Přirozené právo
13. 9. 2007
Přirozené právo
(podtitul: Má smysl mluvit dnes o přirozeném právu?)
Přirozenoprávní teorie (též jusnaturalismus) je nejstarším přístupem k právu; vychází z názoru, že vedle platného (též pozitivního) práva existuje i právo přirozené (přirozené právo je platnému nadřazeno, a proto s ním musí být v souladu).
Přirozené právo bylo původně chápáno jako bohem zjevené - tzv. teologickou koncepci jusnaturalismu zastávali Aristoteles, sv.Tomáš Akvinský či kupříkladu Cicero (ten tvrdil, že všechny národy a v každé době ovládá jediný, věčný a neměnný zákon). Tato teorie byla obohacena o racionalistickou koncepci, jež je obsažena v následujících knihách: Leviathan (autorem Hobbes), Druhé pojednání o vládě (Locke), O společenské smlouvě (Rousseau).
Z přirozenoprávní teorie vychází Prohlášení americké nezávislosti (1776) i fr.Deklarace práv člověka a občana (1789). -- Zde je však na místě otázka, co myslíme slovem "přirozené"? Neboť američtí otcové zakladatelé tolerovali otrokářský režim a dokument francouzské revoluce myslel termínem "člověk" pouze muže. Názor na to, co je přirozené, se tedy v čase několikrát měnil. --
Během 19.st. byl jusnaturalismus vystřídán juspozitivismem (nejvýznamnějšími právníky Ihering, Jellinek), který právem rozumí jen platné právo (právem je to,co stát za právo prohlásí) a považuje přirozené právo za pouhou fikci (výroky typu "neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník").
Po 2.sv., vlivem diskreditace pozitivismu v nacistickém právu, tendence k návratu k přirozenoprávní koncepci, Gustav Radbruch vytváří učení o neplatnosti bezpráví ve formě zákona a o nadzákonném právu ("...pokud však nespravedlnost platného práva dosáhne takovou míru,že platným právem zaručená právní jistota vůči této nespravedlnosti nemá žádnou váhu,musí nespravedlivé právo ustoupit spravedlnosti"). Podobné myšlenky čteme v dílech představitelů tzv.recentních směrů v právní filozofii (Dworkin: Když se práva berou vážně, Fuller: Morálka a právo, Rawls: Teorie spravedlnosti). Americký právník Dworkin řiká otevřeně, že "právní principy jsou i ty,které nemají dostatečnou institucionální podobu, avšak platí v důsledku svého obsahu, protože jsou součástí společensky platné morálky". A tak dnes přirozenoprávní teorie mnohde zasahuje i do kocepcí právního pozitivismu. Například současná definice právního státu zní, že jde o stát, který je vázán platným právem (tedy primát práva nad státem, což je blízké anglickému "rule of law"). Zde se jedná o typicky přirozenoprávní definici, v normativním smyslu lze mluvit totiž pouze o vázanosti státních orgánů právními normami, nikoli o vázanosti samého státu, protože je sám vytváří. Právní stát lze rovněž pojímat jako stát vázaný právem přirozeným - v dnešní české právní teorii se do jisté míry uplatňuje pojetí, dle něhož základem práva ČR je přirozené právo (zejména LP). Na přirozený charakter lidských práv odkazuje preambule Listiny zákl.práv a svobod, která je součástí ústav.pořádku ČR, tato práva mají být jako suprapozitivní vždy respektovány státem. V tomto smyslu jsou pojata jako práva přirozená. LP (např.právo na život) jsou absolutní (působí vůči každému) a nezcizitelná (jedinec s nimi nemůže disponovat). V platném českém ústavním právu je dále zakotven naturalistický komponent nezměnitelnosti lidských práv pro futuro, podle čl.9 odst.2 Ústavy ČR "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Z pozitivistického hlediska by se ustanovení o nezměnitelnosti jevilo jako nesmyslné, neboť řečené ustanovení lze zrušit (aniž by mohl zasáhnout ústavní soud). Listina ZPS však zakotvuje přirozené právo občanů na odpor (proti tomu kdo odstraňuje právní řád lidských práv,ale jen tehdy, když je znemožněna činnost úst.orgánů). Pro srovnání ve stále platné fr. Deklaraci práv člověka a občana se v čl.16 píše: "Společnost, ve které nejsou zajištěny záruky práv ani dělba moci,nemá ústavu". Není-li ústavy,občané nemají povinnost poslouchat, mají právo na odpor. Z hlediska normativity platí, že restrikce LP státem kdykoli v budoucnu by byla nelegitimní (neospravedlnitelná), ale i protiústavní, a tedy nelegální.
Poválečný status LP je rovněž z jedním faktorů pozvednutí úlohy soudní moci (ochrana LP nastolila rovnovážnou dělbu moci, kde justice není slabším partnerem), avšak ryze naturalistický přístup, který by odmítal závaznost platného práva by změnil demokratický právní stát ve stát justiční, navíc by implikoval právní nejistotu, protože by nebyla ustálena pravidla. Shoda (konsensus) mezi přirozenoprávním a pozitivistickým přístupem v oblasti LP vyplynul z hrůz totalitních režimů, nastolených namnoze v souladu s principem zákonnosti; v řadě dalších oblastech právní regulace však zůstává protiklad mezi juspozitivismem a jusnaturalismem. Stále se však nabízí otázka, zda je namístě označovat určité řešení za "přirozené" (tedy neměnné, dané a priori, vymykající se diskuzi). Nebylo by lepší hledat možnost konsensu pro ospravedlněnost určitého řešení bez tvrzení, že některé z nich je přirozené?
A italský právník Bobbio dodává: "Velké politické změny 17. a 18.st. byly dovršeny pod praporem přirozeného práva, ale žádná sociální ani politická reforma se dnes přirozeného práva nedovolává. Má tedy vůbec smysl mluvit o přirozeném právu?"
prameny: A.Gerloch: Teorie práva; Boguszak,Čapek,Gerloch:Teorie práva
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář