Dobré věci pozdě
Recenze dne 15. května 2008
Byl čtvrtek a bylo hezky. Teda myslím. Jo bylo, pamatuju si, že jsem si sedl v autobuse na špatnou stranu a celou cestu mi sluníčko svítilo do očí. Asi mi to vadilo; lidi obecně nemají slunce rádi. Nemají rádi, když svítí i když nesvítí. Nemají rádi ani déšť ani mlhu, nemají rádi vůbec nic.
Sedl jsem si špatně; nikdy dřív bych to neudělal. Přece jsem vždycky věděl, na jakou stranu si mám sednout při cestě z Litoměřic. Už jsem to asi zapomněl. Teď mi jako přízrak přijde, že jsem chodil na gympl, že jsem jezdil tímhle autobusem. A přitom to není zas tak dávno. Tři roky. Tři hloupé roky a vše je pryč. Občas se objeví nějaký obraz, nějaká vzpomínka; ale všechno to působí cize. Jako by se to nikdy nestalo, jako kdyby se to stalo někomu jinému. Ze skutečnosti se stane sen. A když píšu tahle slova, je mi té šílené proměny líto. Je mi úzko z toho, že člověk strašně lehce zapomíná.
Když jsem ve škole, tak si moc nezapisuju, protože "tohle si určitě zapamatuju". Ale je to lež, úplně stejná jako když si říkám, že se budu doma učit. "Dneska nepůjdu do školy, ale místo toho se budu doma učit." Já nevím, nikdy jsem se doma neučil. A stejně tak zapomenu i to, co se ve škole říká, pokud si to nezapíšu. A neplatí to jenom pro školu. A tak nevím, jestli to bylo takhle i dřív, přijde mi, že ne, že jsem tolik nezapomínal. Možná člověk stárne.
V onen čtvrtek jsem měl namířeno do spořitelny (jo, spořka je mé oblíbené místo). Vešel jsem tam až po polední pauze; měli půlhodinovou přestávku, ale mně přišlo, že tam mají přestávku permanentní. Moc se nepřetrhli. Nechci jim křivdit, ale zase si to můžu dovolit; udělal jsem totiž dobrý skutek. Když na mě přišla u bankomatu řada, zavolal jsem na paní, která šla přede mnou, že tam nechala peníze. Ona je tam totiž opravdu zapomněla, popleta. "Nechala jste si tam peníze. Nechala..." Načež se otočila, vyndala si těch 1200 Kč a odešla s poznámkou, že slušný lidi ještě existujou.
Já jsem to stejně udělal jen proto, abych sem mohl napsat, jaký že jsem hodný chlapec. On to asi nikdo nebude číst. Teda nikdo z lidí, třeba to bude číst Bůh. Ten však o mé dobrotě dávno ví. Vždyť mě tak stvořil.
V cukrárně na náměstí jsem si dal zmrzku a potom jsem spatřil Zuzku. Teda jenom na tablu. No, když recenzuju tenhle den, mohl bych zhodnotit tablo 8.O Gymnázia Josefa Jungmanna: Za prvé – kam se hrabou na nás. Za druhé – musí se všichni po všech opičit? Za třetí – musí se opičit po těch průměrných? Za čtvrté – proč se neopičí po těch dobrých? Proč se neopičí po nás? Za páté – my jsme asi vážně měli dobré tablo.
Mé rodné Litoměřice jsou príma město, takové barokní. Na Dómském náměstí je navíc báječná katedrála svatého Štěpána. Poblíž ní jsem si sedl na lavičku; měl jsem s sebou OSŘ, ale nechtělo se mi učit. Raději jsem si do poznámek tohoto úzetka napsal báseň. Mohl bych ji nazvat Těžkomyslnost, je taková depresivní. Bohužel. Takhle zní:
Neptej se!
Neptej se zač,
zač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se nač,
nač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se po smyslu!
Proč kladeš otázky?
V tomhletom nesmyslu
– životě bez lásky –
nenajdeš odpověď
příznivou pro tebe.
A žádnou předpověď
o cestě do nebe.
Hynek Mácha by mi rozuměl. Světnička, kde umřel, byla asi tři sta metrů odsud. Na Dómském náměstí jsem strávil víc jak hodinku. Musel jsem se nicméně vrátit domů; potřeboval jsem se učit. "Doma se toho naučím!" V úterý mě čekala zkouška z OPP (občan-proces) a já nic neuměl.
Doma jsem se ale ani neohřál. Tak nějak mě napadlo, že bych ještě dneska zajel do Roudnice. Třeba by tam mohl být nějaký koncert. Musel jsem si pospíšit, abych stihl poslední autobus z Brozan (miluju autobusy). Čirou náhodou se jakýsi koncert konal od sedmi v kulturním domečku Říp na Husově náměstí. Jako první vystoupili Happy Day Kvintet (tak nějak se jmenovali, pětičlenná vokální skupina či co) a jako druzí Maranatha Gospel Choir (tohle je napsané určitě správně). Ne že by to bylo něco úplně extra, ale nejhorší taky nebyli. Teda diváci, ti byli úplně hotoví. No jo, maloměšťáci.
Roudnice nad Labem je moje kvazirodné město, měl jsem se tam narodit, ale nenarodil. Narodil jsem se v Litoměřicích, protože v roudnické porodnici malovali. To je taková rodinná legenda. Vlastně jsem se narodil předčasně, měl jsem se narodit až v červenci. To už by měli určitě vymalováno. Ale takový je osud. Takže jsem Litoměřičák. A jsem nedonošený. Proto jsem pomalejší. Proto mi všechno pomalu dochází. Mě napadají dobré věci, ale až když je po všem. Nemůžu si pomoct; jsem jako postava z Dykova Krysaře. Mám prostě dlouhé vedení.
V gospelu zpívala Anička, moje spolužačka. Ona je dokonce naše senátorka. Anička mi neřekla, že tam bude, a při koncertě se mi schovávala za dvě blondýny u mikrofonu, ale jinak je hodná. Kdo by to o ní řekl? Nejvíc se mi na ní líbí, že má dvě jména. Jak zpívá, nevím – to ve sboru zanikne. Stejně tam bylo špatné ozvučení. Přišlo mi to moc nahlas. Asi jsem byl moc blízko.
A tenhle příspěvek je moc dlouhý; ten si asi Olda nepřečte. Čtvrt roku se mu chystám napsat mejl; ale já mu ho napíšu. Nebo mu raději pošlu pohled, mejly jsou neosobní. Pošlu mu brozanský, narozeninový. Pohledy mám rád. Třeba taky nějaký dostanu.
Napsal: Abd el Kader, 24. května 2008
