Gebauerová - Několik vzpomínek současníků na Boženu Němcovou
Zdroj: GEBAUEROVÁ, M. Několik vzpomínek současníků na Boženu Němcovou. Lumír, 1912, str. 122–125
"Až umru, můžete pak můj životopis napsat – po chvilkách Vám všecko povím a napíšu, nač bych cosi zamlčela, ani ty touhy dívčího srdce, ani jak jsem se naučila krásu znát, nic – dokonce nic – – –" píše Božena Němcová roku 1854 přátelům.
Jsou zachovány však jen nepatrné zlomky z toho, co tato družná duše přála si mít o sobě zvěčněno.
"Byla moc krásná, a to [u] ženské nikdy není na škodu," podotkl mi za řeči stařeček Rieger. Bylo to před devíti lety, kdy jsm na něm vyzvídala, co ví o nešťastné té paní. Nesloužila mu již paměť, ale dojem neobyčejné krásy Němcové nevymizel mu až do konce života. Vzpomněl jen ještě, a to také ne zcela spolehlivě, jak se seznámili.
Bylo to – snad – roku 1837 pozdě v létě. Riegrova sestra se provdala a jela po svatbě ze Semil do svého nového domova. Vyprovázeli jí. A kdesi na cestě v hostinci sešli se s jinými novomanžely, které také příbuzní vyprovázeli. Překrásná mladičká paní a hřmotný, vysoký její muž byli manželé Němcovi.
Po několika letech setkává se pak Rieger znova ve společnosti pražské s mladou paní, tehdy již adeptkou básnictví. A z těchto prvých let pobytu Němcové v Praze utkvěla Riegrovi navždy v mysli krása jejího zjevu. A milý úsměv, jímž provázel onu poznámku, zřejmě svědčil, že vzpomínka na ni je z těch, jež počítáme ke krásným, čistým požitkům uplynulého života.
Dne 4. března r. 1857 píše Němcová Václavu Bendlovi: "Víš-li, že se bude vydávat český 'Plutarch' – totiž ne překlady ze římského, nýbrž životopisy našich znamenitých lidí, starověku i novověku, kteří se něčím stali proslulými neb užitečnými. (...) Onehdy bylo literácké soirée u Riegrů a tam se to urokovalo."
I Erben píše o tom Rybičkovi do Vídně a zve jej předběžně za spolupracovníka. Na soirée u Riegrů Němcová byla tehdy pozvána jediná žena mezi samými literáty. Dostalo se jí za úkol prozatím napsat životopis Marie Antonie Pedálové, do kteréžto práce valné chuti neměla, nezamlouvala se jí povaha jeptiština.
Ale dne 11. září píše Erben Rybičkovi: "O českém Plutarchu ticho. Pohovořilo se, udělal se plán, vypil se čaj – a dost."
"Nebyl na to tehdy ještě čas," řekl Rieger po šestačtyřiceti letech a dodal: "Ba, ani dnes na to ještě čas není."
To bylo dne 5. února roku 1903. Stařeček Rieger, tehdy již 85letý, nerozpomínal se již na mnohé věci.
Od léta r. 1848 do zimy r. 1849–50 byli Němcovi v Nymburce. Božena Němcová měla tam málo styků, které by byly vyhovovaly jejím požadavkům. Sblížila se jen s několika pokrokovějšími rodinami, a mezi těmi byla i rodina lékaře Jana Dlabače, s nímž korrespondovala i když se z Nymburka dostali do Liberce.
Němcovi bydlili v Nymburce v domě dra Brzoráda, kde děti Dlabačovy s dětmi Němcových hrávaly si na velikém, prostranném dvoře.
Malá Katynka Dlabačova měla paní Němcovou ráda, pozorovala ji, jak krásně si umí přehodit šál přes ramena a jak pěkně jí to sluší, když jde na procházku.
Paničky nymburské neměly Boženy Němcové rády, hrozně je urazila, když jednou o nich řekla, že umějí hubovat, ale že neumějí poroučet. Nemohly ji tohoto úsudku odpustit, dlouho si ho připomínaly, a mladé Katynce uvázlo v mysli také, jak jí zazlívaly, že píše tolik psaní, že vydá měsíčně až jeden zlatý za porto! Posuzovaly a pomlouvaly ji mnoho, Němcová o tom věděla a po letech teprve se "pomstila".
Když jsem shledávala pro vydání jejich spisů její příspěvky pro časopisech, objevila jsem v drobném sešitku "Rachejtlí", humoristicko-satirickém časopise, redigovaném Fabiánem Čočkou (Václavem Bendlem), dvě črty: "Výklad historie" a "Kávová společnost". Obě črty – nepodepsané – dávno již zapomenuté, poznala jsem jako práci Němcové, a v "Kávové společnosti" vidím právě onu "pomstu", kterou Němcová nymburským paničkám slibovala. Obě črty jsou nyní v I. díle sebraných spisů [Míněno druhé vydání prvního svazku Sebraných spisů Boženy Němcové, které vycházely v nakladatelství Jan Laichtner v letech 1904 až 1920.], a odtamtud dostala se "Kávová společnost" v dramatické úpravě spisovatelky Anny Marie i na ochotnickou scénu českou, kde zvláště letos sklízela hojné úspěchy.
Z Nymburka Němcová udělala si výlet do Zaháně k rodičům, kterých již několik let neviděla. Muž jí napřed nechtěl dovolit, ale když jí rodiče poslali na cestu, dal svolení ke krátké návštěvě. A právě když se Němcová ze své cesty vrátila, Katynka Dlabačova byla u Dorinky Němcové a byla svědkem, jak matka, zářící radostí a spokojeností, přinesla své dcerce krásnou pannu od babičky ze Zaháně a jak muž, Josef Němec, odvolal ženu svoji do zadního pokoje a odtamtud bylo pak slyšet prudké hubování, že si Němcová přidala k návštěvě své u rodičů nějaký den – – –
Katynka Dlabačova – později choť professora Emlera – uchovala v paměti i poslední své setkání s Němcovou. Když jako žačka školy paní Amerlingové meškala v Praze, šla jednou na Vyšehrad a potkala Boženu Němcovou. Šla se svými dětmi a doprovázel je Hanuš Jurenka. Ve zjevu Němcové bylo znát stopy bídy...
Podle dopisů bylo možno zjistit některé domy, kde Němcová bydlila za svého druhého pobytu v Praze.
V roce 1855 a 56 bydlila v Ječné ulici v domě "U křížku" na nároží ulice "U Karlova".
Vyhlídku z oken měla k jihu, kde za hospodářskými staveními rozsáhlého dvorce vypínala se táhlá, zasmušilá budova ústavu pro choromyslné a nad ní trčela k nebi štíhlá věž kostela sv. Kateřiny. Okolí domu bylo plné starých zahrad, odkud se v létě ozýval zpěv ptactva. Za teskných podzimních dnů však létaly kavky od Kateřinské věže až k oknům bytu Němcové, smutně kvákajíce.
Pak bydlila ve Štěpánské ulici v domě číslo 647 a v letech ještě pozdějíších byl její příbytek v zadním traktě druhého dvora domu číslo 793 na Václavském náměstí.
Dnes je v těch místech dělnická knihtiskárna, ale tehdy – a i ještě roku loňského – rozkládal se tam starobylý dům, vystavěný v XVII. století rytířem Vunšvicem na místě bývalého pivovaru "U Karbanů".
V zadním dvoře tohoto Vunšvického domu bydlila v padesátých letech minulého století chudina. Stěny chodeb dávno nebílené, zašpiněné dlaždičky svědčily, že obyvatelé nemají ani času, který by věnovali čištění. Ale mezi jmény těch, kdož se v domě vystřídali, zazní mnohé známé jméno.
V zadním dvoře domu bydlil v letech padesátách Karel Sabina, jehož žena měla u sv. Havla stánek, kde prodávala boty a bačkory. Paní Sabinová přátelila se s ženami řemeslníků a dělníků ze sousedství. Bydlil tam také řezbář-umělec Nasavrcký, jenž míval zakázky i od šlechty. Jeho žena později se živila posluhováním a vypravovávala o sousedech z domu Vunšvického.
Vypravovávala zejména u paní Čalounové, vdovy po soudním radovi, o Sabinových i o Boženě Němcové. K Němcové vzhlíželi všichni sousedé s úctou a s podivem a měli ji pro její vlídnost rádi, že by ji byli na rukou nosili.
Němcová byla chudá, jako všichni ostatní, neměla, aby si za plat zjednala někoho, kdo by jí nanosil vody od kamenné kašny vprostřed náměstí, a tak mnohdy sama putovala podvečer s putnou pro vodu. Někdy jí nanosil vody syn; ten chodil pro vodu ke kašně v noci, když ho nikdo neviděl. A často se stalo, že Nasavrcká zticha otevřela kuchyňku Němcových, vzala putnu a vody v ní přinesla.
Jindy vyprávěla, jak jí Němcová půjčovala knihy, z nichž pak muži předčítala, když on dlouho do noci pracoval. A často, když šli spat, viděli, že Němcová ještě svítí; věděli, že sedí a při tenké lojové svíčce že píše...
Kouzlo jejích něžných myšlenek, které se obrážely v jejím vlídném obcování s lidmi, obětavost v ošetřování nemocných dětí, čehož sousedé byli svědky, úpravnost jejího prostinkého, chudobného bytu, to vše získalo jí úctu a lásku obyvatelů zadního dvora, takže po letech ještě vzpomínali na ni tak rádi, jako na ni vzpomínali ti, kteří ji poznali v lesku krásy jejího zjevu i mladého, rozvíjejícího ducha.
Do té doby, kdy tak těsně žila s chudinou, spadá také asi druhá její rozmarná črta "Výklad historie", uveřejněná rovněž v Rachejtlích jako "Kávová společnost".
Marný byl čin i slova šlechetného vlastence J. K. Rojka, děkana z Nového Města n. Metují, když pořádaje svou korrespondenci, spálil listy Boženy Němcové, jimiž ho za podporu prosila a za ni děkovala: "Tyto dopisy spálím, aby na národ český nepadla hanba, že své buditelce nechal hlady umírat." Ve vzpomínkách chudiny, mezi níž bylo nakonec její místo, kde až do vysílení pracovala, žila jako milá, příjemná sousedka, o které zejména ženy chudiny s velikou úctou vždy mluvily.