Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zikmund

Zikmund Brozanský

Tragédie čtyř obrazů.


Osoby:

Zikmund Brozanský z Vřesovic
Lidmila ze Žlunic, manželka Zikmundova
Jiřík Brozanský z Vřesovic, syn Zikmundův
Markéta z Řehnic, manželka Jiříkova
Alžběta ze Salhausenu, dcera Zikmundova
Jan Olomoucký, farář
Jaroslav Zářeha, rychtář
Matěj Vorašický, konšel
Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabí
Polyxena z Pernštejna, jeho manželka
Josef Werner, doksanský probošt
Melchior Jobst, saský kameník
Pěvec


Scéna v Brozanech nad Ohří.


Jednání první - Podzim


Předzpěv

Podzim 1587. U brozanského lesa v sousedství řeky Ohře. Doba mezí nocí a ránem. Šero.
Na scéně připraven kmen stromu či dva pařezy, na nichž později budou milenci sedět.
Zatím tu Markéta z Řehnic a Matěj Vorašický nehybně stojí. Vejde pěvec.

Pěvec: Ó, ty předrahý, pomíjivý čase,
jenž dals nám dnešní moudrosti,
divé zvíře obdařil jsi hlasem,
maso připnul šlachou ke kosti.
(Prochází se mezi nehybnými postavami.)
Čím větších sil lidé měli,
tím slábli bozi v jejich zdání,
až jednoho dne vyzvěděli,
že jde o pouhá lidská přání.
(Zastaví se.)
Jim pouhým se stal kámen, pouhé bylo zvíře,
pouhou byla radost nad ránem
a všechno další dostoupilo víře,
že pouhými lidé jsou si navzájem.
(Ohlíží se po nehybných postavách.)
Trebaže o duši lidé přišli,
a tím o smysl vítězství,
navzdory bezduché mojí mysli,
přec v krvi píseň tiše zní.
Ó, múzo, vypravuj o drahém snění,
vypravuj o nás, jež sešli jsme se zde,
my budem jíst ze stromu zapomnění,
byť zítra se už nesejdem.
Vyškrábej člověku jeho zraky,
které z přírody posvátné navždycky
vyhnaly anděly spolu s draky,
jen aby život nezněl tragicky.
Ó, přines, múzo, co nám chybí,
hrůzu a radost, přines obě,
ze slova "kdyby" čiň "bezpochyby"
a my se vrátíme sami k sobě. (Odejde.)


Výjev první

Totéž místo. Svítá.
Markéta z Řehnic a Matěj Vorašický obživnou.

Markéta: Je mi tak teskno pohlížet
do přetěžké, šedé mlhy,
která jak můra tlačí.
Smutný je pohled v holé stromy,
jichž žloutlé listí
dávno opadalo jako naděje zašlé, marné.
Mít tak křídel
a s nimi leť
do krajin krásnějších,
kde teplejší je vzduch!

Vorašický: Cožpak jste, paní,
od pana manžela převzala chmury?
On možná vzdychá po větru Svaté země,
přinášejícím vůni od moře k pevnině.
On snad toužit může
po růži Sáronské,
okouřené myrhou a kadidlem,
dražším než všelijaký prach apatekářský,
neboť on pohleděl na dcery sionské.
Jenomže, Vy, má paní mi tolik drahá,
kterou nazývati chtěl bych spíše sestrou,
jste sama zahradou stromů,
ovocem rozkošným cypru a nardu,
šafránem, puškvorcem, skořicí, aloes,
i všelijakými zvláštními věcmi vonnými.

Markéta: Ach, příteli mi taktéž drahý,
dovol i mně věrné otázky.

Vorašický: Vám, přitelkyně, kdykoli.

Markéta: Co Tebe, milý poéto,
do těchto míst vyhnalo tak nevčas?
Hledal jsi, stopoval srnu,
jež neobratně vzdálila se svému ukrýtu?
Máš snad s sebou oka a pasti,
nebo jsi přišel beze zbraně?
Myslíš, že ji udávíš holýma rukama?
Snad tak myslíš, jen nezapomeň,
že srna není tvá, ale patří pánu.
Ba dokonce, nemělo by ono zvíře
být právě takovým pánem,
ke kterému se má pouze tiše vzhlížet?

Vorašický: To vskutku je.

Markéta: Copak jsem domluvila?
(Vorašický si klade na ústa ruku na znamení toho, že ji nebude přerušovat.)
Zatím Ty míníš, že slovo kořiti se
vzešlo od kořisti.
Jinak se nedivím tvým domýšlivým zbraním.
Kdepak jsi našel této výmluvnosti?
Na pražských studiích byls tímto obdařen?
Či došel jsi k témuž v krčmách tamních,
které Tě, jak proslýchá se,
zbavili slibu kněžského,
když lásku k panenské Matce Boží
vyměnils za lásku více tělesnou? (Se smíchem.)

Vorašický: Má paní křivdí mi,
proto nelze mlčet,
jak činíval jsem dosud
Však docela jsem zmaten
a nevím, co říct dřív.
Že hnusné pomluvy kolují,
je mi snad líto,
od zlých hub nicméně zlosti nebolí.
Nezemřel snad Hus?
A nežije stále v očích jedněch
věčnou blasfémií?
Vždyť i nejpoctivější z nás
byl pliván cestou v Golgotu.
A přece říkal "Odpusťte jim,
vždyť nevědí, co činí".
Tak dělám i já.

Markéta: Také nevíš, co činíš?

Vorašický: Odpouštím!
Na každém kroku lidem odpouštím.
Protože bez toho,
by svět býval místo hrozivé.
Tu nenávist je střídána
další nenávistí,
jen jinou a větší,
až zlo je bez konce.
A pod tím démon příkládá
a z hloubi duše se směje.

Markéta: Odpusťte, Matěji, teď mně,
že vám vstupuji do vaší svaté mluvy,
ale zaujata jsem slovy krásy,
že mám mimochodnou otázku.
Ohledně Belzebuba, který se z hloubi duše směje.

Vorašický: Ano?

Markéta: Směje-li se někdo z hloubi duše,
znamená to, že má duši?

Vorašický: Snad je to spíše otázka gramatiky,
pokud však mluvíme o duši ďáblově,
jehož roztomilá ústa nazvala jménem,
kterým Bible nazývá boha na Ekrónu
a které počesku zní muší pán,
pak ano, máte pravdu zcela.
Ono se darmo neříká
"Má ďábelskou duši".
A právě k takovým,
o nichž jsem mluvil prve,
k těm vemlouvačům z pekel,
neměl bych dále už co říci.
Tak lhostejnou mi ona lůza je.
Jenomže pokud jejich slova
měla dolehnout k uším anděla,
s nímž mám čest sdílet tuto chvíli,
a měla zničit přátelství naše,
které jediné jsem si zamiloval na světě,
pak říkám upřímně: Nenávidím je.

Markéta: S vámi je vskutku radost
konverzace.

Vorašický: Nejsem tak nudný jako váš choť,
říkáte snad?

Markéta: Vy jste, pane mlynáři,
mnohem nudnější,
nenechte se mýlit,
je to však jen proto,
že můj muž je mým mužem.
Tedy tím, koho si upřímně vážím.
Kdyby jste ho slyšel,
jak mluví o dalekých krajích,
jež jste předtím zmínil,
nechtěl byste v životě slyšet jiného.

Vorašický: Tedy mám být šťasten,
že jsem ve Vašich očích
hned za panem manželem?

Markéta: Kdybyste nemluvil jen o sobě,
mohlo by tomu být.

Vorašický: Mluvit o sobě?
Takové úmysly nikdy jsem nechoval,
sama jste se ptala.

Markéta: A je tedy pravdou,
žes měl být knězem,
ač nedošlo k tomu?
Ptala jsem se na tebe
a tohle mi řekli.
Prý je to jen dobře u toho,
kdo nenechá žádnou sukni na pokoji.

Vorašický: Knězem být měl jsem vskutku
a v Praze studoval dlouho.
Jako chlapec jsem udělal dojem
- patrně však omylem -
na pátera Jana,
který mne miloval, jak své vlastní dítě,
jež mu osud vzal,
ba řečeno pravdě podobno,
jež mu odňali ďábelští psy,
nijak nepodobní těm,
o nichž jsem se prve rozohnil. 

Markéta: O panu faráři slyšela jsem cosi,
ale povídejte dále.

Vorašický: Váš tchán, veliký Zikmund,
taktéž mnou milovaný
a navždycky ctěný,
jemuž budu do smrti zavázán,
mi odchod do Prahy umožnil.
Nebudu vám líčit,
jak to všechno dopadlo.
Příliš na mne doléhalo,
až jsem vstoupil smrti v náruč.
Tento svatý stav pro mne určen nebyl...
Ale, ach... vím, že jste moje paní,
se kterou nejsem v ničem roven,
a přece za všemi těmi fábory a obřady
tuším bytost, kterou stvořil Bůh
jako každého jiného.
Takovou, která by přestože vytrvala
na mém místě, chápala lásku
ztracené ovce, zbloudilé domovu.
Která touží po návratu jako vzduchu,
bez něhož žít není možné.

Markéta: Myslíš, že toužím po návratu?
Že se mi můj nový
a navěky daný domov nelíbí?

Vorašický: Proč bych tak mínil?
Celou dobu jsem,
ač nelibě a pouze k Vašem přání,
mluvil o sobě.
Já nejsem lékař mé paní,
abych zkoumal zákoutí její duše.
Miluje-li svého muže,
bude její "navěky daný domov"
jejím domovem.

Markéta: A pokud nemiluje?

Vorašický: Nemiluje?
Což si se mnou hrajete?
Někdy mám tušení,
že jsem pro Vás
jen jako... jako... (hledá správná slova)

Markéta (skočí do jeho přemítání): To říkáš Ty,
který to samé činíš se mnou?
Opravdu, a říkáš to skoro vážně.
Kam zmizla bezstarostnost
našeho hovoru?
Nevznášeli jsme se před chvílí
s moučným prachem Tvého mlýna?

Vorašický: Paní, já...

Markéta: Kdy už si všimneš, že nejsem
z těch srnek snadno chycených!

Vorašický: Ale paní!

Markéta: Proč by se lidé měli rmoutit
nad pouhou hrou,
pokud tím aspoň na chvíli
utečou bídě smutného rána?
(Sedne si na kmen stromu.)

Vorašický: Omlouvám se Vám,
nechtěl jsem to kazit.
(Přisedne si k ní.)

Markéta: Nekaj se a potěš mne něčím.

Vorašický: Kupříkladu...
znáte, drahá přítelkyně,
divadelní kus o přeslavném páru,
jehož láska byla tak velká,
že překonala stavovské rozdíly?
Je to příběh tuze pěkný.

Markéta: Divadlo?

Vorašický: Však víte.
Jistě znáte rudolfinskou společnost divadelní,
jejíž herci vynikají na prknech moderních i starodávných her.
Sofokles, Aischylos, to jsou přece miláčkové pražského lidu.

Markéta: Nu, trochu se stydím
za své venkovanství.
Avšak hra, o níž mi teď
chcete vyprávět,
je moderní nebo starodávná?

Vorašický: Těžko říct, neboť
- pokud vím -
nebyla dosud napsána.

Markéta: Ha.

Vorašický: Je to však jen otázka času.
Vám by se příběh velice líbil,
neboť je o těch, kteří věří na lásku.
Jako student jsem o něm slyšel poprvé
a nikdy ho z hlavy nevymažu.
Odehrává se v daleké Itálii,
ve městě jménem Verona či Venezia,
to důležité není, neboť odehrát se mohl kdekoli.
Dva lidé se potkají a zamilují do sebe,
jejich lásce však brání morálka odlišných vrstev.
Mladík Romeo je ze zchudlé rodiny Monteků
a dívka Julie ze šlechtického rodu von Kapulet.

Markéta: Ještě mi řekněte,
že ona je taktéž vdanou ženou.

Vorašický: Téměř ano,
tomu se však vyhne.
Použije medicínu,
kvůli níž vypadá jako mrtvá.

Markéta: A dál?

Vorašický: Julie nakonec procitne.

Markéta: A?

Vorašický: Není to veselý příběh.
Dojde tam k několika úmrtím,
Romeova přítele Merkucia například.

Markéta: A milenci?

Vorašický: Plánují útěk.

Markéta: A podaří se jim?

Vorašický: Proč by se jim neměl podařit?
Jen hloupý divadelník by poté,
co naoko zabije Julii,
mohl navázat kupříkladu tím,
že ji nechá zase zemřít.
A s ním třeba i jejího milého.
O smutných věcech budiž rokováno;
nekterým trest, a jiným milost kývá.
Milost, chápete, má paní?
Láska přece všechno přemáhá.

Markéta: Skutečně jsem se bála,
že oba milenci zemřou.

Vorašický: Jistěže jednou zemřou,
jako každý tvor,
k čemu jsou ale myšlenky o tom?
Ještě dnes si ke psaní sednu
a divil bych se velice,
nevytiskne-li mi ono drama
Melantrich čili Veleslavín.

Markéta: Ó, ano. Spatřuji to
v živých barvách:
Romeo a Julie, tragédie od Matěje Vorašického. (Se smíchem.)
Teď mi však řekněte popravdě,
zda bylo náhodou,
že nikoli oba milenci,
ale my dva
jsme se dnes setkali.

Vorašický: Jinak to bohužel nazvat nelze.
Starý pan Vřesovec mne pověřil,
abych vstříc šel slavné návštěvě,
která Brozany touží ozdobiti
snad již dnešního dne.
Říkám "snad", neboť panstvo
očekávané mělo přibýt
již předevčírem.
Nevíte-li více, oč vlastně jíti má,
není snad celý zámek vzbuzen?

Markéta: Ať přijdou dnes či zítra,
půjde jen o další nudnou vizitu,
kterou tento venkov zažívá tak často.
Někdo z jednoho neřádu zemského
vzkázal, že se staví.
Snad kancléř, maršálek či sudí
potřebovat budou zlatky nebo službu,
nebo obojí.
K návštěvě drahé, ze starých časů,
Zikmund se vyjádřil, když jsme jedli,
že katolík než, aby uznal novoty,
byť od papeže samého pocházejí,
bude se řídit raději
časem pohanského císaře,
vzešlého někde v loži Kleopatřině.

Vorašický: Míněno tedy tak,
že panstvo budem vyhlížet
ještě týdny dva,
než starý kalendář dohoní
dobu řehořiánskou?

Markéta: To netuším vůbec,
vím jen, že včerejší průpovídka Zikmundova
rozesmála i jinak zasmušilou paní Lídu
a s historkou jsem chtěla potěšit i Vás.

Vorašický: Potěšen budu,
když slíbíte,
že mi ty dny
Vaše přítomnost zpříjemní.

Markéta: To slíbit nemohu,
neboť mám vlastní povinnosti.
Trochu se divím,
že sám jste si nenašel nikoho
za svou mlynářku,
kdo by Vám tady zpříjemňoval den.
Jakož i v manželském pokojíku.

Vorašický: Vím, nač narážíte.
A není mně milo.
Že vy jste vdaná a já ne.
Měl bych se vskutku oženit,
aby jsme byli vyrovnáni.

Markéta: Ke knězům někdějším hodí se jeptišky,
nikoli děvčátka, o nichž jsem slyšela.
(Nahne se k Vorašickému a pohladí mu tvář.)

Vstoupí Vilém z Rožmberka, Polyxena z Pernštejna a doksanský probošt Josef Werner. Milenci jsou zaměstnáni sami sebou a nově příchozích si nevšimnou.

Vorašický: A to vás napadlo
jen tak mimochodem?
(Zasněně se dívá na Markétu.)
Dívajíc zrakem svým ke klašteru,
za jehož zdmi tlukou srdce panenská?
Však vyvolil bych si klidně zdejší pannu,
která myslila na Kristapána,
když o lásce vzdychala v polosnění.

Markéta: Bože můj. (Směje se.)

Vorašický: Ani já neváhám okamžení,
pokud bych u Vás vstoupil na ceně.
I kdyby šlo o pouhý rozmar mojí paní,
nastoupil bych rád na cestu Lutherovu.

Probošt (truchlivě):
Kdykoli přívozem překonávám řeku Ohři
a poté nešťastný vstupuji na druhý břeh
svého svatého domu,
pokaždé modlím se nevýslovně,
aby Bůh dal mi oporu a požehnání,
navrátit tento kus drahé české země
zpátky ke svatosti.

Polyxena: Až příliš jsme se vzdálili sami sobě,
kdo ještě doufá ve ztracený mír tohoto světa?

Vorašický Markétě něco šeptá do ucha a Markéta se zasměje.

Probošt: Víra, naděje, láska.
Snad to jediné nám ještě zbývá.

Rožmberk: To vypadá jako bychom se ocitli na znesvěcené půdě.

Probošt: Zněla snad jinak slova těch... dvou... (Snaží se na ně ukázat.)
milenců?

Polyxena: Už jsem se bála, že to nedořeknete.

Markéta spatří nově příchozí. Okamžitě vstane a následně vstává i Vorašický.

Rožmberk: A to nás ani, drahá Polyxeno,
pan probošť netěšil příběhem
o přeslavném faráři brozanském

Probošt: Spíš bych řekl pastorovi,
či jinak, jak by jim oni chtěli říkat,
farář je slovo, které nehodí se pro toho svévolníka.

Rožmberk: Faráři čili pastorovi. A...
Měl bych ještě dodat, že nebyl katolík, ale utrakvista,
aby nikdo nezůstal na pochybách, pane probošte? (Probošt zabrblá.)
Příběhem tímto se však bavilo celé království.
Oženil se a měl i děti.
Je to už drahný čas,
bylo to snad před dvaceti, patnácti lety? (Podívá se na probošta.)

Vorašický s Markétou k nim přistoupí.

Rožmberk: Těchto sedláků můžeme se zeptat,
kdoví, třeba jsou to děti našeho faráře.
(Rožmberk se zasměje a probošt pokřižuje.)

Vorašický: Vítejte, panstvo, na rodném panství
pana Zikmunda Brozanského rytíře z Vřesovic,
nejste snad nám draze očekávanou návštěvou z Prahy?

Rožmberk: Vlastně jedeme přímo z Roudnice,
rodného panství Viléma z Rožmberku,
takto nás můžete ohlásit, máte-li k tomu pravomoc?

Vorašický: Jsem konšel brozanský...

Rožmberk (posměšně): Výborně.

Vorašický: A zde je paní Markéta Brozanská z Vřesovic.
(Představí Markétu a Rožmberk zpozorní.)

Rožmberk: Vskutku?
Vy jste paní Brozanská? (Prohlíží si Markétu.)
Podivno, také jsem znával Markétu Brozanskou,
ale Vás, paní, neseznávám.
Snad vypila jste alchymistův nápoj mládí
a k tomu nesmrtelnosti, neb ženě, o které je řeč,
můžeme složit leda kvítí pohřební.
Jste tedy opravdu paní Brozanskou,
která učinila ze zdejšího pána vdovce?

Markéta: Ženu, o které je řeč,
můžeme vskutku dáti věnec na hrob
a stěží to ze mě učiní jinou,
Nebrozanskou paní.
Že jméno stejné smí patřit dvěma
je vážně s podivem, jen divno
k čemu král má za jménem římské dvě.
Snad že má rozumu dvakráte?
Že ani onen Rožmberk,
o kterém jste se zmínil letmo,
a sám představit se zapomněl,
nenese prvně jméno Vilémovo,
vím takřka dojista.
Stejně tak jeho snoubenka,
jež má být krásná,
jako Vy jste, paní,
není přece jedinou z celého světa.
Vždyť již trojská Polyxena
měla být nabídnuta co platba Achilova.
Uznávám ale, že Homér o ni mlčí.
K proboštu doksanskému,
na kterého bezděky vzpomněla jsem si,
nevím již, co dodat,
kdyby víckrát vyšel ze své smutné cely
nejen k lovu a pečinkám,
snad by jistě poznal,
kdo tu před ním stojí.
(Probošt je v rozpacích.)
Ráda se tedy podruhé představím,
jméno mé Markéta rozená z Řehnic,
provdaná Jiříku Brozanskému,
kráječi císařskému a synu Zikumundovu,
který jest pánem na brozanském panství.

Polyxena: Odpusťte proboštu kláštera premonstrátů,
Josefu Wernerovi, (Představuje Wernera.)
cítí se divně na zdejší půdě,
více než my zůstal v rozpacích.
Zaujat párem přízraků lásky.
Nám drahým je však průvodcem,
jenž přístřeší poskytl a doprovodil k Vám.
Zde můj muž, nejvyšší purkrabí Vilém Rožmberk,
má schůzku smluvenou s panem tchánem. (Představuje Rožmberka.)
Já sama Polyxena, dcera nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna.
Těší nás velice, že se poznáváme. (Podává ruku Markétě.)

Markéta: I mne.
Tedy teď pojďme spolu k cíli Vaší cesty.
Chcete jít ostatně do zámku pěšky?

Rožmberk: Není vyhnutí.
(pošeptmo k Markétě) Kázala žena.

Polyxena: Myslíte, jak řekla jsem: "Není nad volnou náruč přírody"?

Rožmberk: Vidíte?

Odcházejí. Jako poslední Vorašický s Markétou. Vorašický se naposled obrátí k Markétě.

Vorašický: Můžu snad, paní Brozanská,
počítat s touto případností,
že se i jindy vydáte ránem
doprostřed lůna přírody čisté?

Markéta: Možná. (Zasměje se.)

Všichni odejdou. Vejde pěvec.

Pěvec: Ví snad oni kampak jdou?
Postavy námi rozhýbané...
Kam vkročí, kam zapadnou,
co se s nimi stane?
Na změnu není nejmenší naděje,
autor to přikázal a tedy né my,
proto jsem vešel uprostřed do děje,
neboť je potřeba rozhýbat scény.
(Mění se kulisy.)
A tak tu mizí obrazy ráje,
panstvo nebude snídat veverky,
již má své umělé, kamenné háje,
ač zámek brozanský je ještě nevelký.
(Ohlídne se ke kulisám.)
Teď tu je čas a je to vhodné,
říci si nějaké podrobnosti
o této hře, o její době,
v níž vešli sem naši hosti.
(Vytáhne list s nápisem MDLXXXVII)
Toto je latinské předčíslí
dnešního roku, o nemž řeč vedu.
Em, dé, el, třikrát ix, vé, í, í.
Patnáct set osmdesát sedm.
Co se v něm stane, co nestane,
když se ke stolu přijde osvěžit?
Co nám z něj pro nás zůstane?
A jaký život v něm půjde žít?
Vyjevte obrazy nafoukých balónů!
Které dosud neví, že dávno již jsou pryč.
Popijme žampaňské uprostřed salónů,
v nichž touhu života nahradil chtíč!
Vyjev nám, múzo, přízraky lidí,
kteří se klaněli přece i Tobě,
kteří si mysleli, že posud žijí,
a přitom pohřbeni byli už v hrobě. (Odejde.)

Výjev druhý

V paláci brozanské tvrze Zikmundovy. U podlouhlého stolu v prvním patře (stůl je obrácen k divákům úhlopříčně; Zikmundův kraj stolu je k divákům nejblíže, pokud usedne, bude k divákům sedět zády, naproti němu bude sedět Rožmberk, po jeho pravé ruce probošt, po pravé Polyxena, která bude mít židli spíše souběžne se stolem, aby se dívala přímo na diváky).

Vejdou Rožmberk, Polyxena a doksanský probošt, vedeni Zikmundem z Vřesovic.

Zikmund: Jen se posaďte, přátelé.
(Všichni se posadí.)

Rožmberk: Vyjádřit chtěl bych, příteli,
sice jsem se těšil tuze k Vám,
jak sladké může být usednutí
člověka cestou znaveného.

Zikmund: Příteli Viléme,
pokud jste unaven,
připravím pro Vás pokoje.

Rožmberk: Nepřijde v úvahu.
Odpočinek nalézám již tady,
nakonec nejsem zas tak starý.
Cesta od řeky ubíhala klidně,
jen cesta nahoru trošku mne znavila,
jako každého,
(Polyxena mávne rukou.)
jako téměř každého,
chce říci Polyxena.

Zikmund: O vaší svatbě
slyšel jsem Prahu dosud mluvit.
A prý tak dlouho ještě nepřestane.

Polyxena: Jaké to štěstí, viďte?
Nebo marnost, že se ještě mluví?

Rožmberk: Pro Prahu štěstí!
Její ruka čeká napřažena,
- myšleno pusa -
než zase uloví další historku
k zaměstnání matiček města.
Praga caput regni et imperii
prý zábavu potřebuje jakoukoli,
říkal mi císař před lety.
Avšak chtějí-li nás překonat
musí si Hlava namáhat hlavičku.
Příběh Cranachových postav
již by nezajímal nikoho.

Zikmund: Praha se dosti změnila,
co císař sídlí tu.
Nemluvím o lásce k minulé době,
ale pro pokolení naše
je to dosti nezvyk.

Rožmberk: Celý svět se mění
a nepůjdeme-li s dobou,
nepůjdeme vůbec.
Zůstanem vězet ve starých časech
jako země, které odmítají
reformy Řehoře Třináctého.
Rus prý nepřístoupí na kalendář nikdy,
raději budou opožděni času světskému,
než pravdě Boží.

Polyxena: Jaká to ale pravda? Jenom jejich.
Však přece se mi nezdá,
náš drahý hostiteli,
slovutný Vřesovče,
že bys byl vězněm minulosti,
lutheránský kostel máš,
co hrobku zdobenou v novém duchu.
A tam i zde, v celém Tvojím panství
dýchá na mne vůně novosti.
Jak můžeš toužit po starém
ve svém renesančím městě?

Zikmund: Snad právě proto?
Či není reformace spolu s renesancí
pouhým návratem?
Touhou po zašlém, věčně unikajícím?
K čemu předpona "re"?
Snad jako věčná snaha po dokonalosti,
která žel stěží může být naplněna.
Čím méně dní chybí mi do smrti,
tím více vím o své marnosti.

Probošt: Měli bychom se vskutku
vrátit k prostotě starých časů.

Zikmund: Míníte, probošte,
prostotu vašich katedrál
a stolování kléru? (Probošt zabrblá.)
Odpusťte, nechtěl jsem se
dotknout ctnostného premonstráta.
Vím však, co říkají Vaši bratři,
že my jsme ničitelé Boha,
pohané, kacíři, obrazoborci,
když prosté svatyně máme.

Probošt: Ozdoba kostelů
obrazem jest jeho pána,
jak o spáse to vlastně míní.
Má-li v palácích skvostné obrazy
a jeho chrám zatím chudne,
těžko dojde věčnosti.

Polyxena: Prý plány jsou to,
z jisté strany, i naši katedrálu
zbavit všeho lesku.

Rožmberk: Přinesl jsem si s sebou
slušné zbraně katolické,
viďte, milý Zikmunde.
Ale nepřišli jsme Vás rmoutit.

Zikmund: Vaší ženu pověst předchází.

Rožmberk: Ba přechází, ale jaká?
Má milá paní je tuze horlivá,
však kdyby jste znal její máti,
nazvete Polyxenu neznabohem.
Má drahá tchýně
- řekl bych i matka má,
pokud by nebyla mladší mne -
Marie Mannrique de Lara,
je bigotní natolik,
že to pro ni není urážkou.
Je dychtivá tak,
že by svou pobožností
patrně vyplnila celou tuto místnost.

Polyxena: Pán z Rožmberku
chtěl tímto patrně říct, aby náš hostitel
omluvil mou španělskou výchovu.

Rožmberk: Pán z Rožmberku
se chtěl spíše postavit
na stranu našeho hostitele.
Jaktože jste nakonec,
paní z Rožmberku,
zamlčela svůj obdiv
k biblické výzdobě
tohoto paláce?
Když jsme stoupali sem nahoru,
mínila chuděra,
drahý Zikmunde,
že jde o hradní kapli.

Polyxena: Řekla jsem,
že jde jako o hradní kapli.
Ale toho jste si, Rožmberku,
nemohl všimnout
jsa zaměstnán vlastním výstupem.
Pálac je nicméně
překrásně vykreslen.
Sgrafito je dnešní úzus,
ale na tomto malém sídle
má své kouzlo.
Poutník daleký si navíc výjevy
vychutnat stihne -
Narození Páně, Ukřižování,
Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení,
alegorie třech ctností...
A my si je dlouho prohlíželi.

Zikmund: Snad ne jako kupci?
Líbil by se Vám život zdejší? (S úsměvem.)

Polyxena: Je to tu krásné,
však příliš venkovské, příliš klidné pro mne.
Jenomže, to jsem říkala i o Roudnici,
kterou si stále více zamilovávám.
Ať jde ale o Pernštejn, Krumlov nebo kraj pod Řípem,
všude může být člověk doma,
pokud tam najde své štěstí.

Zikmund: Pověst praví, že právě Brozany
jsou klíčem ke štěstí, nevím, jak k životu,
ale prý, kdo bude vlastnit zdejší statky,
udrží si jiné.
V pamětech brozanských nachází se
listiny dávné,
pečetěné ještě kněžnou Emmou,
tuším že manželkou Boleslava Druhého,
v listech se však nazývá, co regina,
královna, nevím tedy, jsou-li pravé.
Přesto je probošti mělničtí opatrovali
a z Mělníka právě do Brozan vzali
při vznícení husitských válek.
Tato tvrz byla posledním jejich útočištěm.
Zoufalé se tu objevují zprávy
o blížícím se vojsku, jak Pražanů,
tak Jana Žižky.

Probošt: V Doksanech máme také pověsti,
o tom jak démoni obrátili klášter v prach.

Rožmberk: V prach se obrátíš, Wernere.

Probošt: Nepopírám, že šlo o Boží trest,
neboť od Něj pochází každá moc, tedy i toto.
Ale od Něj je rovněž každá nemoc,
a přece smíme zavolat lékaře.

Rožmberk: Nenadál jsem se nikdy
uslyšet taková slova právě od Vás.
Toto místo má vskutku divotvorný vliv.

Zikmund: Proboštem mělnické kapituly,
který se do Brozan uchýlil,
byl Konstantin z Vechty.
Proč právě sem, se přesně neví,
vhodná mu byla jistě nová tvrz,
dostatečná vzdálenost od vzbouřené Prahy,
jakož i pobyt jeho bratra arcibiskupa
ve Vaší již Roudnici.

Probošt: To nebyl arcibiskup,
to byla šelma.
Veliký omyl sesazený a vyobcovaný
samotným papežem.

Zikmund: Stejně jako tajemný
je konec arcibiskupa,
neví se ani, co se během války stalo
s naším proboštem Konstantinem,
jenž se v závěru podepisoval "z Brozan".
Víme jen jedno: panství,
na kterém se nacházíme,
odňato bylo kapitule mělnické
a dostalo se...
chtěl jsem říct "šlechticům",
ale můj doksanský host,
by řekl:
"To nebyli žádní šlechtici,
vždyť oni nebyli šlechetní,
to byli uzurpátoři."
Ale, že předek můj
husitským byl hejtmanem,
nenechám mu to doříci.
Tak jako tak, mělnická kapitula
Brozany ztratila a navždy zanikla.
Listiny její jsou tu však dodnes,
regina Emma v nich obdarovává
kostel sv. Petra místem u brodu
na cestě srbské z Prahy do Němec,
na druhém břehu zeměpanského dvorce.
V odstavci, kde se o Brozanech mluví,
je následují věta, ač není jisté,
patří-li opravdu jim:
"štít můj a roh spasení mého,
vyvýšení mé a útočiště mé,
kteréž od násilí vysvobozuje mne."

Polyxena: Vy svůj domov vskutku milujete.

Zikmund: Každý by ho měl milovat.

Polyxena: "Lstivá milost, marná krása."

Rožmberk: Ten nápis zaujal mou ženu.
Hádali jsme se, zda jde o citát z Bible.

Zikmund: Jde o poslední věty starozákonní knihy Přísloví.

Probošt: Vskutku.

Zikmund: Byly tam vepsány,
jak chtěla má první žena,
v rámci přestavby tohoto paláce.

Polyxena: A důvod?
Probošt nám vyprávěl cosi o paní Rebece,
která měla být potrestána za to, že...

Zikmund: Ten příběh neznám.

Rožmberk: Měl byste si probošta poslechnout,
drahý Vřesovče, aspoň se dozvíte něco o sobě.

Probošt: Byla to pouze pověst,
kterou jsem kdysi vyslechl.
Netvrdil jsem, že je pravdivá.

Zikmund: Celé ty věty,
které postupně smívá déšť času,
v Bibli znění takto:
"Lstivá milost, marná krása.
Žena bohabojná chválena bude."

Probošt: Nemá být snad slovo milost
chápáno jako líbeznost?

Zikmund: Ano, otec Jan říkává,
že jsme tam spíše vepsat měli
něco jako příjemnost.
Že dnes už tomu nikdo nerozumí.
Martin Luther takové slovo
překládá jako "lieblich".
"Lieblich und schön sein ist nichts."
Jak krásná řeč a jak krásnější
je nyní Bible v naší mateřštině.

Probošt: Mluvíte o podniku
Jednoty bratrské?
Vždyť je mimo zákon?

Zikmund: Nevím, oč hovoříte.
Já však vím jedno,
pokud Bůh nezačne
mluvit naším jazykem
stěží mu porozumíme.
Nemá-li se Bible překládat,
pak ať se nepřekládá ani do latiny.

Rožmberk: Je to jen aspekt
něčeho většího, obrody naší země.
Čechy jsou opět středem,
kterým bývaly kdysi,
vždyť dokonce Habsburk
učinil je sídlem.

Polyxena: Spíš jsme jen obrovitým
pupkem světa,
který je zahleděn do své alchymie,
svého umění, hraní, objevování,
nevěstek, bordelů, vrahů své lásky,
avšak splaskne jako prázdná dýně,
sotva se o slovo přihlásí skutečnost.
Na všech těch bálech,
které jsou tak těžce nepůvodní
a které i já musím milovat,
zaznívá stejná písnička -
hraje se až k smrti,
a snad to jediné je pravda.
Že nám zbývá jenom smrt.

Rožmberk: Někdy mám pocit,
že já jsem to byl,
kdo si vzal starce.
(Polyxena se usměje.)
Příteli Zikmunde,
však nechceme Vás zdržovat dlouho,
přistupme tedy k naší záležitosti.
Má navštěva učiněna jest
k podpoře dědictví po panu bratru,
slavnému Jindřichu Brozanském,
místosudímu a místokomorníku Království českého.
Poněkud z Vašeho podnětu
zabýval jsem se tímto případem
a zjistil následující:
Proti bratrově testamentaci,
jíž učiněn jste jediným jeho dědičem,
vyvolali protest Jindřich a Bedřich z Doupova;
jak víte.
(Zikmund pokývne.)
Setkal jsem se s nimi
a obdržel od nich na ukázku
písemnou závěť Chotkovu
s nápadem právě pro ně.
Byli se mnou úřadové většího soudu zemského
a ti potvrdili, že věc se jeví
spíše pro Váš neprospěch.

Zikmund: Již dávno jsem tuto záležitost vzdal,
už roky probíhá s Doupovci čilá korespondence,
ale ani jedna ze stran nehnula se z místa,
kdybyste mi to nepřipomněl nyní
již bych se tímto ani nezabýval.
Vransko-žerotínské panství
nechávám žít vlastním životem.

Rožmberk: Vím, říkal jste mi to na sněmu.
Doupovcům jsem rovněž pověděl,
že s panstvím mohou předběžně počítat,
neboť jim poskytnu oporu,
i císařovu, bude-li třeba.

Zikmund: Jak tomu mám rozumět?

Rožmberk: Doupovci udělají nyní cokoli,
oč bude císař žádat.

Zikmund: To bych učinil i já.

Rožmberk: Ano, ano, císař je císař.
Ale o to nemluvím.

Zikmund: Taky má v zádech armádu.

Rožmberk: To má, to má...
(s úsměvem, ale hned si na něco vzpomene a zakaboní se)
Stačí jenom ti Turci,
to bude strašná potupa!
Ale zpět k našim malým bálům. (podívá se na Polyxenu)
(k Polyxeně) Nechceš vzít pana probošta na vzduch,
teď už to bude jenom nudné.

Polyxena: Vážně? Pro mne naopak zábava začíná.

Rožmberk: Doupovci chtějí královské potvrzení
o dědičnosti držby Vraného a Žerotína.
Je proto třeba vyhovovit listinu,
kterou se vzdávate veškerých nároků,
rytíři Vřesovče, aby věc byla spravena.

Zikmund: Nebude stačit
spolupodepíšu-li jejich žádost pro císaře?

Rožmberk: To byste udělal?

Zikmund: Co bych neudělal pro svůj zájem.

Rožmberk: Jaké máte podmínky?

Zikmund: Nežádám 5000 kop grošů českých,
které mi bratr odkázal z Chotkova svěřenectví,
neboť ty si ponechám v každém případě.
Ale tutéž částku požaduji od Doupovců za to,
že spolupodepíšu jejich žádost
a pro jistotu na ně pamatovat budu ve svém kšaftu.

Rožmberk: Deset tisíc je velká částka,
oni počítali maximálně se třemi.

Zikmund: Víte za kolik prodal Zajíc
házmburské panství? Za patnáct tisíc.

Rožmberk: No právě.

Zikmund (důrazně): Tehdy.

Rožmberk: Dobrá, budu se snažit
Doupovce přesvědčit.

Zikmund: A? Neučiní-li snad to, oč císař požadá?

Rožmberk se rozmýšlí.

Rožmberk: Tedy dohodnuto. (Vítězně.)
Vaše podmínka je pět, resp. deset tisíc,
a Vaše podmínka bude splněna.
Je to několikanásobně více,
než jste kdy mohl žádat před soudem.

Zikmund: To vím. Ale dosud netuším,
co mě to bude stát, milý Rožmberku.

Rožmberk: Řekněme, že se objevily jisté
nesrovnalosti ohledně směny hradu Kyšperka
s Doubravskou horou,
kterou učinil Váš bratr před devíti lety.
Snad jste obeznámen s tím,
jak k tomuto obchodu došlo.
Císař Rudolf zatoužil po definitivním prodeji
Kyšperka, který měl v zástavě Váš bratr.
Koruna mým prostřednictvím postoupila
Jindřichovi Brozanskému hrad nad Teplicí
a on se zřekl svého zástavního jmění.
Následně bylo z Hory převezeno vybavení
na Kyšperk, nikoli však jisté důležité listiny.
Na ty jako by čas zapomněl.

Zikmund: Říkalo se, drahý Rožmberku,
že ony listiny dal jste
ještě před vlastním obchodem
odvést do Krumlova.

Rožmberk: To se opravdu říkalo.
A nyní se objevily osoby,
které chtějí využít tohoto pomýlení...
Vy sám víte, jak je Rudolf paranoidní.
Domnívá se, že lidé
nejsou zaměstnáni ničím jiným,
než přípravou na jeho svržení.
Vidí nepřátele všude.
Nedávno zpozorněl jsem,
že mraky stahují se
i nad vaším lobkovickým sousedem
či vzdáleným strýcem z Vřesovic.
Za těchto okolností by zkrátka nebylo
nejvhodnější přijít o Rudolfovu důvěru.

Zikmund: Tedy, jak bych Vám mohl pomoci?

Rožmberk: Je třeba vyvrátit ono obvinění 
Vaši zárukou,
že listiny, o nichž je řeč,
jsem odvést nemohl.

Zikmund: Jakto?

Rožmberk: Z nejrůznějších důvodů.
Možná Vám ty listiny bratr ukazoval,
když jste ho na Doubravce navštívil.
Možná se objevily v jeho pozůstalosti.
Já nevím, možné je všechno.
Třeba si na něco vzpomenete.
Nežádám vás, abyste lhal,
ale aby jste se postavil
na mou stranu.

Zikmund: Listiny, o nichž jste mluvil,
nikdy jsem neviděl.
Ani na Doubravské hoře,
ani v pozůstalosti.

Rožmberk: No tak, Zikmunde.

Zikmund: Říkám to proto, abyste si nemyslel,
že takové svědectví má cenu pěti tisíc.

Rožmberk (postaví se): To vůbec nežádám,
musíte si však uvědomit, že... že...

Zikmund též vstane a odvrátí se zády ke svým hostům.

Zikmund: Nicméně, před několika lety
na Vraném u mého bratra,
kam jsem se poté dostavil,
proběhl požár.
Dosud jistě existují svědci,
kteří dosvědčí,
zda se tu listiny mohly nacházet
či dokonce stát se obětí požáru.
Za tyto osoby, které jsou právně
- navzdory snahám Doupovců -
mými poddanými, se sám zaručím.
Chápete jistě, drahý Rožmberku,
že mé záruky za ně mohou trvat potud,
pokud budou mými poddanými.

Rožmberk: To je logické. (Posadí se.)

Zikmund: Uvědom tedy Doupovce,
můj katolický příteli,
že se vzdávám panství na Slánsku
v jejich prospěch ke dni své smrti
za výše řečených podmínek.
Smlouva ohledně odstupného
nechť je uzavřena, co nejdříve.
Použij své diplomacie,
hlavním poselstvím ale ať si je:
"Testament, jímž léta máváte
před zraky Zikmunda z Vřesovic,
je pouhým cárem papíru,
klidně jej spalte.
Vaše jmění bude pocházet
jen od pána Brozanského."

Rožmberk: Doupovce informuji ještě dnes.

Zikmund: Aby svědectví mělo vyšší váhy,
není mi zatěžko požádat o ně
i vdovu po mém bratru,
tedy provdanou Brozanskou z Vřesovic,
s níž váže mne jistá dohoda
a velké pochopení pro ni.

Rožmberk (dojatě): Ve svém příteli
našel jsem přítele.

Zikmund se obrátí ke stolu a chopí se poháru.

Zikmund: Nyní připijme si.

Všichni: Na zdraví!

Postavy zkamení.



Intermezzo

Vejde pěvec, který má v ruce čtyři prostěradla.

Pěvec: Tu připíjí si na znamení,
ač jejich život dávno zkameněl.
Navzdory době, která není;
teď dech je smíchán s popelem.
Ó, krásná kněžno Polyxeno,
(Přikývá Polyxenu.)
dnes je to pouhopouhý sen,
byla jsi jeho krásnou ženou
(Přikrývá Rožmberka.)
a on tvým manželem.
Stejně tak přemilý probošt z Prémontre
(Přikrývá probošta.)
dávno již světa neví,
jenom se lidičky nebojte,
jistě je přímo v nebi.
A co pán z našeho názvu hry
Zikmund rytíř Vřesovec
(Přikrývá Zikmunda.)
Jenž táhnout s vojskem na Uhry
chtěl spíš nežli na konec?
Byl jenom vědomím ve své pýše,
které si myslí "Vytrvám smrti",
kolika plícemi, ale dýše
(Ukazuje na přízraky.)
první, druhý, třetí nebo čtvrtý?
Uctěte tyto úděsné démony,
(Všichni vstávají od stolu.)
jež kdysi byli přeci námi,
nyní my živí, né oni,
žít budem do skonání.
(Přichází další dvě postavy zahalené do prostěradla - Markéta z Řehnic a Jiřík z Vřesovic)
Postavy děsů takéto
k nám navíc přícházejí,
to jsi Ty, Fauste, Markéto
a tento přízrak denní?
(Přichází další dvě postavy zahalené do prostěradla - Lidmila ze Žlunic a Jan Olomoucký. Probošt, Polyxena a Rožmberk postupně odchází, přičemž se míchají s nově příchozími, až nakonec odejdou.)
K nám další míří obludy,
zajde Skylla, přijde Charybdis.
Jestli se někdo nový probudí,
počínám přísahat na Bibli.
(Vyjme ze svého šatu Bibli a hodí ji na stůl.)
Jste jenom hadí plémě,
které nocí přichází do dneška,
sežerte dříví, né mě,
(Chopí se Polyxeniny židle.)
který je citem otěžkán.
(Položí židli vedle židle proboštovy. Postavy postupně sedají na svá místa. Zikmund usedá na místo Rožmberkovo, vedle sedne si Lidmila, vedle ní Markéta.)
Totoť jest písmo napsané:
Mené, mené, tekel ú-parsín.
To chápou židé i pohané:
Zčetl jsem, zčetl, zvážil a rozdělil.
(Jiřík Brozanský se postaví vedle své ženy.)
Ó, starý duchu, já všechno popletu,
bez židle k sezení vzal byste kramle.
(Přesouvá k Jiříkovi poslední židli.)
Jakpak se jmenoval sám otec Hamletův?
Nebyl snad nakonec on taky Hamlet?
(Jiřík usedne. Všichni sedící nehybně sedí.)
No a na Tebe židle už nezbývá,
(říká na Jana Olomouckého, který nehybně stojí)
to je už takové středověké hraní,
chodí se okolo a židlí ubývá,
až zbyde jediná pro krásnou paní.
(Sejme prostěradlo z Markéty. Postupně je snímá i z ostatních.)
Posouváme se postupně v příběhu.
Už není podzim, ale zimní čas.
Máme však jistou volnost výběru,
kterého člověka teď zazní hlas.
Či je to cinkání velkých zvonů
patřících ovečkám Judeje?
(Chopí se Bible položené na stole, nalistuje Lukášovo evangelium, kapit. 2 a Bibli vloží do Janových rukou.)
Vánoční příběh začíná znovu
v osobách vrácených do děje.
Ať obživne opět starodávná chvíle,
začněte v ní hrát, drahé postavy,
počnětě hrát nám, jak to bylo dříve.
I oslavil jsem, i ještě oslavím. (Pěvec odejde.)

Jednání druhé - Zima


Štedrý večer roku 1587. Týž obraz. Postavy (Zikmund, Lidmila, Markéta, Jiřík a Jan) obživnou.

Jan (čte z Bible): "A pastýři byli v krajině té,
ponocujíce a stráž noční držíce nad svým stádem.
A aj, anděl Páně postavil se podle nich,
a sláva Páně osvítila je.
I báli se bázní velikou.
Tedy řekl jim anděl: Nebojte se;
nebo aj, zvěstuji vám radost velikou,
která bude všemu lidu.
Dnes se vám narodil Spasitel, jenž jest Kristus Pán,
v městě Davidově.
A toto vám bude za znamení:
Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté,
a ležící v jeslech."

Lidmila: Snad bylo škoda,
že šly děti již spát.
Taková krásná slova
by se jim jistě líbila.

Zikmund: Míním, že slova
pro ně nejsou takou útěchou
jako pro nás.
Stejnak vím, že dosud ještě nespí
a zaměstnávají je hry, které dostaly.

Lidmila: Dřevěný krokodýl,
koho to napadlo?
Nebo dalekohled pro Poly,
ten měla od koho?

Jiřík: Od Jezulátka.
Není to však dalekohled,
je to astroláb.

Lidmila: Vždyť jste jí říkal,
že se s tím může dívat na hvězdy.

Jiřík: S tím se musí dívat hvězdy,
k ničemu jinému neslouží,
ale zato se s ním nikdy neztratí.

Markéta: Na moři.

Zikmund: Jiřík patrně plánuje další dalekou cestu,
tentokrát se svou sestřičkou.

Markéta: Patrně.

Lidmila: Jaké to vlastně může být v Betlémě,
přemýšleli jste někdy o tom?

Zikmund: K tomu tu máme cestovatele.

Jiřík: Nikdy jsem neříkal,
že jsem došel až do Betléma.

Jan: No právě,
nikdy jsme se Vás na to neptali.
A Betlém je v jeruzalémském sousedství.

Jiřík: Z Betléma do Jeruzaléma je to méně
než z Brozan do Litoměřic.

Zikmund: Takže jsi tam byl?

Jiřík: Nevím, asi ne.
Mí průvodci říkali, že je to Betlém,
či po jejich: Bét-lechem,
dokonce mi ukazovali jeskyni,
kde se narodil.
Zeptal jsem se jich:
"Nemá být v místě,
kde se narodil Kristus,
starodávný chrám?"
A oni odpověděli:
"Ten chrám je
postaven špatně."

Jan: Chrám Narození,
pokud je mi známo,
je nejstarším kostelem,
který se dochoval do dnešních dnů.
A právě zde byla Jeronýmem,
jinak svatým mužem,
sepsána Vulgáta, latinská Bible.

Jiřík: I vzhledem k neblahým okolnostem,
jež nás měly postihnout,
mi ono posvátné místo uniklo.
V té jejich jeskyni jsem se zeptal:
"A jak si vy můžete být jisti,
že zde je opravdu místo zrození?"
A mí průvodci odpověděli:
"To si vůbec nemůžeme být jisti.
Vy jste chtěl vidět jeskyni
a my ji ukázali.
A jak si Vy můžete být jist,
že se vůbec narodil v nějaké jeskyni?"
K tomu jsem řekl:
"Nepíše o tom svatý Lukáš?"

Jan: "I porodila Syna svého prvorozeného,
a plénkami ho obvinula,
a položila jej v jeslech,
neb neměli jinde místa v hospodě."
Lukáš, kapitola druhá, verš sedmý.

Jiřík: Oni řekli: "Lukáš možná.
Celá výstavba příběhu
je však velice pochybná,
proč by Josef z galilejského Nazaretu
putoval do Betléma v Judeji?"
Ze slov mých průvodců vyplynulo,
nakonec že nevěří tomu,
že se Ježíš narodil v Betlémě.

Lidmila (s údivem): Že se nenarodil v Betlémě?

Jan: Marek s Janem o tom mlčí,
ale i Matouš o Betlému mluví
v souvislosti Tří králů.

Jiřík: Kterých patrně nebyli tři.

Jan: Ano, kterých nutně nemuseli být tři.

Lidmila: Ale?

Jan: Tři byly pouze dary. Zlato...

Zikmund: Kadidlo.

Markéta: A mirra.

Jan: Vaši průvodci nevěřili ani tomuto?

Jiřík: Nevěřili.
Prý jejich víra není založena na tom,
kde se narodil nebo nenarodil.

Lidmila: To přece není jedno!

Jan: Též naší víře to není základem,
ale souhlasím s paní Lidmilou,
že stěží to bude nedůležité.
Kristus nenarozený v Betlémě,
by byl jiným Kristem,
než na nějž pamatujem v modlitbě.
Celé povědomí o něm
je přece takové.

Jiřík: A je-li chybné?

Markéta: Kolik takových debat ještě zažijeme?
Ale dnes?

Jiřík (ironicky): Dnešek má být plný sentimentu.

Markéta: Nestačilo snad,
že večerem Lucie
bavili jsme se tím,
jak konečně zříme pravý obraz světa!
Už je pryč Lucie, jež noci upíjela,
a dnes upíjí neupíjí raději s dovětkem,
že dne nepřidá!
Kdopak to řekl,
že nás kalendář konečně zbavil snění?
Však, co nám zbylo?
Temnota je upíjena,
ale světlo nepřichází na její místo.
Kdopak to říkal nakonec,
že těmi dvanácti dny,
kterými Řehoř navrátil
slunovrat zpátky Kristu,
i my se vrátíme sami k sobě?

Jiřík: Ba, kdopak je vůbec
Řehoř Navrátil?

Markéta: Cože?

Jiřík: O nějakém Navrátilovi
právě jsi mluvila.
Odpusť mi drahá.
Je to další mládenec ze vsi,
který Ti nabídl svou ruku?

Markéta: Řehoř je papež,
navrátil sloveso.
Omluv však svou paní,
že se plete do rozmluvy mužů,
hloupá je a všechno poplete.
Domnívá se, prosťačka, že před třemi léty
byla z kalendáře vyjmuta dvanáctka dní,
aby běh Slunce kolem Země
vyrovnán byl s lidskými počty.
A jestli začnete, drahý muži,
povídat o tom Rusovi či Polákovi,
podle něž opak je pravdou
a jen Země obíhá,
jak Ti prý řekli na Tvé cestě,
pak s radostí zůstávám prosťačkou,
pro níž je Země nehybná a posvátná.
Poslechněte tedy prosťačku,
co má na srdci:
Pokud se o Lucii
budeme na ztrátou její posvátnosti,
jejího panenství,
utěšovat Vánocemi,
čím se budeme utěšovat o Vánocích,
ztratí-li posvátnost Vánoce?

Lidmila: Nechcete snad, pane Jiříku,
strhnout sgrafito tohoto paláce,
na němž je Narození Páně?

Jan: Souhlasím.
Vizte obraz tento,
je to přeci kus naší symboliky.
Jezulátko v pastýřské jeskyni,
vedle něj Josef s Marií,
vůl s oslíkem dechem blahodárného tepla
a do těch míst svit hvězdy betlémské.
Jaký pak nápis pod tímto?
Ego sum via!
On je naší cestou.
Právě tento obraz.
Přijdeme-li o vánoční příběh,
ztratíme symboly,
které ničím nepůjde nahradit.
Ty jsou naším astrolábem
či hvězdou na níž se oním díváme,
ztratíme-li ji ze zřetele,
zabloudíme.

Jiřík: Já věděl, proč o tom nemám mluvit. (S úsměvem.)
Též průvodce můj,
snad chtěje mne upokojit,
povídal, že možná v Betlémě
se Ježíš přece jen narodil.
Jiné však město téhož jména,
tentokrát blíže Nazareta,
město Zabulónovo.
Prý v Bibli je o něm zmíňka.
A ještě dodal:
"Snad by Vás to mohlo upokojit,
pokud byste více ve slovo Boží věřil
než cestopisu."

Jan: Jakého původu byli Vaši průvodci?

Jiřík: Nedokáži určit,
dílem jsem mnoho neseznal
a dále má znalost prosta těchto reálií.
Jen vím-li, že ritus jejich i oděv jejich
podoben patrně byzantskému.
"Než ortodoxními bychom byli,"
však nám říkali, "raději jinoslavnými
se budem nazývat.
My jsme církví Východu,
my jsme Církev,
Shromáždění Pánovo."

Jan: A jazykem jakým na Vás mluvili?

Jiřík: Prý člověk tamní mluvit musí všemi,
ale hlavní řečí zdála se být řečtina.
Rytíř, který mne do Svaté země doprovázel,
řecky uměl, a bylo-li třeba,
byl naším prostředníkem.
Lehko lze říci, že tito mužové
jsou pomýlenci, heretici,
a v našich očích jimi patrně býti musí.

Zikmund (smutně): Jako my v očích jejich,
ba očích pod jednou.

Jiřík: Svatost těchto můžu však čněla až do nebe.
Byli snad natolik sepjatí se Svatou zemí,
že byli přesně takoví, jací měli být.
Natolik byli původní.

Zikmund: Na rozdíl od nás,
kteří jsme vždy něčím víc, něčím méně,
než sami sebou.
Míníš tak?

Jiřík: Byli tak staří k uvěření,
že spolu s Magdalenou líbali Krista.
Dokonce chovali vzpomínku
na Jana Zajíce, jenž Palestinu
navštívil tak dávno.
Snad začátkem století?

Zikmund: Už je to opravdu drahně let,
kdy náš soused z Házmburků
vydal se na tuto cestu.
Jako by to bylo v jiném životě,
jako by to nikdy nebyla pravda.

Lidmila: Jak daleko jsme se tento večer dostali.

Zikmund: Kolik zbývá do půlnoci?

Jan: Ne méně než půl hodiny.

Zikmund: Ne méně, ne více?
Tedy začít by měly přípravy,
ženo, děti, chcete-li.

Lidmila: Ano, již je čas.

Lidmila, Markéta a Jiřík se zvedají.

Lidmila (na Zikmunda): Chceš pomoci?

Zikmund: Ne, drahá, jdi napřed.
Slyšela jsi otce Jana.
Do půlnoci ne méně než půl hodiny.
Tedy pro mne času dosti.
Posečkám tu spolu s Janem.
(Markéta, Jiřík a Lidmila odejdou.)
Ta včerejší rozmluva mě mrzí,
vím, že jsi pevně rozhodnut
a já s tím nic nezmohu.

Jan: Kéž by život mohl být jiný.

Zikmund: Snad je to má stařecká přecitlivělost,
ale poslední dobou
chápu každý záchvěv
jako smrtelnou hrozbu.
(Vstává od stolu.)
Do toho potíže s Rožmberkem,
kolik sil mě tím opouští!
Tím, že přijdu i o Tebe,
tuším, že přijdu o všechno.

Jan: Vždyť o mne nepřicházíte docela.

Zikmund: Ba patrně přišli jsme už dávno,
jenom to já - hlušec nechtěl donést sluchu.
Od smrti Tvé ženy, od smrti Aničky,
je to už jiný Jan z Olomouce, než byl dřív.
Ne vězení, ne konzistoř, ne suspendace,
ale jejich smrt, ta vše změnila.
Co je nad to, jsou jen výmluvy.

Jan: Církev mne zbavila mého úřadu,
nedalo se činit jakékoli zázraky.

Zikmund: Jak může být někdo oprávněn odejmout úřad,
pokud nemá pravomoc jej dát?
Jen já jsem Tě mohl zbavit Tvé farnosti,
já jsem Tvůj kollátor.
Tys to byl sám,
kdo se úřadu zbavil.
Jel jsi tam hloupě jako Hus,
ba ještě hloupější.
Vlastní pýcha Tě tam dostala.

Jan: Vím, že jste stál vždycky na mé straně,
můj Zikmunde, bolest mi činíte touto vzpomínkou.

Zikmund: I mému bratru se v Praze vysmáli,
místosudímu Království českého!
Jeho slova o tom, že lépe jest
pořádné manželství,
než bys několik kuběn měl,
byla jistě ke škodě.
Jenomže, bylo to aspoň něco.
Co se dalo ještě činit,
když ses tam objevil?
A přece záhy se poměry změnily,
českou konfesí dali nám za pravdu...

Jan: Ano, byl jsem pyšný.
A pykal jsem za to.
Jako dřív stále jsem nectnostný.
Takého člověka chtěl bys mít pastýřem?

Zikmund: Ano, Tebe, kterého znám tak dlouho.
Vždyť přece kostel brozanský,
tenhle zámek, to je přece naše práce.
Stvořili jsme náš malý svět,
naši církev.

Jan: Co z toho?
Že třeba v další půli milénia,
kdy již nebude šlechty, ani kněžích,
palác i kostel tu postojí co pomníky naše,
a lidé je nepřestanou obdivovat jako hrobky faraonů?
Bude to však jediná nesmrtelnost,
které faraoni dosáhnou.
A až jednoho dne budovy se rozpadnou,
bude i po ní.

Zikmund: Vždyť víš, že o tom nemluvím.
Čert vem tyhle domy!
Jde pouze o dnešek,
vždyť nic jiného není,
vždy je jenom dnešek.

Jan: Zikmunde!

Zikmund: Nemluví tak samo Písmo?
(Nastaví ruku, Jan mu doni vloží Bibli.)
Vylož mi, (Listuje v ní.)
otče Jane,
onen verš (nalistuje knihu Kazatel, kapitolu 9):
"Naději má ten, jenž spolu s živými tovaryší,
neboť psu živému je lépe než lvu mrtvému."

Jan: Znamená tolik:
Všichni, kdo žijí, mají naději.

Zikmund: Co značí tato slova:
"Živ buď s manželkou, kterouž jsi zamiloval,
po všecky dny života svojí marnosti...
nebo to jest podíl tvůj v životě tomto."
Jak překládá je Luther?

Jan: Vždyť Tobě je to známo, příteli Zikmunde.
Kolik nocí strávili jsme Kazatelem?

Zikmund: Ano, Tys můj učitel. Tedy?

Jan: "Brauche das Leben mit deinem Weibe, das du liebhast."
"Užívej života se ženou, kterouž jsi zamiloval."

Zikmund: Co potom znamená:
"Všecko, což vezme ruka tvá k činění,
podle možnosti své konej;
neboť není díla ani myšlenky
ani umění ani moudrosti
v hrobě, do něhož se béřeš."

Jan: Přesně to, co říkáte.
Avšak Zikmunde,
pokud je jen dnešek,
proč se tolik bojíte toho, co přijde?

Zikmund: Vím, že se ptáš jen kvůli tomu,
abys moh' zvolat: "Poněvadž právě proto.
(ironicky) Nemáte astroláb, rytíři Zikmunde,
ztratil jste hvězdu ze svého dohledu,
nyní bloudíte a máte strach."
A já Ti odpovím: "Dej mi ten astroláb!"

Jan: Já pak Vám řeknu:
"Již dávno ho nemám.
Sám ho musím nalézt.
Nechte mě jít."

