Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jirásek - Z dob Babičky.

 

Zdroj: JIRÁSEK, A. Z dob Babičky. Ženské listy 17, 1889, str. 89 - 91, 117 - 121

 

 

Z dob Babičky.

 

Ve spolku českých učitelek v Praze dne 27. března [1889] přednesl Alois Jirásek.

 

    Severně od České Skalice táhne se při řece Oupě milé, osamělé údolíčko mezi stráněmi ne příliš vysokými, většinou zarostlými. Půl hodiny na sever od České Skalice vypíná se na nevelkém návrší nad lukami údolí, zdobenými [!] sem tam skupinou starých stromů, ratibořský zámeček v pěkném parku. Někdy tu tvrz stávala a patřila různým rodům. V 16. století spustla. Od toho věku zůstávaly Ratibořice při panství náchodském. Nynější zámeček vystaven ve 2. pol. 17. století a to za Vavřince knížete Piccolominiho. Počátkem tohoto století byl zčásti přestavěn a upraven.
    Údolí kolem ratibořského zámku utěšené, idyllické dále k severu stává se divočejším, jsouc lesy obklopeno. Stráně tu jsou příkřejší a není s podivením, že na skalách jejich, k řece srázně spadajících, vystavěny pevné hrady, jako byly Ryzemburk, Červená Hora a Viesemburk. Tu kdysi mocné rody staročeské vládly. – Nyní hrady ty jsou v ssutinách víc a více mizících. Z těch rozvaliny ryzemburské čtenářům Babičky jsou nejznámější.
    Končiny ty půvabné samy sebou a návštěvy hodny, nalezly svou básnířku, která je učinila po všem světě českoslovanském známými. Patřívaly rodům českým na Náchodě vládnuvším, posledně rodu Smiřických. Po nich po bouři bělohorské piccolominský rod se tu usadil a když v 2. pol. 18. století vymřel, od jejich dědiců koupil Náchod a s ním Ratibořice Petr vévoda kuronský a zaháňský, otec "paní kněžny".
    Dědeček "paní kněžny" byl známý milec carevny Anny, Arnošt Biron, jejž ze prostého šlechtice kuronského učinila nejvyšším komořím a pak i věvodou kuronským. Prvotně von Bühren se jmenoval. Erb i jméno Biron vypůjčil si od Bironů, šlechtického rodu ve Francii váženého. Otec "paní kněžny" byl Petr, syn jmenovaného milce a násilného vladaře ruského neblahé paměti. Princi Petrovi bylo 16 let, když musil s otcem na Sibiř do Belimi, kamž je generál Münnich poslal do vyhnanství, zatknuv otce Petrova zrovna měsíc po smrti carevny Anny. Později za carevny Alžběty dovoleno starému dvořenínu, aby se na Rus vrátil, a Kateřina II. vrátila mu i vévodství kuronské. Tam stal se jeho nástupcem syn jeho Petr, který však vévodství to, beztoho již správou ruské a ruským vojskem osazené, postoupil ruské vládě za náhradu 50 000 dukátů a za roční důchod 80 000 rublů pro sebe a 40 000 rublů pro svou manželku. Po té se z Ruska vystěhoval a zakoupil Zaháň ve Slezsku, v Čechách pak panství náchodské. Na náchodském starožitném zámku sídlel, maje tu dvůr v pravdě knížecí.
    Přistěoval se sem roku 1796. Manželka jeho byla Dorota hraběnka z Medem, starého rodu kurlanského, jehož předkové byli z řádu německých rytířů křížových. Starší její sestra byla Eliška, provdaná von der Recke, spisovatelka německá, známá svým přátelským poměrem k Tiedgemu, básníku "Uranie", svého času tak velebené.
    Když se vévoda kuronský na Náchod přestěhoval (r. 1796), měl čtyři dcery, z nichž nejstarší byla Kateřina, "paní kněžna" v Babičce, kteráž po smrti otcově r. 1800 zdědila Náchod i Zaháň. Téhož roku provdala se za Julia prince Rohan-Guemené. Ale již roku 1805 dala se s ním rozvésti a za dva měsíce po rozvodu provdala se znovu. Manželem jejím stal se kníže Vasil Trubeckoj. Nežli však rok uplynul, byla i s druhým manželem rozvedena. Bylo ji tenkráte 24 let. Po dvojím tom manželstvu zůstala plných 14 let svobodnou a užívala svobody své jak náleží. Hledala náhradu a útěchu za zklamané naděje své v životě rozmanitém, plném změn a zábav, tu cestujíc, tu oddávajíc se hlučnému životu velikých společností, tu opět hledajíc oddechu v odlehlém idyllickém zákoutí, v osamělém zámečku ratibořickém.
    Vévodkyně zaháňská splynula ve společnostech šlechtického světa i ve dvorních kruzích krásou i duchem. Původem svým byla Němkyně, rozená v Rusku, kde její rod nabyl moci a bohatství, kde měla i příbuzné. Proto nebylo divu, že zůstávala ve přátelských stycích s rodnou zemí a s ruským dvorem. A přece zase patřila ku šlechtě rakouské, majíc ve Království českém většinu svých panství. Tím si vysvětlíme, že působila v zájmu ruském na knížete Metternicha, neboť "paní kněžna" zabývala se také politikou, snažíc se o to, aby dvůr vídeňský spojil se s Ruskem. Tak asi vznikly pověsti, jakoby prostřednictvím jejím kníže Metternich byl uplacen. Řečem těm věřeno tím spíše, ano známo bylo, že Napoleon I. Metternichovi v Drážďanech roku 1813 do očí pověděl, že je Anglií uplacen.
    Než ještě více mluvilo se o jiném kouzlu, kterému podlehl všemocný ministr Metternich. Byl sice zvyklý svým úsměvem proslulým a mnohoslaveným dámy tak okouzlovati, že samy náklonností svou k němu se nikterak netajily – ale vévodkyně zaháňská došla té, ovšem tajné slávy, že "rakouský Rinald", jak Metternichovi přezdíváno, spoután poutem její líbeznosti. Tenkráte jí bylo dvaatřicet let. V tu dobu ztratil právě Napoleon I. armádu svou v zasněžených pláních ruských, a Rus a spojený s ním pruský král domáhali se toho, aby i císař František k nim se přidal proti Napoleonovi, zeti svému. Mnoho záleželo na knížeti Metternichovi, který však ke spolku s Ruskem a Pruskem nejevil valné chuti. O tyto záležitosti jednáno na Opočně v Čechách, kamž přibyli car i pruský král, ze strany pak rakouské kníže Metternich. Zatím však co se na Opočně odbývaly parády ku poctě vznešených hostí, měl Metternich s ruským carem dvě tajné schůze a to na sídle přítelkyně své, na letním zámku "paní kněžny" v Ratibořicích, od Opočna jen několik hodin vzdálených. Bylo to v čevnu roku 1813. Vliv vévodkyně zaháňské na Metternicha i tu se osvědčil. Všemocný ministr zanechav nechuti ke spolku s Ruskem, spojil se s carem. Tenkráte tedy v tichém údolíčku ratibořickém usneseno o krvavém, obrovském boji, jenž rozhodl osud Napoleonův i veškeré Evropy.
    Když pak Napoleon přemožen a ve Vídni kongress odbýván, měla i tu "paní kněžna" ve všem živé účastenství, i ve hlučných zábavách i v diplomatickém jednání. Nedlouho po kongressu rozloučila se "paní kněžna" se svobodou; r. 1819 vdala se po třetí. Za manžela pojala hraběte Karla von der Schulenburg. Žila s ním dlouho, nejdéle ze všech svých manželů, ale přece ne do smrti. Roku 1835 dala se s ním rozvésti. To již jí bylo přes padesát. Děti neměla ze žádného manželství.
    Zimu trávívala v hlavních městech, v létě meškala v lázních nebo cestovala, zvláště v Italii. Časem zajela do Čech a tu se zdržovala v ratibořicích. Zámeček stojící v parku osaměle v tichém údolí řeky Úpy dala obnoviti a skvostně zaříditi. Bělidlo, výše v lukách stojící, zrušila a založila kolem sad. Tam bylo pak to "staré bělidlo", kde bydlelal rodina Proškova, vlastně Panklova, nedaleko splavu, u něhož šílená Viktorka dlouho do noci zpívala smutnou ukolébavku svému utopenému dítku.
    Chaloupka ta dřevěná s prkenou lomenicí stojí podnes jako tenkráte za Babičky vedle výstavnější panské prádelny. Uvnitř to však tak pěkně nevypadá, tam se mnoho od těch dob změnilo. Jen údolíčko kolem nedočkalo se žádné změny. Je, jak si je dala "paní kněžna" vévodkyně zaháňská upraviti. Zrušivši průmyslový závod, dotčené bělidlo, jež rušilo celkovou poetickou náladu, skoupila také všecky louky u řeky, patřící skalickým sousedům, nechtíc býti nikým vyrušována. U dvoru riesenberského z kamení starých rozvalin hradu Riesenberku vysoko nad Úpou dala zříditi pavillonek, který tam je podnes a poskytuje rozkošnou vyhlídku na údolí i okolní kraj pohorský, upomínaje nás na milou scénu z Babičky, jak se tu v těch místech setkala "paní kněžna" neboli "hercočka", jak jí lid říkal, s Babičkou a s vnoučaty jejími.
    Do svého zátiší Ratib. zvávala si vévodkyně zaháňská mnohé hosti, a meškávala tu knížata Švarcenberkové, hrabě Waldštejn, hr. Šlik, lord Stuart, King. Tu taktéž meškávala Eliška von der Recke, teta paní kněžny, sestra její matky, svého času proslulá mysticismem svým a zbožnými písněmi, jakož i oddaností, kterou měla k pověstnému Cagliostrovi. S ním setkala se, v 2. pol. 18. stol., tenkráte mladá paní od manžela rozloučená, smrtí jediného děcka a milého bratra sklíčená, jen na tyto drahé myslící v Kuronsku v Mitavě, odkudž pocházela, a uvěřila mu, když ji sliboval, že ji duše drahých zemřelých přivolá. Bylať mysl její až chorobně podrážděna, čehož také příčinou zajisté bylo, že dlouhou dobu v zimě v létě pozdě v noci chodila na hřbitov ku milým hrobům i za bouří i za krutých vánic sněhových. Než později prohlídnuvši kejkle Cagliostrovy, napsala proti němu knihu "Der entlarvte Cagliostro", kterou si jmenovitě získala přízeň carevny Kateřiny II. Ta paní von der Recke pozvala si do Petrohradu a darovala jí také pěkné panství v Kuronsku, kdež však paní von der Recke nezůstala, žijíc většinou v cizině v lázních. S ní do Ratibořic přicházel její přítel a stálý společník německý básník Tiedge, svého času velmi slavený autor "Uranie". Ten také tenkráte, když Rusové jako osvoboditelé Evropy byli v modě, složil píseň známou i u nás v překladu trvám Hankově: "Krásná Minko, musím jíti –"
    Taková byla společnost, která se v Ratibořicích sjížděla tou dobou, kdy Božena dospívala v pannu. Vévodkyně ji ovšem znala a dovolila, aby z její hojné biblioteky byly půjčovány knihy dcerce jejího štolby. To byl důležitý pramen vzdělání mladé dívky. "Paní kněžna" však nedočkala se jí jako spisovatelky; zemřevši r. 1839 ve Vídni v 58. roce svého věku, pochována jest v Zaháni ve Slezsku.
    Tolik co o ratibořické vrchnosti shledáno v různých knížkách dějepisných a pamětech. Ale teď také něco z nepsaných pamětí, z vypravování současníka, který dobře znal i "paní kněžnu", i komtesu, i čtveráckého pana otce ze mlýna, i babičku i Barunku i Kristu, a tu nejlépe, protože to je ona sama.
    Nebude to nic zvláštního, aniž co rozhodně nového, co dle vypravování jejího povím, než myslím, že nebude bez zajímavosti, když to je z vypravování jedné z hrdinek naší "Babičky". Krista přečkala všechny, i vznešené panstvo v zámku, i rodinu Proškovu či Panklovu, i svou přítelkyni z mládí Barunku, či jak ona podnes říká: Bettku Panklovu, totiž Boženu Němcovou, přečkala je všechny a žije dosud.
    Krista, známá z nejedné utěšené scény v Babičce, rodem Celbová, pochází z ratibořické hospody. Bývala za mládí kamarádkou Boženy Němcové, která na ni nezapomněla ani pak, i když se do Prahy dostala. Psalať ji odtud několikráte. Listy ty se však, žel, nezachovaly.
    "Babičku" své někdejší kamarádky zná, a když jí posledně zase byla předčítána, zvolala prostá stařenka nejednou za čtení: "Chuďátko babička!" anebo: "Nebyla bych řekla, že to Betka tak hezky dovede!"
    Pana Pankla, otce B. Němcové, nad jiné chválí, jak byl hodný a jak měl svou tchyni, "babičku" totiž, u vážnosti.
    Na "paní kněžnu" či hercočku se ovšem pamatuje. Byla postavy velké, "silná a důstojná" paní. Mívala u sebe komtesy, ale ty byly z příbuzenstva. Ty mluvily špatně česky a řeč jejich podobala se více polské. Svatby měly obě v Ratibořicích a Hortensie byla prý velmi hezká a hodná ke každému. Jednou když starší sestry Kristiny, šafářovy a ovčákovy dcery, vystrojily přástvu, přišly také komtesy k Celbům, kde stál velikánský kužel. Komtesy zkoušely, jak se přede, veselily se s přástevnicemi dlouho, podělily je pak šátky hedvábnými a kosmonoskými, až z toho pak byly mezi děvčaty mrzutosti.
    Kněžna dovedla se také s lidem smluviti, rozuměla, ale česky málo hovořila. jednou zastavivši se u chalupy výše v údolí, chtěla "glas" a oni jí přinesli ze stodoly klas, čemuž se šlechtična ovšem srdečně zasmála. Ráda jezdila koňmo a "moc hauzírovala po světě". Cestovala ve svém povozu a volila často cesty až krkolomné. Když bylo nejhůře, kočí dále jeti nechtěl a sluhové stranou kleli, dala se do zpěvu, a nepolevila, kdyby i život stálo.
    Na konci Studnic k Ratibořicům dala si vystavět utěšený domek, kdež později, když opuštěný scházel, Krista s Baruškou Panklovou častěji si hrávaly na svatby. Posledního manžela vévodkyně zaháňské jmenuje Krista Šulumborkem (hr. Schulenburg).
    Na Taliana se Krista ovšem dobře pamatuje, jak ho vytrestala koštětem a jak hoši se mu vymstili, setkavše se s ním ve Zliči u muziky.
    Na babičku Novotnou si tuze ráda vzpomíná. Pamatuje ji, jak do Ratibořic přijela a přivezla si malovanou velkou truhlu a kolovrat. Na ten skoro celé dny předla, jsouc plna pazdeří. V truhle měla také velkou modlitební knihu a v ní obrázky a pro ty říkaly Baruška s Kristou babičce často o klíč a loudily ho na ní. Nechtěla jim ho půjčiti říkávajíc, že by ji v truhle všecko rozhrabaly. Ale půjčila vždycky. Krista bývala u Panklů denním hostem, zvláště večer a tu je babička bavila vypravováním. Na rozchodnou se vždy se všemi pomodlila, bylať velmi zbožnou. Kapsáře měla dva a to plátěné, ve kterých nosívala věci, jak jsou v Babičce uvedeny. Nosívala mezulánku, šněrovačku a květovanou neb kanafasovou zástěru. Všední den modrý, tisknutý šátek, v neděli červený bavlněný na placku uvázaný. Šla-li přes pole, měla plachetku. Zkusila mnoho v životě. Krista se pamatuje, co babička vypravovala o tom, když ztrativši někde u Hradce muže, šla ho tam s dětmi hledat, a jak cestou zkusily, ana je stihla průtrž mračen a veliká voda. Episoda o císaři Josefu je dle skutečnosti. Ona vdova měla si podati také žádost do Vídně, ale že si s tím rady nevěděla a sousedé také, tak nezadala a ovšem také nic nedostala.
    A smutná historie Viktorčina zakládá se také na pravdě. Viktorka sloužila ve statku a uvěřila onomu vojáku, který s ostatními byl na Žernově bytem. Sloužil poslední rok a sliboval, že si ji vezme. Když odtáhli, šla s ním. V Hradci Králové byla mu už obtížnou. Poštval na ni profosa, který ji zavřel, a když ještě jíti nechtěla, ostříhal jí vlasy. To byla tenkráte největší potupa pro dívku. Pak teprve odešla a vrátila se domů, ale juž šílená. Ostatní je z Babičky známo. Snad nikomu nezruším illusi, povím-li, že zemřela smrtí přirozenou. Jen dub onen, pod nímž bytovala a líhala, byl bleskem zničen. Zemřela asi před desíti lety. Mluvila málo. Někdy opakovala: "Musím se modliti za duše v očistci. Také tam jednu mám."
    Veseleji bylo ve mlýně. Na pana otce čtveráka se Krista arci tuze dobře pamatuje a ví, že nosil v zimě dlouhý, bílý kožich, vespod plátěný podvlíkáč, čepici persianku ze šedého beránka. V létě míval dlouhý, šedý kabát šosatý, "v slávě" míval oblek černý. Stříbrnou pikslu točil v prstech; k Celbům chodíval denně a míval nohy nataženy na lavici, jak bývaly lavice podél stěny.
    Mančinka provdala se za bohatého mlynáře blízko Dobrušky. Když po dlouhém čase se dověděla o Kristě a jmenovitě, že se jí nedaří valně, pozvala si ji velmi upřímně. Krista tam skutečně šla a když se setkaly, nemohly se poznati. Pobyla tam čtrnácte dnů. Mančinka ji dala domů dovésti a zvala ji na novou návštěvu. Ale na tu však nedošlo. Neboť nedlouho po té roznemohla se Mančinka na horkou a v noci utekla, blouzníc, z lože do mlýnice, kdež spadla mezi kola. Z vody ji vytáhli juž mrtvou. Nejvíce oplakávala bohatou mlynářku chudina, jíž byla pravou dobroditelkou.
    Na mé otázky o kroji tehdejším dostalo se mně tohoto vysvětlení: Mužové selští nosívali vysoké čepice z černého beránka, vzadu buď modrými neb černými mašlemi ozdobené. Mladší ženské měly přes šaty špenzr. Šátky pod bradu i na placku. V zimě angory, ač ty, pokud krajinu znám, bývaly jen u městských.
    To je z pamětí Kristy, onoho švarného děvčete v Babičce, nyní stařenky už ovšem věku velmi vysokého, která se bojí, že se jara nedočká, ale na smrt je připravena.
   

.

 

Zdroj: JIRÁSEK, A. Z dob Babičky. Ženské listy 17, 1889, str. 89 - 91, 117 - 121

 

Z dob Babičky.

 

Ve spolku českých učitelek v Praze dne 27. března [1889] přednesl Alois Jirásek.

 

    Severně od České Skalice táhne se při řece Oupě milé, osamělé údolíčko mezi stráněmi ne příliš vysokými, většinou zarostlými. Půl hodiny na sever od České Skalice vypíná se na nevelkém návrší nad lukami údolí, zdobenými [!] sem tam skupinou starých stromů, ratibořský zámeček v pěkném parku. Někdy tu tvrz stávala a patřila různým rodům. V 16. století spustla. Od toho věku zůstávaly Ratibořice při panství náchodském. Nynější zámeček vystaven ve 2. pol. 17. století a to za Vavřince knížete Piccolominiho. Počátkem tohoto století byl zčásti přestavěn a upraven.
    Údolí kolem ratibořského zámku utěšené, idyllické dále k severu stává se divočejším, jsouc lesy obklopeno. Stráně tu jsou příkřejší a není s podivením, že na skalách jejich, k řece srázně spadajících, vystavěny pevné hrady, jako byly Ryzemburk, Červená Hora a Viesemburk. Tu kdysi mocné rody staročeské vládly. – Nyní hrady ty jsou v ssutinách víc a více mizících. Z těch rozvaliny ryzemburské čtenářům Babičky jsou nejznámější.
    Končiny ty půvabné samy sebou a návštěvy hodny, nalezly svou básnířku, která je učinila po všem světě českoslovanském známými. Patřívaly rodům českým na Náchodě vládnuvším, posledně rodu Smiřických. Po nich po bouři bělohorské piccolominský rod se tu usadil a když v 2. pol. 18. století vymřel, od jejich dědiců koupil Náchod a s ním Ratibořice Petr vévoda kuronský a zaháňský, otec "paní kněžny".
    Dědeček "paní kněžny" byl známý milec carevny Anny, Arnošt Biron, jejž ze prostého šlechtice kuronského učinila nejvyšším komořím a pak i věvodou kuronským. Prvotně von Bühren se jmenoval. Erb i jméno Biron vypůjčil si od Bironů, šlechtického rodu ve Francii váženého. Otec "paní kněžny" byl Petr, syn jmenovaného milce a násilného vladaře ruského neblahé paměti. Princi Petrovi bylo 16 let, když musil s otcem na Sibiř do Belimi, kamž je generál Münnich poslal do vyhnanství, zatknuv otce Petrova zrovna měsíc po smrti carevny Anny. Později za carevny Alžběty dovoleno starému dvořenínu, aby se na Rus vrátil, a Kateřina II. vrátila mu i vévodství kuronské. Tam stal se jeho nástupcem syn jeho Petr, který však vévodství to, beztoho již správou ruské a ruským vojskem osazené, postoupil ruské vládě za náhradu 50 000 dukátů a za roční důchod 80 000 rublů pro sebe a 40 000 rublů pro svou manželku. Po té se z Ruska vystěhoval a zakoupil Zaháň ve Slezsku, v Čechách pak panství náchodské. Na náchodském starožitném zámku sídlel, maje tu dvůr v pravdě knížecí.
    Přistěoval se sem roku 1796. Manželka jeho byla Dorota hraběnka z Medem, starého rodu kurlanského, jehož předkové byli z řádu německých rytířů křížových. Starší její sestra byla Eliška, provdaná von der Recke, spisovatelka německá, známá svým přátelským poměrem k Tiedgemu, básníku "Uranie", svého času tak velebené.
    Když se vévoda kuronský na Náchod přestěhoval (r. 1796), měl čtyři dcery, z nichž nejstarší byla Kateřina, "paní kněžna" v Babičce, kteráž po smrti otcově r. 1800 zdědila Náchod i Zaháň. Téhož roku provdala se za Julia prince Rohan-Guemené. Ale již roku 1805 dala se s ním rozvésti a za dva měsíce po rozvodu provdala se znovu. Manželem jejím stal se kníže Vasil Trubeckoj. Nežli však rok uplynul, byla i s druhým manželem rozvedena. Bylo ji tenkráte 24 let. Po dvojím tom manželstvu zůstala plných 14 let svobodnou a užívala svobody své jak náleží. Hledala náhradu a útěchu za zklamané naděje své v životě rozmanitém, plném změn a zábav, tu cestujíc, tu oddávajíc se hlučnému životu velikých společností, tu opět hledajíc oddechu v odlehlém idyllickém zákoutí, v osamělém zámečku ratibořickém.
    Vévodkyně zaháňská splynula ve společnostech šlechtického světa i ve dvorních kruzích krásou i duchem. Původem svým byla Němkyně, rozená v Rusku, kde její rod nabyl moci a bohatství, kde měla i příbuzné. Proto nebylo divu, že zůstávala ve přátelských stycích s rodnou zemí a s ruským dvorem. A přece zase patřila ku šlechtě rakouské, majíc ve Království českém většinu svých panství. Tím si vysvětlíme, že působila v zájmu ruském na knížete Metternicha, neboť "paní kněžna" zabývala se také politikou, snažíc se o to, aby dvůr vídeňský spojil se s Ruskem. Tak asi vznikly pověsti, jakoby prostřednictvím jejím kníže Metternich byl uplacen. Řečem těm věřeno tím spíše, ano známo bylo, že Napoleon I. Metternichovi v Drážďanech roku 1813 do očí pověděl, že je Anglií uplacen.
    Než ještě více mluvilo se o jiném kouzlu, kterému podlehl všemocný ministr Metternich. Byl sice zvyklý svým úsměvem proslulým a mnohoslaveným dámy tak okouzlovati, že samy náklonností svou k němu se nikterak netajily – ale vévodkyně zaháňská došla té, ovšem tajné slávy, že "rakouský Rinald", jak Metternichovi přezdíváno, spoután poutem její líbeznosti. Tenkráte jí bylo dvaatřicet let. V tu dobu ztratil právě Napoleon I. armádu svou v zasněžených pláních ruských, a Rus a spojený s ním pruský král domáhali se toho, aby i císař František k nim se přidal proti Napoleonovi, zeti svému. Mnoho záleželo na knížeti Metternichovi, který však ke spolku s Ruskem a Pruskem nejevil valné chuti. O tyto záležitosti jednáno na Opočně v Čechách, kamž přibyli car i pruský král, ze strany pak rakouské kníže Metternich. Zatím však co se na Opočně odbývaly parády ku poctě vznešených hostí, měl Metternich s ruským carem dvě tajné schůze a to na sídle přítelkyně své, na letním zámku "paní kněžny" v Ratibořicích, od Opočna jen několik hodin vzdálených. Bylo to v čevnu roku 1813. Vliv vévodkyně zaháňské na Metternicha i tu se osvědčil. Všemocný ministr zanechav nechuti ke spolku s Ruskem, spojil se s carem. Tenkráte tedy v tichém údolíčku ratibořickém usneseno o krvavém, obrovském boji, jenž rozhodl osud Napoleonův i veškeré Evropy.
    Když pak Napoleon přemožen a ve Vídni kongress odbýván, měla i tu "paní kněžna" ve všem živé účastenství, i ve hlučných zábavách i v diplomatickém jednání. Nedlouho po kongressu rozloučila se "paní kněžna" se svobodou; r. 1819 vdala se po třetí. Za manžela pojala hraběte Karla von der Schulenburg. Žila s ním dlouho, nejdéle ze všech svých manželů, ale přece ne do smrti. Roku 1835 dala se s ním rozvésti. To již jí bylo přes padesát. Děti neměla ze žádného manželství.
    Zimu trávívala v hlavních městech, v létě meškala v lázních nebo cestovala, zvláště v Italii. Časem zajela do Čech a tu se zdržovala v ratibořicích. Zámeček stojící v parku osaměle v tichém údolí řeky Úpy dala obnoviti a skvostně zaříditi. Bělidlo, výše v lukách stojící, zrušila a založila kolem sad. Tam bylo pak to "staré bělidlo", kde bydlelal rodina Proškova, vlastně Panklova, nedaleko splavu, u něhož šílená Viktorka dlouho do noci zpívala smutnou ukolébavku svému utopenému dítku.
    Chaloupka ta dřevěná s prkenou lomenicí stojí podnes jako tenkráte za Babičky vedle výstavnější panské prádelny. Uvnitř to však tak pěkně nevypadá, tam se mnoho od těch dob změnilo. Jen údolíčko kolem nedočkalo se žádné změny. Je, jak si je dala "paní kněžna" vévodkyně zaháňská upraviti. Zrušivši průmyslový závod, dotčené bělidlo, jež rušilo celkovou poetickou náladu, skoupila také všecky louky u řeky, patřící skalickým sousedům, nechtíc býti nikým vyrušována. U dvoru riesenberského z kamení starých rozvalin hradu Riesenberku vysoko nad Úpou dala zříditi pavillonek, který tam je podnes a poskytuje rozkošnou vyhlídku na údolí i okolní kraj pohorský, upomínaje nás na milou scénu z Babičky, jak se tu v těch místech setkala "paní kněžna" neboli "hercočka", jak jí lid říkal, s Babičkou a s vnoučaty jejími.
    Do svého zátiší Ratib. zvávala si vévodkyně zaháňská mnohé hosti, a meškávala tu knížata Švarcenberkové, hrabě Waldštejn, hr. Šlik, lord Stuart, King. Tu taktéž meškávala Eliška von der Recke, teta paní kněžny, sestra její matky, svého času proslulá mysticismem svým a zbožnými písněmi, jakož i oddaností, kterou měla k pověstnému Cagliostrovi. S ním setkala se, v 2. pol. 18. stol., tenkráte mladá paní od manžela rozloučená, smrtí jediného děcka a milého bratra sklíčená, jen na tyto drahé myslící v Kuronsku v Mitavě, odkudž pocházela, a uvěřila mu, když ji sliboval, že ji duše drahých zemřelých přivolá. Bylať mysl její až chorobně podrážděna, čehož také příčinou zajisté bylo, že dlouhou dobu v zimě v létě pozdě v noci chodila na hřbitov ku milým hrobům i za bouří i za krutých vánic sněhových. Než později prohlídnuvši kejkle Cagliostrovy, napsala proti němu knihu "Der entlarvte Cagliostro", kterou si jmenovitě získala přízeň carevny Kateřiny II. Ta paní von der Recke pozvala si do Petrohradu a darovala jí také pěkné panství v Kuronsku, kdež však paní von der Recke nezůstala, žijíc většinou v cizině v lázních. S ní do Ratibořic přicházel její přítel a stálý společník německý básník Tiedge, svého času velmi slavený autor "Uranie". Ten také tenkráte, když Rusové jako osvoboditelé Evropy byli v modě, složil píseň známou i u nás v překladu trvám Hankově: "Krásná Minko, musím jíti –"
    Taková byla společnost, která se v Ratibořicích sjížděla tou dobou, kdy Božena dospívala v pannu. Vévodkyně ji ovšem znala a dovolila, aby z její hojné biblioteky byly půjčovány knihy dcerce jejího štolby. To byl důležitý pramen vzdělání mladé dívky. "Paní kněžna" však nedočkala se jí jako spisovatelky; zemřevši r. 1839 ve Vídni v 58. roce svého věku, pochována jest v Zaháni ve Slezsku.
    Tolik co o ratibořické vrchnosti shledáno v různých knížkách dějepisných a pamětech. Ale teď také něco z nepsaných pamětí, z vypravování současníka, který dobře znal i "paní kněžnu", i komtesu, i čtveráckého pana otce ze mlýna, i babičku i Barunku i Kristu, a tu nejlépe, protože to je ona sama.
    Nebude to nic zvláštního, aniž co rozhodně nového, co dle vypravování jejího povím, než myslím, že nebude bez zajímavosti, když to je z vypravování jedné z hrdinek naší "Babičky". Krista přečkala všechny, i vznešené panstvo v zámku, i rodinu Proškovu či Panklovu, i svou přítelkyni z mládí Barunku, či jak ona podnes říká: Bettku Panklovu, totiž Boženu Němcovou, přečkala je všechny a žije dosud.
    Krista, známá z nejedné utěšené scény v Babičce, rodem Celbová, pochází z ratibořické hospody. Bývala za mládí kamarádkou Boženy Němcové, která na ni nezapomněla ani pak, i když se do Prahy dostala. Psalať ji odtud několikráte. Listy ty se však, žel, nezachovaly.
    "Babičku" své někdejší kamarádky zná, a když jí posledně zase byla předčítána, zvolala prostá stařenka nejednou za čtení: "Chuďátko babička!" anebo: "Nebyla bych řekla, že to Betka tak hezky dovede!"
    Pana Pankla, otce B. Němcové, nad jiné chválí, jak byl hodný a jak měl svou tchyni, "babičku" totiž, u vážnosti.
    Na "paní kněžnu" či hercočku se ovšem pamatuje. Byla postavy velké, "silná a důstojná" paní. Mívala u sebe komtesy, ale ty byly z příbuzenstva. Ty mluvily špatně česky a řeč jejich podobala se více polské. Svatby měly obě v Ratibořicích a Hortensie byla prý velmi hezká a hodná ke každému. Jednou když starší sestry Kristiny, šafářovy a ovčákovy dcery, vystrojily přástvu, přišly také komtesy k Celbům, kde stál velikánský kužel. Komtesy zkoušely, jak se přede, veselily se s přástevnicemi dlouho, podělily je pak šátky hedvábnými a kosmonoskými, až z toho pak byly mezi děvčaty mrzutosti.
    Kněžna dovedla se také s lidem smluviti, rozuměla, ale česky málo hovořila. jednou zastavivši se u chalupy výše v údolí, chtěla "glas" a oni jí přinesli ze stodoly klas, čemuž se šlechtična ovšem srdečně zasmála. Ráda jezdila koňmo a "moc hauzírovala po světě". Cestovala ve svém povozu a volila často cesty až krkolomné. Když bylo nejhůře, kočí dále jeti nechtěl a sluhové stranou kleli, dala se do zpěvu, a nepolevila, kdyby i život stálo.
    Na konci Studnic k Ratibořicům dala si vystavět utěšený domek, kdež později, když opuštěný scházel, Krista s Baruškou Panklovou častěji si hrávaly na svatby. Posledního manžela vévodkyně zaháňské jmenuje Krista Šulumborkem (hr. Schulenburg).
    Na Taliana se Krista ovšem dobře pamatuje, jak ho vytrestala koštětem a jak hoši se mu vymstili, setkavše se s ním ve Zliči u muziky.
    Na babičku Novotnou si tuze ráda vzpomíná. Pamatuje ji, jak do Ratibořic přijela a přivezla si malovanou velkou truhlu a kolovrat. Na ten skoro celé dny předla, jsouc plna pazdeří. V truhle měla také velkou modlitební knihu a v ní obrázky a pro ty říkaly Baruška s Kristou babičce často o klíč a loudily ho na ní. Nechtěla jim ho půjčiti říkávajíc, že by ji v truhle všecko rozhrabaly. Ale půjčila vždycky. Krista bývala u Panklů denním hostem, zvláště večer a tu je babička bavila vypravováním. Na rozchodnou se vždy se všemi pomodlila, bylať velmi zbožnou. Kapsáře měla dva a to plátěné, ve kterých nosívala věci, jak jsou v Babičce uvedeny. Nosívala mezulánku, šněrovačku a květovanou neb kanafasovou zástěru. Všední den modrý, tisknutý šátek, v neděli červený bavlněný na placku uvázaný. Šla-li přes pole, měla plachetku. Zkusila mnoho v životě. Krista se pamatuje, co babička vypravovala o tom, když ztrativši někde u Hradce muže, šla ho tam s dětmi hledat, a jak cestou zkusily, ana je stihla průtrž mračen a veliká voda. Episoda o císaři Josefu je dle skutečnosti. Ona vdova měla si podati také žádost do Vídně, ale že si s tím rady nevěděla a sousedé také, tak nezadala a ovšem také nic nedostala.
    A smutná historie Viktorčina zakládá se také na pravdě. Viktorka sloužila ve statku a uvěřila onomu vojáku, který s ostatními byl na Žernově bytem. Sloužil poslední rok a sliboval, že si ji vezme. Když odtáhli, šla s ním. V Hradci Králové byla mu už obtížnou. Poštval na ni profosa, který ji zavřel, a když ještě jíti nechtěla, ostříhal jí vlasy. To byla tenkráte největší potupa pro dívku. Pak teprve odešla a vrátila se domů, ale juž šílená. Ostatní je z Babičky známo. Snad nikomu nezruším illusi, povím-li, že zemřela smrtí přirozenou. Jen dub onen, pod nímž bytovala a líhala, byl bleskem zničen. Zemřela asi před desíti lety. Mluvila málo. Někdy opakovala: "Musím se modliti za duše v očistci. Také tam jednu mám."
    Veseleji bylo ve mlýně. Na pana otce čtveráka se Krista arci tuze dobře pamatuje a ví, že nosil v zimě dlouhý, bílý kožich, vespod plátěný podvlíkáč, čepici persianku ze šedého beránka. V létě míval dlouhý, šedý kabát šosatý, "v slávě" míval oblek černý. Stříbrnou pikslu točil v prstech; k Celbům chodíval denně a míval nohy nataženy na lavici, jak bývaly lavice podél stěny.
    Mančinka provdala se za bohatého mlynáře blízko Dobrušky. Když po dlouhém čase se dověděla o Kristě a jmenovitě, že se jí nedaří valně, pozvala si ji velmi upřímně. Krista tam skutečně šla a když se setkaly, nemohly se poznati. Pobyla tam čtrnácte dnů. Mančinka ji dala domů dovésti a zvala ji na novou návštěvu. Ale na tu však nedošlo. Neboť nedlouho po té roznemohla se Mančinka na horkou a v noci utekla, blouzníc, z lože do mlýnice, kdež spadla mezi kola. Z vody ji vytáhli juž mrtvou. Nejvíce oplakávala bohatou mlynářku chudina, jíž byla pravou dobroditelkou.
    Na mé otázky o kroji tehdejším dostalo se mně tohoto vysvětlení: Mužové selští nosívali vysoké čepice z černého beránka, vzadu buď modrými neb černými mašlemi ozdobené. Mladší ženské měly přes šaty špenzr. Šátky pod bradu i na placku. V zimě angory, ač ty, pokud krajinu znám, bývaly jen u městských.
    To je z pamětí Kristy, onoho švarného děvčete v Babičce, nyní stařenky už ovšem věku velmi vysokého, která se bojí, že se jara nedočká, ale na smrt je připravena.