Jdi na obsah Jdi na menu
 


František Táborský - Umění Boženy Němcové

Zdroj: TÁBORSKÝ, F. Umění Boženy Němcové.  In: ČERNÝ, V. (red.) Božena Němcová - Sborník statí o jejím životě a díle. Emil Šolc, Praha 1912, str. 276 - 283
 
    Dovolte, prosím, krátký úvod.
    V malém podhorském městě moravském žil moudrý muž, který v nejlepších svých letech, jak říkali o něm, oslepl od milosrdenství. (...) Ten muž byl můj strýc. U něho, již osleplého, jsem jako gymnasista bydlíval, jemu jsem předčítával z novin i knih, vodil ho na pole, aby se přesvědčil, je-li dobře zoráno a zvláčeno, jak obilí vzchází atd., i na besedy i do veřejných schůzí. Byl z prvních, kdož v našem malém městě založili před 50 lety čtenářský spolek a vyvěsili slovanskou trikoloru. Své křestní jméno Florian překřtil tehdy na Květoslava. Měl rád ruch, činnost, zápas. Miloval ty, co veřejně pracují na prospěch celku (zajel si i do Vídně, do parlamentu, aby je viděl, a slyšel, a rád pak se zmiňovával o Riegrovi, o Smolkovi). Přál si zlepšení školy.
 
(...)
 
    Jemu jsem tedy předčítával mnoho a rád. Dráždívaly mne jeho poznámky o čteném a přeli jsme se leckdy. Bylo zajímavo, jak on nový kus světa z přečtené knihy dlouho v sobě nosil, jej urovnával, vysvětloval, smiřoval, rozsuzoval. Jednou začal jsem mu předčítat »Ztracený život« Gustava Pflegra-Moravského. (...) Viděl jsem, že jsem nepadl do noty. Když už jsem se hodný kus rozečtl, máchnul najednou rukou a povstal.
    "Ale nechtě teho, prosím vás! To sú pletky. Škoda času." (...)
    Později předčítal jsem mu Gogola a to hned »Mrtvé duše«. Účinek byl neočekávaný.
    "Á, ten to zná! Ten to zná! – Ten vidí, pane, až ke kořeňom," poznamenával. "Jako datel, jako datel. Proklepe strom za stromem a každýho červa vytáhne. – A to, povídáte, Rus napsal? Tož oni umijú ne enom Turky proklepávať." (Bylo zrovna v rusko-tureckou vojnu.)
    Později, když jsem se víc přiblížil k ruskému životu, vzpomněl jsem si na slova ta a podivil se jejich trefnosti. Gogol opravdu z ruského života vytahoval červy; Dostojevský a Tolstoj ze dna i nečistého zachycovali třpyt hvězd.
    Poraněná má studentská hrdost chtěla však viděti vítězství české knihy. Napadlo mi přečísti strýcovi »Babičku«. A vítězství se dostavilo rázem. Již druhá stránka ho chytla: odjezd babiččin z pohorské vesničky a příjezd na Staré bělidlo. Četl jsem skoro jen jedním okem a druhým pozoroval strýce. Chtěl jsem vítězství přímo vynutit. Nebylo však třeba donucovacích prostředků. Strýc hroutil se čím dál hlouběji do sebe. Okolo úst zachvěl se mu úsměv – tichý, blaživý.
    "Jako u nás! – Jako u nás! – Takový byly naše stařenky, takový. Naša i vaša. – Tak je to, tak. – To je život. – Tady teče život," poznamenával, když jsem pro prvý den přestal.
    A když jsem dočetl, jak se pohřební průvod ubíral okolo zámku a jak paní kněžna se objevila v okně a s hlubokým povzdechem zašeptala »Šťastná to ženaí«, strýc povstal s pohovky a jal se prudkými kroky obcházeti veliký stůl uprostřed veliké světnice, dotýkaje se ho levicí.
    "Múdrá žena – múdrá knížka!" prohodil obcházeje.
    A po chvíli, obcházeje veliký stůl směrem opačným – to byly jeho denní »objížďky kolem světa«, jak říkal, – a dotýkaje se ho zas pravicí, zastavil se najednou proti mně.
    »Víte, temu se říká knížka. – To je knížka. Život při ní prožiješ – celý život – a múdrý život. Tu može poslúchať aji muž. «
   
    Tehdy jsem poprvé nahlédl hlouběji do »Babičky« a zamiloval si Něm-covou. Nikdo nás, mladé čtenáře, neučil dosud vyorávat tištěné řádky hodně z hluboka, až by zajiskřil smysl jejich a utajená v nich pravda. Přebíhali jsme většinou hodně rychle po povrchu těch nesčetných svůdných brázd, abychom byli brzo u konce a měli zas o lán rozhledu více. Debat o literárních dílech, hlubších debat o jejich povahách, zásadách a ctnostech, jsme neslýchali ani ve škole, ani doma, ani ve společnosti, ani od starších, ani od mladších. Nebývalo jich ani v knihách, v časopisech. Chudičký život. A najednou venkovský mistr pekař, měšťan malého, zapadlého města, muž bez škol, kromě obecní dvojtřídky, ještě starosvětské, a bez jakékoliv »erudice«, osleplý, dívá se svýma duševníma očima na literární dílo jako na dílo stvoření, jako na kus nebe se sluncem a hvězdami a na kus země s rostoucím a tekoucím životem. »Tady teče život...«
    V »Babičce« opravdu cítíme téci život, skutečný život, a necítíme chřestit potištěný papír. Slova mají všecku svou váhu, poněvadž se kryjí s životem, jsou srostlá s ním, jako štít želví s životem želvím. Není literaturou papírovou.
    Jest to malý život, neširoký, jako jeho dějiště, ale vyrovnaný. Bolest přeorala babičce (jakož i autorce) několikrát srdce, ale láska zasila do něho vzácné zrní. Vzešla z něho krása i úroda. Život procítěný a produševněný, se svým názorem životním, se svou vlastní filosofií. Život zasvěcený práci na prospěch rodiny i všemu ostatnímu světu. Život kladný a úrodný. Soustava sluneční jest v něm: na všecky strany vychází z něho teplo a světlo, k lidem i zvířatům i rostlinám, – kůrky, co děti nedojedly, házela rybám, drobila mravencům nebo ptákům v lese; drobty házela do ohně; rozsvěcovala svíčky i za ty, na které nikdo nevzpomíná – a všecko okolo ní obíhá s radostí. Život zpříjemněný a přizdobený tradičními celoročními zvyky a obyčeji, pěknými, ba i nevýslovně milými, se svou vlastní etiketou, se svým vlastním »dobrým tónem«, zděděným a prozkoušeným pro všecky okolnosti a případy, se svým jemným, ušlechtilým taktem, se svou vlastní opravdovou noblessou. Život ozářený zbožností, která není dusivou svěračkou, ale jest pelem vonného srdce a jeho vyzařováním. Babička žila život rozumné bytosti, život opírající se o svůj rozum, o schopnost a vtipnost svých rukou a své hlavy; ale byla z těch, kdož jsou a budou si vědomi, že rozum rozsvěcuje louče, svíčky, petrolejové, plynové a elektrické lampy, ale ne slunce. Život drobného člověka, ale velikého srdce. Život krásný a šťastný.
    Život a umění Boženy Němcové mají mnoho podobného s Josefem Mánesem. Osud ji uváděl na cesty, po nichž přišla do odlehlých krajů a samot, kde si mohla osvěžiti jazyk, cit a mrav. Mezi lid – do Čech a na Slovensko, jako Mánesa na Moravu, do Slezska i na Slovensko. A lidový život, svázaný tolikerými pouty s přírodou, vedl ji blíže k prameni života, k prostému, přirozenému, poetickému a malebnému, ještě neraffinovanému a nezměštělému způsobu jeho, jenž uchvátil také Josefa Mánesa. U obou umělců tento styk s přírodou jest zvláště živý; ba jest to víc než styk, jest to srostlost s ní. Tato srostlost s přírodou přispívala k vyrovnanosti umělecké jejich povahy.
    Lid pak si zalíbili ne jednostranně, ne pouze se stránky vnější, malebné. Uviděli, že tento lid si vytvořil své umění, jímž vyjádřil sebe. Po něm zachovala se opravdová jeho výrazová kultura: poesie, hudba, výtvarné umění. Stavení jeho a na něm a v něm každý předmět byl uměleckým výrazem: nábytek, nářadí, náčiní (keramika!), kroj (výšivky, krajky!), ozdobně psané modlitební knížky, kříže v poli a na hřbitově, roubík i bičiště, slovem, kde co všecko. Ten lid si vytvořil také svou praktickou filosofii. Přísloví jeho jest celá veliká kniha, a cenná kniha, vážný dokument životní. Němcová a Mánes přilnuli ke všem těmto podrobnostem vnějšího jeho života a bytu s jásotem objevitelův a dobyvatelů, jenž přešel v lásku tvůrčí. V každé podrobnosti této viděli projev lidové povahy. V ornamentu krojovém, nábytkovém i stavebním, v každé přízdobě náčiní a nářadí viděli a cítili totéž, co ve slově a v melodii písně i ve vyhraněném přísloví: projev duše. A k této duši se přichýlili s žízní jako ke studánce horské a zamilovali si i její schránku, byt a kroj, jako milujeme ty jedle a mech a kapradí okolo studánky. Neustrnuli na zevnějšku malebném a vábivém, oni se nahnuli ke studánce-duši a napili se z ní.
    Němcová a Mánes zachovali nám umělecky lidovou stránku národního života našeho z poloviny předešlého století, a že zachytili ji v tom, čím byla krásná a dobrá, že vybrali její světlou líc a nezdrželi se při temném rubu, jenž přec také byl a jest, zdá se leckomu, že kolem hlavy našeho lidu namalovali idealisující svatozář. Ale oni jenom vybírali, jako vybíráme, mluvíme-li o intelligenci. Dalo se a dá se dosud vybírati. Národopisné museum v Praze, ten umělecký poklad lidové práce, a řada menších museí svědčí o tom. Údiv pojímá člověka, hledí-li na překrásné ty práce ruční, a líto je mu, že to všecko z louky života přešlo do chladných vitrín musejních a nyní velikou většinou jest již jenom v museu. Neboť všecky ty práce svědčí nejenom o dovedných a vtipných rukách, nýbrž také o dobrých srdcích. »Böse Menschen haben keine Lieder,« ani písní zpívaných, ani malovaných, ani vyřezávaných.
    Němcová a Mánes hledí na lid očima básníkovýma, které pronikaly k lidské podstatě jeho i k lidskému obsahu jeho a spočinuly na něm se zálibou, poněvadž se přesvědčily, že ten obsah jest bohatý a že jest lidský. Neřídila jejich zorný úhel tendence lidopisná, ani politická, tím méně tendence úzkoprse stranická; takové tendence nenastavovaly jim jednobarevných brejlí. Pozorovali a soudili lidsky. Pro tento poměr k lidu leckterá »honorace« městská pohlížela na Němcovou s vysoka. »Můj rozmilý venkovský lid, s nímž tak ráda zacházím, uvedl mne v podezření, že jsem také sprostá« – směje se v jednom dopise. »A ten lid musí ve tmě zajít, pro ten nemáš světla, duše svatý!? pomyslila jsem sobě,« povzdechuje si zas jindy.
    Němcová i Mánes ku podivu rádi měli taky děti a zvířata a jejich rodinný život.
    Oba byli lyrikové s nádechem romantiky. Oba celí umělci: básníci, melodikové, plastikové.
    Oba jsou nám milí i tím, co protrpěli od nepřízně osudu i lidského nepochopení. Málo bylo těch, kdo je pochopovali a jim rozuměli. Oba nosili v srdcích kvítí pro všecky, ale druzí házeli jim do nich štěrk a pod nohy kameny. K velikému žáru to doutnalo oběma v nitru, a nepřišel, kdo by dal vybuchnouti jemu, vybuchnouti plamenem blaženosti. Hledali ušlechtilost (postav i povah) a velikost, a nalézali ji i v lidech malých a drobných. Rejstřík českého umění obohatili o nové tóny: Němcová o chodské, Mánes o moravské (hlavně hanácké a slovácké), oba pak o uherskoslovácké.
    V »Chýži pod horami«, například, Němcová nakreslila několik uherských Slováků, překvapujících svou ryzostí povahovou. Nejen »jahodečka« Katuša, ale i gazda, gazdina, ba i druzí – samá povaha lyrická, měkká, zpěvná, srdečná, samá ochota; povaha, jež v některých případech jest proniklá podivuhodnou čistotou vzhledů, stanovisk a zámyslů, podivuhodnou důstojností, které bys nikdy v té prostotě okolí nehledal. Tu Němcová stýká se také s Mánesem.
    Oba oni byli vznešených myslí a rádi vybírali, co jim bylo příbuzného. Povolání své umělecké měli za povýšené, vznešené, posvátné. V pravém slova smysle šlechtici. Nepotřebovali přidávati si kothurnův ani chůd »nadčlověckých«, poněvadž sami byli vyšší než jejich okolí. A tak i dílo jejich. Babička a paní kněžna jsou si kupodivu blízky. Nevyciťujeme mezi nimi stavovských rozdílů. Jejich duše jsou si blízky; ty dvě kněžny si také rázem porozuměly.
    »Babička« jest zrovna mikrokosmos našeho bývalého venkovského života. Řadu vrstev kulturních vidíme v ní ulehlých a zarostlých, staleté tradice, které se přejímaly s mateřským mlékem a rodným vzduchem. Těch staletých vlivů cítíme působnost. Ony jsou jako slova a pokyny mistrovy v dílně, jimž se učňové i tovaryši mlčky poddávají. Nemáme ucelenějšího díla ve své literatuře, kde by venkovský život se svým plným názorem životním, ne theoretickým, ale prožitým a prožívaným, tak byl umělecky zachycen, jako v »Babičce«. Jej, život venkovský, bylo nám možno vypěstovati nejplněji, až do jeho uzrání. Jej Bílá Hora, třeba i jemu zasadila strašné rány, nezlomila, jako zlomila naši šlechtu a naše měšťanstvo. Jej tedy možno bylo plněji i umělecky zpracovati jako zcela svůj svět, zcela český svět. Venkov náš umění české dobylo. Němcová, Erben, Smetana, Mánes a Aleš – toť umělecký výraz našeho venkovského života, básnický, hudební, výtvarný. Tu také umění české všude šlo pevně a jistě, po sve půdě. Naproti tomu život české šlechty jest mezi lány českého života dosud ještě tak cizorodý, jako ty panské obory, vysokými ploty ohrazené, mezi našimi poli. Pro umění české jest to dosud úhor. Střední stavy jsou teprve v mladém svém vzrůstu. Není tomu tak dávno, co města naše měla německou správu i německý nátěr – před 50, 40, 30, ba i před dvaceti lety; ba několik málo měst má cizí tu správu i cizí nátěr dosud. Za tak krátkou dobou jsou v městech našich nemožny tradice, jest nemožná ulehlost nových kulturních vrstev a vypracování svého vlastního rázu, vypěstování své vlastní rázovité společnosti, vyhraňování společenských krystalů. Proto i umělecké výrazy středostavovského našeho života nemohou míti ještě té ucelenosti, té vyzrálosti, jako ji mají umělecké výrazy našeho venkovského života. Tím jsou ony také pro umělce těžší.
    Právě pro tyto vlastnosti »Babička« jest knihou, jaké jinak nemáme; knihou hodící se pro děti od 8 do 80 let; knihou celý život podávající, knihou přirozeně konservativní a přirozeně pokrokovou, jak toto obé ve zdravém organismu bývá; knihou, která jest nám nedělním nebo svátečním výletem ven z hlomozu městského na venkov na osvěženou. Je nám tak milá, jako Polákům »Pan Tadeusz«, ta stará česká idylla, do níž zcela souhlasně s náladou soudobou zalehne sladká romantika – komtessin román s malířem – i romantika divoká, jako když oknem přes muškáty a fuksie do vesnické sedničky zablýskne černá chundelatá hlava cikánova, – Viktorka a odsouzený zločinec, svěřivší se před popravou v Hradci panu Beyerovi.
    Jsou však také rozdíly mezi Němcovou a Mánesem. Mánes jest a zůstává každým coulem umělcem; Němcová zaměňuje někdy toto povolání; stává se vychovatelkou i kazatelkou. A v tomto smysle bývá tendenční. »Pohorská vesnice« jest povídka tendenční: jednak nejupřímnější pojetí Slováka uherského v náruč českou, jednak stírání stavovských rozdílů. Touto povídkou Němcová založila vlastně již r. 1856 obranný spolek národní »Československou jednotu«. »Tak je to, tak!« voláme uneseni, čtouce »Babičku«. »Tak by to mělo býtí« provázíme souhlasem »Pohorskou vesnici«. Tam Němcová jest básnířkou, tuto kazatelkou národně-sociální. Tam »teče život«, tu se konstruuje. Ale tendence v »Pohorské vesnici« – jakož i všude jinde u Němcové – jest nejušlechtilejší, plná nejdůvěřivějšího sociálního optimismu. Není stínu u Němcové, například, na poměru k církvi, ke kněžím. Mezi učitelem a knězem jest souhlas a soulad přímo ideální. Bývalo tak zajisté také. Němcová zase tu jen vybírá ušlechtilé doklady, přejíc si, aby tak bylo všude. Ona chce býti a jest vychovatelkou. Ale vychovatelkou zdravou a veselou, radující se ze vzrůstu a uzrávání stejně, jako z úsměvů duší. Bez vyhrožování i bez sentimentálničení. Chce vychovávati příkladem. Nepokládala péro za odznak živnosti lehtavé ani štvavé. Jest hlasatelkou náboženství srdce, a všecky její povídky jsou jako vybranými příklady, jimiž svá čistá a vroucná kázání dokládá.
    Nad veškerým dílem jejím svítí, jako slunce nad světy, vznešený Ethos, jako na soše řecké. Utěšujíc jiné, léčíc jiné, pomáhajíc jiným, povznášejíc jiné, osvobozujíc jiné, sama utěšovala, léčila, povznášela, osvobozovala sebe, pomáhala sobě. Chtěla výš, k jasu a dobru. Goethovo »Edel sei der Mensch, hilfreich und gut!«, jež dodávalo zářivého přílesku i našemu obrození, září z jejího díla. Jest na něm odlesk ještě konce 18. a začátku 19. století, doby, kterou velicí lidé, básníci a filosofové, učinili velikou a v jejímž světle a teple dařilo se dobře i našemu obrozenskému osení. (...) Němcová byla veškerou svou bytostí oddanou stoupenkou Goethova hesla, jež dodávalo jí síly a statečnosti. Na rakev Havlíčkovu položila – jediná prý ze společnosti pražské! – věnec, věnec z lauru a trní, vědouc, že to bude od úřadů vykládáno za demonstraci a jejímu muži přinese potrestání, jak se také stalo. Jest přímost v ní, a žádná raffinovanost, žádné chytráctví.
    Odtud i její sloh. Její sloh jest jako čistě vydrhnutá venkovská světnička, kde to prostotou a nenuceným pořádkem jen voní. Sloh nejprostší, ale sloh polního kvítí. Sloh prožitého života, ne pročteného. Kdo mnoho prožil, kdo do života hlouběji nahlédl, bývá malomluvněiší. Slova jeho jsou prostší, ale obsažnější. Život je vykul a o všecko zbytečné obrousil. Život je procedil a na sítě protřepal. Z citů vytlačil vodu, z myšlenek vytřepal štěrk. Naproti tomu lidé, kteří ještě svých zkušeností nezažili a žijí a tyjí ještě z cizího, bývají mnohomluvní a pestří. Jsou jako ježci: nosí na svých štětinách cizí listí a cizí plody, po nichž se vyváleli. Sloh Němcové jest provanutý zkušeností také hořkou a tím zušlechtěný. Sloh duše povznesené, sloh plný víry.
    Jest cosi primitivního v jejím optimiismu, cosi naivního; ale jest to primitivnost a naivnost horského potoka, čisťounkého, s dětskou veselostí ze studánky utíkajícího, dál po kamení skákajícího, každý kamínek v něm jako drahokam, a okolo kapraď a jahody atd., slovem, v něm a kolem něho a nad ním samá krása. Neví ani nesní on ještě o jiném životě, velikém životě dalším, až vteče do řeky anebo sám se stane řekou, bude širší a hlubší, bude kalnější, bude v něm i leckde bahno, budou v něm i nebezpečné víry, bude mocný, požene mlýny a továrny, ponese vory a nesčetné lodi; nebude tak dětsky čistý a povídavý, jako byl v horách, bude zamlklý, bude hluboký a bude velikým činitelem, nesmírným dobrodincem. A bude v něm velikost i krása.
    Celé literární dílo Němcové jest opravdu jako ideální pohorská vesnice, která zůstává idyllou, i když nad ní bouře přetáhne.
    Byla básnířkou, která přešla drsným světem se svým krásným snem. Neubralo půvabu, že neuviděla jej uskutečněný. Přešla a odešla s vírou v jeho uskutečnitelnost. Její kladný názor na svět může vystačiti lidstvu na dlouho, jako teplo sluneční vystačí mu ještě na miliony let.
    Myslím, že Dostojevský a Tolstoj, potkavše ji a vyslechnuvše její úmysly, co chce a kam chce, byli by ji vzali každý za ruku a řekli: »Pojď!«