Božena Němcová - Z korespondence
Z korespondence Boženy Němcové
Kdož by si nepřál být mladým — ačkoliv nevím, chtěla-li bych stejné živobytí ještě jednou prožít — ne, já kdybych měla volit — tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let — anebo ještě později — neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší. (1851, Helceletovi)
Dětství
Víš-li pak, který to milý obraz byl, jenž mne stále jakoby sladký čar obetkával, po němž jsem stále toužila, jako po ztraceném ráji, víš to? Mé krásné mládí, sladká samota, ve které jsem žila, prosté vychování, jakého jsem požívala, krátce ideální dívčí život, ta čistá, krásná poesie, ráj našeho života — to to bylo! Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu vidím ještě, jak byly, dokud jsem byla děvčetem, děvčetem plným obrazivosti (o které matka neměla ani tušení). (sestře Adéle, 1856)
Já vyrostla v samotě venkovské mezi dobrými lidmi, kteří mne nechávali růst, jak se bohu líbilo. Jak jsem vyrostla, tak jsem vyrostla! Prozřetelnost boží se o mne postarala; nadala mne srdcem zdravým, v němž vře láska k člověčenstvu, kusem fantasie, a pak mne prohnala školou všelikého utrpení. Tak jsem se stala tou, kterou jsem, a ačkoliv mne mnohdy touha po vědění po vesmíru by proháněla, přece spokojím se i s málem a tu malou čásť vděčně podávám na oltář mé vlasti. Kdo více dostal, ať položí víc! (Chalupkovi, 1855)
Jedině moje babička, taková upřímná staročeská, jakých posud leckde nalézáme po Čechách, jenže si jich nevšímají, ta napomínávala mne k lásce k vlasti, povídávala děje z historie České, nejraději o Libuši a Přemyslovi, a hleděla vždy zošklivit mi němčinu. Dokud jsem byla malá, poslouchala jsem ji, ale jak jsem dorůstala, opírala jsem se proti tomuto brojení na němčinu, zastávala jsem ji, neboť jsem velké zalíbení nacházela v knihách německých a to české čtení a ta řeč zdálo se mi tuze sprosté. Mluvila jsem sice více a lépe česky než německy, ale ta němčina se mi přece lépe líbila. (1851)
Když projdu léta svého živobytí od desátého roku až do nynějška, divím se sama sobě a myslím, to není možná — to nejsi ty! — kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácte, třinácte let... na tu dobu já nejraději zpomínám. Tělo moje rozvité již, přece ale ještě pólo panna, pólo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylézt před chlapci na strom, aneb když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce. — To byla doba, kde mne ještě těšívaly nové střevíce, šaty a pentle, že jsem se neděle dočkat nemohla, kde mi dovoleno bylo vzít jich do kostela. (...) Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlátě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala. — Veselá jsem byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit — to byla moje radost. Ale byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná — vždy mi všecko zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem jí měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla. Mnohdy mne cit k tomu pudil, ale noha se z místa nehnula a ústa se neotevřely. Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás, a já bych byla proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým modrým okem podíval a řekl: Jdi. Běto má, učiň tak a tak! — Ani trest od něho mne tak nebolel. (Jurenkovi, 1854)
Tenkráte jsem se také ještě modlívala vroucně! — Jako by přede mnou byla ta sednice, v níž množství obrazů a obrázků. — A ten jeden obraz Kristus a Samaritánka — ten se mi velice líbil — ani jsem oči od něho neodvrátila při modlitbě a tak dlouho naň jsem hleděla, až to nebyl pouhý obraz! — Před mým zrakem stál s tělem: k němu jsem se modlila, jeho prosila za vše, cokoliv jsem kdy potřebovala. Otec mne chválil, že jsem pobožná, dával mne za příklad ostatním, kteří při modlení večer obyčejně dřímali a ve dne zívali a jeden druhého štochali. Oni neviděli před sebou živý obraz Krista. — Tenkráte četla jsem nejraději historii Jenovefy, tenkráte zdálo se mi toliko o zaklených princeznách, o činech pravdě nepodobných, a nejmilejší fantasie moje byla — jíti do kláštera, a to jen proto, že jsem slýchala, že se jeptišky mnohému učí jako studenti, a to byla by moje radost bývala. (Jurenkovi, 1854)
Tu dobu, nebylo mi ještě zcela třinácte let, přišla jsem do Chválkovic, městyse to as hodinu cesty od domova, k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učitelovi, abych se učila fortepianu a němčině. V jakém okolí, mezi jakými lidmi jsem žila do té doby, to z většího dílu poznat můžete v „Babičce“ — mimo několika ještě osob. — V Chválkovicích přišla jsem do jiného spolku, — tam začaly romány první, naivní, které mi všecky v mysli zůstaly, ale ani jediný v srdci. (Jurenkovi, 1854)
Pán, u něhož jsem byla, — dobrý to přítel mého otce — byl obročním u vévodkyně, rodem Prus ze Zahání, muž prostředních let, nejvzdělanější ze všech úřadníků, ba v celém okolí. Měl krásnou bibliotéku, a to ne pro parádu. Shakespeare, Goethe byli jeho miláčkové! Nejen klassiky, on i moderní spisovatele znal, četl francouzsky i anglicky, všecky lepší journaly si držel a mimo to byl velký milovník zahradnictví. Ačkoli Čechům přál, přece byl smýšlením zcela Němec. Byl dobrý, joviální muž, obdivovatel krásy, milovník dobrého jídla a pití, hostinný, zkrátka milý člověk, a byl by jím vždy býval a mohl mnoho působit, kdyby domácí poměry ho byly netížily. (... ) Sám mi vybíral knihy; když jsem knihy přečtla, musela jsem mu povídat, co jsem četla; vykládal mi, co jsem nerozuměla; mně kvůli stál globus vždy pohotově, abych se v geografii cvičit mohla; musívala jsem večer předčítat — zkrátka já se stala jeho miláčkem — a hned jsem vzbudila žárlivost paní co matky. Později to bylo hůř... Já čítala do noci: Tisíc a jednu noc, Claurenovy povídky, Van der Velde, to byla lektura, kterou jsem polykala, a co mi pán nedal, to jsem tajně z bibliotéky si vzala... Ale Clauren se mi zhnusil, zamilovala jsem si Tromlitze, Schillerovy dramy, a začala jsem vypisovat básně. (Jurenkovi, 1855)
V hlavě se mi pletly děje skutečného a báječného světa; chodíc jsem mnohdy snívala, když mne kniha mocně dojala, a nedělala jsem si pranic z toho, když jsem byla vylána od učitelky pro roztržitost. Já měla jiné věci v hlavě než počítání ok a křížků. Ostatně se musím vyznat, ačkoliv jsem tak mladinká dospělá již byla, že smyslnost ve mně vzbuzená nebyla. Byla jakási touha v prsou mých, pro niž jsem ani jména ani předmětu neměla a jíž jsem si ani patrně vědoma nebyla. (Jurenkovi, 1855)
Avšak já se pustila do rozprávky, jako bych údem byla učené společnosti a uloženo mi psáti svůj životopis, nezpomenouc, že takými dětinskými zpomínkami Vás nudím. Odpusťte, ale je to tak u mě, že mne zpomínka na můj mladý věk, ačkoliv byly děje velmi nepatrné, vždy mile dojme a že ráda o něm povídám. Až umru, můžete pak můj životopis napsat — po chvilkách Vám všecko povím a napíšu, nač bych cosi zamlčela, ani ty touhy dívčího srdce, ani jak jsem se naučila krásu znát, nic — dokonce nic. Ale najednou to vše nemohu vypsat, znudilo by Vás to, neboť ráda zabíhám do podrobností a těším se dětinskými maličkostmi, které čtenáře nikterak bavit nemohou, a kdyby i přítel byl. (Jurenkovi, 1854)
Manželství
Když sejdu někdy do Valhaly mého srdce, tu se ráda stavím u obrazů mého dívčího věku — to byla ta nejkrásnější doba — já neztratila svůj ideál; nikoho jsem nemilovala, když jsem se vdávala, já oplakávala jen svoji svobodu — naříkala jsem, že zmařené jsou na věky krásné sny a ideály mého života. — Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb, doplnění sebe... (Jurenkovi, 1854)
Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy — hořké to slzy! Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl! To jen viděla jsem velmi záhy, ačkoliv málo jsem znala svět a byla dosud mladá, že naše povahy se k sobě nehodí a že mezi námi nikdy nemůže býti pravý soulad. To také nenastalo a v mém manželském životě naskytlo se velmi mnoho smutných zlozvuků. Z počátku nebyla jsem ještě tak rozumná, abych našla pravý tón, a tak cítila jsem své neštěstí tím hlouběji. (sestře Adéle, 1856)
Tys mi vždy říkal a myslíš si, že já Tě mám za nic - a že v mojí duši zcela jiné ideály žijou, - ale nemáš zcela pravdu. Neupírám, že jsem kdys neměla před sebou ideál muže, tak jako i ideál manželství. - První byl vzor vší dokonalosti a krásy a druhé představovala jsem si co nebe. - Inu byla jsem mladá, nezkušená, vychovaná jen v přírodě, přenechaná sama sobě. Nikdo se nestaral o moje fantasie, aniž mi svět z pravého stanoviska ukázal. Bujná fantasie moje i k Tobě mne zavedla, a Tebe též jen zevnějšek lákal a snad nezkažený cit můj. Kdybys byl ten rozum tehdáž míval, co nyní máš, a mě tak znal, byl bys ze mě jinou ženu udělal. Já Tě měla ráda a na ideály svoje zapomněla. Stalo se jinak, a trpěli jsme oba. (muži, 1857)
Kterýsi básník porovnal manželství s nadouvacím polštářem — a říká toto: „Manželství je buď vším nebo ničím. Dělba náklonnosti a vroucnosti není možná. Je-li učiněn průlom do nich, třeba sebemenší, je to jako s nadouvacím polštářem, který někdo jehlou propíchl. Všechen vzduch unikne tímto nepatrným otvorem, jenom líné, těžké tělo zůstává, a co je činilo lehkým a měkkým, je provždy to tam!“ (sestře Adéle, 1856)
Manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě. (sestře Adéle, 1856)
Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. Kde ji vidět? - Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost - zkrátka sprostáctví. (muži, 1857)
Neostýchám se vyznati, že my ženské, byť by nám třeba říkali „milostpaní“, až k ustrnutí zanedbány jsme ve všem, co se týká vyššího života. Vy muži, nevím, zdali schválně aneb jakousi zaslepeností, nevidíte tu nesmírnou prázdnost myslí ženských; jen vlastní manželé cítívají, bohužel, pozdě, následky této zanedbanosti. Jaký div, že hledají jinde, co doma nenacházejí. — O, my jsme k politování! A musí-li to tak býti? Musí ženská ostati jen tou — milkou aneb tím domácím skřítkem? Nemůže se vyrovnati muži? Zdali na sukni přilepen jest takový rozdíl ducha a statečnosti? Ach, já slyším, jak i Vy pravíte: „Aj, i ta chce emancipaci žen!“ A odhodíte list. (1849, Klácelovi)
V duši moji je vštípen, od mladosti již, pud k vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla, a ošklivost před sprostností a hrubostí. To bylo mojím štěstím, ale také příčinou našeho rozpadnutí, mojím neštěstím. Kdybych byla svět tak znala a sama sebe, nebylo by se to ovšem stalo. (muži, 1857)
Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň byla obětovala, ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty, jen pána. - To zchladlo všecku vroucnost - úcta se ztratila a hořkost a vzdor v srdci se umístily. Tak to šlo - já žila zase v sobě, jako děvče, a ty staré ideály v duši opět se umístily. (muži, 1857)
Leč všechno dospěje jistého stupně, pak nadchází krise; tak tomu bylo i u mne — když jsem byla nejnešťastnější, vzešla mně krásná hvězda lásky — jako poutníkovi, tápe-li v temnotách! Ta mi zasvitla na cestu a té jsem následovala. Byla to poesie, již neštěstí jako zázračný květ ve mně k životu probudilo! Ta jediná oslazuje mi život a já zasvětila jsem se jí na věky! Ona naučila mne lidi milovati, ona zabránila, že jsem nikdy neutonula ve sprostotě života, a ona lepším učinila mé srdce, zušlechtila mou mysl. Ona také zjednala mi poklid v manželství. (sestře Adéle, 1856)
Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší, která, kdy se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl, která ho vede na cestu Kalvárie! - Touha ta spojena s láskou, láskou opravdivou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky co bych byla? (muži, 1857)
Kdyby té lásky, té poesie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili? - To by to bylo se mnou špatně dopadalo, neboť jsem všecku důvěru k Tvému srdci a úctu před Tebou ztratila; kdybych nebyla přišla k lepšímu rozumu, bylo by to tak zůstalo. (muži, 1857)
Co jsem se nabojovala, co protrpěla, než jsem došla tak daleko, jak jsem! Nikomu bych toho nepřála z vás, je k tomu třeba mnoho duševní síly, mnoho lásky k lidstvu, aby člověk v boji tom nepodlehl! Má milá sestro, takových bojů duch tvůj ještě nezakusil a — je nakonec lépe, nezvíš-li toho nikdy! (sestře Adéle, 1856)
Pracemi svého ducha stanula jsem na stupni, že mohu býti pro svou osobu od muže nezávislá, zjednala jsem si úctu všech snaživých lidí; jsouc trpělivá a shovívavá k chybám lidí, za několik obětavých služeb z lásky získala jsem mnohé družné srdce. Můj muž mne nyní ctí, ba on mne z celé duše miluje — a kdyby bylo možno, aby v mém srdci ochladlá úcta a láska znovu se ujala, mohlo by to dobře dopadat, — leč bohužel — srdce nedá si poroučeti — a jenom rozum přimlouvá se za něho a přátelství, vyplývající z dlouhého návyku. (sestře Adéle, 1856)
Někdy je mi ho líto a dělám si předhůzky, že jsem tak příkrá, — a když zase povážím tu jeho slabost, nečinnost, tu nesvědomskou lehkomyslnost, zhnusí se mi. Já hledím, aby měl, co potřebuje, a kdybych měla, dala bych mu ještě více, žijeme v pokoji, ale bez radosti. — A když je někdy mrzutý, jsem ticha a myslím si, vždyť on má pravdu, že se mnou šťastný není, — že nemá se mnou pražádnou radost, nyní, kde by mu bylo té rozkoši potřeba, aby se rozveselil, neboť tato povinnost manželská je u něho základ všeho, a tu právě si nemůže ani hrozbou ani prosbou vynutit. (Helceletovi, 1856)
Snad až bude zaměstnán, přijde do staré koleje, a nemaje mne před očima, bude dělat, co dříve dělával, a i u mě snad smaže čas nepřemožitelnou ošklivost, která mi nedá poslouchat, co páni páteři přikazují. (Helceletovi, 1856)
Libost není žok chmele, aby ho mohl koupit, ani sklenice ležáku, aby ho vypil, když dostane žízeň. (muži, 1857)
A přece bych ráda někdy v tom chrámu Venušiném obětovala, oh velmi někdy toužím a všecku sílu sebrat musím, abych se přemohla, ale to víš, člověkem být a člověcký cit ukázat nazývá svět hříchem. Hynek /Jan Hanuš/ mi ovšem nevěří, jemu zdá se to nepochopitelné, abych já majíc dosti k tomu příležitosti neužívala ani s mužem, ani s kým jiným, čeho si tělo přeje a co k životu úplnému náleží. A přece je tomu tak, a výše roku již! — Že prý bych byla blázen! — Možná, ale mám se snad kompromitirovat, to by mi ještě více nadali, — já si jen loňského roku trochu zauličníkovala, — aniž to vše mělo hlubší podstaty, — a dost jsem zkusila od jedovatých hub. — A pak, já neznám ani jednoho muže, kterému bych si troufala říci: „Popřej mi rozkošné chvíle v tvém náručí“ — každý by mi řekl „jdi hříšná Magdaleno!“ — já myslím, že bys i Ty za zlé to pokládal mně i každé ženě, jak tedy jiný. A konečně co je do všeho, kde není jakási harmonie neb zalíbení vespolné. — Robota jako robota! — Dobře ještě že mám tolik zaměstnání a že mne podobné myšlénky nemohou dlouho pronásledovat. (Helceletovi, 1856)
Kdybych byla tak tuze emancipovaná, jak si to mnozí myslejí, měla bych jistě méně starosti. (muži, 1857)
Ale co by tomu byla etiketa řekla — Ta byla by můj srdečný cit zavrhla a usoudila, že jsem z amerikánských pralesů. Ovšem byli jsme tam u Tebe, mezi sebou, ale nic plátno, ta ostychavost, abychom se proti formám společenského života neprohřešili, ta na nás již lpí, a nemůžeme se jí sprostit ani mezi svými. Proto je mi těsno jak v skřipci v těch tak zvaných „Gesellschaftech“; já jsem dítě vyrostlé v svobodné přírodě, neznám ty pravidla a formičky společenské a lehko zavadím o to neb ono, a jsou místa, kde se takovýto přestupeček považuje za hřích velký, - však sama zajisté také přesvědčena jsi, že tomu tak je. (1850)
Ostatně nemyslíte, že sem taká republikánka, že bych s každým si bratříčkovala, — já bych ani za uherskou krajinu nechtěla být mnohého člověka „paní sestra“, ba já zastávám i šlechtu — ale šlechtu ducha a srdce. A tu ať najdu v haleně neb zlatém rouchu, vždy se jí ráda pokloním — ostatní je holá forma, malované nádoby pražné. (Chalupkovi, 1855)
Ale svět ti to nepochválí; já vím, svět haní, co je v člověku nejkrásnější; přirozenost slově mu hříchem. Kdo se nežene s obecným stádem pouze jen za korytem, toho křížujou; takový každý je mučeníkem. Ale lépe být mučeníkem než být darmochlebem, který neví, zač a proč je živ. (muži, 1857)
Já chtěla být lepší, chtěla jít po pravdě, a svět mne nutil lhát. Bože, co mne to náboženství stálo bojů. (muži, 1857)
Láska
Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy - ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila. (muži, 1857)
Mně se někdy zdá, jako by ta pošpiněná Božena právo neměla k Tvé lásce; já se poslední doby tolik toho naučila, že konečně budu jako Klácel milovat ne lidi skutečné, jak jsou, ale že si nějakých jiných v duši utvořím, a po těch budu toužit, ostatním pak se vyhýbat. (1853, Podlipské)
Ty má rozkošná, rozmilá sestro! Jak bych si přála moci s tebou si promluvit; jestli ty potřebuješ kdy mé útěchy, neméně já i tvé, ach věř mi, tys mnohem lepší, máš víc rozumu a šlechetnosti v sobě, a jestli se kdy čeho naučíš, může to být jen to, nebýt tak pošetilou, já ale kolikráte zastydnu se před tebou a vždy se mám čeho od tebe učit. Ano tak je to, má drahá, a já se za to nestydím před tebou, ani mne to neponižuje, věř mi, láska, jako je mezi námi, nemůže urážet, vid? — „Nám nic nesmí překážet, ani láska!“ — Sofie, já ještě tyto slova jednou více rozpředu, abys viděla, že já znám celou tvou čistou, šlechetnou, tu lásky plnou duši. — Dnes ale nemohu, posud je mi tak pošmúrno v duši, že nevím jak se toho sprostit; psala jsem dnes do třech hodin ráno, a přece ten krátký spánek nebyl pokojný. Ach Sofie, kýž mužem samy a samy dvě někam pryč daleko, hodně daleko, kam by se nedonášely zvuky toho víru světského, kde by nebylo slechu o těch vášních, jimiž se samy trápíme a trápit necháváme, kde bychom byly samy svou láskou u velebném vesmíru. To jsou marné naděje, marné volání! (1852, Podlipské)
A hle my jsme nyní sestry, jako by nás jeden prs byl kojil! Já nevím, čím to je, ale Tvůj obraz nemohu podržet celý, ta aetherická postava se míhá jako mlha a nemohu ji slít v celek s tou dobrou příjemnou tváří, z níž se na mě dvé tak libných očí usmívá, že se mi po nich až zasteskne. Věř mi, někdy se mi zdá, že jsou Tvoje oči zrovna přede mnou a že se v nich potápím, a je to ten samý sladký výraz v nich, jako když se ptávaly: Boženo, co je ti, Boženo, já tě miluju. (1853, Podlipské)
Byla doba, kde jsem Tě držela za méně vroucnou a skoro Tě proto litovala, ale přesvědčila jsem se ne jednou, že Tvoje krásná, ale někdy chladná tvář nesmí se vždy jmenovat „zrcadlem Tvé duše“, neboť v té vře upřímná láska pro manžele, rodinu, přátele, národ i vše, co dobré a krásné, o tom již dost přesvědčení mám, a protož mě ani to nemejlí, když se vtipně usměješ něčemu, co třebas Sofii i mě pohne. Často bych tě pojala v náruč a zlíbala jako tu naší rozmilou Sofinku, ale bojím se, že by Tobě nemilé bylo; ostatně vím, že's i beztoho přesvědčená o mé srdečné náklonnosti k Tobě. (1852, Světlé)
Ach já někdy nevěřím žádnému, myslím, že mne nikdo nemiluje tak vroucně, jako já miluju; já jsem k nevyslání někdy, urážím lidé v mé bezsmyslnosti, a pak je mi to líto, dokonce když vidím, že jsou tak dobrotiví jako Ty, moje rozmilá. (1853, Světlé)
Co to tak je v nás za sílu, která nás neodolatelně k jednomu táhne, od jiného odráží, že se láska náhle může v nenávist a naopak proměnit; nám je to nepochopitelné a sprostý člověk nemůže si to jinak vysvětlit než řízením jakési nadpřirozené zlé moci, do jejíž vůle se podat musí. (Podlipské, 1853)
Jaké mocné nevyzpytatelné kouzlo — ptám se mnohdy sama sebe — spočívá v jistém člověku, že nás jediný jeho pohled, jediný potisk ruky o všecku sílu připravit může, že chvění jeho hlasu jako třtinou námi zmítá? — Proč pokojně bije srdce, když jeden přítel ruku nám stiskne, proč potisk druhého žár do žil vlévá? — Já poznala moc toho kouzla a podala se mu bezbranně, s celou vroucností své duše! — Chtěl bys proto kámen na mne vrhnout? (Bendlovi, 1856)
Není ti někdy, Václave, jako by každý hlásek tvého srdce za ní prosil, není ti, jako bys musel k jejím nohoum putovat, co k místu, kde mír duše nalezneš ? — Nelíbáš ji v duchu? — A není ti opět, jako by nebylo dost hlubokého hrobu, kam bys ji pochoval, dost těžkého rovu, nímž bys ji přikryl? — A na tom rovu pláčeš? — Tak mně bývá, a myslím že i Tobě; byť ne vždy, ale jsou chvíle, kde se sami mučíme, a v mukách těch rozkoš nalézáme! (Bendlovi, 1856)
Známť touhu po té vnadné růži, pro kterou rády saháme, ať by i trny její nás píchly. (1844, Čelakovské)
Jsem dnes v tak melancholickém rozmaru, že kdybych Ti více psát měla, více slz než slov na papír by se dostalo. Čím více se blíží máj — ,,krásný máj, lásky čas“ — tím slabší, tím truchlivější je duše má! (1853, Podlipské)
Ale „láska je nemoc, a zdraví se nechce!“ (Bendlovi, 1857)
Kde je moje vítězství! Ach já jsem slabý otrok svého vášnivého, věčně nespokojeného srdce a nebudu nikdy a nikde šťastná, tak málo zde jako kde jinde! Láska k dětem je mé jediné štěstí. (1853, Světlé)
Každý, buď sebetmavší, obraz má své světlé stránky a já nemám příčiny ještě tak příliš si naříkat; to dávno, dávno vím, že štěstí moje jediné jsou mé děti, a prozřetelnost tak je příznivá, že mě — o ně neolupuje; nemám jí děkovat? (1853, Světlé)
Děti byly moje jediná rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. (muži, 1857)
Žádný není a nemůže být úplně šťasten; moje nepokojná duše by měla být spokojenější se svým losem, není-li pravda. Copak mi vlastně schází? (1853, Světlé)
Mně se často o Vás zdá, ale někdy je to jen lehké mihnutí postav, jako pozdrav mimojdoucího. Zajímavé by to bylo, kdyby dvě milující se osoby vedly deník, kde by každou myšlénku vnesly, aby pak viděly, kdy se duše jejich v jednom okamžení setkaly. (1853, Podlipské)
Ach já někdy všelikých snů mám, všelikých touh; dnes k. p. se mi zdálo, že jsem byla s mámou kdesi na procházce, a že jsme zmokly jako za onoho času v Šárce, a pak že jsme se brouchaly potokem, v němž ale byla místo vody rtuť (živje striebro) a nemohly jsme nohy vytáhnout z toho, živou mocí. (1852, Podlipské)
Dnes se mi zdálo o Tobě, měla si svatbu; matka Tvoje měla bílé šaty, paní Holovská v hrozném přistrojení byla a Matilda za družičku; Mužáček ve fraku, ale Johanku jsem neviděla, ani ženicha, a tys byla smutná, a já mezi společností, a žádný se mnou nemluvil, žádný si mne nevšiml, jako bych tu nebyla. Šli všecky do zahrady pěkné, a povídalo se, že Tě odvezou k ženichovi, a já chodila za Vámi nejzadnější, sama, a bylo mi tuze teskno; každý ti přinesl dárek, jen já Ti nic nedávala, Tys ale najednou vstala, trhala květiny a dávalas je hostům, a oni odcházeli, a když i Matilda růžičku francouzskou si odnesla, sedláš Ty k pianu, které tam stálo, a začala si zpívat loučení; se vším si se loučila, co Ti bylo milé, i na Božičku si zpomněla. Já stála za Tebou, a když si po písni zalomila rukoma a vzdychla si: „tak tedy musím jít“ — políbila jsem Tě na čelo, a Tys nic neřekla, jen si na mě pohlídla s výrazem bolesti, a pak si mě obejmula a tak jsme se držely a plakaly, až jsem se z toho probudila. — Celý den už přemejšlím, co asi ten sen znamená, a je mi jaksi teskno, čitím vždy, jako by Tvoje hlava na mých prsou ležela a rámě Tvé o mou šíji se vinulo. Co ti je dnes asi? Já začínám zde na své sny více věřit, protože mě to tušení duše tak málo klame. (1853, Podlipské)
Mnohé světlo mi zablesklo na cestě života, já myslila, že je to svit hvězdy, ale byla to jen bludička, která by mne do kalu byla uvedla. Našel bys, bratře, v té Valhale obrazy růžemi, břečtanem a imortelou věnčené, i perlami ozdobené; i rámce bez obrázku. Někdy byly i za těmi obrazy — já se domnívala ideální — ale musela jsem k svému žalu poznat, že to špatná mazanina! — Barvy zbledly, špinavý papír zůstal — a ten jsem vyhodila... Rámec ale zůstal mi pro upamatování, že není vše zlato, co se blyští. (Jurenkovi, 1854)
Chtivost srdce zklamala mne mnohdy; - držela jsem za zlato, co bylo bláto. Tak jsem se učila; a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu. (muži, 1857)
Že světa, totiž té společnosti neželíš, to Ti věřím, tu bych i já ráda opustila, neboť se mi to také často oškliví až dost. (Bendlovi, 1856)
Příroda
Denně chodívám okolo té cikánské rodiny u hřbitova, která tam v zimě ubytovaná byla v dřevěné kostnici — bouda to jen —, a jak se jaro probudilo, jen na zelenu stolujú a spí; proč mohu svobodně žít, nikomu se nepronajmút, aniž se prácí namáhat? — poněvadž nemají jen malých potřeb, co by za den dvakrát se najedli — čehokolvěk. Šat ten chatrný si lecjaks vynajdú, nač jim se starat? — Neschvaluju jich lenivost, ale nemohu také upřít, že jich život chová v sobě rozkoší, kterých se zbavit jim musí přijít za těžko. Oni k. p. nemohu vydržet dlúho v stavení a dokonce ne spát, ale není pak to tisíckrát lepší a zdravější spát na trávě, pod akacem, nad sebú hvězdnaté nebe, než v ztuchlé díře, s okénky na dlaň, nikdy neotevřenými, kde je stropem skoro člověk přikryt? (1853, Podlipské)
Dobře mně, drahá, poukazuješ, bych se vrhla do náručí přírody, však jen tam nacházím posily, přála bych, bysi i ty častěji na ňadra její vrhnut se mohla, bys okřála tělem i duší; já vím, ty že bys našla tam poklid duše, ale já nenajdu ho více. (1853, Podlipské)
Ty víš, co Jean Paul povídá, „že modrá obloha přemění člověka v světoobčana, že by se zatoulal do šírých končin světa, ale osm kapek z těžkých šedých mračen, jimiž svět zaklopen, že dohání člověka do lenošky, k domácímu pohodlí, a k dobré tabuli“ — a na nás věru padlo kolikráte osm kapek. — Dnes je takový den zase, že není člověku ani do smíchu ani do pláče, jen do spaní, tak je zamrholeno, chladno, a obloha, pokud oko stačí, vyhlíží tak plačtivě, tak zamračeně, jako tvář mojí domovně paní; jenže na obloze možná zítra už slunko vysvítí, a na tváři paniné nikdy nesvítilo, a svítit nebude. (1852, Podlipské)
Příroda podá mi vždy útěchy, ale jsou doby, kde mne nic utěšit nemůže, a jestli myslím, že by to dokázala ona plamenná láska muže, jehož jedině jsem si zamilovala, také to není pravda, ani ta by touhu neukrotitelnou, která duši moji trápí, ukojit nemohla. Já jsem k politování, a ne k pomilování! (1853, Světlé)
Ctitelé
U žen je srdce jako z vosku, každý obraz se lehko do něho vtiskne. Avšak což je to platné, všecko se mi to zdá bledé, plané, chladné, když to napíšu, a mně samé zdá se, jako by v žilách mých tekl led. Až bych nad sebou plakala — když se pozoruji, a přece ve mně hoří plamen nejprudších vášní. (Jurenkovi, 1855)
Mnohdy hrůzou přemožena rozprostírám rámě, bych celý svět k prsoum přitiskla, — mnohdy zatoužím po muži, který by mne tak miloval, jako já bych milovala jeho, — ale co to povídám — je pozdě na takové ideály: Geh ins Kloster, mein Kind... oder lass dich rasiren... Dobrou noc! dí Hamlet... Dobrou noc!! (Jurenkovi, 1855)
Mladá jsouc, tropila jsem hříčky, v hrdém nerozumu odmítla jsem mnohé šlechetné srdce, ale nyní je mi toho líto. — Já vidím nyní, že to přece jen nejkrásnější a bez ušlechtilého srdce (aneb citu) že nespasí ani rozum, učenost, krása, ani což jiného, omámit může to vše, i mne ty vlastnosti u mnohých omámily, ale netrvalo to dlouho a nezůstalo po tom v srdci ani památky — ale kdy i srdce mne zajalo, tu zůstala i stálá památka. (Helceletovi, 1856)
Měla jsem ctitele nejednoho, - jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila. - Všickni měli své slabosti, nimbus spadl a byli to obyčejní muži, z nichž bych si žádného za muže svého nevolila. (muži, 1857)
Tělo jeho bych lehko byla oželela, neboť cit pohlavní jedině nebyl u mne nikdy pohnutkou k milování, ani nebude, a jen co následek hlubší sympathie může mi být rozkoší. — Ba tehdáž, když jsme se nevídali, nelíbali, milovala jsem ho snad ještě vroucněji! — Ale on /Jurenka/ mne neznal, ani mi nevěřil — a nedůvěrou svojí mne vždy nejbolestněji urazil. — Přála bych mu, aby žena jeho mu jednou tak věrná zůstala, jako já jemu! — Ale už je po všem. (Bendlovi, 1856)
Já také té slabosti nelituju, vždyť je ta slabost právě ta nejvyšší rozkoš života — ne, toho nelituju — jen tenkráte bych litovala, kdybych musila věřit, že poměr ten z jeho strany sprostáckým byl, totiž že nebyla stejná libost ducha i těla, stejná úcta. — Ale tomu já věřím, byť mně i mnohdy ukřivdil, věřím, a jestliže to klam, nech mi ho, nekal mi tu poesii; ty víš, jak to bolí. (Bendlovi, 1856)
Když jsme se loučili a on mi s slzou v oku sliboval „Já zůstanu Tvé lásky hoden!“ — mluvil pravdu. — Tak cítil tenkráte a netušil, jak záhy se mysl jeho obrátí. Co později bylo, to byl ovšem jen klam, — ale já mu ho odpustila. Ach Václave, co bych mu neodpustila! — Všecko. — Pro Vás byl všelijaký, pro mne ale byl Jediný, jehož jsem stavěla nade všecky vás! Já bych mu byla věnec z hvězd nejskvělejších spletla nad čelo, do nebes bych ho byla vnesla, by nade všemi skvěl se! — Já nezkoumala, zdali hoden toho, protože jsem ho milovala. (Bendlovi, 1856)
Obraz jeho provázel mne všade, já s ním vstávala i léhala, já před ním klečívala, jako před bohem. (Bendlovi, 1856)
Doufám, že nyní nabydu vůbec lepšího humoru, co jsem se zbavila otroctví, v němž mne fantasie moje posud držela. — V mých očích je Jura změněn, a já v jeho ( - dávno). Setřen je ten idealismus, ani toho magnetismu není více, který jindy k němu mne neodolatelně vábil, - veta po touze, po žárlivosti — po všem! — Jen ona upřimná sympatie zůstala, kterou může člověk pro více přátel cítit. (Bendlovi, 1857)
Kdybych byla alespoň Tobě mohla touhu srdce splnit, byla bych vše podnikla, ale byly to také marné naděje a klam! (Bendlovi, 1856)
Já bych Tě také ráda viděla, mnohdy, když jdu na procházku sama nebo s dětmi, cítím se tuze osamotnělá a zatoužím po Tobě, ale naučila jsem se mnoho postrádat, tak i to. Myslím si zase, kdybys tu byl, že by to přece zase dle starého šlo, že bychom si nerozuměli, a tak se těším, že jsem alespoň paní svou. Ale v skutku to není tak; já bych to břemeno ráda s někým sdělila a to panství jemu přepustila, ale když jsou okolnosti takové, že to musím sama nést, tedy nesu. Já tu také žíju, lépe než mnohá jeptiška, ale někdy mimovolně přijde mi touha, kdybys tu byl, abych si mohla na Tvoje prsa [hlavu] položit a poplakat si. Já vím, že tam přece jen můj jediný útulek, všecko ostatní je cizí. (muži, 1857)
To však je pravda, že když jsi vzdálen, se mi zdáš pěknější a že po Tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a Tobě snad také tak je. Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poesie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí, - a to je, co se mi protiví. Mně by se každý muž zprotivil, kdyby ustavičně byl okolo mě. (muži, 1857)
Tys podotkl v listu Tvém, že já si Tě tuze ideálně představuju — Tě maluju — Tys bláhový, milý Ivane, když tak mluvíš — což Tě neznám? — věru lépe, než si myslíš — Má být překážkou v našem přátelství nějaký rozmar? chyba — jakých každý má? — Vždyť nejsme legitimní manželé — nebudeme mít snad nikdy příležitost poznati, jak vyhlížíme všední den; ostatně: kdo komu miloučky, i neumyt hezoučky — Proč to podotýkání, že se málo známe, že se snad sama šálím — tys divný a vím žes o tom jinak soudil — (nu poznávej mne tedy dále). Snad se bojíš, že chci s Tebou zavést jakýs sentimentální román, ne? — Bůh mě chraň! — Jestli já si Tě někdy krásnějšího představuju, než jaký jsi, když doma hodně mrzutý v županu sedíš a bručíš — co Ti do toho — to Ti nepřekážej. Když se s Tebou pomazlím, stává se to jednou za čtvrt léta — je to mnoho? — a ještě v listu? — Což myslíš, že já jsem vždy libná? (1851, Helceletovi)
Kdybychom byli v jednom místě bydleli — byla bych sebe i Tebe nešťastnými učinila, věř. Já posud nesnesla bych vedle sebe jiné, mající stejného se mnou práva, a jakž tehdáž! — Dobře, že jsme se málo viděli, tak se alespoň mezi nás nic nevetřelo, co by nám památku pokalilo, a památka na Tebe je mi tak milá, že Ti to povědít nemohu. To několikeré potkání se s Tebou jsou sladké melodie, které člověk putuje světem tu a onde zaslechne a které se mu tak do mysle vryjou s veškerou svojí lahodností, že ho po celý život provází. (Helceletovi, 1856)
Sám Goethe praví, že zvyk převýší mnohdy tu nejvášnivější lásku, — ale přece je to jen zvyk — a když odvykne, co pak zůstane? — Snad přece trochu přátelství? (1853, Podlipské)
To je, co aristokracii neb boháčům závidím, tu příležitost, že si mohou být vždy vzácní. To víš, já mám už takové své podivné náhledy; a ty já už asi nepřemohu. Přemohu sice, já se umím přemoct; ale což, pak se děje vše bez potěšení! - Já bych přála si, aby mezi námi bylo při všem činění a jednání potěšení, a ne jen ta chladná povinnost. (muži, 1857)
Goethe povídá: ,,Was ist Pflicht? - Pflicht ist, was sich der Mensch selbst befiehlt!“ /Co je povinnost? Povinnost je, co si člověk sám poručí!/ — Všecko si však člověk poručit nemůže; já bych Ti byla také někdy ráda v jedné povinnosti vyhovila, ale právě v té případnosti neplatí žádný zákon, žádný mus, hrozba ani prosba, jestli není vzájemné vzplanutí citu. - Právě v této případnosti měli by mužové vždy zapomenouti, že jsou páni, a chovati se k ženám, jichž si váží, co milenci. — Tu dlužno šetřiti co nejvíce citu a chrániti se co nejvíc každé sprostnosti. - Já alespoň myslím, že by takovéto chování květ mnohého svazku manželského do pozdních let udrželo. Co Ty myslíš? (muži, 1857)
Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dálí, kam, tomu jsem já sama nerozuměla. Toužila jsem, chtěla jsem to prázdné místo v srdci něčím vyplnit, a nevěděla čím. Tenkráte myslila jsem, že to může být jen láskou k muži; - nyní vím, že to není pravda. Byla jsem sama sebou nespokojená, nesjednocená. (muži, 1857)
Ale já jsem se dala zase jednou do plácání o věcech, o kterých snad bych neměla s Tebou mluvit. Co psáno, to psáno, poslouží Ti alespoň, že lépe poznáš tajné skrýše Tvé ženy, - kde schovává ty svoje tajnosti. (muži, 1857)
Literatura
Byla jsem již kolik let vdaná, když se mi dostaly do rukou „Spisy Tylovy“, ty mi hnuly srdcem, a živě mi na mysl uvedly dobrou mou babičku. Stála přede mnou skvěle, krásně, co obrázek prosté upřímné lásky vlastenecké. Upomínky na moje dětská léta obživly jasně v duši mé, slyšela jsem všecka ta slova a srdečná napomínání, přemítala v mysli mé a uznala pravdu jejich. Tak poznenáhla upevňovala se ve mně láska k jazyku mateřskému a k národu, z něhož jsem pošla. (1851)
Ideji národní chopila jsem se celou duší, myslela jsem, to zeje to, co touhu moji ukojí. Ani to; idea ta ovšem časem stala se pevným přesvědčením a cílem mých snah, kdežto dříve více jen romantická byla fantasie, neuvědomělá. Já poznala svět a shledala jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti. (muži, 1857)
To vlastencování však, to koketování vlastenecké našich děvčat, to se mi do duše protiví; každé třetí slovo je „láska k vlasti“, je to samá mašlička červeno-modrá, bílo-červená, bez které kdyby na ulici se ukázaly, myslely by, že česká zem zkázu utrpí, a když to blíže poznáš, vidíš holou práznotu, nic než přetvářku. (1851)
Ony tropily s vlastenectvím jen hříčky, vyvěsily tuto zástěrku a zastřely ní svou bezmeznou marnivost, slávychtivost, sobětnost, a co já vím jak všechny ty hříchy potutelné jmenovat mám. Myslejí když si připne slovanský tricolor, když si dá české jméno a trochu se naučí lépe česky rozprávět než ty panské frejličky, že se musí takovému hrozitánskému vlastenectví všickni Čechové kořit, a když se to nestane, cítí se taková hned uražena. Mnohá myslí, když přečtla dvě stránky z České historie, když ví po kterých písmenách se píše y, kde Praha leží, když umí rozeznat kopřivu od petržele, udělat experiment, — který se jí nepodaří,— a když pozná, kdy jsou brambory na měkko, že již až nazbyt má učenosti, a ihned profesorkou být může. (1849)
Pro mne je dobře, když poznám všelijaký lid, pánbůh stvořil koně i vola. (muži, 1857)
Lecjakýs osel si o mě tlamu otře, to jinak nejde, když už tou spisovatelkou jsem. (muži, 1856)
Myslím si, čím více se v h.... maže, tím více smrdí, nestojí mi ta rota za to. (Bendlovi, 1856)
Píšete mi, že mohu míti rozkoš pracovati pro své děti — nuž, to máte pravdu. Já miluji své děti a ráda pro ně pracuju a budu pracovat, dokud budu s to. Avšak kdyby těch nebylo, — bylo by vše jinače! — Co mi ale píšete, že mohu být vším právem hrdá na to, že mne národ ctí a že mají lidé úctu přede mnou — věru, tomu jste sám nevěřil, když jste to psal, — a já se tomu také jen usmívám... Poctivé srdce, upřímné snažení stát se vždy dokonalejší, prospět národu, seč síly moje jsou, — to jest to jediné, co mne nad obyčejné ženské staví, které pro nic nežijou na světě. (Jurenkovi, 1854)
Věru se musím k své hanbě vyznat, že se umím hbitěji s pérem otáčet než s jehlou. — Ano, abych Vám také pověděla, při tom šití držela jsem malinké přednášky; — četla jsem ,,Pohorská vesnice“ — poslední to kniha, co nedávno tiskem vyšla, od Boženy Němcové. Ještě mám ale kus čtení, což musím také ten týden dočíst; těší mne, že se Vaším domácím knížka ta líbí. (E. Lamblové, 1856)
Mužovi se nelíbí, že se tak zcela oddávám spisovatelství, raději by viděl, abych virtuosní hospodyní byla, — nahlížím, že bychom šťastnější byli a že on šťastným se cítit nemůže, nemaje ženu, jak by si jí přál, ale nemohu si pomoci — není to pražné slovo, věř, že nemohu — v hospodářství jsem pouhý bezdušný stroj. Já musím psát; když jsem mnohdy mrzutostí nebo starostí sklíčená, jak sednu k psaní, zapomenu vše a žiju v jiném světě, ba někdy zapomněla bych na jídlo i na spaní, kdyby mi dali. (Helceletovi, 1855)
Ovšem jsou také dni, kde pranic nepíšu, že mám hlavu jako zabedněnou, anebo jako nyní, když mne touha pohání pod šíré nebe, kde bych se celé hodiny nejraději v zelenu válela a nic nedělala, leda se rozkošně bavila s někým, kdo mně mil. Viď Ivane, Božena je lehkomyslná; ale přej jí tu lehkou mysl, kdyby té nebylo, ona by dávno nežila, — anebo v blázinci. — Jsou i u mne, brachu, chvíle, kde omrzelost světa každý jiný cit zapuzuje. (Helceletovi, 1855)
Sny
Když se dívám do té těžké, šedé mhly, která na nás jako můra tlačí — na ty holé stromy, s nichž listí sežloutlé jeden po druhém opadaly, jako ty naše naděje opadávají — když tu nejasnotu, práznotu — to ochabnutí, ten smutek všude pozoruju — je mi teskno, mrazí mne a přála bych si mít křídla, bych mohla zaletět jako to ptáče do krajů krásnějších, kde vane teplejší, svobodnější vzduch! — Avšak když mi hněv a lítost nad touto nemožností skutečnou slzu vynutí — zahouknu si na ty zlobohy, kteří již se hrnou a své drápky zabodnout by chtěli do mého srdce, a svým jedovatým dechem krev mi zkalili — i sahám po číši, kterou mi k občerstvení podávají dobré moje víly. — Ty divotvorně ihned rozplašejí děsné chmury — šedou oblohu rnění v modrou, lemujou zlatem — zem šatí v roucho zelené — a v ty květy švadle vdechují život svěží — a v tu krásnou přírodu kouzlí obraz nejkrásnější člověka dokonalého — svobodného. — Tak mi rozpřádají ty obrazy dále— dále. — Vidíš, tak já se opíjím na chvíle, a zapomínám na tu bídáckou skutečnost. (1851, Helceletovi)
O kýž by již bylo léto! [- - -] Jak ráda chvílemi blouzním, že mne navštívíte na horách, že prožijem blažených několik dnů; — a je to marné volání! Ale když není skutečnost, ať blaží sen! Jak často ukojila jsem touhu po moři — ve snu, — jak často se těšívala v rozkošných krajinách — ve snu. Sen mi přivádí drahé osoby, jež nikdy více nespatřím, — ve snu bývám někdy celá já — bývám šťastná na chvíli. — Pročpak naříkat, že to jen sen, — když mi zůstane toho pocit i celý den; za takový sen já vždy srdečně děkuji... Nyní dobrou noc — a spolu dobré jitro, je hodina s půlnoci! — Ted si lehnu. Pod tou prachovou peřinou se to spí teple a příjemně... tu člověk se ukryje před veškerou zlostí osudu a zapomene na ten chladný svět. (Jurenkovi, 1854)
Dnes je mi zase hloupě — pracuju celý den a přece nemohu dopracovat se svobodné rozvahy — myšlénky neblahé pronásledují mne co černí diblíci a ostrými šípy mne bodají — ráda bych se jim vysmála, kdyby mně nestály slze v očích — Ich werde wahrlich sentimental — Nuže tedy s bogom, spomeň na mě, až budeš tančit — že já se koukám na hvězdy a že mi je tuze líto, že si nemohu také zatančit — já bych radši křídla, bych zaletět mohla daleko — daleko — anebo koníka ohnivého, který by mne jako střela unášel přes hory a doly. (1852, Podlipské)
Rány
Letos není pro mě nikde volně, nikde jasno, všude samý mrak, všude nade mnou vidím Damoklesův meč. — Nedost nehody, ne dost bolesti s chorobou Hynka, o němž mi dává Dr zprávu, že se neuzdraví, ještě i takých klepů slyším, takých nemilých pověstí, hanobujicích, že nevím ani, jak kdy v Praze se ukážu, a nejraději bych se odřekla tam jít, dokud by všecky nezapomněli, že kdy na světě jsem byla. Já to ale nechám na sobě, nechci na nikoho čeho uvalovat, ani se omlouvat, ať píchají, když je to těší. (1853, Světlé)
Co mi tento rok všecko nepřinesl; a co trpkého pro mě ještě chová! — Říkává se při povodni, že neodejde bez obětí, a neštěstí také ne; je-li tomu tak, kýž bych já byla obětí, ale žádný, jen žádný jiný! Kýž by bylo Usudu, abych mohla putovat k němu, a poptat se také Nesrecí: Copak jsem ti udělala, že mě pronásleduješ? (1853, Podlipské)
Ale není nic platno, musíme trpět, dokud síly stačí! A konečně, sestro milá, je lidu na světě množství, který trpčí kalich vypili než já a než Ty, viď? — Na pří. zde vidívám denně lidu tak ubohých, opuštěných na těle i na duši, že se před sebou stydím, vidouc, jak trpělivě to nesou. Matky přijdou, kterým dítě umírá, jediná radost jejich, muži umrou, a zanechá tu vdovu, která ničeho pod nebem nemá než několik nahých sirotků; tak to bloudí polonahý, chorobou sklíčený, a nevědí ráno, kam večer hlavu položí. Ano ono se řekne: „ach ti lidé jsou jako dobytek, ani to nečití tak jako unsereins“ — jako by ti unsereinsi měli cit pro sebe v pachtu; nuž já myslím také, že už ten je pak otupen, ale bolestí, co ale trpěla matka, než přišla až na ten stupeň, že dítě prodá, aby měla pro druhé víc kousků! (...) Konečně ať se podívá člověk kamkoliv, všude je nějaká strast a trápení, jeden se trápí, že nemá ani kus chleba, druhý, že musí jíst samé pečené. (1853, Podlipské)
Těžké rány nás v posledním půlletí potrefily, tak těžké, že ta jedna alespoň do smrti se nezacelí; nejdřív přišel muž do vyšetřování skrze rok 1848 a byl hned z ouřadu a platu suspendován; 19/10 nám na souchotě umřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy, chlapec to dobrý, poctivý to charakter, a velmi vtipný k učení. (...) Sebrali jsme poslední, co jsme měli, a odjela jsem s dětmi sem; 17/10 přijela jsem do Prahy, a tedy jen co jsem se s tím dítětem drahým rozloučila a s nim promluvila o všem a spokojila jeho touhu. Známí profesoři reálky a spolužáci vystrojili mu krásný pohřeb, a i to považovalo se hned za nějakou demonstracii. (Huškovi, 1853)
Můj syn skonal. To byla třetí, nejbolestnější rána; při té srdce krvácelo. — Byl to hoch pilný, hodný, já svoje nejkrásnější naděje v něm viděla vyplněné a mnoho doufání v něho skládala. Přeškoda toho mladého životu! Nereptám proti Bohu, ale mnoho na mne ukládá; duch můj snáší to trpělivě, ale tělo klesá. (Markovi, 1854)
Dávno už tomu, není-li pravda, co jsem Vám nepsala? Co psát! — Věčné jeremiády, ustavičně přežvykovat ty hnusné věci, to mne už mrzí — a potěšitelného co psát, nemám. Ach dobrý příteli — mnoho, příliš mnoho toho na mne doléhá, jedna rána stíhá druhou. — Dost se přemáhám, snažím se udržet ducha pevného, ale tělo klesá, slábne, jak to dlouho vydrží, nevím. Od smrti mého dobrého Hynka churavím ustavičně; červ žere na ústroji mého života, proti němuž není léku. K tomu ta hrozná starost o materielní blahobyt rodiny, nepokoj, nouze, bída a všemožné trampoty nedají se ani poněkud zotavit, neřku-li uzdravit. (Šemberovi, 1854)
Babička
Po Hynkové smrti, když na mne všechny těžkosti, choroba, zármutek, bída, klam v lidech, jež jsem za přátely držela, — vše to když na mne doráželo a mysl moji tížilo, našla jsem v spisech svých listek, na němž poznamenán byl plán k „babičce“ již od tří let. Čtu, s větším a větším zalíbením, a jako nějaká fata morgana začne tu přede mnou vystupovat luzný obraz malého údolíčka, do nejmenších podrobností, a v něm tichá domácnost Proškovic rodiny, v níž babička hlavní osobou. — Nemohu to ani povědít, jak mne tenkráte zpomínka ta, unášejíc mne z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila. (Helceletovi, 1855)
S chutí pustila jsem se do práce; libost moje na osobě babičky je vinna, že jsem na ostatní osoby méně se ohlížela a tak je nelíčila, jak by se patřilo. Také panuje v babičce přílišná leckdes rozvláčnost, a mnohé, mnohé ještě chyby má, ale jak jsem již řekla, po druhé s něčím lepším se vytasím. — Chybí, milý Ivane, vyšší vzdělání u mne, pak bych mohla již nyní lepší práce podávat, ale tak jsem musela bídně se domáhat toho, co vím, a skoro jen sama sobě vše děkuju. — Ale co není, bude — sílu mám i vůli, proč bych zoufala, — že se ještě mnohému nenaučím, co mi třeba vědět? (Helceletovi, 1855)
Přiložené posílám „Babičku“. Račte ji přijmout tak upřímně, jako je dána. Neočekávejte ani román, ani novelu stylu francúzského neb německého, jen prosté líčení našeho českého života, psané pérem neučeným. Nejsemť já honěná v školách vysokých, institutech a pensionátech — kde se dívky naše všemu učí, jen tomu ne, co jim třeba. (Chalupkovi, 1855)
Snad Vám to prosté kvítko, co Vám tuto posílám, předvede na mysl obraz českých luhů, milé babičky a rodinného domů — kde sté dětská léta svoje strávil, a pro to upamatování domnívám se, že je mile přijmete. — Co se týká vyvedení té práce, tu ovšem mnoho ještě chybí, nežli by se nazvat mohla dobrou, ale co není, může být, dá-li pánbůh dále. (Šemberovi, 1855)
Začala jsem v tom pracovat po Hynkové smrti, v nejtrapnější době mého života — když mne omrzelo v světě žít. — Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami. (Šemberovi, 1855)
Tím se ale stalo, že jsem poněkud rozvláčně pracovala, pro mne mnohá slova, osoby, děje máji zajímavost, které pro jiného docela žádnou nemají; na některé mně milé osoby jsem zase více barev přidala, než třeba bylo, a na druhé méně, než by mělo být. — A tak najdete ještě mnoho všelikých nedokonalostí. (Šemberovi, 1855)
Přeju si, abych se byla těmi prácemi alespoň poněkud zavděčila. Mám opět práce rozepsané, ale je to těžko — já bych ráda dělala důkladné studie, a když ta starost o domácnost jako závaží člověka vždy jen dolů táhne; aby se pracovalo, jen co by stačilo pro břicho, — ať je to již povrchní nebo promyšlenější, vše jedno, jen když to poněkud takové, aby se to světu líbilo a k jeho vyražení sloužilo, — a spisovatel aby dostal peníze na chléb. — Ach to je bída, veliká bída! — Ale jak si pomoci, když už jsme tací bídáci. (Šemberovi, 1855)
Věř mi, Ivane, jakkoli bych co ženská trochu té marnosti mít měla, že jí nemám za mák — vždy se stydím, když mne muži jako ku p. Palacký chválí, protože přece jen vím, jak málo vím a mohu, při svých nedostačitelných vědomostech. — To plánům o větších dílech, když v hlavě se snovaji, vždy zasadí smrtelnou ránu. (Helceletovi, 1856)
Báchorky
Jednou budou děti mít přece po mně památku, protože ty pohádky ještě několikrát vyjdou, to se vždy čísti bude, dokud na světě děti budou. Grimmových vyšlo již za jeho živobytí čtrnácté vydání, kdežto mají Němci v té literatuře až dost materiálu. Potom i ostatní, co jsem napsala, nepodléhá času, poněvadž je to opis národních mravů a života, který se vždy študovat bude a zajímat, a snad v pozdějších dobách více než nyní. Až civilisace mnoho a vše setře, pak se budou ohlížet po knihách, kde by prameny našli k studium národopisu; - a pak snad mnohý bude Boženu citovat. (muži, 1858)
Nám se vede ustavičně stejně špatně. Táta je sice v té fabrice, ale nemají také žádné peníze a táta ještě nedostal, co tam je, jen asi pár zlatých, co si boty koupil. Bude se muset jinde ohlednout. Pensí ještě nemáme, a příspěvky ani jediného krejcaru, jen co si já vypíšu; vydávám ty pohádky a to je moje jediné štěstí, sice bysme byli hladem už pošli. (synu Karlovi, 1858)
Pomyslete si tedy, při tolika trampotách, je-li možno mi s chutí pracovat. Já také nic jiného nepíšu než pohádky a pověry z lidu, ve fantasii jsem v samých zlatých zámcích, hrabu se v zlatě a drahém kamení, sotva si čeho přeju, už to je - ale v skutečnosti samá psota. (Bendlovi, 1857)
Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám kde je potřeba ze svého, a to nehezké vynechám. (1846, Čelakovské)
Chudoba
Věřte mi, že mnohdy když večer lehám, nic si nepřeju, než abych usnula - a spala dlouho - dlouho. Tuze trpký je mi ten život a nemohu se někdy ani povznést nad tou mizérií světa. Hrdost, stud, omrzelost brání mi nedůstatek svůj odkrývat před každým, ta sprostota lidu mne bolí a uráží, a kdo by uměl dát a rád dal, ten nemá - a tak je to bída. (Bendlovi, 1857)
Někdy se mně to živobytí tak hnusí, že bych je hned odhodila. Když si ale pomyslím, že je na světě tisíců a tisíců lidí mnohem, mnohem nešťastnějších, pak se stydím, že jsem tak malomyslná... Bývají okamžení, že se člověk zamyslí v minulost, kde se potkává s osobami drahými; zmocňuje se člověka tužba nevýslovná myšlénky ty moci uskutečnit, vidět osoby ty, promluviti s nimi, požalovat si jim, odprosit, pomilovat jich. I já mívám nábožné chvíle, kde duše moje se ponořuje v nejtajnější skrýš srdce — v chrám — ve Valhalu mojí, kde skryté světice moje a svatí. Dlouho tam v zapomenutí dlívám, věnčím vždy čerstvým kvítím lásky skráně drahých, slzíc modlívám se u jich obrazů. Taková okamžení jsou mi, ač bolná, přece sladká; zanechají mi v srdci vždy touhu i bolest. — To by přece hrozné bylo, kdybychom neměli pro nic paměť, kdybychom nemohli žíti také v minulosti! Nenapadlo Vám to nikdy, jak hrozné by to bylo? (Jurenkovi, 1854)
Ale právě mi napadá, že by to nebyla špatná věc, kdyby tak najednou všickni naši dlužníci ztratili paměť, — co myslíte? — Alespoň takhle na několik let, až se mi lip povede. (Jurenkovi, 1854)
Když ohlížím se vůkol sebe, bych vyměřila, kde co by nemuselo být, tu zdá se mi, že sama jsem chudá, že sama nemám co potřebuju, a že všecko nanejvejš potřebuju. A přece ten chudinec mnohý nemá ani padesátý díl toho co já mám, a musí být živ. Vůle moje vždy byla by dobrá, ale přece schází mi tolik smělosti, abych řekla: muži, děti, spokojme se s menším dílem, a dejme to, kdo má méně aneb dokonce nic. — Také ten zvyk dělá mnoho, viď? — To by myslil člověk, že je nejvejš nešťastný, když by přinucen byl o několik soust méně do úst dát, než je zvyklý požít, kdyby hrobší šat na se vzít měl, a lecčeho se odříct, co mu potěšení působilo. Avšak, kdybych já všecko obětovala, co to plátno, to sotva by jednotlivci stačilo na nějaký čas, to je pomoc na čas a jednomu, o pomoc vydatnou stálou musí se obec postarat. Ať daji lidu chudému stálou práci a spravedlivý výdělek, by mohl každý pracovník pořádně živ být ze svého výdělku, ať mu daji rozumně zřízené školy, by se vzdělat mohli, a potom bude pomoženo tělu i duši. Ale co plátno, kdyby se člověk utrápil, když se přece nestane, co by si mnohý z nás přál. Mohli by říct: Bud světlo, ale oni neřeknou. (1849, Lauermannové)
Zásoby v čemkoli neměli jsme nikdy; jestli byl někdy nadbytek, byli také chudí přátele, kterým pomoct povinnost kázala; žili jsme od měsíce k měsíci, proto také nyní nemáme z čeho dosadit a nouzi trojnásobně cítíme. Žijeme co nejskromněji možno, jen aby hlad nebyl a slušně se mohlo mezi lidi jít; a přece tolik to stojí. Prodala jsem, co jen jakouž takouž cenu mělo, dluhy mám a nyní — nyní dokonce zbavena jsem i toho, co mi mohl měsíčně muž posílat. Na podporu od přátel nemohu se spoléhat, když má každý sám sebou co dělat v těch těžkých časích. Literatura mne neuživí; napsala jsem povídku delší, ale kněhkupci krčí ramenoma, že jsou špatné časy, malý odbyt kněh, a že by mi napřed nemohli nic dát. (Markovi, 1854)
Velectěný pane! Prosím Vás, nehněvejte se, že Vás s takovou mrzutou žádostí obtěžuju; ale já věru nevím už co si počít, nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu ani psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych sama byla, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc. Já vím že si pomyslíte: „copak já ti mám pomoct, já toho mám sám dost“ — Já také nezapomněla, že jsem posud Vašnostina dlužnice za mnoho — a také bych nikdy Vás neobtěžovala — ale jak si pomoct? (Purkyňovi, 1854)
Na sebe samu už ani nehledím, já už jsem zrozena k bídě a neštěstí, ale jde mi o ty děti. Živím svou rodinu jen duševní prací, ale považte, jak mohu psáti, když v mé hlavě plno starostí o skývu chleba straší jako těžká mlha. Jak mám shánět dětem živobytí a lidem potěšení svými duševními vlohami, když mne život ubíjí a svět k smrti rmoutí! Mnohému se snadno řekne — kdo nepracuje, ať nejí. Blázen takový si myslí, že když může švec s prázdným žaludkem ušít botu, že i spisovatel může román ukovat, za nějž mu pak nabídnou chudou odměnu. Věřte mi, příteli, kdyby mi nešlo o ty děti, šla bych sama někam sloužit, ale dokud nemám děti zaopatřené, musím trpět. Jak je mi bolno, když vidím své děti chodit v záplatovaných šatech vedle dětí bohatých rodičů! Odpusťte, že si Vám tolik stěžuji nad neblahými poměry, ale mám ve Vás velkou důvěru a pak chci Vám naznačit, jak můžete být šťasten, že jste z takových poměrů unikl. Byl to šťastný tah a já budu do smrti litovati, že jsem se již tehdy nerozhodla, když jste odjížděl a i můj manžel byl svolný odjeti do Ameriky. Byla bych si již do této chvíle ušetřila mnohou hořkou chvíli a zbavila se těchto bídných poměrů. Dnes již nedbám, jak to s námi dopadne, jsem odhodlána na všechno, ani té nebezpečné cesty přes moře bych se neobávala, jen když bych mohla děti přivésti do země jistější budoucnosti, sama se spokojím třeba s okoralým chlebem. (Lešikarovi, 1856)
Také jsem ani pracovat nic nemohla po ten čas, co mi bylo tak špatně; - a mrzutá jsem byla, Václave, to si ani myslet nedovedete jak! Pomyslete, když je člověk churav a nemá groše! - To je také ta nejhlavnější příčina. - Tamten i tento měsíc měli jsme velmi často místo masopůstu - půst. (Bendlovi, 1857)
Duše moje mnohdy jako jezero, lehký větřík je rozvlní a není možné, by se rozčeřené vlny uhladily. Myšlénka honí myšlénku jako obláčky při bouři, jedna chmurnější než druhá, až se celá obloha zahalí těžkými mraky — z kterých se nelije, ani hrom nebije, v kterých jen hučí a blýská se, — s kterými búrný vítr zahrává, aniž by je rozehnal - a nebe vyčistil. (Jurenkovi, 1854)
Co je plátno, kdyby kdo nám nyní i mladost navrátil, když by nám nemohl s sebou dát tu blaženou mysl. (Jurenkovi, 1854)
U mne beztoho celá nemoc závisí od rozpoložení ducha, s ním klesá tělo i zase povznáší se. — Já bych nepotřebovala jiného léku než spokojenost! (Bendlovi, 1856)
Buď upokojená, co se mého zdraví týče, já skuhrám věčně, a budu skuhrat a funět, až mě zakopou, ale, má drahá, od toho mi nikdo nepomůže, a takovéto namáhání mi dokonce neškodí. (1853, Světlé)
Já jsem už navykla odříkání se, a je to řídká věc, aby se mi vyplnila, kdy se na ni těším. — Ale kdo ví proč to není dobré, kdyby k ničemu jinému, tedy alespoň k tomu, že se mi dobré nepřesytí a že si tím více radostných chvil a všeho dobra, ať to již v čemkoli záleží, vážím; a to lidé, kterým se vše stane, jak si zamanou, nemohou říci. (E. Lamblové, 1856)
Ustavičně starosti, bída a žádné peníze! - Vy se asi přece neumíte modlit, že mi to Vaše modlení tak málo jde k duhu. Štulc přece ujišťuje, že se modlitbou všecko může, vždy mi říká, jen proste pánaboha — budete vidět, že vám pomůže! ?— Wo nicht Menschenhilfe ist, ist nicht Gotteshilfe! - Já nevím, jak on se to umí modlit, že mu pánbůh všecko dá; musí on mít nahoře dobrou protekcí. (Bendlovi, 1857)
Na venku se zase tuze vzmáhá bigotismus, misionáři toulají se po krajích, poutě se vzmáhají, porodinec je plnější a kapsy kněžské; srdce lidu prázdnější. - Kýž by jim tu někdo vyčesal jako v Belgii! - A když všude jen fušujou a nikde nic kalého se nespraví. (muži, 1857)
Rozposílali modlitbičky, kázali, že je lid bezbožný, že na ně bůh sesílá trest; - byly modlení, zpovědě, písně - a bůhví co všecko, a mezi lidem se rozneslo, že se papež v Římě ve dne v noci za lidi modlí. (Někde u žbánu nebo kurvy.) (muži, 1857)
V Budějovicích nedostávají seminaristé skoro nic jíst, aby prý zkrotli, a pan biskup jim na jich stížnost odpověděl, že svatý Jan na poušti jedl kobylky a pil z louže a jen kůží se odíval, ať tedy také trpí pro víru, ale hoši prý by přece jedli s panem biskupem zvěřinu a žampaňské. (1850)
Smrt
O jak potěchy plná, jak ničím nevynahraditelná je ta myšlénka při tak velké ztrátě „Tam shledáme se zase!“ Já viděla umírat chudince, který od narození až do skonání v bídě a nouzi živ byl, ale vždy s trpělivostí břímě své snášel doufaje v Boha; pokojně umíral a radostným hlasem zvolal: „Nyní si odpočnu a brzy budu se s Tebou, pane Bože, radovat a Ty mi odplatíš!“ Umře tak pokojně některý filosof, který půl svého života stráví skoumáním prozřetelnosti Boží? Věř že ne. (1848, Lauermannové)
Snad mi Atropos nit mého života tak nakrátce neustříhne. Ještě jsem nic neučinila; proč bych byla žila? Trudně se to s světem loučí, když má zanechat tolik nevykonaného díla. Slze a vzdechy mých sirotků by duši mou z nebes výše k světu přivábily a pevnými pouty ji držely, že by se nemohla ze své proměny těšit. Možná kdybych byla zkažená nepřirozenou filosofií, která slovem smrt duši i tělo pochovává, že bych snad zoufala, ale tak mi ani nenapadne bát se smrti. Vždyť umřít nemůžeme! (1846, Čelakovské)
Já se ani té smrti tak nebojím, jako dlouhého postonávání - člověk za živa odumře všemu - a zpromrzí se i sobě i jiným. - Když už má přijít, tedy jako blesk ať mne zachvátí; jen ale ať ještě počká - byla doba, kde mi to bylo lhostejné umřít - teď ale ne - dokud jsem - jsem. - Ráda viděla bych děti poněkud samostatné - všelicos pracovala - a přála si vidět svit lepší budoucnosti! - Řekneš: Vidíme, ta Božena je chytrá, co ona si všecko přeje,“ a ona by si ještě více přála, kdyby se dalo vyplnit jen. (1851, Helceletovi)
Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství — avšak navzdor tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem! — Někdy ovšem vidím se neštastnou, zbytečnou na světě, takže bych s chladnou myslí odešla se světa, ale ony přejdou zase, ty doby — jenže mnohdykráte boje takové urvou kus života s sebou! (Jurenkovi, 1854)
Je to zatracený svět! Už mi z toho vlasy šedivějí, a jestli mi přitom i mozek zplesniví, bude konec všemu. Cítím předobře, jak to žere na mém zdraví. - Bývám také často churavá a někdy přejde mnoho dnů, kde jsem jako tumpachová, čtu a nevím co, a to, co napíšu, musím spálit. Pravím Ti upřimně, že si mnohdy nic nepřeju než usnout a více nevstat. (Bendlovi, 1857)
To jediné je místo, kde jsme si všecky rovní! — Ba ne, i na tom místě vidět rozdíl stavu a jinak ukládá se mrtvola bohatého, jinak chudého! — a jediná rovnost v tom, že shnít musí jeden jako druhý. (1853, Podlipské)
Často a často myslela jsem si, že staří Čechové krásnější způsob v pohřbování měli, než my. Věřte mně, že se mi to shnití v zemi nesmírně zhnusilo; písmo svaté praví: „Člověče prach jsi a v prach se obrátíš“, jindy se to stalo, ale teď zůstane z člověka hromádka kostí a z těch se udělá mouka a posypou se s ní pole a louky. Jak krásné to bylo, když si mohli lidé prach svých drahých do popelnic uschovat, nyní neví mnohý, kam má na dušičky svíčku postavit a na prvního máje věnec položit. (1847, Čelakovské)
I já si někdy myslím, tam nebo tam bych nejraději pochována byla, jako by to nebylo pro mne pak jedno, jestli nade mnou bodlák anebo růže roste, jestli mne jen hlína aneb ještě kámen tlačí! (1853, Podlipské)
Už to tak s ní bude jako s tou babičkou: — půjde spát na věčný pokoj. Ale blaze, kdo se dočká takového věku a ku konci říci může: „nežil jsem nadarmo“. (Chalupkovi, 1855)