Bedřich ze Salhausenu na Tašově
Bedřich ze Salhausenu na Tašově (1529 - 1581) a jeho rod
- byl synem Jana ze Salhausenu (kol. 1480 - 1550) a Anny z Bünau (1505 - 1568).
Salhausenové (von Saalhausen, Salhausen, Salhawssen nebo Salhusen a česky ze Salhausenu či Solhauzu) byli starou rytířskou rodinou pocházející ze saské vsi Saalhausen (dnes součást města Oschatz, česky Ožice), kde se už roku 1262 uvádí Petrus de Zalesen (Petr ze ze Salhausenu).
Říká se, že Salhausenové patřili po mnoho desetiletí k významným dvořanům saského dvora, ale pro svou náklonnost k luteránství upadli počátkem 16. století v nemilost, prodali své míšeňské statky a usadili se v Čechách. Není to tak úplně pravda. Do Čech se dostali patrně zásluhou Bedřichova strýce - míšeňského biskupa a nejslavnějšího člena rodu Jana staršího (VI.) ze Salhausenu (1444 - 1518), který vyznával katolictví pěvně až do smrti. Ten během svého episkopátu v letech 1487 - 1518 diecézi hospodářsky pozvedl, v devadesátých letech od základu obnovil hrad Stolpen, kde pak nejčastěji sídlil, a nechal přestavět další rezidence a kostely (kupř. Kreuzkirche v Drážďanech, kostely v Bischofswerdě, Coswig, Zschauitz, Stolpenu). Své příbuzné, kteří žili ve skrovných podmínkách, podporoval tak, že si mohli zakoupit Lauenstein, Trebsen, Schieritz, Püchau a roku 1515 Bedřichův otec Jan ml. ze Salhausenu (kol.1480 - 1550) děčínské panství.
Biskup Jan VI. studoval na univerzitách v Lipsku, Erfurtu a před rokom 1480 promoval v Římě jako doktor obojího práva. Působil jako rada vévody Bedřicha III. Saského a poté udělal mnoho pro zlepšení církevního života jako biskup. Historiky mu bývá vyčítáno, že se s reformačními myšlenkami nikdy neztotožňil. Biskup Jan VI. Salhausen žil však v době, kdy Lutherovy ideje teprve vznikaly a ani vévoda Jiří Saský neměl o reformaci zájem. Taktéž jeho nástupce na biskupském stolci Jan VII. ze Šlejnic (biskupem v letech 1518 - 1537) patřil k odpůrcům Martina Luthera.
Bedřichův otec a biskupův stejnojmenný synovec Jan mladší ze Salhausenu přišel do Čech roku 1515 (toho roku získal český inkolát - šlechtické občanství), kdy koupil za 60 000 kop českých grošů zmíněný Děčín s Vrabincem, Benešovem či Českou Kamenicí pro sebe a bratry Volfa († 1543) a Bedřicha staršího (1489 - 1562). A to od Mikuláše Trčky z Lípy, který se panství "pro špatné cesty a mnoho Němců" zase rád zbavil.
25. října 1517 byli Salhausenové povýšeni majestátem do stavu svobodných říšských pánů (Reichsfreiherr).
30. září 1522 se Jan, Bedřich a Volf dělili o společný majetek tak, že Jan si ponechal západní část (Děčín) a Bedřich I. ze Salhausenu Benešově východní (Benešov n. Pl.); Volf dostal peníze a odstěhoval se do Ilburku (později získal Kyšperk a zemřel r. 1543 v Drážďanech).
Jan prodal předtím získané Velké Březno jiné saské rodině - bratrům z Těchvic (Techwitz), ti mu je ale 1532 zase postoupili a přesídlili na vedlejší Svádov.
Jan mladší se oženil s Annou z Bynova (Bünau), dcerou Rudolfa z Bynova (Bünau), svému tchánovi pustil pak 1534 Děčín a v Čechách žil už jen na tvrzi ve Velkém Březně, kterou snad již on přestavěl na renesanční zámek (tzv. dolní zámek). Po několika letech přikoupil k panství obec Tašov a roku 1548 Svádov.
Po smrti otce Jana mladšího se Bedřich a jeho bratři vyrovnali tak, že dva nejstarší vyplatili. Po smrti matky Anny 1568 si pak Bedřich podržel Tašov se šesti vesnicemi, Jindřich Abraham st. (1530 - 1582) Velké Březno s Velichovem a Jiří Rudolf (1527 - 1577) Svádov s Malečovem, Březím, Budovem a Kojeticemi.
Matka Anna byla pohřbena v svádovském kostele sv. Jakuba Většího, postaveným kdysi Vartenberky. Má zde pískovcový náhrobek (je na něm kromě rodových znaků Bynovců a Salhausenů vytesán erb Anniny babičky, rozené ze Šlejnic). Epitaf byl vytvořen v době, kdy benešovští bratranci Bedřicha ze Salhausenu na Tašově - Jan ze Salhausenu na Benešově (1526 - 1576) a Bedřich II. ze Salhausenu na Benešově (1518 - 1575) stavěli svou pohřební kapli (zv. Salhausenskou) v benešovském kostele Narození Panny Marie, kde rovněž vznikly velezejímavé náhrobky. Právě Benešov nad Ploučnicí byl v té době nejvýznamnějším střediskem saské (severské) renesance. Bedřich I. ze Salhausenu na Benešově (1489 - 1562) tu záhy po osamotnění vybudoval ve dvacátých letech Horní zámek, ve čtyřicátých Dolní zámek (1543) a další paláce (Starschedelovský, Konojedský) a nakonec přestavěl kostel Narození Panny Marie (1552 - 57, loď a věž). S činností saské hutě, která pracovala na výstavbě zámeckých budov v Benešově nad Ploučnicí, souvisí i řada památek, které se nám zachovaly z konce 16. a začátku 17.století v širším okolí Benešovska.
Bylo řečeno, že Salhausenové nebyli v době příchodu do Čech luterány, jimi se však záhy stali. Postupné přijetí "německé" reformační víry ukazuje na těsné spojení Salhausenů s bývalou vlastí. A je pravdou, že podobně jako rytíři z Bynova považovali svá česká panství spíše za součást Saska než Českého království. Poměrně tvrdě tu zaváděli svou novou víru a německé zvyky. Tak nejenom Jindřich Abrahám starší ze Salhausenu na Velkém Březně (1530 - 1582), který v krátkém časy rozšířil svůj majtek o další vesnice v okolí (Byňov, Lhota p. P., Blahov, Lbín, Babiny B) a nově založil osadu Liškov, povolával o opuštěných usedlostí a k osídlení nové osady Němce z Děčína a ze Saska, což vedlo k poněmčení oblasti. Tehdy se také poprvé objevuje německý název "Gross Priesen". Salhausenové využívali v komunikaci němčinu a na své stavby najímali výhradně německé umělce. Proto se však do severních Čech dostal sloh severské (saské) renesance.
Bedřich ze Salhausenu na Tašově nechal v letech 1573 až 1574, právě spolu s bratrem Jindřichem Abrahámem starším, postavit jako rodinnou hrobku renesanční chrám sv. Václava ve Valtířově. Pověst praví, že se bratři znepřátelili kvůli majetku. Mělo dojít k souboji, ale nakonec si to rozmysleli a na místě usmíření postavili kostel. Před tím zde už kostel stál, ale byl patrně pouze dřevěný. Nad jižním vchodem do valtířovského kostela je pískovcová alianční deska se znaky Jindřicha Abraháma staršího ze Salhausenu a jeho ženy Anny mladší z Bünau (1530 - 87). Na pískovcové kazatelně, kterou nechal Bedřich vyhotovit neznámo kým, je německý nápis, jehož překlad zní: "Léta 1573 jsem já Bedřich ze Salhausenu na Tašově se svým bratrem Jindřichem Abrahámem začal stavět tento kostel. Byl dokončen v roce 1574." Ze sedmdesátých let bude i křtitelnice a Bedřichem zřízený hlavní oltář (v publikacích datován okolo r. 1580), témeř totožný s oltářem sv. Gotharda v Brozanech (dle tradice starším) a taktéž připisovaný kameníkovi Melicharovi Jobstovi z Pirny, který se později uplatnil v Lipsku (1584) a Dražďanech (1589).
Ačkoli se Salhausenové ženili výhradně s příslušníky německých rodů (kupř. manželku pocházející z Bünau měl nejenom otec a bratr Bedřicha z Tašova, ale i stejnojmenný bratranec Bedřich II., bratr Jiří Rudolf měl ženu ze Šumburku, bratr Jáchym ženu z Wolframsdorfu, bratranec Jáchym ženu z Wolfersdorfu, bratranec Jan ze Schönbergu), Bedřich ze Salhausenu na Tašově si vzal českou šlechtičnu Elišku (Alžbětu) Brozanskou z Vřesovic (+ po 1603), dceru rytíře Zikmunda Brozanského z Vřesovic (+ 5. září 1588) a Markéty ze Smiřic (+ 26. dubna 1575). Svatba proběhla někdy po roce 1574.
Roku 1577 umírá Bedřichův svádovský soused, bratr Jiří Rudolf (1527 - 1577), který s manželkou Sibylou ze Šumburku nezanechal dědice a Svádov tak k sobě připojil březenský Jindřich Abrahám starší ze Salhausenu. Jiří Rudolf byl pohřben naproti své matky Anny ve presbytáři svádovského kostele sv. Jakuba Většího (vedle něj byl později umístěn kenotaf bratra Kryštofa, který byl 1581 pohřben v Drážďanech).
Někdy po 1577 pak Bedřich Salhausen na Tašově se svou manželkou Eliškou (Alžbětou) nechali zřídit renesanční kazatelnu i pro kostel svádovský (datuje se do poslední čtvrtiny 16. st, ale vznikla určitě mezi lety 1577 - 1581). Na jejím boku jsou ve dvou obdélných polích znaky Salhausenů a Vřesovců.
S Eliškou (Alžbětou) Brozanskou děti neměli, neboť když 1581 zemřel, tašovské panství zdědila ona. Bedřich Salhausen na Tašově byl pohřben ve Valtířově, v presbytáři kostela sv. Václava, který nechal postavit. Pískovcový epitaf je signován monografem Michaela Grünbergera z Freibergu. V ústředním reliéfu náhrobku klečí před krucifixem samotný Bedřich Salhausen ve zbroji s mečem a přilbou u nohou, po obou stranách reliéfu jsou vždy dva sloupy. V nástavci nad tím je vyobrazení Kladení Krista do hrobu, a pod klečícím Bedřichem český nápis, opatřený manželkou Alžbětou Brozanská. Po stranách nápisu jsou pod sloupy čtyři šlechtické erby prozrazující původ zemřelého - vlevo znak otce Jana a děda Jiřího ze Salhausenu, matky Anny a děda Rudolfa z Bünau, vpravo pak babiček z Grauchewitz a ze Starschedelu).
Druhý zakladatel valtiřovského kostela Jindřich Abrahám st. (1530 - 1582) zemřel následujícího roku; jeho pískovcový epitaf je umístěn v pravé části lodi kostela sv. Václava - v ústředním reliéfu klečí Jindřich Abrahám st. před křížem a za ním jeho syn Jindřich Abraham ml. s bratrem. Epitaf se připisuje Hansu Köhlerovi z Míšně, který patrně vyzdobil i benešovský kostel Narození Panny Marie, je mu připisována tamní kazatelna stejně jako výzdoba Salhausenské kaple, kde zesnulé zobrazil v klidných pozicích a velkou pozornost věnoval zejména charakteru obličeje. Köhler by měl být autorem i jiných valtířovských epitafů z 80. let 16. století: náhrobku dalšího Bedřichova bratra Jáchyma ze Salhausenu (1543 - 1583), tj. edikuly s reliéfem rytíře Jáchyma klečícího před krucifixem společně se synem Janem Jindřichem, i epitafu tohoto Bedřichova synovce, který zemřel ještě za pražských studií 15. září 1588 a o šest dní později byl ve Valtířově pohřben; stejně jako Anny ml. z Bünau, provd. ze Salhausenu (1530 - 1587, v ústředním reliéfu postava Anny s pěti dcerami klečícími před krucifixem). Nevytvořil-li Köhler ve Svádově již sousední náhrobky Bedřichových bratrů Jiřího Rudolfa a Kryštofa, měl by být autorem alespoň jednoho pro Bedřichova bratrance Volfa Levína (1530 - 1586).
Březensko-svádovské panství připadlo po smrti stejnojmenného otce Jindřichovi Abrahámovi ml. (+ před 1623), v devadesátých letech se ho však zbavuje. Svádov s vesnicemi (Svádov sídlo a ves, se vsí Březí, Malečov, Budov, Kojetice, Volešnicí, Volšinkou) prodává 1591 za 17 000 kop míš. svému benešovskému příbuznému Bedřichovi III. ze Salhausenu a na Benešově (+ 1619), který byl synem Jáchyma ze Salhausenu na Benešově (†1577, bratrance Bedřicha Tašovského) a Anny z Wolfersdorfu. Benešovský Bedřich III. měl ještě dvě sestry, obě však zemřely v mládí obě roku 1580, sám byl vychováván bratrancem Volfem starším ze Salhausenu na Benešově (1547 - 1589), majitelem Dolního zámku v Benešově n. Pl. Po jeho smrti odešel do Svádova a o tři roky později (1594) přikoupil od Jindřicha Abraháma ml. i sousední velkobřezenské panství. Jindřich Abrahám ml. držel pak již jen Řepín. Ale i Bedřich III. Velké Březno 1597 pouští, a to svému druhému bratranci Antonínovi staršímu ze Salhausenu na Benešově (kol.1560 - 1620), o němž je známo, že byl veselé povahy, měl rád přepych a žil v přátelství se svými poddanými. Ten byl rovněž majitelem Dolního zámku a neúspěšně se pokoušel celé benešovské panství sjednotit. Zajímavostí je, že jak Bedřich III., tak jeho bratranci Volf starší a Antonín starší měly za manželky sestry pocházející ze slezské rodiny z Bocku, Volf starší se oženil s Marií (1563 - 1612), Antonín starší s Barborou (1562 - 1603) a Bedřich III. Alžbětu (Elišku) z Bocku. Byly to dcery Jana Abrahama staršího Bocka z Bocku (+ 1609), kterému 1606 jeho zeť Antonín starší ze Salhausenu (a nikoli Bedřich III., jak se mylně píše) definitivně prodal Velké Březno.
Bedřich III. ze Salhausenu nechal postavit kolem 1600 patrně na místě hradu svádovský zámek a 1606 dokončil přestavbu svádovského kostela sv. Jakuba Většího, která probíhala už v druhé polovině 16. st, byla postaven renesanční loď, věž a dnes nepřístupná krypta. V klenáku kostelního portálu a na dolním hřbitovním portálu je alianční znak Bedřich III. ze Salhausenu a manželky Alžběty z Bocku. Někdy v té době (kolem 1606) byl pro svádovský kostel zhotoven též hlavní oltář, jehož sochy andělů nesly znaky Salhausenů a Bocků (dnes dochován pouze levý s erbem Salhausenů). Oltář je pravděpodobně ranným dílem Vavřince (Lorenze) Hörniga (Hornunga) z Pirny (ca. 1575 - 1624), tvořícího zejména pro salhausenské příbuzné - rytíře z Bünau. Mistr detailu Hörnig postavil bünovský oltář pro kostel sv. Václava v Roudníkách na Ústecku (1607, nákladem a Otty Trmického z Miliny a Jindřicha z Bünau) a v saském Lauensteinu v kostele P. Marie a sv. Vavřince o něco později rodinné epitafy v Bünovské kapli (na SV kněžiště). Pro lauensteinský kostel tvořil o deset let dřív (kol. 1600) taktéž pirenský Michael Schwenke (ca. 1563 - 1610), učitel Antonína mladšího ze Salhausenu na Dolních Habarticích (1588 - 1625) a bratr Davida Schwenkeho, který roku 1615 postavil ve valtířovském kostele Jana Abrahama mladšího monumentální epitaf rodiny Bocků (společně s rodiči Janem Abrahamem starším z Bocku a Martou z Weilandu jsou na epitafu znázorněny jejich čtyři děti).
Alžběta Brozanská ze Salhausenu na Tašově držela do roku 1601 v zástavě Brozany, Tašovu vládla ještě roku 1603.
Jindřich Abraham mladší koupil 1605 Sukorady, ale 1613 prodal Vísku a 1615 Řepín.
Jindřich Abraham mladší i Bedřich III. se zůčastnili stavovského povstání, ale nestačili pocítit důsledky porážky. Statky ponechány jejich dětem císařskou milostí jako léno. Konfiskováno bylo panství pouze Volfa ml. ze Salhausenu (+ 5. dub. 1643; Č. Lípa se zámkem, Sloup se zámkem a příslušenství aj.).
Dcera Jindřicha Abrahama mladšího Mandala prodala Sukorody (a vsi H. a D. Hubiny, Robeš, Mošnice aj.) ještě téhož roku 1623 pro dluhy.
Povstání se nezúčastnil Antonín ml. ze Salhausenu, ale 19. 10. 1625 zemřel a jeho manželka Markéta prodala D. Habartice Marii z Konojed, dceři Volfa ze Salhausenu, jež statek držela až do své smrti r. 1629.
Jan Abraham ml. z Bocku, který v průběhu pobělohorského nástupu násilné rekatolizace odmítá opustit luteránskou víru, je nucen velkobřezenské panství prodat a odejít do Saska.
Bedřich III. zůstavil 11 dětí. Nejstarší Bedřichův syn Jáchym Abraham přijal Svádov s vesnicemi jako léno na sebe a bratry roku 1626, které pak jeho mladší bratři obnovili 1638. Bedřichův další syn Bohumír (Gottfried) Konstantin pán ze Salhausenu (+ 1675, jeho manželkou Isabella Eleonora von Gleichen und Miltitz) byl radou dvorního a komorního soudu a od 1645 až do smrti hejtmanem Litoměřického kraje (v této funkci byl v prosinci 1647 přepaden švédskými vojáky a držen v žaláři až do složení 1000 dukátů výkupného na konci ledna 1648). Roku 1659 byl Svádov propuštěn z manství a majestátem z 18. března 1662 byli Salhausenové povýšeni do panského stavu starožitných rodů Českého království. Roku 1670 přestavěl svádovský zámek. Zemřel r. 1675 zůstaviv několik dcer. Panství však bylo silně zadlužené a tak je r. 1676 Bohumírova dcera Marie Magdalena prodala Juliovi Františkovi knížeti Sasko – Lauenburskému a Svádov byl připojen k Ploskovicím.
Později v 19.století se Salhausenové s jiné větve ještě na krátký čas objevují v Čechách, ale pak o nich zprávy mizejí.
