Levicový prezident na zámku
--- reakce na článek Václava Bělohradského "Podzámčí volí pankáče ze zámku" ---
Motto: "To byly jiné doby, když (...) věřili jsme ještě v sebe. - Mohli jsme být šťastni, ale chybili jsme oba. Odpustiž nám Bůh!" (Němcová, B. - V zámku a podzámčí, kap. VIII)
Bělo mezi odstavci
Úvaha Václava Bělohradského s titulem "Podzámčí volí pankáče ze zámku", která mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby nabádala k volbě Miloše Zemana, dnes možná zaujme tím, co v ní chybí. Ty tři hvězdičky a bělo mezi odstavci přímo vybízejí, aby k nim bylo připsáno, jako tehdy panem Werichem za slovo "jsem", ještě něco... Přes dobovou tendenčnost a zakotvenost v onom, pro někoho vyhroceném mezidobí voleb hlavy státu, kdy mnohé, co dnes působí neaktuálně, mohlo vypadat poutavě, se textem proplétá jedno z věčných autorových témat. To ostatně napoví již samotný název, odkazující na povídku romanticky založené Boženy Němcové. Bělohradského text namísto vylhaných představ, které zakrývají skutečnost, agituje pro "život v pravdě", jakkoli je ona zraňující a rozporná. Výslovně píše "volič musí volit mezi obrazem zraňující reality a útěšným simulakrem (...) volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen". Není jasno, proč volič opravdu "musí volit", když sama přímá volba prezidenta je v textu označována jako "vějička, nabízená pod heslem: Na stranickou politiku rozhořčený lid si chce sám zvolit svého prezidenta" a "fetiš, který měl lidi smířit s úpadkem demokracie pod vládou 'rozpočtové zodpovědnosti'". Po těchto soudech by se nabízelo volby ignorovat, nebo minimálně je nechat plynout bez jakýchkoli návodů, jenomže text je spíše reakcí na jinou, i když konkrétně nepojmenovanou adoraci (v textu se mluví toliko o "kulturní frontě" a "mediální negaci") Zemanova soupeře, jakož i na fakt, že jeho zvolení bylo referendem o politice Nečasovy vlády.
Kolektivní fetiše
Po širším úvodu, který nás seznamuje s českým národem, jenž se již od svého konstituování v 19. století přimyká ke kolektivním fetišům, aby vytěsnil nesnesitelnou pravdu, mj. k husitství, idey československého národa, demokracii První republiky, Palachovi, Mašínům nebo Havlovi, prohlašuje Bělohradský za nově vytvořený fetiš "mediální konstrukt Schwarzenberg", "obraz, který skutečnost nezobrazuje, ale nahrazuje". Zatímco "Miloš Zeman je kus naší zraňující historie, víme o jeho zásluhách i deficitech", obraz Karla Schwarzenberga v nedávných politických dějinách, který "je obecně známý", je nahrazen simulakrem knížete, "sněním o tom, že jsme ještě poddanými". Za podstatný důvod hlasování pro Zemana tak Bělohradský považuje skutečnost, že představa o jeho knížecím oponentovi je vylhána a neodpovídá skutečnosti. Viděno zpětně se to jeví jako dost malý důvod, neboť i Zemanovi do pravdivého obrazu (nikde v textu se výslovně nehovoří o jeho "pravdivém obrazu", přesto je on tamní personifikací "kruté pravdy") leccos chybí. Zdá se, že k tomu pomáhá i samotný autor, jenž "vyškrtnutím" určité pravdy a jasnou kompozicí staví oba kandidáty do nelichotivého kontrastu. "Tento postup," napsal Bělohradský jinde, "je známá rétorická technika, které říkáme 'polarizace'. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila."
