Nebrozanský web

Případ jezera Lanoux (Affaire du lac Lanoux)

 

         Nález arbitrážního tribunálu ze dne 16. listopadu 1957 ve věci Jezero Lanoux (Španělsko/Francie) náleží mezi historicky nejvýznamnější a nejčastěji citovaná rozhodnutí v oblasti mezinárodního práva životního prostředí (ŽÁKOVSKÁ 2009, str. 84 - 85). A tak, ačkoli spolu s dalšími slavnými kauzami Beringovo moře (Bering Sea Arbitration, 1893) a Slévárna v Trailu (Trail Smelter, 1941) nabývá každým rokem úctyhodnějšího stáří (především optikou dynamicky se rozvíjejícího práva životního prostředí), zůstává poučným dodnes, o čemž svědčí používání jeho závěrů účastníky i arbitry v aktuálnějších právních sporech (kupř. Jaderné zkoušky, Gabčíkovo-Nagymaros, Budování pevniny v Džohorské úžině, Železný Rýn, Papírny na řece Uruguay, Letecké rozprašování herbicidů, Kišenganga).

Tuomas Kuokkanen připomíná, že "spor ve věci Jezero Lanoux se týkal spíše využívání přírodních zdrojů než ochrany životního prostředí. V pozadí sporu byl ve skutečnosti konflikt hydroenergetických zájmů s těmi zemědělskými. Zatímco francouzská vláda naplánovala odklon vod k výrobě elektrické energie, španělská vláda byla znepokojena možnými negativními dopady takového odklonu na potřeby španělského zemědělství. Z právního hlediska se Francie opírala o své právo na využívání vlastních přírodních zdrojů, zatímco Španělsko tvrdilo, že francouzský projekt vyžaduje předchozí dohodu mezi oběma vládami" (KUOKKANEN 2002, str. 77)

 

A v tomto duchu dodává: "Výsledek případu Jezero Lanoux nevrhl mnoho světla na otázky týkající se ochrany životního prostředí. Spíše naopak, nález odkryl další stranu ekologických otázek: legitimní právo státu na využívání vlastních přírodních zdrojů. Vskutku, rozhodnutí uznalo, že stát má právo na využívání svých přírodních zdrojů při zohlednění zájmů ostatních států" (tamtéž, str. 79).

 

Tim Stephens souhlasí, že v řízení Lanoux nešlo o otázky ekologické povahy. I když se předmět věci týkal podstatné změny sdíleného toku, je zde zřetelná absence ekologických argumentů v podáních stran či v rozhodnutí tribunálu. Avšak navzdory těmto limitům může případ Lanoux sloužit důležitým ekologickým cílům. Nález v podstatě uznal přístup omezené územní suverenity, když konstatoval, že francouzská práva využívat horní tok řeky Carol byla omezena povinností zohlednit zájmy níže položeného Španělska. Fakt, že stát na dolním toku byl ve své argumentaci takto úspěšný, "slouží nejen ochraně jeho zemědělského či jiného odvětví závislého na mezinárodní řece, ale rovněž může účinně posloužit ochraně rovnováhy ekosystémů, která by byla jinak narušena" (STEPHENS 2009, str. 169-170). Rozhodnutí otevřelo dveře tomu, aby ekologickým zájmům byl dán prostor při řešení říčních sporů. I proto bývá případ Lanoux "často citován na podporu několika ekologicky významných pravidel, především povinnosti států spolupracovat v dobré víře při hospodaření se sdílenými vodními zdroji" (tamtéž, str. 166).

 

J. Ondřej podotýká, že v arbitráži Lanoux jsou obsažena "pravidla pro proceduru vyjednávání". Podle nálezu měla Francie povinnost konzultovat se Španělskem o projektech dotýkajících se jeho zájmů. V této souvislosti dospěl arbitrážní tribunál k závěru, že konzultace a vyjednávání mezi dvěma státy musí být skutečná, musí být v souladu s pravidly dobré víry a nesmí být pouze formální. Příkladem porušení pravidel dobré víry jsou bezdůvodné přerušení jednání, neobvyklá zpoždění a systematické odmítání vyjádřit se k návrhům a v takovém případě mohou být použity sankce proti takto se chovajícímu státu (ONDŘEJ 2004, str. 176-177).

 

Jezero Lanoux (Lanós)

 

Ledovcové jezero Lanoux (či katalánsky Lanós, což však nález nepoužívá), ležící v přibližné výšce 2200 m. n. m., je jedním z největších pyrenejských jezer. Podle údajů z roku 1957 se rozkládalo na ploše 86 ha (délka 3 km, šířka 500 m), shromažďovalo 17 mil. m3 vody a jeho hloubka dosahovala max. 53 metrů.

 

Celé jezero (včetně svých přítoků a tajícího sněhu) se nachází ve francouzské části Pyrenejí (departament Pyrénées-Orientales), zhruba 8 km východně od Andorry a 16 km severně od španělského pohraničního města Puigcerda. Nejde tedy o "mezinárodní jezero", nicméně jak uvádí příručka k Úmluvě o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer (Helsinky 1992), rozhodčí nález ve věci Lac Lanoux (1957) se stal "milníkem v mezinárodním vodním právu", a to navíc v době, kdy "nebylo častou mezinárodní praxí, aby se vodní spory urovnávaly v rámci soudních nebo rozhodčích řízení" (UNECE 2013, str. 99).

 

Lanoux náleželo do úmoří Středozemního moře, neboť jezerní vody (tvořící jedinou říčku Font Vive) byly podstatným zdrojem (asi z 1/4) sdílené řeky Carol (jenom na šp. straně využívané 18 tisíci zemědělci), jež přechází španělské hranice u Puigcerdy a záhy se vlévá do Segre, přítoku významné španělské řeky Ebro.

 

Jezero Lanoux bylo tudíž součástí "mezinárodního vodního toku" (international watercourse) ve smyslu Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997), jež zachycuje nynější stav mezinárodního práva v této oblasti. Mezinárodním vodním tokem se rozumí "systém povrchových a podzemních vod, jež vytvářejí na základě svého fyzického vztahu jednotný celek a obvykle tečou do stejného ústí" [čl. 2 písm. a) Úmluvy], "jehož části se nacházejí v různých státech" [čl. 2 písm. b) Úmluvy].

 

Projekt vodní elekrárny

 

Dne 21. září 1950 požádala společnost Electricité de France francouzské ministerstvo průmyslu o povolení vystavět vodní díla pro využití energetického potenciálu jezerních vod k výrobě elektřiny. Plánovaná výstavba přehrady vysoké 45 metrů by jezero Lanoux změnila v nádrž schopnou zadržovat až 70 mil. m3 vody. Stěžejním aspektem projektu však bylo trvalé svedení vod do atlantického úmoří (povodí řeky Garonne). Voda měla být nasměrována do vodní elektrárny, kde by po dopadu z výše 780 metrů procházela turbínou. Tento projekt by Francii umožnil vyrobit energii pro roční spotřebu města s 326 tis. obyvateli.

 

Ztrátu čtvrtinového zdroje mezinárodní řeky Carol projekt  kompenzoval vodami horního toku Ariege v atlantickém úmoří. Ty měly být do řeky Carol přiváděny 5 km dlouhým tunelem (v rychlosti 5 m3/s), sice v místě o pár kilometrů níže od původního ústí jezerních vod, ale ještě dostatečně včas, aby odnětí vod nepocítily francouzské obce na řece (Porta, Carol, Courbassil, Riutes, Latour-de-Carol), ani obyvatelé Španělska (francouzská vláda v rozhodčím řízení zdůrazňovala, že k nahrazení vod dojde ještě před vstupem do umělého kanálu Puigcerdy, který je v soukromém vlastnictví tohoto města, a tím spíše před překročením španělských hranic).

 

Projektem společnosti Electricité de France nabyl konkrétních rysů plán na svedení lanouxských jezerních vod do řeky Ariege v atlantickém úmoří, o němž bylo se Španělskem jednáno již od roku 1917. 

 

Pokud jde o nahrazené množství vod řeky Carol, francouzská vláda zastávala názor, že odebrané vody by měly být vráceny, avšak pouze v množství, které odpovídá skutečným potřebám španělských uživatelů. Lze předpokládat, že těmito "skutečnými potřebami" bylo míněno "existující využívání Španělskem"  (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 37). Francie se zjevně opírala o čl. 9 Dodatkového aktu (Acte additionnel), uzavřeného mezi Francouzským císařstvím a Španělským královstvím 26. května 1866 jakožto závěrečný doplněk tří smluv z Bayonne vymezujících francouzsko-španělskou hranici. Čl. 9 Dodatkového aktu zní takto: "Pro vodní toky, které tečou z jedné země do jiné, anebo které tvoří hranici, uznává každá vláda (...) zákonnost zavlažování, vodních děl a užívání pro domácí účely, jež právě existují v jiném státě na základě povolení, právního titulu nebo právního předpisu, za předpokladu, že vody budou využívány v množství nezbytném k uspokojení skutečných potřeb, zneužívání bude vyloučeno a toto uznání nebude na újmu příslušnému právu vlád povolit veřejně prospěšné práce za podmínky řádného odškodnění."

 

Pokud jde o poslení podmínku čl. 9 Dodatkového aktu, lze jen upozornit na problematičnost náhrady ekologické újmy ve specifické oblasti "mezinárodních říčních sporů", když už američtí autoři Laylin a Binachi uvádějí: "Opatření v podobě finančního odškodnění, poskytnuté po porušení mezinárodní povinnosti, je zřídka adekvátní v případě podstatné změny režimu říčního systému, na němž závisí existence národů. Člověk hynoucí žízní nemůže být oživován pěnezi nahrazujícími jeho vodu, i když jsou poskytnuty předem. Důsledky pro národ mohou být neméně fatálními!" (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 31-32)

 

A byla to právě tato "extrémní pozice" v podobě pouhého peněžního odškodnění španělských ztrát plynoucích z plánovaného odklonu (původně zastávaná Francií, která v prvotních plánech nepočítala s navrácením vod do řeky Carol), jež Španělsko vedlo k "opačnému extrému" uplatňovat právo veta (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 38).

 

Jednání se španělskou stranou

 

Podle čl. 11 Dodatkového aktu oznámil prefekt francouzského departamentu Pyrénées-Orientales dopisem ze dne 26. května 1953 guvernérovi šp. provincie Gerona, že Francie usiluje o projekt rozvoje jezera Lanoux, zahrnující odklonění jezerních vod do řeky Ariege s jejich nahrazením v množství, jež odpovídá potřebám španělských pohraničních uživatelů (současně byla šp. vláda vyzvána, aby předložila nároky na náhradu škody v souvislosti s těmito veřejně prospěšnými pracemi podle čl. 9 Dodatkového aktu).

 

Kruciální čl. 11 Dodatkového aktu, v němž je obsažena povinnost notifikace, zní takto: "Pokud se v jednom státě navrhuje uskutečnění prací či udělení nových povolení, jež mohou změnit režim či objem toku, jehož dolní či protilehlá část je užívána obyvateli druhého státu, bude o tom informován nejvyšší správní orgán departamentu či provincie, kam takoví obyvatelé patří, odpovídajícím orgánem, v jehož obvodu jsou navrhovány takové projekty, aby v případě dotčení svých práv mohli obyvatelé sousedního státu vznést včas u příslušných orgánů své požadavky, a tak byly ochráněny veškeré zájmy, jež mohou existovat na každé straně."

 

Španělská vláda v odpovědi ze dne 18. června 1953 předložila žádost, aby nebyly prováděny žádné práce, dokud se nesejde Smíšená technická komise (Commission mixte d'ingénieurs), jež byla zřízena z francouzské iniciativy po druhé světové války právě k oboustranným rozhovorům ohledně využívání jezera Lanoux.

 

Francouzská vláda reagovala nótou ze dne 27. června 1953. Španělsku poskytla záruku, že nebudou prováděny ani připravovány žádné práce související s jezerem Lanoux, byť zdůraznila, že Dodatkový akt nestanoví povinnost pozastavit na žádost druhé strany práce, které by mohly ovlivnit vodní systém. Zároveň souhlasila se zasedáním Komise.

 

Mezitím francouzská vláda začala přehodnocovat svůj postoj týkající se množství vody, která má být vrácena do řeky Carol, a rozhodla se pro plné nahrazení. Prefekt departementu Pyrénées-Orientales o tom 21. ledna 1954 informoval svého geronského kolegu (spolu se zasláním technických dokumentů ohledně tohoto projektu).

 

Nicméně vláda Španělska nótou ze dne 9. dubna 1954 upozornila na vážnou újmu, která by byla způsobena v důsledku zamýšlených prací na španělské části údolí Cerdagne, a opětovně požádala o zasedání Smíšené technické komise.

 

Francouzská vláda odpověděla 18. července 1954, přičemž zopakovala, že nynější záměr vrací veškeré vody na španělské území. Zatímco v předchozím případě vstupoval do hry čl. 11 Dodatkového aktu (a Francie byla podle svých slov povinna informovat španělské orgány o navrhovaných pracích za účelem určení náhrady eventuálních škod), ten se nyní neuplatnil, když španělští obyvatelé neutrpí žádnou újmu. Pařížská vláda následně uvedla, že již není vázána příslibem nezahájit práce do zasedání Komise, nicméně v naději vzájemného porozumění a spolupráce nevznáší žádné námitky vůči tomu, aby Komise detailně prostudovala navrácení vod do řeky Carol.

 

Dekretem z 20. října 1954 bylo vodní dílo na jezeře Lanoux prohlášeno za veřejně prospěšnou stavbu.

Zasedání Smíšené technické komise se uskutečnilo v Perpignanu 4. srpna 1955, aniž dosáhlo jakéhokoli výsledku. Otázka rozvoje jezera Lanoux byla následně probírána na schůzce Mezinárodní komise pro Pyreneje, konané v Paříži od 3. do 14. listopadu 1955, kde se rozhodlo o zřízení nového orgánu k vyjednávání, tzv. Zvláštní smíšené komise, pověřené úkolem vypracovat návrh pro využívání vod jezera Lanoux, který by byl předložen oběma vládám.

 

Zvláštní smíšená komise se sešla dne 12. - 17. prosince 1955 v Madridu. Dne 12. prosince 1955 francouzská delegace navrhla významné záruky španělských zájmů: Náhradní přítok do řeky Carol (tunelem z Ariege) se bude rovnat přirozenému přítoku jezerních vod, vždy minimálně 20 mil. m3 vody ročně. Na přehradě Lanoux bude vybudován ventil, který v případě narušení náhradních dodávek umožní obnovit tok jezerních vod. Dozor na prováděním těchto opatření bude během všech konstrukčních fází svěřen smíšené komisi (Commission Mixte). Přístup ke všem dílům v kterékoli době bude mít člen španělského konzulátu v Toulouse, aby se ujistil, že francouzský slib je správně dodržován a prováděn. Španělská delegace však zachovávala zásadní nesouhlas s jakýmkoli odklonem jezerních vod.

 

Poslední jednání Komise se konalo počátkem března 1956. Francouzská delegace dne 2. 3. 1956 uvedla některé další postupy a záruky k ochraně zájmů španělských uživatelů (plná náhrada odkloněných vod bude odstupňována podle potřeb španělského zemědělství, maximum během zavlažovacího období a odpovídající snížení v zimě; meziroční rezerva jezerních vod umožní Španělsku získat dodatečné zdoje v mimořádně suchých letech), zatímco španělská delegace představila projekt na využívání jezera Lanoux bez jakéhokoli přesměrování vod. Dne 5. března 1956 tak předseda španělské delegace odpověděl podle záznamu jednání toto: "Nové návrhy francouzské delegace nelze brát v úvahu, neboť jakékoli řešení, které zahrnuje odklon vod jezera Lanoux z jeho přirozeného toku, je pro španělsko nepřijatelné. Dodal, že postoj španělské delegace neplyne z touhy získat kompenzaci buď zvýšením obejmu vod k zajištění španělského zavlažování, anebo výhodnější elektrickou energií, takže je zcela zbytečné dohadovat se o objemu vody jakožto kompenzaci, neboť neexistuje žádná dohoda na základní otázce." Vzhledem k tomu, že návrhy obou stran nešlo uvést v soulad a Komise nebyla schopna dosáhnout dohody, rozhodla dne 6. března 1956 o ukončení své práce.

 

Francouzská vláda nótou ze dne 21. března 1956 uvědomila Španělsko o tom, že už jí nic nebrání v tom, aby pokračovala v pracích. V důsledku toho byla dne 3. dubna 1956 realizace projektu jezera Lanoux znovuobnovena (dosud se postavila pouze související zařízení jako silnice a vedení).

 

Rozhodčí dohoda

 

V květnu 1956 se obě země rozhodly předložit spor arbitrážnímu tribunálu ad hod. Dne 19. listopadu 1956 byla v Madridu uzavřena rozhodčí dohoda (Compromis) o výkladu Smlouvy z Bayonne ze dne 26. května 1866 a jeho Dodatkového aktu z téhož dne ohledně používání vody jezera Lanoux.

 

Tato konkrétní dohoda byla uzavřena na základě francouzsko-španělské Arbitrážní smlouvy z 10. července 1929. Laylin a Binachi si všímají toho, že 12 let po vypuknutí sporu podepsaly oba státy obecnou rozhodčí smlouvu (1929), jejímž prostřednictvím se dohodly na předložení všech nevyřešených sporů buď arbitráži, anebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti v Haagu. A dodávají: "Závazek zahájit soudní řízení může zabránit patovým situacím a podpořit konstruktivnější řešení vyžadováním zdrženlivosti a rozumnosti obou stran. To je krásně ilustrováno na případu Jezero Lanoux. (...) Uznání tohoto závazku, spolu s pozdějším uvedením těchto nových prostředků v život, mohlo přimět nestranný tribunál k takovému nálezu, kterého stěží mohlo být dosaženo vzájemným ujednáním." (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 37). Daný nález byl navíc podpořen "úspěšným ústupkem" předložit jedinou "relativně jednoduchou" otázku, přičemž "spor byl ve svých počatečních fázích vším jiným než jednoduchým" (tamtéž).

 

Tribunál byl požádán o zodpovězení této otázky:

 

"Je francouzská vláda oprávěna tvrdit, že prováděním prací k využívání vod jezera Lanoux (...) bez předběžné dohody mezi oběma vládami nejsou porušována ustanovení Smlouvy z Bayonne z 26. května 1866 a Dodatkového aktu z téhož dne?"

V rozhodčí dohodě byly formulovány postoje obou vlád takto:
"Podle názoru francouzské vlády realizace jejího projektu vzhledem k poskytnutým změnám a garancím neporuší jakékoli práva či zájmy předpokládané Smlouvou z Bayonne z 26. května 1866 a Dodatkového aktu z téhož dne.
Podle názoru španělské vlády by realizace tohoto projektu byla na újmu zájmům a právům Španělska, neboť na jedné straně mění přirozené poměry povodí jezera Lanoux odkloněním jeho vod do řeky Ariege, a tak nahrazení vod řeky Carol fyzicky závisí pouze na lidské vůli, což povede ke skutečné převaze jediné strany, spíše než k zachování rovnosti obou stran, jak je stanoveno Smlouvou z Bayonne z 26. května 1866 a Dodatkovým aktem z téhož dne; a na druhé straně takový projekt má vzhledem ke své povaze rozsah záležitosti, jež se dotýká obecného zájmu, a jako takový závisí na čl. 16 Dodatkového aktu, proto je pro jeho realizaci vyžadována předchozí dohoda obou vlád, a není-li jí, stát, který projekt navrhuje, nemůže práce provést."

 

Arbitrážní tribunál

 

Složení arbitrážního tribunálu: předseda Sture Petrén (Švédsko), rozhodci Plinio Bolla (Švýcarsko), Paul Reuter (Francie); Fernand de Visscher (Belgie), Antonio de Luna (Španělsko).

 

Na základě čl. 2 rozhodčí dohody jmenovala fr. vláda za členy tribunálu bývalého předsedu švýcarského federálního soudu Plinia Bollu a profesora na pařížské právnické fakultě Paula Reutera. Španělská vláda jmenovala profesora lovaňské univerzity Fernanda de Visschera a profesora madridské univerzity Antonia de Lunu. Dne 25. ledna 1957 jmenoval švédský král podle téhož článku za předsedu tribunálu Stureho Petréna, člena Stálého rozhodčího soudu (později v letech 1967-1976 soudce Mezinárodního soudního dvora). Pablo Sandonato de León si všímá toho, že arbitrážní tribunál ve věci Lanoux byl složen z právníků (a v některých případech uznávaných odborníků v oblasti mezinárodního vodního práva) i z diplomata, který mu předsedal. Tyto faktory měly podle něj rozhodující vliv na rychlost a pečlivost řízení (SANDONATO DE LEÓN 2008, str. 289).

 

Ústní jednání se konalo ve dnech 17. - 23. října 1957.

 

Byť v době vydání nálezu Tribunálu byly objekty z velké části dokončeny, zatím nezahrnovaly samotný odklon jezerních vod (v září 1956 francouzský velvyslanec v Madridu oznámil, že Francie bude do rozhodnutí arbitrážního tribunálu zachovávat status quo - LAYLIN, BINACHI 1959, str. 39). Vodní dílo bylo zprovozněno až v roce 1962.

 

Arbitrážní tribunál, který jednal v Ženevě, vydal svůj nález dne 16. listopadu 1957 ve francouzské a španělské verzi. Francouzské znění nálezu bylo publikováno v Reports of International Arbitral Awards, sv. XII, 1957, str. 281-317. Anglický překlad (bohužel ne úplně nejkvalitnější) by uveřejněn v I.L.R., sv. 24, str. 101 a násl.

 

Výrok

 

"Tribunál se rozhodl odpovědět kladně na otázku uvedenou v článku 1 Dohody. Při provádění prací k využívání vod jezera Lanoux (...) francouzská vláda neporušila Smlouvu z Bayonne z 26. května 1866, ani Dodatkový akt z téhož dne."

 

Odůvodnění nálezu

 

I) Aplikovatelné právo

 

Prof. Pavel Šturma uvádí, že judikát in re Lac Lanoux se vyslovuje k problematice "spravedlivého využívání přírodních zdrojů sdílených více státy", na druhou stranu upozorňuje na specifičnost kauzy plynoucí z toho, že se řešení sporu opíralo o existující smlouvu (ČEPELKA, ŠTURMA 2008, str. 310-311). Rovněž J. G. Lammers připomíná, že pravomoc Tribunálu byla omezena rozhodčí dohodou "na výklad smluvního práva" (LAMMERS 1984, str. 509).

 

Tribunál se nicméně neomezil na pouhou aplikaci Smlouvy z Bayonne a Dodatkového aktu z 1866, ale k jejich výkladu se nezdráhal "vzít v úvahu" i mezinárodní obyčejové právo. Přistoupil tak na přístup španělské vlády, která svá tvrzení založila rovněž "na určitých pravidlech obecného mezinárodního práva, za účelem výkladu Smlouvy a Dodatkového aktu z 1866".

 

William L. Griffin podotýká, že strany hájily svou věc jak podle mezinárodního obyčejového práva, tak podle smlouvy, a Tribunál zastával názor, že při výkladu smlouvy by mělo být použito mezinárodní obyčejového právo (GRIFFIN 1959, str. 62).

 

Nebylo samozřejmě sporu, že "otázka předložená Tribunálu v nynější věci je zřetelně omezena Rozhodčí dohodou na výklad Smlouvy z Bayonne z 26. května 1866 a Dodatkového aktu z téhož dne", jak poznamenalo Francouzské memorandum (str. 48). Avšak právě k tomuto výkladu mělo posloužit i právo obyčejové (francouzská strana mluvila o "právu národů").

Tím se nález liší od rozsudku Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti (SDMS) ze dne 28. června 1937 ve věci Svedení vod řeky Meuse (A/B 70), který se omezil na otázky nejužšího výkladu smlouvy a neaplikoval, ani neřešil mezinárodní vodní právo (čehož někteří dodnes litují, viz SCHWABACH 1996, str. 328).

 

Tribunál ve věci jezera Lanoux tento "obdobný případ" řeky Meuse dokonce cituje (viz bod 2 nálezu). SDMS onehdy uvedl: "Během řízení, v písemné i ústní části, bylo občas odkazováno na použití obecných pravidel mezinárodního říčního práva (regles générales du droit international fluvial). Dvůr je toho názoru, že otázky přeložené stranami v nynější věci jej neopravňují opustit rámec Smlouvy z roku 1863." (rozsudek SDMD ze dne 28. června 1937 ve věci Svedení vod řeky Meuse, Nizozemsko proti Belgii, str. 16)

 

Arbitrážní tribunál se vůči tomuto pojetí nijak nevymezuje, naopak se snaží navodit dojem, že ve skutečnosti nedělá nic jiného než, že následuje stanovisko Dvora. Ve skutečnosti pokračuje takto:

 

"Vzhledem ktomu, že otázka předložená Dohodou se týká toliko Smlouvy a Dodatkového aktu z roku 1866, Tribunál uplatní na každý jednotlivý bod následující pravidla:
Jasná ustanovení smluvního práva netřeba vykládat; (...) vyžadují-li ustanovení výklad, musí být proveden v souladu s mezinárodním právem; mezinárodní právo nenařizuje žádnou absolutní a rigidní metodu výkladu; proto je přípustné zohlednit v jakém duchu byly zformovány pyrenejské smlouvy, jakož i pravidla obecného mezinárodního práva (regles du droit international commun)." (bod 2 nálezu)

 

Proto André Gervais mluví o "frapantním" rozdílu mezi nálezem Lanoux a rozsudkem Svedení vod řeky Meuse (GERVAIS 1960, str. 382). Podle Tima Stephense byla skutečnost, že případ Lanoux "významně přispěl k rozvoji mezinárodního vodního práva", dána právě tím, že se "Tribunál odvážil jít za přesné podmínky své pravomoci a posuzoval obecné principy mezinárodního práva" (STEPHENS 2009, str. 170-171). Tentýž autor pak vyjadřuje podivení nad tím, že předseda arbitrážního tribunálu Sture Petrén později jako člen MSD nepatřil k soudcům, kteří v případu Jaderné zkoušky (1974) zvažovali uplatnění vznikajících principů mezinárodního práva životního prostředí.

 

Pablo Sandonato de León souhlasně uvádí, že význam arbitrážního nálezu ve věci jezera Lanoux je dvojí: kromě primárního urovnání francouzsko-španělského sporu byl důležitý pro "budoucí rozvoj mezinárodního práva obecně a mezinárodního práva životního prostředí a vodních toků zvláště" (SANDONATO DE LEÓN 2008, str. 289). Rozhodčí řízení vyzdvihlo některé aspekty jako jsou vztah mezi státem a územím podle obecného mezinárodního práva či povinnost dobrého sousedství. V oblasti práva přírodních zdrojů pak zase právní režim mezinárodních řek, ochranu zdrojů, směru a množství vod, respektování zájmů obyvatel na hospodaření a využívání mezinárodních řek, prevenci újmy obyvatel, notifikační povinnost, výměnu informaci či konzultace. Předmětem řízení byly rovněž aspekty obecné teorie mezinárodní odpovědnosti jako je zásada dobré víry,  hranice újmy (podstatná újma), mezinárodní odpovědnost "sic utere tuo ut alienum non laedas", či subsidiární odpovědnost státu za činnosti jeho příslušníků. Případ jezera Lanoux tak zůstával i 50 let po svém vyřešení nadále aktuálním jakožto klasický příklad pokojného urovnání ekologických sporů (tamtéž, str. 290 - 291).

 

Je však třeba učinit ještě jednu významnou poznámku. Zohlednění toliko ducha pyrenejských smluv, stejně jako pravidel obecného mezinárodního práva, by samo o sobě mohlo znamenat odmítnutí evolučního výkladu smluv (jakožto "živoucích nástrojů"). Z nálezu však plyne, že se tribunál ztotožnil s myšlenkou zastávanou zástupcem francouzské vlády při ústním jednání, podle níž se smlouva vykládá v kontextu mezinárodního práva platného v době její aplikace, nikoli jejího vzniku. Je to zřejmé z pasáží nálezu, které přihlížejí ke stavu moderních technologií (bod 8), rostoucímu vlivu člověka na síly a tajemství přírody (bod 9) či "mezinárodní praxi" (body 11 a 13) (GERVAIS 1960, str. 381). Tribunál tak uplatnil interpretační metodu, která smluvní texty při současném respektování jejich litery přizpůsobuje novým okolnostem (tamtéž, str 431).

 

II) Výhrada územní svrchovanosti

Aby arbitrážní tribunál mohl správně odpovědět na otázku, zda Francie porušila dané smlouvy, musel předně konkretizovat její povinnosti. Svou pozornost nejprve obrátil k vlastní povaze přehrady. Zde shledal, že se "veřejná díla v rámci francouzského projektu nacházejí zcela ve Francii; nejvýznamnější část, ne-li všechny dopady těchto děl se projeví na francouzském území; týkaly by se vod, jež podle článku 8 Dodatkového aktu podléhají francouzské územní svrchovanosti" (bod 1 nálezu).

 

Článek 8 Dodatkového aktu zní: "Veškeré stojaté a tekoucí vody, ať už v soukromém či veřejném vlastnictví, podléhají svrchovanosti státu, na němž se nacházejí, a tudíž právním předpisům tohoto státu, s výjimkou změn sjednaných mezi oběma vládami.
Tekoucí vody mění jurisdikci v okamžiku přechodu z jednoho státu do druhého, a pokud vodní tok tvoří hranici, každý stát vykonává svou pravomoc do poloviny toku."

 

Tento článek (vyzdvihovaný Francií) je samozřejmě stěžejním ustanovením v tom smyslu, že jasně vymezuje pozice i pravidla hry a zároveň zahání jakékoli myšlenky týkající režimu společného vlastnictví hraničních vod (srov. bod 15 nálezu), byť to nijak nenarušuje koncept spravedlivého a rozumného využívání mezinárodních toků. A vskutku, nález si všímá toho, že čl. 8 zároveň představuje "výhradu k principu územní svrchovanosti", a to ve slovech "s výjimkou změn sjednaných mezi oběma vládami" (bod 1 nálezu).

 

Zatímco francouzská vláda zůrazňovala princip "svrchovanosti státu nad vlastním územím" (jehož se prý hraniční smlouvy nijak nedotýkaly), španělská vláda zastávala stanovisko, že suverenita účastenských států hraničních smluv nad vodami mezinárodního vodního toku "není absolutní, ale podléhá změnám dohodnutým mezi oběma stranami". Tribunál tudíž následoval španělskou pozici.

 

Podle tribunálu nejvýznamnější tyto změny (tedy: fakticky omezující svrchovaná práva) jsou obsaženy v "některých ustanoveních Smlouvy a Dodatkového aktu z roku 1866" (bod 1 nálezu), avšak "mohou existovat i jiné" (bod 1 nálezu). Laylin a Binachi podtrhují posledně citovaná slova jako jasné odmítnutí francouzského argumentu, že veškerá možná omezení jejích svrchovaných práv musejí pramenit ze smluv (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 43-44).

 

Nález tu konkrétní ustanovení (smluvní či "jiná") zatím nevypočítává. Podle španělské vlády jsou jasnými omezeními územní svchovanosti kupř. pravidlo "uznávání existujícího legitimního využívání" (čl. 9 Dodatkového aktu) či "pravidlo týkající se rozdělení přebytku vody v letním období" (čl. 10 Dodatkového aktu), neboť byly založeny "na společném, pokojném využívání vody tekoucí územím obou států".

 

Je zjevné, že k nejdůležitějším modifikacím suverenity patří zmíněný čl. 9 Dodatkového aktu, který rovněž váže povolení veřejně prospěšných prací na hraničních tocích ("vodních tocích, které tečou z jedné země do jiné, anebo které tvoří hranici") na podmínku "řádného odškodnění" (a condition des indemnités légitimes). Ještě zásadnější se pak jeví čl. 11 Dodatkového aktu, podle něhož v případě projektů, "jež mohou změnit režim či objem" hraničního toku ("jehož dolní či protilehlá část je užívána obyvateli druhého státu"), musí být informován příslušný správní orgán druhého státu, "aby v případě dotčení svých práv mohli obyvatelé sousedního státu vznést včas u příslušných orgánů své požadavky, a tak byly ochráněny veškeré zájmy, jež mohou existovat na každé straně". Mohlo by se zdát, že oba články spolu úzce souvisejí a řeší toliko náhradu škody, jak by vysvítalo z francouzského prohlášení, arbitrážní tribunál však později pojme celou záležitost mnohem šířeji.

 

Uplatňování suverenity nad sdíleným přírodním zdrojem je očividně problematické i v té nejobecnější rovině. Díky své zeměpisné poloze se jeden stát dotýká práv ostatních, i když je činný jen v rámci svých hranic. Stát na dolním toku je kupř. v nevýhodném postavení, pokud jde o zavlažování, ale ve výhodnějším postavení, pokud jde o plavbu. Jinými slovy, mezi státy na mezinárodním toku existuje taková závislost, že činnost jednoho státu na vlastním území se může (prospěšně či negativně) dotknout druhého. Proto už roku 1911 uznal Institut mezinárodního práva (Institut de Droit International) na své madridské konferenci, že vzájemná závislost pobřežních států "vylučuje ideu naprosté autonomie jednoho státu podél úseku přírodního toku, jenž přechází v jeho svrchovanost", Francouzská vláda správně uváděla, že k suverenitě existuje "korelativní povinnost nepoškodit zájmy sousedního státu", ale jde ještě o mnohem víc, státy na mezinárodním toku musejí být partnery a jejich tok využíván rozumně a spravedlivě. Tak 48. konference Sdružení pro mezinárodní právo (International Law Association, ILA) konaná v New Yorku 1.-7. září 1958, došla k závěru, že "každý spolupobřežní stát má právo na rozumný a spravedlivý podíl z prospěšného využívání vod říčního povodí". Viz LAYLIN, BINACHI 1959, str. 46.

Francie zároveň argumentovala, že omezení jejího svrchovaného práva odklánět vody mezinárodních řek a jezer musí být restriktivně vykládáno, neboť by šlo o derogaci svrchovanosti. K tomu nález uvádí: "Před Tribunálem bylo tvrzeno, že tyto modifikace by měly být vykládány restriktivně, neboť jsou derogací svrchovanosti. Tribunál nemůže uznat tuto formuli za absolutní. Územní svrchovanost sehrává roli předpokladu. Ustupuje veškerým mezinárodním závazkům, bez ohledu na jejich pramen, avšak ustupuje jedině jim." (bod 1 nálezu)

 

Tímto logickým konstatováním, jež je (v jiné souvislosti) široce citováno nálezem arbitrážního tribunálu ze dne 24. května 2005 ve věci Železný Rýn (Belgie/Nizozemsko), bod 54, byl implicitně odmítnut neudržitelný princip absolutní územní svrchovanosti ztotožňovaný (spíše nepřesně) s Harmonovou doktrínou [americký ministr spravedlnosti Judson Harmon (1846 - 1927) roku 1895 ohledně sporu s Mexikem o využívání horního toku řeky Rio Grande prohlásil, že "pravidla, principy a precedenty mezinárodního práva neukládají Spojeným státům žádnou odpovědnost či povinnosti"]. Že arbitrážní tribunál neaplikoval Harmonovu doktrínu, výslovně uvádí Tuomas Kuokkanen, který dodává, že při odmítnutí restriktivního výkladu Francie byl následován nález arbitrážního tribunálu ve věci Pobřežní rybolov v severním Atlantiku (Británie/USA) ze dne 7. září 1910 (KUOKKANEN 2002, str. 77-78)

 

Princip absolutní územní svrchovanosti značí, že státy mají právo na neomezené využívání zdrojů, jež se nacházejí na jejich území, bez ohledu na přeshraniční důsledky takového využívání. To je samozřejmě nemyslitelné ve světě smluvních a obyčejových pravidel, které postupně modifikují svrchovanost států. Je jasné, že přistoupením ke smlouvám z Bayonne, jakož i k Dodatkovému aktu oba státy omezily vzájemně a do určité míry svou suverenitu. To samé platí o ostatních "mezinárodních závazcích, bez ohledu na jejich pramen", včetně obecného mezinárodního práva.

 

Nález konečně dodává, že při aplikaci předchozího konstatování "otázkou tudíž je určit povinnost francouzské vlády v této věci" (bod 1 nálezu).

 

III) Hodnocení projektu Lanoux arbitrážním tribunálem

 

Posouzení legálnosti projektu Lanoux rozdělil arbitrážní tribunál do dvou částí. Dříve než přistoupil ke zkoumání španělského tvrzení, že čl. 11 Dodatkového aktu v souvislosti s údajnou povinností předchozí dohody, rozhodl se nejprve přezkoumat, zda projekt jezera Lanoux vedl k "porušení španělských práv podle hmotněprávních ustanovení (dispositions de fond) Smlouvy z Bayonne z 26. května 1866 a Dodatkového aktu z téhož dne" [bod 3 písm. a) nálezu]. Je otázkou, proč tak učinil, když pro španělskou argumentaci byl ústředním čl. 11 Dodatkového aktu, s nímž zjevně spojovala ostatní tvrzení a závěry. Lze se domnívat, že tribunál chtěl právě tímto oddělit jednotlivé body španělské argumentace (snad v duchu španělského postoje, uvedeného v rozhodčí dohodě). Zároveň je tak zdůrazněn samostatný výklad a použití čl. 11 arbitrážním tribunálem, čímž "procesněprávní" pasáž nálezu zaujímá o to důležitější místo.

Pro správné pochopení arbitrážního rozhodnutí je nutné představit základní postoje účastníků řízení. Španělsko i Francie přitom věnovaly významný prostor argumentace analýzám svých práv jako spolupobřežních států, nehledě na povinnosti plynoucí ze smluv. Navzdory základní odlišnosti týkající se nezbytnosti předchozí dohody v nynější věci z nich vysvítá věrnost pravidlu rozumného využívání sdílených zdrojů (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 42)

 

Španělská pozice

 

Už v rozhodčí dohodě uvedla španělská vláda své stanovisko, že francouzský projekt vyžaduje pro svou realizaci "předchozí dohodu obou vlád, bez níž nemá země, která činí návrh, právo provést takové práce". Španělsko se opíralo o bayonnské smlouvy, pyrenejský systém i obecné mezinárodní právo.

 

Španělské memorandum na str. 61-78 uvádí, že správnou metodou k přezkumu smluv upravujících práva států na mezinárodním toku je analýza koncepce obecného mezinárodního říčního práva stanoveného státy obecně, neboť v mnoha případech smlouvy obsahují uplatnění obecných principů na konkrétní poměry. Takovým principem podle španělské vlády je, že pobřežní státy na sebe často berou závazek neprovádět změny v existujícímu režimu mezinárodních řek bez svolení ostatních dotčených států (jak ukazují v memorandu analyzované dvoustranné i mnohostranné smlouvy).

 

Princip, že pobřežní stát nemůže způsobit "podstatnou změnu" mezinárodní řeky bez souhlasu spolupobřežních států, je podle španělské vlády podporován dostupnými stanovisky německých, švýcarských a amerických federálních soudů, jež rozhodovaly otázky analogické s těmi, které plynou z využívání mezinárodních řek.

 

Více než třicet publicistů uvedených memorandu mělo podle španělské vlády podporovat názor, že k "podstatné změně" v režimu mezinárodních řek a jezer je třeba předchozí dohody. Španělská vláda uznávala, že různí autoři odůvodňovaly své názory na základě různých teorií, avšak všichni se shodují na základní tezi, že obecné mezinárodní právo potvrzuje nejen rovnost práv pobřežních států, ale rovněž nezbytnost předchozí dohody, kdykoli se uvažuje o "podstatné změně" vodního systému.

 

Zmíněný princip odsouhlasení podstatné změny mezinárodního toku pak Španělsko aplikovalo na podstatnou změnu řeky Carol, jež popisovalo takto:

 

Projekt společnosti Electricité de France se dotýká "veškerého systému a toku vod pocházejících z jezera Lanoux a protékajících řekou Carol", neboť je zřetelně založen "na změně fyzikálních faktorů, jež určují tok těchto vod korytem dané řeky". Španělská vláda několikrát zdůraznila, že vody by netekly svým "přirozeným tokem". V první řadě napadala fakt, že jezerní vody budou odkloněny ze středozemního do atlantického úmoří, což by díky "radikální změně struktury pramenů" povodí řeky Carol proměnilo "fyzické rysy" tohoto povodí.

 

Navrácení ekvivalentu vody podle španělské strany neučiní víc než snížení následků této změny. Jezerní vody budou krom toho nahrazeny vodami z Ariege, dnešní "vodní substance" bude tedy nahrazena jinou substancí, "různého púvodu", a to "výhradně dílem lidské vůle".

 

Tím se zároveň mění přirozeně tekoucí vody ve "vody k dominantnímu využívání jedné země"; projekt tudíž zavádí "fyzickou dominanci, která dnes neexistuje". Předmětné vody budou podléhat "právnímu režimu založenému na jednostranné koncepci", na rozdíl od společného (právního) režimu, jenž je stvrzen Aktem a jenž zanikne. Podle španělské vlády ovlivňuje projekt Lanoux "politickou rovnováhu mezi oběma státy, potvrzenou Hraničními smlouvami", proto škoda na španělských zájmech, způsobená francouzským projektem, bude "vážná, trvalá". Zatímco údajná škoda na francouzských zájmech v případě nerealizování projektu se omezuje jen na vyrobení "relativně méně elektřiny, což je však minimální nepohodlí, které lze snadno strpět v zájmu dobrých sousedských vztahů mezi oběma zeměmi, a v souladu s duchem, jenž inspiroval Hraniční smlouvy a jejich Dodatkový akt".

 

"Záruky a údajné výhody" obsažené v projektu společnosti Electricité de France (kontrola výstavby tunelu Ariege-Carol španělsko-francouzskou komisí; kontrola jeho provozu španělským inženýrem s konzulárním postavením; zvýšená dostupnost vody v době zavlažování; a vytvoření rezervy v jezeře Lanoux pro španělské účely) přitom podle španělské vlády samy o sobě nedostačují k obnovení společného právního režimu.

 

Příslušná díla jsou vzhledem k "povaze" projektu a "účinkům jeho realizace" takového charakteru, že vyžadují "dohodu obou vlád před jejich realizací", jak je podle španělské vlády zřejmé z ustanovení čl. 11 Dodatkového aktu ve spojení s dalšími články této mezinárodní smlouvy. Španělská strana zdůraznila, že tento názor zaujímala sama fr. vláda ohledně projektu vodního díla známeho jako 'Ojo de Toro' ve Val d'Aran.

 

Právo přistoupit k veřejně prospěšným pracem nutně "podléhá dohodě s jiným státem, pokud takové práce ovlivňují rychlost a tok řek, a v tomto smyslu mohou poškodit obyvatele druhého státu". To je zřejmé z čl. 11 Dodatkového aktu, neboť neobsahuje žádnou zmínku o možném odškodnění vzniklých škod; ale stanoví notifikační povinnost, "aby nebyly nepříznivě ovlivněny zájmy, jež mohou existovat". Což "nezbytně vyžaduje urovnání protichůdných zájmů na základě dohody Stran". Článek 11 ve spojení s dalšími články, jež zabezpečují správní či vládní spolupráci mezi oběma státy, "potvrzuje nutnost tého dohody, jak je zřejmé z řádného výkladu těchto ustanovení". Taková dohoda je potřebnější, pokud veřejně prospěšné práce ovlivňují režim a tok řek nikoli ze sekundárních příčin, ale kvůli primární příčině.

 

Dodržení procesních pravidel uváděné Francií není dostatečné k zachování všech předmětných práv a zájmů, neboť dané stanovisko, které byla fr. vláda schopna poskytnout ohledně prací, není samo o sobě dostatečné, ale představuje "pouze notifikaci, jež umožní druhé straně přijmout vhodnější postoj k ochránění těchto práv a zájmů". Tímto postojem může být "mlčení, akceptování či oponování a poslední případ zahájí rozhovory vedoucí ke sladění zájmů a k případné dohodě. Proto pouhé dodržení procesních pravidel francouzskou vládou neznamená, že splnila své povinnosti" podle Dodatkového aktu.

 

Uskuteční-li se projekt společnosti Electricité de France, dojde podle šp. vlády k porušení čl. 11 Dodatkového aktu a bude zničen "společný režim" zavedený Dodatkovým aktem a hraničními smlouvami, jež doplňuje (alternativní španělský projekt oproti tomu tento režim respektuje při svém zhodnocení zájmů Francie a Španělska).

Podle šp. vlády projekt Lanoux "nesplňuje požadavky platných smluvních ustanovení", neboť byl navržen jednostranně na základě principu, že Francie může volně nakládat s vodami, jež protékají jejím územím. Proto je její technická koncepce, jakož i její právní úprava v rozporu se "společným režimem" potvrzeným Dodatkovým aktem, "jehož litera i duch by byly pominuty, pokud by projekt byl realizován bez dosažení dohody se španělskou vládou, neboť nutnost dohody plyne ze správného uplatňování ustanovení tohoto Aktu".

 

Francouzská pozice

 

Francouzské memorandum v kapitole nazvané "Právo národů" ('Le Droit des Gens), na str. 58-66, začiná svůj rozbor mezinárodního obyčejového práva konstatováním, že plánovaný odklon je v souladu s principy mezinárodního práva, nehledě na smlouvu, a podotýká, že úvahy týkající se mezinárodního obyčeje nejsou pro účely této věci nadbytečnými.

Za účelem identifikování principů existujícího obecného mezinárodního říčního práva francouzská strana uváděla článek za článkem příslušná ustanovení Madridské deklarace Institutu mezinárodního práva z 1911 a komentovala poté každý princip, s nímž je francouzský projekt v souladu. Část Deklarace vyžadující předchozí dohodu před změnami učiněnými v režimu mezinárodních řek se podle francouzské argumentace uplatní pouze na případy, v nichž se mění množství či kvalita vody na hranicích. Protože francouzský projekt nezahrnuje žádnou takovou změnu, Francie respektuje obyčejové právo. Podobně jsou analyzována jednotlivá ustanovení Úmluvy o rozvoji vodní energie (Ženeva, 1923). Pokud jde o validitu zmíněných právních pramenů jakožto indikátorů stávajícího stavu obyčejového práva, memorandum uvádí: "Jsou výsledkem úsilí, jež nebylo vždy korunováno úspěchem a následováno akcí. Ale jejich význam není menší, vzhledem ke kompetenci a autoritě jejich autorů a velmi značnému rozsahu, lze říci univerzálnímu rozsahu pravidel, jež se pokusili zavést" (str. 64-65).

 

Francouzské memorandum shrnuje principy, jež byly odvozeny autoritami, takto: "Pokud jde o dotyčný spor, konkrétně mohou být zachována tato [pravidla]: Svrchovanost státu, jež si přeje realizovat vodní díla k výrobě elektřiny, nad vlastním územím; korelativní povinnost nepoškodit vážně zájmy sousedního státu; požadavek informovat sousední stát o plánovaných projektech, případně je s ním probírat; příležitost usilovat o dohodu, včetně záruk realizace, je-li to vhodné; ale nikoli povinnost získat před provedením díla souhlas druhého státu, pokud jeho zájmy nebudou stiženy vážnou újmou" (str. 65).

 

Podle francouzské vlády Španělsko přitom neposkytlo důkaz o "konkrétní škodě, která by vznikla na španělských zájmech realizací francouzského projektu". Francie podtrhovala, že projekt neovlivní "veškeré vody povodí řeky Carol", ale zahrne toliko jejich čtvrtinu (jezerní vody). Dané změny se vztahují pouze "na krátký úsek toku řeky Carol, jež leží ve Francii". Na šp. hranici nebude "směr, ani průtok řeky Carol postižen žádnou změnou". Provozem systému (díky navrácení úplného množství odkloněné vody) bude zachován "režim společného využívání vod, jak byl stanoven Dodatkovým aktem". Jen velmi omezené množství vod řeky Carol bude využito "dominantně" Francií. Nic nezakazuje takové využití, je-li kompenzováno navrácením totožného objemu vodu. Francouzská vláda uznávala, že odklon jezerních vod zahrne fyzickou změnu povodí "v tomto velmi malém rozsahu a na francouzském území". Avšak taková změna "není zakázána ani Smlouvou z 26. května 1866, ani Dodatkovým aktem z téhož dne".

 

Naopak práva a zájmy Francie by byly vážně poškozeny, pokud by tento projekt nebyl realizován či byl nahrazen alternativním španělským projektem s podstatně menší ekonomickou hodnotou.

 

Podle francouzské strany ignoruje Španělsko ve svých právních analýzách závěrečné ustanovení čl. 9 Dodatkového aktu, jež činí výhradu příslušných práv každé vlády povolit veřejně prospěšné práce. Toto právo plynoucí patrně ze suverenity každého státu je tedy "výslovně potvrzeno". Možnost jednoho státu přistoupit k veřejně prospěšným pracím nepodléhá předchozímu souhlasu jiného státu na základě hraničních smluv a zvláště ne na základě čl. 11 Dodatkového aktu. Španělská vláda to podle francouzské strany sama uznala, když povolila díla ve Val d'Aran, aniž by usilovala o souhlas francouzské vlády, či dokonce o vzájemné konzultace.

 

Naopak francouzská vláda podle svých slov dodržela procesní pravidla určená v takovýchto záležitostech k zachování veškerých předmětných práv a zájmů. Plné nahrazení vod navíc "podléhá formálním a nepodmíněným závazkům francouzské vlády". Za těchto okolností je zcela neodůvodněným obviňováním, že navrácení vod bude záviset na "dobré vůli" Francie, a ukazuje "na podezřívavost, jež by učinila mezinárodní vztahy nemožnými". Francouzské záruky ukazují na "nespornou účinnost projektu, jak právně, tak prakticky". Prosazení těchto záruk zajistí respektování rovnosti mezi stranami. Uplatňované španělské veto by tuto rovnost rozbilo. Francouzský plán, jak byl "navržen, představen a zaručen", tudíž plně splňuje požadavky mezinárodních smluv mezi oběma státy k tomu, aby mohl být platně realizován ("i při absenci souhlasu - který nebylo třeba získat od španělské vlády").

 

Francouzský projekt se zárukami a modalitami, jimiž je vybaven, "dokonale ochrání práva a zájmy Španělska, jehož nezávislost nebude jakkoli ohrožena".

 

Závěry arbitrážního tribunálu

 

Vzhledem k tomu, že výklad povinnosti spolupráce (provedený na čl. 11 Dodatkového aktu, při významném zohlednění obecného mezinárodního práva) představuje stěžejní část nálezu, předkládám zde závěry tribunálu především jeho prostřednictvím.

 

Ačkoli se nález hlavně zabýval otázkou odklonu vody pro účely výroby elektřiny, obsahuje rovněž určitá stanoviska "obecnější povahy, pokud jde o práva a povinnosti pobřežních států na mezinárodním vodním toku podle obecného mezinárodního práva" (LAMMERS 1984, str. 516)

 

a) povinnost neškodit

 

Španělská vláda usilovala o určení obsahu stávajícího pozitivního mezinárodního práva. Jisté principy, které předkládala, však podle tribunálu neměly význam pro zkoumaný problém.  

 

"Bude-li připuštěno, že existuje princip, jenž zakazuje státu na horním toku měnit vody řeky způsobem, který poškozuje stát na dolním toku, takový princip nemůže být uplatněn na nynější případ, neboť (...) francouzský projekt nebude mít vliv na vody řeky Carol." (bod 13 nálezu)

Tim Stephens zastává názor, že přes toto strohé vyjádření arbitrážní tribunál potvrdil "princip přijatý v případu Slévárna v Trailu" (STEPHENS 2009, str. 171), i když uznává, že nepředložil jakoukoli významnou analýzu jeho uplatnění.

 

Konečný nález arbitrážního tribunálu ve věci Slévárna v Trailu ze dne 11. března 1941 uvádí: "Žádný stát nemá právo užívat nebo dovolit užívat své území způsobem, kterým vznikne kouřem újma na území jiného státu, tamním majetku či osobách, pokud má případ závažné důsledky a újma je prokázána jasnými a přesvědčivým důkazy" (R.I.A.A., sv. III, str. 1905).

Stephens připomíná rovněž případ řeky San Juan (Kostarika/Nikaragua) (1888), v níž prezident Cleveland jako arbitr sporu konstatoval, že Kostarika nemůže bránit Nikaragui ve výkonu prací na vlastním území, pokud takové práce "nezpůsobí zabrání, záplavu či poškození území Kostariky" (2 Moore, str. 1964-5).

 

Arbitrážní tribunál ve věci Lanoux došel k následujícímu závěru: "Díky navrácení vod, provedenému výše popsaným mechanismem, žádný garantovaný uživatel nebude postižen na svém využívání vod (což není předmětem jakéhokoli nároku podle čl. 9); dostupné vody řeky Carol na hranici při nejnižším stavu nebudou v žádné době stiženy poklesem; díky minimu garantovanému Francií může dokonce dojít k navýšení objemu vod" (bod 6 nálezu). Nevstupovaly tak do hry ani čl. 9 a 10 Dodatkového aktu.

 

Článek 9 už byl uveden. Dle něj každý stát uznává zákonnost využívání hraničního toku, jež existovalo v druhém státě při nabytí platnosti Dodatkového aktu. Podstatná je pak závěrečná výhrada tohoto článku: "toto uznání nebude na újmu příslušnému právu vlád povolit veřejně prospěšné práce (travaux d'utilité publique) za podmínky řádného odškodnění (a condition des indemnités légitimes)".

 

Tribunál byl přitom toho názoru, že "výhrada práva každého smluvního státu provádět veřejně prospěšné práce musí mít obecnou platnost" (bod 5 nálezu). Nicméně stát je podle čl. 9 povinen odškodnit obyvatele sousedního státu za újmu na využívání vod, jež podle téhož ustanovení do té doby uznával. Z toho je na druhou stranu jasné, že pokud by tribunál shledal, že "garantovaní uživatelé budou postiženi na svém využívání vod", takový projekt by podle čl. 9 Dodatkového aktu nebyl nelegální, jen by vyžadoval "řádné odškodnění". Arbitrážní tribunál si nicméně položil otázku, zda k výkonu veřejně prospěšných prací bude i podle čl. 10 Dodatkového aktu dostačovat, že stát na horním toku poskytne odškodnění za trvalé odnětí využívání "dostupných vod" (eaux disponibles), jež mají být sdíleny v letním období podle stanoveného klíče distribuce. Aplikace tohoto ustanovení, jakož i obecného mezinárodního práva však za daných okolností nebyla třeba.

 

Podle tribunálu šlo jeho závěr, že "francouzský projekt nebude mít vliv na vody řeky Carol", napadnout několika způsoby. Dalo se namítat, že "práce mají za následek trvalé znečištění (pollution définitive) řeky Carol, anebo že navrácené vody mají chemické složení, teplotu či jiné vlastnosti, které jsou schopné poškodit španělské zájmy" (bod 6 nálezu). Podle tribunálu však spis ani diskuze v této věci neobsahovaly jakoukoli stopu o takovém tvrzení.

 

J. G. Lammers upozorňuje na to, že jde o "jedinou pasáž v nálezu Tribunálu zabývající se specificky znečištěním vody. Jak se nicméně jeví z citovaného stanoviska samotného, jakož i z jeho kontextu, Tribunál se nevyslovil k tomu, jaké povinnosti měla Francie v tomto ohledu podle obecného mezinárodního práva. Pouze uvedl, že znečištění by vedlo k porušení španělských práv podle Dodatkového aktu z 1866" (LAMMERS 1984, str. 511). Tribunál se tak otázky znečištění vod dotkl jen velmi lehce, a to "pouze v kontextu konkrétního smluvního práva mezi Francií a Španělskem". A Lammers dodává: "Vzhledem k tomu, že změna na vodním režimu jezera Lanoux a řeky Carol nezpůsobila vůbec žádnou újmu na španělských zájmech, Tribunál se mohl vyhnout zjištěním týkajícím se platnosti principu, že pobřežní stát nesmí využívat vody mezinárodního vodního toku tak, aby způsobil vážnou újmu na ostatních pobřežních státech, z hlediska obecného mezinárodního práva. Pro naše pátrání po hmotněprávním právu upravujícím využívání vod mezinárodních vodních toků, má nález Tribunálu pouze omezený význam" (str. 516 - 517).

 

Tuomas Kuokkanen předchozí závěry komentuje takto: "V duchu doktríny zneužití práv nález popřel absolutní územní svrchovanost i absolutní územní nedotknutelnost. Obiter dictum tribunál uvedl, že existovala pravidla zakazující státu na horním toku měnit říční vody v poměry způsobující vážnou újmu státu na dolním toku. Protože Španělsko nebylo schopno předložit důkazy ukazující na jakoukoli újmu, tribunál nemusel posuzovat, co by představovalo tzv. vážnou újmu. Tudíž tato hranice byla ponechána otevřena " (KUOKKANEN 2002, str. 79)

 

Idea limitu se nicméně zrcadlí v nálezu Slévárna v Trailu, jenž používá slov "závažné důsledky" (serious consequences), jakož i v nálezu Jezero Lanoux, jenž se podle Komise pro mezinárodní právo opírá o koncept "vážného" (závažného) (ILC 2001, str. 152). Proto se Návrh článků o prevenci přeshraničních škod z rizikových činností vztahuje na činnosti nezakázané mezinárodním právem, které zahrnují riziko vzniku významné přeshraniční škody (significant transboundary harm).

 

Obdobně čl. 7 odst. 1 Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997) stanoví povinnost neškodit takto: "Státy na vodním toku při využívání mezinárodního vodního toku na svém území přijmou veškerá vhodná opatření k tomu, aby zabránily způsobení významného poškození (significant harm) jiných států na vodním toku."

 

Úmluva z New Yorku je výsledkem více než dvacetiletého úsilí Komise pro mezinárodní právo (ILC) kodifikovat pravidla mezinárodního práva vztahující se k ochraně vodních toků, která se vyvinula ad hoc při řešení konkrétních problémů, a která začala být všeobecně uznávána. Jedná se o "pravidla zakotvená v řadě regionálních smluv, či vyjádřená v rámci významných soudních či arbitrážních rozhodnutích (např. Lac Lanoux arbitráž 1957)" (SOBOTKA 2008, str. 19).

 

Podle arbitrážního tribunálu ve věci Lanoux mohla španělská vláda rovněž argumentovat, že "díla předvídaná francouzským projektem by díky svému technickému charakteru ve skutečnosti nezajistila navrácení objemu vody, který odpovídá přirozenému přítoku z jezera Lanoux do řeky Carol, ať už kvůli vadám v měřících přístrojích či v zařízeních, které mají být použity k navrácení vod" (bod 6 nálezu). Otázky se lehce dotklo španělské protimemorandum (jež podtrhovalo mimořádnou složitost a nákladnost postupů, riziko škod či nedbalosti při manipulaci s výpustěmi, překážky v tunelu), avšak podle tribunálu nikdy nebylo tvrzeno, že "plánovaná díla mají jakékoli jiné vlastnosti či by měla znamenat jakákoli další rizika, než jiná díla stejného druhu, která se dnes nacházejí na celém světě" či že "navrhovaná díla by znamenala abnormální riziko v sousedských vztazích či při užívání vod" (bod 6 nálezu).

 

Podle Johana G. Lammerse tím tribunál "naznačil, že díla, která by vytvořila takové riziko, by vedla k porušení španělských práv" (LAMMERS 1984, str. 511). William L. Griffin zase připomíná připravenost arbitrů akceptovat námitku, že kvůli složitosti plánovaných děl nebude zaručen návrat vody v kvalitě či kvantitě přirozeného přítoku z jezera Lanoux. Protože Španělsko nenamítalo tuto možnost, Tribunál neměl pocit, že by ji měl posuzovat, ale "jasným smyslem slov Tribunálu je, že takové faktory jsou relevantní pro určení legality přípustného jednání" (GRIFFIN 1959, str. 62-63). .

 

Své konstatování tribunál uzavřel: "Technická zajištění navrácení vod jsou dostatečná, jak je to možné. Pokud by i přes přijatá opatření došlo k mimořádné události a vody navráceny nebyly, byla by to opravdu jen mimořádnost a postihla by obě strany, článek 9 by tak nebyl porušen." (bod 6 nálezu)

 

Je třeba připomenout, že podstatou španělské argumentace nebyla námitka znečištění vod, ale prostá výtka, že francouzký návrh povede k faktické převaze jedné strany, neboť návrat vod bude záviset na jednání francouzské vlády. Pokud jde o argument týkající se možnosti vyvinout tlak na druhého signatáře, tribunál byl toho názoru, že Francie má stěží "za cíl vytvořit způsob, jak poškodit, alespoň potenciálně, španělské zájmy; to je o to více nepravděpodobné vzhledem k tomu, že by (...) to rovněž mělo dopad na veškeré francouzské pozemky, které jsou zavlažovány řekou Carol, a Francie by se rovněž po celé hranici vystavila impozantním represáliím. Naopak návrhy francouzské vlády, jež tvoří nedílnou část jejího projektu, obsahují 'ujištění, že v žádném případě nezhorší takto vzniklý režim' (Příloha 12 Francouzského memoranda). Tribunál proto musí odpovědět na otázku položenou v Dohodě na základě tohoto ujištění. Nelze tvrdit, že přes tento příslib, Španělsko nebude mít dostatečnou záruku, neboť je obecnou a ustálenou právní zásadou, že zlý úmysl (la mauvaise foi) se nepresumuje" (nález na str. 305, podle smyslu i anglického překladu bod 9).

 

Někdejší předseda Mezinárodního tribunálu pro mořské právo L. Dolliver M. Nelson z Grenady připomínal ve věci Budování pevniny právě tato "výstižná slova arbitrážního tribunálu v arbitráži Lac Lanoux": "Nelze tvrdit, že přes tento příslib [ujištění, že francouzská vláda v žádném případě nezhorší takto vzniklý režim], Španělsko nebude mít dostatečnou záruku, neboť je obecnou a ustálenou právní zásadou, že zlý úmysl se nepresumuje." Podle Nelsona totiž ITLOS "patrně nevzal tento klíčový princip v úvahu při nařízení předběžných opatření, které mohou být dostatečně upraveny ujištěním Singapuru, daným již dříve. Je třeba předpokládat, že Singapur bude plnit své závazky" (usnesení ITLOS ze dne 8. října 2003 v Případu týkajícím se budování pevniny Singapurem v Džohorské úžině a kolem ní, Malajsie proti Singapuru, prohlášení předsedy Nelsona, body 5-6). Podobně Indie v arbitráži Kišenganga s odkazem na nález Lanoux uváděla, že domněnka zlého úmyslu není dovolena mezinárodním právem (India’s Comments on the Information Supplied by Pakistan on 21 June 2013, para. 7.21).

 

Podle Tuomase Kuokkanena tribunál ve věci Lanoux tímto prohlášením "demonstroval funkci doktríny zneužití práva a principu dobré víry. Pokud je o španělské znepokojení možným zneužitím a francouzské ujištění, že nenaruší zavedený režim, tribunál uvedl, že toto ujištění by nemělo být považováno za bezpředmětné, neboť zlý umýsl se nepresumuje. Tribunál tudíž uplatnil obecný princip, že u států se presumuje poskytnutí jednostranných prohlášení a přijetí mezinárodních závazků v dobré víře" (KUOKKANEN 2002, str. 77-78).

 

Tuomas Kuokkanen rovněž přípomíná, že totéž pojetí se nachází v rozsudku MSD ze dne 20. prosince 1974 ve věci Jaderné zkoušky (Nový Zéland proti Francii), bod 49: "Jedním z hlavních principů, jímž se řídí vznik a plnění právních závazků, bez ohledu na jejich zdroj, je princip dobré víry. Důvěra (confiance) je nedílnou součástí mezinárodní spolupráce, zejména v době, kdy se spolupráce v mnoha oblastech stává stále zásadnější. Stejně jako je samotné pravidlo 'pacta sunt servanda' ve smluvním právu založeno na dobré víře, tak má rovněž závazný charakter mezinárodní závazek učiněný jednostranným prohlášením. Tudíž dotčené státy mohou vzít na vědomí jednostranná prohlášení a důvěřovat jim, a jsou oprávěny požadovat, aby závazek takto vytvořený byl dodržen."

Arbitrážní tribunál ve věci Lanoux se vyjádřil i k riziku zneužití: "Rostoucí převaha nad silami a tajemstvími přírody dala člověku do rukou nástroje, kterých lze užívat k porušení vlastních závazků, stejně jako ke společnému blahu všech; riziko zneužití dosud nevedlo k tomu, aby držení těchto hybných prostředků podléhalo povolení potenciálně ohrožených států. I když zaujímáme naše stanovisko výhradně na základě sousedských vztahů, politické riziko namítané španělskou vládou by nenabývalo abnormálnějšího charakteru než technické riziko, o němž bylo pojednáno výše. V každém případě ani ve Smlouvě a Dodatkovém aktu z 26. května 1886, ani v obecném mezinárodním právu nenacházíme jakékoli pravidlo, které by zapovídalo jednomu státu, jednajícímu za účelem zabezpečení svých legitimních zájmů, objevit se v situaci, jež mu fakticky umožní, při porušení vlastních mezinárodních závazků, vážně poškodit sousední stát." (nález na str. 305, podle smyslu i anglického překladu bod 9)

 

Tribunál se nakonec zabýval tím, zda je legální narušovat (na vlastním území) přirozené vodní poměry mezi různými povodími. Díky rovnocenému návratu odkloněného množství vody v tom opět neviděl problém. Tribunál spíše považoval zákaz výměny vody mezi dvěma povodími bez souhlasu s druhou stranou, "navzdory rovnocennosti mezi vodou odkloněnou a vodou navrácenou", za nepřiměřený a v moderních podmínkách až nesmyslný.

 

"Tribunál nemůže ignorovat realitu každého povodí (z hlediska fyzické geografie), jež představuje 'jednotku', jak uvádí španělské memorandum (na str. 53). Avšak toto zjištění nemá absolutní důsledky, o něž by se opřelo španělského tvrzení. Právo potvrzuje jednotu povodí do té míry, nakolik odpovídá lidské realitě. Voda, jež ze své podstaty představuje zastupitelnou položku, může být předmětem substituce, která nezmění její vlastnosti z hlediska lidských potřeb (des besoins humains). Odklonění s náhradním napojením, které předpokládá francouzský projekt, nemění stav věcí uspořádaných ve prospěch požadavků společenosti (des exigences de la vie sociale). Moderní technologie jsou stále častěji důvodem pro to, že se vody využité k výrobě elektrické energie nevrátí do jejich přirozeného toku. Voda se získává výše a výše a je přenášena ještě dále, a tak je někdy odklodněna do jiného povodí v témže státě či v jiné zemi téže federace, či dokonce ve třetím státě. Rozhodnutí federálních soudů uznala platnost této praxe (Wyoming v. Colorado, United States Reports, vol. 259, Cases adjuged in the Supreme Court, p. 419)." (bod 8 nálezu)

 

Odpověď tribunálu na španělský argument, že hydrografická povodí řek Ariege a Carol by měla zůstat v jejich přirozeném stavu, byla tedy jednoznačná - "příroda musí ustoupit právu". Tudíž je jasné, že "tribunál chápal vodní zdroje za takové, které v právu představují zaměnitelnou komoditu, existující výhradně pro uspokojení lidských potřeb. Klíčovou otázkou tudíž bylo zajištění návratu totožného množství vody do vodního toku, nikoli toho, jak byl tento návrat proveden, a jistě ne toho, zda by projekt na horním toku vyústil v trvalou změnu říčního prostředí. V tomto koncepčním rámci existoval malý či žádný prostor pro úvahy o ekologických dopadech, které může mít francouzský plán na řeky Carol či Ariege, i kdyby se jich Španělsko dovolávalo" (STEPHENS 2009, str. 168 - 169). Tribunál jednoduše předpokládal, že návrat určitého množství vod povede k tomu, že Španělsko bude přesně v téže situaci, v jaké bylo před realizací francouzského projektu. Samozřejmě že nebylo zřejmé, že ekologie řek Carol či Ariege zůstane nezměněna, avšak tato otázka se k Tribunálu vůbec nedostala, protože ji Španělsko nevzneslo (tamtéž, str. 169-170).

 

Tuomas Kuokkanen komentuje uznání tribunálu, že z hlediska fyzické geografie představuje každé říční povodí celek. Přesto tentýž tribunál uvedl, že "na právní úrovni je jednota povodí uznána pouze v rozsahu, jenž odpovídá 'skutečnostem života', a že je legitimní přizpůsobovat přírodu tak, aby sloužila požadavkům života ve společnosti. Podle tribunálu francouzský projekt nemění stav věcí zavedený v odpovědi na potřeby života ve společnosti. Proto neuznal španělskou námitku týkající se přírodního řádu, ale domníval se, že odklon s náhradním napojením, jak předpokládal francouzský projekt, byl legitimní" (KUOKKANEN 2002, str. 77)

 

J. G. Lammers si všímá toho, že závěrů Tribunálu tohoto bodu "bylo rovněž dosaženo na základě jistých úvah obecného významu týkajících se právní relevance fyzické jednoty říčních povodí" (LAMMERS 1984, str. 511). A podle něj právě z tohoto stanoviska Tribunálu (že změny ve vodním systému jsou v právní rovině relevantní pouze v rozsahu, která odpovídá lidské realitě) plyne odmítnutí myšlenky, že "změny v režimu mezinárodního vodního toku, jež nepoškozují zájmy jiných států, představují porušení obecného mezinárodního práva" (str. 517).

Zde je dobré uvést, že samotný tribunál v bodě 7 svého nálezu cituje pozici španělské vlády, vyjádřenou v protimemorandu (str. 96): "Stát má právo jednostranně využívat část řeky, která protéká jeho územím, pokud takové využívání působí na území jiného státu pouze malou újmu, minimální nepohodlí (incommodité minime), s nímž je v dobrých sousedských vztazích počítáno." Tribunál to uvádí na vysvětlení toho, že samo Španělsko (které jinak tvrdilo, že ani jedna ze stran nemůže bez souhlasu druhé strany změnit přirozený vodní tok) nepožadovalo respektování "přírodního řádu" (l'ordre naturel) v úplně "absolutním smyslu" (un sens absolu). Jinak je tento citát ponechán bez komentáře. Přesto z nálezu vysvítá, že arbitráží tribunál neměl problém řečený španělský postoj obecně akceptovat, rozdíl byl patrně v tom, co lze považovat za minimální nepohodlí (incommodité minime). Pablo Sandonato de León výslovně uvádí, že arbitrážní tribunál uznal existenci určitého stupně minimálního nepohodlí běžného v sousedských vztazích, na něž aktivní subjekt nemusí reagovat a jež neopravňuje poškozenou stranu k tomu, aby se domáhala reparace. Tribunál tudíž nepřímo (par voie indirect) stanovil standard pro reparaci, který byl později uznán v mezinárodním právu. Vskutku, někteří (zejména Komise pro mezinárodní právo) dnes mluví o "významné škodě", v opozici ke škodě "katastrofální" a "minimální" (SANDONATO DE LEÓN 2008, str. 281).

 

b) povinnost notifikace

"Článek 11 Dodatkového aktu ukládá státům, v nichž se navrhuje uskutečnění prací či udělení nových povolení, jež mohou změnit režim či objem postupujícího toku, dvojí povinnost. Jednou z nich je předchozí notifikace příslušným úřadům hraničního kraje; další je vytvořit mechanismus pro řešení požadavků a záruk (régime de réclamations et de sauvegarde) pro všechny dotčené zájmy na obou stranách hranic." (bod 21 nálezu)

 

"První povinnost nevyžaduje mnoho komentářů, neboť jejím jediným cílem je umožnit prvádění druhé. V každém případě možnost narušení režimu či objemu vod zmíněné v čl. 11 nemůže být za žádných okolností ponechána uvážení státu, který navrhuje provést takové práce či udělit nová povolení; tvrzení francouzské vlády, že plánované práce nemohou způsobit žádnou újmu španělským obyvatelům, navzdory tomu, co uvedla při své argumentaci (Francouzské memorandum, str. 36), nedostačuje k osvobození této vlády od jakékoli povinnosti obsažené v čl. 11." (bod 21 nálezu)

 

Toto významné a logické konstatování připomíná stanovisko Mezinárodního soudního dvora ve věci Velrybářství v Antarktidě, kde bylo řečeno, že skutečnost, zda lov velryb slouží vědeckým účelům, "nemůže záviset pouze na představách tohoto státu", jenž lov povoluje (rozsudek MSD ze dne 31. března 2014 ve věci Velrybářství v Antarktidě, Austrálie proti Japonsku, bod 61).

 

Arbitrážní tribunál ve věci Lanoux stanovil následující pravidlo: "Stát, který má být ovlivněn pracemi prováděnými sousedním státem je jediný oprávněn posoudit své vlastní zájmy, a pokud sousední stát nepřevzal iniciativu, druhému státu nemůže být odepřeno právo domáhat se oznámení prací či povolení, jež jsou předmětem projektu." (bod 21 nálezu)

 

Laylin a Binachi pravidlo tribunálu komentují následovně: "Právo obdržet odpovídající a správné informace o existujícím režimu a pravděpodobných změnách, jež se mají projevit na společné řece koreluje se základní povinností respektovat legitimní zájmy pobřežního státu. Žádný spolupobřežní stát nemůže zhodnotit plný rozsah svých práv bez takového informování." (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 48)

 

Novozélandský soudce sir Geoffrey Palmer pak v případu Jaderné zkoušky (1995) zdůrazňuje toto: "Arbitráž Jezero Lanoux byla zaměřena na výklad konkrétní smlouvy, přesto mohla stanovit zásadu, že stát má oznamovací povinnost, pokud jeho jednání je schopné narušit životní prostředí užívané jiným státem." (usnesení MSD ze dne 22. září 1995 ve věci Jaderné zkoušky, Nový Zéland proti Francii, odlišné stanovisko soudce ad hoc Palmera, bod 80)

 

Proto i čl. 12 Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997) stanoví notifikační povinnost: "Než stát na vodním toku provede či povolí provádění plánovaných opatření, která mohou mít významný negativní dopad na jiné státy na vodním toku, včas to těmto státům oznámí. Toto oznámení musí být doprovázeno dostupnými technickými údaji a informacemi, včetně výsledků posouzení vlivů na životní prostředí, aby zpravené státy mohly zhodnotit možné dopady plánovaných opatření."

 

Při konkrétní aplikaci dané povinnosti tribunál uvedl stručně: "Nebylo zpochybněno, že Francie splnila, pokud jde o rozvoj jezera Lanoux, povinnost notifikace" (bod 21 nálezu).

 

c) neexistence povinnosti předchozí dohody

 

Určení obsahu druhé povinnosti obsažené v čl. 11 Dodatkového aktu bylo - jak tribunál sám uvedl - obtížnější. Dalo by se dokonce namítat, že v tomto článku už další povinnost není zakotvena. Proto J. G. Lammers uvádí, že "povinnost poskytnout záruky" byla koncipována až Tribunálem, neboť tato povinnost není v čl. 11 výslovně zmíněna. Připomíná však, že i Francie považovala tuto povinnost za "samozřejmou" (LAMMERS 1984, str. 515)

 

Francie sama vykládala čl. 11 v souladu s obecným mezinárodním právem. V oficiální nótě z 1. května 1922 premiéra a ministra zahraničních věcí M. Poincarého se uvádí: "Každý stát má praktické právo nezávisle provést na svém území takové práce, jaké si přeje. V případě změny režimu vod, jejichž protějšek je užíván obyvateli dalšího státu, se musí toliko podřídit výkonu ochrany jejich zájmů. Tyto principy jsou přirozenoprávní. Čl. 11 Smlouvy z 26. května 1866 nic nepřidává."

 

Ve Francouzském protimemorandu (str. 7) je odkazováno na toto "přirozené právo" a argumentováno, že nedojde k žádnému deliktu, neboť není plánována žádná změna režimu či objemu řeky Carol. Podle francouzské vlády (str. 49) stát musí respektovat práva a zájmy níže položeného pobřežního státu podle okolností jedním ze tří možných způsobů: 1) náhradou škody ve formě platby či navrácení přivlastněných vod, 2) začleněním příslušných technických a právních záruk do svého projektu, 3) odstoupením od projektu, nelze-li zabránit vážné (sensible) újmě na předmětných zájmech.

Bylo již řečeno, že Španělsko zastávalo následující postoj: Pokud článek 11 výslovně stanoví toliko povinnost poskytnout informace, implicitně by z toho měla plynout nutnost předchozí dohody. Tato povinnost nemůže sama o sobě zaniknout, neboť jejím cílem je ochrana zájmů druhé strany.

 

Avšak arbitrážní tribunál byl toho názoru, že tato úvaha "postrádá logický základ. Kdyby si smluvní strany přály zavést nezbytnost předchozí dohody, nebyly by se v článku 11 omezily toliko na zmínění oznamovací povinnosti" (bod 16 nálezu).

 

d) obecné poznámky o výjimečnosti svolení

 

Tribunál považoval "za užitečné předložit některé velmi obecné připomínky k povaze povinností požadovaných po francouzské vládě. Uznat, že pravomoc v určité oblasti již nelze vykonávat jinak než za podmínky či prostřednictvím dohody mezi oběma státy, znamená zavést podstatné omezení státní svrchovanosti a k takovému omezení může dojít pouze v případě určitého důvodu (d'une démonstration certaine). Mezinárodní praxe nepochybně poskytuje některé zvláštní případy, v nichž se tato hypotéza stala skutečností; tak dva určité státy vykonávají společnou pravomoc nad určitým územím (spoluvlastnictví, koimpérium, kondominium); stejně tak v určitých mezinárodních dohodách zástupci států vykonávají společně určitou pravomoc jménem těchto států či jménem organizací. Avšak tyto případy jsou spíše výjimečné a mezinárodní soudní rozhodnutí nesnadno uznávají jejich existenci, a to zejména v případě, kdy oslabují územní svrchovanost, jako by tomu bylo v nynější věci." (bod 11 nálezu)

 

A tribunál pokračoval: "Ve skutečnosti za účelem posouzení - ve své podstatě - nutnosti předchozí dohody je třeba počítat se situací, kdy dotčené státy dohody nemohou dosáhnout. V takovém případě je třeba připustit, že stát, který je za normálních okolností kompetentní, ztratí svou pravomoc jednat samostatně v důsledku bezpodmínečné a svévolné opozice druhého státu. To se rovná přiznání 'práva souhlasu', 'práva veta', které na základě rozhodnutí jednoho státu ochromí výkon územní pravomoci jiného." (bod 11 nálezu)

Nález uvádí, že úvahy o nutnosti předchozí dohody (plynoucí ze všech případů, kdy se mají obě vlády dohodnout) "jsou v rozporu s nejobecnějšími principy mezinárodního práva. Je na každém státu, aby zvážil rozumným způsobem a v dobré víře (raisonnablement et de bonne foi) situace a pravidla, jež zahrne do diskuzí." (bod 16 nálezu)

 

Tribunál sice na okraj poznamenal, že "pro pokračování jednání v příznivé atmosféře se strany musejí dohodnout na pozastavení plného výkonu svých práv během jednání. Je obvyklé, že dochází k závazkům k tomuto účelu" (bod 18 nálezu). Avšak ihned dodal: "Pokud by se takto zavázaly bezpodmínečně až do uzavření dohody, ztratily by tím vlastní právo vyjednávat; to nemůže být presumováno" (tamtéž).

 

Pokud by se španělská argumentace dovedla do krajnosti, podle nálezu by to znamenalo "buď obecné ochromení výkonu pravomoci státu, kdykoli kdy existuje spor, či podřízení všech sporů jakékoli povahy nestrannému orgánu (autorité d'un tiers); mezinárodní praxe nepodporuje jeden ani druhý z těchto následků" (bod 16 nálezu).

 

"Mezinárodní praxe neumožňuje více, než následující závěr: pravidlo, že státy mohou využívat vodní sílu mezinárodních vodních toků pouze za podmínky předchozí dohody dotčených států nelze stanovit jako obyčej, a tím méně jako obecný právní princip." (bod 13 nálezu)

 

Na podporu tohoto stanoviska zmínil tribunál "velmi charakteristické" okolnosti formulování mnohostranné Úmluvy o rozvoji vodní energie dotýkající se více než jednoho státu, podepsané v Ženevě dne 9. prosince 1923. Původní projekt byl založen na obligatorním a nadřazeném charakteru dohod k využívání vodní energie na mezinárodních vodních tocích. Nicméně došlo k odmítnutí této formulace a Úmluva ve své závěrečné formě stanovila (článek 1), že 'nemění žádným způsobem svobodu každého státu, v rámci mezinárodního práva, provádět na svém území veškeré činnosti k rozvoji vodní energie, jež si přeje'; stanoví pouze povinnost zúčastněných signatářských států zapojit se do společné studie rozvojového programu; výkon tohoto programu je obligatorní pouze pro ty státy, které s tím formálně souhlasí.

 

"Obecné mezinárodní právo, stejně jako pyrenejské tradice neposkytují jakékoli náznaky, které by mohly vést k výkladu Smlouvy a Dodatkového aktu z roku 1866 ve smyslu prosazujícímu nutnost předchozí dohody, a ještě méně dovolují závěr o existenci obecného právního principu či obyčeje, který má takový účinek." (bod 13 nálezu)

 

J. G. Lammers přitom podotýká, že Tribunál odmítl nutnost předchozího souhlasu se způsobením změn v existujícím režimu mezinárodních vodních toků "za skutkových okolností případu" (LAMMERS 1984, str. 517).

 

Podle C. B. Bourneho tak nález potvrdil pravidlo, že "stát může legálně využívat vody mezinárodní řeky na svému území pro vlastní potřebu, pokud tím nepoškodí využívání na území spolupobřežních států" (BOURNE 1965, str. 203)

 

Tim Stephens pak předkládá ještě komplexnější komentář: "Tribunál jasně uznal právo výše položených států na rozvoj mezinárodního vodního toku bez toho, aniž by musely usilovat o předchozí souhlas s níže položeným pobřežním státem. Nicméně tribunál rovněž artikuloval dvě ekologicky významná omezení" (STEPHENS 2009, str. 171). První z nich už bylo uvedeno. Tribunál připustil existenci "principu, jenž zakazuje státu na horním toku měnit vody řeky způsobem, který poškozuje stát na dolním toku" (bod 13 nálezu), byť tento princip nešlo nešlo aplikovat na případ Lanoux. Za druhé, jak ještě uvedeno bude, tribunál zdůraznil následující procesní požadavky: Státy by měly spolupracovat na dosažení sdíleného řešení, jak jen je to možné. Stát na horním toku, který plánuje práce, by se měl zapojit do jednání za tímto účelem a nad to všechno by se měl snažit smířit VŠECHNY dotčené zájmy (STEPHENS 2009, str. 171).

 

e) povinnost jednat

 

"Mezinárodní praxe se raději uchyluje k méně extrémnímu řešení, omezenému na povinnost států usilovat o dohodu předběžným jednáním, aniž by tato povinnost zasahovala do výkonu jejich pravomoci řečenou dohodu uzavřít. Takže někteří hovoří, byť často nepřesně, o 'povinnosti jednat o dohodě' (« l'obligation de négocier un accord »)." (bod 11 nálezu)

Podobně zní i posudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 15. října 1931 ve věci Železniční doprava mezi Litvou a Polskem: "Dvůr je vskutku oprávněn konstatovat, že povinnost obou vlád (...) nezahrnuje jen vstup do jednání, ale rovněž usilování, jak jen to je možné, o uzavření dohod. (...) Avšak povinnost jednat neznamená povinnost dosáhnout dohody, ani konkrétně neznamená, že Litva na základě příslibu jednat, převzala závazek a je následně povinna uzavřít adminstrativní a technické dohody nebytné pro znovuzřízení železničního úseku Landwarów-Kaisiadorys" (str. 116). Inspiraci tímto posudkem SDMS arbitrážní nález ve věci Lanoux vůbec nezapírá, naopak jej uvádí mezi svými zdroji.

 

Arbitrážní tribunál ve věci Lanoux pokračoval: "Státy si jsou dnes dobře vědomy významu konfliktních zájmů plynoucích z průmyslového využívání mezinárodních řek a nutnosti sladit je vzájemnými ústupky. Dosáhnout takových kompromisů lze jedině uzavřením dohod na komplexnějším základě. Mezinárodní praxe odráží přesvědčení, že státy mají povinnost usilovat o uzavření takových dohod: zjevně zde existuje povinnost přijmout v dobré víře všechny rozhovory a kontakty (les entretiens et les contacts), které by díky širokému porovnání zájmů a vzájemné dobré vůli poskytly státům nejlepší podmínky pro uzavření takových dohod." (bod 13 nálezu)

 

Laylin a Binachi vidí v tomto stanovisku formulování základního principu, jenž ovládá využívání mezinárodních řek a jenž lze pojmenovat jako princip "rozumného a spravedlivého sdílení" (reasonable and equitable share), "spravedlivého rozdělení" (equitable apportionment) či pravidlo rozumnosti (rule of reason). Zmínění američtí autoři upozorňují v roce 1959 na to, že závěry Tribunálu, pokud jde o stav mezinárodního práva refektovaný mezinárodní praxí a přesvědčením států, jsou na hony vzdáleny Harmonovu pohledu na rozsah svrchovaných práv (přičemž lze podle nich pochybovat o tom, zda se Harmonovo stanovisko "někdy skutečně odráželo v existujícím mezinárodním právu"). Odmítnutí Harmonovy doktríny a oficiální souhlas se základním "pravidlem rozumnosti" ze strany USA pak nacházejí v prohlášení Fredericka W. Jandreye z amerického ministerstva zahraniční před senátním výborem v průběhu slyšení [21. dubna 1958] o otázce kanadského odklonění vod z horního toku Columbie: "Naše memorandum (...) zdůrazňuje, že mezinárodní právo, jak se v této oblasti vyvinulo v posledních letech, utužilo princip spravedlivého rozdělení vod, jež přetínají mezinárodní hranice. Dotyčnou základní tezí samozřejmě je, že nikdo nesmí užívat vlastní majetková práva takovým způsobem, aby poškodil majetková práva druhých." (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 45-46)

 

Podle Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997) státy "využívají mezinárodní vodní tok na svém území spravedlivým a rozumným způsobem. Zejména má být mezinárodní vodní tok užíván a rozvíjen státy na vodním toku s cílem dosažení jeho optimálního a udržitelného využívání a přínosů z něj, s přihlédnutím k zájmům dotčených států na vodním toku a v souladu s odpovídající ochranou vodního toku" (čl. 5 odst. 1 Úmluvy). Využívání mezinárodního vodního toku spravedlivým a rozumným způsobem vyžaduje zohlednění všech relevantních činitelů a okolností, včetně geografických, hydrografických, hydrologických, klimatických, ekologických a dalších činitelů přirozené povahy; sociálních a ekonomických potřeb dotčených států; obyvatelstva závislého na vodním toku v každém státu; dopadů využívání vodních toků v jednom státě na jiné státy; stávajících a případných způsobů využívání vodního toku apod. (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Sandonato de León zdůrazňuje, že právě "potřeby společnosti" (besoins de la vie sociale), uváděné v souvislosti se změnou úmoří, byly významným faktorem při konečném určení vztahu mezi různými způsoby využívání řeky Carol; zároveň tak tribunál daleko dříve vyjádřil to, co se dnes nazývá "rozhodujícími činiteli pro spravedlivé a rozumné využívání řek" (SANDONATO DE LEÓN 2008, str. 281). Podle něj rozhodčí řízení ve věci Lanoux vyzdvihlo i jiné aspekty v oblasti práva přírodních zdrojů, včetně konceptu "společenství zájmů" (le concept de la communauté d’intérets) (tamtéž, str. 290).

 

I dle Williama Griffina arbitrážní tribunál ve věci Lanoux vyjádřil "názor, že podle stávajícího mezinárodního obyčejového práva mají spolupobřežní státy stejné právo na rozumné využívání vody mezinárodního povodí" (GRIFFIN 1959, str. 63). Stejně tak prof. Šturma podotýká, že případ Lanoux je dnes uváděn na podporu "zásady spravedlivého využívání přírodních zdrojů sdílených dvěma či vice stály" (ŠTURMA 2004, str. 93 - 94).

 

Laylin a Binachi rovněž zdůrazňují skutečnost, že Tribunál se výslovně uchýlil k "pravidlu rozumnosti" navzdory tomu, že vykládal smlouvy mezi Španělskem a Francií. Okamžitě po nastínění nynějšího stavu mezinárodního práva, odvozeného z "mezinárodní praxe" a "přesvědčení" států, Tribunál navrhl aplikovat tyto principy na probíranou věc: "Na toto doporučení bude později pamatováno při posouzení otázky týkající určení povinností Francie a Španělska, pokud jde o kontakty a vyjednávání před zrealizováním projektu, jako je projekt jezera Lanoux." (bod 13 nálezu)

 

Byla vznesena otázka, zda termín "zájmy", uvádený v čl. 11 Dodatkového aktu, má pokrývat pouze specifická práva. Tribunál shledal, že podle jeho obecného pravidla rozumnosti, "zájmy" nemusí náležet do množiny specifických práv.

 

"Požadavky" (réclamations) ve smyslu čl. 11 se podle nálezu "týkají různých práv chráněných Dodatkovým aktem, ale hlavním problémem je zjistit, jak by měly být ochráněny 'zájmy, jež mohou existovat na každé straně'. Předně je třeba určit 'zájmy', které mají být ochráněny. Restriktivní výklad čl. 11 by dovoloval říci, že těmito zájmy jsou toliko ty, které odpovídají subjektivnímu právu obyvatel (droit des riverains). Nicméně, různé úvahy, které již byly Tribunálem učiněny, vedou k širší interpretaci. Nutno vzít v úvahu všechny zájmy jakékoli povahy, jež mohou být ovlivněny provedenými pracemi, i když neodpovídají subjektivnímu právu". Pouze takové řešení je podle tribunálu v souladu s pojmy článku 16 Dodatkového aktu, duchem pyrenejských smluv a "trendy, které se objevují v nynější mezinárodní praxi v oblasti hydroenergetického rozvoje" (bod 22 nálezu).

J. G. Lammers přitom ve svém komentáři podtrhuje slovo všechny zájmy (LAMMERS 1984, str. 515). Tim Stephens k tomu dodává: "Ačkoli tribunál neodkázal mezi těmito zájmy na ekologické zřetele, důraz kladený na spolupráci lze chápat jako základ moderního práva životního prostředí, pokud jde o využívání sdíleních vodních toků" (STEPHENS 2009, str. 171)

 

f) pravidla dobré víry

 

"Povinnosti států usilovat o dohodu předběžným jednáním" nabývají podle tribunálu "velmi rozmanitých forem a mají rozsah, který se mění podle definovaného způsobu a podle procedur určených k jejich výkonu; avšak závazky takto převzaté nesporně existují a lze sankcionovat např. neospravedlněné přerušení diskuzí, abnormální prodlevu, zanedbávání dohodnutých postupů, systematické odmítání zohlednit opačné návrhy či zájmy, obecněji porušení pravidel dobré víry" (bod 11 nálezu).

 

Podle příručky Evropské hospodářské komise OSN k Úmluvě o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer (Helsinky 1992), jejíž smluvní stranou je i Česká republika, se "v arbitrážním nálezu z roku 1957 ve věci Jazero Lanoux" nacházejí "minimální paramentry dobré víry" nejrelevantnější pro tuto Úmluvu: "Ačkoli Španělsko (na dolním toku) namítalo, že Francie (na horním toku) by neměla provádět projekt bez předchozího souhlasu, Tribunál uvedl, že 'mezinárodní praxe […] se omezuje na povinnost států usilovat o dohodu předběžným jednáním'. Dále prohlásil, že stát by porušil takovou povinnost spolupráce 'např. neospravedlněným přerušením diskuzí, abnormální prodlevou, zanedbáváním dohodnutých postupů, systematickým odmítáním zohlednit opačné návrhy či zájmy, obecněji porušením pravidel dobré víry'." (UNECE 2013, str. 33)

 

Tribunál ve věci Lanoux přitom hovoří o "pravidlech dobré víry" jakožto metodě zabezpečení zájmů druhého pobřežního státu. Pravidla dobré víry vyžadují, aby konzultace a vyjednávání byly skutečnými - nikoli formalitami. Slovy Tribunálu: "Druhou otázkou je určit způsob ochrany těchto zájmů. Zahrnuje-li tento způsob nutně rozhovory, ty nelze redukovat na čistě formální požadavky, jako je převzetí stížností, protestů či výhrad předložených státem na dolním toku. Tribunál je toho názoru, že podle pravidel dobré víry má stát na horním toku povinnost zohlednit odlišné zájmy, snažit se je uspokojit do té míry, pokud je to slučitelné s usilováním o jeho vlastní zájmy, a ukázat, že v tomto ohledu má skutečnou snahu sladit zájmy druhého pobřežního státu se svými vlastními." (bod 22 nálezu)

 

I když se arbitrážní tribunál vyjádřil takto až při výkladu čl. 11 Dodatkového aktu, podle Johana Gerrita Lammerse je velmi pravděpodobné, že stanovisko se týká nejen povinnosti Francie podle Dodatkového aktu z 1866, ale rovněž povinnosti podle obecného mezinárodního práva (LAMMERS 1984, str. 515-516).

 

Vskutku, pokud se stát na vodním toku vyjádří, že provedení plánovaných opatření druhým státem poruší buď princip spravedlivého a rozumného využívání, anebo povinnost významně neškodit, podle čl. 17 Úmluvy o neplavebním využívání mezinárodních vodních toků (New York 1997) budou mezi dotčenými státy zahájeny konzultace a "v případě potřeby vyjednávání s cílem dospět ke spravedlivému řešení situace" (čl. 17 odst. 1 Úmluvy). Při těchto konzultacích a vyjednávání "musí každý stát v dobré víře brát rozumný zřetel na práva a legitimní zájmy druhého státu" (čl. 17 odst. 2 Úmluvy).

 

g) povinnost zohlednit zájmy druhého státu

Španělsko napadalo navržení francouzského projektu, přičemž současně kritizovalo formu i obsah. Pokud jde o formu, bylo řečeno, že francouzská vláda navrhla svůj projekt jednostranně, aniž by španělskou vládu zapojila do společného hledání přijatelného řešení. Pokud jde o obsah, francouzský projekt údajně nezachovával spravedlivou rovnováhu mezi francouzskými a španělskými zájmy. Projekt jezera Lanoux tak dokonale slouží francouzským zájmům, zejména těm, které se týkají výroby elektrické energie, avšak dostatečně nezohledňuje španělské zájmy související se zavlažováním. Francouzská vláda odmítla zohlednit projekty, které by představovaly velmi malou oběť pro francouzské zájmy a velký užitek pro španělské zemědělství. To Španělsko doložilo jednáním Zvláštní smíšené komise v Madridu v prosinci 1955, kde Francie ze tří potenciálních projektů k rozvoji jezera Lanoux preferovala jediný, který byl nepřijatelný pro Španělsko.

 

Arbitrážní tribunál k aplikaci čl. 11 Dodatkového aktu uvedl: "Francie je oprávněna vykonávat svá práva, nemůže ignorovat španělské zájmy. Španělsko je oprávněno požadovat respektování svých práv a zohlednění svých zájmů. Pokud jde o formu, stát na horním toku má v souladu s procedurou právo iniciativy; není povinen spolupracovat se státem na dolním toku při vypracování svých projektů. Předloží-li mu během diskuzí níže položený stát alternativní projekty, stát na horním toku je musí posoudit, ale má právo upřednostnit řešení obsažené v jeho vlastním projektu, pokud rozumným způsobem (maniere raisonnable) zohlední zájmy státu na dolním toku." (bod 23 nálezu)

 

Hmotněprávní pravidla rozumnosti a dobré víry upravující využívání mezinárodních řek tak Tribunál uplatnil na procesní práva a povinnosti (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 48). Lammers opět podotýká, že úvahy učiněné Tribunálem ohledně francouzské povinnosti zohlednit španělské zájmy mohou být "považovány za úvahy obecného významu" (LAMMERS 1984, str. 516).

 

Prof. Šturma, který zmiňuje případ Lanoux na podporu tzv. objektivní odpovědnosti (ručení) v mezinárodním právu, konstatuje, že předchozí výrok tribunálu ("Francie je oprávněna vykonávat svá práva; nemůže ignorovat španělské zájmy. Španělsko je oprávněno vyžadovat, aby jeho práva byla respektována a jeho zájmy byly vzaty v úvahu.") je v souladu s přístupem Komise pro mezinárodní právo k tématu mezinárodní odpovědnosti za škodlivé následky nezakázaných činnosti (ŠTURMA 2004, str. 129).

"V případě jezera Lanoux, Francie až do konce zastávala řešení, které spočívá v odvádění vod řeky Carol do Ariege s úplným náhradním napojením. Tímto rozhodnutím uplatňuje toliko své právo; díla k rozvoji jezera Lanoux jsou na francouzském území, financování a odpovědnost za tento projekt leží na Francii a jedině Francie je oprávněna posoudit veřejně prospěšné práce, jež mají být zrealizovány na jejím vlastním území, s výhradou článků 9 a 10 Dodatkového aktu, které však francouzský projekt neporušuje." (bod 24 nálezu)

 

Arbitrážní tribunál vytýkal Španělsku, že inklinuje k tomu, aby stavělo práva a pouhé zájmy do jedné roviny, zatímco čl. 11 Dodatkového aktu činí mezi nimi rozdíl. Proto nález uvádí: "Španělsko nemá právo na zachování a rozvíjení jezera Lanoux v souladu s potřebami španělského zemědělství. Pokud by se Francie zřekla veškerých prací plánovaných na svém území, Španělsko by nemohlo žádat provádění vlastních prací podle svého přání. Může jednoduše zdůrazňovat své zájmy tak, aby se v rámci projektu rozhodnutého Francií dosáhlo podmínek, které je rozumně (raisonnablement) ochrání." (bod 24 nálezu)

 

Při určení toho, zda byl tento požadavek Francií splněn, tribunál nejprve uvedl: "Bez ohledu na to, jak postupovala jednání pokrývající období 1917-1954, není pochyb o tom, že francouzská pozice byla do značné míry flexibilní a dokonce došlo k její změně. Od příslibu náhrady újmy, ale bez navrácení odkloněné vody, přešla k částečnému navrácení; poté roku 1954 k úplnému navrácení vod. V roce 1955, v návrzích, které jsou nedílnou součástí nynějšího projektu, Francie přidala k plnému navrácení vod záruku minimálního navrácení 20 milionů m3." (bod 24 nálezu)

Jako poslední tribunál uvedl, že v březnu 1956 Francie učinila Španělsku nové návrhy (navrácení vod by bylo měněno podle potřeb španělského zemědělství, namísto dodržování rytmu přírodního napájení; meziroční rezerva by Španělsku rovněž poskytla dodatečné zdoje v mimořádně suchých letech), o čemž španělská strana odmítla diskutovat, když neexistovala dohoda ohledně základní otázky samotného odklonu.

 

"Při posuzování otázky, zda Francie, ať už během jednání či ve svých návrzích, dostatečně zohlednila španělské zájmy, je třeba zdůraznit, jak úzce spojené jsou povinnost zohlednit během jednání opačné zájmy a povinnost dát jim rozumný prostor (place raisonnable) v konečném řešení. I stát, který vedl jednání s porozuměním a dobrou vírou v souladu s článkem 11 Dodatkového aktu, musí poskytnut rozumný prostor opačným zájmům při řešení, které bude přijato jednoduše proto, že rozhovory byly přerušeny, i když tomu vděčí neústupnosti svého partnera. Naopak při posuzování toho, nakolik projekt zohlednil dotčené zájmy, jsou k určení souladu s povinnostmi článku 11 Dodatkového aktu stěžejními prvky způsob, kterým byla jednání rozvíjena, výčet zájmů, na něž bylo upozorňováno, a cena, kterou byla každá strana připravena zaplatit za jejich ochránění." (bod 24 nálezu)

Johan G. Lammers upozorňuje na fakt, že povinnost "zohlednit zájmy jiných pobřežních států a urovnat protichůdné zájmy, jež vnáší do hry průmyslové využívání mezinárodních vodních toků, prostřednictvím vzájemných ústupků" trvá, i když jednání s pobřežními státy ztroskotala. To značí, že "tato povinnost nebyla považována za pouhou povinnost spolupráce (co-operation obligation)" (LAMMERS 1984, str. 517).

 

Inspiraci nálezem Lanoux lze přitom nalézt v čl. 9 Návrhu článků o prevenci přeshraničních škod z rizikových činností. Podle čl. 9 odst. 1 "dotčené státy vstoupí do konzultací, na žádost jakéhokoli z nich, s cílem dosáhnout přijatelného řešení ohledně opatření, která mají být přijata za účelem prevence významné přeshraniční škody či v každém případě minimalizace jejího rizika". Pokud tyto konzultace "nedají vzniknout dohodnutému řešení, stát původu přesto zohlední zájmy státu, jenž bude pravděpodobně dotčen" (čl. 9 odst. 3). Komentář Komise pro mezinárodní právo k tomu uvádí: "Povinnost konzultovat a jednat skutečně a v dobré víře byla uznána nálezem ve věci Jezerou Lanoux, kde tribunál uvedl: 'Konzultace a vyjednávání mezi dvěma státy musí být skutečná, musí být v souladu s pravidly dobré víry a nesmí být pouze formální. Pravidla rozumnosti a dobré víry jsou použitelná na procesní práva a povinnosti týkající se sdíleného využívání mezinárodních řek.' (...) Odstavec 3 se zabývá možností, že navzdory veškerému jejich úsilí, strany nemohou dosáhnout dohody na přijatelných preventivních řešeních. (...) Článek zachovává rovnováhu mezi dvěma faktory, přičemž jedním je zabránit státům v možnosti být postiženy právem veta. V této souvislosti lze vzpomenout na nález ve věci Jezero Lanoux, kde tribunál uvedl, že v určitých situacích strana, která může být dotčena, při porušení dobré víry, paralyzuje skutečné vyjednávací úsilí." (ILC 2001, str. 160-161)

 

S ohledem na všechny okolnosti případu, stanovené výše, došel arbitrážní tribunál ve věci Lanoux k závěru, že "francouzský projekt splňuje požadavky článku 11 Dodatkového aktu" (bod 24 nálezu).

 

h) mezinárodní odpovědnost

 

Arbitrážní tribunál rovněž zdůraznil vztah mezi chybějícím požadavkem na předchozí dohodu a mezinárodní odpovědností: "Je na každém státu, aby zvážil rozumným způsobem a v dobré víře situace a pravidla, jež zahrne do diskuzí; jeho hodnocení může být v rozporu s hodnocením druhého státu; v tomto případě se strany obyčejně snaží spor vyřešit jednáním nebo jeho předložením nestrannému orgánu (autorité d'un tiers); avšak ani jedna z nich není povinna kvůli sporu pozastavit výkon své pravomoci, pokud nepřevzala takovou povinnost; výkonem své pravomoci na sebe bere riziko mezinárodní odpovědnosti, prokáže-li se, že nejednala v rámci limitů své pravomoci. Zahájení rozhodčího řízení v nynější věci dokonale ilustruje tato pravidla." (bod 16 nálezu)

 

Události po vynesení rozhodčího nálezu

 

Rozhodnutím arbitrážního tribunálu ve věci Lanoux byla dána "zelená" provedení navrhovaních prací Francií a také uzavření formální dohody mezi Francií a Španělskem, jež formalizovala jednostranné francouzské závazky (Madridská úmluva ze dne 13. července 1958). Nález, který určil právní situaci obou stran, odstranil překážku neústupnosti, ochromující jednání. Španělská vláda nezůstala neoblomnou a zvolila si nejužitečnější cestu k ochraně svých zájmů. Nakonec souhlasila se zprovozněním objektů jezera Lanoux, čímž mohlo dojít k úspěšnému uzavření jednání, prováděných v dobré víře a ve světle pozoruhodných úvah uvedených v nálezu (GERVAIS 1960, str. 431).

 

Hodnocení nálezu

 

Zevrubné hodnocení rozhodčího nálezu ve věci Lanoux publikovali američtí právníci John G. Laylin a Rinaldo L. Binachi  v článku "The Role of Adjudication in International River Disputes" pro časopis American Journal of International Law (1/1959, str. 30-49). V lednovém vydání tohoto periodika, které působí poněkud monotematicky, lze krom toho nalézt článek Williama L. Griffina "The Use of Waters of International Drainage Basins Under Customary International Law" (str. 50 - 80) a srhnutí nálezu od Brunsona MacChesneyho (str. 156 - 171). Vše je dostupné ZDE.

 

Mimořádně zajímavé je, že už Laylin a Binachi se ve svém článku zabývají dodnes živou otázkou role soudů v mezinárodních říčních sporech, či obecněji při mezinárodní ochraně životního prostředí. Na příkladu arbitráže (tedy mezinárodního soudnictví v širším smyslu) ve věci Lanoux dokazují smysluplnost soudcovského rozhodování i v této oblasti a zřetelně se vymezují vůči názorům opačným. Odmítají, že by soudní řízení nehrála žádnou roli při řešení sporů ohledně využívání mezinárodních toků. Současně tak popírají, že mezi odborníky "existuje naprostá shoda na tom, že vodní spory představují klasický příklad sporů, které nelze objektivně vyřešit soudními rozhodnutími". Naopak poukazují na prospěšnost nestranného rozhodování "mezinárodních říčních sporů", které nelze vyřešit dohodou. Tato oblast je podle nich specifická tím, že státy na sdíleném toku mají zvláštní práva a povinnosti a jsou na sobě závislí jakožto "partneři", jak se uvádí v rozhodnutí italského Kasačního soudu ze dne 13. února 1939 ve věci Société Energie Electrique ("Mezinárodní právo uznává subjektivní právo každého pobřežního státu, jakožto účastníka druhu partnerství vytvořeného řekou, na využívání veškerých užitků z ní plynoucích..."). Většina konfliktů mezi pobřežními státy ohledně rozdělení užitků plynoucích z mezinárodních řek zahrnuje spor o skutkových otázkách. I když je shoda na primárních skutečnostech, vzniká často odlišný pohled na technické a ekonomické závěry, jež je třeba vyvodit z existujících údajů. Stejně tak může jít o rozdílné právní názory, včetně aplikace obecných právních principů. Kde pak přímá vyjednávání nedokáží spor urovnat, konstruktivnější roli při dosažení konsensu mohou sehrát další procedury jako mediace, smírčí či soudní řízení.

 

Laylin a Binachi uvádějí, že případ Lanoux se nestal významným kvůli závěru, že Francie nepotřebovala španělské svolení, "jeho význam je v ukázání způsobu, jak lze arbitráží odstranit překážku konsensu" (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 35). Pokud Španělsko namítalo, že se plánovaná změna mezinárodních vod dotkne jeho zájmů a že Francie tím poruší své smluvní závazky, tato námitka za daných souvislostí bránila jak odsouhlasení této změny, tak jejímu uskutečnění bez španělského souhlasu. "Arbitráž odstranila tento kámen úrazu, tudíž umožnila stranám přistoupit k ujednání podrobností" (tamtéž). Rozhodnutí tribunálu ve věci Lanoux však neukazuje jen na tuto roli arbitráže při podporování konsensu. Konstatuje, že uplatňování práva být výhradním soudcem ohledně podstaty svého tvrzení otevírá dveře možné mezinárodní odpovědnosti. Laylin a Binachi přitom upozorňují, že samotný nález vyzdvihuje v bodě 16 význam arbitráže jako alternativy vzájemně vyjednaného řešení, "kdykoli se rozhodnutí dvou států, přijatá rozumně a v dobré víře, vzájemně liší ve skutkových otázkách či ohledně použitelných pravidel" (tamtéž).

 

Laylin a Binachi ve svém článku nejvíce rozebírají formulování a aplikování principů mezinárodního práva ze strany arbitrážního tribunálu ve věci Lanoux, jenž čerpal "z federálních rozhodnutí, z rozhodnutí mezinárodních soudů a z 'praxe' a 'přesvědčení' států, aby poskytl aktuální vyjádření určitých právních principů. Tyto principy pomohou urovnat další říční spory konsensem či soudním rozhodnutím, anebo kombinací obou" (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 41-42). Oba autoři přitom považují za významné, že se "Tribunál vyhnul akademickému rozlišování mezi principy, které jsou plně uznávány za součást existujícího mezinárodního práva, těmi, které se za takové začínají uznávat, a těmi, které jsou stále ve stádiu zrodu. Státy ve sporu se rovněž vystříhaly takového rozlišování" (tamtéž, str. 42).

 

Článek vyzdvihuje a komentuje především tyto principy: závěr, že územní suverenita států se sklání před všemi mezinárodními závazky, a to bez ohledu na jejich pramen; pravidlo rozumnosti ovládající využívání mezinárodních řek; povinnost pobřežního státu zohlednit odlišné zájmy a snažit se je uspokojit a sladit se svými vlastními; právo upřednostnit řešení obsažené ve vlastním projektu za předpokladu rozumného zohlednění ostatních zájmů (tamtéž, str. 43-48).

 

K tomu je nakonec připojen závěr plynoucí z nálezu, že "vystavení režimu řeky větší kontrole člověka a odnětí určitých zdrojů z povodí nejsou nezbytně neslučitelné s řádnou ochranou zájmů spolupobřežního státu" (tamtéž, str. 48-49). Podle Laylina a Binachiho je však třeba mít na paměti, že konstatování o nenarušení španělských zájmů vychází z toho, že projektem je dotčena pouze jedna čtvrtina zdrojů hraničních vod, že dojde k plnému navrácení vod a že španělský zástupce s konzulárním postavením se o tom bude moci kdykoli ujistit. "Je třeba mít rovněž na paměti, že Tribunál dále připomněl neexistenci jakékoli námitky, že kvalita či teplota náhradních zdrojů bude nedostatečná. Kdyby španělská vláda prokázala, že kvalita či teplota vody bude nedostatečná, španělský souhlas by mohl být vyžadován, jak uvedl Tribunál." (tamtéž, str. 49)

V době, kdy podle Laylina a Binachiho "síly práva a pořádku vyžadují v mezinárodní aréně ještě větší uznání", zní divně představa nepovažující za správné "radit nezávislým státům, aby o své řece nechaly rozhodnout mezinárodní soud, zahájily by tím klikatou cestu, z níž nemusí být návratu" (jak konstatoval Robert D. Scott v článku o sporu mezi Kansasem a Coloradem v předchozím ročníku AJIL). V opozici k tomu se Laylin a Binachi staví do role těch, jež "usilují o podporu vlády práva v mezinárodních vztazích", jimž "pláč nad nedostatečností soudů v této oblasti prozrazuje nostalgii po překonané koncepci mezinárodního práva, v níž čirá moc má větší vliv než uznávané prinicipy spravedlnosti" (LAYLIN, BINACHI 1959, str. 49). Podle nich nelze rozumně popírat konstruktivní roli mezinárodních soudů při podporování konsensu. Naopak, pokud stát na mezinárodním vodním toku není ochoten posoudit svá "hoževnatě zastávaná tvrzení" před nestranným tribunálem, "solidnost jeho postoje je pochybná" a stává se "příčinou rozčarování a průtahů". Od procesních i hmotněprávních principů, které jednou aplikují nestranné tribunály, si lze navíc slibovat, že napomůžou "vyřešit jiné spory konsensem". Tento příspěvek soudů není rozhodně bezvýznamný či zanedbatelný. Jeho životaschopnost se ukázala ve federativních státech, kde podle principů zformovaných soudními rozhodnutími byl vytvořen velký počet dohod. Na mezinárodní úrovni se totéž pocítí o to více, pokud "bude příklad stanovený Francií a Španělskem všeobecně následován" (tamtéž).

 

André Gervais ve svém šedesátistránkovém článku "L'affaire du lac Lanoux, étude critique de la sentence arbitrale du Tribunal arbitral" (1960), očividně nejrozsáhlejším textu, který se zabývá nálezem Lanoux, obecně souhlasí s předchozími závěry o významu arbitráže. "Pěkně konstruovaný" nález podle něj poskytl přesné vyřešení sporu, čímž měl "nejprospěšnější dopady", a díky úvahám, které k tomu vedly, zároveň poskytl významný příspěvek mezinárodnímu právu (GERVAIS 1960, str. 431). Mezinárodní vodní právo bylo obohaceno hned několikrát: formálně byly odmítnuty extrémní teorie o neomezené suverenitě teritoriálního státu nad jeho vodami (kupříkladu slavná "Harmonova doktrína") a o právech níže položených států na veškerou přirozeně tekoucí vodu (teorie "práv pobřežních států"); teritoriální stát má právo rozhodovat o dílech na svých vodách, s výhradou povinnosti respektovat práva svých sousedů a zohlednit jejich zájmy; k vypracování projektu na vlastním území není potřeba sousedního státu; stát má vlastní pravomoc vymezit podmínky těchto děl, není povinen zohlednit námitky ani alternativní projekty svých sousedů; nemusí získat jejich souhlas, avšak musí jednat v dobré víře a - pokud jednání selžou - dostatečně zohlednit protichůdné zájmy v konečném řešení; jednota povodí nemusí být respektována, nedotýká-li se projekt lidské reality, což je případ, kdy odklon vody do jiného povodí nemá vliv na skutečnosti stejných fyzikálních vlastností (tamtéž, str. 432 - 433). André Gervais však zároveň naznačuje, že rozhodci ve věci Lanoux byli v relativně jednoduché pozici, a ve složitějších kauzách by jejich role byla nepochybně obtížnější.

 

Hodnocením případu Lanoux se zabývá též Richard B. Bilder v rámci článku "The Settlement of Disputes in the Field of the International Law of the Environment" (1975). Podle něj "arbitráž Jezero Lanoux mezi Francií a Španělskem (...) ukazuje na možnou roli soudních technik při řešení problémů sdílených vodních zdrojů" (BILDER 1975, str. 174). V článku jsou stručně shrnuty hlavní závěry tribunálu. Za prvé, že projekt jako takový neporušuje smluvní dokumenty mezi stranami, neboť nezpůsobí změnu v kvantitě, ani kvalitě vody přitékající do Španělska, a tudíž se negativně nedotkne španělských zájmů. Za druhé, že smlouva, ani obecné mezinárodní právo nevyžaduje předchozí dohodu. "Smlouva pouze zavazuje Francii informovat, konzultovat a zavést systém k ochraně španělských zájmů - k povinnostem, jež Francie splnila." (tamtéž, str. 175)

 

Bilder podotýká, že rozhodnutí tribunálu je zajímavé v několika ohledech. Za prvé, je precedentem pro tezi, že mezinárodní právo nijak nezakazuje činnosti v rámci sdíleného vodního systému bez negativního dopadu na jiné země sdílející systém. Za druhé, tribunál obiter dictum naznačil, že rozhodnutí mohlo být jiné, kdyby navrácené vody měly "takové chemické složení, teplotu či jiné vlastnosti, jež by poškodily španělské zájmy; tato slova bývají citována na podporu argumentace za existenci mezinárodní povinnosti zabránit vodnímu znečištění" (tamtéž). Nakonec, ačkoli se rozhodnutí zaobíralo ustanoveními Smlouvy z Bayonne a jejího Dodatkového aktu, "nález obsahuje jisté pasaže naznačující, že obecná povinnost spolupobřežních států zohlednit zájmy těch ostatních může rovněž zahrnovat určité širší subsidiární povinnosti, jako je informovat o plánovaných pracích či způsobech využívání, konzultovat a pokud je to možné jednat o nich v dobré víře" (tamtéž). Na druhé straně se tribunál jasně vyjádřil, že podle mezinárodního práva není třeba dohody skutečně dosáhnout, neboť by se tím jednomu pobřežnímu státu poskytlo veto ohledně činnosti jiného. Podle Bildera byla arbitráž ve věci Jezero Lanoux užitečná samozřejmě tím, že urovnala dlouhotrvající spor, u něhož se ukázalo nemožným, aby byl vyřešen jinými způsoby urovnávání sporů. Tribunál byl konkrétně schopen vyřešit spor ohledně hodnocení pravděpodobnosti, zda se odklon negativně dotkne Španělska. Obecněji pak dané arbitrážní rozhodnutí "doplňuje soubor dostupné teorie, uvažování a zkušeností, pokud jde o mezinárodní vodní spory, a tudíž přispívá k rozvoji principů a pravidel pro řešení podobných či analogických problémů" (BILDER 1975, str. 175-176).

 

Případ Lanoux se stal opět aktuálním a živým v 90. letech během maďarsko-slovenského sporu ohledně Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. Jednotliví publicisté, stejně jako samotní účastníci byli vedeni představou, že by jim obecné závěry arbitrážního tribunálu mohli pomoci v orientaci, eventuálně podpořit jejich závěry.

Aaron Schwabach v článku "Diverting the Danube" (1996) upozorňuje na to, že arbitráž Lac Lanoux zahrnovala situaci docela podobnou sporu Gabčíkovo-Nagymaros: Francie plánovala odklon vod mezinárodní řeky Carol za účelem výroby elektřiny, přičemž by voda byla do řeky vrácena ve stejné kvalitě a kvantitě ještě před vstupem do Španělska. Schwabach nejprve připomíná "stanovisko omezené územní svrchovanosti", které tribunál zformuloval takto: "Podle pravidel dobré víry má stát na horním toku povinnost zohlednit odlišné zájmy, snažit se je uspokojit do té míry, pokud je to slučitelné s usilováním o jeho vlastní zájmy, a ukázat, že v tomto ohledu má skutečnou snahu sladit zájmy druhého pobřežního státu se svými vlastními" (bod 22 nálezu). Spolu s tímto stanoviskem omezené územní svrchovanosti však podle Schwabacha přichází komplementární omezení územní nedotknutelnosti: "Španělsko nemá právo na zachování a rozvíjení jezera Lanoux v souladu s potřebami španělského zemědělství. (...) Španělsko (...) může jednoduše zdůrazňovat své zájmy tak, aby se v rámci projektu rozhodnutého Francií dosáhlo podmínek, které je rozumně ochrání" (bod 24 nálezu). Francie údajně ani "neměla povinnost oznámit Španělsku své plány či zapojit Španělsko do plánování" (SCHWABACH 1996, str. 328). Přestože taková povinnost "podle mezinárodního obyčejového práva" neexistuje, ukládala by ji však implementace novější Úmluvy o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států (Espoo 1991). Schwabach vše uzavírá tím, že arbitrážní tribunál ve věci Lac Lanoux odmítl španělské požadavky, protože nemělo dojít k žádnému snížení kvality či kvantity vody dodávané do Španělska. Ve sporu Gabčíkovo-Nagymaros lze proto "očekávat, že Slovensko učiní podobný argument; vrací veškerou vodu do Maďarska, aniž by ji znečistilo. Jednou z otázek pro Dvůr bude určit, zda rychlost a pravidelnost průtoku jsou součástí kvality vody" (SCHWABACH 1996, str. 328).

 

Aplikace rozhodnutí Lanoux na spor Gabčíkovo-Nagymaros

 

Rozhodčí nález ve věci Lanoux byl ještě rozsáhleji rozebírán oběma účastníky řízení před Mezinárodním soudním dvorem. Samotné rozhodnutí MSD, jedno z nejvýznamnějších mezinárodních rozhodnutích v ochraně životní prostředí, pak značí podstatný posun ve vnímání ekologických otázek oproti případu Jezero Lanoux.

 

a) obecná použitelnost nálezu Lanoux

 

Oproti tvrzení Aarona Schwabacha se musí v první řadě uvést, že případy Lanoux a G/N se "z nejrůznějších důvodů" lišily. V rozsáhlé argumentaci obou stran k případu Lanoux tak lze nalézt rovněž stanoviska, podle nichž španělsko-francouzská kauza není na tu dunajskou úplně použitelná.

 

Maďarská strana uvedla, že "existuje velká odlišnost" mezi případem Lanoux a případem G/N, když "jedním ze základních rysů případu Lac Lanoux" bylo, že před dosažením španělského území mělo dojít k navrácení stejného množství i kvality vody do řeky Carol. Kdežto v případu G/N bylo "odkloněno množství dunajské vody před dosažením maďarského území a navráceno až o 40 kilometrů níže, což vysušuje širokou oblast Maďarska na pravém břehu." (Protimemorandum Maďarska, bod 6.50)

 

Totéž zopakoval i maďarský právní poradce James Crawford na veřejném slyšení před MSD dne 3. března 1997: "Dvůr není žádán, aby se zabýval využíváním zdrojů jednoho státu výhradně na jeho vlastním území. Nejde o případ jako byl případ Lac Lanoux, kde inženýrské práce na horním toku neovlivnily tok a kvalitu vody na hranicích státu na dolním toku" (CR 97/2, str. 92 - 93 [Crawford])

 

Slovensko uplatňovalo argumentaci předvídanou Schwabachem, tedy že na základě rozhodnutí ve věci Lanoux "i podstatné změny v říčním toku nevyžadují souhlas dalších pobřežních států, jsou-li vody vráceny"; podle slovenské vlády je přitom "z případu jezero Lanoux zřejmé, že tento princip se neomezuje na aplikaci konkrétních smluvních ustanovení, jež regulují toto mezinárodní jezero (!)" (Slovenské memorandum z 2. května 1994, bod 7.44). Na maďarskou výtku reagovalo slovy: "Je samozřejmě pravdou, že odkloněné vody v případu Jezero Lanoux byly navráceny do řeky Carol před dosažením španělského území" (Slovenská replika, bod 6.67). Tato odlišnost však údajně na věci nic nemění, když v případu Lanoux stejně jako jako G/N šlo o "dopad odklonění vod na požadavky Španělska jakožto pobřežního státu". Slovensko precizovalo svou pozici nejprve konstatováním, že zatímco Maďarsko zdůrazňuje 40i kilometrovou odchylku při navrácení dunajských vod, "vše vyjma 10 km bylo na základě dohody, včetně všech hlavních zařízení". Následně vyzdvihlo, že slovenský projekt nezahrnuje žádné "podstatné snížení vod, na něž má Maďarsko právo", neznečišťuje vrácené vody a nepředstavuje rizika jiného řádu než ta, která jsou známa kdekoli jinde. Proto musí být řečený "prinicip Jezera Lanoux" (the Lake Lanoux principle) uplatněn i na případ G/N (tamtéž, bod 6.68).

 

Rozsudek MSD dal nicméně za pravdu Maďarsku. Podle něj zprovoznění československého řešení "vedlo v praxi k tomu, že si Československo přivlastnilo, v podstatě pro vlastní využívání a užitek, 80 až 90 procent vod Dunaje před jejich navrácením do hlavního koryta řeky, navzdory faktu, že Dunaj je nejen sdíleným mezinárodním vodním tokem, ale rovněž mezinárodní hraniční řekou" (bod 78 rozsudku MSD ve věci G/N).

Slovensko naopak uvádělo, že "precedent" z arbitráže Lanoux není "na nynější věc uplatnitelný", pokud jde o povinnost spolupráce, neboť se nehodí "na skutkové okolnosti" případu G/N (Slovenské protimemorandum, bod 9.36). Ve věci Jezero Lanoux totiž nebyl "francouzský projekt použitelnými dohodami, uzavřenými téměř o století dříve, specificky předvídán". To "ostře kontrastuje" s případem G/N, kde byla sjednána Smlouva o výstavbě a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros (Budapešť 1977).

 

Navzdory těmto výhradám účastníci sporu G/N obecně sdílely názor soudce Skubiszewského, že "nález ve věci Jezero Lanoux mezi Španělskem a Francií stanoví právo, které je relevantní" pro posouzení sporu G/N (odlišné stanovisko soudce ad hoc K. Skubiszewského ve věci G/N, bod 9).

 

b) povinnost neškodit

 

Maďarsko zejména zdůrazňovalo závěr arbitrážního tribunálu týkající se povinnosti nepůsobit škodu na životním prostředí za hranicemi státu. Už ve výpovědi Smlouvy z 1977 uvádělo, že podle nálezu ve věci Lanoux "se zakazují výstavba a provozování abnormálních zařízení, kupř. zařízení překračujících obvyklá technická a politická rizika". V podobném duchu maďarská strana pokračovala v písemných i ústních podáních. Připomínala, že arbitrážní rozhodnutí Lac Lanoux "naráží na problém přeshraničního znečištění, ačkoli zde žádné znečištění vody nebylo namítáno" (Memorandum Maďarska, bod 7.48). Vycházela přitom z této pasáže nálezu: "Dalo by se namítat, že práce mají za následek trvalé znečištěním řeky Carol, anebo že navrácené vody mají chemické složení, teplotu či jiné vlastnosti, které jsou schopné poškodit španělské zájmy. Španělsko by mohlo tvrdit, že jeho práva byla poškozena porušením Dodatkového aktu. Spis ani diskuze v této věci neobsahují jakoukoli stopu o takovém tvrzení" (bod 6 nálezu). Proto musel Tribunál následně uvést: "Bude-li připuštěno, že existuje princip, jenž zakazuje státu na horním toku měnit vody řeky způsobem, který poškozuje stát na dolním toku, takový princip nemůže být uplatněn na nynější případ, neboť v souvislosti s první otázkou zkoumanou výše Tribunál konstatoval, že francouzský projekt nebude mít vliv na vody řeky Carol" (bod 13 nálezu).

 

Proto Maďarsko považovalo nález ve věci Lanoux za jeden ze zdrojů tzv. prinicipu 21 Stockholmské deklarace konference OSN o lidském životním prostředí: "Státy mají v souladu s Chartou OSN a se zásadami mezinárodního práva svrchované právo využívat své vlastní zdroje v souladu s vlastní politikou životního prostředí a odpovědnost zajistit, aby činnost v rámci jejich pravomoci nebo kontroly nepoškodila životní prostředí jiných států nebo oblasti za hranicemi jejich národní pravomoci."

 

Maďarský právní poradce a významný představitel mezinárodního práva životního prostředí Alexandre Kiss během veřejného slyšení před MSD dne 3. března 1997 uvedl: "Mezinárodní pravidla chránící suverenitu rovněž ukládají povinnost státům, aby respektovaly územi jiných států a zvláště jejich životní prostředí. Arbitrážní nález vydaný v roce 1941 ve věci Slévárna v Trailu, uvádějící, že žádný stát nemá právo užívat nebo dovolit užívat své území způsobem, kterým vznikne újma na území jiného státu, zahájil významný vývoj. Ten vedl přes rozsudek vašeho Dvora ve věci Korfský průliv v roce 1949 a arbitrážní nález ve věci Jezero Lanoux až k formulaci Principu 21 Stockoholmské deklarace." (CR 97/2, str. 41-42 [Kiss])

 

Maďarsko uvádělo, že tento princip "neškodlivého využívání území" je "pravidlem mezinárodního obyčejového práva", což ostatně potvrdil i MSD.

 

Podle Maďarska bylo třeba na bod 6 nálezu ve věci Lanoux, jež je "podstatný pro nynější věc" (Protimemorandum Maďarska, bod 6.51), nahlížet skrze názor tribunálu, že jeho mandát má zůstat "v rámci určeném oběma stranami". Z nálezu plyne, že strany sporu nepředložily jisté argumenty, avšak pokud by tak učinily, tribunál by je podle Maďarska "vážně posoudil" (tamtéž, bod 6.52). Oproti tomu bylo Maďarsko přesvědčeno, že v případě G/N předkládá Dvoru argumenty, aby posoudil znečištění a množství vody ovlivněné odklonem, jakož i hodnověrnost technických argumentů (tamtéž). Slovensko připomnělo, že arbitrážní tribunál požadoval po Španělsku prokázání toho, že "navrhovaná díla by znamenala abnormální riziko v sousedských vztazích či při užívání vod" (bod 6 nálezu), což Španělsko neučinilo, stejně jako Maďarsko. Slovensko rovněž zdůraznilo, že si nejde stěžovat na rizika "stejného druhu, která se dnes nacházejí na celém světě" (bod 6 nálezu). Zařízení podobná objektům Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros se používají po celém dunajském povodí, projekt tudíž nepředstavoval "abnormální riziko" (Slovenské memorandum, bod 7.75). Později Slovensko uvedlo, že je jedině na MSD, aby rozhodl zda jsou ve věci G/N maďarská tvrzení založena na nějakých solidních vědeckých důkazech (Slovenská replika, bod 6.68).

 

Mezinárodní soudní dvůr se ve svém rozsudku ze dne 27. září 1997 ve věci Gabčíkovo-Nagymaros (Maďarsko/Slovensko) na arbitrážní závěry výslovně neodvolává, i když potvrzuje zásadu nepoškozování životního prostředí za hranicemi jurisdikce států. Podle MSD je nyní součástí souboru pravidel mezinárodního práva životního prostředí existence "obecné povinnosti států bdít nad tím, aby činnosti vykonávané v rámci jejich jurisdikce nebo pod jejich kontrolou respektovaly životní prostředí v jiných státech nebo v oblastech, které nespadají pod kontrolu žádného státu" (§ 53). Tento princip se nutně vybaví, když MSD komentuje konkrétní skutkové okolnosti případu Gabčíkovo-Nagymaros, tedy že Československo jednostranně převzalo kontrolu nad sdíleným zdrojem "s přetrvávajícími účinky odklonění těchto vod na ekologii pobřežní oblasti Szigetközu" (§ 85). Přesto však podle maďarského soudce Gézy Herczegha MSD náležitě nezohlednil "uplatnění tohoto principu ve vztahu ke stavbě a provozu projektu G/N" (odlišné stanovisko soudce Herczegha).

 

Poměrně podnětnou aplikaci nálezu Lanoux na případ G/N lze nalézt v odlišném stanovisku soudce Skubiszewského, i když jako soudce jmenovaný slovenskou vládou přehlíží určité aspekty.

 

Podle Skubiszewského nález ve věci Jezero Lanoux mezi Španělskem a Francií stanoví právo, které je relevantní pro posouzení československého projektu (k bodu 13 nálezu výslovně podotýká: "Myslím, že Dvůr by souhlasil s tímto přesným stanoviskem obecného práva. Toto právo je použitelné v nynější věci."), ačkoli tento případ musí být z nejrůznějších důvodů odlišen od věci před Dvorem. Arbitrážní tribunál ve věci Jezero Lanoux posuzoval otázku, zda francouzský rozvojový plán pro jezero Lanoux (zahrnující odklon vod) vyžaduje ke své realizaci předchozí dohodu obou vlád, bez níž by stát navrhující plán nemohl práce provádět.

 

Následně soudce ad hoc uvádí určité pasáže nálezu Lanoux a snaží se je aplikovat na případ G/N: Československo čelící neprovádění Smlouvy z 1977 ze strany Maďarska by mělo mít právo jednat samostatně, bez předchozího maďarského souhlasu, byť s respektem k právu tohoto státu na spravedlivý a rozumný podíl dunajských vod. A doplňuje: "Československo mělo právo zprovoznit gabčíkovský komplex. Mělo rovněž povinnost respektovat maďarské právo na spravedlivý a rozumný podíl dunajských vod" (odlišné stanovisko soudce ad hoc K. Skubiszewského, bod 11). Přičemž při posouzení toho, zda Československo respektovalo toto právo, se nesmí zapomenout na to, že "řečený podíl se v roce 1995 zvýšil a že voda přivlastněná Československem a následně užívaná Slovenskem neslouží pouze slovenským zájmům, ale rovněž maďarským. Provoz Varianty C zlepšil plavbu na Dunaji a zdokonalil protipovodňovou ochranu" (tamtéž, bod 10). Většina MSD však byla toho názoru, že Československo jednostranným převzetím kontroly nad sdíleným zdrojem zbavilo Maďarsko jeho práva na spravedlivé a rozumné sdílení přírodních zdrojů Dunaje, s přetrvávajícími účinky odklonění těchto vod na životní prostředí (současně bylo po vzoru nálezu Lanoux rozhodnuto, že výkon prací, který se omezoval pouze na československé území nebyl protiprávní).

 

Osobně se domnívám, že jde o stěžejní závěr odlišující případy Lanoux a G/N. Proto je třeba odmítnout slovenskou argumentaci, že činnost Francie prováděná na jezeře Lanoux, s údajně nepochybným "potenciálem ovlivnit Španělsko", byla "mnohem závažnější" než slovenské odklonění Dunaje (Slovenské memorandum, bod 7.45).

 

Opodstatněji už zní slovenský důraz na to, že arbitráž Jezero Lanoux neposkytla Španělsku právo veta (Slovenské memorandum, bod 7.45 či 7.86), přestože o něm "nemohlo být tvrzeno, že porušilo Smlouvu z Bayonne z roku 1868 či Dodatkový akt ze stejného roku". Naopak Maďarsko skutečně porušilo Smlouvu z roku 1977 a bylo to právě jeho vlastní jednání, jež si vynutilo realizaci slovenského odklonu. Proto by mělo být "v dokonce horší pozici než Španělsko", pokud se chtělo domáhat práva veta. Avšak i zde se MSD vyjádřil zcela jasně: "Porušení právních závazků ze strany Maďarska (...) neznamená, že Maďarsko bylo zbaveno svého základního práva na spravedlivé a rozumné sdílení zdrojů mezinárodního toku" (bod 78 rozsudku MSD).

 

Skutečný dopad projektu na území jiného státu (jako v případě gabčíkovské přehrady) zjevně neumožňuje uplatnit základní princip nálezu Lanoux (tj. neexistenci pravidla, že státy mohou využívat vodní sílu mezinárodních vodních toků pouze za podmínky předchozí dohody), neboť arbitrážní tribunál výslovně neuplatnil "princip, jenž zakazuje státu na horním toku měnit vody řeky způsobem, který poškozuje stát na dolním toku".

 

Sluší se navíc uvést, že ačkoli obě strany sporu G/N interpretovaly a aplikovaly mnohé pasáže nálezu ve věci Lanoux týkající se povinnosti spolupráce, rozsudek MSD se ubíral jiným směrem.

 

Napsal: Abd el Kader, únor 2015

 

Použitá literatura:

 

BILDER 1975 — Bilder, R. B. The Settlement of Disputes in the Field of the International Law of the Environment. 144 RCADI (1975-I) p. 139-239, na str. 174 - 176

 

BOURNE 1965 —  Bourne, C. B. The Right to Utilize the Waters of International Rivers', III CYIL (1965), str. 187-264

 

ČEPELKA, ŠTURMA 2008 — Čepelka, Č., Šturma, P. Mezinárodní právo veřejné. C. H. Beck, Praha 2008

 

GERVAIS 1960 — Gervais, A. L'affaire du lac Lanoux, étude critique de la sentence arbitrale du Tribunal arbitral. Annuaire français de droit international, vol. 6, 1960, str. 372 - 434

 

GRIFFIN 1959 — Griffin, W. L. The Use of Waters of International Drainage Basins Under Customary International Law. American Journal of International Law, vol. 53, 1959, str. 50 - 80

 

ILC 2001 —  International Law Commission. Report of the International Law Commission on the work of its fifty-third session. Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II, Part Two.

 

KUOKKANEN 2002 — Kuokkanen, T. International Law and the Environment. Martinus Nijhoff Publishers, 2002, str. 68-79

 

LAMMERS 1984 — Lammers, J. G. Pollution of International Watercourses. BRILL, 1984, str. 508-517

 

LAYLIN, BINACHI 1959 — Laylin, J. G., Binachi, R. L. The Role of Adjudication in International River Disputes. The Lake Lanoux Case. American Journal of International Law, vol. 53, 1959, str. 30-49

 

ONDŘEJ 2004 — Ondřej, J. Řešení sporů v mezinárodním právu životního prostředí. In: Šturma, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. I. část (obecná). Eva Rozkotová - IFEC, Beroun 2004, str. 173 - 190

SANDONATO DE LEÓN 2008 — Sandonato de León, P. L’affaire relatif a l’utilisation des eaux du lac Lanoux. 50 ans d’actualité. Agenda Internacional, Ano XV, N° 26, 2008, pp. 265 - 291

 

SANDS 1994 — Sands, P., Tarasofsky, R., Weiss, M. Principles of International Environmental Law. Manchester University Press, Manchester 1994

 

SCHWABACH 1996 — Schwabach, A. Diverting the Danube: The Gabcikovo-Nagymaros Dispute and International Freshwater Law. Berkeley Journal of International Law, roč. 14 (1996), str. 290 - 341

 

SOBOTKA 2008 — Sobotka, M. Ochrana mezinárodních vodních toků. In: Damohorský, M. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Eva Rozkotová - IFEC. Beroun 2008

 

STEPHENS 2009 — Stephens, T. International Courts and Environmental Protection. Cambridge University Press, 2009

 

ŠTURMA 2004 — Šturma, P. a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. I. část (obecná). Eva Rozkotová - IFEC, Beroun 2004

 

ŽÁKOVSKÁ 2009 — Žákovská, K. Mezinárodní soudní dvůr a Mezinárodní tribunál pro mořské právo. In: Šturma, P., Tomášek, M. et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. III. proměny veřejného práva. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2009

 

UNECE 2013 — Kolektiv. Guide to Implementing the Water Convention. UNECE, New York a Geneva 2013