Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomáš Halík: Promodlené předávat druhým


Exkluzívní rozhovor s Tomášem Halíkem u příležitosti jeho nedávných šedesátin.

                        
Jak po letech vzpomínáte na svoji křesťanskou konverzi? Co bylo rozhodujícím impulsem k tomu, že jste se stal katolíkem?

Ta konverze měla několik stádií – nejdřív obrat k „filozofické víře“, pak kulturní a politické sympatie k církvi, pronásledované komunisty a pomlouvané ateistickou propagandou. Pak objev živé církve, díky otci Reinsbergovi s jeho civilním vystupováním, humorem, moudrostí a vzdělaností, který zásadně revidoval vžitou představu o kněžích. Kdybych narazil na zženštilého tlusťoučkého „velebného pána“ v kolárku s nasládlým hlasem a strojenými gesty, asi bych zůstal jen tím neosloveným „Zacheem“ v povzdálí. A pak teprve setkání s Kristem v osobní víře, modlitbě, v spirituálním, teologickém a liturgickém pokladu církve, jehož další a další krásy a hloubky nepřestávám objevovat dodnes.

Jaká byla Vaše cesta ke kněžství? Jste stále rád, že jste si ji zvolil?

Cesta to byla dost těžká, dlouhá a komplikovaná – vnitřně i vnějšími podmínkami tehdejší doby. Vždyť celé mé studium, formace a svěcení probíhaly „v ilegalitě“ uprostřed policejního státu. Nečekal jsem, že jednou budu moci pracovat ve svobodě a vůbec jsem si nedovedl představit, že bych např. za svou kněžskou práci dostával nějaký plat. Tenkrát jsme do všeho ještě museli investovat z vlastního výdělku v civilních profesích. Ale jsem rád, že jsem si právě tuto nesnadnou cestu zvolil, a jsem vděčný za všechny zkušenosti, které jsem nabyl. Jsem knězem rád. Velmi, velmi rád.

Jak jste prožíval a prožíváte kněžský celibát? Je to pro vás snadné, nebo jste se se životem ve svobodném stavu musel vyrovnávat? Litoval jste někdy, že jste nezaložil rodinu?

Nezažil jsem ještě kněze, který by byl normální muž a celibát by pro něj nebyl alespoň někdy těžký. Kdo si nikdy nepředstaví, že by mu manželství a rodina mohla být zdrojem síly, radosti a rozvinutí jeho osobnosti, asi má velmi omezenou nebo poškozenou představivost. Nicméně jednou jsem z dobrých důvodů učinil rozhodnutí a stojím za ním svým životem, svůj celibátní závazek jsem nikdy neporušil. Nedovedu si představit, že bych svou aktivitu mohl spojit s odpovědností za rodinu. Člověk zkrátka nemůže mít všechno.
Ale závazek celibátu neznamená morousovství, strach před ženami a odmítání přátelství s nimi; nikdo po mně nechtěl, abych se zavázal, že nikoho z lidí nebudu mít rád. Sexuální zdrženlivost neznamená emocionální sebekastraci – to by nebyla ctnost, nýbrž hřích.

Co pro vás znamená ženský živel?

Velmi mnoho. Úcta k Panně Marii, láska k učitelkám církve Terezii z Avily, Terezii z Lisieux a Terezii Benediktě (Editě Stein), vzpomínky na mou maminku a vděčnost za velké a duchovně krásné ženské osobnosti mezi mými přáteli a nejbližšími, bez nichž bych nebyl to, co jsem a nemohl dělat toho tolik, co dělám – to vše mne vede k velké úctě k ženství. Stydím se za to, když se setkám mezi katolíky a zvláště mezi kněžími s jakoukoliv neúctou k ženám. Jestliže někdo nedokáže žít svůj celibát, aniž by si ho „ulehčoval“ snižováním žen, není pro něj zralý.

Které okamžiky Vašeho kněžství pro Vás byly nejtěžší?

