Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podlipská - Božena Němcová (životopis, 1870)

Podlipská - Božena Němcová (životopis, 1870)
 
Zdroj: PODLIPSKÁ, S. Božena Němcová. Květy, 1870, str. 51 - 54, 59 - 62, 67 - 70
 
Čteno dne 4. února [1870] v 'Umělecké besedě' k oslavě padesátiletého dne narození Němcové.

 
    Padesáte let, co se narodilo mladým, šťastným, milujícím se manželům první děcko, pěkné děvčátko s očima zářícíma, velkýma. Bylo to ve Vídni za divokého víření karnevalu. Mladý otec byl Němcem jmenem Pankl a ku podivu jeho tchynu, nás všech staré známé, milé 'babičce', šlechetný, předobrý člověk. Byl postavy drobné a tváře pravidelně pěkné; zastával službu štolby u kněžny Zahaňské, jejíž kráse celý vznešený svět tehdáž se kořil. Mladá matka, Češka, byl kněžninou komornou. V tomto knížecím okolí přepychu, obnovujícího tehdáž mrav a nádheru doby přerevoluční, otevřelo nevinná a bystrá očka dítko, jemuž měla kdysi nastati úloha tomuto okolí opačná: oživiti, posilniti a světu uvésti čistou demokracii, duši lidu, oděnou ve svou vlastní pravěkou a věčně kvetoucí poesii.
    Kněžna Zaháňská vedla život velmi pohyblivý zdržujíc se dílem ve Vídni aneb na svém panství Náchodském, dílem v Zahani v Slezsku anebo cestujíc jmenovitě po Italii, odkudž si přinášela mnoho uměleckých výtvorů do svých četných sbírek tohoto druhu.
    Byla to odměna za služby paní Panklové, že byla tato jmenována klíčnicí na zámku kněžnině v Náchodsku, kdež se mohla usaditi v úhledném příbytku se svou rodinou, nyní již četnější, uprostřed rozkošného parku. Manžel její sám sledoval kněžnu mezi komonstvem jejím, takže jenom v letě za pobytu kněžnina mezi svou rodinou tráviti mohl. Prvorozené děvčátko, malá Barunka, zaplesala, když mohla nyní po minulém pobytu v městě probíhati se po pěšinkách rozsáhlého parku. Když pak matka rovnajíc síně a komnaty vkusného zámku, v nich se zdržovala, sledovala ji tam Barunka dívajíc se plachými pohledy na rozestavěné sošky a rozestavěné obrazy. Stalyť se jí školou, v níž si vzdělávala svůj vřelý, záhy probuzený smysl pro krásu a antickou, vznešenou prostotu.
    V téže as době zavítala babička ke své dceři a vnoučátkům. Dětem byla zjevem z jiného světa, jenž na ně ale kynul jaksi povědomě a neskonale srdečně a v němž poznaly pravý domov, do něhož babička jich dětství zavedla. Brzo byly děti u babičky domovem zvolivše si ji z vlastní vůle za vychovatelku a celý boží den točily se pak kolem milé stařenky.
    Šťastné Barunčino dětství, dobo nenahraditelná, jakživa postrádána! Pozdější Božena Němcová postavila ti pomník ve své 'Babičce', vážíc k němu každé zrnko látky přímo ze zkoušeného, roztouženého a přece vždycky mladistvého srdce svého.
    Mezi tím, co zápasilo ujařmené sešlapané Řecko o svoje osvobození; co boji tomuto britský velký básník poslední zápasy síly a poslední tlukot srdce svého věnoval; co Francie se sbírala k novému odporu proti tyranii; co opanoval jako usurpator myšlenek Hegel národ německý rozšiřuje vplyv svůj dále jako pravý světovládce; co v zemi nepoznané a neuznané, v národě zapomenutém a zapomínajícím tichý genius Jungmannův historií literatury toho zpola zapomenutého jazyka úvod k novým dějinám národu tvořil, rozkvétala spanilá bytost dívčí v lesní půvabné samotě. Znamenitou sbírkou antik, které lákávaly dívku k sobě, pomáhala ona doba, Řecko opět křísící, kněžně sbírati; knihovna zámecká, do níž záhy sáhala čilá ta dívka, jež činila valné pokroky u svého dobrého vesnického učitele; s druhé strany prostonárodní moudrost a zdroje národní fantasie v milovaných ústech babiččiných; pohorské okoli v zimě, tak domácí, rodinné, české, v letě pak náhle opanované zjevem kněžniným, pobouřené novinami v jejím zápětí ze světa přinešenými --- to utkávalo zvolna první základy k Barunčině duševní činnosti, z toho ssála její mladistvá obraznost v té blažené bezděčnosti, v jaké se sílívá vychování dítěte z lidu, které patří na celý svět vůkol bez pretensí a také bezstarostně, nedbajíc o to, co mu svět ten uchystá.
    Pozvolna míjelo dětství, dovádka do parku a ve vesnici s dětmi ostatními již byla mírnější, méně již napomínala babička pro roztrhané šatičky, pro uhřáté tvářičky, pro všliké čtveračivé kousky. Jinak již rozumí Barunka své babičce, jinak táže se jí. Pohádky umí téměř nazpaměť, nechce jich více slyšet, jsou dětinské; moří babičku, aby vypravovala, jak ona byla mladá, jak chodívala ustrojena, co lidé tehdáž robili a koho... babička milovala. Babička hrozí se té otázky: 'Na co ta holka na vše nepřipadne!' Tomu tak dávno, věru musí se rozpomenouti ... a potom ... babičko, babičko, jakobych tě viděla: vypravuješ dlouho, až měsíček parkem skrze stromoví do okénka na tvůj kolovrátek svítí a tak zvědavě kouká jako ty oči Barunčiny.
    'Již je pozdě, dítě, půjdem spat,' stařenka dí a zabere se v modlitbu večerní. Barunka má ale mnoho krásných kněh za lubem a při těch zapomíná na spaní; sám měsíček již odputoval do okénka jejího, babička prociťuje a Barunka teprva uhasíná světlo vedlé lůžka svého.
    Rozumí se, že nenalezla babiččina zdárná vnučka ni jediné knihy české v panské knihovně. Goethe, Wieland, Schiller, Herder, Lessing, Kleist, snad také Iffland, Kotzebue a jiní tehdáž moderní spisovatelé nalezali průchodu do knihovny kněžniny; jenom babička jediná měla knížky české, i v těch kochala se čilá mysl děvčetě, tož ale s jakýmsi podivením, že knihy mohou býti též české.
    Její krása se rozvila. Černý lesklý vlas s modravým odstínem, čelo vysoké a široké, obočí temně černé, srůstající černavým stínem nad očima kouzelnýma. Bylyť to oči krásně zelené s výrazem bolestně démonickým, nos zcela rovný, ústka tak malinká jako byly oči velké, tak usmívavá, líbezná jako byly oči zádumčivé. Do brady byl důlek vtisknut a aksamitová pleť zralé broskvi sestersky podobna, tvořila okrouhlé slovanské líce. Byla postavy spíše velké, plné a štíhlé, krk a ruce byly labutí. Krása to byla uchvacující, jakou mezi vyhlášenou krásou českých žen přec ještě málo potkáš. Krása jest u ženy předností nejpohodlnější, avšak zároveň nejnebezpečnější. Pohodlná jest, že s ní zvítězíš bez tvého přičinění; jen se ukaž ozdobena, a svět je tvůj, není ti třeba mysliti, cítiti, namáhati se. Jest však nebezpečna právě také proto, neboť raní bez tvé vůle, dává tvou bytost všanc každou chvíli a podepisuje přečasto životní účty tvé, aniž se táže srdce, které konečně se dává oslniti skvělým vítězstvím jejím, jako klesavá moc rozvážné republiky před dobrodružnými výpravami vojenského hrdiny.
    Se zalíbením hladívaly staré ruce babiččiny to ruměnné líce, každým dnem krásou novou rozvíjející se jako z jara den každý, domněle nejkrásnější, mizí před budoucím dnem ještě svěžejším, jasnějším, jařejším. S podivením hledívala matka, paní přísná a vždycky plně zaměstnaná, na dcerušku šeptajíc babičce: 'Tatínek se jí podiví.'
    Byla zima, v sněhu zaváti nevykročili dlouho ani ze zámku, nikdo neviděl to rozvité poupátko. Přitáhlo jaro a s ním otec s radostným podivením, jak děti vyrostly: přitáhla kněžna, její hosté a její služebnictvo. Ó kde je to stinné místečko, kam by se skryla mladá violka před zvědavými zraky! Barunka, nyní Betty, krásná Betty od zámeckých obyvatelů nazvána, jest vyhledávána, pronásledována, nemá chvíle pokoje před zvědavými, vtíravými návštěvami, z nichž nepodržela jediné příjemné upomínky její jinak vděčná, pružná paměť, ta paměť, která znala události a povahy, s nimiž se v životě setkávala, se zvláštním uměním obrousiti tak, že pak zdobily vzácné zkušení její jako bohaté šperky z nesčíslných drahokamů. Jak oplývají dětstké upomínky její svěžestí, humorem, dětským blahem naivním a hlubokého významu plným, tak selhávají tyto upomínky v letech plného výkvětu její první mladosti. V duši tohoto mladého děvčete rozprostíral ideál již svoje křídla unášející, v tomto ideálu hostil se lásky první sen a splýval se vším krásným a vznešeným, co duše její kdy pojala.
    Co přinášely jí osud či náhoda vstříc, aby ona vzchopivši se hned, hned svůj let nastoupila? Byli to muži sprostí, nevědomci, hejskové, surovci. Srdce její bylo zarmouceno, aniž věděla proč; mysl její zmatena těmi pestrými zjevy a ona lekala se svých vlastních ostrých úsudků. Byla to povaha měkká, mírná, slovanská. Nebylo při ní nic rigorosního; pranic, pranic afektovaného. Bylo jí jakživo těžko, ano skoro nemožno odstrkovat toho, kdo se jí vlídně blížil, trpěla vůkol sebe toho a jiného, aniž ji největší nezpůsob z olympického poklidu vyrušil. Celá její zbraň byla, že se od srdce a hodně vysmála těm, kteří se jí protivili a v tom smíchu srdečném zapomněla a odpustila jim, že je nemůže vystát. Prohlížela si je ostatně jako kuriosa a podržela v živé paměti jich zvláštnosti, pakli jen jakých měli.
    Jisto jest, že se Barunce nikdo, pranikdo nelíbil, ani ten s těmi černými licousy a ohromnými kadeřemi trojhranem čelo jeho zdobícími dle tehdejší módy, ani onen s pololysou hlavou voňavkamii napuštěný, až přišlo babičce mdlo, ukázal-li se v její světničce hledaje tam slečnu Betty. Matka i otec přáli si, aby se Barunka již raději provdala za poctivého muže a babička radila, aby to odevzdali pánu bohu, ten že nejlíp víc, co má Barunce usouditi.
