Nebrozanský web

Žádost o posudek předložená Podoblastní rybářskou komisí

Dne 2. dubna 2015 vydal Mezinárodní tribunál pro mořské právo (ITLOS) svůj posudek na žádost Podoblastní rybářské komise (SRFC). Vyjádřil se jednak k povinnostem a odpovědnosti smluvních stran Úmluvy o mořském právu (UNCLOS), včetně Evropské unie, v případě nezákonného, nehlášeného či neregulovaného rybolovu plavidel plujících pod jejich vlajkou ve výlučných ekonomických zónách jiných zemí. Druhou oblastí, které se Tribunál věnoval, bylo určení práv a povinností pobřežního státu při zajištění udržitelného hospodaření se sdílenými rybími hejny a vysoce migrujícími druhy, jako jsou druhy tuňáka (Thunnus).

SRFC

Podoblastní rybářská komise (angl. Sub-Regional Fisheries Commission - SRFC, fr. Commission Sous-Régionale des Peches - CSRP) je mezivládní organizací západoafrických států k "dlouhodobé harmonizaci koncepcí členských zemí ohledně zachování, ochrany a obhospodařování rybolovných zdrojů a k posílení spolupráce mezi nimi pro blaho jejich obyvatel" (čl. 2 Dohody zřizující Podoblastní rybářskou komisi). Byla založena dne 29. března 1985 v senegalském Dakaru pěti státy (Gambie, Guinea-Bissau, Kapverdy, Mauritánie, Senegal), v roce 1987 přistoupila Guinea a roku 2004 Sierra Leone. Sídlem mezinárodní organizace je Dakar (čl. 3 Dohody) a jejími orgány Konference ministrů (rybolovu), Koordinační výbor a Stálý sekretariát (čl. 4  Dohody).

Dne 16. září 2012 vstoupila v platnost Úmluva týkající se stanovení minimálních podmínek pro přístup a využívání rybolovných zdrojů v rámci mořských zón pod pravomocí členských států Podoblastní rybářské komise (Dakar 2012), podle jejíhož čl. 33 "Konference ministrů SRFC může zmocnit Stálého tajemníka SRFC k tomu, aby předložil určitou právní otázku Mezinárodnímu tribunálu pro mořské právo za účelem posudku."

Dne 27. března 2013 přijala Konference ministrů SRFC na svém 14. zasedání (27. - 28. března 2013, Dakar) usnesení, kterým rozhodla "v souladu s čl. 33 Úmluvy MPP o zmocnění stálého tajemníka Podoblastní rybářské komise k tomu, aby se obrátil na Mezinárodní tribunál pro mořské právo podle čl. 138 jednacího řádu řečeného Tribunálu za účelem získání jeho posudku o těchto otázkách:

1. Jaké jsou povinnosti státu vlajky v případě nezákonných, nehlášených a neregulovaných rybolovných činností ve výlučné ekonomické zóně třetích států?

2. V jakém rozsahu má být stát vlajky spatřován odpovědným za nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti plavidel plujících pod jeho vlajkou?

3. Je-li rybářské povolení vydáno plavidlu v rámci mezinárodní dohody se státem vlajky či mezinárodní agenturou, mají být stát či mezinárodní agentura spatřovány odpovědnými za to, že dané plavidlo porušilo rybářské právní předpisy pobřežního státu?

4. Jaká práva a povinnosti má pobřežní stát při zajištění udržitelného hospodaření se sdílenými populacemi a populacemi společného zájmu, zejména malých pelagických druhů a tuňáka?"

Rozhodnutí Konference ministrů SRFC bylo přijato s odhodláním "podporovat principy a standardy stanovené v Kodexu chování pro odpovědný rybolov Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO)" a "provést Mezinárodní akční plán pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, přijatý v roce 2001 na konferenci FAO".

Řízení před Tribunálem

Řízení před ITLOS se těšilo velké pozornosti států. Francouzský soudce Jean-Pierre Cot k tomu poznamenal: "Vítám významnou účast na této první poradní proceduře Mezinárodního tribunálu pro mořské právo v plenárním složení. Počet účastníků, kvalita písemných a ústních příspěvků zástupců Podoblastní rybářské komise, členských států, Evropské unie, mezinárodních a nevládních organizací byly pozoruhodnými. Poradní procedura byla v tomto ohledu úspěšnou." (prohlášení soudce Jeana-Pierra Cota, bod 1)

Ústního řízení, které se konalo ve dnech 29. srpna až 1. září 2014, se účastnily Německo, Argentina, Austrálie, Chile, Španělsko, Federativní státy Mikronésie, Nový Zéland, Spojené království, Thajsko a Evropská unie. Z mezinárodních orgaizací pak kromě Podoblastní rybářské komise (SRFC) vystoupili i zástupci Karibského regionálního rybářského mechanismu (CRFM) a Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN).

Písemná vyjádření krom toho zaslaly Saúdská Arábie, Čína, Somálsko, Irsko, Japonsko, Portugalsko, Nizozemsko, Kuba, Francie, Černá Hora, Švýcarsko, Srí Lanka a dokonce i Spojené státy americké, které k Úmluvě o mořském právu dosud nepřistoupily (dne 1. dubna 2014 Tribunál rozhodl, že stanovisko předložené USA by mělo být považováno za součást soudního spisu a mělo by být vyvěšeno na internetových stránkách ITLOS ve zvláštní sekci dokumentů týkajících se věci, nazvané "Smluvní státy Dohody o rybích hejnech z roku 1995"). Svá písemná stanoviska předložily i generální tajemník OSN, Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství (FAO) a dvě regionální rybářské organizace: Rybářská agentura fóra tichomořských ostrovů (FFA) a Středoamerická rybářská a akvakulturní organizace (OSPESCA).

Podobně jako v posudkovém řízení před Senátem ITLOS pro spory týkající se mořského dna zaslal své vyjádření Světový fond na ochranu přírody (World Wide Fund for Nature -WWF). Nevládní organizace požadala dopisem ze dne 29. listopadu 2013 o povolení podat stanovisko jako "amicus curiae". Kopie stanoviska byla připojena k řečenému dopisu (bod 13 posudku). Na žádost předsedy Tribunálu Šundžiho Janaie tajemník informoval WWF, že stanovisko by nemělo být zahrnuto do soudního spisu, neboť nebylo předloženo podle čl. 133 odst. 2 jednacího řádu ITLOS. Na základě tohoto ustanovení jsou "mezivládní organizace, které by mohly k otázce poskytnou další informace" identifikovány a vyzvány Tribunálem samotným (ten tak učinil usnesením ze dne 24. května 2013). Přesto bylo stanovisko WWF rozesláno účastníkům řízení a umístěno na internetové strány ve zvláštní části dokumentů týkajících se věci (bod 14 posudku). Stejně bylo naloženo s dalším stanoviskem WWF ze dne 14. března 2014 (bod 23 posudku). Předseda Janai rozhodl na základě čl. 133 jednacího řádu ITLOS rovněž tom, že by nemělo být možné udělit organizaci postavení účastníka v řízení a neumožnil tak účast WWF na veřejném slyšení (bod 27 posudku).

Složení ITLOS: předseda Šundži Janai (Japonsko), místopředseda Albert J. Hoffmann (Jihoafrická republika), soudci L. Dolliver M. Nelson (Grenada), P. Čandrasechara Rao (Indie), Joseph Akl (Libanon), Rüdiger Wolfrum (Německo), Tafsir Malick Ndiaye (Senegal), José Luis Jesus (Kapverdy), Jean-Pierre Cot (Francie), Anthony Amos Lucky (Trinidad a Tobago), Stanisław Pawlak (Polsko), Helmut Türk (Rakousko), James L. Kateka (Tanzánie), Kao Či-kuo (Čína), Boualem Bouguetaia (Alžírsko), Vladimir Vladimirovič Golicyn (Rusko), Paik Džin-hjon (Jižní Korea), Elsa Kellyová (Argentina), David Joseph Attard (Malta) a Markijan Z. Kulyk (Ukrajina)

Poradní pravomoc ITLOS

Rozhodnutí Mezinárodního tribunálu pro mořské právo ze dne 2. dubna 2015 ve věci Žádost o posudek předložená Podoblastní rybářskou komisí (Request for Advisory Opinion submitted by the Sub-Regional Fisheries Commission) nebylo významné jen pro meritum věci a hmotněprávní aspekty, ale rovněž z procesního hlediska, neboť s definitivní platností potvrdilo, že Tribunál jako celek má pravomoc vydávat posudky.

V tomto ohledu lze poznamenat, že mnohé státy se do řízení zapojily jen proto, aby objasnily (ne)možnost poradní pravomoci Tribunálu, aniž by řešily vlastní hmotněprávní otázky. Země jako Austrálie, Čína, Irsko, Španělsko nebo Spojené království přitom významně argumentovaly v neprospěch takové kompetence ITLOS.

Podle čl. 21 Statutu ITLOS, který je přílohou Úmluvy o mořském právu (UNCLOS), se příslušnost Tribunálu "vztahuje na všechny spory a návrhy předložené v souladu s touto Úmluvou a veškeré otázky výslovně předvídané v jakékoli jiné dohodě, jež zakládá příslušnost Tribunálu".

Na základě UNCLOS má pravomoc vydávat posudku pouze Senát pro spory týkající se mořského dna "na žádost Shromáždění anebo Rady [Mezinárodního úřadu pro mořské dno] posudky o právních otázkách vznikajících v rámci jejich činnosti" (čl. 191 UNCLOS). Pokud jde o Tribunál jednající v plénu jednadvaceti soudců, Úmluva o mořském právu neobsahuje ustanovení analogické k čl. 96 Charty OSN a čl. 65 Statutu MSD, jež Mezinárodnímu soudnímu dvoru svěřují tuto pravomoc ("může dáti posudek") na žádost Valného shromáždění OSN a Rady bezpečnosti OSN, jakož i jiných orgánů OSN a odborných organizací, které k tomu mohou být Valným shromážděním kdykoli zmocněny. Poradní pravomocí disponoval již meziválečný Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti.

Čl. 21 Statutu ITLOS však zároveň umožňuje, aby příslušnost Tribunálu byla založena "jinou dohodou" než UNCLOS. Proto když Mezinárodní tribunál pro mořské právo v roce 1996 vydal svůj jednací řád (na základě čl. 16 Statutu ITLOS), počítal s možností, že i v plénu "může poskytnout posudek o právní otázce, jestliže mezinárodní dohoda, která se týká cílů Úmluvy, výslovně předvídá předložení Tribunálu žádosti o takový posudek" (čl. 138 odst. 1 jednacího řádu). Soudce Lucky z Trinidadu a Tobaga upozorňuje na skutečnost, že "žádný stát nepožádal, aby jednací řád, a zejména čl. 138 byl změněn, či novelizován tento článek, pokud platí na posudky. To je poprvé, kdy byly u soudu napadeny aplikace jednacího řádu a výklad čl. 21" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 21). Rovněž francouzský soudce Cot si všímá "absence reakce, po dvě desetiletí, jakékoli reakce ze strany smluvních států na znění čl. 138 jednacího řádu" a podle něj "z tohoto poznání plyne, že mohly akceptovat princip poradní pravomoci Tribunálu" (prohlášení soudce Jeana-Pierra Cota, bod 4).

Signifikatní je, že usnesení Konference ministrů SRFC se dovolávalo výslovně čl. 138 jednacího řádu ITLOS, spíše než samotného Statutu ITLOS. Mnohé státy pak argumentovaly, že čl. 138 jednacího řádu nemůže sloužit jako základ výkonu pravomoci poskytovat posudky, neboť jednací řád Tribunálu, obsahující procesní ustanovení, "nemůže převýšit" ustanovení Úmluvy (viz bod 42 posudku). Tribunál považoval za chybný argument, že je to čl. 138 jednacího řádu, který stanoví poradní pravomoc Tribunálu. Článek 138 jednacího řádu "nezakládá poradní pravomoc Tribunálu. Pouze uvádí podmínky, které musí být splněny, aby Tribunál mohl vykonat svou poradní pravomoc" (bod 59 posudku).

V nynějším případu ITLOS jednomyslně potvrdil, že příslušnost Tribunálu sestává ze tří prvků: i) ze všech "sporů" předložených v souladu s UNCLOS; ii) ze všech "návrhů" předložených v souladu s UNCLOS; a iii) ze všech "otázek" výslovně předvídaných v jakékoli jiné dohodě, jež zakládá příslušnost Tribunálu (bod 54 posudku). Termín veškeré "otázky" by podle ITLOS neměl být vykládán tak, že pokrývá pouze "spory", neboť kdyby tomu tak bylo, čl. 21 Statutu by jednoduše použil slova "spory". V důsledku toho musí znamenat něco více než jen "spory". Ono něco více zahrnuje posudky, předvídá-li to výslovně "jakákoli jiná dohoda, jež zakládá příslušnost Tribunálu" (bod 56 posudku). Podle Tribunálu nezakládá poradní pravomoc sama závěrečná fráze čl. 21 Statutu ITLOS, ta pouze umožňuje, aby takovou pravomoc založila "jiná dohoda". Je-li tomu tak, pak je Tribunál učiněn kompetentním, aby vykonával poradní pravomoc ohledně "veškerých otázek" výslovně předvídaných v "jiné dohodě". Článek 21 a "jiná dohoda" zakládající pravomoc Tribunálu jsou vzájemně propojené a tvoří právní základ poradní pravomoci Tribunálu (bod 58 posudku). Tribunál tak implicitně shledal, že čl. 33 Úmluvy týkající se stanovení minimálních podmínek pro přístup a využívání rybolovných zdrojů v rámci mořských zón pod pravomocí členských států Podoblastní rybářské komise (Úmluva MPP) je v souladu s Úmluvou o mořském právu.

Tribunál odmítl argument, že čl. 21 Statutu má shrnout spornou pravomoc Tribunálu, která je stanovena z velké míry v UNCLOS, zejména v jejím čl. 288. V této souvislosti některé státy tvrdily, že čl. 21 Statutu má být vykládán v souladu s čl. 288 odst. 2 UNCLOS, který je obsažen v Části XV zabývající se "Řešením sporů" a který zní: "Soud nebo tribunál zmíněný v článku 287 je rovněž příslušný pro jakýkoli spor o výklad či použití mezinárodní dohody týkající se cílů této Úmluvy, který je mu předložen v souladu s takovou dohodou" (viz bod 43 posudku). Tribunál opáčil, že Statut ITLOS tvoří podle čl. 318 UNCLOS "nedílnou součást Úmluvy". Jak dále uvádí čl. 1 odst. 1 Statutu, "zřizuje se Mezinárodní tribunál pro mořské právo a bude působit v souladu s ustanoveními této Úmluvy a tohoto Statutu". Z toho plyne, že Statut ITLOS má stejný status jako UNCLOS. V souladu s tím by čl. 21 Statutu neměl být "chápán jako podřízený čl. 288 Úmluvy. Stojí na svém vlastním základě a neměl by být vykládán s výhradou čl. 288 Úmluvy" (bod 52 posudku).

Tribunál rovněž odmítl, že by slovo "otázky" v závěru čl. 21 Statutu, tedy "veškeré otázky výslovně předvídané v jakékoli jiné dohodě, jež zakládá příslušnost Tribunálu", mělo být vykládáno jako "sporné věci" za pomoci čl. 36 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora a čl. 36 Statutu Stálého dvora mezinárodního spravedlnosti (viz bod 46 posudku). Podle Tribunálu je argument, že zdejší výraz všechny "otázky" by měl mít stejný význam jako ten, který má ve Statutech SDMS a MSD, neobhajitelný. Jak uvádí usnesení Tribunálu ze dne 3. prosince 2001 ve věci Továrna MOX (Irsko proti Spojenému království), bod 51, "uplatnění pravidel mezinárodního práva o výkladu smluv na identické či obdobné ustanovení různých smluv nemusí přinést stejné výsledky, mimo jiné s ohledem na rozdíly v příslušných souvislostech, předmětu a účelu smluv, následné praxi stran a přípravných pracích". Viz bod 57 posudku.

Státy stavící se proti poradní pravomoci Tribunálu uplatňovaly zásadu, že ITLOS byl zřízen, aby řešil spory mezi smluvními stranami. Jinými slovy, před Tribunálem musí existovat kauza. Soudci se k tomuto argumenty výslovně nevyjádřili. Je nesporné, že (kterýkoli) soud je primárně zřízen jako arbitr právních sporů mezi různými subjekty, v mezinárodním právu se však uznává, že některé stálé soudy, složené z "uznávaných znalců mezinárodního práva", mohou v rámci vedlejší funkce poskytovat i posudky (advisory opinion či avis consultatif, doslova "poradní či konzultativní stanovisko"). Byl to případ SDMS i jeho pokračovatele MSD. Podobnou funkci má i Evropský soudní dvůr v řízení o předběžné otázce. Fakt, že sama Úmluva o mořském právu počítá s posudky Senátu ITLOS pro spory (sic!) týkající se mořského dna, spíše podlamuje pozici, že soudy rozhodují jedině spory mezi stranami. Navíc, je jasné, že posudkové řízení v sobě obsahuje spor v širším slova smyslu, minimálně spor o právní otázky. Kupř. čtvrtá otázka položená Konferencí ministrů SRFC vyplynula z toho, že "některé členské státy i nadále jednají v izolaci při vydávání rybářských povolení ke sdíleným zdrojům, čímž ohrožují zájmy sousedních států a iniciativ SRFC". Vlastní poradní procedura před ITLOS, do níž se zapojilo 22 států a 8 mezinárodních organizací, včetně OSN, Evropské unie a 4 regionálních rybářských fór, dokazuje, že šlo o skutečnou kauzu. O důležitosti poradního rozhodnutí nakonec svědčí samotný praktický a smysluplný výsledek, jinými slovy fakt, že ITLOS podrobně osvětlil mnohá ustanovení mořského práva. Tribunál samotný si byl moc dobře "vědom skutečnosti, že zodpovězením otázek pomůže SRFC při výkonu jejích činností a přispěje k provádění Úmluvy" (bod 77 posudku).

Soudce Lucky ve svém samostatném stanovisku uvedl, že nynější případ byl ideálním, aby Tribunál rozhodl zda čl. 21 Statutu má nedostatky či obsahuje nejasnosti, a pokud ano, aby poskytl "široký výklad řečeného článku" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 10). A dodal: "Úmluva OSN o mořském právu byla nazvána ústavou oceánů (constitution of the oceans). Podle mého názoru je ústavou smluvních stran a kodifikuje obyčejové mořské právo. Nicméně od jejího vzniku nedošlo k žádným doplňkům, dodatkům, revizím či reformám." (tamtéž, bod 11)

Podle Luckyho se při výkladu článků ústav států často používá doktrína "živoucího stromu" (tamtéž, bod 9). Ústava je "rostoucím stromem". Její ustanovení musejí být široce interpretována; neměla by být vykládána tak restriktivně jako obecné zákony (tamtéž, bod 11). Úmluva o mořském právu "je považována za ústavu oceánů a podle mého názoru se podobá národní ústavě (je s ní srovnatelná). Proto musí 'růst' v souladu s dobou" (tamtéž, bod 9). Úmluva z 1982 a Statut Tribunálu jsou "živými nástroji". To znamená, že "rostou" a přizpůsobují se měnícím se poměrům. Zákon je vždy "mluvícím". Mořské právo není statické. Je dynamické, a tak se "soud či tribunál interpretací a výkladem příslušných článků mohou držet této dynamiky a dát jí pozitivní efekt. Od roku 1982 se technologie vyvíjela a proto podle mého názoru soudci musí přijmout extenzivní přístup a aplikovat právo legálním, ale pragmatickým způsobem" (tamtéž, bod 18). Uznává se, že soudci netvoří právo, mohou však poskytnout široký výklad článku či částí smluv, aby napomohli rozvoji mezinárodní právní vědy (tamtéž, bod 10). Podle Luckyho existuje předpoklad, že v případě změny poměrů či technologického vývoje by měl být uplatněn "racionální výklad". Soudy nejsou jen vykladači práva, ale za určitých okolností mohou dát právu rovněž plný účinek bez toho, aniž by byly obviněny z nestoudného "soudcovského zasahování" (judicial overreaching) (tamtéž, bod 19).

Mořské právo se od roku 1982 rozvíjelo a rozvíjí se i nadále. Díky extenzivní interpretaci mohou mezinárodní soudy a tribunály přispět k tomuto vývoji. Kupříkladu ITLOS ve věci M/V "Virginia G" rozhodl, že konstruktivní výklad a použití článků 56, 58 a 62 odst. 4 a písm. k) UNCLOS implictně zahrnuje "doplňování paliva" (bunkering) jako formu rybolovných činností. Vnitrostátní právo států, které považuje doplňování paliva bez povolení pobřežního státu za trestný čin, je proto v souladu s Úmluvou. Podle Luckyho má Tribunál i nadále "uplatňovat extenzivní přístup, s ohledem na skutečnost, že právo musí držet krok s technologickým pokrokem, kupř. s vědeckými metodami odchytu a lovu ryb v oblastech mimo výlučné ekonomické zóny pobřežních států" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 12).

Současně Lucky zastával názor, že vzhledem k technologickému vývoji mohou být nezbytnými samotná reforma, dodatky a revize určitých článků UNCLOS (tamtéž, bod 11). Stejně tak by měl být novelizován čl. 21 Statutu ITLOS tak, aby se vyjasnily některé otázky příslušnosti (tamtéž, bod 28). Za nynějšího stavu věcí se však soudce z Trinidadu a Tobaga připojil ke Clementu Yowu Mulalapovi, právnímu zástupci Federativních států Mikronésie, který před ITLOS prohlásil: "Pokud smluvní státy nesouhlasí s Tribunálem zastávanou a vykonávanou pravomocí vydat posudek ve věci č. 21, pak řádným postupem pro smluvní státy je změnit UNCLOS tak, že výslovně omezuje či zbavuje Tribunál poradní pravomoci. V současné době Tribunál může postupovat pouze v souladu s přijatými a ratifikovanými ustanoveními UNCLOS a jejími subsidiárními nástroji, ustanoveními, které pravděpodobně Tribunálu udílejí poradní pravomoc." A Lucky dodal: "Souhlasím s výše uvedeným prohlášením, Tribunál aplikuje lex lata, právo, které existuje dnes, a nikoli lex ferenda, právo, o němž si někteří myslí, že by mělo existovat" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 18).

Příslušnost ITLOS

Vzhledem k tomu, že Tribunál považoval čl. 138 jednacího řádu za souladný se Statutem ITLOS, mohl přístoupit k tomu, zda v nynější věci jsou naplněny v něm uvedené "podmínky, které musí být splněny, aby Tribunál mohl vykonat svou poradní pravomoc" (bod 59 posudku). Těmito podmínkami jsou: i) mezinárodní dohoda, která se týká cílů Úmluvy o mořském právu, ii) výslovně předvídá předložení Tribunálu žádosti o posudek; iii) žádost musí být předložena Tribunálu orgánem zmocněným výše uvedenou dohodou či v souladu s ní; iv) takový posudek může být poskytnut ohledně "právní otázky" (bod 60 posudku).

i) mezinárodní dohoda, která se týká cílů Úmluvy

Tribunál uvedl, že Úmluva MPP je "mezinárodní dohodou uzavřenou sedmi státy" (bod 62 posudku). Podle soudců s rovněž "úzce týká" cílů UNCLOS, neboť cílem této regionální smlouvy (podle její preambule) je provést UNCLOS "zejména její ustanovení vyzývající k podpisu oblastních a podoblastních dohod ke spolupráci v oblasti rybolovu, jakož i jiných příslušných mezinárodních smluv" a zajistit, že koncepce a právní předpisy jejích členských států "jsou účinněji harmonizovány s ohledem na lepší využívání rybolovných zdrojů v mořských zónách pod jejich pravomocemi, ve prospěch současných i budoucích generací" (bod 63 posudku).

Požadavek č. 138 jednacího řádu, aby daná mezinárodní dohoda zakládající příslušnost Tribunálu, spadala do oboru mořské práva je poměrně samozřejmý a logický. Jde přece o Mezinárodní tribunál pro mořské právo. Pokud se však předmět a účel daných smluv překrývá, a navíc se jeden z nástrojů (speciální) označuje za prováděcí vůči tomu obecnému (UNCLOS), půjde stěží vykládat jeden nástroj v izolaci od druhého. Proto Tribunál konstatoval, že "bude muset interpretovat" rovněž příslušná ustanovení UNCLOS (bod 65 posudku). To je zajímavá, ale článkem 21 Statutu zjevně očekávaná situace. UNCLOS neopravňuje Tribunál (s výjimkou jeho Senátu pro spory týkající se mořského dna), aby vykládal a aplikoval její ustanovení v posudkovém řízení, avšak k tomuto výkladu může dojít oklikou na základě "mezinárodní dohody, která se týká cílů Úmluvy" (čl. 138 odst. 1 jednacího řádu).

Tribunál uvedl, že jeho poradní pravomoc se podle čl. 21 Statutu vztahuje na "veškeré otázky výslovně předvídané v jakékoli jiné dohodě, jež zakládá příslušnost Tribunálu". Otázky položené SRFC musely spadat "do rámce Úmluvy MPP" (bod 67 posudku). Tribunál jednomyslně konstatoval, že ony čtyři otázky "se týkají činností, které spadají do působnosti Úmluvy MPP". Nemusely se přitom omezovat na "na výklad či použití konkrétních ustanovení Úmluvy MPP", stačí, mají-li položené otázky "dostatečnou souvislost" s cíli a principy této regionální dohody (sousloví "dostatečná souvislost", v angl. sufficient connection, pochází z posudku MSD ze dne 8. července 1996 ve věci Legálnost použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu, bod 22). Podle ITLOS  není žádný důvod, proč by měla být fráze "veškeré otázky výslovně předvídané v jakékoli jiné dohodě" v čl. 21 Statutu vykládána restriktivně (bod 68 posudku).

Dále Tribunál konstatoval, že "jeho pravomoc je omezena na výlučné ekonomické zóny členských států SRFC" (bod 219, odst. 1 posudku), neboť Úmluva MPP se podle svých čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 11 "vztahuje na mořské zóny pod pravomocí členských států SRFC" (bod 87 posudku).

ii) dohoda zakládající příslušnost Tribunálu

Článek 33 Úmluva MPP stanoví, že "Konference ministrů SRFC může zmocnit Stálého tajemníka SRFC k tomu, aby předložil určitou právní otázku Mezinárodnímu tribunálu pro mořské právo za účelem posudku." Viz bod 62 posudku.

iii) předložení zmocněným orgánem (authorized body)

Tribunál konstatoval, že Konference ministrů SRFC na svém 14. mimořádném zasedání přijala usnesení, kterým se rozhodla v souladu s čl. 33 Úmluvy MPP zmocnit stálého tajemníka SRFC k tomu, aby se obrátil na Tribunál za účelem získání posudku. Znění tohoto usnesení bylo zasláno Tribunálu dopisem stálého tajemníka SRFC ze dne 27. března 2013. Viz bod 62 posudku.

iv) právní otázky

Poslední věcí bylo určit, zda otázky položené Tribunálu jsou "právní povahy" (bod 64 posudku). Otázky SRFC byly podle soudců "formulovány v právních pojmech. Za účelem odpovědi na tyto otázky Tribunál bude muset interpretovat příslušná ustanovení Úmluvy [o mořském právu] a Úmluvy MPP a identifikovat další příslušná pravidla mezinárodního práva" (bod 65 posudku). Jak uvedl MSD v posudku ze dne 22. července 2010 ve věci Dodržení mezinárodního práva v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova, bod 15, a zopakoval Senát ITLOS pro spory týkající se mořského dna v posudku ze dne 1. února 2011 ve věci Povinnosti států ohledně činností v Oblasti, bod 39, "otázky formulované v právních pojmech a vyvolávající problémy mezinárodního práva (...) mohou být ze své podstaty předmětem odpovědi založené na právu". Viz bod 65 posudku. Proto byl Tribunál "toho názoru, že otázky položené SRFC jsou právní povahy" (bod 66 posudku).

Na základě výše uvedených důvodů Tribunál jednomyslně prohlásil, že "má pravomoc zabývat se žádostí předloženou SRFC" (bod 69 posudku).

Diskreční pravomoc

Čl. 138 jednacího řádu ITLOS po vzoru čl. 65 Statutu MSD uvádí, že Tribunál "může" poskytnout posudek o právní otázce. To podle ITLOS znamená, že má "diskreční pravomoc" a nemusí "poskytnout posudek, i když jsou splněny podmínky příslušnosti". Nicméně žádost o posudek by měla být odmítnuta pouze z "pádných důvodů" (compelling reasons), jak uvedl MSD v posudku ze dne 8. července 1996 ve věci Legálnost hrozby anebo použití jaderných zbraní, bod 14. Viz bod 71 posudku. V nynějším případu Tribunál nenašel "žádný pádný důvod", proč by měl uplatnit svou "diskreční pravomoc" a "neposkytnout posudek" (bod 78 posudku).

Zatímco bylo tvrzeno, že otázky položené SRFC jsou vágní, obecné a nejasné, podle Tribunálu jsou "natolik jasné, aby mohl poskytnout posudek" (bod 72 posudku). Bylo rovněž namítáno, že SRFC ve skutečnosti neusiluje o odpovědi de lege lata, ale de lege ferenda a to přesahuje funkce Tribunálu jako soudního orgánu. Tribunál, který se nedomníval, že "SRFC usiluje o legislativní roli Tribunálu", zdůraznil, že "nezaujímá stanovisko k otázkám nad rámec svých soudních funkcí" (bod 74 posudku).

K výzvě, aby se nevyslovoval k právům a povinnostem nečlenských států SRFC bez jejich souhlasu, Tribunál uvedl, že "v posudkovém řízení není souhlas nečlenských států SRFC relevantní", neboť "posudek jako takový je nezávazný a je poskytnut pouze SRFC". Ta je potřebuje k tomu, aby získala informace pro svůj postup. Cílem žádosti SRFC je nalézt vodítko ohledně vlastního jednání (bod 76 posudku). Soudce Jean-Pierre Cot se však ve svém prohlášení ohradil proti této argumentaci. Pokud posudek nemá právní účinky, pak ztrácí smysl. Tribunál se tak dostává do pozice právního zástupce, který poskytuje svému klientovi právní poradenství, "což je sotva v souladu s jeho soudní funkcí". Toto zvláštní pojetí nedostatku právního účinku posudku, i vůči přijemci, stojí podle Cota za reflexi (prohlášení soudce Jeana-Pierra Cota, bod 11). Francouzský soudce byl jediným členem Tribunálu, který nechtěl odpovědět na žádost SRFC. Cot tvrdil, že ITLOS měl uplatnit prostor k uvážení. Vnímal nebezpečí zneužití a manipulace, nebude-li vymezena procedura pomocí diskreční pravomoci. Státy by se dvoustrannými a mnohostrannými dohodami mohly snažit získat výhodu na úkor třetích stran. Proto měl Cot pocit promarněné příležitosti. ITLOS podle něj neudělal dost, aby zajistil práva mezinárodního společenství.

Odpovědi ITLOS

I. První otázka - povinnosti státu vlajky při NNN rybolovu

"Jaké jsou povinnosti státu vlajky v případě nezákonných, nehlášených a neregulovaných (NNN) rybolovných činností ve výlučné ekonomické zóně třetích států?"

Nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov je definován v čl. 2 odst. 4 Úmluvy MPP, která definici doslovně převzala z bodu 3 Mezinárodního akčního plánu FAO pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu (2001). Viz body 90 - 92 posudku. Totéž vymezení nalezne český čtenář i v čl. 2 nařízení Rady ES č. 1005/2008, kterým se zavádí systém Společenství pro předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu. Tribunál výslovně upozornil na to, že "tato definice byla rovněž zahrnuta do rozhodnutí některých regionálních rybářských hospodářských organizací, vnitrostátních předpisů řady států a práva Evropské unie" (bod 92 posudku). Skutečnost, že "definice NNN rybolovu je začleněna do právních předpisů různých států a do právních nástrojů určitých regionálních organizací", považoval za významnou i soudce Lucky (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 31).

Nezákonným (přesněji "protiprávním") rybolovem jsou v tomto případě rybolovné činnosti prováděné ve vodách pod pravomocí určitého státu "bez povolení tohoto státu, nebo v rozporu s jeho zákony a předpisy". Nehlášeným rybolovem jsou rybolovné činnosti neohlášené nebo nesprávně ohlášené (příslušnému vnitrostátnímu orgánu), a to "v rozporu s vnitrostátními zákony a předpisy" (či v rozporu s ohlašovacími postupy příslušné regionální rybářské hospodářské organizace). Obecná definice NNN se vztahuje rovněž na oblast působnosti těchto regionálních organizací, jak ve vztahu k členským státům a spolupracujícím nečlenům (nezákonný rybolov), tak k ostatním státům a rybářským plavidlům bez státní příslušnosti (neregulovaný rybolov čili rybolov neslučitelný s ochrannými a hospodářskými opatřeními uvedené organizace). Nicméně Úmluva MPP se zabývá toliko otázkami, které se týkají přístupu k rybolovným zdrojům ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC ze strany "rybářských plavidel náležejících nečlenským státům" (bod 88 posudku). Neregulovaným rybolovem jsou podle definice rovněž rybolovné činnosti prováděné rybářskými plavidly v oblastech nebo u rybích populací, na něž se nevztahují žádná ochranná či hospodářská opatření, a to "způsobem neslučitelným s povinností států chránit živé mořské zdroje podle mezinárodního práva". Avšak vzhledem k limitované působnosti Úmluvy MPP a k následné první otázce SRFC (omezené na "výlučnou ekonomickou zónu třetích států", konkrétně "členských států SRFC"), Tribunál považoval za potřebné zdůraznit, že se tento dotaz netýká "povinností států vlajky v případech nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu v jiných mořských oblastech, včetně volného moře" (bod 89 posudku). Pokud jde výslovně o "neregulovaný rybolov", Tribunál poukázal na to, že podle UNCLOS je pobřežní stát "povinen přijmout ochranná a hospodářská opatření pro veškeré živé zdroje v rámci výlučné ekonomické zóny", neboť její čl. 61 odst. 2 vyžaduje, aby pobřežní stát zajistil, že "udržení živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně nebude ohroženo nadměrným využíváním" (bod 96 posudku). 

Úmluva o mořském právu neoperuje s pojmem "nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov", zabývá se však jednotlivými elementy tohoto termínu, když mluví o povinnosti "dodržovat ochranná opatření a další podmínky a požadavky stanovené v zákonech a předpisech pobřežního státu" (čl. 62 odst. 4 UNCLOS) a povinnosti "chránit a uchovávat mořské prostředí" (čl. 192 UNCLOS). Korejský soudce Paik si všímá toho, že NNN rybolovem není jen rybolov "nezákonný" (v rozporu se zákony a předpisy pobřežního státu), ale rovněž "nehlášený", proto se povinnost státu vlajky musí chápat v tomto širokém rozsahu (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 16). I náležitosti "nehlášeného" rybolovu však samozřejmě je, že je "v rozporu s vnitrostátními zákony a předpisy" (čl. 2 odst. 4 Úmluvy MPP). Soudce Lucky přitom považoval za zřejmé, že podle Úmluvy o mořském právu "mají pobřežní státy, konkrétně státy SRFC, právo definovat NNN rybolov a realizovat a prosazovat své vnitrostátní zákony a předpisy vůči státům, které porušují řečené právní předpisy" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 31).

Tribunál dále uvedl, že nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov představuje jedno z porušení vypočtených v čl. 31 odst. 1 Úmluvy MPP která "budou začleněna do vnitrostátních právních předpisů členských států". Podle čl. 25 odst. 1 Úmluvy MPP se "členské státy zavazují, že přijmou veškerá nezbytná opatření k předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu". Z těchto ustanovení tedy plyne, že NNN rybolov, jak je definován v čl. 2 odst. 4 Úmluvy MPP, představuje nejen porušení této úmluvy, ale rovněž porušení vnitrostátních právních předpisů členských států SRFC (body 93 a 94 posudku).

Odpověď na první otázku SRFC byla jednomyslná.

Tribunál zopakoval, že "otázka odpovědnosti státu vlajky za nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti není v Úmluvě přímo řešena", proto tuto otázku posoudil "ve světle obecných a specifických povinností státu vlajky podle Úmluvy chránit a obhospodařovat živé mořské zdroje (conservation and management of marine living

resources)" (bod 110 posudku).

Klíčovými v této souvislosti byly čl. 58 odst. 3 a 62 odst. 4 UNCLOS.

První ustanovení míří na státy samotné: "Státy při výkonu svých práv a plnění svých povinností podle této Úmluvy ve výlučné ekonomické zóně berou náležitý ohled na práva a povinnosti pobřežního státu a dodržují zákony a předpisy, které pobřežní stát přijal v souladu s ustanoveními této Úmluvy a dalšími pravidly mezinárodního práva, nejsou-li neslučitelné s touto částí" (čl. 58 odst. 3 UNCLOS). Podle první věty čl. 62 odst. 4 UNCLOS "státní příslušníci jiných států, kteří provádějí rybolov ve výlučné ekonomické zóně, dodržují ochranná opatření (conservation measures) a další podmínky a požadavky stanovené v zákonech a předpisech pobřežního státu".

Je zřejmé, že obě ustanovení mají stejný účel. Ačkoli povinnost dodržovat zákony a předpisy pobřežního státu v čl. 58 odst. 3 UNCLOS je přímo zaměřena na "státy", jak uvedl jihokorejský soudce Paik Džin-hjon, "konečnými cíli regulace podle toho ustanovení jsou soukromé subjekty, ať už fyzické či právnické osoby, neboť jsou hlavními aktéry zapojenými do různých činnost v cizí výlučné ekonomické zóně" (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 14). Současně platí, že Úmluvu o mořském právu uzavřely státy (subjekty mezinárodního práva), nikoli soukromé osoby. Jak uvedl Senát ITLOS pro spory týkající se mořského dna ve svém posudku z 1. února 2011, bod 108, a ITLOS samotný zopakoval v dnešním posudku, bod 126, "pravidla Úmluvy (...) jsou smluvním právem a tudíž zavazují pouze subjekty mezinárodního práva, které je převzaly". Je na smluvních stranách, aby se prostřednictvím vnitrostátního (resp. unijního) práva tyto povinnosti UNCLOS staly účinnými pro jejich státní příslušníky a subjekty pod jejich kontrolou. Tribunál byl toho názoru, že čl. 62 odst. 4 Úmluvy o mořském právu ukládá státům "povinnost zajistit, že jejich státní příslušníci provádějící rybolovné činnosti ve výlučné ekonomické zóně pobřežního státu dodrží ochranná opatření a další podmínky a požadavky stanovené v jeho zákonech a předpisech" (bod 123 posudku).

Tribunál rovněž připomněl, že čl. 192 UNCLOS ukládá všem smluvním státům povinnost chránit a uchovávat mořské prostředí. Čl. 193 UNCLOS pak stanoví, že "státy mají svrchované právo využívat své přírodní zdroje podle svých koncepcí v oblasti životního prostředí a v souladu se svou povinností chránit a uchovávat mořské prostředí". Ve svém usnesení ze dne 27. srpna 1999 v případech Tuňák australský (Nový Zéland proti Japonsku; Austrálie proti Japonsku), bod 70, uvedl, že "ochrana živých mořských zdrojů je prvkem ochrany a uchování mořského prostředí". Vzhledem k tomu, že čl. 192 UNCLOS se vztahuje na veškeré mořské oblasti, včetně těch, které spadají do výlučných ekonomických zón, stát vlajky je podle ITLOS "povinen zajistit, že plavidla plující pod jeho vlajkou budou dodržovat příslušná ochranná opatření týkající se živých zdrojů, přijatá pobřežním státem pro jeho výlučnou ekonomicku zónu, neboť, jak uvedl Tribunál, představují nedílný prvek ochrany a uchování mořského prostředí" (bod 120 posudku).

Z čl. 58 odst. 3 a čl. 62 odst. 4, jakož i z čl. 192 UNCLOS tedy plyne, že "státy vlajky jsou povinny přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, že jejich státní příslušníci a plavidla plující pod jejich vlajkou nebudou provádět nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti. V souladu s Úmluvou MPP a vnitrostátními právními předpisy členských států SRFC takové činnosti rovněž představují porušení ochranných a hospodářských opatření přijatých těmito státy v rámci jejich výlučných ekonomických zón. Jinými slovy, ačkoli podle Úmluvy primární odpovědnost za ochranu a obhospodařování živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně, včetně přijímání takových opatření, která mohou mohou být nezbytná k zajištění dodržování zákonů a předpisů vydaných v této souvislosti pobřežním státem, leží na pobřežním státu, stát vlajky má rovněž povinnost zajistit, že plavidla plující pod jeho vlajkou nebudou provádět nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC" (bod 124 posudku).

Pobřežní stát nese "primární odpovědnost za přijetí nezbytných opatření k předcházení, potírání a odstranění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu" (bod 106 posudku), nicméně "primární odpovědnost pobřežního státu v případech nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu prováděného v jeho výlučné ekonomické zóně nezbavuje další státy jejich povinností v tomto ohledu" (bod 108 posudku).

Čl. 55 UNCLOS stanoví, že výlučná ekonomická zóna je oblast nacházející se za teritoriálním mořem a k němu přilehlá, která podléhá zvláštnímu právnímu režimu stanovenému v části V, "podle něhož se práva a pravomoc pobřežního státu a práva a svobody jiných států řídí příslušnými ustanoveními této Úmluvy" (bod 103 posudku). Podle čl. 56 odst. 1 písm. a) UNCLOS má pobřežní stát ve výlučné ekonomické zóně "svrchovaná práva za účelem průzkumu a využívání, ochrany a obhospodařování přírodních zdrojů, ať živých či neživých", jakož i podle Tribunálu odpovídající "odpovědnost za ochranu a obhospodařování živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně". V této souvislosti je na základě čl. 61 odst. 1 a 2 UNCLOS pobřežnímu státu svěřena povinnost určit ve své výlučné ekonomické zóně přípustný odlov živých zdrojů a zajistit "vhodnými ochrannými a hospodářskými opatřeními (...), že udržení živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně nebude ohroženo nadměrným využíváním". Čl. 62 odst. 2 UNCLOS vyžaduje, aby pobřežní stát prostřednictvím dohod či jiných ujednání poskytl jiným státům přístup k přebytkům přípustného odlovu, není-li sám schopen získat veškerý přípustný odlov. Čl. 62 odst. 4 UNCLOS po pobřežním státu za účelem splnění jeho povinnností vyžaduje, aby přijal nezbytné zákony a předpisy, obsahující rovněž postupy k jejich prosazování (enforcement procedures), které musí být v souladu s Úmluvou o mořském právu (bod 104 posudku).

Tribunál ve svém rozsudku ze dne 14. dubna 2014 ve věci M/V "Virginia G" (Panama/Guinea-Bissau) zdůraznil, že "při výkonu svrchovaných práv pobřežního státu zkoumat, využívat, chránit a obhospodařovat živé zdroje výlučné ekonomické zóny je pobřežní stát podle Úmluvy oprávněn přijímat zákony a předpisy, které stanoví podmínky pro přístup zahraničních plavidel k jeho výlučné ekonomické zóně (čl. 56 odst. 1 a 62 odst. 4 Úmluvy). Podle čl. 62 odst. 4 Úmluvy zákony a předpisy takto přijaté musí být v souladu s ustanoveními Úmluvy a mohou se týkat mimo jiné okruhů v něm uvedených. Tribunál podotýká, že seznam okruhů v čl. 62 odst. 4 Úmluvy pokrývá různá opatření, která mohou být pobřežními státy přijata. Tato opatření mohou být považována za obhospodařování. Tribunál dále konstatuje, že znění čl. 62 odst. 4 Úmluvy ukazuje, že tento seznam není výlučným" (bod 213 rozsudku). "Ze seznamu v čl. 62 odst. 4 Úmluvy je zřejmé, že pro všechny činnosti, které mohou být regulovány pobřežním státem musí existovat přímé spojení s rybolovem" (bod 215 rozsudku). Viz body 98 a 100 posudku.

Jedním z cílů této Úmluvy o mořském právu, "jak je uvedeno v její preambuli, je stanovit 'právní řád pro moře a oceány, který (...) bude podporovat' mimo jiné 'spravedlivé a účinné využívání jejich zdrojů, ochranu jejich živých zdrojů a studium, ochranu a uchování mořského prostředí'. V důsledku toho zákony a předpisy přijaté pobřežním státem v souladu s ustanoveními Úmluvy za účelem ochrany živých zdrojů a ochrany a uchování mořského prostředí v jeho výlučné ekonomické zóně představují část právního řádu moří a oceánů, zavedeného Úmluvou a proto musí být dodržovány jinými smluvními státy, jejichž lodě se v této zóně účastní rybolovných činností" (bod 102 posudku).

K závěru, že "stát vlajky má (...) povinnost zajistit, že plavidla plující pod jeho vlajkou nebudou provádět nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC" (bod 124 posudku), dochází korejský soudce Paik Džin-hjon rovněž s odkazem na dvoustranné dohody o přístupu k rybolovu, dohodu OSN o rybích hejnech a mezinárodní obyčejové právo.

Mnohé dvoustranné dohody o přístupu k rybolovu uzavřené mezi státem vlajky a pobřežním státem obsahují ustanovení o tom, že stát vlajky zajistí, že plavidla plující pod jeho vlajkou dodrží podmínky dohody a předpisy pobřežního státu. Totéž lze říci o přístupových dohodách uzavřených členskými státy SRFC. Kupř. Dohoda mezi Evropskou unií a Senegalskou republikou o partnerství v oblasti udržitelného rybolovu v čl. 5 odst. 4 stanoví, že "Unie se zavazuje podniknout všechny příslušné kroky k tomu, aby zajistila, že její plavidla budou dodržovat ustanovení této dohody a příslušných senegalských právních předpisů" (česká verze patří k oficiálním zněním dohody). Evropská unie uzavřela rybářské dohody se všemi sedmi státy Podoblastní rybářské komise (SRFC) a ve všech se nachází podobné ustanovení. Podle Paik Džin-hjona je tato smluvní praxe rozšířená a konzistentní (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 17).

Podobné ustanovení lze najít i v Dohodě k provedení ustanovení Úmluvy OSN o mořském právu z 10. prosince 1982 týkající se ochrany a hospodaření s rybími hejny, která se pohybují jak uvnitř výlučných ekonomických zón, tak na volném moři, a s rybími hejny vysoce migrujících druhů (Dohoda OSN o rybích hejnech), jejíž smluvními stranami jsou dva státy SRFC - Senegal a Guinea. Jak název napovídá, tato dohoda se zabývá otázkami, které jdou nad rámec pravomoci Tribunálu v nynější věci, nicméně několik ustanovení se týká oblastí pod národní pravomocí. Článek 18 odst. 3 písm. b) odrážka iv) Dohody OSN o rybích hejnech konkrétně stanoví, že opatření, která mají být přijata státem ohledně plavidel plujících pod jeho vlajkou, zahrnují stanovení pravidel k zajištění toho, že nebudou provádět neoprávněný rybolov v oblastech pod národní pravomocí jiných států. Tato povinnost se v podstatě podobá povinnosti státu vlajky zajistit dodržování zákonů a předpisů pobřežního státu v jeho výlučné ekonomické zóně ze strany rybářských plavidel, neboť neoprávněný rybolov (unauthorized fishing) se rovná rybolovu v rozporu se zákony a předpisy pobřežního státu (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, body 3 a 18).

Nakonec podle korejského soudce "povinnost státu vlajky zajistit dodržování zákonů a předpisů pobřežního státu ze strany rybářských plavidel je stanovena jako pravidlo mezinárodního obyčejového práva. Tudíž státy vlajky, jejichž plavidla se účastní rybolovu ve výlučných ekonomických zónách členských státu SRFC, ať už jsou stranami Úmluvy či nikoli, podléhají výše uvedné povinnosti" (tamtéž, bod 19)

Povinnost zajistit, že plavidlo plující pod vlajkou daného státu nebude provádět nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov, znamená podle Tribunálu povinnost "jednat". Jinými slovy, jak se uvádí v posudku Senátu ITLOS pro spory týkající se mořského dna, jde o povinnost "zavést odpovídající prostředky, vykonat nejlepší možné úsilí", aby bylo zabráněno nezákonnému, nehlášenému a neregulovanému rybolovu. Nicméně jakožto povinnost "jednat" jde o "povinnost náležité péče", nikoli o povinnost "dosažení výsledku". To znamená, že stát vlajky nemá povinnost dosáhnout toho, že rybářská plavidla plující pod jeho vlajkou v každém jednotlivém případě dodrží požadavek neprovádět nezákonný, nehlášený a neregulovaný rybolov ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC. Stát vlajky má "povinnost náležité péče", aby přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění dodržování práva a k zabránění nezákonnému, nehlášenému a neregulovanému rybolovu ze strany rybářských plavidel plujících pod jeho vlajkou (bod 129 posudku).

Pokud jde o význam "povinnosti náležité péče", Tribunál odkázal na následující vysvětlení poskytnuté v rozsudku MSD ze dne 20. dubna 2010 ve věci Papírny na řece Uruguay (Argentina proti Uruguayi), bod 197: "Jde o povinnost, s níž se pojí nejen přijetí příslušných pravidel a opatření, ale rovněž určitá míra obezřetnosti při jejich prosazování a výkonu správního dohledu vůči veřejným a soukromým provozovatelům, kupříkladu při monitorování jimi prováděných činností, aby se ochránila práva druhé strany. Smluvní strana Statutu z 1975 by tudíž nesla odpovědnost, pokud by se prokázalo, že nejednala pečlivě a tudíž nepřijala veškerá vhodná opatření k prosazení svých příslušných pravidel vůči veřejným či soukromým provozovatelům pod svou pravomocí." Viz bod 131 posudku.

Stát vlajky splní svou povinnost tím, že přijme opatření popsaná Tribunálem v bodech 134 až 140 posudku, jakož i tím, že účinně vykoná svou pravomoc a kontrolu ve "správních, technických a sociálních záležitostech" nad loděmi plujícími pod jeho vlajkou v souladu s čl. 94 odst. 1 UNCLOS (bod 127 posudku).

Mezinárodní tribunál pro mořské právo konstatoval, že podle čl. 58 odst. 3 a 62 odst. 4 UNCLOS má stát vlajky "povinnost přijmout nezbytná opatření, včetně prosazovacích, k zajištění toho, že plavidla plující pod jeho vlajkou budou dodržovat zákony a předpisy členských států SRFC k ochraně a obhospodařování živých mořských zdrojů v jejich výlučných ekonomických zónách" (bod 219, odst. 3 posudku, srov. bod 134 posudku).

Výše uvedená ustanovení podle Tribunálu rovněž ukládají státu vlajky "povinnost přijmout nezbytná opatření zakazující jeho plavidlům rybolov ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC, nepovolí-li to členské státy SRFC" (bod 135 posudku).

V souladu s čl. 192 a 193 UNCLOS má stát vlajky "povinnost přijmout nezbytná opatření k zajištění toho, že plavidla plující pod jeho vlajkou dodrží opatření k ochraně a uchování mořského prostředí, přijatá členskými státy SRFC" (bod 136 posudku).

Článek 92 UNCLOS stanoví, že vyjma výjimečných případů výslovně stanovených v mezinárodních smlouvách nebo v UNCLOS "lodě podléhají na volném moři výlučné pravomoci státu vlajky; to platí na základě čl. 58 rovněž pro výlučnou ekonomickou zónu, není-li to neslučitelné s částí V Úmluvy" (bod 115 posudku).

Článek 94 odst. 1 UNCLOS vyžaduje, aby stát vlajky účinně vykonával svou pravomoc a kontrolu nad loděmi plujícími pod jeho vlajkou "ve správních, technických a sociálních záležitostech". Za účelem dosažení tohoto cíle je stát vlajky podle čl. 94 odst. 2 písm. b) povinen uplatňovat "pravomoc podle svého vnitrostátního práva nad každou lodí plující pod jeho vlajkou a nad jejím kapitánem, důstojníky a posádkou, pokud jde o správní, technické a sociální záležitosti týkající se lodi". Čl. 94 v odst. 2 písm. a), 3 a 4 UNCLOS upřesňuje, že takový výkon pravomoci a kontroly ze strany státu vlajky musí zejména zahrnovat vedení evidence lodí, která obsahuje jména a další údaje o lodích plujících pod jeho vlajkou, a přijetí nezbytných opatření: zajistit bezpečnost plavby a opakovanou prohlídku kvalifikovaným lodním inspektorem; zajistit, že každá loď plující pod jeho vlajkou bude řízena kapitánem a důstojníky, kteří mají náležitou kvalifikaci; a zajistit, že bude mít posádku s náležitou kvalifikací a počtem, který odpovídá typu, velikosti, strojnímu zařízení a vybavení lodi (bod 116 posudku)

Tribunál byl toho názoru, že jelikož čl. 94 odst. 2 UNCLOS počíná slovem "zejména", seznam opatření, která mají být přijata státem vlajky k zajištění účinného výkonu jeho pravomoci a kontroly nad loděmi plujícími pod jeho vlajkou ve správních, technických a sociálních záležitostech je demonstrativní, nikoli vyčerpávající (bod 117 posudku).

Jako ustanovení obecné povahy, čl. 94 UNCLOS platí pro všechny lodě, včetně rybářských plavidel, po celý čas bez ohledu na to, kde se nacházejí. Ačkoli se podle soudce Paik Džin-hjona tento článek specificky zaměřuje na "bezpečnost na moři", povinnosti státu vlajky se neomezují na tyto záležitosti (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 8). Historicky byl pojem pravomoc a kontrola státu vlajky rozvíjen ve vnitrostátních mořských zákonech a praxi, zejména v britském právu, a později transformován do mezinárodního práva. Tato pravomoc a kontrola se zpočátku týkala registrace lodi, později se rozšířila na zajištění bezpečnosti lodí a v poslední době rovněž na ochranu mořského prostředí. S ohledem na katastrofální dopady námořních nehod pro lidské životy a mořské prostředí není těžké pochopit, že se pravomoc a kontrola státu vlajky vyvíjela většinou v kontextu zajištění bezpečnosti na moři. Stejně tak není s podivem, že povinnosti státu vlajky jsou podle čl. 94 Úmluvy formulovány se zaměřením na tuto oblast. Postupem času se však pravomoc a kontrola státu vlajky vyvinuly tak, aby se vyrovnaly s novými otázkami, odrážejícími měnící se potřeby společnosti a nové požadavky doby. Při výkladu čl. 94 Úmluvy "je důležité zohlednit tento vyvíjející, neohraničený kontext povinností státu vlajky" (tamtéž, bod 11).

Proto Tribunál konstatoval, že podle čl. 94 odst. 1 a 2 má stát vlajky "povinnost účinně vykonávat svou pravomoc a kontrolu ve správních záležitostech nad rybářskými plavidly plujícími pod jeho vlajkou, zejména zajištěním toho, že tato plavidla budou řádně označena" (bod 137 posudku).

"Stát vlajky, při plnění své povinnosti účinně vykonávat pravomoc a kontrolu ve správních záležitostech podle čl. 94 Úmluvy, je povinen přijmout nezbytná správní opatření k zajištění toho, že rybářská plavidla plující pod jeho vlajkou se ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC nebudou účastnit činností, jež ohrožují povinnost státu vlajky podle článku 192 Úmluvy chránit a uchovávat mořské prostředí a chránit živé mořské zdroje, které jsou nedílnou součástí mořského prostředí." (bod 219, odst. 3 posudku)

Tribunál byl toho názoru, že "povaha zákonů, předpisů a opatření, které mají být přijaty státem vlajky, jsou ponechány rozhodnutí každého státu vlajky podle jeho právního systému", nicméně stát vlajky má povinnost "zahrnout do nich donucovací mechanismy k monitorování a zabezpečování dodržování těchto zákonů a předpisů. Sankce ve vztahu k provádění nezákonných, nehlášených a neregulovaných rybolovných činností musejí být dostatečnými, aby od deliktů odstrašovaly a pachatele připravovaly o zisky plynoucí z nezákonných, nehlášených a neregulovaných rybolovných činností" (bod 138 posudku).

"Stát vlajky a členské státy SRFC mají povinnost spolupracovat v případech, které se týkají nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu plavidel státu vlajky ve výlučných ekonomických zónách dotčených členských států SRFC." (bod 219, odst. 3 posudku)

Tribunál připomněl závěry ze svého usnesení ze dne 3. prosince 2001 ve věci Továrna MOX (Irsko proti Spojenému království), bod 82: "Povinnost spolupráce je základním principem při předcházení znečištění mořského prostředí podle části XII Úmluvy a obecného mezinárodního práva." Tentokrát Tribunál uvedl, že se tato povinnost rovněž vztahuje "na případy údajných nezákonných, nehlášených a neregulovaných rybolovných činností" (bod 140 posudku).

"Jak plyne z ustanovení čl. 94 Úmluvy, pokud jde o rybolovné činnosti, stát vlajky, v rámci plnění své povinnosti vykonávat účinnou pravomoc a kontrolu ve správních záležitostech, musí přijmout nezbytná správní opatření k zajištění toho, že rybářská plavidla plující pod jeho vlajkou nebudou zapojena do činností, které ohrozí výkon povinností státu vlajky podle Úmluvy při ochraně a obhospodařování živých mořských zdrojů. Dojde-li však k takovému porušení a stát vlajky je o něm informován jinými státy, je povinen to vyšetřit a v případě potřeby učinit nezbytná opatření k nápravě daného stavu." (bod 119 posudku)

V souladu s čl. 94 odst. 6 UNCLOS "stát, který má zjevné důvody se domnívat, že ohledně lodi nebyla vykonávána řádná pravomoc a kontrola, může podat zprávu o těchto skutečnostech státu vlajky" a "po obdržení takové zprávy stát vlajky záležitost vyšetří a v případě potřeby učiní nezbytná opatření k nápravě daného stavu". Tribunál byl toho názoru, že "stát vlajky má povinnost informovat oznamující stát o přijatých opatřeních" (bod 118 posudku). Podle Tribunálu povinnost plynoucí čl. 94 odst. 6 UNCLOS "stejně tak platí pro stát vlajky, jehož lodě jsou obviněny z provádění nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu, jsou-li mu taková obvinění oznámena dotčeným pobřežním státem. Stát vlajky má tudíž povinnost záležitost vyšetřit a v případě potřeby učinit nezbytná opatření k nápravě daného stavu, jakož i informovat oznamující stát o těchto opatřeních. Opatřeními, která mají být učiněna státem vlajky, nejsou dotčena práva pobřežního státu přijmout opatření podle čl. 73 Úmluvy" (bod 139 posudku).

"Aby zajistil dodržování svých zákonů a předpisů vztahujících se k ochranným a hospodářským opatřením pro živé zdroje, může pobřežní stát podle čl. 73 odst. 1 Úmluvy přijmout taková opatření, která mohou být nezbytná k zajištění dodržování zákonů a předpisů přijatých v souladu s Úmluvou, včetně vstupu na palubu, inspekce, zadržení a soudního řízení." (bod 105 posudku)

V této souvislosti je třeba říct, že ilegální rybolov je jednou z nejvýznamnějších příčin úbytku populací velkých pelagických druhů. Populace migrující mezi výlučnými ekonomickými zónami různých států (kde se kvůli ekologickým podmínkám uskutečňuje naprostá většina rybolovu), resp. mezi výlučnými ekonomickými zónami a volným mořem, jsou vystaveny většímu tlaku mnohdy z důvodu neschopnosti řady států (především rozvojových) zajistit účinnou kontrolu často velmi rozlehlých mořských oblastí spadajících pod jejich pravomoc (ŽÁKOVSKÁ 2010, str. 46).

Soudce Paik Džin-hjon ve svém samostatném stanovisku nesouhlasil se závěrem Tribunálu v bodě 133, že "Úmluva je klíčovým nástrojem, který poskytuje vodítko týkající se obsahu opatření, která stát vlajky musí přijmout, aby dodržel povinnost 's náležitou péčí' zabránit NNN rybolovu ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC ze strany plavidel plujících pod jeho vlajkou". Paik Džin-hjon se nedomníval, že vodítko k této otázce lze nalézt v Úmluvě o mořském právu, z očividného důvodu, že tato otázka není v UNCLOS přímo řešena. Užitečné vodítko mělo být hledáno někde jinde. Podle něj Tribunál nevěnoval dostatečnou pozornost právnímu vývoji po přijetí Úmluvy o mořském právu, pokud jde o odpovědnost státu vlajky ohledně nezákonného, nehlášeného a neregulovaného rybolovu. Ve skutečnosti posílení odpovědnosti státu vlajky ohledně NNN rybolovu "představuje jeden z nejvýznamnějších aspektů vývoje práva mezinárodního rybolovu zhruba během minulých dvou desetiletí" (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, body 21 - 22).

Především v 90. letech 20. století a později bylo přijato mnoho smluv a dalších právních nástrojů v reakci na rostoucí mezinárodní znepokojení NNN rybolovem. Ty zahrnují různé globální a regionální rybářské smlouvy, množství dvoustranných dohod o přistupu k rybolovu, řadu nástrojů soft law, většinou přijatých pod záštitou FAO, a sérii rezolucí mezinárodních organizací, včetně Valného shromáždění OSN. Korejský soudce uznal, že některé z těchto nástrojů jsou dobrovolné povahy a právně nezávazné. Krom toho mnohá ustanovení těchto nástrojů nejsou přesně určena k tomu, aby řešila otázku před Tribunálem, neboť se týkají odpovědnosti státu vlajky spíše na volném moři než v cizích výlučných ekonomických zónách. Nicméně byl přesvědčen, že normativní vývoj po UNCLOS jako celek je relevantní pro nynější věc, neboť by mohl poskytnout užitečné vodítko, pokud jde o stav a směřování práva mezinárodního rybolovu v této otázce. Proto není moudré zavírat před těmito nástroji oči jen proto, že jsou právně nezávazné či přímo neupravují předmětnou otázku (tamtéž, bod 5). Hezkým příkladem je Dohoda k podpoře dodržování mezinárodních ochranných a hospodářských opatření rybářskými plavidly na volném moři. Podle Paika není žádný důvod, proč by mnoho opatření uvedených v této dohodě nešlo použít ohledně zahraničního rybolovu ve výlučné ekonomické zóně pobřežního státu. Kupříkladu požadavky registrace či vyvěšení vlajky v souladu s obecně uznávanými standardy mohou být použity na rybářská plavidla bez ohledu na to, kde se nacházejí (tamtéž, bod 28).

Paik Džin-hjon nevyzýval Tribunál k aplikaci práva soft law, ani k úvahám de lege ferenda. Stejně tak netvrdil, že podrobné povinnosti státu vlajky rozpracované v různých nástrojích mezinárodního práva se staly pravidly mezinárodního obyčejového práva platnými pro všechny státy (tamtéž, bod 22). Podle něj "obecně uznávané mezinárodní pravidla, metody a postupy" platí pro stát nikoli proto, že jsou právně závaznými, ať už na základě smlouvy či obyčeje, ale proto, že jsou začleněny do UNCLOS prostřednictvím právního odkazu (rule of reference); tento přístup je široce využíván zejména v části XII UNCLOS o ochraně a uchování mořského prostředí (tamtéž, bod 23).

"Je dobře známo, že Úmluva jakožto komplexní rámec právních principů se obecně nesnaží stanovit podrobný soubor pravidel či standardů pro různé oblasti, kterými se zabývá. Místo toho Úmluva nejprve formuluje obecnou povinnost a pak odkazuje na pravidla a standardy vyvinuté v jiných právních nástrojích a začleňuje je do sebe. Úmyslem toho přístupu je poskytnou specifický obsah obecné povinnosti uvedené v Úmluvě. To rovněž slouží užitečnému cíli umožňujícímu Úmluvě aktualizovat obsah obecné povinnosti, čímž se zajistí dlouhodobý význam a platnost Úmluvy." (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 23)

Paik Džin-hjon kritizoval posudek mimo jiné z toho důvodu, že jednoduše opakuje povinnost státu vlajky přijmout nezbytná opatření k zajištění dodržování práva, spíše než aby pojednal o obsahu těchto opatření (tamtéž, bod 21). Konstatování, že stát vlajky má povinnost zajistit dodržení práva, bez specifikování toho, jaká opatření musí být učiněna, by ponechalo státu vlajky široký prostor k uvážení (large measure of discretion). Není těžké předpovídat, co se v tomto případě stane. V zápolení se stále se zhoršujícími problémy NNN rybolovu by se takový přístup ukázal méně než uspokojivým. Proto musí být určen konkrétní obsah povinnosti státu vlajky (tamtéž, bod 25). Opatření, která mají být přijata k zajištění dodržování práva, musejí být konkrétní a v souladu s obecně uznávanými mezinárodními pravidly, postupy a metodami tak, aby povinnosti státu vlajky nezůstaly prázdnými. Soudce Paik přitom považoval za obecně uznávaná taková pravidla, jež jsou stanovena v nástroji mezinárodního práva uznávaném dostatečným počtem států. Může být rovněž relevantní, že tato pravidla jsou soustavně potvrzována v řadě právních nástrojů (tamtéž, bod 26).

Podle korejského soudce mezi konkrétní opatření v oblasti NNN rybolovu, které odpovídají "obecně uznávaným mezinárodním pravidlům, standardům či metodám", patří:

- zákaz lovu rybářskými plavidly ve výlučné ekonomické zóně pobřežního státu bez povolení státu vlajky;

- zřízení a vedení národního rejstříku rybářských plavidel;

- požadavek řádného označení (vyvěšení vlajky) a snadné identifikace rybářských plavidel v souladu s obecně uznávanými standardy;

- monitorování, kontrola a dohled nad rybářskými plavidly a jejich činnosti;

- považování rybolovu, který porušuje zákony a předpisy pobřežního státu ve výlučné ekonomické zóně, za trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů státu vlajky a jeho stíhání, včetně ukládání dostatatečně přísných sankcí (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 29).

Tribunál samotný dovodil mnohé z těchto povinností přímo z Úmluvy o mořském právu, což by mohlo znamenat, že při jejím výkladu a použití implicitně zohlednil (Paik Džin-hjonem zdůrazňovaný) vývoj mezinárodního práva, k němuž došlo v letech po přijetí UNCLOS. Na to naráží korejský soudce, když uvádí: "Nikde v ustanoveních Úmluvy uváděných výše nelze najít opatření, která jsou uváděna v bodech 135, 137 a 138 posudku, jako je zákaz rybolovu ve výlučné ekonomické zóně ze strany plavidel státu vlajky, pokud to nepovolí pobřežní stát, řádné označení rybářských plavidel a ukládání adekvátních sankcí" (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 21). Nesouznění mezi Tribunálem a korejským soudcem, který ostatně hlasoval ve prospěch závěrů posudku, je spíš v tom, že se ITLOS vývoje mezinárodního práva v oblasti NNN rybolovu výslovně nedovolává. Nakonec soudce Paik počítá výše uvedená opatření mezi nezbytná opatření, která mají být přijata státem vlajky za účelem splnění povinnosti "zajistit, že rybářská plavidla plující pod jeho vlajkou dodrží zákony a předpisy členských států SRFC a tudíž se nezapojí do NNN rybolovu v jejich výlučných ekonomických zónách" (tamtéž, bod 29).

II. Druhá otázka - odpovědnost státu vlajky za NNN rybolov

"V jakém rozsahu má být stát vlajky spatřován odpovědným za nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti plavidel plujících pod jeho vlajkou?"

Zde Tribunál rozhodl osmnácti hlasy ku dvěma (proti byli soudci Cot a Lucky).

ITLOS nejprve uvedl, že UNCLOS, ani Úmluva MPP neposkytuje vodítko k otázce odpovědnosti státu vlajky za nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti prováděné plavidly plujícími pod jeho vlajkou (bod 142 posudku). Podle čl. 293 odst. 1 UNCLOS jsou použitelným právem rovněž "jiná pravidla mezinárodního práva, která nejsou neslučitelná s touto Úmluvou". V souladu s tímto ustanovením se tak Tribunál při posuzování této otázky se řídil "příslušnými pravidly mezinárodního práva o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání" (bod 142 posudku).

Ve světle mezinárodní judikaturu, jeho vlastní nevyjímaje, Tribunál v bodě 144 svého posudku shledal, že pravidly obecného mezinárodního práva relevantními pro druhou otázku jsou následující pravidla, která odráží Návrh článků ILC o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání:

i) každé mezinárodně protiprávní jednání státu znamená mezinárodní odpovědnost tohoto státu (čl. 1 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států);

ii) mezinárodně protiprávní jednání státu nastává, pokud jednání spočívající v konání či opomenutí a) je přičitatelné státu podle mezinárodního práva, a b) představuje porušení mezinárodní povinnosti státu (čl. 2 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států); a

iii) odpovědný stát má povinnost plně napravit újmu způsobenou mezinárodně protiprávním jednáním (čl. 31 odst. 1 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států).

Při aplikaci čl. 2 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států Tribunál konstatoval, že pokud rybářské plavidlo poruší zákony a předpisy pobřežního státu, které se týkají nezákonných, nehlášených a neregulovaných rybolovných činností ve výlučného ekonomické zóně, nemá to za následek mezinárodně protiprávní jednání státu vlajky, neboť "porušení takových zákonů a předpisů plavidly není samo o sobě přičitatelné státu vlajky". K odpovědnosti státu je navíc potřeba porušení jeho vlastních povinností "náležité péče" ve vztahu k nezákonným, nehlášeným a neregulovaným rybolovným činnostem plavidel plujících pod jeho vlajkou (bod 146 posudku). Stručně řečeno, členské státy SRFC mohou stát vlajky "spatřovat odpovědným za jemu přičitatelné porušení mezinárodních povinností, uvedených v odpovědi na první otázku" (bod 147 posudku). Pokud však přijme "veškerá nezbytná a vhodná opatření" za účelem splnění těchto povinností zajišťujících, že plavidla plující pod jeho vlajkou nebudou ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC provádět NNN rybolovné činnosti, odpovědnost nenese (bod 148 posudku).

Tribunál se rovněž zabýval otázkou, zda porušení povinností "náležité péče" ze strany státu vlajky by znamenaly izolované nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti či jen opakování takových činností. Jak bylo vysvětleno, k porušení povinností "náležité péče" ze strany státu vlajky dochází tehdy, pokud nepřijal všechna nezbytná a vhodná opatření ke splnění svých povinností zajistit, že plavidla plující pod jeho vlajkou nebudou ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC provádět nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti. Tudíž frekvence NNN rybolovných činnosti plavidel ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC není relevantní pro otázku, zda stát vlajky porušil povinnost "náležité péče" (bod 150 posudku).

Německý soudce Rüdiger Wolfrum ve svém prohlášení, připojeném k posudku, uvedl, že "posudek mohl a měl být v části svého odůvodnění explicitnější. Ohledně několika otázek, především ohledně mezinárodní odpovědnosti států, kterou se zabýval v odpovědích na druhou a třetí otázku, byl posudek velmi stručným. Při pojednání o této otázce, která je ústředním bodem tohoto stanoviska, Tribunál mohl dále rozvinout svou vlastní judikaturu konkrétně o nápravě škod" (prohlášení soudce Rüdigera Wolfruma, bod 1).

Tribunál vyjádřil svůj názor ohledně pravidel k nápravě (reparaci) podle mezinárodního práva v bodě 170 svého rozsudku ze dne 1. července 1999 ve věci M/V "Saiga" (Svatý Vincenc a Grenadiny/Guinea) (č. 2): "Je zavedeným pravidlem mezinárodního práva, že stát, který utrpí škodu v důsledku mezinárodně protiprávního jednání druhého státu, má právo na nápravu utrpěné škody od státu, který se dopustil protiprávního jednání, a že 'reparace musí v maximální možné míře odstranit všechny následky protiprávního jednání a obnovit stav, který by s největší pravděpodobností existoval, kdyby k tomuto jednání nedošlo' (Chorzówská továrna, věc samá, rozsudek č. 13, 1928, P.C.I.J., Series A, č. 17, str. 47)." Bod 147 nynějšího posudku odkazuje na tuto část rozsudku Saiga.

Podle soudce Rüdigera Wolfruma je čl. 31 odst. 1 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států ("Odpovědný stát má povinnost plně napravit újmu způsobenou mezinárodně protiprávním jednáním.") reflexí mezinárodního obyčejového práva. Tribunál mohl toto ustanovení dále rozpracovat, a to navzdrory skutečnosti, že v případě porušení povinnosti náležité péče může být obtížné stanovit odškodnění, které má být odpovědným státem poskytnuto. Nicméně mělo být zdůrazněno, že povinnost úplné nápravy je důležitým prvkem pravidel mezinárodní odpovědnosti, a bylo vhodné minimálně odkázat na použitelnost čl. 31 Návrhu článků o odpovědnosti států (prohlášení soudce Rüdigera Wolfruma, bod 3 a 4).

Soudce Wolfrum rovněž upozornil na čl. 30 Návrhu článků ILC o odpovědnosti států, který zní: "Stát odpovědný za mezinárodně protiprávní jednání je povinen:

a) ukončit toto jednání, pokud nadále trvá;

b) poskytnout dostatečné záruky a ujištění, že nedojde k jeho opakování, pokud to okolnosti vyžadují."

"Toto ustanovení, které je rovněž jedním z ústředních prvků režimu mezinárodní odpovědnosti států, je zvláště důležité v kontextu dnešního případu, neboť poskytuje pobřežním státům prostředky, na základě nichž mohou po státech vlajky požadovat, aby změnily své vnitrostátní právo týkající se rybolovu tak, aby splňovaly mezinárodní závazky, které převzaly, a mezinárodní standardy stanovené příslušnými oblastními či univerzálními mezinárodními organizacemi. Avšak mělo by být poznamenáno, že pravidla týkající se mezinárodní odpovědnosti platí obecně. Jako takové by měla být považována za prostředek k trvalému zlepšování vnitrostátních rybářských zákonů tak, aby splňovaly příslušné mezinárodně uznávané pravidla a standardy." (prohlášení soudce Rüdigera Wolfruma, bod 5)

III. Třetí otázka - povinnosti a odpovědnost EU při NNN rybolovu

"Je-li rybářské povolení vydáno plavidlu v rámci mezinárodní dohody se státem vlajky či mezinárodní agenturou, mají být stát či mezinárodní agentura spatřovány odpovědnými za to, že dané plavidlo porušilo rybářské právní předpisy pobřežního státu?"

Odpověď na třetí otázku, která významně objasnila povinnosti Evropské unie a jejích členských států, byla přijata jednohlasně.

Tribunál nejprve objasnil rozsah třetí otázky. V této souvislosti uvedl, že se týká odpovědnosti státu vlajky či mezinárodní agentury za porušení rybářských právních předpisů pobřežního státu ze strany plavidla, které má rybářské povolení vydané v rámci mezinárodní dohody se státem vlajky či mezinárodní agenturou. V nynější věci je třeba výraz "mezinárodní agentura" chápat za synonymní s "mezinárodní organizací" (bod 152 posudku).

Pokud jde o odpovědnost státu vlajky, jež může plynout z porušení zákonů a předpisů pobřežního státu plavidly, které plují pod jeho vlajkou a rybaří ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC na základě povolení vydaného v rámci dohody o přístupu k rybolovu mezi takovým státem a státem vlajky, Tribunál byl toho názoru, že v této souvislosti platí jeho závěry obsažené v odpovědi na druhou otázku (bod 155 posudku).

Pokud jde o odpovědnost mezinárodní organizace, Tribunál zdůraznil, že otázka se vztahuje pouze k těm mezinárodním organizacím, zmíněným v článcích 305 odst. 1 písm f) a 306 UNCLOS a v příloze IX UNCLOS, na něž jejich členské státy, které jsou stranami UNCLOS, přenesly pravomoc v otázkách, jež upravuje; v nynější věci je předmětnou oblastí rybolov (bod 157 posudku).

Podle svých článků 305 odst. 1 písm. f) a 306, jakož i své přílohy IX, je Úmluva o mořském právu otevřena účasti mezinárodních organizací. Mezinárodní organizace se může stát stranou UNCLOS po uložení listiny o formálním potvrzení nebo přistoupení. Na tomto základě se dne 1. května 1998 stalo smluvní stranou Evropské společenství, které bylo dne 1. prosince 2009 nahrazeno jeho nástupkyní - Evropskou unií (viz čl. 1 Konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii). V současnosti je EU jedinou mezinárodní organizací, která je stranou UNCLOS (body 158 - 159 posudku).

Veledůležitý je přitom čl. 4 odst. 1, 2 a 3 přílohy IX UNCLOS:

"1. Listina mezinárodní organizace o formálním potvrzení nebo přistoupení bude obsahovat závazek přijmout práva a povinnosti států podle této Úmluvy, pokud jde o oblasti, ve kterých na ni byla přenesena pravomoc jejími členskými státy, jež jsou stranami této Úmluvy.

2. Mezinárodní organizace je stranou této Úmluvy v rozsahu, v jakém má pravomoc v souladu s prohlášeními, sděleními anebo oznámeními uvedenými v článku 5 této přílohy.

3. Taková mezinárodní organizace vykonává práva a plní povinnosti, které by jinak měly její členské státy, jež jsou smluvními stranami, podle této Úmluvy v otázkách, ve kterých na ni byla těmito členskými státy přenesena pravomoc. Členské státy mezinárodní organizace nevykonávají pravomoc, kterou na ni přenesly."

Při ukládání své listiny o formálním potvrzení Evropské společenství prohlásilo, že přijímá, "pokud jde o oblasti, ve kterých na ni byla přenesena pravomoc těmi jejími členskými státy, jež jsou stranami Úmluvy, práva a povinnosti stanovené pro státy v Úmluvě a Dohodě" o provádění části XI. Evropské společenství rovněž uvedlo, že "rozsah a výkon takových pravomocí Společenství podléhá vzhledem k jejich povaze neustálému vývoji, a bude-li to nezbytné, Společenství doplní nebo změní toto prohlášení v souladu s čl. 5 odst. 4 přílohy IX Úmluvy".

Prohlášení Evropského společenství týkající se pravomoci podle čl. 5 odst. 1 přílohy IX, které bylo připojeno k listině o formálním potvrzení, specifikuje oblasti upravené UNCLOS, ohledně nichž byla pravomoc přenesena na organizaci jejími členskými státy, z nichž všechny, včetně České republiky, jsou stranami Úmluvy o mořském právu. Evropské společenství v tomto prohlášení specifikovalo určité oblasti výlučné pravomoci, jakož i oblasti pravomoci sdílené s jeho členskými státy. Příslušné části prohlášení zní:

1. Oblasti, ve kterých má Společenství výlučnou pravomoc:

"Společenství prohlašuje, že jeho členské státy na něj převedly pravomoc ohledně ochrany a obhospodařování rybolovných mořských zdrojů. Proto je v této oblasti Společenství oprávněno přijmout vhodná pravidla a nařízení (která jsou prosazována členskými státy) a v oblasti své pravomoci vstupovat do vnějších závazků se třetími státy nebo příslušnými mezinárodními organizacemi. Tato pravomoc se týká vod pod národní rybolovnou pravomocí a volného moře. Nicméně, pokud jde o opatření týkající se výkonu pravomoci nad plavidly, označování a registrace plavidel a prosazování trestních a správních sankcí, pravomoc mají členské státy při dodržení právních předpisů Společenství. Právo Společenství rovněž stanoví správní sankce." 

2. Oblasti, ve kterých Společenství sdílí pravomoc se svými členskými státy:

"Pokud jde o rybolov, v řadě oblastí, které se přímo nevztahují k ochraně a obhospodařování rybolovných mořských zdrojů, existuje sdílená pravomoc, kupř. v oblasti výzkumu a technologického rozvoje a rozvojové spolupráce."

Členské státy Evropské unie, které jsou stranami UNCLOS, tedy na Unii přenesly svou pravomoc ohledně "ochrany a obhospodařování rybolovných mořských zdrojů" (bod 219, odst. 5 posudku). ITLOS zároveň konstatoval, že v nynější věci je na základě prohlášení EU ohledně "ochrany a obhospodařování rybolovných mořských zdrojů" relevantní pouze výlučná pravomoc EU (bod 164 posudku).

Tribunál upozornil na to, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1380/2013, o společné rybářské politice, definuje "rybářské plavidlo Unie" jako "rybářské plavidlo plující pod vlajkou členského státu a zapsané v Unii". Jde-li o plavidla, která jsou vlastněna či provozována státními příslušníky členského státu mezinárodní organizace, ale plují pod vlajkou státu, jenž není členem této mezinárodní organizace, problematika takové odpovědnosti byla podle Tribunálu nad rámec třetí otázky SRFC (body 165 - 166 posudku).

Evropská unie během ústního řízení před ITLOS učinila prohlášení, že "v Evropské unii, mezinárodní dohody uzavřené EU jsou závazné pro její instituce a její členské státy". Evropská unie dodala, že "jak je předvídáno ve třetí otázce, Evropská unie je jedinou smluvní stranou s pobřežním státem, vykonávající pravomoc ve vztahu k členským státům EU" a že "z toho plyne, že pouze EU - organizace - je potenciálně odpovědná podle mezinárodního práva za porušení závazků z těchto dohod". 

Tribunál konstatoval, že v nynější věci je odpovědnost mezinárodní organizace za mezinárodně protiprávní jednání spojena s její pravomocí. To je jasně vysvětleno v čl. 6 odst. 1 přílohy IX UNCLOS, který stanoví, že strany, jež mají pravomoc podle článku 5 této přílohy, nesou odpovědnost za nesplnění povinností nebo za jakékoli jiné porušení UNCLOS. Z toho plyne, že mezinárodní organizace, která v oblasti své pravomoci přebírá závazek, jehož dodržení závisí na jednání jejích členských států, může být shledána odpovědnou, pokud členský stát nedodrží takový závazek a mezinárodní organizace nesplní svou povinnost "náležité péče" (bod 168 posudku).

Evropská unie během ústního řízení rovněž uvedla, že dohody o přístupu k rybolovu "jsou nedílnou součástí právního řádu EU a (...) jsou prováděny v rámci Unie orgány členských států" a že "pokud členský stát Evropské unie nesplní závazky vyplývající z dohody, je to stále Unie, která je mezinárodně odpovědná". Evropské unie rovněž vyjádřila názor, že odpovědnost státu vlajky či mezinárodní agentury za porušení rybářských předpisů pobřežního státu závisí na obsahu mezinárodní dohody, a nemá-li takových specifických ustanovení, použijí se "obecná pravidla mezinárodního práva o odpovědnosti států za porušení mezinárodních povinností státu". To potvrdil Tribunál v bodě 170 svého posudku: "Odpovědnost mezinárodní organizace za porušení rybářských právních předpisů pobřežního státu ze strany plavidla, které pluje pod vlajkou členského státu a má rybářské povolení vydané v rámci dohody o přístupu k rybolovu, je závislá na tom, zda příslušná dohoda obsahuje specifická ustanovení týkající se odpovědnosti za takové porušení. Nemá-li dohoda taková ustanovení, použijí se obecná pravidla mezinárodního práva."

Tribunál poukázal na to, že "činnosti rybářských plavidel EU, působících ve výlučné ekonomické zóně členského státu SRFC podle dohody o přístupu k rybolovu s EU, podléhají v souladu s těmito dohodami rybářským zákonům a předpisům tohoto státu" (bod 171 posudku). Zástupkyně Evropské unie přitom během ústního řízení učinila prohlášení, že "rybářské činnosti musí být schváleny a prováděny v souladu s právními předpisy pobřežních států, neboť dohody uzavřené Evropskou unií shodně stanoví", že "tyto dohody zavazují Unii 'učinit veškeré vhodné kroky k zajištění toho, aby [její] plavidla dodržovala ustanovení Dohody a právní předpisy upravující rybolov'", a že "na tomto základě by EU přešetřila údajná porušení takových právních předpisů ze strany plavidel Unie a v případě potřeby přijala dodatečná opatření, v souladu s obsahem dohody a povinností náležité péče" (tamtéž).

Tribunál došel k závěru, že v případech, kdy Evropská unie (při výkonu své výlučné pravomoci v oblasti rybolovu) uzavřela se státem SRFC dohodu zajišťující přístup rybářských plavidel Unie k rybolovu ve výlučné ekonomické zóně daného státu, "povinnosti státu vlajky se stávají povinnostmi mezinárodní organizace" (bod 172 posudku). Evropská unie, jako jedna ze dvou smluvních stran dohody o přístupu k rybolovu, musí tudíž zajistit, že rybářská plavidla Unie dodrží rybářské zákony a předpisy státu SRFC a ve výlučné ekonomické zóně tohoto státu nebudou provádět nezákonné, nehlášené a neregulované rybolovné činnosti (tamtéž).

V souladu s tím, toliko Evropská unie může nést odpovědnost za porušení svých závazků vyplývajících z dohody o rybolovu, nikoli její členské státy. Z toho důvodu, pokud Evropská unie nesplní své povinnosti "náležité péče", členské státy SFRC mohou za to, že plavidlo plující pod vlajkou členského státu EU a rybařící ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC v rámci dohody o přístupu k rybolovu mezi EU a takovými členskými státy SRFC porušilo jejich rybářské zákony a předpisy, pokládat odpovědnou Evropskou unii (bod 173 posudku).

Státy SRFC mohou na základě čl. 6 odst. 2 Přílohy IX UNCLOS požádat Evropskou unii nebo její členské státy, aby poskytly informace o tom, kdo nese odpovědnost v konkrétní záležitosti. Organizace a její dotčené státy musí poskytnout takovou informaci. Neposkytnutí takové informace v přiměřené lhůtě nebo poskytnutí rozporuplné informace má za následek solidární odpovědnost mezinárodní organizace a dotčených členských států (bod 174 posudku).

IV. Čtvrtá otázka - spolupráce pobřežních států při udržitelném hospodaření

"Jaká práva a povinnosti má pobřežní stát při zajištění udržitelného hospodaření se sdílenými populacemi a populacemi společného zájmu, zejména malých pelagických druhů a tuňáka?"

Výraz "sdílené populace" je definován v čl. 2 odst. 12 Úmluvy MPP jako "populace vyskytujcí se ve výlučných ekonomických zónách dvou či více pobřežních států anebo vyskytující se jak ve výlučné ekonomické zóně, tak v oblasti za ní a k ní přilehlé". Termín "populace společného zájmu", jehož zavedené definice neexistuje, SRFC zřejmě považovala za podmnožinu "sdílené populace", neboť během ústního řízení uvedla: "Ve středovýchodním Atlantiku se řada migrujících pelagických druhů přesouvá mezi výlučnými ekonomickými zónami více států ('přeshraniční populace' či 'populace společného zájmu') a/nebo mezi výlučnými ekonomickými zónami a vodami za nimi ('rozptýlené populace'). Tudíž jde o populace, které jsou sdíleny mezi dvěma sousedními pobřežními státy, nebo dvěma nesousedními pobřežními státy, které se nacházejí na druhé straně zálivu či oceánu, anebo mezi pobřežním státem a státem vlajky plavidla lovícího populaci." Tribunál byl každopádně toho názoru, že "sdílené populace" podle čl. 2 odst. 12 Úmluvy MPP, jakož i "populace společného zájmu", zahrnují populace, kterými se zabývá čl. 63 UNCLOS (bod 186 posudku).

Podoblastní rybářská komise (SRFC) ve svém písemném podání uváděla následující podrobnosti týkající se pozadí čtvrté otázky: "Malé pelagické druhy a tuňák jsou migrujícími druhy, které se sezónně, v závislosti na ekologických podmínkách, soustředí ve vodách pod národní pravomocí více pobřežních států. Proto by dotčené státy měly přijmout společná opatření k jejich udržitelnému obhospodařování. Je třeba zdůraznit, že dotčené státy mezi sebou obecně nevedou konzultace, když zavádějí opatření k hospodaření s těmito druhy. Ve skutečnosti jsou tyto pelagické zdroje předmětem rybářských povolení, na základě dohod podepsaných mezi pobřežním státem a zahraničními společnostmi, bez konzultací se sousedními pobřežními státy, jež leží podél migračních tras těchto zdrojů". SRFC dodala, že "některé členské státy i nadále jednají v izolaci při vydávání rybářských povolení ke sdíleným zdrojům, čímž ohrožují zájmy sousedních států a iniciativ SRFC". SRFC uzavřela, že "dnešní praxe ukazuje na nedostatečnou spolupráci mezi členskými státy SRFC při udržitelném hospodaření s populacemi společného zájmu či sdílenými populacemi".  

V centru čtvrté otázky položené SRFC samozřejmě je, že pobřežní státy mají podle UNCLOS svrchovaná práva nejen k živočišným druhům usedlým ve výlučné ekonomické zóně, ale rovněž k přeshraničním populacím, k populacím rozptýleným do volného moře a k vysoce migrujícím druhům. Klíčovým prvkem udržitelného hospodaření se sdílenými zdroji je bezesporu spolupráce. Bez ní nemohou být "takové zdroje ze své podstaty účinně ochráněny či obhospodařovány" (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 34). Podle soudce Paik Džin-hjona by však pro řešení problému plynoucího z chybějící spolupráce v nynější věci stěží dostačovalo pouhé zdůraznění povinnosti spolupráce či zopakování relevantních ustanovení UNCLOS (tamtéž).

ITLOS rozhodl v této otázce devatenácti hlasy ku jednomu (proti byl soudce Ndiaye).

Stěžejními pro odpověď na čtvrtou otázku byly čl. 61 UNCLOS, který se týká ochrany živých zdrojů obecně, čl. 63 UNCLOS, pokud jde o sdílené populace a populace společného zájmu, a čl. 64 UNCLOS, pokud jde o vysoce migrující druhy.

"Pobřežní stát, s ohledem na nejlepší vědecké údaje, které má k dispozici, vhodnými ochrannými a hospodářskými opatřeními (proper conservation and management measures) zajišťuje, že udržení živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně nebude ohroženo nadměrným využíváním (over-exploitation). Za tímto účelem pobřežní stát podle potřeby spolupracuje s příslušnými podoblastními, oblastními či univerzálními mezinárodními organizacemi." (čl. 61 odst. 2 UNCLOS)

Podle Tribunálu mají pobřežní státy (členské státy SRFC) na základě UNCLOS "povinnost zajistit udržitelné hospodaření se sdílenými populacemi, vyskytují-li se v jejich výlučných ekonomických zónách" (bod 207 posudku).

Tato povinnost v první řadě zahrnuje "povinnost spolupracovat podle potřeby s příslušnými podoblastními, oblastními či univerzálními mezinárodními organizacemi, aby se vhodnými ochrannými a hospodářskými opatřeními zajistilo, že udržení sdílených populací ve výlučné ekonomické zóně nebude ohroženo jejich nadměrným využíváním (viz čl. 61 odst. 2 Úmluvy)" (bod 207 posudku). Podle Tribunálu je tedy třeba slova "spolupracuje" (shall cooperate) chápat jako "je povinen spolupracovat" (obligation to cooperate). Krom toho je zřejmé, že tento závazek platí i pro "příslušné mezinárodní organizace".

Aby členské státy SRFC tuto povinnost spolupráce splnily, musejí podle Úmluvy o mořském právu, zejména podle čl. 61 zajistit, že "díky ochranným a hospodářským opatřením nebude udržení sdílených populací ohroženo jejich nadměrným využíváním" (bod 208 posudku). Jak Tribunál uvedl dříve, podle čl. 61 odst. 2 UNCLOS jsou pobřežní státy povinny zajistit, že "udržení živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně nebude ohroženo nadměrným využíváním". Tudíž mají povinnost "přijmout ochranná a hospodářská opatření pro veškeré živé zdroje v rámci výlučné ekonomické zóny" (bod 96 posudku).

Tribunál se rovněž zabýval frází "s ohledem na nejlepší vědecké údaje, které má k dispozici" z čl. 61 odst. 2 UNCLOS. Členské státy SRFC mají podle tohoto ustanovení povinnost zajistit, že "ochranná a hospodářská opatření jsou založena na nejlepších vědeckých důkazech", které mají k dispozici. Pokud jsou takové důkazy nedostatečnými, musejí v souladu s čl. 2 odst. 2 Úmluvy MPP uplatňovat "přístup předběžné opatrnosti (precautionary approach)" (bod 208 posudku).

Čl. 2 odst. 2 Úmluvy MPP přitom "přístup předběžné opatrnosti" definuje takto: "Pokud jde o hospodaření s rybami, přístup či princip přeběžné opatrnosti je založen za předpokladu, že absence relevantních vědeckých údajů o rybolovu by neměla být záminkou pro odklad či nepřijetí rybolovných hospodářských opatření zaměřených na uchování cílených a necílených druhů, jakož i doprovodných či závislých druhů a jejich životního prostředí."

Je třeba připomenout, že Úmluva o mořském právu vzhledem k době jejího přijetí povinnost uplatňovat přístup předběžné opatrnosti výslovně neobsahuje (zárodek lze najít pouze v úpravě introdukcí nepůvodních druhů do mořského prostředí). Čl. 61 odst. 2 UNCLOS vychází z požadavku zakládat přijatá opatření na nejlepších dostupných vědeckých údajích, případnou nedostatečností těchto údajů se však nezabývá (ŽÁKOVSKÁ 2010, str. 192). Proto lze považovat za významné, že ITLOS neopomněl vyložit tento článek v souladu s Úmluva MPP, která uvádí "přístup předběžné opatrnosti" ve svých úvodních ustanoveních. Tribunál tak fakticky zopakoval postup Senátu pro spory týkající se mořského dna, který uvedl, že nařízení Mezinárodního orgánu pro mořské dno (ISBA), zakotvující tento princip, přetvořila "nezávazné prohlášení o přístupu předběžné opatrnosti v Deklaraci z Rio de Janeira v závaznou povinnost". Senátu ITLOS pro spory týkající se mořského dna byl navíc toho názoru, že začlenění přístupu předběžné opatrnosti do "rostoucího počtu mezinárodních smluv a dalších nástrojů, z nichž mnohé odrážejí formulaci Principu 15 Deklarace z Rio de Janeira" zahájilo "trend k tomu, aby se tento přístup stal součástí mezinárodního obyčejového práva".

V nynějším případu se Tribunál k obyčejovému statusu přeběžné opatrnosti nevyjádřil a stačilo mu odkázat pouze na regionální Úmluvu MPP, platnou pro státy Podoblastní rybářské komise, která podobně jako Dohoda o rybích hejnech či některá rybářská fóra (CCAMLR, NEAFC či NAFO) přístup předběžné opatrnosti uplatňuje. Nicméně fakt, že Tribunál upozornil výslovně na přístup předběžné opatrnosti, přispívá dále k jeho utvrzování a obecnému přijetí. Navíc když se zdá, že v Úmluvě MPP je uveden jen jako obecná, úvodní zásada, nikoli jako nějaký konkrétní požadavek. Ačkoliv je přístup předběžné opatrnosti v teoretické rovině samozřejmou součástí moderní péče o živou přírodu, (ybolovné zdroje nevyjímaje, v praxi je doposud uplatňován ve velmi omezené míře. Pouhá pravděpodobnostní hodnota naprosté většiny vědeckých podkladů, vzhledem k omezeným znalostem fungování mořských ekosystémů pochopitelná, slouží často jako záminka pro odmítnutí přísnějších opatření jako zbytečných. Řada rezolucí Valného shromáždění OSN a dalších dokumentů soft law se touto problematikou zabývá a vyzývá státy a regionální rybářská fóra k urychlenému řešení, zatím však bez valného úspěchu(ŽÁKOVSKÁ 2010, str. 130)

Podle čl. 61 odst. 3 UNCLOS pobřežní státy mají povinnost zajistit, že daná ochranná a hospodářská opatření jsou zaměřena "na udržení nebo obnovení stavů populací na úrovních, které mohou vytvářet maximální udržitelný výnos (maximum sustainable yield), jak je určeno příslušnými ekologickými a ekonomickými faktory, včetně ekonomických potřeb pobřežních rybářských komunit a zvláštních potřeb členských států SRFC, s přihlédnutím ke způsobům rybolovu, ke vzájemné závislosti populací a k obecně doporučovaným mezinárodním minimálním standardům, ať už podoblastním, oblastním či univerzálním" (bod 208 posudku).

Taková opatření musejí podle čl. 61 odst. 4 UNCLOS zohlednit "dopady na druhy doprovodné či závislé na druzích využívaných (species associated with or dependent upon harvested species), a to s cílem udržet anebo obnovit stavy populací těchto doprovodných či závislých druhů nad úroveň, při níž by mohlo dojít k závažnému ohrožení jejich reprodukce" (bod 209 posudku).

Jedná o tzv. necílené druhy (non-target species), které mohou být ohroženy využíváním cílených druhů, aniž by však samy byly předmětem lovu. Druhy doprovodné či závislé na druzích využívaných jsou ohrožené z důvodu svých ekosystémových vazeb. Jedná se často o druhy chráněné prostřednictvím zvláštních nástrojů, jejichž lov je zakázán, ale i o druhy méně nápadné, z komerčního hlediska nezajímavé, kterým mezinárodní právo nevěnuje pozornost. Populace těchto necílených druhů jsou ohroženy jak kvantitativním rozsahem průmyslového rybolovu (při velkém množství lovných ryb zákonitě v sítích - či na háčcích - uvízne i řada jedinců necílených druhů), tak používáním neselektivních technik lovu, které svým "beru vše" charakterem představují hrozbu i v menším měřítku. Tzv. vedlejší nebo náhodné úlovky (by-catches) představují jednu z nejvýznamnějších současných příčin úhynu řady chráněných mořských druhů. Požadavek chránit druhy spojené s ekologickými vazbami s druhy využívanými je ve své podstatě jedním z projevů ekosystémového přístupu a jako takový je běžnou součástí moderních mezinárodních dokumentů z oblasti rybolovu (ŽÁKOVSKÁ 2010, str. 134).

Čl. 61 odst. 5 UNCLOS Tribunál vyložil tak, že daná opatření musejí prostřednictvím příslušných mezinárodních organizací zajistit "pravidelnou výměnu dostupných vědeckých informací, statistik o úlovcích a intenzitě rybolovu a jiných údajů důležitých pro ochranu sdílených populací" (bod 209 posudku).

Povinnost zajistit udržitelné hospodaření se sdílenými populacemi je dále konkretizována ve specifických ustanoveních čl. 63 a 64 UNCLOS.

"Vyskytují-li se stejná populace či populace doprovodných druhů ve výlučných ekonomických zónách dvou nebo více pobřežních států, usilují tyto státy buď přímo, nebo prostřednictvím příslušných podoblastních či oblastních organizací, o dohodu na nezbytných opatřeních ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje těchto populací, aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této části." (čl. 63 odst. 1 UNCLOS)

Čl. 63 odst. 1 UNCLOS rozvíjí povinnost spolupráce ve vztahu k rybí populaci či populaci doprovodných druhů, které se vyskytují ve výlučných ekonomických zónách více pobřežních států. Tato spolupráce se neomezuje na pouhé "udržení živých zdrojů ve výlučné ekonomické zóně", cílem je "zajištění ochrany a rozvoje těchto populací". Zatímco čl. 61 UNCLOS poskytuje podle Tribunálu vodítko ohledně "ochrany", termín "rozvoj" bylo třeba objasnit. Soudci zastávali názor, že termín "rozvoj těchto populací", užitý v čl. 63 odst. 1 UNCLOS, naznačuje, že "tyto populace by měly být využívány jako rybolovné zdroje v rámci režimu udržitelného obhospodařování ryb. Což může zahrnovat využívání nelovených populací či nárůst ve využívání méně lovených populací díky rozvoji udržitelného rybolovu, jakož i účinnějším plánům obhospodařování ryb, které zajistí dlouhodobou udržitelnost využívaných populací. Rovněž může zahrnovat obnovení populace podle požadavku čl. 61 Úmluvy, aby daný nebyl ohrožen nadměrným využíváním, čímž se zachová jako dlouhodobě využitelný zdroj" (body 197 - 198 posudku). Podle Tribunálu je "konečným cílem udržitelného hospodaření s rybími populacemi chránit a rozvíjet je jako jako využitelné a udržitelné zdroje". Tribunál tedy vykládal výraz "udržitelné hospodaření", užitý ve čtvrté otázce, ve smyslu "ochrana a rozvoj" podle čl. 63 odst. 1 Úmluvy (body 190 - 191 posudku).

Tribunál zopakoval, že usilování o dohodu na "nezbytných opatřeních ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje těchto populací" je povinností pobřežních států (bod 207 posudku), jakož i jejich právem (bod 206 posudku). Pobřežní státy jsou "oprávněny usilovat", a to buď přímo, nebo prostřednictvím příslušných podoblastních a oblastních organizací, s dalšími pobřežními státy, v jejichž výlučných ekonomických zónách se tyto populace vyskytují, o dohodu na nezbytných opatřeních ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje takových populací (tamtéž). Pokud jde o práva a povinnosti pobřežního státu, Tribunál byl toho názoru, že i když UNCLOS přistupuje k otázce ochrany a obhospodařování živých zdrojů z hlediska povinností pobřežního státu, "tyto povinnosti vytvářejí odpovídající práva". Proto uvedené povinnosti členských států SRFC vytvářejí odpovídající práva (bod 205 posudku).

"Pobřežní stát a jiné státy, jejichž státní příslušníci loví v oblasti vysoce migrující druhy vyjmenované v příloze I, spolupracují přímo nebo prostřednictvím příslušných mezinárodních organizací se záměrem zajistit ochranu a prosazovat cíl optimálního využívání takových druhů v oblasti, a to jak ve výlučné ekonomické zóně, tak za ní. V oblastech, kde není žádná příslušná mezinárodní organizace, pobřežní stát a jiné státy, jejichž státní příslušníci loví tyto druhy v oblasti, spolupracují se záměrem vytvořit takovou organizaci a účastnit se její činnosti." (čl. 64 odst. 1 UNCLOS)

Odkaz na tuňáka ve čtvrté otázce se nutně dovolává ustanovení obsaženého v čl. 64 odst. 1 UNCLOS. Toto ustanovení podle Tribunálu zavádí režim spolupráce při ochraně vysoce migrujících druhů, uvedených v příloze I UNCLOS. Vzhledem k tomu, že populace tuňáka jsou vysoce migrujícími druhy uvedenými v této příloze, dané ustanovení se tak stává relevantním v rámci posouzení čtvrté otázky (body 202 - 203 posudku).

Jak bylo uvedeno, na základě Úmluvy o mořském právu mají členské státy SRFC povinnost zajistit udržitelné hospodaření se sdílenými populacemi, vyskytují-li se v jejich výlučných ekonomických zónách; tato povinnost pak ve vztahu k druhům tuňáka zahrnuje "povinnost spolupracovat přímo nebo prostřednictvím SRFC se záměrem zajistit ochranu a prosazovat cíl optimálního využívání takových druhů v jejich výlučných ekonomických zónách (viz čl. 64 odst. 1 Úmluvy). Opatření přijatá na základě této povinnosti by měla být konzistentní a slučitelná s těmi, která byla přijata příslušnou oblastní organizací, konkrétně Mezinárodní komisí pro ochranu tuňáků v Atlantiku (ICCAT), v celém regionu, a to jak ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC, tak za nimi" (bod 207 posudku).

Tribunál podotkl, že povinnost usilovat o dohodu podle čl. 63 odst. 1 a povinnost spolupráce podle čl. 64 odst. 1 UNCLOS jsou povinnostmi "náležité péče", jež po dotčených státech vyžadují, aby "vedly vzájemné konzultace v dobré víře ve smyslu čl. 300 Úmluvy. Konzultace by měly být smysluplnými v tom smyslu, že ze strany všech dotčených států by mělo být vynaloženo podstatné úsilí s cílem přijmout účinná opatření, nezbytná ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje sdílených populací" (bod 210 posudku).

Podle soudce Paik Džin-hjona povinnost "usilovat o dohodu" podle čl. 63 odst. 1, ani povinnost spolupráce podle čl. 64 odst. 1 UNCLOS neukládají "povinnost dosáhnout dohody". Povinnost "usilovat o dohodu" spíše ztělesňuje koncept pactum de negotiando, povinnost vstoupit do jednání v dobré víře s cílem dosáhnout dohody. Mezinárodní soudní dvůr rozpracoval tento koncept, když ve svém rozsudku ze dne 20. února 1969 ve věci Pevniská mělčina Severního moře uvedl, že "strany jsou povinny zahájit jednání s cílem dosáhnout dohody, nejen projít formálním procesem vyjednávání (...); mají povinnost jednat tak, aby jednání byla smysluplnými, což nebude případ, když některá z nich trvá na vlastním stanovisku bez toho, aniž by uvažovala o jakékoli jeho modifikaci". Viz samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 35. Povinnost spolupráce podle čl. 64 odst. 1 UNCLOS, kterou za považovat za obecnější povahy a širšího rozsahu, může zahrnovat "povinnosti notifikace, výměny informací a konzultace a vyjednávání" (tamtéž, bod 36). I když podle jihokorejského soudce není jasné, jak tuto povinnost splnit, nápomocnou může být v tomto ohledu Dohoda OSN o rybích hejnech, jež poskytuje pár indicií k tomu, jak plnit povinnost spolupráce při ochraně a obhospodařování rozptýlených (tažných) rybích hejn a vysoce migrujících rybích hejn. Kupříkladu čl. 7 odst. 3, 4 a 5 Dohody OSN o rybích hejnech stanoví, že při provádění své "povinnosti spolupráce" státy vynaloží veškeré úsilí, aby se v přiměřené lhůtě dohodly na vzájemně slučitelných ochranných a hospodářských opatřeních; nemůže-li být dohody v přiměřené lhůtě dosaženo, kterýkoli z dotčených států může využít postupy pro řešení sporů stanovené v části VIII Dohody OSN o rybích hejnech; až do doby uzavření dohody o vzájemně slučitelných ochranných a hospodářských opatřeních dotčené státy v duchu porozumění a spolupráce vynaloží veškeré úsilí, aby uzavřely prozatímní ujednání praktické povahy (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 36).

Tribunál zastával názor, že "ochrana a rozvoj sdílených populací ve výlučné ekonomické zóně členského státu SRFC od tohoto státu vyžadují účinná opatření s cílem zabránit nadměrnému využívání (over-exploitation) těchto populací, které by mohlo ohrozit jejich udržitelné (sustainable exploitation) využívání a zájmy sousedních členských států" (bod 211 posudku).

S ohledem na výše uvedené, členské státy SRFC lovící ve svých výlučných ekonomických zónách sdílené populace, které se vyskytují rovněž ve výlučných ekonomických zónách dalších členských států, "musejí při zavádění hospodářských opatření pro tyto sdílené druhy vést vzájemné konzultace ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje takových druhů. Taková hospodářská opatření jsou rovněž vyžadována ohledně lovu těchto druhů plavidly plujícími pod vlajkou nečlenských států" (bod 212 posudku). 

Tribunál konstatoval, že "spolupráce mezi dotčenými státy v otázkách týkajících se ochrany a obhospodařování sdílených rybolovných zdrojů, jakož i podpory optimálního využívání těchto zdrojů, je zavedeným principem Úmluvy. Tento princip se odráží v několika článcích Úmluvy, a to čl. 61, 63 a 64" (bod 213 posudku).

Ačkoli Tribunál omezil své posouzení práv a povinností pobřežního státu na výlučné ekonomické zóny členských států SRFC, byl si vědom toho, že rybářská ochranná a hospodářská opatření budou účinnými jedině tehdy, pokud se vztahují "k veškeré populační jednotce (whole stock unit) po celém území jejího rozšíření či migračních tras". Tribunál si byl rovněž vědom toho, že "rybí populace, zejména populace malých pelagických druhů a tuňáka, sdílené členskými státy SRFC v jejich výlučných ekonomických zónách, jsou rovněž sdíleny několika dalšími státy, které omývá Atlantický oceán" (bod 214 posudku). Soudce Lucky v této souvislosti připomněl ústní vyjádření odborníka na pelagické druhy Papy Kebeho, které "je důležité a jeho hlavní myšlenka by měla být reflektována. Pan Kebe hovořil o migrační povaze malých a velkých pelagických druhů a jejich migrační oblasti podél pobřeží západní Afriky až k americkému pobřeží a od Guinejského zálivu po brazilské pobřeží. Jinými slovy, migrační povaha těchto druhů by mohla vést k migraci těchto druhů z výlučné ekonomické zóny pobřežního státu v západní Africe do sousedních států jakož i do přilehlých vod. Jeho svědectví posiluje názor, že pobřežní státy jsou povinny zajistit udržitelné hospodaření se sdílenými populacemi a populacemi společného zájmu" (samostané stanovisko soudce Anthonyho Amose Luckyho, bod 38).

Tribunál zdůraznil, že "v zájmu zajištění účinnosti ochranných a rozvojových opatření týkajících se sdílených populací, které členské státy SRFC mohou přijmout ve svých vlastních výlučných ekonomických zónách, tyto státy mohou, přímo či prostřednictvím příslušných podoblastních či oblastních organizací, usilovat o spolupráci s nečlenskými státy, které sdílejí stejné populace podél jejich migračních tras s cílem zajistit ochranu a udržitelné obhospodařování těchto populací po celém jejich zeměpisném rozšíření či oblasti migrace" (bod 215 posudku). I když si byl Tribunál vědom rozsahu své pravomoci v této věci, byl toho názoru, že "pokud jde o ochranu a obhospodařování sdílených zdrojů, Úmluva ukládá povinnost spolupracovat s každým dotčeným smluvním státem" (tamtéž).

Tribunál v této souvislosti uvedl, že "ačkoli členské státy SRFC a další smluvní státy Úmluvy mají svrchovaná práva zkoumat, využívat, chránit a obhospodařovat živé zdroje ve svých výlučných ekonomických zónách, při výkonu svých práv a plnění svých povinností podle Úmluvy ve svých výlučných ekonomických zónách musejí brát náležitý ohled na práva a povinnosti ostatních. To plyne z článků 56 odst. 2 a 58 odst. 3 Úmluvy a z povinnosti smluvních států chránit a uchovávat mořské prostředí, základního principu zdůrazněného v článcích 192 a 193 Úmluvy a zmíněného ve čtvrtém bodě její preambule" (bod 216 posudku). Tribunál v této souvislosti připomenul, že živé zdroje a mořský život jsou částí mořského prostředí a - jak sám uvedl v případech Tuňák australský - ochrana živých mořských zdrojů je prvkem ochrany a uchování mořského prostředí (tamtéž).

V důsledku toho Tribunál konstatoval, že ačkoli v nynější věci je jeho pravomoc omezena na oblast použití Úmluvy MPP, "v případě rybích populací, které se vyskytují jak ve výlučných ekonomických zónách členských států SRFC, tak v oblasti za nimi a k nim přilehlé, tyto státy a státy lovící takové populace v přilehlé oblasti jsou podle čl. 63 odst. 2 Úmluvy povinny usilovat o dosažení dohody na nezbytných opatřeních k ochraně těchto populací v přilehlé oblasti" (bod 217 posudku). Tribunál dále podotkl, že ohledně druhů tuňáka jsou členské státy SRFC na základě čl. 64 odst. 1 UNCLOS oprávněny od nečlenských států, jejichž státní příslušníci loví tuňáka v této oblasti, vyžadovat spolupráci "přímo nebo prostřednictvím příslušných mezinárodních organizací se záměrem zajistit ochranu a prosazovat cíl optimálního využívání takových druhů" (bod 218 posudku).

Tribunál nikde nekonkretizoval, co považuje za "účinná opatření, nezbytná ke koordinaci a zajištění ochrany a rozvoje sdílených populací" (bod 210 posudku), na nichž se mají dotčené státy dohodnout. Soudce Paik kupříkladu mluví o společném určení celkového přípustného odlovu a jeho rozdělení mezi státy anebo o zřízení mechanismu pro účinné monitorování, kontrolu a dohled. Rovněž uvádí, že státy si musí vyměňovat informace a údaje relevantní pro ochranu a obhospodařování sdílených populací (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 37). Dalšími takovými opatřeními mohou být stanovení chráněných druhů, minimální velikosti a věku lovených ryb, stanovení lovné sezóny a období, kdy je lov zakázán, otevření a uzavření jakýchkoli oblastí za účelem vědeckého výzkumu či z ochranných důvodů, včetně vytváření zvláštních oblastí z těchto důvodů, regulace rozsahu a metod lovu, včetně rybářského vybavení, s cílem - mimo jiné - předejít nepřiměřené koncentraci lovu (ŽÁKOVSKÁ 2010, str. 129-130).

Svrchované právo pobřežního státu ke sdíleným populacím ve výlučné ekonomické zóně se nicméně neodvíjí od přidělení celkového přípustného odlovu, Jinými slovy, nepřijetí společných opatření neznamená nemožnost využívat sdílené zdroje.

Na druhé straně, pokud členský stát SRFC bezdůvodně odmítne konzultovat či jednat, nebo záměrně protahuje svou odpověď na návrhy ochranných a hospodářských opatření, takové jednání by vedlo k porušení povinnosti spolupráce a stát by nesl odpovědnost za mezinárodně protiprávní jednání. V této souvislosti by mělo být poznamenáno, že jakýkoli spor plynoucí z údajného porušení povinnosti spolupráce může být předložen obligatorní proceduře řešení sporů podle části XV, oddíl 2 Úmluvy o mořském právu (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 37).

Napsal: Abd el Kader, duben 2015

Použité prameny:

ŽÁKOVSKÁ 2010 — Žákovská, K. Ochrana mořské biodiverzity v mezinárodním právu. Univerzita Karlova, Praha 2010