Když jsem po desetiletí duchovního zápasu proti totalitnímu režimu a riskantní službě církvi „v ilegalitě“, v době vysněné a vymodlené svobody církve, stál v roce 1992 před „porotou“ kněží z bývalého vedení Teologické fakulty a rozpoznal v nich přesně to, co jsem důvěrně znal z doby bolševismu: „Když kritizuješ naši neschopnost, kritizuješ tím Stranu – a to si vypiješ, soudruhu!“ Nedovedl jsem si představit, že v církvi může být rovněž taková mentalita a hluboce jsem se v duchu omlouval všem, kterým jsem tvrdil, že středověk je dávno překonán a strach „z černé totality“ je nesmysl. Cítil jsem se strašně podvedený, když se ti, kteří stáli ve vedení církve - a přece mne znali několik desítek let „z podzemí“ a těm nebylo možné nabulíkovat, že jsem nějaký „tajný zednář“ a podobné pitomosti – se mne nezastali, nepostavili se za mne, jen aby se vyhnuli nepříjemnostem.
Ale hluboká krize, kterou to ve mně vyvolalo, byla pro mne zároveň branou, umožňující mi sestoupit duchovně hlouběji. Potvrdila se slova C.G. Junga, že krize je vždy zároveň šance. Byla to pro mne nejcennější duchovní, kněžská a lidská zkušenost. Tenkrát jsem pochopil mnohé z „teologie kříže“ a mystiky „temné noci“ a stal jsem se provždy imunním vůči pokušení stát se nějakým slaďoučkým prelátem a církevním manipulátorem s mocí nad lidským svědomím a svobodou. Kdyby se církev měla stát mocností a katolicismus státní ideologií, byl bych prvním disidentem – právě z lásky ke Kristu a jeho církvi.

„Konvertoval jsem k církvi, která byla zbavena veškerého majetku a veškeré moci, a v této podobě jsem si ji zamiloval,“ uvedl jste na jaře pro CHristNet. Je Vám stále bližší prostředí blízké bývalé podzemní církvi? Jaký je Váš vztah k církvi oficiální, s její subsidiární úřední strukturou a vnějškovými formalitami?

Hrát si v dnešní situaci na podzemní církev by byla romantická naivita, žijeme v jiné době a ta má zas své specifické nároky, úkoly i úskalí; člověk však zároveň nesmí zapomenout na všechno cenné, co se naučil v době své formace. K tomu patří jistě i určitý odstup od vnějších záležitostí v církvi – např. otázka církevního majetku pro mne nikdy nebude problémem číslo jedna. A můj vztah k hierarchii? Je jako dobrá káva: vřelý, silný – ale nikoliv přeslazený.

Vraťme se ještě k Vašemu nucenému odchodu z KTF UK. Stáli za ním lidé, kteří pak teologickou fakultu přivedli ke krachu. Jak se na tuto nepříjemnou kauzu díváte s odstupem?

To, že ti lidé přivedou chováním, které jsem kritizoval (a proto byl „odejit“, vše ostatní byla jen záminka), teologickou fakultu na pokraj zániku, si mohl každý střízlivě uvažující člověk spočítat už tenkrát. Proto jsem ani chvíli nepochyboval, že další vývoj mi dá za pravdu – i když mne, jak už jsem řekl, velmi mrzelo, že se za mne tenkrát biskupové nepostavili. Ale po deseti letech jsem se dočkal toho, že mi pan kardinál řekl, že jsem měl tenkrát pravdu a že snad mi může být satisfakcí, že kardinál Scuola, který vykonal oficiální inspekci stavu fakulty jako pověřenec Svatého stolce, nakonec užil o tehdejším vedení fakulty přesně stejná slova, která jsem řekl v roce 1992. Inu, pomyslel jsem si, v Římě se říká „myslíme ve staletích“ – a tady přišla satisfakce dokonce poněkud dříve, jak skvělé! Tenkrát jsem ovšem nevěděl, že z té trojice, která mne z fakulty vypudila, byli dva dlouholetí agenti StB a že jejich motivace měla zřejmě i tyto kořeny – chtěli se zachránit před stíny vlastní minulosti coby „ochránci ortodoxie“. Kdyby nebylo zásahu Vatikánu a velkorysosti tehdejšího rektora Wilhelma, tak by nejstarší existující evropská teologická fakulta vypadla ze svazku univerzity a dostala zas statut středoškolského učiliště, jaké oni znali z dob komunismu.
Ale osobně vůči nim žádnou zášť necítím – přechod na mou „rodnou“ a velmi milovanou Filozofickou fakultu byl nakonec nejšťastnější krok v mé profesionální dráze, tam jsem opravdu na svém místě a zpátky bych už se ani za nic na světě nevracel, i když jsem rád, že se tam situace velmi zlepšila - s novým děkanem a řadou pedagogů dnešní KTF mám velmi přátelské vztahy.

Jste knězem a zároveň máte civilní povolání. Myslíte si, že je to obecně perspektivní model pro církev v sekulární společnosti 21. století?

Ano – už Josef Zvěřina o této formě hovořil jako o „třetí cestě“ kněžství vedle služby ve farnosti a kněžství řeholním, klášterním. V budoucnosti budou existovat všechny tři a ta třetí bude možná nejplodnější – já a mnozí další můžeme dosvědčit, že bohaté zkušenosti z civilní profese a intimní znalost jazyka a problémů lidí, kteří do kostela těžko najdou cestu, přinášejí teď velmi bohaté plody v pastoraci, v misii a v dialogu s dnešním světem.

