Kde končí láska
Máloco v životě mě uchvátilo tolik jako láska. Nikdy jsem nepřestal žasnout na výjevy její moci, jež je nedozírná jako svět, ve kterém žijeme. Avšak čím více jsem byl láskou zaujat, tím více se ode mě vzdalovala. Či přesněji řečeno, měl jsem pocit jako by ve mně nezapustila docela své kořeny a zcela mě nevydala sama sobě. Po celý život, už od dětství, jsem po ní toužil, ale snad nikdy jsem ji neměl opravdu plně. A není-li něco plně, je to spíš jen jako... Lidé již srozumění se životem, ale dosud postrádající pochopení v tom smyslu, že si své názory nechávají pro sebe, by mi jistě poradili, že osudnou se mi stala má vlastní fascinace láskou. Vždy jsi byl příliš uchvácen, řekli by, byls pouhým divákem v divadle a nikdy ne uvnitř. V takovém případě život snadno omrzí, a já přiznávám, že mě často omrzel, ale je otázkou, nakolik byl příčinou nedostatek či přebytek lásky, tak jak jsem ho tehdy chápal, a nakolik jiné faktory. – Ve všech svých životech jsem na každém kroku dospíval k závěru, který byl jeden jediný: lidská potřeba lásky, milovat a být milován, je v živém tvoru vtělena co nejniterněji. Je tak hluboko, že není na výběr. Lze se jí poddat, nebo ji odmítnout. Bylo to třeba vůbec dodávat? Kde končí láska, začíná smrt.
Okolní svět nabízí bezpočet příběhů, jež čekají jen na to, až je někdo zdvihne z prachu země a zaznamená. Jsou jako lidé, které míjíme cestou. Právě v jejich srdcích – a ne někde na jevišti – se odehrávají skutečná dramata; miliony trpících volají den co den: vyslyš mě, usměj se, podej mi ruku. Jejich hlas však zní natolik tiše, že není slyšet. Kdo by to neznal? Někdy se i my staneme jimi.
Toto je obyčejný příběh, o němž bych si přál, aby se stal skutečně tak, jak o něm budu psát. I když nevím. Udál se, to jediné je jisté. Ale co to znamená? Oči, které se dívají, často mnohé přehlédnou a zatemní ve prospěch toho, kdo se dívá. Snad mají pravdu ti, kdo říkají, že my sami vytváříme svět kolem. Jenomže dnes – a o tom jsem přesvědčen – svět vlastním pohledem tvoříme jen stěží. Patrně máme strach vést se sami sebou a tak nasloucháme myšlenkám druhých, kteří snad vědí, jak nezabloudit. V tomhle kolektivním bezvědomí je všechno stejné, zcela uniformované a každý má tentýž názor. Řekl jsem, že naše oči skutečnost zkreslují, jenže dnešní realita se stala hollywoodským filmem či povídkou paní Němcové, kde je vše jasné, bezpečné a klidné, kde je vše tisíckrát přežvýkano a přepečlivě odváženo v přesných dávkách, dokonce i smrt a neštěstí Viktorčino. – Nevím, zda se něco opravdu změní tím, že otevřeme oči a přestaneme poslouchat hlasy, které nás svádí na scestí, ale aspoň se opět staneme sami sebou. Co dnes skutečně odpovídá nám, našemu temperamentu a naší povaze? Jsme ztraceni. Jednoho dne jsme se ze strachu, že se ztratíme druhým, ztratili sami sobě. Vlastně ani nevím, zda otevřít oči ještě lze.
Tato příhoda začíná na konci letní noci, kdy jsem se domníval, že se otevřenýma očima konečně dívám. – Na tehdejším jitru nebylo nic neobvyklého, dá-li se to tak říci. Bylo stejně milé jako každé jiné, v němž je obsažen příslib nového dne. Vším prostupovala vůně, kterou se les probíral z nočního deště, a mou cestu utvářela obdobná představa, že uvidím Šimona. Snad jsem se ale netěšil dostatečně nebo mě v dalších dnech čekalo mnoho nevyřízeného, mysl mi zkrátka začala okupovat jedna z těch chmurných myšlenek, které se vás chytí jako klíště. Šlo o školu nebo peníze, prostě obvyklé přízemnosti, které si kladou nárok na pravdivost světa. Prý život představují jenom ony a neradno kráčet s hlavou v oblacích. Že však samy nenabývají jakékoli důležitosti, ukazuje i to, že jsem dávno zapomněl, oč se tehdy jednalo. Nicméně v jednom realitu spolehlivě uchvátí: v tom, jak dokáží pokazit náladu. Jistě bych byl zaměstnán svým rozumováním, kdybych na křižovatce lesních cest nespatřil cizí dívku. Kráčela stejnou rychlostí po vedlejší stezce a v okamžiku, kdy jsem se objevil já, vstoupila na tu mou. Pozorovateli by se naskytl komický pohledl: oba jsme šli vedle sebe, aniž bychom si cokoli řekli. Bylo to zvláštní intermezzo. Na pozdrav ze slušnosti už bylo pozdě a nikdo se zatím neměl k tomu, aby rozhovor zahájil. Snad čekala, že začnu já. Vždycky se to čeká! Na druhou stranu, stalo se někdy někomu, že by tázaný neodpověděl? Nakonec jsme lidé, které potěší, když jsou osloveni. Na své cestě jdeme více sami než s někým a okamžik, kdy se k nám někdo připojí, je třeba považovat za druh milosti. A tehdy jsou i slova zbytečná, jak mi tenkrát připadalo. Občas jsem se k děvčeti nenápadně ohlédl a přemýšlel, kdo tahle černovláska je a kam má namířeno. Napadlo mě, že jde taky na Šimonovu oslavu. Určitě se museli znát. Vždyť tady znal každý každého a všichni byli z jednoho kusu. Stejní domorodci pro sebe, stejně cizí pro cizince. Když jsem o tom přemýšlel, zůstával jsem se svým pohledem stále na ní. Nestačil jsem si ani uvědomit, že i ona se teď dívá na mě, a reflexivně neodvrátil tvář někam jinam. V té chvíli jsme už stáli a já ji konečně spatřil v plném světle. Dušoval jsem se, že přece nedělám nic špatného, vždyť i ona si prohlíží mě. Nemyslím si však, že to dělala. Zkrátka tam stála a byla ráda, že JÁ se dívám. Byla jako srnka, kterou potkáte, když se pase. Říká se, že jsou jenom krotké, že jich je moc a na člověka si zvykly, že když nestojíte po větru... Nevěřím tomu. Podle mě chtějí být na očích, chtějí se ukázat, chtějí, aby každý viděl jejich krásu, i když je to může stát život. Jejich krása totiž prchne úplně stejně a není čas dávat si pozor. – Rty mé společnice vytvářely náznak úsměvu, ve kterém se značilo více radosti než v ústech, které se smíchem můžou zalknout. Víc neřeknu, protože nechci, aby to znělo banálně. V duchu jsem si říkal: „Co s tebou, holka, je?” Chápete? Jako by radost byla nemocí! Snad dívka vytušila mé myšlenky, a proto zakroutila mírně hlavou. Co tím chtěla říct? Není mi nic, jsem jenom šťastná? Rukou jsem udělal posunek na znamení toho, že jí rozumím. Byla to naše lesní pantomima. A já si přál, ať nikdy neskončí. V té chvíli mi přišlo, že ona ke mně nějakým způsobem patří. A já k ní. Že tu spolu tvoříme něco víc, než jen dva náhodné chodce. A že to tvoříme odjakživa. Tehdy tomu chybělo jenom ji chytit za ruku a říct: „Nevím, co se to se mnou děje. Ale něco se stalo. Než jsem tě poznal, topil jsem se v nesmyslech. Pouze se belhal odnikud nikam a nevěděl vůbec nic. Ale teď...” Ta slova jsem jí ovšem říci nemohl. Kdo by je beztrestně mohl povědět? Jaký trest ale přijde, když se neřeknou? – Otáčení hlavou nakonec znamenalo něco jiného. Dívka ve znamení nesouhlasu pokračovala a abych konečně pochopil i já, přidala k tomu rychlý pohyb zorničkami do strany. Podíval jsem se, kam ukazovala, a konečně si všiml toho, co bylo od počátku zřejmé. Poslední dobu jsme stáli na místě, kde se cesty rozcházejí. Proto jsme zastavili a všechno, co jsme dělali, bylo jen loučením. Tohle poznání proměnilo celý svět. I dívčin úsměv, který jsem předtím obdivoval, mi přišel nejsmutnější na světě. Vzdychl jsem mocným "ach jo" s vědomím toho, že je vše ztraceno. Nepůjde na oslavu a my dva se patrně nikdy nepotkáme. Každý půjde svou cestou a nikdo nepůjde s nikým. Oba dva jsme to věděli a oba říkali v neslyšném dialogu: „Promiň kamaráde, já už nemůžu dál!” Nějak tak jsme se rozloučili. – Myšlenky na tiché setkání ve mně zůstaly celý den. Bylo to i díky tomu, že Šimon dorazil na svou oslavu mnohem později než jeho gratulanti, a já se uprostřed neznámých lidí mohl zabývat leda sám sebou. Síla myšlenek je patrně v tom, že když se naakumulují, prasknou. Ze svého přemítání jsem byl vytržen vlastními pochybnostmi poté, co jsem ve směsi večírkových výkřiků a skřeků rozpoznal čísi hlas, který přítomné bavil drsnou historkou. – Vyšel jsem konečně ven, do temnoty, která se snesla na všechno kolem. A tam jsem spatřil přijíždějícího Šimona.
„Ty tu čekáš? Nešel jsi dovnitř?” zeptal se.
„Je to tam jak v Bergmanově Hodině vlků.”
„Ani ses s nikým nebavil?”
„Akorát s nějakou tvojí kámoškou,” začal jsem svůj monolog. „Když říkala 'Copak si myslíte, že může existoval přátelství mezi klukem a holkou', pomyslel jsem si stejně hlasitě: 'Existuje JEDINĚ přátelství mezi klukem a holkou.' Potom jsem všem vysvětloval, že nechci říct, že kluk s holkou můžou bejt akorát kamarádi, ale že skutečný přátelství může existovat JENOM mezi nima. K tomu někdo připojil: 'Je to tak, jak říkáš. Jedině mezi nima, dokud si vona nesundá kalhotky.' Ale to už jsem byl venku, takže jsem to neslyšel.”
„A jak jde tohle vyprávět? Když jsi to vůbec neslyšel?” řekl s velkým zaujetím. Pokrčil jsem rameny a Šimon pokračoval: „Nevěřil jsem, že dorazíš.”
„To se máš čím chlubit!”
„Hlavně teď, když jseš tady, si budou myslet, že...”
„Ať si to myslej,” řekl jsem suše. Šimon se zamračil a obrátil list: „Pěšky jako obvykle? Seš blázen.”
„Tahle procházka by každýmu prospěla,” musel jsem zdůraznit.
„Tahle i jiná, že?”
„Šel jsem přes Němčí,” odpověděl jsem dříve, než se stačil zeptat. „Kudy jinudy? Za tebou.”
„No jo, za mnou,” poznamenal s úsměvem.
„No jo.”
„Dlouho jsem tam nebyl,” řekl najednou Šimon. A já asi udělal něco, co o mně prozradilo, že mu tak úplně nevěnuju pozornost. A on si toho nejspíš všiml, protože dodal: „Myslím v Němčí.”
„To tak bejvá, ne? Že si nevážíme toho, co máme,” řekl jsem nazdařbůh.
„To nevážíme, no. Ale teď nějak nechápu.”
„Asi že si nevážíš lesů kolem a jak je to tu hezký. Že ani ten, kdo bydlí v Praze, nechodí na Hradčany, i když je to zadarmo. A tak dál. Asi tohle jsem chtěl říct...”
„Ale já to tu mám rád,” vyznal se.
„Abys neměl,” konstatoval jsem rychle, protože mám rád poslední slovo. Jenomže Šimon se jen tak nevzdával: „Nemaj to tam rádi.”
„Kdo?”
„Koně.”
„Oni maj ještě instinkty, říkáš?”
„Ale fakt. Asi že se nechce nám...,” mluvil Šimon pomalu, „loni se na tý cestě něco stalo jedný holce z Tašova, která k nám občas chodila. Jela na kole a narazila do stromu.”
Díval jsem se na Šimona a – aniž bych ho nechal pokračovat – vyšlo ze mě, nevím odkud: „Neměla černý vlasy?”
„Cože?” řekl překvapeně.
„Co?”
„Ptal ses na její vlasy,” osvětlil Šimon, když hledal v mobilu dívčinu fotku.
„Promiň, to nic,” začal jsem vše uvádět na pravou míru a s největší silou, se kterou se zbavujeme provinilých pocitů, se snažil neodpovědět. Jasně jsem viděl, jak na těch slovech spočívá všechna tíha dneška. Podřekl jsem se a něco prozradil. Chtěl jsem začít křičet, že za to nemůžu, a předat babu dál.
„To je ona, podívej,” ukázal mi telefon, ale já jen dělal, že se dívám. Co tam mohlo být? A co by to změnilo? Co si počít s iluzí horší nežli skutečnost? Popadl jsem Šimona za ruku a společně jsme vešli dovnitř.
– napsáno dne 13. května 2013 –