Nebrozanský web

"Brozany. Jméno této severočeské obce vyvolává v mých vzpomínkách především posvátnou atmosféru Vánoc a slavnostní půlnoční mše v prostém venkovském prostředí. Byla to tehdy před lety učiněná náhoda. S dcerou Martinou jsme objevili zasněženou vesničku, ležící stranou od tehdy hodně frekventované silnice z Prahy na Teplice a Ústí nad Labem, a dnes díky dálnici již v oáze uspávajícího klidu (...) Od prvních tónů půlnoční mše až po poslední jásavý chorál o narození Páně a o radosti a veselosti nad touto událostí jsme snad ani nedýchali nad atmosférou, která nás zaváděla zpátky časem do prostého a častného života. Starý kněž, jeho kázání i neškolené hlasy vesnických žen zpívajících na kůru, to všechno hluboký zážitek jen umocňovalo." (P. Toufar - Tajemnou českou krajinou)

Farní kostel sv. Gotharda v Brozanech
 

Bezprostřední okolí Brozan patří k nejstarším křesťanským sídlům na severu Čech, křesťanství sem začalo pronikat v dávných dobách ještě za misie arcibiskupa Metoděje a jeho žáků (9. století), o čemž svědčí zasvěcení kostela v nedaleké osadě Kliment. Patrně v 10. či 11. století pak na přemyslovském dvoře v Doksanech vznikl kostel sv. Petra (dvorec sv. Petra; v místech dnešního doksanského hřbitova). Informací o vzniku brozanského kostela sv. Gotharda je též jeho zasvěcení (patronicium), tento bavorský světec byl svatořečen roku 1131 a v následujích letech vznikla i svatyně v Brozanech.

Sv. Gothard z Hildesheimu

V článku o brozanském kostelu Fr. Beneš (Brozany v Litoměřicku. Památky, roč. X. - 1863) píše: "Zasvěcena jest svatyně tato sv. biskupu Hildesheimskému Gotthardu, který z knížecího rodu pocházeje (opak byl ve skutečnosti pravdou), co pravý lidumil a dobrodinec člověčenstva mnoho chrámů a klášterů v německé říši založil." Svatý Gothard (něm. Godehard či Gotthard, staročes. Hotart; žil 960 - 1038), současník sv. Vojtěcha, a jako propagátor klášterního (gorzského) reformního hnutí rádce císaře sv. Jindřicha II., se narodil 960  v Reichersdorfu u Niederalteichu (v německém Bavorsku). V mládí se dostal ke dvoru salcburského biskupa a zde i jinde nabyl velké vzdělanosti. Stal se řeholníkem (a záhy i opatem) benediktinského kláštera v Dolním Alteichu (Niederalteichu), který se zabýval zúrodňováním lesnaté oblasti na bavorské straně Šumavy. Gothard vychoval mnoho následovníků. Roku 999 kupř. z Alteichu vyslal Lantberta a další bratry benediktiny, aby osídlili nově založený klášter sv. Jana Křitele na Ostrově u Davle (druhý mužský klášter v Čechách), a kteří pak u nás šířili svatogothardský kult. Německý panovník Jindřich II. Svatý, který s Gothardem spolupracoval na reformě církve, jej pověřil správou několika dalších klášterů (tzv. Gothardova reforma). Tak v dříve slavném hersfeldském klášteře zapůsobil na jeho fojta, hraběte sv. Vintíře a obrátil ho na duchovní dráhu (později se dostal rovněž do Čech a byl pohřben v Břevnově). Roku 1022 byl Gothard na přání císaře Jindřicha zvolen do čela biskupství v samém centru německé říše, v Hildesheimu. Tam dokonal svůj život plný zásluh a dobrých skutků, zemřel 5. května 1038 (tento den je svátekem sv. Gotharda). Pohřben byl v hildesheimské katedrále, o jejíž přestavění se zasloužil a jejíž model je světcovým atributem spolu s drakem a knihou (právě s knihou je vyobrazen na hlavním oltáři v Brozanech). Gothard se stal patronem zedníků, hildesheimské diecéze a durynského města Gotha (je vyobrazen v tamním znaku), je pomocníkem proti dně, revmatismu, proti ledvinovým a žlučovým kamenům, dětským nemocem a těžkému porodu. Navíc je ochráncem před krupobitím a bleskem (jako takový vyobrazen na pozdně barokní fresce v brozanském kostele). Více v samostatném článku o svatém Gothardovi.

České svatogothardské kostely

Podle Zdeňka Boháče vyrostli české chrámy sv. Gotharda během třicátých let téměř naráz; budovaly od jeho svatořečení až do poloviny 12. st, kdy získávají oblibu jiní světci a patronicium sv. Gotharda se přestává používat. Proto se i o vzniku brozanského kostela sv. Gotharda píše: "Původní dřevěný kostel na tomto místě pocházel snad ze 30. let 12. století a zřejmě ho nechal postavit některý z proboštů mělnické kapituly, která v té době vlastnila obec Brozany. Kamenný kostel byl postaven v románském stylu asi na konci 12. století."

Samotné zasvěcení biskupu Gothardovi je kromě zjištění datace zajímavé i z jiného důvodu. S tímto prvním bavorským světcem Čechy seznámili zejména němečtí řeholníci - benediktini a nově příchozí premonstráti. Bude tedy nejpravděpodobnější dataci upřesnit v souvislosti se založením premonstrátského kláštera v sousedních Doksanech (1144). Ona časová blízkost je totiž poněkud zarážející. S velkou pravděpodobnosti vznikl brozanský kostel sv. Gotharda tedy až v letech čytřicátých.

V současné době se na území České republiky nachází přesně 10 farních kostelů zasvěcených sv. Gothardovi; kromě Brozan (litoměřická diecéze) jsou tři v pražské arcidiecézi (Slaný, Praha-Bubeneč a Český Brod), tři v královéhradecké diecézi (Žehuň, Potěhy a Vysoké Chvojno), dva v brněnské diecézi (Modřice a Budišov u Třebíče, kde je kostel sv. Gotharda a Nanebevzetí P. Marie) a jeden v olomoucké arcidiecézi (Bouzov). Ještě bychom nalelezli tři kostely filiální (Krupá ve farnosti Rakovník, Černovír v děkanství orlickousteckém a hřbitovní kostel v Hořicích v Podkrkonoší). Z kaplí sv. Gothrada lze zmínit kapli v Mokré - Horákově (farnost Tvarožná) či v roce 2011 obnovenou kapli v Tanvaldě - Šumburku nad Desnou.

Podíváme-li se blíže na všechny naše svatogothardské kostely, dospějeme k názoru, že ve dvanáctém století vzniklo v Čechách a na Moravě minimálně dvanáct farních chrámů sv. Gotharda.

Ještě za panování Soběslava I. (1125 - 1140) roku 1137 měl být benediktinským klášterem v Opatovicích nad Labem založen románský kostel sv. Gotharda v Žehuni (klade se taktéž do roku 1137) a zřejmě i dřevěný kostel ve Vysokém Chvojně. Benediktiny z Třebíče byl podle tradice postaven zase svatogothardský (románský) kostelík v Budišově. Stavbu dřevěného kostela v Potěhách u Čáslavi bychom mohli připsat blízkému benediktinskému klášteru ve Vilémově a románského kostela v Modřicích u Rajhradu benediktinskému konventu rajhradskému. Patrně nejznámější svatyně sv. Gotharda ve Slaném, který pak bude chtít Karel IV. povýšit na chrám katedrální, byl zase postaven bendiktiny z Ostrova u Davle. Z hlediska Brozan je zajímavé, že právě odtud (Slaným) vedla do Brozan chlumecká (srbská) obchodní stezka. Na ní pak vznikl ještě kostel stejného zasvěcení přímo při chlumecké celnici (dnes je na jeho místě postaven kostel sv. Havla). A to přitom nepočítáme svatogothardský kostel v Praze - Bubenči.

Už roku 1136 nechal podle místní tradice postavit pražský biskup Jan I. (1134 - 39), který získal krátce po Gothardově svatořečení část jeho ostatků, na jiné obchodní stezce v Českém Brodu románský kostel sv. Gotharda. Právě biskupa Jana I. seznámil jeho olomoucký protějšek Jindřich Zdík (olomouckým biskupem 1126 - 50) s nově vzniklým řádem premonstrátů a ten se rozhodl je do Čech přivést. Premonstrátskému řádu daroval východočeské statky, ale jejich příchodu se již nedočkal. Strahovští premonstráti, které uvedl s pomocí Jindřicha Zdíka až nový kníže Vladislav II., založili na východočeských pozemcích, konkrétně v Hořicích, další kostel sv. Gotharda (na vrchu Gothard). Řeholníci tohoto kláštera nechali postavit i pověstmi opředený svatogothardský kostel v Kostelci (Krupé) u Rakovníka. Při stavbě sesterské kanonie v Doksanech pak vznikl kostel v Brozanech.

Založení brozanského kostela

Rozhodnutí knížecích manželů Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy Rakouské (Babenberské, dcery sv. Leopolda) vybudovat na druhém břehu brozanského brodu (chlumecké kupecké stezky) ženský premonstrátský klášter, je významným mezníkem pro celé okolí i kostelík sv. Gotharda.

Podle klášterní tradice roku 1144 položili Vladislav II. a Gertruda základní kámen k doksanskému konventu a požehnal mu olomoucký biskup Jindřich Zdík. Následujícího roku v září 1145 byla pak vysvěcena klášterní bazilika Panny Marie pražským biskupem Otou a Jindřichem Zdíkem pak vysvětil klášter a uvedl první řeholnice (snad z kláštera v Dunenwaldu z diecéze Kolín n. Rýnem). Prvním doksanským proboštem Heribald (Adalbert), původem z německého premonstrátského kláštera ze Steinfeldu.

Snad to byl dokonce Heribald, který pocházel z Německa, kde se tou dobou šířil Gothardův kult, se přičinil o vznik kostela sv. Gothrada v Brozanech. Co se týká vztahu premonstrátu ke svatému Gothardovi z Hildesheimu, jeho svatořečení na remešské synodě 1131 se účastnil i zakladatel řádu sv. Norbert z Xantenu. Možný je i vliv kněžny Gertrudy Rakouské, neboť Gothard působil i v její vlasti a i tam se šířilo jeho uctívání. Právě zakladatelka doksanského kláštera, jež byla zároveň patronkou mělnické kapituly, pod níž Brozany patřily, jmenovala někdy v té době mělnickým proboštem Hroznatu (objevuje se jako svědek v listinách, které K. J. Erben klade přibližně do roku 1144). Hroznata z rodu Hrozantovců (omylem pak bývá zaměňován s jinými příbuznými stejného jména) patřil ke dvoru knížete Vladislava II., k jeho dvornímu duchovenstvu, A. Frind jej nazývá mužem nábožným a počítá jej rovněž mezi podporovatele premonstrátského řádu. Je velice pravděpodobné, že kostel sv. Gotharda v Brozanech byl založen právě za Hroznatova proboštování.

Románská stavba

Snad byl brozanský kostel původně dřevěný, jisté však je, že do konce 12. století vznikla jeho kamenná podoba v románském slohu (dřívejší publikace uvádějí 2. čtvrtinu 13. století, to je však třeba jako neodůvodněné odmítnout). Hroznatu vystřídal v čele mělnické kapituly další Vladislavův dvořan a velmož Jurata, od roku 1168 až do své smrti 1200 pak byl mělnickým proboštem samotný syn Vladislava II. a Gertrudy Babenberské Vojtěch Přemyslovec. Byl též arcibiskupem salcburským (jako Adalbert III. Český) a zprvu měl spory se svým bratrancem císařem Fridrichem I. Barbarossou, vše se ale v dobré obrátilo a v Salcburku nechal postavit velkou románskou katedrálu.

Zatímco nad vztahem založení doksanského kláštera a kostela sv. Gotharda se můžou nadále vznášet pochybnosti, těžko může něco svědčit proti tomu, že právě souvislosti s výstavbou doksanského chrámu byl postaven v románském slohu i brozanský kostel sv. Gotharda. Stejně tak došlo ke stavbě románský kostelů sv. Klimenta v klášterních Murech a sv. Petra v původních Doksanech. Stopy činnosti stavební huti doksanského kláštera jsou dodnes zachovány rovněž v kostelích v Charvátcích, Kostomlatech p. Řípem, Ředhošti, Cítově, Lenešicích či Slavětíně.

Doksanský konvent fungoval už v polovině 12. století, neboť kronikář Vincentius zaznamenal, že po smrti Gertrudy (+ 4. srpna 1151) poslal Vladislav dceru Anežku právě do Doksan (byla zde na výchovu až do svých 16 let). Sem byly též r. 1153 převezeny ostatky kněžny Gertrudy, románská bazilika Panny Marie však v té době ještě nestála a budovala se celý zbytek století. Se zakladatelkou Gertrudou jsou spojovány italizující vlivy východní části doksanského chrámu (připomínala katedrálu v Parmě). Tato část dokončena do poloviny 80. let 12. století, zatímco část západní, jež jeví příbuznost se stavbami německými, byla dostavěna zřejmě přičiněním pražského biskupa a českého knížete Jindřicha Břetislava, roku 1197 v chóru (kněžišti) doksanské baziliky pohřbeného. Doksanský klášterní chrám Narození Panny Marie byl jednou z nejvýznamnějších mimopražských staveb své doby.

Románské stavby nebyly dílem jednoho "architekta" v dnešním pojetí, ale mnohdy několika stavitelů. Iniciativa navíc byla zjevně především záležitostí stavebníka a patrona, který rozhodoval o podobě stavby a často ji i přímo vedl a koordinoval. V tomto vynikli zejména církevní představitelé, biskupové a opati, z nichž mnozí požívali pověsti velkých stavitelů, disponujících často potřebnými praktickými architektonickými vědomostmi.

Románská svatyně sv. Gotharda v Brozanech byla malou, jednolodní stavbou s oltářem orientovaným k východu. Termínem loď se v architektuře označuje hlavní prostor kostela - podlouhlý prostor zaklenutý klenbami. Loď románského kostela byla jednoduchá a obdélná, patrně o něco menší než dnešních 12 x 14,5 m (je zajímavé, že dnes není průčelí s pozadím lodi ve zcela rovnoběžné poloze, ze severu k jihu se loď trochu zužuje a zatímco severní zeď lodi měří pár centrimetrů přes 14, 5 m, jižní zeď této délky nedosahuje, původní románské průčelí je navíc asi o dvacet centimetrů delší než její pozadí; je to zřejmě zapříčiněno změnou půdorysu během gotické přestavby). Románské kostely bývaly stavěny na zahloubené základy, seskládané z neopracovaného kamene a spojovaného často jen jílem; nadzemní části pak byly budovány z různých typů kamene a různými způsoby zdění. Brozanský kostel byl vystavěn z kvádříkového (kvádrového) zdiva, tedy z opracovaných kamenů - kvádříků. Vždy bylo dbáno na to, aby stěna byla hladká a měla lícovou (vnější) plochu z pravidelných kvádříků s upravenými úzkými spárami. Pravidelné opukové či pískovcové kvádříky, které byly v brozanském případě používány, byly ideální. Kámen byl opracován na kvádr o výšce nejčastěji 8 – 24 cm a kladen na maltu do řádků. Směrem dovnitř se kvádříky klínovitě zužovaly a jádro tvořily amorfní kameny a lité zdivo, tedy směs malty s velkým obsahem vápna a kamenné drti. Kvádříkové zdivo většinou zůstávalo bez omítky, na rozdíl od mnohem levnějšího lomového zdiva (neopracované kameny) - např. panský kostel s tribunou v Újezdci, postavený z lomové žuly.

Za oltářem na konci románské lodi brozanského kostela byl umístěn výklenek, odborně nazývaný apsida. Na opačné západní průčelí, odkud se do kostela vstupovalo, pak byla navázána malá hranolová věžička (tzv. západní věž), která se zachovala dodnes. Má čtvercový půdorys 4, 7 m x 4, 7 m s tlouškou zdí 1, 3 m. Dnes je sice hladce omítnutá, ale původně z kvádříkového (kvádrového) zdiva - z přitesávaných a vrstvených opukových desek promíchaných s pískovci. Jako celý kostel byla západní věž později přestavěna goticky. Gotický je její vršek, kde je prolomena třemi pravoúhlými okny, na hranách sešikmenými. Je přístupná na jižní straně ve výši prvního patra gotickým obdélníkovým portálkem (s konzolovým nadpražím). Západní věž nese nízkou střechu krytou dnes taškami, výška věže je přibližně 18 - 20 m (včetně střechy, kterou převyšuje loď).

Uvnitř věže je zazděný vstup (portálek) na tribunu (emporu). V románských vlastnických kostelech (emporových kostelech) sloužila tribuna (empora) majiteli kostela, odděleného od prostého lidu, ke sledování bohoslužby. Tribuny bývaly umístěné v západní části kostela protilehle k hlavnímu oltáři; často se na ně vystupovalo z věže, jako v brozanském případě. Emporové (tribunové) kostely zaznamenaly velký rozmach právě od 12. století a jsou spojovány s románskými dvorci (kuriemi) velmožů.

Později se tribuny vyvinula kruchta neboli hudební kůr, prostor určený pro pěvecký sbor, hudebníky (zpěvácké a literátské tribuny) a později pro varhany. Někdejší empora v brozanském kostela zaujímá více jak třetinový (a tehdy možná až poloviční) prostor celé lodi - cca 5 m západní části. Přes pozdější přestavby se dodnes zachovalo zdivo z románských kvádříků právě do výše tribuny v západní a severní stěně.

Gotika

Kostel sv. Gotharda v Brozanech patrně nebyl dostavěn celý a proto byl napřed goticky dostavován a poté přestavován i zbytek již stojícího kostela. Dostavba se datuje do doby 2. poloviny 13. století či dříve (od 1233 byl více jak třicet let mělnickým proboštem Ota, syn podkomořího Kampana - Champnois, dosazený královnou Konstancií Uherskou; jeho nástupcem byl asi deset let Tobiáš z Benešova a pak Budislav z Valdeka, za nějž 1276 poprvé doložena existence Brozan a proboštského dvorce; mělničtí probošti jako zakladatelé kostela vykonávali patronátní právo do brozanské fary sv. Gotharda, tedy sem dosazovali faráře).

Zřejmě již za probošta Oty byla k severnímu boku lodi brozanského kostela přistavěna křestní kaple (baptisterium, později mariánská kaple), tak jak to bylo obvyklé (původně se baptisterium stavělo mimo kostel, důvodem oddělení byla skutečnost, že novokřtěnci bývali vpouštěni do kostela až po křtu, od 13. stol. se však začíná křtít v kostele samém - v boční kapli blízko vchodu do kostela). Ranně gotická kaple, která navazovala na původní románský projekt takřka bezprostředně, představuje nejstarší gotickou památku v Brozanech. Byla vystavěna do pravidelného čtverhranu (obdélníku). Nepočítáme-li zeď lodě, ke které je přilepena, je její půdorys široká 5, 5 m a dlouhý 9, 2 m. Zdi jsou přibližně metrové (o něco slabší než původní románské zdi, navíc je ale opřena vnějším pilířem), uvnitř křtící kaple tak naměříme prostor s rozměry 4, 4 m x 6, 9 m. Vchod do kaple je udělán nepravidelně, do lodi je otevřena dvěma klenutými oblouky nestejné výšky. Kaple má křížovou klenbu s klínovými žebry na příporách (polosloupech). Přípory jsou podpůrným (podporovacím) článkem gotických klenebních žeber, který opticky i ve skutečnosti přebírá část klenebního tlaku. Přípory mají tvar tříčtvrtečního válce (polosloupu) se soklíkem, patkou (dolní částí) a hlavicí (horní částí); přípory v kapli mají bobulové hlavice. Jsou opřeny o pravoúhlé, nástěnné pilíře. Žebra kaple se stýkají ve dvou kulatých svornících, z nichž v jednom je stylizovaný květ. Svorník jako typický prvek gotického slohu svádí tlaky klenebních žeber (technicky jde v podstatě o specifický klenák). V koutech kaple zůstaly konzoly žeber (nosný článek vystupující ze stěny a nesoucí klenební žebro), jejichž listoví má tvar ranní gotiky.

V době vrcholně gotické přestavby kostela (pol. 14. st.) byla kaple vymalována, z této doby i kruhové medailóny v okenním výklenku (vnitřní povrch okenního otvoru, tzv. špaleta). Špalety (z it. spalletta) v silných zdech kostelů a zámků se častokrát zdobily malbou nebo obkládaly dřevem. V renesančním období byla kaple zvenčí opřena o opěrný pilíř (trošku nemotorný a nízký), Beneš na jeho římse četl zbytky nápisu LETHA PANIE 1611.

Někdy od roku 1290 náležela brozanská farnost do děkanátu třebenického, který byl tehdy vytvořen (dle historika A. Sedláčka). Děkan třebenický, který byl podřízen arcijáhnovi kraje litoměřického (v rámci pražské arcidiecéze), vykonával dohled nad farami v okolí, kromě brozanské do třebenického děkanátu patřily kupř. fary v Bohušovicích, Chotěšově, Slatině, Klapém, Libochovicích, Dubanech či Křesíně. Brozany ležely na samé hranici děkanátu, neboť fara sv. Klimenta v Murech spadala pod děkanát slánský (arcijáhenství pražské). První údaje o tom, jakož o všech českých farnostech jsou z 1352 - Libri Erectionum (tj. nadací knihy, tehdy prvá zmínka o brozanském kostele a faře sv. Gotharda, zde "se starý předhusitský chrám brozanský co farní v děkanátu třebenickém uvádí", brozanský kostel pak "nejvíce poplatků ze všech chrámů toho děkanátu odváděti musel - totiž celou kopu grošů").

V padesátých letech 14. století byl mělnickým proboštem Heřman, snad zbraslavský cisterciák (jako mělnický probošt doložen 26. ledna 1358 v listině o směně statků mezi biskupem litomyšlským a Zbraslaví), ke kterému se pojí paměť, že při mělnické kapitulní bazilice nechal postavit kapli Božího těla a Všech svatých. Stejně tak je možné, že zahájil i gotickou přestavbu brozanského kostela sv. Gotharda, která poté probíhala za jeho pokračovatele Jana z Landštejna. V nadacích knihách se objevuje r. 1358 informace o chystané gotické výstavbě.

Mělnický probošt a pražský kanovník Jan z Landštejna (proboštem 1358/59 - 89) pocházel z mocného jihočeského rodu z Landštejna, který měl jako všichni Vítkovci ve znaku růži. Jeho slavný otec, nejvyšší purkrabí Vilém z Landštejna (+ 1356) zanechal Janovi a jeho bratrům rozsáhlé panství v jižních Čechách. Mělnickým proboštem se Landštejn označuje při prodeji novohradského panství 18. srpna 1359, je však možné, že jím byl již o rok dříve. Po svém nástupu nechal dokončit kapli kapitulního chrámu v Mělníku a přestavil farní kostel v Brozanech.

Během první přestavby svatogothardského kostela v Brozanech došlo ke značnému zvětšení chrámové lodi; původní románský půdorys byl patrně rozšířen ve východní a jižní části, kde se původní románské zdivo nenachází. Loď osvětlují  tři lomená okna, bez gotických kružeb (tj. obrazce vyplynujícím oblouky oken) s hladkým ostěním (na jižní straně jsou dvě, na severní kvůli kapli jen jedno).

K východní straně lodi bylo dále lomeným triumfálním (vítězným) obloukem připojeno o něco nižší a menší kněžiště (presbytář, presbyterium nebo chór čili prostor kostela vyhrazený pro kněží, kde se nachází oltář). Zatímco loď má délku téměř 15 metrů, délka knežiště je o třetinu kratší (10 metrů). Šířka kněžiště včetně zdí je 8, 5 m. Opukové zdi jsou neslabší z celé stavby a mají méně jak metrovou tloušku; k jejich zesílení však sloužilo šest opěrných pilířů (opěráků) s dvoumetrovým půdorysem (ven vyčnívají 1, 1 m). Rohy kněžiště a pilíře jsou obloženy tesanými pískovci. Na vršku každého opěrného pilíře (v lomenici) vytesáno znamení (jmenováno zleva doprava, od jižní strany kolem až k sakristii): 1. dva křížem položené pruty (uhelnice), 2. písmena "nv" v gotické miniskuli (trojhranném štítku), 3. písmena "nr", 4. lidská maska, 5. prázdný štítek. Poslední opěrák je zakryt pozdější sakristií, i prostor mezi pilíři však ukazuje zbytky velmi starobylých okras: mezi opěrnými pilíři je zazděna část štíhlého kulatého sloupku, Spasitelova tvář v křížovém nimbu (tak jak ji v prastarých byzantských skulpturách nacházíme) a hrubě tesaná lidská hlava (Beneš psal, dvě chatrné a hrubě tesané lidské hlavy). Vnitřní prostor kněžiště je široký 6, 4 m a dlouhý 8, 25 m. Jeho architektura má dvě části, neboť jednoduše profilovaná žebra dělí kněžiště na dvě klenbová oddělení - přední křížové pole (zaujímá menší část, asi 3, 5 m) a zadní pětiboký závěr (má necelých pět metrů). Tak jak je u gotických presbytářů zvykem, je jeho závěr ukončen nikoli ve tvaru půlkruhu, ale mnohoúhelníku (polygonálně), konkrétně do tří stran osmihranu (každá vnější strana by měla mít něco 3 metry). Nosiče křížové klenby (klenutí) jsou vytesány vkusně a umělecky ve slohu gotickém (nikoli však časném a z 13. století, jak píše Beneš). Žebr. klenba kněžiště spočívá na příporách a konzolách (nosných článcích vodorovně vysunutých ze zdiva) s jehlanc. i figur. hlavicemi. Na hlavicích přípor ovinutých stylizovaným listím (rostlinnými ornamenty) a na šesti konzolách (z nichž čtyři tvoří v závěru obrácené jehlance a dva při vítězném oblouku lidské masky - člověčí hlavu), spočívají klenbová žebra profilovaná postranními žlábky a předním trojstranným článkem. V křížovém poli se žebra sbíhají do hladkého terče, v pětibokém závěru do svorníku ozdobeného vytesanou růží (nikoli však tou, kterou měli Landštejnové ve znaku, jako je v mělnické bazilice). Kněžiště bylo zevnitř vymalováno gotickými nástěnými malbami (ornamentálními i figurálními), z nichž se zachovali jen zlomky. Beneš v 19. století poznával zbytky maleb i zvenčí (totiž garnituru sestavenou ze všelijakých ornamentů). Zdi kněžiště byly prolomeny pěti okny bez kružeb (obrazců), ostění oken je zvenčí opatřeno širokým žlábkem, uvnitř je hladké; v oknech dnes mozaika z počátku 20. století. S Beneš pak zbývá již jen říct, že "co do slohu jest presbyterium nejznamenitější částkou kostela." V kněžišti se dnes nachází (pod oknem s dnešní mozaikou sv. Václava) pozdně gotický sanktuář (sanktusový výklenek, schránka večeře Páně). Je uzavřen mřížkovými dvířky a orámován kamennou gotickou římsou, lomenou do oblouku ve tvaru oslího hřbetu, zdobí jej osm lupénků a střední květ, ve štítku je jednoduchá kružba (souměrný obrazec vyplňující oblouk).

V období první přestavby byla též provedena úprava věže (románské); gotického původu byl i zvon štíhlého tvaru (výše i šíře 0,67 m) s latinským nápisem čtyř evangelistů (Lucas, Marcus, Ioannes, Matheus) od mistra Hillibrantha.

Z písemných pramenů vyplývá, že probošt Landštejn dosadil v letech 1367 a 1377 do Brozan faráře, v následujících letech měl na mělnickém proboštství svého zástupce (snad proto, že byl na zdraví neb stářím sešlý, což je pravděpodobné). Vždy však žil spíše na dvorci proboštů mělnických v Praze na Újezdě, a to tak nákladně, že jeho bohaté příjmy proboštské a kanovnické nestačily a on proto musel prodat rodové panství třeboňské. Ke svému neprospěchu se od předchozích proboštů lišil valně a svým způsobem života poskytoval současníkům důvody kritizovat prostopášnost a špatné mravy kléru. Probošt Landštejn zemřel na začátku září 1389 a byl pohřben ve své kapli svatopetrské baziliky v Mělníku. Na epitafu (náhrobníku) měl vytesán nápis "nobilis et honorabilis" (urozený a důstojný), přesto je třeba právě říct, že kdysi tak velká důstojnost úřadu mělnického probošta postupem času vzala za své. Pro všechny nástupce Jana z Landštejna platil jediný zákon. Ať už to byl bratr královny Elišky (Alžběty) Pomořanské vévoda Barnim (který apanáž potřeboval ke studiu na právnické fakultě v Praze), Zbyněk Zajíc z Házmburku či osobní lékař krále Václava IV. Konrád z Vechty nebo jeho bratr Konstantin, pro všechny bylo proboštství pouhým zdrojem příjmů. Rozhodně to nebylo v souladu s tím, jak chápal církevní úkoly světec, kterému je brozanský kostel zasvěcen. Svatý Gothard na funkcích nelpěl a když jeho cestu benediktinského mnicha chtěl následovat i hrabě Vintíř, vysvětlil mu, že je třeba se vzdát všeho. Poslední mělničtí probošti nebyli ochotni se vzdát ničeho.

Brozany byly majetekem mělnické kapituly do husitských válek (ještě 3. prosince 1415 probošt Konstantin z Vechty jmenoval brozanským farářem Hanku, kanovníka od sv. Jiří na Pražském hradě), po nich je však čeští králové vztáhli k sobě a převedli do soukromých rukou. Kupř. 29. listopadu 1482 postoupil Vladislav II. Jagellonský zdejší panství i s patronátním právem k brozanské faře Litvínovi z Klinštejna.

Renesance - husitský kostel Brozanských z Vřesovic

O dvacet let později brozanské panství zakoupil Jindřich I. Brozanský z Vřesovic, příslušník kdysi neznámého rodu odněkud z Moravy (nikdy se nevědělo přesně odkud), který v době husitské pozvedl jeho děd - hejtman Jakoubek z Vřesovic. Rodina rytířů z Vřesovic brozanský chrám "na mnoze obnovila a své pohřebiště v něm si zvolila, pak že při něm utrakvistické duchovenstvo po delší čas správu vedlo," píše Beneš, a jinde dodává: "kostel brozanský přetrvav bez porušení dobu husitskou v utrakvistické době znamenitě byl zveleben; Brozanští Vřesovcové ozdobili jej druhou věží, oltáři a pomníky v uměleckém ohledu opravdu znamenitými. Oltáře mají předměty ze svatého písma, a obzvláště jeden z nich má výjev ze zjevení sv. Jana, v kterémžto vyobrazení utrakvisté veliké zamilování měli."

Roku 1515 přešel brozanský majetek ("s kostelniem podacím", tedy právem dosazovat brozanského faráře) na nejstaršího Jindřichova syna Jaroslava Brozanského, který byl roku 1526 jedním z volitelů nového českého krále Ferdinanda I. Habsburského. Jaroslavův synovec Zikmund Brozanský z Vřesovic, který držel Brozany od 40. let 16. stol. přistoupil (či stavbu dokončil) k renesanční přestavbě kostela sv. Gotharda. Vnitřek kostela pak byl v 70. až 90. letech vyzdoben vzácnými uměleckými díly tzv. saské renesance.

Sám Zikmund Brozanský nechal předtím (1563) vystavět v Brozanech renesanční tvrz; zvnějšku byla vyzdobena sgrafitovými malbami s biblickými motivy (symboly Víry, Naděje a Lásky; obrazy Narození Páně, Ukřižování Páně, Zmrtvýchvstání Páně s mnohovýznamovým latinským citátem z Janova evangelia 14, 6 - "Já jsem ta cesta, pravda i život."; Nanebevstoupení Páně bylo doprovázeno nápisem "Ze země povznesen"; byly zde i obrazy se Starého zákona - postavy Samsona a Davida; latinský i český citát ze starozákonní knihy Přísloví 31, 30 - Lstiwá milost (líbeznost), marná krása, žena bohabojná (dojde chvály). aj.), kvůli kterým Franz Alexander Heber (1815-1849) považoval brozanský zámek za zámeckou kapli, jež jediná ze zámku zbyla. Sgrafitová výzdoba brozanské tvrze dnes překrývá hladká omítka, vnější malba (psaníčka) zbyla jen na pod tvrzí stojícím mlýnu, který Zikmund nechal zřejmě taky postavit.

Právě v té době (nejpozději 1564) se, po prodání hradu Házmburku, na druhé půli brozanského panství (v polovině 16. století byly Brozany rozděleny na půlku Vřesovců a Zajíců) usidluje Kryštof Zajíc z Házmburku a na Brozanech (žil 1530-72) se svou manželkou Annou ze Šlejnic (+ 1578). Sídlo měli v hostěnické tvrzi. Je možné, že právě Anna se nějak přičinila o vyzdobení brozanského kostela díly saské renesance. Anna pocházela ze saského rytířského rodu ze Šlejnic (něm. von Schleinitz), který se v 15. až 17. století vyskytoval v severních Čechách; tato rodina byla spřízněna s ústeckými Salhauseny, s nimiž byl později v kontaktu i Zikmund Brozanský z Vřesovic. Předkové Anny Jan a Petr byly za husitských válek naumburskými biskupy - Jan II. ze Šlejnic (který kdysi studoval v Praze) v letech 1422 - 1434 a jeho synovec Petr 1434 - 1463. Anniným otcem byl hejtman litoměřického kraje Jiřího ze Šlejnic (1480 - 1565), majitel lovosického i tolštejnského panství, kde založil městečko Jiřetín p. Jedlovou (Georgenthal či Sv. Jiří v Oudolí). Šlejnic měl rovněž účast na tom, když Kryštof z Házmburku a na Brozanech vyměnil rodové panství hradu Házmburk za klidnější Hostěnice. Annin strýc Arnošt (+ 1548) byl zase proboštem kapituly v Míšni (u svého příbuzného míšeňského biskupa Jana VII. ze Šlejnic, velikého Lutherova oponenta) i proboštem metropolitní kapituly v Praze a v letech 1525 - 44 administrátorem pražského arcibiskupství. Když 22. února 1572 zemřel na Hostěnicích zemřel Annin manžel Kryštof (pohřben v rodinné hrobce Zajíců v kostele sv. Jakuba v Budyni nad Ohří), zdědila celý jeho majetek ona. A znovu se  provdala za Jaroslava Sezimu ze Sezimova Ústí a na Hostěnicích (Hostemicích). Majitelka druhé půle Brozan Anna ze Šlejnic zemřela 31. srpna 1578 - na rozdíl od svého prvního manžela byla pohřbena v Brozanech, na severní straně kněžiště kostela má 2 metry vysoký epitaf (pod pomníkem Zikmunda a Jiřího II.), je zde zobrazena jako ležící žena ušlechtilé tváře v dlouhém rouchu, ozdobně lemovaném, a rukama skříženýma na prsou. Náhrobek zdobí znak rytířů ze Šlejnic (rodovým erbem byly 3 růže střídavých barev v stříbrnočerveně polceném štítě ) a český nápis (nahoře dvouřádkový, kolem řádkový): "Léta Páně 1578 v neděli na den sv. Nikodéma usnula v Pánu Kristu urozená paní paní Anna z Šlejnic, manželka urozeného pána pána Jaroslava Sezimy z Sezimova Ústí a na Hostemicích. Pán Bůh rač ji dát potičené (?) vzkříšení."

Některé publikace kladou renesanční přestavbu (tzv. druhou přestavbu) kostela sv. Gotharda mezi roky 1578 a 1581. Má se tedy za to, že stavba probíhala tři léta následující po smrti Anny ze Šlejnic. Že kostel přestavěl právě Zikmund se zdá nepravděpodobnější, stejně jako je možno, že ke stavbě přistoupil v době, kdy se stal zřejmě jediným vlastníkem Brozan (Zikmund se pokoušel po Annině smrti vykoupit její druhý díl Brozan), přesná datace však zůstává neznámá. Jedinou indicií jsou znaky Brozanských z Vřesovic na sloupech jižní věže. Beneš, který (omylem) vycházel z toho, že Zikmund Brozanský prodal Brozany 1569, počítal s tím, že přestavba skončila nejpozději tímto rokem. Tak to však nebylo, Zikmund držel Brozany až do své smrti r. 1588 a jeho děti až do roku 1601. Dlouhé období, kdy Brozanští z Vřesovic byli patrony kostela, datování znesnadňuje. A to, i kdybychom vycházeli z toho, že k přestavbě došlo až po smrti Anny ze Šlejnic. Dalším vodítkem by mohla být doba renesančního vybavení vnitřku kostela: uvádí se, že hlavní oltář byl vztyčen již roku 1571 (což není vůbec zaručeno), z let 1573 a 1578 jsou prvé renesanční epitafy (v kněžišti), z 1574 náhrobek rodiny faráře Jana Olomouckého (na vnější zdi kostela, mezi oběma věžemi), někdy před 1588 vzniká křtitelnice, z 1588 jsou dva pomníky v kněžišti a epitaf v kapli, z 1595 epitaf (v severní zdi uvnitř lodě) a konečně epitaf z 1598 v kapli. Obecně tak lze říct, že k pozdně renesanční přestavbě došlo v 2. pol. 16. st.

Během tzv. druhé přestavby brozanského kostela (pozdně renesanční) byla hlavní loď sklenuta valenou klenbu s nízkými hřebínky (ti se užívají právě od renesance ke zvýraznění hran kleneb v místech, kde byla v gotické klenbě vedena klenební žebra; hřebínková klenba bývá nejčastěji provedena z tesaného kamene či tvarovaných cihel). Tehdy byla dodělána nová kruchta pro varhany (kůr; vznáší se na dvou sloupcích v západní části lodi), zvenčí pak její oba štíty (západní a východní, dělené římsami). Celá loď byla navíc zesílena opěrnými pilíři (2 v jižní stěně lodi, 1 ve východní, 1 v severní a 1 v kapli; vystavěny jsou naskrz z pískovcových čistě otesaných krychlí).

K jihovýchodnímu nároží lodi byla konečně přistavěna kolosální hranolová věž (tzv. jižní věž). Ta má však má patrný středověký základ a už Beneš psal: "Pohlížíme-li na zevnějšek kostela, jest nám co se obdivovati mohutným základům, na kterých věž spočívá. Jest ze 16. století a sice z doby přechodní, napolo gotického, napolo renaissančního slohu." Jižní stěna věže (s portálem) má délku 7, 8 m, západní 6, 3 m (na rozdíl od západní věžičky nemá základnu čtvercovou, ale obdélníkovouú; prostor uvnitř činí 4 x 3, 5 m, šířka zdí z lámaného kamene je tedy 2 m (!). Jistou podivuhodnost představují i střílny (okénka pro drobnou střelbu), které se nacházejí nad věžními římsami. Dvě jednoduché bloukovité římsy dělí věž na tři poschodí (přízemí, první a druhé patro). V přízemí na jižní straně věže byl vytvořen nový vstup do kostela. Čistě renesanční pískovcový portál (orámování otvoru dveří, z lat. porta - brána) je tvořen dvěma toskánskými sloupy (na jejich podstavcích vytesány znaky rytířů z Vřesovic), které nesou na rovné římse trojhranný štít (lomenici) s reliéfem vznášejícího se Boha Otce (žehnajícího a držícího zeměkouli). V cípech nad polokruhem jsou andělské hlavičky. Reliéf je sochařské dílo v ploše vystouplé, vyvolávající dojem trojrozměrnosti objemu, hloubky, prostoru. Původní nápis na římse portálu je dnes setřen. Na jižní straně věže vystupují v prvním patře tři, ve druhém dvě kamenné konzoly (krákorce; hranolové nosné články vodorovně vysunuté ze zdiva), na nichž stojí pět kamenných sošek světců ze 16. století - asi půl metru vysoké, nevelké hodnoty umělecké. V době Benešova bádání zde byly však jen dvě ve druhém patře ("Jedná zdá se představovati sv. Rocha, patrona proti morové ráně."). V nejvyšším patře se na každé straně nachází čtyři okna sklenutá do oblouku, s hladkým ostěním. Za Beneše nesla věž stanovou střechu, avšak o několik let později měla věž dle Matějkova vyobrazení (B. Matějka: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, IV. - politický okres roudnický, 1898) obdobnou střechu jako dnes. Jižní věž má výšku více jak dvacet metrů a to nepočítáme-li věž, Beneš psal, že je vysoká přesně 72 stop, tedy 22 metrů. Řekl bych, že se střechou má ještě asi o sedm metrů více a měla by dosahovat téměř třiceti metrů.

Už r. 1533 byl do věže vyroben zvon s obrazy sv. Václava a sv. Gotharda na plášti (vysoký 1, 1 m, průměr 1, 16 m) "ke cti a chvále Pánu Bohu a všem svatym a milé Matce Boží a k svatému Gothardu do Brozan." (dle Matějkova opisu; je zajímavé, že Fr. Beneš místo Gothardova jména vyluštil jméno svatého Václava). Byl ulit mistrem Tomášem Litoměřickým, který svými zvony obdařil množství kostelů v blízkém i vzdáleném okolí Brozan, Beneš věděl o jeho autorství ke zvonům pro kostely v Roudnici, Litoměřicích, Strážnici u Liběšic a Vtelně u Mostu, my víme, že vyrobil rovněž zvony pro rotundu sv. Jiří na Řípu (1509), kostel Povýšení kříže v Radonicích (1512), kostel sv. Jakuba Většího ve Vetlé (1514), kostel sv. Prokopa v Černěvsi (1524), pro kostel v Srbči (1525, 1527), kostel sv. Jiljí v Ředhošti (neznáme rok), kostel sv. Kateřiny v Libotenicích (neznáme rok), kostel sv. Klimenta v Chržíně u Velvar (1530), kostel sv. Václava ve Valtířově (1533) a kostel sv. Kateřiny v Oboře (1535).

Zajímavým dokladem renesanční doby je i v sousední věže stojící portál hřbitovní zdi z té doby.

Vnitřek farního kostela sv. Gotharda nechal Zikmund Brozanský z Vřesovic budovat od samého začátku 70. let, tehdy byl brozanským farářem Jan Olomoucký, o němž píše Zikmund Winter v práci Život církevní v Čechách. Na brozanském knězi je zajímavé, že byl ženatý (měl manželku Martu). Roku 1573 byl nucen se z toho zpovídat před nejvyšším orgánem Kališnické církve - kališnickou konzistoří, neb i utrakvistům se to zdálo příliš. Obhajovat jej tam přišel i bratr Zikmunda Brozanského - Jindřich II. Brozanský z Vřesovic, tehdy místosudí Království českého (byl jím v letech 1572-74). Rytíř Jindřich žádal, aby se s trestem počkalo až do příchodu císaře Maximiliána II., známého odpůrce celibátu, jenž "poručil, aby se ke kněžím, kteří se řádně oženili, nesáhalo, a tu potom nějaké nařízení strany těch kněží se stane". Z další Jindřichovy řeči se dovídáme, že v té době bylo mnoho knězů ženatých, jen je kolátorové (majitelé panství a kostelů) nechtěli posílat k duchovní vrchnosti. Kališnická konzistoř však nedbala Jindřichových slov, "tím méně jí hnulo, když urozený pán žádal za propuštění knězovo, tvrdě, že donésti má nějaké lékařství urozené manželce". Když Jindřich viděl, že ani odvolání na císaře ani nic jiného nepomůže, končí svá slova cynicky: "Lépe jest, že se pořádně oženil, než by několik kuběn měl." Brozanský kněz byl konzistoří odsouzen a musel na čas do vězení - "na rathouz do věže" (konzistoř disponovala vlastním vězením). V září 1573 dle všeho jeho manželka Marta porodila dceru Annu; manželka patrně na následky porodu zemřela, stejný osud potkal následujícího roku i maličkou Annu. V západním průčelí brozanského kostela sv. Gotharda (zvenčí, mezi oběma věžemi) je dodnes zazděn pískovcový náhrobní kámen z 1574, který nechal Jan Olomoucký postavit. Je 2,40 m vysoký a 1,28 m široký, orámován pilastry (plochými sloupky), které nesou lomenici. Na střední desce se nalézal Ukřižovaný a klečící postavy (nyní otesané). Na třech deskách byly dále latinské nápisy, v druhé pol. 19. st zastřené nátěrem, ale ještě Beneš na nich četl přibližně toto: "Ioannes Olomuce... (možno, že zde bylo napsáno "farář brozanský"), Martha uxori suae et Annae filiolae ex ea natae hoc monumentum pietatis ergo posuit. In conjugera vita functam anno 1573, in octava venceslais, Martha mei quod ac conjux dilecta Joannis nam quia me... (chyběl téměř celý řádek) hoc posvi corpus tumulo iuveniltbe annis saeva fuit dictis  scriptis quae et carcere duras cosupta iuidia tam cito hippocritica non intermittens invidiosa (či insidios) minas. Perdolui sortemq : meam chariqs : mariti inq : puerperio tristitia occubui parce illis praec...lioreq ; mee imbue : sanctis me jungito conjugibus filiolam Anna defunctat anno 1574 hoc quamquam peperit merore puerperae ucta filiola est infans Anna sepulta loco." Je zřejmé, že některá slova zaznamenal Beneš nepřesně a jiná už nerozluštil vůbec, přesto se dá z nápisu mnoho pochopit (a kdo umí latinsky, tak by chápal ještě víc). Smysl latinských slov je přibližně tento: "Jan Olomoucký nechal zhotovit s úctou vlastní manželce Martě a dcerce Anně tento náhrobek (monumentum). Ve spojení života, v oktávu svatého Václava roku 1573, má Marta, a rovněž manželka Janova, neboť (...) Z té příčiny tělo pohřbívám v jejích mladých letech. Ve hněvu psali a mluvili, pro nepřízeň jiných trval jsem ve vězení. Bolestný úděl - má milovaná manželka zde po smutném porodu leží prostě a mé naplnění svatého svazku, dcera Anna, která zemřela 1574 krátce po narození, je pohřbena v tomto místě." František Beneš píše: Zdá se, a též v celku vysvítá, že onen pomník byl postaven od utrakvistického kněze Jana Olomouckého na památku zesnulé choti (Marty) i dcerušky jeho (Anny). Možno souditi, že ony dvě postavy, kteréžto ruka jakéhosi horlivého katolíka s některými částkami nápisu pilně hleděla zničiti, představovaly rodiče zesnulé dcerušky.

Dle tradice byl už roku 1571 pro brozanský kostel vyroben hlavní oltář (dnes oltář sv. Gotharda). Zhotovil a vztyčil jej dle všeho německý sochař Melichar (Melchior) Jobst, který pocházel patrně z Pirny. V předních pirenských dílnách byla zřejmě vytvořena převážná část sochařských prací pro kostel.

Hlavní oltář i s mensou měří 3, 6 m (bez horní sochy sv. Gotharda). Celý je vytesán z pískovce, a to přímo mistrně. "Umělecká práce, která upoutá oko každého znalce," píše o něm Beneš a pokračuje: "Jest to renaissanční dílo 16. století, z doby, kdy tento sloh začal nadvládati nad zanikající gotikou. Z této doby pocházející sochařské práce jsou vůbec na mnoze výtečné, mnohé arciť také jen skrovné ceny. V brozanském oltáři však spatřujeme poklad poesie, vyšší umění, krasochuť, srovnalost, původní tvořivost ducha nad obyčejnost povznešenou." Oltář má tři patra, ve spodním oddělení dvojnásobného podstavce oltářní výzdoby je zobrazeno Stvoření světa. Nad tímto obrazem nalezneme další figurální reliéfy - Zvěstování P. Marie (vpravo), Večeře Páně (uprostřed) a Navštívení P. Marie (vlevo). V hlavní části oltáře (ve střední části je mezi dvěma páry sloupků) je vytesán reliéf Ukřižování Páně s mnoha postavami (13 figur). Dříky sloupů jsou v dolní třetině obloženy plochou kartušovou ozdobou, v horní části šupinatě složenými vavřínovými listy, na kruhových hlavicích (zakončení horní části sloupu) spočívá oblomené kladí (vodorovné části architektury, nesené svislými nosnými články, skládá se z architrávu, vlysu a římsy), ve vlysu kladí brozanského oltáře jsou tzv. triglify. V horním štítě se pak mezi prolamovanými křídly a vypnutými soškami lidských postav plnících funkci sloupu - karyatidami (název vznikl podle výročních slavností ve starověkých Karyai, při nichž ženy tančily s košíky na hlavě; v brozanském případě jde o karyatidu mladé ženy a vousatého muže) nalézá reliéf Vzkříšení Páně. Původní mensa je na patce a na vrchní desce lemována rovnými římsami. Veškeré architektonické části pokrývá bohatý, zcela ploše tesaný, fantasticky točený ornament (ornamentika nepřála tehdy rovné linii), jehož motiv většinou napodobuje výzdobu z prosekávaného a na okrajích ohýbaného plechu - zvláště tato ornamentální práce je znamenitě provedená, kdežto figurální část, vesměs drobné postavy, se v nepříznivém pískovci nedařila tak dobře. V horní části přechází ornament do křídel a arabesk, na krajích dole prořezávané konzoly (architektonické nosné články) s maskami lvů. V barokní době byla na vrchol oltáře přidána dřevěná socha sv. Gotharda, na strany oltáře pak další sochy světců (sv. Víta, Václava, Josefa a sv. Jana Křtitele; dnes jsou tam dvě, zbylé jsou patrně umístěny na vedlejších pomnících v kněžišti).

Jobstovi se připisuje autorství dalších děl saské renesance v brozanském kostele - kazatelny a křtitelnice.

Pískovcová kazatelna (v severní části lodi u pilíře, na kterém spočívá vítězný oblouk, oddělující loď od kněžiště) má mnohoúhelníkové řečniště v podobě kalicha, které ploché sloupky - pilastry (dole na dříku s palmetovými motivy) dělí na 5 polí - reliéf Ukřižovaného s přimalovaným Jeruzalémem a malby čtyř evangelistů - Marka, Lukáše, Matouše a Jana. Novější malby byly namalovány malířem J. A. Günterem, zřejmě obnoveny dle původních.

Pískovcová křtitelnice (88 cm vysoká) se nachází v křtící kapli a má tvar Božího hrobu (Svatého hrobu): po obvodu oblouková arkáda (poloobloučky) na deseti iónských polosloupech (podélné strany a trojstranný závěr), v rovné západní stěně otvor podobný vchodu (pravděpodobně v sobě přechovával Ježíšovu mrtvolu; omylem pokládán za dvířka pece k ohřívání křestní vody). Křtitelnici nechal bezpochyby zhotovit Jiří II. Brozanský z Vřesovic na památku svého putování do Jeruzaléma (+ 1588), který byl později v jejím sousedství pohřben. Na okraji o sto let mladší nádrže (mísy, kotlíku) z cínu vyryt věnec stylizovaných květů a nápis "Brozanského chrámu Páně" s letop. 1664.

Dle některých publikací měl Jobst zhotovit i dva Zikmundovy pomníky (ty však zcela určitě nevytvořil, protože vznikly až roku 1588) a dva boční oltáře se "znamenitým provedením ornamentální i figurální části", které byly v barokní době přemístěny do mariánské kaple.

První oltář (mohli bychom jej nazvat oltář P. Marie s drakem) je celý vytesán z pískovce, 2, 42 m vysoký a 1, 4 m široký. Na hlavní oltářní desce je vyobrazen výjev ze 12. kapitoly biblické knihy Zjevení Janovo:  "A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. (...) Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak. (...) A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi." Na brozanském oltáři se k Marii, která stojí na měsíci, přibližuje drak chrlící oheň, archanděl Michael jej potírá a v oblacích se objevuje Bůh. Boky reliéfu tvoří mužská a ženská karyatida (sloupek ve tvaru lidské postavy), ještě dále po stranách jsou křídla se znamenitými lidskými maskami. Pod hlavním mariánským obrazem je mezi ozdobnými konzolami (nosnými články) reliéf Abrahamovy oběti (Gn 22). Na podstavci pod ním býval nápis namalovaný černou barvou, ještě Beneš zde četl "Všemohoucí Pane Bože (...) rač přijeti tento náklad ode mně, kterýž tent (...) urozen (...) svaté jméno oslavilo (...) smrtelnosti (...) rač mně (...)." Jedná se patrně o slova Zikmunda z Vřesovic, který nechal postavit tento i druhý vedlejší oltář (ačkoli Beneš připsal zhotovení oltáře jeho manželce). Horní část oltáře tvoří nejprve nad římsu umístěný další reliéf - Jákobův sen (Gn 28,12). Celek je zakončen dvěma anděly držícími znak Vřesovců. stříbrný štít se znakem Vřesovců (modré břevno, ve kterém je zlatý půlměsíc, tento i na přilbě jako klenot). Symbolika celého oltáře vyznívá zajímavě v porovnání s obecním znakem Brozan, na němž je také půlměsíc a zkrocená saň.

Druhý boční oltář (oltář Ukřižování Páně) vznikl ve stejné době jako předchozí (podobá se mu i znamenitým provedením ornamentální i figurální části), je taktéž pískovcový, ale o něco menší (1, 8 m vysoký, 1, 45 m široký). Na hlavní desce je mistrně vyveden reliéf Ukřižování (obdobně jako na hl. oltáři, s menším počtem postav, ale s Marií a apoštolem Janem, v pozadí město Jeruzalém).  Z věru významuplné řezby budiž jako velmi umělecké výtvory vytknuty bědující matka Boží a bolem sklíčený Jan, nakonec i Spasitelova mrtvola. Po stranách obrazu jsou dva iónské sloupce (s podstavci - dříky ve spodní třetině ornamentovanými), ještě dále pak křídla s opět znamenitými dětskými maskami. Pod reliéfem na podstavci oltáře (predelní desce) jsou vyryty dva biblické citáty, ze starozákonní knihy Žalmy a z novozákoního listu Římanům od sv. Pavla z Tarsu. Nápis na oltáři zní: "Umřel pro hříchy naše, vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše (Ř 4, 25). Nenecháš duše mé v pekle, ani dáš svatému Tvému viděti porušaní. (Ž 16, 10 - ve smyslu: Nenecháš mou duši v pekle, nedopustíš, aby se tvůj věrný rozpadl v prach)." Ve vrchní části oltáře nad římsou mezi dvěma ozdobnými konzolami (nosnými články) a postranními křídly s ovocnými festony je reliéf Kladení těla Ježíšova do hrobu (Ukládání do hrobu). Festonem (fr. Girlande) je míněn dekorativní prvek, v tomto případě plastický, představující závěs z ovoce (kromě renesance se festony používaly i v době ranného baroka a klasicimu). Vršek je zakončem lomenicí s reliéfem Boha Otce (držícího zeměkouli). Oltářní kamenný stůl kryje deska, na jejímž okraji se nalézají písmena V. H.

Matějka píše, že provedení bočního oltáře je "stejně dovedné jako při hlavním oltáři" a Beneš pak: "Jest on, jak svrchu řečeno, z tvrdého pískovce, dílo v pěkné renaissanci, o kterém vše to platí, co o velkém oltáři již nahoře povědíno jest. Jest to dílo jedné a to velmi pilné a umělecké ruky. Stejný sloh, stejné okrasy spatřujeme na obou. (...) Ruka, která tyto tři oltáře utvořila, není nám známa. Mnoho a těmto pracím podobných útvorů, a ještě starších ukazuje překrásný portál Týnského a Svatojiřského chrámu v Praze." A k tomuto ještě poznamenává: "Však více k oněm podobných a skoro v stejné době postavených oltářů nalézáme v Svádově, Valteřově (Valtířově) blíže Ústí nad Labem, v (Krásném) Březnu, v Roudníku (Roudníkách) v Litoměřicku a v Libčanech v Hradecku, kde všude oltáře z tvrdého pískovce uměle provedené a nápisy opatřené jsou."

Saský kameník Jobst, o němž jediném máme jakés takés informace, že v Brozanech působil, nechal pro výše řečený kostel sv. Václava ve Valtířově u Ústí n. L. kol. 1580 postavit hlavní oltář (už František Beneš si všimá podobnosti brozanského a valtířovského oltáře a poznamenává o něm: "kamenná to řezba z pískovce, na kterémž ukřižování hlavní, vzkříšení a vnebvstoupení vedlejší obrazy jsou"). Později se Jobst uplatnil v Lipsku (1584) a Dražďanech (1589).

Samotná stavba valtířovského kostela, který se nachází daleko od Brozan (30 km), má pro kostel sv. Gotharda zajímavé souvislosti. Při stycích Zikmunda Brozanského se Sasy se totiž událo, píše V. Vinkler, že provdal svou dceru Alžbětu (Elišku) Brozanskou z Vřesovic právě za stavitele valtířovského chrámu, Bedřicha ze Salhausenu na Tašově (též Friedrich Salhausen, žil 1529 - 81). Jeho zeť to byl, kdo mu vybíral a zajišťoval zdatné saské umělce.

Salhausenové (von Saalhausen, Salhausen, Salhawssen nebo Salhusen a česky ze Salhausenu či Solhauzu) byli starou rytířskou rodinou pocházející ze saské vsi Saalhausen (dnes součást města Oschatz, česky Ožice), kde se už roku 1262 uvádí Petrus de Zalesen (Petr ze ze Salhausenu).

Říká se, že Salhausenové patřili po mnoho desetiletí k významným dvořanům saského dvora, ale pro svou náklonnost k luteránství upadli počátkem 16. století v nemilost, prodali své míšeňské statky a usadili se v Čechách. Není to tak úplně pravda. Do Čech se dostali patrně zásluhou Bedřichova strýce - míšeňského biskupa a nejslavnějšího člena rodu Jana staršího (VI.) ze Salhausenu (1444 - 1518), který vyznával katolictví pěvně až do smrti. Ten během svého episkopátu v letech 1487 - 1518 diecézi hospodářsky pozvedl, v devadesátých letech od základu obnovil biskupský hrad Stolpen, kde pak nejčastěji sídlil, a nechal přestavět další rezidence a kostely (kupř. Kreuzkirche v Drážďanech či kostel v Bischofswerdě). Své příbuzné, kteří žili ve skrovných podmínkách, podporoval tak, že si mohli zakoupit Lauenstein, Trebsen, Schieritz, Püchau a roku 1515 Bedřichův otec Jan ml. ze Salhausenu (kol.1480 - 1550) děčínské panství.

Renesanční chrám ve Valtířově nechal Bedřich ze Salhausenu na Tašově postavit v letech 1573 až 1574 jako rodinnou hrobku spolu s bratrem Jindřichem Abrahámem ze Salhausenu na Velkém Březně (1530 - 82). Pověst praví, že se bratři znepřátelili kvůli majetku. Mělo dojít k souboji, ale nakonec si to rozmysleli a na místě usmíření postavili kostel (či lépe řečeno, přestavit původní dřevěnou svatyni). Na valtířovské kazatelně, kterou nechal Bedřich vyhotovit neznámo kým, je německý nápis, jehož překlad zní: "Léta 1573 jsem já Bedřich ze Salhausenu na Tašově se svým bratrem Jindřichem Abrahámem začal stavět tento kostel. Byl dokončen v roce 1574."  Bedřich z Tašova nechal objednat (a tentokrát už spolu s manželkou Alžbětou Brozanskou) též kazatelnu pro sousední kostel sv. Jakuba Většího ve Svádově. Autora svádovské kazatelny ani datum vzniku neznáme, nejšířeji se datuje do poslední třetiny 16.st., ale vzhledem okolnostem ji můžeme datovat mezi rok 1577, kdy zemřel dosavadní svádovský majitel Jiří Rudolf, a rok 1581, kdy zemřel Bedřich sám. Na boku pískovcové kazatelny nalezneme ve dvou obdélných polích erby Bedřicha Salhausena a Alžběty Brozanské z Vřesovic. Řečniště svádovské kazatelny spočívá na dórském sloupu, na jeho bocích je postava Vítězného Krista - Salvátora a postavy evangelistů.

Srovnání s brozanským kostelem dále zasluhují "krásné náhrobky" ve Valtířově a Svádově, zejm. renesanční epitaf samotného Bedřicha (+ 1581) ve Valtířově od Michaela Grünbergera z Freibergu (sign. monografem) - v ústředním reliéfu klečí Bedřich st. ze Salhausenu na Tašově před krucifixem, v nástavci reliéf Ukládání Krista do hrobu. Díky Alžbětě Brozanské se na Bedřichově epitafu objevuje i nápis v češtině (Alžběta se po smrti svého manžela stala paní na Tašově a tamější tvrz držela ještě roku 1603). Z dalších epitafů je třeba upozornit na ty, které vyrobil nejpravděpodobněji Hans Köhler z Míšně pro Bedřichovy bratry Jindřicha Abraháma st. (1530 - 82, pohř. ve Valtířově, stejný motiv rytíře s dvěma syny) a Jáchyma (1543 - 83, pohř. ve Valtířově, stejný motiv rytíře se synem Janem Jindřichem). Hans Köhler z Míšně dále zřejmě pracoval v kostele Narození Panny Marie na benešovském panství Salhausenů (bratranců Bedřicha Salhausena na Tašově). Je mu připisována tamní kazatelna (Jan Křtitel podpírá řečniště s bohatou reliéfní výzdobou jako atlant) stejně jako nejhodnotnější část celého kostela - výzdoba Salahusenské kaple. Na kamenných epitafech autor zobrazil zesnulé v klidných pozicích a velkou pozornost věnoval zejména charakteru obličeje.

"Svádovský starobylý a velmi zajímavý chrám," píše F. Beneš, "od rodiny pánů ze Salhausen, pobožných a horlivých to Luteranův, obnovený a skvostně ozdobený, chová též hlavní oltář z pískovce, brozanskému podobný. Na vrcholku jeho jest sv. Trojice, níže ss. Evangelistové, křest P. Ježíše, pak sv. apoštol Jakub, zjevení Páně, Eliáš v ohnivém voze a dva znaky rodiny těchto nadjmenovaných pánův. Kazatelna, křtitelnice a krásné náhrobky zasluhují, by zevrubně popsány a ve známost starožitníkův uvedeny byly." Dokončit přestavbu kostela sv. Jakuba Většího ve Svádově a postavit jeho hlavní oltář nechal kolem roku 1606 stejnojmenný (dosti vzdálený) příbuzný Bedřicha Tašovského - Bedřich nejmladší ze Salhausenu a na Benešově (+ 1619), který od devadesátých let 16. století držel svádovské panství. Svádovský oltář je pravděpodobně ranným dílem Vavřince (Lorenze) Hörniga (Hornunga) z Pirny (asi 1575 - 1624), jenž tvořil zejména pro salhausenské příbuzné - rytíře z Bünau (z Býnova, z Býnu). Mistr detailu Hörnig postavil bünovský oltář pro kostel sv. Václava v Roudníkách na Ústecku (1607, nákladem Jindřicha z Býnova a Otty Trmického z Miliny) a v saském Lauensteinu v kostele P. Marie a sv. Vavřince o něco později rodinné epitafy v Bünovské kapli (na SV kněžiště). Pro lauensteinský kostel tvořil o deset let dřív (kol. 1600) taktéž pirenský Michael Schwenke (ca. 1563 - 1610), učitel Antonína mladšího ze Salhausenu na Dolních Habarticích (1588 - 1625) a bratr Davida Schwenkeho, který roku 1615 postavil ve valtířovském kostele monumentální epitaf rodiny Bocků. Z dalších bünovských památek (oproti brozanským pozdějších) je třeba uvést NKP kostel sv. Floriána v Krásném Březně - Ústí n. L. (z 1597-1601, od Hanse Bogeho z Pirny, hl. oltář od Tobiase Lindnera z Freiburgu kol 1605 náleží k vrcholným projevům renesančního sochařství), ren. oltář  z 1605 Franze Dittricha z Freiburgu v děčínském kostele (pův. v kostele sv. Michaela Archanděla v Krásném Studenci, dnes sv. Františka v Podmoklech) či kostel v Pilnitz u Drážďan (křitelnice, kazatelna a bün. epitafy).

Ale zpátky do Brozan. Též Zikmund Brozanský, tak jako jiní šlechtici jinde, učinil ze svého kostela rodinnou hrobku, nalezneme tam množství renesančních nárobků, které patří příslušníkům jeho rodiny.

Epitaf Kateřiny Brozanské z Vřesovic ve dlažbě pod kazatelnou (+ 4. dubna 1559, dcera Zikmunda Brozanského a jeho první manželky Markéty ze Smiřic; zemřela v dětském věku, náhrobeček 0,96 m vysoký, s reliéfem dítěte ležícího se skříženýma ručičkama; znak Vřesovců a Smiřických, kolem jednořádkový latinský nápis - ANNO DO. 1559 MARTIS . POST . TMO : OBIT KATHARINA FILIA D. SIGISMVN: DE WRZESOWICZ . CVIS ANIMAE MISERE . OM . PO . D.).

Epitaf paní Markéty Vřesovcové ze Smiřic na jižní straně kněžiště (+ 26. dubna 1575; dcera Kunhuty z Fictumu a Zikmunda ze Smiřic, první manželka Zikmunda Brozanského) - pískovcový, 1,8 m vysoký, s vypouklým obrazem paní Markéty v dlouhém rouchu,  která má pod hlavou bohatě vzorkovaný polštář, u nohou pak rodinný znak a kolem český nápis: "Léta 1575 v úterý po neděli Jubilate v Pánu usnula urozená Paní Markéta ze Smiřic paní na Brozanech, manželka (uroze)ného pana Zikmunda Vřesovce z Vřesovic, Císaře římského Rady, tuto pochována jest. Pan Bůh rač ji milostiv byt." (Matějka četl na náhrobku rok 1573 - v tom případě by dnem úmrtí byl 16. květen 1573).

Epitaf Jiříka II. Brozanského z Vřesovic v dlažbě křtící kaple (+ 2. dubna 1588; Beneš uvádí rok 1573, který nesprávně vyluštil z Jiříkova pomníku, místo LXXVVIII měl číst LXXXVIII; syn Zikmunda Brozanského a jeho první manželky Markéty ze Smiřic; v mládí vykonal cestu do Jeruzaléma, na které našel mnoho těžkostí, jeho manželkou byla Markéta z Řehnic; jeho pískovcový náhrobek je 1,75 m vysoký, 0, 84 m široký; Jiřík je zde zobrazen jako ozbrojený rytíř, elegantně kráčící doprava, u nohou má přilbu, u hlavy dva znaky - půlměsíc Vřesovců a šikmo dělený štít Smiřických; český nápis na okraji velmi poškozen, lze jej rekonstruovat dle Matějkova popisu: "Léta 1588 v sobotu před smrtedlnou nedělí Jiřík Brozanský z Vřesovic, císaře Římského Rudolfa druhého kráječ, umřel a dokonal život svůj, dejž Pán Buh by viděl radost věčnou.")

Samotný Zikmund Brozanský z Vřesovic zemřel o pět měsíců později - 5. září 1588. V mnohých publikacích lze najít nesprávný rok 1598, což je pravděpodobně zapříčiněno tiskovou chybou v Sedláčkově článku. Zikmund z Vřesovic po sobě zanechal vdovu Lidmilu Brozanskou ze Žlunic, která držela Brozany až do své smrti v 1598. Na severní straně kněžiště nechala zazdít 1588 dva pískovcové pomníky, podobné si svou provedením i velikostí (výše 3 metry a šíře téměř tolik), renesanční práce, tak jak je vídáváme ve známém slohu votivních tabulí.

Vpravo je pomník Zikmunda a Jiřího z Vřesovic, na jehož hlavní desce jsou vytesány podobizny obou rytířů v brnění, klečících před křížem, z druhé strany se k nim obracejí obě jejich manželky (Lidmila ze Žlunic, Markéta z Řehnic) a tři děti. Z každé strany obrazu je jeden korintský sloup (ve spodní části bohatě ornamentovaný, v horní části kanelovaný), který nese ohromné kladí. Nad římsou je horní deska s reliéfem Vjezdu Páně do Jeruzaléma, tak symbolickým pro Jiřího II. Brozanského z Vřesovic. Tento obraz je zasazen mezi dva pilastry (ploché sloupky) a postranní křídla s festony (girlandami), vršek je zakončen římsou nesoucí nízkou lomenici. Na spodní desce pod hlavním obrazem rytířů jsou vyryty dva nápisy v češtině (text rozdělen na dvě poloviny). Jeden, věnovaný Jiříkoví, zní: "Léta 88 urozený pán Jiřík Brozanský z Vřesovic, Jeho Milosti Císaře Římského Rudolfa toho jména druhého kráječ, v sobotu před smrtedlnou nedělí vytrh ho Pán Bůh z těžkého zarmoucení, jsa za života svýho věku mladým vyšel jest z vlasti svý do dalekých krajin, aby spatřil místo hrobu božího tu kdež jest vodpočívalo svatý Tělo spasitele jeho, na té cestě našel mnoho těžkostí, navrátil jeho Pán Bůh zase do jeho vlasti, pojal ho v dobrym pokoji do svého Jeruzaléma, dejž by Boha viděl věčně slavnýho." Další napis, který se opakuje i na druhém pomníku, zní: "Léta Páně 88 urozený pan Zikmund Brozanský z Vřesovic Jeho Milosti Císaře Římského rada v pondělí přede dnem narození blahoslavené Marie Panny vytrh ho pan Bůh s plačtivého údolí. Jsa duchem svatým spravovaný, vedl život bohabojný, opovrh světský marností. Bral se k Bohu s velikou radostí, pravíc že přišlo poselství k němu z nebe, že Pán Bůh volá služebníka svýho k sobě. Následoval v tom Joba svatýho že uzří očima svóma Boha spasitele svýho. Rač mi to dáti Pane Bože můj, abych navěky patřiti mohl v obličej Tvůj." Po stránách nápisu jsou podstavce zmíněných korinstkých sloupů, ozdobené maskami lvů, ještě dále pak dvě konzoly (nosné články) s jemným plochým ornamentem, napodobujícím ozdobu z prolamovaného plechu. Pod nápisy visí kartuš s reliéfem Narození Páně. Práce celého pomníku je znamenitá jak v rozvrhu architektonickém a v kompozici reliéfů, tak v provedení jemných a vkusných ornamentů i postav.

Vlevo visící druhý pomník - pomník Zikmunda z Vřesovic a Lidmily Myškovny ze Žlunic - se od předchozího liší drobnostmi ornamentální výzdoby a obsahem reliéfů. Na jeho hlavní desce klečí před křížem rytíř Zikmund s jinochem a dvěma pacholaty, k čemuž se z druhé strany obrací manželka Lidmila s jedním větším a dvěma menšími dětmi. Na horní desce je reliéf Posledního soudu (nad nímž v polokruhovém štítě sedí Spasitel jako soudce na zeměkouli, dvě svaté osoby klečí po stranách; na místě horních pilastrů stojí mužská a ženská karyatida), na dolní kartuši je Vzkříšení Páně. Nápis na desce pod hlavním reliéfem taktéž dvousloupcový, v první části totožný se zněním Zikmundova nápisu předešlého pomníku. Pak je tu ale text vdovy Lidmily: "Lidmila Myškovna ze Žlunic, manželka urozenýho a statečnýho rytíře Pana Zikmunda Brozanskýho z Vřesovic, jduc za ním cestu všelikého těla. Rač mě, Pane Bože můj, duchem tvé moudrosti spravovati, ozdobuj život můj svatou cností a šlechetností, když přijde čas skonání života mýho - půjdu do hrobu odpočinutí mýho, tam budu čekati příchod Syna Božího. Vhlídam očima mýma Boha spasitele mýho. Rač mi to dáti, Pane Bože můj, abych svým milým manželem patřiti mohla na obličej tvůj."

Epitaf Anny Šanovcové ze Žlunic v severní zdi kostela (+ 8. června 1595; sestra brozanské majitelky Lidmily Vřesovcové ze Žlunic, v Brozanech patrně také žila a zemřela, náhrobní deska 1,62 m vysoká a 0,86 m široká, s reliéfem ženy se sepjatýma rukama, u nohou na náhrobku znak Vřesovců; kolem český nápis, který lze rekonstruovat dle Matějky: "Leta Páně 1595 v čtvrtek den památky s. Medarda putování sveho života dokonala urozena pani Anna Šanovcova ze Zlunyc na Velhotě, tuto pochovana jest v Kristu (...). "

Epitaf Lidmily Brozanské z Vřesovic, roz. Myškovny ze Žlunic (+ 29. dubna 1598). Lidmila byla pohřbena ve východní stěně křtící kaple, má zde pískovcový epitaf, docela podobný sestřinému (1, 7 m, 0, 86 m široká). Je zde znak Vřesovců a nápis: "Léta Páně 1598 v středu po Sv. Jiří dluh smrti zaplatila urozená paní Lidmila Vřesovcová z Žlunic, manželka urozeného pána (...) tělo tuto odpočívá očekávaje slavného vskříšení svého v (...)".

Po Lidmilině smrti vládla nad panstvím Alžběta (Eliška) Brozanská, provd. ze Salhausenu na Tašově, a to do 5. srpna 1601. Tím pro brozanský kostel končí období saské renesance. Brozany jsou prodány (vč. kostelního podacího práva) katolickým Zajícům z Házmburku na Budyni a o šestnáct let později jim příbuzným Lobkovicům z Roudnice.

Třicetiletá válka

Nová majitelka Brozan Polyxena Pernštejnské z Lobkovic a na Roudnici (1566 - 1642) byla po své matce (španělské šlechtičně Marii Mannrique de Lara; od níž měla dodnes slavnou sošku Pražského jezulátka) horlivá až asketická katolička; jednou se nechala slyšet, že přichází doba, aby "papeženci evangelíkům aneb evangelíci papežencům na hlavy sedli a zjezdili se". Za stavovského povstání se Polyxena postavila na stranu císaře a roku 1624 byla s manželem povýšena do knížecího stavu. Na svém panství bezvýhradně prosazovala rekatolizaci; dosazovala nové duchovní a řadu poddaných dala uvěznit. Údajně zřídila v Roudnici také tiskárnu, kde byly tištěny katolické spisy. Vládla Brozanům v neklidné době třicetileté války a to pomocí svého hejtmana (Mikuláše Volevského), který sídlil v brozanské tvrzi. V listopadu 1631 podal hejtman zprávu o vypálení městečka armádou saského vévody Jana Jiřího I., vedenou Janem Arnimem. Ani kostel se škodám nevyhnul.

Ještěže Zikmund Brozanský už nežil, píše V. Vinkler, určitě by se zhrozil, že mu právě Sasové, jeho bývalí přátelé, kteří kdysi přinesli tolik kultury a umění, vyplenili jeho zámek a vypálili jeho Brozany. 

Ač Polyxenin jediný syn Václav Eusebius kníže z Lobkovic (1609 - 77) nebyl nijak nábožensky horlivý (jeho manželka Augusta Žofie byla navíc evangelička), věnoval 1641 do brozanského kostela sv. Gotharda zvon. Jeho výška je 0,84 m, průměr 0,84 m. Kolem koruny zvonu je ornamentální pás. Na plášti český nápis: "Léta 1641 slit jest zvon tento ke cti a chvále Pana Boha všemohoucího, Blahoslavené Panny Marie a všech Božích svatých k založení chrámu Páně Sv. Gottharda do městys Brozan. Od Stanislava Zvonaře v městě Roudnici nad Labem za starších osadních Jana Svobody rychtáře, Jana Hudy, Šimona Holuba, Matěje Vorašickýho konšelův, Jana Vysokýho, Jána Mrvy a Matěje Lančmana." Uprostřed je reliéf sv. Gotharda.

Krom toho, že na zvonu jsou Brozany nazývány městysem (na který byly povýšeny za časů Polyxeny), je zajímavé, že v textu se píše o založení chrámu. Že by snad byl věnován k jeho pětistému výročí? V tom případě by kostel vznikl r. 1141 (není bez zajímavosti, že i některé dokumenty označují tentýž rok za rok založení doksanského kláštera).

Na druhé straně zvonu je matčin znak pernštejnský (mimochodem v době zřízení zvonu Polyxena Pernštejnská z Lobkovic byla ještě naživu) a další nápis: "Za panování osvíceného knížete a pana pána Václava svaté římské říše knížete a vladaře domu Lobkovského, pána na Chlumci, Jistebnici, Roudnici, Holešově, v Nejštatu, Šternsteinu a Brozanech, J. M. C. dvorské válečné rady, komorníka nejvyššího polního zejkmistra a nařízeného nejvyššího, dědičného pána též kolatury. Za správy hejtmanské Mikoláše Václava Volevskýho." Lobkovic není na zvonu uveden jako vévoda zaháňský, protože toto slezské vévodství získal až o pár let později. Na dolním okraji zvonu, kolem něhož se vinou visuté akantové listy, byl po ulití zvonu vyryt nápis: "Budiž jméno Páně pochváleno od tohoto času až navěky."

Doba barokní

K vymýcení nekatolíků na severu Čech je založena roku 1655 Litoměřická diecéze (po pražském druhé nejstarší biskupství v Čechách), kam brozanská farnost sv. Gotharda od té doby patří. Jejím prvním biskupem se stal probošt tamní kapituly Maxmilián Rudolf ze Šlejnic (1605 - 1675), vzdálený příbuzný někdější brozanské majitelky Anny ze Šlejnic (konkrétně pravnuk jejího bratra Hugolda). Zatímco právě v Litoměřicích či sídle brozanských majitelů - v Roudnici vládne v 17. a 18. st. baroko, přestavují se nové a nové chrámy v okolí, brozanského kostela se tento architektonický styl téměř nedotkl, snad bohudík.

Například v doby, kdy vrcholila barokní přeměna doksanského premonstrátského kláštera (T. Haffenecker tehdy přestavoval klášterní baziliku Narození P. Marie vč. kaple Jana Nepomuckého a O. Broggio zase hřbitovní kostel kostel sv. Petra a Pavla, a buď jeden nebo druhý dnešní budovu doksanské fary) a kdy byl brozanským pánem uměnímilovný vévoda Filip Hyacint (O. Broggio též pro něj stavěl), v Brozanech vzniká akorát barokní socha bl. Jana Nepomuckého, bez zvláštní hodnoty umělecké. Byla postavena na brozanském náměstí dle chronogramu (vyznačení letopočtu v nápise římskými číslicemi) roku 1726, tedy ještě před svatořečením Jana z Pomuku. Vypráví se, že sochu nechali zhotovit rodiče dívky, která se do Brozan přivdala ze vzdálené vesnice. Jan se jí prý díval přímo do oken a připomínal jí rodnou vísku. Tato socha byla po vzniku Československa přesunuta z náměstí Palackého ke zdi kostela, ale v roce 2010 instalována na původní místo.

K pozdněbarokní úpravě kostela sv. Gotharda došlo až po skončení sedmileté války. Stalo se tak v době, kdy byl brozanským farářem klatovský rodák Bernard Neubauer (tedy v letech 1766 - 72). Tehdy kostel brozanský "znamenitě opraven byl, oč sobě tamější farář Bernard Neubauer velké zásluhy získal", píše Beneš. Dle všeho se oprava týkala lodi s kruchtou. V jižní věži byla zhotovena nová zvonová stolice a jak pravila doba, byly původní boční oltáře (renesanční) nahrazeny novými rokokovými. Na triumfálním oblouku byla nakonec vymalována freska.

Právě na oblouku četl Beneš následující latinské nápisy - pod freskou "a fVLgVre aC teMpestate protege serVos tVos sanCte gotharDe" (Před blesky i bouřkou ochraňuje Tvůj služebník svatý Gothard) a na druhé straně oblouku "sVb bernarDo neVbaVer paroCho Magno Labore aC aere renoVata" (Obnoveno za faráře Bernarda Neubauera značným úsilím i nákladem). Možná to není úplně zřejmé, ale nápisy obsahovaly chronogram, který vytvářel dobu barokní úpravy (rok 1770 v římských číslicích - MDCCLVVVV, tedy ne úplně dle pravidel, ale budiž). Na umělecky málo zajímavé fresce (srovnej kupř. s takovými, jaké jsou v doksanském chrámu) je zobrazen sv. Gothard jako ochránce před bouřkou, který chrání brozanské rolníky (Matějka nesprávně píše, že Gothard poukazuje na hvězdu Panny Marie; záře na fresce není svitem hvězdy, ale světlem blesku, jak lze dovodit z nedochovaného nápisu). Za Gothardem v biskupském šatu a šťastných rolníků je namalován doksanský klášter (napravo od paní s dítětem) a možná, že i Litoměřice, které tam viděl Beneš. Kopce v pozadí pak představují spíše České středohoří, než Říp, jak se někdy uvádí. Nad freskou je znak knížat z Lobkovic.

Rokokové (pozdně barokní) oltáře byly farářem Neubauerem postaveny na místě zrušených a do kaple přenesených oltářů renesančních. Na severní straně (vlevo) je oltář sv. Jana Nepomuckého, na jižní (vpravo) oltář Svaté rodiny (Sv. Anny a P. Marie). Jsou to spíše jen málo hodnotné obrazy (Matějka píše: nepěkné obrazy v nepěkných dřevěných rámech). Dřevěné oltáře mají obrazy v černo-zlatých rámech členitých tvarů s řezanými květinami, kartušemi (ozdobným orámováním), s plastikami andílků a rokajovými křídly (rokaj). Právě nesymetrický rokajový ornament u nás charakterizuje rokoko (1745 - 1780). Pat. Wahner ve svém rkp. Sammlung alter u. neuer Nachrichten betreffend der Kirchenbezirke und derselben Gotteshäuser im Leutmeritzer Kreise, I., s. 99 (v archivu Národního muzea) praví, že před mnohými lety tyto oltáře nalezl ještě neštafirované a že práce řezbářská stála 700 zl.

Slušnou prací z 18. století je stříbrný kalich (0, 24 m vysoký), o němž píše Matějka, s barokní kupou, na jejímž prolamovaném plášti jsou vytepány tři poprsí andílků a znaky umučení Páně.

Dle Matějky by barokní měla být rovněž sakristie u severního boku kněžiště (sám Beneš ji popisuje jako "přílepek udělaný v nové době", přičemž ale půdorys, který uvádí, je menší než ten dnešní; buď se v rozměrech mýlí a nebo byla sakristie s rozměry asi 8 x 5 m postavena až koncem 19. století). Sakristie je místnost přidružená ke kostelnímu kněžišti, sloužící k oblékání kněze, k úschově liturgických rouch, knih, nádob a dalších předmětů k obřadům.

Moderní doba

Za časů posledního brozanského majitele, vévody Ferdinanda Josefa z Lobkovic, působil na zdejší faře od roku 1822 až do své smrti P. Josef Rössler (1783-1859).

1823 do Brozan přichází, a to jako kaplan (vikář), vlastenecký kněz Václav Krolmus (1790-1846). Krolmus byl povahy přímé, rázné a veselé a velice miloval hudbu a zpěv. Od 1813 studoval teologii v Litoměřicích, kde tehdy působil Josef Jungmann. Přidal se s velikým nadšením k probouzení českého národa, na prázdninách sbíral pověsti, písně a lidové obyčeje a pokoušel se šířit národní uvědomění. Roku 1815 byl vysvěcen na kněze, jako kaplan v Nové Lysé přeložil církevní agendu do češtiny a dle ní vykonával církevní obřady, tím, jako i svou milou a srdečnou povahou, si jednak získal velkou oblibu a jednak nepřízeň. Vyšetřování na něm nenalezlo vinu, přesto byl několikrát přeložen na jiné místo. Roku 1819 do Mšena a odtud roku do Brozan. Ještě téhož roku však musel odejít do Křesína a teprve 1832 se stal farářem ve Zvíkovci u Zbiroha. Ve čtyřicátých letech byl dán na odpočinek, v Praze se pak ještě s větším úsilím věnoval svým milovaným oborům archeologii a lidovědě. Slovy i skutky se účastnil národního ruchu a získal si čestné místo mezi našimi předními buditeli.

Až do února 1832 se v Brozanech pohřbívalo na zdí ohraženého hřbitova u kostela sv. Gotharda. Toho roku se v městečku rozšířila cholera. 

Na masopustní úterý 3. března 1835 vypukl v Brozanech požár (říká se, že byl způsoben neopatrností při vaření) a městys se ocitl v plamenech. Oheň se rozmohl tak prudce, že ve dvaceti minutách obytné i hospodářské budovy čp. 6 až 42, včetně fary a farní školy lehly popelem.

Farní dům byl však záhy krásně obnoven ve stylu pozdního empíru a s podporou brozanského faráře Josefa Rösslera, dobročinného a šedrého muže, byla roku 1838 zřízena dvoutřídní škola. Páter Rössler založil rovněž nadaci ze které dostávali finanční příspěvek učtel i podučitel a chudí žáci (brozanská farní škola byla nahrazena školou obecní až 1869). Brozanský farář věnoval dále prostředky ke stavbě lékařské ordinace.

V roce 1849 byl kostel sv. Gotharda vybaven dřevěnými lavicemi, které tam jsou dodnes; snad ještě toho roku, každopádně v průběhu 19. století byly pořízeny ještě mnohé novogotické obrazy a plastiky, zpovědnice a oltář Nejsvětějšího srdce Panny Marie (v křtící kapli). Mariánský oltář nechal dle všeho pořídit farář Rössler, je ale pozoruhodné, že Beneš čtyři roky po jeho smrti oltář označuje za barokní (a jeho zřízení připisuje Neubauerovi), nazývá jej však "nevkusným moderním oltářem".

Brozanský děkan a konzistorní rada P. Josef Rössler zemřel 13. prosince 1859. Ke 150. výročí jeho úmrtí byla městysem Brozany umístěna na hřbitovní portál u kostela sv. Gotharda umístěna pamětní deska, na níž jsou tato slova: "Dobrodinec městyse Brozany nad Ohří, který věnoval prostředky ke stavbě školy i lékařské ordinace a založil nadaci na podporu chudých."

Rösslerovým nástupcem byl brozanský děkan Em. Urban. V roce 1863 poskytl mnohé informace o brozanském kostele Františku Benešovi (1820 - 1888), který chrám jako první pečlivě popsal v článku pro Památky - časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český (red. Zap). Beneš brozanskému děkanovi na závěr děkuje, že jeho bádání ochotně podporoval, "začež mu zde jménem vlastnecké vědy nejslušnější a nejvroucnější díky vysloveno buďtež."

Beneš zde píše: "Nejdůstojnější pomník dávné doby, nejzajímavější stavba v Brozanech jest zajisté šedověký, dvouvěžatý kostel na severním konci tohoto městyse. (...) Kostel brozanský s hmotnými věžemi má ráz gotického i renaissančního slohu, a ukazuje, třebať by v některých částech chatrný byl, přece vnitř i zevnitř mnoho neobyčejností, kterých ve venkovských kostelích hojně nenalézáme."

Článek svými kresbami obdařil Josef Scheiwl (1834 - 1912), český církevní malíř a ilustrátor, nakreslil mj. pohled na kostel sv. Gotharda zvenčí (z fary). Autor článku označuje Scheiwla jako "zkušeného umělce", který věrně zachytil skutečnost.

Mozaiky do gotických oken kněžiště s postavami světců (sv. Václav s knížecí korunou, sv. Vojtěch s veslem) věnoval dle nápisu na nich r. 1904 kaplan Šrámek.

8. října 1915 zemřel ve věku 84 let brozanský děkan a biskupský notář P. František Stolz, pohřben na brozanském hřbitově na západním kraji obce.

V roce 1938 vydal sochař František Hnátek (1878-1941) brožuru "Brozany nad Ohří : paměti o naší stavební historii" (pod pseudonymem Pavel z Budče). Rodák z Trněného Újezdu u Kladna se vyučil se jako kameník, získal akademickou erudici a cestami po Evropě nabyl nevšedních zkušeností, na počátku 20. století pak pracoval ve službách následníka trůnu Ferdinanda d’Este. Hnátek působil jako restaurátor (a zachránce) památek středních a severních Čech. A unikátní pískovcový interiér brozanského kostela byl zachráněn právě jeho péčí.

Brozanský rodák Vlastimil Vinkler ve svých vzpomínkách na třicátá a čtyřicátá léta v Brozanech píše se stejným obdivem: "Oltář je úchvatným v kameni vypracovaným dílem, které k člověku výmluvně hovoří svým reliéfem Kalvárie, Poslední večeře Páně a Zmrtvýchvstání Páně. Jako ministrant, který vše mohl pozorovat zblízka, jsem vždy onen děj vnímal jako velké pohnuté divadelní drama, které mne nenechávalo, se svými jakoby neustále pohybujícími postavičkami, nikdy klidným a lhostejným. Soustředěně jsem také vždy pozoroval klečící brozanské Vřesovce zpodoběnné na krásných epitafech; nikdy jsem však nemohl přečíst, co je na nich napsáno. Rád přiznávám, že výzdoba interiéru a vůbec celý kostel byl můj první biograf, televize a také učebnice počátků výtvarného umění."

Jinde pokračuje Vinkler dále : "Chodby na faře byly jako ty na poště dlouhé a tajemné, s vůní kadidla, mešního vína i jakési starodávné zatuchlosti. Zdálo se mi také, že zvlášť v prvním patře bylo plno starobylých, zapomenutých a tajuplných místností. Strohá úřední místnost pana děkana byla však v přízemí, hned za vchodem; tam jsme chodívali nejčastěji. (...) Ministranti byli často v roli poslíčků posíláni do protější fary pro zapomenuté věci či s různými vzkazy. Po zatahání za držadlo starobylého černého kovového zvonku 'klinkáčku' nebo po zabušení na krásné masivní barokové dveře (sluch už tolik nesloužil) přišla otevřít korpulentní 'slečna z fary'. Byla ostrá jako šalvostr, mírně šilhala na jedno oko, ale viděla až za roh, zvláště na všechny ty naše ministrantské nezbednosti, včetně svatokrádežného ucucávání mešního vína. Ani pan farář to nevěděl! (...) Děkan Honzík byl vzdělaný člověk s širokým všeobecným rozhledem, pohotový vykladač Starého i Nového zákona, výborný kazatel s vemlouvavým a zpěvným hlasem. Myslím, že na mne měly už od malička značný vliv právě všechny ty bohaté a dramatické biblické děje a příběhy, jak jsem je od 2. do 4. třídy obecné školy od něho slýchával v našem kostele v komži a rochetě ministranta."

O zvonech kostela sv. Gotharda pak poznamenává: "Po hlasu a zvuku našich zpívajících zvonů jsem strašně toužil zejména za války, třeba při práci na rozpáleném poli u Vyháně, ve Višňovci nebo i jinde. Němci je bohužel oba zrekvírovali pro potřeby války. Zas ta nešťastná válka! Nedoufal jsem už, že je ještě někdy uslyším. Dlouho jsem čekal, dlouho, až se přece jen zázračně vrátily a ozvaly. Snad přiletěly přímo z Říma. Opět mi odzváněly toužebné poledne a dvojhlasně oznamovavyl i nastávající sváteční a slavné dny poutní, posvícenské, vánoční, velikonoční i jiné."

3. května 1958 byl kostel sv. Gotharda zapsán do státního sezamu památek. Ve 20.století byl pak několikrát opravován; v letech 1980 – 1984 byla provedena generální oprava. Šlo o výměnu krovů, výměnu prejzové krytiny, střech věže, okapy a svody byl zhotoveny z mědi. Byly odkryty základy a provedena injektáž zdiva. Podařilo se obnovit i barevnou mozaiku oken. Při rekonstrukci byly objeveny staré fresky z 15. století.

V současné době je brozanská farnost spravována administrátorem ze sousedních Doksan, kam se v devadesátých letech 20. století vrátili premonstráti.

--

František Beneš, který byl před stopadesáti lety brozanským chrámem okouzlen, si prý při tom bezděky vzpomněl na slova z Venkovského kostela od Šebestiána Hněvkovského. Zní takto:

 

Neustále pryč věk rychle letí:
Mnoho již jsi viděl v vlasti změn,
Století zde chvátá po století,
Vše již odplynulo jako sen!
Přečkáš ještě mnohé změny nové,
Uhlídáš ještě mnohé úkazy:
Co přinesou vlasti příští dnové,
Štěstí čili úrazy?


-------------------------

Prameny:
F. Beneš: Brozany v Litoměřicku. Památky - časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český, roč. X. - 1863, díl V., sešit 8., str. 337-346
B. Matějka: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, IV. - politický okres roudnický, 1898, str. 5-19 (heslo Brozany)

---------------

Opravená verze článku z 13. března 2012