Jan Erazim Sojka - Božena Němcová (rozšířená verze životopisu, 1862)
Jan Erazim Sojka - Božena Němcová (rozšířená verze životopisu, 1862)
Zdroj: SOJKA, J. E. Naši mužové. Biografie a charakteristiky mužův slovanských. Tiskem a nákladem Antonína Renna, Praha 1862, str. 498 - 549
Božena Němcová.
Narodila se 5. února 1820, † dne 21. ledna 1862.
Ženy české, matky české!
Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti
Pro tu slavnou, drahou vlast.
Také muž! — Některé maliciosní dušičky divily se v novinách českých tomu, že jsme do šiku „našich mužů" vřadili i naši Boženu, naivně tázajíce se nás, zdaliž ona také muž. Ve frakách, toť pravda, nikdy nechodila, aniž zapírala kdysi ve společenském životě svého pohlaví, avšak co do ducha ouplně nad pohlaví své vyniká. Duch její, neznaje pohlavního rozdílu, tak jako duch Staëlky aneb George Sandové, směle pohrouží se beze veškeré legitimace v hlubiny lidské společnosti, zpytuje ty nejtajnější záhyby srdce lidského, a nač třeba mnohý muž se nebyl odvážil, tu hravě vniká duch její a v čele mužů jme se bojovati za ty nejsvětější zájmy lidstva. Božena Němcová neagitovala sice spisy svými proti kterému carovi, jako Staëlka proti Napoleonovi, aniž psala, proklamace politické k lidu, jako Sandová za doby únorové revoluce r. 1848, avšak cosi podobného psala přece — totiž svou selskou politiku roku 1848. Ostatně, kdyby i více nebylo důkazů o tom, jakou smělostí duch její často v rozličných oborech se rozvinoval, mohli jsme sobě první toliko její báseň „Ženám českým" přečísti a aniž bychom takové testimonium paupertatis sami sobě na čelo psáti museli, byli bychom se přesvědčili, žeť neovládají srdce Boženy pouhé ukolíbavky, anobrž že duch mužný se blíží a za svobodu vlasti že chce bojovati nikoliv jehlicí, nýbrž mečem. Literární historie vykazují duchu jednomu každému a nikoliv pohlaví místo, které kdo sobě zasloužil svou činností, a tuť netřeba rozhorliti se, pakli která žena duchem svým nad muže vyniká aneb jim po bok se staví. Francouzové nikdy se neopovážili vyhostiti Sandovu ze společnosti perem vládnoucích mužů, podivno, kdyby u nás zvláštní klasifikace duchů měla panovati.
Božena Němcová zaujímá nyní co spisovatelka velmi čestné místo v literatuře české, avšak poznejme, jakými cestami duch její oné mužné dokonalosti byl nabyl, kteráž se zračí ve spisech jejích.
Božena Němcová, rozená Barbora Pankelová, spatřila ve Vídni dne 5. února 1820 světla božího, jest vychována však již od r. 1821 v Ratibořicích v Náchodsku, kamž rodiče její se přestěhovali. Matka byla Češka, otec Němec, muž rozšafný, poctivý a pro zvláštní ctnosti jeho vůbec od lidu milovaný. Lid český miloval nad míru. Od něho má Božena naše ducha poetického, po matce přítulnost a útlocitnost ženskou; jako otec milovala Božena přírodu z celé duše své. Roku 1848 zemřel otec Boženin v Zaháni ve Slezsku. Leže již na úmrtním loži, kázal otevříti okno, „aby se ještě jednou na to boží slunko podíval," načež zanedlouho ducha vypustil. Jelikož co štolba ve službě šlechtičny Náchodské, trvaje vždy na cestách s vrchností svou, málokdy doma se zdržoval, bylo vychování Boženy, kteráž mimotně řečeno, ze čtrnácte dítek byla nejstarší, zúplna matce uloženo. Ačkoli co pravý otec veškeré své dítky srdečně byl miloval a všem vzorným byl obrazem pravé pobožnosti křesťanské, byla Božena přece jediným jeho miláčkem; ji učil a povzbuzoval, a bolestné bylo jemu s ní se rozloučiti navěky. I požehnalť ji a rád ubíral se na věčnost, vida dítě své státi při národu někdy slavném, jejž byla obohatila již mnohým spisem, kterémuž otec sice nerozuměl, než předvídal přece skvělou budoucnost dcery své! — Nabyvši již doma prvního vzdělání svého, odebrala se sedmiletá do školy na Skalici, později do Chvalkovic, ubytovavši se u tamějšího zámeckého správce, kterýž byl muž vzdělaný a velmi se přičinil o duchovní vzdělání svěřence svého. I byl v Chvalkovicích dobrý učitel, jenž na mládež všemožně působil, an tamnější kaplan nejen že ho snažně podporoval, anobrž i dorostlé žáky a žákyně učil veršovati a písné skládati. Žeť takové símě v kyprou půdu vseté záhy vypučeti muselo, lehko uznati. Božena psala verše nad verše, avšak všude prozírá lehká a veselá mysl. A jak blahodárně čilý život školský na ni byl působil, tak prospívala zase návodem Chvalkovického pana správce, který Boženu s literaturou německou byl seznámil. Co vůbec stáří jejímu se vidělo příslušné aneb i nepříslušné, než srozumitelné, sneseno v pustou klenbu zámeckého pokojíka, kdež v osamělosti své do noci se těšívala s autory cizokrajnými. V sobotu na večer putovala vždy do Ratibořic, kdež ji matka a milená babička jsou čekaly. Avšak jak dlouhý se jí viděl ten den sváteční v domě otcovském, neboť s celou duší svou lnula k Chvalkovicům. — Božena byla nyní třinácte let stará, i byla děvče jako krev a mléko. Budiž toho příčinou mysl nábožná, oblíbené samotářství na zámku Chvalkovickém čili pohroužení se v oné tajemné hlubiny lidských vědomostí, — Božena byla naplněna touhou po životě klášterním, odhodlána jsouc stráviti mladý věk svůj v klášteře a nabýti takto oné duchovní volnosti, kteráž se jí byla zjevila v obrazivé mysli její.
Leč vybrána při zpovědi, z této čarovné říše klamných snů, záhy poznala pravdu ve veškeré nahotě a jediným dotknutím se země míjeli snové, sesul se vlastními city kojený ideál mladice. Eva podávala jednou jablko Adamovi, Adam podával nyní Evě merunku — než Eva utekla! — Opomenouce téhož výjevu ze života duchovníka, poslyšme, jak sama přátelskému kruhu r. 1854 - 1855 život ve Chvalkovicích v několika náhodou zachovaných listech byla líčila. Z toho poznati lze její vnímavou, básnickou duši, ano tu milou geniální prostosrdečnost její, kteráž ovládala celou její osobu.
„Vidím je před sebou, ty Chválkovice, — vidím ten zámek polo nově převléknutý, polo starý ještě, v němž nechybělo ani temných sklepů a vězení, ani hrůzyplných bájí, takže jsem strachy mřela, když jsem musila večer z čeledníka, který byl na jednom rohu zámku, do našich pokojů v druhém rohu přes dlouhé chodby, osvícené podlouhlými špičatými okny, skrze něž když měsíc svítil, ještě více jsem se bála, poněvadž se ve temných koutech fantastické stíny dělaly. Pomyslete si k tomu, že jsem třebas před chvílí, než jsem z čeledníka šla, byla slyšela, že chodívá některé doby v těch chodbách bílá paní, aneb zase že jeden z rodu Dobřenských zavražděn tam straší; že si nosí hlavu pod páždí a v bílém rubáši od sálu po chodbě ke kapli chodívá, tedy zrovna okolo mého pokoje, — pomyslete si to, k tomu mojí babičkou již doma rozčilenou fantasii pro takovou romantiku, a nebudete se divit, že jsem první čas, jak svíčku rozsvítili, se bála vyjít ze dveří, aby mne cosi za pačesy nechytlo. — A ten můj pokoj! Já se v něm všecka ztratila. Hrozně vysoký, temný, vysoká okna s dubovými okenicemi, dvéře též takové a u každých dveří těžká železná závora, kterou jsem si na noc dvéře (po Slovensku řečeno) zapřela. Ale člověk zvykne všemu — i já brzy uvykla, zdomácněla jsem v starém zámku a ráda jsem se považovala za burgfrajli, o nichž jsem čítala. Na zámecké věži měl čáp hnízdo, a to prý již ode dávných časů. Také se tam zachovala známá pověst, že skrze toho domácího čápa přišel jeden z Dobřenských k osvobození z tureckého zajetí. Zámek stojí na skalnaté výšině, pod ním je rybník obrostlý rákosím — za rybníkem návrší a na něm kostel, fara, škola a několik roztroušených stavení, ostatní leží v dolině. — Od zámku vedly v skále vytesané schody dolů k rybníku, pak se šlo přes hráz nahoru na stráň a hned jsem byla ve škole. Společnost, v jaké jsem žila doma, znáte poněkud z babičky — do jaké jsem přišla, musím Vám popsat."
„Pán, u něhož jsem byla, — dobrý to přítel mého otce — byl obročním u vévodkyně, rodem Prus ze Zahání, muž prostředních let, nejvzdělanější ze všech úřadníků, ba v celém okolí. Měl krásnou bibliotéku, a to ne pro parádu. Shakespeare, Goethe byli jeho miláčkové! Nejen klassiky, on i moderní spisovatele znal, četl francouzsky i anglicky, všecky lepší journaly si držel a mimo to byl velký milovník zahradnictví. Ačkoli Čechům přál, přece byl smýšlením zcela Němec. Byl dobrý, joviální muž, obdivovatel krásy, milovník dobrého jídla a pití, hostinný, zkrátka milý člověk, a byl by jím vždy býval a mohl mnoho působit, kdyby domácí poměry ho byly netížily. Paní o mnoho let starší než on — někdy komornou u kněžny, jak jsem pozorovala, byla vinna, že se on z kancelářského hned stal obročním, — musela bývat krásná, modré oči měla jako nebe a černé vlasy; ale to byla jediná krása, co jí zůstala. Nebyla také hloupá, a dobrého srdce, ale což to bylo všecko plátno, oni se k sobě nehodili a jeden druhého trápili, jak to už někdy bývá. Již je dělilo to, že ona katolička byla velmi bigotní a on protestant, kněžím nepřející. Ona nedala na aristokracii ničeho dopustit: zpomínky na dobu, když ještě komornou byla, ji činily blaženou, a on ji za to tepal nejtrpčí ironií. On by byl každý den hosty zval a ona jen někdy štědrá bývala. K tomu chutnala jemu česká kuchyň a ona vařila nám podle jakési rakouské kuchařské knihy, že jsem ani já mnohdy jíst nemohla, kdežto přece můj žaludek tenkráte všecko strávil. Když viděla, že on nejí, tu se jí oči zalily a říkávala: 'Aber, August, es ist ja gut, iss nur.' 'lch glaub's, liebe Netti, habe aber keinen Appetit,' — říkal on a ušklíbl se. — Pak vstal, vypil sklenici vína, vzal hůl a šel na pole — to bylo vždy znamením, že ho něco hněte. A to bývalo často, pak častěji a častěji, až nebylo dne, kde by nebýval večer ochmelen. A to muselo bývat pro ni něco hrozného, neboť když měl v hlavě, zřejmě povídal, co se v duši jeho děje, a nejtrpčí satyrou ji pronásledoval. Kolikráte natrefila jsem ji v pokoji na kolenou klečet, ruce pozdvižené ke krucifixu, a hořce plakat. Tu mi bývalo jí líto, a jindy zase jeho. On by byl rád užíval rozkoše, a ona byla skoro celý rok nemocná; celý rok ve flanelu zahalená! Večer když léhala, to se ustrojila, jako když by forman do Amsterdamu jel. Kalhoty flanelovy, sukni, lajblík a punčochy; na to si vzala teplý korset, bílý a velký šátek zavázala okolo krku. Na hlavu vzala černý prošívaný čepec a přes něj bílý kominíček... Hrozně vyhlížela... Měli postele vedle sebe — ale on vždy pozdě do noci četl, ani si jí nevšimnul, a ráno když se probudil, četl zase — a to věděl každý, že by zle bylo naň promluvit, když čte. Ale ona byla přece hrozně žárlivá a tou žárlivostí ho také někdy mučila. Měli tři děti... a to nejvíce ho trápilo, že ty děti nejsou tak chytré, jak by on si byl přál... Zato ale já mu přišla každou chvíli o něco, tu o knihu, tu o nějaké vysvětlení, a on měl z toho největší radost. Sám mi vybíral knihy; když jsem knihy přečtla, musela jsem mu povídat, co jsem četla; vykládal mi, co jsem nerozuměla; mně kvůli stál globus vždy pohotově, abych se v geografii cvičit mohla; musívala jsem večer předčítat — zkrátka já se stala jeho miláčkem — a hned jsem vzbudila žárlivost paní co matky. Později to bylo hůř... Já čítala do noci: Tisíc a jednu noc, Claurenovy povídky, Van der Velde, to byla lektura, kterou jsem polykala, a co mi pán nedal, to jsem tajně z bibliotéky si vzala... Ale Clauren se mi zhnusil, zamilovala jsem si Tromlitze, Schillerovy dramy, a začala jsem vypisovat básně. — V hlavě se mi pletly děje skutečného a báječného světa; chodíc jsem mnohdy snívala, když mne kniha mocně dojala, a nedělala jsem si pranic z toho, když jsem byla vylána od učitelky pro roztržitost. Já měla jiné věci v hlavě než počítání ok a křížků. Ostatně se musím vyznat, ačkoliv jsem tak mladinká dospělá již byla, že smyslnost ve mně vzbuzená nebyla. Byla jakási touha v prsou mých, pro niž jsem ani jména ani předmětu neměla a jíž jsem si ani patrně vědoma nebyla.
Byli ještě nahoře v zámku dva mužští, starší písař a praktikant: mladý hoch, pánův příbuzný, též ze Zaháně, který byl jen na několik let v Čechách. Jeho otec byl president, spisovatel, on sám jmenoval se Leopold Weisflog. Tenkráte bylo mu as sedmnáct let, když jsem přišla do zámku. Byl to pěkný blondin, silného těla, ale v tváři žádný výraz: byl to ještě mladý, neokřesaný hoch, dobrý, ale hloupý. Byli jsme spolu dobří přátelé, avšak když se pravilo, že je do mne zamilován, tu jsem se rozmrzela a bylo po kamarádství.
Zcela jinak to bylo s tím starším písařem. Nebyl to již mladý člověk, mohl míti as 36 let. Snědý byl, nevelký, ale hezky urostlý. Tvář jeho měla cosi ďábelského, a přece nebyla nepříjemná. Velmi vysoké čelo měl, málo vlasů, ale lesklé, tmavokaštanové; krásný vous, plná ústa, pěkné zuby, krátký, ale foremný nos. Oko ale — to bylo démonické: veliké, šedozelené s černým obrvím. Uměl snivě hledět, libě, že všechny děvčata do něho se pobláznily, ale když upřel na někoho zrak a neodvrátil ho, co on rád dělával, snad z pouhé koketerie, tu bylo člověku jako ptáčeti pod mocí kočičího zraku. — Byl to podivný člověk. Někdy největší prostopášník, zhejralec, a jindy zase nejpořádnější. — Tu se vysmál celému světu, žádný cit mu nebyl svatý, a přece jsem byla svědkyní, že měl něžný, velmi něžný cit. Zdál se chladným a byl nejvášnivější člověk. Chytrý byl, prohnaný ve všech komediích lidské společnosti, nemluvil mnoho, ale vždy dobře. Mezi veselými lidmi byl rád, ale nikdy nebyl vesel. Ačkoliv vášnivě tančil, přece i při tanci nezdál se rozháranějším, jen že byl bledší než kdy jindy a oči že mu svítily, až byl strach. Byl vždy jednoduše, ale čistě přistrojen a velice miloval bělounké a tenounké prádlo.
Před ženskými neměl pražádný respekt. Nikdy jsem ho neviděla které políbit ruku nebo kompliment udělat, ačkoliv ho všecky chtěly. Naši paní ale měl dokonce za nic, ta byla terč pro jeho vtipy. On vládl skoro domem. Pán ho měl rád, paní se ho bála a my všickni. Já alespoň se třásla před ním; když na mne zrak obrátil, když jsem se podívala na jeho chlupatou ruku, mráz mne pošel, — a přece jsem se hněvat na něho nemohla. — A já byla jediná, kterou miloval; já ho viděla plakat, ovšem to bylo později... Tenkráte jen ctil moji mladost, a mohu říci, že byť i sám byl mnohdy hanebně mluvil, jak mi naše panička říkala, přede mnou každého okřikl, kdo by jaké dvojsmyslné slovo byl promluvil. Také mne mnohdy vyhuboval, když jsem si roztrhla šaty při lezení po skalách, aneb když jsem vyjela na oslu a osel mne shodil do bláta, tu se mi nejvíce vysmál. Ale já od něho raději trpěla, jen když se na mne tak významně nedíval. To mi byl strach! — Zatím dost. Tolik psaní o několika osobách! Než právě ty osoby patří k mému mládí a snad jich budu někdy potřebovati i k některé práci; to je pouze jich kostra. Napsala jsem toho tolik, než odpusťte! — U žen je srdce jako z vosku, každý obraz se lehko do něho vtiskne. Avšak což je to platné, všecko se mi to zdá bledé, plané, chladné, když to napíšu, a mně samé zdá se, jako by v žilách mých tekl led. Až bych nad sebou plakala — když se pozoruji, a přece ve mně hoří plamen nejprudších vášní. Mnohdy hrůzou přemožena rozprostírám rámě, bych celý svět k prsoum přitiskla, — mnohdy zatoužím po muži, který by mne tak miloval, jako já bych milovala jeho, — ale co to povídám — je pozdě na takové ideály: Geh ins Kloster, mein Kind... oder lass dich rasiren... Dobrou noc! dí Hamlet... Dobrou noc!!"
Z Chvalkovic odebrala se Božena do Ratibořic, kdež v kruhu rodinném žila až do provdání svého. I zde měla přístup k bibliotéce panské. Majíc toliko selské děvče za společnici, hledala v osamělosti své jedinou útěchu v knihách a knihy tvořily vešken jí posud známý svět.
Roku 1837 provdala se Božena z vůle otcovy do Kostelce za Jozefa Němce, vlastence a komissaře při finanční stráži. Ze vsi na ves, jaký to rozdíl v životě? — Zanedlouho přestěhovalo se mladé manželstvo do Polny, kdež Božena hlavně v osobě temnějšího kaplana literární nalezla podpory. Co dosud jak poupě nedotknuté dechem májovým v srdci dřímalo, probuzeno jest zde k životu, a cit po cizích nivách dosud těkající ustanovil se na krásné vlastenecké myšlénce, kteráž vyjevuje nám mužného ducha Boženy. I pěje v první básni své:
Nejen muž buď hrdý na to,
Že dá všecko pro svou vlast ;
Vzhůru, ženy! my též chceme
Na oltář svou obět klást!
V Polně čtla Božena spisy Tylovy, ohnivého to vypravovatele netoliko dějů národních, nobrž i přísného karatele národní nevšímavosti a velkého buditele národu českého. Plamenná jeho slova rozpálila duši naší Boženy. Ranní mlha nalivší kraje domácí, zmizela velemocným pramenem vycházejícího slunce, poznala jest vlast svou a od té doby milovala jest tu posvátnou zem českou, krví slavných reků zbrocenou! Roku 1840 navštívila hlavní město české, matičku Prahu ponejprv, kamž i konečně se svým manželem r. 1841 se přestěhovala. I poznala tu vlastence, jinochy a muže pro vlast zahořevší, již se jali společně národ z mrákot probouzeti a vše možně ho vzdělávati, jako: Pichl, Rieger, Erben, Vilani, Klácel atd., a záhy byltě dům Boženy středištěm všech skoro na té roli dědičné pracujících duchů. Mladinká krásná ženuška byla takořka modlou srdcí básnicky naladěných; vše se jí kořilo, vše se jí obětovalo, zraky všech povznášely se k hvězdě tak jasně zářící, vše velebilo duchaplnou paní, jež velké myšlénky o zdar vlasti v srdci svém chovala a v kruhu přátelském konečně vlasti se byla zasvětila. Ráda rozpomínala se na tuto dobu probuzení svého, a když neštěstí a zármutek posléze na ni v životě doléhaly mocí neuprosnou, tuť se těšívala těmi obrázky z mládí svého, když mysl její ještě bývala volná, srdce její veselé, když celý svět jí byl přítelem.
O těchto dobách blažených psala listy velmi bolestné, skoro zoufalé, neboť viděla a cítila, jak se vždy od roku k roku půda pod nohama jejíma byla bořila, tak že jí nelze bylo dostáti úkolu veškerému a celou bibliotéku podati svému národu, kterouž v duši své byla chovala
„Duše moje," píše Božena r. 1854, „mnohdy jako jezero, lehký větřík je rozvlní a není možné, by se rozčeřené vlny uhladily. Myšlénka honí myšlénku jako obláčky při bouři, jedna chmurnější než druhá, až se celá obloha zahalí těžkými mraky — z kterých se nelije, ani hrom nebije, v kterých jen hučí a blýská se, — s kterými búrný vítr zahrává, aniž by je rozehnal - a nebe vyčistil... Četla jsem jednou báseň, která se mi velice zalíbila, poslyšte:
Am See.
Dumpf rauscht der See, die Nebel zieh'n,
Wie Geister an den Felsen hin;
Es wiegt der Sonne letzter Schein
Mit blut'gem Kuss die Wellen ein.
Am Felsenhang die Weide steht,
Das grüne Haar von Wind verweht,
So lange einsam steht sie dort,
Der Strom nimmt ihre Blüthen fort.
Du meiner Seele treues Bild,
Du graue Weide sturmdurchwühlt,
Was auch dein Inn'res glühend spricht,
Die kalte Welt versteht es nicht.
O kehr' zurück, du alte Zeit,
Du Mainacht der Vergangenheit!
O kehr' zurück, o kehr' zurück —
Bring meine Todten und mein Glück! —
Nevím, od koho je. — Není-li pravda, tak vzdychne často každý z nás — ale co tam, to tam; co je plátno, kdyby kdo nám nyní i mladost navrátil, když by nám nemohl s sebou dát tu blaženou mysl. Když projdu léta svého živobytí od desátého roku až do nynějška, divím se sama sobě a myslím, to není možná — to nejsi ty! — kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácte, třinácte let... na tu dobu já nejraději zpomínám. Tělo moje rozvité již, přece ale ještě pólo panna, pólo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylézt před chlapci na strom, aneb když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce. — To byla doba, kde mne ještě těšívaly nové střevíce, šaty a pentle, že jsem se neděle dočkat nemohla, kde mi dovoleno bylo vzít jich do kostela. Ještě mi nebylo hanba, když mi matka před lidmi dala herdu do zad, že jsem spálila jíšku, aniž jsem si z toho co dělala, když mi otec před chlapci studenty řekl: Aber stell dich doch grad, steh nicht so verbogen und zieh nicht immer die Nase hinauf, dumme Gredl! — to byla jeho oblíbená nadávka. — Tenkráte ještě, když se mužští zastavili, řkouce: Safiente, to je hezká holka! — mně ta slova nezůstala v hlavě. — Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlátě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala. — Veselá jsem byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit — to byla moje radost. Ale byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná — vždy mi všecko zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem jí měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla. Mnohdy mne cit k tomu pudil, ale noha se z místa nehnula a ústa se neotevřely. Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás, a já bych byla proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým modrým okem podíval a řekl: Jdi, Běto má, učiň tak a tak! — Ani trest od něho mne tak nebolel — já ho ale také zasloužila, mimo jednou — pro tu hubičku! — Tenkráte jsem se také ještě modlívala vroucně! — Jako by přede mnou byla ta sednice, v níž množství obrazů a obrázků. — A ten jeden obraz Kristus a Samaritánka — ten se mi velice líbil — ani jsem oči od něho neodvrátila při modlitbě a tak dlouho naň jsem hleděla, až to nebyl pouhý obraz! — Před mým zrakem stál s tělem: k němu jsem se modlila, jeho prosila za vše, cokoliv jsem kdy potřebovala. Otec mne chválil, že jsem pobožná, dával mne za příklad ostatním, kteří při modlení večer obyčejně dřímali a ve dne zívali a jeden druhého štochali. Oni neviděli před sebou živý obraz Krista. — Tenkráte četla jsem nejraději historii Jenovefy, tenkráte zdálo se mi toliko o zaklených princeznách, o činech pravdě nepodobných, a nejmilejší fantasie moje byla — jíti do kláštera, a to jen proto, že jsem slýchala, že se jeptišky mnohému učí jako studenti, a to byla by moje radost bývala.
Tu dobu, nebylo mi ještě zcela třinácte let, přišla jsem do Chválkovic, městyse to as hodinu cesty od domova, k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učitelovi, abych se učila fortepianu a němčině. V jakém okolí, mezi jakými lidmi jsem žila do té doby, to z většího dílu poznat můžete v 'Babičce' — mimo několika ještě osob. — V Chválkovicích přišla jsem do jiného spolku, — tam začaly romány první, naivní, které mi všecky v mysli zůstaly, ale ani jediný v srdci. — Avšak já se pustila do rozprávky, jako bych údem byla učené společnosti a uloženo mi psáti svůj životopis, nezpomenouc, že takými dětinskými zpomínkami Vás nudím. Odpusťte, ale je to tak u mě, že mne zpomínka na můj mladý věk, ačkoliv byly děje velmi nepatrné, vždy mile dojme a že ráda o něm povídám. Až umru, můžete pak můj životopis napsat — po chvilkách Vám všecko povím a napíšu, nač bych cosi zamlčela, ani ty touhy dívčího srdce, ani jak jsem se naučila krásu znát, nic — dokonce nic. Ale najednou to vše nemohu vypsat, znudilo by Vás to, neboť ráda zabíhám do podrobností a těším se dětinskými maličkostmi, které čtenáře nikterak bavit nemohou, a kdyby i přítel byl... Když sejdu někdy do Valhaly mého srdce, tu se ráda stavím u obrazů mého dívčího věku — to byla ta nejkrásnější doba — já neztratila svůj ideál; nikoho jsem nemilovala, když jsem se vdávala, já oplakávala jen svoji svobodu — naříkala jsem, že zmařené jsou na věky krásné sny a ideály mého života. — Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb, doplnění sebe... Mnohé světlo mi zablesklo na cestě života, já myslila, že je to svit hvězdy, ale byla to jen bludička, která by mne do kalu byla uvedla. Našel bys, bratře, v té Valhale obrazy růžemi, břečtanem a imortelou věnčené, i perlami ozdobené; i rámce bez obrázku. Někdy byly i za těmi obrazy — já se domnívala ideální — ale musela jsem k svému žalu poznat, že to špatná mazanina! — Barvy zbledly, špinavý papír zůstal — a ten jsem vyhodila... Rámec ale zůstal mi pro upamatování, že není vše zlato, co se blyští. — Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství — avšak navzdor tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem! — Někdy ovšem vidím se neštastnou, zbytečnou na světě, takže bych s chladnou myslí odešla se světa, ale ony přejdou zase, ty doby — jenže mnohdykráte boje takové urvou kus života s sebou! — Píšete mi, že mohu míti rozkoš pracovati pro své děti — nuž, to máte pravdu. Já miluji své děti a ráda pro ně pracuju a budu pracovat, dokud budu s to. Avšak kdyby těch nebylo, — bylo by vše jináče! — Co mi ale píšete, že mohu být vším právem hrdá na to, že mne národ ctí a že mají lidé úctu přede mnou — věru, tomu jste sám nevěřil, když jste to psal, — a já se tomu také jen usmívám... Poctivé srdce, upřímné snažení stát se vždy dokonalejší, prospět národu, seč síly moje jsou, — to jest to jediné, co mne nad obyčejné ženské staví, které pro nic nežijou na světě."
Na besedě r. 1842, odbývané na Žofíně, seznámila se Božena s muži v literatuře české chvalně známými, s doktorem Čejkou a Václavem Nebeským, již se stali přáteli a rádci mladé vlastenky. Jich podnětem vyšla ve Květech r. 1843 první rázná báseň „Ženám českým," kdežto ponejprv a pak navždy při podpisu jména Boženy byla užívala, načež vytištěny jsou básně : „Moje vlast," „Znamení," „Zasnoubení' ve Včele r. 1844; „Touha," „Hvězda má" a jiných více menších poezií v řeči vázané a nevázané. Současně uvázala se Božena ve spisování národních báchorek a pověstí, upozorňujíc tím spůsobem na poklady dosud nevyvážené, složené v lidu českoslovanském. V Němcích sbírali a vydali bratří Grimmové a Musaeus národní báchorky a pověsti, avšak každý ze sběratelů bral se jiným směrem. Grimmové hleděli více k tomu, vytříbiti ze sebrané látky původní formu pověstí co možná nejpřesnější, Musaeus obracel zase látku jak se mu líbilo a rozpřádal a přikrášloval ji jak obraznost a vynalezavost stačila. Božena přidržela se prostřední cesty; přineslať k báchorkám básnický smysl a přidala jim ho někdy, kde se jim ho nedostávalo, a tím spůsobem bylyť báchorky Němcové v každé chýši velmi vítanými a příjemnými. Když roku 1845 báchorky Němcové tiskem byly vyšly, nehrubě všímala si jich kritika česká, aniž kdo uměl jich významnost uvážiti v literatuře prostonárodní, a teprv důsledným postupováním Němcové v oboru sobě vybraném vždy vyšší nabývaly ceny. V báchorkách osvědčila Němcová nevšední dar vypravování, živost citu a fantasie, mysl básnických krás, jímavou plynnost slohu, rozumějící dobře krátkosti, kde na místě jest: o vynalezavosti její, o daru vlastní plodnosti nechtělo se z nich bráti žádné svědectví. Přijala prý, dělo se po rocích, látku svou z národního podání, avšak neutvořila ji; zásluhou její jest prý vkus ve vybírání, v sestavení a v novém líčení toho, co měla před rukoma. Jak se kritika zapýřiti musila, když konečně svou „Babičkou" co samostatný, tvůrčí duch, kteréhož jí jediný Tyl ve svém posouzení báchorek nebyl popíral, byla vystoupila. O báchorkách Boženy Němcové píše Kajetan Tyl ve Květech r. 1845 takto:
„Vážená spisovatelka jmenuje báchorky sice národními, my ale myslíme, že je stejným právem také jejími nazývati můžeme, jelikož v nich krom dějiného apparátu vše ostatní jen z pokladu srdce a ducha jejího podáno — myslíme celý spůsob vypravování. V životě, v národě se ovšem báchorky takto nevypravují — ale proto přece nemůžeme proti právu poetického pojmutí a utvoření požadovati, aby jeden jako druhý vyprávěl, aby nesměl jeden věc živěji než druhý pojmouti a plamennějším slovem vyslovit. I při vší básnické výmluvnosti a ozdobě dá se krásná pouhá prostota báchorky zachovat. A mimo to myslím, že není národní báchorka historický dokument, na němž by se ani čárka změnit nesměla, kterouž někdy trochu neobratná ruka naškrtne. Z většího dílu bjvá pak vypravování, které se po tak řečeném národním tónu tuze ouzkostlivě namáhá, jenom dětinské a — nechutné. Toho všeho nemá se Němcová co stra chovat. Ona se chopila jen předmětů z úst národa, a pojavši ho ve svou bytost skrz na skrze, vyvedla z něho takořka nové, ryzí dílo, v ničem původu jeho neublíživši. Tón její je měký, ohebný, podobá se pěkné, umělou rukou vzdělávané květnici — smíme-li báchorku v ústech lidu — přirozenou loukou nazvati; a ačkoli k původnímu materiálu zde onde ze svéno pramene přidala, zrostlo to s národní trestí v jediný umělecký celek. Ze všeho prosvitá hluboká pojímavost této nadané spisovatelky a nám nezbývá nic jiného přáti, než aby se záhy na jiné pole pustila, kde by mohl duch její samostatně tvořiti. Tam bychom ji uvítali ještě vřeleji."
Roku 1845 odebrala se Němcová za svým manželem do Domažlic, odkud ještě v tomto a následujícím roce psala obrazy z okolí Domažlického, líčíc veškerý tamější život společenský, staré zvyky a obyčeje, zachovalé staré kroje národní, jakož i převládající šosáctví, hanobící slavné předky národa českého. I musela věru zvotati se sv. Pavlem: „Protož hněviv jsem byl na pokolení to a řekl jsem: Tito vždy bloudí srdcem a nepoznávají cest svých!" — aneb: „Z velkého soužení a bolesti srdce psal jsem vám, a mnohými slzami ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kterouž k vám velikou mám!" I chodila nyní po vesnicích a študovala národ v jeho mravech a spůsobech, než vyháněna byla Němcová od prahu lidu vesnického, rozdrážděného proti ní pomluvami městskými, neboť měl lid ve své zaslepenosti zato, že jej uvádí v posměch ve veřejnosti obrazy svými. Ano Domažličtí kalounkáři, chasa to jinak veselá, ve veřejném excessu udělali jí kočičinu za to, že se vůbec osmělila, psáti o městě Domažlickém. Taková byla intelligence Domažličanů, žeť ani nelze bylo rozeznati krásu, úkol poučovací a živou pravdu od lži a zlomyslnosti. Což však konečně slávu Domažličanů dovršilo, byl dopis zaslaný redakci časopisu „Včely" proti tak nazvanému „hanebnému!" počínání Boženy Němcové s tím doložením, že když dopis ten bude otištěn, redaktor v uznání zásluhu o město Domažlice hodným ťopanem (krocanem) bude obdarován. I viděl se nyni tehdejší redaktor Karel Havlíček nucena veřejně odpověditi Domažličanům, užívaje hesla „Víno není vino, že se lidé opíjí" — ve své odpovědi, v kteréž Domažličany z bludů jejich ač šetrným spůsobem vyvádí, řka:
„Nedávno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti paní Boženě Němcové, který jsme jen proto nevytiskli, žeby takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil. Z celého spisu vidíme jenom zlost, ale slušné nějaké příčiny k zlosti, jakož i důvod proti 'Obrazům' paní Němcové nikde v něm nenacházíme. Obrazy tyto nejen v Praze, anobrž všude jinde s pochvalou přijaty jsou a náhledy v nich pronesené my sami schvalujeme, srovnávajíce se ve všem úplně se smýšlením paní Němcové. Že se v nich někde paní spisovatelka ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou nechvalně dotýká města Domažlic: nikdo, ani sami dobře smýšlející Domažličané jí za zlé pokládat nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se pro takové důtky horšiti... Obrazy paní Němcové," dí konečně Havlíček, „Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby paní Němcová, které si celé Čechy váži, jen v Domažlicích tupena býti měla."
Avšak za nedlouho byla ta, kteráž se dříve na lidu dopustila velezrády, miláčkem lidu Domažlického; i dobyla sobě také vážnosti a lásky, že lid selský za ní putoval, kamž se byla přestěhovala. Tyto četné návštěvy vzbudily však veliké podezření, a policejní orgány nemeškaly oznamovati, že Němcová na venkově nebezpečnou národní činí propagandu a lid bouří.
Milou upomínkou z okolí Domažlického budiž nám „Pohorská vesnice," povídka ze života lidu venkovského, vyšlá tiskem r. 1856. I nastal rok osmačtyrycátý. Všude hlásala se svoboda, a i národu českému, dlouho porobenému dána konstituce. I tu osvědčila se naše Božena co duch mužný, statečný. Dne 7. března 1848 a dne 19. března psala Georges Sandová své politické proklamace k národu francouzskému, rozpalujíc slovy vřelými srdce francouzská, aby hájily svobodu republiky, — a hle! již dne 8. dubna 1848 vystupuje Božena ve „Včele" za redakcí Karla Sabiny co apoštol svobody národní a jme se vykládati lidu ve své „Selské politice," co jest svoboda, co jest to konstituce.
Udělením konstituce byl národ český po 228letém otroctví — opět prohlášen za národ svobodný. Národ český měltě slavit své zmrtvýchvstání illumenací. Avšak co byla národu tak dlouho utlačenému svoboda, co konstituce! — Ten kdo nikdy nebyl uzřel krásu slunce, pochopí-li on onen velký, na nebi se skvoucí div, kterýž sluncem jmenujeme. Tak i lid selský, jehož smýšlení o svobodě nám tak geniálními rysy líčí Němcová, žeť sluší, abychom je poznali. Na papíře udělena jest lidu svoboda; město a ves má illumovat; magistrátní policajt rozhlašuje, žeť každý občan má vystrčit čtyry svíčky za okno, — ale lid nemá peníze, nemá práci. Kdo nerozsvítí, tomu prý se okna roztlučou. "Jak mohu dělat illumenací," dí jeden soused, „mé celé jmění neobnáší více než 9 krejcarů. Kdybych koupil jen krejcarové svíčky, což mi zbyde? Mám býti dnes živ se ženou a třemi dětmi a zítra zase snad dílo nedostanu! Proč pak nedají páni chudým lidem na svíčky peníze? Co my z toho máme, že je svoboda, ta nám nedá chleba ani práci. Ta svoboda je jen pro pány, jak vidíte, kdož pak se stará o chudého, nikdo; tenť ať si hladem umře." An tato pracující třída lidu žaluje, debatuje jiný houf, co nám z té svobody pojde. Jeden má za to, že bude menší akcís, že lid chudý bude zaopatřen, že bude míti práci; jiný mudrlant praví, že bude všecko fraj, akcís že se neplatí, robota že se nemusí dělat a nikdo že není povinen poslouchat. Avšak lidu ta náhlá svoboda nikterak nechce jíti do hlavy. Proč nám nyní po tak dlouhém otroctví dali svobodu? Proč nám dnes, kdežto včera s námi ještě jako se psy nakládali, tak lichotí? Nedůvěra se k tomu těšínskému jablku vzbuzuje. I vystoupí jeden a praví: „Jen se netěšte, že již něco máme, já to posud nevěřím a věřit nebudu, dokud všecko ujištěno nebude a pan správec neřekne: „teď je konec roboty." Povídá se, že bude vojna a tu mají páni strach a slibují nám, abychom byli pokojní: tu to máte. No uvidíme, až bude ten sněm, co nám Pánbůh dá." Tak daguerrotypuje Němcová zdravé smýšlení našeho lidu selského. Avšak hle! tu vystoupí starý sedlák a v triumfu praví k svým sousedům : „Počkejte, již to mám! Jakže? Ano. Poslouchejte, poslouchejte, teď mi napadá, co to bude ta konstituce; to bude teprv asi to, co nám nebožtik císař přisliboval po francouzské vojně." — „Ach povídejte, co přislíbil, už jsme to zase zapomněli," děli mladší. — „Nu na vlas ne vím to již také, ale zrovna to bylo k tomu podobné, a náš nebožtik pan prokurator, hodný to muž, Pán bůh dej mu lehký spánek, ten to také jmenoval konstitucí a povídal: Sedláci! když vám dá císař pán takové zřízení, to budete šťastni a můžete se za něho modlit. My dělali co jsme mohli, syny posílali jsme do patalie, peníze dali jsme císaři, obilí i dobytek. Potom ještě přišel nepřítel, Rus taky táhl tudy a týral nás dost a mnohý hospodář dal poslední volče aneb koně na firšpon a více je neviděl. Mnohý ožebračil docela; tu nebylo divu, že lidé reptali. Doneslo se to pánům k sluchu, že není lid spokojen; ihned přišli komisaři a ti sepisovali všecko, oč lidé přišli, čím přispěli a povídalo se, že bude nahraženo každému co ztratil. Myslili si sedláci, že přece aspoň něco dostanou, ale tolikráte se psalo, a nedostal žádný ani halíř; a to zřízení zůstalo pouhým slibem. Kdo se zmínil, byl vyplacen, ale ne penězi, rozumíte?" — „Nu a potom mají páni zlost, když jsme přestali slovům jejich věřiti! Ach, pan ské sliby jsou samé chyby."
Avšak vyhlášená svoboda přece na sedláky trochu působila; nechtěli více robotovati a zapřísáhli se, že kdoby na robotu jel, že mu volče zabijou. Nu co dělat? vypravuje Němcová. „Páni úředníci, kteří se tomu všemu jen posmívali, dostali strach, že sedláci si umínili vzdorovat. Sezvali tedy všecky rychtáře a starší obce na ouřad a tam jim četli a vykládali prohlášení konstituce a konečně je pan ouředník laskavě napomenul, aby poslouchali aby pokojně se chovali a bez reptání povinnosti vykonávali. Sedláci neřekli tak ani tak a odešli. I myslili si, aniť je byli ouředníci k pokoji napomínali, vlídně se k nim chovali a k robotě je nutili, že se bojí a že to stran té svobody přece jistotná je pravda. To je těšilo a ještě více na koně posadilo. Ano jeden kmotr zpomněl si hned na proroctví slepého mládence, ve kterém také stojí: až bude v Ch... (jmeno vesnice jedné na Šumavě) zrzavý a trochu chromý rychtář, bude s pány zle a ten rychtář bude první, který se panu direktorovi na vzdor postaví, on první dá mu facku." Sedláci, kteří veřejí proroctví jako svatému evanjelium, věřili jistě, že nyní ten čas přišel, o kterém ještě jeden starý prorok jim řekl, že přijde jednou také na pány, že budou utéct chtít a již jednou nohou ve voze budou, ale za šos že je lidé vytáhnou a k soudu povedou. Sedláci mají takové proroctví dobře v hlavách zaznamenané a často si je předříkávají: je to malá útěcha v těžkostech. „I počne mezi sedláky nyní debata, mají-li vzdorovat čili slepě poslouchat. Dej si říct, děl jeden druhému, jak vypravuje dále Němcová: „kdybychom přišli na kancelář a mluvili tam, jak nám je u srdce, dal by nás pan delektor zavřít do arestu; kdybychom se neklaněli, ruce nelibali, milostpane neříkali, neobdrželi bychom ke všemu platu nic. Dost týrání máme a nadávky dostaneme, když se koříme, jakž teprv kdybychom se jim postavili? —" „Ta chvála nic nestojí, člověk si při tom může myslit co chce. Nu vidíš, ti páni co ty noviny píšou, taky to dělali jako my; když něco obdržet a dobrou vůli udržet chtěli, museli chválit tedy leckoho, kdo to nezasloužil: nynčko ale může se říci, co na srdci leží, teď se nemusí lži psát."
„Dobře jste pověděl," dí jeden pán z té svobodné Prahy a vlastenec, „ale musíte se také dle toho chovat, nesmíte být potutelní a pokrytci ani před pány. Nesluší se to pro člověka svobodného a do zlé pověsti přivedlo by vás, kdybyste ještě nyní se kořili a podlízali."
„Jen kdyby to mohlo být, nebyli bychom od toho, ale však asi i vy jste museli tělo shýbnout, kde jste přeskočit nemohli, a víte, kterak to chodí a proč to děláme. Sprosté selské přísloví: Kdo je živ bez fortele, je živ jako tele. — Proti vrchnosti nevíme co říci: možná že jsou hodní páni, ale my je neznáme, oni neznají nás a nevědí co nám třeba. Kdyby se některý osmělil, šel k němu a řekl, kde co schází, co se děje, kterak to všecko chodí, štouchl by do vosího hnízda. Pan hrabě by se zeptal dříve pana vrchního, ten má větší víru než sedlák a když se vrchní vyplete z brindy, potom si vyleje zlost na sedlákovi. Naší vrchností jsou tu jen ouředníci, od těch závisíme; a pane to dobře víte, jak se s námi podle práva zachází, jaké máme zastání, tedy se nesmí nikdo divit, že se na oko koříme, ale v srdci naše pány nená vidíme."
„Dobře jsi pověděl, Adame, a je to skutečná pravda, pane, že pány nemáme v lásce; oni myslí, že je sedlák hloupý, k ničemu jinému na světě dobrý, než za pluhem chodit. Žádný neuzná, že sedlák pracuje pro celou zem; však málokterý měšťan nás návidí, také on myslí, že všecku moudrost snědl, a když má z terminského sukna kabát, že je víc než my a že může po nás hlavou házet."
„Je bohužel pravda, že je dost měšťanů, kteří seza mnohem vyšší počítají než je sedlák, ale takoví jsou jen nevzdělanci. Každý vzdělaný hodný člověk uzná, co jsme sedláku povinni, každý miluje ho jako svého spoluobčana a bratra. Vidíte, toho důkaz dali Vám nyní ti šlechetní pánové v Praze, jak jste již slyšeli. Oni se o Vás tak spravedlivě a upřímně starají, jako sami o sebe, a nijakž vás neopustí. Vy však nesmíte je také opouštět v do brém." „Duši za ně dáme všickni!" volali jedním hlasem chlapíci jako skály. „Všickni za jednoho, jeden za všecky" — budiž naše heslo...'
„Co se týká národní otázky, nemohou sedláci však nijak pochopit přátelství mezi Čechem a Němcem. „Praví se, že prý nyní v Praze Němec s Čechem na jedné lavici se srovnává, Čech k Čechovi, to je jiná, ale s Němcem, to je divná věc. Nu snad to jsou ti hodní Němci, co v Praze pořád žijou mezi Čechy; ti budou již umět česky rozprávět, to nebudou takoví Němci jako jsou ti naši páni úředníci, ti jsou zatvrzelí, ti se nic nechtí česky naučit; tak trochu, co se s námi pro mluví na robotě a v kanceláři, a to za nic nestojí, ale psát pranic neumí. Oh, kdybychom my měli české pány zde, byloby to lepší, Čech Čechovi přece jenom více přeje; my bychom raději s nimi jednali po česku než po němečku, ale kterak si pomoci; člověk tomu nerozumí a přece musí všecko přijímat po německu — kontrakty, přípisy, nařízení atd. Máme se dle toho spravovat a nerozumíme tomu. „Nyní si ale můžeme poručit, aby se nám všecko české dávalo, viďte pane?"
„Již dávno a několikráte jsem řekl vám, abyste učinili tak, ale to se bojíte promluvit a tím sami své pány kazíte. Poněvadž myslí, že je vám to jednostejné, máte-li to v té neb neb oné řeči na psané, neučí se žádný česky. Kdybyste všem jen jednou se ozvali a na zákon se odvolali, v němž zřejmě veleno, aby každý ouředník v Čechách obě v zemi panující řeči uměl, aby nebylo ani Čechu ani Němci při jednání ublíženo, kdybyste se na to odvolali, jistě by se báli vám německé přípisy posílat, a když by to nepomohlo, stojí každému svobodno, dále se o to ucházet. Nyní však musíte všickni jednohlasně žádat, aby se s vámi všecko po česku vyjednávalo."
„I pane, to my budeme hnedle při tom a ne upustíme, poněvadž víme, že jsou na naši straně lidé, kteří nás neopustí a nás se zastanou. Ale dříve to byla těžká věc; my tou robotou příliš utýráni jsme a nikdo netroufá se ozvat, aby se na něm nemstili (na příklad při rekrutýrce). Od nejnižšího drába až k panu vrchnímu, před každým musíme se kořit; před jedním smekat, před druhým klekat. A žalovat není nic platno; to máte jednu ruku od dola až nahoru: kterak řekne ten jeden, řekne druhý, třetí až nahoru k císaři. Ra ději tedy mlčet. Kdyby všickni úředníci takoví Češi byli jako vy, pane, kdyby s námi tak upřímně smýšleli a jednali, my bychom srdce s nimi rozdělili, ani by poručit nemuseli, a stalo by se, ale oni se nezmění, ti zůstanou jak jsou."
I líčí tak Božena jednoduše, avšak geniálně celou povahu českého sedláka, líčí jeho utrpení za doby vlády absolutistické a jme se co pravá demokratka obvazovati krvácející rány lidu českého a účastniti se velké oné práce duchovní, kterouž lid k pravému poznání svobody toliko lze povznésti. Bohužel! bylyť první počátky svobodného vyvino vání našeho v jednom roce zase utlačeny. Reakce novými pouty svázala náš lid a obhájce jeho, nestoudně pokřikujíc: „Hle! co máte z té svobody? Velké daně, drahotu, bídu — hle ! to máte z té svobody! Nebylo vám lépe, když jste robotovali? když jste nevěděli o svobodě? Páni, vaši dobrodinci se o vás starali, páni za vás pracovoli — a vy jste raději naklonili ucha svého těm svůdcům, již vás sami ničehož nemajíce mámili svobodou." Tak reakce lidu našemu dokazovala, a lid skrze 228 let do temného hrobu nevědomosti svržený nevěděl, žeť svoboda, žeť dobrá konstituce jest základem duchovního a materiálního blahobytu.
Když Alexandr Bach stal se světovládným ministrem, nemeškal rozložiti sítě vlády policejní po všech krajích zemí rakouských. Ministerstvo, místodržitelství, hejmanství, žandarmerie, církev, škola, literatura, obec a každý spolek měl své špehouny placené a neplacené — a tím způsobem se stalo, žeť lid zdemoralisován a člověk konečně i ve své rodině nebyl jist svého slova. Za doby oné všeobecné lethargie, kteráž následovala po revolucí, oněměla Božena. —
Dílem z příčin zdravotních, dílem aby ducha svého posílila, konala cestu r. 1851 do Vídně, kdežto navštívivší Jana Kollára a rodinu prof. Šembery vřele byla vítána, odtud do Uher, do Novohradské stolice. Cestu téhož roku konanou po psala Božena obratným perem svým tehdy v Lumíru. I nastoupila roku 1853 tutéž cestu do Uher za svým manželem, tamo úřadujícím, načež za nedlouho po svém návratu v Praze onemocněla. Stává v historii všechněch národů veliké množství příkladů, žeť z nerozumu současníků svých právě ty hlayy, jež se státi mají okrasou a slávou člověčenstva, navzdor veškeré robotní práci a šlechetným snahám všelikými starostmi všedního života musí zápasiti; — ano, jak malý počet jest těch apoštolů ducha, jimžto usouzeno bylo, v blahobytu skončiti život svůj a nepoznati nikdy rozhodné oné doby, kteráž oběť vyvolenou vydává srdcím ledovým ve velké ponížení, u posměch a potupu — nepoznati totiž nouzi a bídu!
I v životě naší Boženy Němcové, jakoby na doplnění obrázku těch trpících literárních epigonů našich, zjevuje se taková rozhodná, nešťastná doba bídy a zármutku. Rána, která dostihla muže jejího v Uhrách, zasáhla i ji. — Ubohá upadla v materiální nedostatek. Prosila, žebronila, kdo jí pomohl? I našli se rádcové jako prorokové falešní, jimž ač marně vyhnouti se chtěla Němcová odhodlaností svou, svou mužností.
Zbavená všech prostředků, všech přátel jindy jí se kořících, ji velebících, hledala sobě službu dozorkyně v blázinci. — Obdržela ji. — Křeče však, které u vykonání nesnadných povinností ji při zkoušce přepadly, neschopnou ji činily k pře těžkému a bolestnému zaměstnání v nešťastném tom domě. Než slyšme, co sama dne 27. srpna 1854 o tom píše:
„Věřte že bych Vám hned byla psala, ale dostala jsem právé tuze mrzutou zprávu z Uher, že jsem posud celá pitomá starostí nad tím. Slyšte! Daněk z Bystřice přijel do Ďarmot a vybídl muže, aby s ním jel do Bystřice na ně jaký čas. Dílem aby přišel mezi přátele, dílem ze spořivosti přijal ten návrh, vzal dovolení a jeli. Z Bystřice ale jel Daněk k sv. Mikuláši podívat se na nějaký dvorec ke koupi a vyzval Němce, aby jel sebou. To bylo nepředložené, že jel; neměli pasy, žandarmové je sebrali a u Sv. Mikuláše je zavřeli do chládku. Uvalilo se na ně podezření, že jsou ruští emissárové! Než se vyšetřili, než přišla odpověd z Prešpurku, trvalo to 14 dní; pak je pustili. Zatím se ale následkem toho podezření u obou prohledávalo. Němcovi zotvírali všecko, konfiskovali každý papírek, obrazy, knihy i kalendáře. Nejvíc mne mrzí, že nespálil moje listy, Havlíčkův obraz a Duch Národních Novin — byla to lehkomyslnost. V mých listech najdou potvrzení, že jsem Slovanka, že přeju Rusům, že nenávidím Němce, — budou číst špatnou o sobě chválu!! — Poněvadž rada udal, že jel Němec na Slovensko 'zur Verbreitung panslavistischer Tendenzen' — byla mu hned alimentace zadržena. Jsou to pěkné zprávy, viďte? — Musím se nyní po nějaké službě ohlížet — kde a kdy jakou najdu, to nevím. Milý příteli, někdy se mně to živobytí tak hnusí, že bych je hned odhodila. Když si ale pomyslím, že je na světě tisíců a tisíců lidí mnohem, mnohem nešťastnějších, pak se stydím, že jsem tak malomyslná... Bývají okamžení, že se člověk zamyslí v minulost, kde se potkává s osobami drahými; zmocňuje se člověka tužba nevýslovná myšlénky ty moci uskutečnit, vidět osoby ty, promluviti s nimi, požalovat si jim, odprosit, pomilovat jich. I já mívám nábožné chvíle, kde duše moje se ponořuje v nejtajnější skrýš srdce — v chrám — ve Valhalu mojí, kde skryté světice moje a svatí. Dlouho tam v zapomenutí dlívám, věnčím vždy čerstvým kvítím lásky skráně drahých, slzíc modlívám se u jich obrazů. Taková okamžení jsou mi, ač bolná, přece sladká; zanechají mi v srdci vždy touhu i bolest. — To by přece hrozné bylo, kdybychom neměli pro nic paměť, kdybychom nemohli žíti také v minulosti! Nenapadlo Vám to nikdy, jak hrozné by to bylo? — Ale právě mi napadá, že by to nebyla špatná věc, kdyby tak najednou všickni naši dlužníci ztratili paměť, — co myslíte? — Alespoň takhle na několik let, až se mi lip povede.... Vy jste mi Vaším popsáním hor laskominky nadělal. Já jsem letos jako vězeň. Ani nepřijdu do zelena a co nevidět bude tu zima, ta smutná zima, kterou nemám ráda. Dnes fučí mrazivý vítr, šedé oblaky prohánějí se jeden přes druhý, kavky lítají krákorajíc od Kateřinské věže až k mým oknům. Nechybí k zimnímu obrazu nic než sněhový šat. — Jen na týden, na čtrnácte dní někam ven a moci bezstarostně žít — já bych ráda zase přes zimu trpěla; bylo by mi to i k pracování velice třeba, neboť cítím na sobě nejen tělesní, ale i duševní ocháblost, slabost. Spaní, kterému jsem se nikdy ráda nepodvolila, podléhám nyní bezvolně.... Málo jsem nyní psala, co jste odešel, — — a co jsem psala — skoro samé toliko listy a žádosti... a mezi námi řečeno, budeť as papíru škoda, beztoho nic odnikud nedostanu... Běhala jsem, starala se a pro nic za nic. Zítra navštívím Hanku... Frič u mne byl s přítelem Sojkou a trochu mne z mých trampot vyvedli. Nevěsta z Abydu se mi velmi líbí, krásně to přeložil... Velice mne Vaše laskavost těšila, kterou jste mne chtěli dohromady poctít — jestli totiž ještě kdo jiný mimo Vás?! — ale bylo by to v nynějších okolnostech a v postavení, v jakém já nyní jsem, tuze nepraktické a Vašemu almanachu Lada Niola jen škodné, vydat obraz 'einer regierungsfeindlichen Person'. Ostatně obraz u Staňků co je, ač dobře trefená jsem, přece už není obraz mé nynější podoby — jsem o mnoho starší od té doby — a pak ani kroj ani postavení moje, jak v obyčeji mám, se neshoduje, to bylo gusto Staňkovic. Kdyby to jednou mělo být, těšilo by mne to ovšem víc, kdybyste vy mladší to vyvedli, abych mezi vámi byla; do řady těch starých učenců se nehodím. Ale je na to dost času; jestli umřu, máte tu přece můj obraz, zůstanu-li živa, máte tu mne — a tudy není naspěch..."
V celém psaní, nechť mluví o tom a o tom, vane jakási resignace, utajený pláč.
„O kýž by již bylo leto! — " volá Božena, jakoby té zimy se hrozila. „Jak ráda chvílemi blouzním, že mne navštívíte na horách, že prožijem blažených několik dnů; — a je to marné volání! Ale když není skutečnost, ať blaží sen! Jak často ukojila jsem touhu po moři — ve snu, — jak často se těšívala v rozkošných krajinách — ve snu. Sen mi přivádí drahé osoby, jež nikdy více nespatřím, — ve snu bývám někdy celá já — bývám šťastná na chvíli. — Pročpak naříkat, že to jen sen, — když mi zůstane toho pocit i celý den; za takový sen já vždy srdečně děkuji... Nyní dobrou noc — a spolu dobré jitro, je hodina s půlnoci! — Ted si lehnu. Pod tou prachovou peřinou se to spí teple a příjemně... tu člověk se ukryje před veškerou zlostí osudu a zapomene na ten chladný svět."
V této nešťastné době, kterouž psaní Boženina dosti líčí, zbavena všech prostředků k živobytí obdržela, jak jsme již pravili, službu dozorkyně v blázinci! — avšak křeče, které u vykonání povinností ji při zkoušce hned přepadly, neschopnou ji činily k přetěžkému zaměstnáni v nešťastném tom domě. Zřídka snáší talent pouhý ledovou rukou osudu mu uloženou bídu a chudobu — život sklíčený těmi nejvšednějšími starostmi; — pouhý talent v takovýchto případech budiž zakrní a zanikne, budiž od věci svaté se odvrátí tam, kdež dno zlaté mu kyne. — Avšak geniální duch nedbá na to, co lid obecný nazývá praktickým aneb šílenstvím, když duch takový sklíčený nouzí volá za pomoc bližního: duch geniální nad všední, materiální svět se vznese; v přepychu svém houpaje se na těch chmurách všední starosti ponoří se konečně na dno vlastní duše své a zde jakoby v skrytu tajemném hledá útěchu, kochá se u snivé činnosti své... Božena Němcová hledala v zármutku svém, v bídě a nouzi všude odstrkována — jedinou útěchu ve zpomínkách na své mládí, a v duchu procházela ty háje a luky, kdež co nevědomé děcko běhávala v snivé rozkoši! Připomínala sobě těch prostosrdečných tváří staročeských, z oné doby, kdežto neplatilo ještě přísloví „na jazyku med a v srdci jed!" — — a z těchto uspomínek, těchto daguerrotypů milých tváří domácích zrodila se v těchto trapných hodinách rozmilá Babička, obrazy to ze života lidu venkovského, plod to mělecký aneb lépe jak sama praví, psaný pro úlevu vlastní skormoucené duše své. Němci vyhlašují Auerbachovu „Paní professorku" za perlu pěkné literatury své, avšak Babička naší Boženy netoliko že směle po bok Auerbacha se může postaviti, anobrž jej i zastiňuje tou pravdivostí líčených krás poetických. Babička jest ryzí, a nikoli manirirovaný kus poesie života prostonárodního, jest idealisovanou částí memoirů Němcové. Stařena ta jest takořka poslední pablesk světa staročeského, prostosrdečného, živým kontrastem společnosti nové, jalové, nafintěné civilasací moderní.
„Obrazy paní Němcové," dí jedna z nejobšírnějších kritik, umístěna v časopisu periodickém „Obzoru," „ukazují nám tuto ctihodnou a prostomilou stařenku na sklonku jejího života, žijící a činící po boku milované dcery, uprostřed drahých vnoučátek a mezi několika statečnými sousedy a sousedkami, jejichžto povah rozmanitost a trefné vyvedení spisu tomu veliké živosti dodává. Řekl bys, že ty osoby živé jsou, žes je viděl, tak přirozeně a nenucené se před tebou pohybují . . . Kdyby byla Němcová předmět svůj pojala pouze z národní stránky, kdyby byla pouze milovala život jak venku jest, hledíc především k barvám a ne ke smyslu pod nimi se skrývajícímu, není pochybnosti, žeby byla dovedla nakresliti obrazy velmi zajímavé; ona uměla vyhledávati ve zvláštním a národním i stránku vyšší, věčně trvající ceny a tak přiberouc k pěkné a původní pestrosti zjevů myšlénku čistě lidskou, podala nám umělecké dílo vyššího směru.''
Tak setkáváme se v Babičce s dvěma světy a mravy jejími i se starjm světem národním a světem novým, který co koketa ověšená jalovým šperkem kultury moderní na lesklé podlaze ta poslední kvítka, na nivách národnosti české vypu čilá, zašlapuje a drtí. Kdo však tak hluboko se byl ponořil do spo lečenského života lidu našeho, a tak skvělých má prostředků k jeho vylíčení jako Němcová, tenť zcela opravňoval nás k té naději, že konečně překročí na vyšší půdu sociálního románu, neboť co v Babičce ač do podrobnosti vypracované, misternými toliko tahy na plátno zachyceno, podařilo by se bývalo Němcové líčiti i u větším rozměru, kdyby jí lze bylo bývalo okolností příznivějších a snahy její podporujících se dopíditi.
Zmíněno konečně i v kritice svrch uvedené jakéhosi modernisování v „Babičce," to jest, že použito příležitostí v ní se naskytajících k uvádění některých ideí, obrazů a narážek, majících právě časovou zajímavost a důležitost. Modernisování to svědčí o pilných študiích a velkém důmyslu v oboru světem hýbajících otázek společenských a že jí neběželo o to, aby toliko co dobrá vypravovatelka lid český zabavovala báchorkami, nýbrž aby poznenáhla vychovala sobě vlastní obecenstvo a předstírala jemu netoliko ten světlý a průzračný obraz světa nového s veškerými jeho stíny a seznámila je s zahádkami pokročilé kultury věku nynějšího.
A podivný to výjev! Pozorujeme-li činnost jiných spisovatelů zahraničních, jak francouzských tak německých, vidíme pravý opak u vyvinování se Němcové. I sám Berthold Auerbach, známý to spisovatel vesnických povídek, obíraje se dříve romány historickými, jako byly „Spinoza* atd. teprv milým vesským se stal vypravovatelem, když vešker filosofický reflex se sebe setřel, ponořiv se v při rozené krásy života prostonárodního.
A George Sandová, vydobyvši sobě dříve vavřínu na poli sociálního románu, v pozdější teprv době přešla k povídce a zájmům lidu vesnického, kdežto Němcová, vystupujíc tak hravě z báchorky k povídce vesské, na poli sociálního románu, k němuž jak jsme z psaní jejích poznali, dosti a dosti měla látky zajímavé, kulminační punkt své literarni činnosti byla hledala..
George Sandová, jak známo, slynula v Evropě francouzskými romány svými co hlavní representantka ideí emancipačních. Právě za posledních třiceti let zaplavena jest literatura francouzská a německá spisy mnohými, jichž obsahem bylo, hájiti práva ženského pohlaví a plamenným slovem žádati za tak zvanou emancipací, vyvabení totiž z nadvlády pohlaví mužského a propuštění ze starých svazků, jimiž příroda Evu s Adamem v tom báječném ráji byla spoutala. Žeť hlavně ženské, vyřítivše se na pole literární a s muži rovného ducha míti doufajíce, takových spisů tendečních byly autorkami, jest nabílední. Prohlížejíce však k výsledku spisů takových vidíme toliko rozhorčení proti zbrklým oněm mesiášům víry nové, zmrzačení literatury, než blahodarné působení nižádné.
Kdyby ženské rovného měly s muži talentu, povolání a ducha, mohli bychom se nadíti učených paní a umělkyň, jež však řídkou se stávají výminkou. Takovouť jest i spisovatelka naše, Božena Němcová, a že ačkoli byla přilnula z hodných příčin k novým ideám, hlásaným George Sandovou, nikdy nezabředla v onyno přemrštěnosti cizokrajných věštců a domnělou svrchovanost pohlaví ženského, budiž nám jasným důkazem vlastní slovo její o emancipaci ženských, jak takovou byla po jala (v 'Pohorské vesnici').
„Děvče dle nynější módy vzdělané zná velmi mnoho, jen samo sebe nezná, ví toho náramně mnoho, jen to neví, kde leží základ pravého štěstí. Děvče nynějšího vychování, a buďsi měšťanská dcerka, buď řemeslnická, nehodí se již pro muže, který nemá mnoho peněz, ono poznalo hejno potřeb, bez nichž neví, jak se obejít, ono baží po rozkoších velkého světa a v těch jedině hledá svého štěstí, a jestli jich užívat nemůže, cítí se nešťastnou a mnohdy k docílení jich dopouští se nejhroznějších prostředků! Hlava jejich naplněna ostřížkami nepotřebnými, srdce prázdná buňka, z níž med trubci vyssáli. — Ale nejsou ony vinny, jo to kletba hříchu, jehož muž se na ženě dopustil, zameziv jí cestu do chrámu Ducha svatého."
„Nevědomost ženy," dí Němcová dále, „je ta Nemesis, která muže ustavičně stíhá, půdu pod nohou mu podmílá, kdy se vynest chce k výši, olověné závaží na křídla mu přivěšuje, která budovy jeho hoří, úrody v popel obrací. Nevědomost ženy jest bič, jejž muž sám na sebe pletl! Dokud si nebude žena vědoma svébo vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, polože do její ruky blaho veškeré budoucnosti, dotud muž na sypkém základě buduje. Žena musí být jeho spolupracovnicí, má-li se stavba podařit. Žena musí být povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale co anděl smírce mezi ním a světem."
„Do ruky ženy dal Bůh palmu víry a pochodeň lásky, by je nesla před mužem, když kráčí do boje ducha. — Její pata potře hlavu hada nepřítele, do její ruky vložil Bůh moc, roztříštit modlu ješitnosti a na vysoký stánek, na nějž se ona povznesla, vyvěsit velebný obraz lásky, oné lásky, jež s kříže za nepřátele svoje prosí. Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlast
ního srdce, tam že se musí pro ní ponořit!"
Na tom tedy zakládati se má zdravý náhled o emancipaci všechněch těch, jimž vůbec blaho rodinné a vlasti na srdci leží. Čili neběží vám o to, míti po boku místo duše otrocké tovaryšku věrnou, kterou milujete co matku spanilých dítek, stvořených k obrazu božímu? — Než pěje Božena Němcová z útrob srdce svého, vědoma jsouc velkého povolání krásného pohlaví, již v první básni své:
Ženy české, matky české !
Jediná nám budiž slast,
Vychovati naše děti,
Pro tu slavnou, drahou vlast.
R. 1855 cestovala Božena opět do Uher, do Trenčína, do Gemerské a Zvolenské stolice, aby tamo mezi lidem slovenským konala studie. I chodila po vesnicích a všude podle slovanského spůsobu pohostinsky byla přijata. Co věděla za oné bachovské doby všude vládnoucí žandarmerie o povolání a studiích spisovatele čili spisovatelky?.. Bachovská špionáže viděla všude panslavistické tendence, všude slovanskou propagandu a pobuřování lidu, což divu, že úřady politickými Božena na Slovensku byla stíhána, a konečně žandarmerií byla přinucena Slovensko opustit.
Hlavní resultát častých výletů na Slovensko a tamo konaných studií složila Němcová v díle vydaném r. 1858 pod názvem „Slovenské pohádky a pověsti." Zajímavé jsou dílem pro starobylost, dílem pro utěšenou fantasii a dílem zase pro příbuzný ráz.
„Sbírka tato," praví spisovatelka v doslovu, „jen částí je bohatého pokladu národní poesie lidu slovenského, v kterýchžto pověstech soudný čtenář pozná smýšlení, krásné obyčeje a ryzí mrav lidu, v kterém žije a který jedině čistě, krásně vylíčiti je zná."
Ostatní její práce jsou: „Sestry" v almanachu Lada Niola, „Karla" v Perlách, „V zámku a podzámčí" v Koledě, „Chudí lidé" v Poutníku 1857, „Chýže" v Máji, „Uherské město, národopisní obrázek" v Musejníku a jiné roztroušené ještě práce v Pražském poslu. Do tisku připravovala: „Pohádky a pověsti všeslovanské," kteréž však více na svět nevyšly. Dolíčivše utrpení a tuhý zápas naši geniální spisovatelky, nezbývá nám než zmíniti se ještě o posledních dnech života naší Boženy, zemřelé v Praze dne 21. ledna 1862.
Jest to podivný osud, že skoro všickni ti, již věrně duchem svým až na konec svého života vlasti a národu byli sloužili, již výhradně literatuře se byli věnovali, bídně k smrti se dopracovali. Život všech těch našich trpících duchů, kteří prací úsilovnou o vychování svobodného, v pravdě pokročilého národu byli pečovali, kteří blaženější budoucnosti, blahobytu materialního a duchovního ve vlasti své se byli domáhali — jest strastiplný, smutný. V bídě pracovali, v bídě zhynuli. Zostuzeni byvše chudobou dosti v životě, nemine je ostuda ještě po smrti, neboť zemře-li zasloužilý spisovatel náš, tuť teprv žebrati se musí na pohřeb jeho, a proč? — Poněvadž spisovateli u nás sebe činnějšímu dosud tolik se nedostávalo práce, kolik pouhému nádenníkovi k vlastní jeho obživě třeba. Celý náš národ jest chudý; z chudiny se rodí spisovatelé čeští. Spisovatel český lopotí se, zdělá pracně díla svá a podává je kněhkupci. Kněhkupec málo který zná potřeby národu: buď spis podávaný cizím návodem aneb z vlastní spekulace zavrhne, buď ho přijme do tisku pod rozličnými nejapnými výminkami, které spisovatele českého na žebráka snižují. Co do honoráru, nemysli si někdo, že literatura česká má zlaté dno. Je-li spisovatel český plodný a běži-li mu o to, aby prospěl za dnů pružné duševní síly své národu, musí se spokojiti tím nejbídnějším honorárem od 8 - 12 zl. za arch 32stránkový. Prodá-li šťastně jeden ze spisů svých, musí druhý a třetí uložiti ad acta. Ovšem žeť stav spisovatelský vzhledem k minulosti se nyní zlepšil, an dříve ani honoráru se neplatilo, nýbrž několika exempláry; avšak faktické zlepšení tohoto nejbídnějšího stavu nemůže se jinak docíliti, než když spisovatelé sami, co vychovávatelé národu, poměry literární mezi sebou a kněhkupci uspořádají, s národem co konsumentem plodů literárních se smluví a zakládáním obecních knihoven a čtenářských spolků z pouhého otroka cizí spekulace a povrhele k pravé důstojnosti spisovatelské se poznesou.
Každému národu třeba spisovatelů neodvislých; kde těch není, tam se veřejné smýšlení falšuje a bere lež za pravdu. Každému národu třeba spisovatelů jako mládeži vychovatelů, avšak spisovatel musí míti i místa v srdci národu. Povzneste jej na místo důstojné a zanedlouho, bude-li míti místa čestného v národě a práce jeho pravé ceny své, rozhojní se literatura naše. Netřeba pak na pohřeb v besedách po zlatkách žebroniti, netřeba pak fondu ku podporování schudlých spisovatelů, nýbrž záložen.
Nemusí-li se ten o vlast zasloužilý nebožtík na prkně obrátit, když pak v besedních síních voláte: „Dejte tomu žebrákovi také něco na truhlu!" — nemusi-li se zapýřiti hanbou celá literatura?... Avšak ten hamletismus, ty jalové deklamace o slávě národní tak širokého zaujaly jsou místa, že pro čin ni pídě země nestává, že upravení sociálních poměrů nevidí se ani nutným, ani času podobným.
A tím spůsobem sami toho jsme vinni, když čelnější spisovatelé naši chudobou mřou a pro tu chudobu s potupou do hrobu kráčejí. Tak se dálo s Tylem, Šumavským, Krolmusem, Boženou Němcovou, nečítaje ostatní. —
I jala se Němcová před smrtí svou vydávati sebrané spisy své u nakladatele Augusty v Litomyšli. Nepožívajíc valného zdraví, odebrala se do Litomyšle, aby spisy své uspořádala k tisku. Pan Augusta byl netoliko negalantní k dámě, nýbrž nelítostný a tak barbarský k spisovatelce, že ji v Litomyšli nechal hladem se mořiti.
O honoráru, kterýž mimo to za 32 stran tisku 12 zl. byl ustanoven, nebyla prozatím řeč; avšak byltě zavázán ji stravovati. Bez groše vyšla Němcová do Litomyšle a pracovala. V hospodě, kdež bydlela, zakázal jednoho dne pan Augusta, jak to listy dosvědčují, by se jí žádná strava nedávala na jeho účet, a kázal Němcové, by pracovala. Panu Augustovi bylo známo, že Němcová nemá žádných prostředků, aby se na cestu do Prahy hned vydala: avšak to mu nevadilo. Němcová pracovala a očekávajíc peníze z Prahy od muže svého, stravovala se sama — chlebem. Veškeré její výlohy v těchto dnech obnášely jeden den čtyry krejcary, druhý šest, nejvíce osm krejcarů. I seslábla za několik dnů tak, žeť na duchu zpitoměla a nemocna do Prahy přivezena byla. Ulehla sobě na lůžko, s něhož více nevstala; zanedlouho zemřela, — vidouc ten večer před skonáním první ještě sešit svých vydaných spisů, počínajících „Babičkou," kterouž jednou psala za dnů zoufalství pro úlevu duše skormoucené, kteráž však i nyní vyvabila z těch trampot duši na svět zanevřelou.
Nakladatel spisů českých, mecenáš literatury české, umořil jako pravý mecenáš tu milou, srdečnou, vlast z celého srdce milující povahu čistě demokratickou naší slavné Boženy; on vložil tedy do rakve Boženu, jenž lásky celého národa sobě do byla. A kdož by nebyl miloval tu šlechetnou duši, kteráž lidstvo celé byla milovala, kteráž národu každou utěšenější chvíli byla zasvětila ... a přec tolik trpěla. Poněkud porozveselena psala před několika roky za doby materiálního nedostatku:
„Nyní pro obveselení srdce sním jeden z těch pomerančů, co jste mi dali, a budu přitom fantasirovat o Netalii, budu si notovat: Kennst Du das Land, wo die Pomeranzen blüh'n — dahin, dahin. Nebylo by to špatné, kdyby nás tam osud přenesl. Abychom tak jeli na lehounké gondole po moři! — ó představte si krásnou krajinu u Neapole — hvězdnaté nebe, to širé moře — — ó tam bych vínem rozehřátá zazpívala já třebas: leh bin die Fürstin von Thoren — ale jak dál — zum trinken nicht — zum lieben, nicht mehr jung — zum leiden — ano to by šlo! — zum leiden auserkoren.."
— A dovytrpěla! —
Útlocitné panny a ženy české položily jsou několik vavřínových věnců se slovanskými trikolory na rakev spanilomyslné nebožky, doprovodivše ji v slavném průvodu na hřbitov Vyšehradský, kdež odpočívá.
Pohřeb štědrými dárky vystrojený byl velkolepý. Spanilomyslné ženy české hodlají postaviti pomník Boženě, nejgeniálnější spisovatelce v literatuře české, kteráž hrdou láskou k vlasti roznícena tak ráznými, mužnými slovy byla zvolala, pějíc:
Vzhůru! ženy, panny, vždyť duch Páně
V útlou pannu vstoupil v Orleáně,
Neste vy nám oriflamy zlaté,
Když jdou muži v boje ducha svaté.
Ženou založena vlast,
Ženy ať zas hájí vlast,
Vstaňte šťastně v novočeském ránu,
Bláník otevírá již svou bránu!
