COMPRACHICOS [KUPCI MALIČKÝCH]
Z románu Victora Huga "Člověk, jenž se směje" (L'Homme qui rit, 1869).
I.
Kdo dnes zná slovo "comprachicos" a ví, co znamená? [...]
"Comprachicos" vedli obchod s dětmi. Kupovali je a prodávali. Neunášeli je. Kradení dětí je jiná živnost. A co dělali z těch dětí?
Zrůdy.
Proč zrůdy?
Pro smích.
Lid má potřebu se smát; králové také. Trhy musí mít svého paňácu a zámky šaška. Jednomu se říká Klaun, druhému Blázen. Úsilí člověka opatřit si potěšení bývá někdy hodno pozornosti filosofa.
Co kreslíme na těch několika úvodních stranách? Kapitolu z knihy nejstrašnější; knihy, která by mohla nést titul "Využívání něšťastných šťastnými".
II.
Dítě určené lidem za hračku — to existovalo. (To existuje dokonce i dnes.) Naivní a divoké doby dávají vzniknout specifickému podnikání. Sedmnácté století, nazývané "velkým stoletím", bylo takovou dobou. Šlo o století silně byzantinské. Kombinovalo zkaženou naivitu s delikátní divokostí — podivuhodný typ civilizace. Tygr, jenž culí svou tlamičku. [...]
Aby se lidská hračka vyvedla, je třeba se jí ujmout hned. Trpaslíci se tvoří jedině z maličkých. Je to hra s dětstvím. Ale normální dítě nikoho nepobaví. Hrbaté, to je zábavnější.
A tak vznikl druh umění. Byli tu pěstitelé. Vzali člověka a stvořili z něj zmetka; vzali tvář a učinili z ní tlamu. Zabránili růstu; vyhnětli podobu. Tato umělá výroba mrzáčků měla svá pravidla. Byla to skutečná věda. Představte si ji jako ortopedii naruby. Kam Bůh dal zrak, tam ono umění vkládá šilhání. Kam Bůh dal harmonii, tam se deformuje. Kam Bůh dal dokonalost, tam se obnovuje pouhá skica. A v očích znalců je to skica, co je dokonalé. Podobně se znehodnocovala zvířata; vymysleli se strakatí koně; Turenne jezdil na takovém strakatém koni. Nemalují se v našich dobách psi na modro a na zeleno? Příroda je naším plátnem. Člověk se chtěl vždycky nějak vyrovnat Bohu. Člověk opravuje tvorstvo, někdy k užitku, někdy ke škodě. Dvorní šašek nebyl ničím jiným než pokusem, jak navrátit člověka zase k opici. Pokrok vzad. Veledílo zpětného chodu. Současně se poukoušeli vytvořit člověka z opice. Barbora, vévodkyně z Clevelandu a hraběnka ze Southamptonu, měla za pážete kosmana. U Františky Suttonové, baronky Dudleyové, osmé peerové na lavici baronů, podával čaj pavián ve zlatém brokátu, jehož lady Dudleyová nazývala "svým negrem". [...] Takové opice, pozvednuté na vyšší úroveň, představovaly protiváhu zbrutalizovaným a zhovadělým lidem. Tato promiskuita člověka a zvířete, žádaná mocnými, byla obzvláště patrná u trpaslíka a psa. Trpaslík neučinil krok bez psa, který byl vždy větší než on. Pes byl trpaslíkovi druhem. Jako by byli spojeni dvěma obojky. Tuto juxtapozici potvrzuje množství rodinných památek, zvláště portrét Jeffreyho Hudsona, trpaslíka Jindřišky Francouzské, dcery Jindřicha IV. a ženy Karla I.
Od degradace člověka je jen krok k jeho deformaci. Zohavení dokonává potlačení jeho postavení. Jistým vivisektorům té doby se mimořádně dobře dařilo smazat z lidské tváře podobu boží. Doktor Conquest, člen Amen Street College a dohlížitel nad chemickými dílnami v Londýně, o této zvrácené chirurgii napsal latinskou knihu a popsal její postupy. Podle Justa z Carrickfergu byl tvůrcem této chirurgie mnich jménem Avonmore, irské to slovo, které znamená Veletok.
Trpaslík falckraběte, Perkeo, jehož loutka — anebo přízrak — vyskakuje z kouzelné skřínky ve sklepě heidelberském, byl znamenitou ukázkou této vědy, velmi rozmanité ve svém uplatnění.
Vytvářela bytosti, jejichž životní zákon byl odporně jednoduchý: povolení trpět, povinnost bavit.
III.
Taková výroba zrůd se provozovala ve velkém a obsáhla rozličné obory.
Potřeboval je sultán; potřeboval je papež. První ke hlídání svých žen; druhý k odříkávání svých modliteb. Šlo onen zvláštní druh, jenž není schopen rozmnožování. Takoví neúplní lidé byli užiteční pro rozkoš i náboženství. Serail i sixtinská kaple potřebovaly stejný druh zrůd, tu divokých, onde líbezných.
V těch dobách lidé dovedli vyrábět věci, které se už nevyrábí, měli vlohy, které nám chybí, a proto není nikterak bezdůvodné, když dobré dušičky pláčou nad úpadkem. Dnes už člověk neumí opracovávat živé lidské maso; je tomu tak proto, že katovské řemeslo mizí. Kdysi existovali skuteční virtuosové v tomto oboru, a už nejsou. Toto umění bylo zjednodušeno natolik, že za chvíli úplně zanikne. Při řezání údů živých lidí, kuchání břicha a vytrhávání vnitřností, se odhalovaly jevy a činily objevy. Toho jsme nuceni se vzdát a přijít o pokrok, který kat činil v chirurgii.
Ona vivisekce minulých dob se neomezovala na zhotovování úkazů pro veřejná místa, šašků pro paláce (zvyšujících počet dvořanů) a eunuchů pro sultány a papeže. Oplývala bezpočtem variant.
[...]
Za Stuartovců "comprachicos" neměli u dvora špatný zvuk. Příležitostně sloužili státním účelům. Pro Jakuba II. byli téměř "instrumentum regni" [nástrojem vlády]. Byla to doba, v níž byly redukovány překážející a odbojné rody, v níž byli zkracováni následníci, v níž byli dědici náhle potlačeni. Někdy došlo k ochuzení jedné rodové větve ve prospěch druhé. "Comprachicos" měli dar znetvořovat, což je doporučovalo politice. Mrzačit je lepší než zabíjet. Měli jsme tu sice železnou masku, ale to je hrubý prostředek. Evropu nejde zalidnit železnými maskami, zatímco zohavení harlekýni běhají po ulicích bez pozdvižení. Železnou masku lze krom toho strhnout, masku z masa nikoli. Jste zamaskováni napořád vlastním masem, co může být důmyslnější? "Comprachicos" opracovávali člověka, jako Číňané stromy. Měli svá tajemství, jak bylo řečeno. Měli své triky. Ztracené to umění! Z jejich rukou vycházeli jacísi bizarní zakrněnci. Bylo to směšné i hluboké. Vytvarovali človíčka s takovým umem, že by ho ani vlastní otec nepoznal. Někdy ponechali rovný hřbet a předělali obličej. Odpárali rysy dítěte jako emblém z kapesníku.
Produkty, určené kejklířům, měly své údy mistrovsky vykloubené. Řekli byste, že nemají kosti. Tak vznikli gymnasté.
Nejenže "comprachicos" připravili dítě o jeho vzhled, také mu sebrali jeho vzpomínky. Minimálně mu jich vzali tolik, kolik mohli. Dítě si nebylo vědomo zmrzačení, jemuž bylo podrobeno. Tato úděsná chirurgie zanechala stopy na jeho tváři, ne však v jeho mysli. Nanejvýš si pamatovalo, že ho jednoho dne popadli, poté že usnulo a následně že bylo léčeno. Léčeno z čeho? To nevědělo. Žádné pálení sírou, ani řezání železem, nevzpomínalo si na nic. "Compracichos" v rámci operace uspali malého pacienta omamujícím práškem, jenž se považoval za kouzelný a tlumil bolest. Tento prášek byl odjakživa znám v Číně a užívá se tam dosud. Čína znala před námi všechny naše vynálezy — knihtisk, dělostřelectvo, aerostatiku, chloroform. Jen objev, který v Evropě najednou ožije a vzroste a činí zázraky a divy, zůstává v Čině embryem a konzervovanou mrtvolou. Čína je muzeem fétů.
Když už jsme v Číně, zdržme se tam na okamžik kvůli jedné věci. V Číně se odjakživa bádalo v onom umění a podnikání, jímž je tvarování živých lidí. Vezmou dvouleté či tříleté dítě a dají ho do porcelánové vázy, která je víceméně bizarní, bez poklopu, beze dna, s otvory pro hlavu a nohy. Ve dne váza stojí, v noci se položí kvůli spánku dítěte. Tak dítě sílí, aniž by rostlo, zatímco naplňuje obrysy vázy svým masem a pokřivenými kostmi. Tento vývoj v láhvi trvá roky. V určité chvíli už jej nelze zvrátit. Když se usoudí, že tento okamžik nastal a zrůda je hotova, váza se rozbije, dítě se vyloupne a máme tu člověka ve tvaru nádoby.
Je to praktické; můžete si poručit libovolný tvar trpaslíka.
V.
Jakub II. toleroval "comprachicos". Z dobrého důvodu, neboť mu sloužili. To se stalo nejednou. Vždy neopovrhujeme tím, čím pohrdáme. Toto nízké podnikání, mnohdy mimořádně výhodné pro vyšší podnikání jménem politika, se ochotně ponechalo bídným, leč stíháno nebylo. Žádný dohled, jen jistá míra pozornosti. Mohlo být k užitku. Zákon zavřel jedno oko, král otevřel druhé.
Občas král zašel tak daleko, že přiznal svou spoluvinu. To jsou ty drzosti monarchistického terorismu. Zohavený byl ocejchován lilií; vzali mu cejch Boží a dali mu cejch krále. [...]
Přeložil: Abd el Kader, 2017
