Jdi na obsah Jdi na menu
 


Případ Arctic Sunrise (Nizozemsko proti Rusku)

 

Případ Arctic Sunrise (Nizozemsko proti Rusku)



Mezinárodní tribunál pro mořské právo (ITLOS) v Hamburku rozhodl dne 22. listopadu 2013 ve věci "Arctic Sunrise" (Nizozemsko proti Rusku) o propuštění plavidla nevládní organizace Greenpeace a členů jeho posádky z moci ruských orgánů (zadržených v souvislosti s jejich protestem proti ruské ropné plošině "Prirazlomnaja"). Stalo se tak aplikací mořského práva se všemi jeho náležitostmi včetně svobody plavby, které požívají lodě na volném moři, jakož i ve výlučné ekonomické zóně druhého státu. Aktivním vstupem do této mezinárodně sledované kauzy tak hamburský soud přispěl nejen k dalšímu rozvoji daného právního oboru, ale i k vlastní podstatě řízení - propuštění posádky na svobodu.

Ačkoli se ITLOS v minulosti zabýval několika žádostmi o předběžná opatření (podle čl. 290 odst. 5 Úmluvy o mořském právu), šlo o první případ, kdy byl požádán o nařízení propuštění plavidla a palubní posádky zadržovaných pro údajné porušení námořních (nerybářských) předpisů pobřežního státu týkajících se jeho výlučné ekonomické zóny. Tudíž, jak uvedl kapverdský soudce José Luis Jesus, jelikož tento případ měl precedenční roli, rozhodnutí ITLOS vyžadovalo pečlivé zvážení předmětných právních otázek.

Historie sporu

Greenpeace je globální nevládní organizace angažující se v ochraně životního prostředí a podpoře míru. Je tvořena 27 nezávislými národními či regionálními organizacemi, jež působí ve 40 státech po celém světě, jakož i zastřešujícím a koordinujícím orgánem Greenpeace International (Stichting Greenpeace Council, se sídlem v Amsterdamu), který provozuje tři plavidla Greenpeace.

Jednou z lodí Greenpeace je 50 metrů dlouhý ledoborec Arctic Sunrise s výtlakem 949 tun a maximální rychlostí 13 uzlů (24 km/h). Byl postaven v roce 1975 společností AS Vaagen Verft a původně plul pod norskou vlajkou s označením Polarbjorn (Lední medvěd). Pro organizaci Greenpeace International byl získán v roce 1995, byla mu dána nizozemská příslušnost a jméno Arctic Sunrise (Arktický úsvit). První cesta pro Greenpeace vedla do Severního moře a severovýchodního Atlantiku ke zdokumentování mořského znečištění z ropných plošin. Ledoborec od té doby působil od oblastí kolem severního pólu až po Rossovo moře v Antarktidě a plavil se po Kongu či Amazonce. V roce 2010 byl ledoborec Arctic Sunrise uplatněn na tři měsíce v Mexickém zálivu při sledování následků havárie ropné plošiny Deepwater Horizon a mobilizování dobrovolníků k nápravě ekologické katastrofy.

Organizace Greenpeace má za sebou více než čtyřicetiletou historii nenásilných přímých akcí ke zvýšení úrovně a kvality veřejné diskuze o životním prostředí. Navzdory polemikám, jež jsou s takovou činností nutně spojeny, kampaně Greenpeace přispěly k rozvoji řady mezinárodních nástrojů v oblasti ochrany mořského prostředí, kupř. k přijetí moratoria na komerční lov velryb v roce 1982, Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (Madrid 1991), Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) v roce 1996 anebo rezoluce Valného shromáždění OSN č. 44/225 požadující zákaz rybolovu s pomocí dlouhých volně plovoucích sítí.

Od roku 2010 jsou jednotlivé organizace Greenpeace zapojeny do kampaně "Zachraňme Arktidu" (Save the Arctic) usilující o mezinárodní dohodu, která by vytvořila celosvětově chráněnou oblast v neobydlené oblasti kolem severního pólu a zakázala v arktických vodách těžbu ropy a průmyslový rybolov. V průběhu kampaně provedla nevládní organizace řadu protestů na moři proti společnostem angažujícím se v arktické těžbě ropy. Protesty byly vedeny mj. proti průzkumu ropných ložisek v západním Grónsku společností Cairn Energy, proti snahám společnosti Royal Dutch Shell těžit v Beaufortově a Čukotském moři severně od Aljašky a spolupracovat se společností Gazprom ohledně ruské těžby v Arktidě, proti společnosti Rosneft, jež má povolení těžit v Barentsově a Karském moři spolu se Statoilem, ExxonMobilem a ENI, jakož i proti společnosti Gazprom zapojené do těžby v Pečorském moři. Tyto protesty byly primárně vedeny proti vrtným plošinám a plavidlům daných společností. Žádný z nich neměl za následek bezpečnostní incident.

Ve známost díky dnešní kauze vešla především ropná plošina Prirazlomnaja, jež se nachází na ruské pevninské mělčině v Barentsově moři (Pečorském moři) a je provozována společností Gazprom Neft Shelf LLC, přidruženou společností státem kontrolované skupiny Gazprom. Plošina měří 126 x 126 metrů a zaměstnává 200 pracovníků. Musí odolávat významným vlivům ledu, který je přítomem po většinu roku. Výkonný ředitel společnosti Gennadij Lubin uvedl, že je schopna ustát zásah torpéda. Greenpeace International, Greenpeace Rusko a WWF publikovaly řadu analýz a stanovisek, v nichž se zabývaly riziky této plošiny pro místní i světové životní prostředí. První protest Greenpeace proti Prirazlomné byl proveden v srpnu 2012 za účelem upoutání pozornosti na neschopnost Gazpromu zabývat se nebezpečími ekologické havárie v dané panenské oblasti, ležící poblíž několika chráněných území. Drsné podnebí takřka znemožňuje vyčištění případné ropné skvrny, což je navíc umocněno velkou vzdáleností od Murmansku, nejbližšího přístavu, který by na havárii mohl reagovat. Protest měl rovněž upozornit na skutečnost, že arktické ledovce tají a že nově dostupná ložiska fosilních paliv v této oblasti přispějí k urychlení globální klimatické změny. Jak uvedlo Nizozemsko během řízení před ITLOS, další protest Greenpeace proti ropné plošině Prirazlomnaja se uskutečnil rovněž v srpnu 2013.

Dne 14. září 2013 vyplul ledoborec Arctic Sunrise s třicetičlennou mezinárodní osádkou pod vedením amerického kapitána Petera Henryho Willcoxe na svou (dosud) poslední cestu z norského přístavu Kirkenes. Na palubě bylo 6 Britů, 4 Rusové, 2 Kanadané, 2 Argentinci, 2 Novozélandané, 2 Nizozemci a občané dalších států. Vlastní posádka obsluhující loď byla šestnáctičlenná - kupř. zástupci kapitána Paul Douglas Ruzycki (Kanada), Miguel Hernán Pérez Orsi (Argentina) a Anne Mie Roer Jensenová (Dánsko), radista Colin Russell (Austrálie), lodní mechanik Jonathon Beauchamp (Nový Zéland), elektrotechnik David John Haussmann (Nový Zéland), kuchař Ruslan Jakušev (Ukrajina) či dobrovolný pomocný kuchař Gizem Akhan (Turecko). Na palubě byli ještě dva nezávislí novináři - filmař a novinář Kieron Bryan (Británie) a fotograf Denis Siňjakov (Rusko).

Protest na ropné plošině "Prirazlomnaja" byl zahájen ve čtvrtek 18. září 2013 ve 4:26 moskevského času vypuštěním pěti nafukovacích člunů, které směřovaly do třímílové (bezpečnostní) zóny kolem plošiny. Současně mělo plavidlo Arctic Sunrise informovat nedalekou loď ruské pobřežní stráže Ladoga o účelu a pokojné povaze protestu. O jedenáct minut později dospěly čluny k plošině a dva aktivisté se vyšplhali na plošinu, aby asi 10 metrů pod hlavním patrem plošiny rozvinuli transparent. Organizace Greenpeace později během řízení ITLOS na dotaz německého soudce Wolfruma uvedla: "Plán protestu byl vypracován provozovatelem Greenpeace International před odplutím. Provozovatel se rozhodl povolit dobrovolníkům na nafukovacích člunech vstup do 500 m širokého bezpečnostního pásma kolem plošiny, včetně toho, že dva lezci se uvážou na vnějšek plošiny za účelem rozvinutí malého transparentu. Po celou dobu šlo o pokojný protest. O tomto povolení musí samozřejmě přesto v konečném důsledku rozhodnout kapitán, na základě svého vlastního zhodnocení aktuální situace."

V půl šesté byly vypuštěny dva nafukovací čluny rovněž z ruského plavidla Ladoga, každý se třemi maskovanými příslušníky pobřežní stráže. Na aktivisty bylo stříkáno požárními hadicemi a ruská pobřežní stráž provedla varovné výstřely ze zbraní AK-74. V sedm hodin byli lezci Sini Saarelová (Finsko) a Marco Paolo Weber (Švýcarsko) vzati na plavidlo pobřežní stráže (ruské orgány následně informovaly Finsko, že z moře byli "zachráněni" dva lezci, kteří spadli z plošiny, a je s nimi zacházeno jako s "hosty"). Zbylí aktivisté se vrátili na Arctic Sunrise, a to navzdory příkazu pobřežní stráže, aby je plavidlo nepřijímalo, neboť spáchali teroristický čin. V následujících hodinách provedlo plavidlo Ladoga 11 varovných výstřelů z děla. V 7:49 se pobřežní stráž snažila dostal na palubu Arctic Sunrise. Kapitán Willcox zdůraznil, že vstup na palubu je v rozporu s mezinárodním právem.
V půl dvanácté pobřežní stráž naznačila, že je připravena jednat o případném dopravení dvou aktivistů. Od té doby však byly žádosti o rozhovor s oběma lezci odepřeny. Řada pokusů komunikovat s pobřežní stráží selhala.

Téhož dne zasílá Rusko diplomatickou nótu Nizozemsku: "Navzdory upozornění ruských orgánů, Arctic Sunrise, loď plující pod vlajkou Nizozemska, pokračuje v provokativní činnosti ve vodách u severního pobřeží Ruské federace. Při několika předchozích příležitostech se posádka lodi dopouštěla činností, jež představovaly hrozbu námořní bezpečnosti lodí provádějích průzkumné činnosti na pevninské mělčině v ruském sektoru v Arktidě. Po plánech, oznámených aktivisty organizace Greenpeace v médiích, zaměřených na narušení činností OAO Rosneft a dalších ruských společností, bylo do oblasti, kde se loď nachází, nasazeno plavidlo pobřežní stráže Ladoga. Přes varování důstojníků pobřežní stráže se loď Arctic Sunrise pokusila přistoupit k ropné a plynové plošině Prirazlomnaja, byť je vrtná plošina obklopena bezpečnostní zónou, kam je lodím vjezd zakázán. Ve 4:20 (moskevského času) 18. září 2013 bylo z lodě vypuštěno pět motorových člunů, obsazených neidentifikovanými osobami, které připluly k vrtné plošině a pokusily se získat přístup a vynutit si vstup pomocí speciálního vybavení. Když motorové čluny mířily k plošině, vlekly za sebou neidentifikovatelný, sudu podobný předmět. Jednání vetřelců bylo navíc argesivní a provokativní. Z vnějšího pohledu neslo jejich jednání rysy teroristického činu, který mohl uvést životy v nebezpečí a mít pro plošinu vážné následky. Plavidlo pobřežní stráže Ladoga odpovědělo na výše popsané jednání přijetím opatření k zabránění obsazení plošiny. Ta zahrnovala varovné výstřely ze střelných zbraní. Dva z obsaditelů na motorových člunech (švýcarské národnosti a finské národnosti) byli odstraněni z plošiny a vzati na palubu plavidla pobřežní stráže. Dva další zůstávali připoutáni na plošině. Motorové čluny se vrátily zpět na palubu plavidla. Z pohledu skutečného nebezpečí pro ropnou a plynovou plošinu Ruské federace a následného neuposlechnutí příkazů pobřežní stráže k ukončení protiprávní činnosti (vydaných v souladu s řádnou procedurou) aktivisty, bylo rozhodnuto o zadržení lodě Arctic Sunrise. Kapitán neodpověděl na příkaz (vydaný v souladu s řádnou procedurou) zastavit loď. Vzhledem k okolnostem byla v 07:15 (moskevského času) zahájena varovná střelba z děl plavidla pobřežní stráže. Loď neodpovídala na varovné výstřely, avšak přistoupila k opuštění bezpečnostní zóny, po čemž zůstavala v oblasti hraničící s bezpečnostní zónou. Činnost plavidla Arctic Sunrise lze vykládat jako provokaci, která vystavila arktickou oblast hrozbě ekologické katastrofy s nepředstavitelnými důsledky. Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace naléhavě žádá orgány Nizozemského království, aby učinily opatření zaměřená na zabránění opakování takových činností."

Dne 19. září vydalo ruské ministerstvo zahraničí na svých webových stránkách prohlášení, že akce Greenpeace byla "agresivní a provokativní a vyznačovala se extrémistickou aktivitou, jež mohla vést ke smrti či jiným vážným následkům" a že "kvůli reálnému nebezpečí pro ruskou plošinu a nutnosti podřídit se zákonným požadavkům pohraničních příkazů k zastavení nelegálních činnosti bylo rozhodnuto o zadržení pravidla".

19. září večer vystoupili na palubu Arctic Sunrise ozbrojení příslušníci ruské bezpečnostní služby, dopravení vrtulníkem (z palubního systému Arctic Sunrise byl přesně v 18:35 vyslán bezpečnostní poplach "pirátství/ozbrojený útok"). Jak později uvedla nizozemská vláda na dotaz ITLOS, v 18:35 bylo plavidlo "v pozici 69 stupňů 19' 86'' severní šířky a 57 stupňů 16' 56'' východní délky, přibližně pět námořních mil od ropného vrtu 'Prirazlomnaja', dostatečně daleko od bezpečnostního pásma". Příslušníci pobřežní stráže následně převzali nad plavidlem kontrolu a zadrželi jeho posádku. Ještě toho dne jsou kapitánovi Willcoxovi přečtena formální obvinění: 1. terorismus, 2. porušení 500m bezpečnostní zóny plošiny, 3. nezákonná vědecká činnost a 4. pokus převzít kontrolu nad vrtnou plošinou.

Dne 20. září požádalo Nizozemsko verbální nótou Rusko, aby poskytlo informace, včetně odpovědí na specifické otázky, týkající se zadržení plavidla Arctic Sunrsise. Nizozemsko rovněž zdůraznilo význam okamžitého propuštění plavidla a jeho posádky. Požádalo Rusko, aby odpovědělo do 23. září.

Dne 24. září připlulo plavidlo Arctic Sunrise do Murmansku, kde zakotvilo vedle plavidla ruské pobřežní stráže Ladoga. Všichni členové posádky byli dopraveni na břeh a následně obviněni z pirátství (trestným činem podle čl. 227 trestního zákoníku RF je "útok na námořní či říční plavidlo, s úmyslem se zmocnit majetku jiných osob, spojený s použitím násilí či hrozby jeho použití").

Nizozemské ministerstvo zahraničí ve své nótě ze dne 26. září 2013 zopakovalo svůj požadavek, aby Ruská federace "okamžitě propustila plavidlo a její posádku" a otázalo se, "zda by takové propuštění bylo usnadněno zaplacením záruky či jiné finanční jistoty a pokud ano, co považuje Ruská federace za přiměřenou výši takové záruky či jiné finanční jistoty".

Dne 28. září 2013 v nespecifikovanou dobu nařizuje soudkyně I. V. Ivannikovová z Leninského okresního soudu (Leninskogo rajonnogo suda) v Murmansku vazbu na dva měsíce pro všechny členy posádky.

Zahájení arbitrážního řízení UNCLOS

Dne 1. října 2013 Rusko zasílá odpověď Nizozemsku. Oznamuje, že "dne 19. září v 21:50 (...) byla ve výlučné ekonomické zóně Ruské federace na základě čl. 56, 60 a 80 Úmluvy OSN o mořském právu (1982) a podle čl. 36 odst. 1 pododst. 1 federálního zákona 'o výlučné ekonomciké zóně Ruské federace' provedena prohlídka plavidla 'Arctic Sunrise'. Na základě zjištění plynoucích z prohlídky (...) bylo přijato rozhodnutí o dopravení plavidla do přístavu Murmansk za účelem provedení vyšetřování a potrestání kapitána plavidla podle právních předpisů Ruské federace. Podle názoru orgánů zastávaných v souladu s výše uvedenými pravidly mezinárodního práva předmětná situace nevyžadovala žádost o souhlas státu vlajky k prohlídce plavidla inspekčním týmem." Rusko rovněž oznámilo, že bylo zahájeno trestní stíhání proti členům posádky plavidla pro trestný čin pirátství provedené organizovou skupinou podle "čl. 227 odst. 3 trestního zákoníku Ruské federace", kvůli "útoku na plošinu 'Prirazlomnaja' neidentifikovanými osobami z posádky plavidla 'Arctic Sunrise', které jednaly jako organizovaná skupina v Barentsově moři za teritoriálními hranicemi nějakého státu".

Nizozemsko nebylo s ruskou odpovědí spokojeno a v tomto smyslu dne 3. října 2013 odpovědělo: "Podle nóty byl vstup na palubu, vyšetřování a zadržení plavidla 'Arctic Sunrise' a jeho posádky odůvodněn na základě obecných ustanovení Úmluvy OSN o mořském právu týkajících se výlučné ekonomické zóny a pevninské mělčiny (články 56, 60 a 80). Nizozemské království si nemyslí, že tato ustanovení odůvodňují opatření učiněná proti plavidlu 'Arctic Sunrise' a jeho posádce. Proto se zdá, že Ruská federace a Nizozemské království mají odlišné názory na práva a povinnosti Ruské federace jako pobřežního státu v její výlučné ekonomické zóně. V důsledku toho si tento spor patrně zaslouží, aby byl předložen k arbitráži podle Úmluvy OSN o mořském právu. Z hlediska naléhavosti věci, plynoucí ze zadržování plavidla a jeho posádky, Nizozemské království zváží zahájení takové arbitráže, jakmile to bude možné. V tomto ohledu Nizozemské království opakuje svou žádost, aby plavidlo a jeho posádka byly okamžitě propuštěny, a rádo by zdůraznilo naléhavou povahu této žádosti."

Nizozemská hrozba neměla dlouhého trvání a o den později zahájilo s Ruskem arbitrážní řízení podle Úmluvy o mořském právu (UNCLOS). Cílem tohoto řízení bylo dosáhnout mimo jiné toho, aby arbitrážní tribunál prohlásil, že Ruská federace vstupem na palubu, vyšetřováním a zadržením Arctic Sunrise bez předchozího souhlasu Nizozemského království porušila nizozemské právo k "ochraně plavidla plujícího pod jeho vlajkou, pokud jde o svobodu plavby, jak je stanoveno čl. 58 odst. 1 a čl. 87 odst. 1 písm. a) UNCLOS a obyčejovým mezinárodním právem" a porušila nizozemské právo, pokud jde o "výkon jurisdikce státu vlajky, jak je stanoveno čl. 58 a Části VII UNCLOS a obyčejovým mezinárodním právem". Tím, že Ruská federace vstoupila na palubu Arctic Sunrise bez předchozího souhlasu Nizozemského království, aby zatkla a zadržela členy posádky a zahájila soudní řízení proti nim, rovněž porušila nizozemské "právo diplomatické ochrany svých státních příslušníků a (...) právo požadovat nápravu jménem členů posádky plavidla plujícího pod vlajkou Nizozemského království, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost, pokud jde o právo na svobodu a bezpečí členů posádky plavidla a jejich právo na opuštění území a mořských oblastí pobřežního státu, jak je stanoveno články 9 a 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 a obyčejovým mezinárodním právem". Řečená porušení "brání Nizozemskému království, plavidlu a jeho členům posádky ve výkonů a požívání jejich práv, konkrétně svobody plavby a lidských práv a základních svobod". Nizozemsko přitom "opakovaně žádalo okamžité propuštění plavidla a jeho posádky ve snaze ochránit práva svá i plavidla a jeho posádky. Navzdory této snaze Ruská federace nevyhověla těmto žádostem, čímž brání Ruské federaci, plavidlu a posádce v možnosti vykonávat svá práva podle mezinárodního mořského práva a mezinárodního práva lidských práv". Nizozemsko požadovalo neprodlené zastavení mezinárodně protiprávních činů, poskytnutí příslušných záruk, že se už nebudou opakovat, a plnou náhradu způsobené újmy.

Spor se však nadále prohluboval. Dne 7. října 2013 nařídil soudce D. V. Krivonosov z Leninského okresního soudu v Murmansku odnětí plavidla Arctic Sunrise v rámci trestního řízení: "Soud na základě čl. 19 Úmluvy o volném moři a článků 115 a 165 Tř RF [Trestního řádu Ruské federace], rozhodl: nařídit odnětí (nalochiť arest) plavidla Arctic Sunrise plujícího pod nizozemskou vlajkou, číslo IMO 7382902, patřícího 'Stichting Phoenix' se sídlem v Amsterdamu a užívaného 'Stichting Greenpeace Council' se sídlem v Amsterdamu na základě smlouvy o ferryboat-charteru ze dne 28. prosince 2012, které se aktuálně nachází ve vodách zálivu Kola, na základě čehož je vlastníku a držiteli zákázáno plavidlo používat či s ním disponovat." K důvodům tohoto rozhodnutí soudce uvedl: "Dne 24. září 2013 vyšetřovací odbor severozápadního federálního obvodu vyšetřovacího výboru Ruské federace zahájil trestní řízení podle čl. 227 odst. 3 trestního zákoníku Ruské federace (TrZ RF). Předložené dokumenty ukazují na to, že v době mezi 16:00 dne 17. září 2013 a 4:30 dne 18. září 2013 posádka a pasažéři lodě Arctic Sunrise a další neidentifikované osoby, jako organizovaná skupina, pod hrozbou použití násilí, za použití předmětů jako zbraní, napadly námořní plavidlo (morskoje sudno) s cílem zmocnit se cizího majetku. Obvinění za tento trestný čin byla podána vůči 30 osobám, které byly na palubě lodi Arctic Sunrise, včetně posádky a pasažérů. (...) Loď Arctic Sunrise (...), jak bylo konstatováno v předběžném soudním vyšetřování, byla užita jako nástroj trestné činnosti. Podle čl. 115 odst. 3 Tř RF, majetek, který je v držení třetích osob, může být odejmut, pokud jsou dostatečné důvody pro závěr, že byl použit jako nástroj trestné činnosti." K tomu murmanský soudce navíc doplnil, že "odnětí výše uvedeného majetku je nezbytné pro výkon části rozsudku, jež se týká občanskoprávního nároku, jiných majetkových sankcí či případného propadnutí věci v souladu s čl. 104.1 TrZ RF." Soud podle svých slov zohlednil rovněž existenci ustanovení mezinárodního práva. Zajímavé ovšem je, že neuplatnil Úmluvu OSN o mořském právu, ale dřívější a pozdějším vývojem již překonanou Úmluvu o volném moři.

Dne 8. října 2013 se u krajského soudu v Murmansku uskutečnilo řízení o odvolání proti rozhodnutím o vazbě. Advokáti obviněných namítali, že pro jejich zadržení na lodi plující pod cizí vlajkou ve výhradní ekonomické zóně neexistuje právní důvod v mezinárodním právu. Rovněž argumentovali, že neexistuje rozumné podezření z pirátství, když Prirazlomnaja je pevnou plošinou, proces byl pokojný a byl proveden k vyvolání pozornosti k otázkám veřejného zájmu, spíše než s úmyslem zmocnit se majetku. Upozornili rovněž na to, že že osoby byly protiústavně zadržovány více než 48 hodin. Advokát fotografa Denise Siňjakova krom toho tvrdil, že zadržení jeho klienta porušuje čl. 10  Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (svobodu projevu). Všechna odvolání byla odmítnuta. Důvody těchto rozhodnutí nejsou známy a nebyl oznámeny ani právním zástupcům obviněných.

Dne 21. října 2013 podalo Nizozemsko žádost o nařízení předběžných opatření k Mezinárodnímu soudu pro mořské právo (případ "Arctic Sunrise", č. 22) podle čl. 290 odst. 5 UNCLOS, na základě nějž může Mezinárodní soud pro mořské právo (ITLOS) nařídit do ustavení arbitrážního tribunálu předběžná opatření, pokud usoudí, že tak vyžaduje naléhavost situace. Účelem těchto opatření musí být podle čl. 290 odst. 1 UNCLOS buď zachování příslušných práv stran sporu anebo zabránění vážnému poškození mořského prostředí.

Nizozemsko požadovalo nařízení 4 předběžných opatření vůči Ruské federaci:
a) aby okamžitě umožnila plavidlu ‘Arctic Sunrise’ opustit místo svého zadržení a mořských oblastí pod pravomocí Ruské federace a vykonávat svobodu plavby
b) okamžitě propustila členy posádky ‘Arctic Sunrise’ a umožnila jim opuštění území a mořských oblastí pod pravomocí Ruské federace
c) zastavila veškerá soudní a správní řízení a zdržela se zahájení jakýchkoli dalších řízení v souvislosti s událostmi vedoucími ke sporu ohledně ‘Arctic Sunrise’, a zdržela se přijímání či vykonání jakýchkoli soudních či správních opatření proti ‘Arctic Sunrise’, členům jeho posádky, jeho vlastníkům a provozovatelům; a
d) zajistila, že neučiní nic, co by mohlo zhoršit či prodloužit spor.

O dva dny později jsou ruskými orgány stíhané činy (patrně) překvalifikovány na výtržnictví. Nizozemský poradce a obhájce Thomas Henquet k tomu na veřejném slyšení před ITLOS uvedl: "Dne 23. října byla posádka Arctic Sunrise údajně obviněna z výtržnictví. Zůstává nejasným, zda tato obvinění nahradila obvinění za pirátství nebo zda jsou doplňkem těchto obvinění."

Mezinárodní tribunál pro mořské právo (ITLOS)

Mezinárodní tribunál pro mořské právo sídlící v německém Hamburku, svobodném a hanzovním městě, představuje poměrně nový soudní orgán v mezinárodním právu. Byl vytvořen roku 1996 na základě Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS).

Mezinárodní tribunál pro mořské právo má pravomoc interpretovat a aplikovat Úmluvu o mořském právu (Montego Bay 1982), jakož i další mezinárodní smlouvy, jež mají vztah k otázkám mořského práva. Nepočítáme-li specifickou pravomoc senátu pro spory týkající se mořského dna ohledně výkladu či provádění Části XI UNCLOS, přichází v úvahu tři situace, v nichž ITLOS dostává, na základě Úmluvy o mořském právu, ke slovu.

I. Esenciální pravomocí ITLOS je samozřejmě rozhodovat spory mezi smluvními státy o výklad nebo provádění UNCLOS ve věci samé (čl. 288 odst. 1 UNCLOS). Tato pravomoc však není obligatorní a je spuštěna jen s dovolením obou stran, tj. pokud se na jeho předložení k ITLOS dohodnou nebo si předchozím písemným prohlášením (při ratifikaci UNCLOS či kdykoli později) zvolí shodně ITLOS k řešení sporů o výklad nebo provádění UNCLOS (takové prohlášení učinil jen omezený počet smluvních zemí, do roku 2014 to bylo 32 z 166 smluvních stran, přičemž mezi ně nepatřilo ani Nizozemsko, ani Rusko).

Na základě dohody stran již ITLOS řešil spor mezi Svatým Vincencem a Guineou ve věci plavidla "SAIGA" (č. 2), spor mezi Chile a Evropskou unií ve věci týkající se zachování a udržitelného využívání hejn mečouna v jihovýchodním Tichomoří (č. 7, případ skončil smírně ještě před koncem soudního řízení), spor týkající se vymezení námořních hranic mezi Bangladéšem a Barmou v Bengálském zálivu (č. 16) a dosud trvající spor mezi Panamou a Guineou-Bissau ve věci plavidla "Virginia G" (č. 19). Prostřednictvím shodné volby jurisdikce ITLOS byl dosud řešen jediný případ - spor mezi Svatým Vincencem a Španělskem ve věci plavidla "Louisa" (č. 18; nicméně ITLOS nakonec rozhodl o své nepříslušnosti, neboť v době zahájení řízení neexistoval "spor o výklad nebo provádění UNCLOS").

II. Specifickou pravomocí ITLOS je rozhodovat spory mezi smluvními státy o provádění ustanovení UNCLOS týkajících se neprodleného propuštění plavidla a jeho posádky po složení přiměřené záruky nebo jiné jistoty (čl. 292 UNCLOS), tj. čl. 73 odst. 2 (kvůli porušení právních předpisů o průzkumu, využívání, uchovávání živých zdrojů a hospodaření s nimi v EEZ) a čl. 226 odst. 1 písm. b) (kvůli porušení příslušných právních předpisů nebo mezinárodních norem a standardů k ochraně a uchovávání mořského prostředí). Pro tuto situaci je výhodné, že řízení před ITLOS může být spuštěno bez ohledu na oboustrannou vůli stran, neboť postačuje podání žádosti státem vlajky plavidla (po uplynutí desetidenní lhůty od data zadržení, kdy by se státy mohly dohodnout na jiné soudní instanci).

Neprodleným propuštěním se ITLOS zabýval v osmi případech, vždy v souvislosti se zadržením plavidla kvůli porušení rybářských předpisů. Šlo o lodě "SAIGA" (Svatý Vincenc proti Guiney, č. 1), "Camouco" (Panama proti Francii), "Monte Confurco" (Seychely proti Francii), "Grand Prince" (Belize proti Francii), "Volga" (Rusko proti Austrálii), "Juno Trader" (Svatý Vincenc proti Guiney-Bissau), "Hoshinmaru" (Japonsko proti Rusku) a "Tomimaru" (Japonsko proti Rusku).

III. Konečně třetí pravomocí ITLOS, související s jeho povahou stálého soudního orgánu a obligatorní jurisdikcí arbitrážního tribunálu podle UNCLOS, je možnost nařídit předběžná opatření ve sporu (mezi smluvními státy), který bude předložen arbitrážnímu tribunálu (čl. 290 odst. 5 UNCLOS). Na Mezinárodní tribunál pro mořské právo se lze obrátit do dvou týdnů od zahájení řízení, kdy by se státy mohly dohodnout na jiné soudní instanci.

Před kauzou Arctic Sunrise nařídil ITLOS taková předběžná opatření již pětkrát. Usnesením ze dne 27. srpna 1999 ve věci Tuňák australský (Nový Zéland proti Japonsku, Austrálie proti Japonsku). Usnesením ze dne 3. prosince 2001 ve věci Továrna MOX (Irsko proti Spojenému království). Usnesením ze dne 8. října 2003 ve věci týkající se budování pevniny Singapurem v Džohorské úžině a kolem ní (Malajsie proti Singapuru). Usnesením ze dne 15. prosince 2012 ve věci "ARA Libertad" (Argentina proti Ghaně).

Řízení před ITLOS

Dne 6. listopadu 2013 se (především) v dopoledních hodinách konalo před ITLOS mezinárodně velmi sledované veřejné jednání, bohužel bez ruské účasti. Zástupkyně Nizozemska prof. Liesbeth Lijnzaadová na slyšení zopakovala nizozemské "přání vyřešit spor smírně. Vítá deklarovanou ochotu Ruské federace nadále usilovat o vzájemně přijatelné řešení. Nicméně, jak dokazuje naše dnešní přítomnost, dosud nebylo možné takového řešení dosáhnout." Během slyšení vystoupili se svými řečmi nizozemští zástupci Liesbeth Lijnzaadová, René Lefeber a Thomas Henquet, ve kterých se obsáhle zabývali právními důsledky nepřítomnosti účastníka řízení, příslušností ITLOS v této věci, opodstatněností sporu a vhodností a naléhavostí nařízení předběžných opatření. Několik soudců položilo doplňující otázky, na něž Nizozemsko písemně odpovědělo následujícího dne. Záznam z jednání, který se nachází na stránkách ITLOS, je dokladem velmi propracovaného nizozemského stanoviska a lze se připojit k závěrečným slovům japonského předsedy ITLOS Šundžiho Janaie, který jménem Tribunálu vyjádřil "uznání za vysokou kvalitu vystoupení během slyšení". Za jediného svědka povolala navrhovatelka Daniela Simonse, právního poradce Greenpeace.

Je třeba rovněž uvést, že organizace Greenpeace zaslala dne 30. října Tribunálu své vyjádření jako amicus curiae (spolu se žádostí o takové vyjádření podat). Nizozemsko nemělo "žádnou námitku proti tomuto návrhu", avšak 5. listopadu ITLOS rozhodl, že žádost Greenpeace International by neměla být přijata a její vyjádření by nemělo být zahrnuto do spisu. Jistou zajímavostí nicméně je, že Rusko, které bylo jinak nečinné, v den veřejného slyšení informovalo Tribunál, že "při zohlednění nevládního charakteru Greenpeace International ruská strana nevidí důvod pro udělení možnosti této organizaci poskytnout informace Tribunálu ve věci týkající se plavidla »Arctic Sunrise«", přičemž zdůraznilo, "že toto sdělení ruské pozice Tribunálu nelze v žádném případě vykládat jako formu účasti ruské strany ve výše uvedeném případě".

Nizozemský spoluzástupce René Lefeber, který své vystoupení na veřejném slyšení před ITLOS zahájil citátem ze hry Julius Ceasar od Williama Shakespeara, je zakončil slovy: "K událostem, jež vedly k tomuto sporu, došlo v Barentsově moři. Barentsovo moře bylo pojmenováno po Willemu Barentszovi, jenž se plavil roku 1596 z Amsterdamu, aby prozkoumal severovýchodní průjezd. Jeho loď uvázla v ledu a kapitán Barentsz byl se svou posádkou nucen přezimovat na souostroví Nová Země. Pro námořníky to byla dlouhá a krutá zima. Z vraku lodi si postavili dům. Byl nazván 'Het Behouden Huys', tj. Bezpečný dům. Po zimě se přeživší - za pomoci lidí žijících na ruském pobřeží - vrátili do Amsterdamu, kam dorazili začátkem listopadu následujícího roku. Jejich vypravování je částí našeho národního kulturního dědictví. Pane předsedo, zima se blíží. Má vláda se modlí, aby se Arctic Sunrise a jeho posádka mohly bezpečně vrátit do Amsterdamu než arktické slunce zapadne a nastane zima."

Vyhlášení usnesení bylo naplánováno na 22. listopadu 2013. V týdnu, kdy mělo být vyhlášeno rozhodnutí ITLOS, Kalininský a Primorský okresní soud propouštějí většinu osob (a nakonec všechny) na kauci (zaplacenou Greenpeace) za podmínky, že neopustí Rusko. K tomu se vyjádřil ukrajinský soudce Kulyk ve svém odlišném stanovisku: "Ve světle posledního vývoje, kdy většina ze zadržených osob z Arctic Sunrise byla propuštěna na kauci, jsem přesvědčen, že žádost o předběžná opatření ztratila v této části svůj předmět." To však není úplná pravda, jak sám naznačil o pár řádků dříve: "Spatřuji zásluhy Nizozemského království v dovolávání se práv zadržené posádky na svobodu a bezpečnost, jakož i na opuštění území a námořního pásma pobřežního státu, jak stanoví čl. 9 a 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 a obecné mezinárodní právo." V tomto duchu šel též ITLOS, když požadoval, aby posádka Arctic Sunrise mohla opustit "území a námořní prostor pod pravomocí Ruské federace".

Usnesení ITLOS

ITLOS vydává své usnesení dne 22. listopadu 2013.

Složení ITLOS: předseda Šundži Janai (Japonsko), místopředseda Albert J. Hoffmann (Jihoafrická republika), soudci Vicente Marotta Rangel (Brazílie), L. Dolliver M. Nelson (Grenada), P. Čandrasechara Rao (Indie), Joseph Akl (Libanon), Rüdiger Wolfrum (Německo), Tafsir Malick Ndiaye (Senegal), José Luis Jesus (Kapverdy), Jean-Pierre Cot (Francie), Stanisław Pawlak (Polsko), Helmut Türk (Rakousko), James L. Kateka (Tanzánie), Kao Či-kuo (Čína), Boualem Bouguetaia (Alžírsko), Vladimir Vladimirovič Golicyn (Rusko), Paik Džin-hjon (Jižní Korea), Elsa Kellyová (Argentina), David Joseph Attard (Malta), Markijan Z. Kulyk (Ukrajina), soudce ad hoc David Anderson (Spojené království)

ITLOS nařídil "do rozhodnutí rozhodčího tribunálu podle přílohy VII následující opatření podle čl. 290 odst. 5 Úmluvy:
a) Ruská federace okamžitě propustí plavidlo Arctic Sunrise a všechny osoby, které byly zadrženy, po vyplacení záruky nebo jiné peněžní jistoty ve výši 3,6 milionu eur ze strany Nizozemska, částka bude Ruské federaci vyplacena formou bankovní záruky;
b) Po vyplacení záruky či jiné finanční jistoty uvedené výše, Ruská federace zajistí, že plavidlu Arctic Sunrise a všem osobám, které byly zadrženy, bude umožněno opustit území a mořské oblasti pod pravomocí Ruské federace." (usnesení ITLOS, bod 105 odst. 1)

Pro tato předběžná opatření hlasovali soudci ITLOS v poměru devatenáct hlasů ku dvěma (kvůli nemoci chyběl soudce Anthony Amos Lucky z Trinidadu a Tobaga). Proti byli toliko ruský soudce Golicyn a jeho ukrajinský kolega Kulyk.

Příslušnost

Mezinárodní tribunál pro mořské právo se nejprve musel vypořádat s ruskou námitkou, kterou Rusko odůvodňovalo svou neúčast na řízení.

Velvyslanectví Ruské federace v SRN ve své nótě dne 22. října 2013 oznámilo Kanceláři ITLOS, že "nepřijímá rozhodčí řízení podle přílohy VII Úmluvy zahájené Nizozemskem, pokud jde o případ týkající se plavidla 'Arctic Sunrise', a že nemá v úmyslu účastnit se řízení Mezinárodního tribunálu pro mořské právo, pokud jde o žádost Nizozemského království o nařízení předběžných opatření podle čl. 290 odst. 5 Úmluvy".

Tuto nekompromisní pozici odůvodnilo Rusko svým prohlášením, jež učinilo dne 12. března 1997 záhy po ratifikaci UNCLOS: "Ruská federace prohlašuje, že v souladu s čl. 298 Úmluvy OSN o mořském právu nepřijímá postupy stanovené v oddílu 2 části XV Úmluvy, zahrnující závazná rozhodnutí ohledně sporů (...) jež se týkají vojenské činnosti, včetně vojenské činnosti státních plavidel a letadel, anebo sporů, jež se týkají činnosti prosazování práva ve vztahu k výkonu svrchovaných práv či pravomoci (disputes concerning law enforcement activities in regard to the exercise of sovereign rights or jurisdiction)."

Ruská federace ve své nótě současně uvedla, že "činnost ruských orgánů, pokud jde o plavidlo 'Arctic Sunrise', byla a je prováděna jako výkon její pravomoci, včetně trestní pravomoci, za účelem prosazení zákonů a předpisů Ruské federace jako pobřežního státu v souladu s příslušnými ustanoveními Úmluvy OSN o mořském právu." Pokud jde o přetrvávající spor s Nizozemskem, "zdůraznila svou připravenost pokračovat v hledání vzájemně přijatelného řešení této situace."

Ustanovení, na než se Rusko odvolávalo [čl. 298 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 297 odst. 2 a 3 UNCLOS], umožňuje vynětí ze sporů týkajících se činností prosazování práva pouze ve dvou případech - ohledně "mořského vědeckého výzkumu" a "rybolovu".

V tomto smyslu je třeba chápat stručné vyjádření ITLOS, že "prohlášení učiněné Ruskou federací ohledně činností prosazování práva podle čl. 298 odst. 1 písm. b) Úmluvy se na první pohled vztahuje pouze na spory vyloučené z pravomoci soudu či tribunálu podle čl. 297 odst. 2 či 3 Úmluvy" (usnesení ITLOS, bod 45).

Přesvědčivá argumentace chybí, avšak je jí třeba. Objasnění rozsahu prohlášení Ruské federace je ústřední otázkou v této věci. Jen pokud byl Tribunál názoru, že prohlášení učiněné Ruskou federací nevylučuje příslušnost budoucího rozhodčího tribunálu podle přílohy VII, mohl přistoupit k výkladu, zda Nizozemsko předložilo věrohodný nárok a zda naléhavost situace vyžaduje vydání předběžných opatření. Jen nepřímo lze z usnesení dovodit, že podle názoru ITLOS nemůže ruské prohlášení k UNCLOS vylučovat v projednávané věci příslušnost ITLOS, neboť "ze skutkového pozadí tohoto případu je očividné, že zadržení ruskými orgány plavidla Arctic Sunrise a jeho palubní posádky nemá nic společného ani s mořským vědeckým výzkumem, ani s rybolovem" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, bod 5). Tento závěr byl na druhou stranu přijat jednomyslně, a dokonce ani ruský a ukrajinský soudce, kteří se zdráhali nařídit předběžná opatření, proti němu neměli námitek.

Jak uvedli soudci Wolfrum a Kellyová ve svém společném stanovisku, opačným výkladem by byly vyloučeny "v podstatě všechny potenciální spory týkající se výkonu pravomoci pobřežního státu ve výlučné ekonomické zóně ze soudního řešení sporů", což by "rozšířilo prohlášení nad rámec předpokládáný v čl. 298 Úmluvy" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 10). V tomto stanovisku obou soudců jsou podrobně propracovány úvahy Tribunálu, implicitně obsažené v jeho usnesení, pokud jde o ruské prohlášení (body 6 - 10).

Ruská neúčast

"Nedostaví-li se jedna ze stran před Tribunál nebo svou při vůbec nehájí, potom může druhá strana požádat Tribunál, aby pokračoval v řízení a vynesl rozhodnutí. Nepřítomnost strany nebo nehájení její pře není překážkou řízení. Před vynesením svého rozhodnutí se musí Tribunál přesvědčit nejen o tom, že je příslušný pro projednávání sporu, ale i o tom, že přednesený nárok je skutkově i právně opodstatněn." (čl. 28 Statutu ITLOS)

Ve věci Arctic Sunrise byl ITLOS poprvé od svého založení konfrontován se situací, kdy se řízení jedna ze stran neúčastnila. Sám k tomu uvedl: "Nepřítomnost strany či opomenutí strany vyjádřit se k věci nepředstavuje překážku řízení a nebrání tomu, aby Tribunál nařídil předběžná opatření, pokud stranám byla dána příležitost předložit k věci své připomínky" (usnesení ITLOS, bod 48). ITLOS zde odkázal na usnesení MSD ve věcech Právo rybolovu (Spojené království proti Islandu, SRN proti Islandu), Jaderné zkoušky (Austrálie proti Francii, Nový Zéland proti Francii), Pevninská mělčina Egejského moře (Řecko proti Turecku) a Diplomatický a konzulární personál USA v Teheránu (USA proti Íránu).

