Nebrozanský web

         
 

Listonoš
 
Na kraj smutného předměstí
nosívá listonoš potají
příběhy jiných neštěstí,
ve kterých bolesti roztají.
 
Do moře černých pověstí
přilétlo jednou ptáče
s nádherným psaním o štěstí.
Předměstí dodnes pláče.
 
(srpen 2010)
 
 
Společně sami
 
Tak zase sami v těchto zdech,
s obavami na zádech.
 
Naše sny neodolatelné
vyhasly neodvolatelně.
 
Nekřičíš už Mami!
Neslyšíš... Jsme sami!!
 
Ničeho nebylo, ničeho nebude,
co by tě zabilo zlověstný osude.
 
Za sebe prosíme modlitbami.
Jak rádi spolu jsme! Ale sami!!!
 
 
Hra
 
Je pravda v láhvi od vína?
Kdo je já, komu se to všechno děje?
Jen ve mně něco vzpomíná,
s mou tváří – kuklou pro zloděje?
 
Je to jen hra próteovských tvarů,
provizorních svazků, krytých směšným "navždy"?
Neskutečný život avatarů,
kde nežli žít – snadnější jsou vraždy?
 
 
Pouta
 
Kdo by ze smrti neměl strach?
Z toho, co přijde. Z toho, co bude.
A přece krásné
chvíle jsou
ve kterých škoda
nemít pout
která čas zastaví.
 
Těžko se člověk touží vzdát
toho, co míval. Toho, co bylo.
A přece sladší
chvíle jsou
když není
předtím
ani po.
 
(napsáno 9. října 2012)
 
 
Dárek
 
Je devatenáctého prosince,
vločky dosud nespadly z nebe,
pouze mdlý paprsek ze slunce
se snaží uchlácholit tebe.
 
Čím by nás mohl potěšit dnešek,
s čím přijde dobrým a s čím zlým?
Co bych dal Anděle pod stromeček,
kdybych byl jejím příbuzným?
 
Takové otázky mě právě přepadly,
když se zrovna na Andělu dívám.
Sněhové vločky na nás ještě nespadly,
však nádherné sny o nich už mívám.
 
Co bych dal té dívce pod stromeček,
kdybych byl jejím příbuzným?
Dal bych ti krásu sněhových vloček,
hodily by se k očím tvým.
 
(19. prosince 2007)
 
 
Pozdrav z Řípu
 
Kolikrát ještě se z Řípu rozhlédneš?
Kolikrát měsíc v úplňku zahlédneš?
V úplňku měsíc? Stokrát a víc? Možná... Kdo ví?
A přece se život neomezeným jeví!
 
Nelíbáš naposled něčí tvář, něčí rty?
Či budeš do sta let pořádat večírky,
milovat děti nevlastní i vlastní?
 
Kéž bychom byli šťastní, když jsme šťastní!
 
(konec srpna 2008)
 
 
O Jeníčkovi
 
Slíbil jsem své mamince,
že vylovím zlatou rybku,
jež proměním po polibku
v princeznu či na prince.
 
Že není nic, co neunesem.
Že můžeme jít černým lesem
za Červenou karkulkou hravě.
Že nenajdou nás s kulkou v hlavě...
 
ale jako všechny snílky a blázny
společně s Maratem v lázni.
 
Mamince namluvím cokoli,
přislíbím hory i údolí;
s pomocí psaníček
dosvědčím lásku k ženám.
 
Ne... nejsem Jeníček
a Mařenku už nemám.
 
 
Bosé srdce
 
Má duše je pustá,
už nelíbám jak napoprvé,
svrchu suchá ústa
a uvnitř pachuť krve!
 
Ač těžko najdeš štěstí
na mostě sebevrahů
či s ostřím na zápěstí
s myšlenkou na popravu,
cesta bludným kruhem
končí v židovském oblázku.
 
Láskou svojí v druhém
vyvolals kdy jeho lásku?
 
Vyznáš se z omylů a hříchů?
Porazíš svou zkurvenou pýchu?
Přemůžeš jednou rakovinu,
která se rozrůstá po těle?
Dokážeš unést vlastní vinu?
Odpovídat za své přátele?
Uneseš Aničky pohled dneska?
A to, že je Anděla tak hezká?
 
Pouťoví poníci nejezdí parkur,
nesdílím hranici s Johankou z Arcu,
však šel bych s Jindřichem
do Canossy,
na tváři se smíchem,
a v srdci bosý...
 
 
Já se tam vrátím (Františku Halasovi)
           
Nevracím se v ostružiní,
slepce poznám od slepic.
Než kdy mohli patřit jiní,
nespatřil jsem o nic víc
a jistě ještě mnohem méně.
 
Však pravda není nikdy nahá,
našel jsem anděla v tvém jméně,
jež začíná i končí na "A".
 
Kde běsi jsou hloupí
a zpěvem cestu krátí,
tam já jednou vstoupím,
tam já se jednou vrátím...
přes všechno se tam vrátím...
 
 
Běsi
 
Bojím se vždycky – když jede vlak –
že skončím pod koly
bojím se předtím, bojím se pak
bojím se kdykoli
 
Když lidé byli dětmi
když byli také tací
měl člověk hrůzu ze tmy
a ta se stále vrací
 
Je to jak zvonění zvonku
myšlenka na Tebe, na ně
na ségru a na diplomku
okamžiky odevzdané
 
Včerejší byly ty bitvy
utekly bůhvíkam
na rukou zbyly mi břitvy
a taky utíkám
 
Upíjím si takhle v noci
z červených a bílých vin
tam je každý bez pomoci
v pavučině rakovin
 
Můj denní úsměv na tváři
byl pouhý úkryt z dlaní
Jen v noci čtou si hvězdáři
o pravdě, co je za ní
 
(první polovina 2011)
 
 
Betlémská hvězda
 
Mám šat mágů z Persie,
když toulám se světem.
V ruce klubko ze zmije,
jež cestou rozpletem.
 
Ariadné vede nás,
Sirius i Vega v Lyře
i Perseus i Pegas –
srdce psané na papíře.
 
Ten obraz je vše, co mám –
nesplněné sny a přání.
Už ani nerozpoznám,
co je jenom pouhé zdání.
 
Nad Betlémem svítí hvězda,
svítí aniž oslepí tě,
snad se pouze tobě nezdá,
že pod ní spí malé dítě...
 
Přes třičtvrtě roku
světlem stále plane,
bez snů, bez proroků
do tmy nevídané.
 
 
Snivec
 
Jak snivec snít si svoje sny
Už nikdy cizí
Jež vždycky všechno roznesly
A poté mizí
 
Roztáhnout ruce přímo k nebi
Nemít nic obejmout
Jen tak je složit bez modlení
Po chvíli kouzelnou
 
Rozpoznat z těchto chvílek
Vše je sen, sice vlastní
Že sám jsem sebe snílek
Jenž jediný se zasní
 
Nemít už jiných noční můry
Ale své! Každodenní!
Ani se této nebát stvůry,
Že zas je to jen snění
 
 
U studánky na Radešíně
 
Prosvítá z mezer javorů
modro jak nebe na výlet
Po lesní cestě nahoru
dneska se nejde zabíjet
 
Mám toho tolik, však tolik málo
Zahradu lidí, zahradu zvířat
V nich málo chvílí by za ně stálo
Stálo umírat
 
Až ale káně zakráká
zapějí pěvci v korunách stromů
pramínek zkusí zaplakat
o tom, že dneska se nechce domů
 
Pak všechno bude jako je
nápověda pro hloupé
Tu počkáme si na konec
Než nám zavřou kouhoutek
 
(4. října 2011)
 
 
Cestou do Sovolusk
 
Snad slova pozná, kdo zná buk
a v ranním stesku jeho plody
kdo se mnou šel do Sovolusk
ví, že je nikdy nedopovím.
 
Nevěřím v život, že jde napřímit
jak polámané kosti
ale že štěstí přijde na chvíli
a dál jdem bez radosti
 
Vždyť podzim dosud neopadal
a už je v plicích krev z ledna
už má tvář štíra nebo hada
a tys pořád jen jedna
 
Na každé, Bože, ze tvých cest
klademe otázky proklaté
Čemu se říká bukvice?
Je to to hladké nebo to chlupaté?
 
(14. října 2011)
 
 
Opuštění
 
Místo ptáků brodivých
vládne smutek šera
v němž žít víc se protiví
než se chtělo včera
 
Ve zmrzlých dlaních si nejde pročítat
a jejich krev je jako led
Snad i sám bůh přestal počítat
kterým dnem vyšlo naposled
 
Tu hasne zář pouličních světel
svět umělých končetin a protéz
s rychlostí blesku mizí v ústech betel
a rostou chmury, které chodí poté
 
V podobě Viktorky paní kněžna
ztratila čas na sprostou ženu
už ani k Barunce není něžná
a není nežná na Boženu
 
Se šíleným Byronem spílají si matkám
v nějaké jiné hoře Blaník
se záclonkou staženou k vévodčiným hrátkám
kde není nikdo ani za ní
 
Zbýváme posud dobří trochu, trochu podlí
jako v tom příběhu – napůl Kain, napůl Ábel
A ten pár blíženců se nejvroucněji modlí
aby nás po Bohu opustil též Ďábel
 
(jaro 2012)
 
 
Barevné kamínky
 
Proč jste mi nikdo neřekli,
že nesmím chytat bělásky,
že jednou skončím v předpeklí
a tam je život bez lásky.
 
Že mám schovat v krabičce
ty krásné, drahé kamínky –
přání mojí babičce,
či pusu od mé maminky.
 
Vše, co jsem cítil a čím žil,
oblázky vybroušené cestou,
jimiž se člověk obtížil,
jež jsou tak lehké přesto.
 
 
Žaluji
 
Žel proti slunci nefotí se jako po
Dnes není čas čekat až se obrátí
Stále jen dělám věci naslepo
A tenhleten pocit se už nevrátí
 
Posed je stejně nejhezčí rozhledna
Jen pokud není v ruce kulobrok
Není-li teplota stejná od ledna
A život stejný nadobro
 
Ach ty krásný okusovači lesní
Nevím, proč myslivci vidí v srnce mrtvolu
Proč se nikdy nezasní, proč nesní
Že všichni jsme tu pospolu
 
Loni touhle dobou jaro dávno bylo
Žaluji na toho, kdo za to může
Jak smutný svět, nepočne-li život
Nepočne-li život, víno ani růže
 
Marně teď nějaký blázen volá
Ve větvích vysoko nahoře
A přece ten hlas zní z nitra, zdola
A fénix se chce zahořet
 
Žaluji na něho, že to zkouší
Žaluji na ni, že nedává odpověď
Už aby bylo bílo souší
Už aby bylo, bylo teď
 
(23. března 2013)
 
 
Pastviny
 
Jen jednou se dozvědět,
proč to tak bolelo.
Byl to jenom řez,
žádné velké rány.
 
Že jenom lesy
a louky utichly,
když cvrčci oněmí
v praskotu slámy.
 
Byly to pasáčci
lezoucí na postel.
A ne my.
 
U nás se pořád
střílí zajíci
a pečou brambory.
 
V noci nám zbývá
kousek vesmíru
a trochu spasitele
bez hrozby trestu.
 
Nic takhle pěkného
dlouho jsem neviděl,
jako když kočka
přeběhla cestu.
 
Nebyla černá,
jak asi tušíte,
vzala si batoh
a vlasy světlo zrcadlící.
 
Kulatý den
se v nich odrážel,
když padal za kopec,
kde bydlí trpaslíci.
 
Chtěl bych si uchovat
tuhletu vonnou svíci
pro jasnou mysl
a pak ji předat dále.
 
Jen jednou udělat,
co nemá smysl.
Něco hezkého říci.
Propánakrále.
 
(2. října 2013)
 
 
Sonet skřivánků
 
Slýchávám sonet skřivánků
po cestě lesem.
Občas se budím ze spánku
a nevím, kde jsem.
 
Nevidím les, jenom poušť,
kde spíme já i ty.
Snad bude, až stisknem spoušť,
revolver nabitý.
 
Slýchávám sonet skřivánků
a s ním prožiju deště.
Dělám si díry do spánku
a sním, že žiju ještě.
 
 
Janu Palachovi (Nechtěl bych umřít)
 
Nechtěl bych umřít
v plamenech ohně
v chladné zemi,
kde by si o mě s nesnázemi
zapalovali
kuřáci
cigarety,
kde by mě
v náznaku piruety
přeskakovali
a pak se ptali,
zdali je smrt pokaždé
tak strašná...
zda když kotě utone,
je platná
idea o nebi úlevy
a nebolesti...
či snad lidé ocení
dary zcela bez ceny?
v čem je smysl všech těch strastí
se smrtí spojených!
a v čem se to projeví?
Zatím je život, jaký je,
nikdo se neptá malých dětí,
občas se někdo zabije
a vynesou ho jako smetí!
 
 
Dětství
 
Chtěl bych mít bratříčka,
s nímž zavíral bych vrátka.
A naše sestřička
by na nás byla krátká.
             
Chtěl bych mít tatínka,
jehož bych miloval tuze.
A naše maminka
by se podobala Múze.
     
V kamenném hradě bychom spolu žili,
ze všech stran příkopy.
Jenom mí nejbližší by se mnou byli.
Nejde to pochopit?
      
V kamenném hradě chtěl bych žít,
však otec hrad nestavěl pro mě.
O bratrovi si budu snít
a plakat na sestřině hrobě.
 
 
Píseň o pohledné dívce
(s laskavým použitím §§ 101, 546, 628 a 779 ObčZ 1964)
 
Ráda krátí na právech,
když přichází, záhy odlétá,
poté svůj počíná běh
promlčecí doba tříletá.
 
Snad nám dojde vzápětí,
že všechno už dala,
že smlouva se přijetím
daru vyčerpala.
 
Protože i když vkladatel
má právo na úroky,
na lásku nárok nemáte,
na týdny ani roky.
 
Žádejte aspoň o trochu dní,
v nichž si lásku s dovolením půjčíte,
vždyť neučiní-li tak dlužník,
pohledávku uspokojí ručitel.
 
 
Návrat
 
Za asistenci u potratu
beze strachu z neštěstí
mám dárek k svému slunovratu:
šest čtyřlístků ke štěstí,
přes dvacet částí podkovy,
které tisknu v údu
pro návrat ženy Lotovy
pro panenku voodoo,
aby někdo zvolal hyjé,
jiný cítil koně klus,
koně jménem Nostalgie,
jehož jezdcem Orfeus;
já zpíval v druhé osobě,
já nejed tajné byliny,
já nepsal básně o sobě,
když my jsme ještě byli my...
 
(21. června 2010)
 
 
Origami
 
Skládám srdce z papíru
pro ostrov pokladů,
tepny nechám upíru
a zbytek rozkladu.
 
Srdce vložím do obálky,
si přeju pravdu omýt v lež,
cítit blízkost tvojí dálky
poté, co mě odmítneš.
 
Já sám získám jizvy na
své osobě přes týden,
jásám, výskám: "tys vinna,
já sám sobě nevinen",
 
v mravní výš jsem povznesen,
vymýšlím svou zlost,
bych nepoznal, co je sen
a co skutečnost.
 
   
Hákový kříž v duši
 
Mám vědecké schopnosti
toho šmejda z Hradu,
Gottwaldovy úzkosti,
Heydrichovu bradu.
 
Však máme jatka na svině,
koncentráky, Osvětimi,
na straně vrahů z Katyně
nebo vrahů Hirošimy?
 
Koho máme za bráchu?
Kdo dneska házel hnůj
s panem Tylem na Máchu?
Kde jen je domov můj?
 
S Vietnamčíky z večerky?
Ti ať táhnou! Co si myslí!?
Tmavočeši, cikorky –
ať si táhnou, odkud přišli!
 
Z Vítkova ať není fraška,
ať už zavřou ony kluky!
Ať už víme, že ta flaška
neletěla z naší ruky!
 
Děláme jen, co se sluší.
Dávno nejsme andělé.
Hákový kříž máme v duši,
rudou hvězdu na čele.
 
 
Perlu sviním
 
Pročítal slova o dětství –
opilých vězních svojí lakoty,
sestřenkách mrtvých pověstí,
a umřel žalem jako ty.
 
Cikánčin šátek slzavý vypil
uprostřed lidí – samoten!
Indián perlu odhodil sviním
vzácnější nežli jeho kmen.
 
Jakže to pověděl senátor benátský?
Na ni jen, Maure, upři svoje zraky?
Jaký rým připojil do toho dvojverší?
Podvedla otce, tebe může taky!
 
Víte snad, ctěná signorie,
který pták mívá na ocase raka?
Z báchorek není, kolem žije
ta černobíle vystrojená straka.
 
Jednou se objeví to správné slovo
uprostřed říkanek nebo přísloví
nebude o pluku, ani Igorovo
a někdo na ně odpoví.
 
(5. ledna 2015)