Jdi na obsah Jdi na menu
 


Případ Gabčíkovo-Nagymaros

Případ Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko/Slovensko)

 

Dne 27. září 1997 přijal Mezinárodní soudní dvůr (MSD) rozsudek ve věci Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko/Slovensko) týkající se společného mezinárodního projektu vodohospodářské soustavy, jež měla zahrnovat několik vodních děl na Dunaji, z toho dvě přehrady - Gabčíkovo na Slovensku a Nagymaros v Maďarsku.

 

Jak uvedl soudce Géza Herczegh, "Dvůr, na něhož se strany obrátily, aby vyřešil jejich spor, byl (...) konfrontován nejen s prováděním smluvního práva, ale rovněž s problémy vyplývajícími z ochrany životního prostředí a s otázkami, které se týkají mezinárodní odpovědnosti států". Alžírský soudce Mohammed Bedjaoui označil tuto kauzu za "první větší případ (premiere grande affaire) předložený Dvoru, v němž existuje podobně citlivé ekologické pozadí" (samostatné stanovisko soudce Bedjaouiho, bod 18). Což místopředseda MSD Christopher Gregory Weeramantry ze Šrí Lanky upřesnil: "Další případy týkající se otázek životního prostředí byly tímto Dvorem posuzovány v kontextu znečištění životního prostředí z takových zdrojů, jakými jsou jaderné výbuchy, což je vzdáleno rozvojovým projektům. Nynější věc je tudíž zaměřena, jako žádná jiná v judikatuře tohoto Dvora, na otázku harmonizace konceptů rozvoje a životního prostředí."

 

Tento fakt kladl mnohem větší nároky na účastníky řízení i členy Dvora, kteří si museli být dobře vědomi, že významně přispívají k rozvoji této právní oblasti. Snad proto ani nepřekvapí, že mezi právními poradci a advokáty stran nalezneš slavné reprezentanty práva životního prostředí. Mezi maďarské obhájce patřili "legendární představitel a průkopník vědy mezinárodního práva životního prostředí" prof. Alexandre Kiss (ZÁSTĚROVÁ, STEJSKAL 2007, str. 3 - 4), spoluzakladatel práva životního prostředí Philippe Sands z Londýnské univerzity, profesor mezinárodního práva Pierre-Marie Dupuy z Univerzity Panthéon-Assas (Paris II) či nynější soudce MSD James Crawford. Naopak za slovenskou stranu vystupoval prof. Stephen C. McCaffrey z Tichomořské univerzity, bývalý zpravodaj ILC k neplavebnímu využívání mezinárodních toků. Další zpravodaj Komise pro mezinárodní právo - Stephen M. Schwebel - shodou okolností Mezinárodnímu soudnímu dvoru předsedal.

 

Alexandre Ch. Kiss, profesor na Univerzitě R. Schumana ve Štrasburku, emeritní ředitel výzkumu francouzské akademie věd (Centre national de la recherche scientifique) a předseda nevládní Evropské rady pro právo životního prostředí, na úvod svého ústního vyjádření řekl: "Bez ohledu na věk, kdo stojí poprvé před vaším významným soudem, musí být dojat poctou, které se mu dostalo. Mé dojetí je o to větší, že sem přicházím zastupovat svou vlast, Maďarsko." (CR 97/2, str. 36 [Kiss])

 

Lze přitom najít zajímavou analogii. Dílo profesora Kisse je považováno za zakladatelské: ve sféře práva životního prostředí vždy zaměřoval svůj zájem na širokou oblast témat, která byla v době, kdy se jimi zabýval, zcela nová a vědecky dosud vůbec nezpracovaná. Podobně lze nahlížet na rozsudek MSD i celou kauzu Gabčíkovo-Nagymaros. Sporný projekt byl definitivně sjednán a následně napaden z ekologických pozic v době mezi slavnými konferencemi ve Stockholmu a v Rio de Janeiru, na jejichž základě se vytvořilo mezinárodní právo životního prostředí. Tato právní materie tak byla stále ještě ve stádiu zrodu a mezi stranami existovaly spory ohledně její aplikace. Nedlouho před vynesením rozsudku byla navíc po mnoha letech dokončena Úmluva o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997), která do jisté míry kodifikovala obyčejové právo v této oblasti. Všichni aktéři předmětného soudního řízení tak vstupovali na velmi málo zmapované území.

 

James Crawford v ústní části řekl: "Jaká je tedy role Dvora v této věci? Především pomoci stranám vyřešit spor, který se týká jejich legitimních zájmů, ale který nebyly schopny vyřešit samy. (...) Při projednávání tohoto konkrétního sporu, prvního většího environmentálního sporu, o němž má Dvůr rozhodnout, má Dvůr rovněž vzácnou příležitost sjednotit soubor práva - smluvní právo, princip suverenity nad přírodními zdroji, mezinárodního právo životního prostředí - ukázat tak, že s komplexním sporem lze zacházet způsobem, který napomůže spolupráci stran, namísto jednostranné akce. Jde o vzácnou příležitost Dvora, důležitou pro strany sporu, ale nejen pro ně." (CR 97/2, str. 94 - 95 [Crawford])

 

Prof. Kiss výslovně soudce požádal, aby "uznali veškerá porušení práva - jsem si jist, že jejich odsouzení pomůže ukončit takové jednostranné činy, které ať už dobrovolně či z donucení způsobily lidstvu během tohoto století, jež se nyní chýlí ke konci, tolik utrpení - a nahradili je spoluprací v dobré víře." (CR 97/5, str. 27 [Kiss])

 

Případ Gabčíkovo-Nagymaros je specifický tím, že jeho předmětem byl společný smluvní projekt, za nějž odpovídala každá ze stran. Zpočátku tu nešlo o jednostranný záměr potenciálně poškozující životního prostředí jiného státu, a i když se jím tzv. "dočasné řešení" stalo, stěží lze odhlédnout od kontextu "Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros". Proto je velmi složité extrahovat z rozsudku MSD ty nejobecnější závěry, kupř. ve vztahu k povinnosti nepoškozovat území druhého státu či povinnosti spolupráce. Zdá se, že autoři, kteří se o to bezprostředně po vynesení rozsudku pokusili, brali rozhodnutí MSD příliš doslovně (a proto kriticky). Odstup pozdějších let, v nichž se právo životního prostředí dále rozvíjelo, umožňuje na případ nahlížet komplexněji a s větším pochopením.

 

J. Zástěrová píše, že precedenční kauza Gabčíkovo-Nagymaros "s definitivní platností potvrdila existenci mezinárodního práva životního prostředí a některých jeho základních principů" (ZÁSTĚROVÁ 2004, str. 77). K. Žákovská je pak konkrétnější, když uvádí, že MSD "věnoval pozornost principu prevence, otázce spravedlivého využívání mezinárodních vodních toků či hodnocení vlivů na životní prostředí" (ŽÁKOVSKÁ 2009, str. 88).

 

Pozadí sporu

 

Dunaj je (po Volze) druhou největší řekou Evropy, jež na své 2860 km dlouhé cestě z Černého lesa v Německu směrem na východ do Černého moře protéká skrz devět států  a čtyřmi jejich hlavními městy. Mezinárodní soudní dvůr v bodě 17 svého rozsudku líčí životně důležitou roli Dunaje z hlediska obchodního a hospodářského rozvoje pobřežních států, uvádí, že je to právě tato řeka, která podtrhávala a posilovala jejich vzájemnou propojenost a byla důležitým článkem mezinárodní spolupráce. O plavební historii řeky se lze mnohé dočíst v posudku Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 8. prosince 1927 ve věci Působnost Evropské dunajské komise mezi Galací a Brailou.

 

V nynějším mezinárodním sporu šlo o úsek mezi Bratislavou a Budapeští dlouhý asi 200 km, přičemž 142 km řeky tvoří slovensko-maďarskou hranici. Za Bratislavou se rychlost toku značně zpomaluje a řeka vytváří údolní nivu s dvěma ostrovy - Szigetköz (země tisíce ostrovů) a Žitný ostrov - vymezenými Mošonským Dunajem (Maďarsko) a Malým Dunajem (Slovensko). Aaron Schwabach upřesňuje: "Řeka se zařezává prostřednictvím několikanásobných kanálů v rozsáhlou vnitrozemskou deltu, vytvářející jedny z posledních velkých mokřadů ve střední Evropě a poskytující stanoviště pro více než 5 000 živočišných druhů" (SCHWABACH 1996, str. 293). Na slovenské levobřežní straně leží obec Gabčíkovo (maďarsky Bős), pojmenovaná po čs. vojákovi z druhé světové války Jozefu Gabčíkovi (1912 - 1942). Níže po proudu vstupuje řeka na maďarské území, kde se reliéf stává kopcovitějším. Nagymaros leží v úzkém údolí na ohybu Dunaje těsně předtím, než se řeka stočí na jih a podél říčního ostrova Szentendre doteče k Budapešti. Srov. bod 16 rozsudku MSD.

 

V bodě 17 rozsudku MSD se píše: "Zlepšení plavebních podmínek umožnilo Dunaji, nyní spojenému kanálem s Mohanem a tudíž s Rýnem, stát se významnou vodní tepnou spojující Severní a Černé moře. V úseku řeky, jenž souvisí s tímto sporem, se během staletí postavila ochranná protipovodňová zařízení, rozvíjelo se zemědělství a lesnictví a v nedávné minulosti tu vzrostl počet obyvatel a průmyslová výroba. Kumulativní účinky různých lidských činností, prováděných řadu let, neměly na řeku a životní prostředí, zejména na vodní režim, vždy jen příznivé účinky. Zmírnění těchto problémů se může docílit pouze mezinárodní spoluprácí. Vodohospodářské projekty na Dunaji se často snažily spojit zlepšení plavby a ochranu před povodněmi s výrobou energie ve vodních elektrárnách. Potenciálu Dunaje pro výrobu elektřiny využívají v široké míře některé pobřežní státy."

 

Mezinárodní soudní dvůr dále naznačil, že dohoda o Soustavě vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros nebyla neočekávanou novinkou, ale předcházelo jí 25 let úsilí, přičemž John Fitzmaurice dokonce uvádí, že "myšlenka přehrazení tohoto úseku řeky za účelem protipovodňové ochrany, zlepšení plavby a později výroby elektřiny měla své počátky v 19. století. Konkrétní plány pocházejí již z roku 1880. Plány na spoutání Dunaje k výrobě elektřiny byly rozvíjeny v meziválečném období a zvláště, ve světle pozdějšího vývoje, prosazovány výhradně Maďarskem. Převážně české vedení Československa se o projekt z ekonomických důvodů nikdy nezajímalo" (FITZMAURICE 2000, str. 80).

 

Dlouholeté tříbení záměru

 

Vlastní počátek kauzy Gabčíkovo-Nagymaros (jež se zpětně jeví jedním nekončícím příběhem, v němž jsou daná mezinárodní smlouva i rozhodnutí MSD pouhými zastávkami na cestě plné dalších rozhovorů a jednání) lze nalézt na samém počátku 50. let 20. století, kdy (maďarské) plány na využití energetického potenciálu Dunaje nabývají konkrétních obrysů. Maďarská lidová republika (MLR) uvažovala o postavení jedné či dvou vodních elektráren v oblasti Nagymarose v souvislosti s ambiciózními snahami - výslovně formulovanými v prvním pětiletém hospodářském plánu ze dne 19. května 1951 - "přeměnit Maďarsko v zemi železa, oceli a strojírenství". Maďarská strana následně vstoupila do jednání se svými čs. partnery. Dne 2. srpna 1952 se uskutečnila první schůzka společného vládního výboru, pověřeného prostudováním možností sdílené části Dunaje (17. března 1953 došlo k první schůzce společného výboru technických expertů).

 

Technické řešení, které odpovídalo pozdějšímu projektu Gabčíkovo-Nagymaros bylo navrženo po zasedání společného výboru technických expertů ve dnech 12. - 19. května 1958. Výbor akceptoval doporučení sovětských konzultantů a navrhl vícestupňovou vodní elektrárnu fungující v derivačním kanálu v horní části Dunaje s druhou vodní elektrárnou u Nagymarose.

 

První návrh mezinárodní smlouvy vznikl 7. března 1964, avšak Československo nesouhlasilo s úpravou hranic, a návrh smlouvy nebyl dokončen.

 

John Fitzmaurice vypočítává následující okolnosti, které nakonec vedly k definitivnímu upřednostnění projektu: opakující se závažné povodně, tlak na zlepšení plavby, energetická krize zemí OPEC, která vyšroubovala ceny fosilních paliv nahoru, radikální přehodnocení nákladů a přínosů a slovenštější vedení Československa (FITZMAURICE 2000, str. 81). Aaron Schwabach výslovně uvádí, že československý prezident Gustáv Husák, coby Slovák, "podporoval rozvojové projekty (jako je Gabčíkovo-Nagymaros), které by byly postaveny na Slovensku" (SCHWABACH 1996, str. 294).

 

Smlouva o výstavbě a provozu SVD Gabčíkovo-Nagymaros

 

Jednání o využití společného úseku Dunaje vyvrcholila dne 16. září 1977, kdy v Budapešti československý premiér L. Štrougal se svým maďarským kolegou G. Lázárem podepsali Smlouvu o výstavbě a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros (dále jen "Smlouva z 1977"). Za čs. stranu vyslovilo se smlouvou souhlas Federální shromáždění ČSSR a ratifikoval ji prezident Gustáv Husák. Nabyla platnosti 30. června 1978 výměnou ratifikačních listin v Praze. Je publikována pod č. 109/1978 Sb.

 

Předmět a účel Smlouvy z 1977

 

Mezinárodní soudní dvůr považoval za nesporné, že "hlavním cílem" (principal object) Smlouvy z roku 1977 je "výstavba Soustavy vodních děl k výrobě elektrické energie, zlepšení plavby na Dunaji a ochrana před povodněmi" (bod 57 rozsudku MSD). Jedním dechem však dodal, že "strany se nevyhnuly ani potřebě zajistit ochranu životního prostředí, jak je vidět z čl. 15, 19 a 20 Smlouvy" (tamtéž).

 

Navázal tak na úvod svého rozsudku, kde ocitoval preambuli Smlouvy, podle níž se soustavou vodních děl mělo dosáhnout "všestranného využívání přírodního bohatství Dunaje v úseku Bratislava-Budapešť k rozvoji vodního hospodářství, energetiky, dopravy, zemědělství a dalších odvětví národního hospodářství smluvních stran", a dovodil z toho, že společná investice byla "zaměřena hlavně na výrobu elektřiny z vodní energie, zlepšení plavby v příslušné části Dunaje a ochranu pobřežní oblasti před povodněmi" (bod 15 rozsudku MSD). Zároveň už zde - přestože preambule o tom mlčí - poznamenal, že "v podmínkách Smlouvy se smluvní strany zavázaly zabezpečit, aby se v souvislosti s výstavbou a provozem Soustavy vodních děl nezhoršovala kvalita vody v Dunaji, a zabezpečit splnění požadavků ochrany přírody, které se vyskytnou v souvislosti s realizací a provozem Soustavy vodních děl" (tamtéž).

 

Z uváděných stanovisek MSD by se mohlo zdát, že "ochrana životního prostředí" je považována za jakýsi sekundární a nevyslovený cíl Smlouvy z 1977. Z další pasáže rozsudku je však jasné, že ji MSD klade do jedné roviny s ostatními cíli: "Smlouva nebyla jen společným investičním projektem k výrobě energie, ale měla sloužit i jiným cílům: zlepšení plavby na Dunaji, protipovodňové ochraně, odvádění ledů a ochraně přírodního prostředí. Žádnému z těchto cílů nebyla dána absolutní přednost před jinými, přestože ve Smlouvě se klade důraz na výstavbu Soustavy vodních děl k výrobě energie. Žádný z nich neztratil na důležitosti" (bod 135 rozsudku MSD).

 

Mezinárodní soudní dvůr zastával názor, že je právní povinností stran "promyslet v kontextu Smlouvy z 1977 (...), jakým způsobem lze nejlépe dosáhnout mnohonásobných cílů Smlouvy, přičemž mají mít na zřeteli, že by měly dosáhnout všech cílů" (bod 139 rozsudku MSD)

 

SVD Gabčíkovo-Nagymaros

 

Soustava vodních děl měla zahrnovat zdrž v Dunakiliti na území obou států; jez Dunakiliti v Maďarsku, derivační kanál (přívodní a odpadní kanál) se stupněm Gabčíkovo (s vodní elektrárnou o výkonu 720 MW); prohloubení koryta Dunaje v úseku, kde se derivační kanál opět spojí se starým korytem řeky; zpevnění protipovodňových objektů podél Dunaje nad Nagymarosem, stupeň Nagymaros na maďarském území (s vodní elektrárnou o výkonu 158 MW) a prohloubení koryta Dunaje po proudu řeky. Tyto objekty měly tvořit "jednotnou, nerozdělitelnou provozní soustavu". Viz čl. 1 odst. 1 Smlouvy z 1977. Podle čl. 4 odst. 4 měly být práce na společné investici organizovány tak, aby "energetické agregáty byly uvedeny do provozu v letech 1986-1990".

 

Maďarsko před MSD upozorňovalo na to, že zařízení Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros byla navržena tak, aby umožnila provoz gabčíkovské elektrárny ve špičkovém režimu. Voda by procházela elektrárnou jen dvakrát denně v době energetické špičky. Provoz ve špičkovém režimu vyžadoval obrovskou plochu (60 km2) plánované zdrže v Dunakiliti, jakož i vybudování přehrady v Nagymarosi, která měla zmírnit vzdutí a snížit kolísání vodní hladiny pod Gabčíkovem. Tento systém, považovaný za ekonomičtější než průtokové říční elektrárny, s sebou nesl ekologická rizika, jež Maďarsko později považovalo za nepřijatelná.

 

Podle soudce Herczegha byl projekt "ambiciózním projektem své vlastní třídy", prvním na Dunaji, který navrhl soustavu vodních děl s elektrárnou ve špičkovém režimu. Vodní díla postavená v německém a rakouském úseku Dunaje nefungují ve špičkovém režimu, a přehrady na Rýnu pracující v tomto režimu jsou mnohem skromnějšími díly. Maďarská strana ve svém Memorandu navíc uváděla: "Podstata a parametry projektu byly vypracovány před polovinou 60. let 20. století a představovaly dávno zdiskreditovaný vědecký, technologický a vodohospodářský přístup. Kupříkladu nebylo uskutečněno žádné posouzení vlivů na životní prostředí. Ačkoli byly probírány určité ekologické otázky, nikdy nebyly definitivně vyřešeny. Tento přístup lze vysvětlit přesvědčením RVHP, že technické řešení by mohlo být odpovědí na všechny problémy a sovětskou potřebou vyrábět největší množství energie."

 

Ekologická ustanovení Smlouvy z 1977

 

Podle Smlouvy z 1977 "musejí být její různé cíle dosaženy v rámci integrovaného a konsolidovaného programu, který má být upřesněn ve Společném smluvním projektu. Společný smluvní projekt byl až do roku 1989 často přizpůsobován a měněn, aby lépe odpovídal přáním stran. Tento Projekt byl též výslovně charakterizován jako prostředek k dosažení cílů zachování kvality vody a ochrany životního prostředí" (bod 137 rozsudku MSD)

 

V čl. 19 Smlouvy z 1977 se uvádí: "Smluvní strany řešením navrženým ve společném smluvním projektu zabezpečí splnění požadavků ochrany přírody, které se vyskytnou v souvislosti s realizací a provozem Soustavy vodních děl."

 

Čl. 15 Smlouvy z 1977 specifikoval, že "Smluvní strany zabezpečí řešením navrženým ve společném smluvním projektu, aby v souvislosti s výstavbou a provozem Soustavy vodních děl se kvalita vody v Dunaji nezhoršovala".

 

Znění těchto článků ukazuje, že smlouva byla v pravém slova smyslu "rámcovou". Podle čl. 4 Smlouvy, "společná investice bude realizována podle společného smluvního projektu", který měl dát rámcové dohodě konkrétní tvar.

 

"Články 15, 19 a 20 zavazují strany, aby společně a na trvalém základě přijímaly příslušná opatření (appropriate measures) nezbytná k ochraně kvality vody, přírody a rybářských zájmů. Články 15 a 19 výslovně uvádějí, že v nich obsažené povinnosti mají být plněny řešením navrženým ve společném smluvním projektu." (bod 107 rozsudku MSD)

 

Mezinárodní soudní dvůr přitom upozornil na to, že díky novým vědeckým poznatkům a rostoucímu povědomí o rizicích, které pro lidstvo představují neuvážené zásahy do přírody, byly "vypracovány nové normy a standardy, vyjádřené ve velkém počtu nástrojů v průběhu posledních dvou desetiletí. Tyto nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit nejen tehdy, když státy uvažují o nových činnostech, ale také, když pokračují v činnostech zahájených v minulosti. Tato potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí je výstižně vyjádřena v konceptu udržitelného rozvoje" (bod 140 rozsudku MSD). Japonský soudce Šigeru Oda k tomu podotkl, že "zájem týkající se ochrany životního prostředí vstoupil rychle do sféry mezinárodního práva, a že byla uzavřena řada smluv a úmluv, ať už na dvoustranné či mnohostranné úrovni, zejména od Deklarace o životním prostředí člověka přijaté v roce 1972 ve Stockholmu a posílené Deklarací z Rio de Janeira v roce 1992, vypracované 20 let po Stockholmské deklaraci" (odlišné stanovisko soudce Ody, bod 14).

 

Mezinárodní soudní dvůr se v této souvislosti vyjádřil k normativní funkci ekologických ustanovení Smlouvy z 1977: "Tyto články neukládají konkrétní závazky k plnění (obligations of performance), avšak po stranách vyžadují, aby při provádění svých závazků k zajištění toho, že se nezhorší kvalita vody v Dunaji a že příroda bude chráněna, zohlednily nové normy práva životního prostředí, když dojednávají řešení specifikovaná ve společném smluvním projektu. Zařazením těchto evolučních ustanovení (evolving provisions) do Smlouvy strany uznaly případnou potřebu projekt přizpůsobovat. Proto Smlouva není statickou a je otevřena přizpůsobení se vznikajícím normám mezinárodního práva. Prostřednictvím článků 15 a 19 mohou být nové environmentální normy zapracovány do společného smluvního projektu. Povinnost toto uskutečnit byla společnou povinností. Povinnosti obsažené v článcích 15, 19 a 20 jsou ze své definice obecnými a musejí být procesem konzultací a vyjednávání přeměněny v konkrétní závazky k plnění (obligations of performance). Jejích implementace tudíž vyžaduje oboustrannou ochotu jednat v dobré víře o skutečných i potenciálních nebezpečích pro životní prostředí. Což je o to důležitější, že - jak Dvůr vzpomenul ve svém posudku ve věci Legálnost hrozby či použití jaderných zbraní - 'životní prostředí není abstrakcí, ale představuje životní prostor, kvalitu života a skutečné zdraví lidských bytostí, včetně generací dosud nezrozených' (...). Povědomí o zranitelnosti životního prostředí a poznání, že rizika pro životní prostředí mají být posuzována nepřetržitě, se zintenzivnilo v letech po uzavření Smlouvy. Tyto nové starosti zvýraznily význam článků 15, 19 a 20. Dvůr uznává, že obě strany se shodují, pokud jde o nutnost vážně řešit ekologické problémy a přijmout potřebná obezřetná opatření, avšak podstatně se rozcházejí v otázce jejich důsledků pro společný záměr. V takovém případě může být užitečné a nápomocné zapojit do hledání řešení třetí stranu, za předpokladu, že strany budou ze svých pozic schopny ustoupit." (body 112 - 113 rozsudku MSD)

 

Na význam uvedených odstavců poukázal Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 27. ledna 2009 ve věci Tătarovi proti Rumunsku (stížnost č. 67021/01), bod 69, když zopakoval: "Životní prostředí není abstrakcí, ale představuje životní prostor, kvalitu života a skutečné zdraví lidských bytostí, včetně generací dosud nezrozených (...). Povědomí o zranitelnosti životního prostředí a poznání, že rizika pro životního prostředí mají být posuzována nepřetržitě, se zintenzivnilo (...) Dvůr uznává (...) nutnost vážně řešit ekologické problémy a přijmout potřebná obezřetná opatření."

 

MSD mluví výslovně o "trvalém a evolučním závazku" (continuing - and thus necessarily evolving - obligation). MSD uvedl, že znění článků 15 a 19 Smlouvy z 1977 nejen umožňuje, aby byly za účelem zhodnocení environmentálních rizik zohledněny dnešní standardy, ale dokonce to "nařizuje v té míře, v jaké tyto články ukládají trvalou - a tím nezbytně vyvíjející se - povinnost stran zachovávat kvalitu dunajských vod a chránit přírodu" (bod 140 rozsudku MSD).

 

A místopředseda Weeramantry připojuje: "Má-li být Smlouva účinná v budoucích dekádách, nemůže pracovat na základě ekologických norem zmrazených v době, kdy Smlouva nabyla platnosti. Tento časový aspekt projednávaného případu má význam pro veškeré smlouvy, které se zabývají projekty s dopadem na životní prostředí" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

 

Podle MSD formulace článků 15, 19 a 20 Smlouvy z 1977, které byly "určeny k přizpůsobení se změnám" (designed to accommodate change), umožňuje stranám zohlednit "vývoj ve stavu znalostí v oblasti životního prostředí a ve stavu práva životního prostředí" a "uplatnit ho při provádění těchto smluvních ustanovení" (bod 104 rozsudku MSD). "Smlouva z 1977 - a především její články 15, 19 a 20 - skutečně poskytovaly stranám náležité prostředky, kterými by skrze vyjednávání kdykoli přistoupily k požadované změně nastavení mezi ekonomickými a ekologickými požadavky" (bod 103 rozsudku MSD)

 

Dvůr chtěl zdůraznit, že "nově vzniklé normy práva životního prostředí (newly developed norms of environmental law) jsou relevantní pro provádění Smlouvy a že strany by je měly zapracovat (incorporate) po vzájemné dohodě za použití článků 15, 19 a 20 Smlouvy" bod 112 rozsudku MSD).

 

Soudce Mohammed Bedjaoui zdůrazňuje, že na základě článků 15, 19 a 20 Smlouvy, které "jsou naštěstí vypracovány velmi neurčitě (odkazuje se v nich na 'ochranu' - bez dalšího upřesnění - vody, přírody a rybolovu)", je umožněn její "evoluční výklad". Bedjaoui byl přesvědčen, že Dvůr neudělal nic jiného než, že "narouboval nové právo na podnož článků 15, 19 a 20 Smlouvy z roku 1977" a nyní bude na Slovensku a Maďarsku, aby "bylo nové právo životního prostředí či právo mezinárodních vodních toků včleněno do Smlouvy z roku 1977 se souhlasem stran a prostřednictvím  'procesního mechanismu' zavedeného Smlouvou. Takto půjde o 'revizi' Smlouvy uskutečněnou v rámci jejích limitů." Viz samostatné stanovisko soudce Bedjaouiho, zejména body 15 - 18.

 

Faktem však je, že přístup obdobný rozsudku Gabčíkovo-Nagymaros byl užit rovněž v arbitrážích ve věci Železný Rýn a věci Kišenganga. Nejedná se tedy o nějakou specifičnost Smlouvy z roku 1977, ale spíše o obecný princip, na jehož cestu MSD v komentovaném případu nastoupil.  

 

V nálezu ze dne 24. května 2005 ve věci Železný Rýn, bod 59, arbitrážní tribunál podotkl: "Od Stockholmské konference o životním prostředí v roce 1972 došlo ke značnému rozvoji mezinárodního práva týkajícího se ochrany životního prostředí. V současné době mezinárodní právo i právo ES vyžadují začlenění odpovídajících ekologických opatření do navržení a realizace ekonomických rozvojových činností. Princip 4 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji, přijaté v roce 1992 (31 I.L.M. str. 874, na str. 877), který odráží tento trend, stanoví, že 'ochrana životního prostředí musí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně'. Důležité je, že tyto vzniklé principy nyní začleňují ochranu životního prostředí do rozvojového procesu. (...) Tribunál by chtěl připomenout konstatování Mezinárodního soudního dvora ve věci Gabčíkovo-Nagymaros, že 'tato potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí je výstižně vyjádřena v konceptu udržitelného rozvoje' (Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko/Slovensko), rozsudek, I.C.J. Reports 1997, str. 7, na str. 78, bod 140). A v této souvislosti Dvůr dále objasnil, že 'nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit nejen tehdy, když státy uvažují o nových činnostech, ale také, když pokračují v činnostech zahájených v minulosti' (tamtéž). Podle názoru Tribunálu platí tento výrok stejně pro železnici Železný Rýn." V bodě 80 téhož nálezu je pak připomenuto: "Mezinárodní soudní dvůr byl ve věci Gabčíkovo-Nagymaros při výkladu smlouvy, která předcházela určitým dnešním normám práva životního prostředí, schopen akceptovat že 'Smlouva není statickou a je otevřena přizpůsobení se vznikajícím normám mezinárodního práva' (I.C.J. Reports 1997, str. 7, na str. 67–68, bod 112)."

 

V dílčím nálezu ze dne 18. února 2013 ve věci Kišenganga, bod 452, arbitrážní soud uvedl: "Je ustáleno, že principy mezinárodního práva životního prostředí je třeba zohlednit, i když (jako v nynější věci) vykládané smlouvy byly uzavřeny před vznikem tohoto právního souboru. Tribunál ve věci Železný Rýn uplatnil koncepty mezinárodního obyčejového práva životního prostředí na smlouvy, které se datují do poloviny 19. století, kdy principy ochrany životního prostředí byly spíše maximálně v mezinárodních dohodách zvažovány a netvořily součást mezinárodního obyčejového práva. Podobně Mezinárodní soudní dvůr ve věci Gabčíkovo-Nagymaros uvedl, že kdykoli je to pro aplikaci smlouvy nezbytné, 'nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit'. Tudíž je na Soudu, aby vykládat a aplikoval tuto Smlouvu z roku 1960 ve světle mezinárodních obyčejových principů ochrany životního prostředí platných dnes."

 

Weeramantry ve svém samostatném stanovisku připojenému k rozsudku Gabčíkovo-Nagymaros odkazuje dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. dubna 1978 ve věci Tyrer, podle něhož je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod "živoucím nástrojem", který musí být vykládán "ve světle současných podmínek". A píše: "Ekologická práva jsou lidskými právy. Smlouvy, které ovlivňují lidská práva, nelze aplikovat takovým způsobem, že budou představovat popření lidských práv, jak jsou chápána v době jejich používání. Dvůr nemůže schvalovat jednání, která porušují lidská práva na základě kritérií své doby jenom proto, že k nim dochází podle smlouvy, jež se datuje do doby, kdy takové jednání nebylo porušením lidských práv" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho). Další související úvahy o mezinárodních smlouvách a úmluvách jakožto 'živoucích nástrojích' nabízí brazilský soudce Antônio Augusto Cançado Trindade v bodech 29 - 31 svého samostatného stanoviska ve věci Velrybářství v Antarktidě, kde se výslovně opírá o závěry MSD ve věci Gabčíkovo-Nagymaros.

 

Maďarské obtíže s plněním Smlouvy z 1977

 

Poté, co kvůli zhoršení vlastní ekonomiky odmítl Sovětský svaz poskytnut smluvený úvěr (podle Dohody o spolupráci mezi vládami Maďarské lidové republiky a SSSR ohledně výstavby vodního díla Nagymaros na řece Dunaji, jako části Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros ze dne 30. listopadu 1977), začala maďarská vláda od 29. května 1980 usilovat o odložení výstavbu projektu o "pár let" (usnesení maďarské vlády č. 3162/1980). Současně se začínají objevovat první varování ohledně ekologických negativ Soustavy.

 

Během schůzek Maďarsko-československé komise pro ekonomickou, vědeckou a technickou spolupráci v letech se strany dohodly na přeplánování projektu a odkladu dokončení o čtyři roky tak, aby elektrárny mohly být zprovozněny mezi lety 1990 a 1994. Toto rozhodnutí bylo formalizováno v protokolu o změně Smlouvy z roku 1977, který byl podepsán dne 10. října 1983.

 

V červnu 1985 Maďarsko dokončilo stanovisko o dopadech na životní prostředí, které projekt obecně podpořilo. Po zmírnění ekologických pochybností byla v květnu 1986  podepsána rakousko-maďarská dohoda o úvěru pro výstavbu Nagymarose, kontrakt se stavební společností Donaukraftwerke AG navíc předpokládal rychlejší výstavbu Soustavy než bylo předvídáno v protokolu z 1983. S rakouským zapojením rovněž rostla mezinárodní kritiká plánů.

 

Počátkem roku 1988 se ČSSR a MLR v principu dohodly na urychlení výstavby o jeden rok. Toho roku se však ekologické hnutí v Maďarsku začalo projevovat s nebývalou razancí. První velká demonstrace proti soustavě se uskutečnila 27. května 1988 v Budapešti.

 

Dne 30. června 1988 maďarský parlament rozhodl o posouzení otázek spojených s projektem během podzimního zasadání, když zmocnil vládu, aby připravila zprávu porovnávající alternativy výstavby a odložení/opuštění přehrady v Nagymarosi. Maďarská vláda vydala své stanovisko dne 7. září 1988, a to ve prospěch projektu. I když toto rozhodnutí bylo následováno demonstrací více než 40 tisíců lidí a kritickým stanoviskem MAV, maďarský parlament dne 7. října 1988 vládní zprávu schválil. Proti rozhodnutí parlamentu bylo dne 30. října 1988 demonstrováno v Budapešti a v řadě hlavních měst po celém světě.

 

Poslední snahou maďarské vlády prosadit projekt, rezistentní vůči tlaku veřejnosti, je pak sjednání protokolu ze dne 6. února 1989 ohledně urychlení výstavby, který nahradil protokol z 10. října 1983 měnící Dohodu o vzájemné pomoci.

 

Zastavení maďarských prací

 

Dne 13. května 1989 rozhodla vláda Miklóse Németha o pozastavení prací na stupni Nagymaros. Daným usnesením bylo nařízeno "příslušným ministrům provést další studie za účelem přípravy fundovaných podkladů pro Radu ministrů, aby mohla do Parlamentu předložit návrhy související s mezinárodní smlouvou o této investici. V uvedeném zájmu musíme posoudit mezinárodní a právní důsledky, technické činitele, závazky týkající se nepřetržité plavby na Dunaji a environmentální a seizmické dopady ukončení prací na nagymaroské investici. Dále je třeba posoudit možnosti náhrady ztráty elektrické energie a postupy k minimalizaci nároků na náhradu škody."

 

Mezinárodní soudní dvůr to v bodě 32 rozsudku komentuje slovy: "V důsledku hlubokých politických a ekonomických změn, ke kterým v té době došlo ve střední Evropě, se projekt Gabčíkovo-Nagymaros stal v Československu a zejména v Maďarsku předmětem rostoucích obav, jak u části veřejnosti, tak v určitých vědeckých kruzích. Nejistota se týkala nejen ekonomické průchodnosti projektu, ale zejména zajištění ochrany životního prostředí, a vyvolala atmosféru rostoucích obav a nesouhlasu vůči projektu." A v bodě 22: "V důsledku intenzivní kritiky, kterou projekt vyvolal v Maďarsku, rozhodla maďarská vláda dne 13. května 1989 o pozastavení prací v Nagymarosi do vytvoření růzkých studií, které měly příslušné orgány dokončit do 31. července 1989." Karolina Žákovská uvádí, že "ke změna stanoviska maďarské strany významně přispěla změna politických a společenských poměrů na konci 80. let. Mamutí projekt se stal symbolem komunismu, proti němuž protestovaly desetitisíce lidí" (ŽÁKOVSKÁ 2009, str. 88).

 

Československá vláda okamžitě protestovala doručením písemného stanoviska velvyslanci Maďarska v Praze dne 15. května 1989, sešli se premiéři obou států, ale jejich rozhovory nevedly k žádnému podstatnému výsledku.

 

Po dalších neúspěšných jednáních přijala maďarská vláda dne 21. července 1989 druhé usnesení, na základě něhož bylo přerušení prací na stupni Nagymaros prodlouženo do 31. října 1989. Toto usnesení však šlo ještě dále, když nařídilo zastavaní "přípravných prací na uzavření říčního koryta v (...) Dunakiliti" do stejného data; cílem tohoto opatření bylo přizvat "mezinárodní vědecké instituce [a] zahraniční vědecké ústavy a experty" ke spolupráci s "maďarskými a československými ústavy a experty", pokud jde o posouzení vlivu projektu na životní prostředí.

 

Dne 4. října 1989 maďarský předseda vlády Németh formálně navrhl Československu, aby se od výstavby nagymaroské části projektu ustoupilo a uzavřela se dohoda o snížení ekologických rizik spojených s gabčíkovskou částí projektu. Oba komunističtí premiéři Adamec a Németh se sešli 26. října 1989, ale nebyli schopni dosáhnout dohody. Následujícího dne přijala maďarská vláda usnesení, kterým rozhodla definitivně ukončit výstavbu vodního díla Nagymaros a ponechat v platnosti opatření předtím přijatá k přerušení prací v Dunakiliti.

 

Verbální nótou ze dne 30. října 1989 ČSSR navrhla Maďarsku zabývat se dohodou o systému technických, provozních a ekologických záruk souvisejících s projektem Gabčíkovo-Nagymaros "za předpokladu, že maďarská strana okamžitě začně přípravné práce na naplnění koryta Dunaje v oblasti Dunakiliti". Československo dále vyjádřilo svou ochotu "uzavřít (...) separátní dohodu, jíž by se obě strany zavázaly k omezení či vyloučení špičkového režimu (...) Soustavy". Rovněž navrhlo "vrátit se ke konečným termínům uvedeným v protokolu z října 1983", čímž by se termíny výstavby stupně Nagymaros prodloužily o 15 měsíců tak, aby Maďarsko mohlo takto získaný čas využít ke studiu ekologických otázek a formulování vlastních návrhů v potřebném čase. ČSSR v závěru pohrozila tím, že "v případě, že Maďarská republika nebude plnit své závazky a nadále bude jednostranně porušovat Smlouvu a související právní dokumenty, československá strana bude nucena přistoupit k dočasnému náhradnímu řešení na území Československé socialistické republiky, aby tak zabránila dalším ztrátám. Toto dočasné řešení bude znamenat nasměrování takového množství vody do stupně Gabčíkovo, jaké bylo dohodnuto ve společném projektu výstavby."

 

Dne 31. října 1989 maďarský paralament, který před rokem projekt posvětil, rozhodl o odstoupení od Nagymarose (186 poslanců pro rozhodnutí, 7 proti, 74 se zdrželo hlasování). V následujícím měsíci Maďarsko předložilo návrh smlouvy, jehož obsahem bylo upuštění od výstavby vodního díla Nagymaros a špičkového režimu provozu gabčíkovské elektrárny. Návrh vázal uzavření dohody o dokončení Gabčíkova na záruky ochrany životního prostředí. Maďarsko konstatovalo, že je připravené okamžitě přistoupit k "přípravným pracem na odbagrování koryta v Dunakiliti", ale upřesnilo, že řeka v Dunakiliti by se neměla přehradit, dokud nebude uzavřena dohoda o zárukách.

 

Během přelomu let 1989/90 se změnila politická situace v Československu i Maďarsku a nové vlády byly postaveny před mnoho nových problémů. Na jaře 1990 nová maďarská vláda Józsefa Antalla (MDF) při předkládání Programu národní obnovy oznámila, že celý projekt Gabčíkovo-Nagymaros byl "omyl" a že by se v co nejkratší době měla iniciovat jednání s čs. vládou "o náhradě škod a podílení se na nich".

 

Jednostranné československé řešení

 

ČSFR opakovaně kritizovala přerušení a zastavení prací ze strany Maďarska jako podstatné porušení Smlouvy, následkem čehož se mohla dovolávat tohoto porušení jako důvodu pro její zánik; jenže to by nedovedlo projekt blíže k jeho dokončení. Proto se rozhodla, že bude trvat na realizaci smlouvy ze strany Maďarska a opakovaně je vyzývala k plnění smluvních závazků. Když tak Maďarsko odmítalo učinit - přičemž vyjádřilo vůli zaplatit Československu náhradu škody - a když se jednání protahovalo pro diametrálně protichůdné postoje stran, Československo stále silněji uvažovalo o jednostranném zprovoznění stupně Gabčíkovo, výlučně pod vlastní kontrolou a pro vlastní užitek.

 

V září 1990 informovalo maďarské orgány o sedmi hypotetických alternativách, které určil podnik Hydroconsult z Bratislavy. Všechna tato řešení předpokládaly dohodu mezi stranami s výjimkou jediné varianty, později známé jako "varianta C", která byla představena jako dočasné řešení, jež by šlo realizovat bez maďarské spolupráce.

 

Dne 20. prosince 1990 přijala Antallova vláda usnesení o zahájení jednání s ČSFR, které by vedlo k ukončení Smlouvy vzájemnou dohodou a uzavření dohody, jež by řešila důsledky zániku Smlouvy. 15. února 1991 doručil maďarský zmocněnec návrhy ve smyslu předchozích záměrů svému čs. kolegovi.

 

Téhož dne prohlásil čs. prezident Václav Havel, že projekt Gabčíkovo-Nagymaros je "pomník totalitě a gigantománii, která je proti přírodě", přičemž zdůraznil, že "problémem je, že se [gabčíkovská elektrárna] už postavila". Bod 38 rozsudku MSD.

 

Dne 23. července 1991 rozhodla slovenská vláda Jána Čarnogurského o zahájení výstavby "dočasného řešení" v září 1991 ke zprovoznění vodního díla Gabčíkovo. Následujícího dne československá vláda Mariána Čalfy uložila příslušným ministerstvům připravit realizaci vlastního řešení (usnesení číslo 484). Maďarská vláda protestovala, že "tyto kroky jsou v rozporu se Smlouvou z roku 1977 a s dobrými vztahy mezi našimi národy".

 

Československý ministr životního prostředí (oficiálně předseda Federálního výboru životního prostředí) Josef Vavroušek v projevu před maďarským parlamentním výborem dne 11. září 1991 uvedl, že "projekt Gabčíkovo-Nagymaros je starý a překonaný", a "není pochyb, že pokud bychom mohli obrátit běh času, nikdy bychom původní projekt neschválili", avšak přestože existuje "mnoho důvodů pro změnu, modifikaci smlouvy (...), je nepřijatelné smlouvu zrušit".

 

Stavební povolení pro variantu C bylo vydané dne 30. října 1991. V listopadu 1991 začala výstavba přehrady v Čunově, kde jsou oba břehy Dunaje na československém území. Dne 12. prosince 1991 uskutečnění tzv. varianty C posvětila čs. vláda Mariána Čalfy (usnesení číslo 794)

 

Maďarská výpověď Smlouvy z 1977

 

Dne 24. března 1992 přijal maďarský parlament usnesení, které opravňovalo vládu vypovědět Smlouvu z roku 1977, pokud Československo nezastaví práce do 30. dubna 1992. Dne 23. dubna 1992 čs. premiér Čalfa v dopise svému maďarskému kolegovi Antallovi odmítl zastavení prací na tzv. dočasném řešení, přičemž dodal, že do přehrazení Dunaje je stále čas na řešení sporných otázek na základě dohody obou států.

 

Dne 19. května 1992 doručila maďarská vláda čs. vládě oznámení o vypovězení smlouvy z roku 1977. Maďarsko uvádělo, že nemohlo akceptovat škodlivé vlivy na životní prostředí a dopady na přírodu při realizaci varianty C, což by se prakticky rovnalo rizikům původního projektu. Čalfova vláda následně protestovala proti postupu maďarské vlády a upozornila ji, že nemá právo od smlouvy odstoupit.

 

Realizace čs. varianty

 

Dne 5. srpna 1992 čs. zástupce v Dunajské komisi R. Chmel informoval ředitele jejího Sekretariátu H. Strassera, že "na území ČSFR budou zahájeny práce na přerušení toku Dunaje (...) na říčním kilometru 1851,759" dne 15. října 1992 za účelem dočasného zprovoznění gabčíkovské přehrady. Proto by bylo nezbytné "zastavit plavbu z Bratislavy do Palkovičova na přibližně 10 dní někdy mezi 15. a 30. listopadem 1992 (...) Plavební dráha bude přesměrována do elektrárenského kanálu a plavebních komor gabčíkovské elektrárny." Maďarský zástupce v Dunajské komisi protestoval 17. srpna 1992 a vyžádal si dodatečné vysvětlení.

 

V době, kdy probíhala v plném proudu česko-slovenská jednání o úpravě poměrů po zániku ČSFR, se dne 13. října 1992 uskutečnila bezvýsledná konzultace s maďarskou stranou ohledně plánovaného přehrazení Dunaje.

 

Záhy se práce na variantě C zrychlily. Podle tiskových zpráv z 15. října 1992 začalo na pět set nákladních vozů přivážet kameny a štěrk k zahrazení řeky. Řada mezinárodních a místních organizací na místě protestovala. Maďarsko již dříve upozorňovalo, že odkloněním přirozeného toku Dunaje bude porušeno množství mezinárodních smluv a územní celistvost maďarského státu. Dne 23. října 1992 obdržel Mezinárodní soudní dvůr "Podání Maďarska proti České a Slovenské Federativní Republice ohledně odklonění řeky Dunaj", přestože Československo nikdy nepřijalo jurisdikci MSD. Maďarsko zároveň požádalo o svolání mimořádného zasedání OBSE.

 

S vlastním přehrazením Dunaje se začalo 24. října 1992. Pomocí vlečných člunů se přes řeku vybudoval pontonový most, po němž se pomocí tatrovek navozily betonové kostky a štěrk (pět minut po deváté hodině ráno zavelel Július Binder, ředitel podniku Vodohospodářská výstavba: "Sypte!"). Kameny byly následně vystuženy betonem. Většina vod (80 až 90%) tak byla odkloněna umělým kanálem ke gabčíkovské elektrárně. Hladina starého říčního koryta se snížila o tři metry a vypouštění vody pokleslo z 800-900 m3/s na méně než 230 m3/s. Průměrná šíře řeky se zmenšila o 55 metrů. Realizace varianty C však tímto odkloněním - prováděným až do 27. října 1992 - neskončila, protože stále ještě nebyly dokončeny práce na vystužení přehrady, ani dobudovány pomocné objekty.

 

Dne 29. října 1992 přijal Evropský parlament usnesení, kde vyjádřil své hluboké znepokojení nad "rostoucím napětím ve střední Evropě, které by mohlo ohrozit obnovu demokracie v tomto regionu". Odkazoval přitom na "vážné ekologické a mezinárodně politické důsledky tohoto projektu, který má být proveden bez jakéhokoli vážného posouzení vlivů a aniž by se vedly konzultace s dotčenou veřejností". Evropský parlament - vzhledem ke složitosti tématu - volal po diplomatickém řešení a komplexním posouzení vlivů na životní prostředí.

 

Předložení sporu MSD

 

Dne 7. dubna 1993 podepsali v Bruselu maďarský velvyslanec v Nizozemsku a slovenský chargé d'affaires v Nizozemsku dohodu o řešení sporu prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora (ta mu byla předána 2. července 1993).

 

Touto zvláštní dohodou byl MSD vyzván, aby "na základě Smlouvy a pravidel a principů obecného mezinárodního práva, jakož i jiných smluv, které Dvůr může považovat za použitelné" dal odpověď na tři následující otázky (čl. 2 Zvláštní dohody):

 

1) Zda Maďarská republika byla v roce 1989 oprávněná přerušit a následně ukončit práce na vodním díle Nagymaros a části vodního díla Gabčíkovo, za něž byla podle Smlouvy odpovědná.
2) Zda Česká a Slovenská Federativní Republika byla oprávněná přistoupit v listopadu 1991 k "dočasnému rešení" a uvést tento systém do provozu v říjnu 1992, jak je popsáno ve Zprávě pracovní skupiny nezávislých expertů Komise ES, ČSFR a Maďarské republiky ze dne 23. listopadu 1992 (přehrazení Dunaje na říčním kilometru 1851, 7 na československém území a z toho vyplývající důsledky na vodní tok a plavební dráhu).
3) Jaké jsou právní účinky oznámení ze dne 19. května 1992 o vypovězení Smlouvy Maďarskou republikou.

 

Pokud jde o Maďarsko, tak to ve svém následném memorandu především požadovalo, aby MSD konstatoval, že ČSFR neměla právo na svém území přistoupit k přehrazení Dunaje na říčním kilometru 1851, 7, a odpovědnost za tento mezinárodně protiprávní akt připsal nástupnickému Slovensku. Krom náhrady škody Maďarsko rovněž požadovalo, aby MSD Slovensku nařídil "navrácení vod Dunaje do jejich toku podél mezinárodní hranice mezi Maďarskou republikou a Slovenskou republikou, tj. do hlavního plavebního kanálu jak je definován příslušnými smlouvami" a "obnovení Dunaje do stavu před spuštěním dočasného řešení".

 

Obě strany na základě čl. 4 odst. 2 Zvláštní dohody vyloučily možnost požádat MSD o nařízení prozatímních opatření (podle čl. 41 Statutu MSD). Pokud by se nějaká straně cítila ohrožena na svých právech postupem druhé strany, měla požádat o okamžité konzultace či v případě potřeby o zapojení nestranných expertů, včetně Komise ES.

 

Strany se rovněž zavázaly, že do doby vynesení rozsudku MSD "vypracují a budou uplatňovat dočasný vodohospodářský režim Dunaje" (čl. 4 odst. 1 Zvláštní dohody). Tohoto režimu však nebylo lehké dosáhnout. Napuštění čunovské zdrže vedlo rychle k výraznému snížení průtoku a hladiny vody ve starém korytě Dunaje, jakož i v ramenech řeky. Dne 1. prosince 1993 doporučili experti jmenovaní Komisí ES přijetí různých dočasných opatření na zlepšení situace. Strany však nebyly schopné se na těchto doporučeních dohodnout.

 

Po zdlouhavých jednáních byla nakonec dne 19. dubna 1995 uzavřena Dohoda o některých dočasných technických opatřeních a přítocích do Dunaje a mošonského ramene Dunaje. Dohoda umožnila zvýšit průtočné množství vody do mošonského Dunaje na 43 m3/s a předvídala roční průměrný přítok do starého koryta ve výši 400 m3/s (bez započítání povodní). Nakonec v zájmu zlepšení zásobování bočních ramen Dunaje na maďarské straně zaváděla výstavbu hráze Maďarskem poblíž Dunakiliti. Platnost této dohody měla skončit 14 dní po rozsudku MSD.

 

Rozsudek Mezinárodního soudního dvoru

 

Pokud jde o písemnou část řízení, vyhotovily obě strany 2. května 1994 svá memoranda (dále jen SM a HM), 5. prosince 1994 protimemoranda (dále jen SC-M a HC-M) a 20. června 1995 repliky (dále jen SR a HR).

 

Procedurální zajímavostí případu Gabčíkovo-Nagymaros je, že Dvůr poprvé za dobu své existence uskutečnil prohlídku místa sporu. Během 1. až 4. dubna 1997 si prohlédl množství objektů na Dunaji a obeznámil se s technickým výkladem zástupců, které pro tento účel strany určily.

 

Rozsudek byl vyhlášen v haagském Paláci míru dne 25. září 1997.

 

Složení MSD: předseda Stephen M. Schwebel (USA), místopředseda Christopher Gregory Weeramantry (Šrí Lanka), soudci Šigeru Oda (Japonsko), Mohammed Bedjaoui (Alžírsko), Gilbert Guillaume (Francie), Raymond Ranjeva (Madagaskar), Géza Herczegh (Maďarsko), Š' Ťiuo-jong (Čína), Carl-August Fleischhauer (Německo), Abdul G. Koroma (Sierra Leone), Vladlen Stěpanovič Vereščetin (Rusko), Gonzalo Parra-Aranguren (Venezuela), Pieter H. Kooijmans (Nizozemsko), Francisco Rezek (Brazílie); soudce ad hoc Krysztof Jan Skubiszewski (Polsko/Slovensko)

 

Výrok (bod 155 rozsudku)

 

1) Dvůr vzhledem k článku 2 odst. 1 Zvláštní dohody

 

A. Rozhoduje, že Maďarsko nemělo v roce 1989 právo pozastavit a následně zanechat práce na projektu Nagymaros a na části projektu Gabčíkovo, za které odpovídalo na základě Smlouvy ze dne 16. září 1977 a souvisejících nástrojů.

 

B. Rozhoduje, že Československo mělo právo přistoupit v listopadu 1991 k "dočasnému řešení", jak je popsáno ve Zvláštní dohodě.

 

C. Rozhoduje, že Československo nemělo právo uvést toto "dočasné řešení" od října 1992 do provozu.

 

D. Rozhoduje, že oznámení Maďarska ze dne 19. května 1992 nemělo právní účinky výpovědi.

 

2) Vzhledem k článku 2 odst. 2 a čl. 5 Zvláštní dohody

 

A. Rozhoduje, že Slovensko se jako nástupce Československa stalo od 1. ledna 1993 smluvní stranou Smlouvy ze dne 16. září 1977.

 

B. Rozhoduje, že Maďarsko a Slovensko mají jednat v dobré víře ve světle stávající situace a mají přijmout všechna nezbytná opatření k zajištění dosažení cílů Smlouvy ze dne 16. září 1977, v souladu s takovými změnami, na nichž se dohodnou.

 

C. Rozhoduje, že pokud se strany nedohodnou jinak, musí být ustaven společný provozní režim v souladu se Smlouvou ze dne 16. září 1977.

 

D. Rozhoduje, že pokud se strany nedohodnou jinak, Maďarsko nahradí Slovensku škodu, kterou utrpěly Československo a Slovensko zastavením a zanecháním prací Maďarskem, za něž odpovídalo; a Slovensko nahradí Maďarsku škodu, kterou utrpělo v důsledku uvedení "dočasného řešení" do provozu Československem a jeho pokračujícího provozování Slovenskem.

 

E. Rozhoduje, že vyúčtování nákladů na výstavbu a provoz objektů se musí učinit v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy ze dne 16. září 1977 a souvisejících nástrojů, při zohlednění takových opatření, které budou stranami přijaty při provádění bodů 2 B a 2 C výrokové části rozsudku.

 

Zásadní shrnutí stěžejních závěrů MSD poskytuje prof. Philippe Sands: "Dvůr (...) za prvé na základě faktů shledal, že Maďarsko nebylo v roce 1989 oprávněno - z ekologických důvodů - pozastavit a zanechat práce na společném projektu. Za druhé konstatoval, že Československo (a následně Slovensko) nebylo oprávněno od října 1992 jednostranně odklonit Dunaj bez dohody s Maďarskem (přestože shledal, že výstavba před zprovozněním nebyla protiprávní). Za třetí, Dvůr uvedl, že Maďarsko nebylo oprávněno v květnu 1992 vypovědět Smlouvu z roku 1977, která v té době zůstávala účinnou. Pokud jde o budoucnost, Dvůr ukázal základy spolupráce a dohody, ohledně čehož choval naději, že by jej strany mohly následovat, když naznačil, že zachování statu quo - jedna přehrada místo dvou, společný provoz, nešpičkový - by bylo odpovídajícím řešením, v podstatě přepsáním Smlouvy z roku 1977. Ve vztahu k budoucímu uspořádání se většina Dvora dovolávala 'konceptu udržitelného rozvoje', aby naznačila cestu vpřed" (SANDS 1999, str. 392).

 

I. Protiprávnost zastavení prací Maďarskem

 

A) princip prevence

 

Na úvod je třeba poznamenat, že Maďarsko se během celého řízení dovolávalo prevence škod jako základního principu, který by měl být řádně zvažován, pokud jde o jednání maďarské a československé vlády. Další uváděné principy - jako přístup předběžné opatrnosti, posouzení vlivů na životní prostředí a povinnost spolupráce - pak vycházejí přímo z prevenční povinnosti.

 

Podle maďarské strany "hlavním principem mezinárodního práva životního prostředí je, že musí být předcházeno poškozování životního prostředí. Tento princip prevence, který tvoří základ celého práva životního prostředí, je třeba považovat za povinnost erga omnes" (HM, bod 6.63). "Důvodem pro takový důraz na prevenci je, že poškození životního prostředí nejde často napravit, ačkoli příčinná souvislost mezi znečišťovatelem a poškozením lze dokázat a posoudit. I když je škoda napravitelná, náklady na sanaci mohou být prohibitivními. Navíc škoda může mít nepředvídatelné a dalekosáhlé důsledky" (HM, bod 6.62).

 

MSD v tomto souhlasil: "V oblasti ochrany životního prostředí se vyžadují ostražitost (vigilance) a prevence vzhledem k často nevratné povaze újmy na životním prostředí a omezením tkvícím v samotném mechanismu reparace tohoto druhu újmy" (bod 140 rozsudku MSD). Celá tato pasáž je citována i v rozsudku ze dne 20. dubna 2010 ve věci Papírny na řece Uruguay (Argentina proti Uruguayi), bod 185. Prof. Šturma považuje uvedenou formulaci Dvora za výstižné vyjádření věcných - ekologických i ekonomických - důvodů požadavku prevence, který "má vskutku klíčový význam, a tak se vine jako 'červená nit' celým mezinárodním právem životního prostředí. Jde vlastně o jednu ze základních metod právní regulace, která má v tomto odvětví jasnou prioritu" (ŠTURMA 2004, str. 92).

 

B) princip předběžné opatrnosti (obezřetnosti)

 

Podle maďarské strany je princip vyžadující prevenci škody na životním prostředí rozvíjen "přístupem předběžné opatrnosti" (HR, bod 3.49). Prof. Kiss uvedl, že "v průběhu vývoje mezinárodního práva životního prostředí vznikl princip předběžné opatrnosti jako nejvyvinutější forma obecného pravidla ukládajícího povinnost prevence" (CR 97/2, str. 42 [Kiss]).

 

"Za účelem ochrany životního prostředí musejí státy podle svých možností uplatňovat přístup předběžné opatrnosti. Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek úplné vědecké jistoty užíván pro odklad účinných (cost-effective) opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí." (princip 15 Deklarace z Rio de Janeira; viz HM, bod 6.64 a SC-M, bod 9.81)

 

Přestože se obě strany v mnoha ohledech lišily v názorech na princip předběžné opatrnosti, shodně odkazovaly princip 15 Deklarace z Rio de Janeira (CR 97/12, str. 61 - 62 [Sands]). Prohlášení tohoto principu na univerzální úrovni lze navíc podle Maďarska pokládat za "jeden z nejvýznamnějších výsledků Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji z roku 1992" (HM, bod 6.64).

 

"Dvůr uznává, že obě strany se shodují, pokud jde o nutnost vážně řešit ekologické problémy a přijmout potřebná obezřetná opatření (precautionary measures), avšak podstatně se rozcházejí v otázce jejich důsledků pro společný záměr." (bod 113 rozsudku MSD)

 

Jak MSD naznačil a maďarská strana výslovně zdůraznila, "na žádném místě Slovensko skutečně nepopíralo použitelnost principu předběžné opatrnosti" (HR, bod 1.57). Samo výslovně uvádělo, že princip předběžné opatrnosti i jako nezávazná, pomocná poučka (non-binding, guiding precept) "neobsahuje nic, s čím by bylo jednání Československa a Slovenska v této věci v rozporu" (SC-M, bod 9.80). A prof. Stephen C. McCaffrey zopakoval, že "jednání stran ohledně Soustavy se plně slučovalo s přístupem předběžné opatrnosti" (CR 97/9, str. 33 - 34 [McCaffrey]). Slovensko tudíž nemělo problém tento princip aplikovat. Podle Philippa Sandse "dostačuje, že obě strany uznávají, že je vedl a měl vést" (CR 97/12, str. 61 - 62 [Sands]). Strany se spíše lišily v aplikaci principu.

 

Maďarskou pozici MSD shrnul ve svém rozsudku o několik míst výše: "Původně existující závazek nepůsobit podstatnou škodu (substantive damage) na území jiného státu se podle Maďarska postupně změnil na závazek erga omnes předcházet škodám ve smyslu 'principu předběžné opatrnosti' (precautionary principle)" (bod 97 rozsudku MSD). Jde především o ozvěnu prohlášení prof. Kisse během ústního řízení, podle něhož "státy mají povinnost zajistit, že činnosti, které spadají do jejich jurisdikce, respektují životní prostředí v jiných státech. Z toho plyne, že újmě na životním prostředí musí být předcházeno, pokud je to nutné, uplatněním principu předběžné opatrnosti" (CR 97/12, str. 22 [Kiss]).

 

Maďarsko se dovolávalo principu předběžné opatrnosti, aby dosáhlo vědeckého znovuposouzení pravděpodobných dopadů původního projektu (HR, body 1.57 - 1.58). V podobném duchu napsal později soudce Weeramantry: "EIA jako zvláštní uplatnění širšího obecného principu opatrnosti (caution) ztělesňuje povinnost trvalé obezřetnosti a předjímání" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho). Sands v ústní části uvedl, že v kauze G/N byly splněny podmínky předběžné opatrnosti: v letech 1989 a 1992 existovala vědecká nejistota, projekt představoval riziko vážného poškození životního prostředí a "nejefektivními opatřeními, která měla být přijata, byly další studie o účincích projektu, zejména Nagymarose a špičkového režimu, a zamezení nevratným opatřením jako je přehrazení v Dunakiliti. 'Postavit teď, přešetřit později' bylo jednoduše neslučitelné s přístupem předběžné opatrnosti" (CR 97/12, str. 62 [Sands]).

 

Podle Slovenska je účelem principu předběžné opatrnosti "podporovat státy, aby pečlivě studovaly možné dopady nových činností", a pokud takové studie poskytnou důkazy naznačující, že činnost může způsobit vážné či nenapravitelné poškození (i když důkazy nedosahují výše úplné vědecké jistoty), "aby přijaly obezřetná opatření k zabránění takovému poškození" (SC-M, bod 9.84). Slovensko bylo přesvědčeno, že žádné z vyčeprávajících studií stran nepotvrdily "hrozbu vážné či nevratné škody". Bylo na tedy Maďarsku, aby prokázalo "odůvodněnou hrozbu takové škody", chce-li se dovolávat principu předběžné opatrnosti. Prof. McCaffrey zdůraznil, že "při odkazu na vědeckou nejistotu musí mít Deklarace z Rio de Janeira na mysli skutečnou a významnou vědeckou debatu - takovou, která se týkala úbytku stratosférického ozonu a globální změny klimatu. Jakákoli nejistota ohledně Soustavy je stěží takového rozsahu, zároveň samozřejmě není pochyb, že projekt s sebou nenese riziko škody takového fenoménu" (CR 97/9, str. 35 [McCaffrey]). Navzdory tomu nelze podle něj "popřít, že smluvní strany přijaly obrovská obezřetná opatření (enormous precautions), pokud jde o Soustavu". Řada opatření zaměřených k ochraně a zlepšení stavu životního prostředí "byla nebo mohla být učiněna. Ta zahrnují československý návrh omezit či dokonce vyloučit špičkový provoz, ukáže-li se to po pečlivém zkoumání nezbytným, a realizovat Československem a Slovenskem systém k doplňování říčních ramen" (CR 97/9, str. 36 - 37 [McCaffrey]).

 

Použití pojmu "ostražitost" (vigilance) v bodu 140 rozsudku MSD některým autorům rovněž evokuje dnes již zavedenou zásadu předběžné opatrnosti (viz samostatné stanovisko soudkyně ad hoc Charlesworthové ve věci Velrybářství v Antarktidě, bod 7), nicméně je spíše pravdou, že MSD se v kauze Gabčíkovo-Nagymaros "vyhnul uznání zásady předběžné opatrnosti jako takové a rozvedení právních důsledků z ní vyplývajících" (viz samostatné stanovisko soudce Cançada Trindadeho ve věci Papírny na řece Uruguay, bod 66).

 

Obecně lze souhlasit s tím, co uvádějí Čepelka a Šturma (a literatura, na níž odkazují), že MSD odmítl akceptovat "příliš široké pojetí principu předběžné opatrnosti", jež "vykládá obsah této zásady tak, že stát se musí vzdát činností, které by mohly způsobit újmu životnímu prostředí, dokonce i když stávající vědecké poznatky neumožňuji prokázat, v jaké míře by tyto činnosti mohly být škodlivé" (ČEPELKA, ŠTURMA 2008, str. 313).

 

C) Doktrína krajní nouze

 

Pokud jde o první otázku protiprávnosti maďarského zastavení prací, Maďarsko bylo v extrémně těžké pozici ospravedlnit své jednání. Ačkoli původně přerušilo práce za účelem uskutečnění pečlivějších ekologických studií, postupem času začalo usilovat o zrušení celého projektu. Zpětně viděno, vedlo zastavení prací k zániku společného smluvního projektu de facto. Aby MSD nerozhodl o evidentní protiprávnosti takového jednání (včetně následného nepřiznání náhrady škody), muselo Maďarsko naopak dostatečně objasnit, že jednalo v krajní nouzi, aby ochránilo životní prostředí před skutečnou "ekologickou katastrofou". Jinými slovy, že by plnění smluvních povinností bylo "vrcholem bezpráví". To bylo téměř nemožné, když oba účastníci řízení předkládali v podstatě protichůdné vědecké argumenty o vlivu na životní prostředí.

 

Maďarská strana sice uznávala, že Smlouva z roku 1977, Dohoda o vzájemné pomoci z roku 1977 a Protokol z roku 1989 byly platně uzavřeny a zůstávaly v platnosti, aniž by počítaly s "možností jednostranného přerušení či zastavení prací ze strany signatářů", nicméně své jednání Maďarsko obhajovalo stavem ekologické nouze ("state of ecological necessity").

 

Dvůr považoval za nesporné, že "v roce 1989 při zastavení a následném zanechání prací, za něž bylo v Nagymarosi a Dunakiliti odpovědné, (...) pozastavilo [Maďarsko] uplatňování samotné Smlouvy z roku 1977" a že "jednání Maďarska v této době lze vykládat jen jako vyjádření jeho neochoty dodržovat minimálně některá ustanovení Smlouvy a Protokolu ze dne 6. února 1989, jak jsou specifikovány ve Společném smluvním projektu. V důsledku jednání Maďarska nebylo možné uskutečnit výstavbu Soustavy vodních děl, kterou Smlouva výslovně definovala jako 'jednotnou a nerozdělitelnou'" (bod 48 rozsudku MSD). Že by tomu mohlo být jinak, je samozřejmě neudržitelné, a to i proto, že samo Maďarsko odvoláním se na stav nouze zaujalo postoj, který spadá do rámce odpovědnosti států, a výslovně uznalo, že takový stav nouze neosvobozuje od povinnosti odškodnit svého partnera.

 

MSD potvrdil, že "krajní nouze (state of necessity) je okolností, jež mezinárodní obyčejové právo uznává jako okolnost vylučující protiprávnost jednání, které by jinak bylo v rozporu s mezinárodním závazkem" (bod 51 rozsudku MSD). MSD rovněž objasnil, že krajní nouze může sloužit jen jako okolnost vylučující protiprávnost, nikoli jako důvod zániku mezinárodní smlouvy. Existuje-li stav nouze, může být smlouva neučinná (ineffective), avšak její platnost nadále trvá. Jen co stav nouze pomine, povinnost plnit smluvní závazky se obnovuje. Viz bod 101 rozsudku MSD.

 

MSD ocitoval čl. 33 z Návrhu článků o mezinárodní odpovědnosti států (Draft Articles on the International Responsibility of States), které byly přijaty Komisí pro mezinárodní právo v tzv. prvním čtení a byly publikovány v její Ročence (Yearbook of the International Law Commission) v roce 1980.

 

Podle čl. 33 odst. 1 Návrhu článků o mezinárodní odpovědnosti států se "stát se nemůže dovolávat krajní nouze jako důvodu vyloučení protiprávnosti (ground for precluding the wrongfulness) jednání tohoto státu, které je v rozporu s mezinárodním závazkem státu, ledaže:
a) jednání bylo jediným způsobem, jak ochránit podstatný zájem státu (essential interest of the State) před vážným a bezprostředným nebezpečím (grave and imminent peril); a zároveň
b) jednání vážně nepoškodilo podstatný zájem státu, vůči němuž má existující závazek."

 

MSD souhlasil se Slovenskem, že krajní nouzi lze jako okolnost vylučující protiprávnost "akceptovat jen výjimečně". Komise pro mezinárodní právo chtěla negativní formulací čl. 33 "ukázat, že případ dovolávání se stavu nouze jako důvodu ospravedlnění je třeba považovat za výjimečný a dokonce zřídka přípustný v porovnání s jinými okolnostmi vylučujícími protiprávnost (Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1980, svazek II, část 2, str. 51, odst. 40). Proto se lze podle Komise dovolávat krajní nouze jen za určitých přísně vymezených podmínek, které musí být splněny kumulativně; přičemž daný stát není výhradním soudcem toho, zda došlo ke splnění těchto podmínek. Viz bod 51 rozsudku MSD.

 

Mezinárodní soudní dvůr určil pět podmínek krajní nouze: 1) musí se týkat podstatného zájmu státu ("essential interest"), 2) který je vážně a bezprostředně ("grave and imminent") ohrožen, 3) dané jednání musí být jediným prostředkem ("only means") jeho ochrany a 4) nesmí vážně poškodit podstatný zájem ("seriously impaired an essential interest") státu, vůči kterému závazek existuje, 5) přičemž daný stát nesmí sám přispět ke stavu nouze ("contributed to the occurrence of the state of necessity"). Poslední podmínka přitom plyne z čl. 33 odst. 2 Návrhu. MSD výslovně uvedl, že "tyto podmínky zohledňují mezinárodní obyčejové právo" (bod 52 rozsudku MSD). Na řečené závěry MSD pak bylo výslovně odkázáno Mezinárodním tribunálem pro mořské právo v rozsudku ze dne 1. července 1999 ve věci "Saiga" (č. 2) (Svatý Vincenc a Grenadiny/Guinea), body 132 - 135.

 

i) podstatný zájem ("essential interest")

 

"Pro Dvůr nebylo obtížné uznat, že starost o maďarské přírodní prostředí v oblasti dotčené projektem Gabčíkovo-Nagymaros, vyjádřená Maďarskem, se týká 'podstatného zájmu' tohoto státu ve smyslu uvedeném v článku 33 Návrhu Komise pro mezinárodní právo." (bod 53 rozsudku MSD)

 

Komise ve svém Komentáři uvedla, že v této souvislosti by se neměl "podstatný zájem" omezovat jen na záležitost "existence" státu a že celá otázka se v konečném důsledku musí posoudit ve světle konkrétního případu (Ročenka Komise pro mezinárodní právo, 1980, svazek II, část 2, str. 49, odst. 32); zároveň mezi situace, které mohou způsobit stav nouze, zahrnula "vážné nebezpečí pro (...) ochranu životního prostředí celého území státu či jeho části" (tamtéž, str. 35, odst. 3); a s odkazem na praxi států uvedla, že "zejména v posledních dvou desetiletích se zajištění ekologické rovnováhy začalo považovat za 'podstatný zájem' všech států" (tamtéž, str. 39, odst. 14).

 

Dvůr rovněž připomněl své závěry z posudku Legálnost hrozby či použití jaderných zbraní, ve kterém se mu "naskytla příležitost zdůraznit velký význam, který se připisuje úctě k životnímu prostředí, nejen z hlediska států, ale i celého lidstva" (bod 53 rozsudku MSD).

 

"Životní prostředí není abstrakcí, ale představuje životní prostor, kvalitu života a skutečné zdraví lidských bytostí, včetně generací dosud nezrozených. Existence obecné povinnosti států bdít nad tím, aby činnosti vykonávané v rámci jejich jurisdikce nebo pod jejich kontrolou respektovaly životní prostředí v jiných státech nebo v oblastech, které nespadají pod kontrolu žádného státu, je nyní součástí souboru pravidel mezinárodního práva životního prostředí" (Legálnost hrozby či použití jaderných zbraní, Posudek, ICJ Reports 1996, str. 241 - 242, bod 29). Viz bod 53 rozsudku MSD.

 

Podle Philippa Sandse "toto stanovisko - zcela v souladu s preventivním přístupem obhajovaným Maďarskem, jenž před vznikem škody radí jednat - naznačuje, že tento Dvůr je připraven převzít odpovědnost v návaznosti na památný nález z roku 1941, kterým arbitrážní tribunál rozhodl případ Slévárna v Trailu, a aktualizovat jej pro další století" (CR 97/12, str. 59 - 60 [Sands]).

 

Prof. Kiss k tomu podotkl: "Pane předsedo, pánové soudci, stejně jako mnoho jiných pozorovatelů mezinárodního života jsem přesvědčen, že zhoršování životního prostředí je jednou z hlavních výzev mezinárodního práva ve světě, jehož přeměna se zjevně zrychluje. Starověká legenda vypráví o Sfinze požírající ty, kteří nemohli vyřešit její hádanky. Často mám pocit, že jsme pouze pár kroků od rozcestí, kde na nás číhá nestvůra se svými otázkami." (CR 97/2, str. 45 [Kiss])

 

Jak navíc uvedl místopředseda MSD Christopher Gregory Weeramantry ve svém samostatném stanovisku, "ochrana životního prostředí je stejně tak podstatnou částí současné doktríny lidských práv, neboť je podmínkou sine qua non pro řadu lidských práv jako je právo na zdraví a právo na život samotný. Je zbytečné rozvádět, že poškození životního prostředí může narušovat a oslabovat všechna lidská práva vyjádřená ve Všeobecné deklaraci a dalších lidskoprávních nástrojích. Ačkoli tudíž všichni lidé mají právo na vytváření rozvojových projektů a užívání jejich výhod, existuje stejná povinnost zajistit, že tyto projekty nepoškodí významným způsobem životní prostředí." A dodává: "Lidé z Maďarska i ze Slovenska mají právo na rozvoj ve prospěch svého štěstí a blahobytu. Stejně tak mají nárok na respektování svého lidského práva na ochranu životního prostředí."

 

MSD se nakonec nezabýval všemi z pěti podmínek krajní nouze, vyhnul se konkrétně otázce, zda Maďarsko vážně poškodilo podstatný zájem Slovenska. V opačném případě by ještě více přispěl k vymezení pojmu "podstatný zájem", nicméně se zdá, že nešlo o otázku, kterou by mohl MSD snadno rozhodnout. Navíc když se týkala porovnávání ekologických a ekonomických zájmů.

 

Nepřímo se k tomu vyjádřil soudce Herczegh: "Pozastavení prací v Dunakiliti zcela jistě poškodilo zájmy Československa, které se týkaly zprovoznění téměř kompletní gabčíkovské elektrárny (...). Zájmy Československa byly finanční povahy, teoreticky lépe nahraditelné než zájmy Maďarska týkající se zajištění jeho ekologické rovnováhy a obtížného a nejistého zápasu s poškozením jeho životního prostředí. In dubio pro natura [v pochybnostech ve prospěch přírody]." (Odlišné stanovisko soudce Herczegha)

 

U zbylých třech podmínek MSD shledal, že je Maďarsko nedodrželo: a) životnímu prostředí či přísunu pitné vody nehrozilo "bezprostřední" nebezpečí, b) zastavení prací nebylo jedinou možnou reakcí, které Maďarsko mělo, c) samo Maďarsko by přispělo ke krajní nouzi, neboť i jemu šlo přičítat podcenění ekologických důsledku na začátku projektu.

 

ii) vážné a bezprostřední nebezpečí ("grave and imminent peril")

 

MSD na mnoha místech podrobně vypočítává, že nebezpečí nebylo bezprostřední, a to "bez hodnocení jeho možné závažnosti". Pominutí závažnosti rizika, které se MSD nepřímo věnuje na jediném místě (v souvislosti s vlivem stupně Nagymaros na životní prostředí nad přehradou, tzn. že jedině zde si byli soudci jistí), vedlo ke kritice rozhodnutí MSD, neboť prvek "vážné škody" je stěžejním komponentem principu předběžné opatrnosti, nahrazujícím "nedostatek vědecké jistoty".

 

MSD totiž víceméně ztotožnil bezprostřednost s určitostí. Podle soudního rozhodnutí musí stát, který se dovolává krajní nouze, patřičně prokázat, že k (vážnému) nebezpečí dojde "v relevantní době", resp. že "hrozí v konkrétním čase". Nedostačuje "pouhá obava z možného nebezpečí". Dvůr uvedl, že "bezprostřední" je synonymem "okamžitého" či "blízkého" a daleko přesahuje pojem "možnosti". V podstatě je třeba prokázat, že se vážné nebezpečí nevyhnutelně naplní. A i když lze podle MSD považovat za "bezprostřední" i nebezpečí dlouhodobé, bude tak jedině tehdy, pokud se "v relevantní době prokáže, že naplnění nebezpečí není přes svou vzdálenost méně jistým a nevyhnutelným" (bod 54 rozsudku MSD).

 

Ohledně důvodů pro zanechání prací na Dunakiliti (důležité části vodního díla Gabčíkovo) Maďarsko uvádělo, že za situace podle původního projektu, kdy měl být zbytkový průtok do starého koryta Dunaje omezen na 50 m3/s, by především v Szigetközi klesla hladina podzemní vody. Navíc, podzemní vody by nebyly zásobeny Dunajem - který by naopak odvodňoval - ale nádrží stojaté vody v Dunakiliti a bočními rameny, jež by se mohly zanášet naplaveninami. Dlouhodobě by se vážně zhoršila kvalita vody. Pokud jde o povrchovou vodu, mohlo by dojít k eutrofizaci, zejména v nádrži; takže místo starého Dunaje by vznikla řeka zanesená pískem, jíž by protékalo jen relativně malé množství vody. Ramenná soustava by se z větší části oddělila od hlavního koryta. Říční rostlinstvo a živočišstvo, tak jako to bývá v údolních nivách, by byly odsouzeny k vyhynutí.

 

Nebezpečí stupně Gabčíkovo pro Szigetköz nepovažoval MSD "za dostatečně určité a tudíž bezprostřední, jakkoli vážné mohlo být". Proto je bylo třeba hodnotit "jako dlouhodobé a - co je důležitější - zůstává neurčité". Dvůr přitom dodal, že újma, které se Maďarsko obává, je "primárně výsledkem určitých relativně pomalých přírodních procesů, jejichž účinky se nedají snadno odhadnout" (bod 56 rozsudku MSD).

 

MSD tento závěr doložil zprávou ad hoc výboru Maďarské akademie věd (MAV) ze dne 23. června 1989, která neuvádí "povědomí o žádném prokázaném nebezpečí - ani ve formě určitého nebezpečí, jež by se za delší dobu nevyhnutelně naplnilo" (bod 56 rozsudku MSD). Dvůr ocitoval relevantní část zprávy MAV v patřičné délce, zde postačí uvést její následující úryvek: "Pro důvěryhodnou prognózu ekologických dopadů soustavy vodních děl jsou nezbytné výsledky měření minimálně pětiletého monitorovacího období po dokončení výstavby Gabčíkova. Bude nepochybně třeba zřídit a pravidelně udržovat komplexní monitorovací systém, který musí být rozvinutějším než v současnosti. Musí zahrnovat zkoumání biologických ukazatelů, které by citlivě zaznamenávaly změny, ke kterým dojde na životním prostředí." Viz bod 56 rozsudku MSD.

 

Maďarsko dále tvrdilo, že pokud by postavilo Nagymaros, koryto nad touto přehradou by se zanášelo, čímž by se v této oblasti zhoršila kvalita prosakující vody zachytávaná v studních. A co víc, provoz gabčíkovské elektrárny ve špičkovém režimu by způsobil významné každodenní změny ve hladině vody přehrady, což by mohlo představovat hrozbu zejména pro vodní biotopy.

 

Rovněž rizika stupně Nagymaros byla podle MSD "převážně dlouhodobé povahy a především - zůstávala neurčitými" (bod 55 rozsudku MSD). Pokud jde o bezprostřednost nebezpečí pro životní prostředí nad přehradou, ta se pojí "s rozsahem provozování soustavy ve špičkovém režimu", což nebylo aktuální "v době, kdy Maďarsko pozastavilo a zanechalo práce související s přehradou Nagymaros" (bod 55 rozsudku MSD). Dvůr tím chtěl patrně naznačit, že o variantě špičkového režimu mohlo být ještě jednáno a předmětným rizikům (která navíc sám nepovažoval za "vážná") se šlo takto vyhnout. Tento přístup však vzbuzuje pochybnosti, neboť Nagymaros byl stavěn právě kvůli špičkovému režimu, jak MSD zastával jinde.

 

Maďarsko dále (a především) uvádělo, že stavba Nagymarose a jeho provoz by způsobily erozi koryta řeky u szentendreského ostrova. Hladina vody v řece by v této oblasti poklesla a vydatnost vodních zdrojů, zásobující dvě třetiny Budapešti vodou, by se výrazně snížily.

 

Ohledně stavu pod přehradou soudci uvedli, že koryto Dunaje v blízkosti Szentendre bylo kvůli těžbě stavebního materiálu vyhloubeno ještě před rokem 1980, nebezpečí se tak "ve velkém rozsahu projevovalo už několik let" a roku 1989 nepředstavovalo nebezpečí vznikající "jen v důsledku projektu" (bod 55 rozsudku MSD).

 

iii) jediný prostředk ochrany

 

Závěry týkající se absence bezprostřednosti Dvůr propojil s existencí dalších možností, jak ochránit podstatný zájem státu, než skrze pozastavení a zanechání prací, kterými byla maďarská vláda pověřena. Maďarsko mohlo v Dunakiliti vybudovat objekty k regulaci přítoků do starého koryta Dunaje a do bočních ramen (bod 56 rozsudku MSD) a pod Nagymarosem mohlo vypouštět štěrk do řeky či zásobovat Budapešť pitnou vodou vhodným zpracováním říční vody (bod 55 rozsudku MSD). K tomu MSD dolal, že probíhala jednání, která "mohla vést k revizi projektu a k prodloužení některých lhůt, aniž by bylo třeba od projektu odstoupit" (bod 57 rozsudku MSD).

 

Maďarsku opravdu nepomohl nešikovný přístup v bouřlivém roce 1989, kdy pod zjevným tlakem veřejnosti opouštelo postupnými kroky myšlenku dostavby Soustavy, aniž by do svého rozhodování zapojilo Československo. Přesně tohle se vybaví při čtení rozsudku MSD. Předchozí konstatování lze rovněž vidět v kontextu potřeby spolupráce, která se (velice správně!) vine celým rozsudkem jako červená nit, aby v jeho závěrečné části hrála zcela stěžejní úlohu.

 

iv) stát, který "přispěl ke vzniku stavu nouze"

 

V neposlední řádě se Maďarsko nemohlo dovolávat stavu nouze, aby odůvodnilo porušení svých smluvních závazků, když by podle MSD "v nynější věci (...) svým konáním či opomenutím samo přispělo k jeho vzniku" (bod 57 rozsudku MSD). Vzhledem k tomu, že "ve dřívější době provedly Maďarsko i Československo početné studie vědeckého a technického charakteru, (...) Maďarsko si tak pravděpodobně bylo vědomo situace známé v době převzetí svých smluvních závazků" (bod 57 rozsudku MSD). MSD tím nepřímo konstatoval, že "početné studie vědeckého a technického charakteru" provedené před uzavřením smlouvy umožňovaly posoudit situaci, která se nijak nelišila od té v roce 1989.

 

Není úplně trefné ztotožňovat závěry MSD o maďarském příspěvku ke stavu nouze s výrokem, že maďarská vláda se neuváženým převzetím závazků zbavila možnosti dovolávat se okolnosti vylučující protiprávnost. Jinými slovy, že na základě samotného uzavření podobné "investiční smlouvy", jakkoli "neekologické", nemůže stát nikdy jednat v krajní nouzi, aby ochránil své životní prostředí. MSD by v takovém případě stěží posuzoval "bezprostřednost nebezpečí" pro životní prostředí, kterému se mohl vyhnout takto jednoduchým závěrem. Jde pouze o "další cihlu ve zdi". Jednotlivé úvahy Dvora je třeba chápat v celém jejich kontextu. Na druhou stranu je zřejmé, že předchozí právní stanovisko nutí státy, aby o to pečlivěji zvažovaly své kroky.

 

MSD tedy shledal, že "Maďarsko nebylo v roce 1989 oprávněné pozastavit a následně zanechat práce na projektu Nagymaros a na části projektu Gabčíkovo, ze něž odpovídalo" (bod 59 rozsudku MSD). Tento právní názor nejvíce (téměř jednomyslně) spojoval členy Dvora.

 

II. Platnost smlouvy o výstavbě a provozu SVD Gabčíkovo-Nagymaros

 

Dvůr se přiklonil na slovenskou stranu i v tom, že oznámení Maďarska ze dne 19. května 1992 o výpovědi Smlouvy nemělo právní účinek (§ 115). Tentokrát MSD rozhodl jedenácti hlasy proti čtyřem (kromě Herczegha hlasovali proti americký předseda MSD Schwebel, německý soudce Fleischhauer a brazilský soudce Rezek).

 

Vzhledem k tomu Smlouva z 1977 neumožňuje výpověď, může podle MSD zaniknout "pouze na základě omezených důvodů uvedených ve Vídeňské úmluvě [o smluvním právu]", kodifikují obyčejové právo. Takovými důvody jsou dodatečná nemožnost plnění, výskyt podstatné změny poměrů, porušení smlouvy druhou stranou či vznik nových kogentních norem, se kterými je v rozporu. Viz bod 100 rozsudku MSD.

 

a) dodatečná nemožnost plnění (supervening impossibility of perfomance)

 

"Strana se může dovolávat nemožnosti plnění smlouvy jako důvodu pro její zánik nebo pro odstoupení od ní, jestliže tato nemožnost vyplývá z trvalé ztráty nebo zničení předmětu nezbytného pro provádění smlouvy." (čl. 61 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu)

 

Maďarsko uvádělo, že nemohlo být "vázáno povinností splnit prakticky nemožný úkol, a to postavit na svém územísoustavu vodních děl, která by způsobila nenapravitelné poškození životním prostředí". Dospělo k závěru, že "od května 1992 základní předmět smlouvy - společná ekonomická investice, slučitelná s s ochranou životního prostředí a provozovaná oběma státy společně - trvale zanikla, a Smlouvu tak bylo nemožné plnit" (CR 97/5, str. 71 [Sands]). Podle názoru Maďarska "předmět nezbytný pro provádění smlouvy", jehož ztráta či zničení je vyžadována článkem 61 Vídeňské úmluvu, nemusí být fyzickým předmětem, ale vyjádřeno slovy Komise pro mezinárodní právo může zahrnovat i "právní situaci, která byla důvodem existence práv a povinností".

 

Dvůr konstatoval, že i kdyby "předmětem" ve smyslu čl. 61 byl opravdu právní režim, musel by každopádně dojít k závěru, že v tomto případě společná ekonomická investice vyhovující požadavkům ochrany životního prostředí "nepřestala existovat definitivně".

 

Slovensko krom toho připomínalo, že čl. 61 odst. 2 vylučuje právo dovolávat se nemožnosti plnění "jestliže tato nemožnost plnění vznikla v důsledku toho, že strana poruší buď závazek plynoucí ze smlouvy nebo jiný mezinárodní závazek, který převzala vůči kterékoliv druhé straně smlouvy". MSD se k této argumentační linii připojil, když uvedl, že "pokud společné využívání investice nebylo již déle možné, stalo se tak původně proto, že Maďarsko nepostavilo většinu objektů, za něž bylo odpovědné podle Smlouvy z roku 1977" (bod 103 rozsudku MSD). Zde je však třeba spravedlivě podotknout, že Maďarsko nenamítalo zánik "společného využívání investice", ale investice slučitelné s požadavky ochrany životního prostředí.

 

b) podstatná změna poměrů (fundamental change of circumstances)

 

"Podstatné změny poměrů, která nastala se zřetelem na poměry existující v době uzavření smlouvy a která předtím nebyla stranami předvídána, se nelze dovolávat jako důvodu pro zánik smlouvy nebo pro odstoupení od ní, ledaže:
a) existence těchto poměrů tvořila podstatný základ souhlasu stran s tím, že budou vázány smlouvou, a
b) tato změna zásadně mění rozsah závazků, které mají být podle smlouvy ještě plněny." (čl. 62 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu)

 

V rozsudku MSD ze dne 2. února 1973 ve věci Právo rybolovu (SRN proti Islandu), příslušnost Dvora, bod 36 se přitom uvádí: "Mezinárodní právo připouští, že pokud podstatná změna poměrů, které byly určující pro akceptování smlouvy stranami, vyústí v zásadní změnu rozsahu jí ukládaných závazků, může to za určitých podmínek poskytnout dotčené straně důvod pro dovolávání se zániku nebo pozastavení smlouvy. Tento princip a s ním související podmínky a výjimky byly zakotveny v čl. 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jenž lze v mnoha ohledech považovat za kodifikaci stávajícího obyčejového práva ohledně zániku smluvního vztahu kvůli změně poměrů." Částečně je toto stanovisko připomenuto v bodě 104 nynějšího rozsudku MSD.

 

Maďarsko tvrdilo, že se může dovolávat řady událostí, které v souhrnu vyvolaly podstatnou změnu poměrů. Uvádělo množství "stěžejních prvků" existujících v době uzavření Smlouvy z roku 1977 a které se do dne výpovědi podstatně změnily. Mezi ně patří pojem "socialistická integrace", jejímž "jezdcem" Smlouva původně byla, ale která následně zanikla; "jednotná, nerozdělitelná provozní soustava objektů", jež byla nahrazena jednostranným projektem; skutečnost, že základna plánované společné investice byla rozvrácena neočekávaným přechodem obou států k tržnímu hospodářství; postoj Československa, který "rámcovou smlouvu" změnil na "nezměnitelnou normu"; a nakonec metamorfóza Smlouvy souladné s ochranou životního prostředí na "návod vedoucí k ekologické katastrofě". Stručně řečeno, Maďarsko namítalo hluboké změny politické povahy, klesající ekonomickým potenciál pro realizaci projektu, vývoj ekologických poznatků a nových norem mezinárodního práva životního prostředí.

 

"Změna poměrů, kterých se dovolávalo Maďarsko, není podle názoru Dvora takové povahy, a to ani jednotlivě ani souhrnně, aby její účinek měl zásadně změnit rozsah závazků, které mají být ještě plněny za účelem dokončení projektu. Podstatná změna poměrů musí být nepředvídatelná; existence poměrů v době uzavření Smlouvy musí představovat podstatný základ pro souhlas stran s tím, že budou vázány smlouvou. Negativní a podmiňující formulace článku 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu je navíc jasnou indikací, že stabilita smluvních vztahů vyžaduje, aby důvodu vycházejícího z podstatné změny poměrů bylo možno použít pouze ve výjimečných případech" (bod 104 rozsudku MSD). Poslední věty tohoto prohlášení MSD se později dovolával Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 16. června 1998 ve věci C-162/96 Racke, body 49 a 50.

 

MSD výslovně zdůraznil, že "nový vývoj ve stavu ekologických poznatků a práva životního prostředí by se mohl chápat jako zcela nepředvídaný (completely unforeseen)" (bod 104 rozsudku MSD).

 

Pokud jde o politickou situaci, ta byla "pro uzavření Smlouvy z 1977 jistě relevantní", nicméně "převládající politické poměry nebyly natolik spojeny s předmětem a účelem Smlouvy, aby představovaly podstatný základ souhlasu stran a aby se při jejich změně zásadně změnil rozsah závazků, které je třeba splnit. Totéž platí pro hospodářský systém, který panoval v době uzavření Smlouvy z roku 1977" (bod 104 rozsudku MSD).

 

K předpokládané výhodnosti projektu MSD uvedl, že se nesnížila natolik, aby se v důsledku toho podstatně změnily smluvní závazky stran (bod 104 rozsudku MSD).

 

c) podstatné porušení smlouvy Československem

 

"Podstatné porušení dvoustranné smlouvy jednou ze stran opravňuje druhou stranu, aby se dovolávala porušení jako důvodu pro zánik smlouvy nebo pro přerušení jejího provádění zcela nebo zčásti." (čl. 60 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu)

 

Maďarsko odůvodňovalo neexistenci smlouvy rovněž podstatným porušením smlouvy ze strany ČSFR. Nejprve odkazovalo na nedodržení závazků podle čl. 15 a 19 Smlouvy z roku 1977, které zavazují strany, aby společně a na trvalém základě přijímaly příslušná opatření k ochraně kvality vody a přírody. Tato ustanovení Smlouvy mělo Československo porušit tím, že odmítlo přistoupit k jednáním s Maďarskem za účelem adaptování nového vědeckého a právního vývoje v oblasti životního prostředí do Společného smluvního projektu.

 

MSD potvrdil, že "environmentální" ustanovení Smlouvy z roku 1977 obsahují procesní povinnosti, ale podle jeho názoru byly porušeny oběma stranami: "Články 15 a 19 výslovně uvádějí, že v nich obsažené požadavky se zabezpečí řešením navrženým ve společném smluvním projektu. Neschopnost stran se na těchto řešeních dohodnout nelze na základě na základě soudního spisu připsat výlučně jedné straně. Dvůr nemá k dispozici dostatek důkazů pro závěr, že Československo soustavně odmítalo jednat s Maďarskem o vhodnosti či nezbytnosti opatření na ochranu životního prostředí. Spis spíše ukazuje, že přestože obě strany v zásadě vyjadřovaly svou ochotu provést další studie, v praxi Československo odmítlo tolerovat pozastavení prací v Dunakiliti a později na Variantě C, zatímco Maďarsko požadovalo pozastavení prací jako podmínku environmentálního výzkumu, neboť tvrdilo, že pokračování prací by ovlivnilo výsledek jednání. V tomto ohledu nelze pominout skutečnost, že Maďarsko samo tím, že pozastavilo výstavbu prací v Nagymarosi a Dunakiliti přispělo ke vzniku situace, jež nepomohla provádění plodných jednání." (bod 107 rozsudku MSD)

 

Hlavním maďarským argumentem bylo, že Smlouvu z 1977 porušilo Československo schválením výstavby a uvedením vlastního řešení do provozu.

 

Podle MSD byla Smlouva z roku 1977 porušena až přehrazením Dunaje v říjnu 1992, nikoli předchozí stavbou objektů, k maďarské výpovědi tak došlo předčasně. Viz body 108 a 79 rozsudku MSD. I kdyby však předčasnou nebyla, "Československo se dopustilo mezinárodně protiprávního jednání uvedením varianty C do provozu v důsledku předcházejícího protiprávního jednání Maďarska. (...) Maďarsko se svým vlastním jednáním zbavilo svého práva ukončit platnost Smlouvy" (bod 110 rozsudku).

 

Mezinárodní soudní dvůr se zde nemohl opřít o ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která příslušné pravidlo neobsahuje. Za tímto účelem však zmínil rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Chorzówská továrna z 1927: "Jde krom toho o princip obecně akceptovaný v judikatuře mezinárodních rozhodčích soudů, jakož i obecných soudů, že jedna strana nemůže využit skutečnosti, že druhá strana nesplnila daný závazek či nevyužila určitý opravný prostředek, pokud první strana určitým protiprávním jednáním bránila té druhé splnit daný závazek či využít opravný prostředek prostřednictvím tribunálu, který měla k dispozici" (Chorzówská továrna, příslušnost, rozsudek č. 8, 1927, PCIJ, Series A, č. 9, str. 31).

 

Místopředseda MSD Weeramantry upozornil na neadekvátnost užívání zavedených pravidel (jako je uvedená zásada "estoppel", podle níž neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji způsobil), která jsou nanejvýš spravedlivá inter partes (mezi stranami), ale už ne "ve vztahu ke zbytku světa", ve sporu zahrnujícím ekologické souvislosti erga omnes (vůči všem): "Vstupujeme do období mezinárodního práva, v němž je mezinárodní právo podřízeno nejen zájmům jednotlivých států, ale dívá se za ně a za jejich lokální zájmy k větším zájmům lidstva a blaha planety. Při řešení takových problémů, které přesahují jednotlivá práva a povinnosti sporných stran, se bude muset mezinárodní právo dívat za procesní pravidla vytvořená pouze pro spory inter partes. Když vstupujeme do sféry povinností, jež platí spíše vůči všem než jen vůči stranám, pravidla založená na individuální spravedlnosti a dodržování procesu se mohou ukázat neadekvátními" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

 

Když pak v této souvislosti Maďarsko tvrdilo, že dvoustranná smlouva, jíž svým jednáním obě strany odmítly, nemůže přežít, MSD uvedl, že "reciproční protiprávní jednání nepůsobí zánik Smlouvy ani není důvodem k jejímu vypovězení. Pokud by Dvůr dospěl k závěru, že platnou smlouvu mezi státy, jíž strany ve značném rozsahu a s velkými náklady po řadu let realizovaly, jde jednostranně odložit z důvodu jejího vzájemného porušení, vytvořil by precedent se znepokojivými důsledky pro smluvní vztahy a neochvějnost pravidla pacta sunt servanda [smlouvy se mají dodržovat]. Situace by byla samozřejmě jiná, pokud by se strany rozhodly Smlouvu ukončit vzájemným souhlasem. Avšak v tomto případě, zatímco Maďarsko se pokusilo ukončit platnost Smlouvy, Československo se důsledně postavilo proti tomuto jednání a prohlásilo je za právně neúčinné" (bod 114 rozsudku MSD).  

 

d) vznik nových norem práva životního prostředí

 

Jako poslední Maďarsko uvádělo, že mohlo vypovědět Smlouvu o výstavbě a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros, neboť plnění smlouvy bránily následně stanovené požadavky mezinárodního práva ve vztahu k ochraně životního prostředí. Zánik Smlouvy tak byl "vynucen odmítnutím druhé strany zastavit práce na Variantě C".

 

Slovensko uvádělo, že vznikne-li nová imperativní norma obecného mezinárodního práva, každá smlouva, která je v rozporu s touto normou, se stane neplatnou a zanikne (čl. 64 Vídeňské úmluvy). Avšak nic z nastalého vývoje v právu životního prostředí nevedlo ke vzniku norem ius cogens, které by převyšovaly Smlouvu.

 

"Žádná ze stran netvrdila, že od uzavření Smlouvy v roce 1977 vznikly nové imperativní normy práva životního prostředí, a Dvůr proto nemusí zkoumat smysl čl. 64 Vídeňské úmluvy o smluvním právu." (bod 112 rozsudku MSD)

 

III. Protiprávnost československé varianty

 

Jak bylo naznačeno, protiprávný byl rovněž čs. postup, konkrétně jednostranná realizace systému gabčíkovské přehrady. Podle MSD "Československo nemělo právo uvést tuto variantu od října 1992 do provozu" (bod 88 rozsudku MSD). Je to o to důležitější, že Dvůr si byl dobře vědom vážných problémů, kterým Československo čelilo v důsledku rozhodnutí Maďarska upustit od většiny prací výstavby soustavy vodních děl. Uskutečnilo obrovské investice a výstavba Gabčíkova byla téměř dokončená (bod 72 rozsudku MSD). V této otázce MSD rozhodoval v poměru deset ku pěti.

 

Maďarský obhájce Kiss před MSD uvedl, že zahrazením hlavního koryta v délce 40 km byl Dunaj zredukován na druhotnou řeku. Tento akt byl "na újmu přivodu vody do Szigetközi, říční nivy, jejíž ekologická a ekonomická hodnota byla prokázána odborníky" (CR 97/5, str. 19 [Kiss]). Díky odklonu velkého množství dunajských vod tak Slovensko "vyrábí elektřinu bez sebemenšího přínosu pro Maďarsko, naopak k jeho škodě. Jedná se o případ obohacení, které je nejen bezdůvodné, ale rovněž protiprávní, v rozporu se všemi právními pravidly jakéhokoli právního systému, který si lze představit" (CR 97/12, str. 22 [Kiss])

 

Podle maďarské strany Slovensko porušilo "princip rozumného a spravedlivého využívání přeshraničních přírodních zdrojů", který je "jádrem práva neplavebního využívání mezinárodních vodních toků" (HC-M, bod 6.20). Tento princip již dlouhou dobu patří k mezinárodnímu obyčejovému právu jako princip "hard law", což jasně ukázal zvláštní zpravodaj Komise pro mezinárodní právo Stephen Schwebel ve své třetí zprávě o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků ze dne 11. prosince 1981. Schwebel přesvědčivě prokázal, že princip je hluboce zakořeněn v jednom z nejzákladnějších pravidel mezinárodního právního řádu, kterým je rovnost práv suverénních států (HC-M, bod 6.22). Žádný následný zvláštní zpravodaj ILC k tomto tématu, včetně Stephena McCaffreyho, nezpochybnil obyčejový status principu (HC-M, bod 6.25).

 

Pro mezinárodní vodní tok, chápaný jako systém povrchových a podzemních vod, to znamená, že "všechny pobřežní státy mají právo na rozumný podíl z využívání a užitků vod. Tento požadavek má kvantitativní i kvalitatitvní důsledky" (HM, bod 7.70). Od října 1992 se množství dunajských vody dodávané na maďarské území dramaticky snížilo. Podle "zavedených pravidel mezinárodního práva" má každý z pobřežních států právo na 50% vod hraniční řeky. Od odklonu teče v průměru 80-85% vod do elektrárenského kanálu a oběma státy je následně sdíleno zbývajících 15-20%. Místo 50% dunajských vod přijímá Maďarsko pouze 7-10%" (HM, bod 7.71). Prof. Kiss upozornil na to, že jenom ve čtyřech letech od začátku roku 1993 do konce roku 1996 velikost protiprávního odběru dosahovala přibližně 200 km3 dunajských vod, což je 200x více vody, než kolik jí je v největším evropském jezeře Balaton (CR 97/5, str. 19 - 20 [Kiss]).

 

Prof. Kiss zdůraznil, že výstavba a provoz Varianty C vedly krom toho k porušení pravidla sic utere iure tuo ut alienum non laedas [tak užívej svého, abys druhému neškodil], "příhodně vzpomenutého profesorem McCaffreyem, tehdejším Zvláštním zpravodajem Komise pro mezinárodní právo v jeho druhé zprávě o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků" (CR 97/5, str. 21 - 22 [Kiss]). Prof. Dupuy mluvil výslovně o pravidlu "neškodlivého využívání státního území" (CR 97/13, str. 32 [Dupuy]).

 

Mezinárodní pravidla chránící suverenitu ukládají státům "povinnost respektovat územi jiných států a zvláště jejich životní prostředí. Arbitrážní nález vydaný v roce 1941 ve věci Slévárna v Trailu, který konstatoval, že žádný stát nemá právo uživat či dovolit užívat své území tak, aby byla způsobena újma na území jiného státu, započal významný vývoj. Ten vedl přes rozsudek vašeho Dvora ve věci Korfský průliv v roce 1949 a arbitrážní nález ve věci Jezero Lanoux k formulaci principu 21 Stockoholmské deklarace, často následované dalšími mezinárodními nástroji, včetně Principu 2 deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji" (CR 97/2, str. 41 - 42 [Kiss]). Obě deklarace prohlásily identickými pojmy, že státy mají "odpovědnost zajistit, aby činnost v rámci jejich pravomoci nebo kontroly nepoškodila životní prostředí jiných států". Zmiňovaný vývoj vyvrcholil částí vašeho posudku ze dne 8. července 1996, kde bylo deklarováno, že tento princip vytváří obecnou povinnost, jež "je nyní součástí souboru mezinárodního práva životního prostředí" (CR 97/2, str. 41 - 42 [Kiss]). Jednostranným rozhodnutím přistoupit k výstavbě varianty C Československo nepřihlédlo k tomuto principu (CR 97/5, str. 21 - 22 [Kiss]).

 

Maďarsko zdůrazňovalo, že bezprostředně po odklonu bylo "postiženo vážnými ekologickými změnami" (HC-M, bod 6.33). Prof. Kiss výslovně uvedl, že Varianta C mimo jiné brání Maďarsku v dodržování závazků, jež "na sebe převzalo různými mezinárodními smlouvami. Proto Maďarsko nemůže chránit 152 živočišných druhů, kterým hrozí vyhynutí, a 72 zranitelných druhů žijících v Szigetközi, i když jde o povinnost podle Bernské úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť" (CR 97/5, str. 20 - 21 [Kiss])

 

ČSFR v říjnu 1992 své jednání za protiprávní nepovažovalo a v soudním řízení tento argument převzalo i Slovensko. Odvolávalo se přitom na zásadu aproximativního plnění (jako na zásadu mezinárodního práva a obecnou zásadu právní). Tvrdilo, že maďarské rozhodnutí zastavit výstavbu Dunakiliti znemožnilo Československu vykonávat práce tak, jak byly původně předvídány smlouvou z 1977 a že proto bylo oprávněno přistoupit k řešení, které se nejvíce blížilo původnímu projektu. Vysvětlovalo, že to představovalo jedinou možnost, která zůstala. Varianta C byla navíc realizována v souladu s povinností zmírnit škody. Alternativně pak Slovensko tvrdilo, že jednostranné řešení ze strany Československa lze stále odůvodnit jako protiopatření.

 

Pokud jde o princip spravedlivého využívání, slovenský obhájce sir Arthur Watts uvedl, že je s ním Varianta C v souladu: "Slovensko nemá s principem spravedlivého využívání žádný problém. Ve skutečnosti celý smluvní projekt je vyjádřením tohoto principu a Varianta C je v daných poměrech nejbližším možným uplatňováním Smlouvy z 1977" (CR 97/11, str. 24 - 25 [Watts]). Podle sira Arthura nemohlo být pochyb, že zprovoznění Soustavy "bylo akceptováno oběma státy ve Smlouvě z 1977. Varianta C jako taková nebyla samozřejmě akceptována oběma stranami. Ale (...) existovala dohoda - Smlouva z 1977 - a Československo se prostřednictvím Varianty C jednoduše snažilo tuto dohodu realizovat, jak v daných poměrech, způsobených maďarským porušením práva, nejlépe mohlo" (CR 97/11, str. 24 - 25 [Watts]).

 

Na to reagoval prof. Pierre-Marie Dupuy: Jak může někdo říkat, že v souladu s principem "spravedlivého a rozumného" využívání může stát legitimně odklonit tok mezinárodní řeky, jednostranně a pro vlastní užitek, a navrátit ho o 40 kilometrů níže? Jak může být "spravedlivým" a "rozumným" zanechat obyvatelům na starém Dunaji ze dne na den vyschlé přístavy jako Asvanyraro, či vystavit je dokonce nemožnosti využívat starý Dunaj zase k plavbě? Je jednáním v souladu s principem spravedlivého a rozumného využívání vyrábět ročně miliony kWh, aniž by jediná z nich byl vrácena níže položenému státu? A jak lze tvrdit, že nedošlo k porušení tohoto principu, když si stát jednostranně přisoudil výlučnou kontrolu nad přítokem vody do níže položeného pobřežního státu, aby tak ovládal veškeré hospodaření s řekou? Může být vážně vše odbyto se slovy, že k tomu Maďarsko dalo souhlas? Ne, pánové soudci, Maďarsko k tomu nedalo souhlas. Souhlasilo s výstavbou integrovaného, společného projektu pod sdílenou kontrolou každého z obou pobřežních států. Nesouhlasilo s tím, aby se stalo rukojmím na mezinárodní řece! (CR 97/13, str. 31 - 32 [Dupuy])

 

A) Protiprávnost

 

Pokud jde o povinnost zmírnit škody, ta podle MSD nemůže "odůvodnit jinak protiprávní akt". Na základě tohoto principu "poškozený stát, který nepřijal nezbytná opatření ke zmírnění vzniklé škody, by nebyl oprávněn žádat náhradu za škodu, které mohl zabránit". Proto tento princip může sloužit pouze "jako základ pro výpočet škody" (bod 80 rozsudku MSD).

 

V případě zásady "přibližného plnění" byla již situace složitější. MSD neuvedl, zda taková zásada v mezinárodním právu existuje. Za daných okolností se jí však Československo nemohlo dovolávat, neboť nemohlo jinými prostředky splnit účel Smlouvy z 1977, tj. zabezpečit výstavbu soustavy jako společnou investice tvořící jednotnou, nerozdělitelnou provozní soustavu objektů. Tohoto cíle nebylo možné dosáhnout jednostranným aktem. Navzdory tomu, že československé řešení "má určitou vnější fyzickou podobnost s původním projektem, v právních aspektech se od něj značně liší" (bod 77 rozsudku MSD).

 

Československo předkládalo, že varianta C není v podstatě nic víc než to, s čím Maďarsko už souhlasilo, a že jediné změny, ke kterým došlo, se staly nezbytnými kvůli rozhodnutí Maďarska nerealizovat své smluvní závazky.

 

K tomu Dvůr uvedl: "Maďarsko při uzavření Smlouvy v roce 1977 souhlasilo s přehrazením Dunaje a odkloněním jeho vod do derivačního kanálu. Nicméně Maďarsko poskytlo svůj souhlas pouze v kontextu společného provozu a sdílení jeho výhod. Pozastavení a odvolání tohoto souhlasu představovalo porušení právních závazků ze strany Maďarska; to však neznamená, že Maďarsko bylo zbaveno svého základního práva na spravedlivé a rozumné sdílení zdrojů mezinárodního toku (basic right to an equitable and reasonable sharing of the resources of an international watercourse)." (bod 78 rozsudku MSD)

 

V této souvislosti Dvůr poznamenal, že "zprovoznění varianty C vedlo v praxi k tomu, že si Československo přivlastnilo, v podstatě pro vlastní využívání a užitek, 80 až 90 procent vod Dunaje před jejich navrácením do hlavního koryta řeky, navzdory faktu, že Dunaj je nejen sdíleným mezinárodním vodním tokem, ale rovněž mezinárodní hraniční řekou" (bod 78 rozsudku MSD).

 

Proto byl MSD toho názoru, že "Československo při uvádění varianty C do provozu neuplatnilo Smlouvu z roku 1977, ale naopak porušilo některá její výslovná ustanovení a tímto se dopustilo mezinárodně protiprávního jednání" (bod 78 rozsudku MSD).

 

Již bylo konstatováno, že MSD za protiprávní považoval až přehrazení Dunaje, nikoli "předcházející činnost přípravného charakteru". Dvůr uvedl, že "mezi listopadem 1991 a říjnem 1992 se Československo omezilo na výkon prací na svém vlastním území, které byly nezbytné pro provedení varianty C, ale které mohly být zanechány v případě dosažení dohody mezi stranami, a tudíž nepředurčily konečné rozhodnutí, které bylo přijato. Pokud by Dunaj nebyl jednostranně zahrazen, varianta C by se ve skutečnosti neuplatnila. Taková situace není v mezinárodním právu či v této záležitost ve vnitrostátním právu zvláštní. Protiprávnímu činu či deliktu často předcházejí přípravné činnosti, které nemají být zaměňovány s činem či deliktem samotným. Musí se přesně rozlišovat mezi skutečným výkonem protiprávního činu (jednorázového či trvajícího) a jednáním před tímto činem, které má přípravný charakter a které 'se nekvalifikuje jako protiprávní čin'" (bod 79 rozsudku MSD).

 

Totéž pak zopakoval jinými slovy na jiném místě: "Československo bylo oprávněno přistoupit v listopadu 1991 k variantě C, pokud by se omezilo na provádění prací, které nepředurčily přijetí konečného rozhodnutí. Na druhou stranu Československo nemělo právo uvést tuto variantu od října 1992 do provozu" (bod 88 rozsudku).

 

Proti tomuto rozhodnutí vystoupil alžírský soudce Mohammed Bedjaoui: "Většina Dvora je toho názoru, že pouze odklonění řeky je skutečným porušením (česko)slovenských smluvních závazků, jakož i mezinárodního obyčejového práva, které zakazuje přivlastnění sdíleného zdroje. Veškeré fáze před odkloněním jsou údajně po právu na základě toho, že suverénní stát má právo zřídit na svém území jakoukoli stavbu podle své libosti, neboť tím nepoškozuje práva a zájmy jiného státu. Nicméně je to právě naposled zmíněný fakt, který činí toto odůvodnění neudržitelné. K nepopiratelnosti úvah bylo třeba dokázat, že žádná fáze výstavby Varianty C, na rozdíl od odklonění řeky, nepoškodila práva a zájmy Maďarska. Což prokázáno nebylo." (samostatné stanovisko soudce Bedjaouiho, body 36 a 37)

 

B) Protiopatření

 

Po konstatování protiprávnosti zprovoznění čs. řešení, Dvůr mohl přistoupit k tomu, zda ji nelze vyloučit proto, že přijaté opatření bylo odpovědí na předcházející porušení vlastních závazků Maďarska.

 

Aby protiopatření bylo právoplatné, musí splňovat podle Dvora několik podmínek: 1) musí být reakcí na předcházející mezinárodní protiprávní akt jiného státu a musí směřovat proti tomuto státu, 2) poškozený stát musí vyzvat stát, který se dopustil protiprávního aktu, aby ukončil či napravil svůj protiprávní akt, 3) musí být vzhledem k utrpěné škodě proporcionální a 4) musí být reverzibilní (vratné), neboť jeho účelem je přimět stát, který jedná protiprávně, k plnění svých závazků. Viz body 83, 84, 85 a 87 rozsudku MSD.

 

První dva požadavky Československo podle Dvora splnilo, nikoli však třetí, tedy že protiopatření bylo uměrné utrpěné škodě. Zde nejprve uvedl: "Podle názoru Dvora je důležitým aspektem, že účinky opatření musí být úměrné utrpěné újmě, přičemž se vezmou v úvahu předmětná práva" (bod 85 rozsudku MSD). "Předmětným právem", které bylo Československo povinno vzít v potaz, bylo maďarské "základní právo na spravedlivé a rozumné sdílení zdrojů mezinárodního toku".

 

Na důkaz, že takové právo existuje, ocitoval MSD rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Územní pravomoci Mezinárodní oderské komise z roku 1929: "Společenství zájmů na splavné řece se stává základem společného práva (communauté de droit), jehož podstatnými rysy jsou dokonalá rovnost všech pobřežních států při využívání celého říčního toku a vyloučení jakékoli přednostní výsady jednoho pobřežního státu ve vztahu k druhým státům" (Rozsudek č. 16, 1929, PCIJ, Series A, číslo 23, str. 27). Viz bod 85 rozsudku MSD.

 

K tomu Dvůr připojil, že "moderní rozvoj mezinárodního práva posílil tuto zásadu stejně pro neplavební využívání mezinárodních vodních toků, jak dokazuje přijetí Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků Valným shromážděním OSN dne 21. května 1997" (bod 85 rozsudku MSD).

 

Prof. McCaffreyho si všímá prohlášení Dvora, že "moderní rozvoj mezinárodního práva posílil" princip společenství zájmů na splavné řece "stejně pro neplavební využívání mezinárodních vodních toků". Zde Dvůr výslovně potvrdil, co tvrdila většina komentátorů, a to, že výše citovaná pasáž z případu řeky Odry, týkající se konceptu "společenství zájmů", platí pro neplavební využívání stejně jako plavební. Jde o "velmi významné uznání myšlenky, že všechny pobřežní státy mají zájem na mezinárodním vodním toku. Tudíž to představuje skutečné zavržení Harmonovy doktríny o absolutní suverenitě" (MCCAFFREY 2001, str. 259-260).

 

Své stanovisko aplikoval MSD na projednávaný případ a rozhodl: "Československo jednostranným převzetím kontroly nad sdíleným zdrojem a tudíž zbavením Maďarska jeho práva na spravedlivé a rozumné sdílení přírodních zdrojů Dunaje - s přetrvávajícími účinky odklonění těchto vod na ekologii pobřežní oblasti Szigetközu - nerespektovalo proporcionalitu, kterou vyžaduje mezinárodní právo" (bod 85 rozsudku MSD). Sluší se podtrhnout, že MSD výslovně zmínil negativní dopady československého protiprávního aktu na životní prostředí, zatímco slovenská strana namítala, že Maďarsko neprokázalo žádné "významné poškození".

 

IV. Budoucnost Soustavy

 

MSD se ve svém nálezu neomezil pouze na deklaratorní konstatování o porušení práva, ale rovněž se v další části, která je "více normativní, než deklaratorní", vyjádřil k budoucímu uspořádání poměrů mezi stranami.

 

Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti ve svém rozsudku ze dne 13. září 1928 ve věci týkající se Chorzówské továrny uvedl: "Reparace musí v maximální možné míře odstranit všechny následky protiprávního činu a obnovit stav, který by s největší pravděpodobností existoval, kdyby k tomuto činu nedošlo" (PCIJ, Series A, č. 17, str. 47).

 

Podle MSD se následky protiprávního jednání stran ve věci G/N odstraní "v maximální možné míře", pokud strany obnoví spolupráci při využívání sdílených vodních zdrojů Dunaje a pokud víceúčelový program využívání, rozvoje a ochrany vodního toku jako koordinované jednotné dílo bude realizován spravedlným a rozumným způsobem. Strany mohou obnovit společnou správu toho, co z projektu zůstalo. K uskutečnění tohoto cíle mají možnost dohodnout se na zachování objektů v Čunově se změnami ve způsobu jejich provozu, pokud jde o rozdělování vod a elektrické energie, a nevybudovat objekty v Nagymarosi. Viz body 149 a 150 rozsudku MSD.

 

Znovunastolení společného režimu v optimální míře zohlední koncept společného využívání sdílených zdrojů v zájmu dosažení mnohých cílů Smlouvy, v souladu s čl. 5 odst. 2 Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků, podle něhož se "státy na vodním toku podílejí na využívání, rozvoji a ochraně mezinárodního vodního toku spravedlivým a rozumným způsobem (equitable and reasonable manner). Taková participace zahrnuje právo na využívání vodního toku i povinnost spolupracovat při jeho ochraně a rozvoji, jak je stanoveno v této Úmluvě". Viz bod 147 rozsudku MSD.

 

MSD podle svých slov nemohl pominout faktickou situaci, k níž došlo od roku 1989: gabčíkovská elektrárna fungovala již téměř pět let, je provozována v průtočném a nikoli špičkovém režimu, jak se původně předpokládalo, a derivační kanál získává vodu ze značně menší přehradní nádrže, která není postavena v Dunakiliti, ale v Čunově (bod 134 rozsudku MSD).

 

Část závazků souvisejících s výstavbou Soustavy vodních děl, k jejichž realizaci nedošlo před rokem 1992, tak byla podle MSD "překonána vývojem". Dvůr by ztratil cit pro reality, kdyby měl "nařídit, aby tato část závazků byla plně znovu potvrzena a objekty v Čunově demolovány, když cílům smlouvy mohou adekvátně posloužit existující stavby" (bod 136 rozsudku MSD). Podle MSD by se čunovské objekty měly stát společně provozovaným dílem ve smyslu článku 10 odst. 1 Smlouvy vzhledem k jejich klíčové úloze při provozu toho, co ze Soustavy zbylo, a pro vodohospodářský režim. Přehrada v Čunově převzala roli, která byla původně určená pro objekty v Dunakiliti a proto by měla mít obdobný status (bod 145 rozsudku MSD).

 

Stejně tak Dvůr nemohl ignorovat skutečnost, že "Nagymaros nebyl nejen postaven, ale že k jeho postavení už ani není důvod, neboť obě strany fakticky vyloučily provoz ve špičkovém režimu" (bod 134 rozsudku MSD). "Nejen Maďarsko trvalo na ukončení výstavby v Nagymarosi, ale i Československo při různých příležitostech během jednání uvedlo, že bylo ochotné zvážit případné omezení či dokonce vyloučení provozu ve špičkovém režimu. V posledně uvedeném případě by se výstavba přehrady v Nagymarosi stala zbytečnou" (bod 138 rozsudku MSD)  

 

Bez ohledu na to, že samotná Smlouva předepisovala výstavbu Soustavy vodních děl v Gabčíkově a Nagymarosi, podle MSD Smlouva z roku 1977 "nikdy nezaložila rigidní systém". Výslovná ustanovení samotné Smlouvy byla proto v praxi stranami považována za taková, o kterých lze jednat (bod 138 rozsudku MSD). Navíc podle čl. 26 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 "každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře". Oba prvky mají podle MSD stejnou důležitost a ten druhů "nynějším případě implikuje, že nad doslovným uplatňováním Smlouvy mají převážit její účel a úmysl stran při jejím uzavírání. Princip dobré víry zavazuje strany, aby Smlouvu uplatňovaly rozumně a takovým způsobem, kterým bude dosažen její účel" (bod 142 rozsudku MSD).

 

MSD uvedl, že ex iniuria ius non oritur [z bezpráví právo nevznikne], proto smluvní strany musejí protiprávní situaci učinit právoplatnou. Jinými slovy, zařadil ji do kontextu smluvního vztahu, aby v co největší míře dosáhly jeho předmětu a účelu (bod 133 rozsudku MSD). Z různých částí spisu se přitom jeví, že Varianta C by mohla pracovat takovým způsobem, aby vyhovovala jak výrobě elektrické energie z ekonomického hlediska, tak uspokojení základních zájmů ochrany životního prostředí (bod 146 rozsudku MSD).

 

"Je zřejmé, že vliv a dopad projektu na životní prostředí jsou nutně klíčovou otázkou. Četné vědecké zprávy předložené stranami Dvoru - i když jsou jejich závěry často protichůdné - zřetelně dokazují, že tyto dopady jsou značné." (bod 140 rozsudku MSD)

 

Proto by "strany měly společně znovu posoudit účinky provozu gabčíkovské elektrárny na životní prostředí. Musí zejména nalézt uspokojivé řešení, pokud jde o množství vody, které se bude vypouštět do starého koryta Dunaje a do bočních ramen na obou stranách řeky" (bod 140 rozsudku MSD).

 

Za účelem vyhodnocení environmentálních rizik musejí být přitom "vzaty v úvahu současné standardy. Znění článků 15 a 19 [Smlouvy z 1977] to nejen umožňuje, ale dokonce předepisuje v tom rozsahu, v jakém tyto články ukládají trvalý - a tím nezbytně vyvíjející se - závazek stran chránit kvalitu vody v Dunaji a přírodu. (...) V průběhu věků lidstvo neustále zasahovalo do přírody z ekonomických či jiných důvodů. V minulosti se tak často dělo bez zvážení dopadů na životní prostředí. Díky novým vědeckým poznatkům a rostoucímu povědomí o rizicích, které výkon těchto zásahů neuváženým a nezmenšeným tempem představuje pro lidstvo - ať už jde o současné, či budoucí generace - byly vypracovány nové normy a standardy, vyjádřené ve velkém počtu nástrojů v průběhu posledních dvou desetiletí. Tyto nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit nejen tehdy, když státy uvažují o nových činnostech, ale také, když pokračují v činnostech zahájených v minulosti. Tato potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí je výstižně vyjádřena v konceptu udržitelného rozvoje" (bod 140 rozsudku MSD).

 

Princip udržitelného rozvoje

 

Význam právě řečeného potrhuje několik citací ze strany mezinárodních soudních orgánů. Předně samotný MSD ve věci Papírny na řece Uruguay opakuje: Ve věci Gabčíkovo-Nagymaros Dvůr poté, co se dovolával toho, že "potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí je výstižně vyjádřena v konceptu udržitelného rozvoje", dodal, že "Strany samotné mají nalézt dohodu na řešení, které vezme v úvahu cíle Smlouvy" (rozsudek MSD ze dne 20. dubna 2010 ve věci Papírny na řece Uruguay, Argentina proti Uruguayi, bod 76).

 

Arbitrážní soud ve věci Kišenganga (Pákistán proti Indii) v dílčím nálezu ze dne 18. února 2013, bod 449 píše: "Není pochyb, že státy jsou podle stávajícího mezinárodního obyčejového práva povinny zohlednit ochranu životního prostředí při plánování a vytváření projektů, které mohou způsobit újmu na sousedním státu. Od dob případu Slévárny v Trailu se řada mezinárodních úmluv, deklarací a soudních a rozhodčích rozhodnutí zabývala potřebou nakládat s přírodními zdroji udržitelným způsobem. Zvláště Mezinárodní soudní dvůr vyložil ve věci Gabčíkovo-Nagymaros princip 'udržitelného rozvoje' s odkazem na 'potřebu sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí'."

 

Ačkoli MSD zmiňuje koncept udržitelného rozvoje (concept of sustainable development) až v souvislosti s svými závěrečnými úvahami, Weeramantry naznačuje, že zmiňovaný "princip" je klíčovým pro veškeré rozhodování ve věci Gabčíkovo-Nagymaros (jako bude i v dalších obdobných případech). To nemusí být lichá poznámka a princip udržitelného rozvoje může prostupovat celým rozsudkem. Mezinárodní soudní dvůr podotýká, že "v průběhu věků lidstvo neustále zasahovalo do přírody z ekonomických či jiných důvodů. V minulosti se tak často dělo bez zvážení dopadů na životní prostředí". Takový rozvoj byl zjevně neuvážený a neudržitelný, proto je od nynějška třeba "sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí". A i Mezinárodní soudní dvůr se s menším či větším úspěchem snaží ochranu životního prostředí v celém svém rozhodnutí zohlednit.

 

"Dvůr musí udržovat rovnováhu mezi úvahami z oblasti životního prostředí a oblasti rozvoje, jichž se jednotlivě dovolávali účastníci. Princip, který to Dvoru umožnuje, je princip udržitelného rozvoje. Dvůr na něj odkázal jako na koncept v bodě 140 rozsudku. Nicméně se domnívám, že jde o více než pouhý koncept, ale o princip s normativní hodnotou, který je nezbytný k vyřešení této věci" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

 

Posouzení vlivů na životní prostředí

 

Jedním z požadavků MSD bylo, že "strany by měly společně znovu posoudit účinky provozu gabčíkovské elektrárny na životní prostředí. Musí zejména nalézt uspokojivé řešení, pokud jde o množství vody, které se bude vypouštět do starého koryta Dunaje a do bočních ramen na obou stranách řeky" (§ 140). Tento požadavek MSD odůvodnil potřebou zohlednit nové normy a zvážit nové standardy, které byly v průběhu posledních dvou desetiletí vyjádřeny ve velkém počtu nástrojů, a to i tehdy, když státy pokračují v činnostech zahájených v minulosti.

 

Ačkoli stanovisko Dvora odkazovalo zjevně na princip EIA, bylo "formulováno vágním jazykem, bez vysvětlení jeho právního základu" (HOWLEY 2009, str. 16). Až teprve ve věci Papírny na řece Uruguay MSD s odkazem na pasáž rozsudku G/N uvedl, že v posledních letech byla mezi státy přijata praxe, která může být pokládána za požadavek obecného mezinárodního práva provést posouzení vlivů na životní prostředí tam, kde existuje riziko, že zamýšlená činnost může mít značný negativní dopad přesahující hranice států, zejména dopad na sdílený přírodní zdroj.

 

Přesto však již místopředseda Weeramantry ve svém samostatném stanovisku uvedl, že významná úloha ve věci G/N "byla přisouzena posuzování vlivů na životní prostředí (EIA)". Podle místopředsedy jsou hlavními mezinárodními dokumenty uznávajícími tento "princip" (poprvé zavedený ve vnitrostátním právu federálním zákonem USA o ochraně životního prostředí z roku 1972) Deklarace z Rio de Janeira z roku 1992 (Princip 17), rezoluce VS OSN č. 2995 (XXVII) z roku 1972, návrh Principů chování UNEP z roku 1978 (princip 5), Agenda 21 (body 7.41 (h) a 8.4), Severská úmluva o ochraně životního prostředí z roku 1974 (čl. 6), směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí ES (čl. 3) a Úmluva z Espoo.

 

Obdobně jako MSD pak Weeramantry konstatuje, že "posuzení vlivů na životní prostředí neznamená pouze posouzení před zahájením projektu, ale trvalé posuzování a hodnocení, dokud je projekt v provozu. To plyne ze skutečnosti, že EIA je dynamickým principem a neomezuje se na posuzování možných dopadů na životní prostředí před zahájením projektu. Dokud je v provozu projekt určité velikosti, EIA musí trvat, neboť každý takový projekt může mít neočekávané dopady". Jedná se rovněž o "záruku danou Maďarsku", kterou by Weeramantry nazývý "principem trvalého posuzování vlivů na životní prostředí".

 

Podle Weeramantryho by "právo životního prostředí v nynějším stavu rozvoje mělo ve smlouvách, které mohou být reálně považovány za smlouvy s významným dopadem na životní prostředí, vidět povinnost posouzení vlivů na životní prostředí, což rovněž znamená, ať už tak smlouva výslovně stanoví nebo ne, povinnost monitorování dopadů jakéhokoli významného projektu na životní prostředí během jeho provozu" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

 

Hodnocení rozsudku

 

Karolina Žákovská podotýká, že "případ Gabčíkovo-Nagymaros patří mezi nejčastěji citované rozsudky MSD v souvislosti s ochranou životního prostředí" (ŽÁKOVSKÁ 2009, str. 88). V odborných zahraničních periodikách (Yearbook of international environmental law, European environmental law review, Journal of international law apod.) lze ostatně nalézt desítky článků věnovaných výhradně této kauze. Viz dále Kritická analýza rozsudku G/N.

 

Sama Žákovská uvádí: "Konečný rozsudek je snahou o kompromisní, do značné míry politické řešení, které nedává zcela za pravdu ani jedné ze stran sporu. Potvrzení zásady pacta sunt servanda je jeho stěžejní myšlenkou (...). MSD nepopírá existenci nových právních norem zaměřených na ochranu životního prostředí, odmítá však argument, že by samy o sobě byly důvodem ospravedlňujícím jednání maďarské strany. Na druhou stranu však stranám sporu ukládá brát v úvahu zájmy ochrany životního prostředí a moderní environmentální standardy při následných jednáních zaměřených na uzavření dohody o fungování existující části původně plánované soustavy vodních děl - vodní elektrárna Gabčíkovo. Z hlediska vývoje mezinárodního práva životního prostředí se rozsudek MSD v této věci jeví pouze jako nesmělý krok kupředu, celkově je však třeba jej hodnotit jako vyvážený a logický, a to jak z hlediska právního (potvrzení zásady pacta sunt servanda), tak faktického (existence vodního díla Gabčíkovo) a politického (motivace stran sporu k dalším dvoustranným jednáním)"  (ŽÁKOVSKÁ 2009, str. 88-89).

 

Implementace rozsudku

 

MSD stranám přímo uložil, aby následně dojednaly modality provedení rozsudku v dobré víře. Příslušná jednání mezi Slovenskem a Maďarskem byla zahájena bezprostředně po vyhlášeni rozsudku. Dne 27. února 1998 došlo ke zformulování Rámcové dohody, v níž šlo především o to, že se Slovensko vzdá svých požadavků na náhradu škody v momentě uvedení do provozu dolního stupně, který Maďarsko vybuduje na kterémkoli místě při dodržení parametrů (nákladů a energiteckého efektu) Nagymarose. V atmosféře maďarských voleb se nakonec maďarský premiér Gyula Horn rozhodl odložit podepsání rámcové dohody. Vláda nového premiéra Viktora Orbána poté odmítla rámcovou dohodu Mečiarovy a Hornovy vlády akceptovat, přičemž se rezolutně postavila proti dostavbě dolního stupně. Maďarsko bylo toho názoru, že na základě rozsudku MSD jej není třeba vybudovat, protože záměry smlouvy z roku 1977 lze splnit současnými stavbami, dohodnou-li se strany na legálním provozování hráze v Čunově, což se jeví jako správný závěr. Tento postoj nezměnily ani právní, technické a ekonomické argumenty slovenské vlády. Po bezvýsledných jednáních slovenská strana prohlásila, že se znovu obrání na MSD, nicméně jednání nadále pokračují s nejrůznějšími návrhy a protinávrhy. Zatím bez konkrétnějšího výsledku.

 

Napsal: Abd el Kader, duben 2015

 

Použitá literatura:

 

ČEPELKA, ŠTURMA 2008 — Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. C. H. Beck, Praha 2008
KALAUZOVÁ, STEJSKAL 2008 — Kalauzová, S., Stejskal, J. Gabčíkovo: patálie bez konce. Ekolist.cz (31. 10. 2008)
FITZMAURICE 2000 — Fitzmaurice, J. The ruling of the International Court of Justice in the Gabcikovo-Nagymaros Case: a critical analysis. European environmental law review, vol. 9, 2000, afl. 3, str. 80-87
Intermarium 6, no.2 (2003), http://ece.columbia.edu/files/ece/images/furst3.pdf
HOWLEY 2009 — Howley, Jessica. The Gabcikovo-Nagymaros Case: The Influence of the International Court of Justice on the Law of Sustainable Development. Queensland law student review. Volume 2, 2009, Number 1
MCCAFFREY 2001 — McCaffrey, S. The contribution of the UN Convention on the law of the non-navigational uses of international warercourses. Int. J. Global Environmental Issues, Vol. 1., 2001, č. 3/4
SANDS 1999 — Sands, P. International Courts and Application of the Concept of "Sustainable Development". Max Planck UNYB 3 (1999), str. 389 - 405
SCHWABACH 1996 — Schwabach, A. Diverting the Danube: The Gabcikovo-Nagymaros Dispute and International Freshwater Law. Berkeley Journal of International Law, roč. 14 (1996), str. 290 - 341, http://scholarship.law.berkeley.edu/bjil/vol14/iss2/2
STEC, ECKSTEIN 1997 — Stec, S. Eckstein, G. E. Of solemn oaths and obligations: the environmental impact of the ICJ's decision in the Case concerning the Gabčíkovo-Nagymaros Project. Yearbook of international environmental law, vol. 8 (1997), str. 41 - 50
STEC 1999 — Stec, S. Do Two Wrongs Make a Right? Adjudicating Sustainable Development in the Danube Dam Case. Golden Gate University Law Review, roč. 29 (1999), str. 317 - 397, http://digitalcommons.law.ggu.edu/ggulrev/vol29/iss3/2
SZABÓ 2009 — Szabó, M. The implementation of the judgment of the ICJ in the Gabčíkovo-Nagymaros dispute. Iustum Aequum Salutare V. 2009/1, str. 15–25
ŠTURMA 2004 — Šturma, P. Druhy pravidel a závazků v mezinárodním právu životního prostředí. In: Šturma, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí, I. část (obecná). IFEC,  Beroun 2004, str. 85 - 107
ZÁSTĚROVÁ 2004 — Zástěrová, J. Prameny mezinárodního práva životního prostředí. In: Šturma, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí, I. část (obecná). IFEC,  Beroun 2004, str. 58 - 84
ZÁSTĚROVÁ, STEJSKAL 2007 — Zástěrová, J., Stejskal, V. Alexandre Ch. Kiss (1925 - 2007). ČPŽP č. 1/2007 (19), str. 3 - 4
ŽÁKOVSKÁ 2009 — Žákovská, K. Mezinárodní soudní dvůr a Mezinárodní tribunál pro mořské právo. In: Šturma, P., Tomášek, M. et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. III. proměny veřejného práva. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2009, str. 84 - 92

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XEvil can break 99% types of captcha

MashaAbupe,12. 12. 2017 21:27

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.