Nebrozanský web

(do Chorvatska pro Viléma Dušana Lambla, 1848)
 
 
1.
 
13. června ve Vídni 1848
 
„Rozmilej Vilémku!
    Jak se mám potrestat, a nebo mám tobě to přepustit? Za to, že jsem tvé rozmilé psaníčko tak dlouho nechala ležet. Ale poslechni, jak se to stalo, tak snad mně to odpustíš. 4. června byla jsem tolik povýšena, abych jela s bratrem [Jindřichem] na ven, a když já jsem nemyslela, že ty mě tak brzo s Tvým psaníčkem potěšíš, tak jsem šla. Byla jsem v Lizersdorfu[?], to je jedno malé městečko v Rakušanech, tam jsem mnoho dobrého nedělala než jedla a pila, to nejlepší ještě, že jsem na vás, na tebe a na Vojtěcha pořád myslela. Také jsem byla v Aspern (ty místa ani snad nemaj žádné české jména) tam se mi lepší líbilo, byly tam krasné louky, lesíčky a potůčky, a když jsem seděla u takového hezkého breptavého mlejnka, tolik se mně stýskalo, tak jsem si přála kdyby my tři rebelanti takovej mlejnek měli, jestli pak by jsme se také porovnali? Já alespoň myslim, že bych vždy vás stejně milovala. Dušánku, jestli pak si přec comunista? Vojtíšek je ten největší comunista, my jsme mu tenkrát velkou křivdu dělali, že jsme mysleli, že on je žárlivej, on chudák tenkrát byl tolik ospalej, že ani mluvit nemohl. Když jsi tenkráte v květnu odjel, můj milej Vilémku, tak mně bylo, jak by mně byl někdo centnýř na srdce položil, že ani chodit, ani mluvit [jsem] nemohla, pro štěsti mně ti tři páni domů dovezli. Mně bejlo ten večír ještě ukrutně, tys byl pryč a s Vojtěchem jsem nemohla ten den už nic mluvit, ta nejistota mě tak mořila, jestli Vojta se nestal egoistem, chtěla jsem ještě psát deník, nebylo mně ale možno. Tak jsem si lehla do postele a prospala jsem všechny bolesti. Druhý den ráno už mně bylo lepší, Vojta přišel ke mně a byl zas tak roztomil jako jindy, a když jsem mu řekla, že jsme ho měli v podezření, že je žárlivej, to ho tuze mrzelo, obzvláštně od tebe, Dušánku, a nemohl mně napomínat, abych jak já dostanu od tebe psaní, tě s jeho smýšlením comunistickym seznámila. Já jsem všechno věrně povídala, jak se po comunisku patří, co se s námi dělo a co jsme si povídali, a on měl ze všeho radost, a povídal, že bude hledět také ještě někoho milovat, co teď už v Praze se stalo.
    29. května jsem se s Vojtíškem rozloučila a on odjel do Prahy a ještě nepřišel. Psal mně, že přijde nejspiš 14. zas do Vídně, vede prý se v Praze ještě pravý přeloučský život. Ženské tam ještě nejsou lidé, na sněm tam přišlo as 50 Poláku, jižních Slovanů as 60. Noviny zas píšou, že tam bylo mnoho ruskejch agentů a takovejch lží, že by jeden dostal chuť ty kluky německý spálit. To jsem zapomněla říct, že ve vídenskejch novinách to stojí, také že prý Pražani ty Slovany, kteří přišli k sněmu, je tak chladně přivítali, že ti se tolik přes to soužili a tuze brzo odešli, a že prý to celý se nepovedlo. Snad nic na tom nezáleží, ale mě to může uzlobit, jako všechny lži. Přišlo sem asi 100 studentů z Prahy na návštěvu do Vídně, protože tejď nějakej čas můžou studenti po dráze darmo jezdit, tak když těch 100 sem přišlo, nejdříve šlo k studentům vídeňským a přinesli jim pozdravení od těch Pražanů. Také tam bylo v nějakym Univerzum v Leopoldově nějaký Verbrüderungsfest. To prý bylo objímání a hubičkování až hanba. Tak a je to jistá pravda, jsem to slyšela. Druhý den přijde na Universitu nějaký Deutsch Böhm, jeden v Teutoniji, a vypravuje těm Němcům, že prý on je jeden z těch, kteří jsou tak moření v Praze, že tam studenti trhaj německý kokardy dolů, když někdo s takovou do Prahy přijde, tak tam pomlouval Češi, že když přišli potom sami do auly, tak jim křičeli několikrát Pereat, oni ale ti pražští studenti mlčeli. Kdyby ty, Beránku, a já jsme byli při tom bejvali, myslím, že by jsou nebyli mlčeli?
    Praha je obstavená kanónama, co to má znamenat, ještě nevím, Windischgrätz prý chtěl, aby v Praze studenti odložili zbraně. Kdybych to nedělala skrze Vojtěcha, že ten ještě do Vídně přijde, a že bych také s tebou, Vilémku, ještě jednou ve Vídni pár dní ráda prožila, tak bych radši teď už do Prahy jela – Bůh ví, co se tam ještě dít bude. Jakpak ty, Dušánku, moh by jsi, kdyby si chtěl, honem do Prahy se navrátit? Kdyby se tam mělo něco dít. Já se už těším, až se zas někde budou barikády stavět, ale já bych ráda, aby jsme zas byli spolu při tom. Den ode dne mám víc chutě s vámi jednou jít do boje, já se teď budu cvičit střílet – co tomu říkáš, že jsem blázen?
    To co si mně psal skrze pána Šafaříka jeho psani, těší mne velice, já jsem tomu ráda, že vám budu moct nějakou službičku prokázat, přála bych si, kdyby to byla nějaká větší práce. To je má největší žádost, kdybych Vám, nejslavnější mužové čeští, s nějakou činou ke službám státi mohla. Já jsem Vaše, rozmilí vlastenci, můžete mne k něčemu potřebovat, čiňte se mnou, co je ke vlasti potřeba, co já učiním pro vlast, bude mně vždy blaženost.
    Zamyšlena sedím v tej Vídni sama a hledím být světu něčím platnou, ale nic mě nenapadne, co začít mám, dej ty, Vilémku, mně nějakou rad, poruč co učinit mám, mimo toho, že tě miluju. Ach! Mně se stýská – Vojtěch tu také ještě nejni, já se zblázním, jestli mi žádnej z vás dlouho nepřijde.
    Dušánku, nemáš nic proti tomu, že já ti neříkám Vy, jako ty mně v tvym psaní. Proč pak ty právě si mně to začal řikat? Já 'ty' mám tak ráda, s kym já se jenom trochu miluju, a co pak[?] potom s tebou, můj Dušanku, jak pak to si máme říkat? Pro takové city ani řeč nejni. to jenom můžou oči povídat jako jsme si povídali, co cítíme, když jsme v tej krasnej švarcenberskej zahradě chodili o [?]
    Copak říká Erben, nemluvil si už více s ním ode mne, nezlobil tě tak s s tím, že jsme byli tenkrát tak dlouho sami? Já ještě mám ukrutnou zlost na toho kněze. když si vzpomenu, jak nás tenkáte zlobil, a radši bych, aby ten se stal Maďarem. Sbohem Vilémku! Těšilo mě, že tě ještě nezabili (co doufam), a piš mně prosímtě hned zas, už nebudeš více čekat tak dlouho na odpověď – psala bych tu více, ty budeš mít ale s tím co dělat, abys to přečetl, odpusť mně těch pár set chybiček, až přijdeš, dám ti za ně tolik hubiček – ano Vilémku? Já si teď myslím, špatný Čech je přec ještě lepší než dobrý Němec – proto jsem radši česky psala. Ještě něco, můj milej: poslouchej, já tě prosím, nepřijď mně jináč nazpátek, nežli jsi odešel, ne jak Horvat, nýbrž jako Čech.
 
Tebe miluje a objímá tvá
 
Katinka Krákorová
česká communistka a rebelantka
 
Piš mně taky pod jmenem 'Bergauer'. Ale brzo prosim tě, také hodně o politice, buď tak laskavej. Jak já to psaníčko odnesu, tak ti začnu druhý psát, jen kdyby tam v tej Vidni tak horko nebylo.”

2.
 
„21. června [1848] ve Vídni.
    Kdybych nebyla myslela, že ty, Vilémku, lepší skrze časopisy se ty pražský a vídeňský politický kousky dozvíš, tak bych byla mou povinnost už dávno vykonala. Tedy chci teď podle mé možnosti vypravovat: V pondělí 12. června byla na Koňském trhu u svatého Václava mše, kde se sešlo mnoho studentů, od Svornosti, mnozí měšťané a gardisté, aby slavili s mírem. Po ukončené mši šla veliká hromada, ale v pořádku a beze zbraně [okolo] Windischgrätze a zpívali si, co, to právě nevím, to zavdalo příčiny k insultování ze strany vojska, vojsko strkalo hned bajonetem do lidu, a poranilo jich mnoho, ano i děvčata, jistý oficír usekl jednomu technikovi ucho. Tu se hned volalo po zbrani, po barikádách, a za chvilku stálo jich na sta v Starém Městě a na Malé Straně. Vojsko si hanebně počínalo, se zajatými zachazeli šeredně, kradli, loupili, vraždili i děti, a kdo vypadal jako študent, po tom zdaleka již stříleli. S božskou pomocí padlo ale přeci čtyřikrát více vojáků (jmenovitě oficírů) nežli našich.
    Ve čtvrtek ráno se bombardovalo z Malé Strany na Staré Město, pak v pátek večír od sedmi hodin až do jedné hodiny do noci, to střileli do vodárny a do mlejnů a Kamenného mostu, který celý shořely. Škoda tý krasný Prahy.
    Více o tom všem bude ti psát můj Vojtěch, kterého nám bůh přec zachoval, ačkoliv při tom nejhoršim byl, i přijel teprv 17. [června] s pražskou deputací do Vídně, a chtěl zas druhý den hned do Prahy, ale přijela 18. jeho matka s bratrem sem do Vídně, a už ho nepustila do Prahy, protože bylo vidět, že zatím nezvítězíme. Chudák Vojtěch nesmí ani zde směle na ulici, protože je od několika udán za ukrutného rebelanta, a také ten tiskař. co mu Vojtěch ty písně dal, tiskař udal ho, protože mu chtěli udělat kočičinu. Teď pojede Vojtěch s jeho matkou do Rychnova na nějaký čas k rodičům Pelclovým, odtamtud bude ti psát.
    Od 18. panuje v Praze pokoj a ticho, ale strašné ticho, vojsko oblehlo celou Prahu a okolí, studenti a Svornost a proletariát museli složiti zbraně, Windischgrätz komanduje přece. Svornost bude vyzdvižena. Windischgrätz neuznává žádnou autoritu. Je to pro nás na čas veliká rána, nevím, jak se zahojí.
    Když to stojí s tím člověčenstvem ještě tak špatně, neukazujou se být ještě dost udělaní pro svobodu. Kdyby byli hned první den jak se patří vystoupili, byli by museli zvítězit, ale garda a všicky měšťané schovali se doma, hanebný čin. Ženské také nic nedělaly, krom se bály, a mne tam nepustili, já už jsem byla na železnici, když se to v Praze nejvíc tlouklo.
    Teď už je to tu lepší, ale byli jsme tu velmi pronásledovaný, protože sem přišlo ten poslední čas několik jich od Svornosti a také jiní studenti, kteří do Vídně šli se sprostě bavit, že byla jízda zadarmo, a tu se měli několikrát s vídeňskými studenty seprat, také se zas povídá, že to byli zaplacení lidé od aristokratů, aby dělali Čechům hanbu, že se jenom oblíkli za studenty. Tak potom vyšel jeden plakat na rohu, aby všickny české studenti z Svornost[i] hned Videň opustili, když nevědí, jak se maj chovat, za to když jim někdo nějaku dobrotu prokáže, jenom ti byli trpěni, kteří tu maj něco důležitého dělat. I toho dělat neradím to ale žadné[mu] se  svronostskou čepičkou přijít.
    Prosím tě, Vilémku, piš mně hned, jak mužeš, potěš mě svejma lístkama, já se nebudu moct dočkat. Umřu nebo najdu nějakej rozum ze samý radosti, a žalosti, a starosti, kdybych ti to chtěla všecko napsat, co mně teď v živobití potká, musela bych 4 neděle sedět a psát. Až přijedeš, můj Drahej, všecko ti povím. Sbohem, Vilémku, buď šťastným a miluj mě
 
Tvá Katinka K.”
 
3.
 
„23. června [1848]
 
    Věrně Ti budu hledět Tvé lístky odpovědět, předevšim Ti v duchu navracuju Tvé hubičky, ale ne snad než jsem je obdržela, nýbrž já tu je chci zaplatit. Ale když jsem se s tebou potěšila, tak Tě musím trošičku vyhubovat – a to protože si myslel, že ja tu sílu nemám, tvou krásnou dušičku seznat? Myslíš, že já neumím to dobrý a vzácný si vážit a libovat? Co jiní lidé hledaj jasný a třpytivý hvězdičky na nebi a těšej se s nima, že v nich nalézaj naděje pro budoucnost, tak já se s takovým hledáním obírám na zemi, a když takovou hvězdičku najdu, tak z ní jistě oči nespustím.
    Protože ještě málo lidu se najde na zemi, kteří daj naděje, že jednou samí lidé na světě budou, tak vy dva, ty, Vilémku, a Vojtíšek, vy jste takové dvě hvězdičky naděje pro mě.     
    Proto ode mě nežádej, abych tebe neměla ráda, můj zlatej Vilémku. A kdybych [si] jednou nevím co předsevzala, že by se zdálo, že jsem tě zapomněla, tak to[mu] nikdy nevěř a nesuď před časem. Ano, Dušánku, myslela jsem hodně na tebe, ve svatodušních svátcích měla jsem [u] mě z Prahy lidi, tu studenti a Svornost, a to jsme tak o všelijaký věci mluvili, že se mně chvilkami tak stýskalo, že jsem ani nic mluvit nemohla, a to jsem přitom vždycky hlavu sklopila, oči přimhouřila, a na tebe můj milej myslela. Tak jsem ty lidi šidila, když mysleli, že se s nima bavím. Vilémku! Ty mi tak tím popisováním těžký srdce děláš, že já se ještě jednou rozběhnu, přijdu k tobě do té krásné krajiny, kde ty, chudáčku, musíš tak sám se procházet. Vždyť já jsem také na to přišla, že žádná communistka nejsem, to, co se obyčejně o kommunistu povídá, – a ani Ty, ani Vojtěch. Ale co jsem, chtěla bych vědět – Já tebe, Beránku, mám ukrutně ráda – Já jsem Vojtíškova – S Vojtěchem jsem nesměla teď nikdy kam jít mezi lidi, snad by nás byli oba zamkli; anebo ztloukli, a já nejsem bitímu zvyklá. Tvého bratra, Vilémku, poranila v Praze také jedna kulka (...).
    Prosím tě, Vilémku, piš mně, hned jak můžeš, potěš mě s tvejma lístkama, já se nebudu moct dočkat... Kdybych ti to chtěla všecko napsat, co mě teď v živobytí potká, musela bych čtyři neděle sedět a psát. Až přijdeš, můj drahej, všecko ti povím. Sbohem, Vilémku, buď šťastnym a miluj mě.
 
Tvá Katinka K.”
 
4. (25. června až 2. července)
 
„25. června [1848] ve Vídni
 
    Můj milý, dobrý Vilémku. Jak se ti jenom odsloužím za tvé laskavé lístky, který mne tak často potěšej, i dnes zas mám tuze dobrý den, protože jsem od mého Dušánka psaníčko obdržela, kdyby to jenom tak težký nebylo slovama řict, jak ja tebe zato ještě více ráda mám – a potom také se ještě obavám jestli Ty mým psaním porozumíš; protože jsou tak sestavený, že potom tomu sama nerozumím. Ale víš, Dušánku, proč se mi tak děje? Protože jsem pořád v cizině žila (totiž v němčině), to jsem tehdy nikde nebyla doma, proto také ještě moje duše nejni zralá, ačkoliv už by byl vysoký čas. Ale to je tak jako s každým kořenem. Když ho lidé na cizí půdu zasadí, ať s ním dělaj cokoliv, ať ho ještě více polejvaj a ošetřujou, on nejni doma, a to nemůže nikdy to pravý ovoce nést. Rozumíš mi, Vilémku?
    Ale až můj milý, Beránku, u mě budeš, potom mně porozumět musíš, jestli já také tak činím jako mluvím, to musí budoucnost dokázat.
    Vilémku obdržel si to psaní, který jsem 24. na poštu dala? Jak už jsem řekla, psala jsem ho ve velký roztržitosti, protože mně v 10. června mnoho aventurich potkalo – něco Ti budu z toho povídat: Když se ve Vídni o Praze povídalo, že je s Čechama zle, nechtěla jsem tomu dlouho uvěřit, protože už kolikrát všelijaký podobný lži se tady rozšířily, který nás darmo do velkých ouzkostí přivedly. Ale hle! Tentokrát to byla pravda, 13. navečer jsem se teprve jistotu dozvěděla; já ale hned tu minutu se rozběhla do města, koupila pistoulku, se kterou mě hodně vošidili, šla jsem k několikým známým loučit, že časně ráno do Prahy odjedu. Každý mně domlouval, abych zůstala, že si jdu jenom pro smrt, já ale řekla, ať umřu pro Vlast, jen když dříve Windischgrätze zastřelím. Ta jistá Baruška, která také se mnou u vídeňskejch barikádách byla, šla se mnou domů, ještě na rozloučenou, protože jsme myslely, že se více neuhlídáme. Když jsem přišla domů, očekával už mě bratr, který také do Prahy chtěl ject, ještě než jsme se jistotu dozvěděli, že je zle, nepřišel ale dálejc než do Holomouce, protože si nechtěl nechat vzít šavli, ani se s vojskem seprat, jako to mnozí udělat museli, když se do Prahy dostat chtěli. Tak bratr začal na mě, jsem-li [blázen]? Že se chci jet nechat od vojáka rozsekat, že mě ani do Prahy nenechaj. Co bylo taky dělat, než doma zůstat. Celou noc jsme s Baruškou z vokna koukali, takovej krasnej čas byl, měsíček tak jasně svítil a my vždycky boha prosili, jen aby ty naše sílil, a když některý z nich padne, ať se nám aspoň jeho duch zjeví interesantní, by to bylo bývalo, kdyby byl někdo ty naše rapsodie sepsal, my jsme chvilkami sami, přes níž se smát musely. Potom jsme chodily celý dny spolu po světě, ke všem známým Čechům jsme šly se ptát, jestli nejdou do Prahy. Ke dráze jsme chodily dvakrát za den, protože jsme myslely, že se tam přec dostanem. [?] by mi byli zamkli, protože jsme byly hloupý holky a šly jsme mezi český pracovníky jim povídat, jestli vědí, že je v Praze tak zle, že by měli jet všichni Češi z Vídně na pomoc, ty nám zle odpověděli, že se Pražanům dobře stane, proč že nebyli tichý, my ale [dalece] táhly z lítosti, že v tak lidu ještě žádny cit pro vlast není zbuzen. Ten čas ve Vídni se mnozí mužský báli česky mluvit, my ale jsme nejenom pořád česky křičely, nýbrž také zpívaly při odemknutejch oknech 'Vzhůru bratři! kde jste který! chápejte se zbroje' e. t. c.
    15. června jsem [šla] s Baruškou rano z domů, s tím předsevzetím, když někdo pojede od našich znamých do Prahy, že půjdem sebou, také jsme si až proto každá paklíček zapakovali, táhly jsme do schwarzenberský zahrady, tam mně bylo ještě nelehčí, také jsme tu zůstali až 6 hodin, ku obědu jsme měly koláč, a po vobědě jsme kouřili, bylo tam tak málo lidu, jako když jsme tam spolu byli, víš se na to, Vilémku, ještě upamatovat? – Já jsem přes vzpomínky zapomněla na přitomnost a na budoucnost jsem se těšila. Z mého krásného sna mně ji (...) hrubě zbudili, když u dráhy povidali, že je Fingerhut [Náprstek] zastřelen. Tu jsem se stala najednou jen děvčetem, mě trochu síly opustili, já jsem mému předsevzeti nemohla věrna zůstat, a musela jsem plakat nebo bych byla zmála umdlela. Tak slabou jsem se stala, že jsem si zoufala. [Ale] ty rozličný city si žádný pomyslit nemuže, kdo toho nepokusil něco drahého ztratit, a ještě v té největší bolesti to zas najít, já jsem za tu radost, kterou jsem měla, když jsem doma od Vojtěcha psaní našla, že ho pánbůh zachoval, rada ty bolesti pokusila, ty dvě hodiny než jsem domu došla. Ale nový starosti jsem měla, když Těch mně psal, že ještě ten tejden do Vidně přijde, a všude slyšel, jak na něj čekaj. Všude v hospodách si studenti povidali 'jen kdybychom toho Fingerhuta do našich rukou dostali, ten nám zdráv neujde'. Já mu arci hned psala, aby do Vidně nechodil, ale než psaní do Prahy, došlo, Vojtěch už ve Vídni byl. Ale jak já jsem se to dozvěděla. 17. jsem vyprovázela Barušku ke dráze, protože odjela do Čech. Když tam jdeme, přijde nám už jeden známý Čech naproti, s tou novinou, že Fingerhut přijel do Vidně dnes odpoledne, ale že ho hned zajali. Ty si můžeš mé leknutí představit [?], ve mně se tu minutu takovej duch zbudil, že bych byla do pekla běžela a tam se s čertem prala. Zatím jsem ale šla na železnici, a tam několik mužů tolik prosila, aby mně jen pověděli, co se s tou dnešní pražskou deputací stalo? Ti lidé arci, když viděli mne tak polekanou, a také jsem jim řekla že přitom bratra mám, kterého tuze miluju, tak mně povídali, ve velkej tajnosti, že ti páni, [co] z Prahy přišli, se vykázat museli, co tu chtěj, a říct těm gardistům, kde zůstávat budou. Ta stráž ale ještě tak upřímná byla, že těm Pražanům radila, aby nic českého na sobě nenechali, kteří ale v kroji přišli, – ti byli velmi přejvapený přes tu změnu, která se s námi Čechami ve Vídni dělá. [?], jedna česká paní, a já, my jsme toho dne večír zběhali. Kde jen jsme trochu duměni měli, že by ti Pražani zamknutý mohli být. Já jen jsem se obávala, aby Vojtěcha, když ho někde zamknou, ho hned nezabili. Nesměj se mi, Vilémku, že jsem snad zbytečný strachy měla? Ale opravdu to s námi tenkrát tak zle stálo. Po dlouhym hledání jsme se teprva dozvěděli, že pražská deputace v hostinci Beim König von [?] se tam sejde: Já od 16 hodin až do půl jedenactý jsem v hostinci na Vojtěcha čekala, ale ne sama ještě s tou paní a s Pelzlem. Pak Tišek přišel ode mě, ten zas doma na mne tak dlouho čekal.
    Tak vidíš, Vilímku, jsem to psaní už 25. začla psát, a chtěla jsem ti ho hned poslat, ale nebylo mně možno, poslouchej, co se ten čas ještě zas se se mnou dělo. Před osmi dníma dostanu docela novou roli a musím ji studovat, kostýmy šít, ke zkouškám jít, a včera jsem ponejprve vystoupila. Tak prosím už se na mě nehněvej, že jsem ti tak dlouho na tvé rozmilé lístky neodpověděla – ale opravu nebylo mně možno.
    To psani s tim lístkem pro Erbena jsem ale 26. dostala, ráno v 8 hodin. Já jsem ho hned z radosti k pánu Dvořáčkovi [?] pro Erbena nesla. Ale k žalosti jsem se dozvěděla, že Erben už 25., to bylo v neděli, odjel, byl dva dni ve Vídni, a ty si myslel, že jenom jeden den ve Vidni zůstane, a že ho 26. ten listek ježtě zastihne – to si vysvětlit nemůžu, jak si to počital? – Když už jsem lístek s politickýma úpravama měla, který mě samotnou interresirovali, tak jsem ho také páně Dvořáčkovi okázala, tomu jsem ale žádnou radost s tím neudělala – ten povidal: A to už také víme z novin, že Jelačić nejni zajatým, a to druhé nejni tak důležitý, tak jsem šla s tím listkem zas domů. Dušánku, nedělá to niž, že já ten lístek některým dobrým Čechům okážu? Také to tištěný nechám číst. Vilémku, já jsem si tě ještě nepoděkovala za ty tištěný listky, co si mě poslal, a potom za ten psaný lejstříček našich hříchů, který mě dobrý službičky poukazuje, ale odpusť, bratříčku, mně se zdá, že ho ještě docela nazpamět neumím. Dobrý rebelantku! Si ještě sám nenašel žádnou společnici? Já bych si přála, kdybych mohla být u tebe, já tu také nejsem spokojená, jsem tu také sama a mám zas takový nazvaný [?]. Vojtěch se mi vždy přes ty bolesti směje, ale já přitom tuze trpím. Já jsem teď zas ňáky mezi lidi přišla, právě to ještě nejsou lidé, a to je, co mě tak bolí. To je něco ukrutného, když jeden pomyslí. Šest tisíc let má náš svět už lidi přechovávat a každý člověk (...) desatero boží na mysli mít, a pak jeden najde mezi 100 stvoření jediného člověka, a ty druhý samý takový sprostý duše, tak nevzdělaný jako kdyby svět první století panoval a tak jako kdyby byli hluchý pro lepší napomínani [?].
    To potom si přeju, kdybych s jedním a nebo se dvouma vzdělanými lidmi v nějakym lese žít mohla. Kdybych byla u tebe, můj Vilémku, tu by jsme si požalovali naše žalosti – a zapomněli v naší radosti celý ten marný svět? Ty jsi se tázal, kdo ještě z těch Čechů ve Vídni ke mně přijde, ke mně chodí Pelcl někdy, Petrnaly je také ještě ve Vídni, ale nepřijde ke mně, jesli znáš Mikovce ukrutnýho republikána? Ten je už 10 dní zde, včera byl ponejprv u mě, protože dříve moji adressu (byt) něvěděl. Politický noviny ti nevím žadný psát. Sbohem Vilémku, já musím utíkat na poštu, nebo zmeškám, už jsou čtyři.
    Hubičkuj mne, jak hodně chceš, až ty přestaneš, budu hubičkovat já tebe, piš brzo tvej a ještě někoho
 
Katince.
 
Wien dne 2 Juli 1848”
 
5.
 
Ve Vídni 6. července 1848.
 
    „Jakožto poslušná sestřička, píšu ti dnes ve čtvrtek, jak si to v předposledním psaní sám žádal. Všechno čeho si žádáš a mně to možno jest, chci posušně vyplnit. Proto tak začnu ti odpovídat na tvé psaní: Jdi tedy ke všem čertům – my se tam bez toho sejdem, já ani nechci, abych přišla do nebe – co bych tam sama dělala! Moji milí, bratři a přátelé, ti nejspíš do pekla přijdou. My chceme a můžeme nebeskou blaženost užívat. Především ti musím říct, co mne mrzí o tom psaní. 1) že mně jmenuješ děcko, protože jsem ti řekla hvezdičko místo poctivý člověk. Já nic jiného pod těmi hvězdami nemyslím, nežli to, co ty jmenuješ poctiví lidé. A to bude každy spravedlivý člověk přesto šťastný, když zas člověka najde. A že já aspoň kousek člověka jsem, a žádna ženská – to si také nedám vzít. 2) Se mrzím, že ti Vilémku, že já tebe jen proto ráda mám, že ty si mně tak krásně a tak často psal, ale to se také mejlíš, kdyby ty si se mne ani nebyl všimnul, a já tě byla, jak ty seš, seznala, byla bych ti přec ráda měla; protože si roztomilý rebelant. Přijde snad brzy čas, že si nebudeme dlouho psát, a že já tě budu přec ráda mít, to ti pozdějc řeknu.
    Ty se ptáš, Dušánku, kdo u mě byl z těch Pražanů? A povídáš, že žárlíš – prosím tě, jen to nedělej, když ti povím, kdo ty byli. Byl to nejaký Brouček – Kulhánek – a Hrůza. S posledním by si moh jednou žárlit, před rokem jsem ho měla ráda, aspoň jsem to myslela, ale v tom roku jsem o deset roků zestárla, a proto mě také podobná láska zašla. Hrůza byl křižovníkem, to snad víš? A já jsem byla ukrutně zamilovana holka, vždy jsem musela mít nějakou geniálni lásku, no s křižovníkem to nebylo neinteresentní. Ale na mou duši, teď už nejsem zamilovaná, teď upřímně miluju, to jsem také Hrůzovi hned řekla, ale ne snad, že jeho miluju. Ty chceš vědět ode mne, co jsi? Jakpak já to mám vědět, čím se ještě staneš v budoucnosti, to nejvíc as závisí u člověka samého. Že si hodnej rebelant, to vím, poctivý člověk, kterého ráda mám. Vojtěch je prý teď celý můj a povídal, že už nehledí více ještě někoho milovat. Vzít si mně nemůže žádnej, já se nedám, já chci zůstat vždy svobodna! Ale řekni mně, Vilémku, upřímně, proč by jsi se mne nechtěl vzít, kdybych se ti chtěla dát, proč že bys mne musel přestat milovat? Tomu já nerozumím, to mně musíš v budoucím psaní vysvětlit, to já nemůžu snést, když mně někdo něco řekne, čemu já nerozumím. –
    Ty si žádáš, Vilémku, kdybys moh být okolo nás? Totiž okolo mne, já ale bez Vojtíška sotva kdy budu, tedy okolo nás, pamatuj si to, co teď řeknu: Ano, Vilémku, když ty budeš chtít být okolo nás. Nežádej žádný vysvětlení přes, řeknu ti, až budoucnost ti to vysvětlí, také žádnýmu přes to ani v žertu nic neřekni. O to tě prosí také tvá Katinka!
    Politické zprávy mnoho nevím, také doufám, že už je Mikovec u tebe, který leccos vypravovat bude. Dal ti Mikovec ňákou hubičku? Já jsem mu jednu dala, když jsme se loučili, a myslela jsem přitom na tebe. Pozdravuj mně ho, Mikovce. Pelcl tě nechá pozdravovat, a nechá ti vzkázat, že bys mu moh každý týden jeden lístek politických novin psát, on by je zas do zdejšich českých časopisů vsadit nechal. Který teď ve Vidni každy týden jednou vycházet budou. Čtyři krejcary m. měsične se platit bude. Cebuzky a Konečný jsou redaktorem. Oni budou více pro ten pracovní lid ty noviny. To je hezký, že při tu ve Vidni jsou držený schůzky od českých tovaryšů, kde se také politika vyjednává. To se mně libí. Dostanu ještě pozdějc přes to více vědění. To je mnoho při nynějšim času od takových lidí. Ale už tu také ti Vídeňáci trochu obrátili, co se prej nás Čechů týče. Thun a Windischgrätz tu zle měli. Ti dostávaj. Arcivévoda Jan je za Reichsverweser volen, to už bez toho budeš dávno vědět. 17. má být ještě Reichstag. Co jsou politický noví spravci ty bez toho budeš z novin vědět.
    Ani nevim psal-li ti, Vilémku, Vojtěch už? Že je ještě v Rychnově to snad také víš, přec ještě toho rebelanstvi nenechal – já každou chvilku očekávam, že dostanu tu zpravu, že ho zamkli. Co mě ten můj syn strachu a starostí nadělá, to nejni ani k popsáni, budu vidět, jestli mně to jednou Tišek odplatí.
    Ode mne ti můžu, Dušánku, velmi málo psát, já teď zas žiju jako poustevnice, celý den jsem samotinká doma a od práce se ani nehnu. Tolik mám teď co dělat, že mně ani přáno nejni tobě synečku častej psát. Ty budeš chtít vědět, co za práci mám, protože se teď každý týden do Prahy chystám, a nevím, jestli potom někam dalejc se nepodívám, tak někam dalejc do světa k nějakýmu divadlu, ještě se někam s tím krásným světem rozloučit budu, než se do chaloupky v Čechách zamknu. (...) To je také, že se vdávat nechci, proto[že] když si muž ženu vezme, tak se také o ni starat musí, a říká se, koho chleba jíš, toho písničku tancovat musíš, a já nic ráda nedělám, když vím, že musím – proto tebe ráda poslouchám, že nemusím.”
 
6.
 
V Hamburku, 14. října 1848.
 
    „Ano, milý drahý Vilémku, ty smíš zase k nám přijít, já ti zas nějakou hubičku dám, ale ty musíš přijít do Severní Ameriky, tam někam k řece Ohio, neb na řeku Mississippi nejspíše do Illinois nebo do Wisconsinu. Tam nalezneš farmu obklíčenou lipami a v ní dva šťastné lidi veselé tváře, v kroji slovanském, uslyšíš zdaleka české písně, tam do té farmy jdi, budou tě tam srdečně přivítati přátelé tvoji (Tinka a Těch). – Až toto psaní obdržíš, budu již s Vojtěchem na širém moři Atlantickém blížit se k zemi té, kde budeme zprostěný všech předsudků. Doufám, že v předsevzetím našem vytrváme a že se nám podaří to mnohé, které tam získáme, do vlasti své přenésti...”
   
 
Poznámka:
 
Kateřina Krákorová (1827 – po 1888), později provdaná Aignerová, byla dcerou pražského kavárníka Johanna Krákory. Žila ve Vídni tak jako tisíce českých dívek, vyučila se modistkou, živila se šitím a toužila hrát divadlo. Deklamovala na slovanských besedách, hrála na klavír.
 
Ve Vídni se seznámila s Vojtěchem Náprstkem (1826 – 1894), který napsal do České včely (Beseda Vídenská. Česká včela, č. 91 a 93/1847, 12. a 19. 11. 1847, str. 362 a 369): "Přeroztomilý byl pak výstup slečny Krákorové – on náležel mezi nejzajímavější toho večera. Slečna K. (rozená Pražanka) přednášela roztomilou deklamovánku 'Jakého bych nerada' od Rubše – a když dokončila, tu zněl potlesk ze všech stran, a mnohý litoval, že neměl při ruce věnců, jimiž by krásnou Češku poctil." Na tuto reportáž pak reagoval redaktor Karel Havlíček Borovský v osobním dopise Náprstkovi z prosince 1847: "Vaše dopisy, při vší chvále slečny Krákorové (nebuďte s ní nikdy sám, mladíku!) jsou přece nejlepší! – A tato pochvala je lepší než honorar! H. B."
 
V březnu 1848 pak o ní Náprstek opět referuje (Slavjanská beseda i bál, dne 28. února v sále Žofínské lázně. Včela, č. 20/1848, 10. 3. 1848, str. 79 – 80): "Na to vystoupila slečna Katinka Krákorová, milostná Pražanka, a již svým objevením vzbudila u všech, kteří ji již v besedě u Sperla byli slyšeli, i u těch, kteří ji dnes poprvé spatřili, hlučné, srdečné uvítání. Deklamovala 'To se nesluší' od Tyla; sloku o švarném pravoslávském mládenci se zvláštním nadšením přednesla. Po ukončené deklamaci odevšed ústa i dlaně pochvalu ohromnou projevovaly. Při této příležitosti nemohu opominout sděliti Vám, že se luzná naše krajanka k divadelnímu umění odhodlala; tím získá naše budoucí české divadlo časem svým výtečnou umělkyni."
 
Koncem května 1848 se Kateřina Krákorová seznámil s Náprstkovým přítelem Vilémem Dušanem Lamblem (1824 – 1895), který Vídní projíždí jako vyslanec na charvátský sněm. Šest dopisů Kateřiny Krákorové následně adresovaných Lamblovi do Záhřebu [LA PNP – osobní fond V. D. Lambla; KRÁKOROVÁ, K. Vilému Dušanu Lamblovi, 1848; NÁPRSTEK, V. Vilému Dušanu Lamblovi 1847-1848 (příloha: dopis K. Krákorové)] je zdrojem k poznání vztahu mezi třemi přáteli.
 
V říjnu 1848 odjíždí Náprstek s Krákorovou do USA, byť mu Lambl ještě 5. října 1848 psal: "Doufám, že Ti také nezaujímá žádný plán severoamerikánský hlavu více, tak jako to bylo v čas zoufalého stavu našeho před 1/2 rokem. Doufám, že budeme mít nyní díla plné plničké ruce, díla domácího, vážného."
 
Dne 4. června 1849 píše Náprstek F. L. Riegrovi: "Připouštím milý přiteli, že se cítíte šťastným být, aby ale štěstí Vaše ouplné bylo, musíte naleznout družku takovou, jako já v Katince Krákorové; Vy Katinku znáte a protož si mohu dalšího popisu uspořit. (...) měl byste radost poslouchati Tinku jak učí Amerikány a -kánky slovanskému národopisu a s jakým nadšením mluví o tužbách národu našeho a o mužích jako Vy, jenž v čele stojí onoho národu. A zpívá-li Tinka v společnostech Amerikánův, tu teprva posluchači rozplývají! (...) Tinka bude vyučovat v pianě a v šití. To budou rozkošné časy!"
 
Náprstek se později na matčin nátlak s Krákorovou rozešel. Náprstkův životopisec Zdeněk Šolle má za to, že se Vojtěch Náprstek vydal v září 1851 do Evropy (listopad 1851 strávil s bratrem Ferdinandem v Brémách a Paříži), mj. aby osobně reagoval na matčin dopis údajně odsuzující jeho družku Kateřinu Krákorovou. Nedlouho po jeho návratu do Milwaukee v březnu 1852 se Kateřina Krákorová provdala za Náprstkova spolupracovníka Gustava Aignera (podle tradovaných zpráv ji padnul do rukou dopis, v němž "paní maminka zle proto ní brojila a prohlásila, že jí nikdy nepřijme".
 
Vojtěch Náprstek pak píše své matce dne 18. července 1853 z Milwaukee: "Drahá panímámo, vaše jaksi nedůvěřivá slova pobízejí mne, bych vás tuto ještě jednou svatosvatě ujišťoval, že nemám žádného dalšího spojení, aniž jakých závazků, slovem, že jsem zouplna všech vazeb s K[ateřinou] K[rákorovou] dočista zproštěný, což jsem již tenkráte byl, když jsem vám to poprvé psal."
 
Kateřina Krákorová-Aignerová, mezitím už s dr. Aignerem rozvedená, se na sklonku roku 1857 vrátila do Čech. Zjevně její přítel Vilém Dušan Lambl ji seznámil s Boženou Němcovou, která jí věnovala výtisk své Babičky. Božena Němcová se o ní rovněž zmiňuje ve své korespondenci (jako dárkyni elegantní stolní lampy).

Němcová se o Katince výslovně zmiňuje ve svých dopisech z 23. ledna 1858, kde píše, že od jedné známé "paní Amerikánky, která je tu na návštěvě a velmi mne ráda má", dostala pěknou vídeňskou lampu ke psaní (při níž se Němcové lépe psalo než při svíčkách). Tyhle lampy se prý v té době všeobecně používaly a stály 3 zlaté. Ke svícení bylo třeba kupovat olej (libra za 18 krejcarů), jehož však lampa mnoho nespotřebovala (a vyšlo to levněji než svíčky). Němcová při ní denně psala až do jedné či dvou hodin do noci. 

V dopise Bendlovi z 6. března 1858 pak popisuje: "Dostala jsem hezkou lampu, s takovým bílým sklem, není velká, ale elegantní. Večer když sedím pak v pokoji teplém, lampička mi pěkně svítí, při ruce šálek čaje, tu se mi staví před oči ty milé obrázky, tu hezké děvče, tu nějaký pantáta a šuhajové a zakleté kněžny a šarkani a tatošíkové. – Když pak odbije 12 – a 1 – 1/2, pak zhasnu lampičku, vlezu do postele, a tu mi do očí svítí ta velká stříbrná lampa – až se mi zavrou, a někdy jsem už ospalá a myslím si: Světe, kuš!"

  
Ještě v téže zimě se do Čech vrátil i Vojtěch Náprstek. Ten se zmiňuje o Kateřině ve svém diáři 4. března [1858], kdy s Vilémem Dušanem Lamblem mluvil o pomluvách, jimiž je pronásledován. Poznamenal si pak do diáře: "T[inka] A[ignerová] dopis k Ferdinandovi. Výstup s bratrem a matkou stran T[inky]. Bratr, že žádný dopis neobdržel. Strašná pro mne existence; dohlídka na mne se všech stran, od ouřadů i doma." V neděli 7. března si opět poznamenává: "T[inka] o bratrovi, stěžování." – V úterý 9. března si opět poznamenává: "T[inka] ... skoro 2 hodiny." Hned příštího dne při procházce s rodinným přítelem Jelínkem opět potkal Tinku.
 
V březnu 1858 odjíždí Kateřina Aignerová do Vídně, jak se opět dovídáme z Náprstkova deníku: „D[ušan] přišel ke mně a odevzdal mi psaní od T[inky] z Vídně!!” (25. března 1858); „Šáry mne podruhé navštívil, nepochybně proto, aby se vyptal, je-li tomu tak, co lidi praví, že sem jel za Tinkou do Vídně! Vše plno klepů.” (26. března 1858); „Rozhodné psaní Tince do Vídně.” (31. března 1858).
 
Kateřina Aignerová se vrací do USA, poslední zprávy o ní jsou z roku 1888. Zemřela neznámo kde.