Nebrozanský web

Zdroj:  LAMBL, V. D. Několik listů z denníku cestujícího na podzim r. 1844. Květy č. 129, 132, 135-136 a 139/1844, str. 515-516, 527, 538-539, 543 a 555-556
 
(Podal Vilém Dušan L[amb]l.)
 
Reisen ist Leben – und Leben ist Reisen.
[Cestování je život – a život je cestování.]
Jean Paul.
 
    Znáte rozkošné oudolíčko mezi Plzní a Touškovem? Je sice teď napolo německé, nicméně jsou ale místa tato nejstarší památkou literatury naší, Libušiným soudem [Rukopis zelenohorský], zasvěcena; kázalať
 
(...) kniežna vypraviti posly: (...)
po Samorod se Mže strebronosné
 
a již proto měli byste je znáti. Stříbronosná Míza [VDL poznamenává pod čarou: "Tak zní novější jméno řeky této, přicházející od města Stříbra, jehož německé jméno Miess neomylně odtud pochází."] proudí se bujnými lučinami půvabného, asi 2 hodiny [10 km] dlouhého oudolí, o jehož lidnatosti svědčí valný počet vesnic, po obou břehách Mízy roztroušených a pěknými kostelíčky, švarnými zámečky a jinými ouhlednými budovami ozdobených. Po pravém břehu táhne se od západu na východ bílý pás říšské silnice, ze Stříbra do Plzně vedoucí a malebnou krajinku oživující. Odtud ubíral jsem se za krásného jitra rychlým krokem na východ, a než jsem se nadal, dostal jsem se do staré, věrné Plzně.
    Staré, ano! ale věrné? –– Plzeň zůstala posud u věci národní mnohem více pozadu než jiná místa, třeba menší velikosti. Časopisů v hostincích nespatříš skoro žádných, neřku-li českých; o knihkupectví dalo by se něco podobného říci, národních zábav, jako divadla, besed atd. také se nedostává, a nač se máme ještě ptáti? – Jenom nedělní promyslné školy neúnavnou učinlivostí Dr. a prof. Smetany, p. Spudila, Dra. Peithnera a jiných vlastimilů blahodějně se odbývají a se žádaným prospěchem zajisté se neminou. Z hodnověrných úst očitého svědka slyšel jsem vypravovati o krásném ovoci, které símě přednášek těchto v mysl českých mladíků zaseté již teď po několika rocích nese. – Jak je viděti, byla by půda úrodná, jen kdyby dost těch bylo, kteří by vzdělávati ji uměli a pevně chtěli. To je arci všude tak, i nepochybujem také, kdyby se v každém ohledu tolik pro národnost a veškeré i společenské vzdělání dělo, jako se v promyslných přednáškách děje, že bychom Plzeň za vzor vystaviti mohli.
    Pak jsme se ubírali krajinou planou na sever. – Přišli jsme do vesničky jménem Chotiná. Na tabulce stálo: 'Dorf Kodina'. Z Chotiné je ještě kousek cesty na Kacerov.
    Pustý zámek tento, více nedbalostí než věkem sešlý, stojí na vrchu na levém břehu Mízy a býval prý sídlem Grišpeků. Podle stavby mohl by se srovnat se zámkem Nelahozeveským nebo Jindřichohradeckým. Tak veliký ale není jako tyto. Kacerov dal původ novele 'Nocleh na Kacerově', ktreou Jindřích Marek před několika lety ve Květech podal. Na prvního máje bývá od plzeňských študentů, kteří ten den prázdný mají, a od jiných poutníků navštěvován, jakož i Radina i jiná místa! Na stěnách zpustlých síní a porouchaných komnat čtou se pestré nápisy a výlevy trudných zpomínek, mezi nimiž jsme mnohé české a vlastenecké zpozorovali.
    Konečně minuli jsme těsné žlaby, nimiž se Míza kroutí, a po vysoké příkré stráni vylezli jsme na vrch, majíce u nohou před sebou Liblín. Na Liblíně strávili jsme krásný den u tamějšího vrchního, našeho oblíbeného národního pěvce V. Jaromíra Picka. Nemohlť nás zajisté lépe uctíti a milejšího požitku nám podati, nežli nám ho v těch několika příjemných – bohužel, tak krátkých hodinách svým "Přátelstvím" poskytnul. Báseň tato stolistá je věnec nejvnadnějších kvítků, týkajících se větším dílem vyšších interessů, přírody, člověčenstva atd. Bylo nám popřáno několik si jich utrhnouti; nás ale tak zaujaly, že bychom si byli přáli, všechny je s sebou vzíti a bratrům svým sdíleti. Snad nám pěvec jejich nezazlí, že to uvádíme u veřejnost; vždyť sám slíbil netajiti déle před obecenstvem výtvor svůj. – Kromě toho chová ještě mnoho jiných básní v rukopisu, které zajisté také najdou cestu k srdci národu, jako jejich předchůdcové.
    U zdejšího úřadu viděli jsme tištěné formuláře listů průvodních, lístky mejtní a podobné úřední věci v jazyku českém, začež lidomilovný průvodce vřelých díků zasluhuje. První vesnice za vodou jsou Kozojedy. Na malé zastávce navštívili jsme zdejšího v. p. faráře, slovútného Jindřicha Marka, spisovatele Jarohněva z Hrádku, a strávili u něho zábavným hovorem několik příjemných okamžení.
 
Tužby mé a nejvřelejší chtění
Neste přátelům za pozdravení!
Jan Jindř. Marek.
 
    To jsou slova, které nám do památníků vnesl; nechť je nazpět za pozdravení přijme. Cestovatel nesmí hodinu zacházky litovati, má-li něco památného seznati. My jsme si také zašli do Královic, abychom hrobku proslulých Grišpeků (č. Kryšpáků) navštívili. Průvodčí a čičerone bývá kostelník; nás tam provázela jeho žena a smutným hlasem nám vyprávěla, že byli Kryšpekové od nepřátel falešně obžalování, a jak se při poslední tabuli otrávili, takže tady už 237 let odpočívají. Okázala nám také starožitný oltář s nějakými nápisy, v staročeské latině prý, na jejich památku. – Těla této rodiny leží asi ve 12 rakvích v malém sklípku pod kostelem; některá mají obličeje zkroucené a mladších těla jsou křečovitě svinuté, takže pozorovatele k politování pohnou. Balsamována jako mumie egyptské nejsou, jak se mnozí domejšlejí; viděl jsem mumii v malém museum v Opavě; tělo bylo tvrdé, plné a tuhé jako dřevo, těla ale rodiny Kryšpekovy v Královicích jsou uvnitř zpráchnivělá, spadlá, potažená koží nahnědlou, která mírnému tlaku povolí, ale hubivému času (snad následkem přijatého jedu?) vzdoruje a nepráchniví. – O Královicích nevím ostatně nic znamenitého, než že je obyčejné české město s německými (ačkoliv dosti chybnými) nápisy; to ovšem nebude nikomu z laskavých čtenářů věcí novou.
    Dále nás vedle cesta přes Čistou, Šešlov, což po německu pěkně Schlößthof zní, a Zajdov, který se na německy, nevím s jakým významem, Seiwebl jmenuje. Inu, slyšel jsem už více a směšněji zpotvořených jmen, který by nějakou sbírku zasloužila, jako např. Drahomysl – Dreiamscht, Drmislava – Darmschlag, Zavlekov – Sauflect (!), Dřevohry – Tschebehejs atd.
    K večeru jsme přicházeli k Rakovníku. Rakovník má od plzeňské strany příjemný pohled. Starožitné věže hrdě se vypínají a z novějších budov přivítají veselými tvářemi poutníka zvláště dvě, reálka a – dům trestní. Náměstí a ulice jsou čisté a ouhledné; že se v nich větší živost pohřešuje, možná vyložiti nedostatkem silnice, promyslu a obchodu. Jinak bude za několik let, až se Rakovníkem potáhne silnice z Prahy do Varů Karlových a z Liberce do Plzně.
    Pan Štembera co spisovatel "místopisu Rakovníka" chvalně známý, okázal nám krásný pořádek, v jakém Květy a ostatní časopisy české v celém městě kolují. Vedl nás také do knihovny městské, která u pana Hanslíka zajisté v dobrých rukou se nachází. Ozdobena je podobiznami koryfeů našich a zaopatřena všemi zábavnými a ponaučnými spisy českými. Povídali nám, že náš J. K. Tyl letos při návštěvě své v Rakovníce, když knihovnu si prohlížel, se zvláštní náhodou se potkal, neboť maně po knihách dvakráte sáhna, první a poslední své dílo vytáhl, "Mladého harfeníka" a "Posledního Čecha".
    V knihovně chová se také starý, český, malovaný kancional v ohromném formátě. Takový viděli jsme později také v Třebenicích v litoměřickém kraji. Malba obou je znamenitá, ukazujíc na zvláštní školu české malby. Je v ní rozeznati kolikerou práci. Podobizny českých pánů jsou umělou rukou výtečně provedeny, erby a arabesky jsou více méně hrubší. Třebenický zpěvník není tak dobře zachován jako rakovnický, na němž posud ani desky porouchány nejsou, takže i nejmenší tahy vytlačených okras na jejich koží spatřiti lze.
    Reálku jsme také prohlídli. Že by se český jazyk na ni nepřednášel, není pravda; ovšem dostal se úkol tento do rukou nečeských, s jakým prospěchem pro posluchače, netroufáme si rozluštiti.
    Opustili jsme však Rakovník přece s větším potěšením, nežli "letní cestovatel", který ho v tak pěkném světle nenalezl, jak se nám poštěstilo. Ovšem nesmíme na každém úkazu, jak se nám první náhodou namate, přestávati; kdybychom tak souditi chtěli – kdo by ostal čistým? Rakovník není zajisté poslední mezi našimi městy.
    Odtud přišli jsme do Panenské Tejnice; škoda, že ne o něco dříve a to sice k slavnosti, kterou zdější obyvatelé před několika dni vítali vzácného hosta, Jeho Excelenci pana arcibiskupa lvovského Pištěka, který na svou vlast a krajany své nezapomíná a při každé příležitosti pravým vlastimilem býti se osvědčuje. Davem prý se lidstvo hrnulo, aby spatřilo přívětivou tvář milovaného pastýře, i nemohlť prý se skrze potěšený lid téměř ani dostati. Do chrámu Páně byla první jeho cesta, a zde promluvil ku shromážděnému lidu srdečnou řečí, která krásnými slovy začala: "Vlast svou milovati je povinnost každého!"
    Kdo přijde na Peruc, nezapomene navštíviti studánku Boženinu. Nevím ale, navštíví-li také každý pitvornou podobiznu lesního bůžka Makala, který hrubým dlátem vytesán se nachází v pískové skále vedle ouvozu v háječku nedaleko Peruce. Povídáno nám, že děti když ještě před nemnohými lety na jahody chodily, Makalovi co ochránci lesního ovoce jehody do huby a do nosu strkaly a při tom nějaká slova odříkávaly – "aby to Makal od nich přijal a je nepomačkal".
    Z Peruce přišli jsme cestou k Ohárce na pravý krasovid. U nohou se nám prostíralo v podzimním zelenu tak krásné, tajemné oudolíčko, jak je jenom výkresy Marianských lázní nebo Karlových Varů podávají. Za ním se táhl výhled do dalekých krajin žateckých, obmezen krásnými, v dálkách modrých se tratícimi horami, jako velikánské kupy vypínaly se v nich hory lounské a vedle těchto zdvíhalo se velebné Středohoří, táhnoucí se svými temeny Ostrou, Rádlštejnem [Hradišťany], Milešovkou a Lobošem na východ a objímajíc jako věnec bohaté, požehnané oudolí, nímž se Ohárka jako stříbrný pás vine a též na východ zatáčí [VDL poznamenává: "Slovo 'Středohoří' je doslovní překlad německého 'Mittelgebirge', nevíme ale, zdali dobrý název pro věc samu. Pro Alpy švejcarské, tam kde se od sv. Gotthardské hory výběžky do všech světa úhlů rozcházejí (Urstock der Alpen), lépe by se snad hodil název Středohoří. Snad by se naše hory v litoměřicku spíše Vnitro- nebo Mezihořím nazývati měly."].
    Za Chrastínem sešli jsme z výšiny nad-ohárské, kterou na druhé straně bytinami (srov. bytovati, obývati) nazývají. Přes Křesejn k počátku samého Středohoří vpravo na čedičovém (basaltovém) kuželi čněl Hanžburk (t. j. Hasenburg, česky Klapý, dříve Klopý, srovn. klopýtnu) a cesta šla zlehka pořád zhůru. Pro mne byla zdejší krajina tenkráte tím památnější co dějiště některých výjevů z Jaromírova 'Přátelství'.
    Hraběcí Schönbornovské panství Dlažkovice zaujímá nejpůvabnější částku Středohoří. V Podsedicích dobývají se nejkrásnější české granáty, jichž výnos minulého roku přes 14 000 zl. stř. obnášel. Písek, v kterém se granáty plaknutím hledají, památen je pro hojnost drobných zkamenělin předpotopních zvířátek, jako lastuřic, červíčků atd. Pojednání o dobývání písku, plaknutí granátů, jich brousení a prodávání bude nám co nejdříve od bývalého dozorce při tamějším granátnictví, F. Sudimíra L[ambla] v řeči české podáno.
    Panstvím dlažkovickým táhne se rozhraní mezi Čechy a Němci. Na takových místech přijímává lid povahu obojživelníků, a že ta nejpěknější a nejlepší nebývá, svědčí přírodopis; tolik je aspoň pravda, že prostodušnost, úslužnost a dobrota českých krajů zde všeobecná není. Jen jeden příklad! Kdosi poprosil někoho o malou službičku; když ale hned nesahal při tom do kapsy, přeměřil ho požádaný nedůvěřivým okem: "Er wert mr nix gahn" byla celá jeho výmluva. Ostatně má zdejší německá řeč směšné zbytky z původního českého jazyka, jako: Jakubken, Wasserruschken (hrušky), Umrlenken, Babken, Pawirken (paběrky), Rabicen, die Krute, die Lauže (louže), kaulen (koulet) atd.
    Školy zde byly posud pouze německé. Snahou učinlivého, o svěřené sobě stádo opravdu pečujícího duchovenstva rozdělí se ale školní třídy na českou i německou; vyučovati se bude v každé jazykem mateřským a krom toho se přiučovati bude každý řeči druhé nemateřské, Čech německé a Němec české, což s dobrým prospěchem zajisté se nemine.
    Navštívili jsme také Milešovku. Květy podaly nedávno dosti obšírný článek o ní; nám zbylo ale přece něco promluvit. Posud jsou na Milešovce nápisy básnické, obrázky, brožurky a všechny památky, které se zde v krámečku prodávají, pouze jen německé; mrzutá věc je, že se posud na to nemyslelo, aby se podobné věci zhotovily také pro poutníky české. Nejvhodnější byl by malý sešítek, v němž by se stručně ale důkladněji, než se to posud v německých brožurkách stalo [VDL poznamenává: "Připomínáme zde např. jenom znešváření zeměpisných jmen českých, jichžto přesných málo v knížečkách těchto najdeš; taktéž šeredné jmen odvozování, jako: Milleschau (tj. Milešov) od mille (tisíc) a schauen. – Věru, něco takového patří do Kocourkova!"], promluviti mohlo o děje- a zeměpisu, o přírodopisných zláštnostech Hromolenu atd; nějaká rytinka nebo mapička ozdobila by asi dvouarchová spisek, jehož levná cena by ostatně kupce neodstrašila.
    Zeměpis, ačkoliv základ všech přírodních věd, všeho děje- a státopisu a jejich takořka oko – zeměpis a zvláště cestopis nalezli u nás posud málo pěstitelů. Balbiho zeměpis krásně začal; nestejnou ale prací vleče se dílo to už tolika let. Nám schází menší všeobecný zeměpis [Jak toho jisté zprávy máme, zanáší se náš zasloužilý krajan, p. K. Vl. Zap ve Lvově, sepsáním podobné práce, která co díl Malé encyklopedie nauk nákladem matičným vyjíti má. Pozn. Red.], nám schází zeměpis slovanských zemí, my nemáme žádný zeměpis – neřkuli místopis [VDL poznamenává: "Právě se dovídáme, že p. Dunder se chystá vydávati místopis českých krajů. Kýž by to nebyl pouhý překlad spisu Sommerova, který tolik křivých udání a nedostatků obsahuje a zvláštně národní stránky tak málo se týká. Vinu toho arci zasloužilému zeměpisci p. Sommerovi připisovati nelze – kdo se ale sám, osobně o tom nepřesvědčí, co z péra jeho vyjde, neubrání se podobným vadám."] českoslovanských vlastí – a to by bylo zatím to nejpotřebnější.
    Kolikráte už jsem slyšel stížnosti, že čeští študenti tak málo cestují. Neznajíť arci vnady rozkošných požitků, jaké jim poskytuje praktické studování zeměpisu. O podstatném užitku pomlčím. Ale žádný cestopis nevylíčí pestrou rozmanitost obrazů až do nejmenších podrobností živých, kterých poutník cestováním nabude!
    Nemyslím, že by to bylo vždy zapírání jazyka svého, ale nesmělost to bývá, Čechovi vrozená, jazykem svým veřejně se ozvati. Na veřejných místech (ve školách, v hostincích a jiných hojně navštěvovaných místech) není posud český hovor tak slyšeti, jakby se mělo myslet podle počtu přítomných obyčejně Čechů. Než i nesmělost ta má historické příčiny, a teď už také hyne, až i zcela zmizí, smíme-li věřiti době novější v porovnání s tím, co nám starší z nás vypravují, jak asi před 20 lety bylo.
    Tak jsem se i na Milešovce, ačkoli samými německými obyvateli obklíčena a většim dílem cizinci (z Teplic) navštěvována jest, povždy také po česku bavil. Ano mezi nápisy zde se nalézajícími vyskytá se již mnoho českých, ježto zajisté vnitřní svou cenou mezi poslednější nepatří. Čtenář mi snad dovolí, bych jej s některými lepšími seznámil.
 
Zarmoucený nad poněmčením krásné krajiny stěžuje si J. Podřipský:
 
Oč jsi, Milešovko, nad Říp zvýšenější,
O tos jemu a vší Slávě nevěrnější.
 
Lásku k vlasti jeví Josef V., Mělničan:
 
Jaká rozkoš, drahá vlasti!
Patřit na tě z vrcholí;
Cítiť srdce blahé slasti.
Když zří ve tvá oudolí.
Pročež pozdravujem tebe,
Krásná vlasti Čechie;
Kýž tě žehná dobré nebe,
Tobě blaho uvije!
 
Takové city ozvali se též ve Fr. E-ovi, posluchači bohomluvectví v Litoměřicích:
 
Víc než dříve rád mám vrchu tebe,
An jsem nyní na tvůj hřeben kročil,
Uzřel větší nežli z luhu nebe,
V chvilce déšť, sníh, jasné slunce zočil.
Uzřel Bezděz i ty moje kraje,
Kde Pohořskou lípou větřík mile
Na tom našem vrchu sobě hraje,
Kde mi nebem jesti každá chvíle.
 
Národním vědomím volá Alois Josef K., schovanec pražského konservatoria:
 
Čechu! na své Čechy zpomeň;
Který národ byl jim roveň?
Pročež radím podnes tobě,
Važ si Čechů v každé době.
 
Žertovně líčí J. M., co zkusil a užil:
 
Krásně jsme tě, Milešovko! i tvé zhlídky užili,
Také jsme tu jídlo, pití podle chuti požili,
Dobře sice – ale draho! za zlatý je masa lot.
Kdo by zde chtěl dlouho žíti, přijde domu bez – kalhot.
 
Mimo toho najdeš také hojnost českých podpisů se zlomky známých písní. Vy pak nedivte se, že vám zvěstuji takové malichernosti. Na Milešovce to pro mne nebyly maličkosti, nýbrž dosti památné znamenitosti, neboť kde by se cos podobného před 20 lety bylo přihodilo.
    Na Milešovce najde cestující obyčejně také společnost, která náleží mezi ostatní její památnosti; neboť kdo o Milešovce vypravuje, nezapomene také na ostatní poutníky a končí své vypravování slovy: "Tenkráte tam také byl – nebo byla, nebo byli..." Letošní nepříznivé pro cestování povětří pokazilo také mnohou návštěvu Milešovky. Což tedy není divu, že jsme i my malou měli společnosti, zvolivše sobě beztoho pošmúrný den k návštěvě.
    Hovíce oudům zemdlelým v chýši mechové mluvili jsme o zdejší krajině a její klasičnosti. Nějaké prohozené slovo o kralodvorském rukopisu vzbudilo pozornost přítomného cizince, kterého jsme na první pohled za nějakého učeného pána neb úředníka drželi. I dal se s námi do řeči o králodvorském rukopisu, který jsem mu podával, maje ho na cestá co stálého průvodčího vždycky při sobě. On jej už ale znal a počal vyprávěti, že přichází z Prahy, že mu bibliotékář p. Hanka snímky staročeských rukopisů daroval, že také pp. Šafaříka a Palackého navštívil a jejich učenosti a pilnosti se podivoval; že pak cestoval k Řípu (jehož vyslovení mu nármných obtížností dělalo, an je jako Chšrib pronášeti se snažil, věda dobře, že také Rip říkati může...) atd. Ptal se také, je-li snaha naše (tj. literární česká) prosta všeho rusismu? Já mu porozuměl, i nemohl jsem se úsměchu zdržeti nad jeho starostlivým obáváním se. "Co Vy nazýváte rusismem," pravil jsem, "to se k nám do Čech nedostává, leč Augšburskými všeobecnými: odjinud to neznáme." To se mu ovšem zdálo novořeckým a bylo viděti, jak těžce se předsudků, německými novinářskými parostroji tak pečlivě roztrušovaných, zbavuje. Při rozchodu na prosbu naši objevil se nám co professor na universitě Vratislavské.
    Památnější než Milešovka je pro slovanského poutníka Rádlštejn [VDL poznamenává: "Již Kalinovi z Jäthensteinů (viz 'Böhmens heibnische Opferpläße') zdálo se směšné býti odvázení jména Rádlštejn od Rad (kolo, kruh), i on už tušil slovanský původ jména v slově Radegast č. Radhost (bůh pohostinství), uváděje mnoho jiných příkladů jmen slovanských s kořenem Rad-, k nimž bychom přidali jen Radostín (snad Radhostin, jm. vesnice) a Radhosť (jm. hospody na Plzeňské silnici u Prahy... Sám východ -tejn, v němčine obyčejně ve stein měněn, měl by zde dobrý význam.]. Hora tato taktéž kuželovitá, po Milešovce (2562 střevíců [810 metrů] nad mořskou hladinou) ve středohoří nejvyšší, vypíná se jihozápadně od této a náleží k panství Bílinskému. Přichází-li cestující od Prahy před Skalku a ovocními zahradami přes Mrsklesy a Velhotu [VDL poznamenává: "Tudy prý před časy bezpochyby vedla silnice z Čech od Prahy na severozápad k Slovanům Míšeňským a Polabským."], dostane se z východní strany k patě hory. Odtud vede strmá cesta průsekem zhůru a brzo si odpočine uondaný poutník na širokých, na způsob vozové cesty nanešených náspech, které se v polokruhu okolo vrcholku od severu na jih zatáčejí, a zde onde liskovím obrostlé jsouce, k nejvyššímu temenu ho vedou. Zde se zarazí nad ohromným dílem, jaké druhdy jenom giganti vyvésti mohli. Spatří dalekou, skoro dokonale okrouhlou a urovnanou plochu, obehnanou kolem do kola obrovskou zdí z nanešených a mechem obrostlého kamení, který sáh [1, 9 m] i půldruhého do výšky a 2 – 3 sáhy [3, 8 – 5, 7 m] do délky majíc, veliký téměř dokonalý kruh působí, jehož průměr 200 kroků i nad to obnáší. --
    Stůj noho! posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš. Ano, stál jsem na posvátném místě, kde otci naši Radhostovi obětovali, a duch můj zalétnul do těch dob, na něž každý Slovan tak rád vzpomíná. Bloudil jsem dlouho po té pláni samoten, a bylo mi volno, že jsem sám byl.
    Uprostřed nachází se jako pomník z báječných dob tajemný hájek starých dřínů a borovic, který když se z dálky na něj dívá, jako korunu hory tvoří; na východ a na západ pozorují se v ohradě vchody a u západního po obou stranách maké rybníčky, rovněž ohražené, druhdy sand k umývání ustanovené. Sem a tam jsou zvýšeniny šípkovým křovím porostlé, kde bezpochyby oltáře stávaly. Vyhlídka s Rádlštejna [Hradišťan] je tak krásná jako s Milešovky; pro mne byla ještě čarovnější. I to připomenouti sluší, že s Milešovky není na jihozápad do krajů Žateckých tak pěkně vidět jako z Rádlštejna [Hradišťan], poněvadž tamto hory překážejí, zde nic. Na severovýchod neposkytuje ale žádná z obou těchto hor tak obsáhlé vyhlídky jako na jiné strany.
    I byl jsem už konečně oumyslu rozloučiti se s polem tímto, předvěkou památkou tak drahým, tu slyším hlasitý hovor dvou cizinců přicházejících z druhé strany. Nadšenými slovy líčil starší vznešenou poetickou mysl pohanských otců, kteří chtíce božskými bytostem obětovati velebná místa pod širým blankytným nebem, pod hvězdnatou oblohou, volili. I vrátím se a brzo jsem se zabral do hovoru s tím hodným Němcem. Okazoval mi malý střep staropohanské popelnice vykopané tyto dni u Bíliny a osvědčil se co milovník starožitností, zláště vlastenských. Litovali jsme spolu, že jsme pro dobývání nějakých pokladů (a to by byly pro nás podobné střípky a nebo jiné drobné starožitniny zajisté bývaly) – motyku s sebou nevzali; podruhé to učiníme zajisté, prozatím hrabali jsme rukama a rejpali hůlkami. Že však jsme se takto hluboko nedostali, nenalezli jsem také nic znamenitého. Lehli jsme si tedy na měkký mechový koberec, pod nímž dávná otců našich památka práchniví, a já okazoval cizinci několik čísel našich Květů, které jsem mu na jeho žádost něco přečetl a přeložil, zdál se zcela jiných očí nabývati o řeči naší, a tázal se, míním-li vskutku, že se snaha Novočechů jakéhosi zdaru nadíti může? "Zde neplatí žádné mínění," řekl jsem, "facta loquuntur, tj. skutkové mluví; podívejte se, co se za krátkých 20 let pouhým dilettantstvím stalo, a jak se množí den ode dne počet našich příznivců, jak se literatura zmáhá atd." – Na rozloučenou vyměnili jsme sobě jména svá; já mu přál šťastnou cestu, on mně mnoho zdaru ve snahách, a tak jsme se rozešli, on na západ, já na východ.
    Měl bych ještě  mnoho povídati o Skalce a její romantické poloze v srdci Středohoří; mohl bych učeně vykládati o blízkých zbytkách proslulé Vlastislavy, hlavního ondy sídla župy Lučanské; mohl bych rozebírati slovanské památky bujné Modly, starého Košťálu a jak jsou všecka ta ryzá jména, mohl bych konečně líčiti sutomský vrch s jeho rozkošnou vyhlídkou -- než to si nechám na podruhé. Maličkosti bych spíše zapomenul, a proto tady některou z nich uvedu.
    Na Skalce jsem byl při letošních obžinkách přítomen. Slavnost tato jmenuje se zde šejdomt (Scheide-Abend) a odbývá se při veselé hudbě vždy tancem a pitím. K tomu konci se humna v pivováře vymetly a pejručím a kvítím ozdobily. Když k večeru bylo, přišli ženci a podali svým pánům věnečky z klasů obilních, hojně ozdobené voňavým kvítím a pozlátkem, a dostali lístky, na jichž poukázání se jim pivo po půlkách vydávalo. Že to bylo v Němcích, neslyšel jsem žádné písně při těchto obřadech obyčejné, jak jsem je jinde mezi Čechy, jmenovitě na Lukavsku (v kraji klatovském) slýchával [VDL uvádí v podznámce pod čarou: "Takový je k. p. chvalozpěv při podávání věnečku panu správci: K...skej pan správce, dobrej pán, / On trestá své lidi, jak chce sám; / Trestá je, vede je k dobrému, / Aby se hodili ke všemu, atd."]. Když jim ale oudy nápojem okřály a mysli pěknou hudbou sutomskou zbujněly, počaly se přece city v písních ozývati. První začal švárný jonák:
 
Andulko, mé dítě:
Vy se mi libíte --
 
jehož ihned celý sbor následoval. Píseň tato proklestila cestu k ostatním; německou neslyšel jsem žádnou. Divil jsem se, že jsem v Němcích. Než to prý byla chasa vrchnostenská, která sice mluví jako lid v těchto krajinách, ale národní písně přece nezapomíná.
    Ouřadnictvo je zde mezi Němci všecko české, a třebas by nebylo skrz naskrz vlastenecké, přec aspoň vlastenectví ceniti umí. Nám se zde aspoň líbilo; časopisy a znamenitější plody naší literatury byly zde také, a utěšené zábavy po několika dní dosti.
    Víte, jak je člověku, když se loučí s místem, kde mnoho milých hodin strávil, a když cestu, kterou volným krokem u přátelském hovoru tolikráte šlapával, posledníkráte rychlou nohou měří, nemaji ani tolik srdce, aby sobě jonácky "Loučení, loučení" zazpíval? Tak asi nám bylo, když jsme prvního října Skalku opustili, a okolo Košťálu zasmušilého přes hlučné Třebenice k Ohárce se ubírali. Pestré zpomínky uchvacovaly mysl a rychlý krok nohy naše; ponořeni v dávnou minulost ubíháme dále, a dříve něž se nadáme, spatříme daleko za sebou opuštěné sídlo radosti, v němž mysly naše posud vězely. Byl to krásný, mírný podzimní den; minuli jsme oživené tenkrát zahrady; vlažný vítr roznášel dlouhé sněhobílé nitě a kotouče "babského léta" a slunéčko tak smutně na nás svítilo. "Inu, nic netrvá na světě věčně," pomyslili jsme si a pomalu dostali jsme se přece až k Budyni.
    Budyně a Velvary jsou prý, tak tvrdí jakási hluboká historie a ještě hlubší etymologie, od Maďarů v nějakých válkách založeny. Kořeny ale obou jmen Bud- (srovn. Budín, budovati) a Vel- (veliký) nesou neomylně ráz slovanskosti na sobě.
    Z Budyně vede cesta do Velvar zhůru okolo vesnice, Charvatec nazvané. Jméno to přivedlo nám na mysl vzájemnost slovanskou, která hlásá tak hojný počet vlastních jmen v Čechách (Charvat, Srb, Srby, Srbsko atd.). Zastavivše se obzírali jsme krajinu. Po boku nám stál na blízce velebný Říp o samotě, jakoby hlídku držel nad českými krajemi; Středohoří okazovalo se v temném modru ve svém velikánské celosti, hrdě vypínal obrovský Hromolen týmě své nad ostatní soudruhy, a jakoby se s námi rozloučiti nechtěl, stál nám z nich nejblíže Hanžburk. Na druhé straně modraly se temné pruhy dalekých hor za Prahou, a my stáli uprostřed těch požehnaných krajin a naše myšlénka byla: drahá Vlast!
    Nedlouho na to octli jsme se v naší milé Praze. Měli jsme strachy, když jsme do ní přicházeli, co se asi zatím z ní bylo stalo, neboť na cestě padli jsme kdesi na německé noviny, kteréž nám ohlašovaly, že od Němců založena jsouc německým městem setrvati musí a "Deutsches Rom" se státi má. Nu – to nebylo pravda, bohu díky, ona zůstala tou starou; jen to nám na přivítanou přišeptala, že čím dál tím méně chuti má státi se dekterovaným tím Římem, totiž – německým.
    A tak s Bohem, milý čtenáři; již si odpočiň ode čtení, jako já jsem udělal – od cesty.