Zikmund: A naše diskuse začne zase od začátku.

Jan: Ano.

Zikmund: Jenomže nezačne.

Jan: To právě patří ke hře.

Zikmund: Ne, už ne.
Vím, že Tě nepřesvědčím.
Po třináct let byls naším osobním knězem,
kaplanem, duchovním,
přitom nepřestals být skutečným pastýřem celé farnosti,
nyní je konec, neboť víme,
že dále již to nejde.
Přemýšlel jsem o tom a dospěl jsem.
Zbavuji tě tvých závazků
a žádám o poslední službu.
Rozluč se s místem tím,
že na tyto Vánoce
staneš se knězem brozanským.
A pak se rozleť kamsi.
Udělíš svátost uzdravení této obci?

Jan: Ať je to tak, jak žádáš.

Zikmund: Až na dně duše cítím,
že narozeniny Spasitele
zřím svoje poslední.
Jak rád je chci prožít se svým přítelem.
Ptám se Tě tedy ještě jednou,
otče Jane Olomoucký,
budeš knězem této církve?

Jan: Ovšem, ty víš, že budu.

Zikmund: Jak těžko zbavuje se přítele,
na nějž až příliš člověk zvykne si,
přiroste k němu, otče Jane.
Tázám se potřetí,
budeš knězem této církve?

Jan: Ty víš, že budu.

Zikmund: Pasiž ovce mé.

Jan: Pojď za mnou.

Odejdou.

Hlas Janův: A hned s andělem
zjevilo se množství rytířstva nebeského,
chválících Boha a řkoucích:
 
Hlas sboru: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.

Hlas Janův: I stalo se, jakmile andělé od nich odešli do nebe,
že ti lidé, totiž pastýři, řekli vespolek:
Pojďme až do Betléma
a vizme tu věc, jenž se stala,
o níž Pán oznámil nám.
I přišli, chvátajíce,
a nalezli Mariji a Jozefa,
a nemluvňátko ležící v jeslech.


---

Přestávka.

---


Jednání třetí - Jaro

Jaro 1588. Komnata Markétina na tvrzi brozanské. Je zde židle u zrcadla, postel. Vejde Markéta oblečena v bílém. Usedne k zrcadlu, češe si vlasy. Vejde Vorašický.

Vorašický: Jak jsi ty krásná, přítelkyně má,
jak jsi krásná!

Markéta (vstane): Co tu děláte?

Vorašický: Na tvrzi této jednání se vede,
Váš muž a starý Vřesovec
pozvali si ke slyšení obecní radu
ohledně několika veledůležitých otázek.
Jistě se budou dotýkat i Vás,
protože...

Markéta: Ale co děláte v mém pokoji?

Vorašický: Nedomlouvali jsme se včera?
Nenabídla jste mi to sama?

Markéta: To ano, ale jenom "jako", "kdyby".
Nevěřila jsem, že to uděláte.

Vorašický: Pověděl jsem jim,
že potřebuji na toaletu.

Markéta: Potřebujete na toaletu?

Vorašický: Nepotřebuji na toaletu.
Ale jednání se beze mne jistě obejde.

Markéta: A co tedy chcete?

Vorašický: Chtěl jsem Vás vidět,
když máme chvilku být sami.

Markéta: A co si myslíte,
že tu teď spolu budeme činit?
Bože, vždyť jsou pod námi!

Vorašický: Vzal jsem si i Bibli.
(Ukazuje Bibli.)

Markéta: No to je nádhera,
číst si na toaletě Bibli.
(Posadí se.)

Vorašický: Můžu Vám předčítat.

Markéta: Od té doby, co odešel otec Jan,
chce každý mluvit o Bohu
a předčítat z Bible.

Vorašický: Vám manžel také čte?
Já ale nebudu číst nic nábožného.

Markéta: To samozřejmě vím,
že mi chcete nutit Šolomounovu píseň.
Má to být píseň jeho nejpřednější,
a Vy ji tak kazíte.

Vorašický: Kazím?

Markéta: Nu, ano.
Protože to nečtete jako kazatel,
ale jako Vy, který to čte mně.

Vorašický: Jaké to kažení?
(Klekne si k Markétě.)
Když třeba přečtu (Listuje Písní písní.)
"Jak jsi ty krásná, a jak utěšená,
ó milosti přerozkošná!
Ta postava tvá podobna jest palmě,
a prsy tvé hroznům",
copak to není pravda?

Markéta: No, téměř.
Ale pokračujte.

Vorašický: Řekl jsem: Vstoupím na palmu,
dosáhnu vrchů jejích.

Markéta: No, a jsme u toho.
Tohle se stalo leda ve snu.

Vorašický: To nepopírám,
avšak je to také z konce,
kdybychom četli od začátku...

Markéta: Tak čtěte.
(Vorašický listuje na začátek.)
Ale jen to, co je pravda.

Vorašický: Nu vida,
to se hodí pro tento čas.
S jarem již jistě nemáte
jesenní nálady,
kterou jste oplývala.

Markéta: To tam je?

Vorašický: Ne, to jsem řekl ještě já sám,
ale poslechněte:
"Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
(Vstane a vede Markétu k oknu, směrem k hledišti. Dívají se tam.)
Hle, zima pominula, prška přestala a odešla.
Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel,
a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
Fík vyrašen prvými plody, a réví rozkvetlé vydalo vůni.
Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
(Vede Markétu k posteli, na níž usednou.)
Nu, dále třeba... tohle:
"Všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poškvrny."
Tohle nudné přeskočíme. A dále:
"Jak utěšené jsou milosti tvé, sestro má choti!
Jak vzácnější jsou milosti tvé než víno,
a vůně tvých mastí nade všecky balzámy."

Markéta: Vy jste se tedy rozvášnil.

Vorašický: "Strdí tekou rtové tvoji, ó choti,
med a mléko pod jazykem tvým,
a vůně roucha tvého jako vůně Libánu.
Zahrada zamčená jsi, sestro má choti,
vrchoviště zamčené, studnice zapečetěná."

Markéta: Neměl byste spíše než mne
zapečetit tento pokoj,
aby nás nenačapali.
Ostatně, neslyšíte nějaký povyk?

Vorašický: Ó, ano, paní,
také něco pozoruji,
snad jednání již neskončilo?
(Odloží Bibli na postel.)
Mělo se odbývat více jako hodinu.
Bože, jak to dopadlo?
Omluvte mne.
(Odejde.)

Markéta sedí stále na posteli, po chvíli uchopí Bibli a listuje v ní.

Markéta (čte): "Na lůžku svém v noci hledala jsem toho,
kteréhož miluje duše má.
Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.
Již tedy vstanu
(Vstane.)
a zchodím město.
(Chodí po pokoji.)
Po ryncích i po ulicech hledati budu toho,
kteréhož miluje duše má.
Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho."
(Zvedne zrak.)
Písmo svaté. Pravdivé.
(Jde ke dveřím a zamkne je.)
Bude to pro vás lepší, Markétko a Matěji.
(Klíč si dá do kapsy.)
"Svékla jsem sukni svou, kterakž ji obleku?
Umyla jsem nohy své, což je mám káleti?"
(Podívá se na obálku knihy.)
Stále Písmo svaté?
(Znovu se zasněně začte.)
"Můj milý prostrčil otvorem ruku
a celé mé nitro ze zachvělo před ním.
I vstala jsem, abych otevřela milému svému,
a aj, z rukou mých kapala mirra,
i z prstů mých,
mirra tekutá na rukovětech závory."
(Zavře Bibli a odhodí ji na postel.)
Hloupá knížka.
Jako každá jiná.
Vymyšlí příběhy,
zavede člověka do své říše,
a až skončí, nechá ho tam,
kde byl předtím,
jenom smutnějšího.
Kéž by neviděl nikdy ty obrazy!
Je opět vězněm skutečnosti.
(Jde k oknu.)
"Hlas hrdličky slyší se v krajině naší."
(Povzdechne si.)
Jsem opět vězněm skutečnosti!
(Jde ke dvěřím a lomcuje s nimi.)
Proč jste mě tu zavřeli?

Hlas Vorašického: Markéto, už jsem zpátky.
Mám dobré noviny.

Markéta: Proč jste mě zavřeli?

Hlas Vorašického: Kdo tě tu zavřel?

Markéta: Jedna paní. Vysvobodíš mě?
(Vyjme klíč z kapsy.)

Hlas Vorašického: Jaká paní?

Markéta: Jedná zlá, vdaná paní.
A má klíč u sebe.
(Prohlíží si ho.)

Hlas Vorašického: Markéto, Jiřík odjel do Prahy.
Pusť mě k sobě, nebo mě někdo uvidí.

Markéta: Právě když sem vejdeš,
někdo tě uvidí.
Být tebou, nikdy bych sem nešla.

Hlas Vorašického: Pospěš si, Markéto.

Markéta odemkne.

Markéta: Dobře, ale bude po mém.
Předčítat budu já.

Vejde Vorašický.

Vorašický: Markéto, dějí se velké věci.
Tvůj muž odjel a třeba se nikdy nevrátí.

Markéta: Proč by se neměl vracet?

Vorašický: Udělal by nejlíp,
jako my všichni.
Zdá se, že Vřesovec přijde o Brozany.

Markéta: Co je to za pohádky.

Vorašický: Rudolf ho stahuje do svých sítí,
prý se již císaři znelíbil.
Jedná se o jednoho jeho strýce
a Zikmund to patrně neustojí.
Neblahé okolnosti se mohou vyjevit
každým dnem.

Markéta: To není možná.

Vorašický: Pojď, Markétko, odjedem spolu.
Připravím vůz ještě dnes.
Ve mlýně mám ukryty peníze,
spoustu pěnez.

Markéta: Kdes je vzal?

Vorašický: Jsou pro nás!
Dali nám je pro nás!
Řekni, že odjedem.

Markéta: A nikdy se nevrátíme?
Budeme jako Romeo?

Vorašický: Řekni, že odjedem.

Markéta: Dnes?

Vorašický: Dnes v noci.

Markéta: Vždyť tě ani neznám.

Vorašický: Copak si znala Vřesovce?
Teď si konečně můžeš vybrat.

Markéta: Ani jsi mi nikdy nepověděl,
že mě miluješ.

Vorašický: Miluji Tě.

Markéta váhá, po chvíli zamkne dveře.

Markéta: Nalistuj naši Píseň a podej mi ji.

Vorašický si sedne na postel, chopí se Bible a listuje.
Markéta si k němu přisedne a vezeme si od něj Bibli.

Markéta: To je nudné,
kdo by to do Vás řekl.
(Listuje v Písni písní.)
Tady, to by šlo.
Poslouchejte a buďte zticha:
"V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť.
(Přisedne si k němu ještě blíže.)
Nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým."
(Políbí ho.)
Zatím klid. Dále:
"Uvedl mne na hody,
maje za korouhev lásku ke mně."
A to znamená co?
Raději nedomýšlet.
"Občerstvěte mě těmi flašemi,
posilněte mne těmi jablky,
neboť umdlévám láskou."
Teď mě máte políbit zase Vy.
(Vorašický ji políbí.)
No, a tady už nic není,
to je ale nudná knížka.
(Listuje.)

Vorašický: Můžeme to zkusit i bez knížky.

Markéta: Nemáte mlčet?
Bez knížky v žádném případě.
Je to nábožná hodina.
Už ale nic neříkejte,
nemůžu se soustředit.
Ha, tady: "Jako smrt jest silné milování,
jako hrob tvrdá žárlivost   
uhlí její uhlí řeřavé,
plamen nejprudší."
(Prudce se tiskne k Vorašickému a líbá ho. Stále přitom čte.)
"Já jsem milého mého,
a milý můj je můj,
on pase mezi lilium.
Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa,
pěkná jako Jeruzalém,
strašná jako vojsko s praporci.
Odvrať oči své od patření na mne,
vždyť mě uhranuly!"
(Podívá se Vorašickému do očí.)

Vorašický: Kam se to díváš?
Co je s Tebou?
Ty... to přece nejsi Ty.

Markéta (zpaměti): "Já jsem milého mého,
on dychtí jen po mně."

Vorašický: Jakého milého?
Koho si tu představuješ?
Markéto, vrať se ke mně.

Markéta: Na koho myslím,
když Tě líbám?
Na Markétu Vřesovcovnu z Řehnic!
Kéž bys byl jako ona, a ne tím,
který to činí s někým někde v chlívě.

Vorašický: Co to říkáš?
Tvoje tvář! Jak jsi změněná!

Markéta (zpaměti): Ústa jako víno výborné.
Jedině pro mou milou stéká,
plyne i ve spánku ze rtů.

Vorašický: Už toho nech!
(Vyrve jí Bibli.)

Markéta (jiným hlasem):
Sestru máme maličkou,
která ještě nemá prsa.
Co s ní učiníme v den,
v němž se o ní začne smlouvat?
Jestli je zdí, vzděláme na ní palác stříbrný;
je-li dveřmi, obložíme je deskami cedrovými.

Vorašický: Jsi blázen.
Dej mi klíč.
Dej mi ten klíč!
Už tu nebudu ani minutu.

Přetahují se o klíč, Vorašický se ho posléze zmocní.

Markéta: Já jsem zeď! A prsa jsou jako věže!
Má vinice patří mně, jen mně samotné!

Vorašický jde ke dveřím, odemkne a otevře. Zůstane však stát a udělá tři kroky zpátky.

Vorašický: Pane... pane Vřesovče,
Mmm... paním... paní Brozanské
se udělalo špatně, a já... já...
snažil jsem se...
vím, jak to vypadá...
Paní Markéto, povězte,
jak se to přihodilo.

Markéta: Řekl jste: "Vstoupím na palmu,
dosáhnu vrchů jejích."

Vorašický: Ne, ne... paní je
poblouzněná,
nevím, co se stalo.

Markéta: Připomenu,
řekl jste: "Strdí tekou rtové tvoji, ó choti,
med a mléko pod jazykem tvým,
a vůně roucha tvého jako vůně Libánu."
Co tím však míněno nevím.
Snad Libanon,
kam můj skutečný choť
druhdy zavítal.
Ale Líbán je vskutku trefnější
pro pana konšela.

Vorašický: Sama to chtěla, pane Zikmunde,
vždyť ji znáte,
k ničemu ani...

Hlas Zikmundův: Co znamená to "vždyť ji znáte"?

Vejde Zikmund. Vorašický učiní další kroky dozadu.

Vorašický: Nechte si to vysvětlit.

Zikmund: Proč zrovna Ty, Matěji?

Vorašický: Mohl to být kdokoli jiný.

Zikmund: Proč zrovna Ty?

Vorašický: A proč ne, Zikmunde?
Pokud jsem Tě zklamal poprvé,
mohl jsem Tě zklamat zase.

Zikmund: To ano, to ano.
(Jde k Markétě.)

Vorašický: Mám-li Vám dát
alespoň nějakou radu,
dejte si pozor na tuhle zmiji.

Zikmund: Ne, radu od tebe nežádám.
Již nejsi mým radním.

Vorašický: Nikdy jsem nebyl Vaším radním,
ale radním této obce.

Zikmund: Pak již nejsi ani jím.
Po odchodu otce Jana,
v němž jsi ztratil přímluvce posledního,
měl sis hlídat, kam šlapeš.
Mou důvěru, mé dítě,
ztratil jsi již loni...

Vorašický: Nejsem žádné Vaše dítě!

Zikmund: Ba vskutku již nejsi.
Ty sposté povídačky,
které teď po dvoru kolují,
všechno, co dělo se minulý podzim
a co děje se dnes.
Kvůli čemuž musel odejít otec Jan,
abychom alespoň jakousi pověst si zachovali.
To vše mě uráží až do hloubi kostí!
Máš však pravdu.
Vidím před sebou slizkou zmiji,
není to však můj odraz v zrcadle,
není to paní Brozanská,
je to ten, kdo tu zbývá.
A kdo s trochou úctou
navěky zůstat měl
někde v hampejzu.
(Ukazuje listinu.)
Zde listina, v níž zápis rady brozanské,
o níž jsi mluvil právě,
že sotvaže před třičtvrtěhodinou
zvolila na návrh staršího Jakuba Hudy
konšelem novým Matěje Lančmana,
na místo, na téže schůzce odvolaného,
Matěje Vorašického,
což jseš Ty.

Vorašický: Jak mohla projít schůzka bez mé účasti?
A jakými důvody se tam mluvilo?

Zikmund: Snad je to orgán můj,
ale do něj nepřísluší nikomu zasahovat.
Správně jsi řekl, že jde o samosprávu,
radu obecní,
já nejsem členem jejím,
snad radou Rudolfa císaře
a člen zemského sněmu,
avšak toto jest věcí vaší.

Vorašický: Radou císaře není každý, což?

Zikmund: Rychtářem pouze pověřen,
či sám sebou jakožto vlastník panství,
oznamuji Ti tuto novinu.
Hlasování bylo jedné mysli.
Dále ti jako pán navěky Tvůj
ukázat můžu další dokument, (Ukazuje listinu.)
jenž vyhotoven byl před půl hodinou,
z nějž dozvědět se můžeš,
o pozbytí závazků svých
jakožto pachtýře brozanského mlýna.
Smlouva vypovědína je dobou oznámení.
Tedy přijmi ji.
Okolnosti tyto spojuje zánik
příslušenství k tomu patřícího.
Důchodů z podniku mlynářského, příbytku,
koní, osla, povozu, pytlů... viz ostatně sám.
Jinými slovy, jde o všechno,
co k dnešnímu dni se v mlýně nacházelo.
Sám jistě víš, co tam mohlo být nalezeno...

Vorašický: Ve mlýně?
Co jste tam proboha chtěli najít?

Zikmund: Ano, v mlýně list zhotoven,
tam všechno sepsáno
a již předáno novému pachtýři,
s výjimkou hotovosti,
mnou dosud nezmíněné
a tam nalezené,
která připadla ve prospěch panství.

Markéta: Mlýn patrně výnosně prospíval.

Zikmund: Jak sám jistě shledáš,
bylo třeba klidu pro pány úředníky.
Paní Brozanská,
která zmínila se o vašem přátelství,
sama navrhla a já ji následně požádal,
aby se na tu chvíli úřední Tebou zaměstnala.

Vorašický: Tedy nešlo o mou návštěvu
v těchto komnatách?
Celé to bylo v plánu?

Zikmund: Nejde vůbec o dnešek.

Vorašický: Už nerozumím ničemu.
K čemu ten povyk?

Zikmund: Jsem jen starý a mám své rozmary.

Vorašický: Myslím, že budete velice litovat.
Domníváte se, jak si nejste jistý.
Přitom přehlížíte, že se již stahují mračna.
Rožmberk Vás postupně opouští,
čím více Vámi pohrdá.
Lobkovic s mladým Zajícem si brousí zuby na Brozany,
Doupovci podněcují další stavy pod obojí.
Císař se o Vás začíná zajímat.
Ne já, ale Vy jste skončil, Zikmunde.
Jen si to nechcete připustit
a sekáte kolem.
Oč Vy smutnější dnes večer budete, nežli já.
Jistě již dneska shledáte úmrtí toho,
pro co jste žil celý svůj pozemský život.
Všechny naděje vyhasnou docela.

Zikmund: Co když jsi však spíše Ty
vsadil na špatný list.
Kříže či srdce?
Růže nežli půlměsíc?
Rožmberk mi říkal onehdy,
že mu nejde do hlavy,
jak můžu držet ochrannou ruku nad tím,
kdo jeho roudnickému personálu
donáší další a další důvěrnosti.
Dokonce mě podezíral,
zda to neděláš na můj rozkaz.

Vorašický: Rožmberk?
Nevím, o čem mluvíte.

Zikmund: Prý přiblížit ses chtěl
i k paní Polyxeně,
že ji rád vyzradíš, cos ještě nestačil.
Ach má drahá Markéto,
on Vám chtěl být nevěrný.

Markéta: Nechtěl, nevěřím.
Jen shání pro sebe zákonnou ženu,
aby náš poměr byl vyrovnán,
neboť teď podvádím jednostranně.
Polyxena Pernštejnská bude ostatně záhy vdovou.

Zikmund: Aha, rozumím.
Ještě snad, aby Matěj se stal šlechticem,
jinak si ho Polyxena nevezme.

Markéta: Napíše hru o milencích z Venezie
a císař Rudolf jej za to povýší mezi nás.

Vorašický: Ano, mezi vás.
Stále jen vy, jenom vy.
Právě ten váš stav rytířský,
to je to nejubožejší,
co na sobě máte.
Pokud se někdo narodí mezi vepři,
mezi vepři shnije,
byť by byl samým Caesarem,
pokuď se však narodí jako císař,
bude jím i přes svou demenci.
A stádo blbců poběží za ním.
Jen aby sežrali drobky,
které spadnou na zem.

Zikmund: Mám ještě pro Tebe další listiny.
(Ukazuje listiny.)
Jedna je napsána před čtvrt hodinou,
a druhá jako by zhotovena byla teď.
Smysl jejich je jediný,
krom svého života
nemáš již nic,
co bys mohl nazývat vlastním.
Na univerzitě by Tě poučili:
Pán dal, Pán vzal,
Pánovo jméno budiž požehnáno.
Čímkoliv bývals obdařen,
nebylo Tvojí vůlí,
ale mou milostí.
Nebudu však opakovat,
co sám sobě budeš připomínat,
až do konce života.

Vorašický: Táhněte s Vaším poučováním.
Vždyť já jsem o nic nežádal.

Zikmund: Společně s Janem byls naším synem,
nemělo Ti nic chybět,
měls mít všechno.
Ten mlýn byl postaven pro Tebe!

Vorašický: Synem? Vaším synem byl někdo jiný!
Syn! Mlýn! Jak přesné! Ještě budete plakat!
Copak mám zešílet z té vaší vděčnosti,
copak mám být napořád zavázán?

Zikmund: Nyní mě můžeš konečně nenávidět.
Vždycky má člověk přece na výběr.
Předložil jsem ti život a dobro
i smrt a zlo,
a Ty vybral sis.

Zikmund hodí listiny na zem a odejde. Vorašický zůstává stát v rozčílení. Markéta sebere listiny ze země a chce mu je předat.

Markéta: Tu jsou Vaše papíry.

Vorašický: Se svým důvtipem jistě pochopíte,
co s nimi můžete udělat.
Až na vás přijde potřeba,
osušte si s nimi svou šlechetnou zadnici.
(Odejde.)

Markéta se zahledí do dáli. Nakonec se usměje. A zkamení.

Vejde pěvec, v ruce má černé šaty.

Pěvec: Hrozivá slova pronesl jsi, Matěji.
Však existují ještě, ještě hroznější,
které nám sny nejkrásnější zhatějí,
jako by vnitřnost proklál šíp.
Po nich nám dech zatají se k smrti,
po nich už život nikdy není stejný,
kostky se skácejí a poté zdrtí,
jako by nebyl tím naším věrným.
Příběhem projděme trochu dále,
však jenom krátce, malý je to posun.
Druhého dubna je neustále.
Tisíc pětset osmdesát osm.
Vždyť je to jenom trošička chvílek,
jenom pár vteřin, kolik jich bylo?
Co si v nich myslel tenhlecten snílek,
(Obrací se k Markétě a obrátí ji k sobě, bokem k hledišti.)
když z jeho života prchal život?
(Obléká ji černý šat.)
Je den před smrtelnou nedělí,
však smrtka si pospíšila o něco dřive.
Je ještě o postu, vy jste to věděli?
Znali či neznali, teď už to víme.
Poslední knoflík zapínám Ti, lásko,
proč jenom černý musí každý být?
Proč jenom černou zdobena jsi stuhou?
A proč nám zase smrt začíná žit?
(Odejde.)

Markéta obživne. Začne se procházet po pokoji. Vejde Zikmund.

Zikmund: Tady jste.

Markéta: Kdy se má Jiřík vrátit?

Zikmund: Vrátit odkud?

Markéta: Neodjel snad do Prahy?

Zikmund: O tom nevím, nevím kam šel.
Kdo Vám to povídal?

Markéta: Vorašický.
Říkal, že je třeba cosi zařídit v Praze.
Bylo to takové zmatené.
Prý jste si znepřátelil císaře
a přijdete o panství.

Zikmund: Podivné.

Markéta: Je to pravda?
Přeci i Vám říkal, že...

Zikmund: Rudolf něco chystá,
ale nejde o mně.
Těžko říct, co tím Vorašický mínil.

Markéta: Tedy celé je to vymyšlenost?

Zikmund: Cosi jistě zaslechl u Rožmberka.
Proč mu však něco takového říkali?
Pravdou jest, že část jsme mu nakukali my.
Radu již ovládala nedůvěra
a záměrně jsme vypouštěli chybná tvrzení.
Co ještě o té Praze říkal? A proč?

Markéta: Plánoval, že spolu utečeme...

Zikmund: Cha.

Markéta: Dneska v noci.
Snad proto tak mluvil,
aby mě donutil.

Zikmund: To je logické.

Markéta: Říkal mi, že se Jiřík třeba už nevrátí.

Zikmund: Cože?

Markéta: Už nikdy.
Vy jste ho tedy viděl naposledy na zasedání rady?

Zikmund: Na radě Jiřík nebyl.

Markéta: Nebyl? Vorašický říkal... Bože.

Zikmund: Vlastně jsem Jiříka neviděl od rána.
A Vy?

Markéta: Když jsem se probudila,
už tu nebyl.

Zikmund: Kdy jste se probudila?

Markéta: Ráno, kdy jindy.
Nemusíte tak nahlas.
Co to je za otázky?
Vy byste hned myslel na nejhorší,
jak Vás znám.

Zikmund: Na nejhorší?
Na co nejhoršího lze pomyslet?

Markéta: Proboha, proč by to dělal?
Zavolejte Vorašického,
ať nám to vysvětlí.

Zikmund: Bůhví, kde je mu konec.

Markéta: Nu, tak ho zavolejte.
Nebo ať se pozeptají,
jestli někdo Jiříka neviděl.

Zikmund: Teď začínáte být
nervózní zase Vy?

Markéta: Vrací se mi divný pocit,
jenž jsem měla dopoledne.
Když mi Vorašický říkal,
že Jiřík odjede napořád,
tak samozřejmé mi to připadalo.
Totiž, abyste pochopil,
dnes v noci se mi ve snu
zdálo o Jiříkovi.
Byl celý ve zlaté zbroji,
s ořem stejně tak oděným,
a povídal, že je křižák.
Že se musí vrátit do Svaté země
a dobýt ji zpátky.
Chtěla jsem jít s ním, ale on řekl,
že pro české panny není cest,
na nichž se umírá.
Já přece nejsem panna,
odvětila jsem mu, jsem Vaše žena.
Ale on se usmál, pobídl koně a odjel.
My jsme se dívali za ním,
byl jste tu Vy, Vaše paní.
Byli jsme tu všichni a dívali se.
Tu jste řekl,
proč nám lhal o těch pannách?
Vždyť Kathi jsme vyprovázeli včera.
A tu jsem se rozesmutněla,
že mě vyměnil za nějakou Kathi.

Zikmund: Nějakou Kathi?

Markéta: Vy, víte o koho jde?

Zikmund: Kathi byla jeho sestra,
umřela jako malá.
Nepovídal Vám o ní?

Markéta: Ne, nikdy.

Vejde Lidmila.

Lidmila: Ha, tady jsi.

Zikmund: Vy máte teda sny,
horší než já!
Jdu vzbudit tvrz
a najít Vorašického!
(na Lidmilu) No, vida,
zůstaň tu s Markétou,
ať tu není sama.
(Odejde.)

Lidmila: Co se stalo?

Markéta: Jiřík se ztratil.

Lidmila: Ztratil?

Markéta: Viděla jste ho dneska?
Neříkal Vám něco?

Lidmila: Ano, na návsi.
Asi tak v poledne.

Markéta: Na návsi, co tam dělal?

Lidmila: Nic, jen tam stál a koukal.
Přišla jsem k němu a povídám:
Pane Jiříku, není nad jarní vzduch, viďte?
A on se na mě podíval
a řekl: "Ještě není jaro.
Ještě jsme smrt nevynesli."
Byl však takový divný,
pohublý, jiný než dřív.

Markéta: On držel přísný půst,
říkal, že ten je na křesťanství
to jediné, co se dá skousnout.

Lidmila: Pak mi ještě řekl
něco ještě divnějšího.
Vzala jsem si to osobně,
myslela, že to říká ke mně,
ale asi to říkal jen pro sebe.

Markéta: Nu, a co říkal?

Lidmila: Řekl: "Nebyl by krásným pohřeb o Velký pátek!"

Markéta: Vždyť to je strašné!
Ne, že to řekl.
A jak my si to tu říkáme,
odpusťe.
Povídáme si jako by byl už mrtvý!

Lidmila: Takto jsem vůbec nemyslela,
on určitě není...
to se vysvětlí.

Markéta: "Nebyl by krásným pohřeb o Velký pátek!" (pateticky)
Jak my to říkáme, tak vznešeně!
Chováme to jako relikvii.

Lidmila: Uklidněte se,
bude to v pořádku, uvidíte.

Vejde Zikmund.

Zikmund: Po Vorašickém slehla se země.
O Jiříkovi ani nemluvě.
Nikdo nic neví,
viděli ho naposled
někdy před pěti hodinami.
Ale kam šel, to nevědí.
Mluvil jsem s rychtářem,
napadlo ho začít s pátráním.
Vyzvídá se na Vorašického...
V týhle díře taky nikdo nic neví!
Rychtář bere muže z vesnice
a chce je jít hledat.
Ať Brozany zažijí trochu jarmarku!

Vejde rychtář Jaroslav Zářeha.

Rychtář: Tady jste, pane Vřesovče, konečně.
Pardon... Dámy, dobrý večer...

Zikmund: No, Jaroslave?

Rychtář: Snad můžeme o samotě, když...

Markéta: Jen mluvte.

Zikmund: Mluvte, rychtáři.

Rychtář: Někoho jsme našli.

Zikmund: Matěje?

Rychtář: Ne, Matěje, ne.
Pojďte radši se mnou.

Zikmund: Už se proboha vyslovte..
Vždyť se to nedá přežít.

Markéta: Řekněte to.
Koho jste našli?

Rychtář: Vašeho muže, paní.
Je mrtev.

