V. D. Lambl - Písničky moslavské dle Ludjevita Vukotinovića
Zdroj: LAMBL, V. D. Písničky moslavské dle Ludjevita Vukotinovića. Květy č. 61/1844, 21. 5. 1844, str. 244 - 245
[Z ilirského almanachu 'Iskra' na r. 1844.]
Mnozí lidé o svobodě
Divy povídají;
A nevidí, že si s nimi
Ženušky jen hrají.
Šedihlavci za zástěrkou
Běhají - ti hloupí,
A nevidí, na čele že
Roh jim slavně troubí.
Krásná je ti, velmi krásná,
Černooká dívka,
Ještě ale krásnější je,
Když má milovníka.
Nejkrasší však nevěsta je,
Blaho nejvábnější!
Proč? to nevím. - Proč ovoce
Cizí nejchutnější?...
Častokrát nás jaro mrazem
Za nosy vodívá,
Člověk se však na tu slotu
Nehrubě mrzívá;
Ale když se stará babka
Mladistivě krásí,
A když ji pak křinka [skrabuše] spadne...
Ať nás Pán Bůh spasí!
V tom výroku všechny moudré
Hlavy shodujou se:
Že je žena potřebné zlé,
Všickni dušujou se.
To je pravda! sotva člověk
Ženu první ztratí,
Pro velikou potřebu hned
Za druhou se hatí.
Kdo se spálil jedenkráte,
I když mrzne, fouká,
Vždycky pak se, na mou věru!
Pozorlivě kouká.
Kolikrát však po rtech ženských
Mužské srdce spráhly...
A kdož na ty ohně fouká,
By ho nedosáhly?
Jsoutě lidé, kteří mají
Šaty převybrané,
Pod nimi kus košiličky
Hodně rozedrané,
Košiličku rozedranou
Záplata ti skryje,
Ale kdo zná toho mistra,
Co nám srdce sšije?
Vše se zlobí na mladíky
Že se nechtěj ženit.
Pravda! málo kdo si umí
Štěstí svého cenit.
Kdyby dali dívkám vůli,
Každá by se vdala;
Každá by si nejméně hned
Čtyry muže vzala.
Ještě dobrou radu pro ty,
Co by milovali:
Aby sobě pro svou lásku
Srdce nezbodali.
Ať se utrou neb neutrou
Slze našich duší,
Však on přijde zase vítr,
Jenž je povysuší.
D. Letinský
-----
Ljudevit Farkaš Vukotinović (1813 - 93): Chorvatský básník a prozaik. Jeho básně, které byly populárními už v době, kdy přispíval do »Danice« Ljudevita Gaje, vyšly knižně ve sbírkách Pjesme i pripovjedke (1838 a 1840), Ruže i trnje (1843) a Pjesme (1847), z nichž třeba je vytknout právě lyrické básně Moslavanke. Psal rovněž povídky, ve kterých vždy velebil Chorvatsko (bývá označován za "prvního ilyrského beletristu"). Počínaje rokem 1850 se věnoval více přírodním vědám (vynikajícím jeho dílem je Flora croatica), méně krásné literatuře (roku 1862 vydal po dlouhé době lyrické básně Trnule). Po vytvoření Rakouska-Uherska byl politicky činným, a to až do své smrti.