V devadesátých letech jste se výrazně politicky angažoval (iniciativa Impuls aj.), zúčastnil jste se mnoha veřejných debat. Jak se na tyto své aktivity díváte nyní s odstupem času?

To prostě patří k mému poslání, je to integrální součást mého osobního povolání jako občana, intelektuála, křesťana i kněze, který nechápe své kněžství jako alibi, jež by ho zbavovalo lidské a občanské odpovědnosti. Rozeznávám striktně oblast moci od oblasti vlivu, potestas od auctoritas, jak to učili už středověcí teologové a papežové a jak o tom mluví soudobí politologové. Velmi pečlivě rozlišuji aktivity ryze politické (politiky jako výkonu moci), do nichž jsem přes mnohé výzvy a lákavé nabídky nikdy nevstoupil, od morálních projevů občanské zodpovědnosti, které považuji za svou povinnost a které naopak činí kněžství v dnešní společnosti věrohodným. Církvi bylo svěřeno prorocké a společensko-kritické poslání a kněz, který by se vzdal své občanské odpovědnosti a proměnil se v pouhého obřadníka, by zradil jednu důležitou dimenzi svého mravního poslání. Samozřejmě, že míra občanské angažovanosti kněze musí být úměrná jeho odborné kompetenci a lidské zkušenosti v této oblasti. Chce-li se kvalifikovaně vyjadřovat k „věcem obecným“, musí např. dobře znát sociální nauku církve a umět – jak k tomu vyzývá koncil – spojovat teologickou kompetenci s odborností v oblasti společenských věd, jinak by nadělal víc škody než užitku. Nikdy se nesmí stát hlásnou troubou stranicko-politických zájmů (ani tzv. „křesťanských stran“).
Jsem rád, že jsem se účastnil mnoha debat a konkrétních zápasů v aktuálních otázkách společenského života, které mají jak politický, tak především mravní rozměr – jako byla kritika „reality show“ v komerčních televizích, protest proti „výstavě mrtvol“ v Lucerně, podpora politické nezávislosti veřejnoprávní televize nebo současná obhajoba přežití kvalitních divadel před tlakem koryfejů „volné ruky trhu“, debaty o zákonu o „registrovaném partnerství“ nebo o eutanázii. Sem patřila i občanská iniciativa „Impuls 99“ proti nemravné „opoziční smlouvě“, která hrozila zastavit demokratickou soutěž a zaplavila společnost korupcí. Jsem přesvědčen, že jsem ve všech těchto případech stál na správné straně – ostatně mé varování lidoveckým špičkám, aby nekalkulovali s tím, že jim podpora prezidentské volby Václava Klause zajistí hladkou průchodnost zákona o církevním majetku a jednoznačnou podporu ODS se potvrdila už během pár týdnů.
Pokus Impulsu 99 zahájit kritický dialog mezi intelektuály a politickými stranami o stavu a směřování společnosti ztroskotal na nezájmu a nenávistné reakci tehdejších držitelů politické moci – ale i tento pokus měl být učiněn. Myslím, že moji učitelé Antonín Mandl a Josef Zvěřina by ve všech těchto situacích jednali naprosto stejně – také oni byli tenkrát napadáni a pomlouváni mnohými katolíky – včetně těch, kteří se dnes dovolávají jejich jmen, když chceme dokázat, že mezi kněžími nebyli jen kolaboranti nebo „opatrní“, nýbrž mnozí stateční a prozíraví muži Boží.


Zúčastňujete se různých mezináboženských setkání. Co Vás konkrétně z jiných náboženství obohatilo a kde naopak vidíte jasné hranice vlastní křesťanské identity vůči jiným náboženstvím?

Dát všechny své získané vědomosti a životní zkušenosti do služeb toho, v čem poslední koncil a oba poslední papežové vidí patrně nejdůležitější úkol naší doby, totiž pro dialog mezi náboženstvími a pokojné soužití lidí na zemi, spojené s hledáním základních duchovních a mravních hodnot, zaměřených k transcendentálnímu cíli lidských dějin – to v posledních letech považuji za své hlavní životní poslání.
Mám-li říci zcela osobně, čím mne to obohatilo, pak to bylo objevení netušených hloubek křesťanství, když jsem je uviděl v širším kontextu. Dnes docela jinak a hlouběji chápu tajemství vyjádřené v učení o Trojici nebo chalcedonské dogma o jednotě lidství a božství v Kristu. Kdyby křesťan v nádherném dobrodružství objevování velkých hodnot ostatních náboženství a při prohlubování schopnosti „dívat se na svět také očima těch druhých“ nějakým způsobem nechal vyblednout svou lásku ke Kristu, bylo by to povážlivé. Ze své zkušenosti však musím říci, že mne tato práce naučila milovat Krista ještě vroucněji – takže vůbec nevidím důvod, abych tuto lásku „pojišťoval“ snižováním nebo dokonce démonizací jiných náboženství. Kristus je pro mne tak absolutně velký, že můžu beze strachu z „konkurence“ přiznat všem ostatním po právu všechny velké hodnoty, které skutečně mají.

Který spirituální proud v katolické církvi je vám zvlášť blízký?

Neskrývám se se svým poněkud kritickým odstupem k „novým hnutím v církvi“. Jeden mladý muž nedávno na vašich internetových stránkách mne dokonce uvedl jako odstrašující příklad nebezpečného individualismu. (Spletl přitom dohromady několik věcí: přiznám-li se k tomu, že nejsem „kolektivní člověk“ a tyto formy mi osobně nesedí, neznamená to, že bych si neuvědomoval jejich význam pro velké množství jinak založených lidí. Také vytahuje-li na mne papežské citáty o církvi jako společenství, mohl bych ho usadit jiným papežovým citátem, že každý musí najít svou osobní a nezaměnitelnou cestu k Bohu a že je tolik cest k Bohu, kolik je věřících – přesně o to mi totiž jde.)
Víc než nová hnutí mi imponují staré řády – má žhavá láska k jezuitům a ignaciánské zbožnosti nikdy nezrezavěla, stejně blízká je mi karmelitánská mystika, ale mám mnoho přátel doma a zejména v zahraničí také mezi benediktiny, františkány a speciálně polskými dominikány, protože mnohé hodnoty jejich spiritualit jsou mi velmi blízké.
Ale i na hnutí, které mne obyčejně zlobí nejvíc ze všeho nejvíc, na „charismaticích“, kterým vytýkám častou psychickou manipulaci a hloupou démonizaci mnoha věcí, kterým zřejmě vůbec odborně nerozumějí (v poslední době se i ti rozumní mezi nimi zaměřují např. na nesmyslné strašení např. před homeopatickou léčbou či psychoterapeutickou školou C. Rogerse), oceňuji na druhé straně i řadu dobrých stránek – sám např. používám modlitbu za „uzdravení vzpomínek a očekávání“. Rád čtu některé naše i zahraniční autory tohoto hnutí a věřím, že leckteré pošetilosti, které tam občas nalézám, jsou „dětské nemoci“, z nichž snad časem vyrostou. Ostatně kdo zná dobře dějiny církve a spirituality, vidí, že mnohé extrémy se jen v nových převlecích cyklicky vracejí – kolik motivů dnešních krajních „charismatiků“ už zaznělo např. u montanistů, katarů, joachimitů či novokřtěnců! Každý „úlet“ však reaguje na nějakou skutečnou potřebu, má své „zdravé jádro“, které jen „přebujelo“. Prostě všechno má své pro a proti – platí Pavlovo „vše vyzkoušejte, co je dobré, toho se držte“. Církev by měla mít širokou nabídku, protože má oslovit různé typy lidí a když se ta „nová hnutí“ nevysilují hlavně v démonizaci těch druhých, tak se časem uklidní a protříbí.

Při příležitosti svého jubilea určitě bilancujete. Které životní desetiletí pro Vás bylo nejšťastnější?

Bezesporu to poslední, kdy jsem napsal řadu knih a také díky nim jsem mohl velké množství přemýšlivých lidí podnítit k hledání Boha – několik set z nich jsem mohl dovést až ke křestnímu prameni a několik z nich našlo svou cestu následování Krista jako kněží či řeholníci a řeholnice. Mohl jsem také naši vlast a naší církev reprezentovat na mnoha mezinárodních fórech na několika kontinentech. Jsem za to Bohu nesmírně vděčný.

Jaké máte plány do budoucna? Na co se nejvíce těšíte?

Chci, pokud mi síly budou stačit a nepovolá-li mne Bůh na jiné cesty (nebo už do svého království), pokračovat v tom, co právě dělám. Ale ještě bych rád zažil dobu, kdy se budu moci osvobodit z šíleného pracovního tempa posledních desetiletí, pustit mnohé odpovědnosti z ruky a věnovat většinu času tomu, co vyplňuje zatím jen mé každoroční letní prázdniny a naplňuje mne nejhlubším štěstím: moci v tichu kontemplovat a tváří v tvář eucharistickému Kristu psát své knihy a prožívat toto psaní jako formu modlitby, podle zásady „contemplata alliis tradere“ – promodlené předávat druhým.




zdroj: ChristNet.cz (červen 2008) - Jan Uhlíř
odkaz na část první a druhou