Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podlipská - Má sestra Johanna (Karolina Světlá) za svého dětství (vzpomínky, 1897)

Podlipská - Má sestra Johanna (Karolina Světlá) za svého dětství (vzpomínky, 1897)
 
Zdroj: PODLIPSKÁ, S. Má sestra Johanna (Karolina Světlá) za svého dětství. Ženské listy, 1897, str. 49 - 50, 68 - 69

 
    Dne 24. února roku 1830 narodila se mým rodičům dcera, první jejich dítko. Porod byl velmi těžký, zdlouhavý a násilný. Nicméně nebyl povolán lékař, což by se bylo zdálo mé babičce věcí neslýchanou. Nařizovala všecko sama, a dle spartanského mravu rodiny Vogelovy vstávala mladinká šestinedělka již třetí den po porodu a konala lehké práce domácí.
    Dítě bylo neobyčejně silné, bylo zcela zdravé a kupodivu čilé a vnímavé. V kultu svatojanském celé rodiny bylo děvčátko pokřtěno Johanna Nepomucena. Ona byla přijata v život pozemský s láskou velikou. Můj otec zvláště přivítal ji se slzami radosti. Stala se nyní středem, kolem něhož celá domácnost se otáčela, ve kterém se zhlížela.
    Křtiny slaveny v domácnosti a bylo veselo tak, že si nikdo nevšiml anebo nedbal, kterak mezi hostinou řeka se rozvodnila, vodě přibývalo, až jí byla plna domovní síň. Vlídný páter Theofil do Dominikánů a ostatní hosté musili se pak odebrati domů na kocábce, jež pro ně ke schodům připlula, nač bývalo s veselostí u nás pamatováno mnohá léta.
    Babička malé Johanky byla posud mladistvá. Bylo jí teprve 38 roků, a jí zdálo se, jako by byla se sama stala ponejprv matkou. Když jí její vlastní děti se byly narodily, byla dítětem nezkušeným. V té nezkušenosti zápasila s osudem, s poměry, byla uvržena do válečné tísně. Nemělo, kdo by jí byl radil, nebyla s to dorozuměti se s manželem v nijakém ohledu. Často nevěděla, co s ní se dělo. Bývala osamělá, v cizích místech stesku vydána. Což ona věděla o vychování dětí! Přetrpěla bol, že jí první dítě zemřelo a byla tehdy také sama. Druhé dítě, moje matka, narodilo se, načež stihla mou babičku rána peněžité ztráty, finančním patentem tehrádž (r. 1811) vydaným. Z toho lze souditi, jaké měla tato mladá žena mateřství. Neměla ani času ani chuti zhlížeti se v nemluvňátku, pozorovati je a pohrávati s ním. Tuto slast procítila teprve co babička a ona se jí oddávala s veškerým ohnivým temperamentem svým. Sama chtěla děcko chovati, koupati, krmiti a jak již byla ve všem nedočkavá a přenáhledná, tak byla by chtěla, aby děťátko již již běhalo, mluvilo, skákalo. Příroda přicházela jí v tom vstříc takou měrou, že sama tomu se podivila.
    Maminka Johančnia nechtěla zůstati v péči o dítě za mladou babičkou pozadu. Od vlastního dětství zbožňovala malé děti a chovávala je sousedům. Hotovila věru kouzelnými prsty rozkošné karkulky a kabátky dětské. Ale chovat, přebalovat, koupat chtěla děťátko sama.
    Obě ty dětinné ba dětinské maminky předstihovaly se v povinnostech mateřských. Celé dny a noci zpívaly dítěti a nenechaly ho zticha ležeti. Když už je krmívaly, krmily ho spolu. Usínalo-li dítě mezi krmením, šimrala je babička na nožičkách, aby jedlo ještě. Otec dítěte dokonce rozplýval se nad ním a hovoříval s malým robátkem, ukazoval mu hodinky, nosil mu hračky, houpal je na dlani. Jediný dědeček napomínal ty druhé, aby dopřáli dítěti klidu.
    Do takové takořka tropické atmosféry lásky přišlo na svět dítě nadané rovněž tropickým sluncem (smím-li setrvati při tom porovnání), kterým byla jiskra ducha jeho. Byl to sálající duch, který záhy překvapil svoje okolí. Nejprve vábila k sobě výrazná fysiognomie děvčátka, její rozumné hnědé oči, její smích, její první broukání plné modulací, které přecházelo tak brzo v artikulované zvuky a hned také v uvědomělé žvatlání, že tomu nikdo věřiti nemohl.
    Ale jak byla tato časná schopnost vyvinována, o tom otec a sama matka později vypravovali. Obě maminky byly by sobě vyčítaly jako nedbalost, kdyby byly nechaly dceruščino žvatlání bez odvety. Mezi prací mluvily bez ustání na ni. Jakmile hlavinku vztyčovala, již neměla chvilinku ležeti, leda spala-li; jakmile patičky se opíraly hledajíce pevnou půdu, již byla na ně stavěna, podporována a k chůzi pobádána. Tak bylo docíleno, že děvčátko o jedenácti měsících běhalo, vše zřetelně mluvilo i zpívalo.
    Jenom seděti dítě nedovedlo a lépe než chodit i umělo tančit. K tanci ji vedla jmenovitě babička. Na potkání s ní se točila i skákala. Přátelé a známí chodili se dívat na záračné dítě, které krom toho také tělesně znamenitě se vyvinovalo. Děvčátko bylo silné a veliké nad svůj věk. Denně překvapovalo všecky další vyvinování toho děcka.
    Když bylo Hanince (tak se jí říkalo) půl druhého léta, narodli se jí bratříček, jemuž dali jméno Karel, dítě rovněž silné a krásné, černooké jako sestřička, rovněž čilé, které se také rychle a krásně vyvinovalo. Tento chlapeček zemřel náhle na psotník při zoubkách tříčtvrtěletý. Chovám posud lístek opojné radosti plný, který můj otec napsal, poznamenav na něm narození toho syna a podrobnosti toho. K tomu byl později připojen lístek jiný s úmrtní zprávou, z níž vychází najevo hluboký cit srdce raněného.
    Moje sestra, při onom úmrtí dvouletá, pamatuje posud všecky podrobnosti. Její rozmilé chování, když hleděla svého otce potěšiti, zůstalo rodičům nezapomenutelné. Sama sebe nazývala Hajaka. V důkaz, jak ji rodiče pozorovali a s ní seobírali, povídávali si později steré její nápady. Byla tak rozumná a v chůzi statečná, že ji mohli bráti s sebou všude na procházky a návštěvy. Tu deklamovala a zpívala ochotně k obveselení přítomných, kteří se na ni dívali jako na zázrak.
    Jak rychle naučila se mluviti, rovněž úžasně rychle naučila se čísti. Tomuto čtení předcházela trapná pro ni proměna jazyková, kterou líčí ve svých "Upomínkách". Když na ni bylo totiž promluveno poprvé po německu, cítila vášnivou antipathii k němčině. Avšak nezbývali jí než přijati ji jakožto písemný jazyk.
    Jak těžce s tímto se spřátelila, tak snadno a radostně vítala mluvu písma a četbu. Hned pohroužila se v písmena a v jejich mluvu, jakoby byla našla konečně pravý živel svého ducha. Již pozbyly hračky pro ní půvabu. V četbě nalézala mnohem více. Jak sama vypravuje, nemilovala loutek. Za to měla ráda koně a těch mívala celou sbírku.
    Jakmile v četbě tak daleko pronikla, že mohla čísti básně a povídky, nastala u ní divadlení doba. Provozovala vše, co se zalíbením četla, oblékajíc se k tomu jak mohla. Svět fantastický v bájkách ji zaujímal. Odloživši svých dřevěných koníků, zasedla na okřídleného oře obraznosti, a tu nebylo pro ni mezí na tomto světě. Jen lítat, jen lítat, byla by chtěla! Neznala strachu ani závratě. Vylézala na příkrá místa a spouštěla se dolů s otevřenou náručí.
    Mně utkvěla v paměti jedna dětinská událost, kde byl náš ubohý Ikarus se vzlétání k zemi svržen.
    U nás bylo mnoho časopisů a almanachů v domě. Almanachy z tehdejší doby bývaly zdobeny jemnými rytinami, časopisy měly namnoze vignetty s mythologickými figurami. Nevím, v jaké to illistraci jsme se obdivovaly zvláště Auroře. Tato Aurora vznášela se na oblacích před spřežením Febovým. Držela v rukách, jako šerpu nad svou hlavou, duhu. Naše matka měla krepovou šerpu zcela podobnou, duhovou. Moje sestra jí používala ku představení Aurory. Jednou umínila si představiti Auroru v letu a rozbíhala se se šerpou pokojem tak prudce, že se lehounká látka nad její hlavou opravdu nadouvala v oblouk. To činilo to dítě šťastným. Aby to viděla, obracela obličej nahoru k duze, což bylo tak pěkné, že posud vidím její nadšený výraz a pohyb hlavy, s níž jí splývaly bohaté vlasy. Avšak toto představení skončilo pádem, a poraněním do krve a sběhem veškeré rodiny. Jelikož naše paměť podléhá zákonu, dle něhož se trapné a bolestné city do ní vrývají hlouběji než cosi jiného z událostí, utkvělo mi to vše v hlavě tímto pádem. Vidím posud malou Auroru, jak letěla, letěla.
    Podobným způsobem častěji se kostymovala a blouznila ráda o vílách a dryádách, o bohyních, a nadoblačném žití.
    Kdysi vzali ji rodiče s sebou do Schillerovy tragedie "Johanna Orleanská". Touto hrou byla naše česká Johanna dlouho zaměstnána a opanována. Našla si mezi Schillerovými spisy, které měl dědeček, toto dílo a naučila se nejprve monologu Johaninu ve předehře; později znala zpaměti téměř celý kus. Je nekonečně zajímavo, co vycítilo mladinké to děvče sotva osmileté v této úloze; jak pojala vlasteneckého nadšení, o jakém odjinud žádného příkladu tehdy neznala. Jeviloť se to vskutku jako předtucha toho, co pojala později za životní povolání. Tehdáž dojímala věru každého recitováním toho svého monologu. Byla obdařena přilbou a praporem a tak si hrávala na Johannu Orleanskou dlouhý čas, mávajíc praporem, loučíc se s domovem a prolévajíc opravdové slzy našené lásky k vlasti.
    Takovou pamatuji tu drahou sestru v době prvního dětství jejího. Vidím ji jako vzlétající Auroru anebo jako Johannu Orleanskou, když mávajíc praporem říkala: "Já jsem ta Johanna Orleanská, jdu osvobodit vlast a korunovat krále."