Sojka - Božena Němcová (životopis, 1859)
Jan Erazim Sojka - Božena Němcová (životopis, 1859)
Zdroj: SOJKA, J. E. Božena Němcová. Jasoň, 1859, č. 1 - 2, str. 1 - 3, 10 - 11
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti
Pro tu slavnou, drahou vlast.
Nebudeť zajisté nikoho, kdožby, obezřev se třeba jen poněkud na poli novější literatury české, neuznal, jak čestné místo tato spisovatelka v literatuře naší zaujímá, nebude tedy také nikoho, komu vhod by nepřišlo nahlédnutí do života paní, jejíž spisy s tak značným se potkávají úspěchem.
Božena Němcová (roz. Barbora Pankelová) spatřila ve Vídni světla Božího, dne 5. února 1820, vychována však již od r. 1821 v Ratibořicích na Náchodsku, kamž se rodiče její přestěhovali. Matka byla Češka, otec Němec, muž rozšafný, poctivý a vůbec od lidu milovaný pro zvláštní ctnosti jeho. Lid český nad míru miloval. Od něho má Božena naše poetického ducha, po matce přítulnost a outlocitnost ženskou; jak on, milovala Božena přírodu z celé duše své. V roku 1848 zemřel otec Boženin v Zahání v Slezsku. Leže již na úmrtním loži, kázal otevříti okno, 'by se ještě jednou na to Boží slunko podíval,' načež nedlouho na to ducha vypustil. Jelikož co štolba ve služně hraběnky Náchodské vždy trvaje na cestách s vrchností svou, málokdy doma se zdržoval, bylo vychování Boženy, kteráž, mimotně řečeno, ze čtrnácti dítek byla nejstarší, zúplna matce odevzdáno. Ačkoli co dobrý otec veškeré své dítky srdečně miloval, a všem hotovým byl obrazem pravé pobožnosti křesťanské, byla však přece Božena jediným jeho miláčkem, již učil a povzbuzoval, a bolestné bylo jemu s ní se rozloučiti navěky. - I požehnalť ji, a rád ubíral se z tohoto světa, vida dítě své státi při národu, někdy slavném, jejž obohacovala mnohým spisem, jemuž otec sice nerozuměl, v němž však tušil skvělou budoucnost dcery své.
Nabyvši již doma prvního vzdělání svého, odebrala se sedmiletá do školy na Skalici, později do Chvalkovic, ubytovavši se u tamějšího zámeckého správce, kterýž byl muž vzdělaný a hledící na duševní blaho svého svěřence. I byl v Chvalkovicích dobrý učitel, jenž na svou mládež všemožně působil, a tamější pan kaplan nejen že ho snažně podporoval ač za krátkého pobytí svého v předsevzetí tom, alebrž učil i dorostlé žáky a žákyně veršovati a písně skládati. Že takové símě v kyprou půdu hozené vypučeti muselo, lehko uznati. Božena psala verše nad verše, avšak všude prozírá myls veselá. A jak blahodárně čilý život školský na ni byl působil, tak prospívala zase pod návodem Chvalovského pana správce, který Boženu s literaturou německou seznámil. Co vůbec stáří jejímu bylo příslušné, a snadno srozumitelné jí se vidělo, snešeno v osamělou klenbu zámeckého pokojíka, kdež v osamělosti své do noci se těšívala s autory cizokrajnými. Jaké to krásné byly sny, - ježto přemoženou sladkým usnešením, se duši budoucí spisovatelky lidu jsou oblétaly! - -
V sobotu na večer putovala vždy do Ratibořic, kdež ji matka a babička s otevřenou náričí očekávaly. - Avšak jak dlouhý byl ten den sváteční! - Láska rodičů jest poklad neocenitelný, kteréhož sobě každý vážiti má, leč duševní zájmy vždy oužeji poutaly ji na Chvalkovice, co na domnělý chrám moudrosti. - Božena dostoupla nyní roku třináctého, i byla děvče jak krev a mléko. Budiž toho příčinou mysl nábožná, oblíbené samotářství na zámku Chvalkovském, čili pohroužení se v oné milené hloubí lidských vědomostí, ona byla naplněna touhou po životě klášterním, odhodlaná jsouc stráviti mladý věk svůj v klášteře a nabýti takto oné duševní volnosti, kteráž se jí byla zjevila v obrazivé mysli její. -- Leč vydrána z této čarovné říše klamných snů, záhy poznala pravdu ve veškeré nahotě, a jediným dotknutím se země, mizeli snové, sesul se vlastními city kojený ideál mladice. --
Božena odebrala se z Chvalkovic navždy, by se usadila v Ratibořicích, v kruhu rodinném, kdež setrvala až po čas provdání svého. I zde měla přístup k bibliotéce hraběcí. Majíc toliko selské děvče za společnosti, hledala v osamělosti své jedinou útěchu v knihách, kteréž sobě byla vybrala z knihovny zámecké, tvoříce takto jediný svět, jí posud známý. Tu čtla Goetheho, Schillera, Lamartina, ano i Byrona, mimo jiné plody, jichž zde sčítati nelze. -- Roku 1837 provdala se z vůle otcovy do Kostelce za Josefa Němce, vlastence horlivého a komissara při finanční stráži chvalně známého. Ze vsi na ves, jaký to rozdíl v životě? - V krátce přestěhovalo se mladé manželstvé do Polny, kdež B. hlavně v osobně tamějšího kaplana literární podpory nalezla. Co dosud na poli mrtvé, co poupě nedotknuté dechem májovým v srdci teplném dřímalo, probuzeno zde k životu, cit po cizích nivách stále těkající na jedné se ustálil myšlénce zúplna vlastenecké, jak sama pěje:
Nejen muž buď hrdý na to,
Že dá všecko pro svou vlast;
Vzhůru, ženy! my též chceme
Na oltář svou oběť klást.
I čtla spisy Tylovy, ohnivého to vypravovatele nejen dějů národních, ale i přísného karatele národní nevšímavosti, ano ospalosti české. - Zpomeňtež sobě, že Tyl co jeden z oné, budiž veřejně řečeno, malé části naskrze poctivých vlastimilů, nikdy nežebronil o sousto daru Božího, anobrž dovedl ho dobývati sobě, ač v krvavém potu tváře až do poslední hodiny žití svého, maje vždy nikoli sebe, leč spásu a oživení vlasti na zřeteli. Plamenná jeho slova rozpálila duši i naší Němcové. Ranní mlha, zahalivši jí divými matohami kraje domácí, zmizela velemocným plamenem vycházejícího slunce, a hle! - jaký to výjev! - Zde tedy tvoje vlast - tamo probořený rov, z něhož stará lebka praotce tvého vykouká s vlasem dosud neshnilým - tuto národ tvůj omráčený poslem božím! - hynoucí v slepotě. - I od té doby milovala vlast svou, tu drahou zemi, krví zbrocenou! -
Takto vešla r. 1840 do hlavního města, matky to naší Prahy, ponejprv, kamž i konečně se svým manželem se r. 1841 přestěhovala. Poznala tu vlastence, jinochy, uvázavši se v nesnadnou úlohu, probouzeti národ k poznání svému, a všemožně působiti naň vědomostmi svými, jakož byli: Pichl, Rieger, Erben, Vilani, Tomíček a Klácel.
Povážíme-li však, jak velké v oné době u nás panovalo hnutí národního vědomí, jehož hlavním ohniskem byly tak zvané 'besedy', co do počtu stále se rozmáhajíce, kdež v lásce a svornosti bratrské jedna toliko ovládala myšlenka spolky tyto vlastenecké, totiž jazyka zdar a národnost česká; uvážíme-li, žeť jak vyšší třída vzdělaná, tak i sprostý řemeslník zahořel pro svatou jemu věc, potvrzenou patenty císařskými: tak i nikoho mýliti nebude tehdejší se sblížení duchů sobě rovných. Tak se byl sebral cech literácký, pod vztyčenou korouhví národnosti české, od které doby ale přestala svornost, a obapolná láska a starý onen závazek solidárního vzdělávání lidu přetržen. Charakteristickým buďtež toho důkazem literární poměry nynější.
Dům Boženy stal se literárním středištěm, a co posud jí bylo tajno, o tom poučena nyní slovem živým, nad knihou mocnějším.
Česká beseda, odbývána r. 1842 na Žofíně, měla pro Boženu tu neocenitelnou výhodu, že ji seznámila s muži, v literatuře naší proslulými. totiž s Dr. Čejkou a Václ. Nebeským, kteříž věrnými zůstali přáteli a rádci mladé spisovatelce. Jeho podnětem vyšla v Květech, r. 1843, první nadzmíněná báseň 'Ženám českým' tiskem, se známým podpisem Božena Němcová, jíž následovaly 'Moje vlast', 'Znamení', 'Zasnoubení' ve Včele, od roku 1844 'Touha', 'Hvězda má' a jiných více menších poesií v řeči vázané i nevázané.
Lid, jenž vždy do sebe má jádra zdravého, toliko pro pravdu miluje, maje zalíbení v básnictví přirozeném, nikoli však v tendenci, s jakou takou rafinerií na dojem rozměřené. Proskoumajíc tedy povahu lidu českého a hluboké mezery v vzdělání jeho vidělo se Boženě Němcové, že jen takto se potká se stálým účinkem v lidu, když se ponoří v společenské poměry a zájemnosti jeho, když probádá veškerý jeho život a smýšlení, a obraz konečně vylíčený oživí poesií zdravou. S tím předsevzetím, znovu vzkřísiti pokaženou krasochuť skromnými, leč zdravými, básnickými plody svými uvázala se Božena ve spisování národních báchorek a pověstí, pozorna takto činíc na poklady nevyvážené dosud, složené v lidu českoslovanském. - Když roku 1845 báchorky Němcové tiskem vyšly, nehrubě od kritiky byly všímány, aniž kdo uměl jich významnost uvážiti v literatuře prostonárodní, a teprv důsledným postupováním Němcové v oboru sobě vybraném vždy vyšší nabývaly ceny.
Kajetán Tyl, známý tenkráte kritik český, praví o báchorkách těchto ve Květech od r. 1845: "Vážená spisovatelka jmenuje báchorky sice národními, my ale myslíme, že je stejným právem také jejími nazývat můžeme, jelikož v nich krom dějinného apparatu vše ostatní jen z pokladu srdce a ducha jejího podáno - myslíme celý způsob vypravování. V životě, v národě se ovšem báchorky takto nevypravují; ale proto přece nemůžeme proti právu poetického pojmutí a utváření požadovati, aby jeden jako druhý vyprávěl, aby nesměl jeden věc živěji než druhý pojmouti a plamennějším slovem vyslovil. I při vší básnické výmluvnosti a ozdobě dá se krásná, pouhá prostota báchorky zachovat. A mimo to myslím, že není národní báchorka historický dokument, na němž by se ani čárka změnit nesměla, kterouž někdy trochu neobratná ruka naškrtne. Z většího dílu bývá pak vypravování, které se po tak řečeném národním tónu tuze ouzkostlivě namáhá, jenom dětinské a - nechutné. Toho všeho nemá se p. Němcová co strachovat. Ona se chopila jen předmětů z úst národu, pojavši ho ve svou bytost skrz na skrze, vyvedla z něho takořka nové, ryzí dílo, v ničem původu jeho neublíživši. Tón její je měkký, ohebný, podobá se pěkné, umělou rukou vzdělávané květnici - smíme-li báchorku v ústech lidu - přirozenou loukou nazvati; a ačkoli k původnímu materiálu zde onde ze svého pramene přidala, zrostlo to s národní trestí v jediný umělecký celek. Ze všech prosvítá hluboká pojímavost této nadané spisovatelky a nám nezbývá nic jiného přáti, než aby se záhy na jiné pole pustila, kde by mohl duch její samostatně tvořiti. Tam bychom ji uvítali ještě vřeleji." -
R. 1845 odebrala se Němcová za svým manželem do Domažlic, odkud ještě v tomto a druhém roce známé psala obrazy z okolí Domažlického, vypisujíc veškerý tamější život společenský, staré zvyky a obyčej, zachovalé staré kroje národní, jakož i zmáhání se ducha šosáckého, stydícího se za praotce své. I bylo jí věru volati se sv. Pavlem "Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem a nepoznávají cest mých!" - aneb "Z velikého soužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kterouž k vám velikou mám."
Konajíc po vesnicích študie prostonárodní, vyháněna byla Němcová od prahu lidu veského, rozdrážděného proti ní pomluvami městskými, majíce v zaslepenosti své za to, že je uvádí v posměch obrazy svými. Ano domažličtí kalounkáří, chasa jináče to veselá, ve veřejném excessu kočičinu jí udělali za to, že se byla vůbec osmělila toliko psáti o městě domažlickém a uváděti je ve veřejnost. Taková panovala intelligence a vzdělanost u Domažlických za času onoho, že tamějšímu obyvatelstvu ani nelze bylo rozeznati krásy, poučovací úkol a živou to pravdu od hanebné lži a zlomyslnosti. Což však konečně slávu Domažlických dovršilo, byl dopis zaslaný redakci časopisu 'Včely', proti takzvanému 'hanebnému' (!) počínání Boženy Němcové, s tím doložením, že když dopis ten vytištěn bude, redaktor, v uznání jeho zásluh, hodného ťopana (krocana) darem obdrží. Načež se viděl tehdejší redaktor, Karel Havlíček, nucena veřejně odpověděti, užívaje při tom motta: 'Víno není vinno, že se lidé opíjí,' kdež Domažličany z bludu jejich šetrným způsobem vyvádí, řka: "Nedávno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti p. Boženě Němcové, který jsem proto jenom nevytiskli, že by takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil. Z celého spisu vidíme jenom zlost, ale slušné nějaké příčiny zlosti, jakož i důvody proti 'Obrazům' p. Němcové, nikde v něm nenacházíme. Obrazy tyto nejen v Praze, leč všude jinde s pochvalou přijaty jsou, a náhledy v nich pronešené my samy docela schvalujeme, srovnávajíce se ve všem úplně se smýšlením p. Němcové. Že se v nich někde p. spisovatelka, s ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou dotýká nechvalně města Domažlic: nikdo, ani sami dobře smýšlející Domažličané, jí za zlé pokládati nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení jestě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se hned pro takové důtky horšiti." - "Obrazy paní Němcové', praví Havlíček dále, 'Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby paní Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla."
Avšak netrvalo to dlouho a ona zrádkyně lidu Domažlického, stala se miláčkem jeho, a takové uměla sobě dobýti vážnosti a lásky, že ony hojné návštěvy lidu selského, táhnuvšího za učitelkou svou na veškerá místa jejího bloudění po vlasti, zase z jiné strany nové a mocnější zbudilo podezření. - Milou upomínkou z okolí Domažlického budiž nám 'Pohorská vesnice', povídka ze života lidu venkovského, vyšlá tiskem r. 1856.
Mimo všeobecně známé články 'Selská politika', kterýž v r. 1848 čenáře 'Včely' vskutku zajímati musely, nevyznačuje se veškerá ta doba, až do r. 1850 nikterak literární plodností Němcové. Oněměla. - Nastala lethargie všeobecná. - Lid, zaujat politikou, nevšímal si plodů ku krásné literatuře přináležejících, ano protivilo se chuti jeho vše, co s to nebylo, drážditi osláblé nervy a udržovati vášně v srdci rozdmychované.
Dílem z příčin zdravotních, konala r. 1851 přes Vídeň cestu do Uher, - do Novohradské stolice, a vytištěny veškeré Zpomínky její v Lumíru roku tohoto, kdež za dlouhý čas se potkáváme zase jednou s jmenem proslulým v národu. I nastoupila roku 1853 tutéž cestu do Uher, za svým manželem, tam úřadujícím, načež v krátce po svém návratu v Praze onemocněla. Stává se v historii všechněch národů veliké množství příkladů o tom, že právě ty hlavy, jež státi se mohou okrasou a slávou člověčenstva, navzdor robotní práci s všleijakými starosrmi povšedního života zápasiti musí; - ano, jak malý počet jest těch apoštolů Ducha, jimžto usouzeno bylo, v blahobytu dokončiti život svůj a nikdy nepoznati rozhodné oné doby, kterážto oběť svou vydává srdcím ledovým, ve velké snížení, v posměch a potupu - nepozanti nouzi a bídu! I v životě naší Boženy Němcové (jako na doplnění obrázku trpících literárních epigonů našich), zjevuje se taková doba rozhodná. - Rána, která byla potrefila muže jejího v Uhřích, zasáhla i ji. - Upadla v materiální nedostatek. - I našli se rádcové, jako prorokové falešní, jimž marně však vyhnouti se chtěla Němcová odhodlaností svou.
Zbavená veškerých prostředků hledala sobě službu dozorkyně v blázinci! - Obdržela ji. - Křeče však, které ve vykonávání povinností ji při zkoušce hned přepady, neschopnou ji činily k přetěžkému zaměstnání v nešťastném tom domě.
Zřídka snáší talent ledovou ruku uložené mu chudoby, život sklíčený starostmi, - zřídka pravíme aneb nikdy; obyčejný talent v pádech takových zakrní a zanikne. Avšak duch genia nad všední se vznese obor a smělým letem dospěje k činům! Ano, historie český mnoho příkladův k tomu podává!
Božena Němcová v zármutku svém útěchu hledala v zpomínkách na dětství své, a v duchu procházela ty háje a louky, kdež se co nevědomé děcko běhávala v divé rozkoši! připomínala sobě těch prostosrdečných tváří staročeské hodnosti, kdež neplatilo ještě přísloví 'na jazyku med a v srdci jed!' - - a z těchto upomínek, a těchto daguerotypů starých tváří domácích se zrodila v hodinách těchto milá Babička (obrazy ze života lidu venkovského), plod umělecký, aneb jak sama praví, psaný pro vlastní úlevy duše skormoucené. -
Kdo přečetl báchorky Němcové, uznati musí nevšední její dar vypravování, živost citu a fantasie, a vedle slohu plynného i mysl básnické krásy jímající; avšak tvořící duch vyniká ponejprvé v Babičce, kteráž nejen že směle státi může po boku Auerbachovy 'Paní professorky' (známé to perly krásné literatury německé), ale i v mnohém ji zastíní krásný plod vypravovatelky naší. Babička jest zdravý kus poesie života prostonárodního, jest idealisovanou částí memoiru Němcové. Stařena tato jest takořka poslední pablesk světa starého, prostosrdečného a pro prostotu nám tak milého, a živým jest kontrastem společnosti nové, pokažené civilisací moderní! Leč nač bychom líčili tendencí samu a krásy spisem vůbec se proplétající, vyrozumíte babičce sami, když vám toliko jeden výjev ze stařeny před oči postavím, jakož na příklad: "Když paní správcová ze zámku poctila svou přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: Dnes dostanu visitu! Tu babička s dětmi odešla; neměla k tomu srdce, by koho nenáviděla, ale správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než byla narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti nové s okolními lidmi seznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová s dvěma ještě paničkami na visitu. Paní Prošková byla právě kdesi na stráni. - Babička, dle svého obyčeje, pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jakoby chtěly říci: 'Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledaco bylo!' Paní Prošková přijdouc, viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvykly. - Víš ty co, Terynko, řekla jí babička popuzená - kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, bych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím!"
Jak hluboce nás i takový výjev falešného vzdělání městského urážeti musí, tak smiřuje nás zase aspoň co do formy obraz hraběnky náchodské, jejímž babička se stala miláčkem a rádcem, nižádným jiným kouzlem, než pouze prostosrdečností svou, - a obraz krásné Hortensie.
"Obrazy paní Němcové," praví jedna z nejpřednějších kritik, umístěna v časopisu 'Obzor', "ukazují nám tuto ctihodnou a prostomilou stařenku na sklonku jejího života, žijící a činící po boku milované dcery, uprostřed drahých vnoučátek a mezi několika statečnými sousedy a sousedkami, jejichž to povah rozmanitost a trefné vyvedení spisu tomu veliké živosti dodává. Řekl bys, že ty osoby živé jsou, žes je viděl, tak přirozeně a nenuceně se před tebou pohybují... Kdyby byla Němcová předmět svůj pojala pouze z národní stránky, kdyby byla pouze milovala život jak venku jest, hledíc především k barvám a ne ke smyslu pod nimi se skrývajícímu, není pochybnosti, žeby byla dovedla nakresliti obrazy velmi zajímavé; ona uměla vyhledávati ve zvláštním a národním i stránku vyšší, věčně trvající ceny a tak přiberouc k pěkné a původní pestrosti zjevů myšlénku čistě lidskou, podala nám umělecké dílo vyššího směru." - Tak setkáváme se v Babičce s dvěma světy, a jejími mravy: se starým světem národním, a s novým, který co koketa, ověšená jalovým šperkem chutě zkažené na lesklé podlaze denně poslední to zašlapuje kvítka národnosti. -
Kdo však tak hluboce se byl ponořil ve společenský život lidu našeho, a takových do sebe má prostředků jako Němcová, tenť zcela opravňuje nás k tomu, doufati, že konečně překročí na širší půdu sociálního románu, jak první o tom svědčí krok za tím cílem 'Babičkou' učiněný. Neb co tuto, ač do podrobnosti vypracované, mistrnými toliko tahy na plátno zachyceno, toť dovede Němcová, neminouc se dojmu žádoucího, ve velkém rozměru vylíčíti, povede-li se jí okolností příznivých a snahy její podporujících se dopíditi.
Zmíněno v kritice konečně jakéhosi modernisování v 'Babičce', to jest, že použito příležitostí v ní se naskytujících k uvádění některých ideí, obratů a narážek, právě majících časovou zajímavost a důležitost. Modernisování toto svědčí však o pilných študiích a velkém důmyslu v oboru, světem hýbajcících otázek společenských a že jí neběželo o to, toliko co dobrá vypravovatelka lid svůj zabavovati báchorkami, alebrž poznenáhla vychovati sobě vlastní své obecenstvo, a předstírati jemu netoliko světlý a průzračný to obraz světa starého, leč i obraz nového s veškerými stíny jeho a seznámiti je se záhadkami postouplé kultury věku nynějšího.
A podivný to výjev! Pozorujeme-li běh jiných spisovatelů, jak německých tak francouzských, vidíme pravý opak ve vývinu Němcové. I sám Berthold Auerbach, známý to spisovatel veských povídek, obíraje se dříve romány historickými, jako byly 'Spinoza' a 'Básník a kupec', teprva se stal milým veským vypravovatelem, když veškerý se sebe setřel filosofický reflex, ponořiv se v přirozené krásy lidu sprostého. A George Sandová, vydobyvši sobě dříve vavřínu na poli socialného románu, v pozdější teprv době přešla k povídce a zájmům lidu veského, kdežto Němcová, vystupujíc tak hravě z povídky veské konečně v sociálním románu nejširšího rozvinu literárního působení svého doufati může. George Sandová, jak známo, slynula v Evropě francouzskými romány svými co hlavní representantka idei emancipačních. Právě za posledních třiceti let zaplavená literatura francouzská a německá spisy mnohými, jichž obsahem bylo, hájiti práva ženského a plamenným slovem žádati tak zvanou empancipaci, vyvazení totiž z nadvlády pohlaví mužského a propuštění ze starých závazků, jimiž sama příroda Evu s Adamem v ráji byla spoutala. Žeť hlavně ženské, vyřinuvše se na pole literární a s muži rovného ducha míti doufajíce, takových spisů tendenčních byly autorkami, jest nabíledni. Přihlížejíce však k výsledku spisů takových, vidíme toliko rozhořčení proti zbrklým oněm messiášům víry nové, zmrazačení literatury - leč blahé působení nižádné. Nastaly zvláštní bibliotéky pro ženské, - jichž, Bohu díky! dosud nemáme. -
Kdyby ženské rovného měly s mužemi talentu, povolání a ducha, tak bychom nadíti se mohli velkých, učených paní a umělkyň, jež však velikou se stávají výminkou. Takovouť jest i spisovatelka naše, a že ač byla přilnula k novým ideám, hlásaným George Sandové, nikdy nezabředla v onyno přemrštěnosti cizokrajných věštců a domnělou jich svrchovanost pohlaví ženského, budiž nám jasným důkazem vlastní slovo její o emancipací ženských, jak takovou byla pojala (v 'Pohorské vesnici').
"Děvče, dle nynější módy vzdělané, zná velmi mnoho, jen samo sebe nezná; ví toho náramně mnoho, jen to neví, kde leží základ pravého štěstí. Děvče nynějšího vychování, a buďsi měšťanská dcerka, bud řemeslnická, nehodí se již pro muže, který nemá hodně peněz; ono poznalo hejno potřeb, bez nichž neví jak se obejít, ona baží po rozkoších velkého světa a v těch jediné hledá svoje štěstí, a jestli jich užívat nemůže, cítí se nešťastnou a mnohdy k docílení jich dopouští se nejhroznějších prostředků! Hlava jejich naplněna ostřížkami nepotřebnými, srdce prázdná buňka, z níž med trubci vyssáli. - (...) Ale nejsou ony vinny, je to kletba hříchu, jehož muž se na ženě dopustil, zameziv jí cestu do chrámu Ducha svatého."
Kletba ta neleží na muži, jak se domívá Němcová, nýbrž na veškerém, tak chatrném, vzdělání našem, a zvláště - ženských.
"Nevědomost ženy," praví dále, "je ta Nemesis, která muže ustavičně stíhá, půdu pod nohou mu podemílá, když se vznést chce k výši, olověné závaží na křídla mu přivěšuje, která budovy jeho boří, úrody v popel obrací. Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám (?) na sebe pletl! Dokud si nebude žena vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, polože do její ruky blaho veškeré budoucnosti, dotuď muž na sypkém základě buduje. Žena musí být jeho spolupracovnicí, má-li se stavba podařit. Žena musí být povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale co anděl smírce mezi ním a světem. Do ruky ženy dal Bůh palmu víry a pochodeň lásky, aby je nesla před mužem, když kráčí do boje ducha. - Její pata potře hlavu hada nepřítele, do její ruky vložil Bůh moc roztříštit modlu ješitnosti, a na vysoký stánek, na nějž se ona povznesla, vyvýšit velebný obraz lásky, oné lásky, jež z kříže za nepřátele svoje prosí. Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit!"
Na tom zakládati se musí zdravý náhled o emancipací všechněch těch, jimž vůbec blaho rodinné na srdci ještě leží. Aneb neběží vám o to, mít po boku na místě duše otrocké tovaryšku věrnou, již milujete co matku milou, spanilých to dítek, stvořených k obrazu Božímu? A tak pěje Božena Němcová, vědoma jsouc velkého povolání pohlaví krásného, již v první básni své:
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti
Pro tu slavnou, drahou vlast.
R. 1855 cestovala za studiemi lidu slovenského poznovu do Uher, do Trenčína, do Gömerské a Zvolenské stolice, kdež se známou pohostinností slovanskou byla přijata. Leč za příčinou velkého nedorozumění tamějších ouřadů, podkládajících Němcové, všeobecně to známé spisovatelce lidu, konavší toliko studie po vesnicích živlu čistě slovanského, - záměry protizákonní, opustiti musela Slovensko.
Hlavní výsledek častých výletů na Slovensko a konaných tamo studií, složila Němcová v díle, vydaném r. 1858, pod názvem: 'Slovenské pohádky a pověsti.' Zajímavé jsou dílem pro starobylost, dílem pro utěšenou fantasii, dílem zase pro příbuzný táz. "Sbírka tato," praví spisovatelka v doslovu, "jen částí je pokladu národní poezie lidu slovenského, v kterýchžto pověstech soudný čtenář pozná smýšlení, krásné obyčeje a ryzí mrav lidu, ve kterém žijí a který jedině čistě, krásně vylíčiti je zná."
Majíce za to, že vyčítání bojů a utrpění spisovatelů našich, zápasení geniů, zahořevších pro pravdu, vážnost a duševní pokrok národu, se společností lehkovážnou a duchem zmalátnělou poučné bývá a povzbuzující, vypsali jsme životopis Němcové, perly to na obzoru nové literatury naší, jak nám možná bylo, ač k tomu celá kniha nestačí.
Ostatní její práce jsou: Sestry v 'Ladě Niole', Karla v 'Perlách', V zámku a podzámčí v 'Koledě', Chudí lidé v 'Poutníku 1857', Chýže v 'Máji' Uherské město, národopisní obrázek v 'Musejníku' a jiné práce roztroušené v 'Pražském poslu' atd. K tisku připraveny jsou Pohádky a pověsti všeslovanské.