Zikmund: Jak se to stalo?

Rychtář: Utopil se.
Našli jsme ho ve strouze
kousek za mlýnem.
Patrně se nějakou náhodou
dostal pod kolo
a nemohl se vyprostit.

Zikmund: Patrně.
Něco nového o Vorašickém?

Rychtář: Dosud nic.

Zikmund: Kam jste dali tělo?

Rychtář: Pojdťe za mnou.

Odejdou.



Intermezzo druhé

Vejde pěvec.

Pěvec: Tak odešli všichni,
jak chodí se mnohokrát
ve chvílích tak ztichlých
za nimiž je opona.
(Mění se kulisy.)
Tento svět před námi postupně mizí,
Markétin pokoj je rozebírán.
Nakolik zlato bylo vlastně ryzí,
když k této ryzosti je potřeba víra?
Co když opravdu přijdeme o hvězdu,
za niž se máme ubírati?
Dojdeme k cíli našeho zájezdu,
na té pouti svatých?
Víte, co na pohřbu bylo řečeno,
na kterém rytíře kladli do kaple?
Vidím zemi novou, zemi zelenou.
A vy se kvílením, žalem netrapte.
Byl to prý Jan, otec navždy drahý,
jenž takto mluvil, když přišel zpátky.
Z života matky vyšel jsem nahý
a nahý se tam s radostí vrátím.
A přišel Rožmberk s chotí Polyxenou,
kteří nereptali na pohřeb utrakvistů.
Vidím nebe nové a zemi novou
a z trůnu hlas ozývá se Kristův.
Hle stánek Boží uprostřed lidí.
On mluvit bude jejich slovem.
On bude přebývat mezi nimi.
On s nimi bude, jsa jejich Bohem.
Chrámem znělo Zjevení Janovo,
o tom jak mizí všechno klaté,
a všechno ostatní tvoří se nanovo
ve městě novém, ve městě svatém.
(Jde k hrobu Jiříka.)
Tu jest rytíře posmrtná sluj.
Copak si přátelé na ni přečtou?
"Umřel a dokonal život svůj,
dejž Pán Bůh, by viděl radost věčnou."
(Odejde.)


Jednání čtvrté - Léto

Počátek září 1588. Chrám brozanský. V pozadí hlavní oltář, po stranách dva boční oltáře, vpravo vchod do kostela, vlevo kaple (blíže k hledišti) s Jiříkovým hrobem. Vejde Alžběta ze Salhausenu s kyticí v ruce. Před oltářem udělá znamení kříže a dojde až k hrobu Jiříka. Tam položí kytici a klekne si. Vejde Zikmund.

Zikmund (spíše potichu): Eliško, jsi tu?

Alžbětu: Jsem, otče.

Zikmud: Kde se nacházíš?
Je tu takové šero.

Alžbětu: U Jiříkova hrobu.
Přinesla jsem květiny.

Zikmund: Vím, kameníci Tě viděli.
A tak jdu za Tebou.

Alžběta: Divila jsem se,
že je kostel prázdný.
Nová tvrz Zikmunda z Vřesovic
bez svého majitele.
S podivem.

Zikmund: Nesměj se mi.

Alžběta: To Lidmila si stěžovala.
Já přece vím,
co říká její muž.
"Není snad kostel
z latinskému castellum?"

Zikmund: No opravdu,
castellum čili tvrziště.
A že tenhle chrám
hradem opravdu byl!
Pojď ukážu Ti střílny,
drahá dcero.

Alžběta: Vždyť jsme si tu hráli jako malí.
Všechno znám.

Zikmund: To tu bylo docela jiné.

Alžběta: Bylo. Ale co není?
"Aj, nové činím všecko."

Zikmud: No, a je to lepší, než dřív?
Či je lepší staré?

Alžběta: Co?

Zikmund: Stálo to za to?

Alžběta: Myslím, že ano.

Zikmund: Já právě nevím.
Možná měl pravdu otec Jan,
že je to jen marnost...
Ale drží při životě, víš.
Kdyby někdo chtěl psát moji historii,
jistě tam bude:
Zikmund stavěl kostely,
Zikmund o Bohu,
Zikmund s Bohem,
Bůh tam, Bůh onde.
Ale já? Jaký já jsem vlastně věřící,
vždyť já už dávno v Boha nevěřím.

Alžběta (s účastí): Tati.

Zikmund: Nevěřím a proto stavím.
Tak to je.
Četl jsem někde,
že smutek spojuje s Bohem.
Že pokud se člověk ve své pýše
považuje za neohroženého,
nepotřebuje věřit.
Pokud však z těchto výšin iluzí
dopadne zpět na zem,
na tu hrozně chladnou půdu,
která nás zrodila,
opět věřit začne.
Myslím si to taky.
Jenomže já právě nejsem smutný.
Jak rád bych takovým byl.
Jak strašně rád bych byl smutný.
Po smrti tvé matky,
po smrti mého bratra,
po smrti tvého bratra,
po odchodu Jana.
S každou ztrátou jsem
byl smutným méně a méně,
až jsem byl prázdný docela.
Nebo Fridrich,
vždyť já ho měl za vlastního...
Vzpomínám na včerejšek,
když jsi mi o něm vyprávěla,
o svém muži,
nebo když vyprávělas,
jak bylas jako dítě nešťastná, že jsi sama,
jak hrozně Ti to vadilo.
Ale teď, že teď už Ti to nevadí.
Jak přesné!

Alžběta: Možná jsem to tak nemyslela,
vždyť ještě máme sebe,
já mám Tebe,
Ty máš mě,
máš svou rodinu,
Lidmilu, děti.

Zikmund: Já vím, já vím.
Vždyť ani já to tak nemyslím.
(Alžběta se usměje. Zikmud zvedne zrak k bočnímu oltáři.)
Ty oltáře jsou strašné,
to dělal Jobst?
Takhle to odlajdačit.

Alžběta: Oltáře?
Vždyť jsou krásné.

Zikmund: Nemyslím hlavní,
na něj jsou slova zbytečná,
to je pravá podívaná.
Ale ty boční,
třeba tenhle.

Alžběta: Mně se líbí.
Ukřižování Páně.

Zikmund: Motiv dobrý,
ale vyvedení již horší.
Vždyť tenhle pán ani nemá hlavu.
To je svatý Longin, že?
Svatý Longin bez hlavy.

Alžběta: Ty jsi vtipálek,
vždyť má hlavu.
Uvědom si taky,
že je to pískovec.
To není snadná věc.

Zikmund: Vždyť ano.
Máte však ve vašem Polabí
bezhlavého Longina?

Alžběta: Mně tyhle kousky
přijdou hezčí, než ty naše.
Ty jsou až příliš pünktlich.
A to nemyslím tak,
že jsou dokonalejší,
ale spíš takové vyumělkované.
Německé.

Zikmund: Tyhle jsou sice v češtině,
ale kdo si to přečte?

Alžběta: Vy jste morous, otče.

Zikmund: Já už to nepřečtu,
ale pochybuju, že někdo ano.

Alžběta: Tedy pochybujte.
Stojí tu: "Umřel pro hříchy naše,
vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše."
Taková utěšná slova. To je od Vás?

Zikmund: Jen pokud jsem Pavlem z Tarsu.

Alžběta: To pokračuje, poslyšte.

Zikmund: To sice pokračuje,
ale nikoli již slovy Pavlovými.
Je to kus nějakého žalmu.
Kdyby tu byl Jan, řekl by nám to.

Alžběta: Máme tu jiného faráře, ne?

Zikmund: No právě.

Alžběta: S Tebou není pořízení.

Zikmund: Když jsem tu v kostele sám,
s Janem si povídám.
Je tu pořád,
jako by se nikdy nevzdálil.
Tady, víš?
(Ukáže prstem na hlavu.)

Alžběta: Nebo, tady?
(Položí dlaň na Zikmundovo srdce.)

Zikmund: Vedu s ním diskuse,
jaké jsem s ním činil mnohokrát.
Snad natolik byl mou součástí,
že už ani netřeba jeho přítomnosti.
Vím, co by řekl.
Vím, co by udělal.
Jak by se podíval tím svým dobráckým pohledem,
a řekl: "Máte pravdu, Vřesovče,
je to tak, jak říkáte."
A pak by dodal:
"Ostatně pravdu měl i Pilát."
Vím, co tím Jan chtěl povědět.
Nejde o nějaké naše pravdy,
není čas na lidské rozumování,
máme jen čas býti spravedliví.
Snažit se o to.
Snažit se nepřispět
k té hrůze kolem.
Nepříkládat ještě více pod kotlem zla.
Snad je to méně,
než se žádá od křesťanů,
ale pro mne je to dost, říkal.
V posledních letech byl tráven pochybnostmi,
prý ztratil víru.
Ale jaká by to byla?
Víra bez pochybností?
Když se se mnou loučil podruhé,
řekl: "Naše víra plyne z Písma,
proto jsme se přece odloučili.
Kde jinde bychom ji mohli nalézt?"
Nechal mi záložku v knize Jóbově
a mě se teď nejmilejší stala knihou.
O tomto starozákonním světci mi Jan říkával:
"Ten chlapík je jako my,
také je dávno ztracen.
Ale pokud je někdo jako my,
pak nejsme sami."
Znáš tuto knížku?

Alžběta: Snad jen matně.

Zikmund: Je to spíš příběh pro starce
či příběh nevěřících.
Prázdné stránky Bible,
které však jediné dávají smysl celku.
Bůh opuštěný Bohem.
Jób se tu obrací na Stvořitele,
aby si vzpomněl,
že člověka jako hlínu učinil
a že jej zase obrátí v prach.
Přioděl kůží a masem,
propletl kostmi i žilami.
Udělil život svým milosrdenstvím
a svým navštěvováním střežil jeho duši.
Ale toto skryl jsi v srdci svém,
bylo to úmyslem, to vím,
naříká Jób,
že proti mě budeš ve střehu.
jestliže zhřeším,
že nenecháš bez trestu můj přečin.
Bych se i umyl vodou sněžnou,
a očistil mýdlem ruce své,
přece mě vnoříš do takové jámy,
že se mi zhnusí i můj šat.
Či snad oči tělesné máš?
Hledíš jako člověk?
Jsou dnové tvoji jako dnové člověka,
a léta tvá podobná dnům lidským,
že vyhledáváš nepravosti mé,
a na hřích můj se vyptáváš?
On přec není jako já,
abych mu odpovídal,
abychom v soud vešli spolu!

Alžběta: A jak ti na to odpovídá otec Jan,
když takhle mluvíš?

Zikmund: Odpovídá, odpovídá.

Alžběta: Snad bych si to měla též přečíst?

Zikmund: Zbytečná otázka.

Alžběta: Je to má povinnost, míníš?
Nu, každý jsme k něčemu povinni.

Zikmund: Myslíš, dcero,
že v mém věku zbývá ještě jiná povinnost,
než ta, jež se váže k mému skonu?

Alžběta: Jistě,
kupříkladu...
být hrdý na díla tohoto kostela.
(Ukazuje kolem.)
Až uvidíš módu,
která se sem žene,
budeš milovat tuto prostotu.

Zikmund: Kdy vlastně přijede Jobst?
Nemůžu se ho dočkat.
Říkala jsi...

Alžběta: Taky ano...
Už tu měl dávno být.
Jestli je ještě v Dráždanech,
ať si mě nepřeje.
Synovec mu psal několikrát.
Taky jsem přání
vyřizovala přes míšeňské
Salhauseny,
ale asi je plně zaměstnán
svou drážďanskou velestavbou.
Nebo se mu už nechce do Čech,
dlouho tu nepracoval, bídák.
Melichare, kde je Ti konec?

Vejde Melichar Jobst.

Jobst: Již jsem zde.
Jako by mne vyčaroval.

Alžběta: Konečně!

Jobst: Také Vás rád vidím,
paní Elisabeth von Salhausen.

Zikmund: Vítejte opět u nás,
mistře Jobste.
Můj milovaný kameníku,
kolik je to let?
To už není pravda.

Jobst: Vážně? Mně to přijde jako chvilka.
Sotva jsem včera odešel.

Zikmund: Přitom je to téměř dvě desetiletí.
Pohleď, Jobste, tento oltář jsi také zhotovil?

Jobst: Snad spíše před sto lety.
Či jsem to dělal levou rukou?

Alžběta: Tys vyslechl náš rozhovor?

Jobst: Něco jsem zachytil.
Ale hlavní oltář mám vskutku rád.
Jinak bych ho nemohl tesat dvakrát.

Alžběta: Však víme.
Toho pána z Valtířova jsem měla z amuže.

Zikmund: Jak ses změnil, Jobste.
A co tvůj sochařský um?
Jak ten se proměnil.

Jobst: Řekl bych dvakrát o tolik lepší.

Alžběta: To říkáš kvůli odměně?
Chceš dvakrát takovou?

Jobst: Jedině! (se smíchem)

Zikmund: Měl ses zlepšit aspoň desetkrát,
dostaneš totiž přesněkrát tolik.

Jobst: Půjde o epitaf,
jak jsem srozuměn.

Zikmund: Ano, pomník.
Přemýšlím o tom několik měsíců.
Ukážu Ti plány, mám je tady.

Alžběta: Jobst je možná po dlouhé cestě unaven.

Zikmund: Ó, ano, odpusť.
Jsem natolik nadšen,
že jsem zaměstnán jenom sám sebou.

Jobst: V pořádku, unaven nejsem,
přespal jsem v Teplicích.
Proč se nepustit do práce hned?

Alžběta: Přinesu Vám aspoň
něco k jídlu a pití.

Jobst: Do chrámu Božího jedině chléb či víno.

Alžběta odejde. Zikmund si jde pro plány.

Jobst: Můj malý kostelíku,
jsi rád že mě vidíš?

Zikmund se vrátí s plány v ruce.

Zikmund: Jsou to spíš také náčrty,
ale Tvá hlava učiní z nich skvosty.

Jobst: Vřesovče,
má práce byla vždy z poloviny Vaše.
Ukažte?
(Dívá se do plánů.)
Vzal jsem s sebou jednoho chlapce,
jmenuje se Lorenz, je mu teprv patnáct
ale pro kámen má velký cit.
Bude se Vám libit.
A mně se líbí tohle.

Zikmund: Vážně?

Jobst: Není to nic originálního,
jak jistě víte.
Takové pomníky staví dneska každý,
ale myslím, že už vím,
jak ho chcete Vy.
Přesně ve stylu tohoto chrámu,
sedmdesátá léta.
Žádná extravagance,
ale prostota vpravdě Boží.
(Položí plány na zem a klekne si k nim. Vytáhne pero a začne do plánů malovat.)
Kladí trošku větší, sloup korintský, kanelovaný.
Sem křídla, festony, konzoly
a hlavně ornamenty takové.
Co nahoru? Mohl by tu být malý reliéf.
A co do těchto desek? Nápisy?

Zikmund: Ano. Mám nějaké návrhy.
Jsou někde v těch plánech.

Jobst: Ihm, tady, v češtině.
Přijde mi to dlouhé, nejde to zkrátit?
Co tam stojí?
(Podává mu list. Zikmund se posadí na zem.)

Zikmund: Je to o mém synovi. A zkrátit to nejde.
Píše se tu: Za svého života v mladém věku
vyšel jest ze své vlasti do dalekých krajin,
aby spatřil místo hrobu Božího,
kde odpočívalo svaté tělo jeho Spasitele,
na té cestě našel mnoho těžkostí,
ale Bůh ho zase navrátil do jeho vlasti.
V dobrém pokoji pojal ho do svého Jeruzaléma.

Jobst: Pěkná slova, Zikmunde, uděláme krásný pomník.
Proč nedat nad římsu, napadá mě, proč nevytesat Jeruzalém?

Zikmund: Ano.

Jobst: Ne, ještě lépe, Vjezd Páně.
Nu a dolu naopak kartuši s reliéfem...

Zikmund: Narození Páně.

Jobst: Je to jen náčtr. Bude třeba zabývat se detaily,
ale už teď tuším velkou věc.

Zikmund: To není všechno,
je tu ještě jeden pomník.

Jobst: Ještě jeden, pro koho?

Zikmund: Vizte.

Jobst: Myslel jsem, že jde jen o jinou verzi.
(Dívá se do plánů.)
Zde jest jen jeden rytíř?
Další pomník Jiříkův?
Tedy budou dva?

Zikmund: Není to již pomník mého syna.
Viz oba návrhy
a porovnej.
Kdo tam chybí a kdo ne?

Jobst: Říkáte,
najdi deset rozdílů?
(Dívá se na oba plány.)
Ouvej!

Zikmund: Tedy?

Jobst: Je to poněkud morbidní,
dělat pomníky..

Zikmund: Ano, to jistě je,
ale stejně je děláš.

Jobst: Nemyslím tak.
Vždyť je to epitaf pro Vás!

Zikmund: Copak jsi ještě nedělal
náhrobek osobě dosud živé,
když živá je spíše jen naoko?

Jobst: Raději už nedělám ani mrtvým,
tohle je výjimka,
ale s tímto jsem nepočítal,
je to svérázný druh humoru.

Zikmund: Alespoň Ti můžu stát modelem,
své posmrtné masky.

Jobst: Myslím, že nevýhody převyšují výhody,
neboť pokud děláme hrobky zemřelých,
ti se mohou otáčet jen v hrobě.
Nebudou-li se líbit mrtvolám živým,
umělec přijde o odměnu.

Zikmund: O to se nemusíš bát.

Jobst: A náhrobní text už máte také vymyšlen?

Zikmund: Však jej někdo vymyslí,
až nastane čas.

Vejde Alžběta s košíkem občerstvení.

Alžběta: Hola, panstvo.
Jdeme, zdá se, snídat v trávě.
(Sedne si k nim, k jejich papírům na zemi a obrátí se na Jobsta.)
Jak tomu říkal ten váš architekt,
odněkud ze Švýcar?

Jobst: Jaký?

Alžběta: Když jste pracoval na Březensku.

Jobst: Á, starý pan Jacques.
A co na co měl říkat?

Alžběta: Na toto malé pohoštění na zemi.
Už vím... Le piqnique.

Jobst: Ó, ano, jak jsme si vyšli k tomu vodopádu.

Alžběta: V Čertově rokli.
(Z košíku vyjme láhev vína, skleničky a chce je položit
na papíry, které jsou rozloženy na zemi.)
Mohu? Mám tu i chléb a připravenou pochoutku.

Jobst: Pokud můžem
piknikovati ve stánku Božím?

Alžběta: Nebyla snad pro Jacquese příroda sama
Božím příbytkem, a přesto dovolili nám tam stolovat?

Jobst: Nezapomeňte, že o sobě prohlašoval,
že není jako my, že je liberal.

Alžběta: Taky le naturalism, přece.
Proč teda stavěl kostely?

Jobst: Kvůli pěnezům?
Máš pravdu, byl jako my.

Alžběta: Je to jako dneska.
Taky bylo pozdní léto.
Ale výjimečně teplý den.
Vypadalo to jako by slunce chtělo ukázat,
že nikdy nezmizí.

Jobst: Vzpomínám na jeho touhu
koupat se v potůčku!

Alžběta: Však se koupal.
Le naturalism.

Jobst: Nemínil nám něco ulovit?

Alžběta: Však.
Aby se naplnila slova Písma:
"Vzal chléb, a dával jim, i rybu též."

Jobst: Ale chléb lámal.

Alžběta: Ó, ano. Ukažte.
(Podá Jobstovi chléb z košíku.)

Jobst: Lámal a dával jim se slovy:
(Rozlomí chléb a dává Alžbětě a Zikmundovi.)
"Vezměte a jezte, toto je mé tělo."

Alžběta: "Neboť mé tělo pravý je pokrm,
a má krev pravý je nápoj."
(Podá Jobstovi láhev a vývrtku.)

Jobst: I řekl jim:
(Otevře láhev.)
"Amen, amen pravím vám:
Pokud nebudete pít,
nemáte života v sobě."
Pozvedněte číše!
(Nalévá jim.)
"Kdo jí mé tělo a pije mou krev,
ve mně přebývá a já v něm."

Alžběta: A vzav kalich,
a díky učiniv, dal jim.
A pili z něho všickni.
(Napije se.)

Zikmund: Amen, amen pravím vám,
že nebudu již pít z plodu vinné révy
až do toho dne,
kdy nový bude kalich v království Božím.
(Napije se. Stejně tak Jobst.)

Alžběta: A sezpívavše písničku,
vyšli na horu Olivetskou...

Jobst: Vzpomínáte,
jak jsme tam seděli.
Povídali si o starých časech
a byli šťastni?

Alžběta: Taky se nám proto vysmál.
(důrazně) "To je přece klišé!"

Jobst: "Tak ať je," řekla jste,
"my stejnak nevíme, co to znamená."

Alžběta: Kde je mu konec, nevíte? (Jobst neví.)
Vzpomněla jsem si na něj,
když jste říkal, zda se to hodí, tu stolovat.
(Obrátí se na Zikmunda.)
Podle něj dříve lidé
bydleli s bohy ve stejných chýších.
Doba byla prostá, nevinná a ctnostná.
Tu do lidí vstoupila špatnost,
nabažili se svědků tak nepohodlných
a uzavřeli bohy do svých chrámů.
Nádherných chrámů.
Nakonec je z nich lidé vypudili
a usídlili se tu sami,
anebo se už chrámy bohů
přinejmenším nelišily od příbytků lidí.
Jacques by se Ti hodil na faru, že?

Zikmund: Vzpomínáš, co řekl Jan
na dubnovém pohřbu?
Hle, příbytek Boží uprostřed lidí,
Bůh bude přebývat mezi nimi
a oni budou jeho lid...
Jak je to krásné!
A jak jsem rád, že jsi tu se mnou, Eliško.

Alžběta: Budu tu jen do té doby,
dokud Ti nebude líp.
A až Ti bude líp,
vrátím se domů do Tašova.
Ale ty navštívíš zase mě.
Taky nechci být sama.
Víš jak je mi tam v horách smutno?
Ten sníh, mráz a mlha
snad trochu zobrazit se musí
i v duši člověka.
Vy, Jobste, přijeďte někdy také.
Můžeme strávit pár rozkošných chvílek,
víte jak to myslím?
(Směje se.)

Jobst: Bohužel nevím,
oženil jsem se.

Alžběta: Ha, ani jste se nepochlubil.
Tak vezměte někdy celou rodinku.
Má tvrzička je maličká,
ale vejdeme se tam.

Jobst: Leda byste chtěla
vyhotovit nějakou sošičku.

Alžběta: Venuši, rodící se z mořské pěny.
A budu vám modelem.
Ba ne, nebudu Vás trápit.

Jobst s Alžbětou si dále povídají, ale nehlasně. Otevírají ústa, z nich však nevychází žádný zvuk. Zikmund se na ně dívá. Snaží se promnout uši. Přichází pěvec (v ruce drží plášť). Zikmund si ho všímá a vstává. Alžběta s Jobstem se na Zikmunda podívají a zkamení.

Zikmund: Opět ty?
Nechodíš celý rok za mnou pošeptmu?
Do snů chodíš mi,
a teď i...

Pěvec: Kam?

Zikmund: Do chrámu mého Boha.

Pěvec: Už není chrámů ani bohů.
Tady se nežení ani nevdávají.

Zikmund: Již On sám je s nimi?
Již stírá s očí slzu, které již není?
Kvílení, křiku, bolesti?
Již první věci pominuly?

Pěvec: Nikoli.
Či spíše...
nepatřím k těm, kteří to vědí.
Nedávám odpověď na otázky.

Zikmund: Kdo tedy jsi?

Pěvec: Jsem utěšitel,
který přišel na Tvé narozeniny.

Zikmund: Já nemám narozeniny.

Pěvec: Je dnes 5. září 1588?

Zikmund: Jak to mám vědět?
Poslední půl rok žiju jako ve snách.
Co na tom záleží?

Pěvec: Vím jen tolik:
již dvě minuty jsi mrtev.
Tvé tělo leží támhle na zemi, (Ukáže do kaple.)
ve smrtelné agónii ses potácel tímto chrámem,
až jsi klesl na podlahu.
A tito lidé
(Ukáže na Alžbětu a Jobsta.)
se Tě snaží vzkřísit.
Volají o pomoc,
ale vše je marné.

Zikmund: A tohle je co?
To je můj život nový?
Mé narozeniny na věčnost?

Pěvec: Já jsem jen utěšitel,
nedávám odpovědi.
Vím jedno:
Měla to být tragédie,
ale nebyla.
Přišla smrt
a Ty jsi nezemřel.

Zikmund: A to je všechno?

Pěvec: Tu Tvůj šat nový.
(Obléká ho.)
Víš, co jsi řekl těmto lidem,
když jsi umíral?
Že se bereš k Bohu s velikou radostí,
že přišlo poselství k Tobě z nebe,
že Pán Bůh volá svýho služebníka k sobě,
že následuješ Jóba svatýho,
abys uzřel očima svóma Boha spasitele svýho.

Zikmund: To že jsem řekl?
Snad v jiném životě?

Pěvec: Snad. Avšak řekl jsi:
"Rač mi to dáti Pane Bože můj,
abych navěky patřit mohl v obličej Tvůj."
Víš proč jsi to povídal?

Zikmund: Netuším.

Pěvec: Abys je utěšil.
(Zikmund pokývne.)
Už je čas,
pojď se mnou.
(Zikmund a pěvec odcházejí z kostela. Zikmund zajde a pěvec se naposled ohlédne.)
Nechť dokonáno jest!

Jobst a Alžběta obživnou a rychle vstávají.

Alžběta: Otče!

Jobst a Alžběta běží ke kapli, až vyběhnou ze scény.


KONEC.


(Napsáno 15.- 24. listopadu 2012)

----

Autorské poznámky:

    Hra je koncipována do čtyř jednání, či spíše obrazů, které netvoří docela souvislý celek, ale jakousi mozaiku. Mnohé by se jistě dalo změnit a jiné více propracovat, avšak od toho plánu nemělo být ustupováno. Při volbě scén bylo počítáno s co nejjednodušími kulisami a jejich snadným měněním. I když by se mohlo říci, že tato hra bude někdy hrána jen stěží, od počátku bylo pamatováno na uživatelsky přátelské prostředí. Pro interprety je toto drama také snadněji zapamatovatelné než jiné, neboť je dílkem kratším. Zatímco Romeo a Julie obsahuje přes dvacet tisíc slov, Zikmund je o čtvrtinu kratší. A není to jen kvůli tomu, že k jeho sepsání byl třeba tak málo dní. --- Impuls k napsání této tragédie lze spatřovat v seznámení se s dramatickými zlomky Máchovými. Autorovi nyní již Zikmunda Brozanského (původně psáno pod pracovním názvem Půlměsíc ve znaku, později ještě přejmenováno na Zikmund z Vřesovic) bylo líto, že Hynek Mácha žádnou ze svých her nestihl dopsat. Proč tedy nenapsat české historické drama v tomto duchu, honilo se autorovi hlavou. A na rozdíl od romatického básníka, je dokončit. Tedy zlomky her Máchových lze chápat toliko jako impuls, měly inspirovat i svým textem, ale nestalo se tak. Natolik je jeho poesie - i v pouhých těchto zlomcích - jedinečná, že by bylo kontraproduktivní kopírovat ji bezprostředně. --- Pokud se podíváme na koncepci Zikmunda Brozanského (existuje-li nějaká), tato hra byla psána prvotně jakožto oslava klasických děl, k čemuž slouží i jistá parodičnost. Odkaz na Shakespearova dramata (Hamlet, Romeo a Julie) je k tomuto účelu. Obhajoba Markétina před příchozím panstvem v prvém výjevu prvého jednání je humorizujícím odkazem na všechna ta veliká literární díla, v nichž hrdina svou mocí slova dokáže své nepřátele zprovodit ze světa. Naopak replika, kterou Markéta vstupuje do hry, je inspirována dopisem Boženy Němcové. Jinde zase slyšíme slova Jeana Jacquese Rousseaua. Největší inspirací je postavám pochopitelně text Bible, který charakterizuje atmosféru toho času na tomto místě. Je třeba si uvědomit, že slovo Bůh bylo pro skutečného Zikmunda Brozanského slovem dosud posvátným. --- Na historické hry čeká vždy nástraha toho, že to nebude přesně tak, jak to bylo. Tyto hry se ostatně nehrají, aby se ukazála doba dřívější, ale aby se jejím prostřednictvím ukázala doba naše. V opeře Trubadúr od pana Verdiho je hlavní postava cikánem, ač do Španělska té doby cikáni dosud nepřišli a trubadúři dávno "vymřeli". Tedy v uměleckém pojetí nejde o závadu, přesto se autor Zikmunda snažil nehistoričnosti vyvarovat. Zikmund ctí skutečné dějinné události (doba rudolfinská, zavedení kalendáře, Koperníkovy objevy atd.) a k anachronismům bude docházet jen autorovým omylem. Tím se nemíní používaný jazyk (byť několikrát je užit text Kralické bible, která se tou dobou psala a vycházela). Skladba vět si neklade nárok na zachycení tehdejší češtiny, je to jen způsob k navození jisté starobylosti, archaičnosti. Autor však není Hankou, ani nepíše rukopisy. --- Všechny postavy existovaly ve skutečném životě, vyjma jediné, a to epizodní postavy rychtáře. Není však vůbec složité předpokládat, že existoval i on, rychtář Zářeha byl v čele brozanské samosprávy za dob Zikmundých předchůdců, byť jiného křestního jména. Nejďábelštější postava hry, Matěj Vorašický, naopak existoval. Jako konšel je uveden na zvonu, který do brozanského kostela daroval syn Polyxeny z Pernštejna. Historicky není doložen jeho vztah s Markétou z Řehnic, stejně jako některé další detaily této hry (například příjezd Rožmberka do Brozan). Skutečné události jsou tu však jen co kostra - Jiřík opravdu zemřel 2. dubna 1588 a Zikmund 5. září téhož roku. Na Jiříkově epitafu je informace, že ho Bůh vytrhl "z těžkého zarmoucení" a Zikmunda zase "z plačtivého údolí". Z tohoto materiálu byla hra utkána. Nejde o historickou studii, ale básnické vylíčení. Tedy nemuselo to tak nutně být, ale mohlo.
                                                                                                                      (24. listopadu 2012)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář