Nebrozanský web

Rozhovory s Tomášem Halíkem

 

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. (* 1. června 1948) - český teolog, filosof, sociolog, religionista, katolický kněz a vysokoškolský profesor

Narodil se v Praze. V letech 1966-1971 vystudoval sociologii a filosofii na Filozofické fakultě UK, byl žákem Jana Patočky. Poté pracoval v různých civilních povoláních (jako psycholog v průmyslu a později jako psychoterapeut drogově závislých), působil v kulturním a náboženském disentu. V roce 1978 byl tajně vysvěcen biskupem v Erfurtu (NDR) na kněze. Teologii studoval tajně v Praze a po roce 1989 postgraduálně (se zaměřenim na religionistiku) na Papežské Lateránské univerzitě v Římě. V letech 1990-93 byl generálním sekretářem Biskupské konference ČR a pedagogem KTF UK. Nyní je profesorem sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze (od února 1990) a prezidentem České křesťanské akademie (od prosince 1990). Jako hostující profesor působil i na zahraničních univerzitách (v Pittsburgu, Oxfordu, Cambridge). Účastnil se rozhovorů s představiteli různých křesťanských církví, judaismu, islámu, buddhismu a hinduismu.
Publikoval přes 200 prací - knih i článků - doma i v zahraničí, mj. Co je bez chvění, není pevné (2002), Oslovit Zachea (2003), Vzýván i nevzýván (2004), Noc zpovědníka (2005), Prolínání světů (2006), Vzdáleným nablízku (2007).

Více ZDE.

 

"Proroci mají provokovat"
(Nová přítomnost; 1999)

kompletní, nezkrácený rozhovor naleznete ZDE.

"Nejzávažnějším sdělením bible je, že Bůh povolal člověka ke svobodě a nikdy mu neodňal tento svůj dar, i když věděl, jak jej člověk bude neustále znevažovat a karikovat. Zároveň mu však ukazuje, že svoboda není libovůle, nýbrž náročný, zodpovědný úkol, prostor ke konání dobra, o něž je třeba se prát i s vlastními pokušeními volit si levnější cestu."

"V pozdním Patočkově díle je duchovním člověkem nazván ten, kdo prošel nejzávažnější dějinnou zkušeností naší doby, 'otřesením jistot světa dne' - hodnot civilizace, postavené na moci rozumu a 'vědotechniky'. Je to ten, kdo zakusil, jak je náš život 'vykloněn do noci nebytí', kdo stanul tváří v tvář nicotě a pokušení nihilismu a tam uslyšel 'hlas bytí' a stal se 'člověkem svědomí'. Ona 'solidarita otřesených', k níž Patočka vyzývá, je něco zcela jiného než namyšlené elitářství těch, kdo by na základě ideologických projektů chtěli měnit svět, aniž prošli proměnou svého srdce. "

"Pokud jde o poslání kněze, v tom mě před lety velmi oslovil drobný text Karla Rahnera 'Muž s probodeným srdcem'. Podle Rahnera se věrohodným knězem stane jen ten, kdo se podobně jako Ježíš nechá vnitřně zasáhnout tragikou a bolestmi světa, kdo vejde do zkušenosti Ježíšova kříže, vyjádřené výkřikem 'Bože můj, proč jsi mne opustil.' Jen tak bude něčím jiným než zákoníkem a farizejem, ideologem, byrokratem či obřadníkem, bude svědkem pravdy, 'martyrem'."

"Odtrženost politiky od světa vzdělanosti a hlubšího myšlení na naší politické scéně bije bolestně do očí. Přesto typ 'angažovaného sociálního kritika' ve stylu osvícenectví a evropské intelektuální levice nevidím jako jediný či ideální příklad společenské angažovanosti vzdělance; tento typ často propadá pokušení ideologičnosti a tomu, co Bělohradský trefně nazývá 'morální kýč'. "

"Islám prožívá celosvětově velký rozmach a vůči Západu cítí často pohrdání: vidím v nás příslušníky kultury, která ztratila víru ve vlastní náboženství a tím se propadla do morální krize a nemá už co nabídnout. Ideály postmoderny, multikulturalismu a globalizace muslimové odmítají jako lstivou verzi západní touhy vnutit světu svou dominanci, svůj relativismus a dekadenci."

"Základním úkolem církve od jejího založení až do skonání světa je evangelizace - to neznamená jen slovně hlásat evangelium, nýbrž snažit se je vtělovat do žité kultury, stylu života a myšlení lidí. Má zároveň napodobovat Krista, který 'chodil, dobře čině' - prostě pomáhat všem, kteří jsou v jakékoli duchovní, psychické, mravní, tělesné či sociální bídě, bez rozdílu věr, ras a politického přesvědčení. Církev také zdědila úlohu biblických proroků: musí se umět zastat chudých a utlačovaných, ozvat se vůči mocným, když by si chtěli hrát na bohy a znásilňovat lidská práva a svobodu svědomí, musí hájit důstojnost lidské osoby a lidského života, a to od okamžiku početí až po smrt. Má učit, že příroda je Boží stvoření, za něž jsme zodpovědní, ne 'materiál', který máme bezohledně kořistit. Má hlásat a šířit milosrdenství, soucit a odpuštění tam, kde hrozí duch pomsty a slepé nenávisti a má připomínat mravní odpovědnost tam, kde se viny bagatelizují. Má hlasitě říkat, že žena je především rovnoprávná lidská bytost, ne předmět vybavený pohlavními znaky, reklamní objekt či konzumní zboží. Má opakovat, že sex je nádherný Boží dar a nikoliv nezávazný sport či forma uvolňování ze stresu; že nejkrásněji kvete ve věrném vztahu muže a ženy, kteří spolu dokáží jít celým životem a mají odvahu do tohoto světa plodit děti a pořádně se o ně starat. Tyto základní pravdy totiž už téměř nikdo jiný než právě církev neříká, a církev musí mít odvahu je - ovšem také s vkusem a lidsky srozumitelně - říkat dál, byť za to bude zesměšňovaná a políčkovaná těmi, kteří vydělávají balíky peněz na šíření 'kultury' se zcela opačným hodnotovým znaménkem: povol svým pudům, na nic se neohlížej, konzumuj, urvi co můžeš. Ano, to má církev dělat, a přitom má žasnout, že Kristus nesvěřil tuto náročnou úlohu andělům ani pouze světcům, ale právě jí, která je společenstvím obyčejných, chybujících a hříšných lidí a záleželo mu na tom tak, že riskoval tím všechny skandály, které církev v dějinách udělala a nepochybně ještě udělá. "

" Postmoderna je cenná poznáním, že pravdu nemůžeme nahlédnout z jednoho kouta. Proto vedle sebe klidně existují pohledy vědecké, umělecké, náboženské a nespočet dalších "verzí světa". Teď jde o to - a o to se třeba přeme s kolegou Bělohradským - jestli budou tyto pohledy jen koexistovat vedle sebe a vzájemně se relativizovat a nakonec zůstane hořká pachuť totální skepse, anebo zda mezi nimi vznikne plodný dialog v důvěře v Pravdu, která je tak hluboká, že ji nemůže vlastnit jen jeden. "

"Hovořím o víře jako hledání, nikdy neskončené cestě a přimlouvám se za to, aby jazyk víry nebyl jazykem scholastických definic, ale podobal se jazyku mystiků a básníků a starých Otců církve, byl plný paradoxů a hlubokých symbolů. Sama existence církve je paradoxní a symbolická: musí pokorně uznávat svou lidskou stránku, ale nesmí se vzdát poslání poukazovat nad sebe a musí rušit měšťácký klid člověka, který se chce zabydlet ve světě pozemských jednotlivostí. Musí hlásat vhod i nevhod, že lidství je mrzačeno, je-li zbavováno své otevřenosti vůči Absolutnu. "

"Bylo vůbec kdy křesťanství masovým náboženstvím? Nešlo spíš o 'křesťanský nátěr' a skutečných křesťanů bylo vždy jen jako soli? Křesťanství musí zůstat 'nabídkou otevřenou pro všechny', nebýt 'elitním náboženstvím' jako nějaké gnostické sekty, ale musí zároveň vzít vážně biblická podobenství o 'soli a kvasu': ta asi také nepočítala s křesťanstvím jako 'masovým náboženstvím'. "

"My Češi - jakkoliv jsme dnes "areligiózní národ" - jsme přece všichni v jistém smyslu křesťané, a sice v obecném smyslu sociologickém a kulturním. Ať se hlásíme k jakékoliv víře či k ateismu, nikdo není nezasažen křesťanskými hodnotami, které přes tisíc let utvářely tuto kulturu."

Nepublikovaný rozhovor pro Respekt
(halik.cz , červenec 2001)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"'Člověk je tvor nevyléčitelně náboženský'. Už Chesterton říkal, že hlavní problém lidí, kteří nevěří v Boha, není v tom, že by nevěřili v nic, ale že jsou často ochotni věřit čemukoliv."

"To, že konvenční křesťanství ustupuje, je přirozený proces, jako religionista vím, že v dějinách se formy náboženskosti stále proměňují a jako křesťan (sám jsa konvertitou) dávám posttradiční reflektované a více osobní (to je možná lepší slovo než individualistické) víře přednost před zvykovou, často mělkou religiozitou. Znepokojuje mne (jako křesťana, ale i jako občana, cítícího odpovědnost za společnost) spíše otázka, co nastoupí nebo už nastoupilo na místo tradiční náboženskosti. Ta hlubší víra, o níž byla výše řeč, je to jen v určitém procentu. Komunismus sliboval jako náhradu 'vědecký světový názor', ale sám se k vědě choval jako dogmatický protektor, v jeho karikaturu vědy, vědu věd marx-leninismus už dávno nevěřili ani partajní bossové a tak po destrukci tradičního náboženství zůstal špinavý prázdný dvorek s haraburdím starých pověr. Osvícenectví slibovalo 'dospělost', ale dnešní bezbožník mi často připadá víc infantilní než středověký křesťan - což se např. projevuje v potřebě tišit strach z prázdnoty chemickými i ideovými drogami - jak kdosi řekl: 'opium je náboženstvím pro lid'. "

Tomáš Halík zpovídá Tomáše Halíka
(LN; červenec 2002)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Dvě skutečnosti, které jsou člověku tak strašně blízké, Bůh a jeho vlastní tvář, patří obě mezi to, 'co nikdo nikdy neviděl'- jinak než v odrazu..."

"Nejvíc ze všeho jsem se vždycky snažil učit a rozumět - a to ve všech oblastech, které se nějak týkají lidské duše. Mám úctu k těm, kdo věnovali svůj život technice či přírodním vědám, ale mně samotného nikdy nedokázalo upoutat něco, co se netýká bezprostředně lidského nitra. Zato filozofie, psychologie, historie, všechno, co se týká společnosti, kultury a umění a nejvíce ze všeho náboženství ve svých tisícerých podobách mne nikdy nepřestaly vzrušovat. Možná proto, že mi nastavovaly zrcadlo, pomáhaly mi rozumět sobě samému. Neviděl už Sokrates v sebeporozumění bránu všeho poznání - a svatý Augustin nejpřímější cestu k Bohu?"

"Víra opravdu není 'přesvědčení o tom, že existuje Bůh', jak si to mnozí lidé zjednodušeně představují. Patří k ní stálý zápas proti pověře a modlářství, destrukce a relativizace všeho, co by si chtělo hrát na Boha, co se neprávem vydává za absolutní. A naše já se velmi často cpe na boží trůn, zvláště tehdy, když se lidem tento trůn zdá uprázdněný. Ano, víra pro mě znamená cestu osvobozování od sobectví a sebelásky."

"Přiznám se, že onen Bůh jako absolutní bytost na špičce pyramidy jsoucna, předmět metafyzického dokazování, známý z tolika našich kázání a katechismů, je pro mne úctyhodný konstrukt jedné teologické tradice, ale není to Bůh mé víry."

"Stav dnešního světa skutečně připouští, ba sugeruje ateistický výklad: je snadné si splést Boží skrytost s Boží neexistencí. Ale pokud se rozhodneme věřit v Boží neexistenci (protože i to je víra svého druhu), pokud přestaneme hledat tichý Boží apel za hlukem světa, odkud budeme čerpat sílu vzdorovat zlu a rezignaci?"

"Víra a pochybnost musejí jít dnes spolu jako sestry: víra bez pochybnosti se snadno zvrátí ve fanatismus, pochybnost bez víry v destruktivní skepsi."

"Jsem 'občanem více světů' a proto vidím jako svůj životní úkol bořit hradby předsudků a stavět mezi těmi různými světy mosty porozumění: mezi věřícími a pochybujícími, mezi spirituálním a politickým, mezi církví a univerzitou, mezi kněžským a světským povoláním, mezi lidmi různých kultur a duchovních tradic. Jsem přesvědčen, že mne Pán Bůh postavil právě na toto místo 'mezi' a já ho nesmím opustit."

"Čím jsem, tím jsem rád"
(christnet.cz, 14. října 2002)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Jsem naprosto přesvědčen, že mne Pán povolal právě k tomuto typu kněžství, které prostupuje i civilním povoláním a znamená odpovědnost nejen za konkrétní farnost, ale i za tu obrovskou 'neviditelnou diecézi' lidí duchovně hledajících, kteří víc než klasický farářský servis potřebují autentické svědectví duchovní existence v podmínkách sekulární společnosti."

"Čapek je opravdu mým vzorem a bylo by divné, kdyby mne neinspirovala jeho společenská role. Role člověka, který sledoval a komentoval politiku, v kruhu pátečníků inspiroval výměnu názorů, rytířsky věrně stál při demokratickém prezidentovi, procházel svět a plody svých cest se snažil překonávat ducha provincionalismu v Čechách. Nezapomenu na anonymní dopisy a články, jimiž ho jistý typ spodiny uštval po Mnichovu k smrti. Kolik tam bylo katolických hlasů! Když někdy pročítám příspěvky v diskusích na vašich stránkách, padá na mne hrůza. Jistí katolíci se nezměnili!"

"Ti, kteří mi nefandí, jsou natolik pragmatičtí, že vědí, že mne církev potřebuje přinejmenším na ukazování navenek (pro cizinu, pro ateisty): zvykl jsem si, že jsem takové pražské jezulátko, které dostane sváteční šatičky a ukazuje se návštěvám, a když návštěva odjede, tak se zase strčí do zaprášeného sejfu, aby nepřekážel. Tedy: s biskupy jsem žádné potíže neměl a ani je nečekám, ale nečekám od hierarchie ani žádnou pomoc a podporu. V české církvi jsem tolerovaný outsider a nevadí mi to: nemám žádné jiné aspirace, než vytvořit v jednom kostele prostor, kde by se přemýšlející a hledající lidé cítili v církvi doma."

"Víte, něčeho mi líto je: teď třeba vyšel polský překlad mé knížky Ptal jsem se cest - během měsíce jsem dostal spoustu dopisů od polských biskupů a kněží, které ta kniha velice pozitivně zaujala, diskutuje se o ní na stránkách katolického tisku, mám pozvání od několika biskupů přednášet pro jejich kněze a seminaristy. U nás ze strany biskupů, kléru, katolického tisku - ačkoliv se to týká hlavně české církve - ani muk, ani souhlas, ani kritika - nezájem, nejspíš se neobtěžovali to číst. Kolikrát jsem se snažil nadhodit myšlenky k stavu církve - nanejvýš přišel nějaký zavilý článek, kdo je ten Halík, že vybočuje z řady a to by neměl - věcná reakce na myšlenky a argumenty nikdy žádná. Tak jsem po letech přestal psát do církevních médií a 'obrátil se k pohanům', maje v tom celkem velké vzory. Nezatrpkl jsem, ale znám desítky schopných lidí v naší církvi, kteří se s ní po podobných zkušenostech opravdu ve zlém (nahlas či potichu) rozešli."

"V českém klerikálním prostředí jsem nikdy nezdomácněl - mám tam jen pár vzácných přátel, většinou řeholníků nebo cizinců, působících v naší zemi. Mám hodně přátel mezi kněžími a biskupy v mnoha evropských zemích i v USA, ale doma asi zůstanu mezi klérem tím sólistou. (...) Mám s našimi kněžími stejný 'obsah' víry, nejsem žádný heretik ani 'modernista', ale mám asi hodně odlišný STYL chápání, prožívání, vyjadřování a předávání víry. Je to zcela pochopitelné, protože jsem vyšel z úplně jiného prostředí, prošel úplně jiným typem vzdělání a životních zkušeností než devadesát devět procent českých a moravských kněží. Ale Pán Bůh zřejmě potřebuje jak lidi jejich stylu, tak mého. "

Rozhovor s Tomášem Halíkem
(LN; prosinec 2002)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Vánoce původně vznikly jako vzdor křesťanů vůči politickému využívání Svátků Slunovratu. A tak i dnes, kdo je chce slavit duchovně a křesťansky, si je musí pro sebe 'vyvzdorovat', nebýt konformní s okolím. Včera jsem si s hodně smíšenými pocity přečetl v Neviditelném psu Neffův článek o tom, že Vánoce jsou blbost a on je nebude slavit. Ale pak jsem si řekl, že je aspoň upřímný a důsledný. Nikdo není nucen Vánoce slavit anebo je slavit určitým způsobem. Jestliže někoho těší trávit Vánoce jako maximalizaci konzumu, má na to právo. (...) Je mi to samozřejmě líto, ale každý si to musí rozhodnout sám."

"'Co je bez chvění, není pevné'. Pevnost nezáleží na neochvějnosti, ale na schopnosti nechat se rozechvět životem. Vnímat proměnlivost světa a být ve stálém dialogu s Bohem. Člověk si klade otázky, hledá na ně odpověď… Život je přece něco dynamického a pohyblivého. Nikoli strnulého."

"Po sčítání lidu se tvrdilo, že naše společnost je ateistická. Ono je to jinak: naše společnost je především nábožensky nevzdělaná a zanedbaná. Lidé odmítají něco, co pořádně neznají. A v horším případě se vehementně hlásí k něčemu, co také vlastně pořádně neznají. Dnes ubývá lidí, jednoznačně se hlásících k církvím a na straně druhé ubývá i zcela přesvědčených ateistů. A rozšiřuje se taková šedá zóna mezi těmito skupinami. Ona ve skutečnosti není šedá, ale je mnohobarevná. Cítím, že se musím starat především o tuto zónu. Ta vnitrocírkevní oblast mě příliš nezajímá. Lidé, kteří bezproblémově žijí se svojí vírou, tu budou vždycky a já jsem tomu rád. Ale je to prostředí, ve kterém jsem já sám nevyrostl a v kterém jsem nezdomácněl."

"Mé hluboké sympatie k Václavu Havlovi pramení hlavně z toho, že z častých hovorů s ním jsem měl vždycky pocit, že si stále klade otázky, zda to, co říká a dělá a dělá, je správné. (...) Třeba Petr Pithart je člověk tohoto typu. Hodně přemýšlí a samozřejmě je kritizován, že je nerozhodný a váhavý. Ale ta schopnost uvažovat je někdy cennější, než takový ten prvoplánový střelec jednoduchých odpovědí. (...) Náš svět je příliš křehký na to, aby ho spravovali lidé jednorozměrného myšlení."

"To je velké psychologické, filozofické a morální téma - najít potřebnou míru lásky k sobě samému. Jsou lidé, kteří nejsou schopni přijmout sami sebe a ti zpravidla nejsou ani schopni přijmout druhé. A jsou lidé, kteří jsou naprosto posedlí svým egem a ti také nejsou schopni vnímat okolí. Jednou cestou je také víra: když člověk věří v Boha, znamená to, že sám sebe za Boha nepovažuje. V modlitbě člověk jakoby vystoupí ze sebe a podívá se na sebe trošku z nadhledu, jeho život se z monologu stává dialogem." 

Rozhovor s Tomášem Halíkem
(Psychologie dnes, prosinec 2003)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Na Vánoce si často vzpomínám na působivou metaforu z okruhu židovské mystiky, kabaly: Bůh stvořil svět, ale stáhl se z něho, aby dal prostor lidské svobodě. Přesto však - podobně jako prázdný sud, v němž bylo kdysi dávno uloženo víno, voní po vínu - 'svět voní po Bohu'. Párkrát jsem tím začal štedrovečerní kázání - zdá se mi, že i kdyby česká společnost byla duchovně zcela vyprázdněná a ze silného, jiskřivého vína víry by už nezbývala ani kapka, přece alespoň o Vánocích lidé ucítí 'vůni posvátného' a jdou za ní."

"Naše společnost je přinejmenším v kulturně-sociologickém smyslu stále křesťanská, a tedy např. zcela ignorovat Vánoce dosud znamená prohlásit se za cizince ve vlastní kultuře. (Loni to ve svém internetovém časopise navrhl Ondřej Neff - a reakce čtenářů byly zajímavé.) Možná, že se odpůrci křesťanství rozhodnou, že přestanou parazitovat na křesťanské kultuře a tradici a odmítnou Vánoce - ale pak dřív nebo později 'vynaleznou' něco, co nejspíš bude jakousi náhražkou - vzpomeňme na celé dějiny karikatur, k nímž dospěly pokusy jakobínů, Augusta Comta, komunistů apod. o 'civilní svátky' a alternativní kalendáře a scénáře rituálů."

"Člověk je 'nevyléčitelně náboženský' - a celé dějiny slavení jsou toho důkazem. Pokud si však pojem náboženství zredukujeme na určitou formu náboženského života, pak samozřejmě vidíme, že vnější formy se během času hodně mění, zanikají a zase se vracejí. Sociologové dnes nechápou sekularizaci jako konečnou a nezvratitelnou etapu dějin kultury, nýbrž jako cyklicky se vracející etapu dějin náboženství, která procházejí neustále vlnami úpadku a obnov."

"Na mém stole leží stále jedna půvabná knížka 'Děti píší Bohu' - autentická sbírka psaníček, která děti napsaly na nebeskou adresu. A v ní mám založen tento stručný dopis: "Pane Bože! Dělám, co můžu. Franta." To je i moje kredo."

Rozhovor s Tomášem Halíkem
(Anthropos, 2005)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Co se kněžství týká, to je pro mne spíše posláním, 'zasvěcením', darem a úkolem (Gabe und Aufgabe) než profesí ve smyslu 'zaměstnání' (job) či 'stavovského' zařazení do určitých struktur."

"Pro nemyslící část veřejnosti, uvažující v sterotypech, jsem nepříjemně znepokojující typ, kterého si zařazují do svých 'obrazů nepřítele' (pro ideologicky jednobarevné levičáky jsem 'farář', 'pravičák a antikomunista' , pro katolické integristy 'židozednář a liberál' pro klausovské liberály zas 'levicový intelektuál') – docela mne to těší: Chesterton řekl, že jestli se někdo jeví hubeným jako příliš tlustý a tlustým jako příliš hubený, je to známka toho, že je poměrmě zdravě urostlý."

"Komunismus, nacismus i islamismus (nikoliv islám!) jsou kryptonáboženským fenoménem, kontrakulturou, která se vůči moderně – dítěti křesťanství –snaží moderními prostředky nastolit premoderní autoritativní 'posvátný řád'."

"Média dnes spojují různé sektory života - co víme o politice, kultuře, sportu, vědě apod., to víme většinou prostřednictvím médií. Média vykládají svět a podstatně ovlivňují styl myšlení a života miliard lidí. To jsou atributy společenské role náboženství, jak o něm mluví funkcionalistická sociologie."

"Při hledání 'tmelu Evropy' nelze ignorovat křesťanství, ovšem nikoliv jako bojovné heslo či výraz romantické nostalgie po středověku (či spíše romantické ideologické fikce o středověku). Ve své knize Vzýván i nevzýván se distancuji od křesťanské fráze, že máme 'dát Evropě duši' – zní mi velmi arogantně. Evropa není bezduchá. Je třeba její 'duši' stále hlouběji poznávat a kultivovat. Křesťanství je do duchovní tváře Evropy naprosto zásadně vryto – a je často přítomné i tam, kde bychom to nečekali."

"Děkuji Bohu, že jsem do politiky nevstoupil"
(christnet.cz, 7. listopadu 2005)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Každý rok po návratu z letního pobytu v poustevně - po několikatýdenní totální abstinenci také od veškerých médií - s překvapením zjišťuji, že jsem zanedbáváním zájmu o domácí scénu naprosto o nic nepřišel. (...) Necítím už žádnou chuť, sílu, motivaci do této sféry zasahovat jinak, než že občas vnesu nějaký postřeh, nápad, komentář do médií, ale celková apatie lidí je už taková, že zpravidla nedojde ani k žádné veřejné debatě; veřejný prostor opanoval bulvár a průmysl laciné zábavy."

"Když uvážíme, jak dlouho trvalo nám křesťanům, než jsme dospěli k zásadě tolerance a svobody svědomí a náboženství (a mnohým křesťanům jsou tyto zásady dodnes cizí), nesmíme nerealisticky očekávat, že na ni příliš brzy přistoupí všichni představitelé jiných náboženství; je třeba s nimi začít hovořit bez předběžných podmínek."

"V islámu neexistuje něco takového, jako 'církev' (oddělená od státu) nebo všeobecně závazná autorita typu papeže; muslimští intelektuálové, s nimiž se setkávám, mají právě tak malou možnost ovlivnit politické poměry (např. respektování náboženské svobody nemuslimů v Saudské Arábii či Sudánu), jako já mohu těžko ovlivnit spory křesťanů v Irsku nebo chování amerických vojáků v iránských věznicích."

"Zejména duchovní doprovázení mladých lidí umožňuje jako seismograf do určité míry odhadovat přicházející otřesy a proměny světa či jako Geigerův přístroj rozpoznávat stupeň zamoření duchovně-morálního klimatu společnosti, v níž žijeme. Někdy se mi zdá, že události, které pak vyvřou na povrch a otřesou světem, se ohlašují už dlouho předem právě změnami v duchovním životě řady jednotlivců a 'náladou doby'."

"Být českým bratrem, asi bych byl hrdý na velké postavy své tradice, na statečné a poctivé křesťany, kteří zachovali věrnost Kristu (tak, jak ji cítili ve svém svědomí), na velké postavy české i světové reformace. (Ale ve skutečnosti já i jako katolík – a právě jako katolík – tyto postavy necítím jako 'cizí', pouze je vnímám v širším než jen reformačním kontextu)."

"Ježíš (...) je pro mne nevyčerpatelnou odpovědí na podstatné otázky po smyslu života (Logem). Je to ten, 'který ví všechno' – tedy i to, jak ho miluji."

"Život sám je boží hlas"
(Sedmá generace, č.6/2005)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Bible přinesla pojetí světa, který není božský, ve kterém nesídlí bozi ani démoni. Světa, který Bůh svěřil člověku. Interpretace stvoření je nesporně do jisté míry antropocentrická a zdůrazňuje mimořádné postavení lidí. Zároveň však podtrhuje odpovědnost člověka před Bohem a také odpovědnost za svěřenou přírodu. Odbožštění světa sice uvolnilo prostor pro poznávání přírody, eventuálně i zásahy do ní, nicméně slova vládněte zemi samozřejmě neznamenají ničte zemi, manipulujte s ní, zacházejte s ní nezodpovědně. Čili člověk přijímá přírodu z Boží ruky jako dar, za který také převzal zodpovědnost."

"Zmiňme pasáž Lukášova evangelia, kde se Ježíše ptají: A kdo je můj bližní? Je to můj nejbližší soused, rodák, člověk stejného náboženství? A Ježíš tuto otázku obrací a říká: Ty se učiň bližním. Ukazuje, že člověk musí překračovat hranice, že bližní není jen souvěrec. Pro své podobenství si vybírá cizince, Samaritána, který zde hraje velmi pozitivní roli. Na Samaritány přitom věřící Židé nahlíželi jako na heretiky, odpadlíky a nepřátele. Analogicky se dá říct, že by se člověk měl učinit blízký všem formám života. Tady bych připomenul dílo mého oblíbeného filozofa Martina Bubera, který hovoří o tom, že člověk by měl vystoupit ze vztahu já-ono do vztahu já-ty. Ve vztahu já-ono je pro mě ten druhý, ať už člověk, ale může to být také strom, rostlina nebo zvíře, jen předmětem, se kterým můžu libovolně nakládat. Vztah já-ty je naopak vztah úcty a respektu. Z jednotlivého ty — a Buber výslovně říká, že ty se pro mě může stát také strom nebo kůň — na člověka vyzařuje horizont toho absolutního ty, kterým je Bůh. "

"Chci ukázat, že jádro křesťanství, velikonoční zvěst o kříži a vzkříšení, je vlastně důraz na paradox. To, co z hlediska světa vypadá jako prohra, viděno z druhé strany, znamená vítězství a nový počátek. Na těžké situace lidského života, ale i krize náboženství nebo duchovní krize jednotlivců se snažím aplikovat větu Carla Gustava Junga, že každá krize je šance. Chci ukázat, že se krizových situací nemáme bát, naopak že se máme vyhýbat lacinému věření a hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. Víra je podle mě schopnost snést paradoxy života a žít uprostřed paradoxu."

"Boží hlas není nějaké tajemné ťukání na okno nebo nějaké šeptání v srdci, které by si člověk mohl splést se svými vlastními přáními. Celý lidský život je třeba chápat jako určité Boží slovo k nám. Člověk by se měl spíš naučit natolik ztišit, aby rozuměl Božímu hlasu uprostřed každodenních událostí. Měl by si najít chvíli, aby si prošel celý svůj den a všechny podněty, které přicházely zvnějšku i zevnitř, a snažil se je znovu číst a znovu interpretovat. Víra, religio — někteří toto slovo odvozují od relegere, tedy číst znovu — je pokus nově a hlouběji interpretovat každodenní události a rozumět jim. Život sám je Boží hlas."

"Pro lidi musíme být partnery v jejich hledání"
(Katolický týdeník, duben 2006)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Víra je odvaha přijmout pravdu života bez iluzí, s důvěrou, že každá životní situace je Boží dar a úkol."

"Možná, že trochu má pravdu škola 'ekonomického přístupu' v sociologii náboženství, která rozdíl mezi vysokou religiozitou v USA a nízkou v Evropě vysvětluje takto: kde jsou církve zbavené jakékoliv státní podpory a kde jsou v situaci radikální plurality a konkurence nuceny 'sebou mrskat', aby v té konkurenci obstály,tam se snaží vyvinout mnoho různých specializovaných aktivit, které by co nejpřesněji odpovídaly rozrůzněným duchovním potřebám současných lidí – a pak přinášejí ovoce! Kde se však církve chovají jako 'líné firmy', kde nabízejí jenom jeden stereotypní program, 'mají své jisté' a vůbec si nekladou otázku, jaké jsou skutečné duchovní potřeby dnešních lidí, tam o ně přestává být zájem. Představitelé takových církví jen moralisticky lamentují nad údajně bezbožnými, materialisticky založenými lidmi – ale hluboce se mýlí: dnešní lidé mají opravdovou žízeň po duchovních věcech, ale jsou nároční – poptávka tu pořád je a spíše roste, ovšem ta nabídka ze strany církví bývá nuzná."

"Obávám se, že mnoho věcí v naší církvi je jen Potěmkinova vesnice, mlýn, který ještě klape, ale už nemele. Do byrokratických formulářů je možné zapisovat počty svatých přijímání, počty křtů a pohřbů – ostatně už i tato data by mohla být alarmující! - ale to podstatné se děje mimo tento 'provoz'. Lidé dnes jinak vnímají svět, Boha, lásku, smrt, jinak si kladou velké životní otázky a jsou tu především zcela nové závažné otázky. Lidé nás budou brát vážně jen tehdy, budeme-li v tomto hledání kompetentní partneři, nikoliv obehrané gramofonové desky s odpověďmi na otázky včerejška. Vůbec nevyzývám k nějaké laciné modernizaci církevní karoserie, ta vede jen ke kýči – nýbrž k obratu na hlubinu: je třeba 'z gruntu' nově promyslet a promodlit to, co nám Bůh chce říci tím, že nás postavil do této doby a do takové situace. Je smutné, že někteří, od nichž bychom směli čekat prozíravé a inspirující slovo, nedovedou teologicky myslet, a pak produkují fráze a chovají se jako byrokrati."

"Jedna věc je docela užitečná: mít čisté svědomí. Když člověk ví, že se snaží žít a pracovat poctivě, že na něj nepřátelé nemohou vytáhnout nic, zač by se opravdu musel stydět, a zároveň klidně přizná své skutečné slabosti, chyby a omyly, na které má přece právo, pak ať si závistníci, pomlouvači a donašeči puknou zlobou, je to jejich problém, ne můj. Ještě celá devadesátá léta jsem se dost trápil projevy zloby, hlavně v církvi, snažil jsem se nějak obhajovat, vysvětlovat jim to – ale dnes vidím, že to bylo zbytečné. Někdy kolem padesátky jsem to úplně přestal sledovat."

"'Obnova církve' nepřijde ani zprava, ani zleva, ani 'shora' (jako Deus ex machina), ale jen z hloubky, z velké spirituální a intelektuální obnovy."

Rozhovor s Tomášem Halíkem
(Evanjelicky posol spod Tatier, únor 2007)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Nejen v Čechách, ale v celé Evropě úměrně probíhajícímu procesu modernizace nezadržitelně mizí tradiční venkovské prostředí a zároveň ten typ tradiční 'zděděné' religiozity, který s ním byl spojen. Dnešní církev ztratila z velké části dělnické prostředí a oslabuje se i 'vesnická zbožnost' – dřívější 'lidová zbožnost' zřejmě neumí obstát na trhu dnešní 'populární kultury'. Tlaku sekularizace odolává a odolá jen 'promyšlená víra', víra na základě vlastní zdůvodněné volby – asi také proto jsou křesťanské víře dnes otevřenější spíš vzdělaní lidé a umělci. Jen to konstatuji, nehodnotím – má to celou řadu dalších aspektů., o nichž by bylo možné diskutovat."

"Nemyslím si, že bychom neochotu přihlásit se k existujícím církvím měli příliš rychle označit za ateismus. Jde spíš o nedůvěru k náboženským institucím, hlavně katolické církvi – to je dáno jak složitým náboženským vývojem Čech v dávné minulosti (náboženské války, částečně násilná rekatolizace), tak vlivnou protikatolickou interpretací národní identity v protihabsburském nacionalismu, silném i za první republiky, na níž pak navázala komunistická propaganda, vytěsněním církví z veřejného prostoru v letech 1948-89 a také skandalizujícím obrazem církví v bulvárních médiích po r. 1989 podnes. Jistě se na tom podepsalo i nerealisticky velké očekávání společnosti, že po r. 89 křesťané sehrají významnou pozitivní roli v nové společnosti – a následně řada chyb ze strany církví, které (částečně oprávněně, částečně pochopitelně) vyvolaly dojem 'křesťané naše velká očekávání zklamali'."

"Děsí mne záplava laciné esoteriky a její popularita – ale to je z velké části vina křestanů, kteří zanedbali autentickou mystickou dimenzi křesťanské víry a tradice."

"Když srovnám, jak lehce a familiérně hovoří G. W. Bush ve svých válečnických projevech o Bohu s tím, jak se v sekulární Evropě těžce diskutuje o 'zmínce o Bohu' v ústavě EU, zdá se mi, že Evropa bere Boha daleko vážněji. I ten odpor vůči některým formám náboženskosti v sekulární Evropě může někdy svědčit o tom, že ti lidé nějak cítí, že nelze si Bohem tak lehce 'vyplachovat ústa'."

"Hlavním nepřítelem víry v biblickém slova smyslu je pověra, modloslužba a také lhostejnost – a dodávám: 'laciná, povrchní víra' a sektářská bigotnost, diskreditující křesťanství a také líbivá ezoterika, diskreditující duchovní orientaci vůbec."

"Z Písma víme, že Hospodin miluje mnohé z těch, kteří s ním zápasí - jako Jákob či Jób. 'Ateismus' tohoto druhu (a já sem Nietzscheho počítám) není náš nepřítel. (Ovšem dnes za etiketou masově rozšířeného ateismu spíš než ony vášnivé zápasníky s Bohem objevíme myšlenkově a mravně líné ignoranty, kteří o tom, co 'popírají', vlastně nic nevědí.) "

"O závisti mezi kněžími se píše už po staletí a nevím, proč bych zrovna já měl být těchto jedovatých šípů ušetřen. Ale i kritika, motivovaná závistí, může mít kus pravdy – nikdy jsem se nepovažoval za dokonalého a nekritizovatelného. A kdybych podsouval všem svým kritikům, včetně těch, kteří ustavičně za každým mým jednáním a názory hledají nějaké špatné charakterové vlastnosti, že to oni mají jen špatné úmysly a motivy, byli bychom pak na tom stejně – vždyť pro nás všechny platí Ježíšůvu příkaz Nesuďte! Bůh vidí do srdce."

"Když píšu o náboženstvích z pohledu sociologie, samozřejmě se musím zaměřovat na jevovou stránku bez možnosti odvolat se na 'předporozumění víry', kdežto například v kázání se pohybuji ve vyznavačké oblasti, v horizontu víry. (Když lékař píše kolegovi lékařskou zprávu o své manželce, popisuje její zdravotní stav 'objektivistickou řečí' a píše o příznacích, srovnatelných s jinými pacienty; když mu bude vyprávět o své lásce ke své ženě, pak může vyznat, že je pro něj jedinečná a nesrovnatelná.) Spatřuji velkou výhodu v tom, že se na křesťanství mohu dívat jak 'zevnitř' a plně vychutnat jeho jedinečnost, tak zároveň 'zvnějšku' v kontextu s ostatními náboženstvími, z nichž každé je zároveň v něčem jedinečné a v něčem podobné těm ostatním – mohu mu tak určitě rozumět mnohem lépe než ti, kdo se na něj dívají jen zevnitř nebo jen zvenku – a snažím se tuto výhodu plně využít jak ve své vědecké práci, tak ve své pastoraci; tyto dvě stránky chápu jako 'nerozdělitelné a nesmíšené' (jak praví nauka Chalcedonského koncilu o dvou přirozenostech v Kristu)."

"Na prezidenta je mě škoda"
(Týden, 23. dubna 2007)

kompletní, nezkrácený rozhovor naleznete ZDE.

"Média mají nejraději buď oficiální mluvčí církve nebo církevní disidenty. Já ale odmítám obě tyto role: jsem filozoficky, tedy kriticky myslící vysokoškolský učitel,žárlivě si hájící akademickou svobodu, který se přitom snaží být dobrým knězem. Když kritizuji svou církev, je to proto, že jí mám moc rád a cítím za ní odpovědnost. Měl jsem vzácnou možnost studovat několik oborů a po roce 1989 nasbírat zkušenosti cestami po všech šesti kontinentech – bylo by tedy divné, kdyby to nic nepřineslo, kdyby se můj pohled na svět a styl prezentování víry vůbec nelišil od těch, kteří tuto možnost bohužel neměli. Že jsou s tím občas spojeny různé projevy závisti či nedorozumění, to je logické. V zahraničí jsem byl kněžími vždy dobře přijímán – a postupně i doma si na mne většinou už zvykli. Na posledním církevním sněmu mi řada kněží i biskupů přiznala, že si postupně uvědomili, že mi vývoj posledních let dal zapravdu."

"Překvapuje mne, jak lidé lehkomyslně reagují na statistiky o nízké religiozitě Čechů. Ono nejde jen o to, kolik lidí chodí do kostela. Otázka stojí, jaké procento lidí je zasaženo etickými a spirituálními hodnotami křesťanství – a čím žijí ti, kteří tím ovlivněni nejsou, jak kvalitní je to, co nastupuje na místo křesťanství. Výzkumy ukazují, že mnoho Čechů nejen nevěří v Boha, ale nevěří nikomu - i v mezilidské důvěře jsme na posledním místě. Slovo víra souvisí s pojmy jako důvěra a věrnost. Důvěra tvoří základní prvek 'sociálního kapitálu', bez něhož se žádná společnost nemůže pohnout dopředu. Neznamená to, že bych si myslel, že každý věřící je mravnější než nevěřící. Tvrdím však, že jestli celkový duchovní vliv křesťanství slábne, tak se to na celkovém stavu společnosti odrazí – a to i na životě rodiny včetně rodičovských rolí."

"V akademické farnosti, kde sloužím, trvale přibývá vzdělaných mladých lidí, kteří hledají víru. Také mezi umělci, zejména herci a výtvarníky, slyším, že čekají, až je církev nějakým způsobem osloví. A nedávno jsem se s podobným voláním setkal dokonce v prostředí špičkových podnikatelů – lidí, kteří dosáhli vysokého materiálního standardu, ale pociťují často vnitřní prázdnotu – 'ne samým chlebem živ je člověk'. Proto bych přese všechno nad Čechy nelámal hůl."

"Kdyby církve u nás měly dostatek lidsky zralých, věrohodných, vzdělaných a komunikativních osobností, tak by měly ohromné množství práce. Pod nálepkou masového ateismu jsou vrstvy, které i církve samy přehlížejí, protože se příliš věnují 'obracení obrácených' a pohybují se v úzkém prostoru, který jim byl vnucen komunistickým režimem. Česká společnost, to nejsou jen čtenáři bulváru a 'obyvatelé planety Nova', hltající stupidní seriály a parazitující na vysněných příbězích jejich hrdinů, aniž by žili zodpovědně vlastní život."

"Člověk je nevyléčitelně náboženský. To potvrzuje řada sociologických i psychologických výzkumů. Tam, kde se člověk odpoutá od tradiční náboženské kultury, nastupují do toho uvolněného prostoru náhražky. Buď jde o nové náboženské směry, často provázené sektářskou mentalitou, anebo nějaké světské jevy (jako třeba sport, politika či média) začnou hrát jakousi pseudonáboženskou roli."

"Je třeba vidět, že fundamentalismus, náboženský nebo politický, je v tomto světě velmi úspěšný. Lidé, kteří zakoušejí frustraci a nejsou příliš přemýšliví, nemají rádi složité odpovědi. Chtějí, aby jim někdo ukázal na nepřítele, který je zodpovědný za jejich bídu. To je nesmírné pokušení a i různé náboženské směry tomu podléhají. Náboženství prochází celosvětově velkou proměnou a leckde se stává protestní kulturou. Radikální islamismus teroristů není tradiční islám, je to ryze moderní jev - reakce na moderní společnost. Z pokladnic náboženství lze vybrat věci velmi různé – hodnotné i velmi nebezpečné."

"Budou tu i nebezpečné pokusy využít náboženství k mocenským cílům anebo podávat lacinou náboženskost jako soubor jednoduchých odpovědí na složité otázky a snahy potlačit nejistoty a úzkosti, které vyvolává dnešní složitý svět. Ovšem víra tu není proto, aby nabízela jistoty, nýbrž aby učila žít s tajemstvím a obstát uprostřed nezrušitelných paradoxů života.

"Tělo není žádné zavazadlo, patří mu úcta"
(Mf DNES, 12. května 2007)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Křesťanství se snaží vidět člověka celistvě, s tělem, duší i duchem, v souvislostech přírodních i sociálních. Základní články křesťanské víry, nauka o vtělení a vzkříšení těla, mluví o těle pozitivně. Proti učení o reinkarnaci, 'stěhování duší', křesťanství hájí jedinečnost lidské osoby jako jednoty těla a duše – tělo pro nás není jen nějaké zavazadlo, v němž si neseme duši od jednoho vtělení k druhému. I tělu proto náleží úcta."

"Úcta k zemřelým a kultura pohřbívání je jedním ze základních znaků, kterým se člověk jako druh odlišuje od svých vývojových předků. Já se obávám, že tam, kde tuto úctu ztrácíme a kde se s lidskými těly zachází jako s výstavním materiálem a navíc z důvodů honby za senzací a ziskem, tak tím naše civilizace tu lidskost ztrácí. Vracíme se tím na podlidskou úroveň."

"Všechny věci, které jsou kontroverzní, skandální, překračují uznávaná morální pravidla, určité lidi přitahují. Také ke smrti má člověk rozporný vztah: zároveň ho fascinuje i děsí. Smrt, krev, mrtvoly, popravy vždycky lidi vzrušovaly a přitahovaly jako droga a zároveň vyvolávaly obranné reakce – to je předmětem řady psychoanalytických studií. Jeden teolog zas napsal, že když se náboženství v době osvícenství příliš racionalizovalo a začalo se redukovat na morálku, tak 'posvátné' ve smyslu toho, z čeho rozum dostává závrať, se stáhlo do dvou oblastí – do násilí a sexuality. Proto právě tato dvě témata lidi tak magnetizují – což je bohatě zpeněženo v hororech, v akčních a pornografických filmech."

"Bulvární hon za skandály politiků a hvězd či pořady typu 'reality show', kde se lidé prostituují tím, že prodávají své soukromí, ve skutečnosti ponižují a lidsky poškozují jak své 'objekty', tak i své konzumenty. Jistě, obě strany to dělají dobrovolně, já také nevolám po cenzuře, nýbrž jde mi o to, aby v tomto lunaparku banality nezanikl hlas zdravého rozumu a schopnost rozlišovat hodnoty."

"Podle výzkumů většina Čechů na otázku, se zda chtějí od lékaře dozvědět, že blíží jejich smrt, chtěla být obelhávána, zatímco u jiných národů převažovala touha znát pravdu. Za komunismu existovalo nařízení, že pohřební vozy mají jezdit pouze v noci, aby nevyrušovaly pracující z jejich budovatelského optimismu. U nás je skutečná smrt pořád 'ukrývána'. Nejčastěji se umírá v nemocnici, za plentou. Ostatní pacienti v době, kdy někdo umírá, jdou na chodbu kouřit a mají pocit, že se někdo chová neslušně, když umírá. Tragické je, že u nás je člověk při umírání často opuštěn. Navíc se množí 'pohřby bez obřadu', příbuzní nechávají své blízké anonymně odklidit jako odpadky, bez rozloučení, odpuštění, rekapitulace jejich života. Ale když si zapnete večer televizi, vidíte během půlhodiny bezpočet smrtí – jako by se lidé chtěli otupit virtuálním přehráváním něčeho, čeho se ve skutečné podobě děsí. Smrt nastoluje totiž velmi zásadní otázky metafyzické povahy. Mnozí zapomněli či odmítli odpovědi, které nabízela náboženská víra, ale ničím je nedokázali nahradit. A tak zůstává strach nebo únik do banality."

"Interrupce se hájily na základě teorií, jež dnes odporují moderní vědě – o dodatečném 'oduševnění' plodu či o tom, že vývoj embrya kopíruje vývoj druhů, tedy že v raném stádiu ještě nemá lidský charakter, je jen organizovaným shlukem buněk. Nové poznatky spojené s výzkumem geonomu ukazují, že od samotného oplodnění má zárodek kompletní a jedinečnou genetickou informaci, že zde je tedy možné hovořit o počátku individuálního lidského života a ten má tudíž právo na ochranu. Hlasu církví a velkých světových náboženství zde přišla - což se někomu může zdát paradoxní - na pomoc současná věda. (...) Až se poznatky genetiky stanou součástí běžného poznání lidstva, tak se příští generace budou dívat na masové potraty s podobným zděšením, jako se dnes díváme my na upalování čarodějnic, které tenkrát lidem také připadalo normální."

"Je tu Ježíšovo učení, které neztratilo nic ze své aktuálnosti – že nemůžeme přežít bez odpuštění, že 'blaženější je dávat než brát', že proti egománii a sobectví je třeba postavit lásku, což není romantický cit, nýbrž solidarita s druhými a ochota k oběti."

"Naše dějiny nekončí na Velký pátek odpoledne"
(Moje Ostrava, prosinec 2007)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Život víry je drama, ke kterému patří i chvíle, kdy se prochází nocí a pouští. Bible víru nenabízí v podobě definic, ale v podobě příběhů. V tom nejzákladnějším příběhu, v příběhu Ježíše Nazaretského, jsou i hodiny Velkého pátku. Víra musí tuhle lidskou zkušenost obejmout. A říct zraněným, že dějiny nekončí odpolednem Velkého pátku. Jan Zahradníček píše, že velké totalitní režimy dvacátého století se snažily, aby 'dějiny skončily odpolednem Velkého pátku'. Naší povinností je ukázat, že dějiny tím nekončí. Proto vyzývám k naději a k trpělivosti. Trpělivost je pro mě zásadní hodnotou. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Trpělivost v mezilidských vztazích, trpělivost s církví, trpělivost se sebou samým a nakonec i trpělivost s Bohem. I jemu nemůžeme předepisovat, kdy, jak a co má dělat, abychom v něj případně milostivě uvěřili."

"Optimismus byl jedním z pilířů novověku a moderny. Panovalo přesvědčení, že svět se vyvíjí stále k lepšímu, přesvědčení, že technickým pokrokem se lidstvo posune k blaženějšímu věku. Mám dojem, že tato naivita moderny narazila na skutečnost našeho světa. Věda a technika je důležitá, ale nelze od ní očekávat, že odpoví na naše otázky a vyřeší všechny problémy. Vyřešila toho hodně, ale aplikace vědy a techniky řadu problémů také vytvořila. Hlavně v oblasti životního prostředí nebo v oblasti genové manipulace. Věda sama nedovede zodpovědět všechny otázky. A ne všechno, co dovedeme udělat, také smíme udělat. Kritéria pro to, co je správné a nesprávné, nám neposkytne věda samotná. Tady musí nastoupit filosofie a duchovní tradice lidstva. Místo optimismu kladu naději. A naděje není jenom naivní spoléhání na to, že všechno bude lepší. Je to síla obstát v situaci, kdy se svět stává těžším a komplikovanějším."

"Území na hraně je moje nejvlastnější farnost"
(christnet.cz, 28.1. a 1.2. 2008)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Už Lactantius řekl: Bez statečnosti jsou všechny ctnosti jako vdovy."

"Já všechny své knížky píšu jako formu modlitby a meditace, v tichu poustevny, před vystavenou eucharistií, někdy doslova v kleče – proč by mne Bůh, když ho upřímně a úpěnlivě tam denně při liturgii prosím, aby svým Duchem vedl moje myšlenky a slova, měl nechat padnout a utopit se v nějakých bažinách bludů? Proč by neměl vyslyšet ty, kteří se za mně modlí?"

"Představa, že Václav Klaus bude v čele naší země v době našeho předsednictví EU připadá nejen mně, ale mnoha lidem v Evropě (nedávno jsem se vrátil z Bruselu) jako špatný vtip. Na rozdíl od Klause dává Švejnar – podobně jako křesťanské sociální učení – i v ekonomicko-sociálním myšlení daleko větší důraz na sociální aspekty; to si ti katolíci, jejichž pohled je zoufale omezený jen na pár otázek kolem potratů a homosexuálů – vůbec neuvědomují."

"Konvertoval jsem k církvi, která byla zbavena veškerého majetku a veškeré moci a v této podobě jsem si ji zamiloval. Vím, že v současné době církev potřebuje prostředky pro svou činnost, doufám, že je nakonec čestně získá a hlavně že s nimi bude umět hospodařit. Ale i představa, že jednou ve vzdálené budoucnosti bude na tom nemalé procento kněží jako dnes já, že budou brát od církve spíše symbolický plat a budou se živit alespoň na částečný úvazek civilním povoláním, mi nepřipadá tak děsivá, vidím i pozitivní stránky takového řešení. Pokud by někdy církev stála v dilematu „majetek nebo čest“ a volila by to prvé, může se také stát, že přijde o obojí."

"Nemám 'moc rozhodovat' ve společnosti ani v církvi a netoužím po ní, avšak jestliže jsem léty získal-li určitý morální vliv, chci ho užít k dobrému; chci přispívat svým názorem do veřejné diskuse. V demokratické společnosti nikomu nelze zakazovat předložit svůj osobní názor na věci veřejné. Ani já si nenechám nikým upřít svobodu říkat – jak jsem se to snažil po celý život – to a jen to, co si sám myslím a cítím, nebýt hlásnou troubou zájmů někoho jiného. I na kazateli, který samozřejmě hlásá víru církve a ne své 'soukromé názory', se přece pozná, zda-li za tím, co káže, také upřímně stojí svým osobním přesvědčením, zda je to zároveň jeho 'osobní víra'. Jak by mohlo být věrohodné mé hlásání evangelia, kdybych na druhé straně v občanské oblasti mlčel či kýval k nepravostem? Svatý Pavel nás nabádá, abychom pevně stáli ve svobodě, vydobyté Kristem a církev dneška konečně jasně hlásá primát svobody svědomí. Snad si už nikdo nemyslí, že by si mně mohl koupit a „ochočit“ – starého psa novým kouskům nenaučíš."

"Nenechte si vymývat mozek"
(Mf DNES, 22. března 2008)

kompletní, nezkrácený rozhovor naleznete ZDE.

"Jeden z nejmoudřejších mužů současné církve, kardinál Martini, nedávno řekl, že církev už nebude v západním světě 'silou' a 'množstvím', ale musí být – jako v době proroků – 'hlasem volajícího'. Je třeba křičet do ospalého svědomí světa."

"V obecném povědomí , 'veřejném mínění', které pochopitelně ovlivňuje i katolíky, se ustálilo poněkud frivolní zacházení s pojmem 'hřích', asociuje se hlavně s lechtivými tématy kolem sexu. Bylo na čase, aby bylo jasně řečeno, že existují také jiné a ještě závažnější viny."

"Za nejvážnější aktuální ohrožení integrity lidských bytostí považuji manipulace s lidskými geny a takovou míru nezopovědnosti v zacházení s přírodními zdroji, která může v budoucnosti ohrozit přežití lidstva jako celku. Ale nebagatelizoval bych ani pokusy některých médií a politiků ohlupovat lidi, manipulovat jimi, podněcovat nenávist a násilí, tedy to dnešní 'opium lidu'."

"Peklo je podle křesťanského učení stav trvalé a totální odloučenosti od Boha; je to logický důsledek toho, že Bůh si nade všechno váží lidské svobody: chce-li někdo až dokonce žít bez něho a proti němu, pak Bůh toto jeho rozhodnutí plně respektuje a umožní mu to navěky. Jak takový stav naprostého odloučení od Boha vypadá, nikdo z žijících neví a asi si ani nedovede představit, protože i ten nejzatvrzelejší ateista žije denně z tisícerých projevů Boží dobroty a trpělivosti, jen o tom neví. Nedávno mne jeden novinář natolik nutil vykreslit mu peklo a potvrdit jeho představy (jako většina ateistů měl roztomilé náboženské představy na infantilní úrovni), aby se mu mohl vysmát, že jsem byl v pokušení mu říci: Milostpane, nechaj se překvapit!"

"Radím stavět se k vymývání mozku stupidními reklamami s patřičnou ironií, nadhledem, vnitřní svobodou. Křesťan musí být připraven mít odvahu nonkonformitě, mnohdy plavat proti proudu a většinovému mínění, ale nesmí se uzavírat do zahořklého gheta. Podle Bible je hlavním darem Božím svoboda, díky ní je člověk obrazem Božím – a proto si jí křesťan musí uhájit, nesmí se stát stádovým blbečkem, naprogramovaným mediálními reklamami či politickou propagandou. Skutečná zdravá víra se pozná podle vnitřní svobody, moudrosti a humoru."

"Už v Bibli, také v kázání starověkých biskupů (třeba odvážného Jana Zlatoústého) a systematicky v katolické sociální nauce počínaje první sociální encyklikou Lva XIII. v roce 1891 církev jasně odsuzovala hromadění bohatství, zejména pokud je nabyté nespravedlivě, nezákonně, pokud zotročuje člověka a činí ho necitelným k bídě druhých. To opravdu není nic nového. Ale v době, kdy se v procesu globalizace děsivě rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, kvete korupce, daňové podvody, tunelování, 'individualizují se zisky a socializují rizika', kdy roste počet dětí, umírajících každou hodinu na světě hlady a bezohledně se drancují zdroje přírodního bohatství, musí církev svůj hlas pozdvihnout ještě naléhavěji. Pravice obvykle tyto věci bagatelizuje, krajní levice je zas využívá – jak říkal už Čapek o komunistech – nikoliv ve snaze pomoci, nýbrž v touze po moci. Církev svým tisíciletým angažmá na poli charitativní a sociální práce dělá, co může, ale to nestačí – proto musí také křičet do svědomí světa, má to v popisu práce."

"Promodlené předávat drhým"
(christnet.cz, červen 2008)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Kdyby se církev měla stát mocností a katolicismus státní ideologií, byl bych prvním disidentem – právě z lásky ke Kristu a jeho církvi."
 
"Nezažil jsem ještě kněze, který by byl normální muž a celibát by pro něj nebyl alespoň někdy těžký. Kdo si nikdy nepředstaví, že by mu manželství a rodina mohla být zdrojem síly, radosti a rozvinutí jeho osobnosti, asi má velmi omezenou nebo poškozenou představivost. Nicméně jednou jsem z dobrých důvodů učinil rozhodnutí a stojím za ním svým životem, svůj celibátní závazek jsem nikdy neporušil. Nedovedu si představit, že bych svou aktivitu mohl spojit s odpovědností za rodinu. Člověk zkrátka nemůže mít všechno. Ale závazek celibátu neznamená morousovství, strach před ženami a odmítání přátelství s nimi; nikdo po mně nechtěl, abych se zavázal, že nikoho z lidí nebudu mít rád. Sexuální zdrženlivost neznamená emocionální sebekastraci – to by nebyla ctnost, nýbrž hřích."

"Úcta k Panně Marii, láska k učitelkám církve Terezii z Avily, Terezii z Lisieux a Terezii Benediktě (Editě Stein), vzpomínky na mou maminku a vděčnost za velké a duchovně krásné ženské osobnosti mezi mými přáteli a nejbližšími, bez nichž bych nebyl to, co jsem a nemohl dělat toho tolik, co dělám – to vše mne vede k velké úctě k ženství. Stydím se za to, když se setkám mezi katolíky a zvláště mezi kněžími s jakoukoliv neúctou k ženám. Jestliže někdo nedokáže žít svůj celibát, aniž by si ho 'ulehčoval' snižováním žen, není pro něj zralý."

"Kdyby křesťan v nádherném dobrodružství objevování velkých hodnot ostatních náboženství a při prohlubování schopnosti 'dívat se na svět také očima těch druhých' nějakým způsobem nechal vyblednout svou lásku ke Kristu, bylo by to povážlivé. Ze své zkušenosti však musím říci, že mne tato práce naučila milovat Krista ještě vroucněji – takže vůbec nevidím důvod, abych tuto lásku 'pojišťoval' snižováním nebo dokonce démonizací jiných náboženství. Kristus je pro mne tak absolutně velký, že můžu beze strachu z 'konkurence' přiznat všem ostatním po právu všechny velké hodnoty, které skutečně mají."

"Všechno má své pro a proti – platí Pavlovo 'vše vyzkoušejte, co je dobré, toho se držte'"

"Chci, pokud mi síly budou stačit a nepovolá-li mne Bůh na jiné cesty (nebo už do svého království), pokračovat v tom, co právě dělám. Ale ještě bych rád zažil dobu, kdy se budu moci osvobodit z šíleného pracovního tempa posledních desetiletí, pustit mnohé odpovědnosti z ruky a věnovat většinu času tomu, co vyplňuje zatím jen mé každoroční letní prázdniny a naplňuje mne nejhlubším štěstím: moci v tichu kontemplovat a tváří v tvář eucharistickému Kristu psát své knihy a prožívat toto psaní jako formu modlitby, podle zásady 'contemplata alliis tradere' – promodlené předávat druhým."
  

"Trpělivost se světem, církví a mlčícím Bohem"
(Perspektivy-příloha Kat.týdeníku, červen 2008)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Pán Bůh snad tedy stvořil Halíka, aby stavěl mosty mezi různými světy, ukazoval věci 'také s té druhé stránky' a vytvářel v křesťanském světě prostor, kde se přemýšlející lidé budou moci cítit doma, svobodně a dobře. Udělal ho jako strom, stojící trochu stranou hustého lesa, aby také vychytával blesky a hromy fanatiků a hlupáků všeho druhu, a přece se neohnul a nepoložil."
 
"Chci ukázat, že 'ateismus bolesti' a čestná pochybnost nejsou vůči skutečné víře něčím vnějším a nepřátelským, že teolog je nepotřebuje potlačovat, ani cukrovat, nýbrž zasadit do velikonočního kontextu, do 'teologie kříže'. Inspirován karmelitánskou mystikou, mluvím o 'temných nocích dějin', o 'kolektivní temné noci'."

"Jedním z poslání víry je 'kácet modly', zbavovat relativní věci aury absolutna. Hlavním cílem duchovního života je vnitřní svoboda, 'neprahnout', 'nelpět' na ničem, být otevřený pro Tajemství. Víra nemá nabízet 'jistoty' hotových pravd, nýbrž učit žít s tajemstvím, v dialogu se skutečností, nikoli vést monolog pyšných 'majitelů pravd'."

"Moc nevěřím ve víru těch, kteří věří, protože je to 'k něčemu dobré', zdravé, uklidňující, společensky užitečné či morálně povznášející. Jen tomu, kdo věří 'jako dítě', protože miluje, mohou být ty ostatní věci přidány. Věřit jako dítě neznamená vypnout kritické myšlení – dítě není žádný blbeček. Znamená to být otevřený, spontánní, bezelstný – a schopný zrání. Jsem pro „malou cestu“ Terezie z Lisieux a 'nahou víru' mystiků. Víra osvobozená od náboženských iluzí a 'metafyzických jistot' je 'malá' v měřítkách tohoto světa, ale je to 'víra Boží', protože Bůh činí velké věci jen s tím, co se světu zdá malé."

"Věřím ve 'víru druhého dechu', velikonoční víru 'ukřižovanou a zmrtvýchvstalou', když předtím 'zděděné víře' či prvotní horlivosti konvertitů dech došel nebo byl vyražen. V takové situaci se někteří obracejí k ateismu nebo k fundamentalismu, fanatismu či křečovité víře typu 'hip, hip, hurá – alelujá', aby přehlušili vlastní pochybnost. Věřím v mlčenlivou trpělivost naděje. Víra je mnohdy trpělivost s mlčícím Bohem."

"Kdo se dívá na společnost ekonomickým kukátkem – navíc obráceným k úzké vrstvě sobě podobných –, může říci, že 'nikdy jsme se neměli tak dobře jako teď '. Ale kdo se dívá s odstupem a nahlédne i hlouběji do duchovního a mravního života společnosti, ten nemá mnoho důvodů k optimisticky rozjuchaným frázím. Jsme těžce nemocnou společností, v níž narůstá barbarství, nepoctivost, závist, osobní a skupinová nevraživost, agresivita. Ideologové 'všemocné ruky trhu' dělají vše pro snížení kulturní úrovně ve všech oblastech. A naše církev je stále příliš stažená a zahleděná do sebe. Politik, který se ráno klaní v doprovodu biskupů ostatkům svatých a horlí pro 'křesťanské hodnoty', aby tutéž noc podváděl vlastní manželku, si nezaslouží kadidlo církevního podkuřování. "
        
"Ten lunapark s mrtvolami v Lucerně byl jen špičkou ledovce, projev naprostého cynismu k hraničním otázkám života a smrti; návrhy na legalizaci eutanazie jsou ještě nebezpečnějším projevem této ztráty smyslu pro hodnoty a zdravý rozum. I když v práci s mladými a na besedách po republice potkávám mnoho otevřených a přemýšlivých lidí, přesto vidím kolem tolik znepokojivých jevů, že se denně peru s pokušením rezignace. Nesvedl bych to, kdyby má naděje byla jen 'z tohoto světa'."
              
" Lidem, kteří mi děkují za mou službu, za kázání, knížky, říkám žertem a s ukazovákem k nebi 'u šéfa!' a myslím to velmi vážně. Není nic krásnějšího, než prožitek, že v tom, co vám bylo dopřáno dělat, byl 'šéf' při díle."
         
"Měl jsem nesmírně pestrý, zajímavý a šťastný život, Bůh mi hodně dal a já mu hodně dlužím. Mám přání, abych mohl ještě něco z oněch dluhů splatit. "


                                                                     

Jan Hus
(Katolický týdeník, č. 27/2008)

kompletní rozhovor naleznete ZDE.

"Platí, co jsem se snažil vyjádřit před léty: má-li být české katolictví opravdu české a má-li být katolické (to je úplné), nesmí vnímat Husa jako někoho za svými hradbami."
 
"Ten článek poprvé vyšel v českém samizdatu a vyvolal velkou polemiku. Napsal jsem tam, že dozrál čas, abychom se my katolíci nově podívali na 'fenomén Hus' a ukázali místo Jana Husa v řadách katolických reformátorů; že 'Hus je také náš' (aniž bychom ho chtěli 'vyvlastnit' evangelíkům), že právě pro své místo 'mezi' katolickou a reformační tradicí může být symbolem potřeby ekumenického sblížení a vytvoření takové filozofie českých dějin, která by byla práva všem velkým hodnotám naší minulosti bez jednostranného nálepkování a 'vylučování z dějin'. Končil jsem vizí slovanského papeže, který se modlí v Čechách s katolíky a evangelíky za zhojení jizev minulosti. Zvláště pro tuto závěrečnou vizi se na mne jako obvykle snesla sprška posměchu, kritiky a osobního napadání. Nereagoval jsem na to, byl jsem si v srdci jist, že ten sen se splní, ovšem netušil jsem, že tak brzo a že budu mít možnost to prožít opravdu zblízka a také trochu k tomu osobně přispět."

"Jednou z klíčových starostí Jana Pavla II. bylo 'uzdravit rány minulosti', 'očistit historickou paměť církve', vést církev před prahem nového milénia k pokání a vyznání dějinných vin, ke smíření. Když jsem měl v listopadu 1989 poprvé možnost v klidu dlouze osobně hovořit s Janem Pavlem II., položil mi otázku: Proč jste s tím Husem už dávno něco neudělali? A dodal, že jediný, kdo se Husa na Kostnickém koncilu veřejně zastal, byl polský teolog z Krakova. 'Dnes však musí vyjít iniciativa od vás z Čech,' zdůraznil. (...) A když jsem v květnu 1999 předložil prezidentu Havlovi a pak papeži v Římě návrh na svolání mezinárodní husovské konference, která by mohla být prostorem pro oficiální papežské vyjádření, a když jsem vzápětí na římském letišti líčil kardinálu Vlkovi podivuhodné okolnosti a celý průběh tohoto rozhovoru, řekl mi: 'Je v tom nepochybně ruka Prozřetelnosti!' A pak, na samém prahu miléniového roku, se ona konference uskutečnila a papež zde skutečně vyřkl ona slova řadící Husa mezi velké reformátory církve. Tehdy jsem se k papeži naklonil a řekl jsem mu, že píseň, která doprovázela jeho příchod, je píseň Husova. On s šibalským úsměvem odpověděl: 'Jan Hus ve Vatikánu! Kdo by si to kdy pomyslil!'"

"Chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu; chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji – a je to něco jiného, než když posuzujeme takové výroky jako odborný teologický traktát, kde od autora očekáváme střízlivější tón, jiný typ argumentace a podobně. To, co u katolíků starších generací budilo vůči Husovi největší odpor, byla různá podání z pozdějších staletí – za ta ovšem Hus nemohl, ta spíše vypovídala o těch, kteří si Husa přivlastňovali. (...) Různé generace a ideové skupiny si promítaly do Husa své vlastní představy a ideová východiska, přitesávali si ho podle vlastního obrazu. A tak tu byl Hus nacionální protiněmecké a protihabsurské polemiky, Hus 'předchůdce komunistů' v boji proti církvi a podobně. Kdyby byl Husovi dopřán hrob, asi by se v něm po staletí hrůzou obracel, k čemu všemu bylo jeho jméno zneužíváno."

"Aby se někdo stal symbolem, legendou, musí spojovat zajímavý osud se zápalnou myšlenkou a vyjadřovat určitý „archetyp“ dané kultury určitého společenství. To se v případě Husově stalo okamžitě po jeho smrti. Vyjádřil a zároveň katalyzoval nejen svým učením, ale především svým osudem něco zcela nadindividuálního, čím byla těhotná jeho doba."