Nebrozanský web

Zdroj: SVĚTLÁ, K. Z literárního soukromí. Ženské listy, č. 8-12/1880, str. 125 - 132, 141 - 151, 159 - 165, 175 - 185, 191 - 197
 
V.
 
    Onen veliký ilustrovaný list, jehož redaktorem se měl státi pan X, jak s jistotou tak okázalou Němcové byl zvěstoval, vybízeje ji, aby se stala hlavní spolupracovnicí jeho, přijímaje již na splátku onoho vybídnutí hmotné důkazy její vděčnosti, ovšem se projevil prázdnou mystifikací býti.
    Nikomu v tehdejší době úplného téměř ztuhnutí národního života veřejného ani na mysl nevstoupilo zarážeti list tak nákladný, jenž jsa ve svém rozvoji politickou situací v každém ohledu obmezován, byl by se nejen na žádný způsob nevyplácel, nýbrž značných obětí pekuniárních vyžadoval, jimž nebyli i nejzámožnější tehdejší národovci naši s to se podrobiti.
    Ale pan X znal u Němcové vše tak omluviti a vylíčiti, že jej nejen za drzého lháře nepovažovala, když list vycházeti nepočínal, nýbrž viděla v něm nebohou, zcela nevinnou a tudíž nejvyššího politování hodnou obět nedůstojných intrik, osnovaných proti němu závistníky žárlivými na jeho duševní převahu, obávajícími se, že by ji byl řízením listu toho před celým slovanským světem co nejskvěleji osvědčil. Zůstal tedy nadále jejím hostem a důvěrníkem literárních jejích plánů. Sdílela s ním a s některými jeho soudruhy nadále poctivě každý kousek chleba, aniž jim kdy připadlo učiniti vzhledem k ní totéž. Sdílela jej s nimi tak velkomyslně, tak doopravdy po sestersku, že se vyskytovaly dny, kdy jí v domě jejím naprosto scházel.
    Obracívala se pak v tísni své k známým rodinám lístkem, co smutný, drahý pozůstatek tu a tam dosud po ní chovaným, obsahujícím hrozná slova: "Prosím, poskytněte mi kousek božího dárku." [Těmito slovy uvozuje František Halas svou básnickou sbírku "Naše paní Božena Němcová" (1940).]
    "Uhlídáte, že vše to, čím se oni blouznivci teď na Němcové prohřešují svými nezralými náhledy, plány a radami, jednou za ně odnese celý národ," často ke mně pravívala Ulmanová, a to duchem prorockým.
    Zůstalo a zůstane na českém národě asi povždy lpěti, že nechal svou nejznamenitější spisovatelku v bídě a nouzi zahynouti. Zůstane navždy zapomenuto, jak se celá řada starých jejích přátel snažila urovnati před ní dráhu života tak, aby mohla po ní bezstarostně, ovšem ne zcela volně, ne zcela dle přání a chuti své kráčeti [Skrytá, leč jednoznačná reakce na nekrolog Boženy Němcové od Vítězslava Hálka, který Světlá ve svém textu ještě výslovně zmíní.].
    Ale pud sebeurčení, láska, již chovala k svému povolání, a úcta, jíž patřila na povinnosti, z talentu jehího pro ni vyplývající, osvědčily se u ní mnohem mocnějšími býti než veškeré ohledy jiné. Žádala si žíti jen pérem, jen pro péro svoje, a zaplatila nepřemožitelnou touho tu blahobytem a zdravím... ba, zaplatila ji snad i životem svým.
    Nebylať Němcová nikterakž tou trpnou obětí hladu a bídy, kteráž z ní tu a tam se dělá, nýbrž s uvědoměním obětovala samu sebe přesvědčení svému nejvnitřnějšímu, nejposvátnějšímu. Raději volila smrt než ducha svého domnělé ponížení.
    Neníť mi známo, kdo počal rozšiřovati tendenční zprávu, že chtěla Božena, nouzí jsouc puzena, vstoupiti za ošetřovatelku do ústavu choromyslných. Mámť pana X velice v podezření, že on byl pověsti té původcem z příčin, jichž snadno lze se dopátrati, totiž aby soucit s postavením Němcové účiněji se jevil, což vždy se stávalo i k prospěchu jeho a jemu podobných [Už první Němcové životopisec J. E. Sojka roku 1859 napsal: "Zbavená veškerých prostředků hledala sobě službu dozorkyně v blázinci! - Obdržela ji. - Křeče však, které ve vykonávání povinností ji při zkoušce hned přepady, neschopnou ji činily k přetěžkému zaměstnání v nešťastném tom domě." Avšak ani Sofie Podlipská, odkazující několikrát ve svém Životopise Boženy Němcové (1891) na sestřinu práci "Z literárního soukromí", nepochybovala o tom, že Božena Němcová "ucházela se o místo dozorkyně v ústavě choromyslných". Především však Němcová ve dopise Antonínu Marokovi ze dne 25. 8. 1854 sama napsala: "Měla jsem přijmout službu společnice u jedné melancholické dámy, v zdejším blázinci, s dobrými výjmínkami. Chtěla jsem se té trpké službě podrobit, ale ona začala najednou tak tuze řádit, že nemohou k ní nikoho mimo silnou služku pustit." Tuto službu snad Němcové zařídil její přítel V. D. Lambl, který se o psychicky nemocných pacientech zmiňuje ve stati O smyslu, jeho klamu a přeludech (ČMKČ, 1855).].
    Němcová, zajímajíc se velice o přírodní vědy, v nichž měla pěkné znalosti, pilně obracela zřetel k i vyšším v oboru tom otázkám. Člověk a ústrojí jeho tělesné, jeho schopnosti duševní z onoho se vyvinující bývalyť více než cosi jiného předmětem pozornosti její.
    Znajíc se s nejvýtečnějšími našimi lékaři osobně, mívala vždy celé haldy děl jí přístupných od nich vypůjčené, v nichž velmi horlivě se probírávala. Více než která jiná nemoc choromyslnost její soustrast vzbuzovala, a jak navštěvovala jiné nemocnice v průvodu toho kterého přítele lékaře, tak především ráda navštěvovala ústav choromyslných.
    Avšak při zběžných návštěvách těch neseznávala, co zevrubně seznati si přála, a delší návštěvy konati nebylo cizím osobám povoleno. I pronášívala za tou příčinou zhusta, že jí asi jiného nezbyde, pakli se bude chtíti dozkoumati, čeho je žádoucna, než dáti se v ústavě choromyslných zapsati za ošetřovatelku, což zajisté i někdy prohodila před osobami, jimž se stal výrok ten vítaným kapitálem.
    Proč by byla Němcová zvolila podobný obtížný a jí nepřiměřený způsob obživy, k němuž se jí ani nedostávalo nevyhnutelných k úkolu tomu sil fysických, když by bylo dostačilo několik slov z její strany, a zámožné vlastenecké rodiny by jí byly s radostnou vděčností svěřily dcery svoje na vychování?
    Tehdáž, kdež nebylo v žádném z větších venkovských měst vyššího dívčího ústavu, byly veškeré rodiny mimo Prahu bydlící, jimž na vyšším vzdělání dcer jejich záleželo, nuceny dáti je na čas do hlavního města. Za příčinou tou bylo u pražských rodin úřednických, na malé služné otcovo neb pensi matčinu odkázaných, pravidlem, přijímati do domu strávnic a zvyšovati pečování o ně slušným a důstojným způsobem příjmy svoje, na kterýžto prostředek poměry svoje si zlepšiti, teď, kde i v tom nejmenším městečku aspoň dobře řízená obecná škola dívčí, ovšem již s takovou jistotou jako před čtvrt stoletím jim nelze se spoléhati. Pročež se také tázával každý soudný a nepředpojatý člověk, slyše o stísněných poměrech Němcové, s podivením: "Proč dáma tak vysoce vzdělaná nepřijme do svého domu několik mladých dívek z venkova na vychování? Vždyť by si mohla mezi nimi vybrat, a rodiče šťastni jsouce, že mohou ženě tak duchaplné a oslavené děti svoje svěřiti, by ji zahrnovali důkazy své uznalosti."
    Zajisté by byla mohla Němcová zcela pohodlně žíti, kdyby byla chtěla rady té se uchopiti; avšak navzdor, že v jejích pracích složeno tak mnohé, ba velmi mnohé zlaté zrno zkušenosti a pravdy vychovatelské, že mají některé její povídky téměř zúplna ráz didaktický, přec v úkolu vychovávacím žádné záliby neshledávala.
    Nadarmo používal Wenzig, jsa tehdáž ještě ředitelem českých reálných škol, kdež její nadaní synové studovali, veškeré své výmluvnosti, aby ji přiměl státi se představenou jakési vyšší dívčí školy české, o jejížto založení již tolikrát, avšak vždy marně usilováno. Nadarmo ji zabezpečoval součinnosti bezplatnou velikého počtu výtečných sil učitelských, dokud ústav vypláceti se nabude.
    Ale Němcová, jindy tak poddajná, velmi energicky návrh jeho nesčíslněkrát obnovený zavrhla, namítajíc, že by své tvořivosti přijetím úlohy té navždy podvázala křídla.
    Avšak podobá se, že jakýsi čas před svou smrtí přece v onom mínění poněkud povolila, neb přijala, jak známo, místo korektorky v litomyšlské tiskárně Augustově, ale zaměstnání to pravidlené, tolik pozornosti vyžadující, a přitom tak jednotvárné jí, jak se předvídati dalo, v žádném ohledu nesvědčilo. Vzdala se místa toho, nevím, zdalo za několik již neděl, neb dokonce za několik již dnů [Srov. subjektivnější, ale přesnější popis Sojkův: "I jala se Němcová před smrtí svou vydávati sebrané spisy své u nakladatele Augusty v Litomyšli. Nepožívajíc valného zdraví, odebrala se do Litomyšle, aby spisy své uspořádala k tisku. Pan Augusta byl netoliko negalantní k dámě, nýbrž nelítostný a tak barbarský k spisovatelce, že ji v Litomyšli nechal hladem se mořiti."].
    Ale tehdáž ji Wenzig bohužel marně dokazoval, že ji zbyde zajisté dosti času k literárním pracím, jakmile ústav ten se dostane do kolejů svých.
    Boženin duch po svobodě bažící považoval vše za pouto a překážku, co nesměřovalo zpříma k zmohutnění a osvědčení se talentu jejího.
    Šlechetného návrhu Wenzigova uchopila se však místo Němcové jiná žena, rovněž vynikající, ale žel, že povždy mezi námi nedosti oceněná a pochopená a teď téměř zapomenutá: Honorata z Wiśniowských Zapová, spisovatelka "Nezabudek".
    Ač rodem Polkou, cítila se přec tak vřele Slovanskou, že si vytknula provedení plánu Wenzigova, zaraziti veliký český ústav dívčí v Praze, za hlavní úkol životní. Byvši roku 48. zvolena jednatelkou spolku Slovanek později rozpuštěném, jenž si byl vytknul tentýž úkol, a jehož předsedkyní byla choť dra. Josefa Friče slynoucí jak vlastenectvím, tak domácími svými ctnostmi, bylať otázce té již mnoho síly a snahy věnovala.
    Chtějíc konečně uskutečniti, co bylo započato nezapomenutelnou Bohuslavou Rajskou - Čelakovskou, sestrou to Fričové (k jejíž korespondenci v Ženské bibliothéce čtenářky naše, dychtivé znáti zevrubně snahy tehdejších vlastenek, poukazujeme), umiňujíc si, že se musí stůj co stůj zdařiti, co dosud dařiti se nechtělo, vždy při prvních již pokusech zas v nivec se rozpadávalo, uchopila se Zapová důvěrně a rázně podané jí ruky muže o naše národní školství tak velice zasloužilého, humanním duchem svým právem tak proslulého, podrobivši se přese všcky obtíže jazykové všem nutným pro úkol ředitelky dívčího ústavu formalitám, přičemž nad míru čestně obstála.
    Po šťastně odbytých zkouškách dopsala Honorata svým příbuzným a přátelům do Polska, aby podnik její podporovati neopomenuli, vylíčivši jim jeho důležitost a dosah.
    Dokázali svou k ní důvěru a sympatii k Čechům, zaslavše jí dosti značnou sumu ústavu tomu věnovanou s tím však doložením, aby k němu byl připojen pensionát, kamž by mohli svoje dcer na vychování poslati, pakli se osvědčí.
    A on se počal ihned skvěle osvědčovati, jsa vzhledem k časovým potřebám na zásadách rovněž rozumných, jak všeplatných a svobodomyslných založen.
    I podobalo se, že nejtoužebnější sen všech Češek, aby se dostalo dcerám národa jejich konečné školy, kdež by v jazyku mateřském nabyly vyššího vzdělání a všestranného vědění, tenkráte zajisté se stane krásnou blahou pravdou.
    Veliký počet žaček se ihned při zápisu ohlásil, vzrůstaje téměř každodenně a byl by zajisté vzrostli úžasně vysoko, kdyby nebyla Honorata, jež svých sil příliš málo šetřila a zajisté v mnohém ohledu přecenila, již koncem prvního pololetí jako pokosená lilie v třicátém roce svém, uchvácena jsouc prsním neduhem, v předčasný hrob klesla.
    S ní kleslo v hrob i mladé dílo její k nesmírné škodě celé vlasti naší. Ukázalo se záhy, že je Honorata v ústavu svém nenahraditelnou.
    Nelze si pomysliti krásnější způsob, lahodnější mrav, než jakými se Zapová, jsouc u své příbuzné, hraběnky Potocké, v nejvyšších kruzích aristokracie polské vychována, honosila. Okouzlovala nejen svou v pravdě polskou grácií, svou dokonalou znalostí požadavků, kterýchž vznešený svět na dámu činí, ale i zejména nelíčenou srdečností svého chování, neodolatelnou upřímností v každém jejím slově se jevící. Kdož s ní jen pět minut rozmlouval, již nabyl pevného přesvědčení, že bude svoje svěřenkyně považovat za vlastní dcery, a že vůbec není lze s věcí, kteréž se zasvětila, lépe smýšleti, než ona s ní smýšlí.
    Wenzigova vznešená myšlenka, aby dospívajícím dívkám našim bylo poskytnuto důstojné učiliště, uskutečnila se teprv asi o desítiletí později založením naší vyšší dívčí školy městskou radou pražskou, jejímžto on byl členem a při provedení záležitosti té zajisté nejhlavnějším činitelem.
    Kdož nestopoval za zimních podvečerů onen jednotlivý paprsek sluneční, jenž z chmur se prodíraje, tak často nad proseckým kostelíkem u Vysočan jako zlatá peruť andělská s nebes výše se schyluje?
    Znalať Honorata předobře paprsek ten, při svých procházkách na bývalých hradbách množstvíkrát myslí pohnutou a rozechvěnou steskem po vlasti a předtuchou blízké smrti stopovaný. I žádalať si na smrtelném loži odpočívati ve stínu starého kostelíka toho, vždy tak dojemně zlaceného posledním slunce pozdravem.
    Přání jejímu vyhověl manžel laskavý - a kdykoli pohlédnu k Prosíku, tož tam přede mnou zaplane v zášeří starého chrámku její milý obraz, nad nímž se s nebes schyluje zlatá peruť andělská, odlesk to jejího skvostného srdce, nejsvětějším vlastenectvím prodchnutého, srdce toho nadšeného, kteréž co za povinnost svou uznalo, s takovou hrdinskou bezohledností vykonalo, až při tom se zakrvácelo.
    Manžel Honoratin, jsa úředníkem, tuším, že při účtárně zemské, než se stal profesorem, byl přidělen k jisté, do Haliče vyslané komisi, jíž, nemýlím-li se, bylo uloženo prozkoumati výnosnost statků vzhledem k povinným daním.
    Spatřiv při podobném vyšetřování na panstvích Potockých patnáctiletou Honoratu, byltě její krásou tak uchvácen, že se ihned prohlásil za nápadníka jejího.
    Nemělať ovšem rodina její chuti provdati ji za úředníka a propustiti ji tak daleko od sebe do země, kteráž se jí navzdor národní příbuznosti zdála cizinou, ale Zap dovedl Honoratě nakresliti obraz tak vábivý, poutavý a zajímavý o působení, které na ni čeká v našich kruzích vlasteneckých, o plodné její v nich činnosti, jež neopomene míti v zápětí důvěrnější sblížení se obou bratrských národů, že Honorata dlouho neváhala přiřknouti mu svou ruku, hotujíc se do Čech jako aspoštolka vzájemnosti slovanské.
    "Podobalo se mi na počátku, že jsem do Prahy přibyla, abych každý její kámen slzami pokropila," pravívala mi Honorata, když o oné době se zmiňovala; neb brzo se jí objevilo, že zamilovaný ženich byl mysl své nevěsty příliš poeticky naladil, aby ji naklonil následovati ho do vlasti jeho. Neshledávalať, čeho byla zanícená jeho popisy obraznosť její očekávala, a sklamání stíhalo u ní sklamání.
    Vlastenectví Čechů se jí zdálo u porovnání s vlastenectvím jejích rodáků nad míru střízlivé, prosaické, bojácné, ba mdlé. V čem se vlastně jevilo, než v uveřejňování několika básní a povídek, kteréž se nemohly co do ceny literární ovšem s podobnými plody v literatuře polské, až na některé skrovné výjimky, měřiti?
    Při pozorování společenských poměrů našich nedařívalo se jí lépe. Přicházela stále na věci jí nové, netušené, nanejvýš ji pobuřující.
    Nemohla např. pochopiti, že bohaté dámy naše, vydávajíce několik set zlatých za turecké šály, tehdáž modní, považují za největší marnotratenství koupiti knihu, neb dokonce předpláceti na některý časopis. Stejným ji naplňovalo podivením, že zámožné rodiny nechávají celou řadu pokojů svých prázdnou, stiskajíce se v nejtemnějším, nejnezdravějším bytu svého zákoutí, aby neporušily lesk jejich, v němž kochati se směla jen několikrát do roka škrobená, k okázalé svačině neb večeři sezvaná společnost. Nejvíce však jí bylo žasnouti, že choti a dcery zástupců inteligence, doktorů, profesorů atd., až na málo výjimek dokonce se nezajímaly o rozkvět literatury, o postup umění, nevšímajíce si vůbec nejsvětějších důležitostí svého národa.
    Strnula, když jsou poprvé do větší společnosti pozvána, viděla, jak muži se zdvíhají a se vzdalují, aby při pivě v některém hostinci o oněch zájmech si porozprávěli, kterýmižto hovory by prý dámy jen nudili, v důvěrnostech jejich jim překážejíce.
    Napjatě očekávala Honoráta, o čem budou ony dámy tak důvěrně mezi sebou jednati, že muži plni ochory a úcty před nimi se odstranili. Očekával, že budou hovořiti o vychování dětí, o jejich tělesném a duševním prospěchu, o opravách, jež nutno v ohledech těch zavésti, a zatím se rozvlnil hovor, otáčeje se pouze kolem nespůsobů služek a pak o samé jen šaty, opět jen šaty a konečně o jakýsi pikantní klípek, jenž se stal zárodkem románu znenáhla vzrůstajícího do nekonečných kapitol, v němž nikoli psychologická stránka, vždy poučná a zajímavá, byla osou, nýbrž zcela obyčejný, pranudný jen skandál.
    Nebylať Honorata s to překvapení svoje nad novou touto zkušeností zatajiti, propůjčujíc mu slov opravdivých, avšak nikoli příliš lichotivých. Nevědělať ještě, že nepovažuje každý za čestnou věc neopakovati nepříjemných věcí těm, o nichž jen slýcháme vypravovati, a octla se za tou příčinou v pravém pletivu nejnejapnějších klevet.
    Pakli jí byly její výroky vyčítány, tož se k nim nejen znala, ale odůvodnila je co nejdůkladněji a nejhorlivěji, z čehož povstávalo nové zas proti ní jitření.
    Kdo ví, kam by vše bylo vedlo, a zdali by nebyl splnil Zap úmysl svůj dát se přesadit do Haliče, jelikož choť jeho nebyla s to do pražských poměrů se vpravit a jim zvyknout, kdyby se nebyl k mladé ženě snesl - anděl strážce. Tak totiž pokaždé nazývala přítelkyni onu šlechetnou, kteráž se jí v její největší tísni ujala, poznávajcí, čeho by národní strana ztratila, kdyby Honorata do své vlasti se vrátila. Odhodlala se promluviti s ní tak zpříma, jak byla Honorata zvyklá zpříma se vyjadřovati. Dokázala jí, proč to, co ji uráží a hněte, jiné býti nemůže, že se to pro okamžik změniti nedá, anoť vše plyne z onoho hlubokého úpadku celého národa, z hrozného jeho utrpení, jímž dosud zmalátnělý, zpitomělý, avšak síly svoje vší mocí sbírající vymaniti teprve se snaží.
    "Vy Poláci jste byli mučeníci, ale my jsme byli nejen mučeníci, nýbrž i otroci," Honoratě pravívala, "pročež zasluhujeme ještě více soucitu a za svoje snažení ještě více úcty než vy."
    I podařilo se jí Honoratu konečně přesvědčiti, že věci tak, jak jí je líčí, vskutku se mají a roznítiti v ní přání, přispěti k napravení jí tak záhadných poměrů národních, péčí to o lepší vychování české ženské mládeže.
    Ale objasnila jí ještě mnoho jiného, a schovanka hraběcího paláce, dcera rodiny šlechtické, kteráž byla zvyklá veleti celému hejnu služebnictva a považovati každou práci domácí za malichernou a jí nedůstojnou, počala si jejím návodem jinak zařizovati svou domácnost, na základě návyků z otčiny sem přenesených a mnoha darů odtamtud za ni zasílaných zavedenou, kteráž poskytovala pražským dámám rovněž tolik pohoršení, jako ony Honoratě poskytovaly; krátce: její strážný anděl ji naučil po česku vařit, po česku hospodařit, po česku s lidmi nakládat, po česku výdaje a příjmy účtovat, a hle! za krátko se mohla Honorata vyrovnati každé pražské hospodyni, a zahovořila si o služkách, tržních cenách, velikém prádle atd., kázala-li toho potřeba, tak virtuosně jako každá jiná měšťanská panička.
    Ale jedné věci přec jen nikdy přivyknouti nemohla, že totiž není mužům vzdělaným tak jako v Polsce společnost vzdělaných žen potřebou, a že muži odcházejí ze společnosti žen, když chtějí o vážných věcech porokovat.
    I neodcházel tedy její manžel v neděli odpoledne kamsi do kavárny neb na pivo, nýbrž sezval si kruh milých přátel k sobě, a Honorata vyčastovala je radostně onou výtečnou kávou, dle polského způsobu samovarem na stole před hostmi připravovanou, v čemž byla pravou mistryní. Byliť to, jak dalece se pamatuji, zejména pánové: Erben, Rittersberg, Staněk, Štorch, Šumavský, Tomíček a Vocel, kteříž u Zapů za nedělních zimních odpůldní k přátelskému hovoru se scházívali, a nejednou Honorata s pýchou o tom se zmiňovala, mnoholi z hovorů těch vyzískala, a že tyto schůze byly zárodkem, z něhož vyklíčil pozdější sbor archeologický, dosud trvající.
    Strážným tím andělem Honoratiným byla slečna Anna Hlavsová, okolo roku 40. za nejhorlivější a nejvzdělanější vlastenku českou považovaná, čemuž nasvědčuje, že v prvním národním plesu na Žofíně s velkou slávou odbývaném jí připadala mnohozáviděná čest jej zahájiti.
    Otec její, nejbohatší to tehdáž v Praze mlynář, nedovoloval však ve své po staroměšťansku spořádané domácnosti, aby dcera jeho přese všecky nevšední svoje schopnosti vybočila z dráhy dívkam za onoho času vyměřené. Nesměla se mu s knihami a touhou po učení ani vytasiti, nezbývalo jí tedy než v moučném skladě, kdež jí byl svěřen dozor nad krámskými, každého volného mezi prodejem okamžiku použiti ku čtení.
    I podařilo se duchaplné dívce té naučiti se tímto způsobem tak dokonale francouzskému, německému a polskému jazyku, že nejen klasiky literatur těch v původní řeči čítávala, ale i plynně v nich vyjádřiti se dovedla. Zároveň měla příležitost, jsouc v stálém styku s lidem, nahlédnouti mu hluboko v duši, oceniti jeho ryzost a vážiti z ní tak mnohé zlaté zrno drahocenné zkušenosti životní, čímž se stalo, že neměl nad ni upřímnější přítelky a ctitelky. Demokratické zásady, jimž slynula s k nimž s krásnou nadšeností po celý život svůj hlásiti se nepřestávala, plynuly ze zřídla onoho důkladného lidu našeho poznání a ocenění.
    Každý si jí vážil, každý ji miloval, neb nebylo se dosud tak šťastně podařilo Češce spojiti praktické úkoly svého pohlaví s vyššími všeplatnými zájmy. Každé dívce byla vším právem dávána za vzor skromnosti, snaživosti, rozmilosti a vlastenecké šlechetnosti, a co tak která spisovatelka česká působila svými spisy, to působila ona svým příkladem, jako o nějaký čas později lidmumilná a pro pokrok lidský nanejvýš nadšená Augusta Opicová, kteráž od svého otce, proslulého, avšak u nás nikoli dosti vděčně uznaného přírodozpytce R. Opice, zdědila celý poklad humanních názorů, jimiž neméně se skvěl než hlubokou učeností svou.
    Honorata se prostřednictvím slečny Hlavsové sice s Čechy smířila, avšak zůstalo v ní snad přece jen trochu trpkosti, kteréž zajisté mimovolně a bez vedlejšího úmyslu ulevila, napsavši, tuším na rok 51, do "Koledy" moravské článek, v nemž líčíc svůj pobyt na venkově, ne zcela příznivě o lidu našem u porovnání s lidem polským se vyslovila.
    Zdá se mi, že spisovatel Čenský na článek ten kdesi odpověděl a to spůsobem pro ni velmi bolestným.
    Nechtěla prý, jak často se vyjádřila, v článku tom Čechy urazit, nýbrž jen na ty které závadné ji při nich stránky upozornit.
    Pakli jsme byli skutečně oprávněni k citlivosti nad článkem tím, tož nám Honorata vše co nejskvěleji nahradila svou vzornou obětavostí pro naši dívčí mládež, začež budiž její památce věčná mezi námi čest.
 
VI.
 
    Po smrti Honoraty Zapové počal její manžel opět prostřednictvím Wenzigovým s Němcovou vyjednávati, aby se ujala ústavu, jenž tak mohutnému rozkvětu spěl vstříc. Dostalo se jim ale opět záporné odpovědi, ačkoli téměř všickni skuteční přátelé Němcové, kteříž o tomto návrhu se dověděli, s nimi se spojivše, jí k přijetí nabídnutí toho důtklivě domlouvali, poukazujíce vedle hmotných výhod z něho pro ni plynoucích i k eminentní důležitosti jeho národní.
    Němcová však odvolávala se se stejnou určitostí a pevností jako ponejprv stále jen k povinnosti zachovati si volnost duševní k dalšímu tvoření, a onen ústav po několika marných pokusech, jinými silami jej udržeti, byl konečně rozpuštěn, a drahé učební jeho prostředky i pěkný pro školu a pensionát nábytek s velikou ztrátou prodány.
    Naštěstí si nežádali polští přátelé Zapové svých vkladů nazpět, ačkoli věc, jíž je věnovali, vzala žalostně za své, jinak byl by přišel profesor Zap, maje beztoho velikou starost, co mu jest si počíti s třemi malými, osiřelými dětmi svými, do velikých nesnází.
    Jakmile Němcová ponejprv návrh Wenzigův zamítla, ihned od pravých přátel jejích na ni naléháno, aby se déle neobírala sbíráním báchorek, popisováním svých cestovních dojmů atd., nýbrž doopravdy pomýšlela na práci významnější, monumentálěnjší, kterouž by zároveň veřejné mínění ukonejšila a smířila, že v řízení ústavu, jenž od každého za tak velenutný byl pokládán, uvázati se zdráhala.
    Nebylo to ponejprv, co její opravdoví přátelé takto ji domlouvali. Připomínám si například zvláště živě rozmluvu, kteráž se o několik let dříve u mé přítomnosti za tou příčinou rozpředla mezi ní a drem Čejkou, jenž platil tehdáž nejen za jednoho z nejpřednějších lékařů a spisovatelů v oboru své vědy, nýbrž ve vlasteneckých kruzích vedle Nebeského i za nejvzdělanějšího našeho estetika a za nejvýtečnějšího znatele literatur cizích. Nebyl by zajisté odpomenul podati toho důkazu i spisy obsahu sledně zmíněného, jež by se byly beze vší pochyby staly ozdobami našeho písemnictví, kdyby mu v tom nebyl bránil velmi povážlivý prsní neduh, jenž stále život jeho ohrožuje, konečně na sklonku jeho bohužel nedlouhého věku i jasnost mysli v něm úplně zkalil, což se pro mne zejména trapně jevilo v úvaze o Hálkovi, v "Musejníku" později podané, v níž jsem ho v nižádné způsobu již nepoznávala.
    Avšak dobyl si vedle svých vědeckých a literárních zásluh zejména tím práva na naši vděčnost, co pro vzdělání Boženino učinil, v čemž zajisté laskavé čtenářky mi přisvědčí, až se dozvědí, co Němcová sama o tom mi vypravovala.
    Když se svým manželem okolo roku 40. po delší dobu v Praze meškala, byltě k ní co lékař při nebezpečné chorobě povolán, při kteréžti příležitosti seznal její vzácné nadání, jež tak ocenil, že ihned si umínil vše učiniti, aby doznalo žádoucí platnosti.
    Počal tím, že mladou paní, kteráž v tak mnohém ohledu byla ještě venkovankou, zavedl mezi dámy, požívající pověsti co vlastenky nejpřednější a nejvzdělanější, napomínaje ji, aby se hleděla po jejich radě chovat a strojit, co Němcová také s uznáníhodnou skromností a povolností učinila. Zároveň ji zásobil všemi spisy, které uznal za hodny k vytříbení jejího vkusu, k obohacení jejího vědění.
    Co se týkalo děl beletristických, měla Božena ovšem krásnou již předpravu, neb vévodkyně Zahajinská, u níž byl její otec, jak známo, štolbou, nařídila, oceňujíc duchaplnou jeho dcerušku dle zásluhy, aby správce, jí velmi bohatou, stále doplňovanou knihovnu zámeckou nejen dal zcela k volnému použití, nýbrž i knihy, které si přáti bude, za ní posílal, což se také stávalo. Vedle toho se dr. Čejka starával o lístky do koncertu a do divadla, krátce: nedal si ani jediné příležitosti ujíti, kdež by se nebyl snažil na jejího ducha blahodárně působiti.
    Zároveň pohnul jejího manžela, aby svolil k přijetí českého učitele, jehož jméno, tuším, bylo Pavlas, a Němec nejen že svolil, aby choť jeho řádně češtině se přiučila, ale počal se velmi horlivě učiti s ní. Božena dělala ovšem podivuhodné pokroky, o nichž učitel její, na nějž vždy velmi vděčně vzpomínala, všude s nadšením se zmiňoval.
    I vybídl Jaromír Erben znova Boženu, jíž byl hned při jejich prvním se setkání požádal, aby mu naznačiti si neobtěžovala, v které krajině slyšela nejvíce a nejzajímavějších báchorek vypravovat, aby mu teď, kde uvědoměle vládne jazykem, napsala některé z báchorek těch k volnému použití.
    Avšak když Božena přání tomu vyhověla, vrátil jí její náčrtky.
    "To nejsou žádné pokusy, nýbrž práce již hotové, zaokrouhlené a velmi zdařilé," vážně jí pravil. "Cizím bych se ozdoboval peřím, kdybych některou z nich pod svým chtěl uveřejnit jménem. Radil bych vám, abyste báchorky ty sama sebrala a vydala. Poskytnu vám při tom radostně svého přispění, jak dalece toho budet míti potřebí."
    Známoť, že Němcová šlechetné té rady uposlechla, a kterak byla publikace jejích báchorek přijata.
    Chystaje se stráviti zimu za příčinou plicní své choroby v Itálii a netroufaje si za počasí velmi nepříznivého, odjezd jeho předcházejícího, pacienty svoje na rozloučenou navštíviti, vzkázal mi Čejka, jenž tehdáž mě léčil, abych jej vyhledala sama, by mi pověděl, kterak se za jeho nepřítomnosti zachovati mám.
    Učinila jsem k vyzvání jeho a Němcová mne doprovodila k němu. Hospodařil se svou matkou, k níž byl úžasně podoben, a kterou v pravém smyslu slova toho zbožňoval. Stále se hledali očima, a bylo věru pohnutlivo na ně patřiti, kterak každý pohled svůj úsměvem nejsrdečnějším, nejtruchlivějším provázejí. Podobaloť se, jako by se stále loučil, a snad tomu také tak bylo. Chvělať se matka napořád o syna, a on se chvěl o ni, jak jí tu bude bez něho v sirobě srdce opuštěného, ochuzeného.
    Majíc v domích, zejména šlechtických, velikou a výnosnou praxi, přec žil až na svoje umělecké choutky velmi skromně, střádaje neunaveně pro ni, aby, když ho tu nebude, aspoň bezstarostné jí připravil stáří.
    Avšak osud tomu chtěl, že zemřela před ním, zůstavujcí jeho sirobě a opuštěnosti. I věnoval kapitál pro ni určený fondu pro vdovy po lékařích, jenž darem tím ovšem značně vzrostl.
    Bylo to ponejprv, co jsem Čejku navštívila v bytu jeho s velikým vkusem zařízeném. Stěny pokojů pokrývaly cenné obrazy; mezi skupeninami vonných, pečlivě pěstovaných květin bělely se krásné sochy, na stolech ležela alba naplněná místo fotografiemi, tehdáž ještě málo známými, ktesbami krajinnými,mistry načrtanými. Avšak můj pohled zůstal jako přitaven k illiminované litografii v jednom z výklenků okna vedle psacího stolku jeho pověšené, představující dámu prostředního věku, snědé, výrazuplné tváři, temných, zádumčivých očí, oděnou v černé hedvábí, přes jejížto krátce zastřižené kadeře lesku havraného byl přehozem malý krajkový závoj, malebně k nim upevněný větví růžové kvetoucí akácie.
    Zapomínala jsem nad obrazem tím, zvláštní mocí k sobě mě poutajícím, na svého lékařského rádce, a on zapomínal na svou pacientku nad průvodkyní její, již uvítal pohledem nikterakž přívětivým a povzbuzujícím.
    "Dobře, že se s vámi před svým odjezdem ještě setkávám," pravil Boženě se svraštělým čelem. "Mohu vám aspoň konečně pověděti, co jsem vám chtěl vlastně povědět již dávno a co bych vám již zajisté také byl pověděl, kdybyste nebydlela jako na věži, kamž mi s mými chorými plícemi nemožno za vámi se vyšplhati." [Poznámka Světlé: "Bydlelať Němcová tehda v nejvyšším poschodí dvorního křídla Geutlerova domu na Václavském náměstí."]
    Němcová sklopila před Čejkou plaše oči jako žačka před neúprosným učitelem. Přiosoboval si stále nad ní práv vychovatelských, ač mu byla duchem dávno již odrostla.
    "Jak dlouho Božena Němcová v české literatuře již působí?" a tímtéž se jí tázal přízvukem málo lahodným. "Nemýlím-li se, zajisté celé desetiletí, ne-li více, a dosud kde nic tu nic. Kdy se konečně vzdáte té své mánie popisovati, jaké mají tam mašle a tu lemy u sukně, kterak v tom kterém kraji na svatbách se napijí a jak při tom si zatančí a zapívají? Nejvyšší čas, abyste se dala do pořádné práce a sběratelský svůj úkol postoupila lidem, kteří jiného a lepšího nedokážou. Vlastně by se mělo do toho naše studenstvo pustit. Naskytuje se mu k tomu v prázdninách nejvhodnější příležitost.'
    A Čejka počal naznačovati studentům našim na prázdninách meškajícícm asi tutéž úlohu, jako si vytknul, ovšem o mnoho let později, náš spolek 'Slávie'.
    "Jste na základě nevšedních duševních svých schopností povinna zcela jiného nám vypravovati než bájky," pokračoval Čejka ve svém mravokárném kázání, kterémuž Němcová, sedíc proti němu s nepohnutostí sochy, bez vyrušení stále se sklopeným zrakem naslouchala. Dostála slovu, které byla cestou k Čejkovi sama sobě dala, tenkráte že se nedá "tím starým obručeným mládencem" nikterakž dopálit. "Pohlédněte na Hahn-Hahnovou. Podává román za románem, a všude je lidé hltají; hltají je i v našich vlasteneckých rodinách, jak jsem se sám přesvědčil, a to s pravou blouznivostí. A co to jsou za věci? Není v nich kouska opravdivosti, kouska rozumu, kouska skutečné poesie; vše vylhané, vynucené, přepjaté, v mravním i uměleckém ohledu pravé to nestvůry. Tancuje dáma ta s kejklířskou licoměrností na provaze skrz na skrz choré fantasie. Jak by se člověk a obzvláště lékař nezlobil, slyše, kterak se nesmyslným jejím skokům a nechutným kotrmelcům tleská."
    A Čejka začal spisy paní hraběnky Idy Hahn-Hahnové, tenkrát tak nesmírně oblíbenosti požívající, jako kdysi špinavý Clauren, rozebírati, uděluje jí při tom ještě mnoho jiných, více trefných než pochlebných přídavných jmen.
    Nejvíce ho dopaloval, nevím již, v kterém z románů jejích, popis její hrdinky, která měla "eine immense Seele - abe sie war leer" a prázdnotu tu ohromné své duše hleděla vyplniti ohromnou jakousi láskou, přičemž se natropila nejohromnějších zpozidlostí, při nichž jí věrně pomáhali, kdož jevili ochotu touze její vyhověti.
    Jakž by nebyl Čejka se dopálil, připomínaje si místa, kdež ona dáma, koupajíc si nohy v některém z italských jezer, volá milence opodál kouřícího k sobě, aby nohy její utřel, k čemuž se také ihned má, doutník zahazuje. Avšak on nohy nejen že utře, ale při tom i políbí, což ona si dá velmi blahoskolnně líbit, unyle mu pravíc: "Jen takovýmto spůsobem ti dovoluji přiosobiti si nade mnou jakési právo," kterýžto výrok zas on velice blahosklonně přijímá.
    Nalezalať Hahn-Hahnová vedle zástupu nejvášnivějších ctitelů a velebitelů i ve své vlasti některé takové přísné karatele jako Čejku, avšak hlasy jejich bývaly přehlušeny všeobecným jásotem, jímž zejména elegantní společnost, kterou znala ve svých spisech pro ni způsobem tak lahodným vylíčiti, každé nové dítko její "líderlišské" musy (tímto predikátem totiž Čejka její uměnu nejraději poctíval) vítávala.
    Ale co mužům kritikům po celá léta navzdor všemu úsilí se nepodařilo, provedla konečně dáma Fanny Lewaldová, kteráž navzdor svým 70 létům dosud stojí v čele přečetného šiku německých spisovatelek, z nichž se jí tu a tam některá sice do talentu vyrovná, ale žádná, jak dalece mi jsou totiž známy, co do vzdělání, hloubky pojmutí a psychologické propracovanosti svých látek, podavši ve svém románě "Diogena" paskvil nad mírů řízný a podařený, směru a způsobu psaní Hahn-Hahnové, vylíčila s nejskvostnějším humorem taktéž důmu, jejížto ohromná duše, jsouc prázdna, touží, aby vyplněna byla ohromnou jakousi láskou.
    Za tou příčinou se vydá na stopu onoho, jenž by byl lásky takové, a tudíž vyplnění pouště její duše schopen. Pouť za tímto ideálem, kteréhož nazývá "den Rechten", jest rozkošná, zcela v duchu a způsobu vzoru, který parodovati chtěla, takovým mistrovstvím provedená, že se stal pobyt Hahn-Hahnové v Berlíně po vyjití knihy té naprosto nemožným. Jsouc tam terčem posměchu celého esthetisujícího obecenstva, uprchla z Athén na Sprévě navždy.
    Ovšem že Lewaldové se pomstila, odkrývajíc v některém žurnale, že k parodii té ji pohnula pouze žárlivost, neb Jindřich Simon, jeden z nejduchaplnějších vůdců německé strany demokratické r. 48., jenž ve Švýcarsku při plavbě na jezeře přišel o život, povrhl prý láskou Lewaldové, sestřenice své, aby sklesl k nohám Hahn-Hahnové.
    Samo sebou se rozumí, že se nevěřilo, co Hahn-Hahnová o věci té povídá. Avšak Fanny Lewaldová ve svém velmi zajímavé a pravdivě podaném životopise sama s velikou přímostí k vášnivé lásce své k onomu bratranci se přiznává a vypravuje bez obalu, kterak skutečně lásky tehdáž 18tileté, velice krásné a zajímavé dívky si nevšímal, náruživě jsa zamilován do hraběcí spisovatelky asi ještě jednou tak staré než sestřenka jeho, s mužem velmi skandalosně rozvedené, vedle toho šilhavé a tak nepěkné pleti, že prý se podobala její tvář, jako by si ji byla celou cinobrem nalíčila.
    "Nebylo by u nás věcí nad míru záslužnou shoupnouti onu komediantku se sedla splašené Rosinanty, na níž s takovou přihlouplou drzosstí se vypíná?" Čejka znova počal na Němcovou dorážeti. "K čemu váháte stále do románu se pustit? Kolik máte prostředků stejně mocných působiti na mysl velikého množství! Což neuznáváte za nutné konečně strnulým davem našeho obecenstva zatřásti, aby zúplna neztuhlo a nezkamenělo?"
    "Necítím se pro román ještě dosti zralou," Němcová s uzarděním konečně namítala.
    "Ne dosti zralou?" durdil se Čejka nepříliš galantně. "Vždyť je vám nějaký rok přes třicet, a to se necítíte dosti zralou pověděti světu, co o něm si myslíte, aby jiní myšlenkami vašimi povzbuzeni také o něm přemítati počali? Jestiť to nejsvětější povinností vaší, by věcí svědomí, románu se ujmouti, a to právě teď, kde počíná Tyl ochabovati, a my téměř mezi spisovateli nikoho nemáme, kdo by nám více podati mohl než reminiscence z literatur jiných. Tyl také bloudil, rověnž jako vy; co se měl držet novely, zamiloval se do herectví. Vždyť víte, čeho dokázal svým 'Posledním Čechem'; pokuste se o cosi podobného. Nikoli ti učení pánové lid náš probudili, nýbrž on tak učinil svými pracemi; on první pověděl národu, co chceme a kam chceme, a teď vy mu to další povězte. Ne stále jen popis, podobenství, obraz, života detail, jak jste to posud dělala, nýbrž podávejte nám, z čeho život klíčí a rozkvétá - myšlenky! Myšlenky plamenné, sršící, odvážné, pro které bychom vás velebili i nenáviděli, milovali i hanili, o které bychom se mohli do nekonečna hádat, myšlenky takové, které by se staly hesly naší mládeže. Nutnoť nám v duševní stagnaci, v níž celý národ pohroužen, nikoli klidné kontemplace, smavé hravosti, smířlivé harmoničnosti, nýbrž především ruchu, vznětu, rozmachu, zápasu, smělého náběhu, sžíravého skepticismu, kteréž by měly vzápětí pokrok, vzlet, vítězství, poznání to pravého života ideálu. Neb kam vlastně směřujeme se všemi snahami svými, coť cílem naším, než konečné poznání to? Krátce: tu tam na obraze následujte, a uhlídáte, jakou setbu vzkřísíte za krátký čas ze zmrtvělé půdy národních našich poměrů."
    Již jsem věděla, kdo je ta dáma, jejížto podobizna mě takovým kouzlem vábí; vášnivě jsem zvolala: "Toť tedy spisovatelka 'Indiany'?"
    Pohnutě pokynul Čejka hlavou.
    "Ano, ano," pravil mi hlasem slavnostním, "toť George Sandová, první žena všech věků minlých i budoucích, nejpověstnější to autor naší přítomnosti, jenž zastiňuje svým duchem lesk všech vavřínů souvěkých, nevyjímaje slavověnce Victora Huga, ano, jestiť to obraz spisovatelky, jíž Němci se neostýchají nazývati ve svých literárních dějinách 'das erste Kunstgenie Frankreichs'. Žádný dosud muž nevnikal pracemi svými do takových hloubek, nedotýkal se tak směle nejchoulostivějších mravních otázek, neodvažoval se do takových závartných výšin duševních, nepronášel tak odvážných pochybností o tom, co světem ctností se nazývá, netrhal rukou tak odhodlanou škrabošku a tváří lži a licoměrnosti, nepovznášel dobro a krásu na trůn tak květoucí, netřímal rukou tak pevnou a hrdinskou prapor pravdy jako ona zázračná žena, již svět za to blátem nejšpinavějších svých pomluv potřísňuje, a před níž jako každý poctivec hluboce čelo svoje k zemi skláním."
    A Čejka se jal nám vypravovati, jak se cítil šťastným, když mu bylo dobrovázeti Sandovou do Praze. Bylať odporučena profesorovi Gordicianimu, učiteli to zpěvu na pražské konservatoři, jenž ji uvedl k sestrám N., nadšeným to přítelkyním jazyka a literatury francouzské.
    Ale nemohly jí dámy ty, německy jsouce vychovány, pověděti, po čem prahla, a Čejka, jenž s rodinou tou byl spřátelen, nabádl se slavné spisovatelce za průvodce. Ovšem byl nucen učiniti tak téměř na zapřenou, neb pohlíženo v tehdejší metternichovské době, kde červencové pařížské povstání ještě velmi živě tkvělo v myslech, podezřivě na dámu tak podvratných zásad politických, jako byla Sandová; pročež málo co o tom do obecenstva vniklo, že byl on tlumočníkem mezi ní a národem českým.
    Jak skvěle úkolu svému dostál, o tom svědčí nejvýtečnější romány Sandové: "Consuelo" a "Hraběnka z Rudolstadtu", mou sestrou Podlipskou na český jazyk převedené.
    "Jak skromně si počínala, jak pozorně naslouchla, jak byla za každé objasnění vděčna!" pokračoval Čejka, kochaje se v zlaté oné spomínce.
    "Byla skutečně tak krásná, jak ji mnozí popisují?" tázala se Němcová.
    "Tak krásná jak vy nebyla," s ironickou úklonou Čejka Boženě odvětil. "Byla mnohem menší než vy, zavalitá, nemýlím-li se to, tož již začínala šedivět, a když mlčela, tož se jí rozložil po tváři zádumčivý klid, který sice nebyl bez zajímavosti, ale nikoho zvláště nedojímal a neuchvacoval. Avšak jakmile promluvila, tož se jí rozložil po tváři zádumčivý klid, který sice nebyl bez zajímavosti, ale nikoho zvláště nedojímal a neuchvacoval. Avšak jakmile promluvila, tož jí vyskočila taková jiskra z očí, a tahy její nabyly v záři její takového výrazu, že předčila co do krásy každou smrtelnici na zemi té zrozenou a tudíž také vás. Musím se vyznat, že pokaždé jsem se zachvěl, když na mně znenadání upřela zrak, v němž bylo najednou sto nejpalčivějších otázek, z nichž ani jedinou k spokojenosti své a zajisté také nikoli k spokojenosti její zodpovídati jsem s to nebyl. Kéž byste se chtěla státi naší George Sandovou a mne překvapiti, až z Itálie se vrátím, knihou, v níž bych shledal ono sto palčivých otázek, která na mne šlehaly z očí Sandové."
    Němcová slíbila, že se pokusí vyplniti přání tak toužebně pronešené, ale minulo několik let, a bylo úsilí ještě jiného přítele potřebí, než českou literaturu obohatila prací takovou.
    Nebylyť to jen návštěvy osob blouznivých, jimiž se dala Němcová zdržovati, nýbrž i korespondence nadmíru rozvětvená, kteráž jí bránila, aby se pracím literárním s takovou pílí oddala, jak si každý milovník talentu jejího přál.
    Osvojivši si gramatikálně jazyk český, počala si nejdříve pro vlastní cvik, i aby poznala sloh a způsob psaní jiných, dopisovati s velikou řadou osob jí co do směru sympatických, na roli národní jako ona činných.
    Avšak zábava ta, v níž shledala časem velikého zalíbení, stala se pro ni brzo osudnou, neb kruh dopisovatelů každým rokem se rozšiřoval, a konečně si počala dopisovati i s osobami, jichž nikdy dříve nespatřila, s přáteli to jejích přátel, kteříž vidouce u nich její rozkošné dopsiy, i co do písma pravé to skvosty, prahli, aby nemohouce se s ní osobně stýkati, aspoň písemně důvěrněji přiblížiti se jí mohli.
    Na důkaz toho stůjž zde výňatek z listu dra Jana Helceleta, muže to, jak známo, o vývoj národního na Moravě života se svou celou rodinou nanejvýš zasloužilého, jež jsa profesorem vědy hospodářské a přírodní na universitě olomoucké do r. 1850, se stal později profesorem těchže předmětů na technice v Brně.
    Psalť příteli do Prahy dne 18. prosince r. 1850, jak následuje: "Nevíš snad ještě, že v nejnovější době jsem se s Boženou k sobě hlásili za bratra a sestru. Matouš (spisovatel M. Klácel) dával mi čítati její dopisy, z nichžto jsem ještě mnohem lépe než z jejích tištěných spisů poznal zajímavou její povahu, a poněvadž ona, jistě Tvým pobídnutím, v každém dopise Matoušovi se zmiňovala, aby přec si hleděl bližšího obcování se mnou, jakož jsi Ty totéž mi pásval, začínali jsme se poslušně častěji scházeti, a on vždy více shledal, že se mnou může bez roušky zacházeti a já též s ním, a já mohl čítati všecky Boženiny dopisy, ve kterých tolikerá zmínka byla o mně; tedy psal jsem jí sám, a tak jsme již dobří známí, ačkoliv já nejsem ještě tak šťasten jako Ty, abych ji znal osobně [Světlá poznamenává: "Na jaře roku 51, po cestě do Uher, kdež svého manžela navštívila, zdržela se v Brně, kde dra. Helceleta poprvé osobně poznala."]. Než, abych nic nepřeskočil; pamatuješ se snad na jistou soustavu bratrstva, kterou Matouš byl v Týdenníku navrhoval, a která se málo komu zdála praktická, avšak snad jen proto, že je málo takových lidí ještě, jižto by se hodili za obsah do něho. Ale přece začali Matouš, Němec a Božena toto bratrství, i u nich nemá to do sebe onu nepraktičnost; pročež nabízením Boženiným přibratřil i já se a zatím tykáme si já s Matoušem" atd. [Světlá záměrně zamlčuje, že adresátem dopisu byl Ignác Jan Hanuš, o němž bude záhy řeč ]
    Listy ty, kteréž Božena rovněž tak ráda psávala, jak byly vítány a čteny, vyžadovaly však tolik času, že to nestálo v žádném poměru s potěšením, z nich pro obě strany vyplývajícím.
    Nedostávalo se někdy po celé týhodny za jich příčinou, jak již praveno, k žádnému vážnějšímu studiu, k žádné skutečné práci.
    "Včera jsem měla chuť nastíniti si novelu," nejednou mi pravila, "avšak bylo mi neodkladně na ty které listy odpověděti, v nichž činěny ke mně velmi důležité dotazy. Celý den jsem při nich strávila, a když jsem si konečně večer na svou novelu vzpomněla, cítial jsem se tak mdlou, tak vyčerpanou, že jsem nástin zamýšlený odložito musila."
    "To je veliká škoda," upřímně jsem litovala postrčené novely.
    "Ba že škoda," Němcová se mrzívala. "Cítím, že se do včerejší své nálady tak hned zas nedostanu."
    "Což jsi nemohla raději dopisy než ji odložit?"
    "Nemohla jsem tak učiniti. Za jedno mne samu velice zajímaly otázky v nich obsažené a s chutí jsem se o nich rozepsala, a za druhé vímť, s jakou dychtivostí já každou zprávu z Prahy jsem očekávala, jsouc v některém venkovském zákoutí zakleta. Pročež vždy se svými odpovědmi si popílím."
    "Neudělala bys lépe," troufla jsem si ji jednou ponavrhnouti, "kdybys myšlenky, kteréž takto po dopisech rozptyluješ, vždy soustředila v jednom článku, ku kterému bys pak mohla svoje přátel, dychtivé znáti tvoje v těch kterých důležitostech náhledy, poukázati z čehož by měli nejen oni prospěch a radost, nýbrž my všichni? Jsem přesvědčena, že by se ti podařilo vytvořiti tímto způsobem znenáhla dílo souvislé, zajisté veliké zajímavosti literární."
    "Myšlénka ta dosti se mi líbí; neopomenu o ní přemýšleti," Němcová mi slibovala.
    Možná, že přemýšlela, zajisté že přemýšlela, ale k uskutečnění nedošlo. Oznámila mi místo toho za nějaký čas, že nejsou její myšlenky v přátelských dopisech roztroušené tak ztracené, jak se domnívám, neb neopomenou prý osobnosti, s nimiž si dopisuje, svoje korespondence uveřejniti, kdež najdou, jak samo sebou se rozumí, i dopisy její místa a pak ocenění náležitého, což však bohužel dosud jen v míře velmi skrovné se stalo.
    S velikou nelibostí pohlížíval na Boženiny příliš pilné navštěvovatele a dopisovatele především muž plamenného ducha, směle k slunci pravdy se nesoucího, při tom vědění velmi obsáhlého, beze stopy oné vypínavosti, již označují Němci slovem "Gelehrtendtinkel", o její vyšší vzdělání téměř tak zasloužilý jako dr. Čejka.
    Byltě to prof. dr. J. Hanuš, pro svoje svobodomylsné zásady, k nimž s mužnou odvahou povždy se hlásil, od nichž s odvahou ještě mužnější nikdy neodstoupil, v květu stáří, v úplňku duševní síly co professor filosofie na universitě pražské r. 1852 suspendovaný. Dokud byl professorem této vědy na universitách Lvovské a Olomoucké, především k ní zřetel svůj obracel. Později však pěstoval se zvláštní zálibou taktéž mythologii a archeologii, a konečně jsa jmenován r. 1860 bibliothekářem university pražské, věnoval největší svou píli studiu literatur slovanských, zejména však české.
    Jest mi při vzpomínce na učence toho opakovati stesk v řádcích těch již několikrát velmi bolestně pronešený, že náleží Hanuš mezi ony muže naše, kteří byli za svého života příliš povrchně oceněni. Ba, ani po smrti jeho nedošla až na několik přeskrovných vyjímek patřičného ocenění imposantní činnost jeho, kteráž rovněž tak nadšeně se obírala ideály krásy, pojmy dobra, jak důkladně se dohloubala až samých kořenů mluvozpytu, bájesloví, dějin kulturních atd., v kterýchžto vědách objevuje tu i tam zcela nové stránky a kráčí zcela novými, neobvyklými a tudíž někdy i nepochopovanými, pročež kaceřovanými směry [Apoteóza Ignáce Jana Hanuše je v podivuhodném kontrastu s vyjádřením Světlé z dopisu sestře Sofii ze dne 31. srpna 1860: "V neděli vzkázal dok. Wiese, aby s ním šel můj muž na Ještěd. Mužáček šel, nebyli ale sami, měli ještě nějakého průvodčího: dok. Hanuše. Ten totiž zpytuje lid zdejší, jeho obyčeje a pověsti!... Může se ale jen asi týden zdržet. - Můj muž ho na zpáteční cestě k nám pobízel, on ale odepřel, spěchal již do Duba (kde je ubytován), stýskalo se mu již po tamějším dobrém pivě. - Hodlal také na Děvín, Mužáček mu vypravoval pověst o tomto hradě, ale jak! - samé chyby! - Byl tomu velmi povděčen, vynalezl prý v slovanském bájesloví novou bohyni, jistou Děvu, a ohledává teď všecky místa tohoto jména. - Mou osobu ignoroval pan prof. uplně, dělal, jako by byl muž můj svobodným, ani za pozvání v jmeně mém mu učiněné nepoděkoval - krátce já proň neexistovala, Mužáček byl trochu uražen, ale já se smála od srdce, pan prof. ví, proč se k mně nehlásí." ].
    Není zde místa pouštěti se do rozboru prací jeho, k čemuž se mi ostatně nedostává dostatečného vzdělání, ale pro ony čtenářky moje, k nimž o onom znamenitém muži snad jiného nedoletělo než mdlá jakási ozvěna jeho jména, stůjž zde na doklad mých slov seznam jeho spisů [Nástin duševědy a vysvětlení výrazů duševních. - Nástin logiky na základě metafysiky. - Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného. - Bájeslovný kalendář slovanský. - Malý výbor ze staročeské literatury. - Nástin slohovědy čili stylistiky. - Literatura příslovnictví slovanského. - Dodavky a doplňky k Jungmannově historii literatury České. - Erazima Roterdamského Encomium morial. - Sulamitha či píseň písní v domnělé aestetické její podobě staré. - Sv. Kyril nepsal kyrilsky než hlaholsky. - Děva zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů. - O methodickém výkladu pověstí slovanských. - Nástin báječných bytostí Báby a Děda. - Život a působení Fr. L. Čelakovského. - Literarní působení Josefa Dobrovského. - Zkouška, jakby skladba a tvarosloví české návodem rozborným v nově uspořádati se daly. - Procházky po oboře mluvozpytu a starožitností slovanských. - Národní zeměvid rakouské říše. - Články v Slovníku Naučném, Koledě, Pražských, Olomouckých a jiných novinách. (...)], o všestrannosti jeho ducha výmluvněji než cokoli jiného svědčící, jenž je zároveň o tom poučí, co národ ztratil, že nebylo spisovateli jejich déle popřáno veřejně na mládže studující a mezi ní působiti. Jakých to pevných, neohrožených, pro vědu a vlast horujcícíh povah byl by nám mezi ná vypěstoval!
    Profesor Hanuš byl prvním který Boženě poukázal k vědecké stránce sběratelské její činnosti, upozorňuje ji, že v báchorkách, v nichž nebylo tak dlouho jiného a více spatřeno než pouhé jen fantastické a poetické to výlevy básnické mysli našeho lidu, se skrývají namnoze nejstarších těch kterých národů kosmogonie, zobrazující v podrobenstvích a postavách svých, nikoli libovolných a nahodilých, zákony přírody, boj člověka s ní i s osudem; že například v rytířích vysvobozujících zakleté zlými čarodějníky krásné princezny míněno jest jaro, jež budí zlatými šípy slunečními přírodu, spanilou to pannu, úpějící v okovech zimy, zlé to kouzelnice, k novému životu, šťastné lásce atd. On první ji upozornil, jak velice za tou příčinou nutno zachovati zejména v báchorkách těch každou podrobnost nezměněnou a nenahražovati ji jinou, kteráž vypravovateli se zdá poetičtější, neb každá podrobnost báchorky, počet předmětů, jejich v ní se objevení a postup, barva jejich a poměr jejich k sobě mívá svůj hluboký význam.
    Hanuš rovněž jako Čejka Němcové zrazoval, aby pokračovala v sběratelské úloze své. I on si žádal na ní plodů samostatných, jí z nitra přímo vyplývajících, avšak brzo seznal, že vedle četných hostů a dopisovatelů se zdae vyskytuje ještě jiná příčina, kteráž jest oné činnosti na závadu.
    Mělať Němcová zvláštní, velmi svědomitý sice a spolehlivý, avšak nikoli snadný způsob tvoření, jemuž dlužno přičítati, že navzdor své dvacetileté literární činnosti poměrně k počtu prací svých jiných malou řadu samostatně uměleckých plodů nám vykouzlila.
    Bylo jí totiž nutno každou takovou práci rozebírati z nejrozmanitějších stanovisk, a to pokaždé s osobou jinou, rozličného vzdělání různících se názorů. Teprve když se přesvědčila z odpovědi jejímu vypravování naslouchajících, že jim jest látka, již zpracovati hodlá, jasná, zajímavá; když tímto způsobem sama sobě látku až do hlubin objasnila a zajímavou učinila, vědouc, kam každou větou mířiti a zasahovati bude, pouštívala se do práce, čímž ovšem tak často docílala zaokrouhlenosti nejkrásnější.
    Kdo ví, jak dlouho by byla konala takovýmto způsobem přípravy k větší oné, na ní žádané práci, kdyby se do toho nebyl vložil se vší svou opravdovostí a energií prof. Hanuš.
    Slýchaje ji tak často a tak půvabně vypravovati o dojmech jejího mládí, téměř ji donutil soustřediti je v obrazu jednom, zahrnouti v něm v koloběhu jediného roku vedle proměn počasí veškeré slavnosti výroční, obyčeje, obřady, návyky, hry a pověry k nim se vztahující a učiniti ze své osoby střed a osu celku toho.
    Nepopustil, nepovolil ji, odstraniv autoritu svou aspoň v hodinách, v kterých si Němcová umínila pracovati, veškeré zahálčivé navštěvovatele a přicházel každodenně a v každém povětří o pokrocích díla započatého se předsvědčit.
    Vedle Boženy jest nám tedy za "Babičku" se děkovati přátelské vytrvalosti jejího osvíceného přítele, jehožto nevšedně vzdělaná choť, v každém ohledu hodná provázeti jej životem co družka jeho milovaná, zas v ohledu jiném, v oboru to praktickém, bývalať Boženě rádkyní tak neocenitelnou, jako druhdy Anna Hlavsová nebohé Honoratě [Tento text opět žalostně kontrastuje se soukromou korespondencí Karoliny Světlé. V dopise Teréze Novákové z 11. - 12. března 1889 uvádí, že Božena Němcová chtějíc zapomenouti na rozchod s doktorem Lamblem se "pustila do spisování 'Babičky', při níž jí byl prof. H. nápomocen. Počala se tisknouti; tu jednou za časného rána k ní vstoupí paní H. a prosí ji na kolenou, aby ponechala jejího manžela pěti jejím nezletilým dětem. Vše bylo totiž umluveno, že s ním odjede za Náprstkem do Ameriky, kde on hodlal raziti Hegelově filosofii dráhu a ona šířiti národní vědomí mezi malou obcí tamějších Čechů. Nezbývalo spojencům než povoliti, neb vložily se do věci velmi vážné osobnosti." Neteř Anežka Čermáková-Sluková, jíž Karolina Světlá dopis diktovala, tuto zprávu 2. března 1912 reprodukovala literání historičce Marii Gebauerové: "Němcová šla vždy za svým srdcem neohlížejíc se na to, šlápne-li přitom na srdce druhé, jak se stalo u Podlipské a konečně i u Han. Vyprávěla Světlá nejednou, jak paní H. klečela před ní na kolenou, prosíc jí, aby jí nebrala muže, dětem otce." Gebauerová pak v konceptu své odpovědi napsala: "Vy jste i úžasně neopatrná ve svých sděleních, chcete hájit Světlou, a škodíte jí jako nikdo jiný. Dáváte mi písemný dokument, že Světlá svou bývalou přítelkyni za vše co ta jí dobrého udělala, pomlouvá (a ne jednou!), jak ji snad nepomluvil nikdo! Jsem Vám povděčna za ten písemný dokument, z něhož arciť já i jiní usuzují, že Světlá byla mstivá - nemusila odpouštět, ale mstít se neměla na někom, zejména na ženě tak nešťastné, jak byla Němcová. Ostatně literární historie Vás poučí o jiném, račte si přečíst knihu páně Tillovu, tam je o poměru Němcové s Hanušovými něco jiného! Vaše prohlášení podivné světlo vrhá na ušlechtilost Světlé, jež mohla sdělení mít jen od Němcové samé, a pak nechci ani pronést soud na takovým zrazením přítelkyně, anebo opakovala klepy a pak - pak už vůbec nelze ničeho říci."].
    Zapomněloť se ovšem ihned, že Božena se zdráhala uvázati se v řízení vyšší dívčí školy české nad přeskvostným diamantem, který v náhradu za to darovala národu svému ve své nevyrovnané "Babičce", věnované perle českých šlechtičen, hraběnce Eleonoře z Kauniců.
 
VII.
 
    Čtvrtý ročník 'Máje', jenž vyjíti měl v květnu r. 1861, spatřil světla Božího teprvé v lednu roku příštího. Již neměl toho literárního významu jako předchůdcové jeho, neb poměry našeho písemniství se byly v poslední době valně změnily hlavně zaražením dvou velkých politických žurnalů, 'Hlasu' a 'Národních Listů', jejichžto nejpilnějšími spolupracovníky se stala zakladatelé 'Máje', jimž tím poskytnuta příležitost volněji než v úzkých mezích almanachu k uměleckým zásadám svým se znáti a je osvědčovati i jinde publikacemi širšího a hlubšího základu.
    Osmělena pokynem uděleným, jak shora připomenuto, slavným naším Purkyní Němcové, aby si hleděla povšimnouti stop staré kultury české, než je zavane duch nové doby, sebrala jsem, co v ohledu tom se mi zdálo povšimnutí hodno z minulosti rodiny vlastní, kteroužto vzpomínku, v onom ročníku 'Máje' uveřejněnou, jsem nazvala 'Několik archů z rodinné kroniky.'
    Jelikož vzbudila účast některých vlastenců našich, pokusila jsem se ještě o studii jednu směru a účelu podobného, 'Ještě několik archů z rodinné kroniky,' kteráž vyšla v Moravském almanachu Cyrilometodějském na rok 1863.
    Jsouc na to pobádána s mnohých stran, abych v druhu těchto prací neustala, zvolila jsem si život své tety Josefky Böhrerové za osu větší povídky 'Na úsvitě'. Vylíčivši v ní opět co možná věrně kus osudu naší rodiny, snažila jsem se při tom, vypravujc jej v jméně jejím, zachytiti zvláštnost její něžné, zbožné povahy a podati zároveň obraz české dívky z oné doby dle vychování, názorů, snah a smýšlení. Vyšla práce tak ve feuilletonu 'Národa', zároveň také ve zvláštním otisku na rok 1864.
    Pro 'Slovanské Besedy' Hálkem redigované napsala jsem 'První Češku', taktéž vzpomínku z vypravování otce mého o vnitřních dějinách jednoho z největších pražských domů kupeckých, zejména v předešlém století po celé Evropě na slovo vzatého, kdež as byl přiučil vědám obchodním.
    Žel, že Hálek napsav několik trpkých, avšak velice pravdivých slov o osudech českých spisovatelů nad rakví Boženy Němcové do fejetonu "Národních listů", s vydavatelem onoho podniku I. L. Kobrem, jenž se cítil řádky jeho jménem nakladatelů děl českých uražen, do tak nemilé se dostal kontroverse, že následkem jejím se vzdal redakce nadzmíněného podniku.
    Uvázal se buď ihned neb brzo na to v redakci 'Lumíra', kamž jsem napsala r. 1863 'Skalák', kterýž mi zcela neočekávaně, hlouběji než kterákoli z předešlých prací mých, dal nahlédnouti v mysl lidskou, objeviv mi způsobem nikoli utěšeným, kterak právě ti, kdož s největší okázalostí a honosivostí k pravdám křesťanství se hlásí, pravdy ty pojímají.
    Zvolila jsem pro onu novelu kus děje skutečného, v němž jsem z ohledu šetrnosti změnila jen jména a některé poměry, a jenž na venkově téměř mně na očích se odehrál.
    Zámožná osiřelá dívka umínila si, že spustlého soudruha mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhejralost vzácné vlastnosti, na pravou cestu přivede, a byť se to mělo státi sňatkem s ním. Stane se skutečně nevěstou jeho, a pověstný rváč a piják se dá půvabem její vznešené mysli tak obměkčiti, že se k nepoznání změní a ve vší opravdivosti jiného se chápe života. Avšak jízlivou urážkou o minulosti jeho, kteráž se mu vyčítá co skvrna nesmazatelná, navždy čelo jeho hyzdící, nechť teď koná co koná, zavíří v něm stará divokost, a on se dopouští na hanci skutku násilného, krvavého. - Vraceje se po přestálém trestu z vězení opět do rodné vsi, kdež milenka s neproměněnou láskou a věrností jej očekává, novou je stižen klatbou. Odepře se mu co trestanci úřadně dovolení za choť ji pojmouti, což ho dožene k samovraždě. Když každý se štítí a zdráhá prokázat mu službu poslední jestiť to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto okamžiku jsem ji seznala.
    Domnívalať jsem se, že se zavděčím, seznámivši čtenáře svoje s povajou tak nevšední, s oddaností tak ideální, již ve své hrdince jsem shledala. Avšak stalť se právě opak toho.
    Krutá nade mou hlavou zavířila bouře, a zejména některé mladé dámy, považované a považující se za pravzory křesťanských ctností, nad jiné se snažily dáti mi svou nelibost najevo. Jak prý se mohlo děvče skutečně hodné ponížiti k člověku tak spustlému!
    "Měla jej nechať zahynouti?" tázávala jsem se, trnouc nad tvrdostí srdce svých mladých karatelek.
    "Ovšem že," zněla zpupná odpověď; "vždyť přec jen vzhledem k ní dokázala, že nezasluhoval jiného."
    "Co bytse dělaly, moje dámy, kdybyste na veřejné silnici viděly peněženku v prachu zašlápnutou, z níž však na vás se zaleskne obsah zlatý? Necháte ji ležet?"
    "Kdož by byl tak zpozdilým! Vždyť se dá prach s ní setřít, a peněženka očistit. A kdož nechce zlata sám použít, může ho použíti ve prospěch jiných."
    "Ejhle!" odvětívala jsem, "tož moje rekyně vámi tak tupená jiného konala? Viděla bohaté zlaté srdce v člověku poskvrněném nepěknými vášněmi. Doufala, že jeho povahu z nich očistí, což by se jí bylo zajisté podařilo, kdyby nebyl člověk z hanebné zášti a závisti dílo její zničil. Jest mi s podivením slyšeti z úst tak něžných, že pošpiněna sice, avšak zlatem naplněná peněženka má ceny větší než srdce sice bludy poskyvrněné, v němž však plno zlatých zárodků."
    "Tak to nebylo míněno," bránily se moje kritičky, avšak dále než k obraně té nikdy nedospěly, a já jsem zůstala potvrzena v smutném přesvědčení, že plná peněženka vymáhá u největší části lidí mnohé více účasti než duše lidská a její štěstí.
    Ale i pánové se velmi na mne horšili, že jsem dovolila dívce zámožné a vynikající zamilovat se do zhejralého chuďasa a obětovat k napravení jeho veškeré blaho života.
    "Co člověk tedy z toho má, když je slušným a zachovalým, když dívka šlechetná volí člověka mravů zdivočelých a způsobů surových?"
    Pokrčila jsem při podobné výtce jen ramenoma, řkouc: "Nezbývá mu vůči takovým dívkám ovšem jiného, než uspokojiti se vědomím svých ctností a své dokonalosti, a ponechati je jejich evangelickému bludu, že jediný hříšník, jenž na dráhu pravdy se vrátí, větší má ceny, než 99 lidí provždy spravedlivých."
    Krátce: tato malá, dobře míněná novelka, v Laciné knihovně Ottově podruhé otištěná, ukázala se býti pravou sopkou urážek a způsobila tolik hádek a mně mrzutosti, že dlouho kolem mne nedozvučely.
    "Vidíte, to vše byste si uspořila, kdybyste líčila lidi obyčejné," pravily mi osoby se mnou skutečně dobře smýšlející.
    "To mi není možná," rozhodně jsem se vyznávala. "Mámť obyčejných lidí v životě dost. Jestli sáhnu k péru, vždy budu hledat cosi nevšedního, čehož jiný buď si nepovšiml, neb v nejapné hrdosti oceniti se zdráhá. Všednost najde všude líčitelů a velebitelů na kopy; nikdy nerozmnožím jejich šosácký sbor." -
    Několik neděl později přikvapil ke mně Hálek všechen udýchaný.
    "Potřebuji práci naspěch," volal na mne již ve dveřích, "a to práci, na níž mi velice záleží, a kterou mi ještě během tohoto téhodne odvésti musíte."
    Zvědavě jsem se ho tázala, co to má býti za práci tak naspěch a s takovou důležitostí zamluvenou.
    "Poláci stěžují se v některých listech, že my Čechové neosvědčujeme k nim dosti vřelých sympathií," pravil, vytahuje z kapsy ony časopisy, v nichž podobné výtky za tehdejšího polského povstání se vyskytovaly. "Doufám, že vy náležíte k těm, kdož cítí s národem, jenž za svobodu a samostatnost svou bojuje, třeba se u nás proti boji tomu ozývají hrozebné a nepřátelské hlasy; pročež přicházím k vám, abych vás žádal za novelu, jejímžto jádrem by bylo oceněné vlastenectvím polského. Ale během tohoto téhodne, jak již praveno, musím ji mít v rukách, aby se mohla ihned sázet."
    Nepřiváděl mne Hálek žádostí svou kvapnou a horlivou na štěstí do žádných nesnází. Bylať jsem se shora o tom zmínila, že nejstarší bratr manžela mého do Ruského Polska se odstěhoval, kamž mladší jej následoval. A právě tento přibyv teď do Čech, aby jistou záležitost tu uspořádal, mnoho zajímavého mně o nešťastném onom povstání vypravoval, což okamžitě se slilo v mysli mé v obraz celistvý, jamile Hálek o své novele mluviti počal.
    "Mileráda vám vyhovím," Hálkovi jsem slibovala, "ale stanovujete pro novelu svou příliš krátkou lhůtu. Nemožno, abych ji v době vámi určené napsala, a dovolte, bych vám ji podávala po číslech."
    "K tomu svolit nemohu," bránil se Hálek rozhodně. "Jak tomu dlouho, co mi slíbil S. novelu také po číslech. Přijal jsem návrh jeho, dal jsem počátek novely vysázet, a ejhle! on mezi tím časem se rozstonal, a mně bylo novelu jeho samu zakončiti. I zapřísáhl jsem se, že nikdy jinou než práci již hotovou do tisku nedám. Zašlete mi novelu svou třeba jen z první vody napsanou, ale celou. O to ostatní pak rád se postarám."
    Zdráhala jsem se ještě chvíli, nemajíc ani dost málo chuti do díla tak polovičatého, avšak Hálek naléhal tak důtklivě a dokazoval tak nepopiratelně, že práce směru mi udaného nevyhnutelně již v příštím čísle časopisu jeho objeviti se musí, že jsem, jsouc tenkráte jako tak často k vlastní své škodě příliš povolná, konečně přec slíbila, čeho na mně si žádal.
    Zaslala jsem mu skutečně do stanovené lhůty novellu pod titulem 'Několik dní ze života pražského hejska', pouze z první vody napsanou, přesvědčena jsouc, že Hálek bude co nejskvěleji k slibu svému státi a každou slohovou nesrovnalost, každé opakování se přídavných jmen opraví, každou vyskytující se délku odstraní, krátce: že práci mou patřičně zrediguje.
    Avšak kdo popíše moje hněvivé překvapení, když přečetši si práci ve třech číslech obsaženou teprvé, když celá vyšla, jsem poznala, že zůstala tak, jak jsem ji byla zaslala, to jest, bez dostatečné korektury z mé strany, netknutá vyrovnávacím a opravujícím pérem redaktorovým.
    Nemeškala jsem zaslati Hálkovi list plný zdrcujících výčitek. Oznámil mi v odpovědi své, patrně ani dost málo dojat mým žalem, že musil nakvap domů, kdež, tuším, jeho otec se byl na smrt rozstonal, nad kteroužto událostí byl na svůj slib zapomněl.
    "Co pak je na tom," těšil mě velmi lakonicky, při své kondolenční visitě, "že několik vět ve vaší novelle po sobě začíná stejným způsobem, přídavná jména dosti pestře se nestřídají, že by mohlo tu a tam být o několik slov méně či víc atd. Při takové věci se jedná především o myšlénku, a ta jest účinně provedena. Kdož si všimne při pojednání tak vážném oněch malicherností, které vás tak rozčilují? Přesvědčím vás o tom ihned. Ještě nebyla novela zakončena, a již jsem obdržel list, že se bude do polštiny překládat."
    Nevím již, v kterém to polském časopise tehdáž ubohá novella ta, ještě hojněji mnou oplakávaná než jiné práce moje, vyšla, avšak přestala jsem se na ni hněvati, dozvěděvši se, že mi získala přátelství drahocenné, jehož si vysoce vážím, přátelství to duchaplných manželů Grabovských, již oba co spisovatelé v literatuře své vlasti zaujímají velmi čestných míst, a kteří prací tou upozorněni, začali sledovati pokroky písemnictví našeho s utěšenou sympathuí, s porozuměním dokonalým, uznávajíce ještě jiné práce za moje hodny, aby s nimi seznámili čtenářské kruhy národa polského. -
    Horšila jsem se na Hálka zcela doopravdy, ale hněv ten se náhle zas rozplynul, když několik dní před štědrým večerem rovněž tak kvapně jako posledně, avšak mnohem radostněji ke mně do pokoje vlétl.
    "Budeme mít od nového roku svůj veliký illustrovaný list, 'Zlatá Praha' se pokřtí," zvěstoval mi, záře štěstím. "Seyfried jej bude vydávat a já redigovat. Dnes je středa, v neděli si přijdu pro počátek novelly, kterou budete moci tenkráte po číslech napsati. Ale jak povídám, v neděli ráno musím mít aspoň čtyři archy rukopisu."
    "To není možná," namítala jsem mu, těšíc se ze 'Zlaté Prahy' skoro tak srdečně jako on. "Jsem příliš unavena, neb jsem včera odevzdala 120 archů rukopisu svého 'Na úsvitě'. Musím si aspoň týden odpočinout, než se pustím do nové práce."
    "Nevěřím," odporoval Hálek, "že byste byla tak vyčerpána, abyste do tří dní nemohla napsat počátek jakési povídky. Nejraději bych tenkráte nějakou vesnickou. Tedy na shledanou v neděli tyhle časy."
    A Hálek odkvapil tak neočekávaně, jak se byl objevil, avšak ze schodů ještě jednou se vrátil, podávaje mně několik knih, mnou před nějakým časem mu zapůjčených, jichž byl, maje na spěch, teď opomenul mi odevzdati.
    "Nepřeji si jiných," odvětil mi na mou otázku, "neb nemohl jsem se s těmito spřáteliti. Bůh vašich přírodovědců nestane se nikdy bohem mým. Cítil bych se nanejvýš nešťastným, kdybych měl svoje dosavadní názory vyměniti za názory jejich o hmotě a neuvědomělé v ní síle. Jestiť mi potřebou viděti v přírodě, co v ní vidí náš lid, láskyplné to působení Všeducha, bez jehož svolení ani jediného vlasu nám na hlavách zkřiveno nebývá."
    Byla jsem totiž Hálkovi kdysi vyčetla, že poetové s podivuhodnou setrvačností si libují v samých starých obrazech, bájích, legendách, pohádkových personifikacích našich vlastností, ctností a vad, jimž jsem ovšem hlubokého poetického a psychologického významu neupírala, ale které byvše již po tolik věků až do omrzení opakovány, pozbyly pro mne a snad i pro mnohého jiného za příčinou tou téměř již veškerého půvabu.
    Snažila jsem se ho přemluviti, aby konečně aspoň on z dráhy té se uchýlil, samostatně na přírodu zíral, snaže se objeviti v ní jiných, nových to zřídel poesie. Vypravovala jsem mu, na jaké skvosty přicházím, probírajíc se v knihách přírodovědeckých, jaké to vztahy tajemné, nad míru zajímavé seznávám, jaké to zázraky přede mnou zahořívají, a co by z toho vyvésti mohlo péro básnické, péro to jeho.
    Stála jsem na svém, že vedle studia vynikajících děl literatur jiných jest spisovateli, kterých chce slouti v pravdě moderním a dle povinnosti své napomáhati pokroku časovému, především nutno studovati nejen esthetiky a historie literatur, nýbrž i díla psychologická, fysiologická, antropologická, v nichž by seznal, jak dalece sahají duševní síly lidské, mnoholi si smí spisovatel dovoliť, aby nepřekročil při líčení člověka meze přírodou mu ustanovené a konečně se vyznal z mnohých tradicionelních omylů, bludů a nesmyslů, v belletristických pracích hustěji se vyskytujících, než se za to vůbec má.
    Podařilo se mi Hálka přesvědčiti, že vlastně věcí básníkovou vedle toho, aby přiváděl k nejkrásnější platnosti látkami domácími osobnost svého národa, nésti před ním planoucí pochodeň osvěty, totiž učiniti vědecký názor světový své doby kouzlem péra svého populárním, jak činili pěvci antičtí s úspěchy tak skvělými. I pohnula jsem jej, že si odnesl několik děl zvláště mnou mu za příčinou tou schválených, kteréž teď položil na přihrádku vedle mého psacího stolu, aniž jsem mu na jeho proti nim námitky byla s to jinak odpověděti než roztžitým "Tak?", všecka jsouc již zaměstnána úlohou, již přišel na mne vložit.
    Byla jsem totiž nejen unavena, ale cítila jsem se i chorobnou. Počal se u mne hlásiti neduh oční, překrvení to sítnice, které jsa pouze považován za následek nikterakž závažný mého stálého a krutého bolení hlavy, byv zanedbán, se stal chronickým a mne připravil vedle toho, že můj zrak co nejvážněji ohrožoval, o činnost minulých let, kdež mi jiného nebylo lze podati než některé novellistické drobty, co nejpracněji a někdy v pravém zoufalství diktované, neb již jsem se diktováním tím chystala vpraviti se v osud svůj, až se pro mne svět obestře věčným nevidomosti stínem.
    Poznávala jsem již tenkráte, že bych po delší čas oči svoj velmi bolestným způsovem až do hlubin hlavy citlivé, namáhati neměla, ale myšlénka, že kdosi na mne počítá, že na mne počítá prací literární, odvrátila brzo myšlénky moje od mého zdravotního stavu a já se jala napjatě o tom přemýšleti, která látka by nejlépe se hodila pro 'Zlatou Prahu'.
    Avšak v neděli si chtěl Hálek přijít pro zamluvenou práci, a já v sobotu večer neměla jediného pro ni řádku. Každá postava přede mnou se vznášející, již jsem chtěla oduševniti, rozplynula se vždy v mlze. Vypovídalať mi moje fantasie s neobvyklou vzdorností co nejurputněji tenkráte služby svoje,
    "Není mi pomoci," pravila jsem si konečně truchlivě, musím Hálkovi časně ráno poslat dopis, abych se mu přiznala, že proud myšlének nadobro mi v mozku vyschnul, a jemu bylo lze ještě v čas po jiné práci se ohlédnouti.'
    Sahajíc po schránce s listovním papírem do oné přihrádky, kam byl Hálek onehdy vrácené mi knihy položil, zavadila jsem o jednu z nich, jež spadla na zem. Byly to Komentary Cottovy k Humboldtovu Kosmosu. Mechanicky jsem ji zdvihla, a mezi tím, co můj zrak taktéž mechanicky zavadil o její černou vazbu a červenou ořízku, slyšela jsem vedle sebe jako z veliké dálky zaznívati slova slyšená, když za letošních prázdnin v Ještědě strávených v ní naposledy jsem byla četla: "Jestiť to kniha čarodějnická, na níž paní z Prahy říká?"
    Rychlostí blesku hodila jsem knihu zpět do přihrádky - novella byla nejen nalezena, ale již i hotova tajemnou ozvšenou oněch slov, ve mně při pohledu na knihu náhle oživených.
    Uchopivše se místo listovního aršíku knihy obyčejného papíru, počala jsem psáti, a udeřením druhé hodiny z rána byla úloha moje pro první číslo 'Zlaté Prahy' dokonána.
    Ráno jsem odevzdala Hálkovi počátek novelly 'Lamač a jeho dítě.'
 
VIII.
 
    Za vesničkou Světlou na jednom z úbočí hor půvabně se sklánějícím do smaragdového údolí, prošuměného stříbropěnnou střelhbitou bystřicí, jedním to přítokem říčky Mohelky, teď značně již stenčených mýtěním stromů na výšinách, kde vznikal, stál druhdy lesík borový, teď skácený. Na pokraji jeho vypínal se mladý vysoký buk, nedaleko studánky Svěčinky zvané, spanile z porfýrového ložiska se perlící, teď taktéž již zasypané. Pod bukem tím celé dni jsem vyseděla s knihou v klíně, zapomínajíc obyčejně na obsah její nad přerozkošným rozhledem daleko do kraje odtud se otvírajícím.
    Jednou však výminečně poutala mě kniha v rukou mých více než příroda kolem mne, neb tlumočil mi její runy důmysl lidský hluboký a obsáhlý! Bylať jsem do lesa si odnesla Komentary Cottovy ke Kosmosu Humboldtovu, knihy to, jak se mi podobá, teď již zapomenuté, ale před 20 léty velice rozšířené a s nevěšední zálibou čtené, od těch, kdož jsouce jako já bez školního vzdělání, dychtili po poučení a důkladnějším vědění v oboru nauk přírodních.
    Nevšimalať jsem si, že se připozdívá, že stránky, od nichž oko moje odloučiti se zdráhalo, jen již jsou osvětleny posledním odsvitem ruměného na západě moře, do něhož se bylo slunce posledním odsvitem ruměnného na západě moře, do něhož se bylo slunce dávno potopilo.
    Najednou zaznělo vedle mne nesměle: "Jestiť to kniha čarodějnická, na níž paní z Prahy říká?"
    Tázal se mne takto muž obstarožní, postavy vysoké, tváři vážné, pohledu pronikavě zpytavého, v režné haleně, nesa na ramené ošatku plnou kladiv, dlát, petlíků a pod., ukazuje při tom na mou knihu.
    "Není to žádná kniha čarodějnická,! odvětila jsem neznámému tazateli, jenž tak náhle a neočekávaně vedle mne ze stínu lesního se vynořil, "nýbrž spis poučný, v němž popsáno, z čeho naše země se skládá, a co vše na ní roste a žije."
    Nedůvěřivě stařec na mne pohlédl.
    "Viděl jsem jednou knihu čarodějnou, která měla rovněž tak černé desky jako ta, již paní v ruce drží, na hřbetě rovněž tak veliká zlatá písmena a navlas takovou červenou ořízku," pravil mi, po knize zvědavě pošilhávaje.
    "Nuže, je-li vám libo, a znáte-li písmo, jímž je tištěna, přesvědčte se sám," vybízela jsem ho, knihu mu podávajíc.
    Stařec ke mně do chmerku pod buk přisedaje, vzal mi skutečně podanou knihu z ruku. Nejdřív obracel v ní každý list, pak nad ní udělal kříž a konečně ji držela delší dobu pod levou paží.
    "Není to kniha čarodějná," doznával, knihu mi vraceje; "není ani pozpátku tištěna, taky nezačala doutnat, když jsem nad ní udělal kříž, a jak jsem ji držel pod levou paží, ani dost málo mne nepálila, jak to u čarodějných knih bývá. Viděl jsem jednu, kterou chtěli mermomocí spálit, ale kdykoli do ohně ji hodili, vždy neporušeně z prsku zas na podlahu vypadla."
    Vyslovila jsem přání takovou knihu jednou viděti.
    "Škoda, že jsem tu zakopal, kterou jsem měl po tatíkovi," litoval stařec. "Rád bych jí byl paní posloužil. Ale styděl jsem se co křesťan pravověřící pokaždé, kdykoli jsem se podíval na poval, kdež jsem ji měl ležet, že takovou věc ďáblem samým vymyšlenou, aby člověka k hříchu zavedl, pod střechou svou přechovávám. A zakopal jsem ji tamhle pod tou skalou, kudy nikdo nechodí. Jsem rád, že ji z domu mám. Člověk je křehká nádoba, a když mu lidé nevinně ubližují, tož si taky někdy přeje, aby je potkalo, co by je 'drtínek' domrzelo. V knize té stálo, kterak to má člověk udělat, chce-li někoho přimrazit neb je-li žádostiv, aby jeho krávy krev místo mléka dojili, koně mu padali, děti mu mřely, na polech nic mu nerostlo, žena se mu v noci v sůvu proměňovala, a podobné rady nekalé. Taky tam byla některá dobrá věc. Kupř. kterak vodit bouřky, aby se vyburácely nad lesy..."
    "Lituji, že jste si rady té důkladněji nepovšiml," skočila jsem mu do řeči; !měli bychom jí potřebí právě teď, kde nám téměř noc co noc těžké bouřky nad hlavami se rozzuřují."
    "Myslil jsem si hned, že paní asi bouřky ráda nemá," pousmál se stařec, "neb mívá rozžehnuto ještě dříve než já, když se začíní některá v dálce hlásit, a já přece jsem byl velmi pozorliv, abych ihned světlo zapálil, jakmile se opovídá, neb zdá se mi neslušno na loži se povalovazti a nevšímati si, když Bůh k nám mocným hlasem hromu hovoří a jasnou září blesku nám připomíná, on žeť Pánem, a my jen slabými třtinami, kterž jediným dechem jest s to zaváti do bezedna věčnosti. - Ala paní jaksi neznámě na men pohlíží; odkud by mě tak znala, když od tmy do tmy doma se neobmeškávám. Jsem starej Antošů."
    Byltě to nejbližší soused náš, obývaje roztomilou chaloupku u Antošů zvanou, podle níž i jemu říkali, stíněnou několika velikými starými jabloněmi, nedaleko koryta, nad nímž skláněla krásná vrba hustý závoje stříbrolesklých větví. Bohužel, že chaloupka ta nemálo náves zdobící vyhořela, a krásná vrba ostraněna byla.
    Neznala jsem skutečně dosud starého 'Antošů', poněvadž při prvním rozbřesku dne do lomu odcházela, kdež po celý den pracoval, pozdě večer teprve domů se vraceje. Těšlo mě velice poznati muže, jenž požíval pověsti, žeť jedním z nejrozšafnějších občanů na celém okolí, a pověděla jsem mu to také.
    "Mám taky radost, že jsem se konečně jednou s paní strefil," prostosrdečně starý "Antošů" odpověděl. "Když před několika léty do našeho Ještěda přijela, a lidé si povídali, že si z pánů městských nemnoho dělá a raději prosťáků venkovských se přidržuje, tož jsem si pomyslil, že se v Praze asi taková bílá vrána nevylíhla, a brzo že se ukáže, jaké chytráctví má za lubem. A ještě mnozí jiní zkoumali ji se mnou. Ale podobá se, že má skutečně takovou přirozenost, že jí je ten malý, postrčený milejší než ten velký, v bohatství postavený. Pročež jsem si dával dobrý pozor, abych ji jednou vyčíhal. Jsem rád, že se mi to dnes konečně podařilo. Nebude paní na to mrzuta, když se tady u ní někdy zastavím, půjdu-li z lomu, a ona zde seděti bude?"
    Ubezpečovala jsem ho, že mi tím vždy způsobí upřímnou radost, a starý "Antošů" jda s ošatkou svou po svém těžkém denním úkolu domů, nesčíslněkrát ke mně na stráň do lesíka pod buk zamířil, kdež jsem s ním strávila tak mnohou, nezapomenutelně příjemnou a poučnou hodinu.
    Nemělť přede mnou brzo žádnoho tajemství, vypravuje mi důvěrně o svých stálých bojích s tím odchoděncem, jak ďábla nazýval, z nichž však dosud vždy prý co vítěz vycházel, o raráškách, které vídal nad stavením toho onoho občana kroužiti, jenž je krmíval, aby ho hojně zásobovali obilím, ovšem na úkor svého spasení, o své touze nevýslovné setkati se jednou s bludným duchem a vysvoboditi jej obětí sebetěžší z trudného jeho zakletí atd.    
    Při vypravování tom arciť především mě zajímalo nahlédnouti v nitro onoho muže srdce nad jiné ryzího, ducha nevšedně bystrého, obrazotvornosti bujné a bohaté, jenž o jsoucnosti všech svých vidin byl hluboce přesvědčen, a stopovati v něm jaksi prvky, z nichž původně se skládá povaha lidská, jak z tvůrčí ruky, přírody vychází, netknutá ještě brusem a nůžkami toho, co civilsací nazýváme. A jak jsem povahu tu seznala, tak jsem se pokusila ji vylíčiti v oné novele Hálkovi pro 'Zlatou Prahu' zaslané, nechajíc v ní lamače tak jednati, jak zajisté by jednal, kdyby si byla dcera jeho oblíbila syna nepřítele jeho rodiny, kteréhožto zármutku se ovšem ve skutečnosti nedožil.
    Tímtéž asi způsobem seznámila jsem se se všemi čelnějšími postavami svých vesnických povídek a tímtéž způsobem jsem je studovala; pročež mi bylo s podivením, pakli jsem zaslechla někdy výtku, že mnohé krásné stránky do našeho lidu teprve vbásnívám, že jich v něm není. Byla-li mi výtka ta učiněna osobou, kteráž znala náš venkov jen z některé villy, kdež meškala jen několik neděl letního času na čerstvém vzduchu, setkávajcí se s lidem jen náhodou či mimochodem, majíc při známé jeho zdrženlivosti proto všemi, co nenáleží do kruhu jeho, jen velmi zřídka příležitost vniknouti v soukromí jeho života a poznati zvláštnosti je označující, z kořene jeho bytosti vyrůstající: tož jsem pokárání to asi s tímtéž pocitem vyslechla, jímž by vyslechl cestovatel svědomitý a vnímavý, jenž meškal několik let po sobě např. v Paříži, výčitku od někoho, kterýž mravy města toho zná jen z románů a pohledy na ně jen ze stereoskopů, že nebyl dosti věrným líčitelem. Minula se slova taková u mne zúplna účinkem; avšak jinak bylo, když mi někdy praveno: "Vždyť jsem také z venku, mezi lidem zrozený a na málo co podobného jsem přišel, co ve vašich spisech tak zhusta shledávám."
    Na počátku jsem nevěděla na tuto poznámku co odpověděti, neb jsem si byla vědoma, že vše podávám tak, jak jsem to vzala z úst lidu, jen ve velmi málo případech vlastními slovy doplňujíc, co by se bylo buď dlouho vléklo, kdybych byla celý postup hovoru neb události dle původního rozměru podala, neb kde bych byla opakovala, co již dříve kdesi jinde jsem pověděla. Nemohla jsem věc tu jiným a sobě jinak objasnit, než že ne každý luh, ne každá stráň stejně bohaty jsou květy, tu že se jich vyskytuje více půvabnějších, vzácnějších a jinde zas barev skromnějších, útvarů méně lepých, což závisí na hojnosti pramenů louku navlažujících, a že je to s lidmi rovněž takové. Některými příznivými poměry přírodními i společenskými vyskytují se v tom neb onom kraji lidé ráznější, důmyslnější, schopnější než jinde, což rovněž tímto způsobem ve velikém společenstvu lidstva, kdež ten který národ větší se těší přízni ponebí, politické svobody a jiných výhod, vývoji jeho nepomáhajících, se opakuje. Ale proč nebývali Andersen, Björnson, Etwös, Auerbach, Rosenecker a ještě jiní spisovatelů národů jiných, s kterými jsem se ovšem co do talentu měřiti nemohla, avšak taktéž ideální stránky svého lidu nám předvádějící nikdy stiženi výtkou našich kritických duchů, že nadsazují, nýbrž docházeli právě pro tyto snahy i u nich zasloužilého ocenění? A proč uznávali, že váží český spisovatel ze života jen tenkráte, podávali cosi všedního, ba i trivialního? Což neměl on jediný ni práva ni povinnosti vytknouti ve svých obrazech ty vlastnosti, jimiž si dobyl jeho lid významu v dějinách minulých i moderních? Jen on měl pohlížeti s kantorskou blahoskonností na bodrý, přemítavý, důmyslný lid svůj, jemuž co do politické probudilosti se nemůže snad ani anglický venkovan vyrovnati, jako na roj štěbetavých dětí, při nichž není jiné zajímavosti než jejich průpovídky, písně a hry?
    Ale konečně jsem přišla přec k poznání, co v tom vězí, proč u našeho lidu přicházím na věci, jichž jiní u něho prý neseznávají, ač se zrodil v lůně jeho. Můj manžel sám mi byl toho dokladem.
    "Hleď, aby tvoje práce měly vždy jakéhosi skutečného základu. Nerad čítávám pouhé smyšlénky," přával si, a já mu hleděla vyhověti.
    Avšak když tu kterou práci do ruky vzal, tož se mne často podiveně tázával: "Děj ten jsi vážila skutečně z našich hor? Vždyť je mi zcela neznámý."
    "Tvoje matka sami mi jej sdělila, obeznamujíc mě osobně s pamětníky jeho i s místem, kde se byl udál."
    I nedalo mu to, a on se na to matky své skutečně sám pozeptal, vyčítaje jí, když mu dosvědčila, že to byla ona, která mně to a jiné vypravovala: "Ale proč jste se nikdy dříve přede mnou o tom nezmiňovala?"
    "Jen jdi, bloudku," pousmála se mu matka, "snad nebudu člověku tak studovanému, tolika školami prošlému vykládati, co se mezi námi děje? Vždyť by mně to musilo být hanba přijíti někomu jinému než našinci s takovým patláním."
    A tak to bývá asi všude.
    Syn z chaloupky neb statku k studiím určený záhy opouští domov svůj a když se na prázdniny nejdříve z blízkého městečka a pak z matičky Prahy vrací, přestává býti venkovanem, aniž si sám toho bývá vědom.
    Pohlíží se naň zcela jinak než dříve, a on sám třeba zcela jinak se chová, než jindy se choval. Soudruzi, kteří s ním pásli, mladému studentovi se vyhýbají, obávajíce se, aby jejich prostotě se nepousmál, a on ostatně jejich společnosti teď již příliš nedbá; a každým rokem se má matka více na pozoru, aby syna studenta nenudila svým patláním o tom, co mezi rodinami příbuzných a známých se děje, otce se taktéž ostýchá vytasiti se mu se svými spory se sousedy, bratr se chrání přiznati se mu, proč při minulé muzice šel s tím či oním do křížku, a sestra již dokonce se stydí svěřiti se mu s tím, o čem se jí v noci zdá, co jí cacorka na jaře zvěstovala, jaké měla zjevení, když na sv. Ondřeje o půlnoci po přísném celodenním postě do zrcadla zírala a koho má v podezření, že jí postavil po noci filipojakubské máj atd.
    Student se také na tyto malichernosti netáže, neb ho již ani dost málo nezajímají; zaslechne-li je někdy přec, pohrdlivě jen ramenoma pokrčí, což si jeho okolí ovšem dobře pamatuje; bývá rád sám tázán, sám slyšán, sám rád svoje zkušenosti sdílí a především rád svou rodinu o tom poučuje, jaká jsou pravidla v tom velkém světě, jejž si klíčem vzdělání a vědění otevírá a v němž více a více vyniká.
    A takto se odcizuje znenáhla rodné své hroudě třeba ne citem, ale duchem, a ona před ním také zvolna oněmuje, uzavírajíc se před ním jako mysl někdejších soudruhů jeho dětských her, a připadne-li mu na to a ono přec se otázat, tož obdrží odpověďf kusou, jen slupky věci se týkající, neb již není dosti synem své domoviny, aby znal to slovo kouzelné, jímž by se mu zlatý jádra jejího poklad objevil.
    Pročež mi nelze jinak odpověděti těm, kdož mě viní, že do lidu našeho jsem vbásnila, co v něm není, než, že ovšem nemohli v něm se dopátrati, čeho jsem se dopátrala já, když třeba v jeho lůně zrození, přec nikdy dokonale jej nepoznali, neb záhy znáti přestali; a tudíž obvinění shora uvedené, nechť je pronáší kdožkoli, rozhodně odmítám. -
    Navštívivši hory, neměla jsem, jak již dříve praveno, tušení, že psáti budu, ale vřelým jsem byla proniknuta přáním podívati se národu svému až na dno duše. Bylať jsem ihned přesvědčena, že toho jinak nedocílím, než splynu-li s ním v jedno. Jakmile jsem učinila první kroky po aksamitové pažiti ještědských hor, již jsem se stala horačkou.
    Okamžitě jsem zahodila klobouk, uvázavši si dle příkladu svých švakrových pestrý šátek kolem hlavy na ušička. Pověsila jsem svoje dlouhé, při chůzi do vrchu tak nepohodlné sukně na komoru, ustrojivši se do krátkých, v nichž se to zcela jinak po lesích bloudilo; a místo pevného, tehdáž modního, kosticového u šatů života navlékla jsem na sebe volný kabátek, v němž se to pohodlně skákalo přes potoky tenkrát ještě v hojném počtu krajinu, od té doby o velikou část svých lesů připravenou, oživující.
    "Nemusí na ní mnoho být, když takhle se strojí a si počíná," pomlouvaly mě jisté osobnosti v blízkých městečkách, nadarmo na povinnou ode mne návštěvu čekající.
    Bylať jsme nad míru spokojena, že na základě úsudku toho bližší se mnou známosti nevyhledávaly. Cítila jsem se tak šťastnou, sproštěna veškerých pout etikety a líčené dvornosti na tom horském výsluní mezi lidmi upřímnými, pravdomluvnými, cituplnými, tisíckrát více mně zajímavými, než ty skvěle vystrojené, hrdě si vykračující, všemu vypínavě se posmívající davy elegantního obecenstva veřejné naše místnosti a promenády naplňující.
    Doznalať, bohužel, povaha národa našeho od oné doby po celé zemi poprasky finančními a politickými ovšem velmi povážlivého sklesnutí, v čemž nečíní Ještěd nikterakž vyjímky. Není již ve všem takový, jak před čtvrtstoletím se mi zjevil, když se mu byly právě sňaly okovy roboty, a z poroba se stal občan volným svéprávný, kdež odchován duchem bible a starých kronik českých, v úkrytu domácího krbu čtených a zas čtených, ještě mluvil jejich vzletem básnickým, jejich ryzostí klasickou, a kdež jednával, nadchnut jejich naučením. Blízkost fabričních měst téměř zázračně se rozšiřujících a se vzmáhajících taktéž mnohý, ne vždy utěšený měla na mravní poměry oné krajiny vliv.
    Jak by si nebyli Ješťedští, co viděli v městech, kam nesou svoje plodiny na trh, kam zahánějí svoje stáda, od bohatých fabrikantů a jměním pověstných živnostníků, pamatovali, snažíce se to prováděti i doma? Ale byltě to jen malý zlomek našich horalů, jenž se dal unésti závratí švindlu a politických pletich, a poctivé, ryzé, upřímné povahy jsou v Ještědě ještě dosud více než jinde domovem
    Vesnický můj kroj odstranil i tu poslední hráz mezi mnou a mými novými přátely. Teď teprve mi jak se patří důvěřovali. A jak si mě lamač později vyčíhal, aby si se mnou důvěrně pohovořil, tak si mě vyčíhali i jiní již dříve, majíce to a jiné na srdci, a čímž k mému manželu se obrátiti se ostýchali (pro veliký prý počet škol, jež prošel), obávajíce se státi se mu obtížnými.
    Jeden občan např. vyslovoval mi velmi tajemně svou pochybnost, že celé lidstvo pochází jen z jediného Adama. Měltě za to, že aspoň národové černé, přižloutlé a zarudlé pleti, kteréž viděl kdysi na jarmarce vyobrazeny, měli asi každý Adama svého.
    Jiný zas si přál věděti, zdali jsou všecky hvězdy do jedné spočítány; kolik jich je, a jak se jmenovali ti, kdož práci tu vykonali.
    Zvláště nalehavě si počínal občan jeden, jemuž byl, jak se mi vyjdářil, kovář stále hlodající myš do hlavy dal a to poznámkou, že kdyby vůz, který mu právě spravil, byl ze dřeva a kovu neporušitelného, nejen sta a tisíciletí, nýbrž věčně by běžel se svahu, na němž by nebylo překážek, a jenž taktéž do nekonečna by se skláněl. Měltě onen kovář asi jakési perpetuum mobile na mysli, kteroužto vidinou velmi povážlivě nakazil mého občana, jenž si přál, abych jej tísně naň navržené sprostila.
    'Však já vím, jak to s duší dopadá," zas některý jiný kdesi stranou mi pošeptal. "Zrovna tak se to s ní má, jako se svíčkou. Plamen hoří, dokud knotu a loje; a jak se po nich, jest i po plamenu. Zhasne duše s tělem, jako plamen, když svíce dohořela. Viďte, že je to takové?"
    Byla bych musila býti nejznamenitějším a nejvšestrannějším učencem pod sluncem, abych byla bývala s to na vešketé tyto otázky dáti vždy uspokojivou odpověď. Jak často jsem si ale vzpomněla, dychtivě takto jsouc tázána od lidí, za nejnižší společnosti lidské co do stavu považovaných, na naše dychánky, kdež tak zhusta jsem zaslechla z úst vysoce vzdělaných, jestliže se počala zábava o předmět vážnější otáčet: "Jen žádných myšlének; prosím, jen žádných myšlének, cosi zábavnějšího, méně zdlouhavého, příjemně ducha osvěžujícího a uvolňujícího."
    Načež se začalo obyčejně o městských klípkách, divadelních anekdotách, zamilovaných pletkách a roztomilých skandálkách.
    Ženštiny mi přicházely zas nejvíce s otázkami převahou náboženskými.
    "Je to kříž s těmi malými dětmi," pravila mi např. babička s nejmladším, nad míru čiperným vnoučetem v náručí, kteréž nebohou za celý den nemálo svými skoky utejralo. "Věru, je to holý kříž s tím chováním, ale dříve to prý tak nebylo. Teprve svatá Alžběta tomu tak chtěla, jak to teď máme. Byla již obstarožní, když se jí svatý Jan Křtitel narodil, a měla z něho takovou radost, že si na Bohu vyžádala, aby děti do roka neběhaly, by je mohla hodně dlouho pochovat. Bůh její žádosti vyhověl, a teď musí všecky matky svoje děti do roka chovat. Zdali pak by bylo možná Pána Boha znovu pohnouti, abychom teď děti tak dlouho chovat nemusily?"
    Jiná zas si mně stěžovala: "Těžce mi to celý týden na prsou leželo; teprve teď že mi to počíná poněkud odstupovati. S Pánem Bohem jsem se hněvala. Vědělť dobře, že mi je teplých střevíců a vlněných punčoch na zimu potřebí, a že navzdor tomu jsem peníze na ně uložené obětovala na pouť Panně Marii do Hejnice. Na sedm mší jsem tam dala, a za každé dítě na voskovou tlustou svíci k hrubému oltáři. Ale nastojte! sotva přijdu domů, a již mi přinesou syna z lesa omráčeného stromem, jenž káceje se jen zasáhl. A druhý den mi přjdou obě dcery ze služby do stavení. 'Ne nejsi spravedliv,' Bohu jsem pravila, a hořem nad neštěstím, kteréž na mne se přivalilo, ani ráno, ani večer, ani o polednách k němu jsem se nemodlila. Včera v noci najednou se probudím. Hodiny si chvíli odstonávají, bijou jedenáctou a najednou přestanou cvakat. Udělalo se takové ticho v sednici, že se mi zdálo, jako bych byla pod zemí v hrobě. I pojal mě strach, a pot na mně vyrazil. "Tohle je znamení," v duchu svém jsem si pravidla a začala jsem se modlit. Ani nevím, jak jsem usnula; ale když ráno oči jsem otevřela, dcery stály ustrojeny před mou postelí. Byli si jejich hospodáři zase pro ně vzkázali. A syn štípal k snídaní na dvoře dříví. Již necítil žádnou v sobě bolest, ni mdlobu: I počala jsem ihned zas Boha velibit; zas jsem byla jeho. Ale ještě to není ve mně takové, jak by to býti mělo. Co tomu říkáte? Tresce mě Bůh takto, že jsem proti jeho svaté vůli se zdvihala?"
    Po pruské invazi obsypaliť mě moji ještědští přátelé ještě více otázkami než kterýkoli rok dříve. Byli jim Prušáci totiž sdělili, že jsou nedaleko Berlína tak jako v Pruském Slezsku osady české, založené stoupenci Bratrů Českomoravských, jejichžto souvěrci prý zarazili Ochranov, kdež dosud sídlí, vládnouce ještě mnohými jinými obcemi, téměř po celé zeměkouli rozptýlenými.
    Ochranov byl našim horalům dobře povědom, a málo který jest mezi nimi, kdož by aspoň jednou za života svého tam nebyl putoval, aby místo to a jeho obyvatele na vlastní oči seznal; ale nevěděli dosud mnoho určitého o blízké své s oněmi, jak je nazývali, "podivíny" národní přibuznosti.
    Z odpovědí na otázky jejich rovněž četné jak nalehavé a rozmanité vznikl obraz "Poslední paní Hlohovská", a časté se vyprávání některých z nejstarších občanů, proslulých to písmařů, na Svobodné zedníky, jejich odpůrce a nepřátely zavdalo mi zas podnět k "Zvonečkové královně", rovněž jako práce předešlá o starou pražskou pověst se opírající. Napsala jsem ji za osm neděl, aby správa 'Matice lidu,' kteréž nebyl dodán v určitý čas spis zábavného obsahu z péra jiného, nepřišla do rozpaků.
    Psalo se mi to velmi dobře, a netušila jsem mezi psaním nic zlého, avšak jak práci tu několik dní před stanovenou k odevzdání lhůtou jsem pozorněji přečtla, tu teprve jsem shledala, že první kapitoala jest proti ostatním příliš široce založena. Na počátku jsem si totiž asi nevědomky při svém líčení dala na čas, avšak pozorujíc, že dny ubíhají, rovněž tak neuvědoměle více si popílivši, stala jsem se stručnější, čímž ona nesouměrnost ve stavbě práce té vznikla. Objevila se mi nutnost kapitolu tu na dvě rozděliti, k čemu nedostávalo se mi již času, a tudíž jsem byla nucena, chtěla-li jsem 'Matici lidu' k slovu stát, práci tu s architektonickou onou vadou, moje umělecké svědomí velice tížící, do světa poslat.
    Nechtívali Ještědští, abych psala stále jen o nich a to věci jim dávno dobře známé a povědomé, nýbrž přávali si, abych jim vypravovala raději o Praze, kterak v ní dle pravdy se dělo, a lidé si počínali, čímž povstaly ještě povídky: 'Drama zbořeného domu', 'Černý Petříček' a shora již zmíněná 'První Češka', vesměs vážené z vypravování otce mého, jenž byl událostí v nich zpracovaných pamětníkem a nejlepším přítelem šlechetného blouznivce Součka, reka to novely 'Jitřenky'.
    Tehdejší učitel na Světlé, Bulíř, otec to našeho chvalně známého paedagogického spisovatele Bulíře, muž to vzorně rozšafný, velmi blahodárně v povolání svém si počínaje, čímž nemálo přispíval k pěkné ryzosti povah nejen svých žáků, nýbrž i svých vrstevníků, od některýchž z nich chovám dopisy takové poetické původnosti, že by se mnohá místa z nich vytisknouti mohla, těšil se pro svou bezúhonnou povahu a sousedský způsob všeobecné vážnosti a důvěře, rovněž jako farář tamější, páter J. Buriánek, taktéž znamenitě zasloužilý, co se týče duševní probudilosti a mravní opravdivosti svých svěřenců.
    Není mnoho osob, na které bych si tak ráda vzpomínala, jako na toho citohodného kněze vzdělání vzácného, vlastenectví horoucího, povahy rozmilé, zásad skvostných.
    Měltě nad svým ložem zavěšený obraz Čelakovského, jehož stavěl mezi všemi proslulými tehdáž našinci nejvýše. Jeho 'Obrazy národních písní' ležely vedle něho na noční skřínce, a než večer zhasil svíčku, pokaždé jednu z básní těch si přečetl, začínaje, když byl ukončil, vždy zas knihu znova čísti, nemoha se až do smrti své nabažiti vzácného jejich půvabu.
    Byl jedním z nejmilejších žáků Bolzanových. Velmi často a nad míru rád o mistru svém vypravovával, k jehož příkladu se stal knězem jedině za tou příčinou, anoť pastýři duchovnímu více než komu jinému popřáno vydatně působiti mezi lidem duševně zanedbaným a rozšiřovati ve vrstvách jeho světlo pravdy slovem výmluvným, zásadou mravní, skutkem lidumilným.
    Kajícně si vždy připomínal, že byl mezi těmi, kteří si přáli, aby místo učitele náboženství na fakultě filosofické, jež Bolzano nastoupil, zůstalo neobsazeno, umínivše si postavení jeho všemožně mu ztrpčiti. Za tou příčinou hlučili v jeho přednáškách takovým způsobem, že slabý hlas prsním neduhem sklíčeného učence nebyl s to hlomozem tím ni proniknouti, ni jej opanovati. Snášelť Bolzano nepříjemnost tu po několik neděl filosoficky pokojně. Avšak jednou, kde vřava kolem něho se stala přímo nesnesitelnou, náhle v přednášce ustal.
    "Konám jistá antropologická studia," pravil, když na to i jeho obecentsvo utichlo, "k čemuž mi potřebí některých ukázek písma. Snad budou pánové tak ochotní a napíšou k úkolu tomu kratičkou větu, již jim diktovati budu."
    Neozvalo se žádné námitky proti žádosti tak skromně pronesené, a každý z posluchačů odevzdal Bolzanovi na proužku papíru větu jim diktovanou s podpisem svým.
    Při přednášce příští tentýž nepokojný a nezpůsobný hluk opět po posluchárně se rozhlaholil. Byloť Bolzanovi opět v přednášce ustati. Zamlčev se, otevřel knihu vedle něho ležící, v níž zpozorovali jeho žáci ony proužky papíru minule s diktovanou větou mu odevzdané. Počal se v nich volně přebírati, a ve škamnách znenáhla se rozhostilo ticho. Očekávaloť se, že snad o nich vzhledem k studiím svým se zmíní.
    "Diktovalť jsem onehdy pánům filosofům kratičkou větu," pronesl konečně Bolzano s obvyklou svou vážnou a přívětivou klidností. "Obnášelať věta ta jen sedm slov, avšak jen tři z pánů posluchačů bez chyby mi ji podali."
    A Bolzano na důkaz toho počal vraceti svým žákům úkoly jejich pravopisné, kteréž nevědomky mu byli podali, a kdež byly chyby červeným inkoustem podškrtnuty. Nedodal jediného slova více, a jediným hlesnutím ze strany posluchačů jeho mu nebylo odpověděno. Zahanbeně sklopili páni filosofové při této důtklivé lekci hlavu, a od oné chvíle měl Bolzano při svých přednáškách vždy ticho jako v kostele.
    Netrvalo ovšem dlouho, co došel zaslouženého uznání a dokonalého ocenění od žáků svých, jejichžto se stal nejen miláčkem, ale i vzorem, a kteří k věčné jeho oslavě ve vlasti naší takovým směrem působili, jako dosud žádný jiný sbor.
    Kéž by se brzo dostal obraz úplný, věrný působení toho, naším Barákem nám slíbený do rukou obecenstva, aby i širší kruhy poznaly, jak zřídka se vyskytují body tak skvělé v kulturních dějiných našich, jako mravní činnost Bolzanova a jeho stoupenců.
    Farář světelský lnul ke svým ovečkám vřelým citem otcovským, což mu splácely důvěrnou úctou. Byltě velmi bystrým pozorovatelem jejich zvláštností, a za nejednu zajímavou mně sdělenou podrobnost směru toho jsem mu díky zavázána.
    Jednou ke mně pravil tajemně: "Již po delší čas se zdržuje na našich horách velmi starý člověk, jehož nikdo nezná, ale jenž se zdá býti v okolí sám velmi dobře povědom. Jeho průvodní list jest zcela v pořádku a chování jeho vzorné, a jakýmsi přídechem rytířským, jímž od našich venkovanů velmi zřejmě se liší. Ač se ubytoval u jedné z nejchudších rodin, přec je vidět, že tak neučinil z nedostatku, nýbrž spíše aby pozornost k sobě nevábil. Naopak má vždycky peněz dost, ač se neví, kde je bere, neb odkud mu přicházejí. Již často jsem o tom přemýšlel, co za tím člověke asi vězí, a nabývám stále určitějšího o tom přesvědčení, že není zajisté tím, zač se vydává. Tu mi přijde včera jedna stará občanka z radla, nejnepřístupnější a nejodlehlejší to vsi v našich horách, s tajnou nevinou, žeť neznámý podle všech znaků poslední Luhovský, jenž po rouhavém skutku náhle zmizel, aniž se kdo dopátrati mohl kam, a co vlastně s ním se dělo."
    Toť se rozumí, že mne nejmladší Luhovský, poslední to prý podle dávního podání potomek staré vymřelé zemanské rodiny, kteráž měla v držení dvůr téhož jména, nemálo zajímal; i nedala jsem faráři dříve pokoje, dokud mi nevypravoval, co sám o rodu tom věděl, a co mu o něm vykládala ona stará z Radla občanka, z čehož povstal 'Nemodlenec'.
    Téměř tentýž měly vznik i ostatní moje obrazy z Ještěda: 'Vesnický román', 'Kříž u potoka' atd., jejichž děj, jak jsem se již zmínila, se vždy kupí buď o událost pravdivou, neb v sobě zahrnuje osud osobnosti skutečné, jakousi zvláštnost povahy své, svých názorů a svého smýšlení nad tuctovou všednost a bezvýznamnou prostřednost ji povznášejících. V genesis 'Frantiny' a 'Obrázku z Ještěda' poněkud více tragiky.
    Vloupala se totiž za našeho pobytu na venkově značná tlupa loupežníků do stavení jednoho z příbuzných, zámožného to honáka, jehož choť právě na dvéře jako kříž věšeli, když pomoc se ohlašovala, poněvadž jim pověděti nechtěla, kde se manžel její, nejsa doma, skrývá.
    Asi o dva neb tři roky později taktéž se vloupala tlupa zlosynů do stavení, v němž jsme bydleli, vyplenivši, jsouc taktéž překvapena, jen komory v přízemí. Nezapomenutelně trapný byl pro mne dojem, když probuzena hlukem, krádeží objevenou v domě působeným, jsem spěchala ke dveřím našeho pokojíku, kteréž s tíží otevříti se daly, neb ležel před nimi houf silných klacků, uchystaných na naše hlavy, kdybychom je byli v nevčas vystrčili, zde buď ve spěchu zapomenutých, neb pro výstrahu a postrach schválně ponechaných.
    Následkem případů těch mnoho přede mnou hovořeno o někdejších bandách loupežnických, skutečá společenstva tvořících, pravé to metly boží, proti nimž mnohdy celá krajina brannou mocí do lesů vydati se musila, neb některou dobu nebyl nikdy ni životem ni statkem jist, což v oněch pracích vypsáno.
    Mělťě farář z oken své fary panorama tak velikolepé a utěšené, jakých je v Čechách zajisté jen po skrovnu, a vážil si myslí svou poetickou onoho vzácného požitku. Avšak netěšil se mu nikdy z plna srdce.
    "Hle, tam k západu a severu ty modravé pruhy hor, které se s tak ladnou mohutností k nebi vypínají! Jsoutě to ramena nenasystného obra naši vlast obepínajcící. Tam pro nás již cizina, tam vládne Němec sahající jednou rukou již až za Bezdězy, téměř ku samé Praze. Zdalipak se mu ubráníme? Zdalipak se mu přec jednou nepodaří sevříti nás se všech stran lokty svými železnými a umačkati nás nadobro?"
    Tak se vždy tázával, toužil a tesknil šlechetný kmet, jenž po vpádu pruských vojsk do naší vlasti se cítil ve svých nejhorších obavách potvrzen. Bylo od té doby po jasnosti mysli jeho, a při mši nikdy neopomenul pomodliti se za Čechy nepřátely ohrožené.
    Volební porážka historické šlechty na sněmu českém byla proň ránou smrtelnou. Noviny se zprávou tou vypadly mu z třesoucí se ruky.
    "Jsme ztraceni, je po všem," vydralo se mu ze stísněných prsou.
    Krutá horečka jím zalomcovala. Musil býti dopraven na lože, z něhož již nepovstal, opakuje bez přestání se zoufalou vytrvalostí a jednotvárností po celé tři dni a noci: "Je po všem, vše ztraceno!" Žádný zásvit ni útěchy ni naděje neozářil poslední jeho okamžiky.
    Zdaž v náhradu některá z laskavých čtenářek mých, svou vlast rovněž tak nadšeně jako on milujících, zasvětí památce jeho vřelý soucitu paprsek?
 
IX.
 
    Dostavením našeho skromného prozatímního chrámu Thalie roku 1862 mocně se to počalo hýbati v mysli naší mládeže obzvláště ženské, a s velikou napjatostí zkoumáno, zdali v horoucím obdivu, urychlujícím při některém zvláště zdařilém výkonu uměleckém to které srdce tklivé, více se neskrývá než nadšení, zdali to není talent, jenž si počíná býti vědom svých perutí, vida, kterak jiní se vznášejí do výšin čarovné říše fantasie.
    Ráda jsem naslouchala oněm kolem mne se ozývajícím ostýchavým tužbám, nadějným vzechům, radostným představám a předtuchám možného zdaru, i mocnému někdy vzplanutí enthuasismu přesvědčeného, že palma ho nemine.
    Avšak jaký býval dozvuk tajemně šeptaný, tak mnohého záchvěvu podobného: "Kdo dělá takové partie jako umělkyně? Hrabata, knížata, princové, arcivévodové, ba i králové k sobě umělkyně povýšili, zdobíce jejich genie ozářená čela zlatými diademy."
    Pořád častěji a pořád hlasitěji refrain ten při zakončení tirád o tom či o onom mnohoslibném talentu jsem slýchávala, až se stal konečně stereotypním; a kdežkoli byla řeč o jakési mladé učenkyni umění, tam zajisté dodali přátelé její k referátu svému o její způsobilosti pro dráhu, již nastoupiti hodlá: "Bude zajisté svým časem dělať turore a neopomene při své sličnosti a rozmilosti co nejskvěleji se provdati."
    Tyto poznámky, snahu a úkol umělkyně tak profanucjí a snižující, mě konečně v té míře domrzely, že se stal podnětem povídce 'Rozcestí', v níž jsem nakreslila umělkyni dle ideálu svého, jíž jest provedení jejího vznešeného poslání, mysli lidské mocí nadání přírodou jí svěřeného všemožně zušlechtiti, jediným pravým života úkolem, jemuž, jím nadchnuta, podrobuje vše ostatní, i hlas srdce svého.
    Mnohý krásný přípis z uměleckých kruhů mi k potěšení mému pověděl, že jsem umělkyni svou vážila nejen z nitra vlastního, nýbrž že tentýž pojem o povinnostech umělkyně české tkví i v mysli jiných žen.
    Avšak četné byly taktéž projevy oponující náhledům mým a mne kárající, že praktický rozum našich nastávajících pěvkyň a hereček, dychtících po slavověncích především proto, aby se jim dostalo na výměnu šlechtických korun, velmi povážlivě matu a na nescestí přivádím, kterážto osvědčení mne vždy nemalým zadostiučiněním naplňovala, neb poznávala jsem, že 'Rozcestí' nese ovoce takové jakého jsem si přála, podrývajíc prospěchářství tam, kdež nejméně je na svém místě.
    Práce ta, uveřejněná ve třech sešitech a firmou Kobrovou vydaná, měla zahájiti sbírku prací mých dosud vyšlých.
    Před objevením se sešitu třetího náhle Hálek mě navštívil.
    "Jsem zpraven, že obdržíte od svého nakladatele co nejdříve přípis, v němž vám oznámí, pakli se neuvolíte ponechati mu práce svoje bez honáráře, že pro nepříznivé literární poměry ustane je vydávati. Neměla byste z kolegiálnosti se podrobiti podmínce té, která, jak se podobá, teď pravidelně i u spisovatelů jiných opakovati se bude, neb tím by se vyvinula u nás aristokracie spisovatelská. Kdo může bez honoráře psát, nemá-li jisté a výnosné postavení? Psali by u nás zakrátko jen profesoři, doktoři, úředníci, a sebetalentovanější člověk bez jiné obživy byl by nucen pérem hodit a spisování se odříci co kratochvíle nemožné."
    Bývalať jsem se svými pracemi vždy tak nespokojena, že mi skutečně na tom nezáleželo, nespatří-li podruhé světla veřejnosti. Vyčítala jsem si trpce jejich nedokonalosti umělecké, svou nevědomost a nevzdělanost na každé stránce jejich úsměšně na mne se šklebící. Neuznávala jsem u sebe jiného než snahu, vždy a v každém ohledu poctivě pravdu pověděti tak, jak jsem ji seznala, podrobujíc věc, cit, poměr, myšlénku, jež podati jsem hodlala, vždy přísné, všestranné vnitřní kritice a kontrole. Nechci tím říct, že jsem ji vždy nalezla, ale s hrdostí mohu tvrditi, že tím úsilím opravdovým zajisté málokterý spisovatel ji hledal. Pročež mne nedojala také nikdy žádná jiná výčitka než ta, kteráž čelila proti směru mému, jehož jsem si byla tak vědoma, že jsem byla v ohledu tom s to i každou sebenepatrnější podrobnost ve svých pracích patřičně objasniti a dostatečně obhájiti.
    Uznala jsem, že má Hálek pravdu se svou obavou o utvoření se spisovatelské jakési u nás aristokracie a to hodně šosácké, pakli by se jen ty knihy vydávaly, za které by spisovatel si nežádal žádného honoráře. Slíbila jsem, že učiním k jeho pokynu, a když mne onen list skutečně došel, záporně naň jsem odpověděla, načež vydání to suspendováno.
    V oné době počal ještě jiný ruch než pouze umělecký hýbati myslemi ženskými, a to nejen dívek mladých, nýbrž nás všech.
    Vojtěch Náprstek, vraceje se z Ameriky, kdež byl tolik prospěšného a tudíž následováníhodného seznal, těžce nesl nedospělost duševní, již na svých krajankách shledával. Obětavostí věru bez příkladnou počal dílo reformátorské, hledě, jak dalece mu možno bylo, působit i na nejširší kruhy ženské, aby v nich zbudil touhu po vzdělání důkladnějším, vědění všestrannějším, aby byly s to úkolu svému vychovatelskému jak v rodině, tak mimo rodinu s větším zdarem dostáti než až dosud, kdež v oborech těch panoval jen naturalismus a empirismus, a tedy každý úspěch byl více méně nahodilý.
    Rovněž tak bolestně ho dojímala úplná bezbrannost vdovy a dívky osiřelé proti osudu, a plamennou horlivostí jal se objevovati dráhy, na nichž by na základě praktických vědomostí čestné existence se domohly.
    Zajisté ještě v paměti většiny mých čtenářek, jakého výkladu snahy tyto nad jiné šlechetné doznaly, jaký odpor proti nim se vznítil, a mnoholi síly přesvědčení k tomu náleželo, neochabnouti v boji tom téměř proti všem.
    Ký div, že snahy ty při povaze nadšeně neustupné prvního toho zastánce občanských práv ženy u nás v Čechách, jejích nároků na vzdělání a práci došly konečně vítězného uznání, a že jím otázka ženská pošinuta v popředí mezi otázky společenské důležitosti palčivé, čímž Vojtěch Náprstek si postavil pomník nehynoucí nejen ve vděčných srdcích svých rodaček, nýbrž i v kulturních dějinách své vlasti.
    Obzvláště jisté kruhy našeho obecenstva, jež tak rády udávají tón, ač si hoví v netečnosti všemu vstříc, z čeho hmotný požitek vyloupnouti se nedá, nemajíce za tou příčinou ani tušení, že o tom, o čem pojednává Náprstek u nás v Praze, dávno se debatuje nejen v Americe, ale i v Anglii, Francii, Německu, vůbec všude, kde žijí lidé myslící, citem nadaní, byly ohromeny spoustou nových dojmů a pojmů na ně dorážejícíh. Příliš pohodlny zkoumati, co se na věci té podstatného a pro naše poměry výhodného, odmítaly vše, co přemrštěnost směšnou a mravnosti záhubné novotářství.
    Zle se vedlo těm, kdož k náhledům Náprstkovým zpříma se znali! Pichlavé a urážlivé poznámky byly za to jejich údělem.
    I byla jsem za příčinou tou od mnohých dam, Náprstka dle jeho zásluhy oceňujcích, vybídnuta, abych přec hleděla objasniti, čeho si ty vykřičené emancipistky doopravy žádají, aby konečně přišlo před soudnou stolicí velikého obecenstva najevo, o co vlastně se jedná.
    Pokusila jsem se tedy o sepsání článku zcela prostého, každému pochopitelného, a přidržujíc se v něm samých jen fakt a náhledů jinde již osvědčených, avšak u nás ještě nových, od té doby ovšem nejen obecně známých, ale dávno již zastaralých a otřepaných, žádala jsem Hálka, ukazujíc mu dopisy k práci té mě povzbuzující, aby jej uveřejnil.
    Avšak Hálek velmi suše mi odvětil, že jest proti otázce ženské za příčinou tou, poněvadž si přeje, aby žena náležela nadál pouze jen domácnosti, a dívka se neodcizovala svému úkolu budoucí manželky a matky.
    "A co ty, jež pozbudou smrtí rodičů útulku svého domácího, a jimž se nepoštěstí v domě manželově nalézti ochrany, záštity a zaopatření?" s hořkostí jsem se ho otázala.
    Hálek pokrčil pouze ramenoma, dále mi neodpovídaje, a nikdy již o otázce té spolu jsme nemluvili, tušíce, že se v ní nikdy neshodneme.
    Ale zaslechl záhy zesnulý Edvard Rüffer o našem sporu, a pořádaje tehdáž 'Reformkalender', vyžádal si vedle mé pověsti o 'Lesní panně' do něho k překladu ještě článek ten, jemuž jsem dala název velmi obecný a málo vyzývavý 'O vychování žen'.
    Některé německé časopisy, přinášejíce úvahy o onom kalendáři, zmíniky se o článku tom, nazývajíce jej ten 'lesenswerth', onen 'beachtungswürdig' atd., načež Hálek jednou zcela neočekávaně pro něj si vzkázav, ve 'Květech' jej otisknul.
    Než, bývalá přátelská mezi námi shoda tím se již nevrátila. Ženskou otázkou, na niž oba s tak různých stanovisek jsme hleděli, jeden druhému jsme se odcizili.
    Nesetkala jsem se od té doby s Hálkem jinak než náhodou, čeho nám bylo potřebí, vždy písemně mezi sebou jsme vyřídili. Mluvila jsem s ním po několika letech zas ponejprv při jisté návštěvě, kde jsme se oba z nenadání sešli, málo neděl před jeho tak předčasnou, všemi přátely jeho tak bolestně oplakávanou smrtí, již jsem nepřestala ještě ani okamžik za příčinou jeho ryzího vlastenectví, jeho vznešené lásky k lidu, jeho nezištné, čisté, obětavé povahy, jeho v pravdě ideálního smýšlení považovati za velikou literárání nehodu.
    Nechali jsme tenkráte ovšem neblahou ženskou otázku stranou, zahovořivše si spolu tak důvěrně a horlivě jako na počátku dráh našich literárních, při kteréžto příležitosti jsem se snažila Hálka přemluviti, aby zanechav dramat a básní, jiného nepsal než povídky z našeho lidu, v kterémžto oboru vrcholí dosud u nás co mistr v mnohé stránce nedostižný a nepřekonaný.
    Jinou práci směru článku shora zmíněného, určitější a smělejší vydala jsem v Ženské bibliotéce pod názvem 'Konec a počátek'.
    Zkoušela jsem v ní novelisovati kus nejdůležitější otázky ženské, poměr to dívky k muži. Podobá se mi, že to není práce zcela bezcenná, neb za žádnou mi nebylo uštědřeno tolik výčitek a důtek jako za onu novelu.
    Kdožkoli z mých známých 'silného' pohlaví mě v oné době potkal, mne zastavil, aby vyřkl anathema nad hříšnou mou hlavou, v níž se vylíhla blasfemie, že tímtéž právem, jímž si žádá muž, aby dívka, již miluje a hodlá pojmout za choť, byla ženou v celém krásném smyslu slova toho, ona též si žádati muže, aby nápadník její byl mužem taktéž v plném krásném slova toho smyslu.
    Musím se vyznati, že mne nic tak nebavilo od té chvíle, co péro do ruky jsem vzala, jako netajený hněv onoho velmi značného počtu králů světa, prohlašujících mě následkem oné povídky za pravzor vší absurdnosti a arogance ženské, více ještě než jindy mého nebohého manžela litujících, že osud mu uštědřil takovou metlu v osobě mé co průvodkyni tímto beztoho tak trnitým a kamenitým údolí života vezdejšího.
    Počala ale činiti otázka ženská ještě jiných na mne nároků, než abych ji někdy objasňovala a obhajovala svým pérem, stavši se pro další běh života mého věru osudnou.
    Zvěčnělá Augusta Opicová, o jejíchž spanilých snahách a činnosti lidumilné již jsem se byla zmínila, usilovala, aby byl zřízen veliký spolek ženský, jenž by bděl nad školou vzornou, kdež by se dívky pro ony praktické úkoly odchovaly, s jejichž theorií Náprstek nás obeznamoval.
    Učinila tak teprve, dorozuměvši se s ním a nabyvši přesvědčení, že si nepřeje, aby 'klub americký', jím zaražený, v takový spolek se rozšířil, neb mu byl především vytknul za úkol, aby každá dívka vědychtivá jej navštěvující v pomůckách vzdělávacích, jeho štědrostí u veliké hojnosti jim poskytovaných, jako např. všemožné sbírky přírodní, umělecké, veliká knihovně nejbohatšího obsahu atd., nalezla vhodného materiálu pro budoucí svoje povolání, stavivo to k stavbám, kteréž jinde vykonati se měly.
    "Vy nemáte žádných dítek a tudíž žádných takových povinností domácích, které byste nemohla jiným rukám svěřit, literárně jste již byla dosti činna: vy se musíte stát našeho nového spolku starostkou," pravila ke mně Augusta se vší svou rozmilou rozhodností a já připomínajíc si Goethův výrok: "Pflicht ist die Forderung des Tages", vyhověla jsem jejímu přání, přijímajíc volbu starostky 'Ženského výrobního spolku českého'.
    Součinnost moje s dámami výboru spolku toho náleží k nejpříjemnějším mým upomínkám, neb shledalať jsem ve všech a ještě mnohých jiných, kteréž co sběratelky a členy spolku se přihlásily, vlastenectví skutečně nelíčené a nejupřímnější snahu učiniti pro vzdělání mravní a praktické naší dívčí mládeže vše, co při panujících okolnostech s možností se shodovalo.
    Avšak spolek byl založen v podvečer finančního poprasku, jehož předcházela, jak známo, veliká znemravnělost v mnohých poměrech našich společenských. Spolky se zarážely mnohdy jen pro spekulaci. Nešlo tam o lidumilný úkol, jejž na čelo si napsaly, nýbrž o hmotný prospěch těch kterých osob při nich zúčastněných.
    Nebudu se rozepisovati, co ještě v živé paměti každého z nás, o tom podlém lačnění po tantiemách, dividendách, tučných percentech atd., kteroužto smutnou epidemií tak mnohý byl uchvácem a tak mnohý bídně podlehl, povím jen zkrátka, že i náš spolek ne jeden ze spekulatnů takových pohlaví ženského i mužského obcházel, aby, čekaje s pokryteckou škraboškou vlastenecké přičinlivosti, se mohl do něho vloudit a svoje sobecké rejdy tam započít.
    Obcházely ale spolek ještě jiné osobnosti, kteréž žárlivy na jeho rozkvět tak směle odporující běžnému tehdáž ještě heslu, že u nás nic se nedaří a pročež nejlépe, aby se ničeho nepodnikalo, osnovaly nejrozmanitější nástrahy, aby v něm roznítily nesvornost, vzbudily zmatek, působily nesnáze, by ono heslo i zde pravdou se stalo.
    Tyto úskoky více méně zjevné, více méně obratné mě naplňovaly panickým strachem o mladistvý náš podnik, obecenstvem naší ostražitosti a svědomosti svěřený, jako drahý statek národní, a často mezi sebou o tom jsme rokovaly, přicházejíce té které ošemetnosti proto nám osnované na stopu, jaká by to byla asi kniha poutavá, kdyby některé z nás jednou sepsati se odhodlala tajné spolku našeho dějiny, v nichž by byly věrně zaznamenány všecky pletichy proti němu směřující, a jak důvěra obecenstva se jevila vždy spasnou hvězdou jeho.
    Zkušenosti ve spolku v době té nabyté za žádné jmění bych nedala, neb jsouť věru v každém ohledu neocenitelné.
    Byla jsem do té doby tak naivní domnívati se, že by se lidská společnost velmi dobře bez veškerého trestního řízení obejíti s to byla, a trnouc jsem nyní poznávala, kterak by lidé nakládali vlastnictvím, ctí a štěstím svých spoluobčanů, kdyby se nebáli trestu, což ovšem především připsati dlužno chybnému, nedostatečnému jich mravnému vychování,
    Avšak zároveň jsem poznávala s toutéž určitostí, že kdyby byli všichni lidé prodchnuti toutéž dobrou vůlí pro obecné blaho, spojivše k úkolu tomu svoje síly v práci společné, nouze a bída za krátko by přestaly hubiti lidstvo, a nejkrásnější jeho tužby o soužití důstojném a blaženém by došly uskutečnění žádoucího.
    Tato stálá napjatost mysli, tento nepřemožitelný nepokoj duševní, staré obavy ve mně napořád se křižující neopomenuly míti konečně velmi neblahý vliv na moje povždy tak dráždivé nervstvo.
    Sklesla jsem náhla a ochurevši velmi povážlivě takto jsem pohřbila s nimi 6 posledních let a nejplodnější dobu svého života.
    Mučena hroznými bolestmi v hlavě a ještě hroznějšími v očích, byla jsem nucena pro nebezpečí zraku mému hrozící téměř celý ten čas stráviti v zatemnělém pokoji, takřka v samovazbě, neb každé sebenepatrnější pohnutí mysli, hovor poněkud delší a živější stav můj k neuvěření vždy zhoršily. Nesnášela jsem ani, aby mi kdosi předčítal.
    Nebudu svoje laskavé čenářky nuditi dalším vypisováním útrap přežilých, avšak mám za povinnost s nimi sděliti, čím jsem si v hrozné oné době udržovala rovnováhu duševní, kteráž mi také skutečně nikdy neselhala.
    Byltě Ještěd, jenž se mi osvědčil nevyrovnaným v případu tom učitelem, jako by mi byl chtěl dokázati, že nikoli nadarmo jsem někdy o něm v žertu pronášela, že navštěvuji hory jako jiní vědění chtiví lidé ty které university, vracejíc se vždy odtamtud s novým pokladem takové zkušenosti, jíž by mi nebylo lze bývalo jinde v téže míře si dobýti. Uvedla jsem si totiž na paměť jistého tam rolníka, v nejlepších létech nevidomostí stiženého, pravého to mudrce národního, s nímž mnoho jsem se nahovořila.
    Pravíval mi často prostým svým způsobem: "Nemá člověk na světě tom jiného, než když si na něco pěkného vzpomene."
    A vzpomínání takové se mu stalo nevyčerpatelným zdrojem útěchy.
    Představoval si např., jak přísně držány a nedbala chovány bývaly děti za jeho mládí, a jak zcela jinak teď rodiče o ně pečují, jak hrozně bývali lidé týrání na té robotě, co snášeli na vojně, v službě panské, a jak zcela jinak si teď, jsouce svéprávnými občany, mohou hleděti svých hospodářství, a jaký v tom ohledu se udál ohromný k dobrému převrat. Dával si se zvláštním zalíbením vypravovati, kde všude spravili neschůdné druhdy cesty, kudy vedly v okolí silnice, kde která místa mu povědomá jsou železnicemi spojena. K neunavení rád slýchával o telegrafu a jiných výzkumech doby nejnovější, kochaje se v myšlénce, jakých jsou pro lid dobrodiním. A tato živá účast pro vše, co užitečného, spanilého se provedlo, tato radost nad výhodami, jimiž lidé se těší a jimž ještě kráčejí vzrůstající vzdělaností svou vstříc, mu pomáhaly snášeti smutný jeho stav.
    I učinila jsem k příkladu jeho, připomínajíc si ve své nekonečné nemoci pro svou útěchu vše to, co kdy velkého, krásného a užitečného lidmi pro lidstvo bylo vykonáno. Zastavila jsem se u všech velkých v dějinách postav a promyslila jsem, kam snahami svými směřovaly, jak kruté bývaly jejich zápasy, jak velikolepá jejich vítězství. Obmeškala jsem se u všech básníků a naslouchala jsem kouzelným zvukům jejich varyt. Uváděla jsem si na paměť veškerá mi známá díla umělců, kochajíc se tu v lesku jejich barev, tam se obdivujíc smělosti jejich dlát, náladě buď dumné či slunné výtvorů jejich ideálních. Navštívila jsem dílny badatelů a žasla jsem nad divy, kteréž nám objevovali. Vloudila jsem se do tichých komůrek myslitelův a snila jsem s nimi jejich blažené sny o lepší budoucnosti, o konečném souzvuku všech myslí, všech srdcí. Jak se mohla nuda ke mně doplížiti ve vznešené společnosti, kterou stále jsem vyhledávala, a jak jsem se mohla státi nevrlou, jsouc stále osvěžována věčným, ze samého ráje se prýštícím pramenem poesie?
    Prvním světlým bodem v chorobě mé mi bylo poznání, že mi možno, co dosud za nemožné u sebe jsem považovala, totiž že jsem s to svoje myšlénky jinému diktovati. Způsobem tím tak závislým, zúplna o cizí přispění se opírajícím, pokoušela jsem se opět, příliš jsouc mučena pocitem své nečinnosti, o sepsání některých drobotin, v nichž ovšem za příčinou trapného onoho tvoření málo ceny a významu.
    Zdá se mi, že mi nelze s mými milými čtenářkami lépe se rozloučiti, než schvalujíc jim, aby se vždy přidržovaly v trudných, beznadějných chvílích života svého rady mi poskytnuté oním nevidomým v Ještědě starcem, stopujíce, jak jsem to činila já k posilnění svému v nejtruchlivější době svého života, na zatemnělých stránkách našich dějin růžové vlákno krásy a poesie protkané zlatou nití stálého k dobru a pravdě pokroku.
    Kéž by se podařilo těm, jejichžto rukám národ náš svěřil péči o duševní naše zájmy, vyrobiti z oněch spanilých nití tkaninu neporušitelnou, jejížto nádherné řasy, spouštějíce se k nám s výšin poznání a oplývajíce veškeré naše do budoucna rozhledy, by s to byly nejen zakrýti stíny v našich společenských poměrech, nýbrž i rozptýliti je navždy ruměným svým leskem a zlatým svým svitem.