Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeden den Gabriely

    Knihovna. Dva dny před koncem prázdnin. Knížky ze skladu tu budou za chvíli; v regálu se zatím objevila skromná brožurka Josefa Čapka – Nejskromnější umění z podzimu 1920. Na poslední stránce je připsáno tužkou:
 
teď mi to došlo
subjekt – objektivní figura
ve snu neexistuje
subjekt – objekt
já a kůň -> tvoříme celek
pevný a pohyblivý
 
    Bylo léto či jaro. Země se hřála v paprscích slunce a na své zahradě chovala kočku, která si právě promýšlela další postup. Na mysl jí přicházelo mnohé. Kdoví, zda by neulovila něco k snědku, kdyby uprostřed svého domova nespatřila člověka. Jejím domovem byla malá zahrádka, Jenešce přišla velká a kolikrát se o své dojmy podělila, což však bylo dílem toho, že sama se musela dělit o tu svou (a nakonec se pohádali o jeden strom). Jeneška nebyla ta kočka, ale sousedka, naše zvíře se jmenovalo úplně jinak, jenomže jak? Nevím. Pátral jsem po tom všemožně, a jediné, co mi řekli, bylo: "Nepatřila Ivaně? To byla Borůvka, ne?" Proč se ale u toho tvářili tak bezradně? Ovšem byla mourovatá, ujišťovali mě.
    Kočka se stejně dobře mohla jmenovat Gabriela, kdyby to jméno nebylo vyhrazeno dívce sedící uprostřed zahrady na bedýnce. Snad tvá představivost nabývá jasu a mysl ti kreslí dívčiny obrysy. Je zcela na tobě, jak bude vypadat. Nicméně se musíš smířit s tím, že jsem to já, nikoli čtenář, kdo teď určí, co se stane. Dívce jsou tři nebo čtyři roky, je to malá holčička. Dosud neprocitla ze svého snu, je nevědomá jako život kolem, stále je ještě celým světem, a celý svět je jí. Ale už za chvíli se narodí a navěky si uchová vzpomínku na ten okamžik, kdy jí krásná kočka skočila na klín a nechala se hladit. Tehdy poprvé otevřela oči, tehdy poprvé se nadechla. Svět byl světlý a krásný, vzduch opojný. Na stehně cítila dotek zvířecích nohou, její drápky. Nikdy na to nezapomene, ani na ty tepláky, jež měla na sobě. Kočka, která se jí dosud vyhýbala a která před ní utíkala, ji přijala. Svět je zázračné místo, napadlo Gabrielu, a pak ještě několikrát, ale čím dál, tím méně, jak čas plynul. Tehdy pocítila důvěru, lásku, byla dojata svým citem. A pak ještě několikrát v životě, ale čím dál, tím méně. Na té zahradě byl stvořen svět, o jehož dobrotě nešlo pochybovat.  
    Gabriela vstane z bedýnky a běží za mámou; na dvorek a pak do domu. "Mami, mami, nepřijde ti zvláštní, že jsem to JÁ, kdo se ti narodil? Mohla jsem patřit úplně někomu jinému, ale patřím k tobě? Proč právě já, a proč k tobě?" Jenomže maminky tohle nevědí. "Ty jseš prostě ty. Čemu nerozumíš?" odpoví ti nad žehlením či nad jinou prací, kterou doma obstarávají ženy. Jedině ženy jsou matky a proto jedině ony v sobě nosí tajemství, které střeží dokonce i před sebou samými.
    "Jdu ven," řekne Gabriela a vejde na chodník. Kam by mohla jít? Třeba do knihovny nebo do parku. Do cukrárny. "Zrovna jsem v álejce," poví kdosi. "Budeme kamáradky?" řečeno je kýmsi. "Ze všech mám tebe nejvíc ráda," řekne se. "Miluju tě!" je slyšet čísi slova. Ale pak zůstaneš sama, když začne pršet, a nemáš si s kým hrát. A tak hledáš někoho, kdo má deštník nebo kdo se nebojí, že zmokne. Ale takových lidí je málo, pomyslíš si. Bylas na náměstí a ve spořitelně (snad ješte s maminkou), ale teď musíš do nemocnice a na hřbitov. Ne, naše hrdinka neumře. Jen se setká se smrtí, když odejde někdo jiný. Taky mám svoji paměť. Sám jsem byl v nemocnici, když umřela babička. Brečel jsem a povídal, že tomu nevěřím, že to pravda rozhodně není. Tak není, když myslíš, výsměšně odpověděla ségra, která byla starší. Své vzpomínky ovšem nedokážu dost dobře urovnat, přijde mi jako bych žil ve více časových rovinách, kde se jedna s druhou prolíná, a je strašně těžké říct, co čemu předcházelo.
    Kam však zmizela Gabriela? Á, támhle je, zase někam kráčí s aktovkou na zádech. Takže jí nejsou tři? Asi už navštěvuje školu, kam bude chodit dlouho, i když jí učení vůbec nebaví. Na poznámku ještě čeká, ale už má svou první pětku. Nedokázala rozlišit květ jabloně od třešně. Jeden byl bílý, druhý růžový. Kdo si tipnul dobře, dostal jedničku. Kdo špatně, pětku. Nic mezi tím. A Gabriela řekla: tohle neberu.
    Když bylo po škole, zeptala se jí na ulici jedna slečna: "Chceš mír, nebo válku?" Mír, odpověděla intuitivně. Co je tohle za otázku? A k čemu je tenhle barevný průvod? Je třeba dát šanci míru. A to se Gabriele líbí. Válka je pryč, pokud to chceš. Ano, chci, řekla Gabriela, a byla zasvěcena. Mezi lidmi není rozdíl, ať jsou bílí nebo barevní. Není, pověděla. Lidé se rodí svobodní, ale všude jsou v okovech. Kdo jí to říkal? Co to bylo za mladíka? Nyní s ním seděla na dece v parku. Snad se dávno nerodí jako svobodní, ale měli by. Ano, přitakala, když se mu zadívala do hnědých očí, stejných jaké měla sama. Je třeba brát svobodně. Svobodně dávat. Být volný. Gabriela rázem chtěla letět jako pták. Chtěla se prolétnout. A taky letěla. Pak jiní přišli k dece, a ona šla s nimi. Lidé jsou v okovech, slyšela zase a vydala se za tím hlasem. Svoboda neexistuje, povídal. Svoboda je samota, a osamělý zajde. Snad měl zase hnědé oči. A já vlastně nevím, jak to bylo dál, protože ten den ještě neskončil a dosud trvá...
 
Napsal: Abd el Kader, červen 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář