Podlipská - O národní pohádce (1895)
Podlipská - O národní pohádce (1895) [závěr]
Zdroj: PODLIPSKÁ, S. O národní pohádce. Ženské listy, 1895, str. 126-127, 148-149
Vystoupení Němcové v české literární společnosti pražské mělo samo cosi báječného do sebe. Její zjev a nadání, její vzdělání a ryze české jádro činilo ji nejvyššího pozoru hodnou v době, kdy literatura namáhavě se snažila pokračovati ve stopách vzdělanosti všeobecně duchem vlastním, svérodým, formou ryze národní.
Němcová vládla rodným jazykem téměr neomylně, právě jako lid sám. Až posud neměla gramatikálních studií, ale česká mluvnice byla v ní. Její mluva byla plna zvláštností, přísloví, pořekadel, co do formy plna originálnosti. Šumavský, Tomíček a jiní hovořívali s ní s tužkou v ruce, poznamenávajíce si její užívání forem a zvláštností její výslovnosti tak hudebně krásné. Byli sami také z lidu a jmenovitě Šumavský neodložil nikdy výslovnosti a kadence krásného jihočeského nářečí. Ale školními běhy německými a latinskými pozbylo přece ucho mnohých jemných odstínů lidové mluvy.
Pak překypovala Němcové zpomínkami na svůj domov, na český lid, na svou babičku. Uměla české pohádky tak, jak je každý za dětství slýchal, neb tehdy povídaly se nejen na venkově, ale i ve městech. Ona je znala nejlépe a ze všech stran bývala povzbuzována, aby je sepsala. Přikročila k této milé práci s láskou, avšak o vědeckém bájeslovném významu jejich neměla ještě pojmu. Nevěděla, že se tím na ní žádá vlastně vědecký materiál. Objala svou věc s veškerou vroucností národního citu a s přirozenou gracií svého ducha.
Všeobecné nadšení, s jakým její báchorky přijaty byly, strpčeno jí pak úsudky jinými, ve kterých jí vytýkáno, že si troufala do pohádek něco ze své obraznosti přimysliti, že jich nepodala zcela věrně dle podání. Avšak jí právě, která z lidu samého se nořila ta neporušena cizím vlivem, mohlo se to prominouti.
A pak připojila k těmto pomníkům pradávné tradice svou nesmrtelnou Babičku, která není nic jiného než prologem i epilogem k veškeré lidové poesii. V Babičce vidíme oživovati ony moudré báby, které nazývajíce se jako bohyně slovanská, zajisté jejími kněžkami byly. Vidíme v té prostinké stařence zosobnění lidu vůbec s jeho tradicionelním vzděláním a vždy novou moudrostí. V ní byl sloučen vzlet poesie bájeslovné s lidovým pojmutím křesťanského ducha, s láskou českobratrskou k prostotě a skromnosti, s resignací v utrpení, s humanní snahou pomoci trpícím, s jakousi lidovou hrdostí vůči velkým tohoto světa, k nimž chovala se s úctou a šetrností a přece sebevědomě. Všecky tyto rysy najdeme v povahách lidových zas, neopomíjejíce humor a lehkou satyru jejich, jež i babičce roztomile slušela a řízně účinkovala.
Ve zjevech lidové poesie a povah z lidu nikdy není nic přepjatého, nic neurčitého, mlhavého, skeptického. Co chtějí, chtějí určitě. Jejich víra jest pevna, jejich nevěra nekolísá se. Ovzduší duševního žití lidového je jasné. Shrnou-li se v něm mraky, spouští se z nich vonný déšť neb bělostný sníh bez čmoudu a dýmu, bez klamných perspektiv civilisace. To zrcadlí se v Němcové pohádkách a v její Babičce.
Mezi pohádkami od ní sebranými dovoluji si upozorniti na jednu nazvanou Anděl Strážce. Kdežto v jiných pohádkách a bájích osud líčen jakožto slepá neodvratná mocnost, v této jest provedena myšlénka o změnitelnosti osudu a odvrácení vrozených zlých pudů vlivem dobrého genia. Mladému muži jest při narození jeho souzeno vykonati mnoho zločinů, až by konečně byl oběšen. Anděl strážce ujme se ho. Odvrátí jej od zločinů, ku kterým opravdu se chýlí, a ke konci, aby sudba se vyplnila, jest oběšen ve snu zlatým provazem z nebe spuštěným.
Ke svému podivení našla jsem tuto pověst, kterou jsem od své chůvy znala, také v jednom románu Waltera Scotta. Bůh ví, po jakých nevyzpytovaných cestách se byla dostala do Skotska na divuhodné pouti pohádkových látek.
Myšlénka ještě více než moderní, to jest čistě humanní, důvěřuje tu vlivům dobrým, přemáhajícím osudné dědictví zlých pudů a úkladů osudu. Jesti to vyhlídka v jasnější budoucnost, emancipovanou z pověry starověké a středověké, z pessimismu přítomnosti.
Nebyla-li by to myšlénka příliš smělá, kladla bych vznik této pověsti v dobu Komenského, když jeho vychovatelské idey nejlépe pochopeny byly. Prosím však za prominutí tohoto nápadu. Necítím se povolána k samostatnému bádání. V této studii připojila jsem se věrně k ideám oprávněných badatelů s horoucím přesvědčením o pravdivosti jejich pozorování.
Jiná pohádka také mne ještě vybízí ke zvláštní poznámce a sice nazvaná Princezna se zlatou hvězdou na čele. Ta je po mém náhledu, abych tak řekla, nastavena pohádkou jinou. Princezna s hvězdou na čele zemře, stavši se matkou krásné dcerušky. A nic více nedovídáme se o ní, která zajisté naznačovala cosi vznešeného a bohorovného. Je to fragment politováníhodný.
Krom toho nalézáme zastoupeny látky prve již uvedené vždy zajímavé, povzbuzující další rozbor a další sbírání.