odporu starousedlíků, zaznamenal obšírnou zprávu bohušovický farář P. Heřman Kotěšovský v pamětní knize farní. Teprve po vykázání míst velitelem vojenského ženijního sboru ze Steinmetzů a nařízení krajského ze Schönau obyvatelé ustoupili. V bohušovickém zápise se mluví o tvrdošíjnosti usedlíků, zdá se však, že výkup a náhrada nebyly ve stejném poměru a dělo se tak ke škodě majitelů. Základní kámen k č. 1 a 2 v Německých (Nových) Kopistech byl položen 19. dubna 1781.

Roku 1781 vydal Josef II. patent toleranční (evangelické církve jsou nyní tolerovány) a patent o zrušení nevolnictví (poddaní už nejsou připoutání k půdě; bez souhlasu lobkovické vrchnosti lze odejít do měst, ženit se mimo hranice panství, dávat děti do škol; zůstává však nadále robota a vrchnostenské soudnictví).

19. prosince 1781 byla v Doksanech otevřena dívčí škola (s německým vyučovacím jazykem) a dívky z celého okolí byly vyzvány, aby se zde učily. Vyučování vedly dvě řeholnice a kněz M. Mika k učitelství připravoval jiných osm. Jinak byl život v doksanském klášteře tichý a osamělý, světké oko vidělo řeholnice zřídkakdy. Trochu veseleji se slavily obžínky a masopust, kdy se premonstrátky mezi sebou bavily tancem, kromě toho podle starého rukopisu jezdívaly čtyřikrát do roka v určité svátky do altánku u Nových Dvorů, do Sazené a do Českých Kopist. Mezi řeholnicemi se odedávna pěstoval zpěv a zpěvačky byly mezi nimi výborné, bývala prý radost je poslouchat při bohoslužbách. Mezi posledními řeholnicemi byla Agata Ullrichová, která vstoupila do řádu 1769, patřila k nejslavnějším zpěvačkám onoho času a jejími učiteli byli Don Liagio a náš Vojtěch Brychta. Josef Beneš (1764 - 1858), který byl od listopadu 1781 praktikantem u strýce Františka Laubeho, doksanského hospodářského ředitele, ve svém deníku vzpomíná: "Panny uměly hrát na všechny nástroje a při slavných bohoslužbách také velmi dobře vyváděly intriady nástrojem s jednou strunou, nyní zapomenutým, nazývaným 'tromba marina'. Mužští zpěváci a hudebníci bývali v kostele na jiné kruchtě, a řídili se podle taktu, který určovaným od panen na hlavní kruchtě."

Probošt Winkelburk byl příjemný a dobrotivý pán se stříbrnými vlasy. S hospodářským ředitelem Fr. Laubem se staral horlivě o zvelebení kláštera, pěstování ovoce, včel a chov dobytka. Pravým rájem se stalo krásné doksanské panství, k němuž patřilo na dvacet vesnic - Doksany, samota Mury, část Hostěnic, Dolánky, Dušníky, Nové Dvory, Chvalín, Rohatce, Oleško, Libotenice, Nučničky a Č. Kopisty, na levém břehu Ohře N. Kopisty, Bohušovice a Brňany, Vražkov pod Řípem, Loucká, Kmetiněves a Loucká u Velvar, Ředhošť u Mšeného a vzdálené M. Březno. Po denní práci se probošt uchýlil do stinných chodeb své zahrady a jen velmi zřídka jezdíval do Litoměřic k tehdejšímu biskupovi Emanuelovi hraběti z Valdštejna. Nicméně když vyjížděl, běhával před jeho kočárem krotký daněk. Jednoho dne suroví lidě daňka těžce zranili a pěkné zvíře pošlo.

Ještě v den sv. Josefa 19. března 1782 slavil probošt Winkelburk svátek, ale druhý den (20. 3.) přijela zrušovací komise - rakovnický hejtman Filip hrabě Kolovrat - Krakovský s baronem Ebenem, s oficiálem státní účtárny Königem, s krajským kancelistou Ullmannem a s tři dny starým nařízením o zrušení kláštera. Hejtman Kolovrat bez všeho jemnocitu vstoupil do jídelny, kde se nacházel probošt, a nechal si zavolat všechny premonstráty - kněze Gabriela Schüttera, proboštského sekretáře, zpovědníka a německého kazatele, kněze Gerláka Pausa, provizora, kněze Maxmiliána Dittela, českého kazatele, Ferdinanda Maříka a Oktaviána Prudkého. Hejtman přečetl zrušovací dekret a ctihondému Winkelburkovi poručil, aby z krku sejmul skvostný prelátský kříž. Zrušovací komise následně sepisovala klášterní nemovitý majetek. Když pak v chrámové kapli sv. Kandida vylezl baron Eben na oltář, aby stáhl ze sochy oděv, korunu a všecky šperky, a přitom se ulomila ruka od sochy Panny Marie, řekla k tomu převorka Alžběta Pihlerová, že tak by se nechovali ani Prusové. Baron Eben pak zkoumal všechny sochy, jsou-li duté a nejsou-li v nich nějaké poklady, vysoko visící obrazy snímal motyčkou. Josef Beneš musel přinést velikou plachtu, která, se rozprostřela po žebřinovém voze, aby se na ní naskládaly knihy z doksanské knihovny a odvezly do císařské v Praze. Dle svých vzpomínek přinesl i dvě ošatky plné šperků do Kolovratova pokoje. Tam bylo vše dáno do kufrů, zapečetěno a poté odvezeno do Prahy. Probošt Winkelburk prodal ve Vídni spolu se strahovským opatem stížnost, na základě níž byl Kolovratův postup prohlášen za neplatný a hrabě Kolovrat byl za své chování odvolán ze zrušovací komise i z krajského hejtmanství. Druhá a konečná zrušovací komise přišla 14. dubna 1782, tentokrát v čele s Karlem Josefem rytíř z Bienenberka, hejtmanem kouřimský a známým archeologem a spisovatelem. Tak zanikl po 637letém trvání jeden z nejslavnějších klášterů premonstrátů a doksanské panství připadlo českému náboženskému fondu. Do konce srpna 1782 odešlo z Doksan všech osm premonstrátů v čele s 55. doksanským proboštem Winkleburkem a čytřicetdevět premonstrátek (z toho 5 novicek a 6 sester) (z toho 14 českých jmen), většina do jiných klášterů, jiné zůstaly u příbuzných věrny svému slibu. Jediná řeholnice Teresie Hagerová, dcera známého malíře Hagera, zůstala v Doksanech u svého strýce Tichého, bývalého klášterního purkrabí, byla mladá a hezká a ještě nesložila řeholní slib, když jel tudy následujícho roku (1783) Josef II., poklekla před ním u hospody a jako sirotek prosila o roční podporu. Císař její prosbu vyslyšel a Josef Beneš od ní dostal na památku roucho. Ze všech řeholnic žila nejdéle Augusta Hellovna z Heldenwerthu, rodačka z Litoměřic, která v Doksanech strávila 7 let, zemřela v Pátku nad Ohří 29. října 1837 ve věku osmdesáti let, byla pochována v Radonicích. Probošt Winkelburk se odebral do svého kláštera na Strahov, kde strávil v tichosti své stáří  a 19. 2. 1797 taktéž ve věku 80 let zemřel. Pochován byl na malostranském hřbitově, syn někdejšího doksanského praktikanta František Beneš nalezl jeho hrob při východní zdi hřbitovní nedaleko kostela (s erbem strahovského kláštera a rodu Winkleburků).

František Beneš píše: "Nyní se rozloučíme s obrazem klášterního života v Doksanech, jehož posledním pamětníkem byl ještě do nedávna stařičký otec pisatele tohoto pojednání. Ve velkých prostorách klášterních vše utichlo, komnaty byly prázdné, po chodbách strašily na hromadu snešené sošky a nábytky čekajíce na svůj rozprodej. Přítomnost se objevila ve střízlivé a prosaické opravdovosti své, a minulost zaplašena jest mladým světlem tehdejšího času. František Laube, přímý a poctivý hospodář, jemuž hrabě Kolovrat železnými pouty hrozil, kdyby něco jmění klášterního zatajil, postoupil úřad svůj prvnímu císařskému vrchnímu úředníku, rytíři Netvořskému z Břízy. Těžký stroj státní správy začal pohybovati kola svá, a český Don Ranudo de Colibrados počal úřadování své. (...) Množství směšných příhod se o tomto panu Netvořském vypravuje, a jelikož všecka rejstra a úřední dopisy počínal slovy 'Es haben', nazývali ho také panen Eshaben."

Terezínské staveniště bylo 9. prosince 1782 povýšeno na královské město. Doksanký klášter byl přeměněn následujícho roku na vojenskou nemocnici terezínské posádky. Roku 1785 se z kláštera staly kasárny a to po tři roky, kdy odtud bylo vojsko přeloženo do Terezína. Na doksankém hřbitově u sv. Petra a Pavla bylo během té doby pohřbeno na 330 vojáků a klášterní stavení velice zchřadlo. Roku 1790 si doksanské panství pronajala Marie Terezie Poniatowská, roz. Kinská, která prelaturu přestavěla na zámek a ve vsi nechala vystavět zámeček s rusko-polským jménem Terespol.

Po zrušení doksanského kláštera Josefem II. došlo i na svatoklimentský kostel na Murách. Přitom ještě Josef Beneš ve svých zápiskách vzpomíná, že zde v osmdesátých letech 18. století pomáhal slavit svátek sv. Klimenta. Státní administrace prodala opuštenou sakrální stavbo třináct let později domkáři Františkovi Vysokému za 95 fl. rýn., který z něho učinil domek o jednom patře (po němž dům zdědil jeho zeť Jakub Najman). Kostelíček naštěstí zůstal v původním stavu do r. 1911, kdy jej A. Janda "změřil a v podrobnostech zakreslil, aby pro paměť byl zachován." O rok později pak A. Janda (1849 - 1932), chvalínský rodák a tou dobou ředitel živnostenské školy pokračovací a učitel v Budyni n. O., vydal "Paměti osady Nových Dvorů a býv. Městečka Mur".


Josef František kníže z Lobkovic

Od 1784 byl brozanským majitelem Josef František kníže z Lobkovic († 1816), vévoda roudnický (jeho poručníci prodali Zaháň, která po slezských válkách připadla Slezsku, za jeden milion zlatých kurlanskému vévodovi Petru Bironovi, tj. otci z Babičky dobře známé "paní kněžny" Kateřiny Zaháňské; vévodský titul pak Josef II. přenesl na Roudnici). V Brozanech byla 1788-89 vedle fary postavena školní budova; na konci 18.století vyrůstají na brozanské návsi domy s pozdně barokními branami do dvorů; rozvíjela se i nová výstavba, omezená však na chaotickou domkářkou zástavbu JZ za brozanským náhonem. Od 90. let se brozanský vlastník stává mecenášem Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827), spolu se stýkali ve Vídni i v Roudnici. V bývalém roudnickém archivu Lobkoviců je doklad o doživotní penzi 700 zlatých ročně, která byla Beethovenovi vyplácena z lobkovické hlavní pokladny ve Vídni. Knížeti je dedikována řada mistrovských skladeb, např. 6 smyčcových kvartetů op. 18, symfonie Osudová, Pastorální a Eroica (ta zazněla poprvé ve vídeňském paláci Lobkoviců). Roudnický vévoda miloval umění, sám byl skladatelem; byl však rovněž vnímán jako podivín, měl strach z velkých shromáždění, vyhýbal se i dvorským slavnostem, na lov vyrážel jen sám; jeho záliba v samotě způsobila, že často po celé týdny s nikým nemluvil. Jeho manželkou byla princezna Karolina ze Schwarzenbergu, která proslula dobročinností projevovanou vůči chudým (měli spolu 12 dětí). Josef František Lobkovic podporoval řadu dalších umělců (1806 na roudnickém zámku provedeno Haydnovo oratorium Stvoření světa, a to česky) se štědrostí, která značně přispěla k jeho finančnímu zhroucení.

26. října 1806 zemřela v Doksanech ve věku 66 let kněžna Marie Terezie Poniatowská, roz. Kinská. Byla pohřbena na pražském Olšanském hřbitově; na jejím náhrobku můžeme číst: "Zde odpočívá uprostřed svého lidu, jak si sama přála, Marie Terezie kněžna Poniatowska... matka Josefa knížete Poniatowského, polského vojevůdce a maršála Francie, věrného spolubojovníka císaře Napoleona". Na hrobě má rovněž erb Kinských (tři bílé kančí zuby) a Poniatowských (černý zubr v zlatém poli). Soudobé prameny popisují dceru hraběte Leopolda Kinského a Marie Terezie markýzy z Rofrano jako šarmantní, duchaplnou a umělecky založenou ženu. V roce 1761 se provdala za důstojníka rakouské armády Ondřeje knížete Poniatowského a o dva roky později se jim narodil syn Josef (1763 - 1813), který po otcově vzoru později sloužil v rakouské armádě. Její švagr Stanislav Poniatowski, oblíbenec ruské carevny Kateřiny II. Veliké, byl následujícího roku zvolen polským králem (jako poslední král vůbec). V roce 1773, ve 33 letech kněžna Marie Terezie ovdověla a uchýlila se ke svému bratrovi Filipovi Kinskému do Chroustovic. Zde pobývala až do roku 1790, kdy odjela se svou dcerou Viktorií do Doksan. Avšak pro Polsko to byla krušná doba, v níž kněžnin syn Josef Antonín Poniatowski organizoval národní vojsko a roku 1791 byl postaven v čelo armády, bojující proti Rusům. Lhostejný strýc král Stanislav II. však záhy abdikoval a to byl definitivní konec starého království. K polským praporům se Josef Poniatowski se vrátil ještě za Kosciuszka r. 1794, ale pak žil v soukromí ve Varšavě a též matku se sestrou v Doksanech navštěvoval. Prý se zde bavíval běžeckým závody a přeskakováním všelijakých překážek. Ve společnosti kněžny Marie Terezie bývali jinak většinou generál Lascy, její dcera, duchaplná Viktorie a potom několik znamenitých polských magnátů. Jako zahradníka k sobě přijala francouzského emigranta Frant. Lemaira (ten pak 1810 za 616 zl. vykoupil doksanské kostelní stříbro a zlato, které mělo být odvedeno do mincovny, jako nadání každoroční mše svaté za jeho duši). "Časy, když tato šlechetná kněžna v Doksanech vládla," píše Beneš, "byly nejpěknější jak pro úředníky tak pro poddané. Jak často navštěvovala dědečka a babičku pisatele tohoto pojednání, v Bohušovicích v čísle 2., jak často zvala jeho matku co dívčici k slavně vystrojeným bálům, jež v Doksanech a Brňanech dávala!" Úplně jak z pera Boženy Němcové! Po smrti Marie Terezie Poniatowské získal druhý doksanský zámek, romantický Terespol, brozanský majitel Josef František Lobkovic.

Tehdy se Josef Poniatowski přihlásil k Napoleonovi; v nově zřízeném Velkoknížectvím varšavském byl pak ministrem války a sám vedl polské šiky proti Rakousku. Účastnil se francouzského tažení do Ruska, po jehož nezdaru opět shromáždil přes deset tisíc mužů, s kterými se připojil k Napoleonovi. Tehdy se zdálo, že dojde poprvé k vyzkoušení nové terezínské pevnosti. Po vítězství Napoleona u Drážďan 26. a 27. srpna 1813 byl francouzský generál Dominique René Vandamme (1777 - 1830) pověřen pronásledováním a zničením spojenecké armády, u Chlumce pak během 28. a 29. srpna 1813 došlo k bitvě s ruskou, pruskou a rakouskou armádou, kde padlo deset tisíc vojáků. Francouzi byli nakonec poraženi a generál Vandamme zajat. Nebezpečí pro Litoměřicko bylo zažehnáno a táhla jím pouze spojenecká vojska (80 000 Rusů, zejména Kozáků, mělo ležení v Lovosicích). 16. - 18. října 1813 došlo k rozhodující bitvě u Lipska, při níž Napoleon jmenoval Josefa Poniatowského francouzským maršálem (jako jediného Nefrancouze). Syn někdejší doksanské kněžny však při krytí francouzského ústupu zemřel (dnes je pohřben na krakovském hradu Wawelu). Po bitvě národů bylo Litoměřicko jedním velkým lazaretem, epidemie mezi raněnými vojáky v Lovosicích se rozšířila i mezi občany, z nichž mnoho jich za oběť padlo.

Vztahy brozanského majitele s Beethovenem se časem zhoršovaly, navíc se vyčerpaly i majetkové možnosti knížete. Finanční nesrovnalosti dokonce přinutily příbuzné k vnucené správě majetku, tak i doksanský zámeček Terespol byl r. 1815 byl prodán, a to majiteli doksanského panství Janu Antonínu Lexovi z Aehrenthalu (dnes už zámeček neexistuje, ale Aehrenthalové žijí dodnes).

Intermezzo - Aehrenthalové (Lexa von Aehrenthal) rozhodně nepatřili k tradiční šlechtě, Jan Antonín Lexa byl za sedmileté války zásobovatelem rakouské armády (hlavně obilím), 9. června 1790 povýšen do šlechtického stavu, zvolen byl přídomek von Aehrenthal (tj. "Klasodolský", snad na památku dodavatelství armádě, ve znaku pak tři obliné klasy, Ähre - klas). Už 1804 koupil za sumu 800.000 fl. tehdejší vídeňské měny panství Doksany, před smrtí pak koupil od Valdštejna i daleké panství Hrubá Skála, kde se kupř. narodil nejvýznamnější člen rodu, Janův pravnuk Aloys Leopold hrabě Lexa von Aehrenthal (+ 1912), rakouský diplomat a ministr zahraničí Rakouska-Uherska. Ministrova manželka maďarská komtesa Paulina Széchényi ze Sárváru a Felsö Vidéku zemřela v Doksanech až 14. srpna 1945, tou dobou již byl jejímu synovi Johannovi majetek konfiskován dle dekretů prezidenta republiky (doksanské zámecké budovy přecházejí do státní správy, uživatelem se stává MZe).

Dodejme již jen spolu s Benešem, že brozanský majitel Frant. Maxmilian z Lobkovic zemřel v Třeboni 15. listopadu 1816.


Ferdinand Josef Jan kníže z Lobkovic

Po vévodově smrti nastoupil "vladařství domu jeho syn Ferdinand Josef kníže z Lobkovic, vojvoda roudnický, c.k. komoří, nejvyšší dědičný pokladník království Českého, narozený v Holabrunu dne 12. dubna 1797. Zasnoubil se 9. září 1826 s kněžničkou Marií z Lichtenšteinu".

Za časů posledního brozanského majitele, vévody Ferdinanda Josefa z Lobkovic, působil na zdejší faře od roku 1822 až do své smrti děkan Josef Rössler (1783 - 1859).

1823 do Brozan přichází, a to jako kaplan (vikář), vlastenecký kněz Václav Krolmus (1790-1846). Krolmus byl povahy přímé, rázné a veselé a velice miloval hudbu a zpěv. Od 1813 studoval teologii v Litoměřicích, kde tehdy působil Josef Jungmann. Přidal se s velikým nadšením k probouzení českého národa, na prázdninách sbíral pověsti, písně a lidové obyčeje a pokoušel se šířit národní uvědomění. Roku 1815 byl vysvěcen na kněze, jako kaplan v Nové Lysé přeložil církevní agendu do češtiny a dle ní vykonával církevní obřady, tím, jako i svou milou a srdečnou povahou, si jednak získal velkou oblibu a jednak nepřízeň. Vyšetřování na něm nenalezlo vinu, přesto byl několikrát přeložen na jiné místo. Roku 1819 do Mšena a odtud roku do Brozan. Ještě téhož roku však musel odejít do Křesína a teprve 1832 se stal farářem ve Zvíkovci u Zbiroha. Ve čtyřicátých letech byl dán na odpočinek, v Praze se pak ještě s větším úsilím věnoval svým milovaným oborům archeologii a lidovědě. Slovy i skutky se účastnil národního ruchu a získal si čestné místo mezi našimi předními buditeli.

Třicátá léta 19.století nebyla v Brozanech patrně nejpříjemnější. V noci na 15. ledna 1831 se vloupal do domu převozníka Jana Krejzy "legendární" loupežník Babinský (ve své době byl Babinský bezvýznamným zločincem; legendu o slavném loupežníku Babinském vytvořila až úpadková odnož romantické literatury). Václav Babinský (1796 - 1879) přepadl brozanského převozníka spolu se svými čtyřmi kumpány, protože se dozvěděl, že převozník má našetřené peníze na koupi hospody. Banda se zmocnila 2 500 zlatých a slosovací listiny za 380 zlatých (v roce 1840 za loupež v Brozanech a dalších pět trestných činů odsuzen pražským kriminálním soudem k dvaceti letům těžkého žaláře; ke svým zločinům se nikdy nepřiznal).

Až do února 1832 se v Brozanech pohřbívalo na zdí ohraženého hřbitova u kostela sv. Gotharda. Toho roku se v městečku rozšířila cholera. 

Na masopustní úterý 3. března 1835 vypukl v Brozanech požár (říká se, že byl způsoben neopatrností při vaření) a městys se ocitl v plamenech. Oheň se rozmohl tak prudce, že ve dvaceti minutách obytné i hospodářské budovy čp. 6 až 42, včetně fary a farní školy (tehdejším učitelem Josef David) lehly popelem. Z fary byly zachráněny pouze matriky křestní, manželské a úmrtní počínající roku 1664 a farní pamětní kniha brozanská počínající od 1770 (proto se nelze v těchto knihách o starších dobách ničeho dopídit).

K děkanovi Rösslerovi poté na místo kaplana (vikáře) přišel pozdější spisovatel Josef Mirumil Pohořelý (nar. 8. 3. 1808 v Kutné Hoře), studoval  gymnázium v Hradci Králové, v Praze filosofii, kterou dokončil pro nedostatek prostředků v Litomyšli, po mnoha materiálních nesnázích nastoupil 1832 na teologická studia v Hradci Králové, ještě téhož roku přestoupil na pražskou univerzitu (přijav fundací k sudium teologie pro semeniště turnovské), 1834 vstoupil do bohosloveckého ústavu v Litoměřicích, po svém vysvěcení přišel na vinici Páně do Brozan, 1838 přeložen na kaplanství do Turnova, později se tal duchovním správcem v Mlázově(v českobudějovické diecézi). Pohořelý je autorem několika knížek - kupř. Kancional, Katolická modlitební a poučná knížka, Popsání života a skutků svatých a světic božích, Jaronka - kněžna Kokořínská, Husárek, Osmero příběhů.

Antonín Pfleger Kopidlanský zase vzpomíná (Ze vzpomínek starého vlastence) jak na jeho výzvu podnikl Mácha výlet na Milešovku (nejspíše začátkem října 1836) s ním a mladým poštmistrem z Doksan: "Jeli jsme přes Lovosice až k úpatí hory a postupovali pak dosti namáhavě po cestě tehdáž ještě málo upravené až na vrchol, kdež jsme několik hodin setrvati hodlali. Den byl jasný a rozhled z Milešovky na všechny strany překrásný. Hynek zdál se býti celý přeměněn, ba okouzlen a mluvil o básni, kterou do knihy v jedné besídce vyloženě napíše."

Brozanský farní dům byl po požáru záhy krásně obnoven ve stylu pozdního empíru a s podporou brozanského faráře Josefa Rösslera, dobročinného a šedrého muže, byla roku 1838 zřízena dvoutřídní škola. Páter Rössler zřídil rovněž nadaci ze které dostávali finanční příspěvek učtel i podučitel a chudí žáci.

Dle sčítání žilo v Brozanech v roce 1843 celkem 775 obyvatel (všichni české národnosti), domů bylo 140 (o 80 víc než za Marie Terezie).

V roce 1845 byl vydán třetí svazek encyklopedie Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, ve které její autor Franz Alexander Heber (1815 - 1849), český amatérský historik německého původu, jako první popsal a zdokumentoval brozanskou tvrz. V článku nazvaném německy "Brozan" popisuje v té době ještě viditelnou sgrafitovou výzdobu renesančního šlechtického sídla i krásný rozhled od tvrze s malebným Českým středohořím či impozantními Doksany. Pokusil se rovněž předestřít brozanskou historii, ne vždy zcela přesně. Pro svou encyklopedii brozanskou tvrz rovněž nakreslil a tato kresba představuje jedinečný dokument (kresba z 1844). Heber zde píše: "Jeden a půl míle severně od Mšeného najdeme v městečku Brozany tvrz podobnou mšenské, nebo lépe řečeno zbytky pohledného zámečku (...). Tvrz stávala na kopcovitém ostrohu západně nad městečkem a v době svého rozkvětu mohla být poměrně rozsáhlá. Dnes z ní zůstala jen dvoupatrová (sic!) vysoká úzká budova s osmihrannými věžovitými výstupky na severní, východní a jižní straně, jež kdysi mohla být hradní kaplí (sic!). Ze severní strany do prvního patra, užívaného jako kancelář a byt úředníka, vede schodiště, zřejmě později přistavěné. Nad ním se rýsuje zpola zašlá nástěnná malba (bílá a černošedá), představující symboly Víry, Lásky a Naděje, s ozdobným nápisem. (...) Podle maleb se dá usuzovat, že zde bývala zámecká kaple, i když uvnitř bylo vše časem přestavěno na obytné místnosti. Kromě této stavby nenacházíme na dosti rozlehlém prostoru ani stopy po někdejší tvrzi, protože její zdivo bylo rozebráno a odvezeno poté, co ji pobořili. (...) Za třicetileté války byl brozanský zámek natolik zpustošen, že až na kapli a vedlejší budovu musel být zbourán. To, co dnes vidíme, je sotva čtvrtina někdejšího stavu a z původní nádhery, která zde panovala, vidíme jen mizející stopy nástěnné malby." Konečně ještě Heber dodává: "Zůstala tu pouze velmi hluboká studna, která dodnes dává dobrou pitnou vodu. Příjemné zahrady dnes kryjí východní stranu zámeckého pahorku, an jehož přední straně byl zřízen jednoduchý gloriet, který nabízí nádherný výhled na požehnané údolí Ohře a Labe. Spatříme odtud malebné Středohoří, Litoměřice, Terezín, Dolánky, impozantní Doksany a pod pahorkem živé náměstí v Brozanech. V dáli prokmitává sedlovitý Jeleč, Sovice u Roudnice a starobylou kaplí přizdobený Říp."

Heber již od mládí putoval pěšky po českých hradech, dělal si poznámky a hrady kreslil. Postupně dospěl k myšlence navštívit veškeré hrady v Čechách a poznatky sepsat do velkého díla. Litoval, že dosud vydané publikace se věnovaly jen naprostému zlomku panských sídel ("Zpustlé staré hrady, tito svědkové dávnověku a všeničících změn, jimiž nejen německá říše, ale i naše milovaná otčina byla poseta, mizí stále více před našima očima – tyto nejkrásnější z mocných památníků českého rytířství a gotického vkusu leží pohřbeny v sutinách. Není žádné jejich vyobrazení a nemůžeme si o mnohých učinit představu. Všepožírající zub času zničil poslední stopy jejich existence a noví badatelé nebudou moci najít ani stopu po jejich bytí.") Svému životnímu dílu věnoval až přílišné úsilí, což mu podlomilo jeho zdraví. Po zápalu plic se opět ze všech sil vrhl do práce, možná ještě intenzivněji poháněn strachem ze smrti a obavami, že dílo nedokončí. V červnu 1849 došel do Náchoda, aby zde popsal hrad. Trápil se předtuchou tragédie a opravdu v hostinci, kde pobýval, dostal chrlení krve a 29. července ve věku 34 let zemřel. Dílo, které řadí F. A. Hebera k zakladatelům české kastelologie a historické topografie, bylo později odsunuto do pozadí a zůstávalo dlouho nedoceněno. Přesto se stalo vzorem pro další badatele a významně ovlivnilo slavného znalce hradů a tvrzí Augusta Sedláčka.

Dokument z roku 1847 mluví o Brozanech ještě jako o poddanském městečku na panství Brozany. Naposled.


Vznik obecní samosprávy

Poddanské svazky včetně roboty, nenáviděný přežitek feudalismu, byly zrušeny v září bouřlivého roku 1848 (patentem císaře Ferdinanda vyhlášen zákon o zrušení poddanství, pozemkových vrchností a roboty). Vrchnostenská správa Lobkoviců je 1849 nahrazena obecní samosprávou – vznikají samostatné obce Brozany, Rochov a Hostěnice (roudnickému vévodovi, kterým byl nadále Ferdinand Josef Jan z Lobkovic, zůstal pouze brozanský zámek s dvorem). V každé obci zřízeny obecní orgány (starosta, obecní představenstvo a obecní výbor; volby dle majetkového cenzu každé 3 roky). V roce 1850 přebudována feudální krajská organizace (krajský úřad přesunut z Litoměřic do České Lípy, hejtman nahrazen krajskou vládou) a zřízena okresní správa v čele s okresním hejtmanem. Brozany zprvu územně příslušely do okresu libochovického, avšak nástup bachovského absolutismu si vynutil po 5 letech novou reorganizaci zeměpanské správy – 1855 vzniká tzv. smíšený okres roudnický (sjednocení soudních i politických okresů, v čele okresní představený s pravomocí správní i soudní), též obnoven Litoměřický kraj (1862 však krajská správa v českých zemích zrušena). 1868 na základě liberální prosincové ústavy oddělena moc správní a soudní, znovu zavedena okresní hejtmanství – Brozany náleží do politického okresu Roudnice a v rámci něj do soudního okresu Libochovice (zde okresní soud); takto až do zániku monarchie.

Z roku 1849 pocházejí dřevěné lavice brozanského kostela, který byl v průběhu 19.století vyzdoben novogotickými plastikami, zpovědnicí a oltářem Nejsvětějšího srdce Panny Marie (v křestní kapli).

V roce 1863 prozkoumal František Beneš (1820 - 1888) jako první badatel kostel sv. Gotharda v Brozanech, pečlivě jej popsal v článku pro časopis Památky (red. Karel Vladislav Zap). Kromě kostela, kterému se věnuje v článku zejména, popisuje i městys celkově: "Brozany čítají 141 domů a 886 obyvatelů, kteří se posud dle staročeského zvyku orbou živí a mimi to i jiného obchodu si hledí. Starobylý chrám na jedné, kus starověkého hradu na pěkném návrší na druhé straně dodávají tomuto místu zajímavosti." Či jinde: "Panství Brozanské, nyní k Roudnici přivtělené, již ode dávna, jak ze zápisův v zemských deskách vidno, obsahovalo následující místa: Brozany, Hostimice s tvrzí, Rochov, Vědomice, Čerňoves s předhusitským kostelíčkem, Chodouny, Lounky s kostelem, Vetlou též s chrámem, Kochovice, Brozánky, Kyškovice a částky vsi Malešova a Střížovic. Půda krásného panství tohoto rodí všechny druhy obilí, chmele, vína, ovoce a obnáší 7396 jiter 1263° rodných pozemků, které se dílem na pravém břehu Labe severovýchodně od Roudnice, dílem zase na levém břehu Oharky mezi bývalými panstvími: Doksany, Vrbičany a Libochovice rozkládají. Převládající kámen jest zde opuka, kterou tu v pěkném lomu blíže Brozan dobývají." Beneš zevrubně píše o brozanských dějinách, přičemž nekriticky vychází z Hebera.

František Xav. Beneš byl český archeologem a konzervátorem historických památek (c. k. konservator), narodil se na zámku v Českém dubu, kde působil jeho otec Josef, který kdysi začínal na panství v Doksanech. Matka Františka Beneše zase pocházela z Bohušovic nad Ohří. Vystudoval techniku (1837), ale už od mládí se díky otci zajímal o historii a archeologii, k Benešovým učitelům v estetice patřili Anton Müller a Josef Jungmann. Navzdory svému českému jménu pocházel z německé rodiny a ještě když navštěvoval techniku, nevyznal se v češtině. Časem a zvláště za svého pobytu v Praze se však českému jazyku výborně přiučil. V tomto kontextu pak docela zajímavě píše: "Jazyk panuje český na celém bývalém (doksanském) panství; jindy panoval jazyk náš vlastenecký daleko ještě k půlnoci (severu) za Labem, nyní ale pohříchu jsou zde poslední místa, kde se ještě Čechové neodnárodnili: Bohušovice, Německé a České Kopisty, Libotěnice, Hrobec a Podčáple. Za Labem však jen ještě spotvořená česká jména osad, poloh, lesin a lidí se zachovala, ale lid tam mluví hnusným dialektem německým. Vyhubení našeho obyvatelstva v těch stranách za švédských a pruských válek, apk ještě více horlivé poněmčování jeho od časů císaře Josefa II. jsou hlavní toho příčinou a jedním z nejslavnějších výsledků nově vynalezené 'historie Němců v Čechách'." Po dokončení studií pracoval v cukrovarech v Dobrovicích a v Suchdole u Kutné Hory, kde byl ředitelem. Přispíval do Hebrových "Böhmens Burgen" a za sepsání dějin města Mimoně dostal čestné občanství (1845). V letech 1854 - 57 byl ředitelem cukrovaru hraběte Alberta Nostice v Trmicích u Ústí n. L., kde si svým jednáním získal nelíčené lásky a vděčnosti. Poté odjel na stáž do Itálie, aby se seznámil se starořímskými vykopávkami (Ankóna, Benátky, Terts, Milán, Verona aj.), a pak se usadil v Praze, kde pracoval jako přísežný odhadce u zemského soudu a úředník některých významných šlechticů. Spřátelil se zde s prof. Vocelem a zapojil se do památkové péče v Čechách, zajistil kvalitní rekonstrukci kostela v Sedlci, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, Týnského chrámu a Prašné brány, podílel se i na obnově baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Beneš psal články do časopisů beletristických i odborných (první článek, o historii vinařství v Čechách či o pěstování moruší uveřejnil roku 1836 v lužickém časopise Opora), hlavně do Památek archeologických, zprvu časopisu charakteru více méně vlastivědného, které byly založeny r. 1854 a jejich prvním šéfredaktorem byl Karel Vladislav Zap. Roku 1863 (ročník X.) zde Beneš uveřejnil kromě článku o Brozanech i článek o Doksanech. Jako člen Jednoty svatovítské (od 1866, a jeho ředitel) uspořádal Beneš výstavu klenotů; spolu s Antonínem Baumem pořádal archeologické sbírky Národního muzea. Současníci pokládali Beneše za nejaktivnějšího konzervátora hned po Vocelovi a vážili si jeho přínosu pro zachování a obnovu kulturních památek v Čechách. Zemřel v Praze 20. května 1888, pohřben byl na Olšanech.

V roce 1869 byla brozanská farní škola nahrazena školou obecní (od 1871 v čele řídící učitel, prvním Josef Kormunda).

Majitelem brozanského mlýna se v 70. letech stal Jan Fabián (1841 - 1916), někdejší pachtýř mlýna v Liběchovicích na Mělnicku; namísto vodních kol postavil dvě Girardovy turbíny.

V roce 1880 vyhořel nad mlýnem stojící zámek, objekt nebyl uveden do původního stavu, ale naopak bylo strženo horní patro a hladkou omítkou překryty zbytky vzácných sgrafit. Dávná sláva byla definitivně pryč. V té době brozanský zámek vlastnil Mořic z Lobkovic, který se majetku ujal po smrti svého otce Ferdinanda Josefa r. 1868. Mořic byl stejně jako otec členem panské sněmovny říšské rady (tj. rakouského parlamentu).

Tři roky po velké povodni (1882) založen v Brozanech hasičský sbor. Další spolek založen 1893, tehdy vznikl Sokol. V sousedství kostela postavena 1895-96 (řídící učitel Václav Menčl) reprezentativní šestitřídní školní budova, byla vybudována v historizujícím stylu pseudorenesančním; postavena z obecních peněz Brozan, Hostěnic a Rochova za 32 499 zlatých (pokrývačské práce provedl p. Rosenkranc z Brozan, zámečnické a kovářské práce p. J. Vocilka – podle brozanské pohlednice z 1912 byla specialitou „severočeské strojírny J. Vocilka“ výroba hosp. strojů vůbec a půjčovna parních mlátidel; věžní hodiny za 620 zlatých od p. L. Heinze z Prahy fungují dodnes).

Ottův slovník naučný, který vycházel v letech 1888 - 1909 popisuje Brozany takto: "městys a fideikom. statek v Čechách na levém břehu Ohře, hejtmanství Roudnice, okres Libochovice (9 km sev - vých.), krásný kostel sv. Gotharda, který má ráz gotického a renaissančního slohu ze XVI. stol., vedlé na jižní straně vysoká věž, 4tř škola, 4 výroční trhy, pošta Terezín, mlýn; 186 domů, 1028 obyvatel, z nich 7 něm. (1880). Dvůr poplužní, stará a dosud obydlená tvrz a na blízku opukové lomy. Daří se zde velmi dobře chmel. víno a výborné ovoce."

V roce 1900 měl městys Brozany 1061 obyvatel, Rochov 283 obyv. a Hostěnice 212 obyv.; Brozany tak byly po Libochovicích (2171) a Budyni (1614) třetí největší obcí libochovického soudního okresu, tvořeného 37 obcemi.


Nejnovější dějiny

Roku 1908 se majitelem brozanského zámku a dvora stává jediný Mořicův syn, roudnický vévoda Ferdinand Zdeněk z Lobkovic. Na počátku 20.století je v Brozanech již pošta, telegrafní stanice byla v Doksanech.

Před vypuknutím 1.sv.v. brozanský mlynář Jan Fabián přeměnil Girardovy turbíny svého mlýna na Francisovu turbínu o 175 Hp (kapacita mletí 10 tun obilí/24 hodin), na montaži se podílel i mlynářův zeť František Janeček (1848-1941), budoucí slavný zakladatel továrny motocyklů JAWA v Praze (jméno vzniklo z dvou počátečních písmen Janečkova jména a firmy Wanderer, jejíž licenci koupil); při mlýně postavena dále elektrárna s generátorem o 55 kW, která dodávala elektrický proud i pro Brozany.

Vlastimil Vinkler ve svém rukopise Řeky ametyst vzpomíná na brozanský mlýn vzpomíná takto: "Bože, to byla krása! Ten zvláštní hřmot mlecích strojů, pleskot řemenů až nestvůrně obrovité transmise, klapání, už ne mlýna 'klapáče', ale násypek obilí, neustálé pobíhání a organizované hemžení zamoučněných 'prášků', včetně jejich radostného opsěžování se v šalandě, a k tomu ta pronikající, nedefinovatelná vůně mouky a prachu! To vše mne tak uchvacovala, že jsem se odtamtud vracel vždy opojen a učarován. (...) Můj mlýn-kouzelník měl ještě navíc funkci zdroje elektrické energie pro celou obec. Elektrické napětí bohužel hodně kolísalo a v zimě i zjara jsme byli velmi často napjati i my, jak to s dodávkou proudu dopadne. 'Kaplanka' totiž namrzávala, namrzávala až zamrzla docela nebo ji zablokovaly vzpříčené kry. Blik, blik a bylo po svícení, ať to bylo o posvícení nebo o vánocích. Nejhůře jsem to snášel samozřejmě o vánocích. Čadící petrolejka, ba ani ty barevné vánoční svíčky, nebyly pro mne důstojnou náhradou slavnostního osvětelení Štědrého večera. Snad jen ty blikající lidské bludičky na brozanských ulicích zapadaly do jeho atmosféry."

Během války posloužila brozanská škola (řídící učitel V. Tröster) krátce vojenským účelům (sklady,kasárna,kanceláře). Oslava vzniku Československa se konala v brozanech 4.listopadu 1918; v dubnu následujícího roku zasazena „lípa svobody“ (kdežto vedle stojící pomník padlým odhalen až v říjnu 1936).

Středověký půdorys Brozan (ještě z doby před povýšením na městečko v patnáctém století) byl v období první republiky rozšířen bloky rodinných domků, které vznikaly jednak na severozápadním okraji městečka, jednak severovýchodně od kostela mezi dvojicí cest k Doksanům (most přes Ohři postaven koncem dvacátých let).

Na majitele brozanského zámku dolehlo prvorepublikové zákonodárství – zákonem č. 61/1918 Sb. z. a n. připraveni o šlechtictví a tituly a zákonem o pozemkové reformě připraveni o více než 80 procent pozemkové držby. Po rezignaci otce 1920 převzal správu majetku Maxmilián Lobkowicz, jenž ve 20.letech působil v Londýně jako čs. diplomat.

Dle sčítání 1921 žilo v Brozanech 1152 obyvatel (vš.české národnosti) ve 192 domech (společně s Hostěnicemi měly 1386, což představuje nejvyšší počet obyvatel v dějinách), byla zde vápenka a cihelna. Brozany jsou nadále označovány jako městečko.

V Brozanech byl v roce 1921 založen místní fotbalový oddíl (1924 hřiště).

August Sedláček v roce 1926 vydává svůj čtrnáctý díl monumentální práce "Hrady, zámky a tvrze království českého", věnující se tentokrát Litoměřicku a Žatecku (str. 462), text o brozanské tvrzi uvádí následovně: "V rovině, jejíž pozadí velebné Středohoří zavírá a kterou rozmanité stromoví oživuje, rozkládá se městys Brozany, úpravně vystavěný a stromovím tak zakrytý, že jej (z jedné strany) teprve tehdá spatřiti lze, když se přijde za humna. Jeho přední památností jest kostel starožitný, druhou tvrz na ostrohu návrší, které se nad městečkem táhne. Dvojí cestou se k ní přichází. Jednou se jde ke mlýnu, jehož starodávná rustika ze 16.st. se posud zachovala, nahoru po dlouhých schodech; druhá jde po výšině. Zde lze pozorovat široký příkop, který kdysi tvrz od výšiny dělil a přes nějž je nyní kamenný most. Zvláštní jest podívání na příkop, posetý chudobnými chalupami, jichž doškové střechy o tom svědčí, že se v nejchudší části městečka nacházíme." (Sedláček - Brozany tvrz, 1926)

V roce 1926 v Brozanech objeven pravěký hrob s bohatým nálezem keramiky kulovitých amfor (uložen v Národním muzeu). Dále byla následujícího roku obnovena hejtmanství – Brozany součástí roudnického okresu.

Během roku 1928 postaven železobetonový most přes Ohři (do té doby byl na místě přívozu od konce 19. století každoročně budován dřevěný pontonový most). Jak tehdy uvedl ing J. Kubišta, "tím splněno přání městyse Brozan, který dlouhá léta o stavbu jeho usiloval. Most jistě přispěje k rozvoji obce i celého kraje."

Sčítání z 1930 uvádí v Brozanech 1120 obyv. (4 něm. národnosti) v 251 domech; navíc v Hostěnicích žilo 264 obyv. V letech 1935-36 provedena nová regulace Ohře (přebudován doksanský jez).

V roce 1938 vydal sochař František Hnátek (1878-1941) brožuru "Brozany nad Ohří : paměti o naší stavební historii" (pod pseudonymem Pavel z Budče). Rodák z Trněného Újezdu u Kladna zachránil před zkázou unikátní pískovcové renesanční památky brozanského kostela a působil jako restaurátor (a zachránce) i jiných památek středních a severních Čech. Vyučil se jako kameník, získal akademickou erudici a cestami po Evropě nabyl nevšedních zkušeností, na počátku 20.století pak pracoval ve službách následníka trůnu Ferdinanda d’Este.

Též V. Vinkler vzpomíná: "Oltář je úchvatným v kameni vypracovaným dílem, které k člověku výmluvně hovoří svým reliéfem Kalvárie, Poslední večeře Páně a Zmrtvýchvstání Páně. Jako ministrant, který vše mohl pozorovat zblízka, jsem vždy onen děj vnímal jako velké pohnuté divadelní drama, které mne nenechávalo, se svými jakoby neustále pohybujícími postavičkami, nikdy klidným a lhostejným. Soustředěně jsem také vždy pozoroval klečící brozanské Vřesovce zpodoběnné na krásných epitafech; nikdy jsem však nemohl přečíst, co je na nich napsáno. Rád přiznávám, že výzdoba interiéru a vůbec celý kostel byl můj první biograf, televize a také učebnice počátků výtvarného umění. (...) Chodby na faře byly jako ty na poště dlouhé a tajemné, s vůní kadidla, mešního vína i jakési starodávné zatuchlosti. Zdálo se mi také, že zvlášť v prvním patře bylo plno starobylých, zapomenutých a tajuplných místností. Strohá úřední místnost pana děkana byla však v přízemí, hned za vchodem; tam jsme chodívali nejčastěji. (...) Děkan Honzík byl vzdělaný člověk s širokým všeobecným rozhledem, pohotový vykladač Starého i Nového zákona, výborný kazatel s vemlouvavým a zpěvným hlasem. Myslím, že na mne měly už od malička značný vliv právě všechny ty bohaté a dramatické biblické děje a příběhy, jak jsem je od 2. do 4. třídy obecné školy od něho slýchával v našem kostele v komži a rochetě ministranta."

"Nedlouho před Mnichovem," píše V. Vinkler o dramatičtějších událostech, "ve třetí třídě to bylo, svěřil mi pan učitel Kovář k přednesu báseň 'Masaryk, Beneš, dvě jména česká' na večerní rodičovské besídce. Stále si tu báseň pamatuji ('kterým se pokloní celý svět dneska' atd.), i když na jméno autora si nevzpomínám. Dodnes mám před očima onu pohnutou a smutnou atmosféru v sále, plnou slz, zejména po vlasteneckém projevu pana učitele, který jej pro vlastní pohnutí sotva dokončil. Proto jistě ne náhodou stál tento opravdový vlastenec, později řídící učitel František Kovář, již před koncem války, v čele sedmičlenného ilegálního a od března 1945 i přípravného výboru, který se stal ve dnech povstání revolučním národním výborem."

Po Mnichovu se státní hranice přesunuje na terezínskou křižovatku a v březnu 1939 je i zbytek Československa obsazen wehrmachtem, obec dostává dvojjazyčný název Brotzan/Brozany. Maxmiliánovi Lobkowiczovi zabaven majetek (prohlášen za nepřítele říše); za 2.sv.v. vykonával funkci čs. vyslance v Británii. Německá okupace se dotkla i brozanských občanů, což dokládá jednak pomník na náměstí, jednak názvy dvou brozanských ulic – Mikuly a Voborského. Místní rodina Mikulova byla jednou z prvních obětí heydrichiády. Byli popraveni pro uschovávání skrývajících se lidí. Také pan Voborský, který kdysi mapoval stopy velkého prehistorického osídlení Brozan, byl pro svoji činnost v odboji poslán do koncetračního tábora, ze kterého se již nevrátil.

V květnu 1945 přicházejí ruští vojáci, kteří jsou ubytováni ve škole (předtím zde byli němečtí váleční uprchlíci). Dne 29. září 1945 se v Brozanech konala "Pocta národním mučedníkům" – tryzna u pomníku padlých.

Někdejší místní samospráva je nahrazena soustavou národních výborů. V letech 1946 - 57 byla v Brozanech obecná a měšťanská škola (nahrazeno osmiletou základní školou).

Obdobně jako za nacistické okupace, kdy byl majitel brozanského zámku Maxmilián Lobkowicz prohlášen za nepřítele říše (během 2. sv. v. vykonával funkci čs. vyslance v Británii), došlo po převratu 1948 k zabrání jeho majetku (načež emigroval do USA). Statek pod brozanským zámkem se zrušenou pekárnou a prodejnou byl přestavěn na kancelář národního výboru, pošty a spořitelny. V 50. letech zastaveno i mletí na protějším brozanské mlýně, který byl znárodněn (provedena přestavba na výrobu plast. drenážních rour; hlavní budova však chátrala, později přestavěna pro potřeby archivu Hydrologického ústavu).

V roce 1949 obnovena krajská (Ústecký kraj) a okresní soustava (roudnický okres); reorganizace st. správy po jedenácti letech – snížení počtu krajů i okresů, Brozany poprvé náleží do litoměřického okresu (do rozšířeného litoměřického okresu vtělen roudnický), jenž se nacházel v Severočeském kraji (sídlo v Ústí n/L.).

3. května 1958 byl kostel sv. Gotharda spolu s tvrzí (čp. 69), vodním mlýnem (čp. 75), zájezdním empírovým hostincem, dříve U Hiršů (čp.23) a třemi venkovskými usedlostmi (čp. 39 - budova staré radnice, pozdější pošty, čp. 41 - statek u Syrových a čp. 91 - výměnek u Voláků) zapsán do státního sezamu památek.

Ve dnech tzv. pražského jara je v červnu 1968 uspořádáno veřejné cvičení k 75. výročí založení Sokola v Brozanech. Za normalizace v obci vybudována hasičská zbrojnice, obchodní středisko, mateřská škola, autokempink a zdravotní středisko. V srpnu 1976 otevřena nová víceúčelová hala s prostornou tělocvičnou a širokoúhlým kinem (dnes se už nepromítá).

Kostel sv. Gotharda byl ve 20.století několikrát opravován, v letech 1980 – 1984 byla provedena generální oprava. Šlo o výměnu krovů, výměnu prejzové krytiny, střech věže, okapy a svody byl zhotoveny z mědi. Byly odkryty základy a provedena injektáž zdiva. Podařilo se obnovit i barevnou mozaiku oken.

Po roce 1989 obnovena obecní samospráva (zastupitelstvo, rada, starosta). Obecní zastupitelstvo schválilo v dubnu 1997 návrh obecního znaku (erb v historii Brozany nikdy neměly) vypracovaný Stanislavem Kasíkem. Předseda PS PČR ho obci udělil zároveň s praporem 19. května 1998. Na konci století dochází k nejnovější reorganizaci st.správy – jsou zrušeny okresní úřady a zavedeny samosprávné kraje (Brozany součástí Ústeckého, hejtman sídlí v Ústí n/L.).

V letech 2002 - 2005 proběla rekonstrukce brozanského zámku (tvrze), obec v něm následně zřídila expozici o jeho historii. V roce 2006 pak Brozany nad Ohří získávají titul Vesnice roku Ústeckého kraje. A v říjnu 2007 je obci navrácen status městys.
 

K O N E C