Nebrozanský web

Zdroj:  LAMBL, V. D. Drobnůstky cestopisné z prázdnin 1845. Květy č. 141-44, 148-50, 152 – 55/1845, str. 567, 571-2, 575, 578, 595-6, 599-600, 603-4, 611, 615-6, 619-20 a 623-4

 
I. Do Šumavy.
 
    Kdyby se člověk na začátku srpna pověstným větroplavcem Gay-Lussacem v bezpečné povětrní báni 21 000 střevíců [6,6 km] vysoko nade Prahou vznésti a pak Herschlovým teleskopem do čtverhranného kotle vlasti naší podívati mohl: pozoroval by, jak se všelijací tvorové boží z hlučných měst jako znepokojení mravenci z rozcuchaných hromad rozlízají, křivolakými cestami se potkávajíce a křižujíce. U Kunratic byl by letos toho času spatřil nás pocestné, jak se naposledy ohlížíme ku Praze, kterou jsme právě opustili, a z které jsme již nic neviděli, než velikolepý chrám svatého Víta. Tento zkamenělý duch velebnosti pnul se k výsostem, jako by nám naposledy sbohem dával na cestu, kterou jsme nastupovali, a po které nás teď laskavý čtenář provázeti může.
    Nejdříve navštívili jsme romantické břehy Sázavy, ony tiché luhy a temné háje, zasvěcené blahozvěstnými kroky svatého Prokopa, jehož dílo podnes až v daleké Francii na břehách Sekvany s úctou se obdivuje. – V Sázavě samé posud stojí osamělé sloupy z chrámu slovanského, jako pohroužené v minulou slávu svou a truchlivé nad zvráceností pozdější doby, a tichá řeka vine se přítulně okolo příkré skály, jakoby ještě naslouchala pobožným zvukům dávno zaniklého zpěvu slovanských mnichů. Věru! klassická půda a každý kámen je zde pomníkem!
    Hodinu [5 km] od Sázavy na západ leží Ostředek. Toto místo nazývalo se až do nedávna Westržebek, a představený tamějšího ouřadu byl by rád původní čistý název do života uvedl. To by se mělo ovšem každému líbit, kdo na oupravném obleku nemiluje zbytečných hadrů a navěšených nešvar. Ale neobyčejný rozum nechtěl tomu uvěřiti a jméno Ostředek muselo zvláštním vysvědčením od veřejného c. k. professora české řeči za dobré uznáno býti, aby se mu platnost dobyla.
    Z Vlašími navštívil jsme s celou společností pověstný Blaník, kouřimského kraje nevšední pamětnost. Ani veselý hovor, ani zpěv a střelba naše neprobouzela rytíře blanické ze spánku a my to od nich ani neočekávali. Neboť nejen že dobře víme, jak nám v čas nouze jiní rytíři pomohli a blanickým vstávání uspořili: ale i to překáželo divuchtivé obrazivosti, že nám v šeru blanického háje svítila jasná evidence důmyslného století našeho. Totiž ten samý bádavý duch, který všechnu hrůzu strašlivých povídek chladnou netečností poslouchá, studenou kritikou rozbírá, kde co pronikne a příčinou osvětlí, ten se pustil také do podivné povídky o rytířích blanických, stáhl z ní tajemnou roušku kouzelné báchorkovitosti, chopil se historické míry a přistříhnul jí nůžkami své přísné vědeckosti tento korektní dějepravný oděv: na svém outěku před nepřáteli obsadili nepočetní, ale lstní a udatní Taborité lesem porostlý Blaník, na němž ze všech stran od nepřátel obklíčení byli. V nepřívětivém počasí kázal jim konečně vůdce učiniti poprask na té straně k Lounovicům na licho, načež ihned nepřátelské vojsko v tu stranu se shluklo očekávajíc outok obležených na vrchu. Tito ale nechali je dlouho čekat, neboť dosánuvše toho, že kde která stráž stanoviště svoje opustila, odebrali se potichounku druhou stranou na Konrac a táhli dále ku Čáslavi. Načež lid nemoha se po nich na vrchu dopíditi, nechal je do skály propadnouti se a v tvrdý spánek usnouti. –
    Na cestách nic více neunavuje jako zdlouhavá, jednotvárná krajina, kde se po novosti prahnoucímu oku nic neobjevuje, než obyčejný les – každodenné pole – a všední vesnice. Jestli se taková mezera ani žádnou znamenitou osobností nevyplní, ani jiným památným výjevem, nezbude cestopisci nic, než položiti v myšlénkách horem železnou dráhu a ujeti po ní se svým čtenářem 5-6 mil [38-46 km] cesty tak rychle, ba ještě rychleji, než jsme si tohle pověděli. – Krajiny prostředního Berounska mají tolik jednotvárného, nudného, obyčejného, planého, nezajímavého, suchopárného a prázdného, jako – tyto řádky moje. Teprva pohled na věžatou Svatou Horu byl opět něčím novým a potěšil nás svým zevnějškem neméně, než by to snad po trudném putování tureckou pustotou učinilo spatření velebného Athosa s třiceti slovanskými a řeckými kláštery, který slove Ilirům taktéž Sveta Gora.
    Na západ odtud táhla se cesta celý den dlouhopustým lesem až do kraje plzeňského.Místo přímé cesty z Rokycan do Plzně zvolili jsme si zacházku do Radnic a na Liblín. – Severně nad Rokycany značejí nákladné budovy fabrické a husté oblaky tmavého dýmu průmyslnost zdejší krajiny, která jsouc v hospodářském ohledeu méně plodnou a bohatou, v průmyslním ohledu celá za velikou továrnu považovati se může. Z vysokých lesů se jako z věčných sopek táhnou zdlouhavé dýmy páleného uhlí a kolomazu; jinde vzduch těžký a dusný, kde se vyrábí kyselina sírová a ledková, a jinde zas plno pahrbků a návozů všelijaké barvy, kde se na kamenné uhlí zaráží. Tento poslední výrobek zdejší nejvíce látky asi poskytoval slavnému učenci, nebožtíku hrab. Sternbergovi, když sbíral svou vyhlášenou Květenu předpotopní (Flora antediluviana). Teď se doly tyto vzdělávají železnými rameny obrovského parního stroje, jehož mohutná síla přiměřenější býti se zdá podzemských balvanům, než piplavé škrábání lidských rukou.
    Hodinu cesty [5 km] dále na Mízou je Liblín, sídlo našeho Jar. Picka jehož můj spolucestující Bohuslav K. ještě neznal. Navštívíme-li muže známého již z veřejnosti, buďsi literární nebo učitelské nebo jakékoliv, býváme naplněni očekáváním, jak jej nalezneme v osobnosti jeho, a shodne-li se tato s pojmem naším, který jsme si z prací jeho a priori o něm utvořili. Věc tato nepodléhá žádnému pravidlu, neboť i za podivnou škrabuší může se vždycky krásná tvář čisté duše ukrýti, a Diogenes mohl být tak dobře v sudu filosofem jako Schelling, kterýž prý měkké lehátko nezavrhnul. Obyčejně ale přejeme si přece harmonii jedné osoby co člověka domácího čili soukromného a jeho veřejné obecné stránky. Taková nás mile dojímá u Jar. Picka. Ta sama lehkost v pohybování a jemnost v písni, ta sama prostodušnost a ten ryzí národní způsob v každém slově jako v celém jednání. – Co básník žije Picek více než pouhým jménem daleko po západních Čechách. Jeho písně zvláště národním duchem vanoucí (jako "Nad jezerem') slyšeli jsme zpívati od lidí, kterým je nepovědomo oceňování zásluh básníkových, neznámo kritické rozbírání poesie národní a co se jí týká. Ze společnosti přinese si slečinka pěknou píseň, a po prvním uslyšení umí ji už vtipná služka zazpívati a sdělí radost svou kamarádce a v krátkém čase má básník co dělat, aby uchránil jméno své při vlastním dítku, které se majetností národu stává.
    Ne vždycky nahodí se člověku tak milé sousedstvo, jako p. J. Picku vel. p. Marek, farář v Kozojedech, známý našemu čtenáři co Jan z Hvězdy. O jeho české ráznosti mohli bychom něco podobného jako nahoře povědít. On se právě chystal na cestu, kterou brzo nato se slovurným p. professorem Smetanou po východních Čechách konal. Vyjevíme-li své přání, aby nás brzo zase svým zábavným pérem potěšil, zajisté to na sta jiných s námi opakuje.
    Na cestě do Plzně dočkali jsme se v dumkách na Kacerově téměř soumraku a přišli pozdě na noc ku městu. Z vlhkých oblak vytápěl se měsíc bledý a tak jasný, jakoby byl světlo svoje v mračnách vykoupal. To se ale příšerně lilo po starých zdech, zasmušilou temnost jejich osvětliti nadarmo uslilujíc. Saská brána a tyto zdě jsou poslední pozůstatek městských hradeb, které se už skoro na všech stranách vytrácejí, jako vůbec všechny památky minulých věků. Na zdejší radnici neviděli jsme také více starožitné zbraně, druhdy zde na odiv vystavené. Nevěřím ale, co mi o jejich osudu vypravováno, že totiž železo a co potřebného z nich k praktickému oučelu obráceno jest.
    Z Plzně není na západ více, než hodina cesta [5 km] k poněmčilému lidu, kterému dohlíží Stodlmeister (t. j. pokladný – od stodoly), když chodívá auf die taremna robota, těše se na veselý fošinkr (! obžinky). Zde jsme na krátké přestávce sobě ustanovili cestu konati do Šumavy a do Bavor a chtíce se k tomu cíli jak náleží připraviti, hledali jsme Kollárův Cestopis, který částku Bavorska pojednává. V Plzni nemohl nám ho v. p. Záruba k prohlédnutí dáti, maje ho někde zapůjčena. To nás vlastně více těšilo, než mrzelo, vidoucí, že takto znamenitý kapitál na ouroky dán. My nalezli zatím jiný exemplár v knihovně pana Haeslera, který se od zdejšího študenstva hojně potřebuje. Krátký výtah z toho, co Kollár o Bavořích poznamenal, byl nám pak věrným a velmi prospěšným průvodčím.
    Rozhraní mezi Čechy a Němci táhne se tudy tak podivnou klikatou čárou, že se národnost neustále mění a člověk, který jde rovnou cestou od Všerub k Lukavicům (v klat. kr.), v Kozolubech Němce, v Tlucnách Čechy, v Dobřanech Němce, v Chlumčanech a dále opět Čechy nalezne.
    U Lukavice opouští řeka Ouhlava klatovský kraj a utěšené oudolí, které se od Klatov k Plzni táhne, jsouc na severu obmezeno šedou Radinou, pohanskými rukami zbudovanou – na jihu velebným Sedlovcem (Osser) a temnomodrou Šumavou uzavřeno. Tímto rozkošných oudolím bylo nám kráčeti k Roupovu, druhdy rytířskému sídlu Roupovských a domovu rázného Václava z Roupova, který první zvolal, aby pánové Martinice a Slavatu po staročesku s oken svrhli (1618). Teď se po tvrdém hradě okolo černého, výškou proslulého komína táhnou oupravné zahrádky a uhlazené cestičky nic jinak, než jako když se hravé mušky rozlízají po lvu usnulém.
    Znamenitá a řídká v těchto krajiných osobnost táhla nás k malé zacházce do Merklína. Vel. p. farář Vacek, známý v naší poezii pod jménem Kamenického, trávil zde poslední dny před svým stěhováním do Blovic (v kraji plzeňském). Zdejší krajina, jíž se beztoho nedostává horlivých zastupitelů naší národnosti, klesne jeho ztrátou o jeden stupeń zpátky v předešlé šero. O jeho nedávno vyšlých "Liliech a Růžích" nemohli mu veterání naší literatury nic pochvalnějšího říci, než to, že je nečetli, nýbrž modlili se.
    My se tak laskavého přijetí ani nenadáli. On nás vedl do blízkého lesa Bitouně, který se uvnitř podivně liší od celého tichého a mírného okolí. Tam se všecko hemží lidstvem, všecko ozývá se pilnou prací a mračí se a škaredí černou barvou kamenného uhlí. Po celém lese a po okolních polích je zamutováno na uhlí, které se odtud až do Budějovic a po železnici do Lince a dále zaváží a jehož důležitost nastoupí teprva teď v čas nouze a drahoty dřevěného paliva. – Malé kupy několika umouněných havířů stojí vždy okolo rumpálu, na němž se neustále plný okov s prázdným potkává; odtud ubíhá pak rychlá voda štíhlými korýtky a struhami z lesa ven, anebo se hromadějí tmavé vršky černomodrého uhlí. Jak dlouho se asi vnitřnosti země vyvážeti budou, nemůže se ani tušiti.
    Jednu část koupil pan Ziegler za 1800 zl. v. č. již před několika lety, "a směšno by teď bylo," pravil k nám jeho dozorce, "ptáti se zač to vskutku stojí, a podávati mu za to tisíce a tisíce. Naše vlast je snad uvnitř ještě bohatší než na povrchu."
    Ještě památnější je slévárna zinku p. Foerstera, o níž jednotlivá data zde uvedeme, poněvadž je nová a jediná v Čechách a v Německu samém jenom řídká t. jedna v pruském Slezsku u Ratibora a v Tirolsku. V šestkrát čtyryadvaceti výhněch praží se rozdrobená ruda zinková, načež do slévárny se dostane. V jedné huti se již celý rok pracuje, druhá se právě dostavuje a třetí se zakládá; v každé z nich 20 pecí po třiceti centů železa majících; a v každé peci spáli se denně 50 korců [46,8 hl] kamenného uhlí. Asi v 30liberních [cca sedmnácti tunových] deskách odváží se pak čistý kov do Vídně.
    Nejvyšší a nejzajímavější stanoviště pro milovníka přírodní krásy je v tomto okolí okrouhlý Bělé čili Běleč, vřaděný v Mezihoří chudenickém mezi Bělešovem a Doubravou na jihu a Tuhoštěm na severu. Velebné tvary temné Šumavy na jih až k pasovským hranicím se táhnoucí – daleká mlhovitá Přímda na západě – nepřehledné pláně klat. a plzenského kraje, olemované neurčitým obzorem tmavomodrých Smrčin a nejistého Rudohoří – pohled na Plzeň a Klatovy jsou památností tohoto krasozoru. Sommer počítá ve své topografii sedm bojišťat, které odtud spatřiti lze a na nichž všude Čechové zvítězili, neznaje ani jedno, kde by poraženi byli.
    Z Bělče je na jihozápad hodina příjemné procházky do Chudenic. Toto městečko žádnou silnicí s hlučným světem spojeno nejsouc, skrývá se tu v tichou osamělost lesnaté krajiny a šerých hájů, v nichž doznívají slabí ohlasové starodávných pověstí a báchorek, nevymítěných posud žíravinou nového vzdělání a nezanešených lakem módní kultury. Jeden sousední les navštěvoval zde svatý Vojtěch, napotomní biskup řezenský. Posud se tu okazuje v tvrdé skále vytlačená šlápej toho svatého poustevnka, jemuž zde hrabata z Černínu (1725) nádherný chrám vystavěli. Ten ale byl později (1780) zmařen a jenom vysoká věž zachována, z níž nejrozkošnější vyhlídka oko pocestného baví. – V tom samém Žďáru obětoval druhdy stříbrovousý Šutbor Horoniči bohu [Slovanka. Květomluva od K. Amerlinga, 1834.]; v sousedních vodách Ražebníka strašíval veliký čarodějník Kalibán nezvedené děti při koupání svými Šotky, Vodníky, Rarášky a Tasany; odtud roznesly se žežhulčiny umrlé ruce (vstavač blamatý, orchis maculata) po Čechách a po celém světě; odtud konaly se poutě pro vysvobození zaklených duší na posvátný Sedlovec do Šumavy a k Zlatohlavci do Krkonoš; zde počaly třesoucí se osyka, modrokvětá čekanka a pichlavý bodlák rostlinský život svůj z báječných osob lakotného Hrstýna, nevěrné Motaliny a podvodníka kocomysla; a posud zahajuje tajemná rouška chudenické mezihoří a ukrývá je v šeré odlehlosti jako více méně celé západní Čechy zraku podílného pozorovatele domácích záležitostí, odkud mu celý čas žádná zpráva o divadle, o knihovnách, besedách a jakékoliv známce čilejšího života nezavítá. – Věru! ona báchorkovitost, v níž cizinci naši českou zem spatřují, když k ní lodě bouřným mořem zahnat nechají, někdy nás podobným jménem toulavých cikánů nazývají a jindy zase mluvu naši za zvláštní nářečí německého jazyka pokládají; podobná báchorkovitost zastírá nám samým neohledanou posud v mnohém ohledu západní stranu podle Šumavy. Kdo zná statistiku veřejných ústavů k. p. zakladatelstvo Matice, odběratelé časopisu, přátele literatury vůbec, oudy botanické výměnné a jiných společností atd., nalezne důvodů dosti k výroku našemu, že západní kraje čeké, plzeňský, klatovský a prachinský, v poměru k ostatním Čechám zůstávají pozadu.
    V Chudenicích dostal Dr. Amerling první vychování od svého děda, který zde jakousi patriarchální důstojností slynul a ve svém mladém schovanci skvělou jiskru českého ducha a lásky k přírodě v ty doby nejšetrnější pěstoval, kde ji příval zbytečných učeností latinských obyčejně udusuje. Amerling nazval později ve svém "Promyslném poslu" Ch-ce městečko, v kterém Dobroslav svým krajanům pražské nedělní přednášky opakuje, a vyslovil později toto nedojevné jméno jako pro památku na sídlo svého pacholetství: Chudenice. Promyslný posel tím ovšem nic netratí; ale město samé, od Prahy asi 15 mil [114 km] vzdálené, je takořka v báječnost potaženo, neboť Dobroslav koná každou neděli se svou balhověstí jenom poetickou procházku několika hodin.    
    Daleká cesta naše táhla nás odtud, aniž jsme navštíviti mohli Polinu a zříceniny starého chrámu, na jehož místě prý druhdy naši pohanští otcové na prastarém pařezu obětovali; ani jsme si neprohlédli pověstný Bušberk a jeho veliké v sklepích zakopané poklady, ani nevyhledali zbytky starého táboru u Rýznburku a ta vítězná bojišťata v jeho sousedstvu.
    Uzounkým oudolím okolo strmé stráně velikánské Doubravy sestoupili jsme přes Řakom (podivné jméno!) opět k Ouhlavě, jejížto táhlé oudolí, v bujnou zeleň oděné, přívětivé vesnice ozdobují (Dolany, Malechov aj.) a vzadu na severu hrdý, nedobytý Švihov se starobylou věží pestrých památek obmezuje.
    Krajské město Klatovy dojímá pocestného svou jevnější nádherou více než Plzeň a jiná města, která vnitřní výstavností předčí. Dílem věžatost, dílem theatralní pozadí malebné Šumavy dojímá oko tak příjemné. – "Černá věž" je v Klatovech neméně výtečný krasozor jako v Králové Hradci "bílá".
    Něco víc než hodinu [5 km] za Klatovy je Klenová. Na osamělém vršku, v hustém šumném stromoví sedí tvrdý hrad, starožitný jako ballada, a šedý jako dávný věk jeho původu. Jméno Klenové připomíná na Libušin soud [Rukopis zelenohorský] a na "oba bratry oba Klenovica" co hlavní osoby, jichžto jména, jakož i "Staglav chraber na Radbuze chladnej" i "lutý Chrudoš na Otavě krivě" i Mže střebronosná veskrz těmto západním krajinám náleží. Kýž by se stal tento krásný pomník staročeského básnictví strážníci proti vtíravému sousedu v těchto končinách západního Slovanstva! – Klenčí, rovněž toho samého kořenu co Klenová, je nedaleko odtud nejzápadnější město slovanské: zde se táhnou Slované až na hodinu cesty [5 km] k samým hranicem bavorským, předahujíce takto 31° zeměpisný, kdežto Slované Ilirští v Korutanech a Krajině sotva se ho dotýkají. Náš Erben má v rukopise historické a národopisné pojednání o zdejších obyvatelích a důkaz, že jsou to potomci starých Chodů. Od jeho známosti u věcech národních můžeme očekávati znamenitý příspěvek k seznámení těchto odloučených, málo povědomých krajin. – Jinou hvězdu dostaly Domažlice nedávno, jak známo, v Boženě Němcové.
    Než my se navraťme do starobylých zdí klassické Klenové, kde nás mladý muž, pěstoun u pana Veitha, majitele toho statku, upřímně přivítal. Podle jeho otázky: "proč cestujeme do Němec a proč se raděj neseznamujem s domácími krajemi, s Moravou a se Slovenskem?" – poznali jsme hned v něm muže našich poměrů a záležitostí povědomého a s upřímnou horlivostí z jejich zdaru se radujícího. Podobnou otázku uvádí Kollár (Cestop. str. 247.), když se k němu na cestě do Lince "připojili dva mladičtí Čechové B-ý a U-f z Říma a u Itálie domů se vracující", kterým nejbližší slovanské sousedstvo známo nebylo. Snad se to u těch stalo z nevšímavosti a netečnosti; my ale máme pro své cestování do ciziny malou omluvu, ano domnívám se, že dobře je nezanedbávati cizí kraje a doplňovati a opravovati tak svoje měřítko při cestování. Neboť jestli které praktické konání pilného cvičení požaduje, je to cestování. Jen jednou staví se nám předmět na oči a v okamžení ustupuje dlouhé řadě tisícerých rozmanitostí a necvičenímu zraku těká všecko v neurčitých rysech a splývá v pestrou směsici. Ujde-li teď našemu povšimnutí něco v Němcích, dříve toho oželíme, než kdyby některá důležitější slovanská pouť takovými mezerami a nedostatky byla protrhaná a děravá. Z pouhé šetrnosti tedy nepouštíme se na žádnou větší cestu k bratrům slovanským, ponechávajíce si takovou vzácnou pouť na ty časy, kde jim budeme moci ostřejší zrak a důkladnějí pozornost obětovati. Naše rozmluva jednala o nejnovější době všeobecného vzkřísování národnosti a historické důležitosti její. Pan V., odbyv studia právnická ve Vídni, povídal nám mnoho podrobného z historie těchto věcí a přesvědčil nás, jak zajímavý a důležitý by byl zevrubný dějepis nového procitu naší literatury, který by neobnášel (jako se posud stávalo), pouhý knihopis čili bibliografii, nýbrž pragmaticky pojednal první začátky a zmáhání se sil a všecky překážky a protivenství, které utrpěly, ano i nynější potřeby jak náleží ocenil a tak k dalšímu pokroku přispěl.
    Rozloučivše se s českými kraji zařídili jsme kroky své na půdu Němců obývanou; neboť v Žízněticích (Schisnetitz, žizn – ouroda) a Dešenicích (Těšenicích?) přebývají už Němci, za těmi je nejvyšší Šumava.
    Ponejprv stáli jsme na půdě, kde se vede život tichý, odloučený, život, o němž se nikde u veřejných listech nic nehlásá, kde není než práce, nic nežli křest, vdavky a pohřeb, dnes jako vždycky.
    První kupa svobodnických chalup [VDL poznamenává: "Český lid, který dává děti své do těchto odlehlých končin německých 'na handl' t. j. za jiného kluka německého, nazývá celý okres svobodníků království a svobodníky samé králováky. Tito sami nazývají se 'königliches Freibauerngericht Waldhwozd'. Hvozd je české slovo a znamená už Wald; to ale Němcům nepřekáží: oni čtou Valdvoct a zachovávají, jako každý jiný, také tento starodávný způsob velmi přísně."] čili chatí, roztroušených na začátku pravého pohoří, nazývá se Hamry (Hammern, odkud celá rychta: Hammergericht). Jméno to pochází od někdejšího vyrábění železa, k němuž se ruda dobývala v Eisensteinu (3 hod. [14, 5 km] odtud na jih), a sem se dovážela přes Eisenstrass (hodinu [5 km] odtud na jih); Hamry jsou tedy poslední a nejsevernější místo této silnice, táhnoucí se od bavorských hranic před pohoří. Teď je tu jen slabý pozůstatek starého průmyslu a prudká bystřice, od zdejšinců "t'Ongla" nazvaná (t. die Angel, jako rhinesmem z našeho: Ouhlava) žene tu jen nějaký mlejn a některé pily, které ohromné klády ze zdejších lesů v podobě prken do kraje posílají.
    Rovnou cestou na Sedlovec (Osser) musejí se po příkré stráni hlubokého, kolem ohraženého ouvalu k Semerlhofu stoupati. Celé oudolí oživuje bujarý proud horního potoku, jehož bystrému běhu nepřekáží posud žádný vzdorný jez ani planých rovin unavující břeh, jehož čilé vlny se ještě neorážejí o lenivé kolo těžkých mlejnů, aniž kalí svou ryzost špínou povolného bahna: přes oblázek čistě umytý spěchá ve stříbrné pěně vlna za vlnou, jakoby v kraji radovánky se dály, které by žádná z nich neráda zameškala; brzo se ukryje pod nerovné kamení a v takové naivní schovávačce udává jeho běh jenom žvatlavé hrčení; opět se vyhrne z podzemí a táhne za sebou zelenou trávu a modou poměnku, které se v měkké kolébce houpají, čilejším životem mysl a svižnými barvami oko jímají.
    Za Sedlovčím salašem (Osserhütte) mění se výjev tento, a čím výše do lesů přichází, tím divočejší tváří se celý obraz. Všechna tráva, všechno kvítí mizí a vysokým, měkkým mechem povlíkají se skaliska v hlubokém lese nerovně a neschůdně nahromaděné. Stověké sosny uhnijí tu a prorážejí pádem svým tmavé houště, pro lidskou nohu nedostupné; na zpráchnivělých pařezách vypíná se štíhlá jedle jako z pevné všeobživující země.
    Vystupují ohromné balvany divokých skal a u strašlivém skupení, na nich strmí vysoké sosny, oschlé a holé, jako děsní kostlivci, drsné ostružiny plazí se hustě po spukřelé půdě hlubokých roklí, kladouce nemilé léčky uvondavým nohoum. Zase sosna nezkrotitelným živlem divé bouře zvrácená: mohútné kořání pevně objímá kusy tvrdé skály, kterou jako zoufalými drápy urvalo. Žádná stopa kroku člověčího, ani známky nějaké potřeby, která by tolik krásného dříví smutnému práchnivění odjímala, a co svět světem hnijí tady majestátné sosny, kterým z bujných ratolestí ani jednu neodňala ostrá sekera, a vysokému věku jenom nezkrotná síla zhoubné vichřice, nebo třeskot kliaktého blesku konec učiní. S rachotem skotila se ze strmé skály a v těžkém pádu uchvátila mnohou větev sousedního stromu, a strhla všechen odpor s sebou ve škaredou propast; tam teď práchniví na kypré hnilině stověkých předchůdců, a hravě se na něm rozlízá širokolistý šťavel, klamně vábíc k nebezpečnému kroku. – Jestli jsem se při skoku ze skály na skálu chytil takového stromu, chtě se udržeti nahoře, vyvrátil se celý uhnilý a zarachotiv za mnou, uvalil mne v kamenitou jámu plnou, hustého maliníku, z níž se rychlonohý ještě nebo mrštné hádě z tichého poklidu vyděsil.
    Při úžasném pohledu na takové divé hospodaření neobmezených mocností přírodních musí se rozum neobyčejně namáhati k tomu pomyslu, že dvě tři hodiny [9, 5 – 14, 5 km] odtud lidé ve své domácnosti obyčejným způsobem obcují. – Nám se může krása hrůzné divokosti na krátký čas zalíbiti, vědoucím že se brzo v blahé společnosti lidské octneme. Jak ale asi bylo oněm Římanům okolo srdce, kteří za času Caesara šedesáte dní takovým dlouhopustým lesem se pachtili, nikde známku lidského obcování nenalézajíce! Úkazem tohoto druhu nehonosí se v Čechách nežli Šumava. Ne se vším právem uděluje se prošmejděným a uhlazeným krajům litoměřickým a boleslavským naprosto všechna přednost. Šumava je ovšem vůbec rázu temnějšího a zasmušilejšího, ale zvláštnosti takových koutů, kde se průmyslná a umělecká ruka člověčí té pralesosti posud zmocniti nemohla, dokonce nejsou tak ošklivé, jak se vůbec myslí, ba tyto jim i jistou cenu a přednost dodávají před jinými hornatými krajinami, které jsouce všudy lehko přístupny, všelijak vzdělány a upraveny, zajímavou známku původní krásné přirozenosti již dávno ztratily.
    Když jsme se na nejvyšší strminu žulovou doškrábali, otevřel se zrakům našim velikolepý pohled, Oči naše bloudily po krásných krajích naší vlasti, rozprostředných jako na mapě a táhnoucích se od jedněch hranic k druhým.
    Severozápadně, kde lázně Mariánské leží, spývá na neurčitém obzoru šedé Rudohoří s temným oblakem; daleko za Plzní klátí se vysoké sloupy škaredého dýmu z Radnických lesů; na východě řadí se hora za horou, jedno týmě vykukuje za druhým a nejvzdálenější vrchol až někde v sousedstvu Budějovicka vylízá nad své soudruhy, jakoby i jemu na něco půvabného dívati se chtělo. Nejznamenitější je ale jižní strana: Obrovské massy mohutných, daleko do Bavor se táhnoucích hor jsou zde nahromaděné a chovají v lůnu svém hluboké táhlé oudolíčka. Hrdě, jakoby nad nimi vládl, strmí velebný Arborec (Arber, 4440 stř. [1403 m]) do oblak, a za ním v modré, nepřehledné dálce spočívá toužebný zrak na klikatých Alpech, které jako kouzlo žasnoucí mysl nadpozemskou mocí jímají.
    Jako se celé toto stanoviště ve mnohém podobá známému krasohledu na Sněžce v Krkonoších a jako tam severní strana malebné Slezko jižní hornaté Čechy představuje; tak poskytují zde Čechy rozmanitý a veselý obraz, Bavory zase temný a zasmušilý; kde Slezáci za krásného počasí věže Vratislavské hledají, v tu stranu touží oko Čechovo po nějakém známém předmětu v sousedství Prahy, a jestli se tamto po jižním obzoru vlekou jednotvárné Žďáry po hranicech česko-moravských, tady za to po salcbursko-bavorských klikatě ukončených vrcholy strmějí nebetyčné Alpy.
    Jako nás někdy přílišný hluk smyslů zbavuje, tak je hrobové ticho zcela zaujímá. Jsme-li v prvním případu pro samý zevnějšek jako bez sebe, zapomínáme za to v druhé případnosti v nekonečných přemítkách, k. p. zde ve výsosti asi 4 500 stř. [1422 m] nad hladinou mořskou v sousedství modrého blankytu a chladnějšího slunce, kde nám žádný vanot, žádné sebemenší pohybování neruší vznešené ticho a svatý mír celé přírody.
    Devaterý hrom opětoval naše rány, které jsme z malé pistole proti příkrým skalám menšího Sedlovce vystřelili, jenž západně vystupuje a Bavorům náleží. A na nejvyšším stanovišti zapálili jsem pak nanešenou hranici suchého chrastí a mechu, z níž se hustý dým jako signál naší přítomnosti přímým sloupem táhl k jasné obloze jako rybí oko.
    V jednu hodinu odpoledne opustili jsme vrchol Sedlovce. Z počátku měli jsme v oumyslu po hřebenu táhlého Špičáka (Spißberg) dostati se na jezerní stěnu (Seewand) a po té k českému jezeru sestoupiti, to nám ale brzo zašlo, neboť do večera bychom tam sotva byli došli. V krutém zápasení s přeobtížnou cestou vzdálili jsem se za hodnou hodinu od vrchole, coby asi dostřelil – a k jezeru snad odtud celé tři hodiny cesty [14, 5 km]. Skokem to šlo tedy na východ po příkré stráni, o níž se paprsky slunečního vedra moceněji opíraly; za hodinu znělo nám ze všech stran bzučení a cvrčení polního hmyzu do uší, a nedlouho nato v hlubokém oupadu šeptala bařinatá půda pod kroky pozvolnými.
    Měkké koberce bujné trávy prostírají se okolo bílého kostelíčka v křížovém oudolí (Kreuz-Winkel) a pramenité stráně vysílají zase ze všech stran pěnivé toky vody ryzé jako rtuť. Vstoupivše do jedné chaty nasytili jsme se krměmi sprostými.
    Hospodyně modrých důvěrných očí byla rodem Bavorka a se zalíbením mluvila o své milé vlasti, v níž bezpochyby více radosti užila nežli v těchto horách; neboť 'zde je málo zpěvu', naříkala si, 'a hudbu zde žádnou nemají. Jestli to po celých Čechách tak, to jsou Bavory veselejší.' Ona ovšem neviděla než hranaté Němce v tmavém a černém obleku, pochmurné tvářnosti a zasmušilého života, jako jsou celí dlouhopustí lesové v Šumavě.
    Východní stěnu křížového oudolí činí vysoký a dlouhý Bojerberg, a všecko co na něm se nachází, dvůr les, atd. nazýváno tímto jménem (Bojerwald, Bojerhof...), které snad se až z časů předkristových zachovalo co slabounká ozvěna po dávno zašlých Bojích, prvních obyvatelích v naší zemi.
    Přišedše do hořejního Eisenstraßu, kde se nachází kostel, nejvýše snad v této krajině postavený, dokončili jsme divodružný den na způsob neočekávaný. Velebný P. Pavlovic, ačkoliv duchovní správce německých svobodníků, je horlivý přítel naší literatury a my u něho nalezli více knih, než jich má mnohá česká osada dohromady. Jako mnoho jiných, přál si také on, aby s námi mohl cestovat, a žádal taktéž, abychom si na něho zpomínali, až se nám dobře povede. On byl poslední v Čechách, s nímž jsme mluvili naším přirozeným jazykem; ten den na to strávili jsme u Českého jezera a pod hrozitánskou strminou, 50 i více sáhů, která západní stěnu nad ním tvoří, Seewand sluje, a v děsné pustotě včerejším výjevům na Sedlovci se rovná, v temnosti a zasmušilosti tyto ještě překonávajíc. V přírodozpytném ohledu repraesentuje České jezero a jeho okolí pravěké divokosti celou Šumavu; nerad bych ale čtenáře své hlubokými učenostmi obtěžoval, aby se mi neodstrašil, a raděj lehce mne následoval na příkrý čeřen, dělíci poříčí Labské od Dunajského, kde už tedy vyměňujem svah k Severnímu moři se sklonem k Černému.
    Eisenstein a Defrník, poslední místo v Čechách, sklánějí se nejen přirozenou polohou k Bavorům, ale i veškerým ostatním rázem. Peníze kolují už bavorské, nářečí, domácnost a celé chování nese způsob bavorský.

II. Po Bavořích.

    Nemajíce žádný guberniální pas, kterým se cestující do cizích zemí vykázati musí, dali jsme si ve Eisensteině [Železné Rudě] na hranici náš krajský pas (pro rakouské konskribované země) do Solnohradu podepsati, kam nás odtud Bavorskem ovšem kratší cesta vedla, než kdybychom byli měli hranice obcházeti. Na ten způsob dostali jsme se do Bavor beze vší nemilé zastávky v té naději, že nás pak také nikde jinde nepotká.
    První den šla cesta naše neustále bavorským lesem, krajinou napořád hornatou a ne tuze přívětivou, až k samému Dunaji, ku kterému se na jih sklání. Tato západní část Šumavy má zde krásnějších a spořádanějších lesů než naše česká; Waldhaus je první bavorské místo ve vysokém tmavém lesu. V Ludwigsthalu má W. Abele sklenné hutě, kdež velmi mnoho Čechů pracuje; odtud vede romantickým oudolím silnice tak oupravná a švarná, že jsem jí rovné posud neviděl. Nejde ale dále než do Theresienthalu. Slavné hutě tyto nazvány jsou podle panujícího mocnáře bavorského Ludvíka I. a králové Terezie. Výstavnost velikých dílen a ouhlednost zámečků potlačuje v nás myšlénku, že jsme v nevlídných horách; vyhladit ji ale nemůže, spíš ještě podivení naše budí nad tím, že v takové pustotě neoživené umělecká díla jako vyčarovaná spatřujeme.
    Cvízl (Zwiesel) je první veselé městečko a nezdá se jménem býti původně německým. Jeden sousední vrch slyšel jsem jmenovati Lukovic (nebo Hlukovic?). Známať důminka národopisců, že sousední německé země západních Slovan, jako Salcburk, dobrá část Rakouska, západní strana Šumavy, tedy Bavorský les až vzhůru k Zále a Labi původně ne-li od pouhých Slovanů aspoň pomíchané od těchto a jiných národů obývané byly, o čemž mnohá jména slovanského zvuku patrným důkazem jsou (jako Pegniß – Pěhnice, řeka: Regen – Řezen ř. a podle toho Regensburg – Řezno; Lamm – Lom (t. j. Steibruch) poutnické místo pod Sedlovcem č. Osserem ard.). Ten samý den četli jsme v jedněch bavorských novinách (Regensburger Zeitg. č. 241), že se v těchto krajinách v revíru nazvaném Reubäu při zakládání nové cesty kamenitý pahrbek prokopal a v tom nemálo broncových kruhů a hrnčených střepů nalezeno bylo, kteréž Němci za pozůstatky po starých Hunech prohlásili. Mám ale za to, že u nich posavád známost slovanských starožitností nevalná jest a myslím, že co oni "sogennante Hunnenbette" nazývají, často slovanskou mohylou býti by mohlo.
    Regen je smutné tmavé město. Kostel a hřbitov jakožto veřejná místa zobrazují obyčejně aspoň částečně duševní povahu obyvatelů t. nábožnost. Husté množství pestrých náhrobků s podivnými nápisy, kterým se v Bavořích větší šetrnost u zachování obětuje než u nás, naplňuje zde těsný hřbitov, ozdobený hrubou sochou Pána Krista, modlícího se podle zdejšího obyčeje na Olivetské hoře a majícího na rukou bílé rukavičky a šátek, v jehož cípu vyšité je jméno "Jesus".
    K večeru došli jsme na vysoké temeno posledních pahrbků "Bavorského lesa", na němž byla horáckým způsobem roztroušená vesnice Rusel (Rúzl). Odtud nezavírá se krajina žádnou horou více a bavorské kraje se tady pocestnému prostírají u nohou daleko za Dunaj až k modrým horám Salcbursko-Tirolským, které je na jižním obzoru úsečnou čárou klikatých vrcholů lemují. Oupravný hostinec zaujímá nejlepší stanoviště tohoto krajevidu a bývá v každou dobu zdaleka široka navštěvován od cizinců, kteří aspoň zvědavým okem té krásy dohlídnouti se snaží, jež se neúnavným krokům našim v skutečnosti dostane. Také my se nemohli nasytit rozkošného pohledu, v který jsme pohrouženi byli, až nám ho hvězdnatá noc ukryla.
    Dávno se tak růžové jitro na nás neusmívalo jako druhého dna, když jsem Rusel opustili, z bavorského lesa k Dunaji sestupujíce. Za námi lesnaté vrchy, před námi nedaleká vyhlídka, svědčící o rozsáhlých rovinách na protějším nízkém břehu Dunaje, podle něhož rozkládal se Deggendorf, město pěkné, lidné, obchodem a plavbou velmi oživené. Ponejprv spatřili jsme hojný proud mohútného Dunaje, krále veletoků evropských, spojujícího Germanstvo se Slovanstvem, západ s východem. Vidouce jeho zelené vlny, pokryté těžkými koráby a mrštnými loďkami a obklíčené hlučným davem učinlivého lidu, uznali a pocítili jsme pravdivost porovnání takové silné řeky s hlavní žilou, oživující tělesné oudy jako voda celé země. Myslím, že Deggendorf pouze pro tuto výhodu své výborné polohy tak znamenitým se stává, že se našim lepším krajským městům vyrovná.
    Hlavní chrám veliký a krásný, má nesčíslné množství obrazů rozdílné ceny. Jedno vyobrazení sv. Jana Nepomuckého, jehož úcta zde velmi rozšířena, představuje ho v žaláři; jak starý býti musí, o tom svědčí následující podpis: Rercker Oder gefängnus des Heyl. Joannis von Nepomuck In der höche, Weutte und braitte Mehr Ritt Als 2 1/4  Eln fassent. NB. Die Prager Eln ist umb ein Merckhlischers fyrßer als Die bayerische. Stěny okolo hlavního oltáře jsou pomalované podivnými, oko i mysl urážejícími výjevy z dějin deggendorfských, jak Židé velebnou svátost zneuctili a za trest potom trýzněni a vyobcováni byli. Podobné malby nacházejí se na některých domech a celá Pasovská (východní) brána je nimi pokryta.
    Na dlouhém dřeveném mostě procházeli jsme se dlouho obdivujíce valné toky zeleného Dunaje, čilý život na nich a požehnané břehy, z nichž po levém bohaté město se táhne, po pravém ourodné roviny se prostírají. Nedočkavé oko dopátralo se konečně na východní straně nad hustým stromovím vysokého kouře, oznamujícího příchod parolodě Ludvíka I., která nás po dlouhém čekání s jinými pocestnými k dalšímu a rychlejšímu transportu přijala. Proti proudu brala se s námi zprudka na západ. Po pravém (jižním) břehu – nám tedy po levé straně – střídaly se v plané rovině  jednotvaré vesnice s ourodnými polemi a bujnými lukami; po levém (severním) břehu nebo nám po pravé straně skláněly se rozkošné stráně všelijak vybíhajících a zastupujících pahrbků bavorského pohoří; krásná příkrá hora s poutnickým kostelem (Bogen) a u paty její rozsáhlý klášter Ober-Alteich jsou velikou ozdobou malebné krajiny. Za čtyry hodiny ujeli jsme sedm poštovských hodin (po bavorsku) [cca 34 km] a tu se rozkládalo před námi daleké město vysokých štíhlých věží, vypadajících jako na východě minarety. To byl hlučný Straubing.
