Nebrozanský web

Analýza rozsudku MSD ve věci Gabčíkovo-Nagymaros

Případ Gabčíkovo-Nagymaros (viz samostatný článek), v němž šlo o československo-maďarský projekt Soustavy vodních děl z roku 1977, od dvanáct let později z ekologických důvodů zastavený Maďarskem a v roce 1992 Česko-Slovenskem jednostranně zrealizovaný, byl mnohými popisován jako nejdůležitější případ, který se v posledních letech dostal k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. V ekologických kruzích tak existovala netrpělivá očekávání (THOMPSON 1999).

Sladká voda je stěžejní pro prosperitu, blahobyt a zachování lidského života. Žijeme v době, kdy poptávka po sladké vodě rapidně převyšuje dostupné zdroje, o něž státy soupeří na základě pravidel mezinárodního práva, definovaných často rozporuplně a vágně. Aaron Schwabach proto doufal, že rozhodnutí MSD ve sporu poskytne "tolik potřebné a dlouho očekávané objasnění" mezinárodního obyčejového práva v oblasti neplavebního využívání mezinárodních sladkovodních zdrojů (SCHWABACH 1996, str. 341), byť počítal s možností, že se rozsudek omezí jako v případě Svedení vod řeky Meuse (1937) na otázky výkladu smlouvy, a nebude uplatněno či probíráno mezinárodní právo životního prostředí (tamtéž, str. 291).

Americký autor připustil, že obecná pravidla mezinárodního obyčejového práva jsou méně uspokojivá než pečlivě navržené smluvní režimy, zohledňující zeměpisné zvláštnosti každého říčního systému, dané způsoby využívání a potřeby lidí žijících v povodí řeky. To však neznamená, že smluvní režimy jsou vždy lepší než mezinárodní obyčejové právo. V mnoha případech může být vyjednávací síla stran hrubě nerovnou. Smluvní režimy pak budou spíše zrcadlit tuto nerovnost než nejrozumnější rozdělení zdrojů. V jiných případech může být smluvní režim založen na nesprávném chápání významu zdrojů jako je podpovrchová voda. Proto Schwabach mluvil o potřebě určit onen "výchozí bod", od něhož by se postupovalo k vyjednání specifického režimu (SCHWABACH 1996, str. 341).

Ačkoli Mezinárodní soudní dvůr není soudem precedenčního práva a jeho rozhodnutím chybí účinek stare decisis [setrvat na rozhodnutém], podstatně přispívá k objasňování a utvrzování právních oblastí, kterými se zabývá (tamtéž, str. 292). MSD ostatně, i když nemusí, postupuje podle svých předchozích rozhodnutí a často na ně odkazuje (VÁLEK 2009, str. 28). Podle H. Lauterpachta tak činí ze stejného důvodu jako ostatní soudy, ať už jsou vázány doktrínou prcedentu či nikoli, tj. "protože svá předchozí rozhodnutí dříve považoval za 'dobré právo' (good law), protože respektování těchto rozhodnutí je zdrojem právní jistoty a stability, a protože soudci se přirozeně při nedostatku přesvědčivých důvodů zdráhají přiznat, že se mýlili" (LAUTERPACHT 1958, str. 14).

Aaron Schwabach však chtěl od MSD ještě něco jiného. Když totiž uváděl, že mezinárodní obyčejové právo v oblasti neplavebního využívání mezinárodních sladkovodních zdrojů "je dnes přinejmenším nerozvinuté a přinejhorším chaotické" (tamtéž, str. 341), v podstatě Dvůr žádal, aby mezinárodní vodní právo nejen deklaroval, ale i sám rozvíjel.

Svou normativní roli MSD popírá: "Dvůr jakožto soudní dvůr (court of law) nemůže vynést rozsudek sub specie legis ferendae, či předvídat právo, které stanoví normotvůrce." (rozsudek MSD ze dne 25. července 1974 ve věci Právo rybolovu, Spojené království proti Islandu, bod 53; rozsudek MSD ze dne 25. července 1974 ve věci Právo rybolovu, SRN proti Islandu, bod 45)

Přesto existují rozsudky a posudky, ve kterých se MSD vydal za hranici pouhého nalézání práva. Organizaci spojených národů přisoudil mezinárodněprávní subjektivitu a ukončil tak éru, kdy státy byly považovány za jediné subjekty mezinárodního práva. Ve věci Nottebohm stanovil podmínku tzv. opravdového spojení (genuine connection) mezi státem vykonávajícím diplomatickou ochranu a příslušnou osobou. Ve sporu Spojeného království s Norskem o předpisy přiznávající norským rybářům výlučné právo rybolovu v pobřežním moři bylo rozhodnuto v rozporu s tehdejší praxí států. Tyto výjimečné případy lze považovat za tvorbu práva de facto. Není pochyb, že v těchto případech MSD prohloubil existující pravidla mezinárodního práva a rozšířil rozsah jejich aplikace do těch oblastí mezinárodních vztahů, které "dosud byly upraveny mezinárodním právem vágně nebo vůbec" (VÁLEK 2009, str. 27-28).

Ačkoli případ G/N byl ke zklamání ekologických pozorovatelů nakonec rozhodnut především na na základě smluvního práva, z bližší analýzy rozhodnutí Dvora vyplývají významné důsledky pro právo mezinárodních vodních toků a mezinárodní právo životního prostředí. Rozprava MSD o obou oblastech je natolik bohatá, aby měla pozitivní a smysluplný účinek. Případ G/N je významný definitivním uznáním rozumného a spravedlivého využívání sdílených zdrojů jako řídícího principu, zároveň "reprezentuje sílící dospělost mezinárodního práva životního prostředí vedlejším zdůrazněním principů a standardů, které povedou tento právní obor v budoucnu" (THOMPSON 1999).

Udržitelný rozvoj

MSD významně přispěl k pochopení principu udržitelného rozvoje, když v bodu 140 rozsudku G/N konstatoval: "V průběhu věků lidstvo neustále zasahovalo do přírody z ekonomických či jiných důvodů. V minulosti se tak často dělo bez zvážení dopadů na životní prostředí. Díky novým vědeckým poznatkům a rostoucímu povědomí o rizicích, které výkon těchto zásahů neuváženým a nezmenšeným tempem představuje pro lidstvo - ať už jde o současné, či budoucí generace - byly vypracovány nové normy a standardy, vyjádřené během posledních dvou desetiletí ve velkém počtu nástrojů. Tyto nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit nejen tehdy, když státy uvažují o nových činnostech, ale také, když pokračují v činnostech zahájených v minulosti. Tato potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí je výstižně vyjádřena v konceptu udržitelného rozvoje."

Pokud výrok uspořádáme, je podle MSD v konceptu udržitelného rozvoje artikulována "potřeba sladit hospodářský rozvoj s ochranou životního prostředí", čili potřeba zohlednit a zvážit "nové normy a standardy, vyjádřené během posledních dvou desetiletí ve velkém počtu nástrojů", a to "nejen tehdy, když státy uvažují o nových činnostech, ale také, když pokračují v činnostech zahájených v minulosti". Tyto "nové normy a standardy" byly vypracovány na základě nových vědeckých poznatků a rostoucího povědomí o rizicích, které představuje pro lidstvo - "ať už jde o současné, či budoucí generace" - neuvážené a neustálé zasahování do přírody "z ekonomických či jiných důvodů".

Mezinárodní soudní dvůr koncept udržitelného rozvoje nedefinoval (a neučinil tak ani jeho místopředseda Weeramantry, který tomuto tématu věnoval mnoho stran svého samostatného stanoviska, připojeného k rozsudku G/N).

Termín udržitelný rozvoj se poprvé objevil ve zprávě o životním prostředí komise OSN pro životní prostředí Naše společná budoucnost (Our common future) z roku 1987 jako "rozvoj, který uspokojuje současné potřeby, aniž by zbavoval budoucí generace možnosti uspokojovat jejich vlastní potřeby". V československém právním řádu byl zakotven od 16. ledna 1992 jako "rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů" (§ 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). V podobném duchu nakonec hovoří i Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji: "Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby spravedlivě uspokojovalo potřeby současných a budoucích generací týkající se rozvoje a životního prostředí" (Princip 3). Ani MSD nezapomněl na tuto charakteristiku udržitelného rozvoje, která bývá označována termínem mezigenerační spravedlnost. Když hovořil o lidstvu ohroženém zásahy do přírody, počítal do něj i "budoucí generace" (bod 140 rozsudku G/N). Krom toho dvakrát zopakoval zásadu společného zájmu lidstva (resp. nejvyšší hodnoty), uvedenou v o rok starším posudku ve věci Legálnost hrozby či použití jaderných zbraní, kde se na budoucí pokolení rovněž pamatuje: "Životní prostředí není abstrakcí, ale představuje životní prostor, kvalitu života a skutečné zdraví lidských bytostí, včetně generací dosud nezrozených" (body 53 a 112 rozsudku G/N).

Realizace udržitelného rozvoje, kterou měl MSD na mysli, zachycuje Princip 4 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji (1992): "V zájmu dosažení udržitelného rozvoje musí ochrana životního prostředí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně." Jinými slovy, aby mohlo být dosaženo rozvoje, který uspokojuje současné potřeby a zároveň nezbavuje budoucí generace možnosti uspokojovat jejich vlastní potřeby, musí být do procesu rozvoje integrována ochrana životního prostředí (či slovy Dvora, rozvoj sladěn s ochranou životního prostředí). Jinak bude rozvoj neudržitelný (MSD mluví o "neuváženém a nezmenšeném tempu"). Řečená ochrana životního prostředí se zajistí zohledněním jejích norem a zvážením jejích standardů, vyjádřených od 70. let 20. století ve velkém počtu nástrojů.

Philippe Sands si všímá dvou věci. Za prvé, skutečnost, se MSD vůbec dovolával "udržitelného rozvoje", naznačuje, že termín má právní funkci. Za druhé, "udržitelný rozvoj" je "konceptem" a nikoli principem či pravidlem (SANDS 1999, str. 393). Současně se domnívá, že k navržení bodu 140 rozsudku G/N mohla vést ruka místopředsedy Weeramantryho (tamtéž, str. 393), jenž nicméně ve svém stanovisku mluvil výslovně o "principu udržitelného rozvoje" (principle of sustainable development), který je "nedílnou součástí moderního mezinárodního práva".

Místopředseda MSD krom toho upozorňuje na další aspekt udržitelného rozvoje, když píše: "Dvůr musí udržovat rovnováhu mezi úvahami z oblasti životního prostředí a oblasti rozvoje, jichž se jednotlivě dovolávali účastníci. Princip, který to Dvoru umožnuje, je princip udržitelného rozvoje. Dvůr na něj odkázal jako na koncept v bodě 140 rozsudku. Nicméně se domnívám, že jde o více než pouhý koncept, ale o princip s normativní hodnotou, který je nezbytný k vyřešení této věci. Bez výhody jeho poznatků by rozpletení otázek, které vyvolává tento případ, bylo obtížné. (...) Udržitelný rozvoj je principem zásadním pro rozhodnutí protichůdných úvah v této věci a (...) pravděpodobně - přestože začal poutat pozornost literatury mezinárodního práva teprve nedávno - bude hrát hlavní roli při řešení ekologických sporů v budoucnu" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

Udržitelnému rozvoji se v písemné a ústní části věnovali i oba účastníci řízení, kteří se shodovali, že koncept udržitelného rozvoje, jak byl formulován ve zprávě Brundtlandové, Deklaraci z Rio de Janeira či Agendě 21, byl pro tento spor použitelný (HR, bod 1.45). Odlišnosti stran se nezdály být sporem o existenci konceptu (zatímco Maďarsko mluvilo výslovně o "principu udržitelného rozvoje", Slovensko většinou používalo slovo "koncept"), ale spíše sporem o způsob, kterým má být uplatněn na skutkové okolnosti. Obě strany hovořily o "harmonickém zkombinování" ochrany životního prostředí a ekonomického rozvoje (SR, bod 3.52), avšak pokud Maďarsko zdůrazňovala, že "mezinárodní právo v oblasti udržitelného rozvoje (...) nakládá s ochranou životního prostředí jako nedílnou součástí rozvojového procesu" (HR, bod 1.46), podle Slovenska je "konceptu udržitelného rozvoje vlastní princip, že potřeby rozvoje by měly být zohledněny při výkladu a uplatňování povinností v oblasti ochrany životního prostředí" (SC-M, bod 9.53). Zatímco MSD potvrdil v bodě 140 rozsudku G/N maďarskou pozici, Slovensko v podstatě požadovalo, aby nově vzniklé environmentální povinnosti byly následně vykládány zase s odkazem na "rozvojové potřeby". Jinými slovy, že "základní politikou mezinárodního společenství není samoúčelné provádění ochrany životního prostředí, ani zákaz změny statu quo. Spíše, jak naznačuje princip 1 [Deklarace z Rio de Janeira], přes 170 států účastnících se Summitu Země přijalo antropocentrický přístup k integraci ekologických zájmů a rozvojových potřeb" (SC-M, bod 9.55).

Pokud jde o skutkové okolnosti kauzy Gabčíkovo-Nagymaros, podle Slovenska představovala Soustava G/N konkrétní vyjádření "konceptu udržitelného rozvoje" (SR, bod 3.52), neboť byla navržena "za účelem podpoření sociálního a ekonomického rozvoje a ochrany a obnovy přírodních ekosystémů" (SC-M, bod 9.63). Soustava podporuje sociální a ekonomický rozvoj tím, že vyrábí "čistou, udržitelnou a lacinou elektřinu", "všem zemím a jednotlivcům využívajícím vodní cestu Dunaj-Rýn" poskytuje významné plavební výhody a zlepšuje zemědělské podmínky. Soustava chrání a obnovuje přirozené ekosystémy tím, že působí proti erozi koryta Dunaje a snižování hladiny podzemní vody, obnovuje vodu v systému ramen a revitalizuje pobřežní prostředí (SC-M, bod 9.63). Zároveň zavádí mechanismy pro monitoring ekologických dopadů během svého provozu tak, aby zabránila (minimalizovala) jakýmkoli nepředvídaným negativním dopadům, které by mohla mít na životní prostředí (nejen na rostlinstvo či živočišstvo, ale i na množství a kvalitu podzemní vody). Tudíž představuje "příklad ekologicky moudrého, integrovaného projektu k rozvoji povodí" (SC-M, bod 9.10). Krom toho Soustava "poskytuje tolik potřebnou ochranu proti nejvážnějšímu druhu přírodních katastrof v regionu, povodním - jevu, který by mohl stát intenzivnějším s očekávanou změnou klimatu" (SC-M, bod 9.63). Vzhledem k tomu, že ve společném zájmu Maďarska a Československa jakožto přátelsky sousedících států, které sdílejí vzácný přírodní zdroj - Dunaj, bylo "chránit a rozvíjet tento zdroj udržitelným způsobem k jejich vzájemnému užitku", dávala Soustava v roce 1977 dobrý smysl a z týchž důvodů jej dává i dnes (SC-M, bod 9.10). V ústním řízení pak prof. McCaffrey zopakoval, že Soustava je důkazem toho, "jak lze vzácný přírodní zdroj rozvíjet udržitelně - to jest v souladu s jeho ochranou a ochranou souvisejících ekosystémů" (CR 97/9, str. 29 [McCaffrey]). Tím, že Maďarsko zastavilo práce na Nagymarosi, "poškodilo podstatné zájmy Československa na protipovodňové ochraně, výrobě elektřiny, plavbě a udržitelném rozvoji" (CR 97/9, str. 61 [McCaffrey]).

Maďarsko naproti tomu uvedlo: "Od roku 1968 různá mezinárodní fóra zdůrazňovala, že sladkovodní zdroje lidstva jsou omezeného množství. Jejich hojnost se zmenšuje a jejich znečištění roste. Musejí být chráněny a spravovány. To je obzvláště pravda pro střední Evropu a pro Maďarsko, jehož vodní zdroje jsou extrémně omezené. Neexistuje žádný udržitelný rozvoj a nakonec žádný lidský život bez sladké vody v odpovídajícím množství a kvalitě" (HM, bod 7.82). Aby byl rozvoj udržitelný, "musí uznávat spojení mezi rozvojem a životními podmínkami budoucích pokolení". Vědecké studie však podle Maďarska ukazují, že situace vytvořená původním projektem by byla "neudržitelnou" (HR, bod 1.50). Stejně tak nebyly zcela jistě "aplikací práva na udržitelný rozvoj" výstavba a provoz československého dočasného řešení, neboť "poškodilo a stále poškozuje životní prostředí a pravděpodobně i rozvojové potřeby budoucích pokolení" (HC-M, bod 4.26). Maďarská tvrzení v tomto ohledu shrnul místopředseda Weeramantry: "Maďarsko tvrdí, že projekt způsobuje, či může způsobit, ekologickou újmu v mnoha podobách, včetně poškození rostlinstva a živočišstva říčních břehů, úbytku rybí populace, zhoršení kvality povrchových vod, eutrofizace, újmy na režimu podzemních vod, škod na zemědělství a lesnictví, poškození půdy, zhoršení kvality zásob pitné vody a zanášení řeky. Maďarsko tvrdí, že k mnohým z těchto nebezpečí již došlo a více se projeví, bude-li systém nadále v provozu. V materiálu, který byl předložen Dvoru, je každé z těchto rizik analyzováno a vysvětleno velmi podobně" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

Ze samostatného stanoviska místopředsedy MSD je zřejmé, že on sám považoval za nejlepší "udržování kurzu mezi rozvojovými potřebami a nutností ochrany životního prostředí", avšak vždy při zajištění trvalé ostražitosti (continuing vigilance) ve vztahu k poškození životního prostředí. Tedy na jednu stranu neodstoupit úplně od projektu kvůli obavám, že by mohly nastat uvedené následky, ale ani pokračovat v projektu jen kvůli jeho přínosům, pokud by byly ekologicky škodlivé. 

Právo rozvoje a právo životního prostředí, tyto zásadní a rozvíjející se právní odvětví, podle Weeramantryho vyžadují a dokonce předpokládají existenci principu udržitelného rozvoje, který "by harmonizoval obě potřeby". Zastávat názor, že žádný takový princip v právu neexistuje, znamená zastávat názor, že stávající právo uznává juxtapozici dvou principů, které se mohou střetávat, aniž by poskytlo nezbytný princip k jejich urovnání. Neudržitelnost předpokladu, že právo takový stav normativní anarchie umožňuje, stačí k zavržení hypotéz, které vedou k tak neuspokojivému výsledku (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

Místopředseda MSD tedy chápal princip udržitelného rozvoje jako určitý procesní koncept či právní princip, díky jehož použití Dvůr nastolí "rovnováhu mezi úvahami z oblasti životního prostředí a oblasti rozvoje". Podobně mluví japonský soudce Šigeru Oda mluví: "Velkým problém pro celé lidstvo je dosáhnout uspokojivé rovnováhy mezi více či méně protichůdnými otázkami ekonomického rozvoje na jedné straně a ochranou životního prostředí na straně druhé, s ohledem na zachování udržitelného rozvoje" (odlišné stanovisko soudce Ody, bod 14).

Tento přístup připomíná koncept vytvořený Evropským soudem pro lidská práva, tedy koncept "spravedlivé rovnováhy (fair balance), která má být zajištěna mezi konkurujícími si zájmy jedince a společnosti jako celku" (rozsudek ESLP ze dne 21. února 1990 ve věci Powell a Rayner proti Spojenému království, § 41). V tomto případu se ESLP necítil oprávněn říci, že britská vláda při zavádění opatření ke snižování hluku z přistávajících a vzlétajících letadel z letiště Heathrow "překročila prostor k uvážení, který je jí poskytnut, či narušila spravedlivou rovnováhu, jež musí být na základě čl. 8 [Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] nastolena" (§ 48). Avšak v o něco mladší věci již shledal, že "stát nedokázal zachovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na hospodářském blahobytě města - mít čistírnu odpadních vod - a účinným využíváním práva stěžovatelky na respektování jejího obydlí a jejího soukromého a rodinného života" (rozsudek ESLP ze dne 9. prosince 1994 ve věci López Ostra proti Španělsku, § 58).

Přistoupení na (nejen) Weeramantryho pojetí udržitelného rozvoje zároveň vyžaduje velkou obezřetnost. Nakolik závazný může ostatně být obecný a poměrně vágní příkaz k nastolení "vyváženého vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel", použijeme-li definici udržitelného rozvoje z českého stavebního zákona? Weeramantryho slova vysvětlují úlohu udržitelného rozvoje v mezinárodním právním řádu, ale podle Sandse "nenaznačují s jakoukoli mírou přesnosti, jak má být dosaženo usmíření či harmonizace". To není kritika, ale spíše připomínka obtíží, kterým soudy čelí při vyvažování protichůdných zájmů (SANDS 1999, str. 396).

Jistě lze i v rozsudku ve věci G/N nalézt argumenty pro to, že MSD opravdu přistoupil k porovnávání ekologických a ekonomických zájmů a po celou dobu svého rozhodování uplatňoval koncept udržitelného rozvoje ve Weeramantryho pojetí. V bodě 103 rozsudku G/N se kupř. mluví o tom, že Smlouva z 1977 poskytuje stranám náležité prostředky, kterými by skrze vyjednávání kdykoli přistoupily k požadované "změně nastavení mezi ekonomickými a ekologickými požadavky" (readjustments between economic imperatives and ecological imperatives).

Na mnoha místech svého rozsudku Dvůr podtrhoval mnohonásobné cíle Soustavy G/N: výrobu energie, zlepšení plavby na Dunaji, protipovodňovou ochranu, odvádění ledů a ochranu přírodního prostředí. A výslovně uvedl, že "žádnému z těchto cílů nebyla dána absolutní přednost před jinými" (bod 135 rozsudku G/N) a že strany "by měly dosáhnout všech cílů" (bod 139 rozsudku G/N). Už bodě 17 rozsudku G/N se navíc píše: "V úseku řeky, jenž souvisí s tímto sporem, se během staletí postavila ochranná protipovodňová zařízení, rozvíjelo se zemědělství a lesnictví a v nedávné minulosti tu vzrostl počet obyvatel a průmyslová výroba. Kumulativní účinky různých lidských činností, prováděných řadu let, neměly na řeku a životní prostředí, zejména na vodní režim, vždy jen příznivé účinky. Zmírnění těchto problémů se může docílit pouze mezinárodní spoluprácí. Vodohospodářské projekty na Dunaji se často snažily spojit zlepšení plavby a ochranu před povodněmi s výrobou energie ve vodních elektrárnách." 

Stephen Stec naopak zastával názor, že "koncept udržitelného rozvoje nebyl zvažován či aplikován ve spojení s mnoha dalšími částmi rozsudku Dvora, kde by mu mohl být dán další tvar" (STEC 1999, str. 361-362). MSD kupř. cítil potřebu upozornit na to, že smlouva byla realizována s "velkými náklady" (great cost) (bod 114 rozsudku G/N) a že Československo uskutečnilo "obrovské investice" (vast investments) (bod 72 rozsudku G/N). Podobně šrílanský místopředseda Weeramantry konstatoval, že Československo vynaložilo na projekt "nesmírné prostředky" (enormous resources), resp. "obrovské finance" (vast funds), "prostředky zjevně natolik velké, aby zatížily hospodářství státu, který nebyl hospodářsky obzvláště silný" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho, str. 117). Podle Stece Dvůr "uplatnil příliš jednoduchý přístup z hlediska nákladů a přínosů, když učinil poznámku o obrovské investici, kterou vynaložilo Československu při stavbě objektů v Gabčíkově. Nikde v rozhodnutí Dvora není uvedeno, že tato obrovská investice by měla být posuzována ve světle případných ekologických nákladů a že toto posouzení by mělo zahrnovat řádnou dávku obezřetnosti. Maďarsko i Československo se dopustily mezinárodně protiprávního činu. Ve snaze odůvodnit svá jednání, státy uváděly odlišné zájmy. Pro Maďarsko byla primární ochrana přírodního prostředí; pro Československo obrovská ekonomická investice do Soustavy. Zatímco se Dvůr na oba zájmy díval s pochopením, propásl příležitost vidět obě množiny zájmů jako dvě strany téže mince. Dvůr mohl mnohem jasněji propojit proveditelnost obrovské investice, zejména v kontextu hlediska stávající nejistoty pro budoucí generace, s řádným zvážením ochrany životního prostředí" (STEC 1999, str. 361-362). Pro přesnost je třeba uvést, že MSD učinil zmínku o "obrovských investicích" v části, kde nakonec shledal protiprávnost československého řešení.

Přijmeme-li Weeramantryho přístup, pak MSD aplikoval udržitelný rozvoj tím, že deklaroval protiprávnost maďarského zastavení prací i československého zrealizování vlastního řešení, potvrdil platnost Smlouvy z roku 1977 a zároveň vyzval k její změně podle nynějšího stavu s modifikovanou gabčíkovskou částí a bez nagymaroského úseku. I podle Philippa Sandse koncept udržitelného rozvoje umožnil Dvoru konstatovat, že navzdory platnosti smlouvy, požadující stavbu dvou přehrad, Maďarsko nemusí Nagymaros postavit (SANDS 1999, str. 393-394). Tento "radikální závěr" tak byl překlenut díky udržitelnému rozvoji, či minimálně řečený koncept posílil konstatování, že "Nagymaros nebyl nejen postavený, ale že už není důvod ani ho postavit, neboť obě strany fakticky vyloučily provoz ve špičkovém režimu" (bod 134 rozsudku G/N). Podle Sandse tak "Dvůr použil konceptu k vytvoření mostu, který zdůvodňuje jiný závěr než ten, k němuž by se inklinovalo přímo z jeho dřívějších úvah a závěrů" (SANDS 1999, str. 393-394). V tomto smyslu koncept udržitelného rozvoje napomohl Dvoru v "přepsání Smlouvy z 1977". Jeho vznik tak fakticky zapříčinil podstanou změnou poměrů po konferenci v Rio de Janeiru (1992), nikoli už v roce 1989 pro odůvodnění původního zastavení prací ze strany Maďarska (SANDS 1999, str. 403). I tak jdou vykládat slova Dvora, že mezi lety 1989 a 1992 by patrně rozhodl jinak, ale v roce 1997 by šlo o "justiční omyl" či "nezdar spravedlnosti" (miscarriage of justice) (bod 134 rozsudku G/N). Může-li Dvůr ostatně "posoudit, co je nespravedlivé, pak je zcela představitelné, že může posoudit i to, co je neudržitelné" (THOMPSON 1999).

Stephen Stec zdůrazňuje, že "pojednání MSD o udržitelném rozvoji posílilo šance na uchýlení se k ekologickým argumentům. Navíc byla jistým způsobem narušena posvátnost principu pacta sunt servanda, alespoň pokud jde o jeho slepé dodržování bez toho, aniž by došlo k interpretaci ve světle vznikajících pravidel mezinárodního práva" (STEC 1999, str. 382). Vzhledem k tomu, že MSD požadoval podstatné přepracování Smlouvy z 1977, její význam je dnes nejasný. Proč by měla být zachována? Zdá se, že její jedinou funkcí je zabránit oběma stranám v přijimání jednostranných a mimoprávních kroků. Pokud tohoto mohlo být dosaženo pouze prostřednictvím smluvního režimu, jde současně o nejpádnější důkaz nevyvinutého stavu práva udržitelného rozvoje. Kde pravidla dosud vznikají, tam jsou často předmětem sporu. I po rozhodnutí MSD tak bude pro strany složité vyjednat konkrétní změny ve světle pravidel práva životního prostředí (STEC 1999, str. 382-383).

MSD nakládal s udržitelným rozvojem jako s konceptem, který má "postavení v mezinárodním právu". Jeho "mezinárodně právní status, ať už vzhledem k obyčejovému či smluvnímu právu" neposuzoval. A s výjimkou toho, že následně naznačil jeho procesní i hmotněprávní důsledky, nepřispěl k našemu pochopení toho, čím tento koncept je a jakou roli zastává v mezinárodním právním řádu. Úplně tak nevíme, jak přesně působí a jaké důsledky plynou z jeho uplatnění (SANDS 1999, str. 403 - 404).

Použitím termínu "koncept" mohl MSD přisvědčit názoru mnohých autorů, že udržitelnému rozvoji chybí dostatečná normativní hodnota pro to, aby byl principem mezinárodního obyčejového práva, alespoň pokud by měl zavazovat k tomu, že rozvoj má být udržitelným. Alan Boyle a David Freestone současně zdůrazňují, že "ačkoli mezinárodní právo nemusí vyžadovat, aby rozvoj byl udržitelným, požaduje, aby rozvojová rozhodnutí byla výsledkem procesu, který prosazuje udržitelný rozvoj" (BOYLE, FREESTONE 1999, str. 16).

Účinek udržitelného rozvoje však podle MSD nezávisel na tom, jestli je termín "koncept" potvrzením či zpochybněním jeho obyčejového statusu. Bez ohledu na to došlo k jeho aplikaci. Případ Gabčíkovo-Nagymaros byl signálem, že udržitelný rozvoj nabyl právního významu. Tudíž lze očekávat i od dalších mezinárodních fór, že se budou dovolávat udržitelného rozvoje (SANDS 1999, str. 403 - 404). Jessica Howleyová proto popírá, že by rozsudek G/N představoval pro mezinárodní právo životního prostředí "ušlou příležitost", když i jediný odkaz na koncept udržitelného rozvoje v osmdesátistránkovém rozhodnutí většiny "měl významný dopad v rámci mezinárodních a vnitrostátních soudcovských fór" (HOWLEY 2009, str. 19).

Posouzení vlivů na životní prostředí

Další objasnění konceptu udržitelného rozvoje poskytuje jeho konkrétní aplikace Dvorem. Pro účely případu Gabčíkovo-Nagymaros tento koncept "znamená, že strany by měly společně znovu posoudit (look afresh) účinky provozu gabčíkovské elektrárny na životní prostředí. Musí zejména nalézt uspokojivé řešení, pokud jde o množství vody, které se bude vypouštět do starého koryta Dunaje a do bočních ramen na obou stranách řeky" (bod 140 rozsudku G/N).

Abys pochopil, proč by tak strany měly učinit, uvědom si, že Dvůr na počátku tohoto odstavce uvedl: "Je zřejmé, že vliv a dopad Projektu na životní prostředí jsou nutně klíčovou otázkou. Četné vědecké zprávy předložené stranami Dvoru - i když jsou jejich závěry často protichůdné - zřetelně dokazují, že tyto dopady jsou značné. Za účelem vyhodnocení (evaluate) environmentálních rizik musí být vzaty v úvahu současné standardy" (bod 140 rozsudku G/N).

Je třeba souhlasit s Philippem Sandsem, že bod 140 je formulován tak, aby řekl jen to nejmenší, a proto zůstává tajemným (SANDS 1999, str. 393). Přesto lze tvrdit, že "současným standardem", jehož zvážením bude ochraněno životního prostředí a tím dodržen koncept udržitelného rozvoje, měl MSD na mysli posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Dosvědčil to místopředseda Weeramantry, když podotkl, že "významná úloha v dnešní věci byla přisouzena posuzování vlivů na životní prostředí (EIA)" a že "tento princip mezinárodního práva (...) je nyní začleněn do rozsudku Dvora (bod 140)" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantryho).

Navíc MSD v bodě 125 uvádí maďarský požadavek provést "společné posouzení vlivů na životní prostředí (environmental impact assessment) ve vztahu k regionu a budoucnosti objektů Varianty C v kontextu udržitelného rozvoje regionu".

MSD si přitom v rozsudku G/N dával bedlivý pozor, aby nepoužil zavedených termínů EIA či "assessment" (posoudit), a místo toho uplatnil slova jako "evaluate" (vyhodnotit) či "look afresh" (znovu se podívat). Až v novější věci Papírny na řece Uruguay MSD po vzpomínce na případ G/N, kde "měl příležitost zdůraznit, že 'strany by měly společně znovu posoudit účinky provozu gabčíkovské elektrárny na životní prostředí' (Gabčíkovo-Nagymaros Project (Hungary/Slovakia), Judgment, I.C.J. Reports 1997, p. 78, para. 140)", konstatoval, že "v posledních letech byla mezi státy přijata praxe, která může být pokládána za požadavek obecného mezinárodního práva provést posouzení vlivů na životní prostředí (environmental impact assessment) tam, kde existuje riziko, že zamýšlená průmyslová činnost může mít značný negativní dopad přesahující hranice států, zejména dopad na sdílený přírodní zdroj. Navíc by nemělo být považováno za splnění náležité péče - a povinnosti ostražitosti a prevence, kterou představuje -, pokud strana plánující práce způsobilé ovlivnit režim řeky či kvalitu jejích vod neprovede posouzení vlivů případných účinků takových prací na životní prostředí" (rozsudek MSD ze dne 20. dubna 2010 ve věci Papírny na řece Uruguay, Argentina proti Uruguayi, body 194 a 204).

MSD ve věci G/N počítal posouzení vlivů na životní prostředí mezi "nové normy a standardy, vyjádřené během posledních dvou desetiletí ve velkém počtu nástrojů", stejně jako mezi konkrétní (procesní) prvky udržitelného rozvoje. Podle Alana Boyla tak byl udržitelný rozvoj uznán Dvorem jako primárně procesní povahy, vyžadující zvážení ekologických i rozvojových otázek v rozhodování, avšak nenařizující konkrétní výsledek (BOYLE 1997, str. 18). Philippe Sands si všímá toho, že koncept udržitelného rozvoje má v pojetí Dvora procesní (zavazuje strany, aby "znovu posoudily" účinky provozu elektrárny na životní prostředí) i hmotněprávní aspekt (povinnost zajistit, že do starého koryta Dunaje a do bočních ramen bude vypouštěno "dostatečné množství vody") (SANDS 1999, str. 393).

V Deklaraci z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji (1992) lze najít i další prvky udržitelného rozvoje. Hmotněprávnými jsou zejména integrování ekonomického rozvoje a ochrany životního prostředí (zásada 4 Deklarace z Rio de Janeira), mezigenerační spravedlnost (zásada 3 Deklarace z Rio de Janeira), na něž MSD implicitně odkazoval, a dále přístup předběžné opatrnosti (zásada 15 Deklarace z Rio de Janeira) či princip "znečišťovatel platí" (zásada 16 Deklarace z Rio de Janeira). Procesní prvky pak kromě posuzování vlivů na životní prostředí (zásada 17 Deklarace z Rio de Janeira) zahrnují přístup k informacím, účast na rozhodování a přístup k právní ochraně (zásada 10 Deklarace z Rio de Janeira). Srov. BIRNIE, BOYLE 2002, str. 84-95; KAYA 2008, str. 112; HOWLEY 2009, str. 3.

K pochopení výroku MSD o posouzení vlivů je třeba připomenout, že oba účastníci řízení se zabývali principem EIA a existoval mezi nimi spor o to, zda dopady Soustavy G/N byly náležitě posouzeny.

Podle Maďarska v souvislosti s původním projektem (a následně ani v souvislosti s dočasným československým řešením) k ničemu takovému nedošlo a proto zastavilo své práce. Potřeba posouzení vlivů tak způsobila stav ekologické nouze.

Podle Maďarska se využívání studií o dopadu na životní prostředí a používání principu předběžné opatrnosti objevily v mezinárodním právu životního prostředí zcela jistě až po vstupu Smlouvy z 1977, byť tato pravidla pocházejí už přímo z povinnosti prevence škod (CR 97/13, str. 33 [Dupuy]). Maďarský obhájce prof. Kiss před MSD uváděl, že "proces posouzení vlivů na životní prostředí, který zahrnuje určení případných následků realizace projektu pro životní prostředí natolik přesně, jak jen to je možné, (...) byl začleněn do právních předpisů většiny evropských zemí, nemluvě o zemích na jiných kontinentech. Řada mezinárodních smluv rovněž obsahuje povinnost států provést dopadové studie, kupříkladu kde se záměry mohou dotknout jiných států. Jako příklad slouží Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států" (CR 97/5, str. 22 - 23 [Kiss]). Podle Maďarska bylo posouzení na životní prostředí již v roce 1989 uznávaným prostředkem pro zajištění toho, aby projekty tohoto typu nepůsobily nepatřičné poškození životního prostředí. Za účelem aplikace tohoto principu na případ G/N maďarská strana netvrdila, že EIA je "imperativní normou mezinárodního práva", ale že tkvěla v článcích 15 a 19 Smlouvy. Jak jinak by Strany dodržely svou povinnost nepoškozovat dunajské vody či přírodu? (CR 97/12, str. 61 [Sands]). Československá neschopnost provést spolu s Maďarskem řádné posouzení pak vedla k podstatnému porušení Smlouvy z 1977 ze strany ČSFR (CR 97/6, str. 18 [Sands]).

Podle slovenského obhájce prof. McCaffreyho se Maďarsko nikdy nepokusilo prokázat, že mezinárodní právo vyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí, ať už na národní či na mezinárodní úrovni. Bez toho nemá údajné selhání provést posouzení vlivů na životní prostředí žádný právní význam. Nicméně v písemné části Slovensko uznalo, že "obecné principy posouzení vlivu na životní prostředí (...) dnes mohou mít určitou normativní sílu". Navíc, i když "nezískaly tento charakter v 70. letech 20. století", strany tyto principy ve skutečnosti aplikovaly už před uzavřením Smlouvy z 1977 "provedením řady studií" (SC-M, bod 9.05). Studie se při svém uskutečnění neoznačovaly jako "EIA", neboť termín - a vlastně i proces samotný - nebyly  v té době jednoduše známy. Slovensko především upozorňovalo na Biologickou studii území dotčeného výstavbou Soustavy G/N (tzv. Bioprojekt), provedenou v roce 1976 ČSSR. Krom toho Maďarsko provedlo komplexní posouzení vlivů v roce 1985.

Přestože sám McCaffrey "povinnost provést posouzení vlivu na životní prostředí" zpochybňoval, zabýval se její funkcí. Podle něj "posouzení vlivů na životní prostředí" obecně odkazuje na "studii o plánovaném záměru k určení jeho pravědpodobného dopadu na životní prostředí. Cílem procesu EIA není určit, zda by mělo být v daném záměru pokračováno; spíše tvůrci rozhodnutí poskytuje informace o případných dopadech na životní prostředí. Rozhodnutí, zda a jak v záměru pokračovat, pak může být učiněno ve světle úplných informací o jeho účincích na životní prostředí, vedle informací o dalších záležitostech jako jsou ekonomické náklady, ekonomické a rozvojové přínosy, bezpečnostní přínosy a tak dále" (CR 97/9, str. 37 - 38 [McCaffrey]).

MSD poznamenal, že v minulosti lidstvo často zasahovalo do přírody "bez zvážení dopadů na životní prostředí" (bod 140 rozsudku G/N), což by šlo interpretovat jako přitakání Slovensku, že dopady G/N nebyly před rokem 1977 dostatečně zváženy. Z jemu předložených materiálů se lze přesvědčit o tom, že "ve dřívější době provedly Maďarsko i Československo početné studie vědeckého a technického charakteru", díky čemuž si Maďarsko bylo pravděpodobně vědomo "situace známé v době převzetí svých smluvních závazků". Pokud Maďarsko v této souvislosti namítalo, že "tyto studie byly neadekvátní a že stav znalostí v té době nebyl takový, aby umožnil komplexní posouzení ekologických důsledků projektu Gabčíkovo-Nagymaros", Dvůr opáčil, že "strany se nevyhnuly ani potřebě zajistit ochranu životního prostředí, jak je vidět z čl. 15, 19 a 20 Smlouvy" (bod 57 rozsudku G/N), a i proto odmítl maďarskou námitku krajní nouze. Co MSD myslel touto "potřebou zajistit ochranu životního prostředí" ozřejmil právě v bodě 140 rozsudku G/N: Pokud státy pokračují v činnostech zahájených v minulosti, musejí zohlednit "nové normy a standardy, vyjádřené během posledních dvou desetiletí ve velkém počtu nástrojů" (mezi uzavřením Smlouvy z 1977 a vydáním rozsudku MSD uběhlo ostatně dvacet let). Znění ekologických článků Smlouvy to nejen umožňuje, ale "dokonce předepisuje v tom rozsahu, v jakém tyto články ukládají trvalý - a tím nezbytně vyvíjející se - závazek stran chránit kvalitu vody v Dunaji a přírodu" (bod 140 rozsudku G/N).

Maďarsko se proto nemohlo dovolávat principu EIA, aby odůvodnilo zastavení svých prací, avšak mohlo oprávněně tvrdit, že tento princip mezinárodního práva životního prostředí dává obsah závazku stran chránit životní prostředí podle ekologických ustanovení Smlouvy z 1977.

Jak však uvedl maďarský soudce Herczegh ve svém odlišném stanovisku, stěžejní otázkou není to, zda Smlouva z 1977 obsahuje určitá ustanovení k ochraně životního prostředí, ale zda byla tato ustanovení během výstavby Soustavy G/N skutečně prováděna. Z tohoto hlediska mohl být rozsudek ve svých doporučeních konkrétnější. Pokud jde o procesní požadavek udržitelného rozvoje, MSD nekonkretizoval jeho obsah. Vzniká tato povinnost kvůli přeshraničnímu poškození Maďarska, jehož protiprávnost Dvůr předtím shledal, nebo jde o trvalé monitorování dopadů jakéhokoli významného projektu během jeho provozu, jak zastával místopředseda Weeramantry? Vyžaduje opravdu formální či neformální posouzení vlivů na životní prostředí? A pokud ano, podle jakých standardů? MSD neuvedl ani faktory pro určení toho, jaké množství vody vypouštěné do Dunaje bude považováno za dostatečné.

Dvůr byl toho názoru, že společným znovuposouzením účinků provozu gabčíkovské elektrárny na životní musí být nalezeno "uspokojivého řešení" ve vztahu k množství vypouštěné vody do starého koryta Dunaje. Kladl důraz na to, aby šlo o společný podnik, což by mělo zabránit protichůdným vědeckým názorům, jakož i učinit dané řešení přijatelným pro obě strany. Jinde ve svém rozsudku uvedl, že může být užitečné a nápomocné zapojit do hledání řešení třetí stranu, za předpokladu, že strany budou ze svých pozic schopny ustoupit (bod 113 rozsudku G/N). Nebylo na Dvoru, aby určil "konečný výsledek", to ponechal stranám, které se po léta nebyly schopny dohodnout, a vědě, jejíž objektivitu ve svém rozsudku zpochybnil (podle Dvora byly závěry jemu předložených vědeckých zpráv často protichůdné, snad proto necítil potřebu rozhodnout, který z názorů podložených "pozoruhodným množstvím vědeckých materiálů s cílem posílit vlastní argumenty" je vědecky lépe odůvodněn).

Nehledě na uvedené nejasnosti v partikulárním kontextu, z hlediska vývoje mezinárodního práva životního prostředí bylo stanovisko Dvora (spolu s Weeramantryho úvahami) považováno spíše jako podpora principu EIA, než aby na něj působilo negativně. Stalo se tak možná i kvůli tomu, že skutkové okolnosti G/N nevyžadovaly rozsáhlé pojednání o posouzení vlivů na životní prostředí. Neexistence větších úvah MSD proto nebyla tolik nápadná. Případ G/N reprezentovaný úvahami většiny MSD i jeho místopředsedy nakonec vyústil v pozitivní vývoj, pokud jde o status a obsah principu EIA, což bylo reflektováno ve vládní politice, praxi mezinárodních organizací a akademických komentářích (HOWLEY 2009, str. 16 a 19).

Předběžná opatrnost

V případě principu předběžné opatrnosti byl nedostatek úvah MSD považován naopak za potvrzení jeho nevyvinutosti. Takový negativní výsledek rozsudku G/N je možná s podivem, neboť daný případ nevyžadoval většího pojednání o tomto principu, když se jej Maďarsko dovolávalo hlavně kvůli posouzení vlivů. S odstupem času se rozhodnutí ve věci Gabčíkovo-Nagymaros, podložené rozsáhlou argumentací stran na téma přeběžná opatrnost (obezřetnost), nejeví tak negativně.

Pokud jde o normativní hodnotu principu předběžné opatrnosti, Slovensko považovalo za očividné, že tento princip podle hlavních studií "dosud nedozrál do normy obecného mezinárodního práva" (SC-M, bod 9.80).

Odkazovalo přitom na publikaci BIRNIE, P., BOYLE, A. International Law and the Enviromment. Clarendon Press, Oxford 1992, str. 98: "Navzdory své přitažlivosti velká škála interpretací principu předběžné opatrnosti a novátorské a dalekosáhlé dopady některých způsobů použití naznačují, že dosud není principem mezinárodního práva. Různé otázky týkající se chvíle, kdy se pro danou činnost stává použitelným, zůstávají nezodpovězeny a skutečně podlamují jeho normativní charakter a praktickou využitelnost." Maďarsko odvětilo (HR, bod 1.57), že zmiňovaní autoři "ve skutečnosti trvají na povinnosti předcházet poškození životního prostředí" a na str. 95 - 96 téže publikace výslovně uvádějí: "Nyní existuje (...) zejména povinnost náležité prevence a kontroly a v tomto smyslu lze říci, že mezinárodní právo již přijímá 'princip předběžné opatrnosti'."

Podobně Slovensko ocitovalo jednu větu z článku SANDS, P. The Greening of International Law: Emerging Principles and Rules. Ind. Journal of Global Legal Studies, č. 1, 1994, str. 300: "Mezi státy a dalšími členy mezinárodního společenství neexistuje jednotné chápání smyslu principu předběžné opatrnosti."

Maďarsko zpochybňovalo tvrzení, že se princip předběžné opatrnosti dosud nestal částí mezinárodního práva, neboť "obecná praxe států od roku 1989 ukazuje na vznik principu obezřetného jednání" (HR, bod 1.55). Podle maďarské strany "téměř žádný z nových mezinárodních nástrojů, ať už regionálních či univerzálních, přijatých od roku 1989, nepomíjí princip předběžné opatrnosti" (HM, bod 6.66).

Ještě před Deklarací z Rio de Janeira se princip předběžné opatrnosti objevil v regionálních deklaracích přijatých na Mezinárodní konferenci o Severním moři v roce 1987. Podle prof. McCaffreyho - který jinak zpochybňoval, že formulace principu předběžné opatrnosti začala v roce 1989, kdy Slovensko zastavilo své práce - byl tento princip aplikován už 16. září 1987 na Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. 

Každopádně ani Slovensko nemělo problém princip předběžné opatrnosti uplatňovat na případ G/N. Podle prof. McCaffreyho "nelze popřít, že smluvní strany přijaly obrovská obezřetná opatření (enormous precautions), pokud jde o Soustavu" (CR 97/9, str. 36 - 37 [McCaffrey]).

Obě strany v této souvislosti shodně odkazovaly na princip 15 Deklarace z Rio de Janeira (1992): "Za účelem ochrany životního prostředí musejí státy podle svých možností uplatňovat přístup předběžné opatrnosti. Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek úplné vědecké jistoty užíván pro odklad nákladově efektivních opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí."

Slovensko se podrobněji zabývalo komponenty předběžné opatrnosti, obsaženými v Principu 15, což je velice poučné.

a) "podle svých možností" (according to their capabilities)

Slovenská strana považovala za zjevné, že princip předběžné opatrnosti, "jak byl formulován mezinárodním společenstvím, není absolutní. Opravdu by neměl být vzhledem k různým potřebám, možnostem a poměrům států" (SC-M, bod 9.82). Podle Slovenska fráze "podle jejich možností" (according to their capabilities) naznačuje, že státy mají vykonávat "náležitou péči" (jež je podle tribunálu ve věci Alabama úměrná velikosti subjektu), přičemž nemohlo být popíráno, že ČSSR i SR "učinily všechno myslitelné, aby prostudovaly možné alternativy a přešetřily případné dopady Soustavy a Varianty C na životní prostředí" (SC-M, bod 9.82). Mezinárodní tribunál pro mořské právo později potvrdil, že "přístup předběžné opatrnosti je rovněž nedílnou součástí obecné povinnosti náležité péče (...). Povinnost náležité péče (...) po státech vyžaduje, aby učinily veškerá vhodná (appropriate) opatření k zabránění škody" (bod 131 posudku ze dne 1. února 2011 ve věci týkající se mořského dna).

Prof. McCaffrey zastával názor, že princip předběžné opatrnosti "nikdy nebyl zamýšlen, aby nahradil smluvní povinnosti či celé smlouvy. Je jednoduše principem - či 'přístupem', abych použil terminologii, na níž se shodlo mezinárodní společenství v Deklaraci z Rio de Janeira po mnoha diskuzích - přístupem, který doporučuje používání opatrnosti za účelem ochrany životního prostředí. Je zamýšlen, aby byl uplatňován jednotlivými státy 'podle jejich možností'. Není tedy rigidním, absolutním standardem" (CR 97/9, str. 34 [McCaffrey]). Podle Philippa Sandse maďarská strana nikdy netvrdila, že "přeběžná opatrnost je ius cogens, nebo že zavádí 'rigidní, absolutní standard', anebo že on sám působí zánik projektu. Pouze říkáme, že předběžná opatrnost je jednoduše uplatněním zdravého selského rozumu" (CR 97/12, str. 61 - 62 [Sands]).

b) hrozba vážné nebo nenapravitelné škody (threats of serious or irreversible damage)

Slovensko uvádělo, že formulace principu předěžné opatrnosti v Principu 15 se jako ve většině dalších nástrojů nevztahuje na jakékoli poškození životního prostředí, ale pouze na hrozbu "vážné nebo nenapravitelné škody" (serious or irreversible damage).

Ohledně tohoto typu újmy Slovensko konstatovalo, že princip předběžné opatrnosti "byl prvně rozvinut v kontextu dohod k ochraně stratosférické ozonové vrstvy a tudíž k zabránění katastrofálního poškození veškerých biologických organismů na Zemi. Byl uplatněn v praxi států hlavně v takových případech, v nichž 'vážná nebo nenapravitelná škoda' mohla plynout z 'nejnebezpečnějších látek', jako jsou radioaktivní a další fromy nebezpečného odpadu" (SC-M, bod 9.83).

Slovensko v této souvislosti identifikovalo první povinnost plynoucí z přístupu přeběžné opatrnosti. Jeho účelem je "podporovat státy, aby pečlivě studovaly možné dopady nových činností", a pokud takové studie poskytnou důkazy naznačující, že činnost může způsobit vážné či nenapravitelné poškození (i když důkazy nedosahují výše úplné vědecké jistoty), "aby přijaly obezřetná opatření k zabránění takovému poškození" (SC-M, bod 9.84).

c) nedostatek úplné vědecké jistoty (lack of full scientific certainty)

Podle senátu ITLOS pro spory týkající se mořského dna se povinnost plynoucí z přístupu předběžné opatrnosti "vztahuje na situace, kdy vědecké důkazy týkající se rozsahu a možného negativního dopadu předmětné činnosti jsou nedostatečnými, avšak kde jsou možná rizika věrohodně naznačována" (bod 131 posudku ITLOS). Pokud státy "nevezmou v úvahu tato rizika", taková nepozornost povede k porušení "přístupu předběžné opatrnosti" (tamtéž).

Slovenský obhájce prof. McCaffrey uváděl, že Princip 15 "mluví o 'nedostatku úplné vědecké jistoty', že k vážné či nevratné škodě dojde. Kupříkladu v polovině 80. let 20. století existoval 'nedostatek úplné vědecké jistoty', že dochází k úbytku stratosférické ozonové vrstvy. Nicméně ve světle vážné a nevratné škody, kterou by úbytek ozonové vrstvy způsobil, se přesto v roce 1987 dohodlo, že by měla být přijata nákladově efektivní opatření k zabránění takové škody" (CR 97/9, str. 34 - 35 [McCaffrey]). McCaffrey zdůraznil, že "naprosté vědecké jistoty je zřídkakdy, pokud vůbec, dosaženo. Tudíž při odkazu na vědeckou nejistotu Deklarace z Rio de Janeira musí mít na mysli skutečnou a významnou vědeckou debatu - takovou, která se týkala úbytku stratosférického ozonu a globální změny klimatu. Jakákoli nejistota ohledně Soustavy je stěží takového rozsahu (...). Tak například podobný nedostatek úplné vědecké jistoty se nachází v souvislosti s téměř každým projektem tohoto druhu. Proto vykládat princip předběžné opatrnosti tak, že brání rozvojovým projektům, pokud není odstraněna úplná nejistota - tedy stoprocentní nejistota, by znamenalo zastavení rozvoje. Po státu by to vyžadovalo, aby prokázal s naprostou jistotou, že nedojde k absolutně žádným ekologickým problémům uvedeného druhu. Vyžadovalo by to důkaz negativního tvrzení, což by jakýkoli právník považoval za téměř nemožné. Toto nebylo akceptováno téměř 180 státy v Rio de Janeiru" (CR 97/9, str. 35 [McCaffrey]). Podle McCaffreyho musí existovat "reálná hrozba, že činnost způsobí vážnou či nevratnou škodu na životním prostředí (...), i kdyby neexistovala plná vědecká jistota, že ke škodě dojde" (CR 97/9, str. 35 [McCaffrey]).

Podle Maďarska "jedním z důsledků principu předběžné opatrnosti je, že lze presumovat příčinnou souvislost za určité situace i při absenci vědecké jistoty. V kombinaci s obecnou povinností nepůsobit škodu na životním prostředí druhého státu to znamená, že stát, jehož činnosti mohou poškodit (are likely to damage) životní prostředí druhého státu, musí dokázat, že navrhovaná činnost takové účinky mít nebude. Pokud to nelze učinit, navrhovaná činnost musí být změněna či dokonce musí být od ní ustoupeno" (HM, bod 6.68). Později upřesnilo: "Maďarsko netvrdí, že tento princip je absolutní. Má být uplatněn vyváženým způsobem, když vezme v úvahu váhu dotčených zájmů a pravědpodobnost poškození. (...) Maďarsko nežádá, aby Československo 'prokázalo s vědeckou jistotou, že projekt nezpůsobí poškození'." (HR, body 1.57 - 1.58)

Už v rozsudku G/N je implicitně obsaženo to, co MSD uvede ve věci Papírny na řece Uruguay: "Pokud jde o argumenty předložené Argentinou o obrácení důkazního břemene a existenci stejné důkazní povinnosti podle Statutu 1975 ve vztahu ke každé Straně, Dvůr je toho názoru, že přístup předběžné opatrnosti (precautionary approach), byť může být relevantní při výkladu a používání ustanovení Statutu, neobrací důkazní břemeno" (bod 164 rozsudku Papírny).

Podle Stephena Stece uplatnění vznikajících norem práva životního prostředí mohlo vyžadovat revizi důkazního standardu, který má být aplikován v případech přeshraniční škody. Podle něj se tak dalo očekávat, že Maďarsko spoléhající na přístup předběžné opatrnosti bude argumentovat ve prospěch nižšího důkazního standardu než "jasného a přesvědčivého" ve smyslu arbitráže Slévárna v Trailu. Vskutku, "ve svém podání MSD Maďarsko dokonce hájilo to, co se v zásadě rovná presumpci poškození a přenesení důkazního břemene na podpůrce případných škodlivých činností za účelem dokázání toho, že plánovaná činnosti by neměla takové dopady. Dvůr však nebyl ochoten definovat okolnosti, za nichž zájmy životního prostředí mohou převýšit či modifikovat smluvní povinností" (STEC 1999, str. 379-380).

Na druhou stranu lze diskutovat o tom, zda MSD vůbec mohl použít přístupu předběžné opatrnosti na pojednání o krajní nouzi, jež se týkala poloviny roku 1989 (nehledě na to, že maďarský obhájce Sands v ústní části uznal, že "strana dovolávající se krajní nouze musí mít něco více než jen nepodložené obavy, že se jednou něco stane" - CR 97/5, str. 70). Snad proto se relevantní úvahy objevují až v ostatních částech rozsudku

Mnozí nacházejí prvky předběžné opatrnosti v bodě 140 rozsudku G/N, kde se uvádí: "Je zřejmé, že vliv a dopad projektu na životní prostředí jsou nutně klíčovou otázkou. Četné vědecké zprávy předložené stranami Dvoru - i když jsou jejich závěry často protichůdné - zřetelně dokazují, že tyto dopady jsou značné. (...) Dvůr si je vědom, že v oblasti ochrany životního prostředí se vyžadují ostražitost (vigilance) a prevence vzhledem k často nevratné povaze újmy na životním prostředí a omezením tkvícím v samotném mechanismu reparace tohoto druhu újmy."

Navzdory vědecké nejistotě Dvůr "zřetelně" uznal značnou velikost dopadů Soustavy G/N na životní prostředí, v obecném smyslu pak nevratnost "újmy na životním prostředí". Jsou to právě tyto faktory, které vyžadují "ostražitost a prevenci" (vigilance and prevention). Za tímto účelem nařizuje "společně znovu posoudit účinky provozu gabčíkovské elektrárny na životní prostředí". Rovněž místopředseda MSD Weeramantry považoval "posouzení vlivů na životní prostředí" za "zvláštní uplatnění širšího obecného principu opatrnosti (general principle of caution)" (samostatné stanovisko místopředsedy Weeramantry, str. 113) V případu Papírny na řece Uruguay pak MSD uvedl, že "povinnost ostražitosti a prevence" (duty of vigilance and prevention) je obsahem "náležité péče" (due diligence), která nebude splněna, "pokud strana plánující práce způsobilé ovlivnit režim řeky či kvalitu jejích vod neprovede posouzení vlivů případných účinků takových prací na životní prostředí" (bod 204 rozsudku Papírny).

Na tomto místě stojí připomenout argumentaci Maďarska: "Při návrhu učiněném čs. vládě na přešetření problémů životního prostředí způsobených prováděním Soustavy vodních děl maďarská vláda odkazovala na princip předběžné opatrnosti a na nevratnost škody, která by mohla z výstavby vzniknout. Československo tím, že ignorovalo její požadavky a odmítlo přijmout nezbytná obezřetná opatření, porušilo povinnost předcházet vážnému poškození životního prostředí" (HM, bod 6.69). Podle maďarského názoru "nebyl přístup předběžné opatrnosti na projekt vůbec uplatněn. Neexistovala řádná EIA ve vztahu k původnímu projektu, před rokem 1989 či po něm. (...) Maďarsko se dovolávalo principu předběžné opatrnosti, aby dosáhlo vědeckého znovuposouzení pravděpodobnosti dopadů původního projektu" (HR, body 1.57 - 1.58).

MSD se dotkl předběžné opatrnosti rovněž v části, kde se zabýval maďarskou výpovědí Smlouvy z 1977. Jedním z jejích důvodů bylo, že v plnění Smlouvy brání následně uložené požadavky mezinárodního práva na ochranu životního prostředí, mezi něž Maďarsko zcela jistě počítalo princip předběžné opatrnosti. To bylo odmítnuto Dvorem, jenž uvedl, že nově vytvořené normy životního prostředí by měly být začleněny stranami do smluvního režimu. Dvůr uvítal, že "obě strany se shodují, pokud jde o nutnost vážně řešit ekologické problémy a přijmout potřebná obezřetná opatření (precautionary measures), avšak podstatně se rozcházejí v otázce jejich důsledků pro společný záměr. V takovém případě může být užitečné a nápomocné zapojit do hledání řešení třetí stranu, za předpokladu, že strany budou ze svých pozic schopny ustoupit" (bod 113 rozsudku MSD).

Přestože rozsudek G/N naznačil obecnou podporu principu předběžné opatrnosti, chybějící úvahy MSD ve vztahu k jeho postavení či možné aplikaci měly podle Howleyové negativní vliv na ochotu dalších mezinárodních tribunálů a orgánů používat a rozvíjet princip předběžné opatrnosti. Ačkoli MSD nemusel prohlásit princip za obyčejový, měl se pokusit objasnit jeho postavení, když k tomu existovala jasná příležitost (HOWLEY 2009, str. 11-13).

Za příklad bývá uváděna zpráva Odvolacího orgánu WTO ze dne 16. ledna 1998 ve věci ES - Opatření ohledně masa a masných výrobků (Hormony). Základním tvrzením Evropských společenství v této kauze bylo, že princip předběžné opatrnosti je, či se stává, "obecným obyčejovým pravidlem mezinárodního práva" či alespoň "obecným právním principem". Naopak podle Spojených států "princip předběžné opatrnosti" nepředstavoval mezinárodní obyčejové právo a je více "přístupem" než "principem". Kanada rovněž zastávala názor, že princip předběžné opatrnosti dosud nebyl začleněn do souboru mezinárodního práva veřejného; nicméně připouštěla, že "přístup předběžné opatrnosti" či "koncept" je "vznikajícím právním principem", který v budoucnu může vyústit v jeden z "obecných právních principů uznávaných civilizovanými národy" ve smyslu článku 38 odst. 1 písm. c) Statutu Mezinárodního soudního dvora. Odvolací orgán WTO konstatoval, že "status principu předběžné opatrnosti v mezinárodním právu zůstává předmětem diskuze mezi akademiky, právní praxí, normotvůrci a soudci" (bod 123). Podle některých (P. Sands, J. Cameron a J. Abouchar) existuje dostatečná státní praxe pro podporu názoru, že princip předběžné opatrnosti je principem mezinárodního obyčejového práva. Podle jiných řečený princip dosud nedosáhl statusu principu mezinárodního práva, či minimálně se k takovému statusu staví s pochybnostmi, mimo jiné z toho důvodu, že princip je stále předmětem velmi rozmanitých výkladů. Odvolací orgán WTO sám nepovažoval za nutné a pravděpodobně ani za moudré, aby "zaujímal postoj k této významné, avšak abstraktní otázce", přičemž dodal: "Ve věci týkající se projektu Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko/Slovensko), Mezinárodní soudní dvůr uznal, že v oblasti ochrany životního prostředí 'byly vypracovány nové normy a standardy, vyjádřené během posledních dvou desetiletí ve velkém počtu nástrojů. Tyto nové normy je třeba zohlednit a nové standardy řádné zvážit'. Nicméně podotýkáme, že Dvůr neidentifikoval princip předběžné opatrnosti ze jednu z těchto nedávno vyvinutých norem. Odmítl rovněž prohlásit, že takový princip by převážil nad závazky Smlouvy mezi Československem a Maďarskem ze dne 16. září 1977 týkající se výstavby a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros" (bod 123).

Zde je však třeba uvést, že Odvolací orgán WTO zřejmě plně nepochopil úvahy Dvora. Naopak Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve svém rozshodnutí ze dne 27. ledna 2009 ve věci Tătarovi proti Rumunsku (stížnost č. 67021/01) se dovolával "principu přeběžné opatrnosti" (principe de précaution) výslovně s odkazem na rozsudek Gabčíkovo-Nagymaros, když zopakoval: "Životní prostředí není abstrakcí, ale představuje životní prostor, kvalitu života a skutečné zdraví lidských bytostí, včetně generací dosud nezrozených (...). Povědomí o zranitelnosti životního prostředí a poznání, že rizika pro životního prostředí mají být posuzována nepřetržitě, se zintenzivnilo (...) Dvůr uznává (...) nutnost vážně řešit ekologické problémy a přijmout potřebná obezřetná opatření."

Podobně jako MSD ve věci G/N implicitně aplikoval přístup předběžné opatrnosti Mezinárodní tribunál pro mořské právo ve svém samostatném stanovisku k usnesení ITLOS ze dne 27. srpna 1999 ve věci Tuňák australský. Podle Tribunálu by účastníci "za daných okolností měli jednat obezřetně a opatrně (with prudence and caution), aby zajistily, že budou přijata účinná ochranná opatření" (bod 77 usnesení ITLOS), i když "existuje vědecká nejistota týkající se opatření přijímaných k zachování populace tuňáka australského" (bod 79 usnesení ITLOS). Ačkoli Tribunál "nemůže přesvědčivě posoudit vědecké důkazy poskytnuté účastníky, shledává, že by měla být přijata opatření v naléhavé záležitosti" (bod 80 usnesení ITLOS). Italský soudce Tulio Treves to ve svém samostatném stanovisku okomentoval takto: "Plně rozumím neochotě Tribunálu zaujmout stanovisko ohledně toho, zda přístup předběžné opatrnosti je závazným principem mezinárodního obyčejového práva. Jiné soudy a tribunály, které byly v poslední době konfrontovány s touto otázkou, se vyhnuly jejímu zodpovězení" (bod 9). Přesto podle zmiňovaného posudku senátu ITLOS pro spory týkající se mořského dna ze 1. února 2011, kterému shodou okolností předsedal právě Treves, je v usnesení Tribunálu v případech Tuňák australský "implicitně obsažena souvislost mezi povinností náležité péče (obligation of due diligence) a přístupem předběžné opatrnosti" (bod 132 posudku ITLOS).

Není tak vůbec opovážlivé říci, že případ Gabčíkovo-Nagymaros započal vývoj judikatury, jež vyvrcholila stanoviskem senátu ITLOS pro spory týkající se mořského dna, podle něhož začlenění přístupu předběžné opatrnosti do "rostoucího počtu mezinárodních smluv a dalších nástrojů, z nichž mnohé odrážejí formulaci Principu 15 Deklarace z Rio de Janeira" zahájilo "trend k tomu, aby se tento přístup stal součástí mezinárodního obyčejového práva" (bod 135 posudku ITLOS). To ostatně naznačil sám MSD ve věci Papírny na řece Uruguay, když uvedl, že "přístup předběžné opatrnosti (...) může být relevantní při výkladu a používání ustanovení Statutu [tj. dvoustranné smlouvy v oblasti životního prostředí, jejíž výklad byl jablkem sváru mezi stranami]" (bod 164 rozsudku Papírny). Dané stanovisko MSD je třeba číst ve světle čl. 31 odst. 3 písm c) Vídeňské úmluvy o smluvní právu, podle nějž by výklad smlouvy měl brát zřetel nejen na kontext, ale "na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami".

Spravedlivé a rozumné využívání mezinárodních vodních toků

Dalším významným aspektem rozsudku G/N byl výklad a aplikace práva mezinárodních vodních toků, ač i tento příspěvek k rozvoji mezinárodního práva někteří zpochybňují. Každopádně MSD poslal k definitivnímu spánku kontroverzní doktrínu amerického ministra spravedlnosti Judsona Harmona, formulovanou v roce 1895 v reakci na spor s Mexikem o využívání řeky Rio Grande.

a) sdílený mezinárodní vodní tok

MSD v první řadě upozornil na to, že Dunaj je "sdíleným mezinárodním vodním tokem" (shared international watercourse) a zároveň "mezinárodní hraniční řekou" (international boundary river). Viz bod 78 rozsudku G/N.

Není sporu, že Dvůr chápal termín "mezinárodní vodní tok" (international watercourse) v souladu s čl. 2 písm. a) a b) Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997), přijaté čtyři měsíce před vyhotovením rozsudku G/N, tedy jako "systém povrchových a podzemních vod, jež vytvářejí na základě svého fyzického vztahu jednotný celek a obvykle tečou do stejného ústí" [čl. 2 písm. a) Úmluvy], "jehož části se nacházejí v různých státech" [čl. 2 písm. b) Úmluvy]. Důvodem tohoto řešení je bezesporu skutečnost, že stav povrchových vod ovlivňuje stav vod podzemních a opačně (SOBOTKA 2008, str. 20). I obě strany akceptovaly tuto širší definici vodního toku, když se zabývaly dopady Soustavy G/N na zdroje pitné vody.

Pokud jde o pojem "mezinárodní hraniční řeka", prof. Alexandre Kiss v ústním řízení připomenul, že Trianonská smlouva z 1920, následně doplněná hraničními dohodami, určila za hraniční čáru "hlavní plavební tok Dunaje". Pařížská smlouva ze dne 10. února 1947, jak byla interpretována v zápise maďarsko-československé hraniční komise ze dne 11. října 1948, potvrdila, že hranice je definována údolnicí (thalweg) hlavního plavebního koryta za nízké hladiny. Smlouva mezi sousedními státy o úpravě režimu na státních hranicích, podepsaná 13. října 1956, je podobná: hranice na Dunaji "sleduje střední čáru hlavního plavebního koryta za nízké plavební hladiny". Podle Kisse jsou tato ustanovení mezinárodních smluv v souladu s "obyčejovými pravidly mezinárodního práva, platnými pro vymezení hranic v případě, že státy odděluje splavná řeka" (CR 97/5, str. 13 [Kiss]).

Maďarsko uvádělo, že mezinárodní vodní tok typu Dunaje je "archetypem" přeshraničních přírodních zdrojů (HC-M, bod 6.20) a že "výstavba a provoz Varianty C představuje vážné narušení hranic, konkrétně smluvních ustanovení, které definují hranice mezi Maďarskem a Československem. Dalším důsledkem tohoto aktu bylo, že připravil Maďarsko o miliardy metrů krychlových vody nezbytných pro jeho zemědělství, rybolov, lesnictví a životní prostředí" (CR 97/5, str. 13 [Kiss]).

b) základní právo na spravedlivý a rozumný podíl

MSD v bodě 78 rozsudku G/N uznal, že Maďarsko požívá "základního práva na spravedlivý a rozumný podíl zdrojů mezinárodního toku" (basic right to an equitable and reasonable sharing of the resources of an international watercourse; droit fondamental a une part équitable et raisonnable des ressources d'un cours d'eau international) a že tohoto práva nemůže být zbaveno ani porušením svých smluvních závazků.

Jak uvedl rozsudek SDMS ze dne 10. září 1929 ve věci Územní působnost Mezinárodní oderské komise (Spojené království, Československo, Dánsko, Francie, Německo a Švédsko proti Polsku), str. 27, "společenství zájmů na splavné řece" se stává základem společného práva, jehož podstatnými rysy jsou "dokonalá rovnost" všech pobřežních států při využívání celého říčního toku a vyloučení jakékoli "přednostní výsady jednoho pobřežního státu ve vztahu k druhým státům".

MSD ve věci Gabčíkovo-Nagymaros se k tomuto stanovisku připojil a označil je za "princip" (principle). Navíc prohlásil, že v současné době se již netýká pouze plavby, neboť "moderní rozvoj mezinárodního práva posílil tento princip stejně tak pro neplavební využívání mezinárodních vodních toků" (bod 85 rozsudku G/N). Což podle MSD dokazuje přijetí Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků Valným shromážděním OSN dne 21. května 1997.

V bodě 85 rozsudku G/N Dvůr ještě zmínil žádný článek Newyorské úmluvy, později však v bodě 147, kde výslovně hovoří o "konceptu společného využívání sdílených vodních zdrojů" (concept of common utilization of shared water resources), ocitoval čl. 5 odst. 2: "Státy na vodním toku se podílejí (participate) na využívání, rozvoji a ochraně mezinárodního vodního toku spravedlivým a rozumným způsobem (equitable and reasonable manner). Taková participace zahrnuje právo na využívání vodního toku i povinnost spolupracovat při jeho ochraně a rozvoji, jak je stanoveno v této Úmluvě."

Prof. McCaffrey si v komentáři k rozsudku G/N všímá dvou aspektů stanoviska Dvora.

Za prvé, MSD definitivně zavrhl Harmonovu doktrínu o absolutní územní svrchovanosti a uznal, že všechny pobřežní státy mají na mezinárodním vodním toku zájem, když výslovně potvrdil, že výše citovaná pasáž z případu řeky Odry, týkající se konceptu "společenství zájmů", platí i pro neplavební využívání (MCCAFFREY 2001, str. 259-260).

Gabriel Eckstein přípomíná, že princip absolutní územní svrchovanosti, podle něhož mají státy právo na neomezené využívání vlastních zdrojů bez ohledu na přeshraniční dopady takového využívání, odmítla již většina států a právních publicistů. Podobně v arbitráži Jezero Lanoux mezinárodní tribunál došel k závěru, že státy na horním toku jsou povinny zvážit práva a zájmy níže položených států (ECKSTEIN 1995). Cecil J. Olmstead vidí kořeny princip absolutní územní svrchovanosti v historickém paradigmatu, že svrchované státy mají neomezenou kontrolu a pravomoc nad veškerým fyzickým územím svého panství. Právě tomuto principu navíc přičítá obecnou nechuť států přistoupit na dojednaný kompromis či rozhodnutí mezinárodního orgánu urovnávání sporů (OLMSTEAD 1967, str. 3).

Za druhé prof. McCaffrey podtrhuje fakt, že podle MSD důkaz o posílení principu "společenství zájmů" na mezinárodním vodním toku je poskytnut přijetím Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (MCCAFFREY 2001, str. 260).

Tato mezinárodní smlouva, připravená po mnohaletém úsilí Komise OSN pro mezinárodní právo, sice vstoupila v platnost až 17. srpna 2014 (devadesát dnů po ratifikaci 35. státu, kterým byl Vietnam), ale obecně byla považována za kodifikaci obyčejového práva. V současnosti má 36 smluvní stran (v lednu 2015 přistoupila Palestina), k nimž patří polovina států EU (Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Spojené království, Španělsko, Švédsko), bohužel nikoli Česká republika či Slovensko.

Ačkoli Komise OSN pro mezinárodní právo (ILC) podle McCaffreyho nezastávala stanovisko, zda konkrétní články či odstavce jejího návrhu jsou kodifikací mezinárodního práva či snahou o progresivní rozvoj tohoto práva, "zdá se rozumným uzavřít na základě státní praxe, že minimálně tři obecné principy zakotvené v úmluvě odpovídají obyčejovým normám. Jde o povinnosti využívat mezinárodní vodní tok spravedlivým a rozumným způsobem, užívat takový vodní tok způsobem, aby nebyla způsobena významná újma na dalších pobřežních státech, a oznámit případně dotčeným pobřežním státům plánovaná opatření ohledně mezinárodního vodního toku" (MCCAFFREY 2001, str. 260).

Díky výroku MSD mohl i M. Sobotka konstatovat, že Newyorská úmluva "zachycuje současný stav mezinárodního práva v dané oblasti", tvořené souborem "všeobecně uznávaných pravidel ochrany mezinárodních vodních toků". Newyorská úmluva "nezakotvuje pravidla, která by přesahovala dosavadní vývoj v této oblasti. Její úlohou je tato pravidla přehledně a jasně formulovat". Podle Sobotky navíc spor o Gabčíkovo-Nagymaros dokládá, že "význam Úmluvy může být dán i v případě existence dvou či vícestranné smlouvy, a to při výkladu jejích ustanovení" (SOBOTKA 2008, str. 19).

Tím, že Dvůr zmínil a aplikoval Newyorskou úmluvu, kterou před vydáním jeho rozsudku podepsaly akorát Sýrie, JAR a Venezuela, přispěl svým dílem k rozvoji vodního práva a fakticky převzal štafetu po Komisi OSN pro mezinárodní právo (ILC). Slovensko ještě ve svém Memorandu ze dne 2. května 1994 píše: "Komise pro mezinárodní právo dokončila v roce 1991 první čtení svého Návrhu článků o právu neplavebního využívání mezinárodních vodních toků. Tyto články jsou nyní předloženy pozornosti vlád, mnohé z nichž nyní poskytují detailní odpovědi na návrhy" (SM, bod 7.75). Avšak dosud nebylo rozhodnuto, zda Návrh článků ILC by měl sloužit jako navrhovaný rámec budoucí smlouvy, či jako návod použitelného obecného mezinárodního práva při neexistenci říčních smluv (SM, bod 7.81). Dne 21. května 1997 byla práce ILC přetavena do Newyorské úmluvy, ale ani M. Sobotka nepředpokládal, že "by Úmluva kdy vstoupila v účinnost, její význam spočívá především ve skutečnosti, že zachycuje všeobecně uznávaný stav mezinárodních pravidel upravující užívání mezinárodních vodních toků" (SOBOTKA 2008, str. 22). Důraz MSD na Newyorskou úmluvu přispěl bezpochyby k její vážnosti..

Adriana Koeová připomíná skutečnost, že předseda MSD Schwebel byl zvláštním zpravodajem ILC k tématu vodních toků, stejně jako pan Stephen C. McCaffrey, který se objevil před Dvorem jménem Slovenské republiky, a dodává, že je proto velkým zklámáním neobjasnění "statusu práva mezinárodních vodních toků" ze strany MSD (KOE 1998). Dvůr opravdu výslovně neřekl, že princip spravedlivého a rozumného využívání je obyčejovým pravidlem, ale z jeho výroku to vyplývá. McCaffrey proto považuje stanovisko MSD za "významné schválení spravedlivého využívání jako normy mezinárodního obyčejového práva", které by mělo "odstranit jakékoli přetrvávající pochyby o statusu tohoto principu" (MCCAFFREY 2001, str. 260).

Maďarsko se dovolávalo "principu rozumného a spravedlivého využívání přeshraničních přírodních zdrojů" jako obyčejového pravidla, když žádný "zvláštní zpravodaj ILC k tomto tématu nezpochybnil vztah a status principu spravedlivého využívání v obyčejovém právu" (HC-M, bod 6.25). Ocitovalo rovněž komentář ILC k článku 5, podle nějž je tento princip "jedním z nejzákladnějších" v této oblasti a "zavedený" [Zpráva ILC o práci na jejím 46. zasedání, 2. května - 22. června 1994 (UN Doc A/49/10), str. 218]. Podle komentáře "existuje převážná podpora pro to, že doktrína spravedlivého využívání je obecným právním pravidlem k určení práv a povinností států v této oblasti. Základní principy zakládající doktrínu spravedlivého využívání se zrcadlí, explicitně či implicitně, v řadě mezinárodních dohod mezi státy ve všech částech světa. (...) Jejich jednotným tenorem je uznání práv stran na využívání a získávání užitků z daného mezinárodního vodního toku či toků, která jsou v principu stejná a ve své aplikaci souvztažná" (tamtéž, str. 222-223). Viz HC-M, bod 6.27.

Slovensko uznávalo, že "rozvíjející se mezinárodní právo vskutku vyžaduje rozumné a spravedlivé využívání takových sdílených zdrojů" (SM, bod 7.74; SR, bod 6.76). Výslovně nepotvrdilo jeho obyčejový status. Bylo mu jasné, že se nejedná o "pozdější imperativní normu, která převažuje nad Smlouvou z 1977. Je to princip, který je zcela reflektován ve Smlouvě" (SC-M, bod 11.22), a snažilo se naznačit, že jde pouze o normu "soft law", když uvedlo, že "prohlášení Maďarska z roku 1992 odkazuje na různé prameny 'soft law' na podporu principu rozumného a spravedlivého využívání hraničních přírodních zdrojů" (SM, bod 7.74).

V každém ohledu Slovensko zpochybňovalo uplatnění "princip spravedlivého využívání sdílených zdrojů" na kauzu G/N, neboť ten se podle jeho názoru plně odráží ve Smlouvě z 1977. Nesouhlasilo s tím, že princip spravedlivého využívání mezinárodních vodních toků "už náležel k obecnému mezinárodnímu právu" v době, kdy byla Smlouva z 1977 uzavřena. Princip byl prvně probírán ve zprávě zvláštního zpravodaje Schwebela z 1982, aniž by bylo někde v práci ILC stanoveno "konkrétní datum či dokonce obecné časové rozpětí, kdy se tento princip stal součástí obecného mezinárodního práva" (SR, bod 6.76). I přesto však byly smluvní závazky "plně slučitelné se stávajícím principem spravedlivého využívání sdílených zdrojů", neboť základními prvky režimu Smlouvy jsou "spravedlivé využívání Dunaje smluvně určené stranami, dohodnuté množstvé vody, které strany obdrží po výstavbě Soustavy, a mechanismus pro zajištění kvality vody" (SC-M, bod 11.22). Tento výklad pak spolu se zásadou "přibližného plnění" umožnil Slovensku zastávat pochybný názor, že jednostranné československé řešení nebylo ničím jiným než uskutečněním principu spravedlivého využívání: "Článek 5 odst. 2 stanoví, že státy na vodním toku mají právo využívat vodní toky a povinnost spolupracovat při jeho ochraně a rozvoji. Varianta C je jediným způsobem, kterým může být Dunaj, za stávajících poměrů způsobených Maďarskem, optimálně využíván" (SM, bod 7.78).

Rovněž soudce Abdul G. Koroma ze Sierra Leone zpochybnil uplatnění principu na případ G/N. Nezpochybňoval princip spravedlivého využívání, naopak si byl vědom toho, že "tento princip, který je nově stanoven v Úmluvě o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků, není novým", avšak vyjádřil pochybnosti o jeho uplatnění v současné věci. Podle něj je "uznáváno, že říční vody nesmí být využívány takovým způsobem, který by mohl způsobit újmu na jiném státu, a že za neexistence jakéhokoli ustáleného pravidla musí být hledáno spravedlivé řešení". Nicméně Koroma byl přesvědčen, že toto pravidlo platí jen při neexistenci smlouvy. V případě Gabčíkovo-Nagymaros přitom článek 14 odst. 2 Smlouvy z roku 1977 stanoví, že smluvní strany jsou oprávněny z maďarsko-česloslovenského úseku Dunaje odebrat a následně použít množství vody určená ve vodní bilanci schváleného společného smluvního projektu bez předchozího ohlášení. Jinými slovy, Maďarsko se v souvislosti s projektem dohodlo na odklonění Dunaje. Koroma podobně jako Slovensko zastával "smluvní přístup", dokonce se opíral o rozsudek SDMS ve věci Svedení vod řeky Meuse, který výslovně odmítl aplikovat mezinárodní obyčejové právo.

MSD takový výklad principu spravedlivého využívání neakceptoval. Maďarsko při uzavření Smlouvy v roce 1977 souhlasilo s přehrazením Dunaje a odkloněním jeho vod do derivačního kanálu, nicméně poskytlo svůj souhlas "pouze v kontextu společného provozu a sdílení jeho výhod" (bod 78 rozsudku G/N). Skutečnost, že Maďarsko souhlasilo v kontextu s původním projektem s odklonem Dunaje (a ve Společném smluvním projektu s dočasným opatřením odebírat vodu Dunaje) nešlo podle Dvora chápat v tom smyslu, že by "zmocnila Československo k tomu, aby bez maďarského souhlasu přistoupilo k jednostrannému odklonění v takovém rozsahu" (bod 86 rozsudku G/N).

c) spravedlivý a rozumný podíl a povinnost neškodit

MSD se nevyjádřil k tomu, jaký podíl hraničního toku (jehož střední čára vymezuje státní hranice) je "spravedlivým a rozumným", v bodě 78 však implicitně uvedl, že jím není stav, kdy si "Československo přivlastnilo, v podstatě pro vlastní využívání a užitek, 80 až 90 procent vod Dunaje". Podle Dvora Československo jednostranně převzalo "kontrolu nad sdíleným zdrojem" (assumption of unilateral control of a shared resource), a tím Maďarsko připravilo o "jeho právo na spravedlivý a rozumný podíl přírodních zdrojů Dunaje" (right to an equitable and reasonable share of the natural resources of the Danube), s "přetrvávajícími účinky odklonění těchto vod na ekologii pobřežní oblasti Szigetközu" (continuing effects of the diversion of these waters on the ecology of the riparian area of the Szigetköz). Viz bod 85 rozsudku G/N.

V tomto stanovisku je opět obsažena idea MSD, že Maďarsko se samo nepřipravilo o "právo na spravedlivý a rozumný podíl" tím, že porušilo Smlouvu z 1977, fakticky to bylo až Československo (avšak v rozporu s právem). Dvůr sice akceptoval, že československá akce byla reakcí na "předcházející mezinárodně protiprávní akt jiného státu", konkrétně na "zastavení a zanechání prací Maďarskem" (bod 83 rozsudku G/N), nicméně "podle názoru Dvora významným aspektem protiopatření je to, že jeho účinky musí být úměrné utrpěné škodě (commensurate with the injury suffered)" a "Československo jednostranným převzetím kontroly nad sdíleným zdrojem (...) nerespektovalo proporcionalitu, kterou vyžaduje mezinárodní právo" (bod 85 rozsudku G/N). "Odklon Dunaje provedený Československem nebyl právoplatným protiopatřením, neboť nebyl přiměřeným (proportionate)" (bod 87 rozsudku G/N).

McCaffrey upozorňuje na to, že se MSD příliš nezabýval zásadou nepoškozování životního prostředí za hranicemi jurisdikce států, o níž se Maďarsko docela významně opíralo ve svých podáních. Podle amerického autora to však nutně neznamená, že povinnost "neškodit" byla významně oslabena; spíše to "silně naznačuje, že Dvůr chápe spravedlivé využívání jako základní, vůdčí princip na poli mezinárodních vodních toků" (MCCAFFREY 2001, str. 260).

V jiné souvislosti zmínil jen letmo závěry ze staršího posudku ve věci Legálnost hrozby či použití jaderných zbraní, který uznal povinnost "neškodit" jako obyčej. Podle MSD je nyní součástí souboru pravidel mezinárodního práva životního prostředí existence "obecné povinnosti států bdít nad tím, aby činnosti vykonávané v rámci jejich jurisdikce nebo pod jejich kontrolou respektovaly životní prostředí v jiných státech nebo v oblastech, které nespadají pod kontrolu žádného státu" (bod 53 rozsudku G/N).

Někteří autoři navíc připomínají, že konstatování o "přetrvávajících účincích odklonění těchto vod na ekologii pobřežní oblasti Szigetközu" nepředcházelo posouzení ať už kvantitativních či kvalitativních "dopadů" na životní prostředí regionu. Takto Dvůr rovněž přehlédl použitelné právo (ECKSTEIN, ECKSTEIN 1998).

Dalo by se jistě tvrdit, že MSD považoval povinnost neškodit za jeden z aspektů spravedlivého využívání. To samozřejmě, jak připomněl McCaffrey, o to více podtrhlo důležitost druhého principu. Osobně se navíc dodávám, že většina MSD zdůraznila "ekologické dopady", aby podtrhla nepřiměřenost československé akce. Zatímco zbytek soudců se podobně jako soudce ad hoc Skubiszewski mohl domnívat, že Varianta C "neslouží pouze slovenským zájmům, ale rovněž maďarským. Provoz varianty C zlepšil plavbu na Dunaji a zdokonalil protipovodňovou ochranu" (odlišné stanovisko soudce ad hoc K. Skubiszewského, bod 10).

Rozhodnutí, kterým Mezinárodní soudní dvůr shledal protiprávnost jednání jak Maďarska, tak Československa, lze považovat za šalomounské a lze mít k němu výhrady, avšak tento nález nelze realativizovat s tím, že šlo o pouhou interpretaci dvoustranné smlouvy. Prof. Šturma konstatuje, že v "cause Gabčíkovo-Nagymaros (...) někteří autoři spatřují potvrzení [zásady spravedlivého využívání přírodních zdrojů sdílených více státy]. Je však třeba pro úplnost dodat, že i v tomto případě šlo z právního hlediska o výklad smlouvy, resp. posouzení, zda došlo k porušení dvoustranné smlouvy o výstavbě vodních děl Gabčíkovo-Nagmaros z roku 1977" (ŠTURMA 2004, str. 94). "Některým autorem" je míněn zejména prof. Pierre-Marie Dupuy z Univerzity Panthéon-Assas v Paříži, který byl ostatně v řízení před Mezinárdním soudním dvorem spolu s A. Kissem, P. Sandsem či J. Crawfordem maďarským právním poradcem.

I soudce ad hoc Skubiszewski, kterého jmenovala slovenská vláda, však potvrdil, že Slovensko nese odpovědnost za odepření Maďarsku té části dunajských vod, na něž měl posledně jmenovaný stát právo, podle obecného práva, jak bylo aplikováno Dvorem. Konstatováním, že Maďarsko nebylo zbaveno "svého základního práva na spravedlivý a přiměřený podíl zdrojů mezinárodního toku", Dvůr aplikoval obecné právo (rozsudek, bod 78). Dvůr podobně aplikoval mezinárodní právo (srov. bod 85), když konkrétně odkázal na koncept "společenství zájmů na splavné řece", jak bylo vysvětleno Stálým dvorem ve věci týkající se Územní působnosti Mezinárodní oderské komise (rozsudek č. 16, 1929, PCIJ, Series A, č. 23, str. 27). Kánon spravedlivého a rozumného využívání se význačně objevuje v nedávno přijaté Úmluvě OSN o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků, zejména v jejích obecných principech (čl. 5 až 10). Viz odlišné stanovisko soudce ad hoc K. Skubiszewského, bod 8.

Dvoru lze navíc připsat ke cti, že v této souvislosti aplikoval mezinárodní obyčejové práva, když Maďarsko rovněž odkazovalo na fakt, že jde o povinnosti plynoucí z bilaterální Dohody z roku 1976. Prof. Pierre-Marie Dupuy před Dvorem uvedl: "Toto pravidlo spravedlivého využívání, pánové soudci, bylo tudíž pevně zakotveno v obyčeji, v roce 1977. Jako takové potom sehrávalo úlohu při výkladu čl. 15 a 19 Smlouvy uzavřené toho roku mezi oběma partnery. Avšak obyčejový princip spravedlivého využívání byl rovněž velmi přesně zakotven v Dohodě o úpravě vodohospodářských otázek na hraničních vodách z 1976. Čl. 3 odst. 2 této Dohody výslovně stanoví, že obě smluvní strany mají právo na polovinu množství vody na hraničních vodách" (CR 97/13, str. 31 [Dupuy]).

Spolupráce při využívání sdílených vodních zdrojů (co-operation in the use of shared water resources)

Podle MSD bude "koncept společného využívání sdílených vodních zdrojů" (využívání sloužícího k dosažení mnohých cílů uvedených ve Smlouvě z 1977) reflektován v souladu s čl. 5 odst. 2 Newyorské úmluvy znovunastolením společného režimu (joint régime) mezi Slovenskem a Maďarskem (bod 147 rozsudku G/N). Pokud oba státy obnoví svou spolupráci při využívání sdílených vodních zdrojů Dunaje a pokud víceúčelový program využívání, rozvoje a ochrany vodního toku jako koordinované jednotné dílo bude realizován "spravedlným a rozumným způsobem" (equitable and reasonable manner), dojde k odstranění následků protiprávního jednání stran ve věci G/N (bod 150 rozsudku G/N).

Přestože MSD shledal, že Maďarsko a Slovensko musejí jednat v dobré víře ve světle stávající situace, uvedl, že není na něm, aby určil, co by mělo být konečným výsledkem těchto jednání. Realizace Smlouvy vyžaduje vzájemnou ochotu diskutovat v dobré víře o aktuálních a případných rizicích pro životní prostředí. Tehdejší kandidátské státy EU, nyní plnoprávní členové, volaly na pomoc Komisi Evropských společenství. To bylo uvítáno Dvorem jako důkaz dobré víry, s níž provádějí dvoustranná jednání za účelem vykonání rozsudku.

Rozsudek tedy neznamenal konec sporu. Strany byly na základě zvláštní dohody povinny vstoupit do jednání za účelem výkonu rozsudku a v případě nedosažení dohody během šesti měsíců mohla kterákoli ze stran požádat MSD, aby poskytl dodatečné rozhodnutí.

Obě strany zahájily svá jednání ohledně rozsudku v říjnu 1997. V první fázi jednání se Maďarsko vzdalo své pozice vyjadřované před MSD. Pravděpodobně chtělo velmi rychle uzavřít dlouho trvající politickou a právní debatu tak, aby nevytvořilo překážku jednáním o přístupu k Evropské unii. Již 28. února 1998 podepsaly vládní delegace návrh dohody (tzv. Nemcsokova dohoda), podle níž by Maďarsko odstoupilo od svých dvou hlavních požadavků: od většího množství vody, která má být vypouštěno do původního říčního koryta, jakož i od nevybudování přehrady Nagymaros. Naopak návrh dohody předepisoval stavbu nové přehrady na maďarském území. Nicméně při zvažování dohody ji maďarská vláda odmítla a odložila jednání na dobu po volbách. Tím se uzavřela první fáze jednání. Následující čtyři maďaraské vlády se vrátily k pozici, kterou Maďarsko zastávalo před Mezinárodním soudním dvorem a na tomto základě se do dnešních dnů nepodařilo dosáhnout dohody.

Počátkem září 1998 se Slovensko znovu obrátilo na MSD. Bezprostředním důvodem slovenského podání bylo tvrzení, že Maďarsko nesplnilo své povinnosti dosáhnout urovnání do šesti měsíců. Maďarsko zaslalo odpověď dne 7. prosince 1998, v níž protestovalo proti slovenskému podání s tím, že Nemcsokova dohoda nebyla závaznou, selhání jednání není konečné a strany byly stále povinny jednat. Jednání byla obnovena koncem roku 1998, a MSD očividně přijal přístup "počkám a uvidím" (STEC 1999, str. 387).

Dne 2. dubna 2001 Maďarsko představilo návrh Dohody k provedení rozsudku. Po pěti letech předložila slovenská delegace svou verzi "Dohody o spôsobe vykonania

rozsudku Medzinárodného súdneho dvora z 25. septembra 1997". Slovensko bylo ochotno akceptovat, že Maďarsko nebude jednat o přehradě Nagymaros, nicméně na oplátku si přálo získat užitek z prakticky veškeré elektřiny vyrobené v Gabčíkově (Relevantní část preambule zní: "Berúc na vedomie rozhodnutie vlády Maďarskej republiky nerokovať so slovenskou stranou o výstavbe stupňa Nagymaros podľa pôvodného projektu, berúc do úvahy, že Maďarsko si neželá využívať svoj hydropotenciál z rieky Dunaj a že Slovensko má byť obohacované podstatnou časťou z 2980 GWh projektovanej ročnej výroby elektrickej energie z vodnej elektrárne Gabčíkovo."). Preambule rovněž potvrzuje "potrebu hľadať riešenie v súlade s princípom trvalo udržateľného rozvoja, na základe ktorého požiadavky hospodárskej dostatočnosti majú byť podriadené princípu obozretnosti".

V roce 2006 se strany dohodly, že v budoucnu provedou společný proces SEA ve vztahu k veškerému úseku Bratislava-Budapešť se zapojením mezinárodních expertů. Z maďarského pohledu bylo cílem tohoto procesu nalézt technické řešení, které by vylepšilo ekologický stav maďarských přítoků, jakož i původního říčního koryta v horním (gabčíkovském) úseku. Slovenským úmyslem zjevně bylo, že není třeba vypouštět do původního koryta Dunaje více vody a podtrhnout pozici, že stavba Nagymarose je ekologicky přívětivá. Stručně řečeno, slovenským cílem bylo zachovat status quo na horním úseku a změnit dolní část, zatímco Maďarsko si přálo změnit horní úsek a zachovat status quo na dolním úseku. Nicméně M. Szabó předvídal, že strategické posouzení vlivů na životní prostředí má z procesních důvodů malou naději na úspěch (SZABÓ 2009, str. 17-18). 

MSD zdůraznil, že by mělo být nalezeno uspokojivé řešení ohledně množství vody, která má být propouštěna do původního říčního koryta a jeho ramen tak, aby byl uspokojen požadavek na spravedlivé sdílení hraniční řeky. Slovensko vyjádřilo názor, že stávající množství vody (kolem 20%) je dostatečné či dokonce dostatečné pro uspokojení potřeb životního prostředí. Maďarsko požadovalo jako výchozí bod 65% vody, která má být vypouštěna do původního říčního koryta, avšak naznačilo, že pravděpodobně pouze zúčastněná třetí strana by pomohla vyřešit tuto otázku. Ohledně dalších významných záležitostí - společný provoz soustavy či odškodnění - smysluplný dialog nikdy ani nezačal.

V posledních letech jednání stagnovala (snahy o obnovení jednání existovaly v roce 2012), zda však strany opravdu akceptovaly status quo prokáže až budoucnost.

Napsal: Abd el Kader, duben 2015

Použité prameny:

BIRNIE, BOYLE 2002 — Birnie, P., Boyle, A. International Law and the Environment. Oxford Uni. Press, Oxford 2002

BOSTIAN 1998 — Bostian, I. Flashing the Danube: The World Court’s Decision Concerning the G/M Dam. Colorado Journal of International Environmental Law and Policy. 1998, sv. 9, str. 425

BOYLE 1997 —  Boyle, A. The Gabcikovo-Nagymaros Case: New Law in Old Bottles. Yearbook of International Environmental Law, č. 8, 1997, str. 14 a násl.

BOYLE, FREESTONE 1999 — Boyle, A. Freestone, D. (eds.) International Law and Sustainable Development: Past Achievements and Future Challenges, 1999

ČEPELKA, ŠTURMA 2008 — Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. C. H. Beck, Praha 2008

ECKSTEIN 1995 — Eckstein, G. E. Application of International Water Law to Transboundary Groundwater Resources, and the Slovak-Hungarian Dispute Over Gabcikovo-Nagymaros. Suffolk Transnational Law Review, Volume 19, rok 1995, str. 67 a násl.

ECKSTEIN, ECKSTEIN 1998  — Eckstein, G. E., Eckstein, Y. International Water Law, Groundwater Resources and the Danube Dam Case. In: Brahana et al. Gambling with Groundwater - Psychical, Chemical, and Biological Aspects of Aquifer - Stream Relations, 1998, str. 243 - 248

FÜRST 2003 — Fürst, H. The Hungarian-Slovakian Conflict over the Gabčíkovo-Nagymaros Dams: An Analysis.

Intermarium 6, no.2 (2003), http://ece.columbia.edu/files/ece/images/furst3.pdf

HOWLEY 2009 — Howley, J. The Gabcikovo-Nagymaros Case: The Influence of the International Court of Justice on the Law of Sustainable Development. Queensland law student review. Volume 2, 2009, Number 1

KAYA 2008 — Kaya, I. Implications of the Danube River Dispute on International Environmental Law. Uluslararasi Hukuk ve Politika, Cilt 4, No: 16, 2008, str. 97-117

KOE 1998 — Koe, A. Damming the Danube: The International Court of Justice and the Gabcíkovo-Nagymaros project. The Sydney law review, vol. 20, 1998, afl. 4, str. 612-629

LAUTERPACHT 1958 — Lauterpacht, H. The Development of International Law by the International Court. Londýn 1958

MCCAFFREY 2001 — McCaffrey, S. The contribution of the UN Convention on the law of the non-navigational uses of international warercourses. Int. J. Global Environmental Issues, Vol. 1., 2001, č. 3/4

OLMSTEAD 1967 — Olmstead, C. J. Introduction. In Garretson, A, H. et. al. (eds.) The Law of International Drainage Basins. 1967

SANDS 1999 — Sands, P. International Courts and Application of the Concept of "Sustainable Development". Max Planck UNYB 3 (1999), str. 389 - 405

SCHWABACH 1996 — Schwabach, A. Diverting the Danube: The Gabcikovo-Nagymaros Dispute and International Freshwater Law. Berkeley Journal of International Law, roč. 14 (1996), str. 290 - 341, http://scholarship.law.berkeley.edu/bjil/vol14/iss2/2

SOBOTKA 2008 — Sobotka, M. Ochrana mezinárodních vodních toků. In: Damohorský, M. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Eva Rozkotová - IFEC. Beroun 2008

STEC, ECKSTEIN 1997 — Stec, S. Eckstein, G. E. Of solemn oaths and obligations: the environmental impact of the ICJ's decision in the Case concerning the Gabčíkovo-Nagymaros Project. Yearbook of international environmental law, vol. 8 (1997), str. 41 - 50

STEC 1999 — Stec, S. Do Two Wrongs Make a Right? Adjudicating Sustainable Development in the Danube Dam Case. Golden Gate University Law Review, roč. 29 (1999), str. 317 - 397, http://digitalcommons.law.ggu.edu/ggulrev/vol29/iss3/2

SZABÓ 2009 — Szabó, M. The implementation of the judgment of the ICJ in the Gabčíkovo-Nagymaros dispute. Iustum Aequum Salutare V. 2009/1, str. 15–25

ŠTURMA 2004 — Šturma, P. Druhy pravidel a závazků v mezinárodním právu životního prostředí. In: Šturma, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí, I. část (obecná). IFEC,  Beroun 2004, str. 85 - 107

THOMPSON 1999  — Thompson, L. G. J. The ICJ and the Case concerning the Gabcikovo-Nagymaros Project: The Implications for International Watercourses Law and International Environmental Law. CEPMLP Annual Review 1999. http://www.dundee.ac.uk/cepmlp/gateway/?news=27951

VÁLEK 2009  — Válek, P. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestních tribunálů ve světle mezinárodního práva. C. H. Beck, Praha 2009