Manifest
Těžko říct kterého dne to přesně bylo, kdy Báru napadlo, že musí udělat něco. Snad jí všechno začalo připadat fádní, tak jak to bývá nejčastěji. Nebo se jen jednoho rána probudila, koukla do zrcadla a řekla, že takhle to dál nejde (což je rovněž časté). Avšak podobně jako je zbytečné případ datovat, není třeba pátrat po konkrétních důvodech jejího rozhodnutí. Byla-li krásná, pochybovala o tom, byla-li rozumná, přišlo jí to nedůležité. Byla-li šťastná a spokojená... Ne, šťastná, ani spokojená nebyla. Na druhou stranu nelze konstatovat, že by pociťovala jakoukoli nespokojenost. Spíše se zdá, a to je opět obvyklý průvodní jev, že se její nálada nedala vymezit pozitivně, ale jen záporně. Že šlo pouze říct, jaká není.
Udělat něco znamená udělat něco jinak, než jak jsme to prováděli dosud, přemítala Bára. Její bílé šaty splývaly s dekou, kterou rozložila doprostřed barevné louky. Snad je to tím, že jsem sama. A to bylo zvláštní, když to řekla, protože samota jí doteď nikdy nevadila. Udělat něco jinak. Lehla si na břicho, lokty se opřela o zem a ponořila se do knížky, o které prohlásila, že je tou nejlepší, jakou kdy četla. Přitom si ji vybrala náhodou a takřka poslepu! Je to tedy tak, že není důležité, co si vybereme a koho potkáme, že vůbec nezáleží na tom, kým ta věc, kterou se rozhodneme milovat, vlastně bude? Narazila na slova, která jí připadala známá. Ano, přece je četla už v knihovně. Rázem byla myšlenkami zpátky tam, kde je viděla poprvé. Teď pracuje na hřbitově, jak se hodí k jeho povaze. Bára si na něj vzpomněla. Na kluka, o kterém si povídaly. Kolik mu mohlo být? Říkaly, že má děcko, ale že ještě nedávno studoval. Že podepsal dohodu a měl tam pracovat i po škole. Ale tu nedodržel. Dostudoval vůbec? To přece ani ony nevěděly. Že bydlí sám v Chabařovicích. Vážně sám? Pak se s ní rozešel (s kým vlastně?). Jedna z nich se podivovala nad jeho návratem sem. Pracuje tedy na místním hřbitově? Báře to přišlo pravděpodobné, a možná by i dostala nápad, že tam zajde. – Kdysi se jí někdo zeptal, co má na Ústí ráda. Odpověděla: hřbitovy. Asi řekla víc tím, co vynechala, než tím, co uvedla, neboť město nad Labem je na hřbitovy chudé (ne že by se v Ústí neumíralo, snad se tu umírá víc než jinde, nicméně ty starodávné byly už zrušeny; moderně ustoupily chemičce nebo obchoďáku v duchu novozákonního hesla »Ať mrtví pohřbívají své mrtvé«) a ona sama nebyla na žádném jiném, než právě na tomhle jediném. Bára nápad zavrhla, už jí nepřipadal tak skvělý. Proč by tam chodila? Co by mu řekla? Je to jen její fantazie. Podívala se na účtenku, která předchozím čtenářům sloužila jako záložka, a dala ji zpátky. Je to tak se vším, co dělala. Nikdy nic nedokončila. Nikdy neudělá něco. Liv Ullmannová vypráví, jak se na ni usmála nějaká žena v kavárně naproti městské knihovně. Přicházela tam pak každý den s přáním, že se žena vrátí. Mohly se z nich stát přítelkyně. Ale ta žena už nikdy nepřišla. Bára si to připomněla, když se obracela ke svému životu. Měla by tam taky chodit každý den? Čekat, až se objeví, a doufat, že budou přáteli? Raději se znovu vrátila ke čtení. To však mělo trvat jen okamžik. Neboť jednoho dne byl někdo požádán o nakreslení beránka, a od těch dob se lidé nebojí zeptat na cokoli. Bára zdvihla oči od knížky a podívala na toho, kdo k ní promluvil. „Ale to jdete špatně, pojďte se mnou, ukážu vám správnou cestu.” Vážně to řekla? Copak právě ona měla pocit, že jde po té správné? Prosím, nekaž mi to. A jak se ten muž, který ji oslovil, vlastně jmenoval? Rick? „Asi jsem vás vyrušil od čtení,” řekl Rick, když šli směrem k Mlýništi, „víte, já moc nečtu.” – „To já taky ne. Pro vás škoda, že mám čtecí období,” odpověděla Bára. – „A oč vlastně šlo?” – „O nejlepší knížku na světě,” prohlásila a pozorně si jej prohlédla. Měla strach, že se ztratí, a tak ho nechtěla opustit. „Já půjdu ještě kousek s vámi,” řekla vždycky. Povídali si o slovenských horách, které připomínají České středohoří, o španělštině a Portugalcích, kteří jsou obráceni k mořím s poklady a kořením, mluvili o městu, přírodě a mrtvých zvířatech, které jíme, o těstovinách, které dcera nesnědla, o mámě, která čte detektivky, i tátovi, který zůstává venkovanem. Na řeč přišla dálnice z betonu i ptáci zpívající za oknem. Rozmlouvali o životě, který je živoucí. O lidském těle uzpůsobeném na 120 let života. O tom, že všechno máme před sebou. Že zdaleka nejsme ani v polovině. Že nejde o to, co jsme zkazili a promeškali, ale že v jediném dni můžeme vykonat věc, na kterou se připravujeme celý život. A slova plynula v neměnných tónech bezpečí, v němž není prostor pro obavy. Všechno do sebe zapadalo...
„Nepůjdeme si někam sednout?” zeptal se Rick na konci, „to je přece strašný, že se už nikdy neuvidíme.” Ó, ano, Ricku, takový je život. Jsou věci strašné a pak i strašnější. Proč jenom, vy lidé, trochu nepřemýšlíte, než něco řeknete? Pyšná princezna náhle zakroutila hlavou a odpověděla: „Ne, přesně o to jde.” A on se – chudák – začal omlouvat, že to tak nemyslel. Podle ní je v rukou osudu, zda se ještě potkají (a to je právě to pěkné!). Vlastě to celé takhle skončilo. Jedinou její větou.
Jako malá se Bára seznámila s klukem ze sousedství; lezli spolu po stromech a dělali všechno, co děti dělají. Když začal vyprávět, že jí miluje, bylo po přátelství. Nic neobvyklého mezi kamarády opačného pohlaví. Tentokrát to byla ona, kdo měl říct: „Miluju vás”. A proto to skončilo. Kolikrát potom byla na místech, kde se s Rickem seznámila a kde se rozešli. Zprvu doufala, že ho tam možná potká. Že se vrátí, protože mu dojde, že to tak vůbec nemyslela, že měla strach, že jednala bez rozmyslu, že... Copak neexistují žádné polehčující okolnosti? Chodila ještě na základku, když kluk ze sousedství zemřel. Báře to oznámila teta, a osiřelá holčička řekla: „Já vím”. Stejnými slovy odpověděla téhož dne na otázku, proč nebrečí (copak vážně neví o jeho smrti?). Já vím. Kdo by to nevěděl? Dodnes se trápí tím, že kdysi řekla jen tohle a že nebyla schopná brečet ani na pohřbu. Kdopak má právo říct „Ne, o to jde/nejde”? Kdo to beztrestně může říct, když touží říct "ano"? Ne, pro vševědoucí neexistují polehčující okolnosti!
„Co jste to měla za knížku?” zeptal se tenkrát. – „Manifest,” prohlásila. Rick se podíval na Báru, a ta pokračovala: „Chtěla bych napsat manifest, manifest života, jehož první věty by zněly: Veškerý život je křehký a schopný zániku. Život jedince je vymezen určitým časovým intervalem a k zániku je přímo předurčen.”
Vševědoucí. Namyšlená. Pyšná. Chladná. Ustrašená. Zranitelná. Křehká.
„Jak končí Oněgin?” ptala se sama sebe. Zavřete knížku, začněte žít? Začněte žít! Ale ač se Puškin zvedl od stolu, nemohl přestat mluvit. Skončilo jeho trápení s knihou, nikoli se slovy, s lidmi. A pak někdo zařval slovo satisfakce. Padly výstřely a byl konec.
– napsáno dne 14. srpna 2013 –