    Vysoké pestře obarvené domy, ouzké tmavé ulice, uprostřed náměstí městský dům s vysokou věží; ze všeho straší posud středověk se svou nevlídnou podivností, odevšad jakoby se ještě ozýval nářek k hnusnému trestu odsouzeného kacíře nebo kouzelníka. Okolo hradeb žene se Dunaj ještě tak prudce, jako když s mostu do něho Anežka Bernauerova svržena byla. Ona byla krásná dcera lazebníkova a horoucně milována od vévody Alberta III., který proti mravu rytířskému za choť ji pojal a v Straubinku vojvodské sídlo vykázal. Ale otec jeho rozhněval se proto na ně, zatknul Anežku a kázal ji co čarodějnici utopiti (1436). Když ji pochopové s mostu svrhli, aby se plováním nevysvobodila, bidlo v krásné dlouhé vlasy její zamotali a násilím ji potopili. Albert postavil jí pomník a založil věčnou mši za ní u zdejších karmelitánů. –
    Ve čtyry hodiny ráno sotva se na východě slabá záře vyskytla, dal nedočkavý zvonec nad Dunajem trojnásobné znamení k odplutí parolodi. Ostrý ranní vítr zahnal nás z paluby do kajuty, přičemž nám také mnoho neušlo. Němci se v rozličných brožurkách celí unavují popisováním a chvalořečněním těchto krajů a jejich historických památek: my o nich s lehkým svědomím pomlčíme. Naše plavba táhla se zase s mnohými dalekými oklikami a zacházkami na západ podle révnatého pohoří podunajského čili bavorského lesa, který se odtud až k Pasovu samému vleče, na levé pak straně nízký břeh a neustálá rovina se prostírala, a jednotvaré vesničky a stejnověží kostelíčky se střídaly. Jediný zámek Wörth podle stavby asi z 16. století, na levém břehu Dunaje na nevysokém kopci postavený, zasluhuje zmínku co střediště Thurn-Taxisových panství.
    Slunce na východě polilo zlatou září vrchole táhlých hor, které nás od vlasti naší dělily a od nichž jsme se pořád více vzdalovali. Pocestní vylézali na boží světlo a ohlíželi se po krajině, Angličan a Maďar, kteří při takové plavbě nikdy nescházejí, dávali sobě vespolek ranní lekci a přednášeli sobě nelehké jazyky své. Proti různým vlným mohutného Dunaje hnala se mezi tím naše loď železnou vytrvalostí ku západu dále. Tam se najednou k zelenému vrchu obraceli zrakové všech cestujících na běloskvoucí zjev nevšední nádhernosti a důstojnosti. To byla Walhalla, pnoucí se jako labuť v hladké úpravnosti a dojímavé prostoduchosti v temnomodrý blankyt.
    Walhalla je pomník postavený výtečníkům Německého národa od nynějšího krále bavorského Ludvíka I., ohromná a velebná budova, důkladností a ozdobností mezi nejprvnějšími v Evropě, jejíž trvání na tisíce let prý vypočteno. Na začátku nynějšího století, když celé Německo pod jarmem nepřátel francouzských úpělo (1807), zmocnila se krále Ludvíka, tehdáž prince, ponejprve myšlenka, postaviti pomník "zásluhám německého ducha" a později v příznivějších dobách zvolil k tomu krásnou porostlou horu na levém břehu Dunajském, až kam druhdy hranice římské vlády se vztahovaly. Walhalla stojí tedy na půdě nepodrobené nikdy žezlu italských bojovníků a jako strážnice dívá se na ty pláně zadunajské, kde se blýskaly jejich meče. Divno je a také to i obyčejnému pozorovateli neujde, že takové německé dílo v dorickém slohu vyvedeno, a proč nezvolen raděj sloh gothický, německému duchu vlastnější a přiměřenější?
    Naše loď se zastavila u města Stauff nazvaného (nebo vlastně Donaustrauff pro rozdíl od Regenstauffu a jiných). Toto přívětivé veselé město rozkládá se v lůně dvou kopců, z nichžto na východním Walhalla jasně se skvěje, na západním rozvaliny prastarého hradu strmí, majícího listiny až daleko do dvanáctého století a nazvaného taktéž Stauff (t.j. Stuffe, jako podle obdoby stoup-nu, stup-eň). Tenkráte prý ješte silné duby na stráních se pnuly, kde teď outlá réva se zelená; podle Dunaje vlekly prý se pusté suchopáry, kde se teď knížata Thurn-Taxisové ve skvostném zámku a vkusné zahradě veselejí; a tam kde sličná Walhalla ve skvělé bělosti se usmívá, řval prý v divé houšti mnohý medvěd.
    V hostinci "u Walhally" odložili jsme své tlumoky a objednavše si oběd, putovali jsme z města ku Walhalle.
    Walhalla – krásné jméno! tak velebně se pronáší, jako celá nádherná budova se vypíná, tak čarovně velikánsky zní, jako celá nadlidská báje chladného severu, z jehož dávno minulých dob samo pochází. V nynější němčině nadarmo by takový blahozvuk hledal [VDL poznamenává: "V nordické mythologii slove Walhalla sídlo padlých vojínů. Nynější němčina nemá ani jediného slova, které by se na "a" končilo, což k její zlozvučnosti nemálo přispívá."].
    Od levého břehu Dunaje táhne se ouzká pěšinka po jižní stráni žulového kopce k rozsáhlým schodům, které od prostředku až na vrchol ku chrámu samému vedou. Všecko čisto jako umyto. Na osmi sloupích v popředí a sedmnácti po stranách spočívá nádherný chrám, jehož výška okolo 20 sáhů [38 m], šířka přes 35 sáhů [66 m] a délka as 75 sáhů [142 m] obnáší. Jižní průčelí má nad sloupami v polovypuklé práci skupení Germanie s Bavarií, Austrií, Saxonií a jiných allegorických osob; severní představuje scénu z bitvy Armina a Římany, jak se v latinských klassikách líčí.
    Veliké, těžké dvéře se nám otevrou, a již již chtěla nás velikolepost a nádhera vnitřní Walhally zcela uchvátit a užasnutím v němé sochy nás obrátit: tu přikročí dozorce podávaje nám plsťné bačkory, do kterých každá noha unaveného poutníka a každá nožička něžné poutnice vjeti musí, také pohodlně vjede a pak po celé podlaze bílým a černým mramorem krásně vykládané nepohodlně se šoupá. – Do délky táhne se celé stavení od jihu na sever, takže východní a západní stěna delší je ostatních, každá z nich pak postranními pilířemi v jakési oddíly rozvržena, v nichž se vždy naproti sobě genie slávy v rozmanitých postavách ženských z kararského mramoru mistrně tesané nacházejí. Všechny stěny jsou mramorem kropenatým vykládány, okna se nalézají jen ve stropě, takže světlo shůry padá; každá podrobná, sebemneší věc je klassickým duchem oživena.
    Poprsí těch výtečníků, kteří pro Walhallu byli uznáni, stojí beze všeho pořádku časového aneb jakéhokoliv na kamenách vyvstávajících ve třech řadách nad sebou ze stěn: všecko z kararského mramoru. Nad těmi táhne se kolem do kola široká římsa s polovypuklou prací, představující život Germanů domácí, veřejný, vojenský, nábožný atd. a nad tímto jsou pamětní tabule zlatými písmenami (lapidarními) proslulým v dávných dějinách osobám, jichž podobizny se neznají.
    Nevím také a nebylo by lehko uhodnouti, podle jakého měřítka 'zásluhy německých velduchů' odměřovány a Walhallou odměňovány byly. Nadarmo hledali jsem zde Jeana Paula, mistra lidského srdce, aniž jsme tu spatřili důmyslnou tvář velikého mocnáře Josefa II., zato ale nalezli jsme tady nejisté povahy Wallensteina a mnoho "velikých vojáků". Na západní stěně v posledním oddílu, v sousedctví Goetheho a Mozarta, je viděti našeho Koperníka a tu prostomilou tvář slovanskou Děbiče Zabalkánského [VDL uvádí v poznámce pod čarou: "Jan Karel Děbič, narozen l. 1785 ve Veliké Lípě ve Slezsku, zemř. l. 1831. V ruských službách vojenských překročil l. 1828 Balkán, skrotil Turky u Drinopole a hrozil sám Carohrad dobýti. Odtud nazván Zabalkánský."]. To je sice staré thema; pro nás bylo ale v jistém způsobu novým. Posavád jsme totiž o této nespravedlivosti jenom vypravovati slýchali; tady jsme ji na své oči spatřili; my se zamlčeli, nemajíce slov k vyjádření svého hněvu i lítosti. Jestiť to divné podívání na tak dokonalé umělecké dílo, v němž něco obsaženo, co není pravda!
    Vykročivše z Walhally stáli jsme v nádhernějším chrámu velebné Přírody. Zajisté, Walhalla kraluje nad rozkošným utěšeným krajem. A ten krásný den! Kýž bych byl v stavu, popsati to zlaté slunce vysoko na modré obloze, jak se ve stříbrném zrcadle širokého Dunaje zhlíželo a jasné paprsky na kovoleské báně četných kostelíčků jako blesky metalo! – Ještě by tu státi mohla glossa:
 
"Arci, že jdou jiní cestou hladší,
Těžce my a pozdě za nimi – "
 
Tato slova kormoutila mysl naší, když jsme po širokých schodech k Dunaji sestupovali, a věru, ty řádky nechaly by se v širokou historii rozepříst. Její konec by však zase byl, jak nás anděl strážce těšil:
 
"My, co jiní dokázali, známe:
Než to skryto přede jinými,
Co my v knize lidstva býti máme."
 
    U Dunaje potkali jsme nějaké jízdecké pány, kterak za honícími psy uháněli. Bylo to bezpochyby nějaké šlechetné panstvo, které se posud v staroněmeckých ctnostech cvičí: v jezdění a honění. My okolo nich kráčeli k starožitnému Řeznu, snad tou samou cestou, kterou právě před tisíci lety čtrnáct českých knížat přicházelo, kteří tady svatý křest přijali.
    Za půl druhé hodiny dosáhli jsme ústí řeky Regen (Řezen) nazvané, a tu je město Stadt am Hof. Na druhém pravém břehu Dunaje leží Řezno. Podobáť se v mnohém ohledu Starému Městu pražskému: široká řeka vůkol tekoucí, dlouhý kamenný most přes ní, vysoké šedé domy, staré věže, ouzké tmavé ulice, málo pravidelnosti. – Největší památnost řezenská je krásný gothický chrám z výkresů a popisů celému světu známý. Jeho vnitřek prostoduchostí, čistotou a temným světlem každého zláštním způsobem dojímá. Není tak přeplněn jako kupříkladu chrám sv. Víta v Praze a zdá se tudy mnohem prostrannější. Opravy a dodatky, kterými nynější král v posledních letech starožitný dóm obohatil, doplňují celek ve výtečné harmonii.
    Jako ve Straubingu Frauenhoferovi, také zde postavila vděčnost obyvatelů pomníky zasloužilým krajanům svým. Na poslední straně za městem v přívětivých sadech obecních stojí mezi stinným stromovím pomníky proslulých zdejšinců: generala Zollera, hvězdáře Kepplera, knížete Thurn-Taxisa a jiných.
    V neděli na odpoledních procházkách okolo Řezna slyšeli jsme všude čistou ryzou němčinu. A jak by také jinak? – Já poslouchal, jako by se provozovala sváteční procházka z Goethova Fausta, tak lahodilo každé slovo uchu mému. Arci že to v německém Řezně! Jestli nás ale podobný zvuk v Praze uráží, bývá to tím, že nerovně a nepřirozeně pronešen v každém rohu odrodilce ukazuje, kterýž převrácenou myslí národu se odříká, jazykem však svůj původ nikdy nezapře. – Tak v nás každá maličkost zbudila zpomínky na domov způsobu rozličného. --
    Vykonavše po Dunaji bez mála deset mil [76 km] (z Deggendorfu do Řezna počítá se 18 mil bavorských), opustili jsme jeho oudolí a tu hlučnou dráhu čilého obchodu, která jako vůbec každé řečiště národům odjakživa přirozenou silnicí byla. Teď nám bylo putovati na jih, přes Landshut do Mnichova, cíle naší cesty, třicet hodin [144 km] od Řezna vzdáleného. Hory nejsou na této cestě pražádné, ačkoliv se v první polovici tj. až do Landshutu také podle žádné vody nejde, nýbrž jenom nepatrná zvýšenina u Ergoldsbachu překročí. Za Řeznem jsou roviny velmi ourodné a sedláci nepochybně velmi zámožní; v několika vesnicích viděli jsme je sjížděti se na oupravných pryčkách a hledati zábavu v pěkně uspořádaných hospodách, na střelnicích a u kuželníku.
    Den se skláněl ku konci. Temné světlo večerní už počalo ustupovati jasnějším paprskům srpovitého měsíce, tajemné šero krylo pole a háje, pro nichž se rozléhaly poslední zvuky dozvánějícího klekání. My přišli do vesnice a tam se ozýval v hospodě hluk a šramot rozmanité zábavy, jak jsme ji nahoře vypsali; jenom třeba představiti si, že besedníci celí černí jako havrani okolo ouzkých stolů hustě sedíce, jediné světlo v celém pokoji měli. Hlučný hovor míchal se ve veselé prozpěvování. My si mohli snadno pomysliti:
 
Wo man singt, da laß dich nieder,
Böse Menschen haben seine Lieder -
 
a pak pustili se do študování národní povahy veselých Bavoranů, o níž by tu také kapitola státi mohla. Té nás ale zbavil vykrmený besedník, který přišed nám vstříc, urputně nás přeměřil od hlavy až do paty a nečekaje ani na naši poptávku po noclehu, jako před bouří se zamračil a před nosem nám dveřmi zatřásknul. Kdoví, nebylo-li moudře jíti dále.
    My opustili Hagelstadt (tak slove to osudné místo), doufajíce, že najdeme brzo jiné přístřeší pro nastávající noc. Mlčky jsem šli dále; tichý měsíc svítil nám na liduprázdnou silnici a hustý prach povoloval krokům naším, jakoby se snažil ulehčiti těžké chůzi. Každý z nás myslil asi svým způsobem na urážku, která nám beze všeho provinění byla učiněna. Jdeme dlouho – konečně nás pojme les mezi své husté stromoví, z něhož se čirá tma s nejistým polosvětlem měsíčné záře na nás dívá. Nic neruší hrobové ticho než naše pravidelné kroky a tajemné šustění pohybného listí, které čím jemněji se ozývá, tím tklivěji dojímá.
    Jako němí strážníci řadějí se šedivé sloupy vysokých stromů podle cesty, magická záře bledého měsíce rozlívá se po jejich vetché kůře, a vlastní stín, jak těká a poskakuje ze stromu na strom a ve tmě opět se ukrývá, je démonický průvodčí náš a příšerný věštitel toho, co z nás bude, až nám dlouhá noc budoucího spánku nastane...
    Pozdě v noci dorazili jsme do vsi. Dohasínající lampa mžhourala nad vyvěšenou tabulí velikého domu s nápisem: "Poststation Eggmühl". Jizba skoro prázdná, za jediným stolem nějací hospodáři celí unavení a uvondaní při špatných vtipech pivo svoje dopíjeli. My skončili tento den následující krátkou rozmluvou s ospalou paní hospodskou:
 
My: Dostaneme něco jíst?
Ona: Teplého teď nic.
My: Tedy chleba.
Ona: Už nemáme žádný.
My: Tedy pivo.
Ona: Právě nám došlo.
My: Tedy dobrou noc!
 
    Druhý den šli jsme krajinou, kde nedaleko od sebe byla místa, pojmenovaná: Pfaffenbausen, Pfaffenberg, Pfaffenheim, Pfaffenhofen. Za Ergoldsbachem sestoupili jsme v rozkošné a přeúrodné oudolí Jizarské, táhnoucí se rovnou téměř čárou od Mnichova na sever až k Dunaji. Tudy teče totiž Jizara (Isar) barvy zelené, jako špinavé, původ svůj v holech tirolských, ústí ale v Dunaji naproti Deggendorfu majíc. My přišli k Jizaře šikmým úhledem od severo-západu, učinivše na ten způsob trojhran přímo-úhelný mezi Straubinkem, Řeznem a Landshutem; přepona (hypothenusa) tohoto přímoúhelníka je čára mezi Řeznem a Landshutem. Landshut je krásné krajské město na obou břehách široké Jizary v bohaté krajině. Zeměpis udává 10 000 obyv., několik kostelů, vysokou (422 stř. [133 m]) Martinskou věž, mnoho fabrik a školních ústavů, z nichž universita s velkou knihovnou (100 000 svazků) a přírodním kabinetem léta 1827 do Mnichova přenešena.
    Nad Landshutem strmí na východním površí veliký zámek Trousnice. Komu z našinců nezdálo by se slyšeti zde domácí zvuk slovanský? Kdo by se nedomníval nějaké památky po příbuzném živlu, který tu snad délkou času v sousedstvu samého Němectva vyhasnul? Zámek Trousnický býval sídlem vévodů Bavorsko-Landshutských (1353 – 1503) a je tudy pro Bavory rovněž památným jako pro Čechy Karlův Tejn [Karlštejn] u Prahy. Posud se v něm okazují rytířské kobky, nádherné síně, starodávné malby, podivné šatnice a jiné památnosti ovšem velmi dobře zachované a šetrně opatrované. Hluboká studně, strašná hladomorna a zazdění zločinci také zde nescházejí. – My se nemohli dosti nedívati na tu požehnanou, výborně vzdělanou a rozkošně ozdobenou rovinu, kterou stříbrný pás široké Jizary objímá a žádné horstvo v koncích neobmezuje. Ostrý zrak najde na jižním obzoru Marianské věže mnichovské, na severním stroubinské, oboje as 15 hodin [72 km] vzdálené.
     Na večír spatřili jsme v hostinci výjev, pro nás tím podivnějí, an se to v hlučném a rozmařilém městě dálo. Jak zaznělo totiž klekání, pustila hospodská džbán, z něhož hostům nalévala; jako potrhlá skočila doprostřed světnice a zvýšeným hlasem večení modlitbu tak pronikavě hulákala, že tím všechen rámus u stolů překřičela, kterýž také brzo utichl. Všickni hosté jí na to mumláním odpovídali, až byla celá modlitba dokončena, z níž jsem ale ani slova neporozuměl, poněvadž se to vskutku tak robotnicky odbývalo, jako když se – odpusťte to sprosté porovnání – do jitrnic seká. Tento obyčej panuje prý po celých Bavořích; my byli toho jenom zde očití svědkové.
    Učinili jsme dobře, že jsem si na další cestu do Mnichova najali vozku. Šestnáct hodin [77 km] samá rovina – hůř než u Pardubic a u Chrudimi. V uzavřeném voze uchráněni před nesnesitelnými oblaky dusného prachu nechali jsme četné vesnice a hlučné město Moosburg za sebou. Jenom za prastarým městem Frisingme (Freising) obracel jsem zraky po starožitných budovách, z nichž ale sotva která více do dávných dob biskupa Abraháma (957 – 994) sáhala, původce drahocenné pro Slovanstvo památky, rukopisu Frisinského (Codex Frisingensis), o kterém Kollár (Cestop. str. 227) dobrou zprávu podal.
    Slunce dokonalo svou dráhu, my svou cestu. Poslední záře se s námi loučila, když nás Mnichov přivítal. Švabingskou branou přijeli jsme do Ludvíkovy třídy, té nejkrásnější v celém Mnichově; prostrannosti vyrovná se bezmála koňskému trhu v naší Praze, výstavností vyniká nad něj vysoko. Velkolepá universita, velebných chrám Ludvíkův, nádherná knihovna, bazar, vojenské ministerium, po straně Odeon, síně vojvodů a palác za palácem. Již tento první pohled připavil nás důstojně na rozkoš a krasocitný požitek, který na nás v tomto městě nového vkusu čekal a po několik dní našeho v něm pobytí bohatým zdrojem nejpřímnější zábavy býti sliboval.
    Uměleckých věcí, starožitnin, národozpytných článků atd. nacházejí se v Mnichově rozličné sbírky u velikém počtu. Vůbec známé jsou vzdělanému světu sbírka spojená (Vereinigte Sammlung), glyptotheka, pinakotheka, Lenchtenbergská obrazovna atd., o nichž povídati nemělo by ani konce. Mnichov je proto také od Němců samých německými Athénami nazván; patrno ale, že se Athénám řeckým nevyrovná, neboť tam umění z národu vyšlo a šlechtilo národ, zde je provozováno nejvyšší třídou a zůstává její majetností.
    Výstava umělecká, jsouc právě v tento čas otevřena, nachází se ve zvláštní budově výstavní v ušlechtilém antickém slohu jako ostatní toho způsobu stavby provedené. Umělecká díla byla ovšem samá mistrnost; zvláštní čarovný dojem ale působí tajemné světlo, které do výstavních komnat shůry padá. Praha a Vídeň nebyly ani jedním číslem v celém katalogu zastoupeny. – Těžko je věru udati, má-li se člověk více obdivovati nádhernému stavení neboli drahocennému obsahu jeho.
    V umělecké dílně p. prof. Schwanthalera (ve Skřivaní ulici) byl nám okázán sádrový vzor sochy našeho velikého Otakara. Rekovská postava vzezření nadšeného, v pravé ruce žezlo, v lévé kříž, na prsou znak českého lva. Jiné dvě sochy, mistra Jana Husa a husitského hrdiny, Jana Žižky, byly nedávno před naším příchodem schovány a nesměly se pro zvláštní příčinu vystaviti na odiv. – Tato díla (asi 20 – 25 soch) pracují se zde pro Slavín, který pan A. Veith na svém statku Liběchově u Mělníka staví a ním znamenitou okrasu klassické půdě polabské jakož i celým Čechám připravuje. Při porovnání s německou Walhallou netřeba se ani zmíniti o tom, že sochy v životní velikosti a v mírném počtu sestavené (jako ve Slavíně) mnohem důstojnější pohled poskytnou, nežli jednotvárné stěny a dlouhé čáry ptáčkovitě nařaděných poprsí, jak se ve Walhalle nacházejí.
    V p. Stiegelmauerově slévárně trnuli jsme při pohledu na obrovskou sochu Bavarie. Hlava její je jako ohromný Sfinx, prst na rukou jako mužské rámě, věnec z dubového listí jako veliké vozové kolo. Vysoký čtyrpatrový dům čili raděj dřevěná kůlna ukrývá vzor nebo model její a umělci vylízají po žebříkách na lešení a jako drobné mušky obcházejí hrozitánský výtvor. Státi bude tento koloss v Síni slávy (Ruhmeshalle) a okolo něho slavní mužové národu Bavorského, tam kde se národní slavnost bavorská říjnová (Oktoberfest) výročně koná. Jiné znamenité dílo v této slévárně je sošnická práce ku kašně do vídeňské císařské residence. Symbolická postava Austrie uprostřed, ve čtyr koutech taktéž symbolické osoby, představující čtyry hlavní řeky a národnosti: německý Dunaj, italianský Pád, polská Wisla a české Labe; poslední jak v pravé ruce veslo drží a levou se podpírá o bradatou hlavu báječného Krakonoše.
    Sochami, poprsími a podobnými výtvory uměleckými je ostatně i velikolepá universita, rozkošná zahrada botanická a každýkoliv jiný ústav veřejný, ba i soukromná místa hojně a bohatě ozdobena. -
    Knihovna mnichovská chová v 76 sálech více než 800 000 svazků. K nevypsání krásné sochy vedou do klassického sloupořadí, jako v čarovném zámku. Všechno vykládáno lesklým mramorem a ozdobeno antickými hlavami. – Nejdůležitější je zadní komnata, v níž se chovají inkunabule a starožitné památky písemní. Mezi cizinci, kteři si s námi tyto vzácnosti prohlíželi, zdálo se mému Bohuslavovi, jakoby od jednoho pána zvuky slovanské byl zaslechl, kterými tento mluvil k dvěma paničkám, svým společnicím. Takového něco muselo se nám zde mezi samým Němci divným zdáti: my se ale vskutku nemýlili. Neboť přišedše k rukopisu Frisinskému (Codex Frisingensis), s patrným zalíbením jsme ho prohlíželi a radostně si opakovali. To tedy že ta znamenitá slovanská památka! Čehož si lepotvárná panička ihned povšimnula, tazájíc se: "Pan mówi po polsku?" "Ne po polsku, pravím, nýbrž po česku; to si ale lehko porozumíme." Na to jsem se jim zmínil o všem, co zde náš Kollár slovanského nalezl a ve svém cestopisu pojednal, a co já sobě ve své tobolce poznamenal; mezi tím, že zde také v polském jazyku "inventarz szkatuly X. Krzystofa Radziwilla", kde přichází několikrát jméno starého penízu, nazvaného piorunek, na němž dle domněnky Kollárovy bezpochyby vytlačen obraz staroslovanského boha Peruna. Chtíce si věci tyto pilně prohlédnouti, bylo nám jíti k p. doktorovi Schmellerovi, který nám žádost naši ihned ochotně splnil. Naši Poláci však nebyli asi hrubě nadchnuti ideou slovanské vzájemnosti a měli bezpochyby něco důležitějšího na starosti než dívati se na staré písemnosti; neboť když jsme se s p. doktorem Schmellerem navrátili, nebylo po Polácích ani památky. – Ukázav a vyloživ nám všechno důkladně, ptal se nás p. Dr. Schmeller také na Prahu a vzkázal některým výtečníkům svoje pozdravení.