Keller: Krysí dostihy
Nejraději máme sebe, nejméně pak Iráčany, nejspíš proto, že jsou dnes symbolem strachu a utrpení. Lidé se totiž nerozhodují podle sympatií, ale na základě závisti a nechuti, komentuje žebříček našich oblíbených národů sociolog Jan Keller.
Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že Čechům jsou nejméně sympatičtí Kurdové, Afghánci, Palestinci a Iráčané, tedy národy, které dnes patří k těm "nejbitějším". Jak to lze vysvětlit?
Chtěl bych předeslat, že každý pokus o vysvětlení podobných preferencí může být jen hypotetický. Už proto, že nevíme, jak se toto hodnocení liší podle věku, pohlaví, výše vzdělání apod. Moje hypotéza ale je, že lidé u nás se rozhodují ne čistě podle sympatií a antipatií, ale spíše podle toho, na čím místě by chtěli být, a čí osud by sdílet rozhodně nechtěli. Nejsou to tedy ani tak sympatie jako spíš závist na jedné straně a nechuť na straně druhé. Závidíme Francouzům jejich kulturu. Švédům jejich vysokou životní úroveň. Angličanům jejich mateřštinu, díky níž vypadají na konferencích chytřejší než jsou. Rakušanům a Řekům závidíme krásu přírody. Slováci tvoří výjimku. Ty vnímáme spíše jako svoje bratrance a sestřenice a závidíme jim právě tak málo jako sobě.
Na Slovensku ale sílí názory volající po opětovném spojení. Vnímali bychom je stejně pozitivně, kdybychom žili zase spolu?
Myslím si, že ve sjednocující se Evropě by nemělo smysl snažit se dát dohromady to, co bylo jednou rozbito. Vyvolalo by to u části lidí negativní reakce a historie mnohokrát ukázala, že malá část nesnášenlivých lidí dokáže vcelku spolehlivě vytvořit nesnesitelné prostředí. Je lepší, když všechno zůstane tak, jak je. Češi nemusejí mít pocit, že doplácejí na Slováky, a Slováci se nemusejí stydět za politickou elitu, která se předvádí v Praze. Slováci na tom pochopitelně zase vydělají více, ale to už je náš osud.
Do jaké míry mají na hodnocení národů vliv média, která neustále opakují pojmy jako arabský potažmo islámský terorismus apod.?
Nemyslím si, že by lidi u nás tolik strašil terorismus. Národy, které jsou na konci tabulky, mají společné, že žijí v chudých a nebzpečných oblastech. Proto jsou nám nesympatické. Pokud by byly do průzkumu zařazeny země, jako je Saúdská Arábie, Omán či Kuvajt, jsem si jist, že by nám jejich obyvatelé byli výrazně sympatičtí. Jsou totiž ještě bohatší než Švédové anebo Francouzi. Žádnou roli by přitom nehrálo, že bin Ládin pochází ze Saúdské Arábie, nikoli z Palestiny či Iráku.
Lze nějak obecně vysvětlit nesympatie k trpícímu, natožpak nesympatie národa k trpícímu národu?
Je to možno vysvětlit například pomocí mechanismů obětního beránka. Na obětní beránky přenášíme svoje vlastní pocity viny. Tím, že je trestáme, chceme se z provinění očistit. Obětního beránka vyháníme hodně daleko a nenávidíme ho tím více, čím je nevinnější. Přenášíme na něj přitom své vlastní strachy a obavy. Strach z násilí, z permanentního ohrožení a absolutního nedostatku symbolizuje dnes Irák, Palestina a některé země ve střední Africe. To, že jsou nám nesympatičtí, jen skrývá naše obavy z toho, že násilí a nedostatek mohou být nakažlivé a mohly by přejít až k nám. To není rozhodně lákavá a sympatická představa.
Takže je to podobné tomu, jako když lidé odvracejí pohled třeba od žebráka nebo mrzáka?
Ano, myslím, že je tady podvědomý strach z nakažlivosti. Už před sto lety německý sociolog Georg Simmel napsal esej o tom, proč je bída pro společnost důležitá. Pohled na bezdomovce nám připomíná, jak bychom mohli dopadnout, pokud bychom se co nejvíce nesnažili. takový pohled nás motivuje, abychom se bez reptání zapojili do toho, co jeden americký spisovatel označuje vcelku přiléhavě jako "krysí dostihy". Ekonomové tomu říkají méně přesně - konkurenční úsilí o zvyšování prosperity.
Takže to nemá souvislost s tím, že Češi se jako národ prakticky nikdy nikomu nepostavili (ať už ve válce, nebo teď proti radaru či poplatkům u doktora - většina je proti, ale nejde do ulic...) a teď nechápou ty, kteří jsou s to se postavit mocnostem?
Myslím, že ne. Pokud by nás vnitřně skutečně hodně mrzelo, že se o nás rozhoduje proti naší vůli (radar, pokuta za náštěvu lékaře) a bez ohledu na naše mínění (volba prezidenta), do ulic by lidé určitě vyšli. To, že nedemonstrují, znamená, že jim to prostě zase až tak moc nevadí. Mají úplně jiné priority, než rozhodovat sami o sobě. Mnoha lidem stačí, když mohou zcela svobodně rozhodnout, kde si koupit lacinější prací prášek (ten, co pere tak do čista). Když by šli demonstrovat proti radaru, mohli by zatím prošvihnout nějakou výhodnou slevu. A v dnešní době prošvihnout slevu, to je dost mrzuté. Byl bych ten poslední, kdo by to lidem zazlíval. Prostě to tak je. Národy, které se chovají za všech okolností zásadově, poznáme podle toho, že dnes už nežijí.
Nicméně národy, které se zásadově uměly zachovat - třeba Poláci za druhé světivé války, taktéž Jugoslávci, přece žijí. Je u nich patrný silný pocit národní hrdosti, který nám chybí, snad s výjimkou vyhraných hokejových zápasů...
Nejsem si jist, zda toto je důvod, proč výhry v hokeji prožíváme tak bouřlivě. Nejvíce řádí mladí, kteří toho o historii a našich národních selháních zase tolik nevědí a příliš je to nezajímá. Myslím si ale, že naše národní hrdost by měla trpět více tím, jak se chováme dnes, než tím, že jsme se nebránili proto přesile agresorů. Když jsem studoval počátkem 90. let v Paříži, opakovaně jsem byl svědkem nechutných scén, když přijely výpravy českých turistů. V obchodních domech varovali rozhlasem ochranku, aby zvýšila pozornost před zloději, protože přišla česká výprava. Majitelé krámků v Latinské čtvrti vycházeli na obhlídky vystaveného zboží, jakmile zaslechli češtinu. To jsem se styděl mnohem více než za Mnichov i srpnovou okupaci dohromady.
Nízko se umístili i Rusové (hned za Indy!), Ukrajinci, Srbové, Číňané či Izraelci...
Opět si myslím, že to odpovídá hypotéze o bětování těch, kdo žijí v chudobě a násilí. Mzda průměrného Číňana dělá sedm procent průměrné mzdy ve Francii, a lidé se to i přes všechny ty řeči o asijských tygrech prostě nějak dověděli. Srbové jsou dnes v podobné situaci jako my v době Mnichova, a proto nám jsou vyloženě nesympatičtí. Jen tak na okraj: v době Mnichova bylo připraveno 70 000 srbských dobrovolníků jít nám na pomoc. Jak by nám mohl být sympatický tak nezodpovědný a hazardérský národ? V případě Izraelců si myslím, že nejistota, ve které trvale žijí, nám na nich vadí ze všeho nejvíce. Případný antisemitismus je až někde na dalším místě.
Takže v případě Izraele v našem názoru nehraje roli jejich politika vůči Palestincům?
Pokud by lidé měli reagovat na všechna příkoří v mezinárodní politice, museli by začít nenávidět mnohem agresivnější státy, než je Izrael, který koneckonců brání svoji existenci v situaci naprostého obklíčení. Zdaleka neschvaluji všechny jeho kroky, ale násilí tam bohužel probíhá z obou stran a zatím není síla, která by ten bludný kruh ukončila. Dokonce je možné, že to některým silám vně teritoria docela vyhovuje. Běžní Izraelci a běžní Palestinci jsou obětí téže neschopnosti světové politiky. A bohužel tato politika bude čím dál neschopnější. Vinu za to nesou ti, kdo podnikají vojenské akce bez ohledu na existující světové instituce a dosud platné mezinárodní právo. Ale o Iráku už jsme mluvili. Už brzy budeme moci právě v této souvislosti mluvit o Kosovu.
Na prvním místě v průzkumu se umístili Češi. Znamená to, že jsme sami se sebou náramně spokojeni?
Narážel jsem na to na konci odpovědi na první otázku. Češi i Slováci jsou bráni jako kategorie MY, takže v hodnocení na ně dotazovaní užívají jiná měřítka než ty ostatní, kteří jsou bráni jako kategorie ONI. Je to stejné, jako když se porovnáváme se sousedy. Nedovedu si představit, že by některá rodina řekla: Nejslušnější jsou tady v baráku Novákovi, potom Procházka, pak jsme my a pak teprve ty další partaje. Ale to je otázka spíše pro psychologa než pro sociologa.
Je ve výzkumu něco, co si v žádném případě neumíte vysvětlit?
Čekal bych, že se mnohem lépe umístí Američané jako národ, od něhož si naše politická elita slibuje, že nás do budoucna navždy ochrání, a to především před tím, abychom byli nuceni rozhodovat sami o sobě. A kromě toho mi z výzkumu není ani trochu jasné, jak Češi vnímají Moraváky. Pro nás Lachy by nebyla taková informace zcela bez zajímavosti.
zdroj: MF PLUS (č. 8/2008) - Tereza Spencerová
