Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tille: Pohádky Boženy Němcové

Zdroj: TILLE, V. Pohádky Boženy Němcové. Lumír 33, 1905, str. 137-146
 
    Pohádky Boženy Němcové byly tolikrát nabízeny dětem, tolikrát prohledávány jako materiál studia literatury lidové, že nadobro zmizely z literatury skutečné, umělecké. Obliba literárního díla u dětí způsobuje k němu útrpnou shovívavost u dospělých, a folkloristický materiál předpokládá, že autor byl dovedný sběratel, ale špatný básník. Provinil jsem se sám na pohádkách Němcové také obojím směrem a chci napraviti tuto křivdu.
    V těch sedmi svazečcích, které vyšly u Pospíšila od července r. 1845 do listopadu r. 1847, je dosti různorodých, různě pracovaných, z různých končin snesených věcí, ale je to její práce, její duševní majetek, výtvor literární, kterých chce a má býti čten jako literatura samostatně vytvořená a stilisovaná. Zeyerův "Amis a Amil" neb "Pouť sv. Brandana" – o "Karolinské epopeji" nemluvě – jsou mnohem bližší svým cizím předlohám než většina těch "báchorek a pověstí" Boženy Němcové textům v lidu sbíraným. A forma pohádková – ta forma, dnes, v proudu realistické literatury cenící jen dojmy ze skutečnosti současné, tak znehodnocená – kdo smí ji předem odsuzovat? A kdo vymezí přesně a jasně její charakter?
    Je-li na knize Boženy Němcové co folkloristického, je to především naivní snaha nesmělé autorky učinit ze své práce padělek, vzbudit zdání, že to jsou přežitky národního ducha, z lidu sebrané. A s jakou rozkošnou nemotorností nanášen je ten pohanský nátěr jejích romantických povídek, překládaných do těch dávných blažených dob, kdy nebylo zámků a závor, kdy nebylo hostinců, lidé sami si šaty předli, málokdo uměl číst a psát, k manželství nebylo třeba obřadu, obětovalo se bohům, přísahalo se u Peruna. Jak podivně se v tomto zlatém věku vyjímají rytíři v divadelních kostymech, v chlupatých čapkách s vlajícími péry, s "kušemi" na "plecích" a s "pádnými" meči po boku! To není ovšem ani pohádkové, ani starodávné – jsou to příznaky současného vkusu, dnes, kdy zmizela záliba v něm, ostřeji a trochu komicky vystupující, právě jako stejně upravovaná jména rekův a rekyň: Radovid, Milostín, Mladoň, Silomil, Milboj, Libor, Rodislav, Dobroděj, Veselín, Ludomír – a líbezná Dobrunka, Narciska, Jacinta, Velenka, Milada, Čekanka, Zdoběna, Budinka, Slavěnka, i ohavná Zloboha, Drčna, Treperenda, Burka, Kazimíra, Hatarajda. A přec přes všechnu tu snahu po padělání jakéhosi mythologicko-praehistorického lidového ducha je práce Němcové zcela jiné hodnoty, než ty pohádky Ehrenbergrů, Malých, Mikšíčků a různých anonymů, jimiž se to tehdy jen rojilo.
    Je v nich mnoho komposičního talentu, mnoho umění, mnoho pozorování života, ideového obsahu, mnoho upřímné tendence a chtění. To nemotorné falšování domněle národního lidového ducha, jež není než posledními důsledky – tehdy obecnými – staršího falšování staročeské belletrie a historie, bylo jen viňetou, z pola nucenou okolnostmi, z pola po módním vkusu pěstěnou. Při prvním svazku je připisuje Němcové své přítelkyni Čelakovské jako "památky národní", "něžná kvítka nasbíraná po mezích a luhách naší drahé vlasti", ale brzy nato naivně doznává, že si je vyzdobuje, opravuje, přetváří, "celé jsem udělala jenom dvě" – z jedenácti. Napřed kdekdo chtěl na ní klenoty národního ducha a pak se nemohli dohodnout o tom, co je národní a co je pohádka. A mladá autorka hájí v dopise Čelakovské své právo: "jeden povídá, že to není dost národně vypravováno, druhý, že je snad mnoho přidáno, a naše vlastenky mně docela všecko odepřely, že jsem to ani sama nepsala." Dnes vidíme jasně do její dosti nevinné lsti, s kterou hleděla vyhovět obecnému přání po pohádkách prostého lidu, které by vyhovovaly mythologickým, archaeologickým , romantickým i ethnografickým zálibám tehdejšího vkusu a můžeme dosvědčit, že vskutku vše sama psala, a že sbírka její, jež dnes je jen kořistí dětí, folkloristů a nakladatelů, je pečlivá, pracná průprava k samostatné tvůrčí činnosti spisovatelské.
    První pokusy jsou z roku čtyřiačtyřicátého. Němcová žila již přes dva roky v Praze, ve společnosti, v níž se mnoho mluvilo o horoucím vlastenectví a o vzdělání žen; počaly velké plesy, literární salony, výlety, "vlastenecký svět pražský byl jedna rodina". Čtyřiadvacetiletá, krásná žena, která znala z dětství vesnický život a která jako dívka na dvoře rozkošnické kněžny Zaháňské nabyla volnosti společenské, vytříbeného vkusu a jistého vystupování, oslňovala všechny. Zotavila se z nemoci a po posledním dítěti, které měla brzy po příchodu do Prahy, učila se vášnivě, psala vlastenecké básně, snila o velkém úkolu ženy v životě společenském a národním, opojovala se lichocením, pozorností, obdivem, jímž ji zasypávali. V první polovině srpna odjela na půltřetího měsíce domů do Ratibořic – do své mladosti. Pochůzky do drahých místech z mládí vyvolaly v ní vzpomínky na světlé stránky toho života, jejž později světlými barvami vylíčila v Babičce, na povídky, jež slýchala v mládí. Je psychologicky docela přirozené, že, když se poprvé pokoušela tvořit prosou, byly to vzpomínky na drobné pověsti, často slýchané a vázané na určitá místa právě navštěvovaná, jež se jí vybavovaly v mysli a daly se nejspíše spracovávati. Tak vznikly první prosaické pokusy [Vincens Vávra v Životopisném nástinu Boženy Němcové skládá velmi složité kombinace o počátcích literární činnosti Němcové již od mládí naivně a docela nesprávně.], těžkopádné slohem i rozvíjením myšlenky; "Silný Ctibor", o silákovi na hradě Rýznburském, "Rozkoš", o založení rybníka Strakou z Nedabylic, a "Devět křížů", obsah nějaké ballady o zavražděném ženichovi, týkající se hrobů v lese u Vizmburka. Česká Včela otiskla Ctibora ještě za pobytu Němcové v Ratibořicích, prvního října, a druhé dvě povídky do vánoc téhož roku. Vlastenka a básnířka stala se v očích české společnosti vědeckou pracovnicí, kterou i mužové jako Čelakovský, Erben, J. Hanuš nutili do českého národopisu, svádějíce ji k folklorismu, který pozdějším jejím uměleckým pracem tak zbytečně vadil. Škoda, že aspoň o Erbenově vlivu nevíme víc, než co zapsala svým neurčitým způsobem Světlá ve vzpomínkách z literárního soukromí. Z jejich slov je jen tolik jisto, že Erben hned při prvním setkání, nepraví kdy, vyptával se Němcové, kde slyšela pohádky nejvíc a nejzajímavěji vypravovat, a později, když už "uvědomněle vládla jazykem", žádal, aby mu nějaké napsala. Poslechla, ale Erben jí je vrátil, aby je vydala sama pod svým jménem – patrně poznal hned tehdy, že jsou to vlastní povídky Němcové, ne sbírané látky, kterých by mohl užíti k vlastnímu zpracování. Je-li vzpomínka Světlé – která jen reprodukuje vzpomínku Němcové – dosti určitá, tedy spadá toto jednání do doby po návratu z Ratibořic, a před svatbou Bohuslavy Rajské s Čelakovským. V Ratibořicích zápasí Němcová ještě s prvními pokusy, devátého května následujícího roku píše jí již Bohuslava, v dubnu provdaná, z Vratislavi a ptá se na její pohádky. Dvacátého května sděluje jí Němcová, že píše poslední ze šesti pohádek prvního svazečku a že první arch už je vytištěn.
    Zdálo by se dosti pravdě podobno, že těch jedenáct povídek, otištěných v prvních dvou svazečcích, jež vyšly ještě za pobytu Němcové v Praze, dříve než na sklonku léta roku 1845 přesídlila do Domažlic, sebrala rok před tím v létě v Ratibořicích; ale jsou tak docela odchylné obsahem i slohem od těch tří prvních Ratibořických pokusů, nepojatých do prvních dvou svazečků, že je na první pohled patrno, jak jinak se jí píše, když komponuje z vlastní fantasie a z dalekých vzpomínek, než když se snaží reprodukovati z paměti slýchaný text.
    Divotvorná harfa, která vyšla v červenci ve Včele a není ani ve sbírce a nechce být národní, je podivné čtení. Je to nesmělý, vroucí, mlhavý sen mladé ženy, hořící touhou po činnosti pro vlast, bezradné, co počít s živou, kypící fantasií, s nepokojnou chtivostí po práci a sebeobětování. Sní o panně, která chodí českým krajem a sbírá v chatrčích lidu slzy věrných českých lidí do koflíku, aby jimi zalila suchý strom, stojící na místě, kde byl za šťastných dnů chrám bohyně Svornosti a její divotvorná harfa. Strom se zazelená, bohyně dá panně svou harfu, a před jejím zvukem prchá zlý král "Buhaza" a čarodějka "Radaza" a krkavci, kteří do poroby uvedli celý národ. Těžko rozhodnout, pokud obava před censurou a pokud vlastní neujasněnost příští osvětné práce v českém národě nutila Němcovou do mlhavé symboliky a k podivným kryptogramům "Norvosty" za Svornost, "Buhazy" za Záhubu a "Radazy" za "Zradu", když již jména sama sebou byla symbolická. Scházelo jí dané thema, obraz nadšené panny s harfou pod českou lípou byl příliš chudou látkou k samostatné komposici.
    "Jaromil", o kterém aspoň v dopisech se přiznává, že je "udělán" až na kousek látky, který si pamatovala z dětských let, dal se lépe rozvíjeti umělecky. Je víc v této kouzelné povídce, ideově i umělecky, než v ní našel Havlíček a než dovedl ocenit Čelakovský, kterému tolik vadilo, když ji přetiskoval do své čítanky, že není národní. Němcová vypsala v ní celé svoje tehdejší credo, názor na svět i na život. V nitru země je říše malého národa, skřítků, žijících v nitru hornin, ve vodě a v květinách: zřídlo všeho života země. A zároveň říše dokonalé blaženosti, ideální stát. Chudý hoch, jenž dojde do ní za barevným, na svět zbloudilým ptáčkem, nabude v ní naučení o životní dokonalosti a moci naučit slepou, němou a churavou princeznu vidět, mluvit, žít. Je v tom všem ještě dost nejasného symbolismu, ale jak čistě a určitě již jsou řečena slova, jimiž Narciska z podzemní říše poučuje Jaromila o povinnostech panovníkových a rozvíjí theorii nejširšího kommunismu majetkového i myšlenkového, dokonalé rovnosti společenské v povinnostech i v požitcích. Jak živě, barevně a poslušně tvoří již fantasie autorčina a jak lehce dovede již vyjadřovati dějem a líčením své city. Lehkost a dokonalost, s kterou tvořila tuto povídku Němcová v době, kdy tak těžce ještě zápasila s jinými, ideově nepodloženými látkami, jako jsou pohádky o třech zaklených psích, o třech bratřích, je vysvětlitelna pramenem jejím. Ten kousek látky, který si pamatovala z dětských let, není vzpomínkou na drobty lidových povídek, které jí utkvěly v paměti a které se někdy snažila prostě spájeti a reprodukovati, ale [vzpomínkou] na čtení, kterému se náruživě oddávala jako malé, dospívající děvčátko. V upomínkách jejích, které zachoval Sojka ve své knize "Naši mužové", je mezi jejími oblíbenými autory z dětství, mezi Tisíc a jednou nocí, Clauerenem, Tromlitzem a Schillerem také Van der Velde, dnes dávno vymizelý z knihoven, i dívčích. A jeho "Trude Hiorba" připomíná neklamně pramen vzpomínek Boženy Němcové. Formou a technou vypravování ulehčovaly jí Van der Veldovy "Erzstufen" tvořivou práci; v jeho povídkách také v rytířských dobách vzýváni jsou bohové, také se svatby odbývají bez obřadů, také laňky zavádějí k dobrodružství; a v pohádce o čarodějnici Hiorbě i rozkošný ptáček je vůdcem reků, čarováním vyrůstá náhle jabloň, na níž uzrává jablko; je to týž svět, jako v "Jaromilovi", v "Zlatém kolovrátku", v "Marišce", jen že zlý a zuřivě romantický, třebaže v něm, jako například v povídce o princi Guidonovi – jsou také vzory i pro řeči, proniknuté opravnými sociálními ideami.
    Ale to vše nejsou snad prostě předlohy povídek Boženy Němcové. Nevím, najde-li se v tom dnes zapomenutém "zábavném čtení" první poloviny minulého století německé literatury – kdo se vyzná dnes v tom vyschlém moři – text povídce Němcové bližší, ale v pohádce Van der Veldově je dost toho ovdzuší a detailů, aby označily, kam zalétaly vzpomínky Němcové pro látku, když počala komponovati.
    Povídku o Jaromilovi tedy "celou udělala"; která z ostatních je ta druhá, cele udělaná? O černé princezně? O Vodní paní? O Marišce? Ty všechny nesou zřejmé stopy literárních vzpomínek, třebaže svými motivy zabíhají do povídek častěji v lidu vypravovaných. Nejpodezřelejší je přece povídka "O labuti".
    Sama řeč hned napadá. Němcová, ač v té době nepíše ještě tou čistou rytmickou, mluvenou řečí, těmi slovy, úslovími a obraty po česku myšlenými, jimž se naučila – majíc z mládí základ – na Domažlicku studiem řeči lidové, přece již tehdy cítí a myslí dosti význačně po česku, snadněji vyjadřuje českými vazbami myšlenky, než mnozí současníci. A povídka o labuti výjimečně jak kdyby byla slovně překládána z němčiny, k níž ukazuje až příliš sám obsah. Není náhodně ani to, že čarodějka mění prince v labuť (v němčině mužského rodu) a královnu pak v pavouka (v němčině rodu ženského).
    Němcová ráda podléhala suggescím z cizích nálad – vždyť ještě v posledním svazku povídka Orel, slavík a růže je přímou imitací Tylovy Báchorky o Vodní růži – ale bude potřebí dalšího studia její lektury z mládí a jejích pracovních pramenů, než postihneme přesně složky těchto jejích povídek. Černá princezna je tak nápadná svojí podobností k pozdějším německým variantům tannhäuserovské pověsti, – o princezně mouřenínce v zakletém vrchu, k níž se milenec, jenž na ni ve světě zapomněl, po velkém utrpění vrací. – Vodní paní tak nápadně připomíná literární zpracování povídky o lidech v moři z tisíc a jedné noci – že těžko věřit na pramen z úst lidu, i kdyby byla naděje na doklad, že Němcová již tehdy dovedla sbírat a vskutku sbírala v lidu.
    Ale nechme zatím pramenů. Ty nezmění nic na tom, že Němcová hned na počátku chtěla a uměla komponovat své povídky, že tvořila vlastní díla.
    Jak krásně je pointován konec povídky o černé princezně, když oba milenci dobrovolně zůstávají ve svém podzemním zámku, pohrdajíce světem! Jak jemně je kresleno "zkrocení zlé ženy" v povídce o Jozovo, a jak určitě již a umělecky jsou v povídce o Marišce užity vzpomínky na přímé dojmy ze skutečnosti v mládí! Počátek Marišky je první realistická – ne folkloristická – kresba života lidu. Narození chudého dítěte, život ubohé chudé rodičky, chudý a bohatý křest, vesnice vzbouřená bohatou kmotrou – to vše vybíhá daleko z rámce "pohádky". A i další text, když kmotra čarodějná zavede děvčátko do kouzelného zámku, je tak živý popisem a dojmy děvčete udiveného nad nevídaným bohatstvím, že určitě připomíná vzpomínky na Ratibořický zámek – a také na duševní život malé Barunky, vychovávané Babičkou. Ty scény mezi kmotrou a Mariškou, v nichž neústupná Mariška odpírá tvrdošíjně přiznat se k chybě, jsou ve své neibyčejné živosti mnohem víc motivovány vzpomínkou na vlastní dětské konflikty s babičkou, než pozdějším dějem pohádky.
    Zvláštním půvabem působí v těchto komponovaných povídkách rozvité barevné představy fantastických scén a postav. Její fantasie vychvívá v obrazech neobyčejně živých, vytváří několikeré bohaté varianty téže představy a těší se radostně samým tím tvořením. Takovým motivem, rozkošnicky rozvíjeným, jsou tři rádcové, kteří v čas potřeby zasahují do děje. Jsou oblíbenou a stálou rekvisitou Němcové, – právě tak jako sny, lživé výmluvy, radící holubice, vodící laňky, vlaštovky poselkyně, meče samoseče, darované poklady, duše a přízrak matky, pomahájící dceři ze záhrobí, jež se z pohádkových motivů stávají u Němcové jen technickými vyprávěcími prostředky – ale jsou-li těmi radícimi bytostmi slunce, měsíc a vítr, jako v povídce " O Slunečníku, měsíčníku a větrníku", "O zlatých zámkách" neb "O sedmi krkavcích", pracuje fantasie Boženy Němcové neobyčejně přesně a živě. Poprvé jsou to švagři, kteří pomáhají nalézti ztracenou nevěstu. Slunce unáší svého švagra na zlatých perutích, Měsíc na stříbrných oblacích, Vítr na oblakovém voze. V zlatých zámcích jde rek na radu k matce Slunci daleko, do údolí mezi vrchy, kde večer slunce "odpočívá na vrchu", jak mu řekl pastýř. "Na vršku si sedl a čekal. Najednou to zašumělo listím, a růžová zář se rozlila po celém údolí. Pohlédl nahoru a viděl matku slunce. Od jasné tváře splývaly zlaté paprsky přes zarůžovělé oblakové roucho až k zlatému lemování. "Matko krásná, tobě všecko známo, pověz..." A v sedmi krkavcích bloucící dívce radí Vítr, divoký mládenec, Měsíc, bledý mládenec se stříbrnými vlasy a zlatovlasé Slunce.
    V povídce "O Popelce", jinak ne právě šťastné, je takový rozkošně zdařený barevný obrázek, nádherných síní ve sklepě za zavřenými dvířky, Popelka najde ve smetí zlatý  klíček, otvírá ve sklepě dvířka v koutě, a za nimi náhle světlo, komnaty, poklady, šaty a louka, na které se pase bílý koník. Není často tak uměle a čistě v literatuře užit motiv zavřených dveří, jež se otvírají do kouzelného snu.
    Současníkům Němcové neušly tyto zvláštnosti jejích povídek a dávali své pochybnosti najevo v hovoru, v dopisech i v kritikách. Němcová unikla podrobnějšímu vyznání odchodem do Domažlic, a nesplnila ani přání, o kterém se zmiňuje v dopise Čelakovské, aby udělala předmluvu, v které by se přiznala, co je její a co je národní; "musím se k mnohému přiznat, co není národní a budou mi to za zlé pokládat," psala z Domažlic, když už počínala chápat a studovat, co je vypravování lidu.
    Počátek třetího svazku je ještě z povídek stejného rázu, jako jsou pražské komposice. Ale Noční stráž, O chytré princezně a Čert a Káča jsou již skládány na látky slyšené, na povídky na Domažlicku vyprávěné. Dvě poslední, jako řada dalších, jsou vtipné konečné pointy, na povídku rozvedené, tak oblíbené dodnes na českém jihozápadu. Ale "Noční stráž" je neobyčejně svěží studie ze života vesnického kantora a z lidové pověry o mrtvých lakomcích. Kdyby srovnání nesvádělo častěji ke křivým než správným posudkům, řekl bych, že je v této povídce cosi z gogolovského humoru i soucitu s vesnickým člověkem a jeho pověrou, se stemnělým životem duševním cosi z oné příšerné nálady povídky o Viji.
    Němcová neměla ještě dosti nové látky, a konec svazečku třetího a čtvrtého vyplňují přepsané první pokusy ze Včely. Další tři svazky udržují postup týž a počínají romantickými povídkami, komponovanými na různá romantický themata a pak jsou vyplněny kratšími věcmi, jež mají i tehdy, když je Němcová neoznačila později v dopise Čelakovskému za chodské, zřejmý ráz tamní tradice. Ovšem, že i u těch o přímém zápisu dle vypravování lidu není řeči, a chce-li již kdo užíti jich za národopisný materiál, nezbude víc než doklad, že v okolí Domažlic bylo známo v létech padesátých určité thema.
    V oněch povídkách, komponovaných té doby na rozmanité látky, zvlášť příběhy dívek a žen, motivy utrpení a lásky ženy pronikají pohádkovou osnovou opravdově, živě a umělecky; jsou hluboce cítěny a žity. Rozkošná hra princezny ze zlatou hvězdou na čele, skrývající se princi v podobě kuchtičky, zabalené v myším kožíšku, vášnivá láska dívky zasnoubené bílému hadu a hledající v těžkém utrpení zbloudilého, zmizelého muže, pokořená hrdost pyšné princezny, zhrdající láskou krále, a marný boj princezny Kazimíry proti moci lásky v "Tajemném pásu" – to vše dodáví zdánlivě naivním, fantasticky strojeným pohádkám skutečného života a podivné vnitřní reality, naprosto rozdílné od toho, co lid si vypravuje.
    I ty povídky "lidové" jako "Čertův švagr" nebo "Nesyta", odpovídající základním dějem o chytrém chasníkovi, jenž službou v pekle vydělává peníze, vtipkářské náladě chodských vypravěčů, jsou samostatně tvořené povídky, v nichž, právě tak jako v těch prvních romantism a citový život, je rozvito živé líčení scén ze života a naseto narážek na bídu, utrpení, útisk lidu. Nespravedlivý způsob, jakým všemocný vrchní dá Petra, později čertova švagra, mocí dovést na vojnu, nemůže být popsán pravdivěji a smutněji, třebaže potom sám čert pomáhá vyrovnávat za službu mu prokázanou tuto do nebe volající křivdu, páchanou na selském lidu. A v druhém variantu na tutéž látku, Nesyta zakládá penězi z pekla, docela nové, ideální území "Výsluhov", v němž uskutečňuje se sen o svobodných sedlácích a vzorném polním hospodářství. Jak účinně působily tyto povídky na lid v době roboty, tak pěkně skládané, tak přehledně a dokonale pointované, tak dobře vypočtené na tužby a přání lidu! Kdo dnes ocení tuto prozíravou, účelnou a dokonalou práci spisovatelky, které neustali muži jako Čejka vyčítati zálibu pro kroje a zvyky místo aby řešila velké problemy jako Sandová, a mythologové rázu Hanušova nedostatek smyslu pro lidovou mythologii a zvykosloví?
    Ona nepomíjí nikdy, pokud není nadobro znavena a nucena něčím vyplnit scházející stránky, skládat umělecky, brousit, zaostřovat, myšlenkově pointovat, a vždy ji vede při tom, – již v této době, kdy nevynikaly ještě její povídky a romány a kdy netiskl ji tak krutě život – láska a soucit k lidu, soustrast s trpícími a účastenství s utištěným, fysicky, společensky i duševně zanedbaným životem ženy!
    I v látkách tak pohádkových, jako je potrestaná pýcha hrdé princezny, nezapomíná realních a sociálně zabarvených scén. A když pyšná princezna musí živiti se prací rukou svých – jak chudý a bezbarvý je tento motiv i v pramáti těchto princezen, Griseldě! – mění se pohádková princezna v nesmělou pracovnici, nesoucí své šití do nádherného domu, kde komorná vzácné paní jí vytýká chyby a utrhuje na krvavé mzdě, v ubohou služku, trýzněnou rozmarnou paní, v jinou postavu, současného světa.
    Ke konci sbírky ochabuje tvůrčí i sběratelská síla Němcové, aspoň na čas. Poslední svazek vyšel sice již za pobytu v německých Všerubech, ale psán byl v Domažlicích. To, co zbylo, rozkošná serie povídek o Kristově pouti na zemi, skládaná na motivy z Domažlicka a říkání pro malinké děti, psaná z upomínek a drobných zápisek, není již z nějaké nové sběratelské činnosti.
    Světlá vypravuje dlouze o tom, jak  [Němcová] nemohla najíti důvěry vypravěčů v Nymburce, Liberci, v Podještědí, z dopisů Němcové sedlákům na Domažlicko a z dopisů Pospíšilovi je znáti, že vskutku se nevzdávala dalšího sbírání a skládání českých pohádek, hledala nové, dělala plány na osmý sešit, na sbírku pro děti. Ale její tvořivost se obracela již na jiné pole. Počala snít o bědách a nápravách skutečného světa, počala komponovat ze skutečných současných dojmů, a když skutečnost příliš krutě ji stihla, tedy ze vzpomínek na dojmy z dětství a mládí, spřádala pohádky ze skutečného života o chýši pod horami, o pohorské vesnici, a když znovu ve svém utrpení hledala útěchu v pohádkovém světě, nalezla ji v pohádkách slovenských a v přípravách ke sbírce pohádek všeslovanských, kterou uskutečnil Erben dvě léta po její smrti. Ale to již jsou věci docela jiné. Její česká sbírka pohádek pod padělanou formou památek národních je sbírkou pokusů o povídku thematickou, sociální, tendenční, o realistické kresby života, o hry s barevnými sny a ušlechtilými utopiemi – těkání tvůrčího živého ducha, podléhajícho nerozumným radám a vlivům, dokud krutost života jej nepřinutila zakotvit ve vlastních dojmech, vlastních vzpomínkách a myšlenkách.