    Poctivý mž nalezl se. Byl to finanční úřadník, který dovedl sobě zachovati v tomto stavu tehdáž nemálo rozkřičeném pro nepřátelský i přátelský styk jeho s pašerstvím pověst neoblomné poctivosti. Byltě to jakýsi hrdina v pololoupežných těch dramatech, která se na hranicích kvůli pašeráctví odehrávala. Byl neuprosný naproti vinníkům, hrozný ve své přísnosti a zcela nepřístupný šmejdům a pletichám. S úctou patřil naň každý v okolí. Na Barunku učinil on první dojem jakožto muž, lišící se ku svému prospěchu od hejna lokajského. On, starší o patnácte as let nežli sedmnáctiletá Barunka, zamiloval se do českého toho granátu prudce. Rodičům se líbil, babička divila se, že není Němec, ale že se jen tak jmenuje a říkala mu, že bude zajisté také hodný přes jmeno svoje jako že jest Barunčin otec ten nejhodnější člověk i při tom, že je Němec. A Barunka? Vzala si ho ráda. Bylť jí čímsi jako Othello Desdemoně, avšak nemluvívala později o tom mnoho. Byla to mladá ženuška hodně nezkušená; často, často utekla s ní fantasie daleko z kuchyně a ze špižírny, do níž byla jakožto mladá hospodyňka ovšem odkázána, a starší, zkušený, praktický muž musil ji často kárat, často opravovat. Barunka to trpěla a snášela, trochu se polepšovala, mnoho, ano všecko dovedla - melať vlohy ke všemu, uměla časem výtečně kuchařit. Nastal jí manželstvím stěhovací čas dle povolání manželova. Z městečka do městečka, z místa na místo, a jaké to pak bývalo stěhování na selských vozích, v sněhu často a dešti, při zdraví i chorobě! Pružná mysl mladé paní Němcové vpravila se snadno i s humorem do toho. Zvykla snadno seznamovati se s novým okolím a bývala vždycky okamžitě miláčkem všech, mezi nimž žila. Zdědilať i toto, tuším, od hovorné babičky, která hned každého se tázávala, odkud by byl a co by zde chtěl, přičemž bylo tak snadno svěřit se soucitně otevřenému srdci jejímu se vším, ale se vším na světě, třebas při prvním již setkání.

    Němcová vkročivši kamsi do stavení nezůstala nikdy pouhým hostem. Buď přišla jednou a nikdy víc, anebo každý boží den. Tu sdílela ale s rodinou strasti i slasti, pohovořila se starým dědečkem tak dobře a důležitě jako s desetiletým, rozpustilým synáčkem, jehož námitky a náhledy naivně a s interesem vyslýchala. Pravím naivně; neboť nikdy nebylo v jejím chování nic pedantického, pranic, co by pamatovalo, že mnohdy lépe věcem rozumí než ten, jehož se tknou. Nebylo v tomto chování pranic úmyslného, vyplývalo čistě a nezkaleně z babiččina českého upřímného mravu a toto volné, otevřené srdce přijímalo vše velké i malicherné, cítilo všude zároveň. Ta milá bytost nebyla nikde naškrobena a přešroubována, vešla se všude, proputoval šetrně úzké stezičky domácí zahrádky a nezabloudila na točitých cestách pyšného parku. Byl-li nemocný v domě, pomáhala jej ošetřovati a pomáhala mu, jak mohla - znalať se virtuosně v domácích prostředcích; uzdravoval-li se, chodila mu předčítat. Zemřel-li někdo, vyseděla dni a noci s truchlícími a látky, k vypravování vhodnému, okolnostem přiměřenému, nedošlo jí nikdy. Mělať ve velké míře tu ženskou vlastnost, že znala plakati se smutnými a smáti i veselit se s veselými, a připamatoval-li jí někdo, že je paní, říkávala: 'Eh, já jsem paní jako nepaní' a skákala, zpívala a hrála si s mládeží, jako by byla nesnází nikdy nepoznala! Její muž často odjíždíval na komise, kde meškával po několik dní i neděl. Mladé ženě zbývalo mnoho času, kde byla samotna. Pídilať se kde mohla po knihách a s nimi trávila krásné, blahé chvíle. Mimovolně octlo se jí péro někdy v ruce a tajně, aby toho nikdo neviděl, psala... však německy. Češkou jsouc z celé duše, celou bytostí, nevěděla o tom posud ničeho. Pojila se bezděky ku vzdělání německému, a česky mluvíc, česky myslíc, psala německy jako by jinak ani nemohlo býti. Tak blízko stál národ celý na samém kraji záhubného bezedna. Jen okamžik zapomenutí a apathie ještě, a byl by se zřítil navždy snad do propasti vlastní zhouby a byl by tvořil střed a ohniště vzdělání německého.
    Meztím časem, kde Němcová po vlasti takto bloudila hledajíc žíznivým duchem zřídla vzdělání a nalezajíc jenom němčinu a opět němčinu, byla sesílila se literatura česká ve zdravý kmen. Již vynořovaly se dějiny v dávné slávě, v jasné pravdě z kalu lhostejnosti národní, dávný původ, dávná práva, dávné skvělé vzdělání bylo vyhledáno, stvrzeno, poznáno. V Praze soustředilo se ohnisko řídkých posud, avšak tím úsilovnějších snah literátů českých, drahých starých vlastenců, apoštolů skromných a silných věcí někdy velké a mocné.
    Mezi měšťanstvem pražským stálo v šiku vlasteneckém několik staročeských šlechetných šlechtných rodin, vítajících s českým pohostinstvím vlastence ve svých kruzích a z nich vycházely i vlastenky, které však měly mezi ostatním společenstvem horší postavení, než nyní nejodvážnější emancipistky. Bylať to také odvážnost, promluviti veřejně kdesi opovrženým jazykem českým a hlásiti se takto samovolně k třídě nevzdělanců. Bylo to věru jakési mučenictví a sebezapírání, a vlastenky byly řídkým zjevem. Navenek nevyšlo mnoho záře z tohoto ohniska posud slabého. Studentstvo přicházelo z venkova co možná s německými pretensemi. Takový mladý člověk, obyčejně už patnáctiletý, přišel co možná pedantický a naškrobený do matičky Prahy s předsevzetím, že vssaje hodně mnoho té moudrosti do své hlavy na oslavu... vlasti? Nikoliv, neznal snad ani toho slova... na oslavu tedy úřadnictva, z něhož snad vycházel anebo z něhož si bral aspoň vzor svůj pro budoucnost. Byltě připraven na studie kantorem, nejobmezenějším to člověkem pod sluncem, který však doň byl vpravil latinských pravidel, mnoho-li jen se do něho vešlo. Vešel do škol a setkal se sice s profesory pedantickými a německými, vedlé nich však s jinými nejvznešenějšími duchy, s Čechy vlastenci. Brzo byl zasvěcen mladý adept do toho, oč jedná se mladému národu, nové době, a zvolna spadaly mu šupiny s očí: změnil se, stal se Čechem, čím ovšem od narození byl, přestal němčinu lámat a mluvil upřímně po česku, ku podivu jeho strážkyni nějaké, staré snad paní, u níž byl ubytován a jež viděla v té češtině náramné sprosťáctví.
    Ne dosti na tom; náš bodrý student jal se i verše dělati a sice po česku. Jaké to blaho! Mohl je sděliti, snad budou vytištěny. Když pak blížil se čas, kde měl rozhodnouti se pro stav svůj, vyhýbal se Čech ten instinktivně studiím právnickým. Bylyť mu snad tanuly druhdy na mysli, dokud nebyl Čechem; avšak nyní, jakž mohl teď ještě počítati na protekci, která byla nevyhnutelností? Bez protekce měl jedinou vyhlídku seděti dvacet až třicet roků jako bezplatný praktikant na místě, aby dostal konečně snad tři sta a ukončil dráhu vezdejšího života s pěti sty služného a s manželkou, která vytrvale ve věrné lásce po celý čas jeho praktikantství na ubohého byla čekala.
    K takové dráze odhodlávali se jen synové zámožných neb opět úřadnických rodin, snažíce a pachtíce se nejpředněji býti vznešenými, elegantními, 'hoffähig', jak tehdáž se říkalo, měl-li býti naznačen nejvyšší stupeň uhlazenosti. Medicina lákala tehdáž málo studujících českých i německých. Čechům zbývala profesura a theologie. Poslední povolání shodovalo se obyčejně se zbožným přáním matčiným; byl-li student ze selské rodiny dán na studie, stalo se to beztoho jen s vyhlídkou na theologii a tím dají as vysvětliti se příčiny, kterak tehdáž se počala rozsévati naše věc po venkově hlavně mladým kněžstvem českým. Kněz také to byl, s nímž Němcová v Polné se seznámila a jenž jí půjčoval knihy ze své zajímavé knihovny. Půjčoval jí i on z počátku knihy německé, ježto jiných nežádala nemajíc o nich tušení. Pan farář pak netroufal si dělati proselytu u mladé krásné paní, nevědělť vůbec, jestli naše krásná pleť kdy se odhodlá přidružiti se k praporu této antikvity, zač český národní duch namnoze byl ještě považován. Jednoho dne, byla to neděle, zavítala opět Němcová s mužem svým na pohostinné faře. Pan farář byl vlídným hostitelem, půldne uplynulo co nejpříjemněji, vzácnost to nedělního odpůldne na venkově zvláště tehdáž, kdy nebylo spolků, besed ani věnečků. Na odchodu odevzdává mladá paní s úsměvem několik svazků kněh svému příteli zardívajíc se líbezně a prosíc trochu zajíkavě krom obyčeje svého pana faráře, aby přec se podíval do své knihovny, zdali by něco nenašel. Ona ví ovšem, kterak pan farář řekl minule, že to jsou poslední knihy, které jí může půjčiti, ale... co bude ona nyní čísti, co si počne bez čtení? V celém městečku nikdo ničeho nemá ke čtení a krásné mladistvé ženušce vstoupily skoro slze do očí.
'Ty jsi opravdu dětina,' horlil muž její: 'Pojď, nebudeme velebného pána obtěžovat.'
Ale velebný pán zdržoval hosti. Odkašlal. 'Mám zde přece ještě některé knihy,' pravil mna sobě ruce, 'ale nevím jestli milostpaní...'
'Vidíte, neřekla jsem vám to? Ó dejte sem, dejte sem, velebný pane, ať je to co chce.'
Farář přikročil ke knihovně a všecek uzardělý podává Němcové knihy: 'Je to... české,' praví s tázavým pohledem na ruměnnou její tvář.
'Česky, česky?' táže se Němcová a béře knihy do rukou. Jaké mohou býti? Spěchá domů, čte a čte. Byltě to Tyl, který k ní první takto zavítal. A jeho vřelé líčení, jeho upřímné hájení věci odhalilo prvním již slovem mladé ženě vše, co byla bezděky již tisíckráte pocítila. Brzo na to byly spáleny její německé básně a povídky. Rozhodný nastal obrat. Nedočkavši se příští neděle, spěchala opět k faráři, aby si vzala jiné knihy.
    Farář byl nemálo zvědav, jak se budou líbiti české prvotiny vytříbenému vkusu mladé vzdělané dámy. Jaká vřelá to radost, když byl nyní povolán k vysvětlení poměrů nové vlastence, přistupující do řady bojovníkův za vlast. Brzo pohltila nová česká čtenářka všecky české knihy, které měl farář v knihovně a byla to zajisté veškerá literatura novočeská, vědecká i beletristická. Neboť ač tehdejší svět neznal života veřejně spolkového, ani neměl stanov spolkových, přece byl vlastenecký kruh, abych tak řekla, spolkem dobře organisovaným a spolkové disciplině zcela oddaným. Tak znělo mezi jiným v těchto ideálních stanovách, že jest povinností vlastencovou, odbírati každou, ale každou nově vyšlou knihu, ať do jeho oboru padá číli nic. Bez určité úmluvy dostál každý vlastenec této povinnosti a tím bylo možná, že vzkřísila taká menšina národa národ celý.
    Sbírajíc z paměti dle ústního sdílení Němcové tuto upomínku v památný tento den, lituji, že ztrácím náhle nit svých upomínek, aniž vím další podrobnosti nejprvnějších jejích kroků v poznání naší literatury. Nalézám Němcovou teprva v Praze opět, kterýžto první její zde pobyt náležel mezi nejmilejší její upomínky, rovnající se v některém ohledu upomínkám jejím z dětství.
    Neboť co utkvělo krásného a hlubokého z oněch dob v její mysli, to vzkřísila Praha, to uzrálo v Praze vplyvem a stykem literárním a uměleckým.
    Bylo to v českém plesu, do něhož byla Němcová pozvána, kde se poprvé zaskvěla a od mladého světa českého poznána byla. V jejím domě shromažďoval se pak zanedlouho kruh českých spisovatelů, tu měla Němcová příležitost seznati poměry literatury a její požadavky. Bylať to doba, kde se vyvíjel její duch, kde konečně spatřil volnou vzdušnou tu dráhu, na niž mohl vyřítiti se s veškerou bujarou silou svojí.
    Tuto dobu však kalily jí domácí poměry. Byla matkou tehdáž tří už dětí, které bývaly povážlivě nemocny, takže bylo velkého ošetřování třeba; sama byla také tuším po dvakráte nebezpečně nemocna. Než, nastalo jaro a s ním navrátilo se zdraví; Němcová poznávala okolí pražské, pro jehož krásy nadšeně blouznila. Nakloněna kdysi nad Vltavou na Žofíně, an vůkol ní se hemžil pestrý svět pražský, pozdě na večer sbásnila baladu 'Vodník'.
    Chystal se velký výlet Šarkou do Hvězdy, při němž Němcová též byla. O tomto výletu a zvláště o zpáteční cestě odtamtud Němcová ráda vypravovala, bylť jí nezapomenutelným.
    Tím mileji překvapena byla jsem zaslechnuvši zmínku o témž výletu z úst Václava Nebeského v jeho velezajímavé přednášce loňského roku o Boženě Němcové.
    Václav Nebeský byl na této zpáteční cestě průvodčím Němcové. Rozmluva rozpřádala se vzletně a směle k pravdám a bajkám člověčenstva a došla tak daleko, až mladý básník 'Protichůdcův' před rozmilou posluchačkou svou Hegelovu soustavu rozložil líče jí tehdejší stav filosofie německé.
    "Ona mi naslouchala," toť asi jsou vlastní slova Nebeského, "dobrosrdečně a přece s jakousi ironicko nedůvěrou, vyhražujíc si patrně svůj vlastní úsudek; přece však viděl jsem, že mi porozuměla s řídkou chápavosti."
    Byl to prý krásný večer a den, který čítal v životě jejím za mnoho všedních lopotných dnův. Obzor duševní rozevřel se jí a ona ztápěla zářící zraky v tom otevřeném všemmíru. V tom všemmíru kynul jí malý bod, to byla její drahá vlast, to byl lid ten upřímný, z něhož kdys babička k ní mluvila; ona přišedši domů napsala sloku za slokou báseň 'Ženám českým.' Co spisovatelka pokřtila se tehdáž Němcová vlasteneckým jménem Božena.

    Její činnost zdá se, že byla touto básní rozputána a rozhodnuta. Dotčeným hovorem a mnohými podobnými povzbuzena, orientována, počala nyní říditi si teprv svoje studie, které byla druhdy pouhou lekturou odbývala. Zřídilať si nyní sama vysokou školu a nalézala profesory v přátelském kruhu svém. Dr. Čejka získal sobě velké zásluhy o mladý, velký tento talent. Byl to přítel šlechetný a při známém rozsáhlém vzdělání svém pokladnicí neocenitelnou pro vědychtivost nastávající spisovatelky. Byl vzácným znalcem a sběratelem v umění. Překvapoval mladou přítelkyni svou co den novými úkazy z těchto oborů. Přinášel jí odlitky sádrové, rytiny, sbírky antik a ona jásajíc poznávala v nich opět svoje staré známé z kněžniných sbírek, a výkladem Čejkovým byla zasvěcena v jich krásy a význam v dějinách. Znalcem jsa jazyků a literatur všech národů neméně než umění, přinášel své nadané žákyni dílo za dílem, jež poznati bylo hodno.
    Hudbu, jíž se byla Němcová učila ve svém domově, musila nyní znovu pěstovat, neb i v této mohla poznati přičiněním Čejkovým to nejkrásnější. S vděčností jako učeň o svém mistru mluvívala Němcová o tomto neobyčejném muži, který byl rovněž činným ve vědě jak bedlivým v umění a jehož bytost všestranná se řadila zajisté mezi nejvýtečnější zjevy svého věku i své vlasti. Trávil poslední léta v jakési hypochondrii a nepřístupnosti, sklíčen jsa dlouholetým neduhem.
    Němcová zahořela pro helenismus, v němž téměř se narodila. Z vět filosofických vybrala si zásady řeckých mudrcův. A tato olympická jasnost zahostila se jí co následek té vysoké školy její v nitru a ozářila její krásu nekonečným půvabem.
    Opět vzala péro do ruky a v této jasnosti duševní uhodila na to pravé, vykouzlila z milých upomínek dětských svoje pohádky, udeřila na pravý tón mluvy z lidu, poznala vnuknutím ten domácí živel, který byla od dětství v srdci nosila a mistryní jsouc ihned oboru svého, podala jej čtenářstvu nezkaleně, jak jej bylo jasné nitro její odráželo.
    Z Prahy byla s mužem svým do Domažlic přesazena, kdež se jí otevřel nový zdroj národního života. Připravena a takměř pasována jsouc nyní již ku spisovatelskému úkolu, nedala již více dojmům toliko bezděčně na sebe učinkovati. Zapisovala, střádala, pátrala, učila se při každé vychízce, při každé zábavě, při každém hovoru a výsledek těchto studií jest znám čtenářstvu v 'Obrazích z okolí Domažlického', v 'Karle' a 'Pohorské vesnici'. Jako všude zdomácněla i zde. V Domažlicích ukazují pamětníci rádi tehdejší obydlí její. Shromáždila kol sebe kruh dívek k vzájemnému vzdělávání se, vybíhala do okolí, trávívala celé dni mezi selským lidem a často obléknuvši se v kroj tamějších selek mísila se takto mezi svatebníky anebo na pouti mezi ostatní selky. Bylo pro ni bolestné, když byla odtamtud opět přesazena a sice do Liberce.
    Z Liberce zavítala kdysi na krátkou návštěvu do Prahy, aby zaopatřila svým synům byt a sice u dobřičkého Šumavského, a tenkráte bylo mi dopřáno ji seznati. Uvedena naším i jejím přítelem, Šumavským, vešla v naši domácnost.
     Třicetiletá tehdáž nevypadala jinak než devatenáctiletá dívka - tak skvělá byla její pleť, tak zářící oko, tak štíhlá postava. Její oblek byl bílý klobouk, přiléhající šat pískové barvy a krátká černá aksamitová jupka. Její krásné vlasy byly vkusně a jednoduše v řecký uzel stočeny. Tak vypadá ta podobizna její, kterou si moje srdce zachovalo s fotografickou určitostí, v té podobě žije zesnulá v mé paměti dále.
    První setkání nepřivedlo nás leda k obyčejné rozprávce; neviděly jsme se pak dlouho, až Němcová se odhodlala ubytovati se kvůli svým dětem v Praze. Na to vídaly jsme se často a měla jsem příležitost seznati ji v celé rozmilosti její oslněné mysli. Byltě to proud vypravování příjemného, zábavného a poučného, po kterém plynuly hodiny jako minuty, pustila-li se do něho. Znala rodinné poměry ve všech vrstvách, povahy s nejtajnějšími stránkami jejich a její obraznost vrhala na tyto obrazy osvětlení pestré. Bylať výtečnou vypravovatelkou a kdyby posud mezi námi žila, kde vešly přednášky v obyčej, byla by mohla nepřipravena mezi námi usaditi se kdekoliv a nehledaným i zajímavým způsobem svým pouze vypravovat, což by bylo formalní a stylisovanou přednášku skvěle nahradilo.
    Časem vkrádal se tehdáž jakýsi stesk i bol v tuto duši posud tak zdravou a jasnou. Také jevila se tehdáž již zdlouhavá její choroba tělesná. Mezi tímto časem bylo se vůkol ve světě přemnoho změnilo. Rok osmačtyřicátý byl zaburácel, svoje oběti vyslal po pevnostech a zanechal ve vlasti prázdno a ticho, do něhož Havlíčkův jenom hlas zahřímával.
    Helenské nebe, které bylo vzešlo nad Evropou následkem bojů osvobozovacích, bylo zašlo za obzor, Hegelovu filosofii obezdily barikády a přehlušila děla samovládcův.
    Ven ze světa citového a myšlenkového obracel se zřetel tohoto století a nahlédlo, že musí bořit a stavět, činit a trpět. A oni činili i trpěli, ti nesčíslní mučeníci za budoucnost, ve všech zemích dávali stíhati se ve vyhnanství, úpěli v neštěstí. Všeobecné názory tímto vplyvem měnily se zvolna ve vrstvách, lid dospíval v muže vůle pevné a stavěl se v řady mezi vzdělance uče se a rozuměje své době. Průmyslník dospěl v důležitost státní uče se čerpati z vědy a učiti se jí. Věda ale sebrala se v sílu svět podmaňující, vešla rozpoutanému lidu vstříc a na příkoř reakci všeobecné vítězí ve svazku s učícím se lidem, v mravním přesvědčení všeho člověčenstva, vítězí každým dalším krokem a haraburdí starých věků skládají každodenně celé arsenály starých zarezavělých zbraní před ní.
    Jak před tím Hegel opanoval velkou část světa vzdělaného, tak zvítězila v dobách těchto věda nad světem vzdělaným i nevzdělaným. Takové obraty světa duševního zasahují ovšem daleko široko a každý pocítí více méně nějaký z nich účinek dle toho, jaké síly ohlasu jest schopno nitro jeho aneb kam jej osud postavil v poměrech společenských a politických.
    Jak velice vtiská tento ráz doby pečeť svou na díla umělecká, není tajno. A úlohou básnictví jest, aby zvláště dostihlo duševní stav národů, mu porozuměvši. Velké většiny nezasvěcenců naladí zpěv básníkův bezděčně v harmonii s duchem člověčenstva a jeho sténání, usilování, zápasení, jeho světoborné touhy nalezají konečně ohlasu všude, tak že může propracovati se skrze ty vrstvy srdcí sobeckých, z nichž se skládá celek.
    Tak zapěl Byron z hlubin srdce člověčenstva unaveného, zoufalého. Bylť svědkem úpadku nejsvětějších snah národů a nevěda, zdali a kdy se vzchopí sklíčený ten život všeobecný k velkým opět činům, položil na prah století našeho plamennou k němu otázku, kterou záporně sesílil.
    Mácha opakoval tutéž otázku národu svému volaje: "Dalekáť cesta, marné volání" a tito básníci vyrušili umění z helenského poklidu Goethova, aby je uvrhli v nepokoj ten neodolatelný, který musí předcházeti velké činy. Bol těchto básníků táhl duší celé Evropy a bol ten jevil se v úkazech podivných, napohled nesrozumitelných; bol ten cítili lidé, kteří jakživi ani Byrona ani Máchu nebyli četli i bylo jaksi heslem mezi lidem mladým, nerozuměti sobě a přece stýskati si, že mu není porozuměno. Nehotové karaktéry, polovičaté talenty měly při této příležitosti jakousi žeň a nelze upříti, že z ní kořistily. Byloť tak nasnadě náležeti k těm neporozuměným, velkým duchům, k těm titanům s olympu svrženým! Tato afektace některých byla jiným upřímným tím trapnější; chtěli se emancipovati z této slabosti a cítili celou tíží olověné doby na sobě. Jakási divá touha proháněla lidi životem. Tázali se, co že hledají a odpovídali si, že blaho, rozkoš, uspokojení. Reptali proti osudu, proti předsudkům, proti úzkoprsému zařízení společenskému, že všude brání pravému vzletu života a bylo jim, jakoby měli udusiti se v šosáctvu morálky v přítomnosti. Přelomiti tato pouta nebylo konečně nemožné; avšak běda: když kalich užívání byl vypit, zbyla hořkost a opovržení - a hle, přišlo se na stopu prastarému výroku, že vše jest marné a základem všeho že jest pouhé nic.
    Na krátkou opojen chvíli umkl tento trpký hlas v srdci Evropy, když roku osmačtyřicátého bujará síla zdravoty všech národů v bujnou jarní zeleň vyklíčila, když bylo poupat všude ku květům nekonečným. To vše sklidil však mráz a znova přitížil se čas olověnými křídly. A znova zavzněla ta stará píseň, jen že opět nová, a Heine byl stal se mistrem této písně doby své, toho hlasu z hlubin společenstva, toho posměchu a bolu a sarkastické resignace.
    Němcová znala Heineho téměř nazpaměť a působil jí nekonečný bol. Přece obracela se vždy k němu zas, dávala uchvacovati se tou poesií velkou a nelíčenou a nechávala krváceti rány svoje při pohledu na rány básníkovy, jenž nosil je za celý svět.
    Věda pokračovala i šířila se pozvolna a bezpečně a v českých kruzích literárních i vědeckých stavěly se mohutné síly v tomto oboru do řady. Ve školách i v soukromí nabývalo pěstování a vyučování v přírodnictví hlubokého významu.
    Němcová oddávala se s celou láskou ku kráse i k přírodě - botanice, neboť zima byla pominula a jí bylo jakoby jí bylo toto jaro nového života v žíly vpustilo.
    Tenkráte působil ještě nezapomenutelný Opic mezi vděčnými žáky svými. Byl to jeden mezi těmi pravými filosofy praktickými, který přišel pravdě na stopu, nalezaje v jednoduchosti, v práci a v lásce k mladému pokolení nejuspokojivější rozluštění děsné hádanky Sfinxiny.
    Sotva již koncem února milé jaro vystrkovalo co přední líbezné stráže s bílým praporem nevinnosti a míru rozkošné sněženky, ozbrojil se prostý učenec svou skříní, rejčkem, deskami a v dlouhém nezměněném šedém kabátě, se širákem na velebných šedinách do týla v kadeřích splývajících vydával se statečně na cestu. Nechodíval nikdy sám, jeho učeníci, nejvíce mladí hoši ze všech škol, sledovali jeho kroky. Šárka podávala zpytatelům nejvíce kořistí, chuchelský vrch, Závist, Krč a Kunratice, ba celé okolí na kolik hodin cesty, bývalo takto prozkoumáno. Hoši byli honěni v botanice až úžasno a starší přírodozpytcové skoro stěžovali si na vědychtivou mládež, že mnohý druh bylin až na dobro v horlivosti své vymýtila. Jaká to radost, jaké to vítězství pro toho, kdo byl prvním, jenž mistrovi nějaký vzácný exemplář přinesl! Stařeček v čele svého zástupu usmíval se dětsky vlídně a vykládaje pak již po cestě o bližších znacích byliny, kráčel ostrým velkým krokem dále.
    Se svými syny zároveň mísívala se i Němcová ve veselý ten hlouček botaniků a s hojnou žní přicházívala i ona domů. Mívala na oknech plno sazeniček a krásných kvetoucích bylin, jež s láskou pěstovala. Jako chmury zaplašovala bolestné otázky svého nitra i svého času a bývala veselým dítětem s půvabem neodolatelným. Tu mohli přátelé její navrhnouti kamkoli a který výlet chtěli, Božena byla při tom. Žádná cesta nebyla jí pak daleka, žádná hodina ranní, žádná nesnáz po cestě obtížna, žádného oblaku ani opravdové bouře nebála se a byla-li celá společnost rozladěna, Němcová byla plna humoru.
    Tak čekali jsme v divoké Šárce jednou až přestane podzimní liják až do večera a když nám to k vůli neudělal, brodili jsme se jílovou půdou, rozmáčenou a kluzkou několikráte zabloudivše, v nejlepším však rozmaru do Prahy; jindy, kdy byl sluneční den bez obláčků, padla naše spisovatelka v Kunraticích do potůčku, tak že se div neutopila, celá však se smáčela, což bylo pro ni ale zdrojem vtipů a smíchu.
    Mezi tímto časem byl tuším pan Němec do Uher přesazen a ona jej o prázdninách jela navštívit. Známo, jak výborně zužitkovala svoje časté pobyty na Slovensku ku prospěchu literatury. Jak vesele však byla vyjela na tuto cestu tvrdíc, že má cikánskou krev, která ji pobádá k cestování a putování, tak sklíčena navrátila se do starých poměrů. Již tenkráte tížily ji mnohé starosti, její neduh a velká světová nespokojenost hryzla dále v té duši, jejíž jasno toliko se prýštilo do jejích prací písemných. Navzájem zůstala v ní nezviklána láska její k lidu, ku kterému přilnula v jeho prosté mohutné povaze. - Pokračujíc ve svých studiích přírodopisných obrala si v zimě studium lidského těla. Zmínila jsem se prve, že byla dávnou již diletantkou v lékařství, léčíc domácími prostředky, přítomností a soucitem nikdy neselhávajícím rovněž horlivě jak vydatně. Nyní zamilovala si toto odvětví vědy váhajíc některou chvíli, nemá-li se mu zcela oddati. Studovala tenkráte anatomii i fysiologii, četla i ctila Vogta a obírala se téměř docela novými spisy přírodoskumnými.
    Temný král noci 'Nic' nazvaný strašil nyní lidi ve vědě co materialismus tak nazvaný a naplňoval ne více bolem světovým a nekonečnou touhou, nýbrž hrůzou a šíleností mysli. Boj nikoli sice na život a na smrt, avšak na krev zajisté zaplanul mezi systémy filosofickými a učením materialistův, a Boženina jasná mysl, zrozená a vyhejčkaná řeckým uměním a prostoduchou filosofií lidu, nemohla zbaviti se nyní pádné tíže uvědomělosti v materialismu. Vítězně byla by se propracovala i těmito problémy, kdyby byla měla jen s těmito co činiti; důkaz toho, že pojala v této době právě šťastnou myšlénku své 'Babičky', díla to naskrze harmonického, v němž aby sobě odpočinula od přítomnosti, v minulosti kouzlo se ponořila, kdežto také našla nejjasnější pramének.
    Bylo to temné zimní odpůldne, když jsme ona a já takměř bloudily v temných chodbách starožitného domu starého města, kudy jsme se měly dostat do obydlí mé sestry, nedávno tenkráte provdané. Vedl nás mladý manžel její touto cestou a mezi tím, co on již stál u východu čekaje na nás, zašeptala mi Němcová tisknouc mi vášnivě ruku, že má plán k nové práci. Byl to plán k 'Babičce'. Mně zůstal okamžik ten památným. Ještě vidím tu chodbu zaprášenou a točitou, slyším volání čekajícího na nás hostitele na dvoře zasněženém a cítím stisknutí té teplé měkké ruky, která za krátko napsala tu knížku, všemu národu drahou a vzácnou. Sledoval pak večer příjemný, rozehřátý v uzounkém kruhu přátelském, od ní oživeném.
    Čím hovornější, živější, bujarejší bývala v také malé přátelské společnosti, tím vášnivěji smutna bývala, zůstala-li sama s důvěrnou přítelkyní.
    Pak překypělo srdce a vylévalo bez zastávky svoje hoře. Neznalať zdrženlivosti, tajemnůstkářství neb přetvářky, podávala se v celé nelíčené pravdivosti, nepochlebovala sama sobě a stesky její zasahovaly do hlubin dějin duševních našeho století. Při tom nebylo v ní kapky trpkosti. Neobviňovala nikoho na světě, ctila svého chotě těšíc se, že s ním ve smýšlení politickém zcela souhlasí, že on rozumí snahám jejím, neobviňovala ani osud, jak mnohý jiný nešťastný. "Jak to přišlo, tak to přišlo," pravívala.
    Sedávaly jsme v jejím pokoji v třetím patře často dlouho potmě, a vysokými okny, kterým nebyl přepych záclon vnucen, zářilo souhvězdí velkého vozu a jako plameny ze srdce lidstva trpícího zdávalo se mi, že šlehají dithyramby stesku jejího do nesmírného prostoru hvězdnatých nebes.
    Útěchu nalézávala nejčistší v umění zvlášť výtvarném. Sochy zůstaly miláčky jejími s věrností prvních hlubokých dojmův. Rozrývalať jí srdce i literatura i hudba; hrůza obcházívala ji v samotě; naproti uměleckému výtvoru nalézala však poklid a venku v jásavé přírodě jarní obyčejně novou bujarost. Byla znalkyní v umění a litovala vždy, že Praha tak málo ba skoro ničeho v tomto oboru nám neposkytuje.
    Ještě ji blažíval příštího léta mnohý utěšený výlet, mnohá malá cesta, plná půvabu pro ni. Její děti jevily všecky pěkné vlohy a vyrůstajíce slibovaly milované matce býti v brzce podporou a útěchou již neselhávající. Dvanáctiletá tehdáž Dorinka obklopovala matku péčí téměř mateřskou a její pýcha, krásný černovlasý Hynek, vyrůstal úžasně matce skoro již přes hlavu.
    Odebrala se opět do Uher, ještě smutněji však než jindy vracela se: muž byl ze služby propuštěn a krásný, šlechetný Hynek umíral v nemocnici. Když pak ztratila tohoto syna, tu, zdá se, že byla míra naplněna, která zdrtila její svěží sílu. Nevchopilať se zajisté více k dřevnějším zápasům, z nichž by byla vyšla v jiných okolnostech snad ve fázi novou činnosti své. Zůstala zdrcena, nepracovala více o otázkách oněch, přijala nyní život s nahou hrůzou jeho - a psala. Bylať nucena psáti. Byla ovšem milována a ctěna; bylo usilováno o její podporu osobami, které jmenovati sem nenáleží. Jedna však mezi nimi tane mi na mysli, žena, trpitelka, vlastenka, mučenice a nemohu odolati, abych nepověděla, že to byla paní Anna Ullmanová, tchyně básníka Friče. Sama sklíčena osudem neslýchaným, stíhajícím ji neunavnými ranami, hostila a ošetřovala tato šlechetná duše Němcovou po dlouhý čas za krise sesazení jejího muže. Němcová sama byla pilna, o čemž svědčí její krásné práce a časem byly by se snad přece urovnaly tyto zlé poměry; avšak příliš mnoho bylo na ni doléhalo; bylať básnířkou a žijíc s myšlenkami toho století, zemřela co oběť jeho zápasů nedočkavši se více jich rozluštění a vítězství. Neboť životní nesnáze, nedostatky, pohromy, které praktický člověk v tichosti přemáhá a snáší, jsou přídavkem nesnesitelným člověku, jehož duch ve sférách myšlénkových se pachtí. Příkladů takových jest smutná hojnost, ohledneme-li se po životopisech umělcův a učencův.
    Pracovala v těchto posledních letech poměrně nejvíce a čerpala látku z minulých šťastných bohatých dob co pokladnice překypující. O čem pracovala nejbolestněji, co ji vehnalo smrti v náruč, zůstalo v ní nerozluštěno a perem netknuto. Potomstvo její přede tuto látku dále a mnohý ještě úpí při té práci.
    Zhasloť jasné oko její, avšak vroucí upomínce vrací orkus svoje oběti. Pak věnčí upomínka oživujícím žárem bytost, kteráž doprovází ověnčena, žalem pozemským již netknuta, pokolení živoucí do zápasů neméně tuhých - v přítomnosti jeho.