Manguras proti Španělsku
Manguras proti Španělsku
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku vydal dne 28. září 2010 rozsudek ve věci Manguras proti Španělsku (č. stížnosti 12050/04), jímž nepřisvědčil stížnosti kapitána tankeru Prestige proti nepřiměřeně vysoké kauci ve výši 3 000 000 € uložené španělskými soudy během trestního řízení souvisejícího s havárií u galicijského pobřeží v listopadu 2002. Evropský soud byl toho názoru, že výše záruky stanovená pouze s ohledem na kapitánův majetek by v kontextu této specifické věci nemohla být dostatečnou k zajištění jeho přítomnosti u soudu. Vzhledem ke zvláštním souvislostem případu a katastrofálním ekologickým i ekonomickým důsledkům úniku ropy tak byly soudy oprávněny zohlednit závažnost trestných činů proti životnímu prostředí a výši újmy, která byla připisována kapitánovi plavidla.
Historie kauzy
Dne 13. listopadu 2002 došlo ve španělské výlučné ekonomické zóně při pobřeží Galicie k náhlému a závažnému poškození tankeru Prestige, plujícího pod vlajkou Baham a převážejícího 70 tisíc tun těžkého ropného oleje, poškození, které mělo za následek unikání obsahu lodního nákladu do Atlantského oceánu. Ve vzdálenosti 28 mil od mysu Finisterre bylo z plavidla unášeného proudy a blížícího se k pobřeží vysláno volání S.O.S. Vzhledem k tomu, že lodi Prestige hrozilo potopení, námořní orgány zahájily širokou operaci k záchraně její posádky. Řecký kapitán tankeru Apostolos Ioannis Manguras (nar. 1935) byl následně vzat vrtulníkem do úřadu coruňského velitele přístavu, kde byl zadržen. Pro přesnost uvádím, že (nejen) anglická transkripce kapitánova jména je Mangouras, a takto jej lze všude dohledat.
Obraz havárie nastiňuje Velký senát ESLP v bodě 16 svého rozsudku: "Únik lodního nákladu měl za následek ekologickou katastrofu, jejíž dopady na mořské živočišstvo a rostlinstvo přetrvávaly mnoho měsíců a zasáhly i francouzské pobřeží. Břehy atlantského pobřeží Kantabrie a Galicie byly omývány množstvím ropy, což vedlo k závažnému znečištění těchto pobřeží. Ropná skvrna zčernala pláže a útesy, zničila mořský život, nepříznivě ovlivnila kvalitu vody a měla přímý ekologický dopad na řadu živočišných druhů. Způsobila škody na chráněných přírodních oblastech a značně zapůsobila na několik hospodářských odvětví v daných regionech, zejména na rybolov, obchod a cestovní ruch."
Rozhodnutím ze dne 17. listopadu 2002 poslal coruňský vyšetřovací soudce řeckého kapitána do vazby a stanovil kauci na 3 miliony eur. Podle něj skutkové okolnosti věci poskytovaly dostačné indicie k zahájení trestního vyšetřování. Ačkoli soudce uznal, že příčinou úniku ropy byla nehoda, určité informace ve spise naznačovaly, že by vina kapitána mohla vyplývat z nedostatečné spolupráce s přístavními orgány, které se snažily loď odvléci. Kapitánovo jednání mohlo představovat trestný čin poškození přírodních zdrojů a životního prostředí a neuposlechnutí pokynů správních orgánů. Vysokou částku kauce pak soudce odůvodnil závažností daných trestných činů a skutečností, že kapitán byl příslušníkem cizího státu.
Podle čl. 531 španělského trestního řádu je "při určování povahy a výše záruky třeba vzít v úvahu povahu trestného činu, společenské postavení a předchozí odsouzení obviněného a jakoukoli další okolnost, která může ukazovat, že se bude obviněný vyhýbat spravedlnosti".
Příslušná část rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 17. listopadu 2002 zní: "Získané informace předběžně ukazují - stále zatímně v předběžné vyšetřovací fázi - na spáchání trestného činu poškození přírodních zdrojů a životního prostředí podle čl. 325, případně podle čl. 326 trestního zákoníku, a trestného činu neuposlechnutí pokynů správních orgánů podle čl. 556 zákoníku. Vyšetřování dospělo k dostatečným předběžným důkazům naznačujícím, že pan Apostolos Manguras by mohl být odpovědným za dané trestné činy. (...) Všechny důkazy signalizují, že závažné poškození Prestige bylo způsobeno nepředvídaným bouřkovým jevem, avšak že jednání, k němuž došlo, by mohlo tvořit základ trestního stíhání. (...) Je třeba zdůraznit, že nyní přijatá opatření a závěry rozvíjené pro účely tohoto rozhodnutí jsou zcela předběžné povahy a že bude zapotřebí mnoho dalších kroků a mnohem více znaleckých posudků k plnému objasnění skutečnosti. Nicméně v této fázi je jasné, že Prestige neměla žádné nouzové tažné zařízení či pokud je měla, nebylo v provozuschopném stavu, o čemž svědčí nahrávky hovorů. Je rovněž jasné, že kapitán lodě tím, že opakovaně ignoroval pokyny přístavních orgánů, bránil smyslupným společným snahám o snížení mimořádně závažných rizik. Zdá se, že kapitán Prestige po téměř tři hodiny odmítal spolupracovat a následně tak činil nepřímo a působil obtíže, když odmítal přijmout nezbytná opatření k zajištění účinného odvlečení plavidla či nastartování motorů k přesunutí lodi, jakkoli pomalému. K těmto událostem došlo v rámci 24 mílové hranice a tím i v 200 mílové zóně. (...) Aniž je dotčeno výše uvedené, od vazby obviněného lze upustit po vyplacení záruky ve výši 3 miliony eur. Podle názoru soudu je předmětná jistota odůvodněna závažností daných trestných činů a přísným rozsudkem, který je s nimi spojen, a rovněž tím, že vyšetřování je v počáteční fázi, propuštění obviněného by mohlo bránit vyšetřování, případ zjevně vzbudil pobouření většiny veřejnosti a kromě otázek trestněprávní odpovědnosti existují významné otázky občanskoprávní odpovědnosti, v nichž jde o podstatné částky. Navíc pan Manguras nemá žádný vztah ke Španělsku a mohl by kdykoli zemi opustit a vyhnout se trestnímu stíhání. Ze všech těchto důvodů je nezbytné a nevyhnutelné, za současných okolností, stanovit soudní kauci. Kauci nelze, alespoň prozatím, nahradit méně omezujícím opatřením."
Trestný čin poškozování životního prostředí podle čl. 325 španělského trestního zákoníku (v tehdejším znění) zní: "Každý, kdo (...) způsobuje anebo vytváří přímé či nepřímé emise, uvolňování (...) do (...) vnitrozemských či mořských vod anebo podzemních vod (...) jež by mohly vážně narušit rovnováhu přírodních systémů, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta, pokutou hrazenou každý den po dobu osmi až čtyřiadvaceti měsíců a zákazem činnosti na jeden rok až tři léta. Kde existuje riziko pro lidské zdraví, bude trest odnětí svobody uložen v horní polovině rozmezí."
Dne 19. listopadu 2002 kapitán Manguras požádal o své propuštění či případné snížení kauce na 60 tisíc eur, aby se zohlednila jeho osobní situace. Rovněž tvrdil, že by měl být vzat v úvahu jeho pokročilý věk. V rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2002 vyšetřující soudce z Corcubiónu (La Coruňa) odmítl žádost obviněného. Podle soudce závažnost trestných činů, z nichž byl kapitán Manguras obviněn, odůvodňuje jeho trvající vazbu, která je nadto výjimečné, subsidiární, dočasné a úměrné povahy a tudíž odůvodněná kritérii stanovenými judikaturou španělského Ústavního soudu. Pokud jde o výši stanovené kauce, soudce uvedl, že účast obviněného před soudem je zásadní pro objasnění událostí následujících po úniku ropy. Zopakoval rovněž argumenty prvního vyšetřujícího soudce v tom smyslu, že závažnost trestných činů, řecké občanství obviněného, trvalé bydliště v zahraničí a neexistence vztahu ke Španělsku odůvodňují stanovení vyšší kauce, aby se vyloučilo jakékoli riziko neúčasti obviněného. Dne 7. prosince 2002 tentýž vyšetřující soudce potvrdil své rozhodnutí (recurso de reforma).
Provinční soud (Audiencia Provincial) v La Coruni zamítl dne 3. února 2003 odvolání obviněného proti kauci z důvodu, že existovaly dostatečné důkazy pro obvinění z vážných trestných činů a že výše kauce byla odůvodněna mimořádnými okolnostmi věci. Provinční soud zdůraznil, že vyšetřující soudce při nařízení vazby zohlednil předběžné důkazy (přičemž je příliš brzy na rozhodnutí o tom, zda trestné činy byly spáchány úmyslně) a že vazba obviněného sledovala legitimní cíl zabránit riziku skrývání obviněného, riziku úzce spjatého s vážností tvrzených trestných činů a s chybějícím vztahem ke Španělsku. V tomto ohledu soud odkázal na kategorii daných trestných činů a přísnost pravděpodobného rozsudku, skutečnost, že přítomnost obviněného je pro vyšetřování stěžejní, a eventualitu, že proces by se mohl bez jeho účasti rozpadnout.
Provinční soud odmítl důvod odvolání založený na použití čl. 230 Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) s tím, že předmětné ustanovení odkazuje pouze na správní delikty týkající se znečištění mořského prostředí, jichž se dopustí cizí plavidla za hranicemi teritoriálního moře, za něž mohou být uloženy pouze peněžní sankce, a nikoli na úmyslné a závažné činy znečištění teritoriálního moře.
Čl. 230 odst. 1 UNCLOS zní: "Za porušení vnitrostátních právních předpisů nebo příslušných mezinárodních norem a standardů k předcházení, snížování a kontrole znečištění mořského prostředí, jehož se dopustila cizí plavidla za hranicemi teritoriálního moře, mohou být uloženy pouze peněžní tresty."
Čl. 230 odst. 2 UNCLOS zní: "Za porušení vnitrostátních právních předpisů nebo příslušných mezinárodních norem a standardů k předcházení, snížování a kontrole znečištění mořského prostředí, jehož se dopustila cizí plavidla v teritoriálním moři, mohou být uloženy pouze peněžní tresty, avšak s výjimkou případů úmyslného a závažného znečištění teritoriálního moře."
Dne 6. února 2003 vyšetřující soudce z Corcubiónu (La Coruňa) zapsal vyplacení bankovní záruky ve výši odpovídající stanovené částce, která byla poskytnuta jako jednorázové, spontánní humanitární gesto ze strany London Steamship Owners’ Mutual Insurance Association Limited (“the London P&I Club”), jež pojišťuje vlastníka lodi. V důsledku toho dne 7. února 2003 soudce nařídil předběžné propuštění obviněného po 83 dnech vazby za podmínky, že předá svůj pas tajemníkovi soudu, zůstane ve Španělsku a každý den před 13:00 bude na policejním komisařství podávat zprávu.
Dne 28. května 2003 společnosti Mare Shipping Inc. (vlastník lodě) a London P&I Club (jeho pojišťovna) rovněž vyplatily 22 777 986 eur jako náhradu škody, za níž nesl vlastník lodi omezenou občanskoprávní odpovědnost podle článku V Mezinárodní úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené ropným znečištěním z roku 1969 ve znění Protokolu z roku 1992 (tzv. CLC 1992).
Kapitán Manguras podal nakonec stížnost ke španělskému Ústavními soudu pro porušení čl. 17 Ústavy (právo na svobodu a osobní bezpečnost). Nestěžoval si na vazbu samotnou, u níž uznával dostatečné důvody, ale na výši stanovené záruky, když tvrdil, že z hlediska jeho finančních možností byla přehnaná a nepřiměřená a že jeho vyhlídky na předběžné propuštění byly nereálné. Tvrdil, že soudy stanovily částku, aniž by zohlednily jeho osobní situaci, v rozporu s požadavky judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Odůvodněným rozhodnutím ze dne 29. září 2003 prohlásil španělský Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou. Nejprve sice uvedl, že podle jeho judikatury skutečnost, že stěžovatel byl propuštěn, nečiní ústavní stížnost bezpředmětnout, neboť "v případě porušení tvrzeného základního práva, by měl Soud stížnosti vyhovět."
Nicméně ve věci samé španělský Ústavní soud rozhodl takto: "Článek 531 trestního řádu stanoví, že výše požadované záruky by měla mezi jinými faktory zohlednit povahu trestného činu, dřívější odsouzení a další okolnosti, které mohou naznačovat, že se obviněný bude vyhýbat spravedlnosti. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je smyslem záruky zajistit přítomnost obviněného u soudu (...) a její výše by měla působit jako odstrašující prostředek vůči jakékoli touze uprchnout. (...) Rozhodnutí vydaná v projednávané věci ohledně výše záruky a odmítnutí jejího snížení poskytují rozsáhlé důvody založené na primárním cíli zajištění přítomnosti obviněného u soudu, závažnosti předmětných trestných činů, národní a mezinárodní katastrofě způsobené únikem ropy, skutečnosti, že obviněný není španělským občanem, a skutečnosti, že nemá ke Španělsku žádný vztah. Tyto okolnosti vedly soudy k úvahám, že riziko útěku by bylo možné omezit stanovením takhle vysoké částky pro záruku. (...) Rovněž zohlednily, že osobní a finanční situaci obviněného a prostředí jeho profese. (...) Při stanovení záruky v takové výši, která odradí od jakéhokoli přání utéci, dále zohlednily další aspekty osobní situace obviněného, a to jeho řecké občanství, skutečnost, že jeho trvalé bydliště je v zahraničí, a skutečnost, že nemá jakýkoli vztah ke Španělsku. Z toho plyne, že záruka byla stanovena na základě kritéria proporcionality. (...) Mimořádná výše odráží mimořádnou povahu situace."
V březnu 2005 povolily španělské orgány bývalému kapitánovi Prestige návrat do vlasti za podmínky, že řecké orgány zajistí dodržování periodického dohledu, kterému podléhal ve Španělsku. Kapitán Manguras byl povinen podávat každé dva týdny zprávu na policejní stanici na ostrově Ikaria, odkud pochází, či v Athénách, kde žijí jeho děti.
Řízení před ESLP
Apostolos Manguras podal dne 25. března 2004 stížnost k ESLP. Kvůli nepřiměřeně vysoké kauci namítal porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který zní: "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody (...) má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."
Rozsudek (prvoinstančního) senátu ESLP
Dne 8. ledna 2009 senát ESLP (třetí divize) pod předsednictvím andorrského soudce Josepa Casadevalla jednohlasně rozhodl, že Evropská úmluva nebyla porušena (§ 45).
Senát konstatoval, že španělské orgány "poskytly dostatečné důvody pro zjištění, že výše kauce požadovaná po stěžovateli byla přiměřená (proportionate) a dostatečně zohlednila jeho osobní situaci, zejména jeho postavení zaměstnance majitele lodi, který byl pojištěn pro takové případy (...). Je toho názoru, že výše záruky v projednávané věci, i když byla vysoká, nebyla nepřiměřená s ohledem na chráněný právní zájem, závažnost trestného činu a katastrofální důsledky, jak ekologické, tak ekonomické, vyplývající z úniku lodního nákladu" (rozsudek senátu, § 44).
Podobně byl senát ESLP "toho názoru, že závažnost přírodní katastrofy odůvodnila starost vnitrostátních soudů o to, aby byla zjištěna odpovědná osoba, a následně že jednaly důvodně (reasonable), když se stanovením vysoké záruky snažily zajistit, aby se stěžovatel zúčastnil procesu" (rozsudek senátu, § 42).
K ospravedlnění ochranou životního prostředí výslovně uvedl, že nemůže přehlédnout rostoucí a legitimní zájem o trestné činy proti životnímu prostředí na evropské i mezinárodní úrovni. V této souvislosti si všiml pravomocí a povinností států ohledně předcházení znečištění moří a jednomyslného odhodlání států, evropských a mezinárodních organizací vyšetřovat odpovědné osoby, pohnat je před soud a potrestat je (rozsudek senátu, § 41).
K rozhodnutí senátu ESLP přispělo jistě nakonec i to, že kapitán Manguras "byl zbaven své svobody po kratší dobu než stěžovatelé v dalších případech posuzovaných Soudem, kteří byli rovněž drženi ve vazbě s možností propuštění po zaplacení záruky, byť nešlo o trestné činy proti mořskému prostředí jako v projednávané věci" (rozsudek senátu, § 43).
Dne 7. dubna 2009 se stěžovatel v souladu s čl. 43 a 73 Evropské úmluvy odvolal k Velkému senátu.
Argumenty účastníků
Kapitán Manguras tvrdil, že španělské soudy nedostatečně zohlednily jeho osobní a finanční situaci, jeho příjem, skutečnost, že nebyl nikdy trestán, jeho rodinnou situaci a jeho věk. Namítal, že výše záruky nebyla stanovena pouze s ohledem na trestněprávní odpovědnost, která by mohla nastat v případě jeho neúčasti u soudu, ale rovněž - v rozporu s judikaturou ESLP - s ohledem na náhradu škody kvůli vyrovnání občanskoprávních nároků. Podle něj měly španělské soudy při odkazu na závažnost ve skutečnosti na mysli vážné následky nehody. Přitom nelze akceptovat, aby se při stanovení výše záruky zohledňovalo rozhorčení a pobouření veřejnosti vůči plavebním společnostem dříve, než je shledána vina za tuto nehodu. Kapitán Manguras navíc tvrdil, že předmětná pravidla byla v jeho věci uplatněna diskriminačně kvůli jeho občanství. Zdůraznil rovněž, že čl. 230 odst. 1 UNCLOS za okolností této věci zakazuje uložení trestu odnětí svobody a že věc je stále před španělskými soudy ve fázi vyšetřování. Kapitán Manguras uvedl, že zaplacení kauce ze strany London P&I Club bylo "spontánní, jednorázové humanitární gesto", neboť pojišťovna měla povinnost ji uhradit jen v případě, že je loď zdržena a člen posádky není zatčen. Stěžovatel brojil proti důsledkům senátního rozsudku, které podle jeho názoru zasahují do principu presumpce neviny a zákazu diskriminace, když dovolují orgánům stanovit výši záruky pouze s odkazem na vážnost následků údajných trestných činů, aniž by zohlednily osobní situaci obviněného. Zdůraznil zhoubný vliv senátního rozsudku na plavební průmysl a jakékoli činnosti představující určitý stupeň rizika, pokud by orgánům bylo umožněno zadržovat zaměstnance z důvodů souvisejících s občanskoprávní odpovědností zaměstnavatele. Senátní rozsudek vytvořil rovněž překážku volného pohybu služeb v rámci Evropské unie. Stěžovatel dále tvrdil, že rozhodnutí senátu bylo založeno za nevhodných úvahách o evropských směrnicích, které nebyly platné době nehody (porušení zákazu retroaktivity).
Španělská vláda nejprve uvedla, že stěžovatel byl propuštěn. Zdůraznila, že záruka byla zaplacena už po dvou a půl měsících, což říká mnohé o možnosti takovou záruku zaplatit. Vláda zopakovala závěry a důvody španělských soudů, jakož i argumenty, které nakonec vyslyšel i ESLP. Pokud jde o délku hrozícího trestu odnětí svobody, španělská strana uvedla, že při vzniku nevratné a katastrofální újmy hrozí šest až devět let v případě úmyslných a čtyři až šest let v případě nedbalostních trestných činů. K občanskoprávní náhradě škody španělská vláda konstatovala, že ta nebyla určujícím faktorem pro stanovení záruky, což demonstrovala skutečností, že výše záruky představovala méně než 1% případného odškodnění.
Do řízení se zapojilo několik třetích stran např. International Shipping Federation, International Chamber of Shipping, European Community Shipowners’ Association, jejichž zástupcem před Velkým senátem ESLP byl Hugh Mercer. Zástupce zasahující třetí strany uvedl, že trestněprávní odpovědnost kapitána a jeho posádky plynoucí se znečištění mořského prostředí je striktně upravena UNCLOS a MARPOL 73/78. Z odkazem na článek 230 UNCLOS uvedl, že trest odnětí svobody je zakázán za znečištění, k němuž došlo za hranicí teritoriálního moře, tedy více než dvacet mil od pobřeží. Zástupce třetí strany se rovněž zabýval Úmluvou CLC 1992. Dále vyjádřil znepokojení nad rostoucí kriminalizací námořníků. Zdůraznil, že rozhodnutí o vazbě námořníků by mělo být přijato pouze na základě osobní situace a tvrzeného jednání a nikoli na základě možných následků tohoto jednání na životní prostředí.
Rozsudek Velkého senátu ESLP
Složení Velkého senátu: předseda Jean-Paul Costa (Francie), Peer Lorenzen (Dánsko), Françoise Tulkensová (Belgie), Nina Vajićová (Chorvatsko), Anatolij Kovler (Rusko), Elisabeth Steinerová (Rakousko), Ljiljana Mijovićová (Bosna a Hercegovina), Mark Villige (Lichtenštejnsko/Švýcarsko), Mihai Poalelungi (Moldávie), ad hoc soudce Alejandro Saiz Arnaiz (Španělsko), kteří hlasovali ve prospěch rozsudku. Christos Rozakis (Řecko), Nicolas Bratza (UK), Giovanni Bonello (Malta), Ireneu Cabral Barreto (Portugalsko), David Thór Björgvinsson (Island), George Nicolau (Kypr), Ledi Bianku (Albánie), kteří hlasovali proti.
Velký senát ESLP vynesl své rozhodnutí dne 28. září 2010. Jeho hlasování bylo velmi těsné: deset ku sedmi. I s tímto výsledkem však setrval na právních závěrech (prvoinstančního) senátu.
Závěry Velkého senátu ESLP
Velky senát ESLP konstatoval, že "čl. 5 odst. 3 Úmluvy [o ochraně lidských práv a svobod] nebyl porušen" (rozsudek Velkého senátu, § 93), neboť "vnitrostátní soudy při stanovení výše kauce dostatečně zohlednily osobní situaci stěžovatele a jeho zvláštní status jako zaměstnance majitele lodi, jeho profesní vztah k osobám poskytujícím záruku, jeho státní příslušnost a místo trvalého pobytu, jakož i jeho chybějící vztah ke Španělsku a jeho věk. Vzhledem ke zvláštním souvislostem případu a katastrofálním ekologickým i ekonomickým důsledkům úniku ropy byly soudy oprávněny zohlednit závažnost daných trestných činů a výši újmy připisovanou stěžovateli" (rozsudek Velkého senátu, § 92).
Velký senát ESLP si byl vědom skutečnosti, že "částka pro záruku byla vysoká", a byl "připraven akceptovat, že překračovala schopnost stěžovatele ji zaplatit" (rozsudek Velkého senátu, § 83). Stejně tak nechtěl změnit nic na svém přesvědčení, že "záruka stanovená článkem 5 odst. 3 Úmluvy není určena k zajištění náhrady újmy, ale v zásadě k zajištění účasti obviněného na přelíčení" (rozsudek Velkého senátu, § 78). Nicméně z výše uvedeného mu bylo "jasné, že stanovení částky vnitrostátními soudy se snažilo zohlednit mj. osobní situaci stěžovatele, závažnost trestného činu, z něhož byl obviněn a rovněž 'prostředí jeho profese', okolnosti, které podle názoru soudů propůjčily případu 'výjimečný' charakter" (rozsudek Velkého senátu, § 83).
Ze soudního spisu je přitom zřejmé, že "vnitrostátní soudy považovaly za nejdůležitější zajistit účast stěžovatele při přelíčení, z hlediska jeho odpovědnosti jako kapitána Prestige. Závažnost daných trestných činů, 'národní a mezinárodní katastrofa způsobené únikem ropy' (...) a 'pohoršení veřejnosti' (...) byly takovými, že přítomnost stežovatele představovala 'primární cíl'" (rozsudek Velkého senátu, § 85)
Výjimečnost skutkových okolností případu Manguras
"Soud zdůrazňuje, že skutkové okolnosti současného případu - v němž jde o mořské znečištění mimořádného rozsahu, jež způsobilo enormní poškození životního prostředí - jsou výjimečné povahy a mají velmi významné důsledky ve smyslu trestněprávní i občanskoprávní odpovědnost. Za takových okolností je stěží překvapivé, že soudní orgány mohly požadovanou výši kauci nastavit v souladu s mírou vzniklé odpovědnosti tak, aby zajistily, že odpovědné osoby nebudou mít žádný motiv k vyhýbání se spravedlnosti a pozbytí záruky. Jinými slovy, otázka musí znít, zda v kontextu dnešní věci, kde jde o velké množství peněz, výše záruky stanovená pouze s odkazem na jmění stěžovatele mohla být dostatečnou k zajištění jeho přítomnosti při přelíčení, jež zůstává primárním účelem záruky. Soud souhlasí s přístupem vnitrostátních soudů, který zaujaly v tomto bodě." (rozsudek Velkého senátu, § 88)
Trestní právo životního prostředí
Velký senát ESLP se v této souvislosti připojil k závěrům (prvoinstančního) senátu: "Soud nemůže přehlédnout rostoucí a legitimní zájem o trestné činy proti životnímu prostředí na evropské i mezinárodní úrovni. Ten je demonstrován především pravomocemi a povinnostmi států ohledně předcházení mořskému znečištění a jednomyslného odhodlání států, evropských a mezinárodních organizací vyšetřovat odpovědné osoby, pohnat je před soud a případně je potrestat (...). Lze si rovněž všimnout trendu používání trestního práva jako prostředku k prosazování povinností v oblasti životního prostředí, jež ukládá evropské a mezinárodní právo" (rozsudek Velkého senátu, § 86)
a) Rada Evropy
V části rozsudku nazvané "Ochrana mořského prostředí" (§§ 33 - 43) věnoval Velký senát značný prostor příslušné úpravě trestných činů proti životnímu prostředí. Přitom uvedl, že "na evropské úrovni byl sledován rostoucí trend používání trestního práva jako prostředku k vynucování povinností v oblasti životního prostředí ukládaných právem Evropské unie" (rozsudek Velkého senátu, § 33) a že "v roce 1998 Rada Evropy otevřela k podpisu Úmluvu o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva (ETS č. 172)". Tu neopomněl zmínit, že tato mezinárodní smlouva není účinná, neboť ji "k dnešnímu dni podepsalo pouze třináct států a jediné Estonsko ji ratifokovalo" (rozsudek Velkého senátu, § 34). Přesto Velký senát ESLP považoval Úmluvu o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva (Štrasburk 1998) buď za relevantní, nebo inspirativní, a tak citoval některá její ustanovení: čl. 2 - Úmyslné trestné činy, čl. 3 - Nedbalostní trestné činy, čl. 6 - Tresty za trestné činy proti životnímu prostředí.
Čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva zní: "Každá smluvní strana přijme příslušná opatření, která jsou nezbytná k tomu, aby za trestné činy podle vnitrostátního práva byly považovány:
a) vypouštění, emise nebo uvolňování množství materiálu nebo ionizujícího záření do ovzduší, půdy nebo vody, jež i) způsobují nebo mohou způsobit smrt či těžkou újmu na lidském zdraví, nebo ii) vytvářejí významné riziko vzniku smrti nebo těžké újmy na lidském zdraví;
b) protiprávní vypouštění, emise nebo uvolňování množství materiálu nebo ionizujícího záření do ovzduší, půdy nebo vody, jež způsobují nebo mohou způsobit trvalé poškození, smrt či těžkou újmu na lidském zdraví anebo podstatné poškození chráněných památek, jiných chráněných objektů, majetku, živočichů a rostlin;
c) protiprávní odstraňování, zpracování, skladování, přeprava, vývoz a dovoz nebezpečného odpadu, jež způsobují nebo mohou způsobit smrt či těžkou újmu na lidském zdraví, podstatné zhoršení kvality ovzduší, půdy či vody nebo podstatnou újmu na živočiších či rostlinách;
d) protiprávní provoz závodu, v němž je prováděna nebezpečná činnost a jenž způsobuje nebo může způsobit smrt či těžkou újmu na lidském zdraví, podstatné zhoršení kvality ovzduší, půdy či vody nebo podstatnou újmu na živočiších či rostlinách;
e) protiprávní výroba, zpracování, skladování, použití, přeprava, dovoz či vývoz jaderných materiálů nebo jiných nebezpečných radioaktivních látek, jež způsobují nebo mohou způsobit smrt či těžkou újmu na lidském zdraví, podstatné zhoršení kvality ovzduší, půdy či vody nebo podstatnou újmu na živočiších či rostlinách,
pokud jsou spáchány úmyslně."
Podle čl. 3 odst. 1 Štrasburské úmluvy pak "každá smluvní strana přijme příslušná opatření, která jsou nezbytná k tomu, aby za trestné činy podle vnitrostátního práva byly stanoveny trestné činy uvedené v článku 2 odst. 1 písm. a) až e), pokud jsou spáchány z nedbalosti". Úmluva však zároveň umožňovala, aby stát uplatnil výhradu, že trestná bude pouze "hrubá nedbalost" (čl. 3 odst. 2), resp. se nedbalost neuplatní v případě čl. 2 odst. 1 písm. a) ii) či na "poškození chráněných památek, jiných chráněných objektů, majetku" podle čl. 2 odst. 1 písm. b) (čl. 3 odst. 3).
A podle čl. 6 Štrasburské úmluvy nakonec "každá smluvní strana přijme v souladu s příslušnými mezinárodními nástroji taková příslušná opatření, která jsou nezbytná k tomu, aby bylo možné postihnout trestné činy stanovené v souladu s články 2 a 3 tresty (criminal sanctions), které zohlední závažnost těchto trestných činů. Použitelné sankce musí zahrnovat trest odnětí svobodu a penežité sankce a mohou zahrnovat nápravu životního prostředí (reinstatement of the environment)." Viz bod 34 rozsudku Velkého senátu ESLP.
Na úrovni Rady Evropy (což není instituce EU, ale širší mezinárodní organizace, v rámci níž byl založen Evropský soud pro lidská práva) citoval Velký senát rovněž zprávu o znečištění moří Výboru pro životní prostředí, zemědělství a místní a regionální záležitosti Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 30. března 2005:
"a) Je třeba revidovat extenzivně absolutní princip svobody plavby, neboť už neodpovídá kontextu současné míry dopravy. Z hlediska práva by to otevřelo cestu pasivní kontrole a nakonec aktivní kontrole, minimálně v oblastech vystavených riziku. Současně je třeba se zabývat otázkou povinností kontrolních orgánů.
b) Stát, který byl postižen újmou na základě znečištění z plavidla, musí mít možnost se domáhat nápravy od státu, pod jehož vlajkou loď pluje, pokud je určeno, že újma zcela či zčásti vznikla z opomenutí státu vlajky efektivně dohlížet nad plavidlem, jež způsobilo poškození.
c) Je třeba novelizovat článek 230 Úmluvy o mořském právu tak, aby vyjasnil možnost trestů odnětí svobody za nezávažnější trestné činy znečišťování.
d) Je třeba vytvořit mezinárodní mořský trestní soud. Současně pojem zločinů proti lidskosti, který nakonec konstituoval mezinárodní trestní soud, nemůže v budoucnu vylučovat, že státy případně zakotví pojem 'zločiny proti životnímu prostředí' konstruovaný z právního hlediska v důsledku myšlenky stanovit určitou část moře za společné dědictví lidstva (common heritage of humanity)." Viz bod 35 rozsudku Velkého senátu ESLP.
b) Evropská unie
Velký senát ESLP dále uvedl, že "o problematice trestných činů proti životnímu prostředí bylo rovněž po řadu let debatováno v rámci Evropské unie" (rozsudek Velkého senátu, § 36).
Na prvním místě zmínil směrnici 2005/35/ES o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání, na níž upozornil již prvoinstanční senát, a která požaduje uložit trestní či správní sankce, pokud se zjistí, že se dotyčná osoba dopustila nebo zúčastnila jednání s úmyslem či v důsledku nedbalosti. Zde sice uznal, že "směrnice byla přijata v reakci na potopení tankerů Erika a Prestige", "konkrétně stanoví, že ji státy musí provést do 1. března 2007" a "nebyla tedy určena k použití na události, ke kterým došlo před tímto dnem" (rozsudek Velkého senátu, § 37), nicméně v každém případě se "vztahuje na vypouštění znečišťujících látek, mimo jiné, ve výlučné ekonomické zóně nebo rovnocenné oblasti členského státu, z jakékoli lodi s výjimkou válečných lodí, pomocných válečných plavidel nebo jiných lodí v majetku státu nebo jím provozovaných a v současné době vyžívaných pouze pro vládní neobchodní účely" (rozsudek Velkého senátu, § 38). Velký senát přitom zdůraznil, že na základě ní musí členské státy EU "přijmout nezbytná opatření pro zajištění toho, aby protiprávní jednání podléhala účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, které mohou zahrnovat trestní nebo správní sankce" (tamtéž).
Velký senát ESLP upozornil rovněž na rozsudek Evropského soudního dvora (ESD) ze dne 3. června 2008 ve věci C-308/06 Intertanko, v níž byl ESD požádán, aby přezkoumal platnost směrnice 2005/35/ES. Unijní soud shledal, že pojem "hrubé" nedbalosti se vztahuje pouze na závažné porušení takové povinnosti řádné péče, a dále rozhodl, že pojem "hrubá nedbalost" musí být chápán tak, že předpokládá neúmyslné konání nebo opomenutí, jímž odpovědná osoba závažným způsobem porušuje povinnost řádné péče, kterou s ohledem na své vlastnosti, znalosti, schopnosti a svou individuální situaci měla a mohla dodržet (body 76-77 rozsudku ESD). Viz bod 39 rozsudku Velkého senátu ESLP.
Evropský soud pro lidská práva shrnul i další vývoj trestního práva životního prostředí EU: "V návaznosti na rozsudky ESD ze dne 13. září 2005 (C-176/03) a 23. října 2007 (C-440/05), kterými bylo zrušeno rámcové rozhodnutí Rady 2003/80/SVV ze dne 27. ledna 2003 [o trestněprávní ochraně životního prostředí], respektive rámcové rozhodnutí Rady 2005/667/SVV ze dne 12. července 2005 k posílení rámce trestního práva pro boj proti znečištění z lodí (kterou se doplňuje směrnice 2005/35/ES, uváděná v rozsudku senátu), předložila Komise návrh směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí. Normotvorný proces EU vyvrcholil přijetím směrnice 2008/99/ES" (rozsudek Velkého senátu, § 40).
Velký senát ESLP rovněž podotkl, že podle odůvodnění směrnice 2008/99/ES o trestněprávní ochraně životního prostředí "dostupnost trestních sankcí vyjadřuje společenský nesouhlas kvalitativně jiné povahy ve srovnání se správními sankcemi či mechanismem náhrady škody podle občanského práva" (srov. bod 3 odůvodnění směrnice), čímž je "vyjádřen výslovný vzah mezi potřebou trestních sankcí a předchozí zkušeností v oblasti ochrany životního prostředí" (rozsudek Velkého senátu, § 40).
K obsahu směrnice 2008/99/ES o trestněprávní ochraně životního prostředí ESLP uvedl, že směrnice "po členských státech vyžaduje, aby za trestný čin považovaly určitá jednání, která jsou v rozporu s právními předpisy EU v oblasti životního prostředí, včetně: i) protiprávní lodní přepravy odpadu, ii) obchodování s jedinci ohrožených druhů či látkami poškozujícími ozonovou vrstvu, iii) významného poškození stanoviště v chráněné lokalitě, iv) významného poškození životního prostředí způsobeného nakládáním nebo přepravou nebezpečných odpadů (včetně ropy, zemního plynu, odpadních olejů, splaškových kalů, kovů nebo elektronických odpadů), v) významného poškození životního prostředí způsobeného protiprávním vypouštěním materiálu nebo ionizujícího záření" (rozsudek Velkého senátu, § 41).
Danou problematiku zakončil Velký senát konstatováním, že "členské státy jsou povinny pachatelům těchto deliktů ukládat účinné, přiměřené a odrazující trestní sankce a zajistit trestání právnických osob, pokud se jednotlivci dopustí činu jejich jménem" (rozsudek Velkého senátu, § 42).
Evropský soud pro lidská práva byl toho názoru, že "tyto nové skutečnosti mají být zohledněny při výkladu požadavků článku 5 odst. 3 v tomto ohledu. Je názoru, že existenci rostoucího vysokého standardu požadovaného v oblasti ochrany lidských práv a základních svob odpovídá a je nevyhnutelně vyžadována větší ráznost při posuzování porušení záhladních hodnot demokratického společnosti (viz Selmouni proti Francii [VS], č. 25803/94, § 101, ECHR 1999-V). Tudíž nelze vyloučit,že za takové situace, jaká je v nynější věci, by prostředí profese, jež tvoří rámec dané činnosti, mělo být zohledněno při stanovení výše záruky, aby se zajistilo, že opatření zůstane efektivním" (rozsudek Velkého senátu, § 87).
Přiměřenost záruky podle Úmluvy o mořském právu
V odstavcích 44 a 45 svého rozsudku Velký senát ESLP přímo citoval některé články Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS), konkrétně čl. 220 odst. 3, 6 a 7 (Prosazování dodržování právních předpisů pobřežními státy), čl. 221 (Opatření k zabraňování znečišťování způsobeného havárií na moři), čl. 227 (Nediskriminace cizích plavidel) a čl. 230 (Peněžní sankce a respektování uznávaných práv obviněných), a pokud jde o zadržení námořníků a jejich propuštění čl. 73 (Uplatňování právních předpisů pobřežního státu) a čl. 292 (Neprodlené propuštění plavidla a posádky).
Čl. 292 odst. 1 UNCLOS stanoví pravomoc ITLOS "pokud orgány smluvního státu zadržely plavidlo plující pod vlajkou jiného smluvního státu a vzniklo podezření, že stát, který zadržení provedl, nedodržel ustanovení [Úmluvy o mořském právu] o neprodleném propuštění (prompt release) plavidla či jeho posádky po složení přiměřené záruky nebo jiné jistoty (reasonable bond or other security)".
"Ustanoveními UNCLOS o neprodleném propuštění plavidla a jeho posádky" jsou konkrétně čl. 73 odst. 2 a čl. 226 odst. 1 písm. b) UNCLOS. Podle čl. 73 odst. 2 musí být po složení přiměřené záruky nebo jiné jistoty neprodleně propuštěno "plavidlo a jeho posádka" zadržené pobřežním státem "při výkonu jeho svrchovaných práv na průzkum, využívání, zachovávání živých zdrojů a hospodaření s nimi". Podle čl. 226 odst. 1 písm. b) má být po složení přiměřené záruky nebo jiné jistoty neprodleně propuštěno "plavidlo" zadržené kvůli "porušení příslušných právních předpisů nebo mezinárodních norem a standardů k ochraně a zachovávání mořského prostředí". Posledně uvedený článek, který skutkové okolnosti případu Manguras relevantnější se však výslovně netýká posádky, a Velký senát ESLP jej ve svém rozsudku ani nezmínil.
Zástupce loďařských společností před ESLP uvedl, že Úmluva o mořském právu (UNCLOS) zavádí jako ochranu před přehnaným jednáním pobřežního státu právě opravný prostředek ve formě žádosti o urychlené propuštění plavidla a posádky. Ve třech případech "urychleného propuštění" (souvisejících s rybolovem), v nichž byl příslušný – Camouco, Monte Confurco a Volga –, nařídil Mezinárodní tribunál pro mořské právo propuštění posádky.
K tomu Velký senát ESLP poznamenal: "Ustanovení týkající se zadržení a propuštění plavidla a posádky byla interpretována Mezinárodním tribunálem pro mořské právo (dále jen 'Tribunálem'). Za takové situace Tribunál zavedl řadu kritérií, aby určil, co představuje přiměřenou záruku (reasonable bond) ve smyslu článku 73 UNCLOS ve spojení s čl. 292 Úmluvy [o mořském právu]. Proto je zajímavé přezkoumat přístup Tribunálu v případech týkajících se zadržení cizího příslušníka pobřežním státem a stanovení výše záruky. Je však třeba mít za prvé na paměti, že Tribunál je oproti Soudu povolán nalézt rovnováhu mezi protichůdnými zájmy dvou států, spíše než zájmy jednotlivce a tohoto státu. Za druhé, záležitosti před Tribunálem se týkají zadržování a propuštění jak posádky, tak plavidla. Za třetí, oproto nynější věci, v níž jde o ekologickou katastrofu, drtivá většina případů před Tribunálem se týká porušení rybářských předpisů" (rozsudek Velkého senátu, § 46).
Evropský soud ocitoval body 82 a 87 rozsudku ITLOS ze dne 6. srpna 2007 ve věci Hoshinmaru (Japonsko proti Ruské federaci), kde "Tribunál shrnul zásady aplikované při rozhodování o tom, co představuje přiměřenou záruku" (rozsudek Velkého senátu, § 46).
"Tribunál vyjádřil svůj názor na přiměřenost záruky v počtu svých rozsudků. V případu ‘Camouco’ uvedl: 'Tribunál se domnívá, že k posouzení přiměřenosti záruky nebo jiné peněžní jistoty je relevantní řada faktorů. Patří k nim závažnost údajných deliktů, sankce, jež byly či mohou být uloženy podle zákonů zadržujícího státu, hodnota zadržovaného plavidla a jeho nákladu, výše záruky stanovené zadržujícím státem a její forma' (ITLOS Reports 2000, str. 10, na str. 31, bod 67). V případu ‘Monte Confurco’ uvedl: 'V žádném případě se nejedná o úplný seznam faktorů. Tribunál ani nemíní stanovit rigidní pravidla, pokud jde o přesnou váhu, která má být přikládána každému z nich' (ITLOS Reports 2000, str. 86, na str. 109, bod 76). V případu 'Volga' konstatoval: 'Při posouzení přiměřenosti záruky nebo jiné jistoty musí být věnována náležitá pozornost podmínkám záruky nebo jistoty, jež jsou stanoveny zadržujícím státem, se zohledněním všech okolností konkrétního případu' (ITLOS Reports 2002, str. 10, na str. 32, bod 65). V případu ‘Juno Trader’ dále prohlásil: 'Posouzení relevantních faktorů musí být objektivní, při zohlednění všech informací, které Tribunálu strany poskytly' (ITLOS Reports 2004, str. 17, na str. 41, bod 85)" (rozsudek ITLOS ze dne 6. srpna 2007 ve věci Hoshinmaru, Japonsko proti Ruské federaci, bod 82).
"Řízení podle čl. 292 Úmluvy, jak je jasně stanoveno v jeho odstavci 3, se může zabývat jen otázkou propuštění, aniž by se předjímalo rozhodování ve věci samé určené příslušnému vnitrostátnímu fóru ve věci vedené proti plavidlo, jeho majiteli či jeho posádce. Nicméně v řízení před Tribunálem se Tribunál nebrání přezkoumání skutečností a okolností případu v míře nezbytné pro řádné posouzení přiměřenosti záruky, jak byla stanovena odpůrcem (‘Monte Confurco’, ITLOS Reports 2000, str. 86, na str. 108-109, bod 74). Tribunál chce však zdůraznit, že za takové situace nepůsobí v žádném případě jako odvolací soud (‘Monte Confurco’, ITLOS Reports 2000, str. 86, na str. 108, bod 72)" (rozsudek ITLOS ze dne 6. srpna 2007 ve věci Hoshinmaru, Japonsko proti Ruské federaci, bod 89). Viz bod 46 rozsudku Velkého senátu ESLP.
Z uvedeného bylo Velkému senátu ESLP jasné, že "Tribunál při posuzování přiměřenosti záruky zohledňuje tři faktory: i) závažnost údajných deliktů; ii) sankce, jež byly či mohou být uloženy podle zákonů zadržujícího státu, jsou-li v rozumné míře úměrné (reasonably proportionate) závažnosti deliktů; iii) hodnotu zadrženého plavidla a zabaveného nákladu. Přitom Tribunál dbá na svou povinnost nepředjímat vnitrostátní rozhodnutí ve věci samé. Tribunál je nicméně toho názoru, že mu nic nebráni, aby učinil rozhodnutí vztahující se k věci samé, pokud je to nezbytné pro posouzení přiměřené záruky" (rozsudek Velkého senátu, § 47).
Evropský soud tak použil judikaturu ITLOS k potvrzení svých předchozích závěrů. Výslovně poznamenal, že "Mezinárodní tribunál pro mořské právo při rozhodování o přiměřené záruce (reasonable bond) rovněž bere v úvahu závažnost údajných deliktů a hrozící sankce" (rozsudek Velkého senátu, § 89).
Ačkoli si byl ESLP "vědom skutečnosti, že příslušnost Tribunálu se liší od jeho vlastní", uvedl, že "Tribunál při posuzování výše jistoty uplatňuje podobná kritéria a že jeho povinnost nepředjímat rozhodnutí ve věci samé mu nebrání činit rozhodnutí týkající se podstaty věci, je-li to nezbytné pro posouzení přiměřené záruky (viz zejména rozsudek ITLOS ze dne 6. sprna 2007 ve věci Hoshinmaru, bod 89)" (rozsudek Velkého senátu, § 89).
Prostředí profese
Pokud jde o to, zda bylo v nynější věci legitimní zohlednit prostředí profese stěžovatele, Velký senát ESLP nejprve zopakoval ustálené tvrzení, "že vnitrostátní soudy, které jsou ve styku s místní realitou, jsou v zásadě v lepší pozici tuto otázku posoudit než mezinárodní soudce" (rozsudek Velkého senátu, § 85). Současně přitom podotkl, že od dob rozsudku Neumeister proti Rakousku ze dne 27. června 1968 "soustavně judikuje, že 'vztah obviněného k osobám platícím záruku' je jedním z kritérií používaných ke zhodnocení výše záruky" (rozsudek Velkého senátu, § 84).
"V projednávané věci je zjevné, že záruka byla zaplacena společností pojišťující vlastníka lodi, jíž byl stěžovatel kapitánem. Pomineme-li úvahy - 'humanitární', smluvní či jiné - které mohly motivovat pojistitele a které jsou mezi stranami sporné, vlastní fakt, že platba byla učiněna pojistitelem vlastníka lodi, patrně potvrzuje to, že španělské soudy při odkázání na 'prostředí profese' stěžovatele správně shledaly (implicitně), že existuje vztah mezi stěžovatelem a osobami poskytujícími záruku." (rozsudek Velkého senátu, § 90)
"Závěry zástupce intervenující třetí strany objasňují, že Mezinárodní úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené ropným znečištěním ve znění z roku 1992 požaduje po majitelích lodí uzavření občanskoprávního pojištění, ale nestanoví povinnost pojistit vlastníka lodi kvůli vazební kauci lodního kapitána, který byl zadržen námořními orgány. Zástupce vedlejšího účastníka rovněž uvedl, že uvážení uplatňované pojistitelem výjimečně za určitých okolností nerozšiřuje pojištění na záruku námořníků. A ačkoli stěžovatel a zástupce intervenující třetí strany zdůraznili, že vlastník lodi a pojistitel ve věci záruky nebyli vázáni jakoukoli povinností, ať už na základě zvyklostí, praxe či smluvně, stěžovatel uznává, že jak základ úhrady sloužilo Pravidlo 9.28 z Předpisů London P&I [reprodukované ESLP v bodě 55 rozsudku]. V každém případě Soud uvádí, že to byl skutečně pojistitel zaměstnavatele stěžovatele, tedy London Steamship Owners’ Mutual Insurance Association, který záruku zaplatil." (rozsudek Velkého senátu, § 91)
Společné odlišné stanovisko soudců Rozakise, Bratzy, Bonella, Cabral Barreta, Davída Thór Björgvinssona, Nicolaa a Bianky
Menšina soudců, která nehlasovala ve prospěch rozsudku Velkého senátu ESLP, připojila k rozhodnutí své vlastní stanovisko. Pro dokreslení dalších úvah, které byly u evropských soudců přítomny, jakož i pro kontrast s konečným rozsudkem si společné odlišné stanovisko zaslouží být citováno v celé své délce:
"1. Nemůžeme souhlasit s většinou Soudu, že v nynější věci nedošlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy. Podle našeho názoru je stanovení záruky španělskými soudy ve výši tři miliony eur (EUR), částky přesahující možnosti stěžovatele, která vedla k pokračování jeho vazby po dobu osmdesáti tří dnů, v jasném rozporu s jeho právem podle tohoto článku.
2. Na úvod uvádíme, že ačkoli vnitrostátní soudy kladly důraz na vážnost údajných trestných činů, katastrofální důsledky úniku ropy, ekologické i ekonomické, a pohoršení veřejnosti způsobené znečištěním, nejednalo se o faktory, které by vyžadovaly pokračující vazbu stěžovatele. Jak uvedl Ústavní soud, hlavním cílem bylo zajistit přítomnost stěžovatele při hlavním líčení. Závažnost trestných činů a s nimi spojených trestů byla vnitrostátními soudy chápána jako zvýšení rizika, že by stěžovatel mohl uprchnout či se nedostavit k hlavnímu líčení, pokud by byl nakonec obžalován, a tudíž jako odůvodnění výjimečně vysoké výše záruky, za níž mohl být propuštěn. Ústřední otázka zní, zda stanovení záruky v této výši bylo založeno na principech, které jsou v souladu s požadavky článku 5.
3. Obecné principy rozvinuté Soudem podle článku 5 odst. 3, pokud jde o stanovení záruky, jsou shrnuty v bodech 78 až 81 rozsudku. Mimořádný význam v nynější věci podle nás mají tři principy.
i) Jak se zdá ze samotného znění článku 5 odst. 3, stanovení záruky jako podmínky k propuštění není určeno k zajištění nápravy jakékoli újmy způsobené v důsledku údajného trestného činu, ale pouze k přitomnosti obviněného při hlavním líčení. Částku proto nelze stanovit s ohledem na výši jakékoli újmy, která by mohla být případně připsána obviněnému či jeho zaměstnavatelům, ale musí být posuzována zásadně s ohledem na něj, jeho jmění a jeho vztah k těm osobám, pokud existují, které zaručí jeho účast. Pokud takové osoby neexistují, musí být hlavním referenčním bodem při stanovení záruky obviněná osoba a jeho majetek (viz Bonnechaux proti Švýcarsku, zpráva Komise ze dne 5. prosince 1979, DR 18, p. 144, § 73, a Moussa proti Francii, č. 28897/95, rozhodnutí Komise ze dne 21. května 1997, DR 89-B, str. 92).
ii) Existuje povinnost obviněného stěžovatele opatřit vnitrostátním orgánům dostatečné informace, pokud jde o jeho majetek. Existuje rovněž povinnost těchto orgánů, včetně vnitrostátních soudů, před stanovením záruky přezkumat informace, které mají o prostředcích dané osoby. Orgány musí při stanovení přiměřené záruky dávat bedlivý pozor na to, zda je pokračování vazby nezbytné či nikoli (viz Toshev proti Bulharsku, č. 56308/00, 10. srpna 2006). Za určitých zvláštních okolnostní, může být při stanovení vyšší úrovně záruky legitimní zohlednit rovněž rozsah újmy připisované obviněnému. Nicméně takové případy se obecně týkají trestných činů zahrnujících podvod či zpronevěru, pokud existují důkazy naznačující, že obviněný může mít významný ukrytý majetek (viz kupříkladu Moussa, citováno výše, a Skrobol proti Polsku, č. 44165/98, 13. září 2006).
iii) Vnitrostátní soudy musí předložit dostatečné argumenty odůvodňující výši stanovené záruky. Závažnost obvinění nemůže být nejen jediným faktorem odůvodňujícím výši záruky, ale ani faktorem rozhodujícím (viz Hristova proti Bulharsku, č. 60859/00, 7. prosince 2006). Ani nebezpečí uprchnutí nemůže být posuzováno výlučně na základě úvah ohledně závažnosti trestu, který může být uložen. Jak uvedl Soud ve věci Neumeister (27. června 1969, Series A no. 8, § 10), musí být zohledněny další faktory, včetně 'charakteru dotyčné osoby, její mravopočestnosti, jejího domova, jejího zaměstnání, jejího jmění, jejích rodinných vazeb a všech druhů vazeb se zemí, v níž je stíhána'. Mělo by být rovněž zohledněno použí dalších preventivních opatření, samostatně či ve spojení se zárukou, aby se snížilo riziko uprchnutí a zajistila účast obviněného před soudem.
4. I když španělské soudy při stanovení a potvrzení výše záruky patrně neprovedly posouzení osobního majetku stěžovatele, částka 3 mil. eur stanovená 4. coruňským vyšetřujícím soudcem neměla evidentně žádný vztah k osobním prostředkům stěžovatele. V době stanovení záruky za něj nikdo nenabízel zaplacení kauce a nic nenasvědčuje tomu, že stěžovatel sám byl jako kapitán nákladní lodi v pozici získat někoho, kdo byl uhradil takovou částku. Dále, okolnosti věci podle našeho názoru nejsou takovými, aby opravňovaly vnitrostátní soudy zohlednit újmu plynoucí z údajného jednání stěžovatele: oproti případům zmíněným výše, trestné činy, z nichž byl stěžovatel podezříván, nezahrnují podvod či protiprávní obohacení vlastní osoby.
5. Většina Soudu připustila, že výše záruky byla 'vysoká' a že přesahovala možnosti stěžovatele ji zaplatit. Při shledání souladu s čl. 5 však většina kladla důraz na dva aspekty případu, které z jejího pohledu odůvodňovaly konstatování vnitrostátních soudů, že případ měl 'výjimečný charakter' - stěžovatelův vztah k osobám, které nakonec poskytly záruku za jeho kauci, a to k vlastníkům a pojistitelům lodi, které byl kapitánem, a závažnost trestných činů, z nichž byl stěžovatel podezříván.
6. Nejsme toho názoru, že by jakýkoli z těchto aspektů věci odůvodňoval kauci požadovanou španělskými soudy ve smyslu článku 5 odst. 3 Úmluvy.
Pokud jde o prvně zmíněný aspekt, podotýkáme, že při stanovení výše záruky vyšetřující soudce neodkázal na majitele lodi Prestige či na pojistitele lodi, ani na jejich povinnost zaplatit eventuální kauci. Žádný takový odkaz nebyl učiněn ani 1. coruňským vyšetřujícím soudcem při dvou žádostech stěžovatele o propuštění, ani provinčním soudem při jeho odvolání. Toliko naznačení, že v rozhodování soudů hrála při stanovení či potvrzení výše záruky roli finanční pomoc vlastníků či pojistitelů plavidla, obsahuje stanovisko Ústavního soudu, podle nějž bylo zohledněno 'prostředí profese' stěžovatele, fráze, která je v rozsudku vykládána tak, že zahrnuje vztah stěžovatele k vlastníkům lodi. Co je však jasné, že v žádné fázi před propuštěním stěžovatele vnitrostátní soudy nezkoumaly právní povinnost vlastníků uhradit kauci, pokud vůbec existuje, anebo příslušné pojistné smlouvy mezi vlastníky a jejich pojistiteli. Zejména se zdá, že nedošlo k žádnému posouzení otázky, zda pojistitelé měli povinnost pojistit vlastníky lodě ohledně záruky při vazbě kapitána lodi, který byl zadržen námořními orgány za okolností současné věci. Vskutku, podle nezpochybňovaného důkazu zasahující třetí strany taková právní povinnost podle Úmluvy z roku 1992 neexistovala, ani majitelé lodě či jejich pojistitelé neměli právní povinnost ve věci záruky, ať už na základě zvyklostí, praxe či smluvního ujednání.
7. Ačkoli většina tuto skutečnost uznala, zdůraznila, že vlastní fakt zaplacení kauce pojistiteli vlastníků lodi 'patrně potvrzuje to, že španělské soudy (...) správně shledaly (implicitně), že existuje vztah mezi stěžovatelem a osobami poskytujícími záruku' (bod 90 rozsudku) a že 'v každém případě (...) to byl skutečně pojistitel zaměstnavatele stěžovatele, tedy London Steamship Owners’ Mutual Insurance Association, který záruku zaplatil' (bod 91). Skutečnost, že záruka byla nakonec vyplacena pojistiteli, má podle našeho názoru z hlediska čl. 5 odst. 3 Úmluvy omezený význam. Významnější je skutečnost, že stanovení záruky založily vnitrostátní soudy na tom, co bylo přinejlepším nepodloženou domněnkou, že vlastníci lodě či jejich pojistitelé spíše pocítí morální povinnost pomoci stěžovateli zaplacením kauce než, aby jej nechali chřadnout ve vazbě. Krom toho v době, kdy tak učinili, strávil stěžovatel už dva a půl měsíce ve vazbě. Tento přístup ke stanovení záruky byl podle našeho názoru v rozporu s povinnostmi, které mají vnitrostátní soudy na základě Úmluvy.
8. Pokud jde o závažnost trestného činu, z něhož byl stěžovatel podezříván, plně sdílíme názor většiny, pokud jde o rostoucí a legitimní starost, v Evropě i jinde, ve vztahu k poškození životního prostředí, a vzrůstající trend používání trestního práva jako prostředku k prosazování povinností v oblasti životního prostředí ukládaných mezinárodním právem. Nicméně ačkoli tyto nové skutečnosti, jak tvrdí většina, mají být zohledněny při interpretaci požadavků článku 5 odst. 3, závažnost trestného činu, z něhož je osoba podezřívána, nemůže být rozhodujícím faktorem odůvodňujícím výši záruky; tím méně může závažnost trestného činu či údajná jím způsobená újma, ať už na životním prostředí nebo na čemkoli jiném, odůvodnit stanovení kauce na astronomické úrovni, která představuje iluzorní možnost stěžovatele zaručit se za účelem propuštění z vazby. I když připustíme, jak tvrdí rozsudek, že bylo 'stěží překvapivé' stanovení požadované výše kauce soudními orgány podle míry vzniklé odpovědnosti 'tak, aby zajistily, že odpovědné osoby nebudou mít žádný motiv k vyhýbání se spravedlnosti a pozbytí záruky', nebylo to z našeho pohledu v souladu s požadavky článku 5 odst. 3, zejména ve věci, kde soudy samotné neposoudily právní vztah těchto osob. Ani nebylo podle našeho názoru v souladu s principy, ovládajícími toto ustanovení, stanovit kauci na úrovni daleko mimo dosah jedince, obviněného s odhledem na intenzitu veřejného pobouření kvůli škodám plynoucím z konání či opomenutí, které mu bylo připisováno.
9. Většina akceptuje názor vnitrostátních soudů, že v kontextu nynější věci, kde jde o velké částky peněz, výše záruky stanovená pouze s ohledem na majetek stěžovatele by nemusela být dostatečnou k zajištění jeho přítomnosti při přelíčení (bod 88). My nicméně podotýkáme, že stěžovatel byl připraven zaplatit 60 000 eur, značnou částku pro jednotlivce v situaci současného stěžovatele. Krom toho markantním rysem současné věci je, že vnitrostátní soudy při stanovení a potvrzování záruky patrně nezohlednily jinou osobní situaci navrhovatele než jeho řecké občanství a jeho chybějící vztah ke Španělsku. Neexistuje žádný odkaz na jeho majetek, na skutečnost, že stěžovateli bylo 67 let a byl bezvadné povahy, na fakt, že byl občanem jiného členského státu Evropské unie, či na jeho rodinné poměry, jež všechny měly význam pro riziko jeho případného uprchnutí. Očividně nebyl ani zohledněn trest, který může být uložen osobě ve věku stěžovatele, jemuž by byl stěží uložen trest odnětí svobody v případě jeho souzení a odsouzení za trestný čin, z něhož byl podezříván. Stejně důležitou je skutečnost, že v dané době nebyla patrně zvažována kombinace kauce s dalšími opatřeními určenými k zajištění přitomnosti stěžovatele při líčení, jako jsou ty, které byly uloženy, když byl nakonec propuštěn (bod 21) a kdy byl stěžovateli následně umožněn návrat do Řecka (bod 26).
10. Většina je toho názoru, že španělské soudy dostatečně zohlednily osobní situaci stěžovatele a že z hlediska katastrofických ekologických a ekonomických následků úniku ropy byly soudy oprávněny zohlednit závažnost daných trestných činů a výši újmy připisované stěžovateli. S tím nesouhlasíme. Podle našeho názoru nebyl přístup španělských soudů při stanovení záruky stěžovatele v souladu s principy určenými Soudem podle článku 5 odst. 3 Úmluvy, jejichž základním cílem je zajistit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven své svobody."
Epilog
Dne 13. listopadu 2013 byl kapitán Manguras odsouzen soudem v La Coruni (pouze) kvůli vážnému neuposlechnutí rozkazu k trestu odnětí svobody v délce devíti měsíců. Do vězení nicméně kvůli svému věku nemusel 78letý kapitán nastoupit. Podle rozsudku, který přečetl soudce Juan Luis Pía, nebylo s jistotou možné určit přesnou příčinu havárie, když na vině byl především "špatný stav a nedostatečná údržba" tankeru Prestige, který byl 26 starý. Soudce prohlásil, že část viny ležela na soukromé společnosti, jež tankeru vydala povolení k provozu.