Korejský soudce Paik Džin-hjon se vyjádřil kriticky k tomu, že ITLOS uplatnil judikaturu jiného soudního orgánu, spíše než vlastního Statutu: "Protože se jedná o první případ před Tribunálem zahrnujícím neúčast strany, měl se Tribunál chopit příležitosti, která se nabízela k objasnění několika otázek týkajících se čl. 28 Statutu, zejména zda a jakým způsobem by se toto ustanovení mělo vztahovat na řízení k nařízení předběžných opatření. Kdyby tak Tribunál učinil, podstatně by přispěl k objasnění a rovněž k rozvoji mezinárodního práva řešení sporů. Je mi líto, že se tak nestalo. Souhlasím však se závěry usnesení a tak jsem pro ně hlasoval" (samostatné stanovisko soudce Paik Džin-hjona, bod 7).

Důvod neodkázání na čl. 28 Statutu patrně spočívá ve skutečnosti, že doslovně vzato poslední věta tohoto ustanovení neodpovídá nařízení předběžných opatření podle čl. 290 UNCLOS. ITLOS však mohl provést souladný výklad kupříkladu tak, že přednesený nárok je skutkově i právně opodstatněn, splňuje-li požadavky daného speciálního řízení. Tento přístup by byl přesvědčivější, než tiché následování praxe MSD. Není pochopitelně pochyb, že ITLOS použil judikaturu "hlavního soudního orgánu OSN" (čl. 92 Charty OSN), aby svým tvrzením dodal nezpochybnitelnou váhu a relevanci.

K tomu, že Ruská federace ospravedlňovala svou neúčast na řízení předchozím prohlášením k Úmluvě o mořském právu, "je třeba konstatovat, že takové prohlášení nemůže neúčast odůvodnit. I kdyby prohlášení mělo vyloučit příslušnost rozhodčího tribunálu podle přílohy VII, rozhodnutí o příslušnosti náleží tomuto tribunálu, a nikoli Ruské federaci. Mezinárodní soudy či tribunály mají výhradní právo rozhodovat o své příslušnosti (Kompetenz-Kompetenz/la compétence de la compétence)" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 7). Jak navíc uvedla nizozemská zástupkyně Lijnzaadová, Rusko přijalo tuto praxi při gruzínské žalobě u MSD ve věci Použití Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace. Ruská federace se účastnila zmíněného řízení, včetně řízení týkajícího se gruzínské žádosti o nařízení prozatímních opatření z roku 2008, byť od samého začátku zpochybňovala příslušnost soudu. Je-li stát přesvědčen, že mezinárodní soud či tribunál není příslušný, jak Ruská federace naznačila ve svém sdělení Tribunálu ze dne 22. října, řádnou praxí státu je účastnit se řízení a napadnou tuto příslušnost. Případ Arctic Sunrise je patrně prvním, kdy se Rusko nebylo ochotno účastnit řízení mezi státy před mezinárodním soudem či tribunálem. V roce 2007 přišlo před ITLOS v případech Hoshinmaru a Tomimaru zahájených Japonskem. Navíc Rusko samo použilo povinných procedur k řešení sporů podle UNCLOS. V roce 2002 zahájilo řízení před ITLOS proti Austrálii ve věci Volga.

Britský soudce ad hoc David Anderson připomíná evidentní nevýhodu neúčasti sporné strany, jež je umocněna navíc tím, že má ITLOS řešit spory mezi suverénními státy: "Tribunál neměl při posuzování žádosti předložené Nizemskem tu výhodu, aby obdržel vyjádření Ruské federace o skutečnostech, zejména o událostech, které nastaly ve dnech 18. a 19. září 2013 před zadržením Arctic Sunrise, jakož i ohledně argumentace Ruské federace v právních otázkách. Zatímco nizozemská pozice byla jasná, postoj Ruské federace musel být dovozen z její diplomatické komunikace, právních předpisů a rozhodnutí soudů Ruské federace. Bohužel tyto materiály byly neúplné a místy rozporné, což úkol Tribunálu znesnadnilo ještě více. Tudíž je třeba litovat rozhodnutí Ruské federace neúčastnit se tohoto případu. Neúčast strany neslouží účinné aplikaci Části XV Úmluvy či obecněji vládě práva (rule of law) v mezinárodních vztazích" (prohlášení soudce ad hoc Andersona, bod 2). Rovněž ukrajinský soudce Kulyk vyjadřuje zklamání nad tím, že "Tribunál neměl příležitost posoudit argumenty druhé strany o skutkových okolnostech sporu a příslušných právních předpisech" (odlišné stanovisko soudce Kulyka, bod 10). Ruský soudce Golicyn naopak zachovával uctivé mlčení v této věci.

Argentiská soudkyně Kellyová a německý soudce Wolfrum píší: "Strana, která se nedostaví, oslabuje nejen svou vlastní pozici ohledně právního sporu, ale rovněž ztěžuje druhé straně, aby usilovala o svá práva a zájmy v právním diskurzu daného řízení. Ale hlavně ztěžuje práci předmětného mezinárodního soudu či tribunálu. Mezinárodní soud či tribunál musí za takové situace vycházet ze skutečností a právních argumentů předložených jednou stranou bez výhody slyšení druhé strany. To nelze plně kompenzovat odvoláním se na fakta, která jsou veřejně dostupná" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 5).

A pokračují: "Existuje ještě podstatnější moment, který je třeba zmínit. V případě států, které daly obecně souhlas k řešení sporů - jako je Nizozemsko a Ruská federace ratifikací Úmluvy o mořském právu - je jejich neúčast v rozporu s předmětem a účelem systému řešení sporů podle Části XV Úmluvy. Strana, která se nedostaví, zůstává samozřejmě - jak je uvedeno v čl. 28 Statutu Tribunálu - stranou řízení a je vázána přijatými rozhodnutími. Nicméně stejně podstatné je, že nejde o jádro věci. Soudní řízení jsou založena na právním diskurzu mezi stranami a na spolupráci obou stran s předmětným mezinárodním soudem či tribunálem. Neúčast mrzačí tento proces. Jak to vyjádřil sir Gerald Fitzmaurice ve svém článku 'Problém neúčasti žalované vlády' (The Problem of Non-Appearing Defendant Government) (BYIL, vol. 55 (1980), str. 89, na str. 115, neúčast nechává nedotčenou 'vnější skořápku' systému řešení sporu, ale odnáší 'jádro'. Z toho důvodu by čl. 28 Statutu neměl být chápán jako zmocnění stran neúčastnit se pře, ale spíše jako zpodobnění reality, že učité státy mohou, navzdory svému odhodlání spolupracovat s předmětným mezinárodním soudem či tribunálem, přijmout tento postup. Usnesení Tribunálu nevyjadřuje tyto obavy dostatečně a jeví se být více diplomatickým" (tamtéž, bod 6).

Výlučná ekonomická zóna

Ve sporu mezi Nizozemskem a Ruskem šlo o konflikt dvou práv plynoucích z UNCLOS - nizozemského práva na (nerušenou) svobodu plavby a ruského práva na (nerušené) využívání přírodních zdrojů ve výlučné ekonomické zóně (EEZ). K takovým konfliktům by zásadně nemělo docházet, neboť svoboda plavby ve výlučné ekonomické zóně je v podstatě stejně široká jako na volném moři a obě "oprávnění" se díky zaměření pásma na "ekonomiku" spíše míjejí. Zásadně, ale ne vždy. Stejně tak šlo o konfliktní pravomoc Nizozemska na plavidlem, které pluje pod jeho vlajkou, a ruskou pravomoc nad zařízeními na využívání zdrojů ve výlučné ekonomické zóně.

Abys pochopil, co je onou výlučnou ekonomickou zónou (dosahující 200 námořních mil od pobřeží) vlastně míněno, považ, že podle čl. 56 odst. 1 písm. a) UNCLOS v ní má pobřežní stát "práva za účelem průzkumu a využívání přírodních zdrojů". Nejedná se tu o státní území, ale na přírodní zdroje (a pouze jen na ně) uplatňuje pobřeží stát stejná "svrchovaná" práva, jako by EEZ takovým územím byla. Obojaký charakter tohoto pásma a fakt, že v jiných ohledech (netýkajících se "přírodních zdrojů") jde o volné moře, musí nutně omezovat a relativizovat právo na využívání přírodních zdrojů pobřežního státu. Práva výlučné ekonomické zóny jsou sešněrována jednak fakticky a jednak právně. Přestože je tento právní režim výdobytkem rozvojových států, právě u nich je nejvíce patrné, že není-li prostředků a možností k prosazování práva, pak nepovolenému rybolovu a dalšímu využívání zdrojů lze stěží zabránit. Výkon práv výlučné ekonomické zóny je však omezen již samotnou UNCLOS. Jeden příklad za všechny: za porušení rybářských a environmentálních předpisů v této zóně se zakazuje ukládat tresty odnětí svobody. To je podpořeno i příslušnou judikaturou ITLOS týkající se neprodleného propuštění (rybářského) plavidla a jeho posádky zadržených ve výlučné ekonomické zóně. Jako by tím UNCLOS i její dvorní vykladač chtěly označit výlučnou ekonomickou zónu za výjimku z pravidla. Že pak ITLOS nařídil propuštění i ve věci Arctic Sunrise, by mohlo pouze potvrzovat, že "pobřežní stát ve své výlučné ekonomické zóně prosazuje svou příslušnost jen omezeně" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 11).

Svoboda plavby se naopak jeví nikoli jen jako oktrojované oprávnění či privilegium někým udělené, ale jako "přirozená" svoboda ve vlastním slova smyslu, kterou lze omezit toliko výjimkami z ní. Navíc je obyčejovým pravidlem, respektive obyčejovým pravidlem mnohem starším. Čl. 90 UNCLOS kodifikuje toto pravidlo, když uvádí: "Každý stát, ať pobřežní nebo vnitrozemský, má právo, aby na volném moři plula plavidla pod jeho vlajkou." Na základě  čl. 58 odst. 2 se pak toto ustanovení použije též "na výlučnou ekonomickou zónu". Nizozemský spoluzástupce René Lefeber uvedl: "Volné moře je otevřeno všem státům k plavbě a tudíž jsou výlučné ekonomické zóny pobřežních států otevřeny všem státům k plavbě: článek 58 odst. 1 a článek 87 Úmluvy." Tento závěr navíc doložil judikaturou ITLOS: "Článek 87 Úmluvy se zabývá svobodou volného moře, zejména svobodou plavby, která se vztahuje na volné moře a podle článku 58 Úmluvy na výlučnou ekonomickou zónu" (rozsudek ITLOS ze dne 28. května 2013 ve věci M/V "Louisa", Svatý Vincenc a Grenadiny proti Španělsku).

Odůvodnění vstupu na palubu

Místo toho, aby byla svoboda plavby popřena, je naopak zdůrazněna článkem 110 UNCLOS, který umožňuje prohlídku plavidla, ale jen z pěti důvodů - důvodného podezření i) z pirátství, ii) obchodu s otroky, iii) neoprávněného vysílání, jakož i iv) z případné absence jakékoli státní příslušnosti či v) ze zneužíváni vlajky.

Článek 110 UNCLOS, jenž opravňuje vstup na palubu, neobsahuje zcela taxativní výčet, neboť je uvozen klauzulí "s výjimkou případů, kdy se činy vměšování (acts of interference) zakládají na oprávněních daných smlouvou". Nizozemsko nepopřelo, že takové výjimky mohou existovat, naopak uvedlo další čtyři důvody, kterými UNCLOS ospravedlňuje vstup na palubu cizího plavidla ve výlučné ekonomické zóně - i) porušení předpisů o využívání živých mořských zdrojů, ii) porušení předpisů o předcházení, omezování a kontrole znečištění z pravidel, iii) zabránění znečištění z havárie na moři, iv) porušení dalších předpisů týkajících se výlučné ekonomické zóny ve spojení s (prudkým) pronásledováním.

Nizozemský spoluzástupce René Lefeber na veřejném slyšení před ITLOS uvedl: "Právo na prohlídku a inspekci je výjimkou ze svobody plavby a z pravomoci státu vlajky a tudíž v každém případu vyžaduje specifické odůvodnění. Vskutku, Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti ve věci týkající se plavidla S.S. Lotus konstatoval, že 'Je jistě pravdou, že - na rozdíl od zvláštních případů, které jsou vymezeny mezinárodním právem - plavidla na volném moři nepodléhají žádné pravomoci, vyjma státu, pod jehož vlajkou plují.' Každá výjimka z obecného zákazu vykonávat donucovací pravomoc nad cizími plavidly je explicitní a nikoli konkludentní. Výklad a použití každé takové výjimky musí být pojímáno úzce."

V tomto smyslu Nizozemsko upozornilo na nedůsledné pokusy Ruské federace ve snaze "odůvodnit vstup na palubu Arctic Sunrise". Ve své diplomatické nótě ze dne 18. září odkazovalo Rusko na teroristickou činnost vedoucí k ekologické katastrofě, v další nótě ze dne 1. října se odvolávala na pravomoc nad zřizováním a využíváním umělých ostrovů, montáží a konstrukcí a zároveň uvedla, že bylo zahájeno trestní řízení kvůli pirátství podle ruského práva. Murmanský soud v rozhodnutí ze dne 7. října již zmiňoval pirátství podle mezinárodního práva. Aby nakonec byla obvinění překvalifikována na výtržnictví. To podle Nizozemska ilustruje "měnící se právní pozici Ruské federace, pokud jde o právní základ jejího jednání ve vztahu k Arctic Sunrise".

I. Pirátství

Jediným důvodem ke vstupu na palubu podle čl. 110 UNCLOS, který lze v případě Arctic Sunrise užít, je "důvodné podezření, že (...) toto plavidlo je používáno k provozování pirátství".

Přestože před ruskými soudy byla posádka Arctic Sunrise původně obviněna z pirátství, v mezinárodněprávní komunikaci Rusko tento velmi dobrý důvod k prohlídce plavidla neuplatnilo. Snad si příslušné ruské orgány byly více než orgány činné v trestním řízení vědomy problematičnosti tohoto tvrzení z hlediska mezinárodního práva.

Že sebrané materiály ukazují na pirátství, konstatoval vyšetřovací výbor už dne 20. září 2013, což bylo oficiálně potvrzeno následným obviněním (připomeňme, že podle čl. 227 trestního zákoníku RF se pirátstvím rozumí "útok na námořní či říční plavidlo, s úmyslem se zmocnit majetku jiných osob, spojený s použitím násilí či hrozby jeho použití"; Nizozemsko při slyšení před ITLOS uvedlo, že "obsah tohoto ustanovení vnitrostátního práva se liší od definice pirátství podle Úmluvy"). Na obvinění z pirátství setrval i ruský prokurátor při jednání krajského soudu v Murmansku o odvolání proti nařízeným vazbám, když měl uvést, že dokumenty ukazují na to, že pevná vrtná plošina Prirazlomnaja je plavidlo. Čemu se však nechce věřit.

Sám ruský prezident Putin na 3. mezinárodním fóru "Arktida - Území dialogu" v Salechardu (dne 25. září 2013) uvedl, že aktivisté Greenpeace "očividně nejsou piráty", ale technicky se snažili převzít vládu nad plošinou, tudíž porušili mezinárodní právo. René Lefeber při svém vystoupení neopomněl zmínit Putinovo prohlášení, že aktivisté Greenpeace "očividně nejsou piráty", a dodal: "Nizozemské království v tomto bodě může jen souhlasit s prezidentem Ruské federace."

Nejvýznamněji se mezinárodní dimenzí pirátství zabýval soudce murmanského soudu D. V. Krivonosov při odnětí plavidla Arctic Sunrise. Ve svém rozhodnutí uvedl: "V souladu s Úmluvou o volném moři, uzavřenou v Ženevě dne 29. dubna 1958, ratifikovanou SSSR dne 20. října 1960, může každý stát na volném moři nebo na kterémkoli jiném místě nepodléhajícím jurisdikci žádného státu zabavit pirátskou loď nebo letoun, nebo loď pirátsky uchvácenou, která je v moci pirátů a zatknout osoby a zabavit majetek na palubě. Soudy státu, který provedl zabavení, mohou rozhodnout o sankcích, které mají být uloženy, jakož i o opatřeních, která mají být učiněna, pokud jde o lodě, letouny a majetek, s výhradou práv třetích stran jednajících v dobré víře [čl. 19 Úmluvy o volném moři]. Podle dokumentů, které byly předloženy, plavidlo pobřežní stráže Ladoga, služba pohraniční stráže Federální bezpečnostní služby Ruska pro Murmanskou oblast, jednající v souladu s výše uvedenou úmluvou, převzala kontrolu nad výše uvedenou lodí Arctic Sunrise a vzala ji do vod zálivu Kola, neboť existovalo rozumné podezření, že se loď účastnila pirátství."

Pozoruhodné užití čl. 19 Úmluvy o volném moři, v souladu s nímž jednala pobřežní stráž, pomíjí, že totožné (sic!) ustanovení obsahuje UNCLOS ve svém článku 105. Úmluva o mořském právu má přitom podle svého čl. 311 odst. 1 UNCLOS "mezi smluvními státy přednost před ženevskými úmluvami o mořském právu z 29. dubna 1958". Co však murmanský soudce předhlédl nejvíce, je definice pirátství podle mořského práva. Podle čl. 101 písm. a) UNCLOS (a čl. 15 odst. 1 Úmluvy o volném moři) se pirátstvím rozumí především "protiprávní akt násilí, zadržení nebo loupežný čin (...) namířený proti lodi, letadlu, osobám nebo majetku v oblasti, která nepodléhá pravomoci žádného státu". Tento čin musí být navíc spáchán "posádkou nebo cestujícími soukromé lodi (letadla)" k "soukromým účelům". Z uvedené definice UNCLOS je patrné, že nelze argumentovat prosazováním práva v rámci pravomoci nad plošinou ve výlučné ekomické zóně (na což se odvolávalo Rusko ve své nótě ze dne 1. října 2013) a současně potíráním pirátství (na což se odvolával soudce D. V. Krivonosov v rozhodnutí ze dne 7. října 2013 o odnětí plavidla Arctic Sunrise), neboť tento čin lze podle UNCLOS spáchat pouze "v oblasti, která nepodléhá pravomoci žádného státu".

Nizozemský spoluzástupce René Lefeber navíc uvedl, že počínání aktivistů Greenpeace nesplňuje další požadavky čl. 101 UNCLOS, "zejména nemůže být kvalifikováno jako protiprávní akt násilí či zadržení, anebo loupežný čin; k činnosti rovněž nedošlo pro soukromé účely." Rozhodnutí ruského soudu o odnětí plavidla Arctic Sunrise tak bylo zjevně protiprávní.

II. Prosazování předpisů pobřežního státu ve vztahu k ropné plošině na pevninské mělčině

Mnohem relevantnějším důvodem pro vstup na palubu Arctic Sunrise je prosazování ruských předpisů. Ze všech vyjádření ruských orgánů vyznívá právě tento podtext.

Článek 60 UNCLOS, kterým Ruská federace odůvodňovala zadržení plavidla Arctic Sunrise, opravňuje pobřežní stát - v souladu s prováděním výlučného práva využívat přírodní zdroje v EEZ - budovat "montáže a konstrukce pro (...) hospodářské účely" (čl. 60 odst. 1).

Podle čl. 60 odst. 4 UNCLOS má právo kolem těchto zařízení "vytvořit přiměřená bezpečnostní pásma (...), v nichž může provádět náležitá opatření (appropriate measures) pro zajištění jak bezpečnosti plavby, tak (...) montáží a konstrukcí". Všechna plavidla "musí tato bezpečnostní pásma dodržovat" (čl. 60 odst. 6 UNCLOS). Podle čl. 6 odst. 5 nesmí šíře bezpečnostního pásma přesahovat vzdálenost 500 metrů kolem zařízení, s výjimkou případů, kde to připouštějí všeobecně přijaté mezinárodní normy nebo doporučení příslušné mezinárodní organizace. Nizozemsko k tomu uvedlo: "Mohli bychom tvrdit, že v tomto případě jde o Mezinárodní námořní organizaci. Nicméně žádná taková povolení či doporučení neexistují." Přesto byla bezpečnostní zóna kolem Prirazlomné "rozšířena na tři námořní míle, což není v souladu s Úmluvou". Proto Nizozemsko před ITLOS zpochybňovalo "legalitu rozsáhlé šíře a použitelných pravidel v bezpečnostní zóně zavedených kolem plošiny Prirazlomnaja". Za problematické Nizozemsko považovalo rovněž to, že k vplutí do této třímílové zóny bylo vyžadováno povolení od provozovatele plošiny.

Nizozemská pozice se však jeví příliš omezenou. Podle Reného Lefebra nelze za náležitá opatření (appropriate measures) pro zajištění bezpečnosti plavby či zařízení považovat vstup na palubu cizího plavidla, natož přijetí jiných donucovacích opatření, není-li stanoveno jinak. Prof. Vladimir Golicyn, jehož odlišné stanovinsko k usnesení ITLOS může sloužit ke kompenzaci chybějících ruských stanovisek (jako by za této situace ruský soudce cítil potřebu navázat na předchozí řízení ve věcech Hoshinmaru a Tomimaru, kdy byl ještě členem ruské delegace), naopak uvedl, že "odkaz v čl. 60 odst. 4 na práva pobřežního státu učinit náležitá opatření znamená, že podle Úmluvy má pobřežní stát pravomoc učinit náležitá opatření k zajištění dodržování svých předpisů upravujících činnosti v rámci bezpečnostních pásem, jinými slovy přijmout nezbytná donucovací opatření" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 25).

Zde je třeba spravedlivě uvést, že v souladu s čl. 60 odst. 2 UNCLOS má pobřežní stát "výlučnou pravomoc (...), včetně pravomoci, pokud jde o celní, finanční, zdravotnické, bezpečnostní a přistěhovalecké předpisy". Tato pravomoc nutně zahrnuje legislativní pravomoc, jakož i odpovídající donucovací pravomoc (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 11).

Jak píše ruský soudce Golicyn, "zákony a právní předpisy vydané pobřežním státem při prosazování jeho výlučné pravomoci podle čl. 60 odst. 2 Úmluvy by neměly smysl, pokud pobřežní stát nemá kompetenci zajistit jejich prosazení. Proto z čl. 60 odst. 2 Úmluvy plyne, že pobřežní stát má právo prosazovat takové zákony a předpisy, včetně zadržování a zatýkání osob, které porušily zákony a předpisy upravující činnosti na umělých ostrovech, konstrukcích a montážích" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 23).

Tomu nasvědčuje i čl. 111 UNCLOS - Nizozemskem nezpochybněný - na základě nějž mohou příslušné orgány pobřežního státu pronásledovat (hot pursuit) cizí plavidlo, pokud se důvodně domnívají (good reason to believe), že plavidlo porušilo "ve výlučné ekonomické zóně nebo na pevninské mělčině včetně bezpečnostních pásem kolem zařízení na pevninské mělčině" právní předpisy pobřežního státu aplikovatelné v souladu s touto Úmluvou na výlučnou ekonomickou zónů či pevninskou mělčinu, včetně bezpečnostních pásem. René Lefeber ve svém vystoupení nakonec uznal, že "článek 111 umožňuje pobřežnímu státu vstup na palubu a zadržet pavidlo po pronásledování."

Prof. Golicyn uvádí: "Pokud Ruská federace při zadržení Arctic Sunrise a jeho posádky jednala v souladu s příslušnými ustanoveními Úmluvy (čl. 60 a 111), pak neexistují žádné důvody pro tvrzení, že byla porušena svoboda plavby v projednávané věci, a takové tvrzení nemůže sloužit jako hlavní důvod žádosti o předběžná opatření" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 37). O tom závěru zřejmě není sporu. Pokud by Ruská federace takto jednala, její akce by byla oprávněná a ITLOS by neměl důvod jakkoli reagovat. I Nizozemsko uznávalo tento argument, avšak uvádělo, že Ruská federace své pravomoci překročila.

a) právní předpisy pobřežního státu použitelné v souladu s UNCLOS

Co všechno lze považovat za "právní předpisy pobřežního státu aplikovatelné v souladu s touto Úmluvou na výlučnou ekonomickou zónů či pevnickou mělčinu", je samozřejmě otázkou. Bylo by v souladu s UNCLOS, kdyby takové předpisy vyžadovaly něco, co není bezprostředně nutné a omezuje to zároveň svobodu plavby? Obávám se, že nikoli.

René Lefeber popsal pregnantně nizozemskou pozici: "Od dob svého rodilého syna, Hugo Grotia, jenž prvně prohlásil, že svoboda moří je právem všech, hájí Nizozemsko svobodu plavby a další svobody moří, stejně jako praxi související s těmito svobodami. Tak činí i dnes." Byl si samozřejmě vědom, že "od dob Hugo Grotia prošlo dnešní mořské právo významnými změnami. Ve 20. století si pobřežní státy úspěšně nárokovaly a získaly svrchovaná práva nad přilehlými mořskými oblastmi. Tento rozvoj mezinárodního práva odpovídá legitimním zájmům pobřežních států na ochraně jejich národních zájmů, zejména v oblasti využívání a zachování přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí mořského pobřeží." Zde však zdůraznil, že "oproti teritoriálnímu moři nebyla suverenita státu rozšířena na tuto oblast. Svrchovaná práva pobřežního státu v mořských oblastech za jeho teritoriálním mořem jsou orientována na zdroje a mají omezenou působnost. Výkon pravomoci k ochraně těchto svrchovaných práv je funkčním. Mořské právo omezuje právo pobřežního státu vykonávat pravomoc v těchto oblastech. Pobřežní stát nemůže jednostranně rozšířit takové právo."

Lefeber konstatoval, že "Nizozemské království je samo pobřežním státem s mořskými oblastmi v Severním a Karibském moři. Vyhlásilo výlučnou ekonomickou zónu a využilo práv pobřežního státu podle stávajícího mořského práva. Zároveň si je Nizozemské království vědomo svých povinností pobřežního státu vůči státům vlajky. Bere ohled na plavební práva cizích plavidel a vykonává omezenou donucovací pravomoc za účelem respektování práv států vlajky."

Rovněž však připomněl, že "obavy o široké uplatňování pravomoci ve výlučné ekonomické zóně, zejména donucovací pravomoci, pobřežními státy" podnítily nizozemskou vládu, aby se tímto problémem zabývala v prohlášení při ratifikaci Úmluvy, v němž uvedla, že pravomoc nad zřizováním a používáním montáží a konstrukcí je omezena pravidly obsaženými v článku 56 odst. 1 UNCLOS a podléhá povinnostem obsaženým v článku 56 odst. 2, článku 58 a článku 60 UNCLOS. Prohlášení navíc uvádí, že pobřežní stát nepožívá ve výlučné ekonomické zóně zbytkových práv: "Práva pobřežního státu v jeho výlučné ekonomické zóně jsou uvedena v článku 56 Úmluvy a nemohou být jednostranně rozšiřována." Že však nizozemský postoj nemusí být sdílen celým mezinárodním společenstvím, dokazuje postup Ruské federace, která "v dnešní věci nejednala stejně zdrženlivě".

V celé věci jde samozřejmě o jedinou otázku. A sice o to, co lze považovat za "jednostranné rozšiřování práv pobřežního státu" a co ještě plyne z UNCLOS. Trestní zákoník Ruské federace by zcela jistě mohl být oním právním předpisem pobřežního státu předvídaným čl. 111 odst. 2 UNCLOS, který půjde porušit. Podezření ze spráchání trestného činu (teroristického činu, pirátství či výtržnictví) podle ruského trestního práva se jeví být exkluzivním důvodem k následné akci vůči plavidlu a jeho posádce. Nicméně - a to je třeba zdůraznit - v případě pouhého výtržnictví je sporné, zda podezření o jeho spáchání může legitimizovat vstup na palubu, a tím spíše následné zadržení posádky, odvlečení lodě na území státu a její odnětí. Nizozemsko bylo jednoznačného závěru, že takový důvod "nemá oporu v mezinárodním právu".

Určitou indicií o přiměřenosti z mezinárodněprávního hlediska je Protokol o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti pevných plošin umístěných na pevninské mělčině (Řím 1988), který podle svého čl. 2 považuje za trestný čin protiprávní a úmyslné a) zmocnění se pevné plošiny nebo vykonávání kontroly nad ní silou, hrozbou síly nebo jakoukoli jinou formou zastrašování, b) uskutečnění násilného činu proti osobě na palubě pevné plošiny, může-li tento čin ohrozit bezpečnost plošiny, c) zničení pevné plošiny nebo způsobení jejího poškození, jež může ohrozit její bezpečnost, d) umístění zařízení nebo látky na pevnou plošinu, které ji mohou zničit nebo ohrozit její bezpečnost, e) zranění či usmrcení osoby v souvislosti s uvedenými činy.

Trestný čin výtržnictví výše uvedené náležitosti nesplňuje. Jak navíc uvádělo Nizozemsko, "činnost Greenpeace spadá spíše do oblasti svobody projevu, svobody demonstrování a svobody protestu. Tyto svobody jsou podpořeny mezinárodním právem." Soudci Wolfrum a Kellyová se vyjádřili v podobném duchu: "Ve výlučné ekonomické zóně se organizace Greenpeace mohla mimo jiné dovolávat svobody projevu, jak je stanovena Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 13). Titi soudci byli sice přesvědčeni, že "v bezpečnostní zóně, v závislosti na faktickém stavu, může výkon těchto práv ustoupit bezpečnostním zájmům provozovatele plošiny", nicméně jejich hlasování pro nařízení propuštění plavidla Arctic Sunrise a celé posádky dokazuje, že za "faktického stavu" tohoto případu "bezpečnostní zájmy provozovatel plošiny" nepřevážily. Vladimir Golicyn naopak konstatuje, že "došlo k minimálně třem rozhodnutím vnitrostátních soudům proti Greenpeace – dvě v Nizozemsku a jedno v USA (Aljaška) - která prohlásila akce Greenpeace proti ropným plošinám v Arktidě za protiprávní, neupravené ani svobodou projevu ani právem na demonstraci. Základním prvkem ve všech těchto případech bylo, že k akcím došlo v bezpečnostních pásmech a byl učiněn pokus vylézt na plošiny" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 27).

Z odlišného stanoviska prof. Golicyna plyne, že podle něj k přijetí "nezbytných donucovacích opatření proti rušitelům příslušných zákonů a právních předpisů" dostačovalo pouhé porušení § 2 a 4 vyhlášky ministerstva dopravy Ruské federace. Ustanovení § 2 vyhlášky jako "bezpečnostní opatření ohledně plavby v bezpečnostních pásmech kolem umělých ostrovů, montáží a konstrukcí zřízených na pevninské mělčině Ruské federace" zakazuje všem typům lodí, včetně těch malých, "aby zůstávávaly v bezpečnostních pásmech či jimi proplouvaly". Ustanovení § 4 vyhlášky pak dovoluje specificky definovaným plavidlům (plavidla provádějící záchranné operace, čištění ropné skvrny, lámání ledu pro zařízení, opravné práce na zařízení, plavidla plující k zařízení, aby nalodila či vylodila náklad nebo osoby) vstup do bezpečnostního pásma po obdržení "povolení pro vstup do bezpečnostního pásma od příslušných osob". S odvoláním na ruskou nótu Golicyn uvádí: "Plavidlo Arctic Sunrise plující pod vlajkou Nizozemska se nepřetržitě zabývalo provokativními činnostmi ve vodách severního pobřeží Ruské federace a dne 18. září 2013 byly spuštěny čtyři motorové čluny se členy posádky, vstoupily do bezpečnostního pásma, příbližovaly se k vrtné plošině Prirazlomnaja a pokoušely se získat přístup a vynutitit si vstup pomocí speciálního vybavení" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 29).

"Zdá se," píše Vladimir Golicyn, "že aktivity Greenpeace International v projednávané věci tvoří část obecné kampaně vedené touto nevládní organizací v různých částech Arktidy." Povahu této kampaně pak dokládá rozhodnutím amerického Odvolacího soudu ze dne 12. března 2013 ve věci Shell Offshore proti Greenpeace, kde se uvádí, že "aktivity Greenpeace používají protiprávní 'přímé akce' narušující povolené ropné vrty při mnoha příležitostech". Soud dále konstatoval, že kampaň Zastavte Shell (stop Shell) není jen "slovní a obrazovou kampaní" a že "Greenpeace USA užívá rovněž tzv. 'přímých akcí' k dosažení svých cílů a její generální rada připustila, že přímá akce může zahrnovat protiprávní činnost". Odvolací instance uzavřela, že okresní soud jednal v rámci své diskrece při rozhodnutí o tom, že bylo ve veřejném zájmu vydat předběžné opatření, aby se zabránilo ekologické organizaci v narušení pevninského vrtu ropné společnosti v Arktidě (United States Court of Appeals, Ninth Circuit, Shell Offshore, Inc. v Greenpeace, Inc., No. 12-35332). Viz odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 33. Rozhodnutí amerického soudu se nicméně nijak nedotýká pravomoci pobřežního státu ve vztahu k plavidlům plujícím pod cizí vlajkou, když jde pouze o vnitrostátní opatření ve vztahu ke svým vlastním příslušníkům. Stěží tak může podepřít následující závěr ruského soudce, že "ve světle událostí, k nimž došlo 18. září 2013 v bezpečnostním pásmu Ruské federace a na plošině pevninské mělčiny, ruské orgány měly právo přijmout nezbytná donucovací opatření proti rušitelům svých příslušných zákonů a právních předpisů" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 34).

Prof. Vladimir Golicyn zmiňuje ještě jedno rozhodnutí vnitrostátního soudu, tentokrát nizozemského. Podle rozhodnutí soudu v Amsterdamu ze dne 9. června 2011 bylo organizaci Greenpeace International zakázáno vstupovat do 500 metrů širokého pásma kolem plošiny Leiv Eiriksson, která se nacházela ve výlučné ekonomické zóně kolem Grónska. Greenpeace International bylo rovněž nařízeno zaplatit společnosti Capricorn c.s. (provozovateli plošiny) 50.000 eur za každý den nebo jeho část, kdy vstoupí do 500 metrů širokého pásma až do výše 1 milionu eur (Rechtbank Amsterdam, Uitspraak, 09-06-2011, č. 491901/KGZA 11-870 Pee/PV, str. 8 a 9). Viz odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 28.

Rozhodnutí amsterdamského soudu je však více dokladem nizozemské pozice týkající se "jurisdikce státu vlajky" a "omezené donucovací pravomoci pobřežního státu". Grónsko není nizozemským územím, nizozemská jsou "pouze" plavidla Greenpeace. Není pak vůbec s podivem, že totožné rozhodnutí uváději i soudci Wolfrum a Kellyová na podporu svých závěrů, nelišících se příliš od nizozemského postoje: "Je na státu vlaky, aby přijal donucovací opatření nesvěřená pobřežnímu státu Úmluvou o mořském právu. Že je to možný a dokonce účinný způsob, je demonstrováno přikázáným opatřením nizozemského soudu, zakazující Greenpeace International vstup do bezpečnostní zóny plošiny v EEZ při pobřeží Grónska" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 12). A dodávají: "Toto rozdělení donucovacích funkcí mezi pobřežním státem a státem vlajky by mělo být relevantní při formulování [dnešních] předběžných opatření, neboť tato předběžná opatření by měla zohledňovat, že Ruská federace užívá donucovacích funkcí, pokud jde o ochranu plošiny v rámci bezpečnostní zóny, zatímco nemá takové právo ve své výlučné ekonomické zóně, vis-a-vis Arctic Sunrise, jak v této chvíli ukazují samy skutečnosti" (tamtéž, bod 13).

Vladimir Golicyn rovněž připomíná, že "během slyšení byl právní zástupce Greenpeace International otázán, zda členové posádky byli před tím, než se vydali na cestu nafukovacími čluny, upozorněni, že jejich činnost v bezpečnostním pásmu a na plošině může představovat porušení bezpečnostních předpisů upravujících pásmo a rovněž předpisů upravujících zařízení pevnické mělčiny vydaných Ruskou federací v rámci výkonu ruské pravomoci podle čl. 60 Úmluvy." Ruský soudce ve vší skromnosti neuvádí, že oním tazatelem byl on sám. Daniel Simons odpověděl, že Greenpeace International vždy provádí "posouzení právních rizik, jež mohou být spojena s jakýmikoli protesty na moři" a takové "posouzení je k dispozici vedení" a "potenciálním účastníkům takového protestu", kteří "mají možnost odstoupit z akce, pokud se nesrovnávají s riziky, jež nese." Ruský soudce pak suše uzavírá: "Právní zástupce odmítl sdělit obsah posouzení v tomto případě z důvodu probíhajícího trestního stíhání členů posádky Ruskou federací" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 32).

Daniel Simons však ještě pokračoval: "Pokud jde o předmětnou bezpečnostní zónu, mohu říci, že jsme nebyli schopni objevit jakékoli trestněprávní či správní pravidlo v ruském právu, které by ukládalo sankce za vstup do bezpečnostní zóny. Řekl bych, že rozhodnutí vstoupit do bezpečnostní zóny nebylo rozhodně bráno na lehkou váhu. Protest tohoto druhu je samozřejmě velmi obtížný ve vzdálenosti tří námořních mil od plošiny a protest byl zcela bezpečný. Prirazlomnaja je ledu odolná plošina. Podle ředitele společnosti je schopná ustát zásah torpéda. Určitě jsme brali v úvahu bezpečností aspekty a cítili jsme, že je protest možné provést zcela bezpečně."

Pro úplnost lze uvést, že čl. 221 UNCLOS umožňuje státům přijímat a prosazovat opatření za hranicemi teritoriálního moře, úměrná skutečné nebo hrozící škodě, za účelem ochrany pobřeží před znečištěním v důsledku havárie na moři, u níž se dá rozumně očekávat, že povede k vážným škodlivým důsledkům. Ruská federace přitom v diplomatické nótě ze dne 18. září, den před vstupem na palubu Arctic Sunrise, informovala Nizozemské království, že činnost Greenpeace "nesla rysy teroristického činu" a že činnost Arctic Sunrise lze vykládat jen jako "provokaci, která vystavila arktickou oblast hrozbě ekologické katastrofy s nepředstavitelnými důsledky". V podobném duchu se pak vyjádřil ruský premiér Dmitrij Medveděv, který uvedl, že jeho země "nemůže podporovat činnosti, jež mohou vést k poškození životního prostředí a jež mohou být nebezpečné pro všechny". Tomu, že byl činnost Greenpeace měla představovat takovou hrozbu, však skutkové okolnosti nepřisvědčují.

b) náležitosti pronásledování bez přerušení (hot pursuit)

Příslušné orgány pobřežního státu musí mít nejprve "dobrý důvod věřit (good reason to believe)", že plavidlo se dopustilo protiprávního jednání, nemůže jít o pouhou domněnku (suspicion), že cizí loď porušila ruské předpisy ve výlučné ekonomické zóně [srov. rozsudek ITLOS ze dne 1. července 1999 ve věci M/V "Saiga" (č. 2), Svatý Vincenc a Grenadiny/Guinea, bod 147].

Pokud jde o splnění ustanovení UNCLOS o pronásledování bez přerušení, článek 111 odst. 4 dále stanoví: "Pronásledování se považuje za zahájené jen za podmínky, že se pronásledující plavidlo přesvědčilo takovými vhodnými prostředky, které má k dispozici, že pronásledované plavidlo nebo jeden z jeho člunů nebo jiné čluny tvořící skupinu a používající pronásledované plavidlo jako plavidlo mateřské jsou (...) ve výlučné ekonomické zóně nebo nad pevninskou mělčinou."

K tomu soudce Golicyn podotýká: "Loď, z níž měly být spuštěny činnosti porušující zákony a právní předpisy pobřežního státu, nemůže tvrdit, že je bez odpovědnosti za tyto činnosti, neboť vykonávala svobodu plavby setrváváním mimo bezpečnostní zónu. Úmluva v článku 111, který se týká práva na pronásledování, zcela jasně uvádí, že mateřská loď je odpovědná za činnosti na svých člunech či dalších plavidlech, které pracují jako skupina. V projednávaném případu plavidlo Arctic Sunrise a z něj vypuštěné nafukovací čluny jednaly jako skupina a plavidlo Arctic Sunrise je za spácháné protiprávnosti stejně odpovědné a tudíž nemůže tvrdit, že jednoduše vykonávalo svobodu plavby. Z toho důvodu měly ruské orgány pravomoc přijmout donucovací opatření proti Arctic Sunrise jako mateřské lodi" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 35).

Současně však ruský soudce konstatuje, že těmi, kteří "jednoznačně porušily ruské zákony a předpisy upravující činnost v rámci bezpečnostního pásma a plošiny", byly "členové posádky Arctic Sunrise, kteří se účastnili jednání popsaného výše" (tamtéž, bod 31), a že "bude na příslušném ruském soudu (...) určit ohledně každého člena posádky, do jaké míry a pokud vůbec byla osoba zapojena do činností porušujících příslušné ruské zákony a předpisy a zda by měl být v tomto ohledu uložen nějaký trest" (tamtéž, bod 45).

Usnesení ITLOS se nedotýká otázky, že plavidlo Arctic Sunrise bylo zadrženo ve výlučné ekonomické zóně (EEZ) Ruské federace, přičemž jen několik z jeho nafukovacích gumových člunů vstoupilo do bezpečnostní zóny plošiny a jen velmi málo osob se pokusilo vyšplhat na zařízení. Právě tyto skutečnosti však podle soudců Kellyové a Wolfruma "mohly být relevantními pro vydání předběžných opatření podle čl. 290 odst. 5 Úmluvy" (společné samostatné stanovisko soudců Wolfruma a Kellyové, bod 11). Vzhledem k neúčasti Ruské federace jsou v této souvislosti neznámé některé skutkové detaily.

Další podmínkou nepřerušovaného pronásledování (hot pursuit) je samozřejmě fakt, že nebude přerušeno (interrupted). A je to právě tato podmínka, na níž ztroskotává užití článku 111 UNCLOS v případě plavidla Arctic Sunrise. Jak uvedl nizozemský spoluzástupce René Lefeber, "vstupu na plavidlo nepředcházelo nepřerušované pronásledování (uninterrupted pursuit). Mezi rozhodnutím zadržet plavidlo a vstupem na palubu příslušníky bezpečnostní služby Ruské federace uplynulo přibližně 36 hodin. Tuto výjimku nelze použít."

Jak uvedl soudce Golicyn, "pokud Ruská federace při zadržení Arctic Sunrise a jeho posádky jednala v souladu s příslušnými ustanoveními Úmluvy (čl. 60 a 111), pak neexistují žádné důvody pro tvrzení, že byla porušena svoboda plavby". V opačném případě však tato svoboda porušena byla. Vladimir Golicyn se nijak nevyjádřil k nizozemskému argumentu ohledně přerušení pronásledování, kterému nasvědčuje popis situace ze strany Greenpeace. Sám pouze uvedl, že "plavidlo ruské pobřežní stráže Ladoga, které zadrželo Arctic Sunrise dne 19. září 2013, vykonávalo právo pronásledování lodě pro porušení práva, k němuž došlo v bezpečnostním pásmu a na plošině na pevninské mělčině" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 36), k čemuž však podle něj došlo "18. září 2013" (tamtéž, bod 34). I když se Rusko práva na pronásledování nikdy nedovolávalo, těžko by spolu s ruským soudcem Golicynem mohlo tvrdit, že jednalo "v plném souladu s Úmluvou, která stanoví v čl. 111 odst. 2" (tamtéž, bod 36).

Neexistence souhlasu Nizozemska

Nizozemští zástupci před ITLOS byli přesvědčeni o tom, že ruské orgány svým vstupem na palubu Arctic Sunrise bez právního důvodu plynoucího z UNCLOS, jakož i bez předchozího souhlasu Nizozemského království, porušily "svobodu plavby státu vlajky a jeho právo vykonávat pravomoc nad plavidlem podle Úmluvy OSN o mořském právu a podle mezinárodního obyčejového práva." Krom toho tvrdili, že "Ruská federace zasáhla do práva na svobodu a osobní bezpečnost členů posádky plavidla a jejich práva na opuštění území a mořských oblastí pobřežního státu."

René Lefeber výslovně uvedl: "Činnost Arctic Sunrise ze dne 18. září byla důvodem pro to, aby Ruská federace téhož dne konstaktovala Nizozemské království prostřednictvím diplomatické nóty, avšak ta Nizozemsko o souhlas ke vstupu na plavidlo nepožádala - opakuji - nepožádala. Takový souhlas by odůvodnil vstup na palubu Arctic Sunrise. Souhlas je jednou z okolností, která vylučuje protiprávnost, jak je uvedeno v Článcích o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání. Skutkové okolnosti tohoto případu také nepodporují užití jakékoli jiné okolnosti vylučující protiprávnost, kterou lze nalézt v těchto článcích: sebeobrana, protiopatření ohledně mezinárodně protiprávního jednání, vyšší moc, nouze nebo nevyhnutelnost. Část těchto článků ohledně okolností vylučujících protiprávnost odráží mezinárodní obyčejové právo."

Mezinárodně protiprávní jednání

Vzhledem k tomu, že podle Nizozemska byl vstup na palubu Arctic Sunrise protiprávní z hlediska mezinárodního práva, všechny následující akty byly stejně protiprávními. V souladu s tím bylo mezinárodně protiprávním získání kontroly nad Arctic Sunrise, doprava Arctic Sunrise do vnitřních vod Ruské federace, inspekce a vyšetřování Arctic Sunrise, zadržení, trvající zadržování a odnětí Arctic Sunrise, jakož i zatčení a trvající vazba posádky Arctic Sunrise. Vzhledem k tomu, že všechny tyto akce byly přičitatelné ruským orgánům,byla tím rovněž založena mezinárodní odpovědnost Ruské federace.

Pokud jde o posádku Arctic Sunrise, prof. Liesbeth Lijnzaadová uvedla: "Ruské orgány po vstupu na plavidlo zadržely a uvěznily 30 osob na palubě. Ruská federace tím porušila lidská práva těchto jedinců, zejména právo na svobodu a osobní bezpečnost a rovněž právo na opuštění území, včetně mořských oblastí pod ruskou pravomocí podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a mezinárodního obyčejového práva." René Lefeber k tomu dodal: "Jde o porušení čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966, podle něhož nesmí být nikdo zbaven svobody jinak než z důvodů a podle takových postupů stanovených právem, které zahrnuje i mezinárodní právo. To také vede k porušení čl. 12 odst. 2 Paktu, neboť posádka nemá možnost opustit území a mořské oblasti spadají do pravomoci Ruské federace."

Navíc, jak uvedla nizozemská zástupkyně, "tento případ se týká sporu mezi dvěma státy o práva a povinnosti pobřežního státu v jeho výlučné ekonomické zóně, jež se dotýkají práv a povinností dalšího státu ohledně plavidla plujícího pod jeho vlajkou. Řešení takového sporu by nemělo nepříznivě dopadat na požívání individuálních práv a svobod osobami na palubě."

Vhodnost a naléhavost předběžných opatření

Ve svém závěrečném vyjádření Nizozemsko požádalo Tribunál, aby nařídil okamžité propuštění plavidla Arctic Sunrise a členů jeho posádky, když tvrdilo, že požadovaná předběžná opatření jsou adekvátní pro zachování nizozemských práv. René Lefeber cítil potřebu uvést, že "mezinárodně protiprávní jednání Ruské federace trvá, dokud je zadržováno plavidlo a jeho posádka. Pokračující zadržování Arctic Sunrise vyžaduje nařízení předběžných opatření, neboť brání výkonu svobody plavby plavidlem, které pluje pod vlajkou Nizozemského království. To rovněž brání, aby Nizozemsko vykonávalo svou pravomoc nad plavidlem. (...) Nařízení předběžných opatření je nejen vhodné, ale nesnese dalšího odkladu."

K nezbytnosti propuštění plavidla Nizozemsko konstatovalo: "V důsledku trvajícího zadržování Arctic Sunrise v zálivu Kola, murmanské oblasti, se jeho celkový stav zhoršuje. Vzhledem k tomu, že plavidlo je starým ledoborcem, vyžaduje intenzivní údržbu k zachování jeho provozuschopnosti. Zhoršování plyne z nemožnosti provádět plánovanou údržbu jeho systémů, což ohrožuje bezpečnost a plavbyschopnost plavidla. To může krom jiného vytvořit nebezpečí pro životní prostředí, včetně úniku ropného paliva. Tato skutečnost je ještě umocněna převládajícími nepříznivými povětrnostními a mrazivými podmínkami v náchylné arktické oblasti." René Lefeber k tomu přípojil: "Pokračující zadržování plavidla (...) má nevratné důsledky. (...) Arctic Sunrise hrozí zničení; bude-li plavidlo zničeno, ztráta je nevratná."

Pokud jde o tento problém, ukrajinský soudce Markijan Kulyk ve svém odlišném stanovisku preferoval, aby "byly Tribunálem zvažovány další možnosti předběžných opatření namísto snadného propuštění plavidla, kupř. ve směru udělení přístupu k plavidlu provozovateli Arctic Sunrise za účelem provedení nezbytných ochranných a udržovacích postupů k zajištění provozuschopnosti plavidla" (odlišné stanovisko soudce Kulyka, bod 11).

K nezbytnosti propuštění posádky Nizozemsko připojilo: "V důsledku opatření přijatých Ruskou federací v souvislosti se vstupem na palubu a zadržením Arctic Sunrise by posádka i nadále byla zbavena svých práv na svobodu a osobní bezpečnost, jakož i práva na opuštění území a mořských oblastí pod jurisdikcí Ruské federace. Řešení takových sporů mezi dvěma státy by nemělo zasahovat do užívání individuálních práv a svobod posádky daného plavidla. Pokračující zadržování plavidla a jeho posádky má nevratné důsledky. Pokud jde o trvající zadržování posádky, každý den, který stráví ve vazbě je nevratný. Prodloužením zadržování do ustavení rozhodčího tribunálu a vyřešení sporu by se dále poškodilo práva Nizozemského království". Viz bod 87 usnesení ITLOS.

Podle nizozemského spoluzástupce "vyplývá rovněž z judikatury Tribunálu, že práva Nizozemského království, pokud jde o stát vlajky, by nemusela být plně zachována, pokud se předběžná opatření nenařídí." ITLOS ve věci týkající se plavidla M/V Saiga konstatoval: "Práva navrhovatele by nebyla plně zachována, pokud by plavidlo, jeho kapitán a další členové posádky, jeho majitelé či provozovatelé měli být do konečného rozhodnutí vystaveni jakýmkoli soudním či správním opatřením v souvislosti s událostí vedoucí k zadržení a zatčení plavidla a následnému trestnímu stíhání a odsouzení kapitána [usnesení ITLOS ze dne 11. března 1998 ve věci M/V "Saiga" (č. 2), Svatý Vincenc a Grenadiny/Guinea, bod 41]." Podle Lefebra se tyto úvahy Tribunálu "plně uplatní v této věci. Plavidlo Arctic Sunrise, jeho kapitán a další členové posádky, jeho vlastník a provozovatel jsou, přímo či nepřímo, vystavení soudním a správním opatřením v souvislosti s událostmi vedoucími k zadržení a odnětí plavidla. Proti celé posádce se vede trestní stíhání." Že však ITLOS na tuto argumentaci nakonec nepřistoupil dokazuje, že NENAŘÍDIL Ruské federaci, aby "zastavila veškerá soudní a správní řízení a zdržela se zahájení jakýchkoli dalších řízení v souvislosti s událostmi vedoucími ke sporu ohledně ‘Arctic Sunrise’, a zdržela se přijímání či vykonání jakýchkoli soudních či správních opatření proti ‘Arctic Sunrise’, členům jeho posádky, jeho vlastníkům a provozovatelům", jak Nizozemsko požadovalo. Zásah ITLOS se omezil na zajišťovací opatření v rámci trestního řízení, nikoli na trestní stíhání samotné.

Podle usnesení Tribunálu ve věci Továrna MOX existuje naléhavost mj. pokud je pravděpodobné, že jednání způsobí škodu na právech druhé strany před ustavením arbitrážního tribunálu podle Přílohy VII. K tomu nizozemský spoluzástupce uvedl, že "v projednávané věci je nejen pravděpodobné, že jednání Ruské federace způsobí škodu na právech Nizozemského království; ale k takovému jednání už došlo a trvá od vstupu na palubu a zadržování Arctic Sunrise. Krom toho se spor dále zhoršil a rozšířil po zahájení arbitrážního řízení". ITLOS ve věci Džohorská úžina dále vysvětlil, že naléhavost musí být poměřována proti času potřebnému k provozuschopnosti arbitrážního tribunálu. Lefeber uvedl: "V tomto případě Ruská federace naznačila, že neakceptuje arbitrážní řízení podle přílohy VII Úmluvy. K dnešnímu dni Ruská federace nejmenovala svého rozhodce. Neakceptování arbitráže Ruskou federací vede ke zpoždění v ustavení arbitrážního tribunálu. Proto bude bude trvat dlouhou dobou než arbitrážní tribunál bude moci vykonávat své soudní funkce".

Nařízení předběžných opatření

Tribunál konstatoval, že může nařídit předběžná opatření, "aby zachoval příslušná práva stran sporu" (usnesení ITLOS, bod 82), "pokud usoudí, že tak vyžaduje naléhavost situace" (usnesení ITLOS, bod 78). Naléhavost situace "musí být posuzována se zohledněním doby během níž rozhodčí tribunál podle přílohy VII ještě není schopen změnit, zrušit nebo potvrdit tato předběžná opatření" (usnesení ITLOS, bod 85). Přitom odkázal na své závěry z usnesení ze dne 8. října 2003 v Případu týkajícím se budování pevniny Singapurem v Džohorské úžině a kolem ní (Malajsie proti Singapuru), body 67 - 68.

Mezinárodní tribunál pro mořské právo z okolností projednávaného případu dovodil, že "naléhavost situace vyžaduje nařízení předběžných opatření Tribunálem" (usnesení ITLOS, bod 89). Přičemž kromě výše uvedených nizozemských úvah o vhodnosti a naléhavosti předběžných opatření zmínil i úřední zprávu o odnětí majetku ze dne 15. října 2013, v níž se píše o "odpovědnosti za dodržení bezpečnostních opatření" a "odpovědnosti za ztrátu, zničení, zatajení nebo nezákonný převod majetku, který byl odňat nebo konfiskován".

"V souladu s čl. 290 odst. 5 Úmluvy Tribunál považuje za vhodné nařídit, aby plavidlo Arctic Sunrise a všechny osoby, které byly zadrženy v souvislosti s probíhajícím sporem, byly propuštěny po vyplacení záruky či jiné finanční jistoty Nizozemskem, a že plavidlu a osobám musí být umožněno opustit území a mořské oblasti pod pravomocí Ruské federace." (usnesení ITLOS, bod 95)

ITLOS se blíže (resp. výslovně) k důvodům svého rozhodnutí nevyjádřil. Lze argumentovat, že pokud by tak Tribunál učinil, vstoupil by do podstaty případu, která má být ponechána rozhodčímu tribunálu podle přílohy VII UNCLOS jakožto tribunálu, který jedná ve věci samé. Kapverdský soudce José Luis Jesus však na tento argument regoval tím, že "existují určité meritorní záležitosti, jejichž řešení se soud či tribunál řešící žádost o předběžné opatření podle čl. 290 Úmluvy nemůže vyhnout", a uvedl, že podle jeho názoru "by propuštění plavidla a palubního personálu Arctic Sunrise mělo být odůvodněno na základě svobody plavby, které se na volném moři těší stát vlajky plavidla, svobody, která je rovněž rozšířena na výlučnou ekonomickou zónu Ruské federace, v souladu s čl. 58 odst. 2 Úmluvy" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, body 15 a 12). Na základě této argumentace by "propuštění posádky mělo zahrnovat i příslušníky posádky Arctic Sunrise, jež mohli vstoupit do bezpečnostní zóny stanovené Ruskou federací. Vzhledem k tomu, že Tribunál neměl ke své smůle výhodu účasti Ruské federace v řízení před ním, bylo mu zabráněno v plnému zohlednění skutkových okolností případu, včetně skutečností, které by mohly Tribunálu objasnit záležitosti týkající se těchto přílsušníků posádky Arctic Sunrise, jež mohli vstoupit bez povolení do bezpečností zóny v rozporu s ruskými předpisy a bezpečnostními opatřeními. Z tohoto důvodu by bylo obtížné rozlišit mezi těmi, kteří mohli narušit bezpečnostní zónu stanovenou Ruskem, od těch, kteří mohli být na plavidle v ruské výlučné ekonomické zóně v rámci výkonu své svobody plavby" (tamtéž, bod 13).

V tomto smyslu je navíc zajímavé, že ITLOS nařídil propuštění celé posádky, včetně Sini Saarelové a Marca Webera, kteří byli "chyceni" ruskou pobřežní stráží v bezpečnostním pásmu plošiny. Určité důvody pro takové rozhodnutí lze nalézt v odpovědi Nizozemska na dotaz ITLOS ještě před veřejným slyšením. Otázka ITLOS zněla: "Žádá-li navrhovatelka o okamžité propuštění celé posádky Arctic Sunrise kvůli tomu, že byla zadržena v EEZ, kde ji Ruská federace nemá pravomoc zadržet, jaký by byl právní důvod pro takovou žádost ohledně členů posádky, kteří byli zadrženi v bezpečnostním pásmu?"

Pokud pomineme prvně předestřený nizozemský závěr, že "zadržování Sini Saarelové a Marco Webera ruskými orgány začalo po jejich návrtu na Arctic Sunrise", neboť do té doby byly "hosty" pobřežní stráže, a přistoupíme na logický předpoklad, že "dva členové posádky byli zadrženi v bezpečnostní zóně při zachraňování z vody", Nizozemsko za této situace konstatovalo, že "takové zadržování a následné trestní stíhání není 'náležitým opatřením' k zajištění bezpečnosti plavby a umělých ostrovů, montáží a konstrukcí. Posádka nikdy nepředstavovala hrozbu bezpečnosti plavby či 'Prirazlomné' a už vůbec ne v době, kdy byla ve vodě. Pokud by Tribunál chtěl konstatovat, že představovali hrozbu bezpečnosti plavby či 'Prirazlomné', Nizozemské království tvrdí, že zadržení a následné trestní stíhání nejsou nezbytnými, ani úměrnými (proportional). To je třeba posoudit ve světle skutečnosti, že posádka vyjadřovala svou svobodu vyjadřování, svobodu demonstrování a svobodu pokojného protestu." Nizozemská vláda zároveň všechny ujistila o "respektování právo na pokojný protest, odsuzování nebezpečného a protiprávního chování na moři" a uvedla svou připravenost "zabývat se protiprávní činností v souladu s příslušným meznárodním a vnitrostátním právem".

Obecně lze tvrdit, že trestní vyšetřování a možné stíhání osob, u nichž je podezření z porušení trestních zákonů, je obvyklou funkcí jakéhokoli státu a výronem jeho suverenity. Státy by tudíž měly mít možnost se v přiměřené době - bez zbytečného zasahování zvenčí - ujmout normálního vyšetřování a trestního řízení za účelem zjištění skutkových a právních skutečností, které mohou či nemusí vést ke stíhání podezřelých osob. Tím, že se ITLOS přiklonil k předčasnému propuštění zadržených osob, byl zjevně přesvědčen, že takové propuštění nemůže ohrozit samotný účel vyšetřování a trestního řízení daného státu. A to proto, že považoval za nepřiměřený buď průběh předmětného řízení zahrnujícího vazbu a odnětí plavidla, anebo jeho samotnou existenci (jak nicméně bylo uvedeno, aniž by nařídil zastavení trestní řízení). Mnohé pak dokazuje konstatování, že "plavidlu a osobám musí být umožněno opustit území a mořské oblasti pod pravomocí Ruské federace". ITLOS zároveň rozhodoval s vědomím toho, že jedná jako předběžný mezinárodní orgán v časovém tlaku a s nedostatkem všech relevantních informací, zapříčiněném ruskou neúčastí.

Ruský soudce Golicyn se neopomněl vyjádřit k tomu, že se usnesení týká všech osob na palubě, včetně čtyř ruských občanů: "Co je v této souvislosti naprosto nepochopitelné, je to, jak Tribunál může nařídit předběžná opatření požadující, aby bylo umožněno všem zadržovaným osobám opustit území pod pravomocí Ruské federace, počítaje v to, a to je nejvíc ohromující, ruské občany mezi nimi" (odlišné stanovisko soudce Golicyna, bod 46). Toto rozhodnutí však vychází z konceptu "loď jakožto jednotka" (the ship-as-a-unit concept), který byl vytvořen Tribunálem ve věci M/V "SAIGA" (č. 2). Tento koncept "poskytuje mezinárodní soudní ochranu tohoto státu všem členům posádky plavidla plujícího pod jeho vlajkou, i když členové posádky mají jinou národnost než stát vlajky" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, bod 18), přičemž jde o "hodnotný přínos pro mezinárodní právo rozvinutý Tribunálem v jeho rané judikatuře, příspěvek doplňující institut diplomatické ochrany" (tamtéž, bod 20). Sám kapverdský soudce Jesus sice plně souhlasil, že členové posádky lodě, jež mají státní příslušnost odlišnou od státu vlajky, by měli podléhat mezinárodní soudní ochraně tohoto státu, jak je prosazováno konceptem "loď jakožto jednotka", nicméně rovněž nebyl úplně přesvědčen, že by tento koncept měl "zasahovat do zvláštního právního vztahu, který existuje mezi státem a jeho občany na jeho vlastním území (...), jež jsou stíháni u svých vnitrostátních soudů pro údajné porušení práva tohoto státu" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, body 19 - 20). Zbylá většina soudců ITLOS však byla opačného názoru.

Finanční záruka

Mezinárodní tribunál pro mořské právo se rozhodl vázat propuštění plavidla a posádky na vyplacení finanční záruky. Z toho plyne, že oproti Nizozemsku nebyl přesvědčen o zjevné protiprávnosti ruského jednání a považoval za nutné kompenzovat případnou újmu, která by Rusku mohla nařízením předběžných opatření vzniknout. Tím tak zachovával příslušná práva obou stran sporu.

Opačný přístup zaujal ITLOS ve své usnesení ze dne 15. prosince 2012 ve věci "ARA Libertad" (Argentina proti Ghaně), kde propustil argentickou válečnou loď bez záruky na základě svého výkladu příslušného hmotného práva, když uvedl, že "v souladu s obecným mezinárodním právem válečná loď požívá imunity, a to i ve vnitřních vodách" (bod 95). ITLOS též konstatoval, že za okolností této věci "naléhavost situace vyžaduje nařízení předběžných opatření Tribunálem, která zajistí plný soulad s použitelnými pravidly mezinárodního práva, čímž se zachovají příslušná práva stran" (bod 100). Ukrajinský soudce Kulyk, který případ ARA Libertad zmiňuje, se nedomníval, že by šel analogicky použít na projednávanou věc: "Zadržení válečné lodi evidentně volá po naléhavosti a hrozí riziko způsobení nenapravitelné újmy a škody na právech všech stran zúčastněných ve sporu" (odlišné stanovisko soudce Kulyka, bod 8).

Požadavek finanční záruky odůvodnil ITLOS rozhodnutím murmanského okresního soudu ze dne 7. října 2013 o odnětí plavidla, podle něhož "je odnětí výše uvedeného majetku nezbytné pro výkon části rozsudku, jež se týká občanskoprávního nároku, jiných majetkových sankcí či případného propadnutí věci v souladu s čl. 104.1 TrZ RF [Trestního zákoníku Ruské federace]." Viz bod 90 usnesení ITLOS. Mezinárodní tribunál pro mořské právo se - s určitým respektem k vnitrostátnímu soudnictví - přitom nijak nevyjádřil k pochybnému odůvodnění tohoto rozhodnutí pirátstvím podle ženevské Úmluvy o volném moři.

ITLOS rovněž připomněl, že Nizozemsko ve své diplomatické nótě žádalo Rusko o propuštění plavidla a posádky výměnou za eventuální poskytnutí záruky, aniž by se poté dočkalo jakékoli odpovědi. Viz body 91 - 92 usnesení ITLOS.

Pokud jde o to, že Nizozemsko v samotné žádosti o předběžná opatření nevázalo propuštění plavidla a posádky na vyplacení finanční záruky, Tribunál uvedl, že v souladu s čl. 89 odst. 5 jednacího řádu může nařídit opatření zcela či zčásti odlišná od těch požadovaných (usnesení ITLOS, bod 94).

V bodě 93 usnesení ITLOS se pak nachází stěžejní konstatování: "Tribunál je toho názoru, že podle čl. 290 Úmluvy může nařídit záruku či jinou finanční jistotu jako předběžné opatření k propuštění zadržovaného plavidla a osob."

Kritiku tohoto právního názoru předestřel ve svém samostatném stanovisku kapverdský soudce José Luis Jesus: "Nevidím žádný problém v používání řízení o předběžném opatření k docílení propuštění plavidla a posádky. Mé výhrady spočívají v tom, že k tomuto propuštění dojde po zaplacení záruky" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, bod 7).

Přitom uvedl, že se tím obchází procedura o urychleném propuštění, která je Úmluvou o mořském právu určena pouze pro případy zahrnující protiprávní rybolov ve výlučné ekonomické zóně a porušování příslušných pravidel pro předcházení, omezování a kontrolu znečišťování z plavidel. Smysl procedury urychleného propuštění přitom dovozoval ze zákazu UNCLOS ukládat tresty odnětí svobody v těchto případech. K té proceduře se kvalifikovaně vyjádřil rovněž ukrajinský soudce: "Postup urychleného propuštění plavidla či jeho posádky po složení přiměřené záruky či jiné finanční jistoty se dostal do Úmluvy jako jeden z mechanismů pro vybalancování nově rozšířených práv pobřežních států ve výlučné ekonomické zóně (EEZ) se zájmy zachování provozu a ochrany lodí, především rybářských plavidel, a jejich posádky. Rovněž slouží jako záruka na mezinárodní úrovni proti nepřiměřeným podmínkám pro propuštění lodě či posádky anebo nadměrným sankcím, které by mohly být uloženy vnitrostátními soudy" (odlišné stanovisko soudce Kulyka, bod 13).

Soudce Jesus byl toho názoru, že "Tribunál mohl propustit plavidlo a posádku (...) bez ohledu na záruku" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, bod 16). A uzavřel: "Jako podmínka propuštění by neměla být vyžadována žádná záruka, anebo nepopravňují-li skutečnosti a právo příslušné pro žádost zavedení takových opatření, pak by je Tribunál neměl nařizovat" (tamtéž, bod 17).

Jak však správě podotýká ve svém odlišném stanovisku ukrajinský soudce Kulyk, "účelem záruky či jiné finanční jistoty je v podstatě jednak zajištění toho, aby se obviněný řádně dostavil před soud a rozsudek mohl být proti plavidlu či posádce účinně vykonán, a jednak ochrana vlastníka a provozovatele lodi, dalších dotčených osob a posádky před škodami a těžkostmi, jež plynou z dlouhé vazby před procesem. Obecně platí, že účinkem nařízení propuštění je převedení vazby a následných povinností k zajištění přítomnosti obviněného u příslušných orgánů činných v trestním řízení ve složení záruky" (odlišné stanovisko soudce Kulyka, bod 13). Nařízení záruky je tedy určitým kompromisním řešením, které je rovněž oboustranně výhodné. S čistým svědomím tak lze oponovat prof. Golicynovi a tvrdit, že Tribunál nařízením propuštění lodi a její posádky za složení záruky či jiné finanční jistoty zachoval práva Ruské federace.

ITLOS "s přihlédnutím k příslušným právům narokovaných účastníky a k zvláštním okolnostem současného případu" stanovil výši záruky či finanční jistoty na 3, 6 milionu eur (usnesení ITLOS, bod 96). Šlo přitom o dvojnásobek hodnoty plavidla Arctic Sunrise, jak ji během řízení vyčíslilo Nizozemsko na žádost francouzského soudce Jeana-Pierra Cota.

Události po rozhodnutí ITLOS

Nizozemsko vyplatilo Rusku záruku ve výši 3 600 000 eur dne 2. prosince 2013. Od toho dne byla Ruská federace na základě bodu 105 odst. 1 písm. b) usnesení ITLOS ze dne 22. listopadu 2013 povinna zajistit, že "plavidlu Arctic Sunrise a všem osobám, které byly zadrženy, bude umožněno opustit území a mořské oblasti pod pravomocí Ruské federace".

Ohledně posádky bylo usnesení ITLOS splněno zastavením trestního stíhání ve dnech 24. – 26. prosince 2013 na základě prezidentské amnestie, oficiálně vydáné k 20. výročí Ústavy Ruské federace, neoficiálně k ZOH v Soči. Tím rovněž pozbylo právního důvodu i akcesorické rozhodnutí o odnětí plavidla Arctic Sunrise.

Dne 10. ledna 2014 jmenoval předseda ITLOS Šundži Janai předsedou arbitrážního tribunálu ve věci Arctic Sunrise bývalého soudce ITLOS Thomase A, Mensaha (Ghana). Dalšími rozhodci ustanovil prof. Janusze Symonidese (Polsko) a pana Henryho Burmestera (Austrálie). Již dříve namísto ruské strany (jež tak měla učinit do 15. listopadu 2013) jmenoval Alberta Székelyho (Mexiko), někdejšího ad hoc soudce ITLOS ve věci Továrna MOX. Nizozemsko do pětičlenného tribunálu vyslalo prof. Alfreda H. A. Soonse (Nizozemsko).

Ruské velvyslanectví v Nizozemsku ve své nótě ze dne 27. února 2014 zaslané Stálému rozhodčímu soudu v Haagu uvedlo, že "k činnosti ruských orgánů ohledně plavidla 'Arctic Sunrise' a jeho posádky došlo při výkonu ruské pravomoci, včetně trestněprávní pravomoci, za účelem zajištění dodržování zákonů a předpisů Ruské federaci jako pobřežního státu v souladu s Úmluvou OSN o mořském právu z roku 1982." A zopakovalo, že "nepřijímá rozhodčí řízení podle přílohy VII řečené Úmluvy zahájené Nizozemskem, pokud jde o případ týkající se plavidla 'Arctic Sunrise'." K tomu dodalo: "Ruská strana potvrzuje své odmítnutí účastnit se této arbitráže a zdržuje se připomínek k podstatě věci, jakož i k procesním otázkám."

Dne 3. března 2014 podala organizace Greenpeace International ruskému vyšetřovacímu výboru formální žádost o propuštění plavidla Arctic Sunrise. Právní zástupce Daniel Simons k tomu uvedl: "Vyšetřování mělo skončit před týdny. K zadržení Arctic Sunrise došlo před více než pěti měsíci a vyšetřovací výbor měl dost času na dokončení své práce. Namísto toho byla loď ponechána v mrazivých podmínkách, pravděpodobně bez nezbytné údržby, zatímco pokračovalo vyšetřování, které nemělo nikdy vůbec začít."

Dne 17. března 2014 se v německém Bonnu uskutečnilo první zasedání arbitrážního tribunálu podle Přílohy VII UNCLOS ve věci Arctic Sunrise. K účasti byly pozvány obě strany. Nizozemsko bylo reprezentováno zástupkyní prof. Dr. Liesbeth Lijnzaadovou a spoluzástupcem prof. Dr. René Lefebrem. Ruští zástupci nepřišli. Arbitrážní tribunál rozhodl, že místem arbitráže bude Vídeň a jejím oficiálním pojmenováním "Arbitráž Arctic Sunrise (Nizozemsko proti Rusku)". Nizozemsku byla dána lhůta do 31. srpna 2014 na podání stanoviska ohledně příslušnosti, připustnosti a podstatě věci.

Teprve dne 6. června 2014 infomoval ruský vyšetřovací výbor organizaci Greenpeace International, že rozhodnutí o odnětí plavidla Arctic Sunrise bylo zrušeno. 27. června si loď oficiálně převzali zástupci Greenpeace. Po více jak sedmi měsících tak ruská strana splnila poslední z požadavků Mezinárodního tribunálu pro mořské právo.

Tímto šťastným koncem však kauza Arctic Sunrise nekončí. Trvající arbitráž mezi Nizozemskem a Ruskem mohla stěží ztratit svůj raison d'etre, když "požadavky Nizozemska u tohoto rozhodčího tribunálu se týkají spíše odškodnění a nikoli propuštění plavidla a posádky" (samostatné stanovisko soudce Jesuse, bod 15). Bude velice zajímavé sledovat, jak nakonec arbitrážní tribunál ve věci samé rozhodne. Moře otázek čeká na své zodpovězení.

 

Napsal: Abd el Kader, červenec 2014

 

 

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář