Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedlík snů

Jedlík snů

Na svátek Františka z Assisi jsem sestavil anděla. Zjistil jsem přitom, že křídla jsou jeho nejdůležitější částí (lišícím atributem) a každý si musí dát pozor, aby anděl neuletěl (netřeba ani krabice s kusem mýdla). Nakonec zeptal jsem se, jak rozměrná ona králíkárna je? Myslíš kolumbárium, poučovala mě. Ne to ne, tím je celá ta stavba, její jednotlivosti si můžeme pojmenovat sami (to jsem zase oponoval já, protože mi vadí nemít poslední slovo). Ta paní tomu říká "okýnko", dodala. Jak asi všichni uznáme, takový název je laskavější. Stejně mi ale pověděla, že stvořený anděl je moc předimenzovaný a měl bych ho zmenšit. Vždyť jsi ale říkala, že někdo tam má i urny dvě, jak by se tam nevešel onen anděl? A navíc, jak můžete zmenšit anděla? To já nedovedu. Když se tam umístí tenhle "uměleckej kousek" (což jsem musel zdůraznit, protože ve hře bylo příliš mnoho), víš jak to bude vypadat? Jako, že se proměnila v anděla, že ona je teď anděl. Bude to přesně tak, jak sis přála... Dnes mám anděla u sebe a střežím ho proti všem úkladům. Na křídlech je podpis mých jmen, nikoli však proto, že bych si nárokoval jeho vlastnictví. Není můj a není pro mě. Mám ho jen dočasně v moci. A detence není držba, jak mi jednou vysvětlila dávná přítelkyně, jež má k andělům nominálně blízko. Pojmenoval jsem ho jedlík snů. Snad proto, že má na břichu cedulku "Sním svůj sen" (vzhledem k tělu, které má obrovské, svůj sen již snědl; to však neznamená, že by nemohl jíst další). Toto motto je hlavně skutečným zaklínadlem, neboť snům ve spaní dává obrysy skutečnosti. Hned v noci po sestrojení jsem se ocitl uprostřed příběhu, ve kterém jsem hrál hlavní roli. Abychom to všichni pochopili - zdál se mi sen a v rámci něj jsem kráčel k posteli s ležící dívkou. Matně tuším, kdo to mohl být, ale protože to tuším matně, nechám si to pro sebe. Byla to spíš ideální představa (archetyp), pomineme-li, že nebyla tmavovlasá, tedy žádný jackpot! Zdá já jsem byl výhrou pro ono děvče, o tom raději pomlčme, spíše to vypadalo, že mě dostala za trest. Nu opravdu, dostala. V té chvíli jsem už věděl, že se budeme brát. A zde s odstupem času musím doznat, že jsem to nejspíš zavinil já. Přes usnutím jsem se probíral souborem myšlenek a z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na onoho učitele, který říkal, že sebevraždu páchají nejčastěji svobodní muži po čtyřicítce. Jak to znamená, že nejlepším lékem proti sebevraždě je manželství. A že jsou tací, kteří s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí, že právě sebevražda je nejlepším lékem proti manželství... A blablabla... Dívku jsem našel smutnou a chtěl jsem ji rozveslit. Zkoušel jsem jí něco říct a pak jsem řekl: "Není jedno, že budeme spolu. Když tomu tak bude, vždycky si pomůžeme. A kdyby se nám to nepovedlo... slib mi, že si budeme pomáhat i potom." Dívala se na mě a protože byla hodná, zeptala se: "Proč by se to nemělo povést?" Odpověděl jsem: "Vždyť se přece vůbec neznáme; ty jseš cizí a já jsem cizí." A přestože sen pokračoval dál, byla to bezesporu jeho pointa. Pokud si někdo pomyslí, že právě napsané není hodno sdílení, chtěl bych říct jedno. Mé sny nepíše Hans Christian Andersen, natož Ingmar Bergman. Většinou se v nich neděje nic, maximálně si zavazuju tkaničky u bot, anebo hledám klíč v temnotě. Pokud v nich - alespoň náznakem - zazní tón života, je to vždy důvod k vděčnosti.

--- napsáno dne 5. října 2012 ---

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář