Gebauerová - O životě a díle Boženy Němcové
Zdroj: GEBAUEROVÁ, M. O životě a díle Boženy Němcové. IN: GEBAUEROVÁ, M. Božena Němcová. Melantrich, Praha 1920, str. 3 - 22
Život Boženy Němcové je v hlavních svých obrysech znám. Přejdeme jenom stručně data a pozdržíme se u některých stránek její povahy, u některých význačných období jejího života, neboť není u nás druhé spisovatelky, která by nás více k sobě vábila, k níž bychom více lnuli, než k Boženě Němcové.
Podle matričního zápisu narodila se ve Vídni v Alservorstadt dne 5. února r. 1820 jako dítě Jana Pankla, panského kočího, a Teresie Novotné. Jméno Barbora dostala po kmotře. Rodiče její vzdali se dne 7. srpna téhož roku a svoje dítě legitimovali. Tehdy byli Panklovi již v Ratibořicích, kde malá Barunka byla pak vychována.
Mnohé z prací Boženy Němcové můžeme pokládati za kus jejího životopisu. Je to "Babička", "Pan učitel", "Chudí lidé". K těmto dílům Božena Němcová použila látky, kterou jí přinesl vlastní její život, ale kterou umělecky zpracovala. A tak jsou v těchto pracích i oddíly naprosto vymyšlené a postavy některé zkrásněné. Tak např. postava paní kněžny v "Babičce" je takto zbásněna, a vylíčení návštěvy babičky s dětmi v zámku jest úplně vymyšleno a tak krásně podáno, že málokdy se ještě potkáme v některé knize s vylíčením tak pěkným.
Barunka, velice nadané a čiperné děvčátko, chodila do školy v České Skalici a pak ve Chvalkovicích, kde byla na bytě u otcova přítele, správce Hocha. Z Chvalkovic vrací se domů třináctiletá, tělesně již dospělá, ale duševně ještě pravé dítě, bujné, skotačivé, jak sama sebe léčí později v dopisech přátelům. Doma byla zatím celá řádka mladších dětí, a Barunka musila pomáhat ve všem všudy. O duševní její vývoj nikdo se nestaral, byla ponechána sama sobě. Když později Němcová vzpomínala na své mládí, nazvala sama sebe dítětem volné přírody.
Na svá dívčí léta vzpomínala Němcová často a ráda o nich vypravovala. Líčila, jak nesnesitelně se k ní dotírali v létě, když kněžna v Ratibořicích meškala, lokajové i šlechtičtí hejskové. Barunka, krásná Betty, jak ji nazývali, nemohla se sama ani ven odvážit. V zimě, když bylo v údolí ticho a klidno, čítala Barunka knihy, které si vypůjčovala ze zámecké knihovny. Čtla tenkráte jen německá díla: Goethe, Schiller, Lessing a jiní měmečtí spisovatelé prošli její rukou.
Do sedmnáctého roku žila Barunka v tomto ovzduší. A pak ji provdali. Manželem jejím stal se Josef Němec, úředník finanční stráže, o 15 let starší, než byla ona. Kdo ho znali, shodují se v úsudku, že byl muž drsný, ba hrubý. Uznávají sice jeho dobré vlastnosti, jeho vlastenectví a jeho poctivost v úřadě, ale doznávají, že se nehodil ke své probudilé, duchaplné a jemné ženě. I Němcová brzy po provdání poznala, že se povahy jejich k sobě nehodí; ale když záhy přišly děti, podrobila se poutu, kterého by byla jinak nesnesla.
Josef Němec byl ve svém úřadě často povoláván na nová a nová místa; byl to po Červeném Kostelci Josefov, pak Litomyšl, Polná a po čtyřech letech Praha. Do doby pobytu v Polné spadá probuzení národního uvědomění Boženy Němcové. Tam dostaly se jí poprvé do rukou české knihy, spisy Tylovy, které, jak sama píše, jí oči otevřely a učinily z ní vlastenku, zároveň jí ujasnivše obraz – babiččin.
Když se r. 1842 dostali Němcovi do Prahy, měli zde již známého, dra. Josefa Čejku, který se ujal mladé paní, jež potřebovala také jeho lékařské pomoci. Čejku zaujala krásná a nadaná pacientka, a když seznal její touhu po vzdělávání se, byl jí nápomocen ze všech sil. Němcová vždycky vděčně uznávala, že dr. Čejka to byl, který jejímu talentu otevřel cestu. Dr. Čejka seznámil ji s jinými ještě vlastenci tehdejšími, kteří, tak jako on, působili na jejího drucha. Byli to básník Václav Bolemír Nebeský, Franta Šumavský, Karel Jaromír Erben, básník Kalina, Frant. Lad. Rieger, kteří se s Němcovými přátelsky stýkali.
Nebylo ani jinak možno, než že se básnicky založená duše Němcové vzchopila ve společnosti spisovatelů také k činnosti. Pustila se do veršování, v němž našla nadšeného učitele nejen v Čejkovi, ale hlavně v Nebeském. Ale veršování nebylo pravým polem pro Němcovou. Nemáme od ní také mnoho básní, jen celkem devět [Básně "Ženám českým" a "Slavní ráno" lze dobře recitovati o slavnostech. (Viz B. Němcové sebrané spisy, vyd. Laichterovo, díl IX.].
Záhy obrátila se na cestu, která jejímu umění byla nejbližší, a na níž došlo její umění nejvyššího stupně: začala vypravovat. Pohádky byly prvním plodem jejího péra, když zanechala veršování. Pohádky Němcové vycházely v sešitech, byly českým čtenářstvem nadšeně přijaty a hltavě čteny. Každý svazeček putoval vždy z ruky do ruky.
Mladá spisovatelka, všem milá kouzlem své bytosti, byla zasypávána chválou a uznáním lidí, jejichž soud měl největší váhu. Společnost, s níž Němcová se stýkala, byla hrdá na nový slibný talent, neboť ten znamenal tenkrát také nový krok ke společnému cíli, všem tehdy drahému, k rozkvětu české literatury a národnosti.
Ale sotva se Němcová dostala takto do proudu, musila se rozžehnati s Prahou, Josef Němec byl přeložen do Domažlic. Praha pouštěla Němcovou nerada, ale měla útěchu, že na Domažlicku najde nadání její nové zdroje působení a nové prameny pro svou činnost. Němcová loučila se s Prahou těžce; vždyť zde měla tolik přátel milých, laskavých a nadšených! Ke spisovatelům přibyly i vlastenecké rodiny, jako byli Fričovi, Staňkovi, manželé Čelakovští; u těch u všech Němcová nalezla ušlechtilost přátelských srdcí.
Nový kraj, kam se Němcová dostala, odpovídal plně jejímu vkusu. Hory byly kolébkou jejího dětství a mládí, hory vždycky milovala. I Šumava svými táhlými, měkkými liniemi, temnými stíny hlubokých lesů i svěžestí luk a silnou, omamující vůní vzduchu působila na ni blahodárně. Tehdáž již tak mladá, trpěla chorobou, která ji po celý život již neopustila a která ji v mladém věku zklátila. Na Domažlicku cítila se zdravější. –
Záhy zaujla ji tam lid, s nímž hned vešla v blížší, důvěrný styk, navštěvujíc selky ve vesnicích, zvouc k sobě každého, kdo byl žádostiv jejího přátelství. A k pohádkám, které i tam sbírala, přistoupila nová činnost literární: národopis. Píše svoje překrásné "Obrazy z okolí domažlického", které jí ochotně uveřejňuje v "České Včele" Karel Havlíček Borovský.
Němcová dobře uměla oceniti ryzí, krásnou povahu lidu. Ale trápilo ji, že ten lid málo je vzdělán; a když poznala jeho schopnosti i jeho ochotu, neváhala začít své osvětové dílo. Navštěvovala sedláky v okolních vesnicích, vozila jim knihy, hovořívala s nimi a jevila veliký zájem pro vše, co krásného u nich uviděla ze starých dob. Zařídila si jakýsi malý cestující knihkupecký krámek, aby o poutích, o slavnostech a o výročních trzích šířila známost české knihy a lásku k ní.
Když nastal rok osmačtyřicátý, Němcová i muž její se zápalem sledovali celé hnutí a zúčastnili se ho vykládáním, poučováním a nabádáním lidu. Božena Němcová napsala tehdy do "České Včely" článek "Selská politika", ve kterém vylíčila náladu kraje v době udělení konstituce. Ale když celé hnutí zklamalo, když po něm přišlo těžké ujařmení politické, také Němcová umlkla. V létě roku osmačtyřicátého byla Němec přeložen do Nymburka, odkud se po půldruhém roce dostal do Liberec. Z těchto dob není žádných prací z péra Boženy Němcové. Jen některé listy její přátelům se zachovaly, z těch lze dobře vyčísti, že sledovala život v Čechách, že si i všímala lidu v okolí, ale obě že jí neuspokojovalo. V Liberci nežilo se jí příjemně. Společnost neměla tam žádnou a měla velké potíže s učením dětí. Hynka, tehdy již dvanáctiletého, měla v Praze, ostatní vyučovala sama, nechtějíc jich posílat do německých škol.
Z jara roku 1850 stíhla ji bolestná rána úmrtím otce, jehož hluboce milovala a na něhož po celý život vzpomínala s láskou a s úctou.
Na podzim Josef Němec, nemoha se v Čechách dočkati lepšího postavení, přijal místo finančního komisaře v Uhrách, v Miškovci. Po dlouhém uvažování rozhodli se manželé Němcovi, že pro začátek půjde Němec do Uher sám a teprve, až se dostane do některého slovenského města, že se Němcová s dětmi odstěhuje za ním. A tak po vánocích r. 1850 Němec odjel do Uher a Božena Němcová odstěhovala se s dětmi do Prahy. Byla tedy podruhé v Praze, kterou tolik milovala. Ale nebylo zde toho života, který zde radostně kvetl v prvých letech čtyřicátých. Němcová našla sice staré přátele, a i noví k nim přibyli – rodina prof. Ign. Hanuše –, ale na všech ležela také tíha doby, doléhaly ohlasy roku osmačtyřicátého.
Němcová neměla ustáno na růžích. Byla nyní sama s dětmi, veškerá starost a zodpovědnost spočívala na ní. Muž nemohl mnoho posílat, a tak trpěla rodina i hmotným nedostatkem. Božena Němcová snažila se vystačit s prostředky, které měla, zakrývala svůj nedostatek, jak jen bylo lze. Ale když se koncem ledna těžce roznemohla, poznali přátelé pravý stav věcí. Všichni se přičinili ze všech sil pomoci a potěšiti.
Němcová se pozdravila a šťastná láskou přátel jala se znova pracovati a sebe vzdělávat. Neboť na vzdělání vždycky kladla velikou váhu. Z nejoddanějších jejích učitelů byl František Matouš Klácel, člen řádu Augustianů v Brně, vynikající filosof. Klácel, seznav Boženu Němcovou a její ušlechtilé snahy, rád jí vykládával o filosofii, o socialismu, půjčoval jí knihy a horlivě si s ní dopisoval. Němcová rovněž Klácelovi dopisovala, svěřovala se mu se vším, co její duší táhlo, co jí srdcem zachvívalo. Klácel dával číst její listy také dru Janu Helceletovi a prof. Aloisu Vojtěchu Šemberovi. Listy ty byly tak krásné a poutavé, že oba, i Helcelet i Šembera toužili poznat Němcovou, a když ji seznali, vřeli se s ní spřátelili.
V Praze seznámila se Němcová též se sestrami Rottovými, Johannou a Žofií, pozdější Karolinou Světlou a Žofií Podlipskou; obě si jí také zamilovaly. A tak Němcová v době, kdy žila odloučena od muže, měla dosti přátel; než přece se jí vkrádá do duše stesk a cítí prázdno. Život ubíhá, a touhy, které se již v mladém dívčím srdci ozývaly, stále stejně se hlásí, nenasyceny, neukojeny. Po patnáctiletém manželství, Němcová, matka čtyř dětí, spisovatelka, která mohla být spokojena s výsledky své práce, píše svým přátelům do Brna: "Jen užijte krásných chvil, které máte, těště se z nich a buďte rádi, že se Vám nestýská – – – A mně? – – – Kde mně! Mně se všude stýská!" Stýskalo se jí po kráse, po drobru, po pravdě, poněvadž v nich spatřovala nejvyšší dokonalost života. A nalézala jen prázdnou formu všude, sobectví a přetvářku.
Když se z nemoci uzdravila, jela do Uher navštívit muže v Miškovci. Cesta ta přinesla jí osvěžení a potěšení, ale když se po třech nedělích vrátila, našla doma nejmladšího syna, Jaroslava, nemocného tyfem. Byla by ráda psala o své cestě, ale nebylo času, nebylo klidu.
Teprve roku 1852 vyšla od Němcové delší povídka "Baruška". Je to první její delší práce belletristická, nedokonalá ještě, ale znamená nový krok na její dráze spisovatelské. Božena Němcová pouští se tu ve vylíčení osudu služebného děvčete v řešení sociálních poměrů. Naznačuje již zde své přesvědčení, jak jedině je množno zlepšiti sociální poměry: stane se tak jedině pravdivým a hlubokým plněním přikázání lásky – "miluj svého bližního". A tomuto svému vyznání zůstává věrna vždy, ve všech svých pracích, které byly vyvrcholeny v "Babičce" [Pro besedy o Boženě Němcové možno vybrati několik úryvků z opery Karla Kovařoviče "Na Starém Bělidle".] a v "Pohorské vesnici".
Život Boženy Němcové od roku 1853 až do její smrti byl již nepřetržitým řetězem hrozného utrpení. Ztratila tehdy upřímnou duši. Dávná její přítelkyně, Bohuslava Čelakovská, zemřela a brzy po ní i její choť, jenž také byl vřelým ctitelem Němcové. Když muž byl přeložen do Ďarmot, Němcová byla se všemi dětmi u něho na prázdninách a následujícího roku odstěhovala se za ním nadobro. Jen mladší dvě děti vzala s sebou, starší hochy nechala v Praze na bytě, aby zde vystudovali českou reálku. Němcová stěhovala se z Prahy s těžkým srdcem, jako by tušila, že opouští všecko, co jí činilo život ještě pěkným. A skutečně. Po několika měsících byl Josef Němece seseazen s úřadu na udání, že byl v roce osmačtyřicátém politickýy činný a pracoval proti Rakousku. Bylo zavedeno vyšetřování proti němu, a od té chvíle se hrnulo neštěstí za neštěstím. V Praze roznemohl se nejstarší syn, a když matko k němu narychlo z Uher přijela, bylo již pozdě. Zemřel druhého dne v jejím náručí.
Němec musil zůstat v Ďarmotech a tam očekávat konce vyšetřování. Němcová byla v Praze s dětmi vydána veškeré bídě. Z listopadu r. 1853 je první její list, jímž prosí za podporu. Obrací se na dávného přítele, hospodářského správce Josefa Huška. Líčí mu nepokrytě svou bídu i svůj žal a nakonec prosí nesměle: "Myslela jsem si, jestli Vy kdy do Prahy posíláte, jestli by Vám bylo možno, trochu těch brambor nám poslat. Nehněvejte se ale, a jestli by Vám to mělo obtíže dělat, anebo kdyby mne dovoz měl mnoho stát, tedy to nechte."
A po tomto listu následuje jich již řada, vynucená okolnostmi stále se horšícími. Ale v ostatních jejích listech z těchto dob, tak jako v jejích dílech lze znamenat, jak její duše vyspěla. Hned na začátku bídy, kdy jí bylo asi nejkrušněji, píše příteli: "Někdy se mi to živobytí tak hnusí, že bych je nejraději odhodila. Když si ale pomyslím, že je ve světě tisíců a tisiců lidí mnohem, mnohem nešťastnějších, pak se stydím, že jsem tak malomyslná – – –"
A s novou silou hledá, jak vybřednouti, stará se o službu jakoukoliv, a to, čemu současníci ani věřit nechtěli, že byla odhodlána jít za ošetřovatelku do blázince, nebylo vlastně ani to nejhroznější. Karolina Světlá píše ve svém spise "Z literárního soukromí", že to byla asi jen tendenční zpráva, rozšiřovaná bezpochyby Václavem Bendlem, jenž prý chtěl tak vzbudit jen účinnější soucit majetných lidí s Němcovou. Světlá tu křivdí Bendlovi i své bývalé přítelkyni.
Němcová, když nedostala službu ošetřovatelky v blázinci, píše Vojtěchu Šemberovi do Vídně, že by vzala jakoukoliv službu, i službu – správkyně domu, ted jakési trochu lepší domovnictví ve Vídni. A jsko by se ještě měla omlouvat, píše: "Já bych se žádné práce neštítila, jen kdybych věděla, že ní vydělám dětem živobytí."
Sílil ji v jejím postavení pohled na lidi ještě ubožejší, ještě nešťastnější a z udatenství jejich čerpala síly k vlastnímu zápasu a při tom ještě vždy měla ohled na toho, kdo se měl ještě hůř. Její apoštolství lásky křesťanské zdá se být někdy slabostí; ale nebylo jí, byl to veliký rys její povahy. V překrásném listě, který posílá svému synovi Karlovi, píše: "Přivykej nepohodlí, otuž se, i byť nemuselo být, neboť budeš muset ve světě mnohých nepohodlí snášet, budeš-li chtít svět vidět, a tudy nebude ti pak nic za těžko přicházet; až budeš svým pánem někdy a budeš k tomu mít, pak si budeš moci mnohé pohodlí a rozkoš dovolit. Raději, když budeš mít krejcar zbytečný, sděl ho s chudším bratrem, pomysli, co statisíců lidu na světě, kteří o hladu vstávají i léhají, hladem umírají, a zajde Ti chuť na mlsky. Ovšem že maličkostí nepomůžeš mnoho, ale vykonal si svoji povinnost bratra k bratru, přispěl si tím, čím přispět si mohl, a kdyby každý tak myslel, nemuselo by, milý hochu, být zle!" Lze stěží nalézti takového pochopení bídy, jako bylo u Boženy Němcové.
Z jejích prací té doby, "Rozárky", "Chudých lidí", "V zámku a v podzámčí", vyciťujeme, že ona nekreslí jen svých postav, nemaluje jejich života jen, ale že žije co píše, a přece nepodává nikdy vlastní bídy a nouze, ona jen utrpením a ústrky, kterých zažila, podává pochopení života ubohých. A zde také tkví pro nás pochopení jedné stránky její povahy, jež jí také bývala vytýkána; že sama nemajíc dostatek, dávala ještě jiným. Uvědomíme-li si její názor v celém jeho rozsahu, pochopíme, že dala chudé sousedce na Štědrý den, kdy ráno obě neměly ani krejcaru, za který by něco k věčeři koupily, a kdy Němcová v poledne dostala darem rybu, vánočku a něco ořechů, že dala té chudé sousedce také část, nedbajíc, že je druhý den Boží hod, a že třebas bude mít hlad ona i děti! V tomto sdílení s druhým chudým nebylo lehkomyslnosti, v tom bylo spíše tolik smyslu pro povinnost, kolik nám se ho snad nedostává, abychom dovedli souditi správně!
Tento cit pro povinnost pomoci vždy a všude byl Němcové již vrozen. Když prosí za pomoc děkana Marka v Libuni, píše mu: "Zásoby v čemkoli neměli jsme nikdy; jestli byl někdy nadbytek, byl také chudí přátelé, kterým pomoci povinnost kázala." A vrozený tento cit pak životem byl do té míry zušlechtěn. Listy Boženy Němcové podávají s upřímností a s otevřeností, rovnocennou jejím ostatním vlastnostem, doznání, že jen jí řídila veškeru svou morálku a veškeré své přísné plnění povinnosti lásky k bližnímu.
Své povinnosti matky a povinnosti k bližním plnila s největší obětavostí, ale také žádala volnost, aby mohla plnit povinnosti k vlastnímu nadání a k vlastnímu srdci. Roku 1856 píše Helceletovi do brna otevřeně a přímo o svém žití s mužem. Naznačuje, že již déle roku přervala svůj svazek s ním, poněvadž nemá ani špetky vážnosti již k němu pro jeho slabost, necitnost a nesvědomitou lehkomyslnost. A přece toto sdělení končí slovy: "Hledím, aby měl, co potřebuje, a kdybych měla, dala bych mu ještě více; žiju s ním v pokoji, ale bez radosti."
I k muži plní svou povinnost k bližnímu, dává mu co může, ač za to dochází ztráty a ústrku na jiné straně. Píšeť právě tehdy Erben Šemberovi do Vídně: "Je nyní také muž Němcové doma, a to je nová příčina, proč nemůže ji člověk navštěvovat."
Němec, když bylo vyšetřování skončeno, vrátil se do Prahy a žádal znova o službu, která mu byla konečně dána, poněvadž nebylo proti němu vyšetřeno žádné viny. Dostal místo finančního úředníka v Běláku v Korutanech. Plat byl však malý, takže tam sotva sám vyšel, a rodinu musila život Němcová jen tím, co si vypsala. Vzdal se tedy místa v Běláku, odešel do výslužby a vrátil se do Prahy. Zde hledal si nějakou soukromou službu, ale dosáhl jí vždy jen na krátký čas.
Poslední léta života Boženy Němcové jsou již jen léta práce, utrpení a ponížení. Jediného světlého okamžiku neměl již pro ni život. Jen její vlastní duše zářila jí do těch běd. A tu duši vložila i do svých posledních prací. Z těchto let jsou "Babička" a "Pohorská vesnice" největší a nejhlubší díla Boženy Němcové.
Ač stále churava, měla dál velké plány. Poznat Slovensko, jeho kraje, lid, zvyky – to bylo touho Němcové. Bystrým svým postřehem dobře soudila, že je nutno, abychom poznali Slováky a Slováci aby zase poznali nás. Sbírku pohádek, písní, říkadel a her přinesla již ze svých cest za mužem. Ale chtěla víc, chtěla cestovat na Slovensku za cílem vědeckého bádání. Jen jednou se jí to podařilo, roku 1855 po vyjití "Babičky". Tehdy meškala několik neděl ve Zvoleňské stolici, hledajíc zároveň úlevu v lázních Sljačských pro svou chorobu. Ale pak už se na Slovensko nedostala.
V posledních letech života zasvitla jí naděje, že vydáním svých spisů bude moci ještě podniknout zamýšlenou cestu. Roku 1860 nabídl se jí knihtiskař Antonín Augusta v Litomyšli, že vydá veškeré její spisy za slušný honorář. Němcová s radostí nabídku přijala a chystala se přehlédnout staré své práce, i "Babičku" poněkud přepracovat, a napsat jiné ještě povídky a romány, k nimž měla náčrty. Ale choroba její zachvacovala ji zle a také život vedle muže stával se nesnesitelný.
Božena Němcová tedy v létě roku 1861 rozešla se s mužem a odjela do Litomyšle, kde se usadila, aby pracovala o svém životním díle. Ale tehdy byl již kořen života jejího podťat. Churavěla víc a více, a Augusta, když nemohla tak rychle pracovat, jak na ní žádal, choval se k ní bezohledně, ba brutálně. Němcová byla v Litomyšli úplně bez prostředků, neměla z čeho živa být.
Evangelium lásky, jímž byly naplněny všecky její skutky, toto evangelium nevztahovalo se na ni. Lidé bez citu, kteří viděli, jak hyne, jak schází, jak se živí jen kouskem chleba za celý den, ti lidé ji nechali klidně umírat.
Když v Praze dlouho nedostávali zpráv od ní z Litomyšle, Josef Němec odejel pro ni. Našel ji úplně vysílenu, tekže teprve za nějaký den mohl ji odvézt do Prahy. Když se roznesla po Praze zvěst, že Němcová na smrt stůně, hnulo se srdce v přátelích a snažili se pomoci. Sebrali malý peníz na pořízení nejnutnějšího a denně pak poskytovali nešťastné Boženě silnou stravu. Ale bylo již pozdě. Němcová poněkud jen okřála, ale zhoubná nemoc nedala se již ničím zažehnat.
Božena Němcová zemřela dne 21. ledna 1862 v Praze a je pochována na Vyšehradě.
"Přála bych si narodit se znova asi tak za dvě stě let, anebo ještě později, potom snad bude takový svět, v jakém mně by se žilo s rozkoší" – tak píše Božena Němcová dru Janu Helceletovi do Brna. Svět, ve kterém by se Němcové bylo žilo s rozkoší, byl svět národní a politické svobody, ale také svět svobody slova a skutku, svět přirozeného života, ideálně čistého a pravdivého, v němž by hluboký cit byl nejvyšší kulturou srdce, a skutky, tryskající z takového citu, byly by schopny přiblížit ráj životu zde na zemi. Doba, v níž Němcová žila svá trudná léta, neodvážila se ani snít o svobodě, kterou nám světová válka přinesla.
Ani Němcová nepokládá za možné, co dnes je skutkem: odmítá s úsměvem nařčení, že by ona a muž její propagovali republiku v Čechách – to že by byl nesmysl. Představuje si jen, touží a pracuje k tomu, aby byla slovanská politika a svoboda národa v rámci Rakouska.
A tak, jako ví, že celé národní naše bytí bylo zachováno jen lidem, jeho jazykem, jeho poesií, tak také ví, že i další obrozování českého národa musí přijít a přijde z lidu. Národ – toť lid. A proto Němcová především miluje lid, přináší mu celé své srdce, celou svou duši a veškeré své bohaté umění. Jeho poesie láká ji nejprve: sbírá a píše pohádky, pověsti a báchorky. Jeho život ji zajímá: popisuje kraj, život a zbyky šumavských horalů. Jeho duševní vývoj leží jí na srdci: horuje o jeho povznesení duševní i mravní, mnohými články naléhá, aby byly dány lidu školy, učitelé, knihy a časopisy. Sama stává se mu učitelkou. Její knihovna jest otevřena pro každého, kdo je lačen vědění, učí lid lásce ke knize, neleká se ani námahy, ani hmotné škody a zřizuje malý kočovný krámek knihkupecký, jímž o poutích a výročních trzích nejúčinněji plní své osvětové poslání.
Ale sama také si od lidu učí. Řeč šumavských sedláků – zlatý poklad, jak ji nazývá – jest jí posvátným odkazem, kochá se v její čistotě a ryzosti. Zakládá si malý sešítek, do něhož si píše pozorování z živé řeči Domažličanů, sestavujíc si jakousi malou mluvničku.
F. L. Čelakovský, upřímný ctitel Boženy Němcové, žádá jí za jazykozpytné příspěvky z okolí Domažlic, a Němcová podává mu je v listě z Nymburka, 27. července 1848. A Čelakovský v "Dodatcích" k Jungmannovu Slovníku uvádí jméno Boženy Němcové a děkuje jí, že mu sbírkou slov při práci pomohla.
Němcová znala z vlastního života cenu vzdělání; často si posteskla v listech přátelům, že jí schází vyšší vzdělání. Kde mohla, učila se, studovala. Nic jí nebylo příliš malé, aby nestálo za zájem, a nic nebylo nedostupné, aby se nechopila příležitosti, moci se poučit. A jak viděla na sobě, že každým novým poznatkem se jí otvírá nový výhled do života, že každým věděním rozšiřuje se obzor myšlení, tak si přála, aby vtipný, nadaný a rozumný náš lid byl účasten pokroku vzděláním. Poukazovala svými články na nedostatek škol a na nedostatečné školy, které byly; vytýkala neschopnost učitelů. Byla zajedno s Karlem Havlíčkem, jenž zároveň s ní volal v "Pražských Novinách", že opravdu vzdělaní lidé nemohou povstati jinak, než z dobře zřízených škol, a dobře zřízená škola že jest ta, ve které je pravý vzdělaný učitel.
A neváhala také vystoupiti otevřeně proti pobožnůstkářství, které bujelo mezi lidem a o něž ženy měly hlavní zásluhu. "Co zde v několika vesnicícj pravá zkáza" – píše z Domažlic, 14. února 1846 Bohuslavě Čelakovské do Vratislavě – "je ten v peklo proklatý Jesuitismus! Jsou zde na blízku dva Jesuité od tak řečeného bratrstva, blázni! Ale nemáte pojmu, jak ti ubohý lid zbalamutili, do miziny přivedli, tak že chodí jako sbloudilé ovce. (...) A toho stohlavého draka [nikdo] se nesmí ani dotknout."
"Beztoho znáte ty růžencové společnosti; [a] kdo má největší zásluhu o jejich rozšíření, než ženské. Jedna každá má úlohu udělat růžičku, a ta pozůstává z patnácti lístků; musí tedy patnácte děvčat neb žen do toho spolku přivést, což skoro každá sestřička vyvede. Kdyby to byly vlastenky, a každá se přičinila patnácte odrodilek na cestu spravedlivou přivést, a uspořené peníze, jak nyní na darebné jezuitské knížky dají, aby dávaly na české národní knihy, což by si zásluh o vlast získaly a jak by blaze působily! Slepému však darmo o květu mluvit" – tak si stýská dál ještě roku 1847.
Těsné soužití s lidem, pozorování jeho postavení přivedlo Němcovou znenáhla k tomu, že počala uvažovat o společenských poměrech a o třídních nesrovnalostech. Po "Obrazech z okolí domažlického", v nichž se začínají ozývat tyto otázky, píše Němcová v roce osmačtyřicátém články, které přímo se již zabývají řešením jejich. V "Selské politice", v dopisech "Z Neumarku" a v článku "Hospodyně, na slovíčko!" je obsažen program osvětového působení Boženy Němcové u lidu. Vyšší třídy nechť povznesbou nižší k sobě – ukazuje na kráse starobylého poměru sedláka k čeledi. Sedlák nepovažuje čeledína za otroka, nýbrž za svého svobodného pomocníka, za ouda své rodiny! Společně s ním pracuje, za jeden stůl s ním k jídlu zasedá, pospolu užívají radosti a veselí, společně snášejí zármutek. Ani vědomostí, jimiž duši obohacuje, nenechává jen pro sebe; má-li knihu, čeká, až je domácí práce zařízena, a pak teprve s rodinou a s čeledí sesedne se kolem stolu a čte. Titulů neslyšeti, jen prosté, ale důstojné oslovení "hospodáři", nebo "pantáto" ozývá se za řeči čeledína se sedlákem, a rostli-li spolu, sedlák přijme od svého čeledína i upřímné tykání.
V článku, určeném městským hospodyním, Němcová snaží se vybudovat jakýsi plán, kterým by bylo možno pořeklenouti propast, která se rozvírá mezi paničkami a služkami. Tomuto programu práce Němcová později věnovala i belletristická díla, povídky "Baruška" a "Dobrý člověk", jejichž děj je čerpán ze života českých služebných děvčat ve Vídni, kterýžto život Němcová studovala za několikerého svého pobytu tam.
V povídce "V zámku a v podzámčí" a i v "Pohorské vesnici" setkáváme se s luštěním otázky nerovnosti stavů, všude vyciťujeme za dílem laskavou a láskyplnou duši autorčinu, která svým citem objímá celý svět a snaží se vyrovnat neshody, zladit nesouzvuky.
Nejkrásnějšího výrazu docházejí však tyto její ideje v listech, zvláště v listech, které psala svému synu Karlovi. Karel se věnoval zahradnictví a po vyučení byl v Zaháni, kde žila matka Boženy Němcové, a v Sanssouci u Berlína. Matka psávala mu dlouhé listy, plné úvah o pravém smyslu lidské ušlechtilosti a dokonalosti.
Nelze bez dojetí čísti: "Ano, milý hochu, cizina Tě přivedla k náhledu, ona Tě ale také poučí a rozum ti zbystří – a bez té zkušenosti byl bys přece jen jednostranný, tu školu prodělat musíš. Jen pozoruj lidi okolo sebe, sám pak jim nedávej nahlížet do svého vnitra, leč bys seznal duši dobrou, upřímnou a stálou, – tu pak také zase upřímně miluj. Jen se s nikým nezahazuj, buď zdvořilý, skromný, ale nade všecko važ si sám sebe a vnitřní vědomí ať Tě vždy povznáší nad sprostotu, všednost, a vášeň, chce-li tě podmanit, hleď přemoct duchem, a nedopust, aby tě do bláta stáhla. Každý člověk má nějakou chybu a nějakou zvláštnost, musíš se tedy učit je snášet, aby i s Tebou lidé strpení měli, a buď vždy šetrným ke každému, to ti získá i uznalost lidí. (...) Je to ošklivá povaha ta prchlá, vrtkavá, ale člověk musí mít strpení s takovými, vždyť oni sami dost zkusí tím. To je ta největší tíže, to největší neštěstí, když člověk není pánem svých vášní, jakýchkoli, ať je to urputnost, hněv, prchlivost, lenost, pití neb jiné obžerství, neb vilnost, to spoutá víc než řetěz otroka na galejích přikovaného, víc ho trýzní, než mučírna by to dokázala. Kdož může člověku ublížit tak, aby klesl, kdo nad ním zvítězit, když je sám sebou urovnalý, když se na svět dívá okem svobodného nepředpojatého člověka, když láska k Bohu a lidem v srdci jeho vře, kdož ho může ukovat, zničit?
Nikdo a nic!
V bídě, v okovech, na hranici je svoboden, duch se nedá poutat a čisté jeho vědomí i na hranici katanům se vysměje! Proto musíme mít s lidmi, kteří máji nešťastnou povahu, slitování, neboť oni při vší zlobě mívají obyčejně pěkné stránky – ale s člověkem tupým, hloupým, zlomyslným – s tím nic nemít. S hloupostí se nepouští ani pánbůh do boje, těm se vyhni vždy, dokonce jestli se s hloupostí i zloba spolčí, to jsou nejhorší potvory člověcké!"
A apoštolkou lásky křesťanské, která má být největší pohnutkou vyrovnání společenských nesrovnalostí a křivd v životě, jeví se Němcová krásně ve slovech: "Přivykej nepohodlí, otuž se, byť i nemuselo být, neboť budeš muset ve světě mnohých nepohodlí snášet, budeš-li chtít svět vidět, a tudy nebude ti pak nic za těžko přicházet. Až budeš svým pánem někdy a budeš k tomu mít, pak si budeš moci mnohé pohodlí a rozkoš dovolit. Raději, když budeš mít krejcar zbytečný, sděl ho s chudším bratrem, pomysli, co statisíců lidu na světě, kteří o hladu vstávají i léhají, hladem umírají, a zajde Ti chuť na mlsky. Ovšem že maličkostí nepomůžeš mnoho, ale vykonal si svoji povinnost bratra k bratru, přispěl si tím, čím přispět si mohl, a kdyby každý tak myslel, nemuselo by, milý hochu, být zle!"
Skutky svými Němcová vždy dokazovala svoje přesvědčení: sama chudá, v letech již neštěstí, sama potřebná, dovedla se rozdělit s ještě chudším a potřebnějším, nedbajíc, že nazejtří bude mít zase nedostatek!
Vzdělat ducha a ušlechtit srdce, to bylo, za čím šla Božena Němcová svými pracemi a svým životem, to byla ona cesta její za Dobrem a Krásou!
Veliký význam má Božena Němcová jako hlasatelka a šiřitelka vzájemnosti československé. V letech padesátých – kdy čtyřikrát dlela na Slovensku – tedy téměř před sedmdesáti lety, pochopila nutnost styků československých, závažnost vzájemného poznávání se. Osud zavál Němcovou na Slovensko. Ale Němcová jasným svým zrakem i tam hned postřehla, kde je zapotřebí přiklonit se, kde se pozastavit. A zase je to lid, který ji láká, jeho život, zvyky, obyčeje. Vniká do jeho poesie a kořistí z ní pro svoje pero. Sbírá písně, říkadla, popěvky, hry, pohádky a báchorky.
Setkává se také namnoze s nepřízní a s nepochopením. Stěžuje si v jednom listě, že panuje mezi Slováky proti Čechům nedůvěra, že jí mnohdy až k pláči bylo – neboť by ráda všecky Čechoslovany viděla spojeny v jeden svorný celek! Pak by jistě všecko jinak bylo, nesvornost že je kletba, která nás více tlačí, než všecka pouta, a té že používají také nepřátelé, aby nás zahubili [List ze dne 21. října 1855.]. Němcová touží říci tuto smutnou pravdu každému Čechu, každému Slováku i každému Moravanu, aby mu tak mohla oči otevřít a do srdce vnukat vzájmenou lásku. A je-li hlas její slabý, používá péra, a kořist, kterou na Slovensku nasbírala, přináší domů a doma ji zpracovává a tiskne.
A Němcová dobře věděla, jak si počínat, jak působit. "Tam je pokladů neocenitelných, a nikdo si jich nevšímá" – píše Vojtěchu Šemberovi do Vídně. "'Co je nám do nich, my jich nepotřebujeme, ale oni nás!' mluví mnozí. Eh, jsou to hrdé myšlenky těch pánů, my potřebujeme jeden druhého; dobře tedy, abychom se poznávali, jden druhého laskavě podporovali a k vzájemnému cíli pracovali."
Za ideou šel u Němcové čin. Zajímavý život Slováků popsala dospělým; vydala cestopisy i obrazy ze života lidu slovenského. Pro mládež pak přinesla sbírku pohádek, her, říkadel a pod. Spoléhala mnoho na mladou obec čtenářskou: děti, že se seznámí s pohádkami, s jejich krásným duchem, seznámí se i s řečí slovenskou, a nebude jim pak, až dospějí, zatěžko v slovenských krajinách pobývat a cestovat, nebude jim lid již cizí. A jako před lety české národní pohádky, tak nyní pohádky slovenské našly hojně odběratelů a čtenářů, takže brzy byly rozebrány.
Se slovenskými přáteli Němcová udržovala po léta písemný styk, stále zdůrazňujíc důležitost československé vzájemnosti i vzájemnosti všeho Slovanstva. Neboť i širší okruh uvědomění slovanské příslušnosti nalézal u Boženy Němcové živého ohlasu. Když muž byl s úřadu sesazen a poslán pak na nepatrné místo do Běláku v Korutanech, Němcová využívá této příležitosti ke sblížení alespoň písemnému se slovinským spisovatelem Majarem, a opět je to lidová poesie, kterou seznamuje české čtenáře s národem slovanským, žijícím v údolí Zilském v Korutanech.
A v roce 1860, když se Boženě Němcové vedlo již prabídně, seznámila se prostřednictvím svého syna Jaroslava s rodinou Bulharů, meškajících v Praze. I s nimi horlivě hovořívala o vzájemnosti a byla ochotna naučiti se bulharsky a jít do Bulharska studovat národopis. Ale se snů sešlo, rozplynuly se; jen některé články od Boženy Němcové o bulharském životě zbyly po časopisech.
Ani Srbsko neušlo pozornosti Boženy Němcové. Chápe se sbírky pohádek srbských, překládá je a ukázkou tiskne je v kalendáři Koledě. A Rusko – Rusko bylo velikou, krásnou vidinou Boženy Němcové. Věřila v něj, doufala, že od něho vzejde Slovanstvu spása svobody. Radovala se z jeho vzrůstu, z jeho bohatství. Naučila se azbuce, jíž užívala v dopisech Majarovi a též i jindy v listech přátelům. Sen její o spasitelském úkolu Ruska mezi Slovany zůstal jen krásným snem.
Ale pro sblížení Čechů a Slováků vykonala mnoho; dnešní doba plně uznává i zde zásluhu jejího péra.