Nezpůsobilý jezdec
Byť se Bělohradskému nelíbí Zemanův "postoj k Temelínu, fixace na ekonomický růst pomocí investičních pobídek a následné podcenění ochrany životního prostředí", u Schwarzenberga neopomene zmínit, že jeho spolupráce se Stranou zelených trvala jen krátce, a tedy patrně neovypovídá nic o jeho přesvědčení. Po této "krátké spolupráci" založil s Miroslavem Kalouskem TOP 09; tento fakt je sice nesporný, ale z "kampaně Schwarzenberg for president" měla být vyškrnuta právě Schwarzenbergova stranická kandidatura. Bělohradský nepíše, že to samé platí i pro Zemana; i on po "poněkud delší spolupráci" s ČSSD, vytvořil nový subjekt a za něj kandidoval. Snad to nebude úplně přesné, ale většina z toho, co je v textu vyčítáno "knížecí jasnosti", se dá aplikovat rovněž na Zemana. O to více, že tentokrát je to zamlčeno autorem, jenž se snaží promlouvat, a tak se přidává k běhu na pomoc vítězi, který jinak kritizuje jako "oblíbený národní sport". Jako by nevědomky chtěl demonstrovat, "že česká společnost má snížený práh vnímavosti k simulakrům a fetišům", a to nejen "především u umělců a mladých voličů". Zdá se, že si Bělohradský pro své jinak podnětné myšlenky vybral nesprávného jezdce, takový nosič, který podstatu textu zcela degraduje, pokud není jeho smyslem dokázat to, že "snížený práh vnímavosti" má celá česká společnost, včetně filosofa samého. Jaký význam by však měla úvaha, navíc k něčemu zavazující a vybízející, kdyby o sobě prohlašovala: klamem je všechno, tedy i já, a to je jediná pravda, kterou mám? Jedna z důležitých postav Kafkova Zámku se zřejmě nikoli náhodou jmenuje Klamm. V tom starším Zámku (a podzámčí) se pak objevuje rada nad zlato: "Kdo lehce věří, snadno pochybí, proto dobře, když má člověk oči vpřed i vzad" (kap. II).
"Operace Důchodce skončila."
Z Bělohradského textu vyplývá, že za stěžejní aspekt volby považuje skutečnost, že "šibolet pravice – levice" nemá být překonán. Není to pouhé vymezení proti podstatě kampaně "knížecí jasnosti", která vsadila na "osobnosti", ale rovněž další kamínek do mozaiky vítěze stavící svou kampaň na "levicovosti" a boji proti tehdejší pravicové vládě. Všimni si kolikrát a kterými ústy je Zemanovi přiznáván titul "levicový prezident". Když si uvědomíš, kdo to převážně říká, je třeba se mít zvláště na pozoru. A snad si vzdychnout jako pan Čmuchálek v Zámku a podzámčí: "Jen kdyby se mohl člověk bez těch lidí obejít" (kap. V). Zeman si po svém neúspěchu v prezidentských volbách 2003 soustavně připravoval pozice a obraz situace, který mu zajistí vítězství. Po nepřímé Melčákově podpoře umožnující existenci Topolánkovy vlády (Bělohradským tehdy kritizované jako "naprosto nelegitimní"), či Klausově reciproční podpoře v prezidentských volbách 2005, byla k oslabení ČSSD založena Strana Zemanovců, a další vláda pod vedením ODS mohla překvapivě pokračovat. K "mediální negaci" tehdejší doby, která své vyjádření nalezela ve zjevném antiparoubkovství, patřila i odpovídající vstříctnost k rozumnějšímu "důchodci z Vysočiny", a dá se říci, že ten tak svou "levicovost" musel před novou prezidentskou volbou znovuobjevit.
Kus zraňující historie
I to patří k obrazu Miloše Zemana, který je zamlčen. Bělohradským je představen pouze v kusu "naší zraňující historie", v roli premiéra se všemi jeho klišé – "jeho vláda byla úspěšná, (...) zachránila a privatizovala hroutící se banky", k oněm stereotypům patří nakonec i postesknutí nad "důsledky opoziční smlouvy". Do "pravdivého obrazu" toho času lze jistě dopisovat i další deficity, jako kupříkladu skutečnost, že Miloš snídá jednu becherovku a dvě plzně, a že zhruba od druhé poloviny funkčního období bývá schůze vlády přerušena s obědem, po němž se podává koňak. Aby však bylo objektivitě učiněno za dost, je v této kauze třeba spravedlivě citovat – těžko může být vyššího soudce – Pavla Rychetského: "Ačkoli jsem působil vedle Miloše Zemana celou řadu let, nikdy jsem nazažil, ani ve večerních hodinách, že by alkohol změnil jeho osobnost natolik, aby ztratil šarm, inteligenci, bystrost, schopnost řešit problémy." Tedy najednou není jasno, zda jde pořád o deficit, nebo se to přelilo do kategorie "zásluh". Citát však, tak jak to bývá, promluvil dostatečně jasně.
Nelevicoví prezidenti
Obraz Zemana je Bělohradským předestřen jako kritický, zraňující, ale především "pravdivý". Že pokračování tohoto "obrazu" z doby postpremiérovské, plné křivd, resentimentů a vlastních zranění, muselo být nutně zahaleno, aby vedle něj nemohl Schwarzenberg obstát, se rozumí samo sebou. Jinou věcí je, co toto "zamlčení" vlastně znamená. Minimálně je zjevné, že celá tato "anamnéza" relativizuje vlastní důvod volby (hlas "levicovému prezidentu"), jak bylo připomínáno Jiřím Dientsbierem ml. Ovšem i tak je třeba si položit otázku, k čemu je vůbec dobré a potřebné, aby prezident byl levicový, či co se stane, pokud takový nebude? Byť má prezident republiky nazastupitelné pravomoci, jeho role v systému je spíše reprezentační a podepisovací (vzpomeň na dva důležité symboly – Klausovo odmítání "podepsat" Lisabonskou smlouvou či krádež chilského pera). K levicové (pravicové) zemi je třeba levicová (pravicová) sněmovna, a z ní odvozená vláda. Po vyjádřeních Zemanova předchůdce o Evropské unii a globálním klimatu se navíc jeví, že u prezidenta je méně někdy více. A s méně slovy a činy se dočká více díků. Nakonec k představě a – teď už to lze říci – fetiši "levicového prezidenta" patří i další aspekt. Většinové útoky na Zemana jsou atakem na levici obecně. A v tomto sporu nemůžou "nelevicoví prezidenti" či "levicoví neprezidenti" zůstat nedotčeni a říct "Nás se to netýká". Je to především tento fakt, který brání v razantnějšímu a přesnějšímu posouzení celé situace.
Zeman s malým "z"
Text, který chtěl zůstat stejným textem, si nemohl uvědomit skutečnost, že "knížecí jasnost" nepobývala necelých jedenáct let ve vysočinském ústraní jako Zeman, ale její politika od intronizace na křeslo ministra zahraničí nedošla přerušení. "Volte Karla" je mediální konstrukt, ale i konstrukt musí viset na nějakém háčku, který je pravdivý. K jedné z "pravd" patří, že Schwarzenberg byl v době volby aktivní politik (což především umožňuje vědět o jeho "deficitech"), zatímco Zeman politik emeritní, na temném odpočinku mimo světla ramp, která ukazují i nectnosti. Právě jeho výhra (navíc na pět let, a ne na čtrnáct dní), a nikoli Schwarzenbergův postup do druhého kola (který byl jasným limitem tohoto konstruktu), je "drobným, snadným vítězstvím" simulakra, šatu, který na sebe navlékl "důchodce z Vysočiny", totožným snem o Blanických rytířích, o "božím bojovníku za pravdu", o zemanovi, který statečně bojoval u Lipan a teď se vrací zachránit svůj lid. Zde je třeba být obzvláště opatrný, neboť jak se praví u Kafky: "Mezi sedláky a zámkem není žádný rozdíl."
To všechno české za námi
Bělohradský se ztrácí v tom, když ze všeho – pokud mu rozumíme opravdu správně – činí směsici kýče, simulaker, fetišů, virtuální reality a falešných představ, a "nic mu není svaté", "jako by zároveň nebylo nic nesmyslnějšího, nic zoufalejšího než tato svoboda". A kdy do takového pohledu musí patřit i nejpřítomnější vyjádření "toho všeho" – slavnost "Dne vzniku samostatného československého státu" s vojenským představením na Vítkově a civilním předáváním metálů ve Vladislavském sále. 28. říjen je jistě směšný den, když Československo, které pro neschopnost být "státem Němců, Čechů, Slováků i Maďarů" zaniklo dokonce dvakrát, slaví své nedožité narozeniny, a pro naši republiku – nemajíc žádné srovnatelné výročí – musí být i jejím svátkem. Vším však prostupuje minulost, ať již ta královská nebo republikánská, obrozenecká jako moderní. Všechno, čemu se Bělohradský směje – husitství, "jehož uctívání mělo kompenzovat 'neozbrojený' způsob, kterým národ usiloval o svou samostatnost", národní obrození v čele s Boženou Němcovou, idealizující fetiš Republiky československé s heslem My máme Masaryka! vytváří dohromady obraz českého národa a jeho dějin, a tím i jeho přítomnosti. "To všechno české za námi" prostupuje i tím, kdo je nyní prezidentem, ať už jím je kdokoli, abychom "zároveň se zpěvným ptactvem opouštěli podzimní krajinu, hledajíce modřejší nebe, teplejšího slunce" (Němcová, B. – V zámku a podzámčí, kap. IX).
Více než pravda
I kdyby byl zvolen Schwarzenberg, a ten pak namísto Bělohradskému předával medaili Tomáši Klusovi (tentokrát za jeho zásluhy), vše by bylo zahaleno stejným zvukem (včetně písně Kde domov můj a něčeho od Smetany). I Češi, i Praha, mají svůj zvuk. Ústava Republiky československé, která konstituovala První republiku a inspirovala tu současnou, je zahalena určitým mýtem (melodickým zvukem), díky němuž lze snáze pominout její "rušivé" nedokonalosti a nenaplnění, ale vždy to bude především tento mýtus, který o její skutečné podstatě vypoví více než vytýkané nedostatky. To platí pro většinu mýtů a idejí, které spojují a bez nichž by se svět už definitivně rozpadl. Každá sjednocující idea musí minimálně v něčem odpovídat skutečnosti (Zeman jakožto premiér) a v něčem být "ještě víc než pravda" (Zeman jakožto "levicový prezident"). Musí být blízká, ale ne příliš, a tak trochu neznámá, dosud plná možností. Jak věděl Kafka, člověk bude zklamán, pokud ní objeví pouze starého známého, který mu je břemenem.
Svatozáře světců
Kdo na předvolebních mítincích "levicového prezidenta" spatřil obličeje rozzářené stejně jako před "knížecí jasností", kdo poslouchal, co o Milošovi mluví, pochybuje o tom, že předmětem jejich volby byl skutečný obraz. Podmínkou jakéhokoli volebního úspěchu musí nutně být obdaření vítěze jistou svatozáří světců, k níž mohou vzhlížet fanoušci. Vědomí, že je něco více než jen "realitou". Na volbách je něco sakrálního, něco, co se blížu Bohu. K tomu všemu patří víra a další náboženské (či po vzoru autora "fetišistické") náležitosti. Tomu a tomu politikovi nevěřím, říká se. A komu jinému, vždyť ostatní... (dosaď cokoli). Někdy je to dokonalé vytržení, ale pravdivý obraz je tím posledním, na který se dá dívat. Může zaznít souhlas s Bělohradským, který kdesi napsal, že "v politice nelze nahradit věc, o niž jde, společným dojetím na sokolském sletu či pohřbu Jana Palacha", jenomže při volbách je to právě ono "společné dojetí", jež je nenahraditelné. Pan K. ostatně ještě nikde "neviděl úřad a život tak do sebe vpletené jako zde, tak vpletené, až se někdy zdálo, že si úřad a život vyměnily místa". Dovolávání se "obrazu reality" či apelu na rozum, který je v Bělohradského textu spíše rozumářstvím a racionalizací, tak působí "jako odněkud jinud".
Alternativa
Po době, kdy Zeman učinil z oslovení "levicový prezident" sprostá slova (pohleď na frázi "setkání levicových politiků s levicovým prezidentem") a pozbyl hodně ze své popularity (jak to bývá, když se lehce a překvapivě nabude), není již tento nový pohled nijak překvapivý a spíše se blíží obrazu generála po bitvě a jinému českému sportu, totiž prohlášení "Vždyť jsem já to povídal" (Němcová, B – V zámku a podzámčí, kap. V). Bělohradského text přece vyrůstal za zcela jiné situace, měl sloužit k naplnění Kafkových slov "když mu šátek sejmeš, prohlédne". Volba "levicového prezidenta" a její zdůraznění ve veřejné prostoru byly kompenzací Nečasovy vlády. To je zřejmě nejpřesnější ohlédnutí do minula, ale i pohled vpřed. Pokud prezident dojde vědomí, že nevyhrál díky svému "šarmu, inteligenci, bystrosti a schopnosti řešit problémy", tedy díky něčemu pozitivnímu, ale především jako alternativa tehdejší situace, dokáže tím, že zcela nepozbyl toho, čemu se říká "good common sense" a co by spisovatelka asi přeložila jako "rozum zdravý" (Němcová, B. – Obrázek vesnický). Po prvním kole prezidentské volby bylo zjevné, že pana Zemana vítězství zastihlo nepřipraveného. Přesně sem by se měl vrátit. Ne hrát si na Pánaboha, protože tím nikdo není. Měl by být přesně tam, kde novodobý český revolucionář Hašek říkal "Omlouvám se!" a tak trochu "žít v trestu". Jenže jak pravil Kafka jinde ve svém Zámku: "Jsou ovšem příležitosti, které jsou jaksi příliš veliké, než aby se jich využilo, jsou věci, které neztroskotají na ničem jiném než na sobě samých."
V Listině základních práv a svobod se po vzoru Výmarské ústavy Německé říše a Základního zákona SRN hovoří o tom, že "vlastnictví zavazuje", to ostatně platí pro každé právo, každé je trochu povinností. A každá "pravomoc vyžaduje odpovědnost". Franz Kafka napsal: "Úcta k úřadům je vám vrozená." A myslí tím nás z "vesnice". To samo o sobě není problémem, pokud nástup na úřad není spojen s pozbytím této vrozené úcty. Avšak kdo jiný by měl více pocítit, než první přímo zvolený prezident, že je ustaven díky hlasu ostatních? Obdobně ten, kdo je třeba místopředsedou Senátu nebo hejtmanem, že tam není kvůli svému soukromému prospěchu a "chlebařině", ale že je to především on, kdo je zavázán a povinen druhým, jakkoli blbě to zní.
Konec.
Napsal: Abd el Kader, říjen 2013
--------
–--
--------
Text, na který je reagováno:
Václav Bělohradský – Podzámčí volí pankáče ze zámku
Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum – to je hrozivé poselství přímé volby prezidenta. Pro mediální konstrukt Schwarzenberg, vyrobený naší „kulturní frontou“ a naservírovaný publiku a mládeži s využitím formálních prostředků anarchistické a punkové subkultury, použil ten výraz poprvé Jan Čulík v Britských listech.
Slovem simulakrum se označuje obraz, který skutečnost nezobrazuje, ale nahrazuje a snadno může být proměněn ve fetiš. „Je zde vyprázdněn komunikační kód celé subkultury a absurdně zneužit pro pravý opak toho, co kdysi symbolizoval… je ukraden přesně tím, co tak bytostně nenáviděl a proti čemu revoltoval – (establishmentem),“ dodává Dominik Forman.
Přímá volba prezidenta byla od počátku vějička, nabízená pod heslem: Na stranickou politiku rozhořčený lid si chce sám zvolit svého prezidenta. Byl to fetiš, který měl lidi smířit s úpadkem demokracie pod vládou „rozpočtové zodpovědnosti“.
O vznikání a zanikání kolektivních fetišů v politických dějinách moderního českého národa jsem už mnohokrát psal. Fetiš je ztělesněná lež, ke které se lze přimknout, abychom vytěsnili nesnesitelnou pravdu. Tak například po roce 1918 se Karel Čapek a jiní upřímní demokraté fetišistickým heslem My máme Masaryka! snažili vytěsnit nesnesitelnou pravdu o malé legitimnosti státu neexistujícího „československého“ národa a také o neschopnosti parlamentu změnit strukturu státu tak, aby byl státem Němců, Čechů, Slováků i Maďarů; během Pražského jara fungovala jako fetiš slabá demokracie První republiky; dnes nás fetiš Jan Palach má smířit s nesnesitelnou lehkostí normalizace a fetiš Mašíni zase s tím, že československá demokracie se v roce 1948 rozplynula jako sníh na jarním slunci a velká část „demokratické kulturní obce“ se začala věnovat oblíbenému národnímu sportu – běhu na pomoc vítězi.
Církevní a státní pohřeb udělal například z Václava Havla, kritika civilizace samopohybu a aktivního ekumenika až náboženského pankáče, fetiš, jehož uctívání by nás mělo smířit s rostoucí klerikalizací a oligarchizací společnosti a státu.
Proliferace fetišů v českých dějinách souvisí s „nesamozřejmostí národa“, o níž nedávno psal Jiří Pehe v Salonu Práva. Jen málo národů zakusilo tak obrovskou distanci mezi tím, co historie nabízela a co obrozující se národ od ní potřeboval, jako Češi.
Naše národní obrození pracovalo se simulakry a fetiši v míře výjimečné, připomeňme si jen klíčovou roli fetiše husitství, jehož uctívání mělo kompenzovat „neozbrojený“ způsob, kterým národ usiloval o svou samostatnost. Nevděčným až nebezpečným úkolem kritického českého intelektuála bylo nějak tu distanci zmenšovat, donucovat společnost přijmout větší porci reality, aniž by se národ vylekal, že vlastně nemá proč se obrozovat.
* * *
Rozlišme mezi logikou zobrazení a logikou simulakra. Zobrazení odkazuje na něco za obrazem, za co musí být zobrazující odpovědný, obyčejně tomu říkáme realita. Jedná se ale pouze o naši zkušenost, k níž každý obraz nastoluje znepokojující vztah, děláme si jej přece proto, abychom čelili nebezpečí, že nerozeznáme, co je v našich zkušenostech důležité, že neporozumíme rozporům mezi zkušenostmi vlastními a zkušenostmi druhých lidí a nebudeme umět vřadit své zkušenosti do dějin našeho společného světa.
Logika simulakra naproti tomu nezobrazuje naše zkušenosti, nahrazuje je, a nabízí nám tak možnost uniknout před vždy zraňujícími (někdy nesnesitelnými) rozpory reality přimknutím se k fetiši. Kampaň Volte Karla! je typickou ukázkou logiky simulakra, kulturní fronta tu nadbíhá českému mýtotvornému libidu a traumatizovanému kolektivnímu podvědomí.
Fetišistická logika, všudypřítomná v politických dějinách moderního českého národa, se v kampani Schwarzenberg for president ukazuje v celé své nebezpečné energii. Naše „kulturní (a zčásti i akademická) fronta“ volí „knížete Karla“, jehož mediální simulakrum nemá nic společného s působením Karla Schwarzenberga v českém politickém systému. Funguje jako fetiš, ve kterém působí podvědomé motivy z oblíbených českých pohádkových idyl o dobrých „knížecích jasnostech“, přimknutím se k němu lze slastně popřít rušivou politickou realitu.
Obraz Karla Schwarzenberga v nedávných politických dějinách je obecně známý. Po krátké spolupráci se Stranou zelených založil s Miroslavem Kalouskem TOP 09 – už název té strany je simulakrum, slova „tradice, odpovědnost, prosperita“ jsou dokonale vyprázdněná, kdo a komu například je odpovědný za současnou krizi finančního systému?
Bankéři občanům poškozeného státu anebo celému lidstvu, jak by vyžadovala globalizace? Anebo té „vyšší instanci“, kterou Václav Havel neuměl pojmenovat, ale kterou ctil svým životem? Úspěch této groteskní mediální směsky hesel především u umělců a mladých voličů ukázal, že česká společnost má snížený práh vnímavosti k simulakrům a fetišům. Proti politice této vlády se protestovalo po větší část minulých dvou let, dokonce se na Václavské náměstí přes nepřátelství médií sešlo sto tisíc lidí. Pokusila se také o reformu školství, ta zatím neprošla, v omezené míře prosadila druhý penzijní pilíř, jejím největším úspěchem byly církevní restituce. Slovo restituce, invokující nápravu křivd, je tu jen fetišem, který nás má smířit s politikou postupné klerikalizace státu.
Považuji pak poslední dva ministry kultury vybrané TOP 09 za nejhorší v polistopadové éře, jejich jmenování je pro mě příznakem přezíravého postoje ke kultuře, typického pro tuto vládu. V obraze (ne simulakru) Karla Schwarzenberga nelze zodpovědnost za tuto antikulturní politiku škrtnout, přesto ale kulturní fronta „olizuje nohu, která ji kopla“. Není to typické pro politický aktivismus české kulturní fronty v nedlouhých dějinách české demokracie? Neudělali takový konstrukt nakonec i z Havla? Nahradit obraz simulakrem a ten pak povýšit na fetiš zakrývající zraňující realitu a získat pro něj konsenzus – to je politický aktivismus naší kulturní fronty. Nemá ale umění simulakra bořit?
* * *
Fetiše patří ke struktuře lidské existence, nikdo se bez nich neobejde, ani národy, ani jednotlivci. V českém kontextu ale fetišistická logika už ohrožuje veřejný prostor v jeho základní funkci, kterou je demystifikace, odhalování simulaker a obrana zkušenosti. Snadnost, s níž bylo simulakrum Schwarzenberg zkonstruováno a proměněno ve fetiš, je varující. A varující je také spontánní participace významné části „kulturní obce“ na této akci. Jiří David napsal, že volební kampaň K. S. mu byla „znechucena stupidním zneužitím grafiky prvního alba Sex Pistols, v pravý opak toho, co tehdy symbolizovalo, tedy revoltu vůči establishmentu, britské královně a obecně k vládním garniturám“, a že odmítá „zapomenout na poslední neschopné ministry kultury, zradu Strany zelených, kauzu Čunek … (a na to, že) je vše …poppolitický kýč“. Aktivismus kulturní fronty je v tomto ohledu neetický.
Jaký je hlubinný motiv úspěchu simulakra Schwarzenberg v českém veřejném prostoru? Myslím, že volič musí volit mezi obrazem zraňující reality a útěšným simulakrem. Miloš Zeman je kus naší zraňující historie, víme o jeho zásluhách i deficitech, mně například se nelíbí jeho postoj k Temelínu, fixace na ekonomický růst pomocí investičních pobídek a následné podcenění ochrany životního prostředí, bagatelizace důsledků opoziční smlouvy a mnoho dalšího. Vím ale také, že jeho vláda byla úspěšná, že zachránila a privatizovala hroutící se banky, hájila sociální stát atd.
Stejně jako Václav Klaus je Miloš Zeman kusem naší společné historie, není to simulakrum. Naopak simulakrum Schwarzenberg je totálně podřízeno logice fetiše, přimknutím se k němu odmítáme realitu, totiž jeho stranickou politickou angažovanost, která by měla být rozhodujícím argumentem pro či proti.
Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita, za necelé století jsme měli osm států, jestli dobře počítám. Volit „pana knížete“ je symbolická negace našich dějin, které se nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní.
* * *
Shrňme naši úvahu. Z kampaně Schwarzenberg for president dělá simulakrum pečlivé vyškrtnutí toho, že je stranickým kandidátem, předsedou TOP 09, že jeho zvolení je referendem o politice této vlády. Mediální negace této reality je postavena na hesle: „V prezidentské volbě nejde o překonaný šibolet pravice–levice, ale o osobnosti.“
Je to vrchol simulakrové logiky – církevní restituce, privatizace školství, penzijní reforma jsou jasné příklady pravicové politiky. Osobnost je v komplexní postprůmyslové společnosti, v níž roste podíl specializovaného vzdělání na tvorbě zákonů, pouhý fetiš, alespoň v mírových poměrech. V politice si konkuruje pravice a levice, kdo to popírá, konstruuje simulakra, ne obraz reality.
Je vždy lepší volit obraz reality, jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum, které nám ji milosrdně překrývá, neříká se nadarmo „krutá pravda, luzný klam“. Fetiš se ale vždy nakonec rozplyne a zbude po něm jen stud.
Volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného „kulturní frontou“, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty.