Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pleskač - Svatba Boženy Němcové

Karel Pleskač - Svatba Boženy Němcové (1934)

  

Zdroj: PLESKAČ, K. Svatba Boženy Němcové. Národní politika, 16. 9. 1934, Nedělní zábavná a poučná příloha, str. 2

 

    V měsíci lednu r. 1837 Barunka Panklová, dcera podkoního Jana Pankla v službě vévodkyně Kateřiny Zaháňské v Ratibořicích, dospěla sedmnáctého roku svého věku. Byla vysoké, štíhlé postavy, sametové pleti, černých vlasů a jasně zelených očí. Byla si vědoma líbezného zevnějšku, jímž působila na mužský svět. Ale byla pořád ještě nerozpuklým poupětem slibné, okouzlující krásy. Ráda si někdy zakoketovala a nevyhýbala se ani malým, milostných dobrodružstvím.
    Rodiče její, pozorujíce, jak nejstarší dcerka rychle dospívá, trnuli strachem před každým příjezdem vrchnosti a záletného panstva na jaro a léto. Lidé pokládali Barunku již za dámu, oslovujíce ji "slečnou Betty". Rozvíjela se v pravou krasavici, plnou snivých tužeb a poetických, romantických nálad. Až posud Barunka nepoznala citu něžné, oddané lásky, ani horké vášně, ani vítězné panenské pýchy. Obava, aby v nevázané, rozmařilé společnosti zámecké nevzala Barunka úhony přiměla starostlivého otce, aby jí vyhledal vhodného ženicha. V ten čas náhoda mu přála, že se seznámil s Josefem Němcem, respicientem finanční stráže v Červeném Kostelci. Byl to mladý muž dvaatřicetiletý, vysoké, robustní postavy, zdrsnělý devítiletou službou vojenskou. Na pohled nevlídný voják, ale povajou muž národně probudilý, uvědomělý a dobrý vlastenec.
    Němec začal se ucházeti o ruku slečny Betty. Když přišel ponejprv k Panklovým, Barunka hrála si ještě s pannou, kterou v rozpacích honem ukryla. Nápadník se jí nelíbil, byl nudný. Nepodobal se ideálnímu reku jejích snů, a nímž by v blaženém splynutí dvou srdcí kráčela v životní pouti. Neboť v manželské lásce doufala ukojení svých tužeb, doplnění samu sebe. Zato paní Panklové nápadník dceřin se líbil. Proto domlouvala Barunce, aby ho nevlídně neodmítala. Byly z toho v rodině nemilé výstupy. Pan Pankl záhy zpozoroval, že milá jeho dceruška o sebe se trápí. Z otcovské lásky své chtěl nápadníku ruku své dcery odříci. Ale vůle matčina nakonec rozhodla. Za důvod uváděla, že dcera si časem manželi přivykne. Srdce dceřino žalem a lítostí usedalo, slzami a pláčem tiše naříkalo. Matka byla však neústupná. Konečně Barunka v odříkání odevzdala se krutému osudu.
    V rodině Panklově konaly se přípravy k svatbě. Sňatek ustanoven na úterek 12. září roku 1837. Ještě před samou svatbou Barunčina přítelkyně, Johana Sedláčková z myslivny ratibořské, poznajíc Němce z jeho návštěv u Panklů, prosila tajně družku rukama sepjatými, aby se nevdávala, že povahy obou snoubenců se nesrovnávají, jinak že Betty bude nešťastna.
    V předvečer dne svatebního zúčastnily se v rodině Panklově vití věnečků Barunčiny spolužačky a kamarádky, Josefa Konvalinková z České Skalice a Héla Steidlerová ze Skaličky, obě družičky při svatbě. V deň sňatku Barunka probudila se s pláčem. Svatebčanů nebylo mnoho, ale vzácných: nevěsta s ženichem, otec pan Pankl, ratibořický hospodářských správce, pan František Wisgrill s chotí, chvalkovický obroční, pan Augustin Hoch s chotí. Josef Steidler, hostinský a vinárník ze Skaličky a družice s mládenci. Na takovou honosnou svatbu nejíti "na všetečnou", nebylo by k odpuštění.
    Celé Ratibořice byly vzhůru. Nad Panklovým bytem, v zadním, přízemním traktu dvorském, byla prostranná jizba pro čeleď, ratejna, jíž obýval šafář Bernard Martin. V této místnosti shromáždili se četní mladí, staří zvědavci. Na velkém nádvoří stály čtyři kočáry. Před jedeníctou hodinou svatebčané vystoupili po kamenných schodech na nádvoří. Nevěsta byla zastřena bílým závojem. Na sobě měla skvostné hedvábné bleděmodré šaty, které jií báječně slušely, takže vypadala jako princezna z pohádky. Obě starší dámy byly též nádherně oděny. Paní správcová Wisgrillová měla tylové, vespod hedvábné šaty barvy fialové, paní Hochová černé šaty hedvábné. Byl to skvělý, okázalý průvod svatební. Hosté vsedli do kočárů s premovanými kočími, nevěsta s otcem do panského kočáru, taženého panskými koni a odjeli k oddavkám. Prostí lidé mezi diváky, zvláště ženské, všeobecně soudili z barvy nevěstiných šatů, že to není "dobré znamení" a že nevěsta bude nešťastna... Neboť Panna Maria měla prý o své svatbě také šaty oblakové barvy a jak v životě svém byla pak nešťastna! [Podle paměti mojí matky z Ratibořic, očité svědkyně tehda dvanáctileté.]
    Oddavky konaly se za krásného dne podletného ve farním chrámu "Nanebevzetí Panny Marie" ve Skaličce. Snoubence oddával ženichův strýc, Josef Němec, farář z Hořiněvsi. Po oddavkách svatebčané odebrali se do Steidlerova hostince "U českého lva" ve Skaličce, kde svatební hostina vystrojena byla v zahradním paviloně. U tabule kromě svatebčanů seděli pozvaní hosté, strýc farář Josef Němec, místní děkan Vojtěch Paleček, fundatista František Hurdálek a kaplan Václav Vít. Večer pak v sále vesele se tančilo.
    Sudba prostých lidí o nešťastném manželství slavné básníčky Boženy Němcové doslova se vyplnila. Hlas lidu - hlas boží!